Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
13-1a.flac
====================
mělo na něco reagovat. A protože to takhle vypadá strašně nepřehledně a divně a bláznivě, tak potřebujeme nějaké konkretizace, na kterých bychom si to mohli. Nenáváš konkretizace za minule? Ano. Teď je to na druhé straně. To nebyla celá minule? Nebyla celá minule. Teď jsem jí dodělal. Pojď už to bylo zmálo. No a tadyhle se nám hodí to, co jsme si zatím vyložili o vesmíru jako celku. Když jsme si říkali, že vlastně je problém, zdá, vesmír jako celek, je skutečný celek. Co když je to jen celek instatů na scendii? Nebo jestli je to nepravý celek? Co jestli nevznikl jednou velikou událostí? Jak fyzikové říkají, to je s tím velkým třeskem. Ale co jestli, že velký třesk byla obrovská miriáda miriáda miriád událostí, které byly stlačené na poměrně malý prostor? A to je prva. Potom se z toho ten vesmír začíná nějakým způsobem strukturovat. Takže nezačíná jako vesmír, nebo začíná jako pluralita nějakých událostí prvního řádu, říkali jsme jim primordiální. Takže když není jasné, zda můžeme vesmír jako celek považovat daným tím velkým třeskem, protože to ještě třeba vůbec celek nebyl. Kdo ví, jestli dneska už je vesmír celek? Třeba to jenom k celku nějak míří? To všechno si necháváme jako rezervováno. No tak pak bude lépe se orientovat na ty jednotlivé události. No a pak je jasné, že ne pouze vesmír jako celek, pokud je celek, vzniká z ničeho. To je z nějakého toho vakua, fluktuací třeba. Každá jednotlivá událost. Aspoň na začátku. My si pak ukážeme, že to neplatí jenom o začátku, že to platí o každej události. Pak si musíme upřesnit, co to je ta událost. Aby to platilo. Jak musí být modelována, jak si můžeme představovat. Si musíme představovat. Každá událost začíná, jestliže vesmír nezačíná jako celek, ale jednota integritá hned na začátku z ničeho. Nejprve dodatečně se nějak integruje a začíná jako pluralita nějakých prvotních praudálostí. Tak každá z těch praudálostí, přinejmenšiny, musí vznikat z ničeho. A v našem smyslu tedy se můžeme vtázat, na co je taková každá prvotní událost reakcí. Na co reaguje. Když předtím nic není. A druhá věc je, na čem záleží. Je-li možno hovořit, či není-li možno hovořit, o tom, že událost, nějaká základní praudálost, primordiální událost, je lokalizována v rámci toho vznikajícího univerza, anebo mimo. Když jsme hovořili o té možnosti, že univerzum vzniklo fluktuací vakua, mimořádně nepravděpodobnou obrovskou fluktuací vakua, ale že naproti tomu těch drobných fluktuací je velká spousta, tak na čem záleží, zda konkrétní jedna primordiální událost je jenom nějakou malou fluktuací vakua, nebo patří do nějaké střední fluktuace vakua, anebo patří do toho vznikajícího univerza, které jako bublina se oddělí pak od toho vakua, takže nespadne zpátky přiměřeně rychle, jak by správně mělo, poněvadž čím je hmotnější a bohutnější ta fluktuace, tím kratší trvání musí mít. Až na to, když překročí jistou kritickou mest, tak se utrhne a pak ta bublina, univerza, trvá daleko díl, než by měla. Čili otázka je, na čem závisí, když není prostor ani čas, na čem závisí, zda nějaká primordiální událost vzniká a zaniká jako součást nějaké malé fluktuace vakua, anebo jako součást a služka té obrovité fluktuace, která dává vzniknout univerzu. Tohle nese sebou otázka, nač vlastně reaguje primordiální událost. S tím souvisí otázka druhotná, která je jenom pokračováním toho otázání, totiž, když už tady univerzum jest, tak jak se rozhoduje, co rozhoduje o tom, že nějaká další fluktuace vakua bude zařazena, integrována do tohoto univerza, nebo nebude, zůstane mimo. Celou tu dobu mluvíme tak, že předpokládáme, že kromě našeho univerza je tady ještě něco dalšího zahranicemi univerza a my nevíme, o čem vlastně mluvíme, jenom to takto tematizujeme a vzpomínáme si na to, že jsou někteří astrofizikové, kteří aby rozlišili ty podmínky, které panují mimo univerzum od těch, které panují uvnitř univerza, tak vedle prostoru času vedle času a prostoru našeho univerza mluví o takzvaném superprostoru a superčasu. Jestli oprávněně to nechme stranou zatím teď. Každopádně, že i fyzikové uvažují o tom, že něco tedy je mimo. Už tohle to znamená ovšem, že se tady klade otázka za přece jenom by se třeba ta kauzální ten kauzální model nemohl uplatnit i na celý vesmír, na celé univerzu. Abychom se dostali tak se musíme přesunout ve své pozornosti na takzvané interakce. Když moderní fyzika mluví o interakcích, například elementárních částic nebo kvant, tak sice nemluví o žádné reaktibilitě a o žádných reakcích, ale ve skutečnosti ve skutečnosti takové interakce znamenají, že na sebe ty interagující prvky reagují. To je jasný, že? Interakce je vlastně reakce. Na základě reaktibilit je jedině interakce možná. Takže vlastně mluvíme k věci, když hovoříme o interakcích. Pokud je o interakce, tak teď existuje jakási teorie, já nevím, nemám takový přehled, abych mohl říct, co platí tak nejfrekventovaněji, jako už vyjasněná záležitost. Pokud jsem několik textů v téhle věci mohl číst, tak se trochu liší mezi sebou. Ale já myslím, že filozoficky nám to nemusí vadit, to vždycky můžeme doplnit. Budem se zabývat tím, co v této expozici je. Jde totiž o tu teorii virtuálních kvant a virtuálních částic, o kterých jsme se také zmiňovali a to způsobem jenom trochu zůženým, totiž, že jsme mluvili o virtuálních událostech, raději snad, jako těch, které vlastně nevstupují do interakcí s naším vesmírem. A ve chvíli, kdy do té interakce vstoupí, tak vlastně už buď oni reagují na něco, anebo na ně je reagováno a tudíž se stávají součástí našeho univerza a tedy přestávají být virtuální a stávají se reálními. Takhle jsme o tom mluvili. Proti tomu, ta fyzikální interpretace, interpretace fyziků elementárních částic a kvant, polí a tak dále, to je jedna z nejmodernějších v procese rozvíjajících disciplín moderní fyziky, ta to vykládá jinak. Já se teď chci zmínit o jedné, která se na první pohled nebude hodit těm našim účelům, protože mluví o virtuálních částicích jenom v závislosti na reálných částicích. A nemluví vůbec, jako by zručovala problém virtuálních částic, které ještě do žádných relací, do žádných interakcí s reálními částicími nevstoupily. Což nás právě hlavně bude zajímat. Nicméně i tohle je zajímavé a možná, že většina z vás to neví. Existuje teorie, že nebudu vykládat, na čem je založena patch, jednak bych to vyložil stejně jenom populárně a navíc asi nepřesně, ale to, co řeknu, je zopakovaným výkladem Daviesovým v tomto případě. Existuje teorie, že nebudou vykládat, že stručně řečeno, každá reálná částice, a reálná částice to nemusí být jenom proton, neutron, dokonce ani jenom elektron, to mohou být i ty velmi krátkodoběžící částice a tak dále. Každá reálná částice má kolem sebe jakýsi oblak virtuálních částic, v něž se může měnit, proměňovat kvantově. Na kvantové úrovni tohle platí. Na té makroskopické rovině nic takového neznáme. A je to tak, že taková hmotná částice má kolem sebe virtuální fotony a fotonová částice, kvantum energetické, má kolem sebe virtuální částice a hmotné. Je totiž pozorováno, a bylo už dávno pozorováno, že existují případy, kdy neobyčejně energetické gama záření najednou se promění, kvantum toho gama záření se promění v dvojici pozitron-elektron. A ten pozitron i hned se anihiluje interakcí s nějakým nejbližším buď týmž anebo jiným elektronem, takže ten pozitron nevydrží v našem světě. A jak se anihiluje, tak vznikne zase záření, gama, takže vlastně to původní záření gama máme tady znova. S jakýmsi intermetcem, že najednou ten paprsek se změnil ve dvě částice a potom zase buď z tých částic nebo z jednou z nich a nějakým jiným elektronem zase se dal dohromady jiné paprseka, takže tady máme to, co tady bylo v pohodě. A podobně to může být opráceně, když tady máme nějakou částici, ta kolem sebe má virtuální kvanta, přeskočí do těch virtuálních kvant, to je nějakým způsobem, že stane se kvantem, ale protože je to dost těžká částice, může se změnit to kvantum jenom na neobyčejně krátkou dobu, takže vysoce energetické gama záření má není krátkou vlnu, ale ta doba, po kterou může ta částice se proměnit a žít v podobě toho gama záření, třeba gama záření, ta doba je tak krátká, že nemůže proběhnout ani jedna vlna. Proběhne jenom kus té vlny a zase se to záření stroluje zpátky do částice. Tak tohle je pozorováno v reálných případech. Já jsem to tam teď trošku poplel, že jsem namluvil o těch virtuálních. Kdy je možná mluvit o virtuálních? Totiž se stane, že to gama záření, aby mohlo gama záření se rozložit na pozitron elektron, tak musí mít přinejmenším energii, která se rovná součtu těch energií, jim již je tvořena ta dvojice pozitron elektron. A teď si představte, že je možný, aby to gama záření bylo o něco méně energetické. Aby něco chybělo. Teoreticky by nemělo dojít k tomu, že to gama kvantum se rozloží na pozitron elektron. A on přece jenom k tomu může dojít. A právě v takovýchto případech, kdy k tomu nebyly podmínky, kdy vlastně to bylo jakoby zakázáno, a přece k tomu dojde, přičemž jakoby nadluh, je vodněkuď vypůjčeno to, co chybělo. Tak v takových případech se mluví o virtuálních pozitron elektronových dvojicích. Takže na rozdíl od normálního gama záření, který je dostatečně energetický na to, aby tam dvojice elektron-pozitron vznikla, tak může tato, ale to je potom dvojice reální elektron a reální pozitron, tak může dojít k tomu, že něco chybí. Teď se jakoby vypůjčí vodněkať energie, ovšem právě protože se vypůjčila, tak je to jenom na velmi krátkou chvíli. Čím víc energie chybí, tím na kratší dobu ta dvojice elektron-pozitronová může žít a zase se změní zpátky. Přičemž jak se změní zpátky, vznikne zase gama záření, který ale nebude mít tu plnou energii, která by byla potřebná, nebude mít zase o něco mín, jak mělo to původně. Takhle se začalo mluvit o virtuálních částicích. Ano. Ty virtuální částice si jí vypůjčej. Takže v tom druhém případě vzniknou virtuální částice jako pozitrony? Ano, jenom virtuálně právě. A tu energii si nevypůjčuje teda vodníků? Vodníků. To je ten případ, kdy jsou popsané jiné reakce, kde se ukáže, že třeba dojde k interakci, když to se pozná, fyzik to pozná, experimentálně, když mu něco se stane, třeba v tý mržní komoře nebo někde, že zaregistruje jakousi interakci, který nemohlo dojít. Jakým způsobem se ta interakce ale projeví? Když to záření zase, když tam prakticky ty virtuální částice je možná nějak identifikovat? Ne, ty virtuální přímo ne, ale protože v té malé chvíli, kdy ty virtuální částice vzniknou, může dojít k jejich interakci. Je to velice nepravděpodobné s reálníma částice. Protože fyzika neměla výklad pro takovýhle případy, tak vymyslela ten pojem virtuálních částic. Potom ten pojem byl rozšířen a různý autoři ho rozšířují na různý věci, takže podle třeba toho Galora, tam je možno mluvit o virtuálních částicích nezávisle na prostě už tam na úrovni těch fluktuací. Vákua bez souvislosti s univerzem, bez souvislosti s reálníma částicema vůbec. Čili podle toho Galora je možno mluvit o tom, že virtuální částice vznikají fluktuacema vákua bez ohledu na to, jestli tady nějaké reální částice jsou nebo nejsou. Že vlastně na té úrovni fyzikálního vákua nebo na té rovině nebo bázy fyzikálního vákua nemůžou ani jiné částice než virtuální vznikat, protože reální nemůžou existovat. Nemají kde a kdy. Reální částice můžou vznikat a trvat jenom v časoprostoru a to je znamená jenom v rámci vzniklého univerza. Tímhle jsme si trochu přiblížili tu problematiku virtuálních částic a jejich vztahu k částicím reálním. Takže v zásadě je vysoce nepravděpodobné, že dochází k interakcí mezi virtuálními a reálními částicemi, ale není to vyloučeno. Nepravděpodobné je to jenom proto, že když ta virtuální částice se někde objeví, tak ten čas, který zbývá mezi vznikem a zánikem, je neobyčejně krátkej a za ten čas není příliš pravděpodobné, že by mohla reagovat s nějakou jinou částicí. Zejména je naprosto nepravděpodobné, že by mohla reagovat s nějakou jinou virtuální částicí s výjimkou té, která vznikla zároveň s ní na stejném místě. Třeba v případě té elektron-pozitronové dvojice, která vznikla na jednou z toho tvrdého záření. Tak to je jenom výjimka. Ale jinak, ta nepravděpodobnost je obrovská, protože ten čas je tak malej, že možnost interakce mezi dvěma virtuálníma částicama, které nepatří k sobě tak, že by vznikly ve stejný moment a na stejném místě, ta možnost je takřka vyloučená. Daleko pravděpodobnější je už trefit se do místa, kde je v blízkosti nějaká jiná reálná částice, protože tam ta časová komponenta nehraje roli. Nehraje takovou roli, protože ta reálná částice časově je takřka neomezená v řadě