Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1a Dějiny IV.flac
====================
Tak tam je to slovo konkrétní a hlběje zase, protože to není srstvice, není tam tento objektivní stránka. Tak to vylecháme. Ale ne konkrétní, pravda jsem neřekl, ale znad. Konkrétní situace. To jo. Konkrétní situace. Vůbec jenom situace. Pravda v situaci. No. To je jako kdyby situace byla, sama situace by byla jenom ta předmětná stránka. Ne. Ach, no právě že ne. Takže mě to spíš připomíná, že pravda nejenže se nedá říct, že promluva v konkrétní situaci, ale pravda je situace. A je to situace, která po něčem volá. Ne jako pravda něco, jako pravda něco cizího. To je situace. Ale pravda je jako něco cizího, ale jako situace, která volá po něčem cizím. Jo, jo, tohle chápu, no. My nemůžeme říct, že pravda je situace, protože situace je určitý výsek dění. To je určitý zvněšňování, předmětňování. A to pravda není. Ale když říkám, že skrze situaci, no v situaci, tak tím chci naznačit, že to není tak, že by tady byla pravda v distanci ke všemu a když mluví, tak mluví pro všechno. Ale že tady je jakejsi jedinečnej kontakt na určité místo a určitou chvíli toho dění, a dokonce na určitej subjekt v té chvíli a v tom prostoru, skrze který pravda vstupuje nebo proniká nebo se uplatňuje ve světě. To je jako pravda o té situaci. Situaci není pravda, ale ten konkrétní člověk, určitý člověk je v situaci, potom k němu podlobá proč. Tak, to je jistě. Ovšem ta situace nepromlouvá všeobecně nýbrž do té situace. To musí být zachováno. To znamená, ta situace nepochybně je ovlivněna dřívejším oslovováním pravdou a tak dále. To není, že ta situace je něčím nezávislým na pravdě. Dokonce dějiná situace nemůže být ani nezávislá. Jakožto dějiná situace má četné kořeny v minulosti, kde pravda nějakým způsobem promluvila a proto vůbec dějiny jsou možný. No ale vůbec situace jako situace není hotová bez pravdy. Takže to je ta situace taková, jaká je. To je ten vážnej problém, že teprve tím, že do situace určité promluví pravda, tak se ta situací stává tím, čím je. Do té doby byla mnohoznačná a teprve to promluvení, to oslovení pravdy vlastně dělá z té situaci to, čím je. Jenomže to, čím ta situace je, to je přesně to, čím není. Stejně tak, jak když pravda osvětluje třeba věci, když se tady předtím mluvila o tom, že ve světle pravdy se jenom v situace, v události věci ukazují tím, čím jsou. Že se ukazuje její bytostná podstatnost, jsi sám řekl, to znamená to, čím nejsou. Když například byl položen základní kámen k Národnímu divadlu, tak čím byl ten základní kámen? To byl šutr. Tím, čím byl, to byl normální šutr. Ale čím byl ve světle pravdy? No tím, čím nebyl základním kámenem Národního divadla. Že přesně je to takové u těch situací, že to, čím ta situace je, je to, čím ještě není. Ano, to je nepochybně pravda. To je otázka, kdybychom, tady je určitej spoj do oblasti velice abstraktní, oblasti první filozofie, že by se dalo říct, čemu se říkalo metafyzika, my to teď používáme pejorativně, nebo ontologie, ale to je zase nesprávný, protože ontologie to je o soucnu a ten problém, který tady máme, je to, co je a to, co není. Čili to, co není, vlastně není ontologie. Někteří filozofy tomu říkají deontologie. Je otázka, jak bychom tu disciplínu, nebo přesně řečeno ten obor problémů, jak bychom nazvali. To je velice vážná věc a třeba Heidegger se pokoušel nic neobyčejně tak nějak obalit smysluplností a ukazovat, že to je to, co dělá, to, co je tím, čím je. Já ukazoval to třeba, že i v řeči se to projevuje, takže když řekneme, toto je kámen a už nic dalšího, nic jiného. Kámen a nic jiného než kámen. Vlastně tím vymezujeme ten kámen. Že to opravdu není nic jiného než kámen, že to například není součást jako krystal, že to není součást z nějakého přístroje třeba, který by toho používal. Je to kámen a nic jiného než kámen. Jak už řekneme to nic než, že my potřebujeme to nic k tomu, abychom přesně řekli, co to je. To je vážná věc a patří to teda do oblasti velice abstraktní první filozofie. Nicméně je vidět, že i z tohoto uvažování, že tam dvede, okamžitě se tam mohli bychom tím líbit. Já s tím úplně souhlasím, nepochybně je to tak. Je to případ, velice takový pěkný a přesvědčivej příklad toho, jak se v určitém pokusu o systematické a tedy logické uchopení souvislostí, jak se dostáváme na místa, kde se musíme vyjádřit paradoxně. Že skutečně tady nějak logika přestává fungovat. Přestože se vyjadřujeme alogicky nebo protilogicky, takže vyjadřujeme něco si podstatního, důležitýho. To, že pravda ukazuje věc, čím je, že vlastně ukazuje, čím není, to je skutečně paradox, jak v prvních koncilových dolmatech. Proto by tady neobstávalo zírání, protože ve chvíli, kdyby ty lidi se sedli a zírali na káme, tak tohle základní kámenárního divadla nebude nikdy. Takže vlastně v tom osvětlení pravdy, která má ukázat, jak věci jsou, to je výzva, jak věci mají. A taky vždycky, když ukazuje pravda věc, jak jest, tak vlastně ukazuje, jak má být. Radl v tom posledním výhledu říkal, každej filozof si dělal obraz posledního soudu, tak udělíme si takový obraz, tak tam říká všecko schoří, v jednom vohni celý svět splane, schoří a nic nezbyde, zůstane tady jenom věční zákon, ty máš. To je neobyčejně pěkný obraz, který ukazuje tu nepředmětnost toho ty máš. Tam není řečeno ty máš co. Dokonce tam svým způsobem ani není žádný ty, prostě všecko schořelo. Tam už není žádný ty. Takže to ty máš nenestahuje ani k tím, co máš, ani k tomu, kdo je ty. Jenom tady je, to býtí má. A to je perspektivně potom začátkem mnohého světa. Všecko to splane, schoří a teď to začíná znova od základů, od věčného zákona ty máš. Což je jenom tak stručně řečeno, ale v podstatě jde o to, že tady je najednou znova perspektiva do budoucnosti. Znova to, co se má stát. A teď to to bude všelijak k tomu přibližovat a z toho vzdalovat a všelijaký kataklizmata tam budou, ale je to novej počátek. Tím se zároveň ukazuje, že povaha toho, čemu říkáme bytostná povaha, bytostné určení, čemu říkáme podstata, čemu říkáme věc sama a podobně, že není dána, že ta danost je čímsi odvozeným, že tím původním je určení, čím to má být. A ukázat věci v pravdě znamená ukázat věci, čím mají být. A tím je jako dovíst, doprovodit na cestě k tomu, čím mají být. A to nejde jinak, než že je u toho člověk aktivně přitomen, že to nejen v nějakém kontextu vidí, nebož do toho kontextu to uvede. Ten kontext změní tak, aby změnil i to, co do toho kontextu patří. A tak podobně. Že tam nějakým způsobem je sám osobně angažován. To je nepochybně, s tím naprosto souhlasím. A je to cílem celého tohoto výkladu, který měl pokračovat, že si porozumět dějinám, porozumět dějinné chvíli, porozumět dějinám znamená porozumět dějinné chvíli. A porozumět dějinné chvíli znamená se postavit v té dějinné chvíli na správné místo a vykročit správný krok. Tak to není možný. Pochopit dějiny a stát mimo je nelze. Tamhle v rohu jsem koukal, jak jste se pochechtávali. Ono to zní dost blbě a já si uvědomuji, že do jisté míry řeším na to, že jsme tady hodně některé věci formulovali, takže se k tomu teda jenom můžeme vrátit. A celkem považuji to za takovou vážnou stránku věcí, že vlastně je to tak trošku jakýsi typ šiboletu, jakýsi typ rebentění nějakou hatmatílkou, kterou jsme si tady vytvořili, a že bude potřeba najít jiný typ formulace. Opravdu jsem si uvědomil při tom, jak je potřeba počkat, až ta pravda promluví zkrze a tak dá, že to prostě je takový prozasvěcený, který už trochu zastratili souvnost tím zasvěcením a už jim to přestalo připadat tak blbý. Ale je to blbý, já si to uvědomuji. My jsme se včera také mluvili o filozofii dějin a říkali, že vždycky na začátku je to strašně velký, vesnice plná a hůstná, a potom když je to veliká zkáříše, například je to jisté, tak říkali, ale dneska už to není voda. To byla menší pohládeckou Evropu, ale přesto v počítaci to bych to počítal jako menší. Když si trochu zidealizuje tu minulost, tak je velmi snadný vidět v současnosti úpadek. Protože teď je to tak, že čím dlouho, tím menší. Já jsem měl takový dojem, že bude potřeba to celé, já teď nevím o všem, jak... Zatím tento způsob řečí je pomknutý, pomáhá se v tom vyznat. Ale moc oslovující to není. Já jsem si představoval, že když odbourám, to byla má první myšlenka, proč jsem vůbec od té pravdě kdysi začal, proč jsem se tím začal zabývat. To je silný dojem, že je potřeba nějak konečně se odříznout, přetnout tu půpeční šňůru a distancovat se nebo osvobodit se od těch religiózních kontextů. Prostě současný člověk je sektualizovanej a že převážnou většinou moderných lidí nelze dost dobře oslovit tím, že furt budeme mluvit o bohu a takových věcech. Tak jsem měl tendenci. Celkem za to, po mém soudu, když je zrušený rozdíl mezi profáním a sakrálním, tak tím pádem přestávají platit jakýkoliv sakrální termíny. Termín bůh je stejně tak profání jako termín jakýkoliv jiný. Navíc není vůbec křesťanský, ponad všem náboženstvím je společnej. Navíc křesťancí vlastně není náboženství, tak by mělo mít všecky důvody, proč nepoužívat termínu bůh, který je běžný v religiozním světě. Jednak židovská tradice našla svůj jistý výraz tím, že ten termín bůh, ten vlastní jméno boží, nesmělo být vyslobováno a že ho vyslobil právě jen jednou ročně ten velek městský, který vlez do svatýně svatých a nikdo ho přitom nesměl slyšet, vidět ani slyšet. On tam vlez a tam oslovil boha jeho vlastním jménem a jinak, i když to bylo napsané, tak se to nesmělo číst a místo toho se říkalo a duna je, já nevím, co se říkalo ještě jinak, že pán, v česky se to překládá třeba hospodin, místo bůže a tak dále. No, tedy ten jakýsi odpor nebo ta opatrnost při tam používání toho slova je nápadná a musí mít nějaký vážný důvody. Já si domnívám, že tyhlety. No a z toho důvodu, protože taky jsou jistý, ovšem i třeba v novým zákoně, jsou jasný pokusy mluvit o bohu v jiných termínech. A jedním z těch termínů je pravda. Ježíš říká se ta pravda cesta pravda je život, co jsou pokusy to nějak formulovat jinak. Je opravdu potřeba nějaké jiné termíny. Nenašel jsem ve filozofické tradici, zejména domácí pán, že jsem to vlastně dělal na domácí půdě, tak jsem se orientoval zejména tímto směrem a nenašel jsem lepší termín, vhodnější termín, než pravda. Skutečně pozoruhodné pokusy byly vytvořené, jak to formulovat tak, aby bylo možno použít termínu pravda. Jak ty konotace vytvořit, znova nasoudit takovým způsobem, aby to fungovalo. Tak jsem se toho chopil. Fakt je, že asi zrovna nejšťastnější, jako na první noslovení to není, ale nic lepšího neznám, nic jiného neumím. Zdá se mi, že to je furt lepší, než mluvit o bohu. To je děsně zavádějící a matoucí. Aspoň nějaký čas, než se očistí ten, až odlehne, tak je možno použitého po termínu znova. Mně se zdá, že v současné době je neobyčejně zavádějící a zejména je to nebezpečný, když se ukazuje, že se dostáváme do situace, jakéhosi návratu, mám si jeho režim, tak tím spíš mě dráží přímo, jak se narůstá taková podezřelá ochota některých lidí polknout náboženství a boha, tak snadno a bez zapítí dokonce, tak to polknout od piruly. Prostě mám v tom maximální odpor, nedůvěru a obávám se toho, je to cosi velmi spozděného, matoucího, co mě zbývá, než trvat na té pravdě. Nic lepšího jsem nevymyslel. Existují pokusy mluvit o bytí, to se mi zdá ještě absurdnější, komu chcete o bytí něco povídat, oslovte někoho, když mu budete mluvit o bytí, tak budou koukat vyvoraná myš. Pak Rahner vymyslel ten termín absolutní budoucnost, to má určitou váhu, ale je to velice omezené. Vyžaduje to takových velkých výkladů, to výklad vždycky potřebuje, ale je to jen jeden aspekt, není tam celá plnost v tom. Je to obtížné. Celý problém je najít novej termín, který už do jisté míry má nějakou váhu v běžných řečech, běžných jazycích. A teď na to navěsit konotace, které kdyžsi byly navěšené na Boha, ale nenavěsit tam ty, které tam byly navěšené, nelegitímně, takový ty všeobecně náboženský. To se musí nějak provizit, já nevím o termínu, který by byl proto vhodnější než ta pravda. Teď ovšem, když se říká ta pravda, že o slovu je, že potřeba na to hledat, tak mezi sebou, tak jak už za světce někdo nový, kdo o tom nic neví, zazbere takovou vyvoraná myšl. Je milý to teda, no, asi to není možný. Já jsem teď opravdu tak, řekni, jako jejich dojem, že vy jste se možná chtěli u mě něčemu jinému, ale já najednou jsem viděl takovou hlubokou problematičnost tohohle popisu. Asi nezbyde nic jiného, já prostě nevím na co jiný, aby se to dalo navěsit. No, ale tak to už jsme teda přetáhli, že jo. www.hradeckesluzby.cz

