Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Dílo se nazývá Krankheit zum Tode, nemoc k smrti. Dílo bylo napsáno roku 1849. Této strany biologie z historického pohledu byly vzpomínány v roce 1849. Dílo se nazývá Krankheit zum Tode, nemoc k smrti. Dílo bylo zemakazované roku 1849. Dílo bylo namישováné v roce 1944. Dílo byl vzpomínáné v poměstí 853 km, cca 4000 km a zdá vzdálené informace. Dobrá, tak to se asi zmyslelo na ty kolebky civilizací někdy před vůbec evropskou civilizací a před křesťanstvíma. To mě nerozumím. Máte nějakou povědnost nejlepší? Není právě jako podmíra křesťanskýma evropskou tradicí. Jako je evropská tradice, tak je tradice křesťanská. Je potřeba to navázat, je potřeba hledat v předu. Nejhlubší zakotvenost může hledat právě v tom návratu k těm idylkám. Bo to ještě přesně nevíme kde, ale určitě ne tam. To by šlo, ale teda vůbec se nevzpomínám, že o tomhle řekl. To jsme teda řekli. Já to mám povědět. Tak pověděj, pověděj. To jsme říkali v souvislosti. Návratem člověka k přírodě. Já můžu to přečít tak, jak to mám tady takhle. Tak jsme si řekli, že se musíme poját na to ústavenost člověka. Jak to bylo biologicky, historicky a potom historicky v uším slova smyslu. Je tu člověk jenši zkonstituovan mentálně, duchovně, v tradici, v civilizačním rámci, kulturní epoše. Jsme Evropani, dostali jsme se do distance k Evropě. Nacionalisme, který jsme utvrdili a potvrdili své bytí. A tudíž teď my hledáme navázání původního kontaktu. Ten není možný, neboť Evropa je rozhodaná. To, od čeho jsme se odtrhli, už tu není. Nemůžeme se vrátit, nemůžeme se vrátit ani k prvotnímu křesťanský od něho, že jsme odešli. Jsme prostě v situaci, kdy návrat, respektive cesta zpět není možná. Musíme hledat vpředu. Konec konců ta nejhlubší ústavenost není ústavení evropskou či křesťanskou tradicí. Jsme v situaci zoupalství. Hledáme cestu k navázání tohoto nejprostatnějšího vztahu. Prosím tě, a teď tam, jak si předstuvě tu právě, že ta nejhlubší... Jako kdyby to není ani tady k tomu křesťanský, ani k těm ludským... A ještě jsem to jako, jako, jako, jako nechápu, dobře? Máš jako vhotový věc. Přeji to tam ještě jednou právě, který já tady mám nezbarvo znamenaný, kteří se podoukují. A to se právě jako nechápu. Nemůžeme se vrátit k provodnímu křesťanství, od něho jsme odešli. Jsme prostě v situaci, kdy návrat není možný. Musíme hledat vpředu. Nejhlubší ústavenost není. No, nejhlubší ústavenost není v křesťanství a v evropské tradici. Křesťanské tradici. V křesťanské tradici. Proč tedy ta nejhlubší? Když tedy jako děláme sluštky Figurna tak to orientovanou, proč tedy to není ta nejhlubší? Já jsem teď z toho, že jsem pochopil, v jakém kontextu vlastně do jakého kontextu patří to ty příklady, které na ten starou kanál. No a teď si proč, to je, no to na první pli, v pohled může vypadat teda dost, dost tak chujhodně, dost paradoxně, ale ono jde o tohleto, že kdyby on tam v tom pak vykládá dál, že ta nemoc k smrti je skutečně nemoc k smrti, že shlediska člověka nemí vyléčení. Člověk nemůže, nemá sil se vyléčit. To znamená, že sám ze sebe není schopen restitulovat ten svůj vztah k tomu ustavující. No a já jsem to teď aplikoval na historický příklady a konkrétně tady v tomhle výroku na případ prvodního křesťanství třeba. Poněvadž je takovej, zvlášť teda protestantský tradici, ale už předtím ve všech takových hnutích podezřelých, takových tech albingenskejch a já nevím, jsou takový, jo, ty Kataři a já nevím, všichni se nějak dovolávali toho, jak to vypadalo v té prvotní círke, v protestu proti té círke Dany se dovolával jakési ideální společností počát. Ideální církemní společností, společností Kristova. Jak to bylo na začátku? Jako kdyby to bylo to, s čeho se dá čerpat. Ale právě proto, že je do jisté míry v našich možnostech se prodírat k těm počátkům a teď tam prostě vyhledávat ty doklady o tom a ty to nějak restituovat a tak dále, tak už to samo o sobě spadá do té kategorie marnosti, o kterého mluví Kekvor. Prostě tohle není cesta, jak získat ten původný vztah k tomu stavujícímu. A to proto, že jestli bylo něco velkýho na prvotní církvi, tak to bylo, že ona měla ten původní vztah. Ale když nezískáme vztah k prvotní církvi, tak ještě zdaleka nezískáváme vztah k tomu, k čemu měla ona. To jistě, ale univerzálně nemohu snad říct, že ta nejdůležitější ustanovenství není to křesťanství a ten ruský tradici. To křesťanství, když tedy ve vůz Jana já jsem pravda a bez mě nemůžete nic, tak to mluví o sobě, a ne o církvi. A to už je důležité, že Kristus nejde pro minulosti, ale Kristus je teď, i ketnůk, a jde před námi, jako ten sloum ohnívej nebo déjmovej, který vlastně to, k čemu my potřebujeme, není v minulosti, ale v budoucnosti. A ta budoucnost nám je už zavřena, pokud by šla do nás. Záleží ne na nás, jestli se nám ta budoucnost otevře nebo ne. V tomto smyslu všechno, co se stalo, co patří do minulosti, je dáno, ale v tom není žádná spasa. V tom můžou být šel jasný dobrý věci, který tam vidí jen ten, kde je probuzen ve vztahu budoucnosti, ale sama ta minulost mu nic nezaučí. Já nemyslím na to extra eklesia nebo to non esaus, ale v tom křesťanství vidím je orientační od toho, kudy je všem. To jsou křesťanské a evropské tradici, takže je to o tu tradici, ne o křesťanství. Tam je křesťanská a evropská tradice, ne křesťanství. A záleží právě to křesťanství, já jsem se viděl orientační od toho. Tam ovšem, když se mluví o křesťanství, tak je to buduční. Jinak se tím může myslet, jakousi životní zakotvenost můžeme mít na mysli. To je křesťanskost, jistá životní zakotvenost. A nebo tím můžeme myslet kulturně historický fenomén. A tady v tom daném případě to byl kulturně historický fenomén. Pak kdybychom mysleli na ten styl životní, na tu orientovanost, no tak samozřejmě tam pak je vylevační, jestli jde o prvotní cyrket, nebo středověkový cyrket, nebo prostě všude tam, kde je ten pravej vztah, tak tam je pravej vztah. Jenomže to je pravej vztah minulostí někoho jinýho a my se můžeme z toho poučovat, můžeme získavat, já nevím co, ale ten vztah tím zajistit nemůžeme. Jako vůbec ho nemůže zajistit ničím ze svý strany. To je jako teze Kekegora, že ta nemoc, smrti je nemoc. Smrti kdyby nebylo nového ustavujícího aktu, nebo nového aktu ze strany toho ustavujícího. A to je akt minulosti, dílo spasení a tak dále. To je ten novej akt. To není to, co třeba ten Platón líčil, jako práce erota, který způsobuje, že se stavíme v tom pádu a vždycky držíme nějaký obrazor, který je dámotovej k tady dispozici. Nic takového není našich, my nemáme možnost se držet. Můžeme být pouze podřežení. Po této strance Kekegora je naprosto takový klas křesťanem a to protestantskýho režimu. Vůbec není možnost těch člověků a tak dále. Až přehrnaně. To je samozřejmě dámsko-teránský. Ale celkem to jsou jenom ty teologické okolnosti. To není úžasné pro ten náš cíl. To je jenom, že se naskytla možnost, já jsem si podle měl vzpomenout, v jaký souvislosti to bylo. To už se byl tak blbý, že se mi něco nesmerovalo, to je všechno. Dobrý. Kirke Tordovu koncepci a teď jakou? Tuto celou. Toto je původní vazba a odpadnutí... To je odpadnutí. To je odpadnutí. To je původní vazba a odpadnutí. Ale... A my v té situaci tu nejsme, v tom našem schématu, protože my nevycházíme z toho, že jsme od někud odpadli. Ano. A může být... To není důležitý ten nějaký původní stav. To arte. Co říkáš zmluvu už neudělatele? Aha, ano ano. Protože lidský údel je skontrolovat si orientaci s Pravdoučem. Ahoj. Tak jsem se pak lin jako taky call orientovanou třeba k tvrzenímu, Že odpad od pravdy vždy je stráta sebe. To bylo provášeno, ale já si doufám, dnes, když lidé pracují, co je menší zlo, větší zlo, a udržet se u pravdy a nestratit sebe, do jaký míry toto je prostě jako dogmatické tvrdzení. Že tedy odpad od pravdy vždy tedy znamená strátu sebe. Poněvadž to radikální držení té pravdy, nebo poměření pravdy, to se v současním existenci není možný tedy. Tak to nás natáčí odpadní týlo z pravdy, jako stráta toho stavu. To je totiž o to, co to je pravda, že? Pravda není nějaká formule. Takže ta věc, jestli to můžu zkontrolovat nebo nemůžu zkontrolovat, nepadá k úvahu. Ať zkontrolovat můžu jenom formuly. Ať zkontrolovat nemůžu pravdu jako takovou, protože pravda jako taková, tak kontroluje mě, ne já jí. A vztah k pravdě spočívá ne v tom, že já bych podržel v paměti něco, co je pravda, až to by byla jenom formulace. Nebo ještě má otevřenost vůčit pravdě, ať je to cokoliv, ať je to jakákoby. To já přece nemůžu posluzovat, to je pravda. Ale jsem otevřen vůčit tomu a dělám co je v mé silách, abych vyloučil všechny možný bomily a abych se odvíral tomu, že si nenahrídnu něco pravdivě. Tento vztah k pravdě je vztahem otevřenosti. Nikoliv nějakého zapsávání do paměti. Dobře, ale ten vztah k otevřenosti, tedy ta otevřenost, může zakázat už to, že já k pravdě něco nabaluju. Že já tu pravdu deformuji. Víš jak? Jakmile k ní něco nabaluju, tak to je forma, jak od ní odpadám. A protože člověk jako bytost se vyšší od všech ostatních bytostí právě tím, že je bytostně určen pravdou. Žádná jiná bytost není