Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1a.flac
====================
Potřebuje ještě vůbec filozofie dneska k něčemu, může jí být a teologie k něčemu, může ještě něco ukázat, co ještě neukázala a na co by ta filozofie sama nepřišla? Dneska ta filozofie se reflektuje sama a teď důležitý je, že v řadách filozofů je řada křesťanů a teď je otázka, jestli oni, samozřejmě nemůžeme očekávat, ten, kdo není křesťan, že by nějak měl uznávat důležitost teologie. Ale co křesťanů? Je řada křesťanů, které jsou filozofy zároveň. Tohle má nejosobnější otázka. Pro mě jsem se kdysi rozhodoval, jestli mám jít na teologii nebo ne, ne protože bych to chtěl dělat, ale jestli to potřebuju pro určitý způsob myšlení. A je to otázka pro mě stále živá. A když takhle ta otázka tady existuje, tak je položena asi tímto způsobem. A tím končím, jestliže tady existuje něco takového jako víra, jako určitej základ, určitá životní orientace, s kterou filozofie musí počítat, jako s jednou možností, a zejména s kterou musí počítat člověk filozof, který věří. A který musí filozofovat takovým způsobem, aby bylo jasný, že to je reflexe také toho jeho životního posazu, toho jeho životní orientace. V té filozofii se musí nějak ukázat, že to je reflexe těchto základních otázek. Tak teď je otázka, jestli je možná alternativní reflexe víry, která je čistě filozofická a nepotřebuje teologických berlí, anebo jestli filozofie vždycky je odkázána na prostřednictví teologický a jinak se reflexí víry stát nemůže. Jinak se prostě s tou vírou nesetká. Dosávadní teologie měla ve zvyku říkat, že aspoň v protestantismu, to zase musíme ještě rozlišit, a zejména v vyhraněném typu protestantské zbožnosti, která si všechno zakládá na milosti a člověka nevybavuje, nebo není ochotná nechat vybavenýho žádnýma neporušenejma schopnostma, ani neporušenejma myšlenkovejma schopnostma, tak v této tradici, to dospělo zejména v Bártovi a v dialektické teologii, takové zásadní tezi, že neexistuje žádné přirozené poznání Boha. Neexistuje žádná přirozená teologie, to znamená teologie filozofická. Když to Tomáš má. Samozřejmě, tohleto v katolici mají úplně jinou, ta důvěra v rozumu v katolické tradici je mnohem větší. Tímhle je mě katolická tradice velmi blízká, protože mě odedávna dráždilo, jak mezi protestanty, jakási falešná frázovitá kritičnost, jakoby kritičnost, rádoby kritičnost vůči rozumu, jak jenom zakrývá nízkou úroveň myšlení. Ty lidi nechtějí se naučit pořádně myslet a každé upozornění na to, že dělají chyby v myšlení, odmítají s tím, že jiné je myšlení hospodinovo než myšlení lidské. Což mě vždycky strašně krkalo a dosud jsem vůči tomu alergický. Když si někdo dělá, jako ta liška s těma hroznama, když si dělá z nějakého svého nedostatku ctnost, tak mě čak může vzýpáčet to farizejský až na střechu. Tak otázka je tedy, jestli je možná ryze filozofická, teď v nové situaci, kdy už ta filozofie není tak nevhodným nástrojem, jako byla kdysi, jestli je možná, nebo někdy ještě v budoucnosti, možná ryze filozofická reflexe víry, která nepotřebuje teologických prostředků. A to znamená, zda v této situaci, té filozofické reflexe víry, si může filozofie dovolit tu filozofii reflektovat tak, aniž by použila těch tradičních náboženských termínů a pojmů, třeba jako je Bůh, ale jejich celá halda. Obejde se tato nová filozofie bez vazby na každou religiozitu, bez vazby na každý mýtus a každou mytologii. A když se obejde, nestratí nic z toho nejpodstatnějšího, co je v té tradici židovsko-christianské, tak tohle je ta rozhodující otázka. Tímto skončíme a po deseti minutách.

====================
s1b.flac
====================
Měl jsi podpět ten pasáž o tom, jak najednou ta filozofie ve středověku nebo po středověku najednou začala žít vlastním životem. Jak to zčala? Co bylo hlavní? Já jsem řekl, že se středověk se rozložil. Že jsou dvě formy, dva způsoby, jak něco končí. Buďže to vodumře, anebo že tady něco přijde a smete to ze stolu. To jsou dvě základní věci. Třeba království nevodumře. To je smeteno lidma, které chtějí republiku. Ale středověk tímto způsobem smeten nebyl. Ten se rozložil a nic proti němu postaveno nebylo. To do dnes není tak skonsolidováno, ten náš duchovní život není tak skonsolidovány, jak byl ve středověku. Já nemluvím o tom, že byli z matky společenský a tak dále, jiná věc, ten svět duchovní, ten byl nějak, měl řád a tak dále. Já na to odpovídám proto, jak došlo k té emancipací filozofie. Došlo k tomu tím, že ta teologie už nebyla schopná to udržet v svým řádu. Asi tak jako mýtchos se začal rozkládat. Protože nebyl schopen sjednocovat celý lidský život. Takže taková pokus o restauraci byl proveden náboženstvím, který ten život rozdělil na dvě sféry. Něco analogického se nastalo na konci středověku, kdy teologie už nebyla schopná to uzavřít všechno jedno, a kdy došlo taky k rozdělení, zase novýmu rozdělení života na dvě sféry. Jedna byla profání a druhá byla ta náboženská, ta posvátná. A v té profání sféře tam se začala formovat jednak přírodní věda, jednak filozofie a jednak různý takový literární a umělecký, vůbec umělecké a zejména literární, jakési reminiscence na antiku. Filozofie se začala restaurovat v té emancipované podobě právě zase jenom reminiscencema na antiku. Takže ta zvláštnost filozofického myšlení spočívala v tom, že ta vládnoucí, ale již ten celek, myšlenkují asi ta neovládající, neschopná integrovaně ovládat, ta vládnoucí teologie nebo filozofie, která bázá s Aristotélem. Takže ta emancipace byla provedena jako vzpůra proti Aristotélovi. Moderní filozofie začíná vzpůrou proti Aristotélovi. Jak udělat vzpůru proti Aristotélovi, že ne, tak si museli vzít Platona, takže to je zčástí návrat k Platonovi. To vyhovovalo také ještě z toho důvodu, že zároveň probíhal ten celkovej humanistický návrat ke starému řecku i v těch literárních záležitostech. A Platon mohl být brán jako literární záležitost, protože Platon je skutečně vynikající literát. Takže ten odpor vůči Aristotélovi byl tady trochu modifikovan kčen tím, že se nebral Platon tak moc vážně filozoficky, ale spíš esteticky. Takhle vypadal ten proces té emancipace. Najednou ta filozofie se odstala v opozici vůči Aristotélovi, v opozici vůči celému světu teologií původně integrovanýmu. A najednou v řadách filozofů se volboc ty celý řady takových novodobých sofistů, cestující, obchodní cestující filozofické, že to chodilo něco jako alchymisti, švermlovství trochu, bláznivý pokusy a tak dále. V té prvá časem se to teda ustálo a nicméně je to odpověď trochu. Když jsi říkal, že když se Zdravík rozložil ze vnitř, tak na jeho troskách vyrůstá nové neduživé myšlení. A tak, jak si o tom mluvil teď na konci, mně připadá, že to naopak je velice perspektivní myšlení. Ne, ale od té doby je dost velký rozdíl. Když se podíváme na to, to je skutečně ten, ty začátky jsou dost takový pochybný. To je taková, taková, to se musí číst, je to teda slabotina. Na začátku novodobý filozofie nestojí žádný velkej filozof. Tam se opravdu začalo sbírat z takovejch pouličních filozofů, tak říkat, že to trvalo několik generací, než se z toho něco vykřesalo. Takový Descartes. Já měl vždycky dojem, že to nějak moc velký myslitel nebyl, nebo nějaký moc vzdělaný, že to byl chytrý, přirozeně nadanej, talentovaný člověk. Ale když si přečtete ty jeho věci, tak to nevypadá jako vzdělaný člověk. Tam je takových primitivností v tom. Někdy to až tahá za uši. Nebo za co? Za uši. Ta filozofie, je tam spousta vynikajících nápadů. Takže se k tomu potom opravdu vrací, je to způsob geniální. Ale že by to bylo takový opravdu vzdělaný člověk, tak je to slabý. A teď zejména, když to ještě poměřujeme jinejmi měřitkama, že filozof se má zabejvat všim, to je takový úzkokolejný strašlivě. Takový jak příklad ze školní důlohy. Něco takového. Prostě neimponuje to jako velký myslitel. A to už je kolikátá generace, když se vyskytnete Mykárt. Tak opravdu to začíná velice od malých takových... Není tam moc takových mořádných myšlenek, nápadů, jako vystavy, že by to bylo vystavěno nějaká... Je to všechno takový úplně diletantský strašně. Je to podobné tomu vzniku českých filozofů? To je jinak. To se nedá říct podobně. Bych si ještě vyléčil tu samou událost, vyléčil tam světle toho ve vztahu k tomu čtvrtýmu. No tak tam je to vidět úplně. Tam to je naprosto nepřítomno. Tam tohle, to prostě vypadlo z jakéhokoliv povědomí. To, že filozofie a svoji dňa, rozumíte, celý hnutí, který se vrací k antice, k řecku, k říjnu, filozofové, které se vracejí k těm antickým filozofům, si prostě vůbec nevšimnou, že tam existuje tradice, dokonce které se vracejí v opozici proti Aristotelovi, se vracejí k Platonovi. A vůbec jim nenapadne, že v sympoziju je ta veliká pytagorická tradice o tom, že filozofie je láska k moudrosti a nikoli moudrost tam, protože moudrost patří Bohu. Toho si vůbec nevšimnou. Myslitelé, lidi, který se programově vracejí ke starému řecku, a speciálně k Platonovi, si nevšimnou tohle, jak to četlí vůbec Platonovi. Ta myšlenka toho čtvrtýho prostě je eradikována. Jakoby nikdy nebyla. To je takhle začíná moderní filozofie. Protože se mezi tím některá témata do té filozofie dostala, která v antice nikdy nebyla. A to si vynutila krok za krokem tematizaci okruhů, které byly naprosto a dočistanou. To je ono. Konkrétně třeba ta myšlenka rozdělení mezi res extensa res cogitatis ta dovedla moderní filozofii až k tematizaci subjektů, který u Descartes vůbec tam ještě se nevyskytuje. Tam je jenom res cogitatis. A já jako člověk mám účast na res cogitatis. Na nějaký myslící věci. Myslící věc není sem já. Myslící věc to je pro mě možnost se dostat na tu rovinu a se pohybovat a tím pádem to je to mý myšlení. Že se pohybuji v tom světě res cogitatis. Proto mluví o res. Pro něj ještě subjekt žádnej není. A nicméně tím, že rozlišil res cogitans a res extensa, umožnil laibnicovi rozlišit mezi vnějškem a vnitřním monády. Umožnil mu ten argument, že kdybychom si představili lidský mozek jako velkej mlejn a my bychom byli tak malí, že bychom do toho mohli vlízt, jako můžeme