D52 1978

1978, 22. května, Praha. – Dopis Federálnímu shromáždění, České a Slovenské národní radě, Výzkumnému ústavu penologickému a Sboru nápravné výchovy ČSR o podmínkách vazby a výkonu trestu odnětí svobody s návrhem na přiznání zvláštního statutu pro politické vězně. Příloha: Pravidla vnitřního pořádku ve věznici. (Dokument č. 16)

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který pro ČSSR vstoupil v platnost dne 23. března 1976, stanoví v článku 9 a 10 i některé zásady, které se týkají podmínek vazby obvině­ných osob a výkonu trestu odnětí svobody. Tyto zásady – stejně jako ostatní ustanovení paktu – jsou z rozhodnutí nejvyšších orgánů státní moci závazné pro celou čs. společnost a je povinnos­tí nejen státu, ale i každého občana, aby se jimi řídil. V této souvislosti považujeme za správné a nutné upozornit na to, že čs. trestní řád (tj. zá­kon o trestním řízení soudním) není v souladu s některými ustanoveními zmíněných článků paktu. Ještě závažnější je skutečnost, že výko­nem vazby a trestu odnětí svobody jsou ve velkém rozsahu porušována i další ustanovení právního řádu, která podmínky tohoto výkonu určují – ze­jména příslušná ustanovení Ústavy, trestního řádu, trestního zákona a zákona o výkonu tres­tu odnětí svobody. Chceme tímto dokumentem o vězeňství poukázat na porušování zákonů a lid­ských práv¹ v této oblasti a zároveň navrhnout některé cesty, které by vedly k nápravě.

1. Vazba

„Každý, kdo je zatčen nebo zadržen na základě obvinění z trestného činu, musí být neprodleně předveden před soudce nebo jiného úředníka, kte­rý je zákonem zmocněn vykonávat soudcovskou pravomoc, a má právo na trestní řízeníP² v přimě­řené době nebo na propuštění. Není obecným pra­vidlem, aby osoby čekající na trestní řízení byly drženy ve vazbě.“ (citovaný pakt, článek 9, odst. 3). Podle čs. trestního řádu „o vazbě rozhoduje soud, v přípravném řízení prokurátor“ (§ 68 trest­ního řádu). Přípravné řízení trvá obvykle několik měsíců (srv. § 71 trestního řádu) a jsou známy pří­pady, kdy se i ve vazebních kauzách protahuje více než rok.³ Po celou tuto dobu přísluší rozhodnutí o vazbě prokurátorovi, resp. nadřízenému proku­rátorovi. Prokurátor ale není úředníkem zmocně­ným zákonem k výkonu soudní pravomoci, neboť se takovým úředníkem rozumí ten, kdo je podle zákona ve své funkci nezávislý; to prokurátor po­dle čs. právního řádu není (viz např. zákon o pro­kuratuře, který přímo stanoví podřízenost pro­kurátora nadřízenému prokurátorovi). Je pravda, že o stížnosti proti rozhodnutí prokurátora o vaz­bě rozhoduje soud (§ 146 a) trestního řádu); činí tak ale v neveřejném zasedání, jehož se vězeň neúčastní (srv. s citovaným ustanovením paktu „...musí být neprodleně předveden...“). Navíc prodlužuje-li vazbu generální prokurátor, nelze už jeho usnesení stížností napadnout (§ 141, odst. 2 trestního řádu).⁴ Trestní řád také nestanoví hor­ní hranici pro dobu trvání vazby, která by vyme­zila přiměřenou dobu (srv. citované ustanovení paktu), před jejímž uplynutím musí být vězeň propuštěn nebo postaven před soud rozhodující o jeho vině a která by mu poskytla právní záruku.

Je tedy zřejmé, že rozpory mezi trestním řá­dem a citovaným usnesením paktu lze odstranit jen novelizací trestního řádu, který by měl sta­novit, že o vazbě bude nadále rozhodovat jen ne­závislý soudce (soud) nebo jiný úředník se soud­covskou pravomocí, jehož nezávislost ve funkci by byla zákonem zajištěna. Dále by měl stanovit horní hranici doby trvání vazby.

Za nedostatečné považujeme také zákonné ustanovení podle § 67 trestního řádu o důvodech vazby, které jsou – v bodech sub b) a sub c) – for­mulovány tak volně a nejasně, že při troše slov­ní ekvilibristiky může prokurátor zdůvodnit vaz­bu kohokoliv, kdo je trestně stíhán. Navrhujeme proto úpravu, která by stanovila, že důvody sub b) resp. sub c) by měly být použity jen vůči tomu, kdo se prokazatelně pokusil mařit vyšetřování i po vznesení obvinění proti němu, resp. kdo po něm pokračoval v trestné činnosti. Obě stra­ny – obviněný i vyšetřovatel – by se účastnily dů­kazního řízení o důvodech vazby (sub a, b i c) před soudem nebo nezávislým úředníkem se soudcov­skou pravomocí.

Je pravda, že ani v Československu není vazba obviněných osob pravidlem. Je ale – a trestní řád to umožňuje – jevem velmi častým. Statistické údaje, které zveřejňuje státní moc, neudávají po­čty vězněných osob ve vazbě; lze však seriózně od­hadnout, že v posledních letech tento počet kolísá mezi 5 až 8 tisíci vězni. Při průměrné délce vaz­by – včetně vazby v době řízení před soudem – tři měsíce, to znamená, že ročně projde vazbou 20 až 30 tisíc osob. Znamená to také, že v posledních le­tech je vazba uvalována na 50 až 75 % obviněných z trestných činů, kteří jsou později pravomoc­ně odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody.⁵ Toto vysoké a pravděpodobně zvyšu­jící se procento vazebních případů je ovlivněno vysokými a zvyšujícími se tresty odnětí svobody.

Zvláštní zmínky zasluhuje nezákonná praxe orgánů SNB v případech tzv. zajištění a zadrže­ní. Za určitých okolností stanovených zákonem o SNB může orgán SNB zajistit až na 48 hodin ru­šitele veřejného pořádku; dále pak podle trestní­ho řádu může vyšetřovatel SNB výjimečně zadržet důvodně podezřelého z trestného činu rovněž na 48 hodin a opět výjimečně ho může zadržovat jako obviněného z trestného činu po dalších 48 ho­din, než prokurátor rozhodne o vazbě. Těchto ustanovení bývá často zneužíváno: zajišťováni jsou nejen rušitelé veřejného pořádku, ale kdokoliv;⁶ výjimečnost podmínek pro zadržení pode­zřelého a obviněného se nerespektuje a ze zákon­né výjimky se stává nezákonná praxe; ustanovení jsou porušována i tím, že do doby stanovené zá­konem se protiprávně nepočítá doba výslechu, zajištění delší než 24 hodiny se neoznamuje pří­buzným atd.⁷ Zajištění a zadržení osob, které by měly být chráněny zásadou presumpce neviny, se odbývá v tzv. celách předběžného zadržení v ne­hygienických a lidskou důstojnost ponižujících podmínkách.⁸ Navrhujeme proto, aby ustano­vení o zajištění bylo pro svou neústavnost a pro nesnadnost společenské kontroly výkonu toho­to opatření bez náhrady zrušeno. Pokud jde o za­držení podezřelého a obviněného, navrhujeme úpravu, která by zaručila respektování výjimeč­nosti těchto opatření a která by umožnila jejich účinnou veřejnou kontrolu; navrhujeme také, aby 48hodinové lhůty byly podstatně zkráceny.