ve své bytosti určeno pravdou, jen člověk. Žádná jiná bytost nemá schopnost se otevřít. Vůči té otevřené pravdě. Samozřejmě vůči otevřené, protože když je pravda uzavřená, když se nám neotevře, tak se můžeme tisícka otvírat. To nejde. Dokonce ani se nemůžeme otvírat, protože nemáme vůč se opřít tým otevřenosti. Takže ta otevřenost pravdy vůči nám je konstitutivní, je základní, předchází. A nicméně teda, my se stáváme sami sebou, ale to už není kakavost, my se stáváme sami sebou teprve když se otevřeme vůči této pravdě, která je vůči nám otevřena tím, že nás oslovuje a my jsme otevřeni vůči ním tím, že nás sloucháme. Člověk je jediná bytost, o které víme teda, která je otevřená vůči pravdě, která je schopná naslouchat pravdě jakožto pravdě. Všechny ostatní bytosti jsou ovšem v hlubokým vztahu k pravdě, ale není to takovej vztah, v němž by pravda byla pravdou. Oni se vztahujou k pravdě, respektive jsou vztaženi k pravdě, ale ne jako k pravdě. Tam pravda funguje jinými způsoby. Teprve skrze slovo, skrze svět řeči, pravda oslovuje jakožto pravda. A obyvatelem slova světa řeči se stává jedině člověk. Všechno ostatní, co tady víme, tak to jsou různý typy primitivní komunikace, ale ještě jsme nepotkali bytost, která by skutečně vstoupila do světa řeči. Pokud se najde taková, řekněme, že by se ukázalo, že je nějakej nám zcela neznámej důvěr delfínů, rozhodně to nejsou ty, který se oběžně známe, ale že by byl nějakej neznámej, který vytvořil nějakou civilizaci, kde si a skrývá se nějaké něco. Měli by skutečně nějakou řeč, teda nějaký jazyk, byly by obyvateli slova řeči, měli by nějaký kult, bezhodně teda s verkorem, měli by nějakou kulturu, což je od toho odvozeno. Tak v tom případě to jsou taky obyvatele světa řeči a v tom hlubším slova smyslu lidé. Pak teda taky oni vypatřili do té skupiny těch bytostí, které jsou bytostně určeny pravdou. Ta bytostná určenost pravdou je tedy něco, co umožňuje jakýsi odstup, jakousi distanci od té biologické determinace. Tam konec konců nezáleží na tom, jestli ta bytost se vkročila do světa řeči z cesty primátů nebo z cesty takytovců nebo jakýkoliv jiný. Tam prostě na tělestní konstituci na jednou jako by přestávalo záležet a je tady dotyk nebiologického konvergence bytost. To je jen tak, aby bylo jasné, že to není pojem, který by se dal navěsit na tu biologickou klasifikaci člověk. Člověk v tomto smyslu znamená něco jiného. Je to ta bytost, která je bytostně určena pravdou. A ta určenost pravdou spočívá v tom, že se ta bytost je schopná otevřit vůči pravdě, naslouchat té pravdě a odpovídat na ni. Čili ta bytostná určenost pravdou spočívá odpovědnosti vůči pravdě, která samozřejmě může taky selhávat. Čili ta bytostná určenost pravdou je určenost nejenom pozitivní, ale i tam, kde člověk se odvrátí od pravdy, tak ještě furt je určován pravdou. Je určován jako ten odvrácený. Což není návrat k tomu původnímu nivou těch bytostí, které je vůbec určeny pravdou, jakož to pravdou nejsou. One spadne zpátky mezi primáty. Nestane se zvířatem. On se stane něčím horším než zvířat. Tím odpadnutím od pravdy. To sem vůbec nepatří. To je jenom objasnění. Je to názorný příklad toho, jak ty kontexty vedou nejrůznějšími směry a z jakýhokoliv místa můžeme vykločit kterýmkoliv směrem. To je jenom dopad. To uvidíme ještě moc krát. Samozřejmě celý problém, když se vykládá něco, má se vykládat systematicky, je, jak to vzít, aby to potlačení těch postraních cest nebylo určivé. A aby skutečně to šlo k upředu nějak logicky. Protože těch logických možností je vždycky mnoho. Každej krok nás přivede na místo, kde je rozcest. A teď vybrat kudy dál je do jistý míry teda naší vyliboguli. Pokud jde jenom o ten první krok. A když máme nějaký větší pán, tak už to má nějaký pravidla. Jsme na tom jako šachysta, který sice záleží na jeho vyliboguli, čím táhne. Ale jak táhne na tom, pak záleží, jestli vyhraje nebo prohraje. A to tež je potom naší záležností. My můžeme jít kterýmkoli směrem, jenomže některý směry teda vedou v nesmírné obtíži, ztratíme se v nějakým laučtíře a tak pod. Jakmile máme větší pán, nějaký větší projekt, strašně moc záleží na tom, jak to vybrat. Tak to je jenom taková ukázka tady, že kdykoliv na jakémkoliv místě můžeme skočit, tak ška všude, no samozřejmě, že ne všude úplně. No ale když bychom chtěli někam skočit, tak stačí dva, tři členy mezi. A to už se dá zaranžovat, že už tam jsme. Já nemám připraveným vůbec některým témám, omluvám, ale můžu se na tobe absolutně kvíčet. Tak já jsem si měl připravit otázky, které vlastně byly řečeny, jako už minulé, a minulé nikdo s mnou nezapisoval, že to už na to patří, to už na to ještě přemej, že dá se stát. Tak já řeknu, i kdyco byli, teda, i kdyco mě napadlo. Bohužel nějakých lidích napadalo právě prvníkrát, a ještě lidích potom napadalo za tým kalánem hlavůka. Pak, když jsem blízka, jsem si chtěl k tomu vrátit, tak už sníhnem. Já jsem nechtěl tu pravou, ale tak zkusím, jestli se do toho dostane. Co ještě bych byl rád, kdybychom mohli zůstat u toho Kierkegera, toho modelu, a zkusit, jestli se nedá jenom nějak lehčit upravit. Tak řekněme první otázka. Jak by vypadalo, kdybychom zůstali, je možný, teda, zkusit vycházet si to nejeventualně, že tenhle člověk se ustavil sám, ač se vždycky s tím ustaveným vztahem byly problémy. Ta možnost, že se ustavil sám nějakým samopohybem, nebo samoucníkem, kdyby to na první pohled vypadalo jako revolučně, že by to nějak vypracovalo. Tak to je jedna možnost, která byla, kterou nabízím. Jako k proskování, tak to stane ve jednom směru. Druhá základní otázka by řekněla byla, když jsme řekli, že ta pravda je zakládajícím vztahem, jestli musíme trvat na tom, že je jediný. Jestli se třeba nedá zároveň říct, že je několik zakládajících vztah. Jenom upřesnění, pravda není vztah, vztah je tím zakládajícím, jestli není tím, více těch zakládajících vztah. Za třetí, zdá se mi, že by bylo ještě možná zapotřebné, jestli podle toho Filipi dá skutečně, vždycky vztah k sobě, který zakládá to své bytí, musí být vždycky a zásadně na úklad. Na úklad toho vztahu zakládající. Protože jsou takový šémata, jako třeba to novozáchodní dvojpřikládání, které ukazují, že se třeba je možný ovojí, nebo stříňavě vztahkosti, když se vybíjí baterie tím vztahem k sobě, se mohou takto na chvíli obrátit k tomu zakládajícímu. A udržovat to tak, aby to pulsovalo. To byla třetí. Já se za chvíli napíšu, když tak baterie připomáháš. No a potom... ještě možná, že musím to... že už jsem se dostal za to... No tak a teď se vrátíme k té druhé představě, k tomu zakládání. Představě, k tomu zakládání. A to je teda ten vztah k pravdě. Tady bych si chtěl řeknout, že v jakém vztahu je tehle ten vzorec k inkarnaci. Která... Nemyslím ty inkarnaci takovým představcím, ale myslím ty... v tom pojetí třeba mystickému, že všechno, každej člověk je inkarnacím. A teď jenom tu svoji, jako toho boha, třeba myslím ty autory, kotáry, jen toho boha, kde jsem se chtěl prvně rozvinout a vypěstovat. Není to vzorec, k tomu vzorci vztah k pravdě. Potom další otázka by byla, i podle toho Kiertygára tento zakládající musí znova zasáhnout. Samo se pohybuje, má vlastní dějiny. Jaké dějiny pak má pravda? To je zároveň, že to, když se vypráví řekněné příběhy v mytickým rouše o bohu, tak je to vyprávění a má to dějiny. Bůh nechtěl to takhle, potom ho podvedli a on to zkusil jinak. A teďka ta pravda se... Výkon tady musí být výkonný pravdy. Je tady výkonnické, to je od extázy, a musí tady být taky nějaká akce pravdy. Bůh v tom mytickém právě dělal ty akce. Aspoň teda v tom izrádském prostředí. To teda jaksi promluvilo. Bůh chtěl to něco polivet. Nebylo to nehybný. No tak ta pravda taky nemůže být nehybná, jestliže teda nějakým způsobem... Na konec teda toho, teda ten extátizm reflexy, je vytvořená jenom jako vizuální představa. To znamená, že musí se jít vdál, abychom měli možnost se na to podívat blíž. Zatím jsme o té pravdě řekli, jenom o tom vystoupení, ty setreflexy, kterou máme před očima, nějaké vystoupení, podívání se z tribúny, jako na vlastní závod. Potom další otázka byla, jestli se do této koncepce z toho pravda nemůže vloubit ten samý starý, který je ten Kierkegaard koncept, a to v tom smyslu, že člověk by nebyl tím plněj člověkem, čím by se otvíral pravdě. Ale tím plněj člověkem, čím bych z té pravdy si vzal jenom část, což by ho udělalo krávě akceschopnější. Je mi ze zkušenosti známo, že ten, kdo je omezený ve svým otevření, je skutečně skupnější i v tom státním pravdě. To je dobrý případ, ale v té knížce o tom sporu Lutera s Píškerou a Stalínem, tak tam on říká, že Lutera byl omezený proti tomu. Šel do houši. Ten erátsní sex nebyl vůbec akceschopný. Tam by se to teda ještě dalo, když se vidí, že to právě v otevření je toho Lutera. Ta douka toho poznání je nejtažší. Ale i tak nevím, jestli to tak není, že čím víc by se člověk jaksi otvíral pravdě, čím víc jaksi konsternovaný a nebyl by... Jestli potom by se nedalo říct, že to kovolení pravdy, to přizpůsobení pravdy si životu. To znamená, že si tu pravdu neberu velký kraj, abych nezůstal jenom v situacích jak ty