====================
s1b středa 14. 10. 1981 Pojetí pravdy.flac
====================
Nejbliže následující středa 14. pojetí pravdy. Při které se na stopkách se měří, jak dlouho se dívám na stůl. Přijdu odněkať, podívat se na stůl, pak zase musím odvrátit a teď vymenovávat předměty, které jsou na tom stole. Já jsem to viděl všecko, ale pamatuju si jenom něco, tak dále. A opět budeme mluvit o pravdě, o pravdě. A opět budeme mluvit o pravdě, o pravdě. A opět budeme mluvit o pravdě, o pravdě. A v těchto dvou různých kontextech šálek, řekněme modr, hnědej šálek do poloviny naplněnej čajem, jednou je implikován, když se řekne něco o předmětech na stolech, tak implikací prýne, že to platí i košálku hnědej barvy naplněném do polovičky čajem. V druhém případě, když jsem odvrácen a jenom si pamatuju, co tam bylo, a mluvím o množení předmětů, které jsou na stolech, a implikuju to na modrý šálek do polovičky naplněný čajem, tak proto, že soupis nebo seznam předmětů na stolech nemám verifikován, nemám zajištěn co do úplnosti a co do přesnosti a tak dále, tak se může stát, že implikace, protože sám souč, primární souč o předmětech příkomných na stolech, je jenom pravděpodobné, tak sama implikace je taky pravděpodobná. A je to implikace nebo to není? Nebo taky se může stát, že to taky nebude implikace? No totiž, když to budu implikovat na něco, co tam na tom stole není, tak to není implikace. To je první otázka, ale já mám zásadnější, schovanou podle metody. Já mám pochybnost, jestli je to vůbec implikace ten příklad. No rozhodně teda podle tohoto moderního způsobu, že tam se o implikaci mluví, teda o sou při pojmi. Implikace má formu jestliže pak, tak by se to muselo přeformulovat, ne? No tak to je, to je ovšem implikace právě v tradiční logice, v moderní logice implikace je možná i mezi pojmy. Člověk, implikace, implikováno, Socrates. Ovšem stačí, když já najdu, abych vrátil tu tézi, když najdu jeden příklad, pro který to neplatí, ta modalita implikace, to stačí, když najdu jeden takový příklad. Já bych ho řekl, jo? Já si myslím, že, já se vrátím teda k jinému, klasickému pojetí implikace. Jestliže, ale teď bych formuloval podobně na to téma, jestliže na stole jsou hrnečky, tak buď to v nich je čaj, nebo v nich není. Ty hrnečky tam mohou být a nemusí být, a přitom namazujeme na to, co se říkalo, že můžou to být ty hrnečky z té společenské hry, anebo ty oběřené. A v obou případech, podle mného názoru, když se tam dosadím, ta implikace je táž. Tedy jsem našel příklad, pro který neplatí modalita implikace, ačkoliv ty členy té implikace jsou, můžu to nazvat, modálně přítomní, nebo prostě jednou jsou problematické, po druhé jisté. Tak k tomu nejá mířím, jako v té protinámisce, jo? Že ten kontext tice ukazuje jistou podmíněnost, ale musí respektovat například takovouto implikaci, kterou jsem teď objevil. To byly implikace a disjunkce, buď to nebo ještě. Jestliže jsou na to hrnečky pak, tak bych k tomu zjednouštěl, že je to ještě komplikované, ale dá se to redukovat. Ten poslední vztah je implikace, to není na závadu. Jestliže jsou na stole stolečky, tak vymyslíme něco jiného. Jestliže jsou na stole hnečky, pak není prázdný ten stůl. To platí ve společenské hře i mimo ní, že opravdu na ty příklady se si uved. Jak teda by mi na toto, kozák odpověděl ne, že nevím o těch hnečkách, nebo že nevím, co je pořádně prázdný, ale jde mi o to, jestli ta modalita nebo ta provlátečnost platí pro samotnou tu implikaci, protože nestá a já si nemohu pomoct. Krásný je teda, že teď to zjednodušil takhle. Co ale je implikace teda v tom případě? Já bych se do toho prvního příkladu pak tady vyřekl, když tam jsou stole hnečky, tak je tam korvice. Jestliže na stole není žádný předmět, pak je prázdný. Tak takhle musím to nějak přizpůsobit. Ne, tady jde jenom o to, že tady implikací rozumíš jenom rozvinutí toho, co je v tom prvním členu. To není to empirický soud, totiž ty tvoje přítady jsou empirické shoudy. Tohle totiž vůbec není žádný soud, to je vlastně definice. O definici snad pračí, ne? Tady je totiž, je to totež, jako když řekneš, jestliže je A, pak rozhodne není non A. No tak dobře, tak tomu řekneme třeba definici A. Proto taky platí tady ta kontextovost? No ne, tam totiž, protože se o ničem nic neříká. No jak to, že ne? Říkám o stule, ne, kdy je prázdný. Neříkáš o stule, protože tady vůbec nevíš, co je stůl. Říkáš o A. Ten stůl, když řekneš stůl, tak to je něco jako A, proč nevíme, co to je. Dobře, dobře. Ty dokonce chceš tvrdit, že bez ohledu na to, jestli jde o stůl nebo o cokoliv, takže ten vztah, implikace tady je. Čili nedovolávej se stůlu. To je zbytečný, ty ho nepotřebuješ. No tak moment, my jsme dali příklad nějakej, tak na tomtež příkladě jsem se pokusil, tak ono ukáze, že jestli bude ten předmět, o kterým mluvím, pochybný, jistý... Jestliže nebude prázdný, takže nebude prázdný. To je všecko, co řekl. No a nevím, co bych na to odpověděl. A je jasný, o co mi jde? To je jasný odpočátek. No tak dobře, spíš namítejte proti tomu, o co mi jde, než jestli například je nevhodný. Ne, obovodně se, já namítám, já nevím teda, co teď Honza měl namyslit. Já namítám to, že ten vztah, implikace, když ho prostě domyslíme, když ho precizujeme, takže to není souč, že to je identita, že vlastně se tam nic nevypovídá, nic se neodhaluje. V tomhle příkladě, že jo, jsou i jiný, jestliže zážmí, nebo to také je implikace. Pak, no ale tam, tam to je... No tam ovšem, ta empírie v tomhle mě... No právě, no říkám, to jsou pak implikace nějakého fomoroempíry. No a protiplatí to, co jsem říkal já. Ano. Protože když to chceš očistit, a chceš mít tu čistou, čistý vztah implikační, který je na jakýkoliv empírii nezávislej, takže to není vlastně žádná implikace, nejbrž, že to je identita, že tautologie. Dobře. No a já se domyslím, že i v té empírii ten vztah musí být základem toho... Ne, implikace fomoroempíry. Což dovozuji, což dovozuji tím, že tam hravečky mohou být prostě jistý nebo nejistý, že jo, a tyto implikace platí, ne? Tak ještě nějaký příklad z empíry, aby to nebyla ta tautologie. Když třeba řeknu... Jestliže pršelo, je mokrý chodník, nebo to by byl příkladná implikace. No, no. A teď mě někdo řekne, no jo, ono nepršilo, ono je tady kropící auto. A nebo pršilo, ale byl tam deštník. No. Nebo nějaká střecha. No. A tak je teď pravda, že ten vztah implikace je v obou případech různý. Ještěže. A to vždy podle toho, jestli mám místotu, že pršelo, a že tam nebyl deštník, a že tam nebyl kropící auto. No. To je tady kontext. Jo, tak to všechno není logika. No, tak to je otázka, jestli je nebo ne. To není logika. No, tak jestli je nebo ne, to je otázka. O tom jsou různý názory. To není logika, protože logika není empirická, záleží to zjišťování deštníků a takovýchto věcí. To je něco úplně jiného. To nezaměňuji. To, že logika není možná bez kontextu, do niž patří empirie, je jedna věc. A to, že všechno je empirickýho původu, je druhá věc. Ještě bych se jednou k tomu příkladu vrátil s tím deštěm, jo. Tak v tom případě, že mám místotu, že pršelo, tak jestli, že pršelo, je mokrý chodník, jo. Víš, tam nebude deštník, ne? Mám tu jistotu, že... Tak co to je vlastně za tu jistotu? Teda podle kozáka. To je ta jistota? To je co? Že mám dostatek těch... Ano, dostatek zkušeností, informací. Vím, že je pršení vody a že když voda je na chodníku, takže vypadá v určitým způsobem, když mu říkám mokrý a tak. Tohle všechno tam je pokolenké. To není skupice auta, takže to je zdeště. A co to je za tu jistotu? Jak to k druhu je to jako jistota? Že vím, a když si to nám dohromady, tak jednoho z toho vím dojdu k tomu závěru. A ten vztah mezi tím, jedním co vím a druhým vím, to přece jenom, že toho, co vím, je tady víc a něco vyloučuju na ten vztah mezi tím, tak mi to konkrétně ukáž podrobně. Vím, že říkáš, že voda je na chodníku, k tomu říkám, že je mokrá a mokrý chodník. Když prší, padá voda z nebe, padá dolů, padá tady na chodník. Když tohle si dávám dohromady, tak mezi těmi takovými větami najdu nějakou souvislost na základě té souvislosti, pak teda taky tvořím tu implikaci. Jasný, že prší, je mokrý chodník. Ale ten vztah přece mezi těmi jednotlivými větami je nějakého druhu. Řečovej. To je jistě jiného druhu, než mezi pršením a mokrým chodníkem. Tak je to vždycky logismulista, toho by se nenešlo. To, co je v závěru, není ani v jedných z těch premis. Tam vždycky ještě musí se nějaká řečová souvislost nebo nějaká ovoje hrát. To by bylo stejně, ale tam on chtějí, že dochází k něčemu nutnému. To je něco podmíněného. Mě nezajímá tolik to podmíněného, ale to, že jsem vůbec schopen také s jistotou to říct. Odkud se ta jistota bude, to je jenom moje přesvědčení. Co to je ta jistota? To není jenom přesvědčení. Co je to ta jistota? Hrničně s jistotou na stole, s jistotou, že nebylo kropici. Já jsem schopen totiž ty podmínky tak nějak mít jistotu, že jsem ji vyučil. To je jedna z těch negativních formulací, že nepřišla je voda od jinutých z nebe, tak je to déšť. To pak už nemohla přijít od jinut. Tak to je déšť. Mám definovaný déšť. Mám chodník, není žádná překázanost. Jsem schopen mezi nebem a zemí, tak tam dopadne. Jsem schopen nějak ty podmínky najít a přehlednout je jako, že jsou úplné. A myslím si, že až když je přehlednout jako úplné, takže pak mám takovou jistotu, o které se tady mluví. No ale podle čeho týskávám tu úplnost? Podle nějaké logické struktury, ne? No jistě. A odkud tu strukturu beru? A jakého je druhu? Například předpokádám, že buď to musí přijít z nebe od nebo od jinut. Buď a nebo non a. Tohle třeba o tom a a non a, to tady nepředpokádám v tomhle soudu. No jistě, že. Předpokádám. A odkud se to vzalo? Je to nasouzeno. Je to namyšleno. Myšlenkově konstituováno. Myšlenkově konstituováno. To mi nic jako nevůbec nev tom. Ty chceš, aby se to vzalo od jinut. No ne, ne. To možná třeba chci, ale sám nevím, odkud se to má vzít. Teď mějte o tu problematičnost a tu jistotu. Ta problematičnost zase ukazuje krásně. A ta jistota to je jenom nějaká částečná jistota? Podle kozáka. Když mám nějakou jistotu. No podle kozáka nepochybně, ano. Záleží na tom kontextu. A v tom kontextu jsou vždycky přítomné empirické prvky. To jest, nikdy to není. No máme jen tak... Na mýře dezinteresu. A mýře dezinteresu, dobrá. A pokud ti jde o čirélogické souvislosti, které nejsou závislí na tom, no tak když to dokonale očistím, tak to jsou tautologie. A díky tomu je to naprosto nahlédnuté. No a tak... Tak já nemůžu mít jistotu o tom, jestli pršelo. Nemohu mít tedy jistotu principiálně jistotu o tom, že mokrý chodník jestli pršel. Takže mě se vlastně podle toho, nikdy s jistotou nebudu moc říct, jestli opravdu pršel. A vždycky jsou ještě nějaké možnosti, jak to někdo zařídil, aby to vypadalo, že to... Třeba takový poslední klám, tam bude klám třeba ten poslední argument, že když jsem viděl padat tu vodu, tak jsem