Text se zabývá vztahem jsoucna a přítomnosti na základě podnětu Pavla Kouby, podle něhož jsoucno definuje právě přesahování přítomnosti. Autor analyzuje časovou orientaci této aktivity a zkoumá, jakým směrem jsoucno svou přítomnost překračuje. Úvaha se dotýká tradičního pojetí kauzality a ptá se, zda vztah příčiny a následku spadá do rámce přítomnosti, nebo zda jej přesahuje. Klíčovým bodem je otázka, zda je možné překračování do budoucnosti, které není pouhým kauzálním vyústěním, ale svébytným aktem. Text rovněž tematizuje proces, kdy se jsoucno stává minulostí, přestává být přítomným a zanechává po sobě pouze stopy či zbytky. Tento přechod je interpretován jako další forma ontologického překračování, která mění status jsoucnosti jako takové. Celkově zamyšlení směřuje k hlubšímu pochopení časové dynamiky bytí a jeho neustálého pohybu mezi přítomným, budoucím a minulým, čímž problematizuje statické vnímání reality jako pouhého souhrnu přítomných věcí.