Biblická studie na text Jan 2, 12–22 [1949]

pro vinohradské Sdružení 8. 12. 1949

Náš oddíl sestává vlastně ze dvou částí; nejdříve jde o vyhnání penězoměnců z chrámu a potom o rozmluvu se Židy. Není ovšem náhodou, jak uvidíme, že obě části jsou uvedeny pospolu.

Především je třeba si všimnout, že časové zařazení události je u Jana jiné než u ostatních evangelistů. V synoptických evangeliích je vyčištění chrámu datováno o dva roky později: příběh je umístěn hned za slavný Ježíšův vjezd na oslátku do Jeruzaléma (viz Mat. 21, Luk. 19, Mar. 11). Naproti tomu u Jana je vjezd do Jeruzaléma zaznamenám ve 12. kapitole, ale náš příběh není kladen před tyto velikonoční svátky, které byly posledními v životě Ježíšově a k jejichž slavení přijížděl tak neobvyklým způsobem; není však kladen ani před svátky o rok dříve, o nichž je řeč v 6. kapitole, nýbrž teprve před svátky předminulé, tedy celkem o dva roky nazpět. To dovoluje Janovi propůjčit tomuto oddílu ústřednější postavení, které je jen podtrženo následující rozmluvou se Židy.

Všem evangeliím je jeden motiv společný: že Ježíš vyčistil chrám před velikonočními svátky. Ústředím vydané přípravy nás upozorňují mimo jiné na souvislost s vyčištěním chrámu za krále Ezechiáše. (2. Paral. kap. 29. a 30.) Je ovšem nepochybné, že určitá souvislost tu je; přece však myslím, že analogisováním nepostihneme právě samu podstatu věci. Otázka se klade takto: šlo Ježíšovi pouze o očištění chrámu? Kdyby tomu tak bylo, jak vysvětlíme, že sám Ježíš nedlouho potom říká: zbořte chrám tento? A jak vysvětlíme (to patří do téže kategorie), že při jeho smrti se opona chrámová roztrhla ve dví? Když Ježíš vyhnal prodavače a penězoměnce z chrámu, znamená to, že směli rozložit své stánky a stoly před chrámem? Myslím, že je nad slunce zřetelnější, že šlo o něco mnohem podstatnějšího, důležitějšího a rozsáhlejšího.

Že nešlo o samu budovu chrámovou, naznačuje evangelista v 21. verši. Tam připomíná, že Ježíš „pravil o chrámu těla svého“. Ale my si můžeme věc ukázati ještě jasněji. Vyjdeme od onoho doporučovaného místa, totiž 2.Par.29/16:

A všedše kněží do domu Hospodinova k vyčišťování jeho, vynesli všelikou nečistotu, kterouž našli v chrámě Hospodinově, do síně domu Hospodinova. Levitové pak pobravše to, vynesli ven ku potoku Cedron.

To se stalo na rozkaz králův. Nepochybně nešlo jen o nějaké gruntování, neboť když se potom sešlo množství lidu do Jeruzaléma, aby „drželi slavnost přesnic“,

tedy povstavše, pobořili oltáře, kteříž byli v Jeruzalémě; též i všecky oltáře, na kterýchž se kadívalo, rozhořili a vmetali do potoka Cedron. (kap. 30, v.14.)

Kdo by se však na základě těchto veršů domníval, že šlo výhradně o kultickou čistotu, musí číst dále:

Nebo mnozí byli v shromáždění, kteříž se neposvětili. … Veliký zajisté díl toho lidu, množství z Efraima, Ma Manasesa, Izachara a Zabulona, neočistili se, avšak jedli beránka velikonočního jinak, než psáno jest. Ale modlil se Ezechiáš za ně, řka: Dobrotivý Hospodin očistiž každého, kdožkoli celým srdcem svým se ustavil, aby hledal Boha, Hospodina Boha otců svých, byť pak i očištěn nebyl vedle očišťování svatého. I vyslyšel Hospodin Ezechiáše a uzdravil lid. (kap. 30. v. 17–20)

