Čemu slouží věda
| raw | skeny ◆ přednáška, česky, vznik: 30. 12. 1949 ◆ poznámka: Přednáška pro středoškolskou konferenci Akademické YMCA ve Vrbně. Text poslán a přečten za mé nepřítomnosti (už nemocen). [pozn. aut.]
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Scan0345.jpg
====================
11123 OPIS ČEMU SLOUŽI slou VEJA? Přednáška pro středoškol. konferenci At ve Urobně Test postán a quècten za mé nepiáéommisti 1 (той нено сем) 12 1949
Scan0345.jpg
====================
11123 OPIS ČEMU SLOUŽI slou VEJA? Přednáška pro středoškol. konferenci At ve Urobně Test postán a quècten za mé nepiáéommisti 1 (той нено сем) 12 1949
====================
Scan0346.jpg
====================
O ORNUAR SLOUŽÍ VIDA ? Pro středoškolskou konferenci AY ve Vrbaš - 30.XII.49. Úvodem. (povahu Them dnešního večera není docela určité. Bude tedy naším prvnfu úkolem formulovat je přesněji a tak si stanovit plén, jehož bychom se mohli potom držet. Především je patrno, že nepůjde o otázku, máli či nemá-li věda sloužit; název přednášky skrytě řké, že věda alouMf. Otázka zní: čemu slouží ? Zdá se však, že neběží o pouhé konstatování; bude třeba onu služebnost posoudit, zvážit, zhodnotit. A tu ovšem annapuhagrammkempovahamádyymjadrats nezbude nej antly sovat povahu vědy samotné a zároveň jejfho společenského zapojení. Nevím, jak se mi podaty tak obtignou úlohu zvládnout; tfn vice lituji, že nemohu být přítomen a účastnit se diskuse. Otázka moderní vědy je v poslední době stále naléhavější. Svět je v obrovské sociálnf krisi, která postihla všechny oblasti lidských moností a zájmů. Všechny programy, které chtějí nesnáze překonat a krisi zdolat, hladf k vědě jako k jedinému anebo alespoň hlavnímu spasitelskému prostředku. Jen namátkou uvedu několik přfkind. Wendell Willkie uvédf /Nedělitelný svět 1946 str.108-109/, jak mu jeden čfnský student napsal: Jenom věda může řešiti bolest lidských bytostí, napravo vati nedostatky přírody, zvýšiti me životní úroveň lidakých bytostí a vésti celou lidskou bytost k boji' s přírodou, ale nikoli k boji proti lidstvu. Anglický profesor C.D.Hardie /Background to Modern Thought 1947 str. 143/ prohlašuje, že je jasné, že lidské sebezničení je v bezprostředaf blízkosti, jestliže se nastane néco drastického. Spásu vidf v reformě vychovatelských ideála: je prý třeba všem lidem přibližit vědecký způsob myšlení a stále jim ukazovat nejnovější objevy a posledaf stadium vědeckých názorg. Také kniha Američana Bernarda Jaffe-he /Men of Science in America 1944 m/ přfmo dýchá davárou ve vědu (věda přes veškeré obtíže, kterdam a sebou nese; cituje tam mimo jiné profesora Harolda C. Urey-he/str.502/:
Scan0346.jpg
====================
O ORNUAR SLOUŽÍ VIDA ? Pro středoškolskou konferenci AY ve Vrbaš - 30.XII.49. Úvodem. (povahu Them dnešního večera není docela určité. Bude tedy naším prvnfu úkolem formulovat je přesněji a tak si stanovit plén, jehož bychom se mohli potom držet. Především je patrno, že nepůjde o otázku, máli či nemá-li věda sloužit; název přednášky skrytě řké, že věda alouMf. Otázka zní: čemu slouží ? Zdá se však, že neběží o pouhé konstatování; bude třeba onu služebnost posoudit, zvážit, zhodnotit. A tu ovšem annapuhagrammkempovahamádyymjadrats nezbude nej antly sovat povahu vědy samotné a zároveň jejfho společenského zapojení. Nevím, jak se mi podaty tak obtignou úlohu zvládnout; tfn vice lituji, že nemohu být přítomen a účastnit se diskuse. Otázka moderní vědy je v poslední době stále naléhavější. Svět je v obrovské sociálnf krisi, která postihla všechny oblasti lidských moností a zájmů. Všechny programy, které chtějí nesnáze překonat a krisi zdolat, hladf k vědě jako k jedinému anebo alespoň hlavnímu spasitelskému prostředku. Jen namátkou uvedu několik přfkind. Wendell Willkie uvédf /Nedělitelný svět 1946 str.108-109/, jak mu jeden čfnský student napsal: Jenom věda může řešiti bolest lidských bytostí, napravo vati nedostatky přírody, zvýšiti me životní úroveň lidakých bytostí a vésti celou lidskou bytost k boji' s přírodou, ale nikoli k boji proti lidstvu. Anglický profesor C.D.Hardie /Background to Modern Thought 1947 str. 143/ prohlašuje, že je jasné, že lidské sebezničení je v bezprostředaf blízkosti, jestliže se nastane néco drastického. Spásu vidf v reformě vychovatelských ideála: je prý třeba všem lidem přibližit vědecký způsob myšlení a stále jim ukazovat nejnovější objevy a posledaf stadium vědeckých názorg. Také kniha Američana Bernarda Jaffe-he /Men of Science in America 1944 m/ přfmo dýchá davárou ve vědu (věda přes veškeré obtíže, kterdam a sebou nese; cituje tam mimo jiné profesora Harolda C. Urey-he/str.502/:
====================
Scan0347.jpg
====================
2 Věřím, že mluvím za všechny vědce v průmyslových laboratořích a na našich universitách. Našim úmyslem nonf dělat svou práci a brát za to peníze. To by k ničemu novadlo. My chceme odstranit dřinu a lopotu a nouzi za života lidf a přinést jim radost, volný čas a krásu. A na jiném místě naší planety sovětské vláda našatif na nadacích, sa budování nákladných ústava a laboratořf a na vyznamenánfch všude tam, kde věda usiluje o to, jak co nejvíce a co nejrychleji zlepšovat životní podmínky všeho pracujfcfho lidu. Akademik S.G.Strumi lin prohlásil, že "nyní po válce mají sovětštf učenci jedinou snahu, aby totiž v co nejkratší době dali sovětskému lidu, jeho městan, jeho průmyslu a jeho polfm takové vědecké výsledky, takové technické prostředky, které by umožnily co možné, nejrychlejší pozvednutí národafhe hospodářství na vyšší stupeň a přispěli k mírovému rozkvětu sovětské země“. /z Haškovce: 30 let sovětské vědy 1947 str.14./ Jsou ovšem též hlasy skeptické, ktoré na sdflejf oněch velikých madějí, ale jsou vesměs nekonstruktivaf, t.j. neusilují o zvládnut f světové krise positivafmi prostředky. Máme-li však vážit oprávněnost nadějí do vědy skládaných, nechceme tak činit a takového stanoviska, plného beznaděje a destruktivaf nálady, vědouce, že pasipismus je bývá otcem cynismu. Ale ve jménu čeho chceme napravovat vědu a svět ? Tu nabývá otázka po tom, čem že slouží věda, zvláštnfho a mimořádného významu. Konec konců jde o 'otázku, s jakou účastf moderní vědy můžeme počítat při novém uspořádávání lidských vztahů. Co dokáže véda ? Co od nf můžeme čekat? Nakolik se na ni můžeme spoléhat ve svém úsilf? Všechny tyto otázky jsou neseny pevným přesvědčením, že váda má určitou funkci v lidské společnosti, že sama sobě není cflam, że jejím úkolem je pomáhat. Ale tu se staví jedna z nejzá kladnějších otázek: v čem má véda pomáhat ? A v čom miže pomáhat ? Je věda pouhým nástrojem v rukou lidských anebo je něčím více ? Neaf ve vědé jakási človeku cizi dynamika, která se lidem posléze vnucuje a která si z nich nakonec dělá bezmocné otroky? Nonf v povaze vedy ábelakého, co získává člověka počátečními úspěchy a co jej
