Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
Kaz a.flac
====================
To je jistá rovina životních identitulů, která bez vhodného a k tomu účelí, které já tím chci konit. Opravdu, všichni materiály, napada, myšlenkové hlavy, není vůbec náročná, a přesto je elementárně důležitá pro integritu životské větnosti a pro všechny dílního života. Je jakási základ rovina životního věta. Pro estetický zvíří životnosti. A proto témata. A když vzpěváme na výměny, co je velkotermináční, to je jakási životní tendence, způsob života, životní zapotřeb, který dává kvalitu všemu konkrétnímu životnímu projevování, všemu akty, všemu reagování, přijímání. No a k odhalení téhleté důvodčí roviny, tak je to důvodní rovina. Služí teda mnou každá reflexie, ale reflexie specifické, v jedinečním způsobení k tomu, v odnáščích pravěnách. Jeden z typů téhleté reflexie je filon. Jsou filonice, které to nepřipouštějí a odmítají to náročně. Takže to, co teď pýtám, to nelze chápat jako obecné důvody. A já si myslím, že málo těho znaku je základ, tečka, význam. Málo čínstí čeho je člověku potřebný, a ne, co je jemným základem rovy. Takže musí být odpovědnost této reflexie. Musí se pokusit být odpovědný na výzvu mířící té nejpodstatnější, té nejhlubší rovině lidské životní kliniky. Musí na ní odpovídat a musí nějakým způsobem pomáhat tomu, aby i v tom nejhlubší ten život lidskýho lidského života. To není z toho snadné. Zřejmě na to je taková vyloučena pro filozofií pracující v nějakou domu, pracující v nějakých osobních, je mnoha ohledek, je to práce na celé dějné pochyby, je to okamžitost jedna z těch typů základního životního zaměření. Ten náznakem je třeba taková orientace na rutinnost, na stereotypy, které zakládají svůj životní výstup v tom, co se opatří, co je většináno. To je možná odkryt jako nějaký si opoždění a upadlý způsob větnického životního zaměření, který je nutnická a spoluprávně nevolňující do své vlastní nějaké důvěrné znalosti, ale připomínáme, že česití věř se nevyházejí, protože mám mnoho kritiků, který byl z výbratce, ale já měl mnoho kritiků. Takže těžký dokonce je, že podstatka mitu je orientace na minulost a na archetypické situace. Větický člověk se závěr obrací v budoucnosti, protože se věděcí má děst. V budoucnosti se může stát cokoliv, čož se pováhá, a vší silou se přidržuje, když hotový dan archetypů snů se poduží identifikovat. Když podnikáme v aktivitu, tak to prožívá jako identifikaci s nějakým heroinem nebo předtem nebo bohem, který tu aktivitu poprvé prováděl. A tím, že se s ním identifikuje, že ho dokonale napodobí, tak tím dojde k úspěchu. Když dojde k nějakému úspěchu, tak zpytuje, když to udělá špatně, zda vykročil špatnou nohou, nebo překročil hlubnej kořen. V čem to je, kde udělal chybu, kde napodobil přesně ten pravzor. Je to orientace do pravminulosti, což je něco jiného než minulost v našem smyslu. Je to nadčasové dění, je to dění, sice v ní tu vždycky, ale je to nadčasové dění, které je svým způsobem ustavičně přítomné a nebo alespoň zpřítomitelné, že tím, že já napodobím, tím se stotožním s čímsi, co nejsem dělal. Proti tomu je důležitost, která je vždycky k dispozici, a vždycky bude k dispozici, který k podstatě v ní tu patří orientace na co jsi hotového, daného. To je strata osobitosti a je v části, ve starém Iránu, zejména v Zlatouště, ale i v jiných postavách, ale zejména v tradici, v jedné z tradicí izraelských, je vypracováno nová, jiná životní orientace, která se právě k těm archetypům otáčí vzády a která vypracovává, protože je to furt v rámci větického a mítem proludného světa, že vypracovává anti-archetypy, tj. archetypy, které znemožně opakovávání. Takovým archetypem je Abrahamovské vycházení té společnosti z toho města, v kterém žil, které znal, kdo nezná, nevěděl kámo. Když někdo chce, to je pravzor pro jednání každého příslušní palivu božího. A co to znamená? Každý, kdo chce napodobit Abrahama, musí udělat něco jiného než Abraham. Když udělá to tež, tak už ho nenapodobuje, protože Abraham šel do neznámého, on už ví, kam půjde. Tak už nemůže jít tam, kam šel Abraham. Když ho chci napodobit, tak ho musím napodobit. To je vypracovaný schéma jakéhosi antearchetyku. Všechny religionistické vydatele to samozřejmě zmate, protože po všech nížších stránkách, když tady máme archetyk, a obsahu oni nepřijíždějí. Když popisují nějaké náboženské oceány, a tam se píše o tom, že svět vznikl tak, že žilva se vynožila z moře, tak oni zaznamenali, že žilva se vynožila z moře. To tam odposlouchají, to dokonce můžou předvízt na magneťáku, že jim to tak řekli. Co to znamená, kam by přišli? Vyšel neznámou kam, tak to přesně zaznamenají. Je to po všech stránkách líčení archetyku? No tak je to hladcí, je to náboženské. Ale že to vlastně ničí tu podstatu, to nikomu nenapadá. Tak to jsem uváděl jenom takou ukázku toho, co to znamená ta základní životní rovina. Samozřejmě je velmi pravděpodobné, že k těm základním životním orientacím toho patří, že to není nějaký jednoduchý, to není nějaký skémat, nebo nejenom nějaký nápomocný. Ve skutečnosti je to vždycky úplnější, celistvější, ale jako příklad to úplně stačí. No a je taky pravděpodobný, že se najde i způsob, jaký třeba ještě víc ještě věšanou, že jak najdeš nějaký kořen, tak se najde i způsob, jaký třeba ještě víc ještě věšanou, že jak najdeš nějaký kořen, tak se najde i způsob, jak najdeš nějaký kořen, když to končí. Fakt je, že tohle rozlišení, které jsem teď předržel, je strašně vůžitý pro porovnání současného stavu nejenom vyšlení, ale i výšlení člověka našeho věku, protože tady jsme v nějaké zvláštní situaci, kdy se rozpadá ten definitivně končný, ta tradice mytické orientace. Mytus už dávno je v rozkladu, že historicky jsme žili až do teďka v epoše, kdy je Mytus definitivně likvidován popusem o jeho zrestaurování. Zatímco Mytus zvládl určitej styl životní, který integroval život, tak ve chvíli, kdy přestal Mytus fungovat, asi tak, jako jsem tady náznakem říkal, jak ve epsoly Čiem přestali instincty fungovat, když přestal Mytus fungovat asi tak, jako ve epsoly Čiem přestali instincty fungovat, na to nepotřebuje ani Merksona, že je to lidší cvářka jiných lidí. Fakticky ty instincty fungujou bezvadně tam, kde jsou stereotypizovaný situace. Je možná uvízt i zvířata do jakéhosi zvláštního neurotického stavu, kdy jim uspořádáme takové podmínky, že jejich instincty na to nestačí. Někdy se to stane i bez přispění nějakého laboratorního, když lev udělá výpad a nepovede se, tak zanechá dalšího pronásování. Jeho akční systém je takového druhu, že když tam dojde k nějakému přerušení toho řetězce, tak lev musí začít znovu. Nemůžete adoptovat v průběhu akce. Jsou jiné zvířata, které naopak jsou toho schopný, a tyhle zvířata zvláštně dobře umějí přežít. Když se přizpůsobí takovým vyjadřením, které ukazují vyšší inteligenci. Nebo vůbec o tom můžeme mluvit. Člověk se dostával postupně do tak komplikovaných situací, které je nakopitým, že jeho instituty na to nestačily. Přitom je naprosto proživot lidský nutný, zkrém pohled, co to vlastně je, pro každý život jsou strašně důležitý životní úzly. Pro šelmu například, když jsem mluvil ve trilováže, pro šelmu jedním z takových životních úzlů je pronásilování křeským. Když je šelma nažraná, tak můžou antilopy běhat kolem před čumákem a nic. Když skazíte kočku, to se stává všude tam, kde máme velké zkušenství, když máme mnoho koček již v naší rodině v minulosti. Protože kočka se tím lépe chová k člověku, čím přívé ji spavíte kočičího prostředí a začne se chovat v kvármě téměř jak pes, když se vytáhne tak brzo, že ještě musíte dokrmovat kapátkem, což teda čas po času taky jsme dělali, nebo velmi brzo a z toho vždycky to kotě získáme, tak se ukáže, že je spousta věcí, které ta kočka je de facto, tak nějak z odborného hlediska řečeno, je deprivovaná. Ta situace nenaučí základním životním potřebám jako loviníči, což je pro kočku elementární záležitost. Když to neumí, tak uvine. Já jednou jsem přijel z domu lasičku, když jsem dětem stále předváděl přírodový matura, která byla samozřejmě podobně deprivována, takže jsem v jedném klíčce nesl lasičku a dvě laboratorní myši. Donesl jsem to klidně domů a lasička byla zvyklá na to, že každý den musela sežrat jednu myši. A na to nereakovala. Musela mít zabít. Tak jsem říkal, že před hodinou myš kocourovi koce v kocou zabije myš a bují ve mu. To bylo všechno nebezpečné. Někdo z kočka byl stejně deprivovaný. V období implantace, když je něco promarněno, tak by se to nedohoní. Tedy určité aktivity jsou u zvířat, a to čím vyšší zvířat, tím toho je víc, jsou už jenom spoluřice instinktivní. Tej instinkt je na to samý nebezpečej. Když ta matka kočičí nenaučí si děti svý test koťata lovit myši, tak i když tady jsou po ruce instinkty jak tu myš lovit, takže když už se to naučí ta kočka, tak ona to nedělá, takže by kontrolovala své aktivity. Nímrž, když jste to někde viděli, když třeba běží myš na volným prostranství, myš je doma, tam, kde jsou všelaké harapaty, může se schovat, když běží na volným prostranství, ta kočka může udělat pár volnejch kroků a ušichnout. To není žádná hodíčka. Ta kočka udělá letargický prostřed, udělá jenom pár kroků a ušichnout. To nestačí teda třeba sledovat, protože ta kočka přesně ví, že za těch pár kroků vůbec se nesnaží, vůbec se neunabuje. Pár kroků má, asi tak, jako když jste vy měli tu ženu. To všechno ty instikty zařizují. Ta kočka, ten lev, když dostihává tu, on přesně ví, jen na třeba, oni vědí, jak skočit na kořist, jak jí strhnout k zemi, jak se do ní zakousnout, aby a tak dále. To všechno, to prostě jsou řízeny instikty. Ale ty instikty sami nestačej, aby ta kočka, když jí vytrhnete z rodinného prostřední a vychováváte jenom malička ty instikty nestačej na to, aby ta kočka se neustříšit sami nezáležitě. Takováto situace nastala hlavně v komplikovaných situacích u člověka. Tam sice nebylo takových pokusných, pokus provádějících nějakých vyšší větostí, které by si tady měli jako laboratoř. Ale ta skutečnost sama byla čím vám komplikovanější a ty instikty nestačej. A teď ovšem člověk se tím, že ty instikty nestačej, přestavuje člověk životní větost a stál se bezradnej. Ocit se v situaci, kterou neměl řešit, toho neurotizovat nutně. A aby se z toho nedostat, musel si vytvořit náhradu instinktů. A náhradou instinktů byl, já nevím jestli ne přeskakuju, epoky. My nevíme, co bylo před mýtem, ale za předpokladům, že to byl animální život a že je jenom krok od animálního života k mýtu, tak pravděpodobně tím prvním pokusem, jak nahradit mýtus, bylo mýtické konstituování, sformování archetypů, které měly zastoupit nedostatek toho přízemí ze stranického. Takže určité archetypy byly vypracovány na