Antropologie filosofická [1990/1993]

1.

Když jsme se zmiňovali o Kantově chápání antropologie, viděli jsme, jak tzv. fyziologická antropologie je podle něho zaměřena na to, co z člověka udělala příroda. Je to formulace sama o sobě víceznačná a de facto nepřesná; mohli bychom říci spíše: co v člověku pochází od přírody, jak to formulovali již staří Řekové (od přírody = FYSEI). Ale v jiném ohledu je Kantova formulace velmi případná, neboť v nás ihned probouzí protiotázku: dnes ani není tak důležité, co z člověka udělala příroda, jako co z přírody udělal a dělá člověk. Dnes už všichni vědí o ekologické krizi, která ohrožuje nejen přírodu, ale i společnost a samotného člověka. Je to krize, kterou vyvolal člověk; když se budeme tázat, jak je to vůbec možné, že člověk, tento původně přírodní tvor, výtvor přírody, jak to dnes většina lidí chápe, že tedy člověk je s to nejen zničit sebe, ale i četné jiné živé organismy a vůbec celou živou přírodu, je naše otázka otázkou vpravdě antropologickou. Je v ní skryto něco apodiktického, jako ostatně v každé otázce: tím, jak se tážeme, jak je možné, že člověk je s to zničit vše živé, se zároveň říká, co je člověk. Člověk je ta živá bytost, která je schopna likvidovat nejen celý vlastní rod, ale i kterýkoli jiný rod a dokonce všechno živé nebo alespoň téměř všechno živé. To je vlastně nová definice, nový výměr člověka, a tento výměr vypovídá o vztahu člověka k přírodě, přinejmenším o vztahu k přírodě živé, ale při podrobnějším prozkoumání celé záležitosti se ukáže, že jde o poměr k přírodě celé, přírodě jako takové.

2.

Protože ekologická krize představuje reálnou situaci v očích naprosté většiny občanů a obyvatel všech vyspělejších zemí a alespoň v očích informovanějších obyvatel zemí méně nebo málo vyspělých, můžeme dnes a u nás spoléhat na postačující úroveň obecného vědomí či povědomí o ekologických problémech a o tom, co nazveme ekologickou situací, abychom mohli v dalších úvahách odtud vyjít a začít se svými analýzami a výzkumy. Protože však náš postup musí být určen samotnou povahou filosofie, a k této povaze náleží přezkoumávání vlastních východisek a hledisek, vlastní pojmové výbavy a nejrůznějších možných předsudků, musíme si alespoň předběžně a jen schematicky ujasnit jistou skreslující a také skreslenou představu o lidské, tj. právě antropologické ekologii a o antropologických ekosystémech – a možná by bylo přiměřenější mluvit o antropických ekosystémech (tak jako někteří astrofyzikální kosmologové hovoří o antropickém vesmíru). ¹ Jde o to, že v obecném pochopení je ekologická krize redukována na krizi resp. ohrožení či znečištění přírodního prostředí; u nás se sice mluví nejčastěji o životním prostředí, ale míní se tím přírodní resp. fyzický, biologický život, nikoliv např. život kulturní nebo myšlenkový apod. Toto redukované pojetí musíme podrobit pozorné analýze a kritice.

3.

Německý termín pro to, čemu my říkáme znečištění životního nebo přírodního prostředí, zní „Umweltverschmutzung“. Slovo Umwelt má jisté významné konotace, které nemá ani české slovo „prostředí“, ani jiné slovo, totiž „okolí“, které je sice filologicky věrnějším překladem, ale které v běžném užití má příliš objektivující význam. Okolí je to, co je „okolo“, tj. vždycky zčásti před námi podle toho, kam se otočíme a zaměříme, ale vždycky zčásti i za námi a po obou stranách vedle nás, dohromady tedy všude kolem nás v relativní blízkosti (do okolí nezapočítáváme to, co je „pod“ námi, ani to, co je „nad námi“, tedy ani kus země, na které stojíme, ani kus oblohy přímo nad námi). Byl to, mám za to, Patočka, který zavedl umělé slovo „osvětí“, které je vytvořeno velmi šťastně, neboť jednak se přibližuje německému termínu tím, že poukazuje na „svět okolo“, jednak na „osvojený svět“. A právě tento druhý význam je rozhodující a podstatný. Patočka se tu snaží vystihnout českým termínem to, co se stalo předmětem významných zkoumání von Uexküllovy školy hlavně ve (dvacátých a) třicátých letech. Mezi biologicko-ethologickým učením von Uexküllovým a mezi fenomenologií je závažná příbuznost. Podrobněji se k tématu „osvětí“ vrátíme později, a to v souvislosti s výkladem specificky lidské otevřenosti vůči světu (Weltoffenheit) na rozdíl od zvířecí uzavřenosti do osvětí (Umweltgebundenheit).