řekl, že to byla alucinace. Takovýhle, jako jsou tady měněny. No ne, takovýhle. No tak to se dá říct vovšem, že totiž tohle... Že to je klám. Tak podívej se. Tak... V čem je ta... V čem je to teda... Nevíte, já se odomnívám totiž, že jsem schopen s jistotou říci, že pršelo, jo? Nebo jestli, že prší je chodník mokrý. Prosím. Nevím, že můžu říct jistotou. A ne z nějakou podmíněnou jistotou. Nebo... Tak mi vysvětlte na tomto příkladě. No když vyloučíš všetky jiné eventuality, než, že pršelo a chodník je mokrý, no tak pak můžeš směle tvrdit, že pršelo a chodník je mokrý. A s absolutní jistotou? No jistě, protože jsi vyloučil všecko ostatní. A to se mi principálně nemá podařit, podle okozárka, to všecko ostatní vyloučit, jo? No to se ti nikdy, samozřejmě. Prakticky se těm nikdy nepodaří. Je to jenom svrchovaně nepravděpodobné, že by třeba tady někdo nabral letku bombardérů, který v místě co by bombali. No to je něco, jakože se pletuje. Kdyby vylili vodu, že skonvíní, nebo já nevím. Poškálili mě. No a teď by tady daleko, široko, kolem to vypadalo, jakože pršelo, no ale byl bys oklaman, protože to všecko je aranžováno. Takže je to empirický soud, že říkám, pršelo, podívejte se, pršelo je mokrý chodník, ale když budou ty letky cákat zvolu vodu, tak neplatí ten soud, neplatí ta implikace, jestliže prší je chodník mokrej. To má na to vliv, jako ta cákající letka na tu letu. No ta letka zrovna ne, ale například zase platí, má na to vliv, že když prší, tak ten chodník nemusí být mokrej, protože ho přikrejou a pak to srolujou a chodník bude suchej, ačkoliv pršel. To je pravda, jestliže prší, ano, chodník nemusí být mokrej, pak... To je pravda. Musel bych ještě, tak dobře, abych, tak já mohu tu implikaci o všem rozšiřovat. Jestliže prší a chodník není přikrytej, tak je mokrej. Tak teď co se, co se, co se proti tomu může být? No takže nemusí být přikrytej, ale že například může ten chodník být v nějakém, v nějakém martianském městě, kde není hovzduší, a že tam je kopulé, takže není přikrytej. Tak já to rozšiřím. Jestliže tady ten chodník u nás před domem není přikrytej, a prší, tak je mokrej. Tak bude mokrej. Ano. No tak v zadaný, v zadaný souvislosti, dostávatních zkušeností a tak dále, to vypadá, že mohou být jisté, že mokrej. A proč to zadaných zkušeností? No protože ještě furt jenom mně nenapadá, co by ještě se mohlo zařídit, aby pršelo a nebyl mokrej. Nebo aby byl mokrej a nepršelo. A tak dále. Proč to jenom v rámci daných zkušeností nevím, co by ještě mohlo tam být na závadu. Abych to ještě vyloučil. No a dobře. A teď mě by zajímalo, odkud právě tak tento negativní postup vyloučil, že jo? Já tu jistotu mám tehdy, když už nemám co vyloučovat. Tedy na základě toho negativního kriteria. A myslím, že tady jsme tady pozitivní, ne? Tu jistotu mám tehdy, když jsem vyloučil všetky, nebo nejím, a tam ovšem potom jsem učinil jakékoliv vysluzování zbytečným, protože zůstává jenom ta identita. A to je právě ten, myslím, spadnej blotores, no jo? Takže tady se postupuje vyloučováním rušivých elementů, nebo takových zvrhu nejistoty. To jsi dělal tedy, aby ses ubránil, že jsi vyloučoval. Já jsem septal, co je kriterium jistoty. Když jsou tedy nějaké jisté, nebo jsou jenom podmínečně jisté, tak se mi ukazovalo, že se musí, abych se k nějaké jistotě neuvíral, odstraňovat takový rušivý element. A já následně na to odpovídám. To přece nemůže být z toho nějaké jistoty pozitivní. To se mi zdá teda pochybné kriterium. Nemůžu o tom potom, já stále dělám ten exkluzu jako život v pravdě a takhle, tak to mi taky potopí, protože budu ty rušivý elementy... Já taky jsem nepropagovala nějak zvlášť toho, nebo ani rušivých elementů. No tak septám. Co je kriterium jistoty podle kozáka? Jistoty jsou. To jsem septal, co to je, že jo. To je tedy nadzájem souhlasný, ale stále lístku se navidějí.

====================
s1.flac
====================
dvanáctého desáté dějiny čtyři. Abychom se k tomu tématu, který jsme si zvolili, dostali, tak si vybereme určitý kroky, když důvod a strategie se ukáže dodatečně. Vzniká tady totiž otázka, když filozofie přistupuje k dějinám, vzniká otázka, jak hodnotit dějiny, respektive jak v porozumění dějinám to, co jsou hodnoty. To, co se děje v dějinách, je jednak takovej ten objektivní prout událostí, nebo proč objektivní, prostě je takovej prout událostí, a za druhé se tam stávají věci, které mají nebo nemají smysl. A pokud nemají smysl, to, že nemají smysl, se ukazuje na pozadí něčeho, co má smysl. Tím se lišejí dějiny od přírody, kde tam naopak, když se něco objeví, že má smysl, tak je to na pozadí toho, co nemá smysl. Ten smysl myslím v tom běžném pojetí, samozřejmě pak filozofie se tím nespokojuje a pokouší se najít smysl i za tím přírodním dějím, za kosmologií, že kosmologický smysl nějakej. Ale o tom teda nebudeme teď tak dalece uvažovat, předběžně si to rozdělíme tak, že když se něco smysluplnýho děje v mrtvým kosmu, tak říkající v kosmu hvězd a kosmického prachu a plynu a záření a planet, když se děje něco takového smysluplného, jako je třeba vývoj života, který asi 3,5 až 4 miliardy na této zemi nebez přestání se teda pokračuje, no tak nepochybně ten rozvoj života je něco, co nám připomíná smysl nebo je něco, co se nám prezentuje jako cosi smysluplného. Ale tenhle smysl je na pozadí těch takových přírodních dějství, který jí popisuje fyzika, astrofizika a tak dále, je něčím mimořádným. To ostatní se děje podle přírodních zákonů, tak se tomu běžně rozumí, upozorňuji, že to má být pozadí toho výkladu, nikoliv, že bych tady říkal, že to tak je. A na pozadí toho, co se jenom děje a smysl nemá, najednou se tady odehrává něco, co smysl má. My jsme si už připomínali, že třeba ten předěl mezi tím, co smysl nemá a co smysl má, může být viděný třeba v těch dvou tendencech, entropická a negentropická. Tohle cetat jako by smysl neměla, že k tomu tíhnou věci sami, že procesy přírodní mají tendenci k stále větší a větší entropii. A naproti tomu, všude tam, kde vidíme, že se negentropie prosazuje, to je zda, že entropie ubývá, takže tam se děje něco smysluplného. Tam je nějaká organizace, něco se strukturuje proti pravděpodobnosti a tak. No, ale v dějinách je to naopak. V dějinách, když se ukáže něco jako nesmyslné, tak to působí jinak než ta holá příroda neživá. Působí to jako jakési narušení, smysluplných souvislostí, jako nějakej přeriv, jako propast, otevírající se někde, prostě něco neorganického, něco, co tam nepatří původně, co se tam prosazuje jako naprosto cizorodá záležitost. Když se ukáže v dějinách cosi nesmyslného, je to vždy něco, co člověka ohrožuje nějak. Nebo v čem cejtí jakési ohrožení. Protože pochopitelně člověk je bytost žijící ve smyslu. Protože už od nejmenších, ještě v druhé části svého embrionálního života, extrauterijního, jak jsme si připomínali podle Portmana, člověk je vtahován do sociálních souvislostí a to znamená do souvislostí vlogu, kde vládne řeč, do souvislostí, které se ukazují ve světě řeči. Takže všechny ty věci jsou nějak vtaženy do světa řeči a v něm se ukazují jako to, co jsou. A když se něco ukazuje ve světě řeči jako nesmysl, to je neřeč, jako protiřeč, tak se to ukazuje na pozadí toho smyslu. Logos je smysl, řeč, slovo. Na pozadí toho logu se prva ukazuje, že to je něco proti. Je to něco úplně jiného, to není pouhá příroda, to není logos. To byla jen taková extempore. Nám jde o to, že v přístupu k dějinám, k dějinným událostem i k dějinám v celku, možná můžeme tak říct, že je to vysoké stadium vývoje nebo postupu chápání, protože chápat dějiny v celku je něco velmi odlišného od chápání jistého výseku dějin, který si přivlastňujeme. To je navazování na jistou tradici, to je jedna věc. K dějinám v celku je jiná věc. Chápat, myšlenkově se vstáhnout k dějinám v celku je něco velmi pozdního. To vlastně na filozofické rovině se stalo až teprve před dvěmastý lety asi tak. A založeno, to ovšem bylo daleko dřív, ale mimo řeckou tradici. Je to v izraelské tradici, tam se dějin jednoho kmene nebo několika kmenů, které patřili k sobě, to je dějiny Izraele, se chápaly jako osa světových dějin. Všechny ostatní dějiny ostatních národů byly nějakým způsobem jenom takovým koloritem nebo takovým předměstím, okrajem toho podstatního, co se dělo. A to se dělo s lidem božím, s vyvoleným lidem božím. To je první pochopení dějin v celku, když vidíme velmi partikulární, tedy nedokonalý, ale přece jenom je to pokus vztáhnout se k dějinám v celku. A my dnes, když se vztahujeme k dějinám, tak navazujeme na tuhle linii. Nemůžeme navazovat na jinou. Děláme to právě tím způsobem, jak to začali dělat ve starým Izraeli. A tak, to byl druhý extempore, přístup k dějinám vůbec všeobecným, nebo ještě předtím k jednotlivým dějinem událostem, může být především objektivní. Jak to někteří historikové postulovali, obvykle se cituje slavnej výrok Rankův, že dějiny, skutečné dějiny, ne tedy historie, to, co my o tom vykládáme, ale to, co se skutečně děje, ať stalo, to je předmět, kterým se zabývá historiografie, a ten dějepisec se pokouší uchopit a ukázat wie es eigentlich gewesen, jak říká Rankův, jak to vlastně bylo, jak to v skutku bylo. Tenhle objekt tzv. objektivní, když užíváme slovo objektivní v této souvislosti, není to proto, že bychom my to za objektivní považovali. To už jsme si řekli minule, že žádná taková objektivita není možná, protože dějiny nejsou objektivní. Dějiny se nedějou objektivně, nezávisle na člověku. Není to před ním, to, co sedě, není to před ním. Děje se to s ním. Z toho důvodu principiálně přístup k dějinám jako k něčemu objektivnímu je falešný. Je prostě mylný. Když řekneme objektivní přístup, tak to není hodnocení přístupu jakožto objektivního. Mluvíme o přístupu, který sám sebe chápe jako objektivní. A my víme, že nemůže být. Ale nicméně teda jeho cílem je být objektivní. A tak tenhle takzvaný objektivní přístup je základní praktickou i teoretickou překážkou pro chápání smyslu i pro hodnocení, zhodnocování. Chápat smysl nemůžeš, že hodnotíme vždycky. Ten smysl totiž není dán někde na jednom místě, abychom my nahlédli ten smysl. My se k tomu smyslu dostáváme z kontextů a ty kontexty musíme nějakým způsobem vážit, měřit, hodnotit podle nějakých kriterií atd. Vždycky k tomu smyslu se dostáváme hodnocení. To platí nejen pro historii, ale platí to pro všechno. K smyslu toho, co se říká. K smyslu toho, jak někdo jedná. K smyslu toho, jak určitá skupina lidí myslí a jedná. K tomu, jak umělecké dílo oslovuje atd. K tomu se všemu dostáváme přes to, čemu říkáme hodnocení. I když byly vykonány pokusy, aby hodnocení se soustředilo do nějakých zvláštních disciplín, tzv. axiologie, kdy se vyhražuje této disciplíně zájem o normy a jejich aplikace, zatímco v těch ostatních disciplínách už žádný normy nejde atd. To je prostě jenom namatení. Někdy se k tomu vrátíme, že bez hodnocení nelze ničemu rozumět. Když někdo vás osloví něco, vám řekne, tak vždycky, když mu chcete rozumět, tak mu rozumíte, takže hodnotíte to, co říká. Řekněme v tom smyslu, jak používal Whitehead toho termína evaluation. Vyhodnocování. Prostě to je určitej myšlenkovej postup, bez kterého není chápání, není porozumění. Je to tedy víc, než jenom, že by bylo možné něco konstatovat, že něco je takové a takové a teď ještě vedle toho by se to zhodnocovalo. Vy to tím, že to zhodnocujete, teprve poznáte, o co jde. Není to tedy, že byste byli schopni něco poznat bez hodnocení. Tam, kde jde o smysl, tam vždycky přístup k němu je hodnocením. Bez toho hodnocení, zhodnocování, nemůžete vůbec ten smysl nalédnout. Tak my jsme si řekli, že ten takzvaný objektivní přístup je velikou překážkou. To ovšem neznamená, že celé dějiny, nebo dějiny ve své podstatě, jsou něčím, co by nemělo