Tento text pojednává o ontologické povaze života jakožto bytostně aktivního vztahu k okolí. Autor zdůrazňuje, že život nelze chápat izolovaně, nýbrž skrze koncept inkarnace v křesťanském smyslu, kde vtělení není překážkou, ale cílem. Klíčovým rysem života je neustálé překonávání hranic mezi individuální bytostí a jejím prostředím. Tento proces zahrnuje dialektiku oddělování se a opětovného získávání přístupu k okolí, aniž by došlo ke ztrátě svébytnosti subjektu. Práce dále zkoumá vztah mezi subjektem a jeho aktivitou, přičemž se zamýšlí nad tím, zda je prvotní subjekt, nebo jeho akce. Dochází k závěru, že subjekt se konstituuje a proměňuje právě skrze své činy zaměřené do vnějšího světa (osvětí). Teprve prostřednictvím těchto interakcí se živá bytost stává skutečně sama sebou. Tato filosofická reflexe tak nabízí dynamický pohled na subjektivitu jako proces neustálého sebeutváření v rámci vymezeného životního prostoru.
[Život a jeho vztah k okolí]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 12. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
[Život a jeho vztah k okolí]
K životu bytostně náleží aktivita, přesněji aktivní vztah k okolí – život bez okolí je nemožný, nemyslitelný. Život lze pochopit teprve tehdy, když pochopíme myšlenku inkarnace v pojetí křesťanské, ovšem náležitě rozšířené tradice (to neplatí např. o staroindické myšlence reinkarnace, protože tam je inkarnace tím, co musí být překonáno, tedy tím, co je překážkou, nikoliv cílem). Život totiž znamená ustavičné překonávání hranic mezi živou bytostí jako jedincem a jejím okolím, bez něhož se sice nemůže obejít, ale které s ní není spjato bez hraničního přechodu resp. bez cézury, nýbrž od kterého se na jedné straně odděluje a ohraničuje, ale ke kterému zase naopak musí stále znovu získávat přístup (ale zase takový přístup, kterým se nevzdává své samostatnosti a svébytnosti a nestává se nikdy jeho prostou součástí a složkou). Tento vztah k okolí je založen schopností aktivity a reaktibility, jež charakterizují subjekt. Otázkou ovšem je, co je dříve, zda akce, která je s to konstituovat subjekt jako „svůj“, anebo subjekt, který vykonává, provádí své akce. Rozhodující pro řešení této otázky je způsob, jak se subjekt svými akcemi (zaměřenými nejprve do okolí, tj. do osvětí) sám proměňuje, jak se jimi stává teprve sám sebou.
(Písek, 981217-1.)