Text se zabývá vztahem jsoucna a přítomnosti na základě podnětu Pavla Kouby, podle něhož jsoucno definuje právě přesahování přítomnosti. Autor analyzuje časovou orientaci této aktivity a zkoumá, jakým směrem jsoucno svou přítomnost překračuje. Úvaha se dotýká tradičního pojetí kauzality a ptá se, zda vztah příčiny a následku spadá do rámce přítomnosti, nebo zda jej přesahuje. Klíčovým bodem je otázka, zda je možné překračování do budoucnosti, které není pouhým kauzálním vyústěním, ale svébytným aktem. Text rovněž tematizuje proces, kdy se jsoucno stává minulostí, přestává být přítomným a zanechává po sobě pouze stopy či zbytky. Tento přechod je interpretován jako další forma ontologického překračování, která mění status jsoucnosti jako takové. Celkově zamyšlení směřuje k hlubšímu pochopení časové dynamiky bytí a jeho neustálého pohybu mezi přítomným, budoucím a minulým, čímž problematizuje statické vnímání reality jako pouhého souhrnu přítomných věcí.
[Pavel Kouba / přítomnost]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 7. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
[Pavel Kouba / přítomnost]
Pavel Kouba píše v dopise z 12. 6. 1998: „jsoucno ‚jest‘ právě tím, že překračuje přítomnost, tedy i svou přítomnost-mně“. Překračování je aktivita, a každá aktivita je nějak orientována a zaměřena. Nás tu nyní zajímá časový aspekt této zaměřenosti: kterým směrem (časově, co do času) jsoucno překračuje přítomnost (zejména pak svou přítomnost, nejenom přítomnost-mně). Problém se dotýká staré otázky kauzality: překračuje „příčina“ přítomnost tím, že „způsobuje“ následek? Anebo následek náleží stále ještě do rámce příčiny a její pří-tom-nosti? To je jedna stránka věci. Ale pak tu je druhá stránka, po mém soudu mnohem důležitější: překračuje jsoucno svou přítomnost do budoucnosti, která není pouhým jeho následkem? Nu a potom – abychom na to nezapomněli – je tu otázka, co se stává se jsoucnem, když přestává být přítomným jsoucnem a přechází do minulosti: je to také jedna z forem „překračování“ jsoucna, kdy samo přestává „být“, přesouvá se do minulosti (kde eo ispo není) a „přechází“ ve své zbytky resp. stopy po sobě.
(Písek, 980702-1.)