D44 1978

1978, 11. březen, Praha. – Dopis Federálnímu shromáždění ČSSR, generálnímu prokurátorovi ČSSR, České národní radě a ministru spravedlnosti ČSR žádající o přešetření soudního i mimosoudního stíhání šesti stoupenců Charty 77.¹

Vedeni pocitem spoluodpovědnosti za dodržování základních lidských práv v naší zemi usilujeme již více než rok o naplnění a realizaci těch závaz­ků, které československé státní orgány na sebe převzaly ratifikací mezinárodních dokumentů publikovaných ve Sbírce zákonů ČSSR článku 120 dne 13.10.1976. V této činnosti jsme neustali, ani když se naše úsilí setkalo s odmítavým po­stojem a mnohdy i represí ze strany oficiálních míst. Vytvořila se tak situace, kdy se na Char­tu 77 obracejí občané z různých míst republiky se žádostmi o pomoc v případech osobních křivd či bezpráví a očekávají nápravu, kterou se jim ne­podařilo dosáhnout žádnou jinou cestou. Velice si vážíme této důvěry, nemáme však zákonnou možnost komplexně přešetřovat takové případy a zjednat nápravu.

Rozhodli jsme se proto, že budeme žádat pří­slušné státní orgány o přešetření případů, u nichž se na základě nám dostupné dokumentace do­mníváme, že došlo k porušení platného práv­ního řádu. Chceme tak činit veřejně, aby obča­né naší země mohli sledovat toto úsilí a aby se dle svých sil a možností mohli spolupodílet na zjednání nápravy. Chceme, aby v naší zemi ne­byly „neznámé“ případy porušení zákonů, aby lidé věděli, že o každém příkoří, třeba způsobe­ném místními orgány, které se stane jim nebo jejich spoluobčanům, se bude vědět, že nebude zapomenuto.^{2 1}

V tomto dokumentu dáváme státním orgánům i veřejnosti k dispozici informace o případech soudního i mimosoudního postihu proti šesti ob­čanům. Ani jeden z nich nebyl signatářem Char­ty 77. Pět z nich však bylo postiženo v souvislos­ti s ní – a jeden z nich již nežije.

Pro autorství Prohlášení Charty 77 nebyl for­málně trestněprávně obviněn a vězněn žádný z jeho mluvčích nebo těch, kteří svůj souhlas s jeho obsahem stvrdili svým podpisem. Je tomu tak proto, že ani přes veškeré úsilí se nepodařilo v obsahu Charty najít nic, co by bylo možné ozna­čit za trestné. O to více se nás dotýká trestní stí­hání a věznění našich spoluobčanů za projevy solidarity s Chartou, za přechovávání jejího pro­hlášení a ostatních dokumentů anebo za snahu seznámit s jejich obsahem nejbližší veřejnost. Míra této represe svědčí o snaze některých stát­ních míst znemožnit, aby se obyvatelstvo začalo chovat jako obec plnoprávných občanů, která se chce mimo jiné seznámit i s dokumentem, pro­ti němuž oficiální místa i masové sdělovací pro­středky vedly nevybíravou a ostudnou kampaň a který přitom musel být všemi povinně odsu­zován. Odsuzovaný text však musel zůstat tex­tem přísně tajným a zakázaným.

Koncem roku 1977 prohlásil předseda českoslo­venské vlády JUDr. Lubomír Štrougal na tiskové konferenci uspořádané u příležitosti jeho cesty do Rakouska ve Vídni, že v souvislosti s Chartou 77 nebyl a nebude nikdo trestně postižen. Nevylu­čujeme možnost, že předseda vlády nebyl přesně informován, avšak podle našich informací, kte­ré dále uvedeme, tomu tak není.

Okresní soud v Liberci odsoudil dne 24. července 1977 (čj. 1 T 409/77) Miroslava Černého, narozené­ho 20.4.1930, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle obžaloby, zastou­pené okresním prokurátorem JUDr. Josefem Tur­kem, se M. Černý dopustil toho, že „...při příle­žitosti ilegálního rozšiřování pomlouvačného pamfletu Charta 77 vlastnoručně napsal nejmé­ně 12 letáků. V těchto letácích po uvedení citátu Františka Palackého a výzvě k žádosti o zveřej­nění pamfletu použil hrubé výroky o vládě ČSSR v tom směru, že se vláda bojí Chartu uveřejnit, neboť se ví, že by získala miliony stoupenců a ná­rod by viděl, jaké z občanů dělá otroky.“