Zákon sice stanoví, že „na toho, jehož vinu pra­vomocným rozsudkem nevyslovil soud, nelze hle­dět, jako by byl vinen“ (§ 2, odst. 2 trestního řádu), a stanoví dále, že ve vazbě je obviněný podroben jen těm omezením, která jsou nutná (tj. nezbyt­ná) k zabezpečení úspěšného provedení trestního řízení (§ 360, odst. 2 trestního řádu). Stanoví také, že orgány činné v trestním řízení musejí plně še­třit občanská práva zaručená ústavou (§ 2 odst. 4 trestního řádu). Ovšem tato zákonná ustanovení se systematickým způsobem porušují. Dokládá to následující popis podmínek vazby, jehož jed­notlivé části je možno srovnávat s právě uvede­nými zákonnými ustanoveními trestního řádu:

Nejčastěji ještě před vzetím do vazby dochá­zí v oblasti obecné kriminality ze strany orgá­nů SNB k fyzickému týrání podezřelých osob, zejména tehdy, je-li pachatel přistižen při činu (výkon tělesného „trestu“) nebo odmítá-li dozná­ní a příslušník je přesvědčen o jeho vině (forma nátlaku). Po vznesení obvinění se vyšetřovatelé uchylují k fyzickému týrání jen zcela výjimečně. ⁹ Režimem vazby je však obviněný podro­ben tolika omezením, že názor části vězňů je ten, že podmínky výkonu trestu odnětí svobody, a to i ve II. a III. nápravně výchovné skupině,¹⁰ jsou snesitelnější než podmínky vazby. Obvině­ní jsou ve vazbě umísťováni do cel, které jsou ce­lodenně uzamčeny.¹¹ Pouze čtyřikrát nebo pět­krát týdně – někdy i méně ¹² – jsou vyváděni na 30 minut – někdy i na kratší dobu – na dvorek, jehož plocha většinou nepřesahuje 10 m2. Pouze jednou za 14 dnů mohou odeslat jeden dopis (tak správa věznice svévolně vykládá 13. bod nezákon­ných pravidel – viz příloha), který je cenzurován jednak správou věznice, jednak vyšetřovatelem podle svévolných kritérií („nesmí... psát... o si­tuaci ve věznici a jiných obviněných“ – viz 3. bod přílohy). Dopisy bývají na cestě často mnoho dnů i týdnů, bývají libovolně zabavovány a jiný poš­tovní styk je až na malé výjimky (viz body 20 a 21 přílohy) vyloučen. Přitom cenzura má oporu v zá­koně jen tehdy, je-li důvodem vazby obava z ma­ření vyšetřování ovlivňováním svědků, spoluobviněných apod. a tato obava by měla být jediným kritériem pro konfiskaci dopisu nebo jeho části; správy věznic, které cenzurují dopisy obviněných, kteří jsou ve vazbě z jiných důvodů, se dopouště­jí trestného jednání. Pouze jednou za měsíc mají obvinění právo (které jim může být odňato) při­jmout balíček s potravinami do váhy 3 kg, jehož obsah podléhá mnoha omezením. Nemají vůbec právo na návštěvu příbuzných, pokud k ní nedá vyšetřovatel souhlas. Jen jednou za deset dní mají právo se vysprchovat a vyměnit si osobní prádlo. Nemají prakticky právo užívat svého občanského oděvu. Je jim proti jejich vůli zkracován vlas a od­straňován vous. Nemají právo na výběr knih ke čtení; na jednoho obviněného v cele připadá na týden jedna přidělená kniha. Zasílání knih v ba­líčku včetně trestně právních předpisů vězeňská správa znemožňuje. Z trestně právních předpisů je k dispozici většinou jen trestní zákon a trestní řád, z něhož na požádání dozorce přečte to usta­novení, o něž má obviněný zájem; obviněný při­tom musí stát a nemůže si dělat poznámky. Ná­kup potravin, hygienických potřeb a kuřiva je obviněným umožňován jen jednou za 14 dní ve velmi omezeném sortimentu,¹³ přičemž i toto právo může být zkráceno nebo zrušeno. Nemají právo mít v cele žádné osobní věci s výjimkou na­koupených nebo obdržených potravin, některých hygienických potřeb (ne však holicích), trestně právních předpisů (které je však prakticky nemož­né obdržet), posledního dopisu od příbuzných (předchozí údajně správa ničí) a několika povo­lených fotografií. Mezi 6. a 19. hodinou nemají právo ležet, nemají právo sedět nebo kouřit v pří­tomnosti dozorců, jsou povinni vojensky se hlá­sit, skládat deky a prádlo do tzv. komínků jako v pruské armádě atd. atp.

Dozorci, kteří ve věznicích vykonávají služ­bu, jsou vojensky organizováni v tzv. Sboru ná­pravné výchovy, jehož příslušníci slouží i v ná­pravně výchovných ústavech, kde se vykonává trest. Jejich působení ve věznicích, kde jsou věz­něni obvinění, je ovšem pochybné, neboť nápra­va obviněných, na něž je nutno pohlížet jako na nevinné, nepřichází v úvahu. Příslušníci tohoto sboru jsou často psychicky poznamenáni charak­terem a podmínkami svého povolání, k jehož vol­bě je třeba mít určité mentální dispozice. Proto se mezi dozorci objevují nezdrženliví psychopa­ti explozivní nebo dokonce sadistické orientace přibližně v takovém poměrném zastoupení jako mezi vězni. To je zdrojem častých konfliktů. Do­zorci mají navíc právo vězně bít – jde o právo, kte­ré nemá oporu v řádu výkonu vazby (viz 6. bod přílohy). I když deset příkladmo uvedených dru­hů fyzického týrání (nejčastější je bití obuškem a stříkání slzného plynu do očí) lze – podle řádu a pravidel – použít jen proti tomu, kdo přes před­chozí napomenutí nebo domluvu maří účel vaz­by, užívají ho dozorci často i bez této podmínky, zvláště vůči mladistvým (od 15 do 18 let, kterých je ve vazbě relativně mnoho) a mladším vězňům (zhruba do 25 let, jichž je ve vazbě naprostá větši­na) a proti Cikánům. Zvláště odsouzeníhodné je fyzické týrání obviněných žen. Na chodbách s ce­lami, kde jsou umístěny ženy, konají běžně služ­bu i mužští příslušníci Sboru nápravné výchovy, kteří nahlížejí do cel a pozorují ženy i v době, kdy se věnují hygieně. Naopak dozorkyně hlídají ně­kdy na mužských chodbách. Za porušení pravi­del pořádku – často za konflikt, který vyprovoko­val dozorce – jsou vězni protizákonně a v souladu s pravidly pořádku (viz bod 4. přílohy) trestáni, a to i umístěním do samovazby až na 15 dní. ¹⁴ V některých případech jsou ukládány i kolektiv­ní tresty nebo je trestán jmenovaný „velitel“ cely za něco, co nezavinil. S podporou dozorového pro­kurátora správa věznice protiprávně znemožňuje, aby obhájce obviněného, který je současně jeho právním zástupcem, nebo jiný advokát jako jeho právní zástupce jakkoli intervenoval v jeho pro­spěch při konfliktech s vězeňskou správou nebo tehdy, domáhá-li se vězeň svých práv v souvislos­ti s výkonem vazby. Pro nedůsledný výkon obha­joby nebo pro překážky kladené obhájci vyšetřo­vatelem – což je běžné v politických kauzách – se ostatně ve většině případů obviněný setkává se svým obhájcem poprvé až po dvou nebo třech mě­sících vazby, často ne dříve než při seznamování s výsledky vyšetřování.

V této souvislosti požadujeme, aby zákono­dárce vytvořil nezávislý rozhodčí orgán, jehož činnost by byla pod kontrolou veřejnosti (spo­lečenských organizací, sdělovacích prostředků, iniciativních občanských skupin a výborů) a kte­rý by řešil spory mezi vězněm a správou vězni­ce a vyřizoval stížnosti vězňů na podmínky vaz­by. Tímto orgánem by mohl být i soud; v každém případě by však zákonodárce měl uzákonit závaz­ný procesní řád tohoto orgánu. V procesním řádu by mělo být zakotveno právo vězně účastnit se ve­řejného zasedání rozhodčího orgánu, právo věz­ně nechat se zastupovat advokátem, právo orgá­nu na šetření přímo ve věznici a právo veřejnosti (iniciativních skupin) na účast na řízení (obdo­ba společenského obhájce a žalobce v současném trestním řízení).

K podmínkám vazby lze ještě uvést, že život vězně přímo v cele mohou ovlivnit i vyšetřova­telé, což jsou policejní úředníci (VB a StB), v oje­dinělých případech úředníci prokuratury. Vyšet­řovatelé StB mají – pokud je věznice v krajském městě – kanceláře přímo v objektu věznice. Mo­hou např. ovlivnit rozhodnutí o typu cely, spolu­vězních, učebnicích, povolení trestně právních předpisů; aniž své rozhodnutí komukoliv zdů­vodňují, rozhodují o návštěvách u obviněných, o jejich pracovním zařazení (pokud věznice vý­jimečně obviněnému dá možnost pracovat) atd. Je běžné, že této své „pravomoci“ vyšetřovatelé používají k nátlaku na obviněného, aby vypoví­dal a doznal se v plném rozsahu.