kajícníka, který vidí, že nemůže. Ale kdo si trošičku malinko přizpůsobí životu, aby mohl žít, a jestli to v důsledku toho pak neznamená jako větší... To by přeci potom bylo to samé, jako ten koncept, který zakládají. Čím více hledí to, tím se stává víc člověk. Tak to jsou všechny, no. To jsou všechny, no. Potom ještě samozřejmě taková otázka čistě, jako jenom pro pravdu je. Potom předstávám nějakého toho homunkula umělýho člověka, který by chtěl například napsnět, na klobu sečinu. No, to je ale jenom na to, že... Tak to je to, buď to terapia, tak něco spolec toho, nebo něco, když jsme dělali něco. No, tak co vědíte? Na ty otázky zase. Vládnu ze dnešek. Tak rozhodně, tak vtedy utečneme. To budeme dělat způsobem rozhovoru. To nemá smysl, teda budeme jenom vykládat jedno. Jednostně nějaké. Tak jestli je ta pravda dílna zakládajícím, a nejenom jediným tím, ale víc, kvůli tohle synchronizujícím punktu, co by bylo... Nevím, nevím, jestli je více těch... Já bych se zabýval ještě zatím pořád jenom tím, že bych se nějak zkusil nějak zbohýbat. A tam se řekly dvě možnosti rozbírat, které by byly utišené do koalicí. Proč ne, pokud ne. To je ty dvě možnosti... No tak podívejte se, to je velmi vážná věc. To je vlastně, to jsme i Media Sres v té krizi současné filozofie a vědy, zejména té vědy o člověku, ale vědy vůbec. V tom patří všechno, kolem evolucionismu, ale taky celá psychologie, sociologie, politika, politická věda, a tak dále, to všechno teda, kde se vlastně berou hodnoty, kde se berou kritéria posluzování lidských výkonů, nebo úrovnů, a tak dále všechno. A tady teda samozřejmě jsme trošku na začátku příliš, než aby se tohleto dalo nějak jako fundovaně řešit, že? Čili to znamená, ale ono vlastně, jak to teďka tak slyšel, znamená to, že se bude muset skákat k věcem, který ještě sem nepatří do téhleté začáteční etapy. No, můžeme si to se ukázat na několika případech, nebo třeba jenom dva, z illusionistiky a z kybernetiky si můžeme zkusit teda. A potřeba někdy bude potřeba doplňujeme ještě dalších úborů. Tak pojetí Darwinský, který vlastně se prosadil proti těm ostatním konceptům, které jsou různých úprava, skočíla v tom, že vývoj skočíla v tom, že zmodernizování, já už si nebudu říkat, jak to vypadalo, při reprodukci, při účiní, vynálezí přírodní, jak se reprodukovat nějakej organismus, jsou nejpřesnější. Skutečně teda je to tak dokonale udělené, že zatím nemáme páru o to mechanisty, nebo máme jenom tu páru. Když prostě kočkama, koťata, tak aby to byly skutečně koťata, jak to zajistí, aby to byly teda zase koťata. A dokonce koťata, který drží rasu, třeba, že mají tam celý černý, a mají tam ten klíček na ryber, nebo nemají žádný klíček, nemají takovýhle všejaké dítěrnosti, aby to byl přesně tenhle. Tak ty vynálezy jsou fantastické, jak to zreprodukovat. Tak by samozřejmě byly všechny organismy na úrovni ameby nebo ještě něčeho teda ničího, ale by to jenom zreprodukovalo. V této obrovské přesnosti té reprodukovatelnosti i schopnosti reprodukovat přichází ještě nutně jedna další věc, to je malý vodchylky. A ty malý vodchylky jsou podle tý evolutivistický koncepce národění, to je otázka pravděpodobnosti, splatí tam ta Gaussová křipka, že na největší část největší procento ty filiální generace je bez vodchylky a ty vodchylky jsou jenom žítky a nakrají ty Gaussový křipky. Samozřejmě Gaussová křipka je jenom v rovině a tady to je vlastně ani ne Gaussová křipka, jako spíš Gaussův kopeček. Takže ty vodchylky od toho středu můžou být všemi směry dokole dokole. No a teď některé ty vodchylky jsou schopný přežít a jiné nejsou schopný přežít. Některé ty vodchylky jsou sice schopný přežít, ale ne tak, jako ten původní organismus a některé dokonce jsou lepčí, jsou schopnější než ten původní organismus. A to, zda jsou lepčí nebo horší, to nezávisí jenom na té vnitřní souře v tom organismu, nejblžší záleží to taky na souře toho organismu jako celku z okolí, z prostředí. To je třeba, je tady obrovská nadějná linie, vznikne linie nějakejch organismů, ale potřebujou teplo. Přírodovalidová, tak je to k ničemu a ta perspektivní linie zahyne, vyhyne a naproti tomu nějaká jiná, neperspektivní, mnohem méně perspektivní, ale chce adaptovat na dobu jedovou, tak přežije. Takže tady je dvojí náhodnilost. Náhodnilost za prvé těch odchylek, těch mutací a za druhé náhodnilost proměn techničních podmínek. Náhodnilost se tady nemyslí v tom smyslu, že se může stát okoliv. Když se sleduje mechanismu i náhody tzv., tak se vždycky najde nějaký kauzální řetězec. Jenomže je o to, že to, že se určitý kauzální řetězec se dostane do kontaktu, se setká s jiným kauzálním řetězem, to už není kauzálně řízené. To je například, když spadne ze střechy taška, tak je možno, kdyby to šlo, může sledovat, jak se to připravovalo, jak se uvolnilo, pršelo, voda zatejkala a uvolnilo tu maltu a já nevím co všechno. A pak zapouká lítr a něčím lnula a setká to vrabec a převážila. A teď zkoumáš těle, teď přičím zkoumáš, že se spadla taška. Na druhé straně, tamhle pán vyšel z domova, víme proč, šel na poštu, proč šel na poštu, to taky víme, proč mu napsala třeba, že něco chce, on ji to šel koupit a šel ji doposlat, že šel zrovna do pohledne, že se spadla ta taška. To teda žádnou konkrétní křičinu nemá. Čili my to nazýváme náhodou. To znamená samozřejmě to relativní záležitost, ale celá ta koncepce náhody, teď jsem skočil úplně do jiných sfér, ale to je důležitá věc, že Nexus všech událostí celého vesmíru, jak si to představoval třeba Laplace, který provásil, že geniální duch, který by dostal přesnou informaci o stanu vesmíru v kterémkoliv tamžiku, byl schopen vypočítat situaci v kterémkoliv okamžiku jinému. Takže to je tak všechno propojené, že jenom otázka pyštronům to všechno zaregistrovat a vypočteme celý běh světa do začátku až do konce. Tak tohleto samozřejmě idealistická představa naprostá, teda idealistická ve smyslu bláznovská, nebo prostě ten nonsense, existují kauzální souvislosti. Teď ještě o tom víte, teda některý zminula, mám vážné...

====================
s1.flac
====================
Dílo se nazývá Krankheit zum Tode, nemoc k smrti, dílo bylo napsáno v roku 1849. Z té strany biologie z historického pohledu, jsou všechny nejlepší ustavenosti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší ustavenosti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti, nejlepší nemoc k smrti,

====================
s2.flac
====================
Mám mít i proti vůbec kauzalitě, ale prostě to je předsudek, kauzalita je předsudek, všechno je jinak. Ale nicméně řetězce jsou, my se k tomu taky dostaneme nikdy, ale řetězce jsou, ale není to, řetězec, jeho mechanismem je působení příčiny na účinek, že příčina za příčinou je účinek, následek. Nýblž je to obráceně, že účinek je schopen reagovat na příčinu. My příčinou nazýváme to, na či je nějakej následek schopen zareagovat. A ten následek je to proto akorně, že je schopen zareagovat. A když není schopen zareagovat, tak nemůže být následek. Čili příčina není síla nebo moc, nějaká mohutnost, která může způsobovat, nýblž ta mohutnost je u následku přítomna. Následek je schopen nebo není schopen na něco reagovat. Nicméně, nexus, souvislost, jaká se žádá, řetězec, tu stává taková, jenom ten mechanismus je jiný. Nemusím se teď tím zadejvat. Jsou jednotlivé řetězce, souvislosti, ale neexistuje jeden celkovej čepši vesmírnej řetězec. No a to znamená, že kromě genetických souvislostí, ve smyslu teda toho kauzálního nexus, jsou také souvislosti, které takto nejsou založeny, které nemají žádnou specifickou příčinu. Když se všem začal vykládat evolucionism, tak to bylo někde tím, který nesvědčit přešlo na sebe. To je ve vztahu, toho vrátení, ty mohlnosti do účinků, to dělal prefekt, to dělal stranou takhle. A teď pokračoval už, já to nevím, jaký mám, já to vůbec nechcem evolucionism, takže... Setkání těch řetězců v rámci toho řetězce, že to není náhoda. Ale setkání řetězců, že vlastně je možná považovat za náhodu. A teď, to byly jenom výkladní náhodě, a teď u toho Darwina, teda že vlastně šlo o dvojní náhodě. Jednak o náhodní nepřesnosti reprodukce, chyby do opisování. A za druhý, o nahodilou souhru nebo nesouhru organismu a prosy. Takže, za určité okolostí může dojít k tomu, že skladba určitých populace je v důsledku změny prostředí pronikavě změněna. Že jsou vyřazeny třeba ty nejčetnější organismy, který představují ten vrchol týhle osobě všetky. A dostanou šanci někej ty naprosto okrajový, zanedbatelný, kteří jsou někde na kraji. A teď samozřejmě to je v jednom případě, v těch případů je vždycky celá skrumář a teď se to vše jako tak dává dohromadí. A tedy, ta Gaussová třivka je v důsledku tohohle, že není stabilní, nibyž hejbe se nějakým směrem. Teda ten Gaussový kopeček se hejbe nějakým směrem. Předpokládejme teda, nám stačí teda nekonečný počet možností a to nám stačí ten kopeček. A teď to, kterým směrem se ten kopeček alespoň bude hejbat, to není ničím přízeno. To nemá žádný prioritní směr. To záleží na okolnostech, které jsou nejenom vnější k tomu vývoji, ale jsou nutřivý. Jsou z jeho hlediska naprosto na