jiné rovině, samozřejmě jinak, to je střečí, výchoz oznamená pověstí, které byly vypracovány na jiné rovině, samozřejmě jinak, to je střečí, výchoz oznamená pověstí, tedy bylo tady jakési pověstí vytvořeno za tím účelem, aby se fixoval jakýsi stereotyp, který byl účen k tomu, aby přiděl lidské aktivity, za toho předpokladu, že člověk se s tím archetypem identifikoval. Náhrada institutů byla a bylo tu, co bychom mohli nazvat, strátou vlastní identity, protože docházelo k identifikaci s archetypem. Všim, my to nemůžeme říct prostě, protože předtím žádná vlastní identifikace neexistovala. Čili je to podobně jako Vondhalová, třeba Gjelen nebo řada jiných, že o odcizení s pravém slova smyslu nelze hovořit v mnoha případech prostě proto, že bych se předpokládal, že před odcizením tady bylo něco jako neodcizení, ale že vlastně odcizením byla cesta, nezbytná cesta k tomu, aby člověk se stal osobností. Od animality se k lidské osobnosti bylo možné dostat jině přes tzv. odcizení. Když to slavné místo Marksovy předmluví ke kritice Hegelovy filozofie práva, kde obvykle se cituje to místo, že nábožují opium lidů, tak když si najdete kontext, v kterém se to říká, tak to je všechno úplně jinak. Tam se říká totiž například, že náboženství je projev nebo stav člověka, který se buď ještě nenašel, to je úplně naprosto zjemný, že člověk, který se ještě nenašel, tak v tom stavu, když se ještě nenašel, se neocitá v důsledku nějakého opia. Tedy interpretovat Markse na základě toho vytrženého citátu o opiu je naprosto chybný a neporozumění určitá novela. A myslím, že to, co řada jiných autorů později ukazuje, že to odcizení je vlastně cesta k tomu, aby se člověk stál sám sebou. Že by se dala velmi snadnou líst souhlas nebo dostěvkou bezpojitost s integrou s tím Marksovým pojetím. Já už budu končit. Já bych několik málo věcí řekl. My jsme tady měli nedávno, to jsem říkal, v Preze nějakýho simulatského slovo, který nám vykládal čtyřidní osobě o... a tam jsme právě četli, jak se velice intenzivně pokouší svýst mnoho z momentálního nepříležitáho stavu v lidské společnosti, když je to vůbec, zejména evropského, tak se pokouší tohle svýst na tradici, kdy člověk všechno ve svém životě vsází na identitu, kdy hlavní funkcí ve svém životě pověřuje tzv. identifikaci. A proti tomu říká, že člověk musí se na svou identitu ukašlat, a to proto, že tato identita ho odlišťuje, a že se člověk musí orientovat, a víc než orientovat, se zcela otevří k dispozici druhému, že svou lidskou osobitost, respektive své bytostné určení, najde pouze tam, kde se dá dosloužit k dispozici druhého člověku, a to zejména ne každému druhému člověku, ale zejména tomu, kdo je vykořistělán, kdo je poníželán, kdo je v úboje, v nějakém stavu, a protože to je, myslím se, židovský, tak tam vždycky znovu a znovu nechává zazdívat, kdo je dova, syrotek a příchozí. To, že je skutečné, možná říká třeba skutečné transcendentno, na mě hledí očima, mého úbojého blížníka. Já to uvádím proto, abych provedl nějakou si korekturu, kterou nevím, jak bych býval provedl smysluplně, jenom z toho, co jsem říkal, protože mě se zdá, že ten Levín, kterým jsem měl říkat, zapomíná na to, že ten nárok umíval, že sám je smysluplný, jenom do té míry, že ve mně vidí integrovanou lidskou výstupnitost. Ten nárok to musí být vyslovený a vědomý nárok. Když se narodí tě, tak potřebuje lidské bytosti kolem sebe, který přímo ten nárok, který si to lidi vůbec neuvědomuje, ten nárok je spojen s tím, že se narodilo, dokonce nárok to je dřív, když se narodilo, potřebuje, aby druhé lidské bytosti ten nárok přijeli, aby na ní odpovědně odpověděli a aby s tím dítětem jednali jako integrované bytosti. Jestliže ta matka nebude s tím dítětem jednat jako integrovaná bytost, tak z toho dítě nevyrostne integrovaná bytost. I když to dítě samozřejmě je potřebné, je bezpomocné, je v situaci svým způsobem horší, než v doma syrotek a příchozí, protože to jsou všechno už trochu vzrostlejší, ty syroci to trochu vzrostlejší děti, ale tam to ostatní, budova a příchozí, to jsou většina úspější. Tady je naprosto bezpomocné dítě, dítě, které je celá odkázá na lidi kolem. No a kdyby ty lidi nebyly lidský bytosti integrované, tak to dítě se nebude vyvidět normálně. Z toho je vidět, že ta úplná otevřenost vůči druhému, až do ztráty identity, je pochybná na věci. Já se tomu druhému musím otevřít jako já, ale on mě potřebuje, abych byl já. Právě tí slabší, tí úbozí, tí bezpomocní, tí ukřivovaní a tak dále, potřebují se opřít o někoho, kdo prostě nepřímo jenom je na sebe jistou jich bezpomocností. Kdo se jenom nepřizpůsobí, to udělal třeba Tolstoj, že chodil mezi svý nevojenniky a nechal se zavširit, aby byl jako on. To je jakejsi výkon solidarity. Protože mu to je dobrý. Ty nevolníci ho potřebovali k tomu, až to byl jejich pán, který měl bohatství a měl k tomu možnosti, aby je odvšivil, a ne aby přijal jejich vši. A jak je mohl odvšivit? Protože když vši jejich vzal na sebe, tak se jeli jako trošku ušáhleji. A oni takovýho nepotřebovali. Tady je potřeba tomu, jak si vyváží ten důraz. Leník Nasuf je důležitý v našem věku samozřejmě, protože lidi dneska vůbec nejsou ochotní na sebe vrát odpovědnost za druhé a odpovídat na tu výzvu. Ale i když jsme na začátku a i když je potřeba toho zdůrazněná, tak to nemůžeme zase přehnout tak dalece, aby to ztrácelo pravdivníční pravdivost. Druhý lidé nás potřebují jako lidi integrované, a ne jako lidi, který se stají sebe sama a jsou jim k dispozici. Poněvadž to neznamená, že jim opravdu pomůžeme, když se jim dáme k dispozici tak, že jim úplně odevzdáme svý další jednaní. Takže oni nevědí, co budou dělat třeba. Oni nevědí, co na nás chytí, nebo nevědí to alespoň správně. Oni se nevyznají ve specifici to, že jsou uražení, ponížení, že jsou bezpomocní, že si nikdo nevšimá, že jsou na okraji společnosti. Ještě vůbec neznamená, že vědí, co je správný a co není správný. A pomoc neznamená dát se jim k dispozici, níkdyž dát se jim k dispozici ve jménu pravdy, ve jménu spravěvnosti, ve jménu hodnot, které třeba ani oni neznají. To je právě ta diskrepance mezi existenci a reflexí těch existencí. Lidi většinou, když jsou v týplý situaci, tak ji nereflektují správně. Zmíníme ještě poslední věc, která snad by měla nezůstat nezmíněna. Když si přečtete začátek Kierkegaardové nemoci k smrti, tak tam uvidíte jednak fantastickou analýzu toho, co to je své bytí, bytí sám sebou. A takový bithus filozofický o tom, jak se člověk stává sám sebou. On tam líčí, že Bůh, když stvořil svět, stvořil všechny věci, tak stvořil také bytosti, které jsou schopny se stáhnout sami k sobě. Ale v momentu, když se stáhnou sami k sobě, tak se odtáhnou od svého stvořitele. A to znamená, že přerušejí ten životodárný spoj se svým stvořitelem. Tím se sice stanou sami sebou, ale podetnou ty cesty jim ještě vůbec nezaloženým životem. To znamená, že procházejí nemocí, a to smrtelná nemoc, to je ta smrtelná nemoc. Nemoc k smrti, že se stávají sebou sami. A tím pádem odpadají od stvořitele, na němž by byly plně odvězly, s nímž by plně ještě souvisely tím, jako jeho stvoření. Ale tahle smrtelná nemoc, to je nemoc, kterou musí každý člověk projít. A teprve, když projde tomto nemocí, jakožto smrtelnou nemoc, jestliž není záchranná, teprve se mu otevře cesta záchranného. To je, že Bůh stvořil člověka, aby se stal své bytí. To je, aby se infikoval touto smrtelnou chorobou, protože teprve pak, když tomu nemocí projde a je zachráněn, samozřejmě opět stvořitelem, takže se dostane do kondice, v kterého Bůh chtěl být takového, ho nemohl rovnou stvořit. Je to jakási adaptace, aplikace starších teorií, že proč je člověk svobodný, protože stvořen svobodný, tady se o sobotě vůbec nemluví, ale je to vždycky pěkný, až budete vyčít, že to je jenom pár stran, on pak s tím dál pracuje a je to čím dál komplikovanější. Ten začátek je velice pěkný. Tady se říká, že vlastně to své bytí, být sám sebou, to znamená také ta životní integrita, ne bezmyslu identity, ale toho vztahu k sobě, že je čímsi hluboce životně ohrožující. A že je z toho cesta záchran jenom, to říkají zázrakem, jenom novým zásájem spožitele. Je to velice pozorovaná koncepce, má v sobě řadu pozitivních momentů, ale zapomíná na jednu základní věc, že aby se člověk mohl stát sám sebou, tak musí být sám ze sebe. To osamostaní člověka nemůže začít, pokud člověk není sám sebou. Chyba toho mýtku Kirky Varnovskýho je v tom, že předpokládá, že na začátku Bůh stvořil člověka tak, že člověk s Bohem zůstává se svým spojitelem, zůstává v kontaktu a že pak se osamostatní. Ale on se přece nemůže osamostatnit, když bude není sám. Prostě nejde vůbec. Takže celý ten mýtku se musí opravit tak, že Bůh stvořil člověka, když bychom to předzal jenom chtěli opravidovat, Bůh stvořil člověka tak jakožto samostatnou bytost. A ta samostatná bytost od samého svýho začátku vězí ve smrtelní nemoci. Kteráž to není tedy smrtelná nemoc, protože to je její život, to je její základní životní osazení. Ale tahle to stvoření, tahle živá bytost, která je stvořena jakožto své bytí, jakožto bytí stavující se k sobě, se k sobě může vztahovat ještě další způsobem. Vidíš právě v těch refleksích. Není jen tím, že je sama sebou. Každé věci se k sobě stavují. A tím, co je, je tím své bytí. Ale můžeš se ještě jinak vztahovat sám k sobě, totiž že se pokusí k sobě přistoupit. A aby k sobě mohl přistoupit, musí nejprve odstoupit od sebe. Čili ta základní situace je, že své bytí od sebe odstupuje. Není to tak, že není původně tady vztah stvoření, který k uplčení šňůrou stále souvisí se svým stvořitelem. Nýmbrž je to situace své bytí. Bytí, které se stavuje sám k sobě. Které je schopno vyjít ze sebe. A tohleto vyjít ze sebe, to je ta základní věc, která je zapomenutá v současných filozofiích, která se stává tématem teprve v roce 20. století a která ještě zdeleka není vyjasněna natolik, aby se mohla předpokládat. Různý filozofové, hlavně Heidegger o tom mluví, jsou v tom různý diference. Jedna věc je základní totiž, že je to jakési vystoupení ze sebe a v tomto vystoupení teprve je člověk schopen setkání s tím, co je základem svého vědí. A právě v tomto vystoupení ze sebe, tam se někde odehrává to základní, co jsme nazvali tím žádným základním životním posazem nebo tím stylem životním orientacím, zakotvením a korunčem. Teprve v tomto vystoupení. To vystoupení latínsky, vystoupení ze sebe, nebo stát ze sebe ven, se říká existence. Ex-sisto. A to je jen pouhlej překlad řeckého ek-stasis. V jídenstvě jsme měli ekstáze, nějaké maruši. Tadyhle je místo, kde se rozhoduje o základu, o nejhlubším, nejpodstatnějším základu lidské životní integritě. Tam, kde člověk sám sebe opouští, sám sebe nechává ze sebou.

