Tento text kriticky reflektuje interpretaci antického výroku připisovaného Biasovi z Priény, „NOEI TO PRATTOMENON“. Autor se vymezuje proti tradičnímu překladu Karla Svobody „Mysli na to, co děláš“, který považuje za příliš triviální a omezující se na pouhé soustředění na práci. Prostřednictvím analýzy řeckého slovesa noein a jeho vazby k rozumu (nous) navrhuje výklad směřující k hlubšímu poznání a porozumění vlastním činům. Výrok je tak interpretován jako výzva k hluboké reflexi, analogická delfskému „Poznej sebe sama“. Úvaha se dále zaměřuje na nezbytné předpoklady takového myšlení. Prvním je vývoj pojmového aparátu jakožto nástroje, bez něhož není systematické zkoumání možné. Druhým je pak vznik specifického intelektuálního prostředí, které umožňuje vyklíčení a růst těchto myšlenkových struktur. Autor zdůrazňuje, že porozumění této výzvě vyžaduje radikální proměnu zaměření vědomí a rekonstrukci myšlenkového kontextu, v němž se lidské jednání stává předmětem hlubšího, nepředmětného chápání.
[Zlomek presokraktiků / Bias]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 3. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
[Zlomek presokraktiků / Bias]
Karel Svoboda překládá zásadu, připisovanou jednomu ze „sedmi mudrců“ (Biasovi), z řeckého znění „NOEI TO PRATTOMENON“ jako „Mysli na to, co děláš“. (0170, Zlomky, Pha 1944, s. 27; opakuje to po něm bez dalšího i Zdeněk Kratochvíl, 7567, s. 110.) NOEIN však neznamená totéž, co naše „mysliti“, protože v něm zaznívá také NOYS, rozum. Spíše tedy znáti či poznávati, rozuměti: „Znej, věz, co děláš.“ (Eventuelně: poznávej, rozuměj, co děláš.) Tomuto výroku je třeba rozumět jako výzvě k reflexi, ne k pouhému soustředění na práci. Jde o výzvu analogickou oné známé výzvě delfské „Poznej sebe sama!“, i když tam je užito jiného (byť příbuzného) slovesa (GNÓTHI S´AYTON). Zmíněný Biasův výrok můžeme – a dokonce musíme – interpretovat nikoliv v triviálním, banálním smyslu, nýbrž jako porozumění nepředmětné výzvě k hlubšímu (vždycky nutně hlubšímu!) chápání toho, co děláme, co jsme už udělali nebo co udělat teprve chceme. K pochopení takové výzvy (a následně k jejímu vyslovení, vyjádření a sdělení druhým) může ovšem dojít teprve po splnění některých předpokladů; a právě tyto předpoklady se musíme pokusit vyjasnit, i když je třeba nemůžeme vždycky (a plně) doložit, dokumentovat. Takové předpoklady jsou zejména dvojího druhu: jednak to jsou ty, které mají charakter pomůcky, nástroje, prostředku – a ty musí být vynalezeny. Teprve pak se ukazují možnosti, co a jak s nimi podnikat. V našem případě to jsou především pojmy: bez pojmů a pojmovosti, tj. pojmově strukturovaného myšlení (rozumění, chápání, zkoumání atd.) je taková proměna zaměření a soustředění vědomí a myšlení nemožná anebo jen částečně a spíše náhodně a nesystematicky možná. Druhý typ „předpokladů“ musí být teprve postupně – a za pomoci oněch vynalezených prostředků či nástrojů – odkrýván, odhalován (a ve vědomí potom restituován, v jistém smyslu teprve konstituován či konstruován). A toto ustavení (znovuustavení, ale v nové podobě) je možní jen v kontextu jiných takových ustavení, tedy v kontextu myšlení, které tu dříve nebylo a nyní představuje nové „prostředí“ v němž ony předpoklady jakoby teprve dorůstají z jakýchsi „semen“, která by nikdy bez onoho nového prostředí ani nevyklíčila, natož dorostla.
(Praha, 980326-1.)