oddíl. A my ex post vykládáme výsledky jako přizpůsobení adaptaci organizmu. Ale o žádnou adaptaci nejde. Jde o negativní selekci těch okrajů. Tak tohle je koncepce, která je naprosto teda jasná tím, že vykládá vývoj organizmu, to je něco, co můžeme stručně označit za negentropický, antientropický proces, vykládat na hodilosti. Až my víme, že ten vývoj začínal u těch nejprincivnějších organismů a dospěl do pozoru hodných složitostí. Jednak množství organizmů nejrůznějších a jednak velmi komplikovaných struktůr, jak těleznej, tak sociální, a tak dále. Podobná situace je v kybernetici. Tam se mluví, já jsem to neštudoval nějak důkladně, píše, jak začaly v jeden čas, byla to taková novinka, která se v pýtách u nás taky začala nosit, když to přestalo být a budou žádné pavěda, a začaly vycházet takové poporádnější knížky, tak jsem jich hardu nakoupil a teď jsem tu tak četal. Hlavně jsem tam hledal jedinou věc a tu jsem nikdy nenašel. Od té doby teda už jsem to přestal s tím zabývat, mě to sklamalo tolik, a jenom tak občas někoho zeptám, kdo to dělá, a uvědomím to, co si myslím. Tam mám vyložej, v podstatě nebo teorie informací, nebo kybernetiku, tam mám vyložej, že informace je potřeba dělovat, a při každém dalším sdělování, při procesu sdělování informací, že dochází nepřesno. Čím frekventovaněji se nějaká informace sděluje, takže roste šum, jak říkají. No a celý problém je, aby se ten šum co nejvíc obmezil, a aby se zachovaly ty informace, co možná neskresle. To je celá teorie informací v počítače. Jak ta informace vzniká, o tom prostě není nikde přeč. Tam jenom se půl mluví o té entropické stránce, to je o ztrátě informace. Ale jak ta informace vzniká, kde najednou dojivek té obrovské negentropické události, že se objeví nějaká informace, to prostě se neřeší. Přesně řečeno teda, místo toho se začíná od bytů, a teď ano je ano ne, a teď se zkoumají i takovýhle věci, a z toho nějak se pak něco poskládá. Což ovšem je podvat. Tam místo řešení toho vlastního problému se to převádí na něco jinýho. Je to stejný podvat, asi jako podvat atomismus, který chtěl říct, co to je votá. Začal vám povídat o atomech. A nepovídal to spoustu věcí zajímavých, pravdivých, jak atomy jsou složené takhle a takhle, že mají jádru a elektrony kolema. Podle toho, co v tom jádru je, podle toho, jaký je elektronům kolem a podle toho, kolik je elektronům kolem, takže podle toho se to chemicky chová tak a tak, kolik je v tom jádru a podle toho je to tak těžký. A takovýhle věci máme a co to je, ono tam furt nevíte. Víte, co to jsou ty elementářní částice a z čeho ty elementářní částice jsou? Až to byla otázka přehemotářní. A tady taky, jak vznikla informatika. Tak vám mluví obytek. Popíšou vám, jaký přístroj je schopen registrovat. Na to se všechno musí nějakým způsobem připravit tak, že určitá událost je pojata jako informace. Na to tam člověk nějak zařídí, že ten přístroj se pláví jako, že ta informace vlastně tak pracuje, ale aby se to stalo informací, k tomu je potřeba zásahu člověka, to ten přístroj sám samotnej na to nereaguje. To člověk musí všechno naaranžovat, aby to tak vypadalo jako, že se zjistil nějaká informace. Fakticky vznik informace nejaké. Toto je jenom nová varianta toho, o čem se pokoušeli staletní empiristi, když začali ukázat, jak člověk poznává a vycházely do smyslovéch dat, impresí a věmů a takových věcí, co si vymýšleli všechno, podobně jako ty atomisti. Vymýšleli, říkali, že se to skládá a my to nedovedli předvízt, jak se to skládá a tak dále. Tak po mým způsobům ten problém je zakopaný tady, že základní otázka je, jestli chceme to, o čem náše zkušenost nás přesvědčuje, že existují procesy, které jsou negentropické. To je, v nich se od stavu více pravděpodobnej dochází ke stavu méně pravděpodobnej. Prostě takový procesy jsou, o tom není možné. A teď záleží na tom, jestli trváme na předpokladu, že k tomuhle vývoji dochází náhodou a nebo jestli existuje nějaký princip, nějaká moutnost, která se proti všeobecní empirii prodírá jí napříč, jí navzdory se prodírá směrem k tomu, čím dál víc nepravděpodobně. Pomimo soudu je třeba tu otázku takto formulovat a pak se ukáže velmi jasně jedna zajímavá věc, totiž, že to, co ta jedna strana těch zarputilejch vospůrců všech negentropických moutností nebo sil nazývá náhodou, to vlastně za sebou skrývá všechny ty negentropické síly. Prostě tam, kde si nejsou jistýho, nemůžou odmítnout fakt, že došlo k zvýšení úrovně, k kropku kupředu, k zvýšení komplikovanosti, prostě došlo k něčemu, co zvedlo nepravděpodobnost jevu o třídu nebo o dvě. Kde to nemůžou opřít, tak prostě zapřáhnou do toho náhodou a řeknou, že k tomu došlo náhodou. Zároveň všem tím oným soudům, musel bych se toho stopit, kterého cítáme zpětrným náhodou, dá se vypočítat statistická pravděpodobnost takových náhodou. Mluví se o tom, že třeba když máme zaživný kostku na stole. Ta kostka je gravitačně přitahovaná. Váží něco, jí hned tlačí na tu definitivu. Váží něco, jí hned tlačí na tu definitivu. Jí hned tlačí na tu definitivu. Ale ty molekuly, ty kryty, ty kostce, ty tam furt kmitají. A existuje jakási neobyčejně malá pravděpodobnost, že by náhodou se sehrály v jeden okamžik tak, že by všetky kryty nahoru. Směrem teda proti gravitaci. Tohle s tímhle nemá co dělat. Prostě ta deska, ta kostka by měla naskočit. Samozřejmě ten okamžik, kdyby se to sehrálo tak krátké, že by se nic nestalo. Nebylo by to vidět. Nebylo by to vidět, ale nepatrně. Ale to byl druhý příklad. Ten jiný příklad je třeba s tím akcelovým přijíždícím jablíkem. Existuje dvě komory spojený napatrnou nějakou škulinkou, kterou projede jen jedna molekula. Zásadě to má tendenci, všetky procesy mají tendenci, přecházet ke stavům pravděpodobnějších a méně pravděpodobnějších. Když v jedné té komoře budeme mít kapalinu nebo plyn, řekněme, s vodu 80 stupňů teplotu a v druhých budeme mít vodu 10 stupňů teplotu, tak je pravděpodobné, že počase se ty teploty vyrovnají. I když zabezpečíme, že nikoliv sání, jenom z toho průlina, kde prochází jedna molekula, tam má jedna zpátky. Ovšem je zásadně možný, že představme si, že by byl takovej čertík, jakojí jablíček, nebo jak to překládáte, jak to tam říkáte? Démon. Ten by seděl ty díry, jako vrátnej, a dával bacha, aby z té jedné komory přecházel jenom jeden typ molekůl, které se hejbavou rychlostí jenom nějakou malou. A ty, co se hejbavou velkou rychlostí, by nepouštěly. Co by se stalo? Že by se zvyšovala koncentrace těch rychlých molekůlů v té jedné komore a těch kopalých molekůlů v té druhé komore. Kdyby tedy tam takovej čertík byl a byl schopen do kontrolu, tam by se stalo, že když původně budou obě ty komory mít kapalinu o stejné teplotě, takže začat tím vybíráním toho vrátního v jedným bude kapalin 80° a v druhým je 60°. Čili dostáhne se toho, co je vlastně proti pravděpodobnosti. Ovšem, aby se toho dostáhlo, tak to nemůže být pouhá náhoda. Pouhou náhodou se někdy může stát, že třeba série deseti molekůlů pomalejch projde za sebou a ani jedna rychlá. To se může stát. Čím ta série má být delší, tím je to méně pravděpodobné. Takže potřebujeme tamto cítícího démona, který by do toho takhle negentropicky zastáhl. A takovýhle příklad je teda, toho si skutečně vymyslel Maxwell, ale kvůli tomu jsem vstávěl. V takových případů je možno teda vykresit celou radu. Důležité jedna věc je na tom jasná, že ta pravděpodobnost těch náhod a teď ještě v tom vývoji tamhlevo souhru celý řady náhod, že to není jenom jedna věc, celá řada náhod, ta pravděpodobnost té souhry je tak malá, že k těm výsledkům by nestačily ty tři a půl miliardy doby. K těm výsledkům, které tady máme teď v našem světě. Z čehož vyplývá, že tady musel být nějakej ten Maxwellův démonik, který to postrkává nějak tím negentropickým směrem. A to mi je teda ten vlastní problém. Z čehož tedy vyplývá? Přes tohleto dlouhé vykládání z toho vyplývá, že ta sebezaložení, sebeustavení je čímsi negentropickým, je vůbec vyloučený, aby to bylo sebeustavení v tom smyslu, že ten subjekt, o který ne sám sebeustavil, to je vůbec vyloučený. Samozřejmě, že byl ustaven jako výsledek dlouhotrvajícího procesu, a bez toho to nejde. Ale v tomto smyslu, to teda přiznává i věda, ale v tomto smyslu by byl ustaven jako něco vyššího, něčinnější. Notně. Ale to je ve skrz na ve skrz nepravděpodobné. A nevyšlo by se to do toho času, který je k dispozici. Z toho vyplývá, že to není sebeustavení. Takže ta, po mém soudu, ta úvaha, že vyšlo do sebeustavení, je tím, že je vyřízená. V tomto vyplývá, že Bůh jest a vyblehá se připravdu. To je tragédie, že jo? No, ale od tomhle to vyblehá se, že nikdo nic nepraví. Nejvůbec teda, tady je to vyloženo... Ano, já nevím, kdo to může. Já si to vyhledám právě tak, že ve mnoha chvíli byla zbytka ty šeráře. To, co vyšlo, ta útěcha, myslím, že ještě... No, ty útěchy hlavní, že jo? No, tak tam on prostě vyvírá všechny ty možnosti a typy toho zakladujícího. A ukazuje, že vždycky, tak jak jsme si to rozhodli na tom s naším zemstě, vždycky by to bylo na úkor toho založeního, na úkol svobody toho založeního. A z toho potom nutně... Jakýkoliv model