Scan0347.jpg
====================
2 Věřím, že mluvím za všechny vědce v průmyslových laboratořích a na našich universitách. Našim úmyslem nonf dělat svou práci a brát za to peníze. To by k ničemu novadlo. My chceme odstranit dřinu a lopotu a nouzi za života lidf a přinést jim radost, volný čas a krásu. A na jiném místě naší planety sovětské vláda našatif na nadacích, sa budování nákladných ústava a laboratořf a na vyznamenánfch všude tam, kde věda usiluje o to, jak co nejvíce a co nejrychleji zlepšovat životní podmínky všeho pracujfcfho lidu. Akademik S.G.Strumi lin prohlásil, že "nyní po válce mají sovětštf učenci jedinou snahu, aby totiž v co nejkratší době dali sovětskému lidu, jeho městan, jeho průmyslu a jeho polfm takové vědecké výsledky, takové technické prostředky, které by umožnily co možné, nejrychlejší pozvednutí národafhe hospodářství na vyšší stupeň a přispěli k mírovému rozkvětu sovětské země“. /z Haškovce: 30 let sovětské vědy 1947 str.14./ Jsou ovšem též hlasy skeptické, ktoré na sdflejf oněch velikých madějí, ale jsou vesměs nekonstruktivaf, t.j. neusilují o zvládnut f světové krise positivafmi prostředky. Máme-li však vážit oprávněnost nadějí do vědy skládaných, nechceme tak činit a takového stanoviska, plného beznaděje a destruktivaf nálady, vědouce, že pasipismus je bývá otcem cynismu. Ale ve jménu čeho chceme napravovat vědu a svět ? Tu nabývá otázka po tom, čem že slouží věda, zvláštnfho a mimořádného významu. Konec konců jde o 'otázku, s jakou účastf moderní vědy můžeme počítat při novém uspořádávání lidských vztahů. Co dokáže véda ? Co od nf můžeme čekat? Nakolik se na ni můžeme spoléhat ve svém úsilf? Všechny tyto otázky jsou neseny pevným přesvědčením, že váda má určitou funkci v lidské společnosti, že sama sobě není cflam, że jejím úkolem je pomáhat. Ale tu se staví jedna z nejzá kladnějších otázek: v čem má véda pomáhat ? A v čom miže pomáhat ? Je věda pouhým nástrojem v rukou lidských anebo je něčím více ? Neaf ve vědé jakási človeku cizi dynamika, která se lidem posléze vnucuje a která si z nich nakonec dělá bezmocné otroky? Nonf v povaze vedy ábelakého, co získává člověka počátečními úspěchy a co jej
====================
Scan0348.jpg
====================
O 3 nakonec nezadržitelné vrhá do katastrof, kterým nerozumf a které jej zavalují hrůzou, neštěstím a nesmírným utrpenfm? Nenf v samé podstaté védy něco, co se vzpírá služobnému poslání? Čomu na slouž Bylo by ovšem potřeba dlouhé přednášky, a před ní ještě delšfho studia, abychom si třeba jen částečné odpověděli na některé z těchto otázek. Dnes se musím omezit jen na několik poznámek, které by nás mohly uvést alespoň na stopu řešenf. ČLOVEK VLÁDNE NAD PRÍRODOU. Vědomí, že člověk není pouhé přirozenost, pouhé příroda, nýbrž že přírodu nějak přerůstá, je staré. Nebudu zde uvádět různé doklady a zůstanu jen u jediného, u bible. Tam hned na prvnfch stránkách čteme, jak člověk jako jediný ze všeho stvoření byl jak si oddělen od ostataf přírody, jak byl vyproštán ze své sounáležitosti se všim přfrodním a přirozeným a jak byl postaven nad ně a zároveň mine ně, ale také do jeho prostředku. Toto zvláštní postavení člověka uprostřed přírody naní však samo přirozenou, přírodní vlastností člověka, neboť tak by se nemohl vymknout přírodnosti, nýbrž je ustanoveno zákonem, řádem, posláním: člověk má přírodu podmaňovat a mé nad af vládnout. Ale nejde jenom o přírodu v tom smyslu, jak tomu rozumfme dnes. Jde o celou zemi, o všechny záležitosti: člověk má být pánen nade vší zemf. To je ovšem ustanovení, které se lišt od ostatních stvořitelských čing Bolfch. I v přírodě jo žád, předepsaný Stvořitelem, ale je to jiný řád než ten, jimž je člověk ustanoven jako vládce. Réd přfrodnf je poutem přírody, jim je všechno přfrodaf svázáno a řízeno, přirozenost nelze odloučit od tohoto řádu, nebot je právě v něm. Naproti tomu tád, který člověku ukládé panevat nad přírodou, není pro člověka jen novým poutem, nýbrž právě naopak otevřenou cestou; v nám je člověk Cjejich vyzdvižen nad úroveň přfrodnosti, t.j. je vy svobozen 2/pout.p
Scan0348.jpg
====================
O 3 nakonec nezadržitelné vrhá do katastrof, kterým nerozumf a které jej zavalují hrůzou, neštěstím a nesmírným utrpenfm? Nenf v samé podstaté védy něco, co se vzpírá služobnému poslání? Čomu na slouž Bylo by ovšem potřeba dlouhé přednášky, a před ní ještě delšfho studia, abychom si třeba jen částečné odpověděli na některé z těchto otázek. Dnes se musím omezit jen na několik poznámek, které by nás mohly uvést alespoň na stopu řešenf. ČLOVEK VLÁDNE NAD PRÍRODOU. Vědomí, že člověk není pouhé přirozenost, pouhé příroda, nýbrž že přírodu nějak přerůstá, je staré. Nebudu zde uvádět různé doklady a zůstanu jen u jediného, u bible. Tam hned na prvnfch stránkách čteme, jak člověk jako jediný ze všeho stvoření byl jak si oddělen od ostataf přírody, jak byl vyproštán ze své sounáležitosti se všim přfrodním a přirozeným a jak byl postaven nad ně a zároveň mine ně, ale také do jeho prostředku. Toto zvláštní postavení člověka uprostřed přírody naní však samo přirozenou, přírodní vlastností člověka, neboť tak by se nemohl vymknout přírodnosti, nýbrž je ustanoveno zákonem, řádem, posláním: člověk má přírodu podmaňovat a mé nad af vládnout. Ale nejde jenom o přírodu v tom smyslu, jak tomu rozumfme dnes. Jde o celou zemi, o všechny záležitosti: člověk má být pánen nade vší zemf. To je ovšem ustanovení, které se lišt od ostatních stvořitelských čing Bolfch. I v přírodě jo žád, předepsaný Stvořitelem, ale je to jiný řád než ten, jimž je člověk ustanoven jako vládce. Réd přfrodnf je poutem přírody, jim je všechno přfrodaf svázáno a řízeno, přirozenost nelze odloučit od tohoto řádu, nebot je právě v něm. Naproti tomu tád, který člověku ukládé panevat nad přírodou, není pro člověka jen novým poutem, nýbrž právě naopak otevřenou cestou; v nám je člověk Cjejich vyzdvižen nad úroveň přfrodnosti, t.j. je vy svobozen 2/pout.p