Pocity bezmocnosti a absurdity, jimiž obvině­ný trpí, jsou umocňovány i tím, že v řadě přípa­dů zůstává obviněný dlouhé týdny ve vazbě, aniž byl proveden jediný vyšetřovací úkon, nebo po skončení vyšetřování čeká dlouho na hlavní lí­čení. Ve vazbě jsou vězni nuceni k dlouhodobé nečinnosti; jsou zasaženi atmosférou prázdnoty a nudy. Prostředků k zábavě, duševní práci, stu­diu, hrám, umění nebo sportu (lze-li tak nazývat tělesné cvičení v cele) je velmi málo a manipu­lace s nimi je jedním z nástrojů trýznění obviněných.¹⁵ Dlouhodobá smyslová deprivace, ne­správná výživa, mizerné hygienické podmínky, nedostatek pohybu a čerstvého vzduchu a dal­ší podmínky vazby mají vliv na vznik různých duševních poruch a chorob, ale i mnoha jiných onemocnění, zejména avitaminóz, kožních one­mocnění, chorob zraku, TBC, vysokého tlaku, ne­mocí páteře, svalové únavy aj. Lékaři ve věznici jsou zbaveni možnosti prevence, protože příčiny nemocí často spočívají ve vězeňských poměrech. Pokud jde o možnost práce, o níž se zmiňují pra­vidla pořádku (viz bod 22 přílohy), vytváři ji – jak řečeno – věznice jen velmi zřídka; pracovní pod­mínky přitom neodpovídají obecným pracovně­právním předpisům.

Finanční otázky a zabezpečení rodin obvině­ných tvoří samostatnou a smutnou kapitolu. Po dobu vazby obviněného nemá jeho rodina, a to ani tehdy, je-li jejím živitelem, nárok na finanč­ní podporu. K velmi těžké až tragické situaci do­chází v rodinách s větším počtem dětí, zvláště tam, kde manželka není výdělečně činná. Teprve v době výkonu trestu má žena reálnou možnost dostat výživné pro své děti. Také soudy vymáhají náklady trestního řízení, které pravomocně od­souzený hradí paušální částkou (byl-li přizván znalec nebo tlumočník je 1000,Kčs), náklady na obhajobu vymáhá advokátní poradna – i teh­dy, jde-li o přiděleného obhájce – takže vězněným narůstají další dluhy. Po dobu vazby a výkonu trestu je zastavena výplata všech druhů důcho­dů, což je kritické zvláště tam, kde jsou rodinní příslušníci odkázáni na tento důchod. Vazbou narůstá obviněnému dluh na výživném, má-li již z dřívější doby soudně stanovenou vyživovací povinnost. V případech pravomocného odsouze­ní obviněného (což je ve vazebních kauzách více než 99 %), je odsouzený povinen vazbu uhradit, a to ve výši 20,Kčs denně.¹⁶ Stává se pak – zvláš­tě ve složitých případech, mezi něž často patří vyšetřování činů politické povahy – že odsouze­ný po propuštění na svobodu dluží státu mno­ho tisíc korun.¹⁷ Tuto okolnost je třeba považo­vat za další formu postihu, která dopadá nejen na odsouzeného, ale i na jeho rodinu. Jsou zná­my případy exekucí platu, které byly provedeny, když propuštěný vězeň nezaplatil řádně splátky.¹⁸ v této souvislosti vyslovujeme požadavek, aby náklady trestního řízení včetně nákladů na výkon vazby nesl stát.

Podmínky vazby jsou před veřejností utajová­ny. Kompetentní orgány ministerstva spravedl­nosti a ministerstva vnitra se dokonce protipráv­ně snaží vytvářet dojem, jako by jejich zveřejnění bylo trestné; v tomto smyslu vymáhají někdy od vězňů různá nezákonná prohlášení mlčenlivosti, cenzurují jakékoliv zmínky v dopisech apod.^{19, 20} Dozor nad výkonem vazby, který přísluší nyní prokurátorovi, by měl být rozšířen a svěřen i ve­řejnému orgánu, který by měl právo šetření ve věznici. Mělo by být stanoveno, že práce v tom­to veřejném orgánu se mohou účastnit i spole­čenské organizace i iniciativní občanské skupiny. Veřejnosti by měla být umožněna mnohostranná účinná kontrola podmínek výkonu vazby. Zákon by měl rovněž stanovit rozsah působnosti toho­to orgánu veřejné kontroly a výše navrhovaného rozhodčího orgánu a formy jejich součinnosti.

Zatímco pro podmínky výkonu trestu platí zá­kon o výkonu trestu odnětí svobody, zákon o vý­konu vazby neexistuje. Jediné zákonné ustano­vení o podmínkách vazby podle § 360, odst. 2 trestního řádu jsme již uvedli. Podmínky výko­nu jsou v podrobnostech stanoveny rozkazem ministra spravedlnosti nazvaným „Řád výkonu vazby“, který je v příkrém rozporu se zákonem (s citovaným zákonným ustanovením trestního řádu) a který nebyl zveřejněn. Patří mezi ty práv­ní předpisy, které jsou pro určitou část společ­nosti závazné a přitom jsou utajovány. Konsta­tujeme to s politováním. Stručný výtah z tohoto řádu, který uvádí některé povinnosti a práva ob­viněných ve vazbě, je formulován v tzv. „Pravi­dlech vnitřního pořádku ve věznici“, která jsou vyvěšena v každé cele. Ani tato pravidla, jejichž pouhé srovnání s citovaným zákonným ustano­vením podle § 360, odst. 2 trestního řádu význam­ně poodhaluje nezákonný stav, nebyla jiným způ­sobem zveřejněna; Charta 77 tak činí v příloze tohoto dokumentu poprvé.

V této souvislosti požadujeme zákonnou úpra­vu vazebních podmínek, a to buď rozšířením trestního řádu, nebo novým zákonem o výko­nu vazby. Stávající ustanovení podle § 360 odst. 2 trestního řádu považujeme – přes jeho obecnost – za vhodný základ pro navrhované úpravy.

2. Trest odnětí svobody

V Československu je několikráte vyšší počet osob ve výkonu trestu odnětí svobody než – vzato po­měrně – v jiných vyspělých zemích. Nechceme v tomto dokumentu analyzovat příčiny tohoto jevu: spatřujeme je v kontextu celkových spo­lečenských podmínek; v pocitu odcizení, který společnost prostupuje; v tom, že zvláště mladí lidé (kteří jsou nejčastěji odsuzováni) nevidí ži­votní perspektivy; v tom, že výkon trestu odnětí svobody neplní svůj převýchovný účel a většina pachatelů se do vězení po čase vrací; v nezájmu veřejnosti o tyto problémy, který je ovšem spo­jen s tím, že chybí jakákoli účinná společenská kontrola vězeňství a že pro sdělovací prostřed­ky jsou jeho problémy tabu. Spatřujeme je však i v tom, že řada činů, které trestní zákon označu­je za trestné, nejsou v jiných zemích takto posu­zovány a že soudy vynášejí mnohem vyšší tresty než v jiných zemích. Je smutnou statistikou, že počty osob odsouzených k nepodmíněným tres­tům odnětí svobody stále rostou: ²¹

rok	1962	1965	1969	1972	1975
a) obviněno osob v tis.	64	74	65	148	138
b) odsouzeno osob v tis.	61	72	60	139	114
c) z toho k nepodmíněným trestům odnětí svobody	14	20	12	44	40
d) z toho k podmíněným trestům odnětí svobody	33	37	35	53	40
e) poměr c : d	0,42	0,54	0,34	0,83	1,00

Z uvedených čísel je zřejmé, že se v průběhu let stále zvyšuje nejen počet obviněných a odsouze­ných, ale že stále roste i podíl odsuzovaných ne­podmíněně. Zvýšený počet odsouzených k ne­podmíněným trestům vytváří problémy, které neřeší ani výstavba nových nápravně výchov­ných ústavů.²²