případů. Někde je omezená, ale virtuální částici je obrovské dlouhá. Co to ale znamená? I když ta možnost reakce, interakce mezi virtuální částicí a reálnou částicí, to znamená mezi virtuální částicí, která vzniká třeba nezávisle na to ještě nevíme, nezávisle na univerzu. Ale nicméně tak, že se objeví v tom univerzu. Ať samozřejmě může vzniknout i mimo univerzu, pak se neobjeví v univerzu. Tuto otázku pamatujeme, že máme v záloze. Ale řekněme, že se tam v univerzu objeví a nezávisle na tom univerzu. My ještě nevíme, jestli závisle nebude závisle. Ale to, že je zná reagovat s nějakou reálnou částicí, znamená, že musíme předpokládat to, co tam celou dobu předpokládáme, reaktibilitu, schopnost reagovat, schopnost interagovat u těch virtuálních částic, čili schopnost jejich reaktibility vůči reálným a možná i vůči univerzu vůbec. Co to znamená? Vůči pravidlům hry, tak říkajíc, která platí v tom univerzu. K tomu ještě přijdeme zase, je některý jiný večer, že v zásadě jsou možná různá univerza. Že to, v kterém my žijeme, není jediné možné. Vracejí se někteří moderní fyzikové k myšlence Leibnizově, že je nekonečný počet univerz, nekonečný počet vesmírů a že my pozorujeme, to je ten první argument, ale on to má ještě další roviny, proč my pozorujeme zrovna univerzum jako je naše? No to je proto, že existovala jakási preselekce. Toto univerzum, v kterém my žijeme, není jakékoliv univerzum, není proč priviligované univerzum. Je to takové univerzum, v něm mohl vzniknout život a bytosti inteligentní, který jsou schopní pozorovat univerzum. No a proto, když my pozorujeme univerzum, tak je jasný, že je to jen takový univerzum a ne jiný. To je teorie, ke které se ještě vrátí. Proto ten pojem pravidla hry. My tady máme teď před sebou otázku, jestliže je tomu tak, že virtuální částice při svém vzniku mohou být lokalizovány a to myslím v širokém smyslu té časově i prostorově, i když loku se znamená místo prostorově, mohou být lokalizovány v našem univerzu, takže nemusí, ale může dojít s realními částicemi. Jestliže toto lze demonstrovat, jestliže je to popsáno v řadě případů, tak pak musíme předpokládat schopnost virtuálních částic reagovat na to, co je v tom reálném univerzu. Tedy mohli bychom říci asi, jestliže je popisován proces proměny gamma záření v pozitron-elektronovou dvojici, tak to je proto, že to proměně dochází v rámci univerza. Je velmi pravděpodobné, že kdyby vznikla nějaká virtuální částice mimo univerzu, takže může nabejvat všech možnej hodnot, jak co do hmotnosti, tak co do elektrického náboje a já nevím co do čeho, které vůbec neodpovídají tomu, co je v našem univerzu. Virtuální částice pravděpodobně nejsou vázány žádným nějakým zákonem jednotným, nebo aspoň si to nemůžeme předem se samozřejmostí domýšlet. A když my tady uvidíme nějakou interakci, tak musíme předpokládat, že když jsou virtuální částice schopny reagovat na reálné částice nebo vůbec na to, že jsou tady, ve vesmíru, tak je to proto, že jsou schopni reagovat na pravidla hry, které tady platějí. Nechápu, jak jinak, bychom mohli interpretovat tu skutečnost, že se nedostává nějakému tvrdému kvantu energie, aby z toho vznikly dvě reálné částice, dvojice, pozitron, elektron, reálnej. I když se nedostává ta energie, že stejně vzniknou a že ta energie od někde se vypučí. Proč nevzniknou jiné částice, které nepotřebují tolik? Protože vznik virtuálních částic v univerzu musí dodržovat pravidla hry a mohou tady vzniknout právě jenom dvojice, pozitron, elektronové. To vůbec ještě nic nám nemůže říkat o tom, jaké podmínky jsou mimo toto univerzu. Buď vůbec mimo, jaké částice vznikají fluktuacem a vakua, přímo bez univerza. A nebo jak je to v jiných univerzech. Tam můžou být ty zákony nebo ty pravidla hry můžou být úplně jiný. No a tady přicházíme k tomu ustřednímu problému. Jaké jsou možnosti modifikace virtuální události v jejím průběhu, teda v průběhu jejího života, na základě schopnosti reagovat na reálné částice a na pravidla hry. Tady se nám dosud zdálo, že to není tak, jak zatím fyzika předpokladala, že prostě částice buď je to nebo není. Není prostě ta částice, že tím jak je, už je reakcí na něco. To jsme si říkali, že takhle virtuální částice vzniká z ničeho, mimovesmír. Ve vesmíru vzniká sice z ničeho jiného, ale může tam z ničeho si něco vypučit, co chybí. Předpokládáme tedy, nebo můžeme předpokládat, že ty vznikající virtuální částice jsou schopni reagovat na pravidla hry platící v tom vesmíru. A tady bychom měli uvést nějaké příklady. Já se obávám, no, ještě řeknu ty příklady, už to nebudu vykládat podrobně, pak už musíme dneska skončit. Jeden ten příklad už jsem zmiňoval. Je to ten oblak nebo mračno virtuálních fotónů kolem reálních částic a virtuálních částic kolem reálních fotónů. To jsem uváděl. Ta teorie je zdůvodněna, proč se to tak má za to, že je to výklad, který říká, počítá teda prostě s tou pravděpodobností, tím pravděpodobnostím výskytem nebo struktůrou, pravděpodobností struktůrou toho, kde se která částice zrovna nachází, že v jaké podobě tam je a tak dále. Což na kvantové úrovni opravdu nemá ten charakter, že by tam nějaká kulička byla buď tadyhle nebo tamhle a tak dále. To, že to nejde určitě na asi Heisenbergův princip neurčitosti, to už jsme o tom tady hovořili, není založen v tom, že nejsme schopni to přesně spozorovat, že do toho vždycky nějak zasáhneme. Není proto, že principiálně to není možné, protože ta částice, teprva v momentu, kdy je měřena, kdy se na ní reaguje, tak teprva se nějaké někam umístí. Nebo teprva má nějakou rychlost. Předtím obsazuje celou řadu hodnot. Tak to je jedna věc. Proč se tak zdůvodňujou, zatím necháme stranou, když bude potřeba, se k tomu můžeme vrátit. Tohle to, co jsme si teď ukázali, je vlastně důsledkem předpokladu, který řádně ještě nebyl vysloven, jenom vždycky mezi řečí byl přítomen, totiž, že virtuální události nejsou vlastně produkty univerza. Že nejsou pouhým plodem, nebo produktem, rezultátem procesů uvnitř univerza, ale že tam při nejmenším přistupuje něco dalšího a že pravděpodobně mimo univerzu je to jenom to něco další. A že tedy virtuální částice, virtuální události, budeme raději mluvit, když se budeme hejbat na filozofické rovině, tak budeme mluvit o virtuálních událostech, tím je jasné, že nefušujeme fyzikum do řemysla, že virtuální události nejsou produkty univerza, ale že vlastně teprve po svém vzniku, nebo v průběhu svého vzniku, v průběhu svého životního procesu se virtuální událost eventuélně do univerza zapojují tím, že na sebe berou podobu, která je analogická podobám, které jsou běžný v tom daném univerzu, že tedy se jaksi přizpůsobují tomu univerzu, do kterého se dostávají a tímto způsobením, že jaksi jdou vstříct k tomu, aby byli integrováni nějakým způsobem do toho univerza. To je věc, která by jistě vzbudila námitky u řady fyziků, ale myšlenkově je to jenom dotažení té myšlenky. A to je koncepce. Já myslím, že teď skončíme. Pak to není slyšet. Já jsem to teď si poslouchal, to je hrozný. Vaše příspěvky, to je naprosto neposlouchatelné. Tak to prostě vypouštím. Hlavně si poslouchám sám sebe. Tak prosím. Když se budete mluvit o ideálních vydalostech a o tom, jak každá má svý vlastní čas a dostat, za jakých okolostí mohou reagovat. Jedně v případě, že jejich prostor a čas se nějakým způsobem dotknou nebo překrývají. Je to podmínka proto jejich reakce, nebo už to je částeční reakce? Když mluvíme o tom, že virtuální událost je už lokalizována v našem vesmíru. To je jasný. Časově a prostě. Tak vlastně, který případ může nebo nemusí reagovat, tak ona vlastně už zareagová. Co to je, že je v našem vesmíru? Co bez reakce není možné? Teď je otázka, čím zareagovat. Virtuální událost nemůže mít žádnej vnitřek a příšek. To není jasný. Proč by nemohla? My jsme tu virtuální část si přece jenom vymezili tím, že má velice krátkou dobu trvání. Tím se liší o těch reálních částech, o kterých jsme hovořili. Takže... Ale... Že se vrácím k tomu pokusu. Oni na základ nějakého pokusu došli k tomu, že teda může dojít i při té hodnotě toho gama záření nižší, než je to nejmenší možná... Ne, to je jedno. Ale... Takže provedli pokus a na základě nějakého pokusu to odvodili. To znamená, že ta virtuální částice... Ty virtuální částice... Ještě jednu takovou otázku. Já nevím, jestli jste to říkal, ale... Když teda dochází k tomu, že vznikají ty virtuální částice z toho gama záření, jsou to částice elektron-pozitron. Nemůže to být žádná jiná. Zase vzniká elektron-pozitron. Přesně. Jakoby nic nechybělo. Aha. Jo. Takže takhle teda vzniká reální elektron-pozitron? Ne, virtuální, ale vypadá jinak jako reální. S energiemi reálných částic. Jen jsou virtuální, to znamená, jak si zanikají dříve, než by normálně... Než by se daly vůbec zjistit, jo? Ne, než by zanikla. Ne, ne, se můžou zjistit právě. Ano. Výjimečně se stane, že skutečně dojde k reakci toho virtuálního pozitronu s tím. S reálním elektronem. S jiným než ty původní dvojice, že? Ano, ano. Vznikne teda potom něco zajímavého, co... Mimochodem ještě já jsem možná měl říct jednu věc, on tam má ještě druhý příklad na ty virtuální obráceně. Vlastně ne obráceně. On říká to to, protože energetická kvanta záření jsou elektromagneticky neutrální. Tak když se setkají dva paprsky, nebo dvě kvanta, když se setkají, tak na sebe nereagujou. A projdou třeba skrz, když se přesně střetnou, projdou skrz a nic se nestane. Ovšem vzhledem k tomu, že ty zejména ty velmi energetický kvanta značnou část svého života strávějí ne v podobě fotoným, bež v podobě těch dvojic. Elektropozitron. On tam říká a pokonce teda prostě se dospěl k tomu, že značnou část života strávějí ve formě elektropozitronových dvojic. Zejména ty, kterým nic nechybí, ale i ty, kterým něco chybí. Tak může dojít k té pozoruhodné věci, že zrovna ve chvíli, kdy se setkali, přestřetli dva paprské gama, tak oba se změnili ať už reální nebo virtuální elektropozitronové dvojice a ty navzájem reagovali. Buď navzájem, nebo ještě s něčím dalším. Takže se ukazuje, že vlastně jenom ve formě kvant na sebe reagovali, ale že můžou na sebe reagovat. A jak se to projeví? On tam má obrázek, ukazuje, jak se projeví, že na sebe reagovali. No, že ten paprsek je posunutý. Tam má takovej ten, jak se tomu říká, lichoběřník, ale teď se ukáže, že ten paprsek je posunutý, jako kdyby se prošel nějaký ... Jako kdyby se lomil, nebo... A to nelomí, zachová dokonce ten směr, ale je posunutý, pokud zda... No tož teda pro mě bylo co na to úplně, jak to na návihu hrát, já to netuším, že jo. Ty virtuální částice jsem honil několika ty lety, když mě otošlo, tak jsem to honil z úplně jinýho důvodu, a vůbec jsem nevěděl o týhletý souvislosti. Pro mě to bylo... ... ... ... Ale stejně ty virtuální částice jsou virtuálním jedině na základě... Ony vzniknou, ale po určitou krátkou dobu vzniknou. Ony tady nejsou předtím právě. Předtím, když jsme hovořili o virtuálních částicích, tak jsme vždycky hovořili o virtuálních částicích, které vzniknou v fluktuaci vákua. A najednou hovoříme o virtuálních částicích, které vznikají v našem vesmíru. A není to ne z ničeho úplně? De facto tady něco je, to je energetický kvantum, a virtuální částice vznikají, protože na ně není dost materiálu. A oni stejně vzniknou, takže je tam kus něčeho půjčeného z nic. Je tam prostě kus z toho vypůjčeného a není odkud. Proto jsou taky virtuální. Když to ty, jak ho kejk, my jsme mluvili, tak tam vůbec žádné reálné vesmíry nehraje roli, žádné reální částice, žádný kvantá a tak dále. A celý ty virtuální částice vzniknou z toho vákua. Ale tady je ještě pozorohodný, protože se o tom hovorí, odkud se teda bere ta energie, která umožňuje vznik těch virtuální částic, které jsou energeticky na tom stejně jako ty reálné částice. Odkud se bere ta energie, která se dodá tomu kamazáři, protože energeticky by to nemělo fungovat. Chceš slyšet zákon zachování? No ten zákon zachování je tam dotržen jenom, když se jako nepočítá vážně to krátký trvání. To krátký trvání je jakási anomálie a vrátí se to zase do správného... No ne, mě se tuž jako zajímá, jak se k tomu stavějí ti fyzici. Prostě takhle počítají, prostě je to nadluh. Je to nadluh. Díky tomu, že to přišel někdo s tím, že to je vlastně nadluh, že to není vypůjčený vodníkáti, nebož vodníkáti, tak pak se to rozšířilo. Někteří to rozšířili na to, že celý částice by mohly být vodníkáti, nejenom kousek z nich. No už teď tak je hodně velkej kousek, jinak. Přímější kuse nadluh, tím kratší doba trvání. Teď ještě navíc. Takže existují částice, kteří jsou strašně nestabilní. Jako jsou například mezóny, myslím, že jsou nestabilní. No a tak ta jich životní doba je tak krátká, že ten přechod mezi reálním a je takovej malý.