====================
Kaz a.flac
====================
To se nám tady ukáže, že existuje jistá rovina životní identity, která bezvhodného a k tomu účelu, která opravdu připravuje materiál, nebo aparatu myšlenkového, není vůbec náročná. A přesto je elementárně důležitá pro integritu lidské bytosti a pro integritu jejího života. Je jakási základní rovina životních orientace. Trochu esteticky zmíní životního stylu. A proto to je vada, až stylem rozumíme něco daleko povrchnější. Máte hlubokou životní tendence, způsob života, životní zakotvení, který dává kvalitu všemu konkrétnímu životnímu projevování, všemu aktivitám, všemu reagování, přijímáním a tak dále. A k odhalení téhle nejhlubší roviny, jedné velmi hluboké roviny, slouží teda ne každá reflexe, ale reflexe specifickým, jedinečným způsobem k tomu vhodná, připravená. Jeden z typů této reflexe je filozofie. Jsou filozofie, kteří to nepřipouštějí a odmítají tu hranu filozofickou. Takže to, co teď říkám, to nelze chápat jako obecné mítění filozofie. A já si myslím, že mály filozofie mít základ, podstatní význam, mály být čímsi, čeho je člověku potřebný, a ne, co je jenom intelektuální rolu. Takže musí mít odpovědnost v této věci. Musí se popusit být odpovědní na výzvu mířící ten nejhodnější, ten nejhlubší rovině lidské životní integrity. Musí na ní odpovídat a musí nějakým způsobem pomáhat k tomu, aby i v tom nejhlubším ten život lidský byl integrál. To není z toho snadné, zejména to je takřka vyloučeno pro filozofii pracující krátkou dobu, pro filozofii takříka osobní, takže z mnoha ohledech je to práce na celé dějné epochy nebo epochání. Záležitost jedna z těch typů základního životního zaměření, ten náznakem je třeba taková orientace na rutinnost, na stereotypy životních lidé, zakládej svou životní jistotu v tom, co se opakuje, co je jim znáno. To je možno odkryt jako opožděný a upadlý způsob mytického životního zaměření. Já se tomu nevyznám ze své vlastní věrné znalosti, ale připomínám, že byl přesvědčený Mirsa Eliade, který už má mnoho kritiků, kritikovat vyvracení a tak dále. On ukazuje, že podstata mýtu je orientace na praminulost a na archetypické situace. Mytický člověk se záby obrací v budoucnosti, protože se jim děsí. Má děs z budoucnosti, protože v budoucnosti se může stát cokoliv, čož se obává a vší silou se přidržuje, když hotových daných archetypů s ním se popuští identifikovat. Když podniká nějakou aktivitu, to prožívá jako identifikaci s nějakým herojem, nebo předkem, nebo bohem, který tu aktivitu poprvé prováděl a tím, že se s ním identifikuje, že ho dokonale napodobí, tak tím dojde k nějakému neúspěchu. Spytuje, co udělal špatně, zda vykročil špatnou nohou, nebo překročil blůbné koře, nebo v čem to je, kde udělal chybu, kde napodobil ten pravzor. Je to orientace do pravminulosti, což je něco jiného než minulost v našem smyslu, je to nadčasové dění, je to dění sice v mítu dětsky, ale je to nadčasové dění, které je svým způsobem ustavičně přítomné, tím, že já napodobím, tím se stotožním s čímsi, co je stále přítomné, kdykoliv k dispozici a vždycky bude k dispozici. Tedy k podstatě mítu patří orientace na co si hotového, daného, od strata osobitosti a stotožním s čímsi, co nejsem já. Proti tomu je z části ve starém Iránu, zejména v Zlatuště, ale i v jiných postavách, ale zejména, pak to jenom tak máme náznakem, ale potom zejména v tradici, v jedné z tradic izraelských je vypracována nová, jiná životní orientace, která se právě k těm archetypům otáčí vzády a která vypracovává, protože je to furt v rámci mytického a mýtem prohodnutého světa, že vypracovává anti-archetypy, tj. archetypy, které znemožňují opakování. Takovým archetypem je Abrahamovské vycházení té společnosti z toho města, v kterém žil, které znal, do neznáma, nevědělka. To je pravzor pro jednání každého příslušníka lidu božího. A co to znamená? Každý, kdo chce napodobit Abrahama, musí udělat něco jiného než Abrahama. Když udělá to, tak už ho nenapodobuje, protože Abrahama šel do neznáma a on už ví, kam půjde. A když už jednou Abrahama někam šel, tak už nemůžu jít tam, kam šel Abraham. Když ho chci napodobit, tak ho nesmím napodobit. To je vypracovaný schéma jakéhosi anti-archetypu, všetky religionistické badatele to samozřejmě zmaté, protože po všech nižších stránkách, když tady máme archetypu, a obsahu oni nepřijíždějí. Když popisují nějaké náboženství v oceáně, tam se píše o tom, že svět vznikl tak, že se žilba vynořila z moře, tak oni zaznamenají, že žilba se vynořila z moře, že to tam odposlouchají, to dokonce můžou předvízt na magneťáku, že jim to tak řekli. Ale co to znamená? Kam by přišli, bychom by zkoumali, co to znamená. Takže ani když vykládají, že Abraham vyšel a neznám, tak to přesně zaznamenají. Je to po všech stránkách líčení archetypu, tak je to bohatý, je to náboženství, ale že to vlastně ničí tu podstatu, to nikomu nenapadá. To jsem uváděl jenom takovou ukázku toho, co to znamená, ta základní životní rovina. Samozřejmě je velmi pravděpodobný, že k těm základním životním orientacím, to opatří víc, že to není nějaký jednoduchý, nebo nějaký nápomocný demonil. Ve skutečnosti je to vždycky úplnější, celistvější, ale jako příklad to vůbec nestačí. Je také pravděpodobný, že se najde i způsob, jaký třeba ještě jen ještě jednou, že jak najde ještě nějaký kořen, to je těžko říct, když to končí. Fakt je, že tohle rozřešení, které jsem teď předvedl, je strašně důležité pro porozumění současného stavu, nejen o vyšření, ale vůbec o pozemské existence člověka našeho věku. Protože tady jsme v nějaké zvláštní situaci, kdy se rozpadá ten definitivně končný, ta tradice mytické orientace. Mýtus už dávno je v rozkladu, ale historicky jsme žili až do teďka v epoše, kdy je mýtus definitivně likvidován pokusem o jeho zrestaurování. Zatímco mýtus zmluvil určitej styl životní, který integroval život, tak ve chvíli, kdy přestal mýtus fungovat, asi tak, jak jsem tady náznakem říkal, jak Verkseli Čír přestali jejich instinkty fungovat. Na to nepotřebovali Merksela, že je to lidčí cváře a jiný lidí. Fakticky instinkty fungujou bezvadně tam, kde jsou stereotypizovaný situace. Je možná uvíst i zvířata, do jakéhosi zvláštního neurotického stavu, kdy jim uspořádáme takové podmínky, že jejich instinkty na to nestačejí. Někdy se to stane i bez přispědní nějakého laboratorního, když u různých zvířat je to různý. Například je známo, že když lev udělá výpad a nepovede se, tak zanechá velkého pronásování. Jeho akční systém je takového druhu, že když tam dojde k nějakému přerušení toho řetězdce, tak lev musí začít znovu. Nemůžete adaptovat v průměhu akce. Jsou jiné zvířaty, které naopak jsou toho schopní. A tyhle zvířaty zvláštně dobře umějí přežít, které se přizpůsobují. Také vyjadřují, že ukazují vyšší inteligenci, nebo pokud je to vůbec od toho, můžeme jako zvířat. Člověk se dostával postupně do tak komplikovných situací, jen na kobětým, jen když sám si je připravoval, že ty jeho incidenty nestačily. Přitom je naprosto proživot lidskej nutný, pro každej život jsou strašně důležitý životní úzly. Pro šelmu je jedním z takových životních úzlů pronásledování kůřistě. Když je šelma nažraná, tak můžou antilopy běhat kolem před čumákem a nic. Když skazíte kočku, to se stává všude tam. My máme velké zkušenosti, protože máme mnoho koček již v naší rodiné měnovosti. Protože kočka se tím lépe chová člověku, čím dříve ji spavíte kočičího prostředí a začne se chovat k vám téměř jak pes, když se vytáhne tak brzo, že ještě musíte dokrmovat kapátkem, což teda čas po času taky jsme dělali. A nebo velmi brzo a spolužití to kotě získáme. Tak se ukáže, že je spousta věcí, které ta kočka je de facto, tak nějak z odborného hlediska řečeno, je deprivovaná. Prostě například se nenaučí nějakým základním životním potřebám jako lovení myší. Což je pro kočku elementální záležitost. Když to neumí, tak uhyne. Já jednou jsem přinesl domů lasičku. Svým dětem jsem stále předvláděl přírodový natura. Jak jsem přinesl lasičku, ta lasička samozřejmě byla podobně deprivována, takže jsem v jedném klídce sem nesl lasičku a dvě myši bílý, laboratorní. Donesl jsem to klidně domů a lasička byla zvyklá na to, že každej den musela sežrat jinou myši. Ošem tu myši bylo potřeba jí zabít. Ať ona živou myš prostě na to nereakovala. Musela mít zabitou myši. Tak jsem říkal dobře, před hodinu myš kocourovi, kocer kocour zabije myš, já mu ji vrmu, nebo jí zkus máš, já mu dám jí. Taky já podobně zprávám. Běž tam panáčkola před čumákem jak vás jde, tak pojčte, v nikdo nic. Kocourova byla stejně deprivovaná. V období imprintace, když je něco promarněno, tak už se to nedohodí. Určitý aktivity jsou u zvířat, a to čím vyšší zvířat, tím toho je víc, jsou už jenom spoluřízení instinkty, ale ty instinkty na to sami nestačejí. Když ta matka kočičí nenaučí ty děti svojí test koťata lovit myši, tak i když tady jsou po ruce instinkty, jak tu myš lovit, takže když už se to naučí ta kočka, tak ona to nedělá, takže vykontrolova své aktivity. Když běží myš na volném prostranství, myš je doma, tam kde jsou široký hrapáky, může se schovat. Když běží na volném prostranství, tak je strašně komalá. A kočka udělá pár volnejch kroků a už jí má. To není žádná honíčka, ta kočka udělá letargické, udělá jenom pár kroků a už jí má. To nestačí teda sledovat, ale vidíte, jak ta kočka to dělá s takovým přehledem, a tak vůbec jako kdyby při celomě žela. To vůbec ona nespěchá ta kočka, ta kočka přesně ví, že za těch pár kroků vůbec se nesnaží, vůbec se neunáhuje, já jenom pár kroků mám a jí. Asi tak, jako když byste vy měli tu želu. Když máte čas na to. To všechno ty instinkty zařizují. Ten lev, když dostihává tu, on přesně ví, hýje na třeba, oni vědí, jak skočit na kořist, jak jí strhnout k zemi, jak se vlní zakousnout aby a tak dále. To všechno vědí, to prostě jsou řízený instinkty. Ale ty instinkty sami nestačejí, aby ta kočka, když jí vytrhnete z rodinného prostředí a vychováváte od malička a matka jí to nenaučí, ty instinkty nestačejí na to, aby ta kočka se naučila koušet sami za malého. Takováhle situace nastala hlavně v komplikovaných situacích u člověka. Tam sice nebylo takových pokusných, pokus provádějících nějakých vyšších bytostí, kdybyste měli takovou laboratoř, ale ta skutečnost sama byla čímká komplikovanější a ty instinkty nestačily. A teď ovšem člověk se tím, že ty instinkty nestačily, přestal být člověk životní bytost a stál se bezradnej. Ocit se v situaci, kterou neuměl řešit, toho neurotizoval nutně. A aby se z tohohle dostal, tak si musel vytvořit náhradu instinktů. A náhradou instinktů byl, já nevím jestli netřeskaků epochy, my nevíme, co bylo před mýtem, ale za předpokladům, že to byl animální život a že je jenom krok od animálního života k mýtu, tak pravděpodobně tím prvním pokusem, jak náhradit mýtus, bylo mytické konstituování, sformování archetypů, které měly