Tento text zkoumá podstatu filosofování jako specifické formy myšlení a lidské aktivity. Autor zdůrazňuje, že filosofování není pouhou teoretickou disciplínou, ale procesem, který zásadně proměňuje samotného subjektivního činitele. Klíčovým rozlišením je rozdíl mezi dějinami filosofie, chápanými jako hotové systémy či „prošlapané cesty“, a živým filosofováním, které je aktivním pohybem a cestou v procesu. Zatímco filosofie zůstává jako relikt minulých aktivit, filosofování je dynamickým aktem, který mění vztah člověka k jeho okolí. Text rovněž tematizuje pojem subjektnosti a její sepětí s aktivitou. Skrze metaforu cesty a bezcestí autor ukazuje, jak první filosofické kroky mění „neprostupné“ v „přícestí“, přičemž vyzdvihuje schopnost myšlení vztahovat se i k nejvzdálenějším horizontům. Tato schopnost je přirovnávána k archaické moci slova a jména, která dokáže zpřítomnit vzdálené a mocné síly. Filosofování je tak představeno jako existenciální transformace, nikoli jen jako hromadění poznatků.
[Myšlení]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 4. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
[Myšlení]
Předpokladem filosofování je myšlení; filosofovat znamená myslit zvláštním způsobem (což bude nutno upřesnit). Předpokladem myšlení je aktivita resp. akceschopnost; myšlení je zvláštní druh aktivity. Předpokladem aktivity je subjekt resp. subjektnost (nezaměňovat se subjektivností). Subjektnost je však zároveň výsledkem jistého typu aktivit; tady je problém, k němuž se budeme muset vrátit (v kapitole o „víře“). Zatím se spokojíme tím, že k filosofování je zapotřebí člověka, přičemž platí, že člověk, který začal filosofovat, je jakoby novým, jiným člověkem. S člověkem, který začne filosofovat, se něco stane, dojde k jakési jeho proměně. (K proměně došlo už tím, že začal myslet resp. že jeho myšlení začalo být strukturováno slovem, řečí, ale nyní jde o další a významnější proměnu.) Filosofie je tedy jen výsledkem, vlastně zbytkem, reliktem filosofování. Dějiny filosofie musíme tedy metodicky odlišit od dějin filosofování. Když pochopíme filosofii jako určitou cestu (jako např. Heidegger v přednášce „Co je filosofie?“), musíme si nadále být zmíněného rozdílu dobře vědomi: jedna věc je cesta, která vznikla mnohonásobným prošlapáním, opětovným upevňováním, vybudováním mostů na místě dřívějších brodů apod., a jiná věc je, když po takové cestě opravdu jdeme. Cesta v prvním smyslu nejde, ale stojí resp. leží (mezi vesnicemi, mezi městy apod.), zatímco v druhém smyslu je pohybem, naším pohybem, tj. mým nebo tvým pohybem, cestováním. A tak jako u cest jde o původní bezcestí, do kterého se někdo vydá, aby prošlapal cestu, čímž změnil nejen ten kousek, který prošlapal a na který můžeme se vším zřetelností ukázat, ale i všechno to, co je blízko kolem, takže to změnil z bezcestí v přícestí, tak už první kroky prvních filosofujících myslitelů proměnily okolí, prostředí, v němž byly učiněny, v jakési přícestí onoho filosofování. Specifičnost tohoto „přícestí“ spočívá v tom, že „blízkost“ či „dalekost“ tu je zcela relativní, neboť už myšlení samo a zejména myšlení filosofické je neobyčejně hybné a schopné se vztáhnout i k tomu „nejvzdálenějšímu“. To věděl už archaický člověk velmi dávno, dokonce někdy na počátku archaické doby lidstva; odtud chápání slova, přesně jména, pojmenování jako magického aktu, neboť jím lze do přítomnosti přivolat i to nejvzdálenější, nejmocnější (neboť moc slova je mocnější než jakákoli jiná moc).
(Písek, 980404-1.)