====================
13-1b.flac
====================
Tak už jsem začal s tím, jak fyzika, už jsme to ostatně několikrát také formulovali, formulovali fyzika, astrofizika. Takže z hlediska vědeckýho, přírodovědeckýho, otázka po tom, co je časově nebo prostorově mimo naše univerzum, je prohlášena za nemající smysl. Otázka, co bylo dříve před tím Big Bangem, dříve než vznik Vesmír, nemá smysl. Protože zároveň s Vesmírem vznik čas. Čas žádnej před tím nebyl, tedy nic před tím nemohlo bejt. Podobně s prostorem. Prostor je stránkou vlastností tohoto Vesmíru a proto otázka, co je za hranicemi tohoto Vesmíru, co je mimo tento prostor, nemá smysl. Říkali jsme si, že filozofie je opatrná, že si rezervuje pochybnosti o takových radikálních výrocích a v tom se také projivuje jakási distance od přístupu vědy. Distance filozofického přístupu od přístupu vědy. A říkali jsme si, proč to eventuálně může dávat smysl se tázat tam, kde už věda se netáže. Už jsme si také připomněli, já to tady jenom znovu zopakuju, že v dostovaní filozofické tradici už jsou jisté koncepty, které vybočují, nebo které představují alternativu toho kauzálního pojetí, které vede k tomu závěru, že nemá smysl se tázat po příčinách, které vedly k vzniku tohoto vesmíru. Ten argument potývá v tom, že k příčinné souvislosti je potřeba jistého časového odstupu, příčina musí předcházet následku. A jestliže tento vesmír vznikl, furt i ten moment, jako následek nějaké příčiny, po které se tážeme, musí ta příčina předcházet, ale nemůže předcházet, protože současně s vesmírem vznikl čas, nebylo žádné místo, nebyla žádná minulost, kam by bylo možno lokalizovat, umístit tu příčinu. To je v podstatě ten argument. Čili je to určité pojetí causality, které jsme podrobili na dvou večerech, určité přeskoumání a kritice. Ale právě ve filozofické tradici jsou ještě jiné koncepty. Jedním z nich je pojetí takzvaných finálních příčin, cause finales. Na rozdíl od těch příčin, o kterých se běžně ve fyzice hovoří, to jsou cause efficientes. Míní se tím to, že průběh nějakého děje nemusí být jednoznačně určen tím, co předchází, ale že existují jakési procesy, které míří ke konci, takzvané teleologické procesy, nebo je to blbě řečeno, to logický tam nemá být, čili kozák správně měl proti tomu námitky a důsledně užíval slovo telický místo teleologický. Aby tam byl jenom to slovo telos konec. Každá logie znamená už posun do oblasti myšlení. Čili teleologický může být argument, ale nemůže být proces, proces je telický. Já si myslím, že to je rozumné to takhle rozlíšovat, i když myslím, že to mezi českými filozofami už nedělal nikdo jiný. Ale proč bychom to teda nemohli? Mně se to zdá rozumné, proč bychom to nemohli držet dál. To jsou telické procesy, které se vyznačují tím, že jsou formovány nebo při nejmenším spoluformovány tím cílem, tím koncem, ke kterému spějí. To znamená, kromě příčin eficientních, příčin, které způsobují něco z minula do budoucna, jsou tady také příčiny, které jsou schopny ovlivňovat proces z budoucna do minula. Ať už si o tom myslíme cokoliv, tenhle ten koncept byl vypracován a ve středověku se s tím běžně pracovalo. Samozřejmě byl vypracován dřív, od starých řeků, i když se tomu říkalo jinak samozřejmě. V zásadě to byla koncepce Aristotelova, který počítal s tím, že určité, zejména organické procesy, jsou zjevně ovlivňovány, přízeny, organizovány, protože organické, změrem od konce. Tak, aby vedli k tomu konci. Aristoteles si to představoval tak, že je tady na začátku, on to domýšlel do posledních důsledků, že na začátku tady je bestvara, hilé hmota, materia, a na konci je finis, je telos, konec, cíl. A ten konec, cíl, je určité sformování té neforemné, bestvárné hmoty na začátku. Takže je tu jednak bestvará hmota a pak je tady stvárněná hmota. Cílem je ta stvárněná hmota. A ta hmota se stvární posléze tím, že je jí vtištěna jakási forma, to je latinský překlad Aristotelova termínu morphe, podobně jako je hilé a morphe v řečtině, tak pak v latině to zní materia a forma. A ty morphe, ty formy, ty jsou v podstatě jakousi obdobou nebo vlastně jsou skoro identické s tím, čemu Platón říkal ideje, věčné ideje na začátku. Rozdíl mezi Platónem a Aristotelem v téhleté věci je v tom, co působí, aby bestvará hmota se, něco takového je v tým máju taky, že je ten bestvarý ještě nestvárněný prout dění u Platóna. U Platóna je to ovšem dění, u Aristotela je to zastaveno ve formě bestvaré hilé. Když je bestvará, tedy nemůže se ani dít, je to prostě jenom bláto, tak říkajíc. Když to u Platóna je to prout. A zatímco u Platóna tou silou nebo tím hybatelem, nehybatelem, ale tím aktivním členem, který způsobují, že ten prout je stvárněn do skutečných předmětů, věcí, událostí, organizmu a tak dále, je démon, zvláštní démon, jestli je to Mytchos vlastně, kterému on říká Demiurgos, tak u Aristotela to jsou takové zvláštní souvislosti podobně, my jsme si už několikrát říkali, jak Parmenídovo jedno bylo pluralizováno u atomistů ve spousty, obrovský spousty těch jednotek, těch kuliček. U Parmenída taky je to jedno kulate, nebo podobné kouly, u Leukypa a Demokrata jsou to malé kuličky, když zase jenom skoro kuličky, mají trošičku výčňalky na sobě a tak, ale vlastně se stala jen jediná věc, podobně jako u Parmenída, uvnitř to jsoucno je bez tvarů nebo bez struktury, je homogénní, podobně také atomy jsou uvnitř bez struktury, je homogénní. Jenom jsou pluralizovány, jejich moc. Zatímco u Parmenída byla taková jen jedna, u atomistů těch kuliček je moc. Něco podobného udělal Aristoteles s tím Demiurgem. Nadělal z toho jednoho Demiurga, který vytvořil všechno to, co tu máme, to je všechno bohů, to je třeba si uvědomit u Platona, ten Demiurg nejdřív stvořil božský svět a bohy. A ty prvatí bohové jsou pak odpovědní za tu nižší skutečnost, v ní žijeme my. Čili je to jakejsi superdémon, superbůh nebo něco takového. Místo toho Aristoteles nadělal těch maličkejch Demiurgů obrovské množství. Říkal jim Energeia nebo Entelecheia. Entelecheia sice je obecný název, ale vlastně jsou jen jednotlivé Entelecheie naprosto individualizované. To znamená třeba, že existuje jedna forma, jedna morfé zajíce nebo jedna morfé dubu, ale Entelecheie je moc. Každý dub nebo každý zajíc má svou vlastní Entelechei. Tenkrát řečnina byla ještě velice ohebna a plastická a filozofové vlastně ještě dotvářeli ten jazyk. Takže když chyběl termín, no tak ty filozofové ho dovymysleli. Dělali něco podobného jako dnes. Třeba, nebo v našem stolí dělal Heidegger, když vynalézal nový slova nebo hledal nějaký prastarý, že ovšem, když je jazyk v začátcích, těžko se hledá něco prastarýho, tak se museli nějak uměle dělat slova. Nám to dnes připadá nepříjemný, ten jazyk už je velice takovej zaběhanej, rutinizovaný a každé novotvoření jazykové nám jde proti mysli. Ale když byla filozofie u začátku a řečtina byla ještě ne zcela kodifikovaná, tak bylo možno tam tohle dělat. Každé to nové slovo, ten novej termín Aristotelův se dá analyzovat a poukazovat na etymologické souvislosti. Energeia je od ergon, což je dílo, a en je v. Energeia je to, co je v nějakém procese uvnitř díle. Podobně entelecheia, to en je to tež jako u energeia a telecheia, to je od telos. Čili tam je blíže určeno, jaká to je energie. Je to energie, kterou vykonává konec, telos, uvnitř toho procesu, uvnitř toho dění. Tohle jsou počátky těch slov, které už lítají dneska a málo kdo si uvědomuje, čeho se to týká. V podstatě ta individualizovaná energeia nebo individualizovaná entelecheia, která pracuje uvnitř, to není zvenčí, to je důležitá věc. Demiurge pracoval zvenčí, ten to uplácal z toho blátíčka. Kdežto tadyhle je Demiurge strčenej dovnitř a on to tam pořádá zevnitř. Takže tady máme docela zajímavý filozofický koncept, že to, co ještě není, dalo by se z části říct, že to není pravda z jedné strany. Jak to, že to ještě není? Když morfé je tady cosi věčního, odevždy navždy. Zajicovatost tu je připravená vždycky. Jenomže tady se má na mysli něco jiného, ne zajicovatost, nímož konkrétní dospělej zajíc. Ten tu ještě není. A cílem není ta zajicovatost, protože kdyby byla cílem ta zajicovatost, tedy ta morfé, kdyby byla sama cílem, no tak ta už tu je a nemuselo by se nic dít. Že cílem je vtisknutí té formy, té morfé, do té beztvaré hylé. To je cílem. Není cílem morfé sama. Nímož cílem je morfé vtipná, vnucená té hylé. Takže můžeme mluvit o tom, že tady něco, co je na konci, co tedy v tom průběhu ještě není, tak to funguje jako speciální, zvláštní příčina. Příčina, která působí z konce na to, co předchází. Z budoucnosti na minulost. Tech konceptů je víc. Jestli se dneska k tomu dostaneme, tak na konci ještě si připomene jiné pojetí. Pojetí Gelingovo, což byl flámský myslitel Arnold Geling v 17. století, který se stal nejslavnější, nebo nejvíc známe, je jeho takzvaný okazionalismus. Ten okazionalismus je zase ještě jiný způsob výkladu procesů a dění, které nepočítá vůbec s jednotlivými individualizovanými příčinami. Nýbrž tam z bohatvůrce, který byl čím dál víc odstraňován ze světa a strkán do období před stvořením, vyvrcholilo to v dejismu tahle tendence, tak ten z toho boha, který stvořil svět a ten svět pak už nechal a běží svéma cestama, což bylo ještě tak maximálně přípustné z hlediska těch renesančních přirovědců. Tak on ho číní garantem každé události, každého kroku v dějinách, v procesu vývoje živejch organismů, v procesu geologického vrásnění, garantem každého okamžiku zvlášť. To, co tady teď momentálně je, to je příležitostí pro boha, aby vytvořil to, co bude bezprostředně následovat. Proto latinský příležitostí je ocasio, čili neexistují příčiny, existují pouze příležitosti pro boha, na ně reagoval tím, že vytvoří jejich nějaké následování. Těch případů by se dalo jmenovat ještě víc. Já to chtěl uvíst proto, poněvadž v rámci filozofie bylo vypracováno takových systémů, konceptů, které se lišejí od toho pojetí kauzality, který nakonec přírodovědě zvítězilo. A když tohleto pojetí kauzality se dostává do potíží, tak samozřejmě filozofie z toho nedělá žádný objev nebo žádnou mimořádnou událost. Samozřejmě filozofie ví, že to má své potíže, právě proto byly vymyšleny jiné koncepty. Filozofie je připravená, šáhne do šuplíku a tam už ty koncepty nějaký jiný má. A nabídne eventuelně filozofii, jestli by nechtěla. Proto se taky stává, že když filozofové dojdou do určitéjch těžkostí a nevědí, jak s tím, tak se připomínají pořešení, které buď okopírují z nějakých starých myslitelů. To jsme viděli na tom Davisovi, jak tam připomíná, že vlastně ta velmi moderní myšlenka... Jo, tak chovojte se zcela klidně. Pokračování čtvrtýho druhý. Teď můžeme pokračovat. Já bych chtěl víc z jednoho typu argumentace, jaký tady předvádí Davis nikoliv jako svou nýbrž. Vykládá věci tak, aby dal možnost nějakému teologovi nebo někomu, kdo je přesvědčen o tom, že Bůh stvořil svět, aby toho Boha si tam nějakým způsobem zasadil. My jenom tím ostavečkem se budeme zabývat, proto abychom si ukázali, kde jsou chyby. Není to vždycky to, co ukazuje Vom, ale na tom nezaříje. Je to docela instruktivní odstaveček. Tak tam říká Davis toto. Ve fyzikálním univerzu každá věc a každá událost musí být závislá, musí odviset. Pokud jde o naše vyložení, vysvětlení, naši explikaci, musí záležet nebo záviset na něčem mimo sebe. Když je vysvětlování nějaký fenomén, je vysvětlován v termínech něčeho jiného. Ovšem, to je úplně běžné ve fyzice. A nejen ve fyzice, ve všech přírodních vědách. A tak dále i v historii. A týká se to naší vědecké práce a naší dodení, jak je prováděno. Ovšem, když tím jevem, který takto má být také vysvětlován, je celek všeho, co existuje. To je kompletní fyzický vesmír. Pak ovšem, se dostáváme do potěží, protože nic fyzického mimo vesmír, podle definice, vesmír definuje jako všechno, co existuje. Všechno jsoucí. Tam není přes termín existuje. Když něco existuje, to znáš, že to je. Takže jestli definujeme univerzum jako celek, nebo úrn, sourn všeho, co existuje, co jest, všech soucem, no tak potom je evidentní, že celek nemůže záviset a je vysvětlován z něčeho, co je mimo. Nic mimo není, podle definice. No a to znamená, proto tam říkalo, že to nemůže být nic fyzického, co je mimo univerzum, protože tam nic fyzického nemůže být. Takže, a to je závěr, jakákoliv snahová vysvětlení musí si používat termínu něčeho, musí si použít termínu něčeho, musí pracovat s něčím nefyzickým a nadpřírodním, nadpřírodzeným, super nature, to je dvojí význam, nadpřírodním nebo nadpřírozeným. To nadpřírozený je příliš tak zatíženo religiózně nebo teologicky, tak budeme říkat