zastoupit nedostatek toho řízení ze strny instinktů. Takže určité archetypy byly vypracovány na jiné rovině, samozřejmě jinak. To je s řečí. Mytko se znamená povědělání. Tedy bylo tady jakési povědělání vytvořeno za tím účelem, aby se fixoval jakýsi stereotyp, který byl účten k tomu, aby řídil lidské aktivity. Za toho předpoklad, že člověk se s tím archetypem identifikoval. Náhrada instinktů byla. Bylo tu, co bychom mohli nazvat, strátu vlastní identity, protože docházelo k identifikaci s archetypem. My to nemůžeme říct prostě, že předtím žádná osobní identita neexistovala. Je to podobné jako Vornhalova, třeba Gehlen nebo řada jiných, že o odcizení v pravém slova smyslu nelze hovořit v mnoha případech prostě proto, že bych se předpokládal, že před odcizením tady bylo něco jako neodcizení. Ale že vlastně odcizení byla cesta, nezbytná cesta k tomu, aby člověk se stal osobností. Od animality se k lidské osobnosti bylo možné dostat jedně přes tzv. odcizení. Když to slavné místo v Marksově v předmluvě ke kritice ke Hegelově filozofie práva, kde obvykle se cituje to místo, že náboženství je opium lidů, tak když si najdete kontext, v kterým se to říká, tak to je všechno úplně jinak. Že náboženství je projev nebo stav člověka, který se buď ještě nenašel, anebo už se zase ztratil. To je úplně naprosto zjevný, že člověk, který se ještě nenašel, tak v tom stavu, když se ještě nenašel, se neocitá v důsledku nějakého opia. Tedy interpretovat Marxe na základě toho vytrženého citátu o opiu je naprosto chybný a neporozumění. A myslím, že to, co řada jiných autorů později ukazuje, že to odcizení je vlastně cesta k tomu, aby se člověk stál sám sebou. Že by se dala velmi snadnou výjist v souhlas i prostě v kouplu bezpojitost s integracím si Marxovi pojity. Já už budu končit, jenom ještě bych několik málo věcí řekl. My jsme tady měli nedávno, to jsem říkal, měli jsme tady v Preze jakýhoci hovorský ofrozefak, který nám vykládal čtyři dni osobivo, nezvolte se. A tam jsme právě četli, jak se velice intenzivně pokouší svíst mnoho z momentálního nepříležitelného stavu lidské společnosti lidstva vůbec, co zejména evropského, pokouší tohle svíst na tradici, kdy člověk všechno ve svém životě vstází na identitu, kdy hlavní funkcí ve svém životě pověřuje tzv. identifikaci. A proti tomu říká, že člověk musí se na svou identitu kašlat, a to proto, že tato identita ho odličťuje, a že se člověk musí orientovat, a více než orientovat, se musí zcela otevřít k dispozici dvouhému, že svou lidskou osobitost, respektive své bytostné určení, že najde pouze tam, kde se dá dosloužit zase k dispozici druhému člověku, a to zejména ne každému druhému člověku, který je vykořistěný, ponížený, který je v nějakém stavu, a protože to je myslitel židovský, tak tam vždycky znovu a znovu nechává zaznívat, kdo je vdova, syrotek a příchozí. To, že je skutečně, nebo on říká třeba skutečně, transcendentno na mě hledí očima mého ubohého blížníka. Já to uvádím proto, abych provedl nějakou korekturu, kterou nevím, jak bych býval provedl smysluplně, jenom z toho, co jsem říkal, protože to je takový nahození, co to ani nehodilo. Tadyhle proti tomu je možnost se trochu vymezit, totiž jde o to, že měsec dá, že trveli nás, že zapomíná na to, že ten nárok druhýho, že a sám je smysluplný, jenom do té míry, kterou mě vidí integrovanou lidskou výstupnitost. To je příklad. Ten nárok, to musí být vyslovený a vědomý nárok. Když se narodí tě, tak aby se mohl stát člověk, ať se narodí jako člověk, tak potřebuje lidské bytosti kolem sebe, který přijmou ten nárok, který si to lidé vůbec neuvědomuje samozřejmě, ani tak, že ho nestaví, ale ten nárok je spojen s tím, že se narodilo. Dokonce nárok to je dřív, že se narodilo. Potřebuje, aby druhé lidské bytosti ten nárok přijali, aby na ní odpovědně odpověděli a aby s tím dítětem jednali jako integrované bytosti. Jestliže ta matka nebude s tím dítětem jednat jako integrovaná bytost, tak z toho dítě nevyrozne integrovaná bytost. I když to dítě samozřejmě je potřebné, je bezpomocné, je v situaci svým způsobem horší, než vdova, syrotek a příchozí, protože to jsou všechno odrostlejší děti, ale vdova a příchozí to jsou většina odospělí. Dítěka je celá odkázána na lidi kolem a kdyby ty lidi nebyli lidskými bytosti integrovanými, tak to dítě se nebude vyvidět normálně. Z toho je vidět, že ta úplná otevřenost vůči druhému až do ztráty identity je pochyb normálního přístupu. Já se tomu druhému musím otevřít jako já a on mě potřebuje, abych byl já. Právě ti slabší, ti ubozí, ti bezpomocní, ukřivovaní a tak dále, potřebují se opřít o někoho, kdo nepřímo jenom je na sebe jistou jejich bezpomocností. Kdo se jim jenom nepřizpůsobí. To udělal třeba Tolstoj, který se líčil, protože chodil mezi ty svý nevoleníky a nechal se zavširit, aby byl jako oni. To je jakejsi výkon solidarity. Ale k čemu to je dobrý? Ty nevolníci ho potřebovali k tomu, proč to byl jejich pán, který měl bohatství a měl k tomu možnosti, aby je odvšivil a ne aby přijal jejich vši. A jak je mohl odvšivit? Jenom jako integrální bytost. Naopak, tím, že ty vši jejich vzal na sebe, tak se je ví jako trošku pošáhlej. A oni takovýho nepotřebovali. Tady je potřeba tomu, jak si vyvážit ten důraz. Levignasův je důležitý. V našem věku samozřejmě, lidi dneska vůbec nejsou ochotní na sebe brát odpovědnost za druhé a odpovídat na tu výzvu. Ale i když jsme na začátku a i když je potřeba toho bez důrazního, tak to nemůžeme zaspřehnat tak dalece, aby to ztrácelo pravdě vnitřní, pravdě poslední. Druhý lidé nás potřebují jako lidi integrované a ne jako lidi, který se stají sebe sami a jsou jim k dispozici. Poněvadž to neznamená, že jim opravdu pomůžeme, když se jim dáme k dispozici, takže jim úplně odevzdáme svý další jednání. Proč? Oni nevědí, co budou dělat třeba. Oni nevědí, co na nás chtít. Nebo nevědí to alespoň správně. Oni se nevyznají bezpecificky. To, že jsou uražení, ponížení, že jsou bezpomocní, že se jich nikdo nevšimá, že jsou na okraji společnosti, ještě vůbec neznamená, že vědí, co je správný a co není správný. A pomoc neznamená dát se jim k dispozici. Níkdyž dát se jim k dispozici ve jménu pravdy, ve jménu spravy jednosti, ve jménu hodnot, které třeba ani oni neznají. To je právě ta diskrepance mezi existenci a reflexí těch existence. Většinou, když jsou v té první situaci, tak ji nereflektují správně. Zmíníme ještě poslední věc, která snad by měla nezůstat nezmíněna. Když si přečtete začátek Kierkegaardové nemoci k smrti, tak tam uvidíte jednak byt vlastníckou fantastickou analýzu toho, co to je subjekt, nebo přesně řečeno, jak on říká, své bytí. Bytí sám sebou. A takový bithus filozofický, protože tam člověk stává sám sebou. On tam říká, že Bůh když stvořil svět, stvořil takové bytosti, které jsou schopny se stáhnout sami k sobě. Ale v momentu, když se stáhnou sami k sobě, tak se odtáhnou od svého stvořitele. A to znamená, že přerušejí ten životodárný spoj se svým stvořitelem. Tím se sice stanou sami sebou, ale podetnou ty cesty jimiž vůbec nezaloženým život. To znamená, že procházejí nemoci, a to smrtelná nemoc. To je ta smrtelná nemoc. Nemoc k smrti. Že se stávají sebou sami. A tím pádem odpadají od stvořitele, na němž by byli plně odvízni. S nímž by plně ještě souviseli tím, jako jeho stvoření. Ale tahle smrtelná nemoc je nemoc, kterou každý člověk musí prožít. A teprve, když projde tomuto nemoci, jakožto smrtelnou nemoci, s níž není záchranný, teprve se mu otevře cesta záchranny. To je, že Bůh stvořil člověka, aby se stal své bytí. To je, aby se infikoval touto smrtelnou chorobou, protože teprve pak, když tomu nemoci projde a je zachráněn, samozřejmě opět stvořitelem, takže se dostane do kondice, v kterého Bůh chtěl být. Takového ho nemohl rovnou stvořit. Je to jakási adaptace, aplikace starších teorií, že proč je člověk svobodný, protože stvořen svobodný, tak tady se o svobodě vůbec nemluví. Ale je to velice pěkný, až budete vyčít, přečtěte si to, je to jenom pár zkránek, on pak s tím dál pracuje a je to čím dál komplikovanější. Ten začátek je velice pěkný. Tady se říká, že vlastně to se vidí, být sám sebou, co znamená takové ta životní integrita, ne bez myslu identity, ale toho vztahu k sobě, že je čímsi hluboce životně ohrožující. A že je z toho cesta záchran jenom, tak říkají zázrakem, jenom novým zásahem stvořitelem. Je to velice pozoruhodná koncepce, má v sobě řadu pozitivních momentů, ale zapomíná nám jednu základní věc, že aby se člověk mohl stát sám sebou, tak musí být sám ze sebe. To o samostatně člověka nemůže začít, pokud člověk není sám sebou. Chyba toho mýtku Kierkegardovského je v tom, že předpokládá, že na začátku Bůh stvořil člověka tak, že člověk se svým stvořitelem zůstává v kontaktu a že pak se osamostatní. Ale on se přece nemůže osamostatnit, když už nebude jen sám. Prostě nejde vůbec. Takže celý ten mýtku se musí opravit tak, že Bůh stvořil člověka tak, jakožto samostatnou bytost. A ta samostatná bytost od samého svýho začátku vězí ve smrtelných moci, kteráž to není tedy smrtelná nemoc, protože to je její život. To je její základní život v posazení. Ale tahle to stvoření, tahle živá bytost, která je stvořena jakožto své bytí, jakožto bytí vztahující se k sobě, se k sobě může vztahovat ještě v dalším způsobě, když právě v téch reflexích, ne jenom tím, že je sama sebou, tím se k sobě vztahuje každý subjekt, se k sobě vztahuje nějak, a tím, co je, je tím své bytí. Ale můžeš se ještě jinak vztahovat sám k sobě, totiž se pokusí k sobě přistoupit. A aby k sobě mohl přistoupit, musí nejprve odstoupit od sebe. Čili ta základní situace je, že své bytí od sebe odstupují. Není to tak, že původně ten vztah stvoření, který k uplčení šnůrou stále souvisí se svým stvořitelem, nýmbrž je to situace své bytí, bytí, které se stavuje sám k sobě, které je schopno vydít ze sebe. A tohleto vydítí se sebe, to je ta základní věc, která je zapomenutá v současné filozofii, která se stává tématem prvního procesu 19. století a která ještě zdeleka není vyjasněna natolik, aby se mohla předpokládat. Různý filozofové, hlavně Heidegger, o tom mluví, jsou v tom různý diference. Jedna věc je základní totiž, že je to jakési vystoupení ze sebe a v tomto vystoupení té prvé je člověk schopen setkání se svým stvořitelem, bychom mohli říkti s tým, co je základem svého vědí. A právě v tomto vystoupení se sebe tam se někde odehrává to základní, co jsme nazvali tím žádným životním posazem nebo stylem životním orientací, zakotvením a podobně. To vystoupení latínsky, vystoupení ze sebe, stát ze sebe ven, se říká existence. Ex-sisto, a to je jen pouhý překlad řeckého ekstazis. Výjedemstvu než ekstáze, nebo nějaké maruši. Tadyhle je místo, kde se rozhoduje o základu, o nejhlubším, nejpodstařnějším základu lidské životní integritiky. To je místo, kde člověk sám sebe je podívat v obští, sám sebe nechává do sebou.