Zákon o výkonu trestu odnětí svobody sice vychází z Ústavy a z trestního zákona a je také v souladu s článkem 10 citovaného paktu („se všemi osobami zbavenými osobní svobody se jed­ná lidsky a s úctou k přirozené důstojnosti lidské bytosti“), ovšem praxe je zcela jiná. Po formální stránce je třeba vytknout to, že zákon o výkonu trestu odnětí svobody je jen rámcový a že kon­krétní podmínky věznění určuje opět rozkaz mi­nistra spravedlnosti nazvaný „Řád výkonu trestu v nápravně výchovných skupinách“; rovněž tento řád je před vězněnými a veřejností utajován. Pod­mínky výkonu trestu jsou určovány i dalšími ne­veřejnými rozkazy ministra spravedlnosti, které nemusejí mít vztah k liteře zákona, nebo ji mo­hou přímo rušit.²³ Dokonce i dozorci tento zákon většinou neznají, autoritou je pro ně – jako pro vojensky organizovaný sbor – rozkaz nadřízeného. Zákon chápou mnozí jako dokument k uchlácho­lení veřejnosti (vč. zahraniční), případně jako pole pro nevhodné stížnosti odsouzených. Zákon sice předpokládá – na rozdíl od vazby – kontro­lu národních výborů a občanskou kontrolu, kte­rou mají v nápravně výchovných ústavech vyko­návat orgány obou národních rad – ovšem tato kontrola, pokud k ní vůbec dochází, je ryze for­mální. Stejně jako ve vazbě, i ve výkonu trestu nemá vězněný záruky svého právního postavení. Jeho právo na stížnost je omezeno, odsouzený je navíc vystaven riziku potrestání za stížnost, ze­jména byla-li zamítnuta. V konfliktech se sprá­vou ústavu je naprosto bezbranný, nemůže být zastupován v těchto sporech advokátem. (Sprá­va Sboru nápravné výchovy takto svévolně vyklá­dá, resp. popírá zákonné ustanovení podle § 15, odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody: „Odsouzený si může zajistit poskytování právní pomoci advokátem, jenž má právo v mezích své plné moci s odsouzeným si dopisovat a mluvit s ním.“) Jednání se správou ústavu je neveřej­né a vše záleží na benevolenci či zvůli náčelníka, vychovatele, referenta nebo strážných. Osobní účast odsouzeného na soudním jednání v jeho případném občanskoprávním sporu s ústavem je velmi obtížná; absurdní – ačkoliv teoreticky právně možná – se zdá cesta trestního oznámení na příslušníka Sboru nápravné výchovy. Dozoro­vý prokurátor, pověřený dozorem nad zachovává­ním zákonnosti v nápravně výchovném ústavu a nad dodržováním práv odsouzených, je pro od­souzeného dosažitelný pouze přes cenzuru správy ústavu. Sama o sobě pak instituce dozorových prokurátorů svou funkci neplní.²⁴

Požadujeme proto novelizaci zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Nová úprava by měla vy­mezit režim nápravně výchovných skupin a ur­čit rozdíly režimu. Měla by stanovit, která práva jsou odsouzeným odňata a v kterých jsou odsou­zení omezeni a jak. Měla by potvrdit, že ostatní občanská práva jsou zachována, a stanovit zá­kladní prostředky k jejich uplatnění. Nová úpra­va by nahradila ta ustanovení řádu výkonu trestu, která jsou protizákonná nebo která zákon ob­cházejí, a zrušila by i další tajné rozkazy stano­vující některé podmínky výkonu trestu. Úprava by měla přihlédnout i k mezinárodním paktům o lidských právech. Navrhujeme rovněž, aby vy­tvořila nezávislý rozhodčí orgán pro spory mezi vězněnými odsouzenými a správou ústavu, kte­rý by měl mít podobné znaky, jež jsme popsali v návrhu na zřízení rozhodčího orgánu pro vaz­bu. Úprava by měla rovněž zajistit účinnou ve­řejnou kontrolu podmínek výkonu trestu, kterou není možno svěřit pouze dozorovému prokuráto­rovi a zastupitelským orgánům (komisím kraj­ských národních výborů a orgánům národních rad), ²⁵ pokud nemají těsnější spojení s veřejnos­tí a nevzbuzují její zájem o problémy vězeňství a neumožňují její účast na řešení těchto problé­mů. Proto i pro výkon trestu – stejně jako v pří­padě vazby – navrhujeme vytvoření kontrolního a dozorového veřejného orgánu s právem šetře­ní ve věznici, jehož práce by se účastnily spole­čenské organizace a iniciativní občanské skupiny a výbory; nová úprava by stanovila formy spolu­práce a součinnosti tohoto orgánu veřejné kon­troly a výše navrhovaného kontrolního orgánu. Touto novou zákonnou úpravou by byly rovněž vytvořeny předpoklady pro uplatnění moderní penologie v praxi včetně experimentů. K někte­rým otázkám novelizace zákona se vrátíme při popisu skutečných podmínek výkonu trestu od­nětí svobody.

Skutečnost je taková, že hlavním prostřed­kem převýchovy je bezduchý vojenský dril,²⁶ umocňovaný systémem organizovaného donašečství,²⁷ směřující ke zlomení odsouzeného, k potlačení jeho individuality a tím i k zjedno­dušení úkolů dozorců. Proto je také podporová­na diskriminace všeho druhu; nově přišlých od­souzených vůči těm, kteří jsou vězněni dlouhou dobu; mladších vůči starším; odsouzených, kte­ří se k dozorcům chovají rezervovaně, vůči lo­ajálním; často s podporou správy ústavu jsou ostatními utlačováni Cikáni, ²⁸ dále odsouzení za mravnostní delikty a homosexuálové, kteří při homosexuálním styku hrají úlohu ženy. Sprá­va ústavu – tentokrát bez účasti ostatních věz­ňů – všemožně diskriminujme odsouzené za tzv. protistátní trestné činy nebo ty, na nichž má Stát­ní bezpečnost nějaký zájem.²⁹ Zvláštní pozornost zasluhuje lékařská péče, která bývá nedostateč­ná, což je způsobováno nedbalostí správ ústavů zejména v místech, která jsou vzdálena od vět­ších měst.^{30, 31} Za zmínku stojí i to, že ve výkonu trestu je téměř bez úlev mezi ostatní odsouzené umístěna řada epileptiků. Zvláště ve II. náprav­ně výchovné skupině je mnoho odsouzených tr­pících psychózami (schizofrenií, maniodepresivitou atd.), kteří do nápravně výchovných ústavů prostě nepatří a měli by se léčit.

Výkon trestu odnětí svobody v Českosloven­sku znamená automaticky i nucené práce. Od­mítnutí práce je trestáno kázeňsky, soudním přeřazením do vyšší nápravně výchovné skupi­ny a často i novým trestním stíháním pro přečin, resp. trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Obvyklá výše nového trestu je šest až devět měsíců. Práce je většinou nudná a těž­ká. Nesplněné směny (i hodiny) např. v důsledku prostojů nebo návštěvy u lékaře musejí odsouze­ní nahradit v přesčasech. Za nesplnění výkonové normy jsou kázeňské tresty. Pracovní tempo, vy­nucené normami, je vyčerpávající. Často se pra­cuje i v sobotu. Pracovní podmínky nevyhovu­jí téměř v ničem Zákoníku práce (nejde o řádný pracovní poměr) a bezpečnostním a hygienickým předpisům. Dlouhodobý výkon některých pra­cí způsobuje trvalé poruchy na zdraví. Láce pra­covní síly odsouzeného se přenáší i do oceňování jeho osoby: např. na pracovištích Preciosy Jab­lonec, v nápravně výchovných ústavech v PlzniBorech a v Minkovicích přes den polovina strojů stojí, zatímco v noci běží všechny, aby se využilo laciného nočního proudu; na odsouzeného na tomto pracovišti připadá každý druhý týden noč­ní směna, na čtvrtinu týdnů ranní a na čtvrtinu týdnů odpolední směna. Naprosto nehumánní a nezákonný (z hlediska zákona ustanovení podle § 29, odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobo­dy) je systém odměňování odsouzených. Mzdové předpisy jsou utajovány. V řadě případů dostávají odsouzení za práci nižší mzdu než pracovníci na svobodě. Často nedostávají noční přídavky. Ně­které práce se na svobodě už dlouhá léta nedělají a odsouzení dostávají mzdu, která se za práci vy­plácela v 50. letech. Jen tak je možné, že při spl­nění výkonové normy na 100 % činí mzda v ně­kterých případech (např. Koh-i-noor) pouhých 450,Kčs měsíčně nebo i méně. V ústavech, kde odsouzení nepracují v podzemí (dolech), je prů­měrná mzda nižší než 1000,Kčs měsíčně, tedy méně než 40 % průměrné čs. mzdy. Pokud orga­nizace, v níž odsouzený pracoval před výkonem trestu, s ním rozváže pracovní poměr, nebo po­kud před výkonem trestu v pracovním poměru vůbec nebyl, nezapočítává se doba, během níž odsouzený ve výkonu trestu pracuje, do doby roz­hodné pro stanovení výše dovolené a nemocen­ských dávek – rozumí se dovolená a nemocenské dávky, které mu budou náležet v době po pro­puštění z výkonu trestu a které vyplynou z jeho pracovního poměru na svobodě.³² Tímto doda­tečným trestem, který působí po dlouhá léta po propuštění, je postižena většina odsouzených.

Nová úprava zákona o výkonu trestu, kterou požadujeme, by měla proto jednoznačně stano­vit, že pracovní podmínky ve výkonu trestu od­nětí svobody jsou určovány obecnými pracovně právními předpisy včetně předpisů mzdových. Práce ve výkonu trestu by měla být považována za řádný pracovní poměr se všemi nároky, které z něho plynou. Zákon by měl rovněž stanovit mi­nimální časovou mzdu (tzv. režim) pro práce pro ústav. Nová úprava by měla poskytnout právní záruky, že její ustanovení budou respektována (orgán veřejné kontroly a dozoru, rozhodčí or­gán, účast hygienika a bezpečnostních techni­ků, účast odborů atd.).

