Tento text kriticky reaguje na příspěvek Pavla Rejchrta „Konec křesťanství?“, který vyšel v časopise Protestant v roce 1997. Autor textu napadá Rejchrtův dogmatický přístup, jenž se opírá o výhradní odkaz k minulosti a tradičním dogmatům jako neměnným kritériím víry. Takový postoj je zde přirovnáván k náboženské nesnášenlivosti a snaze o exkomunikaci těch, kteří hledají nové teologické cesty. Kritika se zaměřuje především na Rejchrtovo nepochopení historického vývoje rané církve a vztahu mezi křesťanstvím a judaismem. Autor zdůrazňuje, že Ježíšův odkaz nebyl spojen s deklamováním zákona, ale s otevřeností vůči těm vně systému. Zároveň odmítá Rejchrtovo tvrzení, že opravdové křesťanství je z podstaty prosté protižidovských tendencí, a poukazuje na historickou realitu rané církve, kde napětí mezi křesťany ze židů a křesťany z pohanů hrálo klíčovou roli. Text uzavírá výzvou k hlubšímu studiu historie namísto zneužívání pojmu víra k zakrytí skutečných znalostí.
[Pavel Rejchrt]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 1. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
[Pavel Rejchrt]
Výpad Pavla Rejchrta („Konec křesťanství?“ Protestant 1997, č. 10, 15–16) proti článku autorů Balabána, Tydlitátové a Blahy (v Protestantu 1997, č. 8) je karikaturou na kritiku právě svým výhradním odvoláváním na minulost; autor výslovně říká, že „samy základy víry“ jsou mu spjaty s tradičními dogmaty a že ta mu jsou „kritériem, na němž rozeznává hlubiny a nadčasovost ‚staré víry‘ a zároveň svou současnou rozbitost a plytkost ve vleku doby …“. To je právě charakteristické pro Koniáše všech dob, že vnitřní nepevnost, úzkost a prázdnotu ubíjejí pronásledováním těch, jimž jde o něco nového a podstatného. Když to dnes už nejde pálit knihy a upalovat knihy, tak alespoň vylučovat, exkomunikovat ty, co „se odvažují nazývat křesťany“, ačkoli „se staví jako žalobci i soudci dokonce nad novozákonní kanonické texty“ atd. Pavel Rejchrt zapomíná, že Ježíš nikde nedával za vzor ty, co recitovali nebo deklamovali Zákon, ale že nejednou dával za vzor ty, o kterých bylo předem zřejmé, že jim takové vzdělání chybělo, protože to nebyli Židé (Samaritáni, ale také římští vojáci apod.) – Když Rejchrt říká, že věří, „že křesťan opravdový (bohužel bílá vrána) není nikdy protižidovský, dopouští se něčeho horšího než „bludařství“, jež vytýká kritizovaným autorům. Převážná část první církve by pak nemohla být považována za „opravdově křesťanskou“, protože fakticky byla protižidovská. Je jenom třeba lépe znát historii a nezneužívat slova „víra“ tam, kde má nahradit skutečné znalosti. „Křesťané ze židů“ představovali právě významnou skupinu v první církvi, která byla napadána jak ze strany Židů, tak ze strany „křesťanů z pohanů“ (kterých byla v první církvi brzo většina, právě zásluhou zejména apoštola Pavla).
(Praha, 980107-3.)