vlízt do mlejna, tak kdybychom tam chodili kudy chtěli a ochmatávali cokoliv, tak nikde na myšlenku nenarazíme. Pro nás je laibnice monarologií. To je res cogitans a res extensa. Kdybychom vlezli do mozku jako do mlejna a teď tam chodili jakkoliv a tak dále, tak tam všude bude sama res extensa, žádná res cogitans. Na res cogitans nemůžeme tam nikde narazit. To je furt ještě odvozený důsledek toho dekartovského rozdílení. A teď přijde nová myšlenka, ty monády, což je velkolepá myšlenka a ta je nemyslitelná bez té tradice živěřsko-křesťanské. Tohle nemohlo řeky napadnout, ačkoliv ty monády jsou jenom v závěstací starověkýho atomizmu. Tam byly tematizovány věci, které pak vedly k myšlení dalších a dalších témat a nebylo zbytí. A proto filozofie se dostala tam, kam je. To ji nikdo nevedl, to ji nikdo neříkal, kudy má chodit. Prostě tato témata sama se prosadila v tom kontextu. Ale tato témata se tam prosadila díky těm středověkejm, již starověkejm, z konce starověku, a zejména středověkejm diskusím, teologickým. Až filozofie byla služkou teologie, tak jakmile teologie se dostala do nějakých potíží, tak volala filozofii, aby ji to vyčistila. Tato témata se dostala do Nového rajona, v plné Haraburní, při plné Sajrajtu, a přišla filozofie a tato musela udělat nejdřív pojmový pořádek, aby to teologie potom posvětila, pokřtila. A tím se musela filozofie zabejvat tématama, které ji nebyly vlastní. A ty témata, jakmile se tím zabejvá, tak ty témata se staly jejimi vlastními tématy, které byla vlastní témata. Jsou to teda témata, co změnila filozofii, a ne její metoda, způsob práce, přístupy. Byly to témata. To se nedá říct, protože takhle, když to stavíš proti sobě, témata samo se mohlo prosazovat jedině za jediného předpokladu. Totiž, že ta filozofie se furt musela drbat, protože tu vešta měla jednou v kožiště nasazenou. A ten způsob, jak se filozofie drbe, to je, že provádí reflexi na sebe sami. Ty vši si ta filozofie nevymyslela. Až ta by si byla vymyslela jiný vši. Tyhle ty vši tam nasadila do kožichu ta židovsko-křesťanská tradice. Ale sami ty vši by k ničemu nevedly. Ty jenom by kousali. Tady je nezbytný, aby ta filozofie provádila tu reflexi. Bez té filozofické metody nebo bez té filozofické aktivity by se z toho nic nestalo. Oboje bylo nezbytný. Filozofie musela zůstat filozofií, to je, furt to všechno reflektovat. A když už jednou byla donucena a k tomu by se zabejvala nějakým tématem, tak jak mě už to začala dělat, tak to musela pak reflektovat, proč to vlastně dělala? A proč to tak dělala? A jestli by to nešlo dělat jinak, tak dále by se ti musela zabejvat. A to už pak jede. Filozofie se nemůže sama vymýšlet témata. Vždycky témat dostane od někud. Buď to dostane z každodenního života, nebo to dostane od teologie, nebo to dostane od vědy. Dneska spousta témat dostává filozofie od vědy. Tu a tam si vymyslí nějaký samá, ale to je vždycky jenom odvození díky refleksi z nějakého tématu, který dostala od jiného. Filozofie není schopna se svým myšlením dotknout v kutečnosti. Filozofie je reflexe a jako reflexe se může také takat jenom nějaké jiné aktivity. To může být taková reflexe, přímo aktivita, tak říkající praktická, technická a tak dále. A teprve tímhletím prostřednictvím komplikovaným, ty reflexe, reflexe, reflexe a posledně nějaký akce, teprve přes tuhletou prostředkovanou řadu má nějaký právě zprostředkovaný, daleko odtaženej vztah k nějaký skutečnosti. Filozofie se nedotkne, nemá možnost se dotknout skutečnosti. Takže samo téma by jí nic nepomohla. To je prvo to, jak to zpracovává, jak se tom furt vrací. To téma jednou musela uchopit a jak to uchopila, tak už te téma předstává vej zajímavý nejzajímavější, jak to uchopila a zabývá se tím, jak to uchopila, že? A tímto téma už je tam naprosto, naprosto jako by vedlejší a současně tam ale něco diriguje, něco už určuje, že? A už to někam jede. V tom středověku, ale to je asi tak mimo, přispěl, ale určitě nepřispěl Kuzánus nebo mistr Eckhart k tomu rozkladu. Ty přece mířili na to čtvrté, v té, myslím jenom ta dokta Ignorancia, nebo ta temná jasnost, živost. Ale to by asi byl ten mysticizmus a to je jako mimo, tedy myslíš, sféru teologie nebo filozofie. Já teda bych řekl takhle. Takhle, že to. Já jsem ochotený abstraktně uznat tohle jako zvláštní takovou sféru, ale že by to byla nějaká cesta, která by filozoficky měla nějaký závažný důsledky, to se mi nezdá. A jak jsi říkal, když říkala teologie, že se jenom vystoupujou ve starým zákoně určitý prvky, jaký je protíklad mezi teologem a prorokem? Jasně vytipovávají, že tedy prorok, ten je tedy v luvčím hospodina, kdežto teolog jenom neví, kdyžto teolog jenom může prostě rozebírat něco o božskosti, ale mně se nezdá, že by tedy lecký prorok mohl být teologem. Mně se tedy přiházelo, že by mohl prorok být charizmatickým teologem. No tak to je vlastně citace podivná. Taky držíš tedy ten velkej poryf mezi prorokem a teologem? No, tady je potřeba vyjasnit, samozřejmě, čím rozumíme. Pravda je, že proroci byli neobyčejným vzdělaním lidé. Je naprostá teda chyba, když se teda cituje třeba prorok a tam je, že tam se píše, že to byl pastýř v téko, takže z toho se vyvozuje, že to byl nějaký pacholek vodvolu nebo něco takového. Nebo dítěma lejnáma házeli, tedy momentama. Prosím, ano. Ale jiné věci, škandální dělání, to byly takové underground děláci takřka, ale happeningy pořádaly na náměstí, tak je popsaný teda. Ale já mám dojem, že to byli veliký teda vzdělanci, takový neobyčejně kulturní lidé, nejkulturnější lidi. Jeremie a Žuda se spolu. Já myslím, jako skupina, jako vrstva obyvatelstva, že jejich úroveň zdělání, to, jak se starali o svůj dorost a tak dále, že daleko převyšovala tu úroveň oficiální státní, třeba v domách království, a určitě převyšovala tu úroveň při království. Při tom srovnání, mně se nezdá, to je všechno, to bychom se museli zabývat, co to je teologie, že tam záleží terminologicky, co tomu nám mně se zdá, že teologové spíš tak patřejí do souvislosti s chrámem, že tam tak jako psy přitmrdujou kolem toho chrámu, než že by byly mezi paramarky. Mně to připadá, a zase záleží na tom, jak to chápeme, že pro mě teolog je vždycky na jednu stranu služební k církve. A proto vždycky v nebezpečí, že místo teologie vědecké můžeme vytvořovat církevní teologii. Protože funkcionář v církve, to se mi tak zdá uvidít. To mám takové vždycky, zatím to i tak je, a nedovedu si představit to nějak od toho oddělený. Kdežto prorok, ten se nikdy necítil funkcionářem církevní. To nikdy nebyl služební k církve, ten nikdy nepatřil ke službě kolem chrámu. To ten vždycky přišel a řekl svý, padni komu padni, ať to byl král nebo kněz, nebo co prostě, všichni to dostali. A nakonec to dostal on většinou, přišel vo hlavu nebo něco takového. Ale svý si vždycky řekl. Což tedy je člověk, který absolutně se necítil vázán žádnou lidskou instancí. A jediná jeho instance, po našemu řečenost, byla ta pravda. On se pilně dal k dispozici, se všim, všudy, bez jakýkoliv výhrad a se všema rizikama se dal ve službu pravdě. A to je právě to, co chceš říct, že vlastně to u prorokov je blíž filozof? To teď dovozím z toho, co jsi řekl. Ano, pokud ovšem ten filozof dělá to, co má. V žádném případě to neplatí běžně o filozofech, jaký tady jsou. To jsou právě i vilogové většina. Naprostá většina filozofů přidá strašného majzla, aby se nedostala do konfliktu se společností, se státem, se svým rektorem a já nevím, se všim všudy. Prostě jsou to oportunisti a přidsmrdujou vždycky kolem nějakých chrámů, i když dneska už nenáhlu ženských. Takže zas opatrně. Ale když držíme v paměti, co filozof má vlastně, co patří k podstatě filozofia, tak mně se zdá, že filozofie je blíž té prorocký funkci, než teolog. Protože ten teolog je vždycky nějak váznán církví. Já si neduhu představit, že by byl takový divokej teolog. No Háček, ho přece vzali u katedru, ne? No dobře, no ale stejně. Podívej se, jak on přece jenom zdaleka mi říká všechno, co by chtěl, to se tady přece čtá. Tam si dovedeš představit, co by Bejmal řekl, kdyby nechtěl, přece jenom tak jako. Ale určitě doma to důleží. Jo, ale furt je to teda, furt je tam nějaká si sebe-recenze, sebe-autorecenze, furt to tam, promiňte, auto-cenzura. Furt tam je něco takovýho opatrnýho. To je, já se nevím, teolog asi nemůžu představit jináče. Taky už, že všechny teologické fakulty, že to jsou vždycky církevý, církevý nějak, církev tam má na to nějakej vliv, nějakej, když je to svobodná univerzita, tak tam má církev vždycky nějakej vliv atd. a rozhoduje, a může vetovat, kdo tam smí a nesmí. Všechny tyto vazby atd., to prostě pro proroka nepadá fůvám. Ten nepotřeba, ten prostě přišel a řekl, žádnou institucii k tomu nepotřeboval. Jo? To je taková špecialita. Ale rozdíl od filozofa, ještě to má jeden, že filozofem člověk může bejt, i když pravda mlčí. Když to prorokem bejt nemůže, může bejt právě. Filozof ten může žvastat, i když se v těch reflexích, v té ekstazi s níkem nesetkává. Tak může aspoň to nesetkávání nějak reflektovat a říkat, že bohové se odmlčeli. Jo? Ale tohle to prostě prorok dost dobře, já nevím, no tak pravda, taky některý ten říkali, že odvrátil se vás, kášle na vás a kášle vám na to, abyste chodili do jeho kostela a tak dále, to taky říkali. Ale přece jenom to je jako, že vám to vzkazuje vzpomněnícky. Asi teda ten prorok by to nemohl říkat jenom jako takový soukromník, který to komentuje a říká, bůh se na vás vykašlá, ale bez pověření. To by prorok nemohl dělat. A filozof to může dělat. A zůstat filozofem. Filozof tak si jako může troufnout, tak trošku hecovat a tak jo. Ten prorok přece jenom tam je mnohem víc padchosů a tak dále. Čili v žádným případě já bych nepřipustil nějakou identifikaci. Ale když bychom hovořili o tom, kdo je tomu blíž, tak jo. A ovšem filozof se může stát parkerem. Jo. Ale to se může stát každej ten pastýř a i ten teolog. Takže zas není. Stane ten rozdíl na tom, že teolog vždycky musí být v instituci. To je tak takový báchorský. Tak třeba ten epištelý nebo janateolog. To je teolog tím, že promýšlí a