Text se zabývá hlubokým etymologickým a filosofickým rozborem pojmu víra, který v českém kontextu integruje latinské fides, řecké pistis a hebrejské kořeny odvozené od °m-n. Autor upozorňuje na problematickou víceznačnost slova, kdy se nové významy vrství na staré, což vede k sémantickým nejasnostem v běžném i odborném užití. Hlavním tématem je kritika tradičního zpředmětňování víry, ke kterému svádí starořecká pojmovost, a návrh na využití narativních prostředků pro přesnější vymezení tohoto fenoménu. Ústřední definicí se stává pojetí víry jako „spolehnutí na spolehlivé“. Tento vztah je úzce spjat s pojmem pravdy, čímž text navazuje na starohebrejské myšlení, kde víra a pravda tvořily nerozlučný celek. Autor argumentuje, že spoléhání na nespolehlivé není skutečnou vírou a že pravda, na kterou se nikdo nespoléhá, v existenciálním smyslu přestává být pravdou. Víra je tedy vnímána jako dynamický a osobní vztah k základu, který je hoden absolutní důvěry.
Víra
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 11. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
Víra
Českým slovem víra se tradičně překládá nejen latinský termín fides a řecký termín PISTIS, ale zejména (mutatis mutandis) hebrejská slova, odvozená od kořene °m-n (která byla např. v LXX a později ve Vulgatě zmíněnými slovy překládána). Jak tomu v obdobných případech bývá, nový význam bývá pouze připojován k významu dosavadnímu, a i když časem nový význam začne převládat, starý význam si ještě dlouho podržuje přinejmenším v některých konotacích svou váhu. Pak ovšem nezbývá než vždy znovu na víceznačnost slova upozorňovat a proti obecnému povědomí i praktickému užití podtrhovat na jedné straně význam sledovaný a na druhé straně se distancovat od významů resp. konotací nežádoucích. Proto je tak důležité pojmové vymezení, a protože tradiční (ve starém Řecku vynalezená) pojmovost nás svádí k zpředmětňování, musíme se alespoň částečně uchylovat k jistým prostředkům narativity. Právě proto poměrně nejvíc vyhovuje už dost rozšířené vymezení víry jako spolehnutí na spolehlivé. Obojí náleží nerozlučně k sobě, tak jako ve staré hebrejštině náležely k sobě pravda a víra. Můžeme pak učinit hned další krok: spolehnutí na nespolehlivé tedy už není vára, a naopak spolehlivé, na které se nikdo nespoléhá, není pravda. Možná že srozumitelnější je vymezení, které se vyvaruje generalizace (a zmíněné objektivace) a vztahuje se jen ke mně osobně: spoléhám-li se na nespolehlivé, nejde o víru, a pravda, na kterou se nespoléhám, přestává být pravdou.
(Praha, 981119-1.)