====================
Scan0349.jpg
====================
Jeho vztah k přfrodé se tfm radikálně mění: není už služebníkem jejím, nýbrž pánem. Nikoli ovšem pánem absolutním, který by mohl měnit a rušit samotný řád přfrody; neboť přfrodnf řád je Božfm tódem. Båh sám je svrchovaným panovnikem. Přece však byl člověku určen alespoň odlesk jeho panovnické moci a slávy: to je naznačeno tím, že byl člověk stvořen k obrazu Božfmu. A tak sice člověk nemůže rušit řád přírodní, ale může jej ovládat. Toto rozpoznání je velmi důležité pro náš dalšf postup. Člověku nebylo předepsáno, co má s přírodou dělat, t.j. nebyl mu předložen plán, který by měl provést. Byl však ustanoven vladažem, který má panovat nade vší zemí. Jedním předpokladem jeho panovánt je respektovány žár du přírodnfhe. To by ovšem nestačilo. Člověk je zároveň zavázán poslušnosti svému Stvořiteli: tato poslušnost je druhým předpokladem lidského panování nad přírodou. My ovšem víme, že člověk zhřešil proti rajskému přfkazu a že byl vyhnán z ráje. V bibli se dočteme, že svým hifchem přivodil pád také na všechno ostataf stvoření. To může znamenat, že se vzbouřil nejen proti přímému rozkazu Božfau, nýbrž také proti přírodnímu zákonu. To by nový pohled na naši otázku: je váda vzpoutou proti přfrodé ? POČÁTKY VEDY. Přfrodnf déjstvf nikdy není pouhým prabehem, který by nic neznamsnal; i v přírodě najdeme smysl, cfl, účel. Zvláště givé organismy nejsou už pouhým následkem fysikálních a chemických příčin, nýbrž představují jakousi primitivní vládu nad nižší přírodou, nad hmotou. Jejich aktivita není však vědomá, nýbrž je nejčastěji Ifzena instinkty. Také človek podléhal nejprve instinktam a teprve postupně se emancipoval. Daležitým krokom v této emancipaci bylo slovo, řeč. Musfme však pamatovat, že slovo není zvuk, nýbrž say al, obsah, pojem. Prvaf lidská slova byla nepochybně z největší části pouhým zvukem: silný zágitek,
Scan0349.jpg
====================
Jeho vztah k přfrodé se tfm radikálně mění: není už služebníkem jejím, nýbrž pánem. Nikoli ovšem pánem absolutním, který by mohl měnit a rušit samotný řád přfrody; neboť přfrodnf řád je Božfm tódem. Båh sám je svrchovaným panovnikem. Přece však byl člověku určen alespoň odlesk jeho panovnické moci a slávy: to je naznačeno tím, že byl člověk stvořen k obrazu Božfmu. A tak sice člověk nemůže rušit řád přírodní, ale může jej ovládat. Toto rozpoznání je velmi důležité pro náš dalšf postup. Člověku nebylo předepsáno, co má s přírodou dělat, t.j. nebyl mu předložen plán, který by měl provést. Byl však ustanoven vladažem, který má panovat nade vší zemí. Jedním předpokladem jeho panovánt je respektovány žár du přírodnfhe. To by ovšem nestačilo. Člověk je zároveň zavázán poslušnosti svému Stvořiteli: tato poslušnost je druhým předpokladem lidského panování nad přírodou. My ovšem víme, že člověk zhřešil proti rajskému přfkazu a že byl vyhnán z ráje. V bibli se dočteme, že svým hifchem přivodil pád také na všechno ostataf stvoření. To může znamenat, že se vzbouřil nejen proti přímému rozkazu Božfau, nýbrž také proti přírodnímu zákonu. To by nový pohled na naši otázku: je váda vzpoutou proti přfrodé ? POČÁTKY VEDY. Přfrodnf déjstvf nikdy není pouhým prabehem, který by nic neznamsnal; i v přírodě najdeme smysl, cfl, účel. Zvláště givé organismy nejsou už pouhým následkem fysikálních a chemických příčin, nýbrž představují jakousi primitivní vládu nad nižší přírodou, nad hmotou. Jejich aktivita není však vědomá, nýbrž je nejčastěji Ifzena instinkty. Také človek podléhal nejprve instinktam a teprve postupně se emancipoval. Daležitým krokom v této emancipaci bylo slovo, řeč. Musfme však pamatovat, že slovo není zvuk, nýbrž say al, obsah, pojem. Prvaf lidská slova byla nepochybně z největší části pouhým zvukem: silný zágitek,
====================
Scan0350.jpg
====================
C 15 mohutné hautf mysli bylo provázeno údivným nebo nadšeným výkřikem anebe zas hlasem plným hriay di posvátného vytržení a podobně. Ale nejen te: i když už slova něco znamenají, kdy něco označují, do té doby, dokud lidská aktivita mé svij původ v instinktach, slova nemají své vlastní výhy a důležitosti, nýbrž jsou stále ještě odleskem života instinktivnfho. Přece však je ve slovech sfla, která nekonec zvítězi Rad instinkty; slovo je místem, kde se probourává, prolamuje lidský duch do tohoto světa a kde se ujímá vlády. I o tom vf båble, když uvádi první Adamiv vladařský čin: na pokyn Hospodingv dal Adam jména každé živé duši. Slova postupné nabývají určitosti, pojmy v jejich pozadí se esamostatňují a upevňujf, redf se myšlenky, které dovedou žídit lidské jednání stále úspěšněji. Boj mezi myšlenkou a instinktem je vyznačen nadohlednou řadou vitazstvf myšlenky. Človák se stal rozumnou bytost!: Ifaf své činy a rozumí jim - i když se často dopouští neprozřetelností a i když právě tak často správnost svých rozhodnutí poznává až daleko později: přece jenom je schopen poznat jejich správnost či nesprávnost, je schopen rozlišovat - a právě to jej činf inteligentaf bytostf. Úžasný objev možností slova člověka přímo fascinuje. Slevu je připisována obrovská moc. Je podivuhodné, to lidé od počátku tušili, jak nesmírný dosah bude mft vynález slova a řeči. Představovali si to ovšem jinak, skresleně - teprve mohen, mnohem později se jejich představy splnily. Clověk připisoval sloven nejprve zázračnou moc: znáš-li pravé slovo, pravou formuli, jai pénem tajemných sil, duchové a živly té musejí poslechnout. To by la primitivní váda, která chtěla svét ovlá dat svou magif. Pro nás je podstatné, že véda nezačala jako intelektuální dobrodružství, nýbrž jako odpovědné panovánt. Každý čaroděj musil umét duchy nejen vyvolávat, nýbrž také zažehnávat - běda, když zapom mnél formulku ! Existovalo živé vědom obrovského nebezpečí takového čarování; proto tato primitivní věda nebyla pro všechny, nýbrž jen pre vybrané. Lidé ani netoužili stát se mocnými mégy; čarování bylo