====================
Kaz b.flac
====================
Tím, že teď jsme tam měli Holanděna, který čtyři dny za sebou seminárním způsobem probíral dva texty francouzského filozofa lítevského původu Emmanuela Levínase, nebo Levíny, ale je to asi máš to s cím, co není mohla číst. A k podivu, ty texty byly vybrané na takovou, ale to vlastně patří této filozofii podstatně, tam se zvláštním způsobem na Levín se zúrazňuje protest proti identitě člověka, respektive identifikaci. Okazuje se to za jedno z největších zhel a ukazuje se, že to je hlavní překážka pro to, aby se člověk otevřel pro druhého. To samozřejmě setkalo se s řadu námitech a pro sepozici, anicméně to velice odtrhlo to témat, s kterým jsme se chtěli zabývat a jak se budeme zabývat. Tak já bych tady nejdřív jenom náznakem pozorně na to, co vlastně asi všichni budeme sdílet, totiž že takovou normou, hodnotou životník je životní integrita. Nezdá se nám, že by bylo odstát a že by to bylo zvláštně jak lidský důstojné, jestliže člověk třeba doma jedná jinak než zaměstnání. V takových případů známe celou řadu. Sou lidé, kteří doma, jsou domácí ty rany a v zaměstnání jsou neobyčejně oportunními a podajnými tvory. A naopak, jsou lidé, kteří budí hrůzu a děsí v potřízení, tak přijdou doma a jsou úplný beránci. Tam zase ten děs vyvolává jich manželka. Tak to je takovej nejprimitivnější případ, ukázka rozlomenosti, rozdělenosti života. Ale jsou komplikovatější. A jistě není třeba to nám zvláštně exemplifikovat, všem nám to je jasné, že jsou straníci, kteří mají pověst velkých aparátníků, a doma v očích své rodiny vypadají úplně jinak, tvářej se jinak. Já si vzpomínám, že mě přesvědčoval jednou kusík, abych zašel závod s Bergem a že si mě dobře rozumět, to ještě dávno, to ještě kusík, který jsem jistý. Nebo řada lidí ještě dnes, těch straníků, mě přesvědčuje, že Koucký byl takový liberál, jak měl porozumění pravou, měl cenu a všechno, že vlastně to byl tvářec, to byl takový postivní postava na UV. A přitom teda se je vylíbil úplně jinak. Ale není to jenom v politice, když sledujete třeba předvolenní kampaně na západě, rezidencké třeba, nebo partajní, co všechno, jak lidé se snaží vypadat. To si vzpomínám na jednoho autora amerického, který si dělá z toho elegraci v nějakých knížcech. Aby se někdo mohl stát prezidentem, tak je potřeba takových třech zásadních zností. Musí být fotogení manželku, musí umět dobře jezdit na koní a nebo se tržet na stojícím koní dobře. A měl by to třeba vlastně uvádět. To má všechno zajištěno. V zásadě může být teletvěr. Svým způsobem se to i vyžaduje. Je řada povolání, kýmž patří taková asi lidská důstojnost, důvěr, rovnost. Vejvali to faráři, dneska jsou to psychiatři, psychologovi. A nikdo neskoumá, jak to vypadá s nima samotnýma. V tom profesionálním kontaktu stačí ta profesionální fasáda. Tam úplně neskačí. A naopak jsou lidé, kteří třeba ve své profesi cítí nelad, když se mají podrobit tomu, co se žádá. Dělají to jinak a v tu reálu nikoho nezajímá, jaký to je člověk. Prostě když on jedná tak a tak. Zase jenom pohled fasády se rozlišuje. Je to tak, že lidé jsou nejednotní, ale zároveň ta nejednota, ta neintegrovanost života se vyžaduje. Nebo se přihlíží v rámci požadavků, kteří ti ostatní kladou. Jsou dokonce takové teorie, že to všechno zdůvodní. Že to dosancionují. Samozřejmě potřeba se tvářit, že jsem blbec. Právě to je úplnej vůn, jsem slyšel jenom říkat. To je úplnej vůn. Každý mu dává na jeho, jak je chytrý. A zase jiný, ten je fykanej. Ten vykládá jako blb, ale má zouším. Zase je to doklad nejednoty života. Tady je cůtečnost a dnější vzdávání. Přesto přece všecko, že se to někdy sancionuje, že se to považuje za titul, za titráctví, za taktiku dobrou. Přesto přece všecko, já si myslím, že téměř s každým se domluvíme na tom, že to všechno je nanejvíc jenom jakýsi tribute neutešeným paněrum, ale že vlastně by to mělo být tak, že lidé jsou vnitřně s jednocennými osobnostmi, které nevypadají navenek jinak, než jaké jsou skutečně, které nic nepředstírají ani sobě, ani jiným. A mohou si to dovolit, protože ani uvnitř není v nich nic, co by znamenalo hluboký kas, hluboký rozpor. No a teď my se k tomu ještě vrátíme. To je něco jiného než identita. Když mluvíme o sjednocenosti člověka, sjednocenosti osobnosti a sjednocenosti života osobnosti, což patří blízky k sobě, tak tím nemáme na mysli jenom, ale ani ne docela. Ani to tak dalece nerozšiřujeme, aby to znamenalo identitu. Požadujeme, aby ten, kdo jedná včera, zítra, za rok a před rokem, aby to byl týž člověk. Požadové identity má jiný charakter, a s tímhle to nebudeme blízt. Někdy v něčem se to překlývá, ale ne docela, že má to trošku jiný záběr. A tedy budeme to držet zvlášť od sebe, nebudeme to identifikovat. Později si k tomu ještě vrátíme z jednoho aspektu. Když bude otevřenost vůči druhému, a to nejenom člověku, ale vůbec. Vůči něčemu druhému, někomu druhému. No a naše otázka teď bude, jaké místo v té životní integritě má integrita myšlení. Na první pohled je zřejmé, že je těžko si představit osobnost člověka, která je zjednocena a má nesjednocené myšlení. Musí utržkovit, jak třeba Masaryk říkal. K tomu, aby někdo se životně integroval, a pravděpodobně i k tomu, aby se integroval jako osobnost, je nezbytné, aby si integroval jako osobnost, je nezbytné, aby si integroval také své vědomí, své myšlení. A k tomuhle teď přihledeme. Víš, co to vlastně znamená? Vědomí. Nemusíme se zabývat v souvislosti s nějakými primitivnějšími počátky vědomí nebo něčím, co je ještě před vědomí a už to k tomu směřuje. Ale bude nám stačit, že na lidské rovině vědomí vždycky je proreflektované. K vědomí vždycky patří nějak, že vím. Že vím. Kdykoliv vím, tak nějak také vím, že vím. Nebo nevím, že vím. Nebo vím, že nevím. Nebo nevím, že nevím. A tak dále. Vždycky tam tohle to nějak je. A to je strašně důležitá záležitost, protože právě tam se odehrává to rozhodující. Rozhodující není, co všechno vím. Rozhodující je, jak já se ve své vědomí vztahující k tomu, co vím. Taky tam v téhleté distanci vědomí samotného od sebe a v tom přístupu vědomým osobě samému tam se vlastně odehrává konstituce lidské osobností, tak říkající. Tam, kde nedochází ještě k reflexi, tam ještě se člověk nestává plně osobností. Udělí je zjevné, že ještě zcela nereflektují to, co vědí. Malý puchy. Já si vzpomínám, že vlastně náš obrovár, takže měl zvláštní dar, přímo talent na odhadování tratní situací, které tedy důkladně si provětrávala a tu tratnost tedy násobila teda jak pěkný zesilovač. Jenom, že... Máma brňavá, takže z začátku se na to nebralo zřejte, jak se tak mezi jejich mamou a dětkou, prostě její rodiče přijeli kam si a někdo jim nabíd nějakou chatu, tak tam měli na týden a vzali malou sebou. U nás tak mezi seči tam nějaký, ale to je chata, to je rad. A teď nevím, co... To by to je stavby vedoucí, no jo, tak to je v pořídě, on je mladcí, no. Takovýhle řeči, no. On dotyčný stavby vedoucí přijel na neděli a blahoskoněl tak, jak se vám líbí tady, jak na světaří se vám nechává. A najednou milá mamka říká... Pustište, ještě tyhle dveře ukrad. To by bylo, já myslím, snad pět nebo šest let. Takovou dramatičnost měla tušená do nás, jasně. No, ale to nemůžeme... Rozumíte, ona nevěděla, co ne? Ale věděla, že to jeho šestý. Že to je problematický. Že to prostě je takový... Že tam vlastně, když ho tam začne mluvit, že šáhne na nerv věcí. Tak to si zkoušela, co to bude dělat? No, měla uspěch. Ale jenom jasný, že ona přesně nevěděla. Ale dítě se o dospělého a dospělého dítě ten liší právě tím, že tohleto vyzkouší všechno. A že už si to začíná uvědomovat. Proto taky velmi brzo dochází k tomu, že to dítě, který původně vypadá strašně držkatý a udělá takovýhle věci, tak najednou si začne stýdět říkat cokoliv. Když to najednou všechno uvědomí, tak najednou vidí zase ve všem, že bys toho mohla koušet. Najednou vidíme, jak je ta reflexe strašně důležitá. Je to něco, co člověk mává. Tedy pro lidské myšlení je podstatné, že je tak důkladně proreflektované. Vždycky, když si něco myslíme, tak sárovně si kontrolujeme do jisté míry a sledujeme se, jak to myslíme a upřesněme to své myšlení tím, že si o tom něco myslíme. Takže se někdy stane, když například to první myšlení vyslovíme, že něco říkáme, takže my sami, co to říkáme, v tom vidíme něco víc, než co skutečně říkáme. A tím pádem nám ti druzí nerozumí. Všem, ti druzí na tom jsou stejně. A vědí, že někdy, když něco říkají, tak že toho řeknou méně, než si vlastně myslejí. Takže si třeba zinterpretují, když někdo jiné něco řekne, že vlastně myslí daleko, a už zatím hledá nějaký osten. Mnoho lidského nedorozumění pochází z toho, že tady je velká vyskrepance mezi tím, co myslíme a co si o své myšlení myslíme. Co říkáme a co si o své říkání myslíme. A jak interpretujeme tohle, když něco řekne, pažnemu nemůžeme náhlídnout v hlavě, co si myslíme. Jak interpretujeme to, co říká, co zatím je a co si vlastně myslí. No a tím už je dál na první záležitost, že myšlení, a to mnoho lidí teda je nakloněno soudit, že je od zlýho, protože já jsem se s tím setkával. To měl nějakou vlastní smysl pro logiku přímo čarost, že to prva v pozdním věku jsem náhledal, že to je všecko porvod. Jak říká Whitehead na závěr, v jedné z jejich studií, exaktnost, že je porvod, tak to jsem náhledal z tý pozdě. A tím jsem dráždil lidi, že jsem to všechno chtěl precizně a logicky. A tak jsem se setkával stále s tím, jak mě všichni napadali, nebo o mě postraně říkali, nebo vůbec se odvracajeli, říkali něco všichni. No nechtěli nic mít. Že terrorizují lidi tím myšlením, tím, že nutíme, když něco říkají, aby to mělo dálko odpadnout, protože oni přece vědí, jaký to má smysl, že se všechno nedá říct logicky a že vůbec věci se musí říkat jinak. Že musíme nějaké ohledy nejúžitějšího typu. A vůbec těchto věcí se nedá říct. Také třeba to pohodlnout mět srdcem a tak dále. A že se příliš nejracionalista a takový nejlepší všichni. Jo, co to máme, jo? A jsou na to taky teorie, které rozvrací člověka. A něco na tom je pravdý, že když si přečtete důkladně třeba Bergsona, který to zranil, že se poslal kreatlist, tak tam vidíte, jak vidí v myšlení, v intelektu, jak vidí vyslovenou takovou... No prostě v tom Bergsonovém myšlení se myšlení stává jakousi ekologickou hrozbou. Jako dneska vidíme, jak je svět zamořenej všelijakýma pensálcema, tak on viděl svět zamořenej především pensálcím myšlení. A všechno sádze na instinkty, že? A myšlení, jako tvýho pravě, protože rozkládá instinkty, znejistuje je a vstaví do člověka do situací, na který nestačí. Proto je člověk rozvrácený a já nevím, co všechno. Kdyby mu ty instinkty fungovaly dobře, tak jedná prostě samozřejmě, možná neúspěšně nikdy, ale nebyl by vnitřně rozpolcen. Tím právě, že myšlení rozloživo jeho instinkty, nemá žádný ty akční systémy v pořádku, že všechno musí promýšlet, všechno musí se rozvodovat a to všechno tenhle důsledek myšlení. Myšlení způsobuje, že se člověk vnitřně rozkládá. A nejenom člověk, to je každá bytost, která může být rozvodována. K tomu patří zvláštní kapitula, která by se měla zařadit, kdyby se to dělalo pořádně. Jak to vypadalo v křesťanské historii, že myšlení představuje v dějinách křesťanství zvláštní arénu nebo bytevní pláň, kde se svádilo mnoho bitev. A křesťaní bude dávna, a z toho některé typy křesťanů, ale můžeme říct, že dost. Jedna, která se odkazovala na to, že jeho myšlení vždycké a druhé, že vůbec nešel něco si borezřelého. Kraličký přeružili v jedno místo ze skutku, že když Pavel tam mluví na aeroparku, že ta historika vy z těch znáte, tak tam, to je velmi sřídka, se v našem zákoně snad nebo na dvou místech nebo na třech se najde slovo filozof nebo filozofie. Filozofie je jednou a filozof znamená krátka. Jedno je tady, že