Nápravně výchovný ústav pro mladistvé od­souzené od 15 do 18 let je často jen přestupnou stanicí pro mládež, která je propuštěna z tzv. dětských domovů. Nejtvrdší typ těchto domovů (tzv. pasťák) se od nápravně výchovného ústavu liší pouze v maličkostech. Tento příklad výrazně zpochybňuje nápravný charakter tzv. převýchovného systému. Ve výkonu trestu odnětí svobo­dy jsou fyzické tresty častější než v jiných ná­pravně výchovných ústavech, zcela specifické tu jsou klany vedené „králi“, které terorizují ostatní.

Těhotných žen je vězněno málo, k jejich sta­vu je přihlíženo při uvalování vazby i při výmě­ře trestu; zejména je-li trest nízký, soud obvykle odsuzuje k podmíněnému trestu. Samo vězně­ní těhotných žen je ale zvlášť křiklavým přípa­dem nepřiměřené aplikace právních norem. Žá­dost o přerušení trestu nebo o propuštění z vazby může být zamítnuta, zvláště je-li žena odsouze­na k vysokému trestu nebo čeká-li ji vysoký trest. Pokud lékař nerozhodne předem jinak, probíhá porod v objektu vězeňské nemocnice.

Porovnáme-li stav čs. vězeňství se situací před padesáti lety, zdá se, že se jen máloco změnilo k lepšímu. Naopak došlo k celkovému zesurovění podmínek výkonu trestu, k zavedení vojen­ské disciplíny a povinných politických školení o výhodách „reálného socialismu“ a o historicko-politické mytologii;³³ přibyla diskriminace politických vězňů. Životní podmínky odsouze­ných osob však zůstaly na podobné úrovni. Ná­pravně výchovné ústavy jsou umístěny buď v ob­jektech typu „lágr“, nebo v budovách z minulého století nebo ještě starších, odsouzení jedí z ple­chových šálků lžící, spí na palandách nad sebou, v některých ústavech si topí v kamnech uhlím nebo donášejí vodu v kýblech. ³⁴ Jejich materiální podmínky jsou žalostné: o výši mzdy jsme již hovořili, ale je třeba si uvědomit, že ze mzdy je 80 až 95 % ³⁵ odnímáno na náklady výkonu tres­tu a další účely.³⁶ Moderní penologie jako by ne­existovala. Funkce pedagogů a psychologů v ústa­vech – pokud jsou vůbec obsazeny – mají formální nebo administrativní ráz. Opět se kloníme k ná­zoru, že tento stav je podporován utajováním všech skutečností, které souvisejí s výkonem tres­tu odnětí svobody a s neúčastí veřejnosti na ře­šení těchto problémů. Protože soudíme, že velký význam pro popularizaci problematiky vězeňství by mohl mít svobodný tisk a působení rozhlasu a televize, dále pak školství, svobodná umělec­ká tvorba a vědecké bádání – pociťujeme ještě jednou nutnost změn, vedoucích k rozšiřování svobody slova.

Sociální postavení rodiny odsouzeného bývá katastrofální, zejména u rodin s více dětmi. Pří­činou je nejen malý výdělek odsouzeného, ale i to, že správa ústavu tyto otázky přehlíží, příbuzným nepodává ani informace o výdělku odsouzeného a bez soudního výroku o povinnosti odsouzené­ho hradit výživné (a dosáhnout takového výroku trvá i několik měsíců) zasílá – na žádost odsou­zeného v souladu s dosavadní zákonnou úpra­vou – jen 100,- Kčs na každé nezaopatřené dítě měsíčně. Odsouzení jsou navíc umísťováni do ústavů vzdálených od bydliště, takže návštěva představuje pro rodinu značnou finanční zátěž. Rodina bývá někdy diskriminována (žena v za­městnání, děti ve škole apod.).

Na většinu odsouzených má výkon trestu, ze­jména dlouhodobý, sociálně dezintegrující vliv. Přitom postpenitenciární péče, tj. péče o pro­puštěné vězně, je naprosto nedostatečná a sys­tém sociálních kurátorů neúčinný. Propuštění vězni ho chápou jako dodatečný nástroj repre­sivního systému a snaží se mu uniknout. Zá­kon o ochranném dohledu, namířený proti re­cidivistům, má výhradně represivní charakter; navíc je formulován tak, že by mohl být použit i proti propuštěným politickým vězňům, k če­muž zatím státní moc nesáhla. ³⁷ Fyzické týrání odsouzených je sice méně časté než ve vazbě, nic­méně i zde k němu dochází, zejména při poku­su o útěk,³⁸ při napadení dozorce – často i slov­ním – a při dalších příležitostech. Ponižování se projevuje i v tom, že odsouzený je zbaven práva na jakékoliv soukromí. Při osobních prohlídkách, které nemají oporu v zákoně, dozorci odnímají vše, co chtějí, zabavují písemné poznámky, ko­respondenci, básně, učebnice, výpisky z knih.³⁹ Tato opatření postihují ve zvýšené míře politic­ké vězně a intelektuály. Dezintegrující vliv má i absence heterosexuálního styku. Mezi muži je všeobecně rozšířena onanie; homosexuální muž­ské dvojice s emocionální závislostí tvoří okolo 1 % odsouzených. Zhruba 1 % mužů se propůj­čuje prostituci za úplatu. V ústavech, kde jsou vězněny ženy, vytváří většina odsouzených žen latentní nebo explicitní homosexuální dvojice, přičemž ve II. a III. nápravně výchovné skupině panují v těchto dvojicích abnormální dominant­ně submisivní vztahy. Homosexualita je častěj­ší v těžších životních podmínkách; pokud je pro­vázena emocionálními vztahy, je často zoufalou náhražkou přervaných nebo nenaplněných vzta­hů minulého života; tuto citovou prázdnotu vě­zeňské podmínky a ztráta perspektivy jen umoc­ňují. Pocit bezvýchodnosti – zesílený v některých případech krizí homosexuálního vztahu – dová­dí odsouzené k četným sebevražedným pokusům. I když většina z nich jsou fingované, mnohé jsou míněny vážně a některé končí smrtí odsouzeného.⁴⁰ Relativní úlevu nebo příležitost k úniku vidí někteří odsouzení v sebemrzačení, způsobu­jí si úrazy, demonstrativně polykají kovové před­měty apod. Iluzorní únik z vězeňského prostře­dí umožňují narkotika. ⁴¹ Častá je také pokoutní výroba alkoholu. Zoufalým prostředkem proti nelidským podmínkám ve vězení bývá vzpoura. Těžké tresty, které trestní zákon stanoví pro pa­chatele tohoto projevu odporu, tuto situaci neřeší.⁴² Popsané reakce odsouzených jsou ovšem zvláštními projevy jednání některých odsouze­ných. Čím delší je trest, tím tvrdší jsou vězeň­ské podmínky, a čím je vyšší nápravně výchovná skupina, tím jsou tyto projevy častější a všeobec­nější. Nelze zatím spolehlivě vyvrátit hypotézu, že teprve výkon trestu formuje vězně v člověka s asociálními projevy chronického rázu. Znovu se vracíme k názoru, že významným faktorem této sociální dezintegrace odsouzeného je ne­ustálé ponižování, jemuž je vystaven.⁴³

Je-li ve společnosti porušována ústavně zaru­čená svoboda projevu a svoboda náboženského vyznání, tím spíše jsou pak tyto svobody poru­šovány ve vězeních. Náboženské obřady nejsou povoleny. V objektech věznic a nápravně výchov­ných ústavů byly zrušeny kostely a kaple. Zásad­ně není povoleno vlastnit Bibli. Duchovní nemají přístup do věznic a ústavů. Správy ústavů neu­možňují dokonce ani náboženské úkony (mod­litby, půsty, kázání, teologické rozpravy), které by odsouzení mohli pořádat sami. Pokud je po­řádají, činí tak tajně, protože se obávají kázeň­ských trestů. Politickým vězňům je zakazována politická literatura, většinou je jim nabízena li­teratura marxistická nebo pseudomarxistická. Marxisté věznění z politických důvodů však měli i tuto literaturu zakázanou.

Při posuzování mnoha problémů z oblasti penologie, teorie práva a dalších společenských věd (včetně politologie) může mít význam so­ciologický pohled na odsouzené. Lze spolehli­vě odhadnout (statistika o tom mlčí), že mezi odsouzenými jsou relativně mnohem více než v celé společnosti zastoupeni mladí lidé do 25 let, lidé s nedokončeným základním vzděláním, ne­kvalifikovaní dělníci, dělníci vůbec, nečlenové KSČ a Cikáni. Z druhé strany lidé, kteří ve spo­lečnosti zaujímají významnější postavení, jsou mezi odsouzenými zastoupeni jen nepatrně. Na­povídá to mnohé o charakteru společenských konfliktů a jejich řešení i o charakteru společen­ské moci.