tak. To není, že by bylo svázané. Není, to není. Víte, že by bylo nějak svázané v jahonská literatura. Říká se mu to. S tím janem je spojena taky ta gnoze. Prosím tě, buď sem to nějak přesvědctvím vyslovil, že tedy filozofie z gnozí prohrála, teologie vyhrává. Proč byla tak sesláblá ta filozofie, že ty gnozy posadila nějaký... Já nevím. Já tomu nerozumím. Já nechápu proč ty vnitřní důvody. Zvniška to je jasný, že to šlo prostě z kopce s řekama. První, druhý století. Ono už to šlo z kopce předtím. V podstatě ten velikánskej zestup řeků, ten velikánskej takové jako ta energie, s kterou šli do ty kolonizace a zestup těch obcí řeckejch těch měst. To už skutečně bylo jako pase. Filozofie opravdu začíná, už když to jde k čertu. To vidíme z toho, že první řeckej filozof za takového považované tchále pochází z Miléta a tam nemohl zůstat útek před paršanama z té maloazijské, z toho maloazijského města, z toho kolonizovaného města řeckého. To už byl začátek úpadku řeků. Ale přesto, že to byl začátek úpadku takto jako společenský, ekonomický, technický, už nebyli tou hlavní námořní silou a už tam měli všerejaký, tak ta filozofie ještě furt šla nahoru. Hegel to komentuje, že teprve při soumraku vylétá soba Minervina. No jo, ale proč ta soba zmizla, když ještě nenastalo ráno? To je mě neprůhledný. Proč ten úpadek byl tak velikej po dvě generace, vlastně první, ale druhá generace po smrti Aristotelově, to už byl rozklad úplný. Proč? Já tomu nerozumím. Nějak to převíst jednoduše? Nevím. Přičem je evidentní, že to nebyly vnitřní slabosti, že se nevyčerpala ta filozofie sama zevnitř. Protože byla možnost se k ní vrátit a pak ještě s ní pracovalo. Dodnes jsme schopni se vracet k Platonovi. Dodnes pracujeme s Aristotelově a nejsme schopni mu úplně rozumět. Rádo prohlásil, jestli jste četli jak jsem doporučoval, tak jste to tam našli, nebo když ještě ne, tak si to přeště tam najdete. Tam říká, že prostě Aristoteles byl němej, nikdo mu nerozumí, až přišel Tomáš a Tomáš teprve ústý Tomáš je zase Aristoteles. A od té doby a Tomáš umrl, to prostě je mrtvej a němej i Aristoteles, i Tomáš. Tomáš taky byl němej vůl. Prosím? Nevím, rádo tam o něm léčí, že to je jediný člověk, který rozumí Aristotely pořádně. No. A do dnes teda pro nás to je co si velkého, můžeme se k tomu vracet a tak dále. Proč to najednou vyprchalo? Proč se od toho lidi odvrátili? Já nevím. Vyložit to jednoznačně tak, že přišel mýtus, to se nedá, protože ta filozofie přece překonávala ten mýtus. Jak to, že najednou pedlehla? V čem to vlastně spouštívalo? Jak to, že byla najednou vůči tomu filozofickému mýtu nějak neodolná? A kromě toho je vůbec možný si představit, že organizmus, který je, není oslaben, tak hladce podlehne ve styku s nějakou infekcí. Jak to, že tam žádný ty protilátky nebyly? Já tomu nerozumím. Nemůžu na tuto otázku odpovědět, protože je to neprůhledný. A neznám, nečecem nic nikoho, kdo by to nějak zprůhlednil. Všechno to převádění na ty společenský podmínky a tak dá, já na to prostě nemůžu dát. Je vidět třeba, kdyby rozhodovaly společenský podmínky, tak jak tady by mohl být Augustin. Tam šlo všechno už několik generací, to šlo do čáru. Rozkládalo se to, že byl poražený a tak dále. A je tady Augustin. Já vám dojím, že to se nedá vyložit. Ten úpadek filozofický, že se nedá odvodit z nějakého úpadku společenského, z porážek vojenských, nebo z rozkladu osporářského, to se nedá vyložit. Tam je něco, něco mně neprůhledného a jistě teda není to moje metě, že já jsem se tím nikdy tolik nezabejval, jistě někdo, kdo se tím zabejvá pořádně, tak škoda, že jsme se na tuto otázku nezeptali, třeba když to byl Werner, jestli by nám na to něco řekl. Ta dogmata, když říkáš, že vysmívat se dogmatům je něco tedy hlupáckého a to si tedy nesoudil jenom ta dogmata, to je jako ta první círka, ale i třeba ta dogmata z minulého století, ta dvě, to jako... No tak to by bylo opatrnější, ale v zásadě výsměch není adekvátní reakcí na žádný takový případ. Tam je třeba vždycky rozumět, proč k tomu tak došlo vyložit ho, interpretovat ho, to je jediné. To neznamená, že to nemohou odmítnout, ale je třeba tomu rozumět, odmítnout bez porozumění, no to je jenom to je jenom teda, to je barbarský, to je to je jenom amatér si to může dokončit. Tak poslední 10 minut, přátelé. Je tě, můžeš si filozofie dovolit reflektovat výrobe s tradečním teologickým vazem? A teďka nemáme slyšení teologický, jako, víš, že To bylo míněno takto. Do jisté míry by to tebe zrovna nemuselo zajímat, protože ta otázka neplatí, to jsem říkal, neplatí v rámci katolické tradice, protože tam vždycky jenom

====================
s1.flac
====================
22.2.1982, Ateizmus 2, křesťanské tradice. Jestli to je možné a co to pak znamená? No a tady jsme si ukázali na souvislost tohohle tázání po bohu, kterou jsme takhle klasifikovali různě, zařadili na různé roviny. A ukázali jsme, jak to souvisí s tou rovinou, o které jsme předtím hovořili, jako o základu filozofie, o základu reflexe. Reflexe a její základ, filozofie a její základ. A vybrali jsme si jednu věc, jednu tému přednostně, totiž základ víru. A jenom předběžně, dneska se k tomu budeme vracet, z různých stran ještě, předběžně jsme si ukázali, že ta víra, jak už to základní orientace životní, nikoli jenom myšlenková, znamená něco jako antipody, protiklad, znamená tedy odmítnutí, překonání té orientace starší, archeotropní, mytické, orientované na archetypy. Zatím zase předběžně, dneska se k tomu taky budeme vracet, jsme ukázali na některé protináboženské hroty u proroků a u Ježíše. A skončili jsme tím, že jsme začali tak jen tentativně a jen náznakově, ne jako... Bychom chtěli podnít nějaký pokus o výklad dějin myšlení. Jsme poukázali na to, že sama filozofie řecká, která pro nás znamená takovou základní orientaci dějinou, my kritizujeme po mnoha stránkách řeckou filozofii, ale je pro nás prototypem filozofického myšlení. Když se chceme ujistit, že něco je skutečně filozofie, tak to měříme na těch starých řecích, na těch největších. No a my jsme si museli uvědomit, když jsme se zabývali trošku, kdokoliv z nás, dějinama filozofie, že ta filozofie, i když byla, a dosud se to tak vykládá, byla fakticky a sama si uvědomovala, že je čímsi podstatně odlišným od mýtu a svůj způsob myšlení svázala s logem, s tím, čemu se říkalo logos, právě na rozdíl od toho, čemu se říkalo předtím mytchos. Tato filozofie byla svým způsobem překonání toho mytického, respektive mytchologického myšlení, odmítnutím, kritikou toho mytologického myšlení. Takže vlastně tato filozofie historicky tomu mýtu podléhla zpátky. Ta filozofie se neudržela. To jsme si minulé říkali, ale právě jím dneska začínáme a proto to teď zdůraznuju. Po těch největších postavách antické řecké filozofie, Sokratovi, Platónovi, Aristotelovi, a po odeznění těch vrcholů v jejich školách, v Sokratovských, v Akademii a ve škole Peripatetické a těch aristotelských následnících, dochází k úpadku řecké filozofie. A to ne je k úpadku jenom z nějakých vnitřních slabostí, vnitřních nedostatků, nejbrž zejména proto, že filozofie se ukázala, přestože byla od začátku kritikou mýtu a revizí té mytické formy nebo toho způsobu myšlení, ta filozofie se ukázala být neschopnou čelit mýtu, který se něčemu naučil z té filozofie. A ten mýtus, který se něčemu naučil z filozofie, neboli ten novej filozofický nebo pofilozofičtělej mýtus, to byla gnoze. A proti téhle gnozi se ukázala ta filozofie jako bez protilátek, jako bezbrana. A podlehla tomu, upadla v zapomenutí nebo upadla nejen úrovní, ale upadl i zájem společnosti o filozofii. Zájem převážně byl zaměřený na ten filozofický mýtus, na ty iniciace, na to usebrání a vytržení, na všechno, co ty gnozi patřilo. A filozofie se ukázala v tom zápase s gnozí jako naprosto slabá a bezpomocná. Zápas s gnozí ještě pořádně nezačal a filozofie byla poražena, byla zneškodněna. A jenom se přizpůsobovala. A ten skutečnej zápas s gnozí byl sveden jinde, nikoli filozofickými prostředky, nikoli prostředky teologickými. A i tam ovšem to byl zápas na život a na smrt, který poznamenal v obě strany značnými šrámy. Takže ta gnoze byla poražena, ale nikoliv jednoznačně, nikoliv definitivně a v dějinách dalších vždy znovu a znovu přicházejí jakési pokusy nebo jakési renesance gnoze. Až do posledních desetiletí, v tomto století, v kterém žijeme, přinejmenšin dvojí gnoze byla rozpoznána a pojmenována jako gnoze. A nepochybně by se dalo i víc z toho udělat. Jsou gnostické prvky ve vědě, nepochybný atd. Gnoze se dovede neobyčejně převlékat dobře a proníkat v nových převlecích se do nových sfér ve světě. Čili gnoze nebyla poražena jednou provždy definitivně a tak, aby se už v dějině nevracela. Ovšem byla natolik poražena, že se nikdy už nevrací v plné síle a že ty metody rozpoznání a odmítnutí, překonání gnoze, jsou z velké části dodnes platné a že ta gnoze má šanci jen do té doby, než není jako gnoze rozpoznána. Zase jenom jsme se toho takhle dotkli, pak byla diskuse, že není to docela vyjasný. Bylo by potřeba zvlášť o té gnozi mluvit, ale to patří do jiných souvislostí a tohle máme jenom takový pokyn, takový poukaz, odkaz. A nyní půjdeme dál. K tomu zápasu s gnozí dochází v takovém druhém třetím století okrestu. Jsou ještě v novozákonních spisech, dokonce u Pavla už jsou jistý náznaky, ale tam to není ještě docela rozpoznáno. Pavel ještě neukazuje nebezpečí samotnou gnozi nebo filozofii, to je vzláštní. A ještě teda nepříliš vážně, ale jenom varuje před filozofií podle poprvků světa, protože filozofie je v novém zákoně jenom jedním krát. Ale je to rozpoznáno později a nepochybně v novém zákoně jsou právě tak jako v posledních starozákonních spisech, v těch nejpozdějších, nejranějších teda, se najde vliv už trochu úpadkový hellenistické filozofie. U Filona, přes Filona, to jsem zmiňoval, Sofia třeba, jak je v některých žalmech pozdních, od vkazateli příslový. A to tam tedy nacházíme. Ale teď nám jde o to, že když ten zápas už byl dosažen o vítězství, zápas byl tak zhruba ukončen, tak dochází k dalšímu krachu, a to je pát