nějakýho zatáhajícího... I teda jako moty, jo? I proti toj substanci jako motem a třetím. Nutně muselo to, co tady je, v univerzum, vzniknout na různě. A pak to v další stříratnosti jako obhajujícího. Takže to bych chtěl teda, jestli to dáváš jako návrst, tak tady máme Fischera. A půjdeme řádek za řádkou a budeme odhalovat jednu pitomoc za druhou. Dobře, já jenom říkám prostě, rozumíš, tak když se to řekne, začne jenom úmysl. Ale jak je provedené? Mně se zdá, že proti tomu, co jsem tady já teď řekl, že prostě proti tomu nelze postavit vůbec nic. Víš, to podívejme, co tam píše on. Samozřejmě to je... Plácat se dá o vše. A kde jde o to udržet to? Mně se zdá, že tohle to je naprosto jasné. A zároveň je to zcela moderní argumentace, protože počítat s časem, ten čas je tam strašně úžasný. Kdyby toho času bylo kolik, kolik, že? Tak kdo ví? Já vím, že někde Jeans nebo Eddington, teď nevím, že mají nějaký, myslím, že Jeans to je, že nějak tam má, nevím, prostě pověřil těm nějakým chlapěm, kteří ještě dnešně nebyli počítače. Oni to prostě počítali nějak strašně komplikovaně. Kolik let by to trvalo, kdyby tisíc opic sedělo za tisíci mašinama a nebyli to normální opice, kteří by teda nedělali to, co se na nich chtěli, co oni chtěli, to je, že by utekli brzo od toho stroje, proč je to otrávilo. Oni proč seděli by vůbec u stroje a nahodile by tam prostě čukali na nejrůznější a skutečně přesně nahodile, nebylo by tam nic tam, nebyli by naučeni, žádným zvyky by neměli, ani by nebyli schopným nějakým zvyky si udělat, což je taky blbost, protože samozřejmě ty opice, i kdyby se už vytvíčily, aby tam stali, tak by určitě psali furt nějaký modely, které už by se jim zaběhály. To je dříve nebo proti. Ale předpokládám, že by to byly dokonaný opice, naprogramovaný na čistou nahodilost a celé nahodile by tam stali. Kolik let se tisíc opic by muselo stát, aby se mezi tím, co napíšou třeba objevil dancovo peko. Nebo nějaká Shakespeareová hra. Nebo všechny Shakespeareové. A tak dále. Tak ta, nevím jak to dělat, to jistě samozřejmě nejde přesně, ale tak prostě nějak takový, nějaký takový hrubý podadek se dá říct, která kolik by to trvalo. Mohl bych to najít, kdybych se tam pouštěl, kdybych to našel, teda. Myslím, že to je tajemné vesmíru, nejsem si jistý. Takže tam jsou nějaký teda triliardy let. Samozřejmě, že k tomu patří ještě dále, že by pak bylo potřeba neméně, nejméně tisíc, ale možná mnoha tisíc knihovníků, kteří by to pročítali a hledali, až to najdou. To je druhá věc, že máš ta popice, která by to třeba i napsala, či rovnánáho, ale vůbec by nevěděla, že to napsala. Nikdo by nevěděl, že to napsala a nikdo by nevěděl, kde to je napsané. A v téhle nesmírný popsanej papíre by to někde bylo. Čili už to je další věc. Proto se podstatně vyšší od bibliotek u nás, protože Shakespearea máme pohromadě. A máme ho pohromadě se všema možnýma hrama jinejma, nebo celou anglickou literaturovou, tak aby to prostě pozdírali, můžeme to tam najít. To je ještě další věc, o tom vůbec nemůžeme mluvit. Ale samozřejmě, že nahodile by to takhle mohlo vzniknout. Jenomže kdyby nebylo na světě nic jiného než takovýhle náhod, tak by to nebyla ani ale Shakespeareová hra, nebo nebylo by to tam takovéko. Až by to nikdo tak nepřečel. Tedy ta hra náhod, to je prostě podvod. To je penocenský. Říct, že mě to vznikne náhodou, náhodné vzlepšení a tak dále, to je blbost. To je refugium ignorácie, nebo ani neignorácie, prostě refugium podvodníka. Takže povin soudu, když se veme v úvahu, že život na této planetě měl k dispozici tři a půl miliardy let, řekněme, přidejme, že čtyři miliardy let, a více určitě ne, paždáta země je asi pět miliardčet, tak prostě do toho poměrně karatského času se v žádném případě nevejdou ty obrovské časové distance, které by bylo potřeba, zapotřebí k tomu, aby to vzniklo náhodou. A navíc, kdyby to mělo vznikat náhodou, tak kde by tady byly ty odpady, že? Například, když budou psát ty vopice, tak to bude strašný, která to bude vzniknout v země koulí papíru. A mezi tím někde teda bude toho peklo. Tady se mluví o tý selekci. Už to je například. Když analizujeme, co to je selekce, tak v tom geniálním příkladě Žíncově, tam žádná selekce není. Tam ty vopice potřískají do toho stroja a píšou na další a další stránky papíru. Čiži žádná selekce není, tam prostě je papíru dno a mezi tím někde snad něco takového vznikne. Ale tady je prováděná selekce. Kdo tu selekci provádí? Tam jsme potřebovali pňovníky. A koho tady máme k dispozici? I když už teda by byla dokonce pravda, že dochází k nahodilejmi mutacích a k nahodilejmi změnám klimatu a já nevím co všechno, tak tady někdo tu selekci provádě. Tady musí být nějaká schopnost udržet ty informace. A když dojde k nějaký změně, tak tu změnu nějakým způsobem integrovat budou to na co? Jak to, že ta změna neznamená, že se to prostě tam zasekne a konec? Prostě hodinový stroj máte a tam najednou vejde k malým změněm, že vypadne tam nějaký jeden šrouroček a spadne velká kolečka. Tak se hodiny nastavějí. Ještě jsem neviděl hodiny, kdy by se adaptovali a začali třeba trochu zpomalit východ, aby to vyrovnali a zásadě by dlouhý původ. Tady musí být někdo, nějaká bytost, která to dá dohromady, která tu novou informaci, v důsledku mutace, která může být blbá nebo nenávazová, která ji nějak vzintegruje. Teprve, až to nejde vzintegrovat, tak vzítne. A když se pokusí vzintegrovat, či se zase měče něco, tam musí být nějaký princip, který to dává dohromady, který to vzintegruje. Taky ta nová informace, když vznikne, tak si sama se zapomažuje a brání se proti závěku. Například, no. Kdyby náhodou vzniknul ten život, tak byste mohli si stejně vzniknout. Náhodou, náhodou. To by ani nenáhodou, ten se křikne nutností dokonce, když se vznikná náhodou. No, prostě a dobře, mně se zdá, že když se to podrobně analyzuje, takže neobstojí představat, že taková obrovská věc, takový obrovský proces, jako je vývoj živejch tvorů tady nad zemi, že se dá vyložit národ. No a nedá se vyložit ani ze zákonitostí, protože co to je zákonitost? Zákonitost je přetrvačnost. Zákonitost je to, co uprostřed změn se nemění. Co se prosazuje uprostřed nejrůznějších proměn. Jakékoliv jiné pojetí zákonitosti je antropomorfí. Že teda předpokládá někoho, personifikuje zákonitost, jako kdyby ona se starla, aby to všechno běhalo, přesně tak, jak ona naříduje. Ve skutečnosti zákonitost je to, co zůstává nějaká struktura, která se odkud opakuje. A kdyby například tedy se to své bytí stavilo samosebou, byl by jenom jeden typ toho zoufalství, chtíte se sám sebe zabavit. To by mohlo nastat, kdyby se nás chudešně byly ty sebevraždy, které kdyby každej usiloval. Každej zoufalek. Každej, který novice. Nebyla by možná taková teorie, že by nikdo nechtěl být sám sebou. Zoufalek. Já teď nevím, otázka je, jestli by byla možná taková teorie. Ne, ne, ne, teorie, ale taková praxe. Praxe v životě. Taková praxe v životě je, ale budinnost je taková, že tam v tílem je splnout, že tam je rvána. Zbavit se osobitosti, zbavit se individuality. To se chápe jako důsoby provinění, jako odpadnutí odstavující. Samozřejmě. A ještě, proč nemůžeme osobit sebou sám? Ty řekli, že to není možné. Nevím, jestli nemůžeme, nebo není. No, tak... Tady je možná... Tak představme si, jak by to vypadalo, kdyby se osobit chtěl sám ustavit. Tak, když by šlo o to, aby se ustavil, tak to znamená, že by nebyl, jo? A jak osobit, který není, může něco odnikat. To je například se ustavit. A když se osobit, který není, může něco odnikat. Takže taková dvojeprimořádní událstvo taky nemá jakékoliv různý odstav. No, ne, ale ta neustavuje sama sebou. No, neustavuje. To od ní neříkáme. Až tam, co taky nemá jednoduchý, tak ten osobit taky nemá jednoduchý. No, ten to má vůbec nemožný. Takže když není, tak nemůže nic udělat. Ani sebe ustavit. Národně. A nemohu se ustavit pěkně? A když by to nebyl? No ano, tak to taky bývá, že? Jenomže tomu už neříkáme, že se ustavuje, že? Když už je, to znamená, že je ustaven, a co teda dělá? Přihlašuje se k sobě. Ne, podívej. Len napsal jednu povídku o vesmíru. Lidi tam, lidé se tam zkoumaly, jak vznikl vesmír, a dospěli, svorně všichni dospěli ke dvěma základním poučkám. Za prvé, že vznikl s jediného prátou, a za druhé, že žádný takový prátou nemohl nikdy existovat, kdyby se vzal. Tímto dvěma poučkám dospěli. Često. Mělo bych to. A tak se rozhodli, že teda ten vesmír vznik náhodou, protože vznik se na tomhle tady nebyl, tak prostě normální stav vesmíru je neexistovat. A občas, jako stejně různý částí se občas dělají blbosti na chvrénku, tak ten vesmír na chvrénku udělá blbost, začala existovat, protože ten vesmír je velkej, tak u něj ta chvrénka trvá díl. A oni se rozhodli, že se tedy, aby se nemohli každou chvíli zhloutit, do něj to vyopět, takže se ten vesmír znovu ustavějí, no znovu vlastně ustavějí, a to až v té své budoucnosti, a urychlejí nějakým služeným, kterým bychom docela poslali do tý minulosti. Řekně, že se vrátí v čase, když se urychlejí. Víš, a co se ustavili sami. Takže by to tam mělo zabezpečit, jo, tak základy. Aby se nemuseli, já myslím, že