Theologie a filosofie

====================
s1.flac
====================
První, ta skutečná vědecká otázka je třeba když chemik dostane nějakej pergament opsaný něčím a má říct, jestli opravdu je to z tohoto století nebo není, jestli je to falsifikát nebo jestli to může být pravý a tak podobně. Konkrétní úkol a tam ukáže jestli ta jeho věda je dobrá nebo není. Když vykládá v Atomechno, tak kdo to může posoudit než nějakej jiný chemik. Ale aby ukázal k čemu ta chemie je, tak to ukáže na takovým případě. A podobně je to taky s filozofií. Taky filozofie může být pochopená tak, že má veškerých svých znalostí a veškerých svých systémů, své systematiky a já nevím všeho, má použít k tomu, aby ukázala v konkrétním případě něco důležitýho z hodiska pravdy. Aby prostě dovedla něco říct do lidského života, individuálního nebo společenského nebo tak. Na základě všeho toho, co zná. Existuje tohleto pojetí a filozofie a v tomto případě pak takové ty historické výklady, kdy se jen interpretuje autor, tak ty se stávají čistě instrumentální záležitostí. Když třeba ten Jäger interpretuje nějakým způsobem Heideggerovou myšlenku, tak vy sice, protože Heidegger neznáte, a já ho neznám taky, tak my nebudeme schopni posoudit, jestli ta interpretuje Heideggera správně. Ale my přece můžeme posoudit, jestli ta myšlenka, kterou ten Jäger říká, jestli je použitelná nebo není použitelná, jaký má, on tu myšlenku nám tam snad říká. A nebo je to taková práce, jako třeba psal tvrdý průvodce dějinami Evropského lidstva, že to jsou dějiny filozofie, kde, taková kuriozita, že dějiny filozofie, kde není jediná filozofická věta, jediná filozofická myšlenka, tam všechno jsou jenom cedulky, jenom vyněty, tam žádný problém, tam prostě není předvedené. Tam se jenom říká, co stačí při zkouškách, aby jste řekli, znáte Kanta, tak vymenujete základní věci, který každý musí vědět, že Kant o tom psal, že jo. Tak co to je vlastně, to tam není přítomné. Takže já chci ukázat, když se potom Jägerovi poreferuje, tak tam není jenom to problematické, jestli interpretuje Heideggera dobře nebo ne, ale ta interpretace Heideggera je jenom instrumentem k tomu, aby se vyslovil nějaký myšlenky. Vyslovil tam ten Jäger nějaký myšlenky? My jsme přece k těm myšlenkám, když je vyslovil, tak se k ním můžeme nějakým způsobem vyslovit taky. A to bez ohledu na to, jestli správně vynošil Heideggera nebo ne. My jsme vyměnili kapitolu, která měla názvu Heideggerův postoj k teologii. Já jsem to rozšířil o Jägerův postoj k Heideggerovi podle těch deseti tezí, které jsou na konci. Už sám ten Heideggerův postoj k teologii je tam rozdělený na přinejmenší dvě oblasti. To byla tu základní z toho zpisy přednášky fenomenologie a teologie. A pak je tam změněný pozdní Heidegger v tom mystickým období. No ale jak je tam změněný, to opravdu, alespoň v této kapitole, mohlo neposkytovat. Podle mýho soudu se mělo... Hlavně si to je toho Schillinga, ne? Komentář k Schillingovi tvoří, pak extra velikou část. Tam to nestaví vůbec. Takže, podle mýho soudu by to by malo potřebovalo začít kapitolou, která tam je také obsáhla, Zeinsfrager. K ní se váženému i předchází, co je metafyzika. Velká kapitola. Tam je někde potom, někdy předtím nebo zatím, protože já jsem teď taky na křeskáčku, Vohledává to, čemu se říká Heideggerův obrat. Velice obšírně, že jo? Co tam ukazuje na ten obrat v pozdní Heideggeru. Tam by možná vyvstalo něco z toho, co by bylo jako si pochopitelnější pro ten jeho období, Jak říkají, mystický. Když to v této kapitolě to bylo jen zmíněné na půl stránce. Chybí k tomu ještě další, k tomu chybí ta podgatovka, je to Heideggerové dělení dějin. Metafyziky. Na začátku objevení bytí u presokratiků, pak ustoupení bytí, a to vyvrcholení v knihivizmu. To by byla taková solidní příprava pro smyslu plný řeči. Tahle kapitola toho malo neskýtá, co to obsahuje. Byla to jen informace. A hlavní váha ležela přeci na tom jeho vědeckém rozdělení na logické a ontologické vědy a potom na tom předvědeckém rozdělení na dvou způsobech existence. Křesťanské a existence založené na slovo mentální. Takže to bylo nedostatek více nejnějak si danejnét. Ale tam je přece interpretovaná ta Heideggerová stará přednáška teologii a fenomenologie. No to je ono. A když to je tam interpretované, tak tam je problém přítomen. Problém přítomen je jistě, jenomže, jak už tady říkám, tahle problém dvou způsobů existence, ten jsem tady několikrát zdůraznil, protože jsem chtěl, aby se o něm mluvila. A na to nikdo nenavázal. Nikdo to tak vyvážně neoslovil. V podstatě jsme přešli na tu diskusi o tom Jägerovi, o tom jeho závěru, to je, že Bůh je něco tam. A rozhodeme v těch. A o tom šla hlavně diskuze. Tohle se to zapadlo jako jenom informace. No ale tady skutečně už nejde, protože