Říma. Samozřejmě to není jen ten okamžik té vojenské porážky ze strany barbarů, ale jde o úpadek římského života vůbec, římského státu, římského impérie, kulturní, duchovní úpadek, který byl značný, velký úpadek byl také hospodářskej, vůbec celá struktura byla všechno blošší vše. A to všechno vyvrcholilo tou vojenskou prohrou, pádem Říma a koncem Říma jako rozhodující supervelmoci starověku. A pádem Říma se obvykle datuje konec starověku. Po pádu Říma je křesťanství vydáno všans novým útokům, nebezpečím ze strany mýtů, mytologií, pověr barbarských, protože křesťanství začíná z Říma proníkat do těch dříve podrobených okrajových zemí, zejména to je dneska románská a germánská část Evropy, tam začíná proníkat křesťanství už ke konci Říma a teď to pokračuje dál a křesťanství v té orientaci na podporu státní, která od Konstantýna se datuje, nejdřív křesťancí bylo pronásledováno a pak došlo k takovému prorůstání křesťanské ideologie a nálady křesťanské, tak i v těch nejvyšších vrstách, koli to původně byla záležitost těch nejchučích vrstev, tam křesťancí pronikalo nejdřív, tak později proniklo až vysoce ke dvoru, do křesťany se stávali nejvyšší funkcionáři političtí, státní a tak dále, pronikalo to až k vlastnímu dvoru a nakonec teda sám císař se nechal pokřtít a posléze bylo vyhlášeno nejdřív dočasně, pak se to zrušilo a pak definitivně, bylo vyhlášeno křesťancí za státní náboženství, podobně jako bylo předtím státně pronásledováno, tak nyní bylo státně hájeno jako jediné. Tak po téhleté adaptaci křesťanství, křesťanské církve na podporu státu, se zdálo po pádu Říma mnoha křesťanům, že přichází konec světa, proti tomu polemizuje Augustin v Civitas Dei, že je základní rozdíl mezi obcí boží a obcí lidskou, jako je třeba Řím, že pro křesťancí to nemůže znamenat nic osudově rozhodujícího, že padne nějakým městořím. Ale pro řadu křesťanů, které i tohle přijmou, zůstává ta orientace konstantinovská, to je orientace na úzké sepětí mezi státem a církví, natolik silná, že hledají podporu u panovníků těch barbarských národů, barbarských kmenů, takže ty první pokusy proniknout se většinou dějou na nejvyšších úrovních. Jsou to většinou panovníci, kteří vnucujou lidu nové náboženství. A ty to vnucujou, protože se jim to zdá výhodný. Z různých důvodů, buď z vlastník vnitřních důvodů, a nebo se jim to zdá výhodný mezinárodně politicky, protože se dostávají do těžké situace, jak to bylo třeba v naší historii, že tady vystrčenej slovanskej svazek kmenů byl ústavečně ohrožován Germány, který pod zámínkou šíření křesťanství chtěli rozšířit oblast své politické kontroly. A ti panovníci čeští jednak byli nuceni uvnitř konsolidovat tu zem pod svým panstvím. Odtud ty boje mezi jednotlivými kmeny a takové strašlivé věci, jako likvidace třeba slavníkovců, přemyslovců a podobně. To nebylo možno odolat tomu vnějšímu tlaku, leč jako organizovaný větší celek. Bylo potřeba tady vytvořit zase tím ženství jedno a království, proto to úsilí o to získat korunu královskou, nejprve jen osobně a pak dědičně. Tu bylo zase možno získat jedně od Němců, když se vytvořila svatá říše římská národa německého, jak se tomu tak říkávalo. A zadruhé, to bylo politicky i kulturně perspektivní se takto orientovat, že byly tady ty pokusy čelit tomu německému tlaku tím, že byli ti misionáři slovaňští, takže tady vznikla taková dlouhá tradice slovanských bohoslužeb, slovanského rytu východního, pokus udělat znázku z orientu evropského, který se celkem nezdařil, byl jenom takovou okrajovou záležitostí vždycky, i když se na to vzpomíná v dobrém, ale ukázalo se, že to není možná cesta jediná, a nakonec dochází k tomu přijetí toho západního typu křesťanství. Já to nebudu rozvláčet, všichni to znáte. Jde o to, že tohle všechno, tyhle politické argumenty, ten politický způsob myšlení, který se stalo, tenhle politický způsob myšlení, se stal takovým vehiklem toho šíření křesťanství. Ten zároveň sebou nes, různé typy oportunity v jiných oblastech, zejména například, když bylo potřeba získat lidi, tak se pokud možná, zcela po římském způsobu, nikoli v křesťanském, ale s římském způsobu, se adaptovali ty domácí zvyky, tradice, pověry a nějak se vtělili do toho novýho náboženství. A jim se tak trošku pokřtili, tak se pokropili. Takže pokud možná všechny svátky zůstaly zachovány, jenomže se jim říkalo jinak, a tak dále. Všechno se opakuje, jak říkal Marx, z začátku, co je vážný, tak posléze jako fraška. No a znamená to, že faktické křesťanství se vytrácelo a bylo vydáno v šanc novýmu obrovskému útoku mýtů. A znova bylo potřeba s tím bojovat. A dalo to strašlivou práci, protože to tentokrát nebylo tak jasný, nebyla taková jasná fronta. Protože tady se to všechno kladlo jinak a hledělo se na to tak reál politicky a oportunisticky. No a tak došlo k tomu, že ten původní trend židovsko-křesťanský, který byl de facto protináboženský, byl úplně překryt těma tou ochotou převzít toho dosavadního náboženského lidového cítění, co se dá jenom, aby došlo k nějaký syntéze. Jenom, aby se to dalo navrch přetřít křesťansky. No a to znamená, že Ingres v hrubým rozměru, to je doba velkého úpadku křesťanství. A ta doba padá v jedno s velikým úpadkem evropských národům vůbec. Po všech stránkách. Úpadek i proti těm původním barbarským formám, které tady byly. Hospodářsky například to byl obrovský úpadek. A z toho bylo potřeba vytřískat úplně novými metódami zase nějakou strukturu, zase nějaký řád. V politické a sociální oblasti dělali feudálové. A v té oblasti takové, bych řekl, humanitní a náboženské, respektíve křesťanské, která byla strašně spletená dohromady, to dělali potom takové malé ohnízko, kde se začínalo novým způsobem žít, myslet, pracovat. A to byly kláštery. A v rámci tohoto pokusu o jakousi renesanci nebo reformaci, nebo pokusu o znovu zvednutí laťky určitéjch norem duchovního, náboženského, kulturního a vůbec i lidského kultury lidské vztahu, lidského společenského života, v čemž nemyslím teda ten sociálně politický. V rámci tohodle všeho ti největší teologové, nejznamenitější, cítili nezbytnost reformovat teologicky ty dosávadní tradice, které byly strašně sesuté a také zapomenuté. A v rámci této znovu výstavby teologické se ukázal, jako daleko dochází k tomu předání některých řeckých tradic přes Araby z Evropě zpátky. Přes Araby Geri samozřejmě, hlavně na Pirnejském ustrově, tam ten kontakt mezi Evropou a Afrikou v té době je největší a odtamtud přicházejí právě ty nové myšlenkové linie, které sebou přinášejí něco úplně nového, dávno zapomenutého, totiž Aristotela. No a tady v těchto formách, v těchto rovinách dochází k tomu, že tady právě křesťané, křesťanští teologové mají veliký podíl na obnovení a znovuožívení řecké a římské racionality, která právě dává dohromady to, čemu říkáme středověk, bez toho středověku vůbec není možné, hlavně tedy s tředověkou teologii. No a už tam se prokazujou zjevně některé vady, ale nám jsou zjevný, ale nejsou zjevný těm současníkům, totiž ukazuje se, co si ještě řekneme potom, k čemu se vrátíme, že ta filozofie již je teologicky používáno, že se jeví jako strašlivě nevhodná až zavádějící, když se jí používá jako vyjadřovacího prostředku nebo pojmovýho prostředku k vyjádření podstaty křesťanské zvěstí. Tam celá ta aristotelská metafyzika přichází sice na pomoc, takže umožňuje takovou tu vynikající myšlenkovou strukturu toho středověkýho uvažování teologického i filozofického, které bylo nezbytnou součástí, někdyž podřízenou součástí, ale zároveň zatěžuje obrovskou hypotékou toto myšlení, právě tou svou metafyzičností. Tam jsou kladeny základy k tomu, aby Bůh byl chápán jako to druhé, jako to jsoucno už po druhé a nyní se vším aparátem. A pak přichází nový věk, který svým způsobem rádl má pravdu, když říká, že středověk nebyl poražen, rozbit, ale rozložil se zevnitř a na jeho troskách vyrůstá takové neduživé myšlení novodobí, které se vyznačuje z toho našeho hlediska strátou posledního smyslu, proto čtvrté. Ta strata byla kompletně připravena už ve středověké myšlení, teologickém a filozofickém. Tam totiž to čtvrté bylo důsledně převáděno na to druhé, ale tady bylo jako to druhé postupně eliminováno, škrtáno. Bůh byl důsledně pochopen jako jsoucno a jako jsoucno byl také popírán v renesanci. Pokud ho popírali, tak zase jako jsoucno. Čiži mezi těmi, kdo drželi Boha a kdo ho popírali, byla zácná jednota, totižže v každém případě to pro ně bylo jsoucno. No a takhle došlo k tomu, že se v rámci nového myšlení vzkřísilo to, co celý středověk zůstávalo tak pod pokličkou, na okraji, pronásledováno a velmi zdušeno. A co předtím bylo vytíkáno filozofií po celou dobu ve Starém Řecku, i když to nebylo vždycky pravda, ale bylo to tak pocitováno, protože přichází nově adcheismus a jako programovej adcheismus. Tenhle adcheismus je velmi atraktívní záležitostí v různých podobách a svým způsobem v celémto moderním myšlení vítězí. I tam, kde termínu bůh třeba je používáno, nebo světový důch a tak dále. Fakticky, když ve mne vážně, co se myslelo Bohem, nedá se to jinak říkat, co se myslelo, nebo kdo se myslel, vlastně oboje je blbě, ty formulace jsou nedostatečné, ale jinak to nemůžeme říct, co se myslelo, co se mělo na mysli, když se mluvilo o Bohu, o hospodinu ve stroji Mizraeli nebo v novozákonní první církvi, tak pod normou toho myšlení se pak ukazuje, že všechny ty řeči o Bohu v moderní filozofii jsou vlastně řeči ateistické. I když se mluví o Bohu. Spinoza mluví o Bohu, ale to je pro něj totéž co příroda. Přímo říká Deus Sive Natura. Nebo Descartes mluví o Bohu. On ho tam potřebuje do té své metafizické stavby. Jako člověk mohu pochybovat o tom, že pochybuji. A teď to je konec. Co můžu založit na té jistotě, že pochybuji? Nic. Teď tam musí k tomu dát Boha jako toho svrchovaného ducha, který mě všechny další myšlenky nějakým způsobem inspiruje, vyvolává ve mně, vděluje ve mně. Což pro něj je to, že se stávám účastníkem té roviny res cogitans. No a protože to je Bůh, tak mě neklame a tudiše a tak dále. Tyhle argumenty pak se opakujou furt znova dál a dál. Je evidentní, že