tam přišli filozofové, a kraličký přeružili v mudráci. Už vidíme, z toho, jaký měli kraličký. A to už bylo v době Mlósovovi, který dokončil tu bitvu, když psal proti Mizoguzům. Ale tahle tradice, nedůvěřovat myšlení, je veliká. Já jsem to zažil a měl velmi privitké faráde, velmi osvíceního, nikoli teologickým, ale dobrým smyslu liberálního. Jeho vkázání byly myšlenkově vypracované. Přesto se mu zdálo, že je vhodné vyvrat mi text konfirmační, který končil a na rozumnost svou pak nespoje. To je také taková tradice, takové určité nedůvěry. Nedůvěru v myšlení mají zejména lidé prostý nebo neprostý, nevzdělaný, polovzdělaný. Nebo možná to je vaše speciálita. Lidi, kteří mají komplexy. Může být člověk prostý a nemít komplexy, ale když člověk vyrost a nedostalo se mu náležitého vzdělání a má z toho komplexy, tak potom to musí nějak ideologizovat. Například tím, že má nedůvěru ve všechny remišlení. Dneska mnoha lidí to běží, že nebojí se o nedůvěře v myšlení, ale v každém povídání. Třeba výklady dnes, přednášky, nemají dobrý zvuk, protože se nebezpečně přibližují kázání a lidi nesnášejí kázání. Mládež vůbec nemá tendenci v úse vyjadřovat, že je zvláštní, jak po celém světě upadla úroveň verbalizace mladých lidí. Místo třeba vyznání lásky do pisu, místo rozhovoru, platí usloubky. Mladí lidi se dohovořují spíš jako mravenci nebo včeli, určitéjma signálama, ale neslovama. A pokud slovama toho jsou, tak spíš ve funkci signálu anikoli v řečově. Je to napovážené, ale je to napovážené. Je to odpor vůči takovému příliš vznešenému, ale tím pádem nedůvěryhodnému úroveňu. Odpor vůči... Já se ještě pamatuju, jak někteří z mých profesorů, nebo jeden z mých profesorů na vysoké škole, byl vynikající řečník, ale už jich bylo málo. Já poznal ještě druhý, a to byl Charvat. To byl naprosto teda senzační řečník. To byl člověk, který na semináři, já jsem tam chodíval častějnou tak z požitku, čas od času, ještě ze své studií, protože on měl semináře, kam chodili docenti, asistenti, doktoři z klinik různejch a taky študenti medicíny. Každý mohl mluvit otevřeně, že jenom když mluví, tak ho setřeli, takže študenti tam radši mačeli, kteří by se účastnili, ale je mohli a mluvilo se tam vysokofrekventně, naplňutecky, odborně, o nejožahavějších problémech, jak se tam objevili, nedal se odhadnout, kam v dyskuse až to jde. To se každá věc úkladně protřepala. A tam měl Charvat čist děvky, které každý, kdo by nebyl přítomen a neviděl, tak musel být přesvědčený, že jste doma připravil jenom to čte. V dokonalý literární formě přednest jen tak z listu, jen tak z patra pro projev na 10 minut, který se mohl stenografovat a rovnou odtískat. Kozák, můj teda učitel, ten byl schopen dvě hodiny přednášet, jako když čte slučajovice. No z knížky, jako když to čte, přesně ABC, to nikdy nezapomněl, když říkal ABC, tak prostě to tam všechno bylo a přesný formulace, jako když to čte, dvě hodiny, že, s krátkou přistávkou prstřed, neuvěřitelný. Už zároveň to bylo v podívku. Už to pro nás bylo v podívku, ale už zřejmě pro starší, protože tahle tradice řečnícká se neudržela, dneska už takžka nikdo není. Zřejmě bude další reakce někdy v budoucnu, ale teď to není možnost. Když někdo vykládá dlouhou dobu a má to literární formu, tak to vypadá nam černý, nezpamětný, nebo prostě už to po výdavlění dvacetkrát nebudoucno, tak prostě to bude nejvážnější. Já si uvědomuji, jak vážně jsme měli hromadku, právě protože jsme za oktávali. Že tím psychologicky způsobil, že jsme se otevřeli. Já sám si mnohokrát přistih, jak on to dělal totiž zvlášť tam, kdy každý mohl už vědět, co chce říct. Najednou se zapoktal a teď všichni už v mysli si připravili, už mu to chtěli chudákovi říct, aby mu to mohli napovědět. A to mu právě chtěl, protože když to pak řek, tak oni s uspokojením to polkli a vlastně on jim to sprčil do toho vědomí. Když to někdo řekne takovou dokonalu literální formou, tak provokuje k nesouhlasu a k odporu i tam, kde je to celkem evidentně pravdivý. Že kouká, kde by to nějak napadlo, ale že je to příliš dokonalý, příliš dokonalý. No co to je, tenhle jezd? To je potřeba analyzovat vážně. Teď jsme si ukázali, jak souvisí určitá spůsob myšlení, spůsob mluvení, jak souvisí s životním teplitou. Najednou se nám zdá, že třeba dokonalý způsob myšlení, nebo dokonalý způsob mluvení, může působit nevěrohodně. By tomu tak nic nemělo, nevěrohodně by mělo. Působ by především člověk, který říká věci, které jsou zájemní v rozporu, které si odporuje. Že je to naprosto jednoznačně, sestavený systematicky tak, že to hraje jak... Už se nám to taky neví, čím to je. Necháme si to zatím. A přihledujeme k povaze reflexu. Totiž jen tak s běžným přihlednutím vidíme, že... Já řeknu příklad. Když Sokrates stál před soudem, v Platchenách, v svém vysokém stáří, tak tam byl postaven do takové zvláštní situace. Byl obviněn z toho, že ruší státní nábožství a ukazí mládež. A když měl tam něco říct na slovo Hajovu, tak si byl vědom, že většina atlantických občanů, kteří představovali ten souč, že je tam všichni občané řádní, kteří tam mohli zasedat s tom, že všichni na něj mají, nebo většina měla na něj takovou pivku. A on se s tím musel nějak vyrovnat té své řeči, no a tak o tom začal mluvit. Proč asi tu pivku na něj mají? A vzpomněl toho, že jeden jeho přítel a obdivovatel, že jednou zašel do Aachen a tam se ptal věštírny a věštkyně, je-li někdo moudřeší než Socrates a přišel se Slávou poznámit, že věštírna řekla, že moudřeší než Socrates není. A Socrates to tam jako tak uvádí, protože si je vědom, že takováhle věc o komokoliv by dovedla každý občanane na Týnského državě. No a říká mu ale, já to úplně chápu, i mně to připadalo dost divným. A chtěl jsem tu věštírnu osvědčit z nepravdy nebo z onilu. A tak jsem si řekl, že to dokážu. A tak jsem chodil od jednoho slavného občana na Týnského druhému, právě jsem chodil k těm, který sliduli velkou moudrostí. Takže chodil hlavně za politiky, což ho trošku usvědčovalo. To jsou takové divný zahrujatosti. A kdo by hledal nejmouřejší mezi politiky, no dobře, třeba to tenkrát bylo trošku hodně. A teď jsem jim vymkla totázky a chtěl jsem sám sobě a všem ostatním ukázat, že jsou tady moudři živí i neživí. A teď jsem zjistil, že sice je pousta lidí, kteří si o sobě myslejí, že jsou moudří. A jsou za moudří považováni. A když se k tomu blíž přijde a teď se to třeba zkouší, tak se zjistí, že ta moudrost nějak není dost dobře založená. Že neobstaví. No a tak jsem chodil od jednoho do druhého a teď jsem zjistil, že to tak je prakticky u všech. A že stejně tak jako já, ani oni nic pořádně nevědí. Jenomže já jsem si toho byl vědom, že nic pořádně není. A oni si toho vědomě nevěděli. Tak já byl ten malinký kousniček, že jsem si toho byl vědom, že toho byl vědom. A teď jsem to citoval, je to pěkná historika, citoval jsem to proto, abych na tomhle demonstroval, jak už otázka reflexe hrála velkou roli právě v tom Platónově vyničení v aplomii. Tam jsou, to byl třeba odborní přes Kuně. Politik přes... Politik přes stát, přes obec, nebo jakýkoliv jiný odborní. Tak bylo to něco vý okolních. Úpochybně vý. Až kdyby nevěděl vůbec nic, jak to všichni poznají. Něco vý okolních. Teď sám vědět něco okolních, je, jak si to říkáš, základní rovina vědění. Zároveň ví, že toho dost vý okolní. Teď sám sobě si připadá jako člověk vědoucí mnoho věcí okolní. Také jiný připadá jako člověk vědoucí. A teď přijde Sokrates a zkoumá a zjišťuje, že to vědomí okolní, není nic moc. To druhé vědomí už je úplně vedle, protože to si nepřipouští, že to je nic moc. Místující, že to je teda něco. Takže ta třetí rovina reflexa teprve umožňuje zkontrolovat pořád jak tu první rovinu, tak tu druhou. A je nezbytná proto, nestačí jenom jinak a líp z druhé roviny reflexe kontrolovat to vědění okolní. Protože jsou určitý omily, určitý chyby, které přičají doplňovat, které jsou zakotveny v té reflexi samotný. On opravdu o těch koní toho dostane, ale zase nic moc. Když si myslí, že toho vídomství, to se nedá vyvrátit poukazování k tým první rovině. To se musí udělat předmětem reflexe na druhá rovinu. Proto je potřeba toho reflexu jít ještě opatrovejší. Takhle je možný půjčit dál, dál, dál, dál. Pravda je, že pak už to začne se vymýkat naším kontrolem. Po jisté době, když furt chceme reflektovat, tak nám ty hořejní patra se nějak přesedají. Když máte dlouho sníh, tak přestanete sníh a zase je to ten původní dílek. Smetana, že tak se strazí, což vám teče. Tak ty vrchní rovině reflexe se nějak sesedají. A nebo, když se tam přesuneme vším světům, tak se na nás sesedají ty spojiny. Když můžeme přesedlat na nějakou vysokou etáž reflexe, ale pak se nám sesednou ty podpítky nad tím, a vždycky tak nějak přeradíme ty třišty maximálně. Důležitý na tom je, že ty reflexe jsou patrony, že tam máme, a že když teď jsem to vyjíčil tak, že jsem vám sugeroval, že... Je tady západní roviná reflex. Vědomí ti první roviná reflexe důležitá, roviná reflexe třetí, čtvrtá, pátá a tak dále, že to nefurt nahoru, jenže to nevystihuje zcela věc. Protože zároveň s tím, jak ty roviny se zvedají, tak její záběr jde hluběji. Takže každá další roviná reflexe je připalení něčeho, co je hlubina, co je v louby určitýho šlekovýho a eventuálně i předmišlenkovýho posazu. Když se tážeme, čeho je reflexe reflexí, tak to nezůstane jenom u toho, že když jdeme zase po té skutni živoru, že pořád ještě je nějaká reflexe, která byla reflektována a když jí přijdeme, tak tady ještě ještě nějaký další reflexe. Někde to končí. Existuje první roviná reflexe, která už není reflexí. Nějaké další reflexe už je reflexí nějaké akce. Každá reflexe je také akce, ale tady myslím na takovou akci, která není reflexí. Taková akce je třeba zacházení s koněm. Někdo může vědět něco o koně, jedině když nějak s těma koněma zachází. A to nejlépe bez prostředí. Samozřejmě může vědět něco o koních v tom smyslu, že se to naučí z knihy, ale pak to není přímá reflexe vlastních zkušeností, protože to je reflexe toho, že se nenaučil nic o koních, vímež o tom, co se píče o koních. Čili ve skutečnosti, v posledu, tam někde musí být nějaká přímá zkušenost práci s koníma. A teprve tahle zkušenost je reflektována. Zkušenost sama obvykle o zkušenosti mluví, takže už je to reflexe. To je zase nedorozumění. Pomysleme si teď jenom tu aktívní práci s koním. To, že člověk se naučí odhadovat, může vyhodit, aby se mu věnul, kdy ví, jak mu navlítnout ovlávku, kdy ví, jak ho vůbec ustrojit, jak mu dát postroj a tak dále. To jsou zkušenosti samozřejmě, které už jsou proreflektovány. Ale nám teď je o to, že tam ty zkušenosti se bezpostředně týkají koní. Je to praxe, bez který člověk s tím, i když se načte sebevíc, i když se naposlouká sebevíc, a když poprvně přijde k živému koní, tak to robí. Když se toho dověděl literárně moc, a musí to zkusit, ten kontakt s tím konem nemůže nahradit žádným líčením, žádným předáváním zkušeností, úspůně a tak dále. A teď v tomhle tomu, konkrétně, aktivním, životním vztahu, třeba ke koní, nebo ke koní, ke světu vůbec, k věcem, v tomhle tomu je, jak se v reflexích ukazuje, vždycky také ještě celá řada rovin. To není tak nějaká jednoduchá základní rovina. V tom vztahu ke koní, vztahu k čemukoliv dalšímu, k lidem, vztahu k přírodě a tak dále, vždycky je celá řada rovin, která na první pohled není od sebe, rozlišená, odlišená, a která spadá léko k bivěnám. A teprve v těch reflexích se najednou začne ukazovat, jak složitá struktura a mnoha poschodová struktura vztahu, praktických vztahu k těm věcem, k předmětům, ale také k lidem, bytostem, živým a tak dále, jak komplikovaná struktura to je. A teď ta reflexe je důležitá tím, že čím vyšší roviná reflexe, tím hlubší, ponornější je její odhalování, té praktické, nejzákladnější životní roviny objitu, obdívání člověka na zemi, existence, nebo jak bychom to nezvali. No a teď můžeme zase provést jakousi extrapolaci, nebo věnání, věnání časovým extrémům. www.hradeckesluzby.cz