to... Jo. No dobře, no tak tam, to je ta ezonký, že, ale... Bylo by potřeba nějak vyložit, co to znamená, jak... Já si budu představit jenom jednu věc, jak to je... Dítě vstupuje do světa a nemá, jako lidská bytost, nemá základy. Ty základy, s kterýma přichází, jsou biologický, v podstatě fiziologický a velmi dostačující. A to dítě tedy musí, až založeno, ustaveno biologicky, tak musí se ustavit znovu. A to jako lidská bytost. A to může udělat jen tak, že se postaví na základ, který původně nemělo být pozitivní, který dostanete prvak dodatečně. A na ten se postaví. Tedy nemůžeme to nazvat, že se ustavilo, že? Protože bylo už ustaveno předtím. Ale jakožto lidská bytost skutečně se ustavilo a to tím, že zakotvilo na jakési hlubině nový, nebo že se spočinulo na nějakým základu, který původně nemělo být pozitivní. V jiným zpoveď, že změnilo, vytáhlo potvrdy a dostatečně zpustilo je jiné. Tohle je obraz lidské bytosti. Tak to vzniká lidská bytost. To, že vytáhne svý původní kotvy a zapustí je jiné. To znamená, že se odřízne od svého archéa a napojí se na něco jiného. Jakoby to bylo archéa, ale protože se pro nás dostatečně na to zapojí, tak toto vlastně není arché. Není to arché v tom původním smyslu, je to arché-antiarché, už taky tím, že to není minulostní, než budoucnostní. V tomto smyslu jedině by to mělo udělat. Tohle mluví o člověku, o stavu k sobě, nebo lidské bytosti. Tam nemluví vůbec o svémho člověku, takže v tom případě to jeho a, to je ten, ustavit se sám sebou, klidně je možný. To mluví o člověku jedině v tomto smyslu. Aspoň to já jsem si všimla. On žádný biologičný... Já rozumím, jo. No jenže, já nevím, jak by to bylo možné? No takhle jsi to teď převel, že jo? No já se právě tam potřebuju k tomu, ten rozdíl mezi tím přirozeným narozením a tím znovuzrozením. Jak to v křesťanství, jak se tomu říká, že já jsem to teď opisoval, ale je to teda starý trikuš, starý schema, znovuzrození. Dítě, který se narodí vlastně jenom takový, jako takový lepší lopíče, nebo dokonce horší lopíče, se musí znovuzrodit jako člověk. A tento člověk se musí zase znovuzrodit, pač dítě se znovuzrodí jako člověk ve chvíli, kdy vstoupí do světa řeči. Ale když vstoupí do světa řeči, tak to ještě vůbec nemá ponětního rozdílu mezi pravda lež, například. Pravda klámy. Tedy, už jako člověk, se musí znovuzrodit tím, že se stane tou lidskou bytostí, která je otevřena vůči pravdě. Čisté z toho ještě znovuzrození. Proti tomu vstoupí do světa řeči, teď vstupuje do setkání s pravdou ženou. A to je text tady. Vstoupí do světa řeči, to ještě vůbec tomu extazování není zapotřebné. V tomto smyslu jistě to tak je. No ale co to znamená? Jak může dítě vstoupit do světa řeči? Jedině díky tomu, že ten svět řeči tu je. Jak může v extazi se člověk setkat s pravdou? Jedině proto, že ta pravda tu je. A to není, že je dána. Níbyž že oslovuje. Že se s ním setkává. Že je vůči němu otevřena. No to znamená, že ho ustavuje. Teď v tom momentě, kdy dítě vstupuje do světa řeči, to nemůžete jistě udělat samou ustavu. Matka musí pěkně vtahovat do toho světa řeči. No a podobně to je, že to pak člověk se může rozhodnout, se setkat s pravdou. To značí, že to musí někdo probudit. www.hradeckesluzby.cz

====================
s2.flac
====================
Mám mít i proti vůbec kauzalitě, ale prostě to je předsudek, kauzalita je předsudek, všechno je jinak. Ale nicméně řetězce jsou, my se k tomu taky dostaneme nikdy, ale řetězce jsou. Ale není to řetěze, jeho mechanismem je působení příčiny na účinné, že příčina za příčinem je účinek, následek. Jím blče to obráceně, že účinek je schopen reagovat na příčinu. My příčinou nazýváme to, na či je nějakej následek schopen zareagovat. A ten následek je to prozdokonně, že je schopen zareagovat. Když není schopen zareagovat, tak nemůže být následek. Příčina není síla nebo mocnost, nějaká mohutnost, která může spíš to volat. Nyní blče. Ta mohutnost je u následku přítomna. Následek je schopen nebo není schopen na něco reagovat. Nicméně, neskutečnou soustrojství, jaké jim těka tě vzala, řetěze, kterým támhle chováme, jenom se necháme důležitým jiným. Čili nemusíme se s tím zabývat. Jsou jednotlivé řetězce, souvislosti. Ale neexistuje jeden elkovej čep, že ve smyslu není řetěze. No a co to znamená? Že kromě genetických souvislostí, v smyslu teda toho kauzálního nectu, jsou takové souvislosti, které takto nejsou založeny. Které nemají žádnou specifickou příčinu. Když to všichni začali vyprávat, nevím, co děláte. A jak jste si popracoval, tak já to nevím, co s tím mám dělat. Já to nevím, co s tím mám dělat. Já to nevím, co s tím mám dělat. Řetězka měšlo tadyhle v tom extémové měšlo o to, že to je náhoda. Takže tedy takovýto setkání těch řetězků, v rámci toho řetězce, že to není náhoda. Ale setkání těch řetězků, že vlastně je možná považovat za náhodu. No, tedy vždyť to je všechno zvláštní názor. No a teď, to byly jenom výběrské náhodě, a teď u toho darují nás, teda, že vlastní show odvojí náhody. Jednak náhod náhodí nekřesnosti, reprodukce, chyby, doopisování, a za druhý, vo náhodnou souhrou nebo nesouhrou, organizmu a prostěji. Takže, za určité okolnosti, může dojít k tomu, že skladba určitých populace je v důsledku změny prostřední pronikavě změněna. Že jsou vyrazeny třeba ty nejvčetnější organizmy, které představují ten vrchol dialectový sysky. A do samou šanci, mějte i ty naprosto okrajové, zanibatelné, které jsou někde na kraji. A teď samozřejmě, to je v jednom případě, že v případu, kdybych chtěl hrůmář, a teď se to přeji, jak to tak jako dává dohromadí a... A tedy, tak osoba, která je v důsledku tohohle, že není stabilní, může se hejbet nějakým tměrem. Teda ten dalsou kopečce se hejbet nějakým tměrem. A to je hrozná souhráva. A tak, teď pokud já bych mět nechala, nechala bych mít, protože já to nechám, nechám takový ten kopeček. Já to nechám... Já to nechám. To, kterým tměrem se ten kopeček velký bude hejbat, to není ničím přízeno. To nemá žádný... žádný prioritní tměr. To dáleží na okolnostech, které jsou nejmožnější tomu vývoji. Ale to musí být. Jsou dělo hroňské naprosto na odběr. A my ex post vykládáme výsledky jako přispísobení adaptaci organizmu. Ale o žádnou adaptaci nejde. Jde o negativní selekce, těžkou kraju. No, tak tohle je koncepce, která je naprosto teda... jasná tím, že vykládán vývoj organizmů, to je něco, co můžeme stručně oznatit za nedeletropický, antikestropický proces, vykládán na hodilosti. Až my víme, že ten vývoj začínal u technikujících organizmů a dostal do pozoru hodnej stolitosti. Jednak množství organizmů nejodůmější, a jednak velmi komplikovaných struktůr, jak těletnej, tak sociální, a tak dále. Podobná situace je v cybernetu. Tam se mluví, já jsem to neštudoval nějak důkladně, píše až začalý jeden čas, bylo to taková novinka, která se stýká u nás taky ve všanosti, když to předstávěte, můžeme to vědat, a začali vykládat takový pokoránější knížky, tak jsem je v halidu nakoupil a teď jsem to tak čekal. Hlavně jsem nahlédal jedinou věru, a to jsem nikdy nenašel. A od té doby teda, jako když jsem to představil, se s ním zabejila, mě to zklamalo to víc, a jenom tak občas někoho zeptám, kdo to dělá, a je to jenom to, co chtěl. Tam mám vyložej, v podstatě nebo cítáme informaci, nebo kybernetiku cítáme, tam mám vyložej, že informace je potřeba nám sdělovat, a při každém dalším sdělování, při procesu sdělování informací, je docházíme přes tohle. Čím déle a čím frekventovaněji se nějaká informace sděluje, takže roste šum, jak říkají. No a celý problém je, aby se ten šum co nejvíc obmezil, a aby se zachovaly ty informace, co možná neskreslet. To je celá teorie informací, počítající. Jak ta informace vzniká, o tom prostě není nikde větší. Tam jenom se půjde o ty entropické stránce, to je o stratě informace. Ale jak ta informace vzniká, kde najednou dojde k tým obrovským, negentropickým událstí, že se objeví nějaká informace, to prostě se neřeší. Předně řešeno teda, místo toho se začíná, se prostě začíná od spytů, které jsou výborné, a teď se zkoumají a takovýhle věci, a z toho řešení se pak něco poskládá, což ovšem je podlob. Tam místo řešení toho vlastního problému, se to převádí na něco jiného. Je to stejný podvatek, jako podlatíče atomismus, který chtěl říct, co to je voda. Začal vám povídat o atomech. A nepovídal o tom spoustu věcí, zajímavé, pravdlivé, jak atomy jsou slouženy, takhle, že mají jádru, a podle toho je to elektronům kohent, a podle toho se to chemicky chová, a takový, kolik je to jádru, a podle toho je to taky těžký. A takovýhle věcí vám dáváte? A co to je? Vůbec nevíte. Víte, co to jsou ty energetické části? Až to byla otázka, to je otázka. A tady taky. Jak vzniká informace. Taková nový obyce. Popíšou vám, jak se přístroj je schopen reagirovat, jak je. A to se všechno musí nějakým způsobem do toho musí připravit tak, že určitá událost je spojata jako informace. Takže tam člověk nějak zaříní, aby se to stalo informací, k tomu je potřeba zásahu člověka, který samozřejmě na to nereaguje. Člověk musí všechno naaranžovat, aby to tak vypadalo, že zjistil nějaká informace. Fakt