to je jenom takovej vymyšlený kámen do jakési budovy, jakési stavby myšlenkový, ale s tím Bohem Abrahamovým, Isaacovým a Jakobovým to nemá nic společného. A to platí o všech takových filozofiích dalších. Kouknete na tu německou idealistickou filozofii, která je tak nejkřesťanštější jako by. A je skutečně nemyslitelná bez křesťanské tradice, tak je to pozoruhodná taková perverze té křesťanské tradice. A teď vzniká otázka, jaká je legitimní možnost křesťanské odpovědi. Zejména se křesťané musí ptát, zda je křesťanství, a ještě lépe než křesťanství, víra vázá na nadcheismus, respektive na výrok, řekněme, nebo na předpoklad existence boží. Výrok o tom, že Bůh existuje. Potřebuje to víra, potřebuje to křesťanská zvěst? No tohle se opírá. No aby se to mohlo nějak posoudit, tak je potřeba pořádně tematizovat tu otázku víry, co to je vlastně víra. A ta základní tematizace má být efektivní, záleží v jednom z celé elementárních rozlišení, které do té doby nebylo provedeno, totiž rozlišení mezi vírou a reflexí víry. To je něco, co do dnes naprostá většina takzvaných věřících, praktikujících křesťanů, nějak není schopna nahlédnout. A když se mluví o víře, tak vždycky se myslí reflexé víry. Jaké je kdo víry, to je otázka po jeho konfesi. To je po jeho vyznání víry. To je po tom, co říká o svým víře a ze své víry. A když základně měláme rozdíl mezi vírou a reflexí víry, tak se můžeme potom jednak orientovat na situacích víry, při kterých se ani o víře mluvit nemusí a kde není důležitý, kdo si co myslí o víře, nejbrž kde ta víra tam je nějak. A za druhé se ukáže, že vedle toho existuje zvláštní oddělené téma reflexé víry, které je třeba podrobit kritickýmu zkoumání zase zcela samostatně. Pokud je o víru samotnou, tak ty náznaky po ukazy k těm situacím víry je možná opřít o... Ten hlavní problém je, že je to taková dost tabuizovaná záležitost vnitro církevně a že vůbec položit tuto otázku takovýmto způsobem, že pro mnoho křesťanů se jeví jako nepřípustný, prostě jako tabu. Z pochopitelných důvodů, které se pak ukazují. To rozlišení bylo ovšem dost jasný v té nejstarší době a již v té první, druhé generaci první církvy, teda poježišovské, dochází k tomu zmatení. Já jsem vám už myslím tady o tom říkal, tak to zopakuju maličko pro toho, kdo by to neznal, že jistá dvojice, nebo jeden pobultmanský teolog a jeho řák potom dodatečně provedli a si do důsledku dovedli takovou zvláštní statistickou analýzu výskytu termínu Pistis v Novém zákoně. Bylo to provedeno takovou zvláštní metodou, že se předpokládalo, že i když Evangelia ve svým celku jsou literární útvary starší než Pavlové dopisy, tak jsou v nich předpokládá se, díky úzkostlivé tradici, zachovány určité partie, které jsou ještě starší než ty Pavlové dopisy samy a jsou svým způsobem autentičtější. Pojnač pocházejí od lidí, který byli v bezprostředním kontaktu s Ježíšem, zatímco Apoštol Pavel nikdy v bezprostředním kontaktu s Ježíšem nebyl. Existují určité metody, jak se z těch nejstarších, to je z synoptických Evangelií, dají odlišit a výmout nebo isolovat určit partie, které odpovídají těm nejstarším textům a ukazuje se, že ty vůbec nejstarší části textů, že jsou v naprosté většině spjaty úzce s Ježíšovou osobou, buď tak, že on sám něco říká, anebo že se to říká v nějaké bezprostřední souvislosti s něčím, co on dělá. Dá se to všelijak statisticky, jazykově, teologicky, jinak se to dá určovat a ty místa, zejména těch výroků Ježíšových, které nejsou dodatečně vloženy, patří k těm nejstarším a byly převzaty do těch pozdějších redakcí, který my dnes známe, se dají seřadit a říká se jim vlastní slova Ježíšova. Je to rekonstrukce samozřejmě, není to tak, že by se to dalo přesejt a ono to samo odpadlo. Je to vždycky znovu otevřeno dalším kritikám a tak dále. Přece jenom je nepochybný, že něco takového existuje a jsou diference v tom, kde vidět ty hranice. Ale o podstatě věcí celkem není sporu, teologicky. Teď přichází po bultmanským bultmanům Žák jeden a vykládá, já teď furt říkám jeden bultman, nejsem si jasný, já myslím, že je to ebeling nebo kezeman. Já teď nevím docela přesně, jenom vím, že ten Žák je Marksen, ale myslím, že to je ebeling. Musel bych se kouknout, teď mě to prostě vypadlo, nemůžu si to vybavit. V tom textu máš Marksena. Marksena, jo, ale ten Marksen sám je Žákem toho ebelinka a tu původní statistickou práci provádí ten ebeling. Možná, že kezeman. Já se příště podívám a pak vám to opravím. Já jsem původně se s tím setkal u Marksena, který napsal takovou knížičku a tam to teda pěkně vyložil, ale ukázalo se pak, že před ním jeho učitel to provedl v nějakém článku, v akademickém výkladu v odborní revue teologické a že ten Marksen to tak jako dotahl. Tam se ukazuje, že když vybereme ze synoptických evangelií ta tzv. logoj,

====================
s2.flac
====================
až na asi tři výjimky, které notabene naprosto nezávisle na těchto úvahách z jiných důvodů už jiní autoři odhalovali jako pozdější dodatky, jako vsuvky, tak až na ty tři výjimky všude se slova pistis nebo pistewain, to je víra nebo věřitě a odvozeniny, se užívá absolutně. To je, aniž se mluví o předmětu výry. My obvykle mluvíme o tom výra v Boha, věřiti v Boha, nebo věřím v Boha Otce, v Ježíši Krista, v Ducha Svatýho, ve svatou círke v obecnou a tak dále, jak je to v kredu a tak dále. Vždycky se vyjadřuje v co věřím. A teď se najednou objevuje, že v těch nejpůvodnějších formulacích, v těch místech, které jsou ze vší pravděpodobností nejstarší, se posuzovalo úplně i z jiných ledisek. To se vybralo už předtím, dřív než statistika byla provedena, tak už byl jakejsi koncenzus, co jsou to ta nejstarší místa, ty vlastní výroky Ježíšovi, a nebo ty výroky, které byly těsně zpěty s nějakými Ježíšovými činy, hlavně zázraky, uzdraveními a tak dále. A právě na těchto nejstarších místech, nejstarších textech se slovo pistis a pistevoin vyskytuje absolutně. Bez jakéhokoliv dodatku o jakou výru by šlo. To je jediný možný výklad, že ta výra je možná jen jedna. Že není žádná výra v něco a v něco. Ne, buď je výra nebo není výra. Věř a bude ti odpuštěno. Věřte. Nebojte se. Neboj se a věř. Amen pravým vám takovou výru jsem nenašel ani v Izraeli. A to říká třeba o Jajerovi, nebo říká to o té ženě, která není Izraelka. A kde není vůbec z kontextu ani nejmenší náznak, že by ten Jairus nebo ta žena neizraelská, že by měla, bývala nějakej dřívejší kontakt s Ježíšem, jenom slyšel Jairus a poslal tam páč, měl dcerušku nemocnou. Tam vůbec nikde není náznak o tom, že by bylo potřeba k tomu nějaké výuky, nějakého zaškolování. A na to byli židé neobyčejně hákliví. To učení patřilo k tomu, kdy chodili do školy, do synagogi, tam se to všechno vždycky četlo, probíralo, byly výklady. A teď najednou Ježíš dává za vzor někoho, kdo tímhletím neprošel, a za vzor v tom smyslu, že ta výra u něho je větší než u těch ostatních, který tu příležitost měli. Tedy z toho je jasný, že ten náš dnešní způsob uvážování o výře jako o výře v něco, to je výře v nějaké pravdy, v nějaké učení, že je pozdější. A že původně výra znamenalo něco, co nebylo potřeba tímto způsobem vykládat. Čili to je takovej exegetický základ pro zdůvodnění našeho rozlišení mezi, odpuste, že ho tady předvádím, ale je to zase ukázka, jak je potřeba pracovat teologicky, nebo tady v tom případě trošičku, jak si vůči teologii nonkonformně, ale samozřejmě to udělal teolog, ale byl to způsobem, který vyvolal trochu rozruku a hodně kritiky. No a co to je vlastně ta výra, tak se teda zase ukazuje na určitý situace, která je už ve starém zákoně jasně popsaná, kde sice o výřece nemluví, ale kde je, ještě není přestávka, kde je výlíčena ta situace výry, jako u toho vycházení Abrahama, respektive Abrama, že je vycházení ze známé situace, z města, kde už dlouho bydlí, kde se s každým zná, kde má své postavení, vychází do neznáma a je mu to počteno za spravedlnost, jak říká a počtal Pavel. Když to komentuje, aby ukázal, co to je výra, tak to uvádí jako příklad. To zakládá, že při nejmenším jednou podstatnou složkou výry je ta otevřenost do neznámé budoucnosti, ten odvrat od toho, co je dáno, co už je tady, eventuálně těch archetypů a tak dále. To už jsme o tom vykládali. Tradiční reflexe výry. Víte, jak je nezbytná rozlišení mezi výrou a reflexí výry. Tradiční reflexe výry je teologická. Co čemuž teď rozumíme, je taková, že pracuje s termínem a pojmem Boha. Jak vůbec vznikla teologie? Proč vznikla? Někdy se, po mém soudu, jenom relativně oprávněně mluví o teologii už ve starém zákoně. Myslím, že to není správné. Teologie jako disciplína mohla vzniknout jedině za jednoho předpokladu, základního. A to byla taková zvláštní myšlenkově konfliktní situace v době začínajícího helenizmu, kdy dochází ke střetnutí té židovské tradice s tím řeckým světem. Tam se totiž stává, na jedné straně vzniká svět. Je postaven, konstituuje se ta realita tzv. světa. Svět to je to, v čem se žije. Ten velký dům, kde jsou schromážděni národové. To je svět. To byl v podstatě středozemní svět. A poprvně ta myšlenka toho světa vcelku byla spjata s tím řeckým pokusem zjednotit ten svět politicky. A to znamená za Aleksandra. Ten první pokus selhal i hned po jeho smrti, ale stal se čímsi průkopnickým, na či mohlo navázat potom římský impérium a to to provedlo. To bylo daleko, Higgs und Léoné se psalo, nebo tam byly podivnosti, někde Čína, Indie a takové kontakty existovaly. Ale to nebyl ten náš svět. Ale do toho našeho světa byly zatažení židé. Ta historie by sama zasluhovala výkladu že politická samostatnost židů se omezila jenom na pár generací. Takřka, byl to národ, je otázka jestli to vůbec byl národ, nebyly to teorie, že to byla jakási amfiktionie, spíš kde rozhodující vůbec nebyla ta rodová, ten rodovej původ, ale rozhodující tam byla ta přináležitost, ta vybranost jakási, ta adoptovanost eventuélně k lidu božímu, co je tím lidem hlavním, božím a všetky ostatní národy, kteří jsou teprve na druhém místě. Tam ta rodová, ten rodovej původ nikdy nebyl rozhodující, rozhodující byly jiné aspekty, ale to nechme stranou. Důležité