Scan0350.jpg
====================
C 15 mohutné hautf mysli bylo provázeno údivným nebo nadšeným výkřikem anebe zas hlasem plným hriay di posvátného vytržení a podobně. Ale nejen te: i když už slova něco znamenají, kdy něco označují, do té doby, dokud lidská aktivita mé svij původ v instinktach, slova nemají své vlastní výhy a důležitosti, nýbrž jsou stále ještě odleskem života instinktivnfho. Přece však je ve slovech sfla, která nekonec zvítězi Rad instinkty; slovo je místem, kde se probourává, prolamuje lidský duch do tohoto světa a kde se ujímá vlády. I o tom vf båble, když uvádi první Adamiv vladařský čin: na pokyn Hospodingv dal Adam jména každé živé duši. Slova postupné nabývají určitosti, pojmy v jejich pozadí se esamostatňují a upevňujf, redf se myšlenky, které dovedou žídit lidské jednání stále úspěšněji. Boj mezi myšlenkou a instinktem je vyznačen nadohlednou řadou vitazstvf myšlenky. Človák se stal rozumnou bytost!: Ifaf své činy a rozumí jim - i když se často dopouští neprozřetelností a i když právě tak často správnost svých rozhodnutí poznává až daleko později: přece jenom je schopen poznat jejich správnost či nesprávnost, je schopen rozlišovat - a právě to jej činf inteligentaf bytostf. Úžasný objev možností slova člověka přímo fascinuje. Slevu je připisována obrovská moc. Je podivuhodné, to lidé od počátku tušili, jak nesmírný dosah bude mft vynález slova a řeči. Představovali si to ovšem jinak, skresleně - teprve mohen, mnohem později se jejich představy splnily. Clověk připisoval sloven nejprve zázračnou moc: znáš-li pravé slovo, pravou formuli, jai pénem tajemných sil, duchové a živly té musejí poslechnout. To by la primitivní váda, která chtěla svét ovlá dat svou magif. Pro nás je podstatné, že véda nezačala jako intelektuální dobrodružství, nýbrž jako odpovědné panovánt. Každý čaroděj musil umét duchy nejen vyvolávat, nýbrž také zažehnávat - běda, když zapom mnél formulku ! Existovalo živé vědom obrovského nebezpečí takového čarování; proto tato primitivní věda nebyla pro všechny, nýbrž jen pre vybrané. Lidé ani netoužili stát se mocnými mégy; čarování bylo
====================
Scan0351.jpg
====================
nújayman něčím neobvyklým, nepřirozeným, ano zhoubným. Kouzelnfci požívali úcty, ale nebyli příliš milovánd. Magie byla nečistá věda, ktorá ohrožovala samotnou duši lidskou. Historicky je nám jasné, že magie byla slepou uličkou; hlavní vývoj šel jiným smeren. Zastavili jsme se u af proto, že v mnohém ohledu připomíná dnešní vědu, jak si ještě ukážeme. Bude i modernf vöde slepou uličkou ? Tu si budeme muset ukázat na samy kořeny moderní vědy, abychom poznali, lišf-li se nějak podstatně mámegán moderni věda od magie právě v tomto ohledu. PRAXE A THEORIE. Magie chtěla být pánem nad světem a nad přírodou /nebot.co jiného jsou všelijacf duchové a tajemné sily než přfroda ?/, ale ve skutečnosti byla nástrojem pamování nad lidmi. Obyčejným lidem nesloužila v jejich danny lopoté, by la odtržena od jejich starosti, ade by la jim více pro strach než pro radost. V tom snad především byla jejf bazvýchodnost. Lidé si museli pomáhat sami; nedoufali už ve "vědu" /t.j. magii/ a střádali po generacích nové a nevé zkušenosti, jimiž si svou práci usnadáovali a také zlepšovali. Magie ovšem upadala; nezbývalo, jog než se obracat k výsledkům a zkušenostem, které se hromadily mino oblast kouzelníků a kněží. Většinou se dály pokusy nějak sjednotit obojí, ale dopadly vždycky chudé. Kde začala panevat magie, ustraulan pokrok. V Hecku však byla situace jiná: tam se odvrátili ode vif magie a postavili základy, na nichž dodnes stojf evropské myšlenf a na nichž především stojí celá moderní věda. Nebudeme se tím ovšem zabývat podrobné, ale ukážeme si na některé, po mém soudu důležité věci. Když se první footf filosofové /byli mezi nimi i takovf, kteřf pocházeli z kněžských rod/ odvrátili od magie a mythu, ale také od ná boženství, začali ve svých úvahách vycházet z oné spousty praktických zkušeností, která mi byla ukryta mezi obyčejnými lidmi. Tim byl za-
Scan0351.jpg
====================
nújayman něčím neobvyklým, nepřirozeným, ano zhoubným. Kouzelnfci požívali úcty, ale nebyli příliš milovánd. Magie byla nečistá věda, ktorá ohrožovala samotnou duši lidskou. Historicky je nám jasné, že magie byla slepou uličkou; hlavní vývoj šel jiným smeren. Zastavili jsme se u af proto, že v mnohém ohledu připomíná dnešní vědu, jak si ještě ukážeme. Bude i modernf vöde slepou uličkou ? Tu si budeme muset ukázat na samy kořeny moderní vědy, abychom poznali, lišf-li se nějak podstatně mámegán moderni věda od magie právě v tomto ohledu. PRAXE A THEORIE. Magie chtěla být pánem nad světem a nad přírodou /nebot.co jiného jsou všelijacf duchové a tajemné sily než přfroda ?/, ale ve skutečnosti byla nástrojem pamování nad lidmi. Obyčejným lidem nesloužila v jejich danny lopoté, by la odtržena od jejich starosti, ade by la jim více pro strach než pro radost. V tom snad především byla jejf bazvýchodnost. Lidé si museli pomáhat sami; nedoufali už ve "vědu" /t.j. magii/ a střádali po generacích nové a nevé zkušenosti, jimiž si svou práci usnadáovali a také zlepšovali. Magie ovšem upadala; nezbývalo, jog než se obracat k výsledkům a zkušenostem, které se hromadily mino oblast kouzelníků a kněží. Většinou se dály pokusy nějak sjednotit obojí, ale dopadly vždycky chudé. Kde začala panevat magie, ustraulan pokrok. V Hecku však byla situace jiná: tam se odvrátili ode vif magie a postavili základy, na nichž dodnes stojf evropské myšlenf a na nichž především stojí celá moderní věda. Nebudeme se tím ovšem zabývat podrobné, ale ukážeme si na některé, po mém soudu důležité věci. Když se první footf filosofové /byli mezi nimi i takovf, kteřf pocházeli z kněžských rod/ odvrátili od magie a mythu, ale také od ná boženství, začali ve svých úvahách vycházet z oné spousty praktických zkušeností, která mi byla ukryta mezi obyčejnými lidmi. Tim byl za-