Pracovníci příslušných institucí minister­stva spravedlnosti vycházejí často ze schematic­kého a v podstatě nesprávného názoru, že trest a podmínky jeho výkonu mají mít odstrašují­cí účinek. Proto jsou soudy vedeny k tomu, aby vynášely přísnější rozsudky. Dokonce se pro to oficiálně používá termínu „trestní politika“. Její současné trendy jsou zřejmé: více odsuzujících rozsudků, více nepodmíněných trestů vůči pod­míněným, delší tresty, méně podmíněného pro­pouštění z výkonu trestu. Proto se také od roku 1969 podmínky výkonu vazby a trestu odnětí svo­body neustále zhoršují. Např. ve vazbě bylo zruše­no právo nosit občanský oděv, byla zkrácena doba vycházky, byly radikálně zpřísněny podmínky korespondence a příjmu balíků; k omezení váhy balíčků, jejich povoleného obsahu a ke zhorše­ní podmínek dopisování došlo i ve výkonu tres­tu, kde byl omezen styk s příbuznými: návště­vy jsou nyní povolovány jednou za 1 až 3 měsíce v I. nápravně výchovné skupině, jednou za 6 až 8 měsíců v II. skupině a jednou za rok ve III. sku­pině. Návštěvy trvají zpravidla jednu hodinu, okruh návštěvníků je omezen na nejbližší pří­buzné (ve III. skupině na jednoho příbuzného) a předmětem rozhovoru mohou být jen „rodin­né záležitosti“ – jinak může být návštěva přeruše­na nebo předčasně ukončena. Během návštěv se chovají dozorci k příbuzným často hrubě.

Také podmínky kázeňských trestů se od roku 1969 postupně zhoršují. Kázeňské tresty postihu­jí odsouzené poměrně často za nejrůznější kon­flikty s dozorci nebo správou stavu. Často to bývá proto, že odsouzený neplní výkonovou pracov­ní normu. V některých případech ji však neplní proto, že toho není fyzicky schopen.⁴⁴ Důsled­kem bývá snížení tzv. stravenky, tj. přídělu po­travin, což má opět za následek nižší pracovní výkon. Odsouzenému se odnímají tzv. výhody, tj. např. možnost návštěvy výběrového filmového představení, možnost sledovat televizi atd. Vlast­ními kázeňskými tresty jsou důtka, odnětí prá­va přijmout balíček, snížení kapesného až o 50 %, umístění do uzavřeného oddělení po pracovní době, umístění do uzavřeného oddělení celoden­ně a umístění do samovazby. Specifickým tres­tem je umístění do zvláštního oddělení až na tři měsíce (ve III. skupině na šest měsíců). ⁴⁵ V tzv. uzavřeném oddělení a samovazbě (slovo z vězeň­ského slangu „díra“ lépe vystihuje tvář těchto pří­bytků) bývá vlhko, chlad posílený nedostatečným oděvem a nedostatkem přikrývek, špatné větrá­ní a nedostatečné osvětlení (cely jsou většinou ve sklepeních budov nebo v tzv. domečcích na „lág­rech“). Tyto podmínky spolu s podvýživou – ze­jména nedostatkem bílkovin – jsou živnou půdou pro tuberkulózu.⁴⁶ V případě kázeňských trestů celodenního umístění do uzavřeného oddělení až na 20 dnů a v případě trestu umístění do samo­vazby až na 20 dnů (oba tresty jsou opakovatel­né i v časové návaznosti) a v případě analogické­ho opatření ve vazbě jde v podstatě o umístění do hladomorny, neboť finanční částka představují­cí denní dávku stravy je rovna 3,Kčs až 3,50 Kčs (přesněji nebylo zjištěno, údaj je utajován), při­čemž ve stravě nesmí být maso (omáčka se cedí, aby v ní nezůstal kousek masa). Takový trest – po­kud by byl použit opakovaně – může znamenat fyzickou likvidaci odsouzeného. V každém pří­padě i absolvování jednoduchého trestu v trvání 20 dnů je vážnou újmou a vede někdy k poškoze­ní zdraví. V civilizované společnosti 20. století je třeba označit tento kázeňský trest za barbarský. Veřejnosti zcela ušlo, že tento trest – resp. jeho podmínky spočívající v drastickém snížení dávek potravy – byl umožněn tajným rozkazem minist­ra spravedlnosti z druhé poloviny roku 1971 a jeho opakování bezprostředně za sebou bylo umožně­no novelou zákona o výkonu trestu odnětí svo­body z roku 1973 (zákon č. 47/73 Sb., který ovšem o množství potravy nehovoří).

V textu dokumentu jsme se několikrát zmíni­li o odsouzených za tzv. trestné činy protistátní povahy, které – nepřesně – nazýváme politickými vězni. Tento dokument pojednává o podmínkách ve věznicích a nápravně výchovných ústavech a nezabývá se jurisdikcí; nepojednává proto o jed­notlivých skupinách odsouzených podle trest­ných činů, za něž byli odsouzeni. Musíme však konstatovat, že je stálou skvrnou čs. společnos­ti, že někteří lidé jsou odsuzováni za politickou opoziční činnost, za postoje a názory a někdy dokonce za politické nebo jiné přesvědčení, kte­ré vyslovili. Určitý přehled o jejich počtu udává statistika trestných činů podle hlavy I trestního zákona odsouzených čs. soudy (bez § 109 – nedo­voleného opuštění republiky), kde ovšem není zařazena celá řada trestných činů politického či obdobného charakteru:⁴⁷

1958 1961 1964 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975

4337 2740 757 2512 111 942 1576 861 582 279 272 206

Drtivá většina politických vězňů v Českosloven­sku nepoužila ani nehodlala použít násilí. Proti jejich věznění protestují angažovaní občané i svě­tová veřejnost. Než dojde k zásadnějším změnám, požadujeme, aby političtí vězni bez rozdílu nebyli ve vězení diskriminováni, aby byli umísťováni mezi ostatní vězně, odsouzené za trestné činy ne­politické povahy. V 70. letech totiž byly v někte­rých věznicích a ústavech (Mírov, Bory, Opava, Litoměřice a Ostrava) zřízeny – opět na základě tajného rozkazu ministra spravedlnosti – poli­tické izolace, jejichž hermetičnost nemohla ne­mít – zejména v případech dlouholetého věze­ní – destrukční účinek na zdraví vězňů.⁴⁸ Je jen charakteristické, že až na malé výjimky – což bylo později po stížnostech upraveno – formálně vyho­vovaly podmínky i těchto izolací zákonu o výko­nu trestu odnětí svobody; z toho je vidět, nako­lik je tento zákon „pružný“ a bezobsažný. Nutno uvést, že většina vězňů, odsouzených za kritiku politického systému nebo jeho projevů, za ze­směšňování určitých jevů, za konflikty s policií nebo úředníky státní moci, za neúspěšné poku­sy opuštění republiky atd., je zařazována mezi ostatní odsouzené.⁴⁹ Jen někteří jsou vězněni v politických izolacích (koncem roku 1972 to bylo asi celkem 120 osob), což je zvláštní dodatečný trest, o němž nerozhoduje soud, ale správa Sbo­ru nápravné výchovy podle pokynů politické po­licie. Pro přesnost je nutno uvést, že od prosince 1976, kdy byli po pětiletém žalářování propuště­ni Milan Hubl, Jiří Muller, Antonín Rusek a Ja­roslav Šabata, nebyla pravděpodobně tato politic­ká izolace v žádné věznici nebo ústavu v provozu, a to až do února 1978, kdy nastoupil trest Jiří Lederer v ostravské věznici.

Odstranění politických izolací a jakákoli jiná diskriminace politických vězňů je důležitým kro­kem v čs. vězeňství. Zřízení statutu politických vězňů, kteří by požívali zákonné výhody, by bylo dalším humánním aktem státní moci. Tento sta­tut bude souviset s naprostým přehodnocením stanoviska, že lidé mají být trestáni za nenásil­nou politickou činnost, postoje nebo dokonce za vyslovené názory. Statut politických vězňů v mno­ha evropských zemích⁵⁰ by mohl být příkladem.