Miroslav Černý v průběhu vyšetřování i před soudem důrazně popřel, že uvedené letáky napsal a vyvěsil v ulicích Liberce. Byl přesto odsouzen na základě tzv. nepřímých důkazů – při domov­ní prohlídce byly u něho zabaveny dvě tuby čer­ného fixu a napínáčky, dále výpisky z díla Fran­tiška Palackého a některé materiály Charty 77. Dále mu bylo prokazováno, že má zájem o „štva vé vysílání stanice Svobodná Evropa“ a na základě posudku Kriminalistického ústavu v Praze bylo „zjištěno, že je pravděpodobné, že obžalovaný je pisatelem hanlivých nápisů“. „Výslechem obča­nů, kteří zahlédli muže vylepujícího plakáty,“ praví se dále v rozsudku, „byl zjištěn popis, kte­rý se rámcově shoduje s popisem osoby obžalo­vaného, s přihlédnutím k nepřesnostem vznik­lým při nedostatečném osvětlení, způsobu oděvu nebo i vlivem úleku těchto svědků.“

Soudní řízení proběhlo s vyloučením veřej­nosti. Mohli se ho zúčastnit pouze dva nejbližší příbuzní M. Černého, kteří mimo jiné uvádě­jí, že ani jeden ze dvou svědků při konfrontaci M. Černého nepoznal. Tyto skutečnosti stačily libereckému soudu (senát ve složení: JUDr. Mila­da Rosenbergová – předsedkyně, Vladislav Hurýn a Vladislav Šefra – přísedící) k tomu, aby M. Čer­ného uznal vinným z trestného činu pobuřování podle § 100 odst. 1 a 3 trestního zákona a odsou­dil jej ke třem letům vězení.³

Miroslav Černý je nyní ve výkonu trestu v Plzni-Borech za zcela nehumánních podmínek – od roku 1956 trpí těžkou poúrazovou epilepsií, avšak vězeňský lékař mu odmítl předepsat léky, kte­ré s touto diagnózou musí užívat již dvacet let. V důsledku toho se mu ve vězení obnovily epi­leptické záchvaty. Za to, že se domáhal léků, byl i kázeňsky potrestán, např. mu byl odepřen ba­líček od příbuzných, na který má jako vězeň nej­mírnější – I. nápravné skupiny – nárok jednou za tři měsíce, a jsou mu zadržovány i dopisy od příbuzných.

Dne 15. a 16. listopadu 1977 probíhalo v Plzni hlav­ní líčení v trestní věci Františka Pitora a Aleny Klímové.

František Pitor, narozený 19.7.1923 ve Znojmě, byl za druhé světové války za svoji činnost v od­boji odsouzen k trestu smrti. Po náletu se mu podařilo utéci z vězení. V padesátých letech byl za svoji válečnou činnost znovu odsouzen – ten­tokrát na doživotí. V roce 1960 byl amnestován. Ve stejném období v padesátých letech byla věz­něna i jeho manželka, sestra a bratr.

Alena Klímová je civilní zaměstnankyní čs. armády, kde pracuje jako knihovnice. Je jí 25 let.

Žaloba je viní z toho, že si z vysílání Hlasu Ameriky natočili na magnetofonový pásek text Charty 77 a pak ji v několika kopiích přepsali na psacím stroji. Dále byli obžalováni, že text Char­ty 77 rozmnožili asi v 80 kopiích na ormigu a na psacím stroji rozepsali další materiály (dopis aka­demika Kolmana L. Brežněvovi, text prof. Jana Patočky „Co můžeme očekávat od Charty 77“). Chartu 77 rozšiřovali mezi svými známými. V pro­cesu bez účasti veřejnosti byl František Pitor od­souzen za trestný čin pobuřování podle § 100 odst. 1 a 3 trestního zákona ke třem letům vě­zení nepodmíněně a Alena Klímová za tentýž trestný čin k jednomu roku vězení – též nepod­míněně. Oba se proti rozsudku odvolali. Krajský soud v Plzni zamítl dne 23.12.1977 jejich odvolá­ní jako nedůvodné.⁴

Dne 19. prosince 1977 byl obviněn z trestného činu pobuřování podle § 100 trestního zákona a z trest­ného činu ohrožování politického a morálního stavu jednotky podle § 208 trestního zákona evan­gelický duchovní Miloslav Lojek,⁵ t. č. příslušník čs. armády. Od uvedeného dne byl držen ve vy­šetřovací vazbě v ruzyňské věznici.