====================
Kaz b.flac
====================
Protože teď jsme tam měli volanděna, který čtyři dny za sebou seminárním způsobem probíral dva texty francouzského filozofa lítévského původu Emmanuela Lévinase nebo Léviny, které asi maš to sám se nemá číst. A k podivu ty texty byly vybrané na takovou, ale to vlastně patří na filozofii podstatně, tam se zvláštním způsobem na Lévinu zobrazuje protest proti identitě člověka, respektive identifikaci. Okazuje se to za jedno z největších zhl a ukazuje se, že tu je hlavní překážka pro to, aby se člověk otevřel pro druhého. To samozřejmě se setkalo s úřadům Amitech a opozice, nicméně to velice odtrhlo to témat, kterým jsme se chtěli zabývat a kde se budeme zabývat. Tak já bych tady nejdřív jenom náznakem pozorně na to, co vlastně asi všichni budeme sdílet, totiž že takovou normou hodnotou životní je životní integrita. Nezdá se nám, že by bylo stát a že by to bylo zvláštně jak lidský důstojné, jestliže člověk třeba doma jedná jinak než zaměstnání. Takových případů známe celou řadu. Jsou lidé, kteří doma jsou domácí tyrany a v zaměstnání jsou neobyčejně oportunními a podajnými tvory. A naopak, jsou lidé, kteří budou hrůzla děstkých potřízení a přijdou domů a jsou úplný beránci. Tam zase ten děs vyvolává jejich maďaka. Tak to je takovej nejprimitivnější případ, ukázka rozlomenosti, rozdělenosti života. Ale jsou komplikovatější a jistě není třeba to nám zvláštně exemplifikovat. Všem nám to je jasné, že jsou straníci, kteří mají pověst velkých oparavníků, a doma v očích své rodiny vypadají úplně jinak, tvářejí se jinak. Já si vzpomínám, jak mě přesvědčoval jednou kosík, abych zašel v závod s Bergem a že jsem byl dobře rozumět, to ještě dávno, to ještě kusík, který jsem myslel. Nebo řada lidí ještě dnes, z těch straníků mě přesvědčuje, jaký Koucký byl takový liberál, jak měl porozumění pro umělce. Všechno říká, že to byl takový pozitivní postava na UV. Přitom se je vylze úplně jinak. Ale není to jenom v politice. Než sledujete třeba předvolení kampaně na západě, residencké třeba, nebo parta indien, co všechno, jak lidé se snaží vypadat. Si vzpomínám na jednoho autora amerického, který si dělá z toho elegraci v nějakých knížcech, aby se někdo mohl stát prezidentem, tak je potřeba třech zásadních cností. Musí být fotogení manželku, musí umět dobře jezdit na koní, nebo se držet na stojícím koní dobře. Mám všechno zajištěno. Zásadně může být teletvěr. Svým způsobem se to i vyžaduje. Je řada povolání, jim už patří taková asi lidská důstojnost, důvěr, vývoj to faráři, dneska jsou to psychiatři, psychologovi. A nikdo neskoumá, jak to vypadá s nimi samotnými. V tom profesionálním kontaktu stačí ta profesionální fasáda. A naopak jsou lidé, kteří třeba ve své profesi cítí, že tam cítí jako nelad, když se mají podrobit tomu, co se žádá. Dělají to jinak a v tu reálu nikoho nezajímá, jaký to je člověk, ale když on jedná tak a tak. Zase jenom pohled fasády se rozlišuje, tedy je to tak, že lidé jsou nejednotní, ale zároveň ta nejednota, ta neintegrovanost života se vyžaduje, nebo se přihlíží v rámci požadavků, kteří ti ostatní chladou. Jsou dokonce takové teorie, že to všechno vzdůhodní, že to sankcionují. Samozřejmě je potřeba se tvářit, že jsem blbec. Právě to je úplnej vůn, jsem slyšel někdo říkat, to je úplnej vůn. Každý mu dává na jeho, jak je chytrý. A zase jiný, ten je fikaný, ten vykládá jako blb a nemá zouším. Zase je to doklad nejednoty života. Tady je stutečnost a vníž stávání. Přesto přece všechno, že se to někdy sankcionuje, že se to považuje za chytro, za chytráctví, za taktiku dopravdy. Přesto přece všechno, já si myslím, že téměř s každým se domluvíme na tom, že to všechno je na nejvíc jenom jakýsi tribut neutešeným poněrum, ale že vlastně by to mělo být tak, že lidé jsou vnitřně s jednocenými osobnostmi, které nevypadají navenek jinak, než jaké jsou skutečně, které nic nepředstírají ani sobě ani jiným a mohou si to dovolit, protože ani uvnitř není v nich nic, co by znamenalo hluboký kast, hluboký rozpor. No a teď my se k tomu ještě vrátíme, to je něco jiného než identita. Když mluvíme o sjednocenosti člověka, sjednocenosti osobnosti a sjednocenosti života osobnosti, což patří blízky k sobě, tak tím nemáme na mysli jenom, ale ani ne docela. Ani to tak neredukujeme, ani to tak dalece nerozšiřujeme, aby to znamenalo identitu. Požadujeme, aby ten, kdo jedná včera, zítra a za rok a před rokem, aby to byl týž člověk. Požadové identity má jiný charakter a s tímhle to nebudeme blízt. Někdy v něčem se to překlývá, ale nedocela, že má to trošku jiný záběr a tedy budeme to držet zvlášť od sebe, nebudeme to identifikovat. Později si k tomu ještě vrátíme v jednom aspektu, když bude otevřenost vůči druhému, a to nejenom člověku, ale vůbec vůči něčemu druhému, někomu druhému. Naše otázka teď bude, jaké místo v té životní integritě má integrita myšlení. Na první pohled je zřejmé, že je těžko si představit osobnost člověka, která je sjednocena a má nesjednocené myšlení. Prostě musí utrškovit, jak třeba Masary říkalo. K tomu, aby někdo se životně integroval a pravděpodobně i k tomu, aby se integroval osobnost, je nezbytné, aby si integroval také své vědomí, své myšlení. A k tomuhle teď přihledeme, co to vlastně znamená vědomí. Nemusíme se zabývat v této souvislosti nejakými primitivnějšími počátky vědomí nebo něčím, co je ještě před vědomí a už to k tomu směřuje. Bude nám stačit, že na lidské rovině vědomí vždy je proreflektované. K vědomí vždy patří nějak, že vím. Kdykoliv vím, tak nějak také vím, že vím. Nebo nevím, že vím. Nebo vím, že nevím. Nebo nevím, že nevím. A tak dále. Vždycky tam tohle nějak je. A to je strašně důležitá záležitost, protože právě tam se odehrává to rozhodující. Rozhodující není, co všechno vím. Rozhodující je, jak já se ve své vědomí vztahuji k tomu, co vím. Taky tam v téhleté distanci vědomí samotného od sebe a v tom přístupu vědomímu sobě samému, tam se vlastně odehrává konstituce lidské osobností, tak říkající. Tam, kde nedochází ještě k reflexi, tam ještě se člověk nestává plně osobností. Udělí, je zjevné, že ještě zcela nereflektují to, co vědí. Malý pluchy. Já se vzpomínám, že naša obrováři Marniava měla zvláštní dar, přímo talent, na odhadování tratné situací, které tedy důkladně provětrávala a tratnost tedy násobila jako pěkný zesilovač. Příklad jenom, že Marniava, takže z začátku se na to nebral, jak se tak mezi její mamou, její rodiče přijeli kam jsi a někdo jí nabíd nějakou chatu, tak tam měli na týden a vzali malou sebou. U nás tak nezatočí tam nějak, no ale to je chata, to je hrad. No jo, to je ono. Já teď nevím, co to je. To by to je stavby vedoucí, no jo, tak to by se to pořídělo. On měl akci, no tak. Takovýhle řeči. Takže on dotyčný stavby vedoucí přijel na neděli a blahoskovně, tak jak se vám líbí tady a vlastníkaří se vám, no tak. A jenom milá Hanka říká, poslyšte, ještě tyhle dveře ukrad. To by bylo, já myslím, snad pět nebo šest let. Dramatičnost měla ušetňovat v nás. No, ale to nemůžete, ona nevěděla, co ne. Ale věděla, že to je ušetňovat, že to je problematické, že to prostě je takový, že tam vlastně, když o tom začne mluvit, že šáhne na nerv věcí, tak to si zkoušela. Co to bude dělat? No, měla úspěch. Ale jenom jasný, že ona přesně nevěděla. Ale dítě se o dospělýho dítě vyšší právě tím, že tohle to vyzkouší všechno a že už si to začne uvědomovat. Proto taky velmi brzo dochází k tomu, že to dítě, který původně vypadá strašně řkatý a udělá takové věci, tak najednou si začne stýdat a říkat cokoliv. Najednou všechno uvědomí, tak najednou vidí zase ve všem, že my s toho mluvíme i trošku. Najednou vidíme, jak je ta reflexie strašně důležitá, jak to s člověkem mává. Tedy pro lidské myšlení je podstatné, že je tak důkladně proreflektované. Vždycky, když si něco myslíme, tak zároveň si kontrolujeme do jisté míry a sledujeme se, jak to myslíme a upřesňujeme to své myšlení tím, že si o tom něco myslíme. Takže se někdy stane, že když například to první myšlení vyslovíme, že něco říkáme, takže my sami, co to říkáme, v tom vidíme něco víc, než co skutečně říkáme. A tím pádem nám ti druzí nerozumí. Všem, ti druzí na tom jsou stejně. A vědí, že někdy, když něco říkají, tak toho řeknou míň, než si vlastně myslejí. Takže si když zinterpretují, když někdo jiný něco řekne, že vlastně myslí daleko, než něco, a už zatím hledá nějaký osten. Mnoho lidského nedorozumění pochází z toho, že tady je velká diskrepance mezi tím, co myslíme a co si o své myšlení myslíme. Co říkáme a co si o svém říkání myslíme. A jak interpretujeme druhého, když něco řekne, pažnemu nemůžeme náhlídnout v hlavě, co si myslí, jak interpretujeme to, co říká, co zatím je a co si vlastně myslíme. No a s tím už je dána první za to, že myšlení, a to mnoho lidí teda je nakloněno soudit, že je od zlýho. Já jsem se s tím setkal, že to měl nějakou zvláštní smysl pro logiku, přímo čarost. Prvá v pozdním věku jsem náhledal, že to je všecko porvod. Jak říká Whitehead na závěr, jedné ze studií je exaktnost, že je porvod, tak to jsem náhledal s tím pozdě. A tím jsem dráždil lidi, že jsem to všechno chtěl precízně a logicky. Tak jsem se setkával stále s tím, jak mě všichni napadali, nebo o mě postranně říkali, nebo vůbec se odvrace jen říkali, co všichni se mnou nechtěli nic mít. Že terrorizují lidi tím myšlením, tím, že nutíme, když něco říkají, aby to nebylo k odpadu, protože oni přece vědí, jaký to má smysl, že se všechno nedá říct logicky a že vůbec věci se někdy musí říkat jinak. Že musíme nějaké ohledy k nejúznějšímu typu. A vůbec těchto věcí se nedá říct. Také třeba to pohodlnou mět srdcem a tak dále. Že jsem příliš nejracionalista, a takový lepše všechny, co to máme. A jsou na to taky teorie, že myšlení vlastně rozvrací člověka. A něco na tom je pravda, že když si přečtete důkladně třeba Harrisona, který to zranilo, kde se odeslal kreativist, tak tam uvidíte, jak vidí v myšlení, v intelektu, jak vidí vyslovenou takovou... Prostě v tom reakcionovém myšlení se myšlení stává jakousi ekologickou hrozbou. Jako dneska vidíme, jak je svět zamořenej všehojakejmi pensálcemi, tak on viděl svět zamořenej především pensálcí myšlení. A všechno sádze na instinkty, a myšlení je úplně vlastní. A myšlení je úplně úplně vlastní protože rozkládá instinkty, znejistuje je a staví do člověka situací, na které nestačí. Proto je člověk rozvrácený. A já měl jsem představovat, že kdyby mu ty instinkty fungovaly dobře, tak jedná prostě samozřejmě, možná neúspěšně nikdy, ale nebyl by vnitřně rozploucený. Tím právě, že myšlení rozloživo jeho instinkty, nemá žádný ty akční systémy, v pořádku, že všechno musí promýšlet, všechno musí se rozhodovat a to všechno tedy musí být myšlení. Myšlení způsobuje, že se člověk vnitřně rozkládá. A ne jenom člověk, to je každá bytost, která se rozhodá. Naštěstí ty ostatní nejsou. K tomu patří zvláštní kapitula, kdyby se to dělalo pořádně, jak to vypadalo v křesťanské historii, že myšlení představuje v dějinách křesťanství zvláštní arénu, řečeno snad bytelní pláň, kde se svádilo mnoho bitev a křesťaní bude dávna, alespoň krajty křesťanů, ale bude hodně křesťanost. To byly jedna, která se odkazovala na to, že není myšlení moží jako myšlení lidské a za druhé, že vůbec myšlení, co si podezřelím. Kraliští přeružili jedno místo ze skutku, že když Pavel tam mluví na Areopárbu, ta historika, když si ji znáte, to je velmi sřídka se na tom zákoně, snad jen na dvou nebo třech místech, se najde slovo filozof nebo filozofie, filozofie jednou a filozof znamená krátká. Jedno je tady, že tam