Z toho můžeme uzavřít jednu důležitou věc, totiž že více než kultická čistota je čistota srdce. Tak čteme i u Izaiáše 1. kap.:

K čemu jest mi množství obětí vašich? dí Hospodin. Syt jsem zápalných obětí skopců a tuků krmných hovad, a krve volků a beránků a kozlů nejsem žádostiv. Že pak přicházíte, abyste se ukazovali přede mnou, kdož toho kdy z ruky vaší hledal, abyste šlapali síně mé? Nepřinášejte více oběti, kteréž jsou marnost. … Nebo ruce vaše krve plné jsou. Umejte se, očisťte se, odvrzte zlost skutků vašich od očí mých, přestaňte zle činiti. Učte se dobře činiti, hledejte soudu, pozdvihněte potlačeného, dopomozte k spravedlnosti sirotku, zastaňte vdovy. (v. 11–17)

Nebudu už uvádět další doklady; můžete si přečíst z jiného oddílu, který je také doporučován z ústředí, totiž z Malachiáše, 3. kapitolu a hlavně opět 5. verš. Na pozadí toho všeho vysvítá, že Ježíšovo počínání by bylo jenom svého druhu zákonictvím, kdyby šlo skutečně pouze o očištění chrámu resp. prvního chrámového nádvoří. Ale není tomu tak; jak jsme řekli, jde o něco podstatnějšího.

Abychom alespoň poněkud blíže pochopili, oč jde, musíme se zastavit u několika věcí. Především není vedlejší, nýbrž naopak důležité, že jde o nádvoří pohanů a nikoli o sám vnitřní chrám. To je charakteristické pro útočnost poselství Ježíšova. Evangelium neznamená rozmnožení příkazů a zákazů mojžíšských, neboť takové rozmnožení je příznakem vyprázdnění zákona Božího, jak bylo názorně vidět na zákonictví. Evangelium naproti tomu je radikalisací zákona; vzpomeňte na kázání na hoře. Význačným znakem zákonictví je oddělení bohoslužby od soukromého i veřejného života; plnění příkazů nabývá stále více formy úkonů náboženských, které se ustavičně vzdalují dennímu životu. Biblická linie jde však opačným směrem: žádá, aby zákon Boží pronikal do veškerého života člověka i společnosti. Proto jde o vyčištění předsíně, nádvoří chrámového: není to poslední, nýbrž právě první zásah Ježíšův. Evangelista měl hluboké důvody k tomu, aby postavil tuto událost téměř do čela činnosti Ježíšovy. Neboť evangelium je radikální: po nádvoří chrámovém je na řadě svět za hradbami chrámu. Není-li svět v pořádku, není v pořádku ani bohoslužba. To je smyslem Mat. 5, 23–24:

Protož obětoval-li bys dar svůj na oltář, a tu bys se rozpomenul, že bratr tvůj má něco proti tobě, nechejž tu daru svého před oltářem a jdi, prve smiř se s bratrem svým, a potom přijda, obětuj dar svůj.

A nejde jenom o takto ryze osobní záležitosti. Vždyť jsme už četli z Izaiáše výzvy: hledejte soudu, pozdvihněte potlačeného, dopomozte k spravedlnosti sirotku, zastaňte vdovy. Podobně u Malachiáše Hospodin přijde s pomstou proti těm, kteříž s útiskem zadržují mzdu dělníka a kteří činí křivdu vdově a sirotku a příchozímu (Mal. 3,5). A tak jestliže Ježíš vyhání kupčíky a penězoměnce z chrámu, je to nepochybně jenom první etapa likvidace veškerého kupčení a penězoměnství i mimo chrám. To tedy je druhá věc. Také zde se trochu zastavíme.