nadpřírodním, i když tady je ujasný, že hned pokračuje. Nádfyzického a nadpřírodního je Bůh. Univerzum je tou cestou, kterou je, protože Bůh se rozhodl, zvolil to jako cestu. Věda, která podle definice se zabývá pouze fyzickým univerzem, může úspěšně vykládat pouze jednu věc pomocí jiné a tu zas pomocí další a tak dále. Ale celé totalitu fyzických věcí tak to vykládat nemůže, protože výklad toho celku si vyžaduje výkladu z něčeho, co je mimo. A protože podle definice nic fyzického mimo není, musí to být nefyzické a nepřírodní nebo nadpřírodní. A on tady pak provádí kritiku této argumentace, která byla běžně používána. Je to sestrušený, není to citát z někoho, ale zhruba je to schéma argumentace teistické. Přímo teologičně. On to tady provádí analýzu a kritiku, vykládá, že to je v podstatě jenom verze kosmologického argumentu pro existenci boží, říká se tomu tzv. argument scontingence, s kterým se nemusíme tady zabývat. Říká, jaké jsou rozpory v tom, co kdybychom prostě rozšířili pojem univerza tak, aby do toho patřili Bůh, tak pak, že jsme v téže situaci a budeme zaspotřevat něco co je mimo toto univerzum, co by vyložilo naše univerzum i s Bohem. To je případ antiky, třeba homéřského pohledu na svět, kde bohové jsou součástí světa. To už on tam neříká. Jinými slovy, náš problém je, čím vysvětlíme Boha? Když vysvětlíme tento svět Bohem, tak čím zase vysvětlíme Boha? Že vlastně to není žádné řešení a tak dále. To jsou všecko věci, které už najdeme v Kantovi. První jedna z kterých se vycházelo bylo, že každý jev se vykládá z každého něco mimo tento jev. A univerzum se taky pokládá za jev. Ano, tady se považuje, že jestli že tímto fenoménem je totalita všech všeho soucem, no jistě to je jinak než u fenoména, u Serla, třeba nebo u Heideggera, kde ten celek se nepovažuje za jevný brž. Už provádíme my, že ten soukromý jako před námi. No jistě, no ale tyhle jevnůstky od fyzika nemůžeme očekávat. Ten argument v zásadě teda je přítomen tak, jak jsme si říkali. No, tedy už to, jak tam naznačuje, že bychom mohli vlastně univerzum pojmout tak, aby v něm byl výbuch. A pak, že jsme vlastně před stejnou otázkou, jak vzniklo tohle univerzum i s bojem. Ukazuje, že nerozlišil trošku, že prostě myšlenkově se sliníroval na jednu rovinu, totiž, že zase Boha tam chápe jako příčinu. A že jenom prohlásil, že je nefyzický a netřírodní nebo nadpřírodní, nadpřirozený. V podstatě zase tam je všechno zachováno. To je právě to, co ovšem, není to jenom chyba Daviesova, je to chyba prastaré teologické a teistické argumentace, která s tím počítala taky. My jsme si tady už říkali několikrát, že třeba u Tomáše najdeme běžně, ale nejenom u něho, ale to je takovej rozhodující muž, zejná pro tu hlavní filozofickou katolickou tradici, říká se tomu filozofia perennis, věčná filozofie. Všichni, kdo se k tomu dali, jsou přesvědčeni, že to je jednou proždy filozoficky všechno vyřešeno. Stačí jenom nebejt línej a přečíst si Tomáše, naučit se tomu všemu a je to všechno jasný. No a tam právě u Tomáše, a to znamená v celé té tomistické, i té pak upadlé, i té teď nově oblnobované tomistické tradici, se předpokládá, že Bůh je soucno, že je nejvyšší soucno. Summum ens, se říká u Tomáše. No a musel přijít, to jsem říkal taky, tomista mladej, který študoval u Heideggera, skutečně si nechal dojít všechno to, co Heidegger říká, to je zejména, že bytí nelze chápat jako nejvyšší soucno, že bytí prostě není soucno. To znamená, že Bůh, chápaný jako bytí, nemůže být chápan jako nejvyšší soucno. No a teď znova přečet tomista Heideggerovec, přečet celého Tomáše, a našel tam několik míst, asi pět nebo kolik, kde Tomáš sám si tuhle tu věc, která platila jako naprosto locus communis, jak se říkalo tehdy, všichni s tím souhlasili, všichni to drželi, tak si tam klade nad tím otazník a říká, můžeme my vlastně právem říkat o Bohu, že je soucno? Takže na nejvyšší můžeme říct, že je bytí. To má asi na pěti místech, kdežto bez problémů a bez jakékoliv skrupulí mluví o Bohu jako o nejvyšším soucnu na tisíci místech. Pochopitelně pro každého, kdo chce interpretovat Tomáše, tak je nezbytné ho přečíst natolik dobře, aby našel těch pět míst máčk. To je Tomášova zvláštnost, kdežto těch tisíc míst, které potvrzují, že o Bohu mluvil jako o nejvyšším soucnu, potvrzují jenom, že se všeobecně tehdy mluvilo o Bohu jako o nejvyšším soucnu. Podobně se takhle vykláda třeba, když najdeme v Biblii něco, co odporuje v ostatním místu. Odpustete je zase extempore, ale celkem je to zásada interpretační, ta, s která se hodí vždycky. Když najdeme v Biblii něco, co odporuje celé řadě dalších věcí, a zejména tradici, která se k tomu místu pojí, tak to musíme brát velmi vážně. Příklad. Ježíš je tradičně v křesťanské teologii a vůbec v křesťanské myšlení interpretovaný jako tichý beránek, který si nechá všechno líbit a ani nemekne. To je dobrá interpretace. To jsou místa v Novém zákoně, kde to takhle můžete odcitovat. A teď spousta, to je aktuální záležitost, spousta záprodober o evropských a nejenom záprodober o evropských křesťanů, myslí, že jako mír je nejvyšší hodnota, s kterou přišel Ježíš. To je typický křesťanský výraz. A teď máme v Evangeliích pozoruhodné místa, kde Ježíš vystupuje úplně v rozporu s tímto obrázkem. Jednak přijde do Jeruzaléma, že je vítán všemi Hosa na synu Davidovu, pošlo mu oslátko naproti, házejí mu květy pod nohy, velký pozdřižení, přichází muž boží nebo syn boží, všichni čekali, že přijde mesiář, jestli už je to on nebo ne, někdy pochybovali, ale každopádně velká záležitost. Jednou z prvních věcí, co udělá, když přijde do chrámu, tak veme byč, který tam je připravený, ne v samotném chrámu, ale v tom nádvoří předchrámovém. Tam je spousta obchodníků, který jednak vyměňují normálně římské peníze, které tam všude platí, které vyměňují za chrámový, protože by bylo blbý kupovat obětní zvířata za mince, kde je obraz kajzera římského. Tak se vyměňují peníze, aby koupili za správné peníze, a za druhé jsou tam zvířata, jsou tam holubice a ovce, dobytek, který se podle toho kolik měl do peněz, tak si koupil obětní zvíře, a to se tam obětovalo, zabilo a tak dále. Takže tam je jarmark, v té předcíně, v tom nádvoří chrámovém, a vyměňují se peníze a prodává se penězoměnci a prodavači dobytka, nebo obětních zvířat. No a Ježíš přijde a penězoměncům zpřeverhá ty stoly, jak chuligán, a veme byč a vypráská ty zvířata z toho chrámového nádvoří. Když si uvědomíme, jak se na jiných místech líčí Ježíš, jako pokoj přinášející, pokojný, tichého ducha, ale nevím, co všechno, jak se tam takhle líčí. A zůstane tam tohle, tak nemusíme pochybovat o tomto místě, jestli odpovídá skutečnosti nebo ne. Je evidentní, že jestli je něco pravda, tak je určitě to, že Ježíš vyhnal ty penězoměnce, že jim převracel stoly a vyhnal ty zvířata z toho. Nebo druhá věc, já už nepůjdu, líčí se, já od malička jsem byl indoktrinován v církvi, že násilí je od zlýho a že Ježíš je právě ten pokornýho ducha, tichý atd., nikdy nic s násilím neměl. A teď se tam uvádí Petr jako takovej trochu zběsilec, když přišli zatknout Ježíše, takže tam prostě se oháněl mečem a jednomu zatýkajícímu se kucha. Ježíš ho pokáral a pronesl nějakou průpovitku, že násilí od zlýho. Tohle je potvrzené v Evangeliích, Ježíš maximálně utíkal, když ho chtěli zatknout a zmizel ze středu jejich, ale žádné provokace, nic takového, až ho nakonec zlapili, ale to už nechal k tomu dojít, protože to muselo být a bylo to předpovídáno proroky. Pak je tam historka v jednom Evangeliu pouze, že toho večera, když byla tzv. poslední večeře, Ježíš jim říkal, že jsem vám říkal kdysi, a to tam skutečně o pár kapitol zpátky najdete, je učetníky posílal do světa a říkal, že neberte si sebou žádné mošny, nickýdlu, peníze, kam přijdete, tam se vohlažte mým jménem a všude dostanete, co potřebujete. A když ne, tak vyražte prach z obu vysve a jděte jinam. A říkal jim, že si nemají nic brat sebou. A teď tam říká, pamatujete si, že jsem vám říkal, ale teď vám říkám něco jiného, nadělejte si zásobu v jídle, vemte si mošnu a nakupte meče. A učetníci se strašně divili a ten redaktor toho Evangelia potom to sám nemohl přenést pře srdce, tak tam do závorky dal, že mu nerozuměli, ale že on to myslel jinak, že myslel duchovní meč. To tam je přímo napsané. Ale nicméně ten redaktor nebyl tak drzej, aby s tý ústní tradice tohle vyškrt, nechal to tam a jenom to přeinterpretoval. No jestli je něco jistý, tak po mém soudu interpretačně je to úplně evidentní, jestli je něco jistý, tak že Ježíš skutečně ten poslední večer říkal, ať se všichni ozbrojejí. Jenomže když viděl tu neschopnost kolem sebe, no tak jinak to nešlo. Ale to, když se říká, že Ježíš nebyl žádný zelot, že to nebyl žádný ten blázen, co se chtěli postavit na odpor se zbraněmi v ruce a tak dále, tak to není pravda. Prostě jestli je něco jistýho, tak že Ježíš jim říkal, ať prodaj, co maj a koupej si meče. Podobně touto Tomáši Akvinskýho. Jestliže tam je pětkrát jeho pochybnost, že se o Bohu dá říct, že to je soucno. Že to vlastně nejde říct. A tisíckrát mluví o Bohu bez problému jako o nejvyšším soucnu. No tak samozřejmě Tomáš jako myslitel je hlavně v těch pěti místech, ne v těch tisíci. To je taková praktická instruktáž, jak interpretovat. Když se můžeme opřít na takovou věc, která vybočuje z té dané doby, z určitého rámce tradičních interpretací a tak dál, tak většinou jsou to ta nejjistější místa, o která se můžeme opřít. Samozřejmě v telku, v kontextu nemůžeme vytrhovat, nemůžeme tamto ostatní všechno hodit pod stůl, ale jsou to takové body, které něco důležitého znamenají. Tak co my k tomu, nehledě na tu kritiku Daviesovu, co my k tomu můžeme říct na základě toho, co jsme si tady po dva večeri řekli o kauzalitě a co jsme si ukázali jako kritické stanovisko vůči tomu kauzálnímu modelu. Když tedy to převrátíme a budeme místo o aktivní příčině, která vykonává vliv na následek, když budeme mluvit o aktivním následku, který reaguje na příčinu, takže příčina se stává příčinou teprve díky té reakci následku. A když ten následek nereaguje, tak příčina nemůže být příčinou, nic nezapříčení. Že to tedy tu aktivitu z příčiny posuneme na následek, tak vzniká otázka, mění se něco pro tenhle model? Co to znamená? Když tady je univerzum, který vzniklo jako celek, tak na co to univerzum mohlo reagovat tím, že vzniklo? Takhle teď stojí otázka. Vzniklé univerzum je reakcí na něco. Teď je otázka na co. Na první pohled tedy jsme si moc nepomohli. Především zase tady je otázka, jak může reagovat univerzum jako celek na něco, co nemůže bejt mimo. Že jsme si řekli, že univerzum je všechno to, co patří dohromady? Aspoň se to na první pohled tak zdá. A na druhé straně je ještě navíc, kromě této potíže, že ta celá věc je dost bláznivá.

====================
13-2a.flac
====================