Miloslav Lojek, narozený 6.1.1949 v Mladé Boleslavi, působil po absolvování evangelické bohoslovecké fakulty v Praze jako evangelický duchovní v Kralovicích u Plzně. Nepůsobil tam dlouho. Jeho vystoupení na dvou veřejných schů­zích, na kterých se občané měli vyjádřit k celko­vé situaci v obci a podat návrhy na řešení míst­ních problémů, mělo za následek důtku od MNV v Kralovicích a vzápětí – na podzim 1975 – mu okresní tajemník pro věci církevní odňal státní souhlas k výkonu funkce duchovního. Miloslav Lojek se proto přestěhoval i s manželkou do Oloví u Sokolova, kde nastoupil jako dělník v plynárně ve Vřesové. Zde pracoval až do nástupu vojenské základní služby.

Miloslav Lojek je obviněn z toho, že dával vojá­kům základní služby Chartu 77 a její další prohlá­šení. Tyto materiály útočí – podle tvrzení vyšet­řovacích orgánů – na socialistické společenské a státní zřízení a skutečnost, že Miloslav Lojek se zřejmě před svými kolegy-vojáky netajil se svým přesvědčením a vírou, je nyní kvalifikována jako pobuřování a ohrožování politického a morální­ho stavu jednotky. Dne 9. března 1978 byl v Plzni odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně.⁶

Svá vysokoškolská studia v zahraničí zahájil Zde­něk Hanus z Opavy v necelých dvaceti letech. Byl k nim vybrán jako talentovaný matematik a po přípravném ročníku v ČSSR odešel roku 1976 stu­dovat matematiku na univerzitě v Charkově v So­větském svazu. Jeho studijní výsledky byly vy­nikající – díky této skutečnosti a možná i pro dělnický původ rodičů byly u Zdeňka Hanuse to­lerovány po jistou dobu i jeho nekonformní ná­zory a snaha podrobovat všeobecně přijímané pravdy diskusním rozborům.

Na veřejné stranické schůzi československých studentů v Charkově bylo začátkem roku 1977 za přítomnosti čs. generálního konzula z Kyjeva hlasováno o prohlášení, které odsuzovalo a za­vrhovalo Chartu 77. Zdeněk Hanus hlasoval jako jediný proti s odůvodněním, že nebyl s obsahem zavrhovaného dokumentu seznámen. Důsled­kem tohoto hlasování bylo rozhodnutí minister­stva školství, kterým byl Zdeněk Hanus z dalšího studia vyloučen. Ani po návratu do Českosloven­ska se mu však nepodařilo pokračovat ve studiu na některé z místních škol. Mnohokráte se odvo­lal, naposledy i ke Kanceláři prezidenta republiky, ale bezvýsledně. 26. září 1977, když obdržel povo­lávací rozkaz k výkonu základní vojenské služby, spáchal Zdeněk Hanus sebevraždu.

Ing. Zbyněk Čeřovský, narozený 13.7.1931 v Ho­řicích, působil až do roku 1969 ve velitelských funkcích vojenského letectva. V souvislosti se vstupem vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy na území ČSSR byl z armády propuštěn a pracoval u n. p. Plynostav Pardubice. Od roku 1974 praco­val jako stavbyvedoucí na stavbě horkovodu Komořany-Chomutov. Před volbami v říjnu 1975 byl orgány chomutovského SNB zatčen a uvěz­něn. Důvodem vazby bylo obvinění, že údajně strhl z nástěnky na stavbě pěticípou hvězdu. V průběhu vyšetřování byla hrubým způsobem omezována jeho práva, zejména mu byl po dobu osmdesáti tří dnů v rozporu s trestním řádem znemožňován styk s obhájkyní, obhájkyně ne­byla zvána k vyšetřovacím úkonům, obviněné­mu nebyl umožněn ani písemný styk s rodinou. Na tyto skutečnosti ing. Čeřovský upozorňoval ve svých stížnostech z vazby adresovaných Fe­derálnímu shromáždění, České národní radě a dalším ústavním orgánům, aniž byla zjedná­na náprava.

Soudní líčení se konalo 18.1.1977 v Chomuto­vě. Skutkovou podstatu, která spočívala v tom, že ing. Čeřovský při kontrole stavby zjistil, že na nástěnce vedle sebe visely spoře oblečené slečny a bílá pěticípá hvězda (bez znaku), a pro­to z nástěnky hvězdu odstranil, což prokurátor označil za výtržnictví podle § 202 trestního záko­na. V průběhu líčení nebyl trestný čin prokázán. Ing. Čeřovský prokázal, že v den označený svědky (6.10.1976) na stavbě vůbec nebyl (šlo o jiný den), žádný ze svědků se na nic nepamatoval a dokonce před soudem jeden z nich prohlásil, že jejich vý­povědi byly v průběhu vyšetřování vyšetřovacími orgány upraveny. Soud ing. Čeřovského zprostil obžaloby. Přítomný prokurátor však podal proti rozsudku odvolání a dokonce i stížnost proti pro­puštění z vazby, takže ing. Čeřovský, ač zproštěn viny, znovu putoval do vězení, kde zůstal až do 8. února 1977, kdy pohrozil, že bude-li vazba po­kračovat, zahájí hladovku.