je, že v téhleté politické tradici, nikdy si dlouhodobě nerealizované, ale přesto nesmírně tvrdošíně a hluboce zakořeněné, došlo k vytříbení určitých linií, které nejenom fakticky znamenaly, a dodnes znamenají pro celou Evropu, protože Evropa poznamenala celý svět, takže obrovský Tezaurus, obrovskou zásobu orientačních bodů, nebo norem, kritérií, směrnic, a já nevím čeho. Bez čeho si nedoveneme vůbec evropské myšlení představit. Ale zároveň to byla tradici, která mohla být zreflektována a byla zreflektována a lidé, kteří v té tradici byli zakotveni, si to také uvědomovali. A proto, ze dvou důvodů. Jednak, že politicky nedošlo k žádné trvalé realizaci té tradice v podobě nějaké říše, kromě krátkodobě žehla. A ještě, jak vidíme, to bylo velmi podrobeno kriticem od samého začátku a i dodatečně. Toto období královské. Zajímé navšak, že v důsledku intervencí nejrůznějších velmocí docházelo opětovně k likvidaci Izraelců, k jejich násilnému vystěhování nebo vyhnání, k útěkům a tak dále. Takže snad trvalé lze říct, že velká část až dokonce většina Izraelců byla mimo to území, kde by bejvalo v příznivějších okolnostích nějak mohlo vytrvat to jejich nějaké království nebo nějaká říše. Tak jednak z tohohle důvodu, že Izraelci měli veliké rozsáhlé diaspory, takzvané, a za druhé z jejich neutuchající vnitřní jistoty, že jejich místo přes tu velkou problematičnost a tu otřesenost jejich faktických pozic v tomhle světě, že jejich skutečná pozice, jejich skutečné poslání, jejich váha, jejich cena, že nebetičně převyšuje ty neutěšené poměry, v kterých žijou, a že to je perspektýva pro všechny ostatní. A proto ten tlak zvenčí, který jim znemožnil se rozvinout v samostatnou nějakou říši, ten vyrazil jinudy totiž v tom ovlivňování, v pokusu ovlivnit ten svět kolem. Takže když se setkal tenhle ten vnitřní tlak, v těch diasporách nebyli jenom židé, který museli utíct z té vlasti, z toho vlastního území, ale tam velmi často, obrovské množství, někdy velká většina těch společenství soustředěných kolem synagóg, nebo někdy to ani nebyly synagogy, byly to jenom nějaké společenství rodinné, a kolem toho navalené spoustu. Někdy tam byla většina lidí, které pocházely z jiných národů, z jiných kmenů, které se k tomu nějakým způsobem přibližovaly. Byli zaškolováni a účastnili se bohoslužeb jako neplnoprávní, ale perspektivně plnoprávní a tak dále. Vedle tohohle vnitřního tlaku, přetlaku, který ved k tomu pronikání do okolního světa, najednou přišla velká příležitost toho sjednocení středozemního světa, kde začala se šířit všude ta řecká tradice, byť už upadková, heleristická. A pro židy to byla veliká příležitost a výzva téhle velké sjednocovací řecké ideologii čelit tím, že tam přinesou tu svou ideu, tu svou zvěst. No a po jisté době, po několika generacích výsledkem, jedním z nejpozoruhodnějších výsledků tohle pokusu ten svět oslovit svou vlastní tradici, byl ten skvělej překlad těch přibližně 70 židovských učenců, překlad starozákonních spisů do řečtiny. Sami židé si přeložili, pověřili své nejlepší učence, aby přeložili starozákonní spisy, kanón starozákonní, aby přeložili do řečtiny, to je do řeči toho nového světového společenství, aby mohla oslovovat vždycky kdo jsou vzdělání, kdo jsou vzdělanci, po něčům měj řecky. To byla velkolepá záležitost. Já si nedovedu představit křesťanství, kdyby nebylo už tadyhle založeno v takovém tom pozoruhodném ekumenickém, ekumenicky aktívním a zároveň otevřeném přístupu ke světu vůbec, ke světu těch ostatních národů. To neměla žádná taková tendence uzavřít se a držet se jen mezi svejmi. To byl obrovský pokus oslovit celý svět. No a už tohleto postavilo tu základní otázku, která pak se celou dobu vleče prakticky tři tisíce let téměř. Není to tři tisíce, je to míň, je to dva půl. Ono to začalo už dřív, že jo, tak přes dva. Jistě, jistě. Totiž, že řeč sama není neutrální, to jsme si říkali, není neutrální nějakej nástroj, že řeč a myšlení patří k sobě a že ta řecká řeč to byl jazyk, kde zavlád Logos. Řečtina je první jazyk na světě, který se začal strukturovat na základě logů, nebo logem. Všechny jazyky v ostatní do té doby byly strukturovány mýtem. Řečtina první se stala jazykem skrze niž promluvy Logos. A tak ti, co překládali starozákonní texty do řečtiny, museli, ať chtěli nebo nechtěli, i s těmi starozákonními texty sami i ty texty vzít a vevlít je do světa logů. Jinak to nebylo možné. A teď mezi světem logů, mezi logem, mezi tou řečí, to už nebyl jazyk jenom, mezi tou řečí logů a mezi tou tradicí izraelskou, bylo nepřekonatelné napětí a nepřekonatelný rozpor. A lidé si to uvědomovali jenom do jisté míry, uvědomovali si to silně, ale byli v tom, neměli dost odstupu, aby to dovedli nahlídnout z celé té hrůzostrašné dálky, která to ukazovala v takovém světle naprosté nemožnosti. To byla kvadratůra krůtakřka. A celá myšlenková historie evropská je vlastně zakotvena a je, kdy karty jsou rozdány pro tu hru myšlenkovou, právě setkáním těchto dvou tradic. Tradice myšlení protimítického myšlení. Izraelského s protimítickým myšlením řeckým. Ty důsedky byly střídavé, v obou straně plodné a v obou straně povážlivé. Možno říct, že nikdy sice nedefinitivně, ale většině vždy vytězil logos nad tradicí izraelskou, ale nikdy ta izraelská tradice nebyla tak potlačena, tak zapomenutá, tak vytěsněná, aby znovu a znovu nerozlamovala ten krůníř toho logického myšlení. A proto je strašně zajímavé, poutavé a atraktivné, přestože to dá práci, je sledovat dogmatické zápasy od nejstarší doby až po novou dobu, kdy v mnoha případech bylo nutno po dlouhých zápasech, po dlouhých diskusích, bylo nutno sáhat po zdálnivě paradoxních formulacích, aby se zachytilo něco z té tradice židovské, adaptované, převzaté, křesťanské, židovsko-křesťanské budeme říkat, aby nedošlo k tomu, že poslední vítězství je poskytnuto tomu logu. Proč se formulovaly paradoxní dogmata, ten hlavní důvod je v tomhle. Když se třeba řeklo, že Ježíš je pravý člověk a pravý Bůh, to má dvě podstaty. To byl nonsens z hlediska řecké filozofie. To mohl říct jenom diletant, jenom neznalec, jenom barbar. A to nebyli vůbec barbaři, kedy tohle řekli. Oni to nemohli říct jinak, oni to museli takhle formulovat a tím udělat díru do toho logu. Celý ten teologický zápas, který spočíval ve snaze zachovat to nejpodstatnější, to jádro křesťanské zvěstí, jak se tomu říkalo, když se to formuluje těmi prostředky vynalezenými řeckou filozofií. Celý ten zápas spočíval v tom, že se tu a tam ta logika, ty logické souvislosti myšlenkové, že se museli vohejbat a šlámat. Nešlo to jinak, ponadže jiný prostředky nebyly a ten, co byl, byl po jedné stránce výborný, velkolepej a po druhé stránce strašně nebezpečnej, poněvadž vás chyt jako kolej a ved vás kam nechcete. A tam musel udělat průšvih a říct a tak ne, zastavit, přendat někam jinam a zase nová kolej. Takhle se skákal z kolei do kolei, nelogicky a logicky. Bylo to nezbytný z věcných důvodů, ovšem ty věcní důvody byly jiný než mohl vůbec antický řecký a římskej myslitel připustit. Dneska to vypadá jako bláznovina a ty nevzdělané, nedovzdělané tzv. vzdělanci, osvícení a moderně myslíci, kteří se tomu vychechtávají, že si přečete třeba Machara, jak se tomu vychechtává a jiný, to jenom jsem si vzpomněl, jak se vychechtávají tomu, jak se tam prali vo iota, ve formulaci, jestli homousios nebo homoiusios. A teď se o tom to se hádali, to prostě by se vejívali navzájem, ukamenovali, upálili, prostě všechno možného kvůli jednomu iota, jestli tam má být nebo nemá být. To všechno mělo nejvážnější důvody. Protože třeba je jim rozumět, chechtat se to dovede každej blbec, jde o to rozumět, proč se rozumný, inteligentní, vzdělaný lidi mohli o to hádat a nejzajímavější na tom je, proč právě ty nejvzdělanější lidi, ty nejškolenější v tý hřecký tradici, většinou byly v nepravdě. A proč nad nimi nakonec museli, jestli zvítězy, tak museli takový prostiáčci spíš, takový nedovzdělanci skoro, který prostě nebyli ochotní brát vážně tu tradici hřeckou a brali v naprosto vážně tu tradici židovsko-křesťanskou. Tak to zase jenom proto, až se s tím někdy setkáte, tak mít určitý takovej odstup od těch primitivních námitek, který se směšňují a ničemu nerozumějí. Samozřejmě to je velmi často primitivní, a že bychom to dneska řekli jinak. Musíme tomu rozumět, proč to chtěli. A když tomu porozumíme, pak to můžeme říct jinak. Ale je nemyslitelný například pro teologa dneska, aby neznal tyhle zápasy dogmatické a chtěl sám něco formulovat nově. Je to vyloučená věc, páč. To bude dělat naprosto jako idiot, který bude opakovat staré chyby a bude se dopouštět staré hřezí, které už dávno byly rozpoznány. Jenom proto, že to nezná. Samozřejmě dneska už to budeme dělat jinak. Ale musíme vědět, proč se tenkrát pokoušeli ty lidi, když to formulovali tak, jak to formulovali. A proto každý teolog musí teda študovat dogmatiku historickou, že musí znát ty staré věci, dokumenty, první církve a tak dále. Po těch dlouhých staletích, a vlastně víc než 2000 letích, toho napětí a těch velikých zápasů o formulace došlo k tomu, že ta teologie nakonec to nějak zvládla, protože se taky na to zvykla. Už si myslela, že to má. Už si to myslela po něco víc než po tisíci letech. Po dvanáctistech, třináctistech letech asi tak. A potom se to zacementovalo. Už je to jednou provždy. Už si tu filozofii vohočila, ta filozofie už nebyla nebezpečná. Už nekousala, nekopala. Už dojíla jenom. Pěkně, když se dobře krmila. Prostě byla domácí zvíře. A říkalo se jít filozofia perennis. To je věčná, trvalá perennis, přes věky trvající filozofie. A tak si na to zvykla, že už přestala do značný míry ty rozdíly cejtit. A myslela, že už to tady jednou provždy je. Jenomže teď došlo k nejzajímavějšímu vývoji, tím, že ta filozofie se postupně emancipovala z toho otroctví nebo z té služby v teologii. Ale už to nebyla ta stará filozofie, už to byla ta pozměněná filozofie. Která všem už chtěla po svým a nemohla si dovolit nadále si nechat ty šrámy a ty slepence a ty vohejbání všelijaké a zlámaní a znova spravování a tak dále. Čiže