vždycky informace nejde. Toto je jenom vlastně nová varianta, toho, co očekujeme, že se pokoušají staletní empejsti, které začaly ukádat, jak člověk poznává a vycházely do smyslu jejich dát. Impresii a věnů a takových takových věcí, že to si vymýšlejí všechno, že podobně jako ty atomisty. To známe, že jde to skvěle. Říkali, že se to skládá, ale my to nedovedli předvízt, jak se to skládá a tak dále. Tak, po mým smyslu, ten problém je zakopaný tady, že základní otázka je, jestli bychom měli jestli chceme to, co naše zkušenost o čem nás přesvědčuje, že existují procesy, které jsou negentropické. To je, mniž se od stavu více pravděpodobnej, dochází ke stavu méně pravděpodobnej. Prostě takový procesy jsou. O tom není potřeba. A teď záleží na tom, jestli trváme na předpokladu, že k tomuhle vývoji dochází náhodou anebo jestli existuje nějaký princip, nějaká mohutnost, která se proti tým všeobecným empiry prodírá jí napříč, jí navzdory se prodírá směrem k tomu, čím dál víc nepravděpodobně. Poměr soudu je třeba tu otázku takto formulovat a pak se ukáže velmi jasně jedna zajímavá věc, totiž že to, co ta jedna strana těch zarputilejch odpůlců všech negentropických mohutností nebo sil nazývá náhodou, to vlastně za sebou skrývá všechny ty negentropické síly. Prostě tam, kde si nejsou jistýho, nemůžou odmítnout fakt, že došlo k zvýšení úrovně, k nějakou upředu, k zvýšení komplikovanosti. Došlo k něčemu, co zvedlo nepravděpodobnost těmu o třídu nebo o dvě. Kde to nemůžou opřít, tak prostě zapřáhnou do toho náhodou a řeknou, že k tomu došlo náhodou. Zároveň všem tím oným soudům musel by se toho stopit, která byla asi tam ve pětrném urovni. Dá se vypočítat statistická pravděpodobnost takových náhodou. Mluví se o tom, že třeba když máme třeba máme dlaževní kostku na stole, ta kostka je gravitačně přitahovaná, váží něco, líhne, tlačí na tu desku. Ale ty molekuly v tým krychlivým kostce ty tam furt kmitají. A existuje jakási neobyčejně malá pravděpodobnost, že by náhodou se sehrály v jeden okamžik tak, že by všetky kmitly nahoru. Směrem teda proti gravitaci. Tohle s tímhle nemá co dělat. Prostě ta deska, ta kostka by měla naskočit. Samozřejmě ten okamžik, kdyby se to sehrálo dvě zakrátky, že by se nic nestalo. Nebylo by to vidět. Nepatrně a tak dále. Ale ten jedinej příklad je třeba s tím maximálním příkladním jablíkem. Existuje dvě komory spojený napatrnou nějakou škůlinkou, kterou projde jen jedna molekula. V zásadě to má tendenci, všetky procesy mají tendenci, přecházet ke stavům pravděpodobnějších úvod, méně pravděpodobnějších. Když v jedné té komoře budeme mít kapalinu nebo plyn, kapalinu řekněme, s vodu 80°C a v druhých budeme mít vodu 10°C, tak je pravděpodobný, že po čase se ty teploty vyrovnají. I když zabezpečíme, že nikoliv sání, jenom to průjino, kde bude procházet jedna molekula tam a jedna zpátky. Ovšem je zásadně možný, že představme si, že by byl takovej čertník, jakojí jablíček, nebo jak se to překládá, jak se tam říká? Demo. Ten by seděl ty díry jako vrátné a dával bacha, aby z té jedné komory přecházel jen jeden typ molekulů, které se hejbavou rychlostí jenom nějakou malou. A ty, co se hejbavou velkou rychlostí, by nepouštěly. Co by se stalo? Že by se zvyšovala koncentrace těch rychlých molekulů v té jedné komore a těch pomalých molekulů v té druhé komore. Kdyby tedy tam takovej čertník byl a byl schopen do kontrolu, tam by se stalo, že když původně budou obě ty komory mít kapalinu o stejné teplotě, takže za čas tím vybíráním toho vrátního v jedním bude kapalin 80 stopňů a v druhém 10 stopňů. Čili dosáhne se toho, co je vlastně proti pravděpodobnosti. Ovšem, aby se toho dosáhlo, tak to nemůže být pouhá náhoda. Pouhou náhodou se někdy může stát, že třeba série deseti molekul pomalých projde za sebou a ani jedna rychlá. To se může stát. Čili ta série má být delší, tím je to méně pravděpodobní. Takže potřebujeme tamto cítícího démona, který by do toho takhle negentropicky zasáhl. A takovýhle příklady, kterou si skutečně vymyslel Maxwell, ale kvůli tomu jsem vstávěl, je možná vykryt v celou řadu. Důležitý, jedna věc je na tom jasná, že ta pravděpodobnost těch náhod, a teď ještě v tom vývoji tam, kde byl souhru celý řady náhod, že to není jenom jedna věc, celá řada náhod, ta pravděpodobnost té souhry je tak malá, že k těm výsledkům by nestačily ty tři a půl miliardy doby. K těm výsledkům, které tady máme teď v našem světě. Z čehož vyplývá, že tady musel být nějakej ten Maxwellův demonet, který to postrkává nějak v těch negentropických směrech. A tom je teda ten vlastní problém. Z čehož tedy vyplývá? Přes tohle dlouhé vykládání z toho vyplývá, že ta sebezaožení, sebeustavení je čímsi negentropickým, je vůbec vyloučený, aby to bylo sebeustavení v tom smyslu, že ten subjekt, o který ne sám sebe ustavil, to je vůbec vyloučený. Samozřejmě, že byl ustaven jako výsledek dlouhotrvajícího procesu, a bez toho to nejde. Ale v tomto smyslu to teda přiznává i věda. Ale v tomto smyslu by byl ustaven jako něco vyššího, něčinnější. Nutně. Ale to je veskrs na veskrs nepravděpodobné. A nevešlo by se to do toho času, který je k dispozici. Z toho vyplývá, že to není sebeustavení. Takže ta, po mém soudu, ta úvaha, že vyšlo do sebeustavení, je tím, že je vyřízená. Všehož vyplývá, že Bůh jest a vyblehá přeci pravdu. To je tragédie, že jo? Ano, já nevím, kdo to může. Já si to vyhrál právě, když byla výkaz všera. To, co vyšlo, ta útěcha, myslím, že ještě... V tý útěše hlavní, že jo? No tak tam on prostě vyhrál všechny ty možnosti a typy toho základníky. A ukazuje, že vždycky, tak jak jsme si to rozuměli na tom s naším zemstě, vždycky by to bylo na úkor toho založeního, na úrok svobody toho založeního. A z tohoto nutně, jakýkoliv model nějak to zatálejte, i teda jako moty, motovodátel, i proti substanci jako motem a všichni, nutně muselo to, co tady je, vzniknout samozřejmě. A pak to v dalších směrách se k tomu obhajují. No dobře, tak to bych chtěl teda, kdy, jestli to dáváš jako návrh, tak veneme Fischera. Ne, to nedávám jako návrh. A to, a půjdeme v řádech zařádkov, veneme odhalovat jednu pitomoc za druhou. No, já nevím, jestli jsme to tady sešli radši. Dobře, já jenom říkám prostě, rozumíš, tak když se to řekne, tak to je jenom úmysl. No, ale jak je provedený? Mně se zdá, že proti tomu, co jsem tady já teď řekl, že prostě proti tomu nelze postavit vůbec nic. Víš, to proti tomu, co tam píše on. To tohle já postavím. Samozřejmě to je, to je... To asep se dálo vše. A kde jde o to udržet to? Mně se zdá, že tohle to je naprosto jasný. A zároveň je to celá moderní argumentace, protože počítá s časem, ten čas je tam strašně vůj. Tak kdyby toho času bylo kolik, kolik, že? Tak kdo ví? Já vím, že někde Jeans nebo Eddington, teď nevím, že mají nějaký, myslím, že Jeans to je, že nějak tam má, prostě pověřil těm nějakým chlapy, asi ještě dnešně nebyli počítače, oni to prostě počítali strašně komplikovaně. Kolik let by to trvalo, kdyby tisíc opic sedělo za tisící mašinama? A nebyli to normální opice, který by teda nedělali to, co se na nich chce, co oni chtějí, kteří by utekli brzo od toho stroje, pan že je to otrávil. Oni proč seděli by furt u stroje a nahodile by tam prostě, čukali na nejrůznější a skutečně přesně nahodile, nebylo by tam nic, nebyli by naučeni, žádným zvyky by neměli, ani by nebyli schopni nějaký zvyky si udělat, což je taky bylo spolem samozřejmě ty opice, i kdyby se už vycvičily, aby tam seděli, tak by určitě psali furt nějaký modely, které už by se jim zabijaly, že to je dříve nebo později. Ale předpokládám, že by to byly dokonaný opice, naprogramovaný na čistou nahodilost a celé nahodile by tam psali. Kolik let těch tisíc opic by muselo stát, aby se mezi tím, co napíšou, třeba objevil Dantovo peko. Nebo nějaká Shakespeareová hra. Bylo všecky Shakespeareovy. A tak dále. Nevím, jak to dělat, to jistě samozřejmě nejde přesně, ale tak nějaký hlubej podadek se dá říct, kolik by to trvalo. Mohl bych to najít, kdybych se tam pouštěl, kdybych to našel, myslím, že to je tajemný vesmír, nejsem jistý, takže tam jsou nějaké hra, triliardy let. Samozřejmě, že k tomu patří ještě dále, že by pak bylo potřeba neméně, nejméně tisíc, ale možná mnoha tisíc knihovníků, který by to pročítali a hledali, až to najdou. To je dost druhá věc, že pan Štaplovice by to třeba i napsala, či rovnánáhodou, ale vůbec by nevěděla, že to napsala. Nikdo by nevěděl, že to napsala a nikdo by nevěděl, kde to je napsané. A v těch nesmírných, popsaných papírech by to někde bylo. Čili už to je další věc. Proto se podstatně šívot bibliotek u nás, bibliotek řečbina, máme pohromadě. A máme ho pohromadě se všema možnýma hrama jinýma, nebo s celou anglickou literaturovou, takhle by to prostě podvírali, můžeme to tam najít. To je ještě další věc, o tom vůbec nemůžeme mluvit. No jo, ale samozřejmě, že náhodile by to takhle mohlo vzniknout. Jenomže kdyby nebylo na světě nic jiného než takovejhle náhod, tak by to nebyla ani šiková hra, nebo nebylo by to na to opětko, až by to nikdo tak nepřečel. Teď ta hra náhod, to je prostě podvod, to je