Tento text se zabývá hlubokými filosofickými otázkami identity a bytí, vychází z citací Václava Havla a Tomáše Garrigua Masaryka, a rozebírá existenciální pocit odcizení a ztráty. Autor se věnuje pojetí subjektu u Kierkegaarda, kde je člověk „polotovarem“, který se musí sám dotvořit skrze „nemoc“ pádu, hříchu, nemoci a smrti, a zdůrazňuje pozitivní roli těchto zkušeností v Božím plánu. Následně porovnává Havlovo pojetí „vypadlého bytí“ s Kierkegaardovým mýtem o stvoření a pádu, přičemž u Havla postrádá myšlenku Stvořitele. Text dále zkoumá Havlovo chápání identity, které je ovlivněno Levinasem a jeho důrazem na „vůli k sobě“ a „vůli k identitě“, a polemizuje s konceptem „paměti bytí“. Závěrem se zabývá paradoxní povahou lidské identity, která není pouhou neměnnou substancí, ale dynamickým procesem neustálého sebeutváření a zodpovědnosti, kde „člověk není jen sám sebou“.