žádný objektivní korelát, co by nemělo objektivní stránku. Samozřejmě, že má. My jsme si řekli, co to je dění. Dění, že je dění údálosti primárně. Není žádný dění všeobecný, myž jsou jednotlivé údálosti, které na sebe navazují nebo nenavazují. A to dění spočívá ve zvnějšňování vnitřního. Nebo ve zpředmětňování nepředmětného. A to znamená, dějiny jsou vždycky také to, co se stalo. My se jen budeme bránit, redukovat dějiny na to, co se stalo. K ději nám patří taky všechny ty možnosti, které nenastaly, takzvané, jak se tomu říká, když chceme porozumět nějaké postavě historické, tak my musíme chápat ten její vnitřní svět. My musíme rozumět, že se třeba státník, nebo náboženský myslitel, nebo filozof a tak dále, že se rozhodovali a nevěděli, jak to dopadne. K tomu, jak se rozhodovali, patří vědomí těch několika otevřených možností. A nebo slepota vůči možností, která se nabízela a nebyla viděna. To patří dějinám, i když se to nerealizovalo. Chápat dějiny tak, že je redukujeme jenom na to, co se stalo, znamená ji nepochopit. Ale nicméně k dějinám patří taky a zejména na to, co se skutečně stalo. Že ne, že bychom to škrtli. To tam musí být. Jenomže to má kontexty určitý. Ale je to tam. I ten objektivní charakter dějin nemůžeme přehlížet. Musíme vzít vážně. Všem k objektivnímu charakteru dějin může patřit něco, co nemá se smyslem dějin co společného. Když budete se zabývat určitou dobou života společnosti, která žila na italském polostrově, na tý botě, konkrétně v nějakém městě, třeba v Pompeji, tak přijdete v určitém momentě ke dnu, kdy tam spadlo strašné tuny, tisíce a možná miliony tun, kamení, popele, lávy. Já vím, že všechny Pompeje zmizely pod tímto nánosem. A to byl konec dějin Pompeji. To je objektivní záležitost. Prostě to nemůžeme zanedbat. Že Pompeje měli nějaké otevřené možnosti ještě den předtím, to je fakt. Ale my nemůžeme historicky postupovat tak, že bychom zanedbali, že v důsledku nějakých přírodních kataklizmat, vyvolaných soptěním, že náhle tam bylo něco absurdně ukončeno. No jenže i když tak katastrofáním a brutálním způsobem byl ukončen život společnosti v Pompeji, tak to nemůžeme považovat za něco, co podstatně patří ke smyslu, zase to říkám jenom do diskuse, co patří ke smyslu dějin Pompeji. Naproti tomu my víme, že podobný případ je líčený v souvislosti s Abrahamem a Lotem, tam šlo o Sodomu a Gomoru a došlo asi k něčemu podobnýmu. Na tom najdeme pokus lidí pochopit i tu přírodní katastrofu, takzvanou přírodní katastrofu, jak my to vidíme, to pochopit jako něco smyslupnýho, je to trest za to, čím ti lidé tam zřešili. Je to trest cejtřích. Dokonce to kataklizma má určitý smysl, není to cosi absurdního, ale je to něco smyslupnýho, ve světle čeho se absurditou stává ten život Sodomy a Gomory před tím trestem. To bylo to absurdní, co tam dělali. Za to byly potrestání a to mělo smysl. Tady vidíte, jak lidi dokonce takovou přírodní katastrofu se pokoušeli chápat jako cosi smyslupnýho. Což je přinejmenším doklad toho, jak člověk žije ve světě smyslu a jak se nedovede, nemůže smířit s tím, že by nesmyslnost, absurdita mohla vtrhnout do lidského života, ať už individuálního nebo kolektívního, celých kolektívů, celých společenství a nabit vrchu. Člověk se tomu brání. Je otázka, jestli je to jen subjektivní záležitost. Možnáže jsou tady nejvážnější důvody, proč se tomu bránit. Ale to momentálně necháváme stranou. Takže dějně nepochybně mají tu objektivní stránku, mají nepochybně objektivní rysy, hrají v nich roli objektivní faktory. A my ovšem nemůžeme tu objektivitu, objektivní stránku, jen tak beze všeho učinit součástí toho smysluplnýho, o čem dějí náhle, a tím méně základnou toho smysluplnýho. Ale nemůžeme to přehlížet. To je součást, to je složka dějinného dění. My musíme brát na vědomí, ale nejsou to dějiny celé. To znamená, když se pokoušíme hodnotit, vyhodnocovat, tak my nebudeme vyhodnocovat primárně ty objektivní prvky, objektivní složky dějin, ale vyhodnocovat budeme to, co v nich nemá charakter objektivní. To je, a co tam je, co nemá charakter objektivní? To jsou lidské činy, lidská jednání. My můžeme hodnotit, vyhodnocovat pouze lidské chování, lidské jednání, činy, lidské podnikání, organizování atd. Když dáme vedle sebe tyhle dvě věci, objektivní stránku dějin a to, co podnikají lidé, tak si umožňujeme, když to rozlištíme, tak si umožňujeme najít smysluplné jednání tam, kde navenek dojde ke krachu. To je pro pojetí dějin nesmírně důležitá věc, že nemůžeme postupovat při vyhodnocování podle výsledků. Jednoduše podle výsledků. Totiž jde o to, že my nevíme nikdy v dějinách, co je vlastně výsledek. Dějiny nekončejí. To, co se jeví jako konec, jako krach, tak se může najednou ukázat jako velká přednost, jako výhoda. Dokonce je možno říct, že největší pokroky v dějinách se odehrály tam, kde se našli lidi, který byli schopni z čeho si to vypadá jako nevýhoda, jako prohra, jako naprostej konec, který z toho dovedli udělat novej začátek. Jak, ze jakých okolností a tak dále, to je jiná věc. Uvedu příklad, který uvádí Emanuel Radl na začátku dějin filozofie a cituje to z Tolstého Války a míru. Tam je pozoruhodný, jestli jste to nečetli, nebo si to nepamatujete, tak si to připomeňte. Na jednom místě se tam velice důkladně líčí, jak Napoleon vtrhl nejenom do Rusy, ale jak pronikal až daleko k Moskvě. A Kutuzov tam vyklidil Moskvu, nehájil Moskvu, dokonce ji nechal zapálit, ustoupil a od samého začátku tvrdil, že to je konec napolenových vojsk. Došlo k tomu, že Francouzi obsadili Moskvu, ovšem všecko dřevěné, tam prakticky schořelo. Teď neměli kde bydlet, přišli obrovské mrazy, s kterými Kutuzov potřítal, a spoustu jich tam pomrzlo. Bez porážky začali ustupovat. Kutuzov tvrdil, když ustoupil, zapálil Moskvu a ustoupil se svým vojskem, to znamená prohrál, tvrdil, že to vítězství a že tohle definitivně likviduje veškeré šance Napolonovi. Je to velice pozorovatná věc, je to hodnocení, které jde napříč tomu, co je před očima. U všem tým byly asi objektivní zkušky, ne? Nic proti tomu. Ale on s tím počítal. Když to ten Napolón s tím nepočítal, jak se zdá, nebyl na to připravený. Napolón si myslel, že to posadí v Moskvi. A Kutuzov ji nechal zapálit. Je to teda podivný vítězství, když zapálí své hlavní město. Nicméně fakt je ten, že to byl konec, ať se to hodnotí. To je příklad, který uvádí Rádl. A jiný takový příklad je tenhle způsob myšlení, to jsem právě chtěl ukázat, je hluboce zakotvený v té tradici židovsko-křesťanské. To, že konec se může ukázat jako začátek, to, že krach se může ukázat jako vítězství, to je součást vlastního poselství Evangelia. A ne té prvé Evangelie, to jsou jakýsi pravzory, jsou už ve starým zákoně. Ale tohle je kardinální případ. Na první pohled, když ta záležitost byla velice kuriózní, Ježíš byl dost znám, jak se zdá, podle toho lidi, který nepatřili k židům, tak němu posílali svý služebníky nebo zvali ho, aby ho pozvali, když měl nemocný dítě, nebo byly nějaké problémy, sami byli nemocný. Ta důvěra v takovém šamanství, to, že má moc nad nečistými duchy a nad všim možným, byla veliká. Třeba ten důstojník římskej, který měl tu nemocnou dcerušku a už nevěděl, co to, a poslal pro Ježíše. Ten tam používá zvlášť zajímavé argumentace, když zve Ježíše, aby přišel k ní, a pak říká, ale ty tam ani nemusíš chodit, já tě nechci obtěžovat, já přece vím, jak to ve vojsku chodí, já přece nemusím všude jít, já prostě pošlu služebníka, podřízenýho, řeknu mu, co musí udělat, a on to udělá. Ty můžeš tady klidně zůstat a nařídit, aby nemoc odešla a ona odejde. Prostě tak po vojensku to tam bral. Takový židovstvím, který prostě spolehal na Ježíše jako na šamana. Přesto Ježíš to chápal jako výru a si přijal tuhletu rovinu. Tak si neoškleboval se nad tím, neodmítal to. Ježíš byl velmi známej a pravděpodobně nějakej čas unikal policajtům, tak říkající. Už byl vždycky takška zajat a vždycky nějak unik. No ale schylovalo se stále víc a víc ke střetnutí až k tomu, že Ježíšovi muselo být naprosto jasný, že dojde k měření sil, že už nemůže unikat trvale, tak i to nemělo smysl unikat. Bylo to spíš jenom prodlužování toho období, dokdy mohl působit tím běžným způsobem, ale jednou muselo dojít k něčemu podstatnějšímu. Jestli to neznáte, tak si to přečtěte. On ten poslední večer měl učetníky kolem sebe a teď tím říkal, dokonce připomínal, jakým kdysi, když je posílal po celém Izraeli a dokonce i někam jinam, tak jakým říkal, neberte si sebou nic, neberte si mošny, neberte si jídlo, neberte si peníze, neberte si mošny a jíst, anebo se na ně vykašlete a jděte jinam. A teď říká, pamatujete si, jak jsem vám tenkrát říkal, tak teď je to úplně jinak. Teď si všichni napěknete mošny, připravte se na to, že třeba nebudeme moc nic nakupovat, že jídlo já nevím, na kolik dní, a opatřte si meče. Z toho je naprosto zjevný, i když už tam v textu se objevila interpretace, že Ježíš myslel meč duchovný. Ale to je jenom z rozpačitosti dodatečně tam vloženo. Svědčí spíš o jaký svět naprosté odanosti tradici ústní, že i do toho písemného projevu tam přišlo to, že Ježíš řekl, opatřte si meče. A jenom, že je vykonán pokus ne to vymazat, nebož trochu to zmírnitou interpretací. Já si myslím, že takováhle místa mohla pochybovat, jestli to tam není dodatečně vloženo. Ale tohle je místo, které tam určitě dodatečně vloženo není. To je místo původní. A dodatečně je jenom malinko uhlazeno. Ježíš skutečně svým učetníkům říkal, aby si opatřili meče. Jenom, že oni to byli takový pozoruhodný lemplové, neschopové, že já nevím, po kolika hodinách se zase sešli. A teď mu říkají s takovým rozpačitým výrazem ale máme jenom dva meče. To už byla vyslovená srabárna. On jim řekl, aby si každej opatřil meč. Bylo jich dvanáct. Kdo ví, jestli tam nich nebylo víc pohromadě? Na některých místech posílá předtím padesát. A oni přinesou dva meče. Horkotěžko. Já si úplně dovedu představit, jak byly ještě zrezavělí a tupí a já nevím, co všechno. V této situaci, když Ježíš vidí, jaký neschopy tam kole sebe má, tak říká, nechte to, tak to stačí. Cirkev to pak interpretovala jednak, že myslel, to je přímo v textu tam, ale oni nechápali, že měl na mysli meč duchovní. To je naprostá nepochybně. Já si myslím, samozřejmě teologově by mě spráskali. A pak je druhá tradiční interpretace, že totiž psáno bylo, že Ježíš bude souzen a odsouzen jako zločinec. A protože bylo potřeba mít aspoň malou pistolku, která mohou být odsouzené jako ozbrojenej lumb. Jinak by to nemělo základ. Bylo potřeba to všechno zařídit, aby tam mohlo být odsouzené jako lumb. Ježíš řekl, to stačí, na tento účel to stačilo. On se vlastně bránit nechtěl. Myslím, že to je druhý způsob mizinterpretace, že Ježíš nepochybně se bránit chtěl. V tradici se líčí jako takovej slušnej mladej muž s takovýma holubičíma očima, který měl rád ty malé děti kolem sebe. Pro tenhle svět vůbec nebyl, měl furt zraky upřené k nebi. Což je teda stylizace taková dost kičovitá. Když si chceme opravit tuhle představu, tak si musíme uvědomit, jak to asi vypadalo, když přišel do toho nádvoří chrámového a teď tam viděl, jak tam vyměňují peníze, oběd se nesměla kupovat za císařské peníze. V předsední chrámoví byli penězoměnci, kterým se zaplatilo běžnou měnou. Oni za to dali chrámové peníze a za ty peníze se vedle koupili holubice, berani, kozlové a tak, co se tam všechno obětovalo. To se nesmělo koupit za ty císařské peníze. Tak tam byli penězoměnci. Těch zvířat obětních, nějakých volejů a já nevím, co se ještě k tomu všechno potřebovalo. Tam byl velký provoz, tam byl trah v předsední chrámoví, teda nádvoří před chrámem. Ježíš tam přišel a říkal, učinili jste dům můj nebo dům hospodinů v Peleší Lotrovskou. Vzal dudky a všechno vyhnal z toho nádvoří. Tam se