Čtěte v bibli místa o kupcích; uvidíte především, že kupectví je pro Izraelské původu cizího. Je řeč o kupcích Madianských (I.M.37,28), Sidonských (Iz.23,2), Týrských (Iz.23,8), zámořských (Ez.27,12), Sabejských a Ragmejských (Ez.27,22) atd. Ale hlavně se podívejme u proroka Sofoniáše do první kapitoly v.11. Tam čteme, že „vyhlazen bude všecken obor kupců, vypleněni budou všickni snášející stříbro“. A nesmíme zapomenout ani na Zjev. kap. 18., kde se několikrát hovoří o kupcích, kteří zbohatli tím, jak kupčili se vším možným. Ale přijde konec, zkáza Babylona,

ano i kupci zemští budou plakati a kvíliti nad ním; nebo koupí jejich žádný nebude kupovati více, koupě od zlata, a stříbra, a drahého kamene, i perel, i kmentu, šarlatu, i hedvábí, i brunátného roucha, i všelikého dřeva tyinového, a všech nádob z kostí slonových, i všelikého nádobí z nejdražšího dříví, i z mědi, i z železa, i z mramoru; a skořice, i vonných věcí, a mastí, i kadidla, i vína, i oleje, i bělí, i pšenice, i dobytka, i ovec, i koní, a vozů, i služebníků, i duší lidských. (Zjev. 18, 11–13)

A u Izaiáše čteme zaslíbení:

Ej, všickni žízniví, pojďte k vodám, i vy, kteříž nemáte žádných peněz. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte, pravím, kupujte bez peněz a bez záplaty víno a mléko. (Iz. 55,1)

Je tedy zřejmé, že šlo především o kupčení, když Ježíš vyháněl prodavače z nádvoří chrámového; začátkem likvidace kupčení vůbec je vyhnání kupců z chrámu – ale pouze začátkem.

Vyhnání penězoměnců má za sebou ještě jiné pozadí. Když se Palestina dostala pod panství římské, byly brzo zavedeny také římské peníze s vyraženým obrazem císařovým. Zároveň pak bylo provedeno sčítání obyvatelstva a byly vyměřeny daně. To všechno budilo národní odpor v Izraeli; v Ježíšovi viděli mnozí tenkrát vykupitele politického. Jistě se pamatujete, jak lidé chtěli učinit Ježíše králem (Jan 6,15). Ježíš však odmítal až do konce takové politické chápání svého poslání, a ještě před Pilátem dosvědčil, že království jeho není z tohoto světa (Jan 18,36). Proto se však stal terčem útoků především se strany farizeů, ale i odjinud. Jednu událost si připomeneme pro její úzkou souvislost s naším textem. Je zapsána ve 22. kapitole u Matouše ve verších 15–22. (Číst.) Ježíš tenkrát odmítl postavit se v čelo odboje proti císaři a proti Římu; v jeho odpovědi vidíme také skrytý osten proti těm, kteří se chtěli bouřit, ale užívali římských peněz.

Na tomto pozadí ovšem je vyloučena domněnka, že Ježíš vyhnal penězoměnce, protože císařské peníze s obrazem císařovým by poskvrňovaly chrám i tak, když jde pouze o nádvoří pohanů. Takové pojetí se naprosto příčí celé linii Ježíšova poselství a poslání. Šlo o to, že instituce měnění římských peněz za peníze chrámové byla nesena obrovským pokrytectvím. Vždyť víme, co podle Ježíše poskvrňuje člověka a že všechno zlé pochází ze srdce (Mat. 15,11 a 12,34), (a Mat. 15,19). Útok je veden zřejmě ne tak proti samotným kupcům a penězoměncům, nýbrž především proti neupřímnosti a pokrytectví farizejskému. Proto se také zákoníci a kněží rozhněvali (Mat. 21, 15) a hledali, kterak by Ježíše zahubili (Mk 11,18); Lukáš mluví dokonce také o předních v lidu (Luk.19,47). Není však nikde řeči o hněvu přímo postižených prodavačů atd.