====================
Scan0352.jpg
====================
7 ložan také pozdější obrovský význam řecké filosofie. Pro vědu je totiž podstatné, že vychází z lidského jednání, z lidské praxe. Praxi získá človák celou řadu method, ktorých by nemohl nikdy vymyslet. Dokud jsou však tyto methody skryty v celé té záplavě technických pravidel a zvyklostí, nemže být jejich užití rozvinute v plné šffi. Tu však přichází véda a analy suje celý technický postup práce, jak se už dlouhou dobu traduje a jak je předáván většinou jen s maličkými přídavky aynia a vaukia jako odkaz otců a déd. Tate analys možní rozpoznány podstatného od vedlejšfho, hlavafho od méně dlesitého, základnfho od okrajového a odvozeného. Tak věda, vycházejíc od praxe a od starých už zkušenosti, vybavuje z nich theoretické zásady, které tam byly už difve - ovšem neuvědoměla - obsaženy a formuluje je potom exaktně, pojmově, čistě, obecně. To je ovšem pouze začátek vády, přes nějž se atařf Rekové nedosta11. Snad proto, že dosavadní praktické zkušenosti byly tak rozsáhlé, že filosofové necftili potřebu je rozmnožit, snad proto, že objev theoretického myšlenf lokal k stále dobrodružnějším výpravám, nebo at už z jakýchkoli jiných divoda řecká filosofie /t.j.véda/ zastala své předchůdkyni v základní váci poplatna: právě tak jako před tim magie, tak i řecká filosofie zůstala oddělena dlouho od praxe a nikdy nevkročila na území, v němž je moderní věda zakotvena svými najsilnějšími kořeny, totiž na území plánovitých a cílevědomých experimenta. Proto praktické užití vědeckých poznatků nedostoupilo nikdy té úrovné, jakou představuje moderní technika. Aristoteles shraul téměř všechny praktické zkušenosti do obrovské encyklopedie, do soustavy jednotné védy-filosofie a ta nejenom že na dlouhý čas úplně stačila, nýbrž stačila dokonce její poměrně malá část, neboť mnoho Aristotelových spist nebylo až do doby Tomáše Akvinského vybee známo. Pro nás je důležité pamatovat, že věda stále vyrůstá z praxe a le představuje jen zdokonalenf a pročištění method, které lidem pomé-
Scan0352.jpg
====================
7 ložan také pozdější obrovský význam řecké filosofie. Pro vědu je totiž podstatné, že vychází z lidského jednání, z lidské praxe. Praxi získá človák celou řadu method, ktorých by nemohl nikdy vymyslet. Dokud jsou však tyto methody skryty v celé té záplavě technických pravidel a zvyklostí, nemže být jejich užití rozvinute v plné šffi. Tu však přichází véda a analy suje celý technický postup práce, jak se už dlouhou dobu traduje a jak je předáván většinou jen s maličkými přídavky aynia a vaukia jako odkaz otců a déd. Tate analys možní rozpoznány podstatného od vedlejšfho, hlavafho od méně dlesitého, základnfho od okrajového a odvozeného. Tak věda, vycházejíc od praxe a od starých už zkušenosti, vybavuje z nich theoretické zásady, které tam byly už difve - ovšem neuvědoměla - obsaženy a formuluje je potom exaktně, pojmově, čistě, obecně. To je ovšem pouze začátek vády, přes nějž se atařf Rekové nedosta11. Snad proto, že dosavadní praktické zkušenosti byly tak rozsáhlé, že filosofové necftili potřebu je rozmnožit, snad proto, že objev theoretického myšlenf lokal k stále dobrodružnějším výpravám, nebo at už z jakýchkoli jiných divoda řecká filosofie /t.j.véda/ zastala své předchůdkyni v základní váci poplatna: právě tak jako před tim magie, tak i řecká filosofie zůstala oddělena dlouho od praxe a nikdy nevkročila na území, v němž je moderní věda zakotvena svými najsilnějšími kořeny, totiž na území plánovitých a cílevědomých experimenta. Proto praktické užití vědeckých poznatků nedostoupilo nikdy té úrovné, jakou představuje moderní technika. Aristoteles shraul téměř všechny praktické zkušenosti do obrovské encyklopedie, do soustavy jednotné védy-filosofie a ta nejenom že na dlouhý čas úplně stačila, nýbrž stačila dokonce její poměrně malá část, neboť mnoho Aristotelových spist nebylo až do doby Tomáše Akvinského vybee známo. Pro nás je důležité pamatovat, že věda stále vyrůstá z praxe a le představuje jen zdokonalenf a pročištění method, které lidem pomé-
====================
Scan0353.jpg
====================
méhají zvládat přírodu a svět. Tam, kde se chce věda odtrhnout od praxe a kde se chce osamostatnit, nastává pbdobí stagnace a úpa dku. Takové období nastalo také po jednostranném rozmachu řecké vědy. Počátek vády moderní pak v mnohém připomíná počátok řecké the oris, kterým by le ukončeno neplodné období úpadku myth a magie. V jedné věci je podstatný rozdfl: mladá přírodověda byla daleko připraveněj31 právě po theoretické stránce na řecké přfrodnf filosofie. Dlouhé období scholastických diskusí, na nichž se štípaly pojmy, byle nepostradatelnou školou a tréningen abstraktnfho myšlení, které bez néhož je celá moderní věda nemyslitelná. VNDA A SPOLEČNOST. Dosud jsme si ukazovali, jak véda není pouze intelektuální záležitostí a jak její kořeny jsou pevné zakotveny v lidské, a to znamená společenské praxi. Nyaf budeme sledovat, jaké důsledky měl pro as společnost rozmach vědy. Když se védec pokouší vystihnout theoreticky ty nejpodstatnějš z method lidské praxe, musí uživat určitých pojmů a myšlenkových struktur. Obvykle však takové vy stižení na nékterých nfstech přesahuje všechnu dosavadní zkušenost /je na př. obecnější než zkušenost/ a stává se právé na téchto místech více nebo méně problematickým. Věda si pomáhá tak, že uspořádá pokus, který sestaví právě ta takovým způsobem, aby dostala odpoved na danou otázku. Tak ovšem zasahuje do přirozené situace a již přípravou experimentu ji mání. Tak vlastné na přírodě vynucuje vědec experimentem odpovědi, které by sama příroda nikdy nedala. Rádl uvádí za příklad elektřinu: v přírodě máte blesk, elektrického rejnoka; náhodou zjistíte, že třený jantar přitahuje kousky papíru anebo že sebou žabf nožičky škubají, když zavěšeny na nádéném drátku - de se dotknou železného zábradlí. Ale vědcové neúnavným experiment ováním vynutili z přírody tolik odpovědí,