mluví o dudkách. Takové jemnější křesťanské duše, nikde se neříká, že těma dudkama šel na ty penězoměnce, to bylo jen na ten dobytek, který tam byl připraven k těm obětám. Zase pokus to nějakým způsobem změkčit. Ale pak se tam líčí, aby bylo naplněno slovo horlivost vás nedladne. Starozákonní proroctví o mesiáši. Když se tam odvolávají na horlivost toho mesiáše, tak proč se to má změkčovat, že to byla horlivost jen pokud se teče bíčku a koz a holubic nebo kterýho. Tam jim rozsypal taky ty peníze. To je daleko jednodušší vzít a praštit s tím vozem. Je evidentní, že tam se Ježíšor vopravdu zhorlil. To vůbec nebyla taková mírná holubičí duše. Tam udělal pěkný virval. A v chrámě, na veřejnosti. Já bych to bral tak, že ten večer měl si správy svý, to si dovedeme představit. Měl svý přívržence, ty mu přišli říct, že se proti němu chystá zátah, aby zas mohl utíct, jako vždycky utíkal. Moc krát se tam píše, že utek zprostředku jejich. Tak mu to přišli říct a on si uvědomil, že nemůže furt utíkat a že se do toho pustí pořádně. Protiž ty všelijaké zéloti a politické zéloti byly. Ježíš tam proti tomu byl umírněnej. To bylo po Makabejském povstání. Takových povstání tam byla celá řada. Krvavě potřených a vždycky znovu k něčemu došlo. Si nedali pokoj a nedali pokoj. Je velmi pravděpodobné, že když Ježíš vcházel do Jeruzalema, tak byl vítán, že mu házeli ty květy pod nohy. Byl vítán jako mesiáš politický. Konečně někdo, kdo sjednotí Izrael v odboji proti římanům, aby konečně zase... To bylo svéprávní izraelské království, nepodléhající nějakým cizákům římským. To Ježíš odmít. Musíme to se všichni neancí vždycky chápat. Ježíš nebyl orientován na politické znovuzřízení samostatného izraelského státu. No ale nicméně tady nebojoval proti římanům. Tady byl ohrožován tou hierarchií izraelskou. No a pravděpodobně se hodlal bránit silou. A teprve... Ano, ty máš tomu poznání. Spravně, činíš, zakecal jsem to. Jejich naprostou důvěru, že to Ježíš má všechno v ruce. Oni věděli o ty svý neschopnosti, a byli tak bezpomocní a přišli jenom, máme jenom dva měče, ale celkem pravděpodobně, to nebyla jenom lemplovitost, ale oni tak věřili, že Ježíš má tu moc, že vlastně na nich nezáleží, že ani nepocitovali tu nepřípadnost toho, že se nevyzbrojili. No a teď si představte, že to dopadlo jak nejhůž to mohlo. Ještě navíc, oni prostě usnuli, on je prosil, aby byli vzhůru, a oni v momentě, kdy mělo dojít ke střetnutí, chrápali. On byl sám. A teď tam přišel ten jeden, ho zdradil, políbil, byl zatčen, souzen, asi dost pofidelným slusem, taky ho zmlátili, jak si k tomu opatří, plivali na něj a já nevím, co všechno. No a byl odsouzen a popraven. To nebyl první takových podobných, tam bylo popraveno celá Halda, a právě tímto hanebným způsobem, pověšením zaživa na kříž při spouře otroků, tak to byly tisíce a tisíce křížů podél cesta, v náměstí, já nevím kde, všude, že tam vysely jeden otrok vedle druhýho. To byl hrozný konec pro lidi, kteří měli. A teď si představ, že z tohohle konce, z toho krachu neobyčejného, když ten, kdo má zachránit všechno, tak skončí na šibenici. Tak najednou bylo učiněno vítězství. Nejednou, připusťme, nemusíme ničemu věřit, ale je to něco obrovského. To je něco, co překračuje takovou tu běžnou úroveň reakcí na věci. Když dojde k nejhoršímu a teď z toho nejhoršího se vytříská vítězství, tomu říkám, že když mám tanky, když mám letadla, když mám velbloudy, když mám koně, komu se to říká, že David doufal v koních a v mužích s lejtkama udatnýma, tak to není kunšt, ale zvítězit v takovýmhle srabu, to je cosi velkolepýho. A to umožňuje nový pochopení dějin. Nebere se s poslední vážností to, co je před očima. To objektivní, to daný. Ten smysl je možno pochopit tak radikálně, že dokonce to, co je před očima a co je vyslovená porážka, se může stát vítězstvím. Se může stát nebo aspoň novým začátkem. Tedy pochopení dějin jako něčeho, co není redukováno na ty vnější fakta. To je na to, čemu Ranke říkal, was eigentlich gewesen. To je otevření cesty k pochopení dějin.

====================
s2.flac
====================
a já mím ten paralypomenon, že tam mě jako... V podstatě jde o to, že Možišové knihy jsou mnohem pozdější než proroci. Čili nemůžeme říkat, že to začíná paralypomenonem. No a nejspíš se myslela historie a to o všem je historie pochopená velice tak jako nepřesně. Protože nepochybně teda určitý prvky prorockýho pojetí se najdou nepochybně a zjemně v těch Možišovských knihách. Já si nebudu představit, jak ta historie o Abrahamovi nebo Abramovi ještě v tu chvíli, jak by byla myslitelná bez toho prorockého pojetí. Prostě jak by mohla být takhle interpretovaná, jinak než v tradici nebo pod vlivem té tradice prorocké. Nepochybně i ty historie nesou jakýsi vodlesk toho. Ovšem mnohem je to velmi upadlý v upadlý podobě, že třeba takovéto kádrování králů, takových méně známých, když se říká o nich v podstatě jenom a činil to, co je dobrého před očima hospodinové, a nebo to činil, co je zlého před očima hospodinové. A tím je zkádrovaný celý král. Tak to není historie žádná, ne v tomhle smyslu. Teď navíc se tam nacházejí ty dvě linie, jsou tam ty historie, které jsou vylíčené, tak, jak to potřebovali kniží. To jsou ta tradice, jak se to říká, ty dvě hlavní tradice Elohim a... ...Jahvistář. ...Jahvistářské knižství. ...Jahvistářské knižství. Prostě jsou tam takové prvky ideologické prokrálovské a protikrálovské. Takže je otázka, jestli se toto může považovat za filozofii dějin. Pravda je, že to odpovídá spíš takové funkci historiků, jaký měli v době králu a šlechty, kdy študovali v těch archívech, co možná nejvyšperkovanější biografie předků těch panovníků nebo těch šlechticů. Čili to byly historie ad usum delfíny, ad usum toho, kterého šlechtice nebo krále a tak dále, tam to pochopení dějín v celku, tam chybí. A jsou to spíš takové ty jednotlivé historky, které jsou také skloubené spíš násilně a mechanicky do nějakých těch životopisů nebo rodopisů a tak. Tak něco podobného tam zastávají, je tam takový ten ideologický moment silný. Tam je to v mnohem takové ryzejší podobě, kdy ten základní důr se dává na souč hospodinu, nebo slovo hospodinu, nebo něco, co je rozhodující a o čem neví, a o čem nejenom, že nerozhoduje člověk, o čem na co nemá vliv, ale co nějak mu není podporou, protože je mu orientací. Není to něco, čím by mohl přizdobit sebe, že je to ten, co čím je dobré před očíma hospodinovým. Je to takový barvotiskovej, pohádkovej obraz toho krále. To je tak všeobecně. Je možný, já bych se na to musel podívat, já jako z této hlediska jsem to nečet, znova si to přečíst a najít, jestli tam jsou nějaké prvky, které tam budou, ale budou asi zasutý a trochu posunutý, ale pokud mě ten vliv prorocký tam dost bude silný. Proběháně nebou stálit ty Augustinovy, to de cvita te dei, to taky nejsou dějiny v celku, ať to tedy skutečně tam je několik stáletí. Já nevím. U těch proroků je spíš než to pojetí dějin v celku, je tam cosi, bez čeho takový pojetí v dějin v celku není možný. Ne, že by to bylo provedeno, ale je tady jakási rovina, jakási základná, na níž vůbec to pochopení dějin v celku, to je pochopení dějin jako jakéhosi celku, je připraveno. Augustina je nepochybně. To, že on vedle dějin běžnejch tam dává, ukazuje to město boží, tak to je jakejsi pokus ukázat, že smysl toho, co se děje, je až za tím, co je na venek. Myslím, že to tam je připraveno. No ale dějní myšlení to není, protože je to dokonce určitej úpadek vůči prorokům. Augustin je novoplatonik, ten život města božího si představuje jako vytrženej z těch dějin, těch měst v obyčejných. A si dává tomu jakejsi naddějinej charakter. Tak nepochybně to jako dějní myšlení nelze. Tam jsou mnohé předpoklady k tomu. Můžu představit, jak by moderní pojetí dějin mohlo zanedbat studium, vůbec nedbat Augustina. Je to strašně důležité. Ale to je jenom předchůdce, je to příprava. Dějní myšlení se prosadilo v opravdu až velmi pozdě, až v tom 18. století. Já tady mám zase ještě něco z minula. Na začátku jste říkal posledně, co je to smysl, jak se k ním můžeme vztáhnout a kde se smysl bere. A mě by zajímala ta otázka, kde se ten smysl bere. Jestli to ještě budeme třeba brát. To už jsme ale brali loni. A já jsem dneska na to poněkud navazoval, že ten smysl, řeč, slovo, to patří k sobě. A kde se smysl bere? Ten smysl základně je něco jako prostor, v kterém se cokoliv smyslu plného může být. Podobně jako řeč je základní prostor, v němž je možno něco promluvit. Kde se bere? To jsou určitý věci, o kterých se dost dobře nemá smysl tázat, kde se berou. Když někdo je přesvědčený, že všechno je duch, nebo všechno je hmota, to je ten klasický idealistický nebo materialistický monismus, tak ten vylúčuje otázku, kde se ten duch nebo hmota vzala. Když vezmeme ty staroviký presokratiky, když tález řekne, že všechno je voda, když se zeptáte, kde se ta voda bere, tak nějak mluvíte nevěcně. Tu otázku jsem ale čerpal pouze od vás, když jste položil vy posledně. Jak se mýl? Tady bylo na začátku, že jsme tam dávali příklady mezi filozofem a přírodověcem, ten jeden se ptá po tom smyslu všem, ten druhý jiný, která je věcná stránka. Pak jste položil otázku, co to teda ten smysl je, kde se ten smysl bere. To byla vaše otázka, protože já pouze... Jo, je to tam. Ano, ano, ano. Historie vnitřní smysl... Takže jako tentokrát... No tak dobře, no tak... Na to je odpověď ta, že se nebere, že je něčím předcházejícím. Já nevím, možná, že ono totiž o smyslu se dá hovořit ve dvojím významu, ve dvojím smyslu, totiž buď o smyslu jako jakémsi prostoru v němž něco může být smysluplný nebo ne, a po druhé se můžeme mluvit o smyslu jako o smysluplnosti konkrétní nějaké údálosti, nějakého vztahu, nějakého jednání a tak dále. Když budeme mluvit třeba o smyslu Renesance, tak pak to není něco, co předcházelo Renesance. Protože to je pak místo, které Renesance má v jakémsi smysluplnějším, smysluplném kontextu širší. Tak podle toho, jak... Tady bylo řečeno, že to má smysl. A otázky, co je to ten smysl, jak se k němu můžeme vztáhnout a kdy se ten smysl bere. Ten smysl, který mají dějiny. No no. No to mám v ráno také, má to smysl našich dějin, smysl dějiny. No tak takhle jako otázku je to možno formulovat, že na to odpověď o všem je, samozřejmě se nemůžeme vtázat smysluplně po tom, kde se bere smysl v tom širokém významu. Ovšem smysl dějin, to není smysl vůbec. Tedy musíme vymezit, jaký je vztah mezi smyslem jako prostorem v něm, či je vůbec něco smysluplného možného. A potom třeba jak smysl dějin, nebo ještě může smysl nějaké dějine hůdálosti a tak. Tam je možno tu otázku teda i položit takhle a považovat ji za legitimní. A kde se ten smysl bere, to je naznačeno v tom, že za prvé dějiny nemají automaticky ten smysl, protože to není inherentní smysl. Ten smysl do dějin proniká, je to nepřesně formulováno, protože když tam neproniká tímto způsobem, tak to vlastně nejsou dějiny. Ovšem, on tam může tímto, touto cestou pronikat taky nesmysl, ale zase ten nesmysl tam může pronikat jen na pozadí toho smyslu, čili je to při jednom. Ale zásadně smysluplnost dějin je něco, co prochází lidskou subjektivitou. Ta stránka dějin, která neprochází lidskou subjektivitou, není smysluplná, nebo není nositelem smyslu. To je jenom ten ménější aspekt. No a ten smysl dějin se bere v dějinách skrze jednání lidí, jenomže jednání lidí může být smysluplný, nebo protismyslný, nebo nesmyslný. V posledu to nezáleží zase na lidech, co je smysl a co není smysl dějin, jenomže záleží to na tom smyslu, u kterého se nemůžeme tázat, protože je předpokladem, aby vůbec cokoliv smysluplného se mohlo dít. A tento smysl buď chápeme jako logos, to je jako řeč, neboť všechno, co se dostává do světa řečí, tak tím se mu