ta filozofie se snažila se vylepšit, aby byla bez té šrámy a bez té umělé slepence a tak dále. A začala se budovat znova. Začala samusebe reflektovat. To znamená, že šla ke svým vlastním základům a tam je podrejvala, furt je proměňovala. Začala žít svým vlastním životem a tematizovala si postupně, samozřejmě svými prostředky, ale přece jen tematizovala si záležitosti, které by v té řecké tradici nikdy se nemohly objevit. To do jistý míry vnutila, vnesla ta teologie, která vznikla, já jsem to vlastně přeskočil, řekl jsem proč vznikla teologie, protože bylo třeba bojovat s tou strašně sugestivní přesvědčivostí logických postupů řecké filozofie. Teologie vznikla na obranu proti filozofii. První důvod, proč vznikla teologie, byl apologetický. První teologové byli apologeti. Vůbec teda první vztah k filozofii, to vidíme ještě u apoštova Pavla, byl varování, nechte nic, nenechte se svézt, nenechte se svodit, svádět filozofii. To byla první odpověď, první reakce na setkání s filozofií. Pozor! Nic s tím nechtějte. To se dodneška znova objevuje, vždycky, když vznikne nějaká duchovní nová, nějaký duchovní povznesení, obrození, v takových malých církvičkách, hlavně protestantských. Tak první je obrátit se vzády ke světské moudrosti, a jen nedejte na svět a nic a tak, a jen koukejte, takhle je to. Kdo říkal o plitké žmanivosti filozofů? Plitká lokacita s filozofou? Asi jo. Tak první apoštol Pavel varuje před filozofií podle prvků světa. Hned potom je apologie, apologetika teda, a v každé apologii, to je příznačný, ten, kdo se proti něčemu brání, vždycky kus toho musí použít, proti čemu se brání. Ukázalo se, že jenom taková apologetika může být úspěšná, která si použije té řecké filozofie k tomu, aby proti ní mohla polemizovat. No a když se toto rozpoznalo, bylo to dále reflektováno, tak samozřejmě to bylo v době hlubokého helenismu, koupatku řecké filozofie, tak to byl právě ten důvod, proč křesťani to byli, který, aby se ubránili tomu filozofickému mýtu, nebo mytické filozofii, která už tam teda začala, tak si šáhli k těm nejlepším a už zapomenutejm filozofům. To byl ten důvod. A z toho je třeba se učit. Je třeba se proti něčemu bránit, tak je třeba se proti tomu bránit tak, že si vyberu to nejsilnější, co v tom je. A to se pokouší vyvrátit. V ideové oblasti je to přesně opačně, než ve skutečný válce. V skutečný válce, když jsou proti sobě dvě fronty, tak to vyhraje ten, kdo najde slabinu toho druhého a tam prorazí. V slabší místo nepřítele. V ideové oblasti je to přesně navopak. Vyhraje ten, kdo vede útok na nejsilnější místo nepřítele. To je třeba vzít na vědomí a vyvracet nějaké subalterní blboušky. To je naprosto k ničemu. Je třeba na kováře jít. A proto šáhli k Platónovi. Jedna, která se jim líbila novoplatónci, ale pak šli i k samotnímu Platónovi. A taky ta první teologická adaptace řeckého filozofa k cílům apologetickým, ale už nejenom apologetickým, k cílům výstavby skutečný pořádný teologie, to byl vrchol, ono to začalo už dřív, ale vrchol byl v Augustinovi v 4. století, který byl původně platónec. A z toho vyšel a z toho pak těžil pro ty své reflexie. Je to velice pozorovný sledovat v Konfesích, jak se tam pere to platónství s tím židovsko-křesťanským nábojem. No a později to bylo u Tomáše, už předtím teda u řady další, že vrchol byl v Tomášovi, kde byl adaptován zase podobný způsobem Aristoteles. Je to poučný, je to třeba vzít vážně, a je to třeba také ocenit, hodnotit vysoko, že křesťané v zápase s řeckou filozofií, že spolehlivě se orientovali na ty největší řecké filozofie. Že teda si neadaptovali, my teď čteme v tom druhém hromádku, hromádka tam říká, že teologie se nesmí radovat z nedostatků vědeckého myšlení a orientovat se na mezery. Tak to teda je dobré rozpoznání, a to taky křesťané si uvědomili, že nemůžou se orientovat na filozofii druhořadé, které by se jim třeba z nějakých praktických důvodů hodili líp. Míl bych, že jsem se orientoval právě na ty nejlepší. Ne na slabost filozofickou, míl bych právě na tu sílu. Tam je třeba se orientovat. Ježí nám poslední 10 minut. Ano. No a ta teologie, jak jsem říkal, se teda tak už zdomácnila, zvykla si na to všecko, zdálo se jí, že to je všecko v pořádku, vypracovala si už takovou filozofii, která byla dokonale domestikovaná a přestala se rozvíjet. Mezitím ta filozofie se emancipovala a rozvíjela se dál, už mimo teologicky, a výsedek byl ten, že to došlo tak daleko, že v té filozofii se najednou objevila témata, témata hebrejsko-křesťanské tradice, která v té teologii byla potlačena nebo byla už úplně neutralizována, už to bylo zabudované jednou, proč už to nic neinspirovalo, nic to nikomu nevedlo, neoslovalo. A najednou to promluvilo zvláštním způsobem mimo teologii v té filozofii. A v té moderní filozofii se odstala celá řada témat, na která teologie zapomněla a která dodatečně z té filozofii zase musela recipovat, aby se sama obnovila. A to je současný stav, kdy teologie vlastně kulhá za filozofickým vývojem, kdy teologie se stává jedním z takových opožděných duchovních proudů, nebo stala, ne stává, stala se, jedním z takových rybníků, stojatý vody, kde metafyzika, religiozita a všechny takové ty věci, které už vyprchávají a vyčichujou a už nemají žádné pořádné oprávnění, že už to nemá žádnou váhu, neoslovuje to nikdo, to tam furt ještě má svý državý, to tam furt ještě tráhněje. A ten vlastní duchovní výboj se děje jinde a teologie to pak musí recipovat a dohánět. V poslední době, v takových posledních dvoustech letech asi, veškerý nový inspirující proudy teologický byly vždycky vyvolány filozofickými impakty, nikoliv vnitřně teologicky. Impakty, takovými popudy nebo iniciatívami filozofickými. Třeba, já to nebudu prodloužovat, jen příklad exegeze nebo vůbec literární kritika, biblická, to je Spinoza začal. Přečte Teologický traktát, tak tam uvidíte, jak začal Spinoza s touhletou prací. Teologie to recipovala prvá po řadě generací. A tak dále. Nebudu to rozšiřovat. No a tak došlo k tomu, že filozofie si to uvědomuje také, sama báč je reflexí, že jo? A teď pro filozofii vzniká dneska už ne tak v takové dramatické vyhraněnosti. Pojďte, ta situace už není dramatická, dneska už je to věcná situace. Předtím to vypadalo jako taková trochu švermeraj, ale teď už je to poměrně problém věcnej, jestli filozofie ještě vůbec potřebuje tu teologii k něčemu. Bývalý doby, ať si to filozofie uvědomovala nebo ne, teologie jí byla velkou inspirací. Ten základní rozdíl mezi současnou moderní filozofií a mezi tou starou řeckou filozofií je pochopitelné jenom jako výsledek toho obrovského duchovního vlivu té židovsko-křesťanské tradice. Současná filozofie, aspoň velké proudy, neplatí to příliš o novopozitivistické filozofii, ale platí to v každém příjevo o kontinentální filozofii, od Descartesa po Houserla a filozofii existence. To není myslitelné bez křesťanské tradice. A teď je otázka, je to ještě potřeba?

====================
s2.flac
====================
...kde tahleto přerozená teologie byla odmítnutá a taky ne vždy, ale právě v dialektickou teologii a od té doby je to jakoby tabu. Mně se zdá naprosto nepřiměřeně a já bych na turální teologii držel, jenomže já nadržím ani teologii, teda v tom smyslu jako nauku Bohu. Říct, že naturální teologii je možná v tom smyslu, že je možné přirozené poznání Boha, poněkud já si myslím, že vůbec celý ten pojem Bůh je problematický, poněkud je algemein religies, že je to obecně náboženský pojem, nic specifické křesťanského, já nevím, proč by bylo potřeba se toho držet. Takže jenom z toho důvodu, jinak bych to držel. A šlo mi spíš o tohle, že přetrvává ze starší tradice jakýsi takovej předsudek, že je tady teologie jakousi výsadní disciplínou pro božské otázky, které právě v tomto směru musí teologie respektovat a její pravdy si musí nechat teologicky zprostředkovat. Musí tu teologii respektovat v jejich pravdách, protože k jistému oboru pravd nemá filozofie přístup, leč přes teologii, potřebuje jejich prostřednictví. No a ta otázka byla tedy položená, zda filozofie může to nejpodstatnější podrobit reflexi, to je ten život víry a víru samotnou jako určitou orientaci životní. Zda může podrobit reflexi svý vlastní filozofický, ryze filozofický, bez těch opor, bez těch pomocných berlí teologických, aniž si nechá přitom předříkávat nebo radit a předpisovat recepty tomu teologii. Takhle to bylo míno. Ať už to děláte teologii, jakýmkoli způsobem. Existuje-li nějaké zjevení, které filozofoví je uzavřeno a kterému může být prostředkováno jenom teologii. Teologii jsou skrz víru. Teologii právě, když skrz víru, tak je to jiná věc, ale to zase je další záležitost, když to formulujeme takhle, už tam je spousta chyb. Pak zjevení chápeme jako sdělení nějakých pravd tajnejch a víru jako uznání těch pravd tajnejch, které byly sděleny. Tam je spousta takových nejasností, takže lépe k této formulaci nesáhnout. Víra totiž je samazjevením, vyjevuje se jakožto životní orientace. A není žádným způsobem, není žádnou cestou poznání, že by se víře něco vyjevovalo. To je určitá životní orientace, která se vyjevuje. Takzvané poznání víry, to není věcné předmětné poznání žádné, že poznání víry je jediné možné, to je reflexe víry. Já jsem to přestáhl, když se mluvilo o té původní formulaci víry, kdy se to ukázalo na to, že ta víra v původně byla chápaná absolutně, pak teda došlo k tomu, že se hovořilo víra v to nebo ono, ten přechod byl způsobenejší, když teda v původně se ta víra chápala. Já ani myslím, že to bylo dřív jednak, ale že to je prostě takový nějaký, prostě k tomu došlo, jako prostě najednou vznikne nějaká nová fráze, a jako najednou si mladé lidi začnou říkat vole, vole. Tak je to taková, najednou se to přeleje a teď to prostě říká skoro každej, a teď říká veď, že jo, veď. Tak něco takového, tak najednou se začalo říkat víra v něco. Já myslím, že to se těžko dá říct, čím k tomu, já nevím, jestli je nějaká konkrétní příčina, na kterou by se dodalo svýst. Fakt je, že k tomu došlo, že to je základní takový jako posun, který lze zaregistrovat, jsou literární