Scan0353.jpg
====================
méhají zvládat přírodu a svět. Tam, kde se chce věda odtrhnout od praxe a kde se chce osamostatnit, nastává pbdobí stagnace a úpa dku. Takové období nastalo také po jednostranném rozmachu řecké vědy. Počátek vády moderní pak v mnohém připomíná počátok řecké the oris, kterým by le ukončeno neplodné období úpadku myth a magie. V jedné věci je podstatný rozdfl: mladá přírodověda byla daleko připraveněj31 právě po theoretické stránce na řecké přfrodnf filosofie. Dlouhé období scholastických diskusí, na nichž se štípaly pojmy, byle nepostradatelnou školou a tréningen abstraktnfho myšlení, které bez néhož je celá moderní věda nemyslitelná. VNDA A SPOLEČNOST. Dosud jsme si ukazovali, jak véda není pouze intelektuální záležitostí a jak její kořeny jsou pevné zakotveny v lidské, a to znamená společenské praxi. Nyaf budeme sledovat, jaké důsledky měl pro as společnost rozmach vědy. Když se védec pokouší vystihnout theoreticky ty nejpodstatnějš z method lidské praxe, musí uživat určitých pojmů a myšlenkových struktur. Obvykle však takové vy stižení na nékterých nfstech přesahuje všechnu dosavadní zkušenost /je na př. obecnější než zkušenost/ a stává se právé na téchto místech více nebo méně problematickým. Věda si pomáhá tak, že uspořádá pokus, který sestaví právě ta takovým způsobem, aby dostala odpoved na danou otázku. Tak ovšem zasahuje do přirozené situace a již přípravou experimentu ji mání. Tak vlastné na přírodě vynucuje vědec experimentem odpovědi, které by sama příroda nikdy nedala. Rádl uvádí za příklad elektřinu: v přírodě máte blesk, elektrického rejnoka; náhodou zjistíte, že třený jantar přitahuje kousky papíru anebo že sebou žabf nožičky škubají, když zavěšeny na nádéném drátku - de se dotknou železného zábradlí. Ale vědcové neúnavným experiment ováním vynutili z přírody tolik odpovědí,
====================
Scan0354.jpg
====================
P že na tem pak založili obnovahoumanam rozsáhlou nauku o alektřině a ještě rozsáhlejší elektrotechniku. Když jsem jednou o těchto vécech hovořil v Praze, užil jsem silných slov a prohlásil jsem, že experiment je násilfm, torturou na přírodé. Tož, něco na tom je, ale ne smfme to přehnat až do romantické křečovitosti. Jedno však je podstatné: když člověk nutí přírodu jít po umilých cestách, vi vlastné, k a m ji vede? V dobře, k čemu ji nutf ? Človék to nevi; a tak se stává, že sa ocitá v situaci podobné, v jaké byl onen goethovský čarodějiv učedník, který sice vytola 1 duchy, ale neumál je zažehnat. Celá technika má povahu vyvolaných sil, které se vymkly lidskému vedení a které ted naopak sany terorisují člověka. Uvedu příklad nejznámější, protože nejčastěji - ovšem z jiných motivů - uváděný. Technické vynálezy na počátku moderní doby způsobily obrovský převrat ve výrobě. Vyrábělo se mannbopné v kratším čase daleko víc z věcí než dosud, a výroba byla lacinějšf. Přeca však znamenal tento převrat proti očekávání ostré prohloubenf sociálních rozdílů a ožebračenf obrovských mas délnictva. Cfm to bylo? Konkurenci byl každý podnikatel nucen neustále zlepšovat své strojní zařizanf, aby mohl prodávat avé výrobky lacináji než jinf a přitom pokud možno lepší kvality. K takovému zlepšování však potřeboval obrovský kapitál. Kde jej vzít ? Velká většina zisku byla znovu investována; když tohe stačilo, byly dělníkům strhovány mzdy. Když ani to ne pomáhalo, znamenalo to, že podnik nemůže déle konkurovat: a to mělo za následek obvykle uzavřený podniku a propuštění dólafků - anebo sloučeny podniku a jiným, vétším a úspěšnějším. A potom šlo všechno znovu. Úhrnné množství kapitálu nenf sice průběhem času v určité zami konstantnf, nýbrž stále roste; přece však v každé době je konečné. Jestliže technický rozvoj je rychlejší než vzrůst úhrnného kapitálu, dochází ke krisfn: ty představují dočasmén né ochrnutí technického rozvoje do té doby, dokud nevzroste
Scan0354.jpg
====================
P že na tem pak založili obnovahoumanam rozsáhlou nauku o alektřině a ještě rozsáhlejší elektrotechniku. Když jsem jednou o těchto vécech hovořil v Praze, užil jsem silných slov a prohlásil jsem, že experiment je násilfm, torturou na přírodé. Tož, něco na tom je, ale ne smfme to přehnat až do romantické křečovitosti. Jedno však je podstatné: když člověk nutí přírodu jít po umilých cestách, vi vlastné, k a m ji vede? V dobře, k čemu ji nutf ? Človék to nevi; a tak se stává, že sa ocitá v situaci podobné, v jaké byl onen goethovský čarodějiv učedník, který sice vytola 1 duchy, ale neumál je zažehnat. Celá technika má povahu vyvolaných sil, které se vymkly lidskému vedení a které ted naopak sany terorisují člověka. Uvedu příklad nejznámější, protože nejčastěji - ovšem z jiných motivů - uváděný. Technické vynálezy na počátku moderní doby způsobily obrovský převrat ve výrobě. Vyrábělo se mannbopné v kratším čase daleko víc z věcí než dosud, a výroba byla lacinějšf. Přeca však znamenal tento převrat proti očekávání ostré prohloubenf sociálních rozdílů a ožebračenf obrovských mas délnictva. Cfm to bylo? Konkurenci byl každý podnikatel nucen neustále zlepšovat své strojní zařizanf, aby mohl prodávat avé výrobky lacináji než jinf a přitom pokud možno lepší kvality. K takovému zlepšování však potřeboval obrovský kapitál. Kde jej vzít ? Velká většina zisku byla znovu investována; když tohe stačilo, byly dělníkům strhovány mzdy. Když ani to ne pomáhalo, znamenalo to, že podnik nemůže déle konkurovat: a to mělo za následek obvykle uzavřený podniku a propuštění dólafků - anebo sloučeny podniku a jiným, vétším a úspěšnějším. A potom šlo všechno znovu. Úhrnné množství kapitálu nenf sice průběhem času v určité zami konstantnf, nýbrž stále roste; přece však v každé době je konečné. Jestliže technický rozvoj je rychlejší než vzrůst úhrnného kapitálu, dochází ke krisfn: ty představují dočasmén né ochrnutí technického rozvoje do té doby, dokud nevzroste