III. Závěry

Navrhujeme, aby Federální shromáždění:

1. Novelizovalo trestní řád tak, aby byl v soula­du s Mezinárodním paktem o občanských a poli­tických právech. Zejména je třeba, aby

• trestní řád stanovil, že ten, kdo je zadržen na základě obvinění z trestného činu, musí být neprodleně předveden před soudce nebo jiného úředníka, který je zákonem zmocněn vykonávat soudcovskou pravomoc, a tedy úředníka nezávis­lého ve své funkci;

• stanovil horní hranici doby trvání vazby;

• přesněji vymezil důvody vazby;

• zřídil nezávislý rozhodčí orgán, který by řešil spory mezi vězněm a správou věznice a jehož čin­nost by byla pod účinnou kontrolou veřejnosti;

• stanovil, že náklady trestního řízení včetně nákladů vazby nese stát;

• rozšířil dozor nad výkonem vazby a svěřil ho i veřejnému orgánu, jehož práce by se mohly účastnit i společenské organizace a iniciativní občanské skupiny a výbory, a umožnil tak veřej­nou kontrolu podmínek výkonu vazby, mj. po­mocí sdělovacích prostředků.

2. Provedlo zákonnou úpravu vazebních pod­mínek, a to buď rozšířením trestního řádu – z je­hož dosavadního znění podle § 360 odst. 2 je třeba vycházet – nebo novým zákonem o výkonu vaz­by; úprava by taxativně vymezila ta práva, která jsou ve vazbě odňata nebo omezena.

3. Novelizovalo zákon o výkonu odnětí svobo­dy, který by

• vymezil režim jednotlivých nápravně výchov­ných skupin a rozdíly v něm a stanovil, která práva jsou výkonem trestu omezena nebo odňa­ta, čímž by nahradil většinu dosavadních usta­novení „Řádu výkonu trestu v nápravně výchov­ných skupinách“ a zrušil všechna nehumánní ustanovení odporující zákonům a paktům o lid­ských právech;

• zřídil nezávislý rozhodčí orgán, který by řešil spory mezi odsouzeným a správou věznice a jehož činnost by byla pod účinnou kontrolou veřejnosti; zajistil účinnou sociální podporu rodin odsouze­ných a zlepšil sociální postavení odsouzených ve výkonu trestu a po něm, mj. tím, že by stanovil, že pracovní podmínky (zvl. mzda) odsouzených se řídí stejnými pracovněprávními (zvl. mzdo­vými) předpisy, které jsou obecně závazné pro pracovníky a organizace, a že na práci ve výko­nu trestu je třeba hledět jako na pracovní poměr se všemi nároky z něho vyplývajícími;

• který by dozor a kontrolu nad podmínkami výkonu trestu odnětí svobody svěřil i veřejnému orgánu, jehož práce by se účastnily i společenské organizace a iniciativní občanské skupiny a vý­bory, a umožnil tak veřejnou kontrolu podmínek výkonu trestu odnětí svobody, mj. pomocí sdělo­vacích prostředků;

• vytvořil předpoklady pro uplatnění moderní penologie v praxi.

4. Výslovně stanovilo, že úprava uvedených právních norem náleží výlučně zákonodárci a že veškeré předpisy, které se výkonu vazby a tres­tu odnětí svobody týkají (rozkazy, ústavní řády, směrnice), musejí mít veřejný charakter (např. formu vyhlášek ministr spravedlnosti).

Obě národní rady, českou a slovenskou, vy­zýváme, aby:

1. Interpelovaly na základě tohoto dokumen­tu ministry spravedlnosti ve věci podmínek vaz­by a výkonu trestu odnětí svobody.

2. Průběh a výsledky těchto interpelací zve­řejnily.

3. Vyzvaly sdělovací prostředky, aby pomohly vyvolat veřejnou diskusi k této problematice.

4. Zvýšily v rámci svých rozpočtů výdaje na mo­dernizaci věznic a nápravně výchovných ústavů, na modernizaci a demilitarizaci Sboru nápravné penologie a uplatňování výzkumu v praxi.

5. Provedly prozatímní nezbytné zákonné úpra­vy: zrušily nezákonné rozkazy ministrů sprave­dlnosti a nezákonná ustanovení řádů výkonu vazby a výkonu trestu v nápravně výchovných skupinách a nahradily je humánnějšími opat­řeními; odstranily veškerou diskriminaci, kte­rou nestanovil soud.

Tato opatření mohou obě rady podniknout dří­ve, než dojde k novelizaci trestního řádu a zákona o výkonu trestu odnětí svobody a k eventuální­mu schválení zákona o výkonu vazby Federálním shromážděním.

Charta 77 nabízí zákonodárným sborům a vý­konným orgánům spolupráci při řešení problé­mů i v oblasti vězeňství. Připomíná, že nedáv­no se ustanovil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který chce plnit dílčí úkoly Charty 77 nejen obranou těch, kteří jsou – hlavně pro pro­jevy svého přesvědčení – nespravedlivě trestně stíháni, ale i těch, kteří – bez ohledu na důvody, pro něž se ocitli ve vazbě nebo výkonu trestu od­nětí svobody – jsou obětí nezákonného nebo nehumánního zacházení. Mezi členy a spolupra­covníky tohoto iniciativního občanského výboru a mezi stoupenci Charty 77 je mnoho spoluobča­nů, kteří jsou odhodláni přispět k řešení naléha­vých otázek čs. vězeňství.

Příloha: Pravidla vnitřního pořádku ve věznici.

dr. Ladislav Hejdánek, Marta Kubišová , dr. Jaroslav Šabata mluvčí Charty 77

Pravidla vnitřního pořádku ve věznici

1. Povinnosti a práva obviněných

Obvinění mají po dobu výkonu vazby vedle po­vinností, vyplývajících ze zákonů a jiných práv­ních předpisů, též povinnosti stanovené „Řádem výkonu vazby“.

1. Obviněný je povinen dodržovat tato pravi­dla vnitřního pořádku ve věznici, plnit příkazy příslušníků Sboru nápravné výchovy ČSR, udr­žovat v pořádku a čistotě celu a její zařízení, do­držovat základní hygienické zásady, podrobit se běžné společenské úpravě vlasů a vousů, podro­bit se za podmínky uvedené v § 82, odst. 3 trest­ního řádu osobní prohlídce, šetřit majetek věz­nice a majetek ostatních obviněných, chovat se slušně ke všem osobám, s nimiž přijde do styku (včetně ostatních obviněných), zachovávat klid v cele, při vstupu příslušníků SNV ČSR nebo osob provádějících inspekční prohlídku ve věznici do cely povstat a podat příslušné hlášení. Přísluš­níkům SNV ČSR a jiným osobám, které navštívi­ly věznici, je povinen vykat a oslovovat je „pane“ nebo „paní“ s uvedením úřední nebo služební hodnosti oslovovaného (je-li mu známa).

2. Obviněný je povinen zúčastnit se vycházky, a to v trvání 30 minut až 1 hodiny denně, s vý­jimkou dnů pracovního klidu. Obviněný musí mít na vycházce oblečení přiměřené počasí. Vy­cházka se nekoná jen tehdy, rozhodne-li tak ná­čelník věznice vzhledem k nepříznivým povětr­nostním podmínkám nebo z jiných závažných důvodů. U nemocných obviněných a u obvině­ných těhotných žen se vycházky konají jen se souhlasem ošetřujícího lékaře.

3. Obviněný nesmí navazovat nedovolené styky s jinými obviněnými nebo osobami na svobodě, přechovávat na cele předměty, které by mohly být obviněným použity k poškození vlastního zdraví nebo zdraví jiných osob nebo k útěku, odpočívat vleže mimo dobu stanovenou k odpočinku, ledaže mu to bylo ze zdravotních důvodů zvláště povole­no, poškozovat se na zdraví, psát v dopisech, kte­ré nejsou adresovány orgánům uvedeným v bodě 20, o situaci ve věznici a o jiných obviněných a ve stížnostech používat urážlivých výrazů a uvádět v nich vědomě nepravdivé skutečnosti. Odmítáli obviněný soustavně stravu, bude umístěn sám na zvláštní celu. Neustane-li v odmítání stravy, provede se opatření podle ustanovení § 213 záko­na č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu.

4. Při zaviněném porušení stanoveného pořád­ku nebo kázně může být proti obviněnému po­užito jedno z těchto pořádkových opatření:

1. ústní důtka

2. odnětí práva na přijetí balíčku a zároveň zákaz nákupu věcí osobní potřeby (s výjimkou hy­gienických potřeb), a to až na jeden měsíc (u mla­distvých až na 14 dnů)

3. umístění do samovazby až na 15 dnů (u mla­distvých až na 10 dnů).

Při uložení pořádkového opatření umístění do samovazby se umístí obviněný do cely sám a není mu povoleno kouřit, přijímat a psát dopisy (s vý­jimkou korespondence s obhájcem), přijímat ba­líčky a návštěvy, s výjimkou návštěv s obhájcem, nakupovat věci osobní potřeby a odpočívat na lůž­ku v době od budíčku do večerky.

