Tento dopis Ladislava Hejdánka z listopadu 1974 představuje hlubokou filosofickou a etickou reflexi života v období normalizace. Autor se v něm vyrovnává s perzekucí evangelických farářů a obhajuje volbu manuální práce jako způsob zachování vnitřní integrity a „služby pravdě“. Odmítá snahu bezbolestně proklouznout režimem, což považuje za podvod na sobě i druhých. Hejdánek v textu reaguje na osobní situaci adresátky a jejího manžela, kteří zvažují odchod z fary v Prosetíně. Radí jim, aby se při životních změnách odpoutali od minulosti a nehleděli zpět. Zároveň se kriticky staví k pragmatické emigraci, kterou přirovnává k útěku před vybuchující sopkou; věří, že svědectví pravdě je pevně spjato s domácími kořeny. Text je zásadním svědectvím o disidentním postoji, kde marginalizace společností není chápána jako prohra, ale jako nezbytná podmínka pro autentický a pravdivý život v nesvobodě.