====================
Scan0355.jpg
====================
10 potřebnou měrou kapitál. Vykořisťování dělníků je proto neodstranitelné tam, kde existuje technický rozvoj a zároveň jakákoli forma konkurence. Mešení se zdá být možné jediné tak, že svět bude sjednocan, že bude odstraněna i mezinárodní konkurence a že technický pekrok bude ffzen takovým způsobem, aby obrovské investice neožebračovaly pracujief lidi. To je však typická ukázka toho, jak situace. musí být řešena védecky, plánované: a nikdo neví, jaké nové, třebas ještě těžší překážky sa na cestě objeví. Mohli bychom uvádět desftky a stovky dalafeh přfkladů, jak véde a technika nabývají postupem času gigantických rozměrů a jak se počina jf vymy kat ve svých disledcfch lidem z rukou. Technika se dnes podobá vlaku, který se ne smfrnou rychlostí Eftf vpřed a kterému selhaly brzdy či jiné zařízenf. Vy skočit nenf možná, zastavit teprve nikoli - a tak co zbývá, než abychom zůstali a pokusili se o ffzenf a případné o spravení závady? Človek byl postaven do světa, aby panoval. Sestrojil ai k tomu účelu védu, ale ta mu nyní přesrostla přes hlavu a vládne sama. A přece posláním člověka je zvládnout i tuto vědu ! SLUŽEBNOST VĚDY. Když se zrodila moderní přírodověda, byly v ni skládámy veliké ak1 naděje v mnoha smérech. V některých oborech vedecký pokrok překonal nejsmělejší představy, jinde však vývoj vědy takové očekávání naprosto zklamal. Mezi takové zklamané naděje patří mezi prvafmi to, že by tímto novým myšlenkovým úsilfm mohl být zvládnut onen chaos, který po sobé zanechal rozložený středověk. Ukázalo se, že nenf v možnostech védy poskytnout člověku ucelený obraz a jednotný výklad světa a skutečnosti, v kterém by měl člověk jakous takous oporu svého života. Váda učinila neamfrné pokroky, pomáhá člováku stále vic - ale nikdy se na ni člověk nemůže spolehnout jako na pevný
Scan0355.jpg
====================
10 potřebnou měrou kapitál. Vykořisťování dělníků je proto neodstranitelné tam, kde existuje technický rozvoj a zároveň jakákoli forma konkurence. Mešení se zdá být možné jediné tak, že svět bude sjednocan, že bude odstraněna i mezinárodní konkurence a že technický pekrok bude ffzen takovým způsobem, aby obrovské investice neožebračovaly pracujief lidi. To je však typická ukázka toho, jak situace. musí být řešena védecky, plánované: a nikdo neví, jaké nové, třebas ještě těžší překážky sa na cestě objeví. Mohli bychom uvádět desftky a stovky dalafeh přfkladů, jak véde a technika nabývají postupem času gigantických rozměrů a jak se počina jf vymy kat ve svých disledcfch lidem z rukou. Technika se dnes podobá vlaku, který se ne smfrnou rychlostí Eftf vpřed a kterému selhaly brzdy či jiné zařízenf. Vy skočit nenf možná, zastavit teprve nikoli - a tak co zbývá, než abychom zůstali a pokusili se o ffzenf a případné o spravení závady? Človek byl postaven do světa, aby panoval. Sestrojil ai k tomu účelu védu, ale ta mu nyní přesrostla přes hlavu a vládne sama. A přece posláním člověka je zvládnout i tuto vědu ! SLUŽEBNOST VĚDY. Když se zrodila moderní přírodověda, byly v ni skládámy veliké ak1 naděje v mnoha smérech. V některých oborech vedecký pokrok překonal nejsmělejší představy, jinde však vývoj vědy takové očekávání naprosto zklamal. Mezi takové zklamané naděje patří mezi prvafmi to, že by tímto novým myšlenkovým úsilfm mohl být zvládnut onen chaos, který po sobé zanechal rozložený středověk. Ukázalo se, že nenf v možnostech védy poskytnout člověku ucelený obraz a jednotný výklad světa a skutečnosti, v kterém by měl člověk jakous takous oporu svého života. Váda učinila neamfrné pokroky, pomáhá člováku stále vic - ale nikdy se na ni člověk nemůže spolehnout jako na pevný
====================
Scan0356.jpg
====================
O 11 základ, nikdy pro mého věda není skálou na nfă by mohl rozbít životaf stan. Věda je vždycky néčím životné periferním, něčím, co nemá sjednocující síly a na čem není možno zbudovat životní jednot u, která byla tak hluboce porušana a ktoré je dnes tolik zapotřebí. Přece však má váda své dobré místo v dnešní civilisaci. Je třeba jen najft hranice, kam až smf jít a labn kam už nepatří. Váda celou svou povahou je určena k tomu, aby člověku byla pomoci, aby by la spolehlivým nástrojen v jeho rukou, který je dovedné sestrojen podle povahy materiálu, který má být zvládnut. Od vědy však nesmí být očekávány direktivy, co lidé mají či nemají dělat. Jestliže je někdy vyslovováno očekávání, že věda má ovládnout a ovládne celý život lidský a že se stane tfm, čfm bylo dříve náboženství nebo filosofie, pak je to chybné očekávání. Posledním rozhodčím nad lidským životem nenf véda a nejsou vibec váci a procesy, jimiž jedině se dovada váde zabývat. Věda a technika byla v této době nesmírné přadimensována. Dnes je jedním z prvnfch úkolů lidstva, zvládnout znovu tute ohromnou budovu civilisačnf; bez toho nelze překonat onu krisi sociální a kulturnf, do níž jsme se dostali a na níž nemalou zásluhu má právě přadimensované věda. Věda není neutrální a neškodná: neslouží-li člověku, panuje nad nim jako zlé fatum. Proto je naléhavě třeba učinit z vědy skutečnou služebnici lidf. Jukondigtýmpambetonvakgjendammánsbommmmámánammmm vadt amemmeko bikandmed champaznámejor mistenýmáma jonainámukonča Bylo by ovšem velice neprozřetelné, představovat ai takovou služebnost tak, že věda bude dostávat direktivy, podle nichž by se musela dit. Nelze vědě předpisovat, k čemu má dojft, nebot pak by se věda stala opát magif. Není oblasti, kam by váda ne smála, a nonf oboru, kde by ji nebylo dovoleno a provádět zkoumán; jsou jen místa, kde věda se svými prostředky nestačí - a je úkolem filosofie, aby taková místa odhalovala. To je ovšem něco docela jiného nož
Scan0356.jpg
====================