5. Proti použití pořádkového opatření má obvi­něný právo do 3 dnů podat stížnost, jež nemá od­kladný účinek. Stížnost proti druhu pořádkového opatření a jeho trvání není přípustná.

6. V zájmu zabezpečení účelu výkonu vazby jsou příslušníci SNV ČSR oprávněni použít proti obvi­něným, kteří maří účel výkonu vazby a u nichž ke zjednání nápravy nepostačovala předchozí výzva nebo domluva, mimořádných pořádkových opa­tření, jimiž jsou např. předváděcí řetízky, svě­rací pouta, hmat, chvat, poutací popruhy, aero­solový slzotvorný rozprašovač, služební obušek, úder rukou, použití služebního psa, úder zbraní.

7. Obviněný má právo na stravu, jež se mu po­skytuje třikrát denně, a to v množství, jakosti a kalorické hodnotě, které odpovídají zásadám správné výživy.

8. Obviněný po dobu výkonu vazby použí­vá ústavního oděvu a prádla. Náčelník věznice může ponechat obviněnému vlastní občanský oděv, prádlo a obuv jen za předpokladu, že obvi­něný má zajištěnu pravidelnou výměnu prádla a jeho oděv je hygienicky a esteticky nezávadný.

Osobní prádlo přidělené obviněnému k použí­vání se vyměňuje jednou za deset dní, ložní prá­dlo alespoň jednou za měsíc.

9. Koupání obviněných se provádí jednou za deset dní.

10. Pokud obviněný nemá základní hygienic­ké potřeby a nemůže si je z vlastních prostředků obstarat, poskytuje mu správa věznice zejména mýdlo, hřeben a kartáček na zuby.

11. Obviněný má právo na 8hodinový spánek.

12. Obviněný má právo na poskytování zdra­votnických služeb.

13. Obviněný smí psát a přijímat dopisy zpravi­dla jednou za 14 dnů, pokud příslušný orgán čin­ný v trestním řízení nestanoví jinak. Toto ome­zení se nevztahuje na korespondenci obviněného s orgány uvedenými v bodě 20, s obhájcem a s ad­vokátem. Korespondenci obviněnému adreso­vanou a jím odesílanou postoupí správa věznice příslušnému orgánu činnému v trestním řízení k eventuálnímu opatření. Obviněnému, který neumí nebo nemůže číst a psát, se písemnosti do­šlé mu od orgánů a organizací přečtou a poskyt­ne se mu pomoc při sepisování podání, žádostí, stížností a důležitých sdělení a při dopisování s příslušníky jeho rodiny a s obhájcem.

14. Návštěvy smí obviněný přijímat, jen povolí-li je příslušný orgán činný v trestním řízení. Návštěva se koná za přítomnosti orgánu, kte­rý ji povolil.

15. Obviněný může s obhájcem mluvit bez přítomnosti třetí osoby; příslušný orgán činný v trestním řízení mu takovou rozmluvu umožní. Jestliže však je důvodem vazby obava, že obvině­ný bude mařit vyšetřování (§ 67, písmeno b trest­ního řádu), a dosud se nepřikročilo k seznámení s výsledky vyšetřování, je k rozmluvě bez přítom­nosti třetí osoby zapotřebí souhlasu vyšetřovatele.

16. Obviněný má nárok na přijímání balíčků s povolenými potravinami a jinými věcmi osobní potřeby jednou za měsíc (netýká se výměny osob­ního prádla), a to až do váhy 3 kg. Obsah balíčku se prohlíží; obviněnému se nepředají věci, kte­ré nesmějí být přechovávány na celách. Zasílání léků se obviněným povoluje jen ve zvláště odů­vodněných případech.

17. Obviněnému se umožní jednou za 14 dní nákup potravin nepodléhajících rychlé zkáze, ovoce, kuřiva, potřeb k vedení korespondence a jiných věcí osobní potřeby v přiměřeném množ­ství. Má-li však obviněný v úschově věznice men­ší částku, než je předpokládaná cena jízdného do místa bydliště obviněného, nákup věcí osobní po­třeby se mu neumožní.

18. Obviněný smí nakupovat denní tisk a ča­sopisy, vydávané v tuzemsku, půjčovat si kni­hy z vězeňské knihovny včetně trestně právních předpisů. Obviněný si smí půjčovat a hrát spo­lečenské hry, které jsou ve věznici k dispozici.

19. Obviněný smí mít u sebe na cele psací po­třeby, noviny, časopisy, knihy, právní předpi­sy, fotografie rodinných příslušníků a další věci osobní potřeby, které mu byly zaslány v balíčku, které si nakoupil nebo které měl u sebe při přije­tí do věznice, pokud množství nebo povaha těch­to věcí nenarušuje pořádek na cele.

20. Obviněný smí k uplatnění a zabezpečení svých občanských práv a oprávněných zájmů po­dávat stížnosti, žádosti, podání a podněty

1. Federálnímu shromáždění, Kanceláři prezi­denta republiky, České národní radě, Slovenské národní radě, vládě Československé socialistické republiky, vládě České socialistické republiky, vládě Slovenské socialistické republiky, jakož i prokurátoru nebo soudu,

2. věcně příslušným a jim nadřízeným orgá­nům.

V téže věci však nesmí obviněný podávat stíž­nost několika orgánům současně. Jestliže o to obviněný požádá, umožní se mu rozmluva s ná­čelníkem věznice, prokurátorem vykonávají­cím dozor nad výkonem vazby, orgánem činným v trestním řízení nebo orgánem, který právě pro­vádí inspekční prohlídku věznice.

21. Obviněný si může zajistit poskytování práv­ní pomoci advokátem, a to i v záležitostech ne­týkajících se trestní věci, pro kterou je ve vazbě. Na návštěvy advokáta se užije přiměřeně usta­novení bodu 15.

22. V průběhu výkonu vazby může být obvi­něný za souhlasu příslušného orgánu činného v trestním řízení zařazen k výkonu prací, jest­liže o to sám požádá a je-li při provozu věznice pracovní příležitost odpovídající zdravotnímu stavu a pracovním schopnostem a dovednostem obviněného. Vyskytne-li se pracovní příležitost mimo provoz věznice, může být obviněný za těch­to podmínek zařazen do práce u hospodářské or­ganizace, a to na základě smlouvy mezi správou věznice a hospodářskou organizací. Na pracov­ní zařazení, na odměňování, na nemocenské pojištění a sociální zabezpečení takového obvi­něného se vztahují přiměřené předpisy upravu­jící tyto otázky u odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody.

2. Denní pořádek

23. a)

Budíček 06.00 hodin

Úklid cel a hygiena od 6.00 hodin do 07.00 hodin

Výdej snídaně 07.00 hodin

Výdej oběda 12.30 hodin

Výdej večeře 18.00 hodin

Odpočinek na lůžku od 19.00 hodin

Večerka 21.00 hodin

b) Dojde-li k narušení denního pořádku obviněného (např. v důsledku jeho účasti na procesním úkonu), zabezpečí se obviněnému náhradní stravování, popř. se mu poskytne možnost náhradního spánku.

3. Časové zajištění některých práv obviněných 24.a) Vycházky obviněných se konají denně.

2. Koupání obviněných se provádí viz článek 9. c) Nákup pro obviněné se provádí viz článek 17. d) Půjčování knih obviněným se provádí 1krát týdně.

5. Půjčování společenských her obviněným se provádí na požádání.

6. Ambulantně léčebně preventivní péče se po­skytuje 2krát týdně, v nutných případech denně.

3. Pravidla nabývají účinnosti dnem 1. ledna 1971.

^ čsds, sb. Charta 77. – strojopis, průpis.

1 Autorem dokumentu byl Petr Uhl, podklady připravil Milan Hubl, připomínky zpracoval Zdeněk Jičínský, Pa­vel Rychetský, Rudolf Slánský a Milan Richter, kteří do­poručili, aby se dokument více zabýval právní stránkou problematiky. Původní návrh dokumentu předložený chartovní veřejnosti k připomínkám je rozsahem znač­ně kratší než definitivní text. Je uložen v Libri prohibiti, sb. Charta 77.

plné znění: Informace o Chartě, roč. 1 (1978), č. 6, samo­statné číslování stránek (23) • Charta 77. Rok 1978. Sa­mizdatový sborník, s. 44-63 • Human Rights in Czechoslovakia. The Documents of Charter 77 (1977-1982). Washington, s. 98-134.

Komentáře: ÚSD, sb. RFE, Ivan Medek, S-573, 30.12.1978.

Literatura: O československém vězeňství. Sborník Char­

ty 77. Sestavili a uspořádali: Jiří Gruntorád a Petr Uhl. Praha 1990, 197 s.