přišli filozofové a kraliští přeružili budráci. Už vidíme z toho, jaké měli kraliští, a to už teda bylo v době Bláhoslovy, který dokončil tu bitvu, když psal proti Mizoguzům. Ale tahle tradice nedůvěřovat myšlení je veliká, já jsem to zažil a měl velmi privitýho faráde, velmi osvícenýho, nikoliv teologický, nikdoši v dobrém smyslu liberálního, jeho vkázání byly myšlenkově vypracované a přesto se mu zdálo, že je vhodné vybrat mi text konfirmační, který končil, a na rozumnost svou pak nespolehej. Tedy to je taková tradice, takové určité nedůvěry. Nedůvěru v myšlení mají zejména lidé prostý nebo neprostý, nebo ne vzdělaný, polovzdělaný, lidi, kteří mají komplexy. Může být člověk prostý a nemít komplexy, ale když člověk vyrost a nedostalo se mu náležitého vzdělání a má z toho komplexy, tak potom to musí nějak ideologizovat a ideologizovat to například tím, že má nedůvěru ve všechné myšlení. Dneska spousta lidí běží, že nedůvěře v myšlení, ale v každém povídání. Třeba výklady dneska, přednášky, nemají dobrý zvuk, protože se nebezpečně přibližují kázání a lidi nesnášejí kázání. Mládež vůbec nemá tendenci se vyjadřovat. Je zvláštní, jak po celém světě upadla úroveň verbalizace mladých lidí. Místo třeba vyznání lásky, dopisů, třeba místo rozhovorů platí usloubky. Mladý lidi se dohovořují spíš jako pravenci nebo včeli očitejma signálama, ale neslovama. A pokud slova u toho jsou, tak spíš ve funkci signálů anikoliv řečově. Je to napováženo, ale je to napováženo. Je to odpor vůči takovému příliš vznešenému, ale tím pádem nedůvěryhodnému uroveňu. Odpor vůči, já se ještě pamatuju, jak někteří z mých profesorů, nebo jeden z mých profesorů na vysoké škole, byl vynikající řečník, ale už jich bylo málo. Já poznal ještě druhýho, to byl Charvat. To byl naprosto teda senzační řečník. To byl člověk, který na semináři, já jsem tam chodíval čistě jenom tak z požitku, čas od času, ještě ze své studií, protože on měl semináře, kam chodili docenti, asistenti, doktoři z klinik různých a taky študenti medicíny. Každý mohl mluvit otevřeně, že jenom když mluví, tak ho sepřeli, a takže študenti tam radši načeli, nebylo to tolik drzavých, který by se účastnili, ale je mohli. A mluvilo se tam vysokofrekventně, naplnitecky, odborně, o nejožahavějších problémech, jak se tam objevili, nedal se odhadnout, kam v dysku se až dojde, se každá věc úkladně protřepala. A tam měl Charvat tři zpěvky, které každý, kdo by nebyl přitomen a neviděl, tak musel být přesvědčený, že jste doma připravil jenom to čte. V dokonalý literární formě přednest jen tak z listu spatra projev na deset minut, který se mohl stenografovat a rovnou odískat. Kozák, můj teda učitel, ten byl schopen dvě hodiny přednášet, jako když čte současnice, z knížky, jako když to čte, přesně ABC, to nikdy nezapomněl, když říkal ABC, tak prostě to tam všechno bylo, a přesný formulace, jako když to čte, dvě hodiny, zkrátkou předstávkou prostřed, neuvěřitelný. Zároveň to bylo spodívé, už to pro nás bylo spodívé, ale už zřejmě pro starší, protože tahle ta tradice řečnícká se neudržela, dneska už takřka nikdo není. Zřejmě bude další reakce někdy v budoucnosti, ale teď to není možnost. Když někdo mluví spisovně, tak už je podezřelý, když vykládá dlouhou dobu a má to literární formu, tak to vypadá na to naučený, nezpamětný, už to povídal nemí 20x, nebo co, tak prostě to bylo nebezpečné. Kokta, já si uvědomu, jak vážně jsme brali hromadku právě protože se zakoktává. Já opoledzím, že to dělá na sklad, že tím psychologicky způsobil, že jsme se otevřeli ho. Já sám jsem se mnohokrát přistih, jak on to dělal totiž zvlášť tam, kdy každý mohl už vědět, co chce říct. Najednou se zakoktal a teď všichni už v mysli si připravili, že mu to chtěli chudákovi říct, aby mu to mohli napovědět. A to mu právě chtěl, protože když to pak řek, tak oni se uspokojení napolkli a vlastně on jim to strčil do toho vědomí. Když to někdo řekne takovou dokonalu literární formou, tak provokuje k nesouhlasu a k odporu i tam, kde je to celkem evidentně pravdivé. Kouká, kde by to nějak napadlo, ale či je to příliš dokonalý, příliš je to takový. No co to je, tenhle je. To je potřeba analyzovat rám vážně. Teď jsme si ukázali, jak souvisí určitá, že způsob myšlení, způsob mluvení, jak souvisí s životním typem. Najednou se nám zdá, že třeba dokonalý způsob myšlení dokonalý způsob mluvení může působit nevěrohodně. Ačkoliv vlastně by tomu tak věc nemělo. Nevěrohodně by mělo působit především člověk, který říká věci, které jsou zájemně v odporu, které si odporuje. Takže je to naprosto jednoznačně sestavené systematicky tak, že to hraje. Tak se nám to taky neví, čím to je. Necháme se zatím a přihledneme blíž k povaze reflex. Totiž jen tak s běžným příledným vidíme, že já řeknu příklad. Když Sokrates stál před soudem v Platchénách ve svém vysokém stáří, tak tam byl postaven do takové zvláštní situace. Byl obviněn z toho, že ruší státní nábožství a ukazí mládež. A když měl tam něco říct o svou vájovu, tak si byl vědom, že většina atenských občanů, kteří představovali ten souč, že všichni na něj mají, nebo většina, má na něj takovou pivku. A on se s tím musel vyrovnat v té své řeči a tak o tom začal mluvit. A zároveň se pokusil tak vyložit, proč asi tu pivku na něj mají. A vzpomněl toho, že jeden jeho přítel a obdivovatel, že jednou zašel do Platchéna a tam se ptal věštírny a věštkyně, jestli někdo moudřejší než Sokrates, přišel se Slávou poznámit, že věštírna řekla, že někdo moudřejší Sokrates není. A Sopervis to tam tak uvádí, protože si je vědom, že takováto věc o komokoliv by dovedla každého občana atenského došlat. No a říkám, ale já to úplně chápu, i mně to připadalo dost divný, a chtěl jsem tu věštírnu osvědčit své pravdy, já to moc omluvu a tak jsem si řekl, že to dokážu. Tak jsem chodil od jednoho slavného občana atenského, a právě jsem chodil k těm, který sliduly velkou mądrostí. A Sopervis chodil hlavně za politiky, což ho trošku usvědčovalo. To jsou takové divný zahujatosti, kdyby kdo by hledal nejmoudřejší mezi politiky, no dobře, třeba to tenkrát, protože ho líbí. A teď jsem jim kladl otázky, a chtěl jsem sám sobě a všem ostatním ukázat, že jsou tady moudřejší, než jim. A teď jsem zjistil, že sice je pousta lidí, kteří si o sobě myslejí, že jsou moudří. A jsou za moudří považováni. A teď se to přeskouší, tak si zjistí, že ta moudřost nějak není dost dobře založená. Že neobstojí. A tak jsem chodil hodit mou druhýmu, a teď jsem zjistil, že to tak je prakticky u všech. A že stejně tak jako já, ani oni nic pořádně nevědí. Jenomže, já jsem si toho věděl, a oni si toho vědomě nevěděli. Tak já byl ten malinký kousniček, že jsem si toho byl vědom, jsem byl moudřejší vlastně než oni. A teď jsem to citoval, je to pěkná historika, proto abych na tomhle demonstroval, jak už otázka reflexe hrála velkou roli když byl tam třeba odborník přes koně, nebo politik přes stát, přes obec, nebo jakýkoliv jiný. Tak on něco ví o koních. Pochybně ví. Až kdyby nevěděl vůbec nic, jak to všichni poznají. Teď sám vědět něco o koních, to je, jak si to říkám, základní rovina vědění. Zároveň ví, že toho dost ví o koních. Teď sám sobě si připadá jako člověk vědoucí mnoho věcí o koních. Tak je jediný, připadá jako člověk vědoucí. A teď přijde Socrates a zkoumá a zjišťuje, že to vědomí o koních, první reflexe, není nic moc. To druhé vědomí, to už je úplně vedle, protože to si nepřipouští, že to je nic moc, nebož jistující, že to je teda něco. A druhý reflexe, tedy rovina reflexe, teprve umožňuje zkontrolovat pořád, jak tu první rovinu, tak tu druhou. A je nezbytná proto, nestačí jen jinak a líp z druhé roviny reflexe kontrolovat to vědění o koních. Protože jsou určitý omily, určitý chyby, které jsou zakotvené v té reflexe samotné. On opravdu o těch koních toho dostane, ale zase nic moc. Když si myslí, že toho ví dost, to se nedá vyvrátit poukazování k té první rovině. Proto se musí udělat předmětem reflexe ta druhá rovina. Proto je potřeba toho reflexu jít ještě opatrovejší. Takhle je možnou jít určit dál, dál a dál. Pravda je, že pak už to začne se vymýkat naším kontrolem. Po jisté době, když furt chceme reflektovat a furt chceme reflektovat, když máte dlouho sníh, tak přestane věcní, a zase je to ten původní dílek, tak ty vrchní rovině reflexe se nějak sesedají. A nebo, když se tam přesuneme vším světůvek, tak se na nás sesedají ty spojiny. Nyní se sedáme na nějakou vysotou etáž reflexe, ale pak se nám sesednou ty podtýmky, ty nad tím. A vždycky tak nějak přehodíme ty 3-4 maximálně. Důležité na tom je, že ty reflexe jsou patrony, že tam máme a že když... Teď jsem to vylečil tak, že jsem vám sugeroval, že vědomí, že první rovina reflexe je 0, rovina reflexe je 3, 4, 5 a tak dále, takže to je furt nahoru, jenže to nevystihuje zcela věc. Protože zároveň s tím, jak ty roviny se zvedají, tak její záběr jde hlouběji. Takže každá další rovina reflexe znamená odhalení něčeho, co je hlubina, co je v hloubi určitýho šlekovýho a eventujeně i předmýšlenkovýho posazu. Když se tážeme, čeho je reflexe reflexí, tak to nezůstane jenom u toho, že když jdeme zase po té skuteční fioru, že ještě je nějaká reflexe, která byla reflektována, a když jí přijdeme, tak ta zase je reflexe, ještě nějaký další reflexe. Ne. Někde to končí. Existuje první rovina reflexe, která už není reflexí, reflexí nějaké další reflexe, reflexí nějaké akce. Každá reflexe je taky akce. Ale tady myslím na takovou akci, která není reflexe. Taková akce je třeba zacházení s koněm. Někdo může vědět něco o koně jedině, když nějak s těma koněma zachází. A to nejlépe bezprostředně. Samozřejmě může vědět něco o koních v tom smyslu, že se to naučí z knihy, ale pak to není přímá reflexe vlastních zkušeností, vůbec to je reflexe toho, co se dočet. Čili tam vlastně se nenaučil nic o koních, vímež o tom, co se píče o koních. Čili ve skutečnosti, v posledu, tam někde musí být nějaká přímá zkušenost práci s koníma. A teprve tahle ta zkušenost je reflektována. Ta zkušenost sama obvykle o zkušenosti mluví, takže už je to reflexe, to je zase nedorozumění. Pomysleme si teď jenom tu aktívní práci s koním. To, že člověk se naučí odhadovat, kdy kůže vyhodí, kdy ví, jak mu navlítnout pohlávku, kdy ví, jak ho vůbec ustrojit, jak mu dát postroj atd. To jsou zkušenosti samozřejmě, které už jsou proreflektovány. Vůbec všechno je proreflektováno. Ale nám teď jde o to, že ty zkušenosti se bezprostředně týkají koní. Je to praxe, bez které člověk s tím, i když se načte sebevíc, i když se naposlouká sebevíc, a když poprvně přijde k živinu koní, tak to robí, když se toho dověděl literálně moc. A musí to zkusit. Ten kontakt s tím konem nemůže nahradit žádným líčením, žádným předáváním zkušeností kůž z kůň atd. A teď v tomhle tomu, konkrétně aktivním životním vztahu, třeba ke koní nebo k kůňu, nebo k čemukoliv k světu vůbec k věce, v tomhle tom je, jak se v reflexích ukazuje, vždycky také ještě celá řada roky. To není tak nějaká jednoduchá základní drobina. To vztahu ke koní, k čemukoliv dalšímu, k lidem, vztahu k obci, vztahu k přírodě atd., vždycky je celá řada rovin, která na první pohled není od sebe rozlišená, odlišená a která spadá jako by v jednom a teprve v těch reflexích se na jednom začne ukazovat, jak složitá struktura a mnoha poschoděvá struktura vztahu, praktických vztahu k těm věcem, předmětům, ale také k lidem, bytostem, živým atd., jak komplikovaná struktura to je. A teď ta reflexe je důležitá tím, že čím vyšší rovina reflexe, tím hlubší, ponornější je její odhalování té praktické, nejzákladnější životní roviny pobytu, obdívání člověka na zemi, existence, nebo jak bychom to nezvalili. No a teď můžeme zase provést jakousi extrapolaci, nebo vyjenání člověka do extrému. Já to udělat nebudu teď už.