penoces. Říct, že něco vznikne náhodou, náhodné zlepšení a tak dáte blbost. To je refugium ignorácie, nebo refugium podvodníka. Takže povin soudu, když se vzeme v úvahu, že život na této planete měl k dispozici 3,5 miliardy let, řekněme, přidejme, že 4 miliardy let a víc určitě ne, až celá země je asi 5 miliardček, tak prostě do toho poměrně karatského času se v žádným případě nevejdou ty obrovské časové distance, kdyby bylo potřeba, zapotřebí k tomu, aby to vzniklo náhodou. A navíc, kdyby to mělo vznikat náhodou, tak kde by tady byly ty odpady? Například už boucá ty vopice, tak to bude strašný, která to bude vzniknout v země kvůli papíru. Tady se mluví o tý selekci. Už to je například, kdy analizujeme, co to je selekce. V tom geniálním příkladě Žíncově, tam žádná selekce není. Tam ty vopice potřískají do toho stroja a píšou na další a další stránky papíru. Žádná selekce není, tam prostě je papíru mnoho a mezi tím někde jsme něco takového vznikli. Ale tady je prováděná selekce. Kdo tu selekci provádí? Tam jsme potřebovali pňovníky a koho tady máme k dispozici? I když už by byla dokonce pravda, že dochází k nahodilejm mutacím a k nahodilejm změnám klímatu a já nevím co všechno, tak tady někdo musí tu selekci provádět. Tady musí být nějaká schopnost udržet ty informace. A když dojde k nějakým změnám, tak tu změnu nějakým způsobem integrovat do toho, jaktože ta změna neznamená, že se to prostě tam zasekne a konec. Prostě hodinový stroj máte a tam najednou vejde malý tý změně, že vypadne tam nějaký jeden šroubček a spadne velký kolečka. Tak se hodiny nastavějí. Ještě jsem neviděl hodiny, kdy by se adaptovali a začali třeba trochu zrychlit východ nebo zpomalit východ, aby to vyrovnali a v zásadě by dlouhý původ. Tady musí být nějaký někdo, nějaká bytost, která to dá dohromady, která tu novou informaci v důsledku mutace, která může být blbá nebo nenávazová, která ji nějak vytegruje. Teprve když to nejde vytegrovat, tak přijde. A když se pokusí se vytegrovat, či to je za zamečení nebo něco, tam musí být nějaký princip, který tu dává dohromady, který to vytegruje. Taky ta nová informace, když vytekne, tak si sám z toho považuje a brání se proti závěku. Například, no. Tak kdyby náhodou vyteknul ten život, tak bychom se mohli přistejně vyteknout. Náhodou, náhodou. To by bylo ani nenáhodou, ten křik nenusností dokonce. No, prostě a dobře. Mně se zdá, že když se to podrobně analyzuje, takže neobstojí představa, že je takový obrovský proces, jako je vývoj živých tvorů tady na zemi, že se dá vyložit národ. No a nedá se vyložit ani ze zákonitostí, protože co to je zákonitost? Zákonitost je přetrvačnost. Zákonitost je to, co uprostřed změn se nemění. Co se prosazuje uprostřed nejrůznějších proměn. Jakékoliv jiné pojetí zákonitosti je antropomorfí. Že teda předpokládá někoho, personifikuje zákonitost, jako kdyby ona se starla, aby to všechno běhalo přesně tak, jak ona naříduje. Ve skutečnosti zákonitost je to, co zůstala nějaká struktura, která se opět opravuje. A kdyby například tedy se to své bytí stavilo samo sebou, byl by jenom jeden typ toho doufalství, chtíte se sám sebe zbavit. To by mohlo nastat, kdyby se nás chudešně byli ty sebevraždy, které kdyby každej usiloval. Každej který doufal. Každej, který naučil se. Nebylo by možná taková teorie, že by někdo nechtěl být sám sebou. Doufal. No tak, já teď nevím, otázka je, jestli by byla možná taková teorie, jo? Ne, ne, ne, teorie, ale taková praxe. Praxe v životě. No taková praxe v životě je, že budinnost je taková. Že tam, tam vlastně cílem je splinout, že tam někdo má. Že? Čili zbavit se osobitosti, zbavit se individuality. To se chápe jako, jako, duše provinění. Jako, jako, vlastně jako odpadnutí. Odstavující. Který, samozřejmě, to, to, samozřejmě. Ještě, proč se nemůže osobit ostavit sám? Sám sebe chvílit. Jsi řekl, že to není možné. Nevím, jestli je možné, nebo není, ale... No, tak... Tady je možná... Tak představme si, jak by to vypadalo, kdyby se osobit chtěl sám ostavit. Tak, kdyby šlo ho tam, kdyby se ostavil, tak to znamená, že by nebyl, jo? A jak subjekt, který není, může něco odnikat. To je například se ostavit. Není to to. Tak tohle je přímořenání událost, co taky nemá jaký nejjednoduchý odstet. No, ne, ale to není... to neustavuje sama sebou. No, neustavuje. To bude nikde nikam. To je tedy, že tam, co taky nemá jednoduchý, tak ten subjekt, co taky nemá jednoduchý. No, ten to vůbec, ten to má nemožný. Ten to má velmi jednoduchý, naopak. Prostě to nemůže. Když není, tak nemůže nic odstatit. A když nemůže, tak nemůže nic odstatit. A když nemůže, tak nemůže nic odstatit. Když není, tak nemůže nic udělat, ani sebe ustavit. Národně. Ale nemůže se ustavit stejně. A když nemůže... No ano, tak to taky bývá, že? Jenomže tomu už neříkáme, že se ustavuje, že? Když už je, to znamená, že je ustaven, a co teda dělá? Přihlašuje se k sobě. Ne, podívej, Lem napsal jednu povídku o vesmíru. Lidi tam, lidé se tam zkoumaly, jak vznikl vesmír, a dospěli, svolně všichni dospěli ke dvěma základním poučkám. Za prvé, že vznikl z jediného préátomu. A za druhé, že žádný takový préátom nemohl nic vyřistovat, kdyby se vzal. Tímhle dvěma poučkám dospěli. Često. A tak se rozhodli, že teda ten vesmír vznik náhodou, protože vznik v přéátomu tady nebyl, tak prostě normální stav vesmíru je neexistovat. A občas, jako stejně v různým částí se občas dělají blbosti na chvilinku, tak ten vesmír na chvilinku udělá blbost, začala existovat, protože ten vesmír je velkej, tak u ní je ta chvilinka trvá díl. A oni se rozhodli, že se tedy, aby se nemohli v každou chvíli zhroutit do něj totiž opět, takže se ten vesmír znovu vlastně ustavějí, a to až v té své vůbecnosti, a urychle je nějakým způsobem na tý elektron, nebo tak poslaví ho do tý minulosti. Líbí, že se vrací v čase, když se urychle. Víš, a co se ustavili sami. Takže by to tam mělo být zabezpečený, tak základy. Ano, aby se nemuseli, nevětšině to... No dobře, no tak tam to je ta ezonký, že? Ale bylo by potřeba nějak vyložit, co to znamená. Já si dovolu představit jenom jednu věc, jak to to je. Dítě vstupuje do světa a nemá, jako lidská bytost, nemá základy. Ty základy, s kterýma přichází, jsou biologický, v podstatě fyziologický, a velmi zestačují. A to dítě tedy musí, až založeno, ustaveno biologicky, tak musí se ustavit znovu. A to je, jako lidská bytost. A to může udělat jen tak, že se postaví na základ, který původně neměla být v pozici, který dostanete prva prodateči. A na ten se postaví. Tedy nemůžeme to nazvat, že se ustavilo, protože bylo už ustaveno předtím. Ale jakožto lidská bytost skutečně se ustavilo, a to tím, že zakotvilo na jakýsi hlubině nový, nebo že se spočinulo na nějakým základu, který původně nemělo být v pozici. V jiným zpovědi, že se změnilo, vytáhlo kotvy a zapustilo je jinde. Poměňte, tohle je obraz lidské bytosti. Tak to vzniká lidská bytost. To, že vytáhne svých původních kotvých a zapustí je jinde. To znamená, že se odřízne od svého arché a zapojí se na něco jiného. Což tedy, jako by to bylo arché, ale protože se pro nás dozátečně na to zapojí, tak toto vlastně není arché. Není to arché v tom původním smyslu, je to arché anti-arché, už taky tím, že to není minulostní než budoucnost. V tomto smyslu teda jedině by to bylo udělat. To mluví o člověku jako o vztahu k sobě nebo tomu svého bytí, jaká tam nemluví vůbec o tomhle člověku, takže v tom případě to jeho a, to je ten ustavit se sám sebou klidně možný. To mluví o člověku jedině v tomto smyslu. Aspoň krát jsem si všimla. On žádný biologický... Já rozumím, jo. Já nevím, jak by to bylo možné. Nezáleží. No ale jsem tam právě potřebuju k tomu ten rozdíl mezi tím přirozením, narozením a tím znovuzrozením. Jak to v křesťanství, jak se tomu říká, že já jsem to vyopisoval, ale... Je to teda starý trik už, starý tchema. Znovuzrození. Dítě, který se narodí vlastně jenom takový lepšího píče, nebo dokonce horšího píče, se musí znovuzrodit jako člověk. A tento člověk se musí zase znovuzrodit. Dítě se znovuzrodí jako člověk ve chvíli, když vstoupí do světa řeči. Ale když vstoupí do světa řeči, tak to ještě vůbec nemá ponětí o rozdílu mezi pravda ležná a pravda kládní. Tedy už jako člověk se musí znovuzrodit tím, že se stane tou lidskou bytostí, která otevřená vůči pravdě. Znovuzrození. Proti tomu vstoupí do světa řeči. Teď vstupuje do seckání s pravdou ženou. A to je seckání. Vstoupí do světa řeči, to ještě vůbec tomu odkazem není zapotřebné. V tomto smyslu jistě to tak je. No ale co to znamená? Jak může dítě vstoupit do světa řeči? Jedině díky tomu, že ten svět řeči tu je. Jak může extazy se člověk setkat s pravdou? Jedině proto, že ta pravda tu je. A to není, že je dána. Není to, že odstavuje, že se s ním setkává, že je vůčiňem otevřena. No a to znamená, že ho odstavuje. Teď v tom momentě, kdy dítě vstupuje do světa řeči, no to přece, to nemůže se dítě udělat samozřejmě. Toho ta matka musí pěkně vtahovat do toho světa řeči. No a podobně to je, že to pak člověk se může rozhodnout, se setkat s pravdou. To značí, že tam musí někdo probudit. www.hradeckesluzby.cz