dostává smyslu, co se dostává se tím, čím je. A nebo ten smysl zakotujeme ještě hlouběji a řekneme, že ten řečovej smysl, že je co jsi jenom předběžnýho, že to je úroveň. Jaká jsi předběžná, prvotní, nebo prvotní špatně, jako částečná, nebo to je jenom provizorní. A ten vlastní smysl, to je pravda. Tedy pak by bylo možno říct, že smysl dějin spočívá základně a především v tom, jak pravda se vtiskuje dějinám, nebo je vtiskována dějinám, nebo jak pravda se prosazuje v dějinách. Tak asi takhle by se dalo nějak to říct. Ale takhle je to strašně dogmaticky a stručně a předběžně formulováno samozřejmě, to musí prokázat daleko konkrétně na jednotlivých případech. Jsme si říkali, že ty jednotlivý případy předvedeme, takže to časem se k tému vrátíme. A předběžně by to mohlo stačit takhle. Nestačí. Dneska jsi jenom říkal, co jsi dneska říkal o tom smyslu, že tady člověk by to zvící ve smyslu, když tam říkáš, že tady člověk, který je v té řečové oblasti, tak už to zakládá jako smysl dostupu je do světa řeči. Počkej, kde to tu? Zakládá? Ten člověk zakládá? Ne ten člověk zakládá, ale člověk tedy, který je ve světě řeči, je ve smyslu. Žije ve smyslu. Žije v prostoru smyslu. To neznamená, že to, co děje, dělá, nebo co žije, že už je EOY smysluplný. Naopak v tom světě smyslu nebo v tom prostoru smyslu se jeho jednání nebo jeho život se ukazuje jako smysluplný nebo nesmyslný, nebo jako kombinace smysluplnýho a nesmyslnýho, nebo směs, nebo zmaťas smysluplnýho a nesmyslnýho, neintegrovaný atd. Se ukazuje takovej. My jsme přece o tom hovořili, o světě řeči jsme hovořili o ní a šlo nám o to, že vlastně ve světě řeči že se všemu dostává slova. Jenomže je rozdíl, jestli v tom kontextu, v tom světě slova, jestli se dostane slovo, nebo jestli dostanou slovo kameny a my víme, že to je možné, že v tomto světě že i kameny mohou promluvit. Ale že to je rozdíl od toho, když promluví člověk. Takže ten vstup kamene nebo jakýkoliv jiný přírodniny do světa řeči, že je jinej než vstup člověka do světa řeči. Zatímco kamen, kamenu se tam dostává jakýhosi slova v tom smyslu, že promluví. promluví tak člověk promluvá tím způsobem, že se zároveň vstavuje sám k sobě. Kamen se nevstavuje k sobě. Kamen promluví jenom skrze promluvání člověka. Kamen není schopen promluvit sám. Řekněme, nějaká stopa kamen, na kterým se najde zaschlá krév a na tom dva, tři vlasy. Tak ten kamen promluví jenom skrze kriminalistu, který je schopen odhlédnout od krás přírody a od lesa a od sbírání hříbků atd. A soustředí svou pozornost na jeden z četných šutrů, jenom proto, že tam je malinko něco máznutýho a nějaký dva klupy na tom. Kdo dovede vydělit tento jedinečný kamen, dovede vydělit z toho ostatního. Jako, co si co promluvá. Čili je to ten kriminalista, který nechává ten kamen promluvit. Je jakýmsi tlumočníkem toho promluvení kamene. Čili všechny věci, včetně té kamenů, jsou schopný promluvit jedině skrze promluvení člověka. A nebo pravdy? Nikoliv. Kameny budou volat z kamenů, z budin? Ano, ale to všecko skrze lidi. Poněvadž pravda skrze kamen nemůže promluvit, míl byš jenom něco posunout. Skutečně promluvit může jedině skrze promluvu člověka. Především pravda oslovuje skrze řeč. Teprve skrze svět řeči oslovuje člověka. Ale promluvá do dějnýho kontextu jedině skrze promluvení člověka. Tam, kde člověk nic nechápe, tam pravda je nemá. Pravda nedovede sama promluvat, když není ke komu. A skrze koho? Nebo nedovede. Prostě tomu se neříká promluvání. Pravda úsobí jiným způsobem, ale ne promluvání. Promluvit může pravda jedině jedině tak, že osloví člověka a skrze něho ty další. To je dvojí způsob. Buď přímo, anebo skrze člověka. Ale nikdy nemůže oslovit pravda skrze kámen. Tam musí být vždycky útoč člověk. Kámen promluví jedině skrze člověka. Musí člověk poznat, že to je pravda promluvila. No, to je potíše ale i neodstranitelná. Protože sama podstata toho, čemu se říká kritérium, je takové povahy, že se pravda jakémukoliv kritérium musí vymýkat. Nemůže existovat žádný kritérium pravdy v tom posledním smyslu. Jsou kritéria pravdivosti poznatku, nebo výroku, nebo koncepce, pravdivost jednání. To jsou kritéria na to. Pomocná. Ale tím rozhodujícím kritériem je pravda sama. Čili pro ní už žádný další kritérium nemůže vejít. A to je kritérium, který člověk nikdy nemá v ruce jako ostatní kritéria, aby přiložil jako měřítko a změřil, jestli je to pravda nebo ne. Tady vždycky zůstává jakejsi základný odstup, že člověk musí počítat s tím, že se může ukázat v budoucnosti, že to, co se teď jeví jako pravda, vlastně pravda není. Naopak, na co nikdo nepomyslel, že se ukáže jako pravda. Prostě ta pravda sama je kritériem. Člověk nemá žádnou definitivní, pevnou jistotu, pevní měřítko v ruce, aby se ujistil, že něco je pravda o toho. To ovšem souvisí s tím, že neexistuje izolovaný pravdivej soud nebo izolovaný pravdivej poznatek a tak dál. Otázka pravdivosti je vždycky otázka kontextu a to kontextu nejenom v momentálním průřezu, ale kontextu dějnýho. To znamená, otázka pravdivosti a nepravdivosti má vždycky svou budoucnostní komponentu, kterou nelze teď rozřešit. Na které je možno se podílet tím, že zapravdu bojuju, že se pravděplně odevzdám, že jsem ochoten revidovat všechny své předpoklady a předpojetí a nechat se oslovit pravdou samotnou, ale vždycky to je jakýsi stak do budoucnosti, kterou nemám pod palcem. Osvětlování skutečností, jaká v té jisté době je. Žádná skutečnost v konkrétní době není jednoznačná. Jsme si řekli. Skutečnost sama v sobě není jednoznačná. Níbyž má četné tváře, četné podoby. Pro různý subjekty se jeví různě. Ale ta pravda, myslím, když teda když jde o slovení toho jednoho subjektu, tak mu tu skutečnost v tom kontextu zvučí tomu člověkovi. To znamená, že ne jaká je sama o sobě, nebyže jaká je ve světle pravdy. To je skutečnost. No ale ve světle pravdy. V jiném světle je jiná. Takže nemůžeme říct, že nejaká je sama o sobě. Že nám pravda ukazuje, jaká skutečnost je. Níbyž... No ne, jestli vůbec je možné potom mluvit o tom, jestli ta skutečnost nějaká je. Ta pravda nám osvětluje tu skutečnost pro ten subjekt vždy v nějaké té situaci. A po každé, jak tak vidíme, tak nám ta pravda tu skutečnost osvětluje a tak dál. A... No po každé ne, jinak. Někdy stejně, někdy jinak. Někdy posunutě jenom málo, někdy víc posunutě. To záleží teda na té pravdě taky. Není to jenom teda, že by to bylo po každý jinak. No na pravdě to... A jakým způsobem to teda závisí na té pravdě? Já si myslím, že to závisí pouze na tom kontextu. Jako vždycky, v kterém se ten subjekt nachází. No ale do toho kontextu patří taky všechny intervence pravdy. To je její oslovování toho či kterého člověka a... nebo neoslovení toho či kterého člověka. Tak to všechno patří do toho kontextu, který... se pak ukazuje ve světle nějakým. Takže jako to za... ta funkce té pravdy jako potom je tam v tom, že buď pouze zase osvětluje nebo neosvětluje. Je ještě jiná její funkce teda té pravdy, než osvětlovat tu skutečnost a neosvětlovat. Ty tam broukáš zíraní. Osvětlovat a nebo neosvětlovat jaká ta skutečnost je. Ne. To ne. Právě teď samozřejmě ten kontext pak rozhoduje, jestli se dá na to odpovědět ano nebo ne. Když jsme mluvili o světle pravdy, takže to jsme se domluvili, že to je určitá metafora, která se hodí a je otázka, jak dalece můžeme na tom stavět. Daleko přesnějíc, než to světlo je, když řekneme, že neexistuje žádná jednoznačná skutečnost. Každá skutečnost je víceznačná. Patří k podstatě skutečnosti, že je víceznačná. A že teprve ve světle pravdy se ukazuje, která ta podoba, která tvář, který smysl nebo význam té skutečnosti je ten pravej, a který jsou ty nepravé. Pak jsme si říkali teda, že všude tam, kde je možná pravda, je možná taky lež. Všude tam, kde je možná lež, je možná taky pravda. To znamená, že každá skutečnost se jednak jeví po své pravé stránce a po svých nepravejch stránkách. A tohle to, k tomu, aby se takhle vyjevila nějak, z té četnosti, aby se stala čímsi jednoznačným, k tomu je zapotřebí pravdy. Bez pravdy ta skutečnost je taková, nejeli bez tvara, tak taková ještě různotvará. Je to nějaká stínohra, nebo jak by se to řeklo. To ale do jistý míry znamená, že vlastně pravda nejenom osvětluje, že to je příliš slabě řečeno, když řekneme jenom, že osvětluje, že ona pravda ukazuje ve svém světle všechno, jak to v skutku jest. Tak ono v skutku, bylo různý. A teprve pravda ukazuje, jak to v skutku jest. To znamená, že pravda vlastně teprve vytváří z té mnohoznačné skutečnosti tu jednoznačnou. To je mín, než tohle, když řekneme jenom, že osvětluje. Leda, že bychom to vzali tak, že to, co je osvětleno, tak že vyvstává a že se vyjevuje, zatímco do té doby bylo nezjevené, bylo utajené, nebo bylo jenom má toho. Není to jenom tak, ta metafora nestačí k tomu, abychom řekli, že tady ta věc je, jak je, a jenom je v temnu a pravda ji osvětlí a v tom světu se vyjeví. Tak to není tak. Předtím právě nebyla tím, čím je. Teprva ve světlé pravdy se ukáže tím, čím je. A to ukáže, to není jenom zrakům, jinak ona se bytostně ukáže tím, čím je. A to znamená, že ona se teprva tím stane. My jsme si říkali, totiž tady jedině se musím vždycky vracet, my jsme si říkali, že vlastně celý svět je postavený nikoli na tom, čím události jsou, nejbližší jak na sebe reagují. No a právě proto každá skutečnost je jenom jakýmsi rezultátem těch vzájemných reakcí. V tom je základ té mnohoznačnosti, že různé věci na sebe různě reagujou. Na tutéž věc, různé věci na sebe různě reagují. Na tutéž věc, různé věci různě reagují. Jedna věc na různé věci reaguje buď různě nebo stejně. Tahle ta nevyjasněnost, taková ta matohovitost toho světa spočívá v tom, že není založena na tom, co událost jest. Teď si na chvíličku připustme, že vůbec něco jest, jako ta událost. Poněvadž tady vlastně to objektivujeme a neprávě. Ale jenom je to jakési přibližení. Že svět není postaven na těch událostech jako na jejich bytí. Nejprve na těch reakcích těch druhých událostí na tu událost. Pravda je schopna v tomhle tom udělat nějakej pořádek. Ukázat věci jako v jejich bytostní povaze. V celou jejich minulostí, když to tak nazvou. To je otázka, jestli je to nezbytný. Pro nás je nezbytný. To pochopení je možné jedině, když jdeme směrem těch kontextů všemi směry. Všemi směry těch kontextů. Ale je otázka, jestli ta pravda nám ukazuje ty věci tak, že nám ukazuje ty kontexty. Já myslím, že ne. Mně se zdá, že ty kontexty my odhalujeme teprve ve světle pravdy. Dokonce ty kontexty nám jen pomáhají k tomu upřesnit si to, co jsme nahlédli ve světle pravdy přímo, bez těch kontextů. Jsou určitý náhledy, určitá nahlédnutí, která se teprve začnou uplatňovat ve světě řeči, tím, že my je nějak zavádíme do těch širších kontextů, takže ty kontexty sami ve světle toho, co se ukázalo, se jevěj jinak. Takže my pak přes ty kontexty jdeme správnějším směrem, než jsme do sud chodili, takže v těch kontextech my se ztratíme. Ty kontexty sami taky nejsou jednoznační. Takže já mám dojem, že pravda nepracuje přes kontexty. To je jenom to naše myšlení musí s těma kontextama pracovat. Ale ta pravda oslovuje v určité situaci, v určité chvíli a v určitém kontextu, oslovuje člověka Heeket Noong. A tam buď dojde k nahlédnutí nebo nedojde k nahlédnutí. A k těm kontextům se pak ten člověk oslovený pravdou se dostává teprve, dodatečně a pro kontrolu a teď si to teprvat musí zavíst do všeho. Protože pravda se nikdy netejká jediné věci, není izolovaná. Proto to on musí dávat takhle. Ale ta jedinečnost tý chvíle a toho místa toho ogniska, že ta, myslím, že strana nepochybná. Pravda nemluví přes konteksty celý, nikdyž mluví, v konkrétním, v konkrétní situaci, v konkrétní chvíli a také oslovuje konkrétního člověka. To není takový oslovení