Tento text se zabývá filosofickým uchopením času jako skutečnosti, kterou nelze postihnout tradičními prostředky zpředmětňujícího myšlení, jak jej ustavila antická řecká tradice. Autor tvrdí, že čas je „nepředmětnou skutečností“, k níž lze ve vlastním myšlení přistoupit pouze skrze kritickou reflexi a postupné oprošťování se od tendence konstruovat intencionální předměty. Podobně jako bylo v minulosti překonáno mýtické myšlení rozvojem logických pojmů, musí být dnes překonáno myšlení vše zpředmětňující. K tomu je zapotřebí uvolnit myšlení z pout tzv. geometrických vzorů a nahradit je vzory organickými, které kladou důraz na časovou integritu a celostnost. Cesta k pochopení času tedy vede skrze sepětí pojmů s intencionálními ne-předměty, což vyžaduje soustavnou pozornost k vlastním myšlenkovým procesům. Tato transformace není jednorázová, nýbrž představuje dlouhodobý proces směřující k hlubšímu porozumění vnitřní struktuře reality, která přesahuje rámec pouhé organické integrity.
[„Čas“]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 10. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
[„Čas“]
„Čas“ je skutečnost, která nemůže být uchopena běžným, tradičním způsobem, tj. takovými pojmy, které jsou – jak nás to naučili staří Řekové – spjaty s myšlenkovými konstrukcemi, jimž říkáme „intencionální předměty“. To znamená, že takovým skutečnostem můžeme být ve svém myšlení právi pouze tak, že předmětně myslíme (a mluvíme) o něčem jiném (na něco jiného), ale způsobem, který zároveň je nepředmětně po právu času jako „nepředměné skutečnosti“. Takovému způsobu myšlení se nemůžeme naučit leč postupně a dosti pomalu, předebvším tak, že ustavičně zaměřujeme svou kritickou pozornost na vlastní myšlení, a to se zřetelným povědomím toho, že jsme stále ještě hluboce ponořeni do původní tradice vše zpředmětňujícího myšlení. Tak jako nemohlo být jednorázově a ani v krátké době překonáno myšlení mytického typu, tak nemůže být překonáno jednorázově a ani v krátkosti myšlení vše zpředmětňující. Můžeme se však učit ze zkušeností dávných Řeků: způsob, jak překonávat mytické myšlení, byl úzce spjat s dovedností, s jakou byly vždy znovu „logicky“ (tj. pojmově) konstruovány právě ony „intencionální předměty“. Kritické („neuralgické“) body naší kritické reflexe, umožňující nám pečlivě sledovat, co vlastně děláme, když myslíme (a buď se proviňujeme tím, že mimovolně zpředmětňujeme, nebo – zejména už – tím, že vůbec málo, nedostatečně reflektujeme), spočívají – jak se mi alespoň zdá – především na jistém uvolněním našeho myšlení z tradice tzv. geometrického myšlení a na vědomém a cíle-vědomém sepětí (sbližováním, svazováním, srůstáním) našich pojmů s intencionálními ne-předměty. To konkrétně znamená nejen odklon od geometrických „vzorů“, nýbrž aktivní, důslednou, systematickou orientaci na „vzory“ organické, tj. na skutečnosti časově integrované, celostné (jak se potom ukáže, jde tato vnitřní integrovanost do větší hloubky, než aby pojmenování „organické integrita“ bylo něčím víc než pouhou omezenou metaforou).
(Praha, 981009-2.)