Shrnuji tedy takto. Ježíšovi nešlo o čistotu chrámu, nýbrž o čistotu člověka, o čisté srdce lidské. Víme dobře, že Ježíš Kristus přišel proto, aby spasil, což bylo zahynulo, tedy aby očistil člověka; nepřišel očistit chrám. Ano v jistém smyslu Ježíš přišel zrušit chrám ve staré podobě; to nasvědčuje náš text a toho dokladem je také to, že se chrámová opona při smrti Ježíšově roztrhla ve dví. Jen tak může potom apoštol Pavel v prvním listě ke Korintským prohlásit:

Zdaliž nevíte, že chrám Boží jste, a Duch Boží ve vás přebývá? … Nebo chrám Boží svatý jest, jenž jste vy. (3,16–17.) Zdaliž nevíte, že tělo vaše jest chrám Ducha svatého, jenž přebývá ve vás? (6,19.)

Židé byli ovšem překvapeni tím, co Ježíš v chrámě udělal. Ptali se ho, jakým právem to činí, žádali na něm znamení. My ovšem víme, jak odpovídal Ježíš na všechny žádosti nějakého znamení:

Pokolení zlé a cizoložné znamení hledá, a znamení nebude jemu dáno, jediné znamení Jonáše proroka. Nebo jakož byl Jonáš v břiše velryba tři dni a tři noci, takť bude Syn člověka v srdci země tři dni a tři noci. (Mat.12,39.)

Ani tentokrát nedal Ježíš Židům odpověď jinou:

Zrušte chrám tento a ve třech dnech zase vzdělám jej. (Jan 2,19)

I to je znamení Jonáše proroka: ve třech dnech. Hlavní význam je však v tom, že Ježíš sám pomíjí ve svých slovech budovu chrámovou, čili že naznačuje, že náprava, s níž přichází, se netýká především chrámu postaveného rukou lidskou. Je ještě jeden doklad toho, jak Ježíš relativisuje význam chrámu a kultu.

V ten čas šel Ježíš v den sváteční skrze obilí, a učedlníci jeho lační jsouce, počali vymítati klasy a jísti. Farizeové pak vidouce to, řekli jemu: Hle, učedlníci tvoji činí to, čehož nesluší činiti v den sváteční. On pak řekl jim: Co jste nečtli, co jest učinil David, když lačněl, on i ti, kteříž s ním byli? Kterak všel do domu Božího a chleby posvátné jedl, kterýchžto jemu neslušelo jísti, ani těm, kteříž s ním byli, než toliko samým kněžím? Anebo zdali jste nečtli v Zákoně, že kněží ve dny sváteční v chrámě svátek ruší, a jsou bez hříchu? Ale pravím vám, žeť větší jest tuto nežli chrám (Žilka: jest tu někdo, kdo je větší než chrám). Než kdybyste věděli, co je to: Milosrdenství chci a ne oběti, neodsuzovali byste nevinných. (Mat.12,1–7.)

Je-li Ježíš víc než chrám, jistě nepůjde chrám čistit. Jeho poslání je jiné. On sám je pravým chrámem; to znamená, že žádný nepřichází k Otci než skrze něho. Ale také každý z nás je chrámem Božím; to znamená, že si nemůže rozdělit svět na chrám a na všední život, protože je ustavičně v chrámě. Dalo by se říci, že celý svět je chrámem Božím; neříkáme to jen proto, že to má pantheistický nádech. Platí však, že Ježíš Kristus radikalisuje zákon a prohlubuje příkazy Boží. Kupčíky a penězoměnce vyhání z chrámového nádvoří, aby je nakonec vyhnal ze všeho svého lidu, z celého světa. Tato práce dosud neskončila; nám je to připomínkou, abychom toto úsilí vzali vážně.