všeobecný, ať si z toho uvěme, kdo si z toho uvěme. Oslovuje konkrétního člověka a teprva ten člověk je schopen, pokud to nahlédne, nechá si to říct, nechá to vyslechnet, nechá si to dojít, tak je schopen teprva to uvízt do nějakých kontekstů a teď začít argumentovat, začít pracovat a ve službách té pravdy nahlédnuté teď pracovat v tom, aby ta pravda se prosadila, aby to uznali další lidi a tak dále. Teprva tam přicházejí ty konteksty. To jo, ale když teda bych řekl, že teda pravda má dvojí funkci, jo, buď teda oslovy a nebo neoslovy. Dá se to také říct? No tak to je těžko říct, jestli je to funkce, že tady k pravdě vnáleží k bytostní povaze pravdy, pokud tak vůbec můžeme mluvit, patří, že je kontingentní, jak se říká, český blbý slovo je na to nahodila. Prostě není žádná síla, žádná moc, která by donutila pravdu mluvit, když mlčí. To je na tom tak zvláštní věc, že zatímco, když odevřete oči a nejste slepej, tak když je před váma hora, tak tu horu vidíte. A pokud teda není taková mlá ústa, tak pravda má tu povahu, jako kdyby to byla hora, která někdy se vám vyjeví a někdy tam není. Můžete koukat, jak chcete, ale není. Ale teď už jsme se taky řekli, že to hodně závisí na tom člověkovi, aby ho ta pravda oslovila. Takže na tolik nahodilé to není. Podívejte se, tohle není argument dost legitimní, ale to není. Řekněme, že máte doma kanára nebo anduly a každej den tam dáváte krmení a vodu. Tak samozřejmě, že to je závislí na té andule, jestli to zrní bude žrát nebo ne a jestli chcípne, nebo ne. Ale když tam to zrní nedáte, tak ta andule chcípne, ať chce nebo nechce. Prostě vzhledem té andule tomu ptákovi není nahodilý, jestli jí nebo nejí, protože to záleží na ní. Když tam to zrní je, když tam to zrní není, tak andule nemá co žrát. Já myslím, že tento příklad je takovej... Blbej. No, mně se zdá, že odpovídá, protože... To je úplně jiná pováha věcí, že jako to jídlo té anduly a teď to oslování... Proč? Tam je dost velká... Zase to přirůhnání, comparison, neparison, ale mně se zdá, že tady něco společního je a to je to, že když pravda mlčí, tak ji nemůžete zaslechnout, i když děláte, co chcete. Proto není pravda věc. Takže věc by tu prostě byla. A záleží na vás, jestli ji berete na vědomí nebo ne. Když to pravdu můžete naslouchat, jak chcete, můžete být pozornej, můžete sám sebe zapřít, výjít na půl cesty, odstoupit od sebe a teď v té extázi poslouchat a když ta pravda neplomluví, tak se vrátíte zpátky nezměněnej, neoslovenej a jste tam, kde jste byl. My jsme si řekli teda, že se spravdu můžeme setkat jenom v extázi. Člověk, který není v extázi, se spravdu nesetká tedy. A to neznamená, že když je v extázi, se z ní musí setkat. A takže ještě navíc pravda se může oslovat a ještě nemusí, i když v té extázi jsme. Samozřejmě. A to jsme říkali, že nějaká kondice nejenom ta pokora ženčevi musí mít nějaké to stišení. To už je taková náboženská hartantýrka. Jde o to, že když chci uslyšet pravdu, tak že nesmím překřikovat. To znamená, musím rezignovat na svý předpoklady, předsudky a já nevím, takové věci. Na všechno to, na co jsem dosud stavěl. Musím být ochoten si to nechat prověřit nebo nechat si to ukázat ve světle takovým, že se to ukáže jako slabý. Asi něco takového. Takže to ještě znamená, že se zase k tomu vracím, že třeba při dalším oslovení pravdou já potom můžu z těch různých kontextů, které já teda potom si vytvářím, že dejme tomu, vysledovat to, že předtím v té extázi ta pravda mlčela. Jistě. To zase jsou doklady v tom, že tady třeba se píše, že dlouhá leta mlčel hospodin. Je vidět, že si uvědomili, že tady byl suchopár, že všichni, ať to byla jejich vina, nebo ne, to se neví, že by nikdo tady nebyl, kdo by poslouchal, to je zase taky divný. Prostě může se stát, že na dlouhou dobu se odmlčí pravda a že prostě kašle na člověka. Ještě ta věc, že jak my můžeme tvrdit o té pravdě, když už jste říkal tou pitosnou povahu, je, že je nahodila. Vina má jistou zákonitost třeba. Jak my můžeme vysadovat, že je nahodila? To je zpředmětnění. Jakmile řekneme, že je zákonitá, tak je to zpředmětnění. Když řekneme nahodila, tak to je jenom jakejsi obraz, že se nedá do ničeho předmětného zaškatulkovat. To je ani tak, že mluví furt. Teda do něčeho nepředmětného by se třeba jistým způsobem, když řeknu zase vulgárně, dále zaškatulkovat. No jenže právě nepředmětný není škatulka, takže do toho se nedá zaškatulkovat. V té oblasti ryzí nepředmětnosti tam se ztrácejí kontury. Pro nás. My tam žádné kontury nemůžeme vidět. Pokud je tam vidíme, tak je to proto, že je tam násilně vnášíme a deformujeme celou situaci. My objektivně, předmětně nemůžeme dost dobře vyslovit nic o tom, jaká je povaha pravdy, jaké jsou struktury a tak dále. A kdybychom teda nepředmětně výstvěli, že tam nějaké struktury jsou, tak bychom je přece zase mohli předmětně vyjádřit. Teda bylo by to nepřesné všechno, že jo? Ale podívejte se, my tuhle možnost máme. Ale my musíme počkat až na ten moment, kdy pravda nějakým způsobem pronikne do dějin. Když se začne pravda dít. To znamená skrze nějaký lidi, který nahlédnou nebo zaslechnou její oslovení, nahlédnou, jak se věci mají. Pokusejí se to formulovat třeba nejdřív jenom předběžně a přibližně a nedokonale a tak dále. Pak poslubně to propracovávají a tak dále. Jakmile to začíná se dít, tak se to zároveň už začíná obalovat nějakou předmětností a tuhle tu předmětnost my můžeme už sledovat. Ale v životě nemůžeme nic předmětného přisoudit. To je pravdě samotné. A ještě poslední věc teda. Když vezmeme takovou modelovou situaci. Máme několik lidí, kteří jsou tedy v té extázi a pravda promluvá.

====================
s2 středa 14. 10. 1981 Pojetí pravdy.flac
====================
pro mě ta jistota je dvojí. Především já si nějak nějakým způsobem konstituluji pojmy. A konstituluji si je pomocí soudů, to je nejdřív jsem musel konstitutovat soudy. No to je jako velká pomřela. A pokud jsem je konstituoval legitimně, kongruentně, tak nikoli konfúzně a tak dále, tak je tady zaništěna první podmínka jistoty soudů. A pak ovšem, protože žádný soud není možný bez kontextu, a mezi tím kontextem jsou taky nějaké empirické složky, tak druhá složka nebo druhý parametr, no druhá složka těch předpokladů jistoty je dána rozsáhlostí, podrobnou zpracovaností a tak dále těch zkušeností. No a to štivuje teda s tím, co se s tím závěrem, ty si teda ještě půjde to pokračovat dál. Z toho Pline, podle mého názoru, že zdroj jistoty je pouze negativní. Ne, že jsem si to já vymyslel tady, že budu odstranil ty podmínky s tím chodit. Z toho, co si tedy řekl, podle mého Pline, že jistý je takový soud, kde jsou ty zdroje nejistoty, takzvané nejistoty, odstraněny. No ne, no podívej se, zdroje nejistoty třeba odstraním u kterého velkého člověka tím, že mu utnu hlavu. Tam už potom nemůže pádem mít žádné nejistoty. Pline o soudu, bez hlavy, Pardon, tento příklad trošku chulhá o hlavu, že ho kratší, nemůže soudit. Pardon, nebo ta hlava možná stává. To je soud velice problematický. Ne, to je soud toho, že to samozřejmě jenom likvidace možných nejistot nezakládá jistotu. Já se dovňál, že ten člověk pak je mrtev, to je jistý. No to je naše jistota o něm, ale ne jeho jistota, on už žádnou jistotu nemá. No všem, že ne. Ale tak vrátme se spíš k tomu, ještě jednou k tý test. Jistím nebo souhlasím s tím kozák, že jistota vzniká tam, kde vidím, že není nejistota. Ale já z toho řečeného nedovedu teda nahlédnout jiný kriterium to jistoty. On tam říká, že tam jsou souhlasné zkušenosti. Které spolu... Ale proč jí vzdáváš negativní charakter? To jsi tam zavedl ty tu negativitu. Že jsi chtěl vylúčovat, když to není překvětné, když to ne, a tak dále. No to vycházím z toho kontextu, který mě vede pořád dál a dál. Já nevím, co je smrt, nevím... On tam v úvodu říká přeci už to, že buď budou mít logiku, když tam tu modalitu mám, buď budou mít logiku vůbec. Zbytečnou, ale skálopevnou. A nebo budeme pracovat s tou modalitou a budeme jí pak mít, bude tam zahrnutá i ta odvaha, i zkušenosti a tak všechno. Tak to je hezká poznámka, ale co je ta jistota? Kriterium jistoty podle kozáka. Jsou vlastná zkušenosti. To je celý výměr nebo podobnější? Ty to chceš, jako kdyby byl jeden zdroj jistoty. No ne tak... Zdrojem jistoty jsou například smyslové vněmy. Samozřejmě ne. Izolované atomární věmy nejbyš celkové, že celé vnímání. Za druhý, každé vnímání, samozřejmě interpretováno to jest, intervenujou tam myšlenky. Čili, no, je to zdroj takovej nečistý. Za druhé, jiným zdrojem jistoty je, že nahlížím jisté souvislosti jako logické. To je to, co ty hledáš. A předpokládám, že jsou to souvislosti, které se týkají věcí zajištěných. Pokud je o tu zajištěnost věcí, tak já nemusím mít sám smyslovej nějakej materiál, ale můžu se spoléhat na svědectví všeljakejch jinejch druhejch lidí zprostředkovaný. Já se mohu třeba spoléhnout na to, že když přečtu, já nevím kolik knih odborných o tom, tak když se všichni v něčem schodou, takže s velkou pravděpodobností současnému stavu vědy odpovídá a tak dále. A takovejhle jistot. Takhle vypadají naše jistoty. Skutečně jistý, tak jak ty to chceš, mohou být jenom věci myšlený, které se netrýkají žádných žádných realit, které si prostě nasoudím. No jo, ale já se domnívám, že prostě v těch empirických tzv. soudech, který o tom se náhodil, že ta forma je jako táž. Že ta implikace například, to už jenom jako přerušme to, že ta implikace je táž a tedy, že je něco jistého i v těch soudech o nejistém. Já bych to nazval soude o nejistém. Je tam něco jistého. A to myslím, že on přehlíží tuhletu stránku, kterou já bych nazval jistou. A právě, že to přehlíží, tak může mít i, která už nebudu znovu rozhovat, nebo musím nějak z toho textu, podle mého názoru má potom jenom to kriterium jistoty negativní. Protože co je ta problematičnost? Prostě jistota je neproblematičnost. A neproblematičnost je znejštění jistoty. To myslím, že je základní otázka. Jestli je jistota odproblematizování. Já vím o těch širokých kontextech. Primárně neprochybně neproblematičnost. Jenomže ta se ukazuje ve zkušenosti jako vesměst problematická. Ta neproblematičnost. A tudíž musíme na toho pamatovat a když něco neproblematicky nahlížíme, tak se musíme vždycky taky tázat, jestli to není naše volovina. No ano, to je východní takový... To je princip skepse. Ano, to se mi zdá, že to je velice skeptický. Každá skepse má přece tu vadu, že to, co popírá, se mu předpokládá. To já chtěl taky ukázat. No jistě, že celý to problematizování... Samozřejmě to předpokládá, proč by to jinak popírala. No ne, ale když se projebuje v kruhu. Ne, vůbec ne. Samozřejmě, když pochybuju o tom, když pochybuji třeba o logických zákonech... Že trojník má čtyři kůhly. No ne, to není žádná... To není ten příklad, o kterým mluvím. Například, když někdo zpochybňuje logické zákony a sám je při tom zpochybněvání nebo pochybování předpokládá, no tak to pak ten rozhovor s ním není možnou vědět. Když ti logicky předvede něco, co dochází k sporu, tak ty buď musíš logicky ukázat, že udělal chybu, ale musíš předpokládat, že ta logika prostě najednou tam vypověděla. Tak ještě jiný příklad, když někdo bude ukázovat, že není pravda. A o svém tvrdzení předpokládáš, že je pravdivé, ne? Tak to snad už je příklad jasný, ne? No tak v tomhletom duchu já polemizuji, že on chce zpochybnit tu jistotu těch jistých soudů. Pomocí? Pomocí prostě. Pomocí operací, který to taky předpokládá. Tomu pochopitelně neříkáš, ale já se to snažím ukázat, že je předpokládá. To je jako smysl toho, jestli se mi to podaří ukázat, to je druhá věc. Ale to je tak nějak... Já děkuju, že jsem se ten text nebyl schopný zvládnout. Zvládnout, jo? Zvládnout. Tak jsem se teď pověřil, jak on to... Já se obávám, že ne, protože