Když tady bude ten jeden člověk, budou tady čtyři lidi a ten člověk všechny je bude chtít uradit. A podle čeho? Jako když teda všichni budou mlčet a všichni budou všichni zjemně třeba, všichni se ani nehnou. Záleží teda to čistě v jeden třát, že ví dvou chodně mít druhé děti, třetí nerozumí a tak dále, to je jedno. Ale teď je o to jako, není následek. Co se myslí tím následkem? Když je chce uradit, tak je tady ještě ten člověk, který řeje tu orážku a ten na tu svou orážku reaguje jako na orážku. A když je to orážka, ne. Protože já to jeho problém a se bavím o ty interese. No ne, ty mluvíš o tom, jestli je orážka nebo není. Já ti říkám, že i on sám na to reaguje, tak znamená i on spolukonstituuje, jestli to je orážka. Pozor, já se jenom řeším, tady je nějaký působitel a tady ty působící, který by měli reagovat. No a ty působitel zároveň na sebe působí. Prosím? Působitel vždycky na sebe zároveň působí. To je Markův objev, že říká, že člověk tím, že pracuje, tak mění sám sebe. No víš, co je lepší říct? Člověk něco pronese, pro někoho to může být urážkou a pro někoho naopak pochválením. Je to teda potom urážka, nebo to není, nebo tak toto myslím? Taky ne. Já bych to nechal vědět. Mě bych nejmá jako já pěnu nechal prostředit, jestli to je to. Když si dejme tomu, postavím fabriku a řeknu, že se jim dostanu zničeno, tak je to záznam. A když řeknu, že se jim postavili na dluh, tak to je samozřejmě nic. Každej chápe. Tady jsme to promíchali, zničeno, na dluh. Tady přeci velký rozdíl. Velký rozdíl je to v tom smyslu, že existuje banka, s kterým se můžeš půjčit, nebo nějaký lichvář, od kterého to dostaneš. A on to nic nemá, protože toto vakuum žádnou energii nemá. Nebo nemá tu energii, kterou půjčuje. Nějakou máperi, konstantů, ale nemá tu energii, kterou půjčuje. Zejména vakuum nemá tu energii, kterou ztratilo tím, že vznikne to svět. To je ta neobyčejná anomálie, že každý vzniklý svět znamená nějakou si šílenou bankovní anomálii. Jakoby z banky, kde mají pár šestáků a půjčují toho kinařům, tak najednou bys postavil 10 milionový městě s narkotropama atd. No ta banka nemusí mít peníze, ta přeci pracuje s takovou fikcí, že jako půjčuje, jako převádě, v zkušenosti žádný peníze nemá. No či se mi poskytne úvěr, já na to postavím. Já to potom v úvěru dám, jak se tam hejbají jenom čísla. Ty pak můžeš sice předstírat, že stavíš, ale nemůžeš mít pravda. Ta fabrika stojí a ta fabrika se zaplatí. Jak se zaplatí, když ti nedá na to platit? To nejde prostě. Jak to, že nejde? Přinejmenším tam potřebuješ mít koupené nějaké věci, z kterých to postavíš. No koupím je na dluh a pak je zaplatím. Platím je z toho výnosu. No jistě, že nepotřebuješ nic. No jistě. No ale to máš jedno, jestli to budeš koučovat do banky, nebo jestli se s níma dobře dostaneš. Konec konců, tak musíš třeba přinejmenším kupovat nějaké věci zahotové. Musíš platit lidem. Lidce v modelní společnosti neplatí hotově. Všechno se dělá... To se někde vzalo. Cože? To se vzalo někde. Ty jsi vzal nějaký stroj a asi to vládnul, nebo jak. To se někde zase ztratilo. Kdo tam tých byl a kdo se dostal ty vodníku, třeba. Dostal si chvíci na vlouk. A někde někdo od toho přišel. Rozumíš? Což mu vrátí. To se tak rozklíze. Nevrátíš. Ale kdyby to od něho přišlo. Jak můžou být tyhle stavěliští majitím, co pořád stavějí. No jistě. Kdyby nedlůželi. Ale já myslím, že to jde. Nemusí to být tak, že se to pod někud bere. Když to beru z budoucnosti, tak žiju na úkon budoucnosti. Tak to beru z budoucnosti. A tady se právě to jedná. Když si na všechno vypučuji, tak žiju z budoucnosti. To není zničeno. To je z budoucnosti. A když si chcíš považovat budoucnost za nic, tak je to zničeno. V tomto smyslu platí, co řekl Anaxáková, že věci vznikají za pejron a vznikají do pejron. To, co vznikne, tak zase svým záníkem zaplatí za tu nespravedlnost, že vznikla. Takže je to tak skutečně, že tenhle vesmír, když vznik, tak jako se dopustil jakési anomálie, nebo vznikne v základě jakési anomálie, která má charakter takovej, že musí být potrestána záníkem. Já vím, že já tudíž podobně jako vznik z ničeho, ten, co se zanikne do ničeho. Jenže, to by celkem odpovídalo, jaká spravedlnost, když tamhle je nějakej vesmír, který vůbec nikdy nevznik, který teda taky nezanikne tím pádem. To jde o to, jestli je to nějaká spravedlnost, že ten, co vznik, zanikne, dostatečná pro ten, co vůbec nikdy neznikne. Jestli ten vesmír, co nevznik, jestli se může považovat za svý účty, za vyrovnaný tím, že nějakej jiný, který vznik a trval tady miliardy a desítky miliard let, že zanikne. Nebo platí-li, že čím větší město se postaví, tak tím dřív musí být zbořený. Tak jak je to možný, že když to město se postaví tak veliký, že má víc než pět milion obyvatel, takže na rozdíl od tamtech může trvat stovky let nebo tisíce let. Říkat, že to je nadluh na budoucnost. A co ta budoucnost? Ta akorát anuluje tu existenci toho vesmíru. No ale ten vesmír trval. Voda 40, 50, 100 nebo pokud je to tak, opravdu od toho velkého třesku do velkého krachu, jak to vypočítávají, trval takovou šílenou dobu. Mezi tím se tam dělo tolik věcí atd. Co to znamená, že je to na účet budoucnosti v tomto případě? Toto neznamená nic. Až nežít na účet budoucnosti, to tady znamená, aby ten vesmír vůbec nevznik. A teď se tady dělo takových věcí. No protože toto něco je. I když ten vesmír zanikne, tak to není špatný. To nelze špatnout. Já tím asi dobře jdu na sobě. Kdyby to bylo tak, jak to říkáš, když ten nadluh zabudu v účet budoucnosti, tak by když ten foton se ti promění ten pár elektron-pozitron a protože foton měl málo energie, nejméto měl pouze poloviční energie, než kterou by potřeboval, aby regulérně se proměnil ten pár, tak on si teda vydluší podle této budoucnosti tu druhou průbu ty energie. Takže vznikne pár a když zanikne, tak je potřeba splatit ten dluh. To znamená, že ten foton by měl mít nějakou dlouhou energii. To by to zaplatilo. A to přesně jednu samou dlouhu, kterou existoval ten pár. A teprve pak by mohl zase znovu... No jistě, to je dobré číkat. Mě to připadalo neuvěřitelné, že bys mohl z toho vyprustit. Na úrovni fotonů to tak je. Abych zůstal u finančního kapitála. No to tak není. Tam si vydlužuješ stále víc. Minulé dluhy spláciš, ale vybučuješ si ještě víc. To nevadí, ale získají větší. To není tak, že si vydlužím, pak to splatím pomalu a pak, jak ty říkáš, mě z toho se zboří. Ne. Já naopak tou fabrikou utěžím, takže udělám mnohem větší dluhy. Nejako Polsko, který dělá dluhy, pak je nemá s čím splát. Když si rozumnázeně pučuje, tak dělá z ničeho na dluh a může skvětat, jak si dá, pak minulé dluhy splácí, větší dělá. K veliké radosti těch bankovních konzorcicí, který to rádi pučujou. Tam to funguje pořád. Dobře, pro mě do ekonomiky se nebudu pouštět, je mnohem neprůhledný, vždycky mně to bylo v temnou zemí. Tam vždycky jsou nějaké zdroje, na kterých se zapomíná. Tady se fakticky si pučím, ale vlastně ještě vykoristím pracující. To já nevím. Tam je to nepřehledné. Přirovnává to, já jsem vždycky pro to teda jít na ty věšity, ale nezdá se mi, že by to bylo přehlednější v tý ekonomii. Tam ty mechanizmy jsou zcela nepůhledný. Jenom jako model, čím dál vítšího zadružení, které může fungovat? Pravda, já vím, že jednou kritizoval, nebo tak nějak kriticky opatoval takové přesvědčení rádl, že naše doba je okročilější. Podívejte ty hony na čarodejnice, ty mučírny a já nevím, co všechno. To je už v naší době vzdělané a kulturní, to je možný. Rádl tam říkal, to je otázka, jestli z tohohle můžeme něco vysuzovat. Jestli je dneska méně mučení, jestli to neznamená zároveň, že je méně lidí, který by byli ochotní se nechat mučit. A to je vlastně odpověď tohohle typu. Sice pak se ukázalo, že i lidi neochotní se nechat mučit byli umučení, ale to je zase anomálie jiného typu. Něco na tom je, že reakce... Rádle ještě, když už jsem u toho, tak říká třeba v jedných svých brožůrce, je základní rozdíl mezi skutečností historickou, politickou, morální a mezi skutečností přírodní. To je vidět třeba na tom, že jestliže v nějaký monarchii se schromáždí půl milionu lidí na nějakém velkém platce a unizono jedním hlasem zařvou republika, tak běda monarchií. Ale když třeba dvojnásobný počet lidí se schromáždí na velkém prostředctví a zařvou Sirius, tak se na nebi nehne nic. Což by měla být připomínkou, že skutečně jsou jakési danosti nebo reality skutečnosti, které se moc doupravovat a seformovávat, nebo doformovávat nedají. Vzdálené mlhoviny nebo hvězdy ovlivnit opravdu nemůže. My můžeme ovlivnit jenom ten svůj obraz o nich. A oni na tom našem obrazu nezávislejí. Ty historické nebo morální skutečnosti jsou spolukonstituované tím našim obrazem. Takže to jim být třeba slavný historik kultůr a civilizací měl zabet takovou krásnou dvojicí, kterou je pozitivní elektronika, challenge and response. Výzva a odpověď. Vždycky jsem pokoušel interpretovat historické události tak, že určitá situace, a to ne každá, vykrystalizovala v jakousi výzvu své době, své příslušné společnosti. A když to vylíčí v svých svatých dějinách, když to líčí každou situaci, většinou jsou to katastrofální situace, něco hrozně obrovského, tak on to vždycky vylíčí tak, aby bylo cítit, že to všechno vyústňuje do té velké otázky, do té výzvy. V některých případech mu říká, že nebyl nikdo, kdo by to porozuměl. Proto všichni byli jako ruchý, na výzvu neodpověděli, což je také odpověď. No a katastrofa byla. Naproti tomu, v jiných situacích on uvádí některé osoby, které interpretovali tu výzvu. Porozuměli ji, interpretovali, říkali to těm lidem kolem, zůstali hlasem opuštěným na poušti, na které nikdo nedává pozor, nebo byli považovaný za blázku. A nebo posléze byli takoví, který to rozpoznali a pracovali fest, a chodili po náměstích a přesvědčovali a dosáhli toho, že lidi se probudili s tolství svým každomenostním, pochopili, že jde o to, že jde o všechno a spojili se k tomu, aby čelili nějakým ohrožením, nebo aby využili té výzvy, aby využili situace k tomu, aby udělali něco, co bylo potřeba udělat. To je daleko někdy důležitější, než reagovat jenom na to, čelit nějakým nebezpečím. Daleko důležitější je porozumět, jaká je obrovská šance. A ta šance trvá třeba půl roku. Pak se situace už změní a už to nejde. Když to někdo o dva roky později jde a rozpozná, už je později všechno dalí udělat. Či to je to rozpoznávání znamení času, jak se o tom někde píše v takovém novém zákoně. Porozumět chvíli. Teď je ta přílištost. Jestliže vznikla tahle republika, taková podivná, takové podivné dědic starého Rakouska, že takový Rakouskov malin a tak dále, jak se to všechno... A přesto v tom blázinci poprvní situace nebo věm, na jednou tady vznikla tahle republika. Naprosto anomálie ve střední a východní Evropě. Nic takového tady nebylo. Byla to taková jakoby moderní stát takový západoevropskýho typu. To nebyla zásluha Čechů. Anebo Slováků. Prostě když sledujete, jak reagovali lidi, já jsem před nějakým časem dostal, dlouho jsem dostal vzpomínky Jozefa Leichtra, bratra toho dokladatela Leichtra, na rodinu Masarykovych. A tam je jedna kapitola o tom, co on dělal, jak s Alicí Masarykovou šli někudy přes letnou 28. října 1918. Teď to tam líčí. Až budete mít někdy chuť na čtení typu Aškova Švejka, všem, Ašek to mínil jako srandu, když toto je míněno vážně. Tam máte chuce chechta a zároveň vás mrazí. To je neuvěřitelný doklad toho, jak lidi nevěděli, o co jde. A to lidi na poměrně slušným úrovním. To nebyli nevzdělanci. Skutečně to je zásluha Masaryková a pár lidí kolem něj. A taky ta reakce byla nevhodná. A celá republika je sérií nepochopených výzev, blbě odpověděných, blbé jim odpovědí na výzvy a nebo na prostých indolence neslyšení načela. Když tady byla ta poznámka od 1840, to bylo jenom pokračování v té indolence, která byla tady celou robu první republiky. To je poučíno a to je třeba si uvědomit. No a na tom taky zároveň vidíte, jak ta skutečnost historická, politická, morální a tak dále, jak záleží na té reaktibilitě těch lidí, kteří tam jsou. Když jsou blbí, tak to jde takhle se šupem dolů. Proto taky, když nějaká velmoc chce zlikvidovat nebo podmanit si nějakou menší zem, tak to nejlepší způsob je, když udělá všecko proto, aby ty obyvatele té země byly vykořeněni. Já jsem si chtěl dalšího zeptat. Záleží ta reaktibilita na hnízdě času nebo na něčeho? Ta reaktibilita nezáleží na hnízdě času. Tady se nastoupila koncepce, která byla výzvy všech častů, že jsou určité epoky, které si vynesou na povrch nějaký určitej problém, na který se má zareagovat správným způsobem. A teď je, vy teda říkáte, že výzvy na naši dějnou situaci, že vždycky u nás většina epoky si byla špatný zareagování na tu dobu. Na tu výzvu teda. A teď je to špatný zareagování teda v problém, že oni zareagovali na tu výzvu nebo na něco jiného. Že jsou jedinci, jsou sensitive, který předcházejí tu výzvu časů, z čeho to není, na co reagujou, že ta výzva teď na tomto ještě není? Jak by mohly předcházet výzvu? Ta výzva buď není, no tak teda nikdo ji nemůže předcházet, nikdo ji nemůže anticipovat. A když už tady někdo je, že tomu rozumí, no tak to je proto, že se dá k dispozici k tomu, aby se ta výzva realizovala. To je neoddělitelné. Ta výzva tady nepřijde, aby vás oslovila telefonem nebo mocným hlasem z nebe nebo tak. Prostě to vždycky je přes nějakého člověka. Ovšem tu nemůžete chápat, ta výzva to není sestava daný situace. Ta sestava daný situace je pro všechny stejná. Právě tohle je důležitý. Důležitý je ta výzva, kterou nemůžete vyfotografovat, zvážit, namalovat, nic, nachmatat, nemůžete. Tím můžete jedině porozumit. A tím, jak ji porozumíte, tak se jí dáváte k dispozici, aby byla formulována, aby došla formulace. Předem ve vašem porozumění, potom v tom, jak to oslovíte, pak jak přesvědčujete ty ostatní, jak jste některý přesvědčil, ty přesvědčujou další a takhle ta výzva se realizuje. Ano, ale tady právě proto jsem hovořil, zdůrazňoval to nedůležitý z toho, protože ta výzva, bylo to i dneska řečeno, že ta výzva se ukazuje i čase, jakou opravdu byla výzva. Ta výzva se ukazuje jedině, když tady je nějaký chytrý historik, který si to proštuduje a teď ji ukáže. Ano, ale lze říct, že ta výzva tady byla, když to bylo vyřečeno nebo když se to událo, ta věc. Prostě mám většinu řeknout. Jo, no to je právě to. Co to je? To jsme v té nevyjasněnosti, co to