Zprošťující rozsudek byl však dne 21.2.1977 Krajským soudem v Ústí nad Labem zrušen a tak byl ing. Čeřovský dne 6.4.1977 souzen znovu. Se­nátu okresního soudu v Chomutově tentokrát osobně předsedal předseda okresního soudu, ža­lobu zastupoval okresní prokurátor. V průběhu dokazování kupodivu došlo k tomu, že svědko­vé si vzpomněli na to, na co si při svém prvním projednávání nepamatovali, dokonce si vzpo­mněli, že ing. Čeřovský „zneuctil jejich nástěn­ku“ již 5.10.1976. Později se však prokázalo, že tentokráte dne 5.10.1976 na stavbě nebyli pří­tomni svědkové. Přesto byl ing. Čeřovský odsou­zen k trestu odnětí svobody na pět měsíců. Proti rozsudku se tentokráte odvolal odsouzený, avšak Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek potvrdil.

Postup trestních orgánů, jehož výsledkem je věz­nění Miroslava Černého, Františka Pitora, Aleny Klímové, Miloslava Lojka a ing. Zbyňka Čeřovského, je v příkrém rozporu s platným právním řá­dem. Soudní líčení proti nim jsou konána s prak­tickým vyloučením veřejnosti. K dlouhodobým trestům vězení jsou odsuzováni lidé za rozšiřová­ní textů, jejichž obsah prokazatelně není trest­ný a jejichž údajná trestná činnost v některých případech nebyla ani prokázána. Již v úvodu to­hoto dokumentu jsme zdůraznili, že za autorství Charty 77 a dalších materiálů Charty nebyl nikdo odsouzen. Podle platného právního řádu není trestné rozšiřování textů, jejichž obsah samotný trestný není. Musíme proto považovat trestní stíhání výše uvedených občanů za jednání, kte­ré je v rozporu s článkem 28 Ústavy a s článkem 19 Mezinárodního paktu o občanských a politic­kých právech, neboť zbavuje občany práva na vyjádření vlastních názorů, zbavuje je práva na svobodné přijímání a šíření informací, zbavuje je práva jednat jako občané. V případě Miloslava Lojka chceme rovněž zdůraznit, že občanská prá­va a svobody platí v plném rozsahu i pro přísluš­níky československé armády, a to včetně práva na svobodu přesvědčení a projevu, práva na přijímá­ní a rozšiřování informací a myšlenek.

Nechceme a nemůžeme mlčet k případům, které sice jednou budou opět označeny jako jus­tiční omyly, ale teď představují neodčinitelnou újmu na osobní svobodě našich spoluobčanů. Žádáme proto se vším důrazem, aby tyto a dal­ší oběti represivního aparátu byly bezodkladně propuštěny z vězení, vynesené rozsudky aby byly cestou mimořádných opravných prostředků revi­dovány a aby proti osobám, které za porušování platného právního řádu nesou odpovědnost, byl vyvozen příslušný postih. Zákonodárné orgány pak žádáme, aby normotvornou cestou zajistily uvedení našeho právního řádu do souladu s při­jatými mezinárodními závazky, jak jsme to na­stínili v dokumentu Charty č. 15.⁷

prof. dr. Jiří Hájek, DrSc., Marta Kubišová, dr. Ladislav Hejdánek

mluvčí Charty 77

^ čsds, sb. Charta 77. – strojopis, průpis.

1. V některých strojopisných opisech a v Informacích o Chartě je dokument uveden pod názvem O každém příkoří se bude vědět a nebude zapomenuto.