doklady, a došlo k tomu, že dneska, když bych takhle to netématizoval a vám to neřekl, tak si budete myslet, když se mluví o víře, takže to znamená za platné nebo za pravdivé brát nějaké výroky, nebo nějaká zjevení, nebo já nevím. Takže to je vlastně něco podobného, jako tam měl ten Kozách v tom článku, který jsme ten Četlivo Rádlovi, kdy tam taky uváděl, když jako vždycky nějakej filozof přijde s nějakým svým výkladem, tak jako počasě, kdy lidé to přejmají, ten výklad, tak z něho berou jakoby jenom potom ty předmětné stránky, jenom ten povrch takovej, že nakonec to vnitřní z té věci úplně z toho vyprchá. No jen, že tadyhle se nedá o žádném jenom povrchu mluvit, protože tohle je vlastně jenom způsob mluvení o tom. A jak to vzniklo je těžko zdůvodnit, protože ani filologicky se to nedá. Na to upozornil Ebeling dokonce, to je taky pěkná věc, o Víře má takovou pěknou úvahu, která vyšla v českém sborníčku, jak se to jmenuje, křesťanství dnes, vyšla v Horizontu. Tam má jednu studii, Ebeling právě o tom, a tam říká tu strašně zajímavou věc, že jednak sám termín řeckej, pistis, použitej tak centrálně v Evangelích a později teda a v ostatních novodákoních spisech, použitej teda na těch centrálních místech v Evangelích a později jinde, že tenhle termín byl velmi málo frekventovaným okrajovým termínem v řečtině. Že to nebyl žádný důležitý filozofický nebo i běžně společensky používaný bojem. A že při překladech do evropských řečí, už do latiny a pak do ostatních řečí evropských, že zcela po pravidle, bez výjimky, byla volena slova, která byla velmi na okraji jezikového hluzu. Velmi málo používaná. Že teda se nevolila centrální slova nějaká, ale naprostopá okrajová. A říká, že to bylo hlavně proto, že se volilo slovo, které už mělo nějaký důležitý konotace, důležitý významy. Takže by bývalo zatížilo ten zamířený, ten záměrně volenej význam. A protože se volilo takový nenápadný nějaký okrajový slovo, který se mohlo skutečně významově posunout k tomuto cíli. Protože skutečně slovo něco, co nebyla pára. Žádný ten jazyk na to nebyl připravený. To skutečně bylo cosi novýho. Novej pojem, nový pojetí. A proto si to muselo volit nějakej pojem, který nebyl příliš zatížený. Nebyl příliš frekventovaný. Neměl důležitý místo v tom jazyce. Já jsem měl, že už k tomuto posunu toho pojmu výra došlo už v tomto samotné, neaž překladu, ale už jako... Ten pojem nebyl vypracován v těch starých zákonách. Tam ten obsahovej rámec je takový jako... neostrej, jsou tam takové významy, jako spolehlivost, jistota, pravda. A nevím ještě... V tom hebrejském, jo? V tom hebrejském, že? A to všechno tam je v tom pohromadě a není odlišená ta orientace výry. Tam je vylíčená v situaci. Jakýsi antiarchetipickým archetypům. Je to vylíčené v situačně, ale pojmově to není tam. Takže my nemůžeme žádnej původní hebrejskej pojem, ani hebrejskej termín přesně ohraničit, pokud jde o tohleto. Skutečně pojmově je to ohraničeno až v řečtině. A to už je de facto překlad některých slovních obratů v hebrejštině, ale ty jsou právě takový rozplyzlý, tam to není jako zaurčené. A poprvně se to slovo pystis vyskytuje už v Septuagintě. Až pak teda v Novým zákonu taky. Tam ovšem daleko důsledněji. V Septuagintě tam ještě vůbec není to pojmový upřesnění a ničím nepřipomíná to, co pak je v těch evangelích, v těch logích. Mě právě zahroužilo, jak jsme tady o tom mluvili, jak byl udělán ten překlad starého zákona, který dělali hebrejci, takže to nepodchytili. A jako co, když to neměli, neměli co podchytit? Vám říkám, že to pojmově nebylo vypracováno. No a tak jakože to tam do té řečiny taky nějakým takovým způsobem podobným nezavedli. Jak mohli, jak mohli. Co tam měli zavíst? Naložili ty situační líčení samozřejmě. Jo, takže oni, aha, tak to, já jsem myslel, že tam, jo. Ale pojmově to nemohli provízt. Ano, jo, takže ten pojem samotný udělali až potom dodatečně řekové sami. Ne, řekové, nebože byly to křesťaní, kteří mysleli a psali řecky, že? A ještě navíc, zřejmě to bylo k tomu pojmovýmu upřesnění. Zřejmě, pojmovýmu, ale tomu aspoň jazykovýmu upevnění došlo faramejštině. Nikoli v hebrejštině, nebo faramejštině. A do té řečtiny to bylo ex post teda nějakým způsobem zafixované. Poněvadž Ježíš pravděpodobně mluvil faramejštině. Takže i v kázáních a tak dále. Tak finishujeme. Tady ještě kolegáček. Já jsem úplně blbej, takže to řeknoval jsem úplně nesrozumitelně, akorát jsem si chtěl tady trošku nakonec říct, jestli vlastně myslím úplně jinak, nebo aspoň trošku v souvanosti s tím, co se tady říká, ta kardinální otázka, kterou jste tady hovořil, o kterých jsem vlastně změnil Markéta, dá se jinými slovy, třeba jméně, přesněji vyjádřit nebo formulovat. A se tím způsobem můžeme, jestli jako můžeme, pochopit nebo pochopit dědictví to židovsko-antické nebo jestli se můžeme nějak identifikovat s takovou určitou dějinou, linkou, kterou můžeme sledovat vlastně od ty doby předkřestánský, to znamená od ty doby starozákonní, přes ten novej zákon, až přes to všechno od dnešní doby. No, ale ještě jinými slovy může dnešní člověk něco říct vlastně to jako křestánský zvěst, nebo proč nehoří přístup podstatný a to všechno bez teologie? Dá se to tak zhruba? Ano. Jde o to. Ano. Není to pro tuto mou otázku, nebo pro to, že já tuto otázku stavím, není rozhodující, co teď řeknu. Ale je to jeden z důvodů, který říkám pro to, abych přesvědčil řadu lidí dalších. Totiž, že teologii dneska opravdu bude málo kdo vážně. A že to berou vážně jenom někteří Kristány dokonce, teda jenom někteří, ne všichni, že je to, co si má už takový čuch takového starého a nikdo od toho moc nečeká, je to spíš, co si i pro ty Kristány, kteří to berou vážně, tak je to spíš taková lepší veteš, něco jako nějaký vzácný starý rouch a tak, prostě taková vzácná stará teologie. Ale že by to opravdu bylo něco směrodatného, co by lidi oslovoval, že by bylo možno jít k lidem, který nemají žádné předpoklady, že by vyrůstali v nějaké církvi. A že by jim ta teologie něco mohla říct. To prostě dneska neexistuje. Teologie je tak zašifrovaná, je plná takzvaných šiboletů, jak se to kdysi říkalo, jak se rozeznávalo podle toho, jestli umí říkat š, nebo neumí říkat, tak podle toho, která to byl správný Izraelis, nebo nebyl, nebo něco takového. Je plná takových svérázností, že se stává jakýmsi křesťanským folklórem, který se tak jako pěstuje, jako ty halekačky v televizi a v rozhlase, ale už je to tak trochu k smíchu, a lidi se dostanou. Prostě ta teologie už není nic, co by dovedlo skutečně někoho oslovit, kdo oslouchá, kdo není na to oslovení připraven, kdo není ochoten se nechat oslovit a tak dále. No a teď je otázka, jestli je v křesťanství něco, co lze říct jinak, tak, aby oslovovalo i lidi, který nevyrůstají v církvi, který nechtějí s teologií mít nic společného a s církvem a já nevím, jestli tam je něco, co ještě opravdu platí. A když se to takhle postaví, tak je vidět, že i zcela kulturně, historicky nazíráno náš svět evropský stojí právě tak na starým Izraeli, jako na starým Řecku. Jestli že študujeme starý řeky a vracíme se k nim, i když nikdo tady nebude hlásat, že máme dávat uludby a kolonovy, nebo já nevím komu, přesto ty řeky bereme vážně, no tak jestli musíme brát všechnu tu náboženskou a teologickou vetež s tím, když řekneme, že je potřeba rozumět starým Izraeli. Taková je ta otázka, čistě kulturně, historicky. Všichni tím žijeme, je třeba tomu rozumět. Tak to je jedna rovina věci, čistě kulturně, historicky. No a potom je teda ta rovina filozofická, daleko vážnější, když se ukazuje, že vlastně ta tradice řecká je v kel, že končí, metafyzika se rozkládá a teď se ukazuje, že ta filozofie není tak mrtvá, jak by se zdálo, že by končila s tou metafyzikou, že ta filozofie reflektuje tu smrt metafyziky. Svým způsobem, když Heidegger začal mluvit o smrti, o konci filozofie, tak vlastně v rozporu sám se sebou, protože jak může mrtvej mluvit o svý smrti? To znamená, že ještě ta filozofie tak není docela mrtvá, když je schopna mluvit o konci filozofie. Ta filozofie ještě není po konci, nebo co to je ta filozofie po konci filozofie? A tak dále. Je evidentní, že tady ještě něco z toho zbejvá, že tady jenom se to vyvlíklo z nějaký zvlášť pustý kůže, ale už je to z ní venku a teď jak je to možný říct, to podstatné, jak je to možný říct bez toho zatížení? Takhle ta otázka stojí. To není jen pokus se k něčemu obrátit záry, abychom vypadali moderně. Vážná věc, tady je cosi už z tvrdlýho, už nepoužitelnýho a zároveň tady něco živýho. Nechte mrtví, ať pochovávají svých mrtvých a ty živí jdou popředu. Já myslím, že jste to velmi přesně řekl tím, jestli je třeba oslovovat lidi, že výrobu jsou telelogií. Samozřejmě myslím, že když tu telelogii ať mrtvou, nebo zkomírající odstraníme, posloví sem, ať bych byl otevřený nebo ne. Já bych třeba osobně měla zájem oslovovat někoho, kdo si třeba to, co k té víře totiž telelogie patří, nevzájemá. Já nevím. To je ten zájem dobře, ale to je právě trošku taková psychologie Getta, že se budeme pozdravovat jenom my navzájem. Já jsem ukazoval dnes na židovství, že to byla malá skupina lidí, to byl velice počtem slabý národ, nebo slabé společenství. Ovlivnila obrovské mnoho, ale programově si představte tak, srovnejte to s nějakým jiným kulturním společenstvím, který samo proniká do toho velkého světa kolem, tím, že svý tradice si transponuje, přeloží do obecně srozumitelného mezinárodního jazyka. To je zcela velkoletního. A na toto přesně cíl navazuje. Jak je možné se oslovovat jenom navzájem, jen tak prostě si dejchat na dušičky. Stejně, když něco chceš nahlídnout nebo pochopit, k tomu vždycky patří nějaký ty mrtovalé ženy. Záleží na tom, jak rozpoznáte nevylející zvaníčkou dítě. Je třeba to rozpoznat, nevylející zvaníčkou dítě, ale pravda je, že když mluvíme o křesťanci, musíme vědět, že když Ježíš povolal za účetníka jednoho, který říkal, ano, pane, půjdu, ale dovol, abych nejprve mu řekl, necháš mrtví, pochálej svý mrtví a pojď. To patří k podstatě křesťanství, ty mrtvoly nechávat za sebou a ne se moc o ně starat. www.hradeckesluzby.cz