je jest. No, co to je jest. Já říkám, že to záleží na té reakci. Tedy jestli že na to nikdo nereagoval, jako kdyby té výzvy nebylo. No, ale stále právě hovorím, ale na jakou výzvu měl reagovat. Tady ta výzva se ukazuje svou plnohodnotnost stále novým způsobem a nikdy není přesně řečeno, jaká opravdu ta výzva byla. No, ještě v dějinách nikde nic definitivního. No, ale pravda je, že teda po třeba 2000 letech nebo kdy, ten Toynbee ukáže, jaká výzva byla před, nebo více než, dva tisíce, čtyřistá nebo pětisíce, byla před řeckou civilizací. No, po něm přijde další a trochu ji poopraví, že tam ještě jako třeba byl chyba, a my si mu budeme pak teda tý další lidé, musíme to zase souhlasit. Tak právě to je ta věc, která mě taky u toho nesedí, hovořit, že oni na tu výzvu nezareagovali. Oni zareagovali na něco, na to nedůležitý teda, že? Ale zareagovali na to třeba špatně, nebo tak dále. Ale nevím, jestli se může říct, že nezareagovali na tu výzvu. Jo? Je, tak to, ale lze říct, že ještě nedůležitý. Já jsem věděl, že takhle se vyjadřuje Toynbee. Ano. Mně to připadá smyslu plný. Samozřejmě, že to neodpovídá tomu, jak jsme zvyklí mluvit o věce, o objektivních realitách, o předmětech a tak dále. Ta výzva není. Ani objektivní realita, ani žádnej nahmatatelný předmět není. Ale má to smysl, když hovoříme o historii, o té výzvě, umožní nám to porozumit? No, jenom taková maličko, že jediné možné takové vysvětlení by bylo v tom, že ten jeden z nich na to naváže jinakým způsobem, tak to v ten daný moment považovat za výzvu s těmi ostatními, kteří na to navázali úplně blbě. Jinak máš teda většinu historiků, pro upřesnění většinu historiků, kteří pracují na základě kauzality a dokazují, že to, co se stalo, mělo tyhle příčiny a ty příčiny měly tyhle příčiny, takže to, co se stalo, se muselo stát a nemohlo se stát jinak. Když náhodou tam někdo přijde na velký objekt a řekli, že na to přišel zrovna tenhle, to už bylo v době a kdyby na to přišel tenhle, tak na to přišel jiný. Každý je rozložený na řadu příčin, takže se musí mnou mět stát. Proto ten tojby je vzájemný tímhle s tím, že objevil jiný pohled na dělní. Můžeme vzpomínat o virtuální výzvě a skutečnou výzvu, co se stále ve chvíli, když bylo? Co se dělalo? Použila rozlišení těch částic na virtuální a reální na tu výzvu. Do té doby, než si někdo porozuměl, tak byla virtuální a ve chvíli, kdy první člověk porozuměl, tak se začala realizovat. A potom spíš dokládná výzva je, byli tak byli nebo ne, a staroměřským. Takže byli tam nebo ne, je to fakt nebo ne, pochopili to? Poslyšte mě se na filozofickým téměnu. No ale s těmi virtuálními částicami, než na ní někdo zareaguje, to tam nevím, jestli by to takovýmto způsobem mohlo říct. Protože teď jsme to říkali sami, že ta výzva, nevíme, jestli tam opravdu, jako v tom počátku, jestli tam je opravdu, jestli se ta věc udála, jestli tam opravdu ta výzva je. Ta výzva se ukazuje. No jistě, ale my nevíme, nejenom o výzvě, my nevíme ani, co se stalo, dokud na to reagujeme, pak jak na to reagujeme, tak to vlastně dotváříme. Já jsem to myslel původně tak, že však nejdřív reaguje především na sebe, a tím služím, že reaguje určitým způsobem na sebe. To nereaguje, to není reakce. Proč? To je něco jiného. No dobře, co a proč? Furt reaguje, když blběje. Já myslím si, že to sebeporozumění je něco jiného, než když se mluví o porozumění tý třeba, nebo mluvilo se o tom porozumění tý výzvě. Myslím, že to, čemu se říká výzva toho času, to je problém sebeporozumění anikoli teda toho času. To nejde o těli, to je vždycky o boje. Nemůžete rozumět světu a nerozumět sebe. To jsme si říkali od začátku na této semináři, že ta kosmologie je v podstatě důležitá právě proto, že jaký svět takovej člověk a jaký člověk takovej svět. Myslím si, že jiný vztah k sobě je jiný vztah ke světu. Když člověk žije v sebeporozumění, žije jinak. V jakém sebeporozumění? Vždycky žije v nějakém sebeporozumění. Ale to se nedá nikdy srovnávat a není to nikdy na stejný úrovni to sebeporozumění a ten třeba už projev tomu určitému světu. Já si myslím, že to není nikdy jaksi vyvážený, ale jsou vždycky velký rozdíly. Ale někdo se příliš, myslím, klade důraz na tu minci, tu druhou, tu objektivní. A to já myslím si, že ten historik, ten už to problematizuje. Počkejte, ale co to znamená, že se klade důraz? To znamená, že ta druhá tam není? Když se na ní zapomíná, takže tam není? Už třeba ta tendence může být pochybná. To znamená, že historik mluví o tom, že vytáhne teda, podívá se, historicky to přehládne. On samozřejmě nic neví o sebeporozumění v skutečný tý časovosti, proto to kritizuje třeba Simard, který extrémně mluví o takovém nečasovém pojímání historie, kdy tam jedná se o porozumění, to znamená, to sebeporozumění, ten historik není sebeporozumění v té historické době. On je mimo tom, co narodil v jiným době, náhle žijí třeba při tom dynastu v Egiptě a teď z toho něco vyvozuje. On z toho vyvozuje něco takového, že když to důvěrně se s tím seznámíte a dobře tomu porozumíte, tak pochopíte, jaké bylo jeho seboporozumění. Toho, kdo se zabývá tím Egiptem. To, že si neuvědomuje své sebeuvědomění, to není rozhodující, ale je tam přítomno. V podobě toho, co vykládá o tom Egiptě. To je rozpoznání, který není tak starý sice, ale já myslím, že je neotřecitelný, že člověk se stává tím, čím je v důsledku toho, co dělá. Když dělá, vyrábí, tak se stává výrobcem. Když dělá kvalitní, kvalifikovanou práci, tak se stává kvalifikovaným pracovníkem. Když dlouho hraje tenis, stává se dobrým tenistou. Prostě není možný hrát tenis a nestát se tenistou. Není možný pracovat a nestát se šikovným řemesníkem. Víceméně živou taky nešikovným. Ale prostě vždycky děláte o tom, ať o tom víte nebo ne. Tím, že předěláváte svět, předěláváte sebe. A je iluze si myslit, že je možno předělávat sebe, aniž bych se angažoval v předělávání světa. To je úryb, který je v podstatě lživej. Není možno si zachovat nějakou důstojnost lidskou a přitom se chovat nedůstojně na venek. To je iluze. To je prostě ideologie... Vy jste tam něco už tak sumulni, jste si na to odpověď a to nedůstojně. S tím souhlasím, ale toho, co vy jste říkal, neprojevovat. Vy už jste okamžitě k tomu dát ten prioritývní význam. No ne, prioritývní mě jde o to, že nemůžete být vnitřně pravdivý a druhým lidem lhát. Tak to ne je problematicky, ale abych byl hudebníkem, tomu odpolídá určitá škála činnosti, to bych pochyboval. No tak pokud neumíte na nic hrát, no tak nemůžete být hudebníkem. Dobře, ale jsem myslel, že třeba konkrétně ten hudební základ je jediný v tomto. V čem? No v tomto, že ten hudebník se narodí s interakcí věcí. Jak to, že ne? No kdyby se Mozart narodil v naprosto nehudební době, no tak by rozhodně skládal úplně jinak. Nebo by to neskládal. Třeba dnes, kdyby se narodil Mozart, no tak by skládal asi tak, jako Eben bych si představoval. To je hodně jiný. Samozřejmě to vzniká teprve v interakci. Mozart je Mozart, nezaměnitelný s kýmkoliv jiným, no ale kdyby byl v jiným době, tak by byl někdo jiný. Žádný to zkáču, ale myslím, že Marek chtěl říct tohle z toho, že třeba Chopin, než začal hrát vůbec na piano, tak kdy je známa skutečnost, že když chodil kolem výkladník s hudebníma nástrojema, tak se u piano vždycky zastavil a koukal se na něj a ještě na něj neuměl hrát. Že ho to tam nějakým způsobem táhlo. Já si myslím, že chtěl asi prvně pro mě říct tohle z toho, že on měl už určitý vklad předtím, než vůbec na to začal hrát. Taky z každého věcenarodilového době nebyl Mozart. Ne, jasně, ale domnívám si, že šlo asi o tomhle. Ale myslím, že to je nějaká taková predispozice třeba, nebo tak se tady dá uvažovat? Nepochybně, jenom že to je velmi formální, velice taková neurčitá. Je to jakás jenom predispozice. A jak se realizuje, jak se uplatní, to je strašně závislý na té době. Prostě ten Mozart sice byl geniální, ale nemohl skládat jako romantik. Prostě on měl před sebou ty myslívečky a dusíky ale já nevím, ty italiňáky a dusíky, já nevím, to je možná později. No ale když ty myslívečky byly před mnou. Prostě on nemohl jinak. On tomu byl podobnej a udělal kroku předu, ale nemůže se narodit Mozart třeba v době gergorianského chorálu. Prostě by vypadal jinak. Čili o to hlede, jistě že predispozice musíme připokládat, jsou talentovaní, netalentovaní lidi. Ale jak se to realizuje, to závisí právě na těch interakcích. Na těch strašlivě záleží. A důležitý je pravděpodobně, historicky důležitý je právě, jaký jsou ty interakce a nikoli jaký jsou ty predispozice. Ty predispozice jsou důležitý, aby někdo vynik. Ale nás nezajímá na Mozartovi to, že vynik. Nás zajímá ta jeho hudba. Jak vypadá. My posloucháme. A ne, že vynik. Tohle mě právě naštvalo před nějakým časem na Kanturkovi, která psala Vohusovi, říkala, ať si myslel, co si myslel, dneska je nám to všechno cizí. Ale byl to hrdina, postavil se a šel na voheň, na hranici. To je absurdní. To všem v křesťanských tradici, hlavně vývoje říševi, že byl pověšenej na příži. Co učil, to už ví málo kdo. Teď jsem si přečetl, co jsem vlastně tady říkal. To je ten Greenužinov životopis. A mě tam úplně uráží člověk, který sliné po celém světě jako katolický spisovatel, tak tam říká, že sice od malička do dneška si pamatuje Browningovy verše, ale když si má rozpomenout, jak je to vlastně v tom kázání nahoře, tak radši si odevřej Biblii a přečte si to tam. Takhle dokonce to ještě napřed. A nestýděte se za to, jo? On to pronošoval za katolický spisovatel? Nepronošoval, ale... Považoval jiný. No ne, i normální kulturní člověk, to je na pováženou. Znát Browningovy na kázání nahoře, to teda opravdu... To jenom se mi vybavilo jako asociace, jsem nedávno poslouchal, myslím, že to byl Augustin, ale já nic to přesně neznám, znám to pouze z citace. Když teda ten hudebník si zpívá nahlas, si prospěvuje a si popiskuje určitou melodii, pak ji jenom vnitř neslyší a jde to níž a níž a níž i takového předmětního výkazu, hraje, chodí, rozklada, myslím, že to není hudebník. Z toho hudebník se z toho neživí. To z toho se neuživíte. Já vím, že tam je takový obrovský nebezpečí, takový pasivní neaktivita, ale já bych o tom nepozboroval. Ale myslím si, že nedá se to vyzkázat tak, jak vy sám říkáte, předmětně. No, my jsme ve světě a my jsme pánem bohem na posledním soudu, který bude posuzovat jakéhokdo hudebník v srdci svého. My prostě musíme posoudit podle toho, co kdo složil nebo co kdo zahrál. Nedá se sítit. Co my víme? Prostě tady se to musí posuzovat podle toho, ale jak si... Posoudit neznamená jenom zaznamenat, co kdo udělal. Sou tady taky grafomaní, kteří napsali spoustu věcí a není to k ničemu. Jsou tady skladatele Foltýny, který předstírají před celou společností, jak skládají a pak to ukradnou mladýmu nějakýmu. Prostě to... To posoudit, to musíme, ale můžeme to posoudit jenom podle toho, co kdo udělá. A už jen to, co udělá, to je jenom ta holá kostra, jako je pomalovaný ten kus plátna. Porozumět tomu, to není ještě jenom popsat přesně, kde je karyfly. To znamená... A když někdo složí něco pěknýho, to není jenom dát do archívu rukopis nebo otisk Technot, v kterých je to napsané. Prostě to se musí zahrát. Musí se to zahrát s porozuměním a musí se to poslouchat s porozuměním. Pak teprve se to může posoudit. Já trvám na tom, že to dílo je víc, než jenom to, co někdo vysochal na kus plátnu nebo namaloval na papír. Je to víc. Ale aniž by to udělal, tak odmítám o tom mluvit. Jestli někdo měl na mysli nějaké geniální dílo a neudělal ho, tak to může jedině na posledním soudu někdo posudzovat, ale ne my. Do lidského posudzování, do lidské dějín to nepatří. Proto jsem vyhlasoval ten důležitý. Na jednou smysl. No jo. Je to jasný, že daleko důležitější je to dílo samo. To je jedno. Já jsem měl dojem, že u něj, když on se chtěl přetrhnout, tak to nechal. Já nevím, jestli jsme tomu porozuměli správně, ale já si myslím, že jednou, když... kdo může odejít, tak odejde. Když se vyhledá oči, slov, to je můj problém samozřejmě. Nejdobře, to je tvůj problém, ale ten čas... Ať jde, vrátíme se k tomu příště. Můžeme si to zdržovat. Zdržovat, to nejde o to. Celý ten problém, když jsme probírali tu kauzalitu, tak jak je to s tou přednitnou a nepřednitnou stránkou, mě to tam taky zůstává furt, co teda na sebe prakticky navazuje nebo nenavazuje. Tak mně se to zdálo, že to nebylo pro mě srozumitelným způsobem ještě vysvětlené. A už jsme skončili dál. Konec. Děkuji za pozornost. Titulky vytvořil JohnyXH. Titulky vytvořil JohnyXH. Titulky vytvořil JohnyXH. Titulky vytvořil JohnyXH. Titulky vytvořil JohnyXH. Titulky vytvořil JohnyXH.