4.

Necháme-li tedy zatím stranou principiální rozdíl mezi osvětím a mezi světem, můžeme poukázat přinejmenším na mnohem komplikovanější a vrstevnatější skladbu lidského osvětí oproti osvětí zvířecímu. Proto také znečištění lidského osvětí nemůže být redukováno na znečištění přírodního prostředí anebo životního prostředí, kde život byl redukován na rovinu biologickou. Tak, jako člověk nežije přímo v přírodě jako ve svém vlastním prostředí (a jen díky tomu se mohl rozšířit po celé zemi), nýbrž především ve společenství a v „domově“, kde je vskutku „doma“, tedy v prostředí sociálním a kulturním, musíme také v případě tzv. znečištění prostředí, v němž člověk žije, myslit především na znečištění společenské a kulturní a naopak znečištění prostředí přírodního vidět jako důsledek, jako vedlejší produkt znečištění společenského a kulturního. V tom smyslu také řada autorů, především amerických, mluví dnes o tzv. „social pollution“, o „cultural pollution“ nebo dokonce o „intellectual pollution“, tj. o znečištění společenském, kulturním a intelektuálním. To nás nutně vede k otázce po posledních zdrojích „ekologické krize“.

5.

Pro názornost příkladů nejrůznějšího druhu znečištění životního prostředí se stalo každému zřejmým, že rozhodující bezprostřední příčinou ekologické krize a hrozící ekologické katastrofy nejsou jednotlivé případy neodpovědného chování a jednání lidí, nýbrž neodpovědnost úzce a hluboce spjatá s celkovým životem lidstva, přesněji řečeno, se způsobem či stylem života, jak jej zavedli Evropané a jak jej rozšířili a prosadili už takřka po celém světě. Rozhodující složkou tohoto způsobu života se staly přírodní vědy a technika, jež umožnily vypracování neobyčejně účinných technologií, které dosahují svých cílů s velkou přesností, ale které s sebou přinášejí nezamýšlené a zprvu vší pozornosti unikající vedlejší důsledky. Nahromaděné důsledky tohoto druhu pak vedou k nejrůznějším poruchám až katastrofám. Když ony poruchy nabudou na hrozivosti a blíží se pohroma, je zase pověřena věda a technika, aby vypracovaly novou technologii, která by odstranila dosavadní nedostatky a byla rovněž účinná, možno-li ještě účinnější. Zásadní přístup ke všem krizovým problémům spočívá na přesvědčení, že všechna škodlivost je zaviněna tím, že máme málo vědy a vadnou technologii, a že náprava spočívá v tom, že budeme mít více vědy a lepší technologii.

6.

Pokud zůstáváme u povrchu věcí, nemůžeme nevidět, že více vědy a důslednější její uplatňování v promyšlenějších technologických postupech opravdu umožňuje se vyhnout těm nejnápadnějším nežádoucím vedlejším jevům, spjatým s moderní industrializací. Zároveň se však množí příznaky toho, že krizové momenty sahají hlouběji a že odstraňováním nejkřiklavějších příznaků dosahujeme jen toho, že se zjevnými stávají příznaky původně méně spektakulární povahy, nicméně signalizující stejně nebezpečné jevy, ne-li ještě nebezpečnější. To, čeho jsme si zprvu všímali, se náhle jeví jako viditelná část ledovce, tedy jako jen malá část skutečné ekologické krize. Dešifrovat ony další, nové signály není vůbec jednoduché. Ukazuje se dokonce, že je zapotřebí zcela nového přístupu, vybaveného metodami tak komplexními, že je nemůže poskytnout žádná vědecká disciplína sama o sobě a že žádná věda není dokonce ani dost kompetentní, aby zabezpečila onu komplexnost organizováním týmové spolupráce přes hranice jednotlivých věd. Do popředí vystupuje vždy víc otázka celkového přístupu ke skutečnosti a ke světu vůbec, zvláště pak přístupu myšlenkového. Stává se jen otázkou času, kdy bude rozpoznána určitá tradice pojmovosti myšlení jako nejhlubší zdroj nejen krize věd, ale dokonce i samotné ekologické krize, která se tak jeví být krizí člověka a lidstva a zároveň krizí přírody, přinejmenším krizí všeho živého, tj. živé přírody. Pokud se toto vidění věcí ukáže jako oprávněné, musí nám jít na prvním místě o ekologii myšlení.