O 11 základ, nikdy pro mého věda není skálou na nfă by mohl rozbít životaf stan. Věda je vždycky néčím životné periferním, něčím, co nemá sjednocující síly a na čem není možno zbudovat životní jednot u, která byla tak hluboce porušana a ktoré je dnes tolik zapotřebí. Přece však má váda své dobré místo v dnešní civilisaci. Je třeba jen najft hranice, kam až smf jít a labn kam už nepatří. Váda celou svou povahou je určena k tomu, aby člověku byla pomoci, aby by la spolehlivým nástrojen v jeho rukou, který je dovedné sestrojen podle povahy materiálu, který má být zvládnut. Od vědy však nesmí být očekávány direktivy, co lidé mají či nemají dělat. Jestliže je někdy vyslovováno očekávání, že věda má ovládnout a ovládne celý život lidský a že se stane tfm, čfm bylo dříve náboženství nebo filosofie, pak je to chybné očekávání. Posledním rozhodčím nad lidským životem nenf véda a nejsou vibec váci a procesy, jimiž jedině se dovada váde zabývat. Věda a technika byla v této době nesmírné přadimensována. Dnes je jedním z prvnfch úkolů lidstva, zvládnout znovu tute ohromnou budovu civilisačnf; bez toho nelze překonat onu krisi sociální a kulturnf, do níž jsme se dostali a na níž nemalou zásluhu má právě přadimensované věda. Věda není neutrální a neškodná: neslouží-li člověku, panuje nad nim jako zlé fatum. Proto je naléhavě třeba učinit z vědy skutečnou služebnici lidf. Jukondigtýmpambetonvakgjendammánsbommmmámánammmm vadt amemmeko bikandmed champaznámejor mistenýmáma jonainámukonča Bylo by ovšem velice neprozřetelné, představovat ai takovou služebnost tak, že věda bude dostávat direktivy, podle nichž by se musela dit. Nelze vědě předpisovat, k čemu má dojft, nebot pak by se věda stala opát magif. Není oblasti, kam by váda ne smála, a nonf oboru, kde by ji nebylo dovoleno a provádět zkoumán; jsou jen místa, kde věda se svými prostředky nestačí - a je úkolem filosofie, aby taková místa odhalovala. To je ovšem něco docela jiného nož
====================
Scan0357.jpg
====================
12 předpis nebo zákaz. Je třeba se jednou pro vždy rozloučit s předsta- ať už z povou, že budeme moci vědu v jejfm bádanf nějak mistrovat sic filosofických, náboženských nebo politických či jakýchkoli jiných. Váda nemusí být slapou uličkou, jestliže se jf dostane ve společnosti přiměřeného místa. Náš život je dnes vystavěn převážně vědeckými prostředky. Nenf možno se vracet do dob dostavnfků a zničit všechny vlaky, automobily a všechna letadla. Naproti tomu však naděje, ošeké skládané do vědy, by ly a jsou i dnes neúmérné. Věda bera sama sebe příliš vážně a také obyčejní lidé ji berou příliš vážně. To není jen otázka jejího postavení ve společnosti, nýbrž také otázka jejich method a jejího způsobu práce. V samotné vědě je dnes něco, co budf úžas, obdiv a strach: to je znamením, že je véda na nejlepší cestě, jak se stát magií, kouzelnictvím, ano i falešným náboženstvím, modlou. Védcové to někdy sami podporují; často se mluví o tom, jak věda nahradila my thickou viru náboženskou a jak je dnes třeba prokazovat jf a jejfm geniám stejnou a ješté větší úctu. Tak na př. F.H.Hayward mluvy o tem, jak potřebné jsou masové oslavy věd a unání, které by nadchly a oduševnily lid takovým způsobem, jakým to dovadlo učinit dřfve náboženství. /A Summary Statement of the Celebration Case 1932./ Takovým tendencfm je třeba se disledně opřít. Nesmf nás to však nikdy vyprovokovat k tomu, abychom chtěli vědu podřizovat jakýmkoli jiným principům a méritkim. Nelze ani z mravafch zákonů ani z božských příkazů dedukovat závěry védecké, neboť útočí na člověka osobně a především na jeho srdce. Je-li kořen pravdy konec konců u Boha, nelze jejfm požadavkům védu podřídit přímo, neboť věda má přístup pouze k danostem, k tomuto svétu, k věcen a procesim. Věda ne odhaluje pravdu, nýbrž skutečnost. No člověku je, aby pravdu de védy právě tak jako do všeho života vnášel. Véda je prodloužením, zdokonalenfm lidské praxe, jejímž posledním cílem je nasycení člověka. To je deležitá funkce, bez níž není možno se obejit; ale ne samým chlebem živ jest člověk.
Scan0357.jpg
====================
12 předpis nebo zákaz. Je třeba se jednou pro vždy rozloučit s předsta- ať už z povou, že budeme moci vědu v jejfm bádanf nějak mistrovat sic filosofických, náboženských nebo politických či jakýchkoli jiných. Váda nemusí být slapou uličkou, jestliže se jf dostane ve společnosti přiměřeného místa. Náš život je dnes vystavěn převážně vědeckými prostředky. Nenf možno se vracet do dob dostavnfků a zničit všechny vlaky, automobily a všechna letadla. Naproti tomu však naděje, ošeké skládané do vědy, by ly a jsou i dnes neúmérné. Věda bera sama sebe příliš vážně a také obyčejní lidé ji berou příliš vážně. To není jen otázka jejího postavení ve společnosti, nýbrž také otázka jejich method a jejího způsobu práce. V samotné vědě je dnes něco, co budf úžas, obdiv a strach: to je znamením, že je véda na nejlepší cestě, jak se stát magií, kouzelnictvím, ano i falešným náboženstvím, modlou. Védcové to někdy sami podporují; často se mluví o tom, jak věda nahradila my thickou viru náboženskou a jak je dnes třeba prokazovat jf a jejfm geniám stejnou a ješté větší úctu. Tak na př. F.H.Hayward mluvy o tem, jak potřebné jsou masové oslavy věd a unání, které by nadchly a oduševnily lid takovým způsobem, jakým to dovadlo učinit dřfve náboženství. /A Summary Statement of the Celebration Case 1932./ Takovým tendencfm je třeba se disledně opřít. Nesmf nás to však nikdy vyprovokovat k tomu, abychom chtěli vědu podřizovat jakýmkoli jiným principům a méritkim. Nelze ani z mravafch zákonů ani z božských příkazů dedukovat závěry védecké, neboť útočí na člověka osobně a především na jeho srdce. Je-li kořen pravdy konec konců u Boha, nelze jejfm požadavkům védu podřídit přímo, neboť věda má přístup pouze k danostem, k tomuto svétu, k věcen a procesim. Věda ne odhaluje pravdu, nýbrž skutečnost. No člověku je, aby pravdu de védy právě tak jako do všeho života vnášel. Véda je prodloužením, zdokonalenfm lidské praxe, jejímž posledním cílem je nasycení člověka. To je deležitá funkce, bez níž není možno se obejit; ale ne samým chlebem živ jest člověk.