====================
13-2b.flac
====================
Takže na tom je tedy, že to, co chybí, aby vznikla třeba ta dvojice, může být větší nebo menší. Čím mín chybí, tím pravděpodobněji vznikne ta dvojice, ale v zásadě může vzniknout, když třeba chybí druha, když je to řubký případ. Není tam něco o závislosti, kdyby se vyneslo třeba do geografů závislost doby trvání těch virtuálních dvojic na tom, jak velká část energie chybí. Jestli by se dalo tímhle dospět až nad mulou energií, to je zničeno skutečně, že by se dodávalo všechno. Kdyby to byla lineárna třeba závislost, kdyby se dalo zjistit doba trvání virtuálních dvojic. Já se k tomu nerokážu taky sám postavit, i z toho energetického hlediska. Když tady bylo spochybňováno, ale ještě jsem ani sám nedošel k tomu, jak spochybnit ten zákon energie. Tahle ta nevyváženost té kalkulace nebo těch nákladů na to, aby něco vzniklo. O té se uvažuje zřejmě nejen v těchto případech, ale všude, kde jde o kvantové děje. Tam zřejmě tyhle anomálie jsou na tený pořádek nejrůznějšího typu. Protože tam je otázka pravděpodobností. Ale i velmi nepravděpodobné možnosti se mohou uskutečnit. No ale v ním i ty pravděpodobnostní záležnosti nakonec seděly i energeticky. Když jsem vzal třeba tunelový efekt, taky se furt divili, a pak najednou nějaký částice jim proud tou energetickou bariérou procházeli. Ale energeticky to jako sedělo, i když to nakonec vykládali z toho pravděpodobnostního hlediska. A tady by mě zarážil, protože to by pro ně mohla být taková věc, že takovým způsobem by skoro mohli získávat energii. Nemohli, protože se to hned zazpráví. To je jenom na krátkou dobou půjčku. No takže to je jenom taková, i krátké okamžiky se dají spojit tak, že to vytvoří nějaký další úžas. Nebo z těch krátkých časových okamžiků by se dala získat třeba minimální energie úplně, tak když se budou skárat dohromady. Ale to je nepodstatné, že? No nevím, to je konec konců. Právě máte takhle vzniklý smír, že se to dalo takhle po těch kouskách dohromady. Je otázka, jestli teda v daném vesmíru, který existuje tedy, jestli je možný, aby tam třeba ještě došlo nějaký uvnitř, nějaký fluktuací vákua, která by měla nějakou další trvání třeba. Uvnitř jednoho vesmíru ještě by vznikl další, menší třeba. Třeba méně menší nebo třeba větší. V zásadě, když jeden je už starší, tak už se rozsepnul, a ten druhý uvnitř před něm může vzniknout, i když je vlastně mouknější. Jestli je to možný, možná, že jo. Musí být taková pěkná katastrofa. Takže tam opravdu ještě nehraje roli něco, o čem oni ve skutečnosti neví. Co by vyrovnávalo právě tyhle schodky energetické. Já nevím, jestli vás to bude bavit, ale dneska jsem zrovna včetně jednou takovou zajímavou věc. K tomu se vrátíme, jak jsem dneska zmíněval antropický princip, tak se budeme k tomu věnovat pravděpodobně necelý večer, jeden tak, alespoň půlvečera. Ten termín, antropický princip, byl zavedený v roce 1960, čili je to přes... nějakým Robertem Dijkem z Princetonské univerzity. A ten termín navrhl v kurzu přednášek, v nichž analizoval 30 let starou Diracovou práci. A v téhle práci už Dirac sám upozorňoval na jistou podivnou numereckou souvislost mezi takzvanými bezrozměrnými čísly, která hrají významnou roli ve fyzice a astrofyzice, které pro vysvětlení bezrozměrná čísla jsou taková, která nejsou spojená s žádnými měrnými jednotkami. Takže jejich hodnota je stejná pro všechny soustavy měření. Je to třeba poměr dvou velikostí. Přičemž poměr je něco děleno něco, a když je to oboje v metrech, nebo oboje v centimetrech, tak prostě na tom nezáleží. Ten poměr zůstává stále stejný. Důležité je, aby se to měřilo oboje ve stejných jednotkách. Ale to číslo toho poměru je vlastně bez rozměru. Rozměry se vyrušily. Dirac se nezajímal o přesné hodnoty čísel, ale pouze o žádové velikosti, čili 10 na entou. A zjistil několik veličin, které měly jakýsi pozorůhodný vztah k sobě. Ačkoliv jinak tačka nebyla možná vysvětlit, proč tomu tak je. A on se pokusil ve jakousi hypotézu, ke které se teď ten dajk vrací. Zejména tři čísla měla prominentní postavení v těch Diracových dvahách, totiž míry síly, času a hmoty. První kvantita, testa síla, je bezrozměrnou formou konstanty gravitační přitažlivosti, gravitační koncenty krátce řečeno, což je míra mohutnosti gravitační síly. Vyjádřeno v těch 10 na entou hodnota je přibližně 10 na mínus čtyřicátou. Druhým bezrozměrným číslem je stáří ve zmíru, vyjádřené v atomových jednotkách. To se rozumí v atomových jednotkách, on konkrétně tam uvažuje poloměr protonů. Nezdálenost, poloměr protonů, dobu nezbytnou proce, pro rychlost světla, k tomu, aby překonal zdálenost poloměru protonů. Čili stáří ve zmíru, děleno dobou nezbytnou, k tomu, aby světlo překonalo poloměr protonů. Hodnota tohoto poloměru je přibližně také 10 na ušen plus čtyřicátou. Třetí bezrozměrná kvalitita je počet hmotných částic, jako jsou protony a neutrony. Nepočítá se elektrony, jenom těžší. Ve viditelné oblasti vesmíru. To číslo je odhadováno přibližně na 10 na osmdesátou. Dirac zaznamenal tři vztahy mezi těmito řádovými velikostmi. Především, že kravitační konstanta je převrácenou hodnotou stáří vesmíru v atomických jednotkách. Za druhé, že počet hmotných částic ve vesmíru je druhou mocninou stáří vesmíru v atomických jednotkách. Za třetí, že kravitační konstanta je reciprokovou hodnotou druhé mocniny počtu hmotných částic. Dirac už tenkrát před 30 lety měl za to, že číselné vztahy jsou příliš nápadný, než aby mohly být tovažovány ze náhodou. Navrhl proto předpokládat, že jsou výrazen a že ještě nám neznáme kauzální souvislosti. To jsem chtěl uvíc na to vaše, že ta fyzika vždy předpokládá, že zatím je ještě nějaká kauzální souvislost, kterou zatím neznáme. Že se bude pokoušet to nějak ještě pak dát do prucu, aby zákon zachování platil a tak dále. Protože jsou někdy důvody se domnívat, že to je jenom nějakási neobyčejná konzervativnost. Při nejmenším filozofii si vždy může dovolit takové to aviatiku, že jo. Víc předpokladuje, že to není kauzální souvislost, bude nějaká jiná kauzální souvislost. A hledat možnosti a tak dále. A fyzika by se neměla proti tomu bránit už jenom proto, že sice vždy se může řvát, že filozofie si pouští na špaci, nebo mozek na dlouhý provaz, ale konec konců my vidíme, jak fyzika, když dojde do velkých okní, že já nevím kudy kam, takže buď znovu vymyšlí to, co už ve filozofii je dávno znáno, a nebo naopak, že teda se inspiruje ve filozofii, rozlíží se na co by to jako tak navázala, protože co má takový fyzik, když to najednou je úplně jinak než dosud. Tak buď to musí diletácky zkoušet jinak, no a nebo se poučí od těch, který už to zkoušejí. V matematice je běžným, se stalo běžným, že se nezadávají se úlohy matematikům, která má ty nejvyšší na špičkový úrovni, úlohy, co mají vypočítat z praktických důvodů. Ne, jen tak si počítají, doběrují, třeba za deset, za patnáct let se zjistí, k čemu to je dobré, co vypočítali. To se už moc krát stalo. To nejdřív musí ta celá teorie být rozvinutá a pak se teda ukáže, jestli to má nějakou aplikaci nebo ne. Ale pokud se budeme furt orientovat na to, co je aplikovatelné, no tak zůstáváme stále zavopit se. Tady prostě se musí jít kupředu ve všech oborech a pak se dodatečně zjišťuje, jestli něco je použitelné nebo ne. Kupodivu, když je něco elegantní, jak říkal Einstein, když je něco elegantní v teorii, tak dřív nebo později to bude upladnitelné v praxi. Takže tady se může přiživit také filozofie. Zde pouštět si to hlavou. Fyzikové dny neradí dělat proto, protože to nejde dělat, aniž by člověk zůstal v rámci jakési představivosti. Protože furt si nějak něco představuje. A člověk si může představit jenom, co je názorný. A fyzika dospělá k tomu, že se utrhla, zejména ve svých matematických interpretacích, od jakékoliv názornosti a přímo programově se vzpírá dělacím názorný modeli. Ona se upnula jenom na matematický modeli. Každý názorný model atomuje blbost, protože nemůže vyhovovat. Kolik jich bylo nároženo, tolik jich bylo odmítnoto. Vyhovou jenom nenázorný matematický modeli. Protože matematika je opravdu nenázorná a šla tímto směrem a vynalejzá. Můžou být názory nebo názornosti, které jsou úplně jiného typu, než na které jsme zvyklí. Kde se vzala naše schopnost dělat si názor? Co je pro nás vlastně názorný? To, na co jsme zvyklí. Když to si zvyknou na něco, na co zvyklí nejsme, názorné modely budou být jinak názorné. To je smysl toho, proč se přece jenom má smysl do toho pouštět a proč ta filozofie se přece jenom má pokoušet nahlédnout. Jakousi názornost z toho? Přece jenom vyklonost. Někdy z názoru, z nahlédnotí jsou jasný věci, které matematika buď vůbec není schopná zpracovat, anebo když tak neobyčejně pracuje. Víme, jak komplikovaně elektronická myš probíhá labirintem. I když to dělá velmi rychle, tak je to jenom díky tomu, že ten počítač je tak rychlej. Ale ten způsob, jak ta myš probíhá labirintem a hledá tu správnou cestu, je strašlivě primitivní. Žádná skutečná myš takovej primitiv není jako ten počítač. Každá má nějaký názor, vodáluje, učí se to rychle. Ta schopnost orientace myší je založena na něčím jiným, než na čem je založený ten počítač, který musí projít všema možnostmi, aby zjistil tu pravo. Ta myš nemusí. Tam by došel šachysta, kdyby promýšlel tahy dopředu tak, jako to dělá počítač. Samozřejmě, až bude pát počítač, já nevím, na jaký úrovni, kolikátní generace, tak ono potom možná opravdu už bude těžký ten počítač obehrát. Jenomže když se podíváte, jak ten počítač na to jde, jak primitivně, jak slepice, jenomže to dělá rychle, tak je evidentní, že ten šachysta to dělá jinak. A přesto geniální šachysta při nejmenšinu může remizovat a velmi často vyhraje. I na té z dokonalých šachových počítačí. A jak na to jde ten geniální šachysta? Prostě náhlídnutí. On se v tom orientuje jinak. Takovým čuchem, intuicí. To je to náhlídnutí. A samozřejmě, že náhlídnutí šachystovo je jiný, než je náhlídnutí nějakého geometra. Vníkající geometr, kdyby neznal hru a jenom mu to někdo vyložil, jak se k čím táhne, tak nenáhlídne nic. Je potřeba mít zkušenosti, pronikat do tý hry, do těch tajů, které vůbec nejsou obsažené v pravidlech, které jsou napisané všude, které se musí nadržovat. To je celá strategie, taktika vělmatlivých fází hry. Na tom vidíme, že ta názornost, to náhlédnotí, jak si člověk na první pohled vidí, jak to je, může se mýt v tom místě, ale nemýt se vždycky. Náhlídne, chápe, porozumí. To je něco jiného, než počkatávat jednotlivé položky až se dojde k tý pravý. Filozofie v podstatě jim cílem je formulovat problém tak, aby byl možno nahlídnot. Přeji menší ten problém. Je otázka, jak je dostup řešení. Řešení už je vždycky taková trošku trivialita. Filozof udělá, neví, co s tím. Nerad to dělá. Když to udělá, tak ví, že to je takový... Otázky přetrvávají v dějinách myšlení, ne odpovědi. Odpověď vždycky na sobě nese takovou závislost na kudobě. Otázky k podivu jsou takový... víc odvolávají času. Jsou takový trvalější. Vhodějí se. Přeformulují se a najednou v novým rouše jsou tady jako živí. Jo, ale já už tím dlouho zastanovuji, tak prosím. Já jsem si chtěl zeptat... Když jste provadili třeba ty dosadní úplatky k příčině, tak se to vlastně formuloval jinak. Říkáte, že není v nás většinou jední příčiny, že o to vlastně přišla téma způsobně přeposadní té nášky. Všema mně není jasné. Tato výraz konkrétní příklad. Někdo ve své rozhorštěnosti urazí člověka, nebo praví se tak, aby v tého rozhorštění byla ta rozhorštění bohodářkou a chce toho člověka urazit. V tom druhém člověku se vyvolá třeba ten. Teď vy teda kritizujete, říkáte, že ta příčina je jedině v tom násepku, tzn. v tom hněvu. Ta příčina není v té urazice, ale v tom, že ten druhej se rozhněval. A říkáte z toho, jak bych nádhle pochopil, že není-li prostě nějaký reakce toho druhého, to je jedno, jaký byl, prostě reakce, tak není příčina. Ovšem mě není jasný, jednak co je kritériem té příčiny? Přeci to, že já reaguji, já můžu reagovat mnohými způsoby a to ještě neodpovídá přeci té schopnosti, že já reaguji jenom na tu věc, co se stalo, třeba konkrétně na tu urážku. Že si totiž myslím, že to kauzální pojetí, kdy se hledá souvislost mezi dvěma jedy, jako je, myslím, nevysvětluje, aspoň tak to nedá se vysvětlit z toho, když to přemustíme jenom teda blíž tomu původci. To, že já se rozhněvám, že já budu nějakým způsobem reagovat, to ještě nemluví o příčině. Já si myslím, že ta příčina musí odpovídat, jenom mně napadla jedna souvislost, když se Jana zeptá na ty virtuální částice, že oni vlastně zareagovali přívé, než se dostali do toho univerza, kde se přizpůsobují ex post, kde se přizpůsobují těm pravidlám hry. Já jsem to pochopil. To znamená, že oni zareagovali přívé, až ex post, která se přizpůsobila v týře, na co zareagovali předtím, když se dostali do toho styku s těmi reálními částicami. Že jestli se oni nedostávají do toho styku s těmi reálními částicami, ne že reagují na ně, ale že reagují na to nic. Nebo na tu oblast z toho všeho. Že to jako nepředpokládá, že to nic je naprosto odlišné a nemá žádnou pravidelnost. Což ví, já nevím, jak si se předpokládá, jestli s tím, že ta virtuální částice je vlastně nežádná, když vyskočí do toho světa a v tom okamžiku, kdy se stýká s tou reálnou částici, tak se jaksi vdává do pořádku, vedle pravidelnosti toho univerza. Já nevím, jestli jsem byl dost celoznací. V jednoduchosti se byste rozuměli, že nic nechce mě unikat. Já nevím přesně, kam měříte. Ale zase si to ověříme. Pak jsme zvyklí mluvit na rovině fyziky. Je určitě způsobem, jak tam těžko budeme dokazovat, jak je to jinak. Nejlépe je, jak jsem už několikrát říkal, víc z té roviny, na které jsme my, a tam si to demonstrovat nejdřív a pak to hledat na techničních rovinách. Tedy třeba ze zkušenosti s malýma dětma. Děti přijdou a teď zkoušejí třeba a říkají nadávku, přečímž nemají ještě dost vypracovanou představu o tom, jestli je to nadávka, co to vlastně je nadávka atd. A zkoušejí, co teda to bude dělat v tom světě vespělých, když někomu řeknou něco, o čem si myslejí, že by mohli dostat před tě a pohlavek atd., tak co to udělat. Tak teď, když zareagujete tak, jak očekávají, nebo jak doufají, že se dožerete dát jim pohlavek, tak pro ně je to doklad toho, že to je nadávka a že to nesmí. Tím pádem to má velkou