to, že tam furt mluvíš o tom, to jsi teď vymyslel v poslední chvíli, tu negativitu, že... Chceš pochopit celý ten text na základě toho, co jsi vymyslel, ale to tam není. On tam nikde neříká, že jistota je v té negativitě založena. To tam nikde není. No, ale to myslím, že by šlo právě ukázat. Dobře, tak to by bylo potřeba ukázat, ale v žádném případě nepředpokládej, že s tím budem souhazit hned na začátku. A že to pak budeš krásně... Než mu to nejdřív strčíš do bota, pak budeš krásně ukazovat, že mu to tam čouhá. To je diskuse o tom deště a tak. Jsem k tomu dospěl dnes, z toho textu. Já to uvládám. Já jsem se vždycky ptal, jak by to kozátem číkal s tím deště. Tak ty jsi mě nějak v tom ruchu to vysvětoval. Přitom jsem k tomu došel. Já se teda domínám, že ta implikace v tom soudu je zkušenostní i tautologickým, že je táž. To já taky. To je tautologie. I v tom empirickém, i v tom abstraktním. Předtím jsi mě všechno měl představit, že ta implikace, že má modelitu... To, co tam je společného, to je tautologie. Nic jiného. Jak jste myslel, že... Ale proto to pro mě vůbec nemá žádný smysl praktický. Proč já bych vůbec o nějaké implikaci uvažoval a chtěl... To má smysl pro mě jenom tam, kde se mu prostě ten pir je. A mě to pomáhá dostat od něčeho k něčemu. A tak teda i v tom soudu, když prší, tak je chodí mokrej. Ta implikace je táž, jako v tom příkladě tautologický, který je zohnačen za tautologický. Když je nastroj, nic není taky právný. Ta implikace je táž. Ten vztah implikace. Ano, to je tautologie. To, co je společného... Rozumíš, ty říkáš, že to je táž. A když říkáš, že to je též, tak je to tautologie. A pokud to přesahuje tautologii, tak je to po každý dní něco jiného. Počkej, proč říkáš tak odměně? Předtím jsi to říkal rezolutní. Protože ty chceš vyvodit něco nelegitímně, tak se bráním proti tomu, že ty se ptáš, jestli je to to, to též. A přitom chceš od začátku tvrdit, že to je to též. A když se teď ptáš, a jakmile ti to uznám, to říkáš od začátku, že to je to též. A teď se mě ptáš, jestli je to to též. A chceš, abych někdy vstoupil na ten začátek. To se ptává, no mě se, mě se. Tak já ti říkám, jaký to má smysl. Proto tam dělám to hypoteticky. Jestli myslíš to též, tak je to pouhá tautologie. Tam i tam. Já jsem byl překvapený tím závěrem, tak jsem se znovu ověřil, kde teda... Byl jsem překvapený, a ty teď můhneš někam jinam, tak já o tom nerozumím. Jak to? Kám jsem uhnul? No, že teď nějak, že když tak ptáš, no tak to jistě. Teď používáš implikace... Já jsem teď říkal... No jestli, když to budu chtít, tak říkáš, že to je to. Dobře, no tak to jo, ale předtím mě překvapilo, že... Co? Mám si to pustit? Co tě překvapilo? Že dříve mi bylo říkáno, že ta implikace je jiná, v případě příkladů zdeštěného. No. No a teď, že najednou je taháš, a to jsem bez nákladu, jsem se zeptal bez nákladu. Že tě tlačí... To bylo právě v jiném kontextu. Jestli, že myslíš tu implikaci, tu čistou implikaci, tak v obou případech je jistě taháš. No. A je to pouhad autologie. A nebo jestli myslíš implikaci, která není pouhad autologie, tak je v každém případě jiná. Musím to říct takhle, bojač, něco tvrdím já, něco tvrdíš ty, a ty chceš najednou přejít z jednoho do druhého, že? Nejde to jináč udělat. Já neměl bych to jinak udělat. Dobře, tak chceš říct, že to nejde, že to nejde se... Tak tím můžeme skončit. Tím zatím skončeme, takže... Ale to... Já už se nedovedu jinak septat. Takže... Relativně jako ukončeme, ne? Jako... No, no jistě, můžeme. Můžeme. Tak ještě nakonec si to trochu... Když teda ta jistota byla zpočátku brána jako něco neproblematického, tak se vzalo podle kozáka teda, že to je něco problematického. No, jistota a něco problematického. No, jistota soudu, že je vlastně problematická. No, že je modelně úplně neproblematická. Ale teď mějte o to, jak... A jen můjte teda o to se k té jistotě neproblematické přiglížit, nebo jako proč se tam používá nakonec tohoto pojímu neproblematické, když je teda problematická. Odkud se to teda nakonec bede to neproblematické? No, tak to snad je zřejmé z toho historického myšlenkového kontextu. Kozák má v úmyslu navazovat na Masarykův pokus o překonání Hrumovické pse. Ten svůj pokus chápe jako jisté rozvedení, ale jsou tam i prvky nový. Ten pokus Kozákův spočívá v tomhle. Na jedné straně ukazuje, že i soudy tzv. jisté, kategorické, že vlastně jsou soudy na úvěr, že žádnej jednoznačně jistý soud neexistuje leda hypotetické, že čím více hypotetyčnosti, tím více jistoty, tam říká. Na druhé straně to jsou ty výhrady, ta hypotetyčnost, co ne, když ne a tak. Na druhé straně je přesvědčen, že je také ještě jiný způsob, který je cesta k zabezpečení jistoty soudu, ne subjektivní, nebož objektivní, blbě řečeno, která nespočívá v tom, že se ty empirie zbavujeme, že rozmnožujeme hypotézy nebo předpoklady, podmínky, za kterých ten soud platí jako jistý. Existe ještě jiná cesta a tato cesta, která je skutečně potřebná pro vědu, poněšť, kdyby věda zakládala své jistoty jenom na těch předpokladech vylučujících, kdyby stupňovala hypotetyčnost svých výpovědí, přestane být vědou, stane se pouhou logikou, nebo dokonce přestane být logikou a stane se nějakou navršenou tautologií. A tato jiná cesta vede přes soudy jako zejména problematický. A on ukazuje zejména pravděpodobný. My můžeme zvyšovat pravděpodobnost soudu, a to znamená relativní jistotu soudu, říkám relativní proto, když je něco jisté, tak to nemůže být už jistější. Zvyšovat relativní jistotu soudu můžeme z působy, které jsou pro vědu podstatní, vlastně dělají základ vědecký, nebo představou jeden ze stěženích základů vědeckého poznávání. A teď ukazuje, že toto zvyšování relativní jistoty soudu je možné jenom přes konteksty. No, ale mluvíte zvyšovat relativní jistoty soudu, no ale mluvíte zvyšování jistoty. A tak je to zvyšování jistoty k čemu? K jistotě. Teda k čemu je to zvyšování jistoty? Měne furt o to, že by se to mělo nějak nemluvit o něčem finálním. K čemu je to zvyšování jistoty? Když je tady jen dostupňování, tak to by mělo zreformovat jenom nekatří. Je to jiné jasné dostupňování, ale ten konec, jak na to může přijít, když o tom ví, že to je relativní problém a ani toho nějak nedosáhne té jistoty. On pouze jí vždycky zvyšuje. Odkud jí znáš? Jak jí znáš? Tady už jsem upustil, ale z jiného konca. Odkud zná to jistotu a jako co jí znáš? Jak se můžu přibližovat něčemu, když tam nejsem? Já nevím, ale já se ptám, jak tam tedy jsem, a jak ji tedy znám. Když tam jsem, tak se jenom můžu jedině pod tou podmínkou, že tam nejsem. K jistotě se můžu propracovávat jedině z nejistoty. Nemůžu na základě jistoty přicházet k jistotě. Tam už jsem teda. Mně se zdá, že to je chybná otázka nebo chybný požadavek chtít vědět, jak se můžu zvýšit k jistotě, jak vůbec vím, že nějaká jistota je. Jestli jako vůbec se tady jedná o to, že se já zvýším k jistotě, jestli to není teda, že on má teda větší poznávání věcí, té věci, ale ne zvýšování jistoty potom. No jak to, že ne? Tak když ji znám málo, no tak to mí poznání té věci je velmi větší. Ale zvýšování jistotě vůči čemu zase? Teda, to je právě to. Já vůbec nehovořil, že zvýšuji svou jistotu. Já zvědčuji své poznání o věci, ale nezvýšuji jistotu. No počkejte, poznání a co to je poznání? No přece nejistota. To je monolita poznatku. Jak vím, že poznání je opravu poznání a nikoliv jistifikace? Prosím, může být kriteriem poznání jistota, ale přece ta není jeho cíl, jim bryš něco, co je jisté, ale ne sama jistota, přece to snad o nějakým přeneseném smyslu. Zas nechápu, proč tam tenhle rozdíl. K poznání jistota patří. Poznání, které není jisté, je nejisté. A já nevím, jestli je to poznání. Svíš vědomosti, použití, které jsou jisté. Vědomosti, které nejsou jisté. To jsou jistifikací a nebo poznání. Ale ta jistota, kdy jsou poznatky skutečně poznání? Vědomosti, kdy jsou poznání? Kdy jsou vědomosti vědění? Já myslím, že s tím asi je nutno souhlasit, že když jsou jisté, když se neproměňují. To je starý výměn vědění, ale je ta jistota cíle, nebo to jisté vědění o něčem? Nikdo neříká, že samotná jistota je cílem. To se řek. Ale rozumí se jistota něčeho. Když říkneš zvyšování jistoty, tak taky vypadá, že máš jistotu a tu nějak vstupuješ. Taky to se nemyslí. Nemyslí. Od pragmatického soudu tak to neznamená, že pragmatické je jisté a jisté je ještě jistější. Ale co to je? Nabití jistoty. Méně pragmatičnosti je více jistoty. Dobře, ale to tam strkáš. To tam není nikde. Já se to tady zase ozval. Ať to řek ty. Řek ti mě. Pokud? Já myslím, že vědění... Pokud je vědění, tak je jisté vědění. Pokud je nejisté, tak je otázka, jestli je to vědění. A to je ještě takhle zajímavé, protože to je až v novověku. Tam je třeba slovo nutný, což je něco jiného než jisté. To je další téma, který bych teď zpracoval v referáti. To je přece zajímavé. To souvisí s tím polem, na kterém se to odehrává, totiž polem vědomý. Tam je ta jistota. V tom silovismu tamto je nutnost. To je věcné, ne mého vnitřního nahlédnutí. Tak já nevím, je to věc věn vnitřního nahlédnutí, ale takového nahlédnutí, které je závazné pro každého. Pokud to nahlédne, musí to nahlédnout takhle, jinak to není nahlédnutí. Teď mluvíš o čem? O nutnosti. To se týká nahlédnutí. Já bych to nerad, to je obtížný témato, takhle rychle, ale myslím si, že tenhle rozdíl, na kterém bych se taky opozoroval, a to tady taky právě vůbec není. Aristoteles a po něm hned kam? To jsou už tyhle dvě polohy. Proto jsem se tolik posítil do toho Aristotela. Myslím si, že taky tenhle rozdíl by se měl ukázat. Ale někteří říkají, že je zásadní, že se pravda podmění v jistotu. To souvisí s pravdou. Pravda povědáta jako jistota novověku. Kdo to slovo první použil, to já taky teď nevím, jestli ten dekár má to slovo jistota přímo. To teď nedovedu říct, že se musím zase prostudovat. Ale to považuji za důležitý pozadí. Ale já to zpětně, aspoň k tému, já jsem už hodně zavíjel tím prvním článkem. A vy těma dalšíma, já tyhle konteksty zpracuju. Pro ten problém té platnosti, v které potřeba toho userla, tu kritiku psychologismu a empirismu, tak to by bylo jako jedno téma. Druhý je tady ta jistota a nutnost, takhle bych to nazval. Nebo prostě svojí pojetí pravdy. Myslím, že když se vyloží kantřikovněji, než tady jenom zmíněnej filozof, že na to střeštěval, tak myslím, že se taky dá z toho něco. Tam totiž není, tam ta modalita je nějak ontologicky zakotvená. Taky jako podivačitosti, novověký filozofii. No ale to, pardon, zatím to se může trvat než tak. Já nevím, bude se to tím nesmírně nějak objílet v té pravdě? Já ty texty neznám další. Tohle, co tady napravdu... Já myslím, že ne, ale... Tak já prostě budu komentát na to prvního. To je právě otázka tý strategie, že to je jasný, že logické souvislosti vedou různými směry, že... No tak já neznám ty další texte, které budou rhadnout, že jo. To jsem tady říkal o přestávce, no tak proto jsem... Ale nepochybně se stále budeme pohybovat po cestě, kde budou tyhle ty připomínky možné. Já to všechno jako nesmírně... Ten první text, jako teda... Skončíme. Příště teda bude ten závěr a eventuálně nějaké... Honzo, jak jsi uspěl s tím Atenem? S čím? S tím Atenem. Novým Atenem. Můžeme počítat s tím s referováním tohle jako na ekonomizaci. Ty myslíš tu ekonomizaci? No, ekonomizaci. Jo, dobře, jo. A 14 dní bys to už mohl mít? To je moc brzo. Tak to je zvlád. Si do toho vložíme ještě jeden referát z toho zákonu ekonomizace životních funkcí a jeho významu pro teorii logickou. Ukazuje se, že teda opravdu v té logice by bylo potřeba udělat některý další kroky a možná si z toho můžeme udělat. Já jsem to jednou už navrhoval. Dokonce jsem... Jo, jo, promiň. Jo, jo, jo, jo. No, tak já jsem... zřejmě to bude špatný. Takže to bude špatný.