2. Dne 27. dubna 1978 byl založen Výbor na obranu ne­spravedlivě stíhaných (VONS): „V duchu poslání Char­ty 77 a v souladu s její snahou podporovat vznikání už­ších pracovních společenství zaměřených k jejím dílčím úkolům, rozhodli jsme se – po několika měsících před­běžné práce – ustavit Výbor na obranu nespravedli­vě stíhaných. Cílem tohoto výboru je sledovat případy osob, které jsou trestně stíhány či vězněny za projevy svého přesvědčení nebo které se staly obětmi policejní a justiční svévole. Budeme s těmito případy seznamo­vat veřejnost i úřady a podle svých možností pomáhat postiženým osobám. Chceme při tom spolupracovat s každým, u nás i v zahraničí, kdo projeví o spoluprá­ci zájem. Žádáme zároveň občany, aby nás (nejradě­ji osobně) na takové případy upozorňovali. Věříme, že působení našeho výboru přispěje k tomu, aby lidé ne­byli nespravedlivě pronásledováni a vězněni.“ Prohlá­šení podepsali s uvedením svých adres a členy VONS byli: Rudolf Battěk, Otta Bednářová, Jarmila Bělíková, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Přemysl Janýr, Elzbieta Ledererová, Václav Malý, Ivan Medek, Dana Němcová, Ludvík Pacovský, Jiří Ruml, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Anna Šabatová, Jan Tesař a Petr Uhl. Dodatečně se členem výboru stal Ladislav Lis. In­formace o Chartě, roč. 1 (1978), č. 6, s. 2. Podrobněji ve Sdělení č. 12, tamtéž, roč. 1 (1978), č. 8, s. 1-5 a Prá­vo a nespravedlivost očima Petra Uhla, Praha 1998, s. 46-48. V prosinci 1979 se VONS stal členem Mezi­národní federace pro lidská práva (FIDH) a L. Lis jejím místopředsedou.

3. O případu M. Černého viz Informace o Chartě 77, roč. 1 (1978), č. 6, s. 9, č. 10, s. 34 a č. 11, s. 14. M. Černého pod­pořilo 14 libereckých občanů, kteří 14. 3. 1978 zaslali ge­nerálnímu prokurátorovi ČSSR žádost o přešetření a ob­novu soudního řízení.

4. Srv. Thoma, Jan: František Pitor odsouzen za rozšiřová­ní Prohlášení Charty 77. In: Informace o Chartě, roč. 1 (1978), č. 2, s. 3.

5. Trojan, J.: Causa M. Lojek. In: Listy, roč. 8 (1978), č. 3-4, s. 69-70.

6. Chybný údaj. M. Lojek byl odsouzen na 15 měsíců nepodmíněně.

7 Viz D42 (8. 2. 1978). Za osvobození čs. politických vězňů a dodržování mezinárodních paktů se angažovali spi­sovatelé, umělci a vědci ze Západu, sdružení v Meziná­rodním výboru pro podporu Charty 77. V relaci Rádia Svobodná Evropa 29. 3. 1978 citoval Sláva Volný dopis čtyř západoněmeckých spisovatelů prezidentu Husáko­vi: „Podle zprávy, která přišla z Paříže, obrátili se v úte­rý čtyři západoněmečtí členové Mezinárodního výboru pro podporu Charty 77, který byl v Paříži ustaven krát­ce po uveřejnění prvního dokumentu Charty, telegrafi cky s naléhavou výzvou na prezidenta Československé republiky Gustáva Husáka, aby a mnestoval politické vězně. V telegramu, který je podepsán nositelem No­belovy ceny za literaturu Heinrichem Bollem, Maxem Frischem, Gunterem Grassem a Carlem Schmidtem se praví, že takové humánní gesto by usnadnilo Husáko­va jednání v Bonnu příští měsíc a v celém světě by bylo jistě oceněno jako příspěvek k mezinárodní spolupráci a zabezpečení občanských práv. V telegramu jsou pak uvedena jména vězňů, za jejichž propuštění se čtyři vý­znamné západoněmecké osobnosti zejména zasazují. Jde o Jiřího Lederera, Otu Ornesta, Ivana Jirouse, Aleše Březinu, Vladimíra Laštůvku, Aleše Macháčka, Františ­ka Pitoru, Alenu Klímovou, Miroslava Lojka a Miroslava Černého. Jen pro informaci připomeňme, že dalšími členy již zmíněného Mezinárodního výboru pro podporu Char­ty 77 jsou americký spisovatel Saul Bellow, britský spi­sovatel Graham Greene, britský dramatik českého pů­vodu Tom Stoppard a jeden z představitelů francouzské socialistické strany Gilles Martinet.“ ÚSD , sb. RFE, pol. blok S-297, 29. března 1978.

Plné znění: In: Charta 77. Rok 1978. Samizdatový sborník, s. 33-36 • Informace o Chartě77, roč. 1 (1978), č. 4, s. 10-13 • Americké listy, č. 14 (7. dubna 1978), s. 3, 5 • ÚSD, sb. RFE, pol. blok S-298 (30. března 1978).

Zkrácený text: Listy, roč. 8, č. 5 (září 1978), s. 88-90.