atraktivitu. Když se tváříte jako, že se nic nestalo, tak oni na to zapomenou a přinejmenším po nějaký čas, než na budoviny, co jsem měl svých kolegů ve škole ode mě, tak to prostě napříště nadávku nebo upovažovat nebo to pro ně tu atraktivitu přinejmenším střetím. To je příklad, jak to, co je původně z hlediska toho dítě, jaké si říká se tomu zlobení, když v podstatě to je experimentování, tak jak vhodnou či nevhodnou reakcí to můžete fixovat způsobem, který vlastně nebyl jednoznačně tady hned od začátku. Že to je nadávka, na tom se podílíte vy tou reakcí na to, že to dítě řekne. To dítě to ještě neřeklo jako nadávka. Ty prvá vaše reakce mu potvrdí, že to je nadávka. To dítě to řeklo jen experimentálně. Takovej v případu je celá řada. Má to komplikovaný psychologický konteksty, když se to tak dělá, jak například většina společností potřebuje ostrakizovat pár jedinců nebo malé skupinky a všechno zlo nějak vrhnout na ně. Prostě potřebuje ta společnost. Ta skupinka nechce zlo, ale je z nich uděláno zlo takovým katexofén způsobem, protože ta společnost potřebuje mít nějaké ty obětní beránky, na které se všechno svádí. Po dlouhých staletích to byli židi třeba. Jakýkoliv problém společenský se vždy řešil tím, že se úplným způsobem, ať už teda vědomě, nebo teda byla to třeba jenom rutina a ne zcela uvědoměná, ale vždycky se to vybítí se usměrňovalo směrem na nějaký ty pogromy. V Rusku to bylo běžný, ale i v Evropě. V Rusku teda vysloveně tam se s tím pracovalo za carského režimu a stali na to navázat. To je příklad ze sociologie. Tam to bylo psychologie, tohle je ze sociologie, z politiky. V té lidské růmě je to úplně jasný, co znamená nějaká historická událost. Teď se začala rozvíjet, nevím, jak se dobře mluví, jakási zkuse o zaměření smyslu lidských česmitů, českých dějíček. Methodicky je to naprosto nevyjasněné, stává se to domenou různych vášných zuřivostí, ale ta elementární věc, s kterou je to spojeno, je nevyjasněna. Totiž, že žádná skutečnost není jednoznačná v té svý soucnosti, nebož mnohoznačná. A teprve v dalším se upřesňuje, co vlastně se stalo. V tom okamžiku, kdy se děje nějaká historická událost, není jasný, co se vlastně děje. Ne jenom proto, že současníci mají málo informací, nebož zejména proto, že ta událost ještě neskončila, že ta bude ještě se měnit, ta bude krystalizovat, ještě ve všíté budoucnosti, kdy lidi na tu událost budou reagovat. A ta událost nabude své pevné podoby teprve skrze reakce těch příštích možností. Co znamená, Mnichov třeba pro Evropu to řada lidí dovedla odhadnout, řada lidí nedovedla odhadnout, ale zejména některé stránky toho nebylo možno odhadnout, protože to tehdy ještě nebylo přítomno. Že to dostalo ten svůj plnej smysl, nebo plnější smysl, protože ten smysl ještě neskončil, ten se ještě furt upravuje, ještě furt to krystalizuje. To bylo možno vidět teprve z té perspektývy o 10, o 15, o 20, o 30, o 50 let později. Potom všem vidíme, jak strašně záleží na tom, jak budoucnost naváže, jak reaguje na to, co se stalo. A jak to, co se stalo, vlastně není mrtvý. Ten bon mot, že co se stalo nemůže se odestát, je naprosto nepravdivý. A poslední věc, takový příklad. Vrátím se k tomu, co vy jste tady předestřelili. Když někdo chce někoho dožrat, urazí ho a ten se teda dožere a nějak na to takhle reaguje. No, v historii lidstva došlo k takovým proníkavým zlomům v chápání etické, morální situace člověka. Tak kdysi, dávno již tomu, ale žije to některých lidech dosud, platilo, že když zabili jste nám Ferdinanda, dostanete přes držku, jo? To je už pozdější. Ale bylo prostě, zabili nám přistušních akmene, udělali to tamhle ty, co bysli byli za řekou, tak tam uděláme výpravu a pomordujeme jich, co budeme moct. Takzvaná vendeta, kremní msta, že? Jinýmž výsledkem bylo, že jedno zabití mělo za následek 10, 15, 20 nebo nevím kolik mrtvejch. No tak určitým přelomem v hodnocenní morální situace bylo, když lidi rozpoznali, že takhle to nejde, že je potřeba tady stanovit jakousi míru, že když někdo zabije, no tak má být zabit, ale nemají být zabité jeho příbuzní. Když někomu zlomí ruku, takže za tomu má být zlomená ruka, ale nesmí být zabit. Voko za voko, zub za zub. V podstatě zákoní khamuravy. To je určitý pokrok. V čem je to pokrok? V reagování na zlo. Já jsem se chtěl zeptat, že všichni skáčují o řeči, ale jeden kmen teda, cizí kmen zabije jednoho příslušníka, jiného kmen, kmen a potom dělá genocidium celého tvé národa. Já si myslím, že to se přijímá jako zase nějaká samozřejmá reakce, ale já si myslím, že právě naprosto nevysvětlitelný, aby tato třeba například ungradekne, aby zabití jednoho příslušníka kmene dávalo smysl nebo nějakou reakci. Aby tady z... Aby jaksi v té reakci teda... Aby to vyvolávalo jako takovouto reakci, jo? No, aby to vůbec vyvolávalo reakci, aby se vůbec mohlo mluvit o nějakým kauzálním podětí. Protože když si vezmem jiný příklady, tady samozřejmě může se to takhle... To, co je nejasné, alespoň pro mě, může se to přejít a můžeme to vysvětovat jakýmsi etickým vývojem nedále. Ale ze současnosti, když třeba teď se stane v této místnosti čin, který, dejme tému, všechny pohorší, většina to bude považovat za urážku, a jeden člověk to nebude považovat za urážku, když samozřejmě proč a tak dále. Ale já si myslím, že ta možnost tam je a teď jako vysvětlit, proč on nereaguje tak, jako třeba ty ostatní. Ale reaguje. Dobře, ale teď na co on reaguje teda? Jestli on skutečně reaguje na to, co se stane? Co se stalo? No jistě, ale jinak. Jinak, z čeho? Pro mě reaguje ještě na jiné věci. Dobře, je v tom kontextu, je to, co se stane, je v tomto kontextu, nebo ten kontext je trošku mimo to, co se stane? Kontext je vždycky mimo. Dobře, dobře. To, co se stane, to je právě v kontextu, čili ten kontext přesahuje. To je širší vždycky. Dobře, ale tak jako proč... Mně se zdá, že ten... Já spíš to chápu tak, že ten člověk, který by tak zareagoval, že by se nedalo mluvit o nějakým příčiné souvislosti. No to se vůbec nedá. Proto taky trvám na tom, že máme nejdřív to vyložit na lidský úrovni, protože tam je, ta kauzalita je nejpochybnější. Všichni víme ze zkušeností, jak ta kauzalita tam funguje jenom tak, jako ve velkejch číslech a jenom pravděpodobnostně, že vlastně nikdy člověk není zcela determinoval, máme ten živej dojem, tu živou zkušenost, že nemusíme dělat jenom jedinou věc, že vždycky můžeme varirovat, že máme těch možností víc. Proto já to chci ukázat. Dobře, já to rozumím, ale já akorát nerozumím tomu, proč vy to předáváte na tu druhou stranu. Teda je to v tom následku. No, pochopíte. Protože v tom následku to není. Jako rozumějte, ano, já souhlasím s tom, že musí se to dát blíž tomu subjektu nebo tomu, tý aktivitě, ale nevidím tu souvislost přímo. Jako nějaký takový, aspoň já jsem to pochopil tak, že vy teda ten kauzální nexus jenom přeslováte blíž tomu skutečnému povodci, ale že ten nexus tam vlastně zachováváte, když ho prostě přemstíte na druhou stranu. Jenom? To je ale důležitý. Je to důležitý, ale já... On vypadá úplně jinak. Dobře, ale já jako ne... Že ta souvislost tu je jistě, jenže já ji interpretuji v opačným konce. Ale já bych pochyboval té souvislosti. Vy říkáte, že to tam zůstává zachováváno, a teď o ní pochybujete, tak... Už jsem říkal, že to tam zůstává zachováváno, protože tam se protestuje. No? Ano. Vy jste teď říkal, že to je jenom zdánlivý, že to dám na druhou stranu, ale jinak to tam všechno zůstane. Na souvislost. Ale já pochybuji o souvislosti. Ano, on říkal, že u vás ta souvislost zůstane akorát, že se to přemístí, jako ten důraz na tu aktivitu, že se dá... Vy chcete jako říct, že prostě je iluze se domnívat, že vůbec jsou příčiny a následky, že prostě žádná souvislost. Není? Ne, ne, ne, ne. Že je problematický tvrdit, že já když vám teď to odpovídám, že odpovídám na vaši řeč. No jo, no tak to je hynům. Ne, ne, ne, ne. To já... Já bych povedl tak příklad. Dva lidi se dívají, stojí prostě někde a vidí jeden dům. A každý na něj zareaguje svým způsobem. Ale reagují na ten předmět, který je jakoby před nimi. Reagují na tu samou věc. Ale každý reaguje jinak. Ať už ten jeden třeba v tom důmě bydlel někdy, nebo nebydlel, ten druhej zase v tom nebydlel, tak to v tom kontextu může být zamotováno. Ale i když to opomínáme, když je to úplně dům, který neznají ani jeden, ani druhej, ale se před ním postaví, tak každej na něj může, teda ne může, ale každej na něj reaguje svým způsobem. Ale reagují na jednu a tutéž věc. Ani nemůžu říct o věc, taky na lidné seřivěc, ale na ten předmět, který je před nimi. Jestli bych měl do toho zasáhnout. Ten problém je takovej, že ne vždy můžeme hovořit o domu krejtu, prostě ať na něj reaguje, kdo chce, jak chce. Jde o to, že třeba v historii existuje třeba bitva, která tady prostě není. Tady jsou mrtví a ranění a stříví se a jde jim z děl a já nevím, co všechno, to je rozbitý, ale bitva. Co to je bitva? A zejména co to je vítězství? Kdo to vyhrál? Kdo měl míň mrtvejch? To je věc úplně jiného druhu, než je z dům, na který reagují různě, podle toho, jestli mají vzpomínky, nebo nemají vzpomínky. Tadyhle totiž ta bitva je něco, co abyste na to mohli reagovat, tak to nejdřív musíte spolu konstituovat. Dobře, ale vy jste řekli jednu věc, že nejsou i následky. S čemu budete tvrdit, že nejsou následky, že nejsou příčiny? Co by? Mně asi zdá, že chci ty příčiny, kdyby se daly ještě asi uchopit. Já si myslím, že se nedají uchopit. Aspoň v jakém slova smyslu chcete, když teda nejsou ty následky, nejsou ty příčiny. Já bych se to zkusila vysvětlit na tom tvým případě, protože já si myslím, že ještě podnější, než ta bitva s tou urážkou. Myslím, že je o všem důležité rozlišit, když tě někdo urazí, tak jsou tady dva lidi, kteří reagují na tu urážku. Ty a ten, který uráží. Takže já si chci teď jednoho naprosto vyšachovat, aby mě tam nepřekážel, takže bude to urážka nevědomá. Prostě něco mu vníkne, sám o tom nevím. Takže teď záleží na tobě, jak na to zareaguješ. Teda můžeš zareagovat tak, že prostě vybídneš a ztrpíš škandál. Potom tady si z té urážky, nebo prostě z toho, co ti řekl ten člověk, si udělal příčinu toho, že si vyletěl. A prostě udělal si z toho urážku, skutečně. Pochopil si to jako urážku, zareagoval si na to jako na urážku a společně s tou urážkou stala. Ty na to můžeš reagovat, už jen taky klidně, což je, že na toho člověka zanebřeš a přestáváš se s ním spíkat, ale teda nestrobíš nic. Takže udělal si z toho příčinu něčeho trošku jiného. Ale opět se na to reaguje jako na urážku. Ty na to můžeš reagovat, teda nemusíš reagovat vůbec. A když na to nezareaguješ vůbec a tváříš tak, že se to nestalo, tak prostě to urážka nebyla a nemůžeš... Ale furt je to reakce ale. Tak to je. Furt nemůžeš říct, že nezareagoval, protože on zareagoval, on to slyšel. To, co bylo, můžeš říct. No dobře, no, tak samozřejmě. Já tady reakce negativní. Když si se rozhodl, že nezareaguješ, takže jsi nezareagoval. To je taková reakce. Já jsem uváděl ten příklad s tím domem, když zúrazním tu stránku předmětnou, která hraje různě důležitou roli. Ježe, ale ne moc důležitou. Ne, moc důležitou. Ale když řekne někdo tu urážku a neví o tom, tak vlastně urážku neřek. A jenom něco řek, ale to, co řek, vlastně není důležitý. Je důležitý, jestli to byla urážka nebo ne. A na tom je účastný ten, kdo reaguje, že z tohoto urážku de facto udělal. Je důležitý to, že já jsem reagoval na to, co bylo řečeno, tedy na to předmětné. Já jsem na to zareagoval. Ale je jiná otázka, jak jsem zareagoval. Co to je? Co to je to předmětné? To je kvění vzduchu, prosím tě. No, to není kvění vzduchu. To není příjem. A nebo když ty vezmeš slova nebo věty, je to nějaká urážka? Víte, urážka prostě může, ta mluví do situace. Ta samá věta je v té situaci může být chápaná, ale urážka by ne... Bez toho, že by to kvění vzduchu dopadal někam, tak bez toho bych vůbec nemohl... Jo, to je prvotní u toho celého. Alešík, alešík, totéž bez nějakého přenosu energie, není možné přenos informace. Neříkejte mě, že počítače jsou sestřelené na základě toho, že nejdůležitější je přenos energie. No to ne. No tak. Ta energie tam nějaká musí být, ale je naprosto vloho stejný kolik. Jde o to, na co reaguje počítač. Čím je dokonalší počítač, tím méně energie... No ne, na ty energie závisí, že jo, jaká je. Protože když u rejna čítáš, zareaguje zase jinak. No ale ten materiál, jo, je potřebnej. Stejně tak, jako při té bytě, je potřeba, aby tam byly... Jistě, ale není důležitý. Je potřebnej, ale není důležitý. Já tím, že jsem to slyšel, jsem na to zareagoval jako na zvuk, jo? Ale nezareagoval jsem jako na zvuk. Ta skutečnost, která je pro nás skutečností, o čem my mluvíme, že ta z větší části je konstituována naší reakcí na tu skutečnost. Kdežto ta holá skutečnost bez reakce je čímsi naprosto vochůzeným skorončem. Ale jo, to já jako nepopírám, ale jako v jeho případě jsem měl ten dojím, že on zapomínal vůbec na to, že to společné tam je. A to je to, že oba dva slyšeli jakoby bez všech těch kontextů, co bylo řečeno. Že viděli ten předmět před sebou. Ty lidi mají přece něco společného, na co už potom každej reaguje jinak. Ale u tebe jsem měl dojím, že tohle tam bylo spochybňováno. Že ta souvislost tam nějaká je. Tato souvislost je právě... No ale ta souvislost před těmto spojením je právě způsobována tady tím materiálním. Ne? Já jsem chtěl říct jednu věc, že v týhle případě nedostačující, alespoň pro mě, je nedostačující vysvětlit, jak já, kdyby to mělo být jen takhle, tak je pro mě nedostačující vysvětlit to působící na mě. Jako kdyby to mělo zůstat jenom v nějaké takové dualitě. Jednak to já to chápu, že to je prostě jak násilnou dualita. Kde se teda našla teda ta příčina, ta se přemoc dělá blíž k tomuto subjektu a tím je to vyřešené. Já si myslím, že to je jako to... To zareagování, to není záležitost, myslím, právě jako... taky jednoduchá, takový nějaký, v té dualitě, v tom takovém, v té příčinosti. Proč to vždycky do takového rozpliznutí nakonec řeknete. Jak je to jasné, že to není v jednotě, že to je v dualitě, nemůže to být, jestli chcete říct, že to chci převíst na ten následek tak, že příčina vůbec žádná není to, co jsem řekl. Já jsem řekl, že něco tady je, ale to není příčina a příčinu z toho uděláte prva ten následek. Mě tam zaujalo to, že když nebude následek,