to zároveň není tak daleko co Heidegger, který, u něho pořád je něco tak na straně pítí, když to tohleto je posun. Mně se osobně zdá, že mě to velice nadchlo, ten Jägerův návrh. Ovšem o tom v tom provedení, v těch tezích, nečet jsem to na témto cenu předtím, ale mělo být těch deset tezí, to je asi třicet strán. Tak tam se mně zdá, že to je zvánutý víceméně tak jaksi po teologicku, to je jako rejtorický verbál, tak vlastně jak toho hovorek Bindai. To byl druhý problém a tam jsme se mohli odvážit nějakého samostatného. Ostatně, ty jsi to předtím navrhl taky, že tak? Stotržnit něco tu s nepředmětou skutečností. To je především rozlišit něco tu v silném plném významu a něco tu v tom negativním. Práce s níco tou je taková, má to trošku žonglérství. Já jsem to zkusil nedávno, jak jsem právě tady zkoušel nejdřív, povídat o tom vědě a světové názoru. To byla příprava na nějaký výklad jinde a tam se ukázalo, že bylo pohromadě víc přírodních vědců. Tak jsem tam vyzkoušel některé věci, tak jsem chtěl vědět, jak reagujou. Vůbec musím říct, že v celku reagovali dost negativně, až uštítivě. Jedna věc byla jasná, že jim to dosud nepřišlo na mysl, že totiž když se věda tak přírodní, tak exaktní, jako je třeba astrofizika, se zabejívá vznikem a rozvojem vesmíru, a ty to modelují a zpátky to dává až k tomu velkému třesku. Takže vlastně, co je pro ně ten svět, to tzv. soudstvo, kterým se zabejívá astrofizika. Jest ten fyzikální aspekt vesmíru. To je použitost Augustinovi formulace s konfesí, v té druhé půlce, která má několik kapitol o čase. Tam říká z časy taková divná věc, že to je taková obrovská hlubina minulosti, která už není. Obrovská hlubina budoucnosti, která ještě není. Takový kouštiček toho, co je, a to v turánu už jazd není. Aplikováno na ten vesmír, tak co to je ten vesmír? No, to je především to, co není. To, co je, to především nejsme schopni vůbec zjistit. Jenom to nejbližší vítíme, ale co teď je vesmír, to prostě nejsme schopni zjistit, protože ať se koukáme, kam se koukáme, tak čím vzdálenější hvězdy nebo souhvězdí jsou, tak tím spožděnější informaci tam máme. My vůbec nevíme, jaké je, až najdeš na to dovet tak daleko, že teda vůbec škrt tu možnost zjištění nějaký současnosti. Ale ten svět, kterým my se jako astrofizikové zabýváme, to je především to, co není. Co už není a co ještě není. Světlo, které k nám jde z nějakých zdálných mlhovin, tak už vůbec nevypovídá o tom, jak vypadají ty mlhoviny dnes. To jsou miliony let zpátky, od tý doby se mohlo stát ve cestě. Čili když vememe takto kvalifikovaně tu tzv. nícotu, že nícota je to, co není, no tak pak všechno to, co bylo a co bude, ale už nebo ještě není, podsíhno ty nícoty. To je všem něco docela jiného, než když je ta nícota pochopená jako pouhé opozitum, pouhé ne k tomu, co je. Tam může být cokoliv pak. No tak s tou se nedá pracovat. Ale když si vymezíme tu nícotu takto, no tak tou nícotou se zavejlá věda dokonce. Může být jen jednou složkou té nícoty. No ale je evidentní teda, že tak potom proč by teologie se neměla zabejvat o nícotohle. Když i prostá astrofizika se zabejvá nícotohle. Tak to je trošku jonglérství v tom, ale je evidentní, že to pojetí solucího, jaký sugeruje věda, je poněkud primitivní. A nestačí ani na ta soluc, na kterýma se věda skutečně zabejvá. Teď celou dobu chceš něco říct? Ale je k tomu, že teologie se s tím zabejvá, tak i ne v týhle nícotou strukturovanou, nícotou nějaké události, ale nícotou absolutní, něčím co je radikálně jiné, nebo druhé, nebo prvního, jimž je tedy bytí. Čili jasně je tam za tím nícotou dosazen Bůh, nebo Bůh není nícota za Boha. Jakož to základ bytí, jakož to základ solucí. Jak jinak by to spadalo do teologie? Do teologie by to spadalo tak, co to znamená Bůh Abrahamův, Izákov a Jakovův. Takhle je vždy upřesněno, jakého Boha máme na mysli. Totiž hospodina, to je Boha Abrahamůva, Izáková a Jaková. Takhle pracují proroci třeba. Co to znamená? Nebo když chtějí, aby bylo jasné, o kterého Boha jde, tak řeknou Bůh, který vyvedl Izrael ze země hegémské. To je poukaz k něčemu, co už není. Já to nechci zdržovat na tomto místě, jenom chci říct, že je určitá analogie mezi určitým okruhem problémů teologických a mezi určitým okruhem problémů i přírověny. Že tedy není teologie upřena jenom k té absolutní jinakosti toho místa nebo jinakosti Boha. Nýbrž i k tomu, co má ukázat, o jakého Boha jde. Teologie, která by se zcela zaměřila na tu jinakost, tak by nemohla říkat ani ten, který vyvedl Izrael ze země hegémské, nebo nemohla by říkat ani Bůh a právě Izákův a Jakovův. Jistě, to je právě patrné i z toho Jégra. Vlastně je to dobrý nápad. V té otázce o metafiziki je to řešení, to, co udělal. Ale nakonec skutečným problémem teologie potom na základě toho bude inkarnace. Co teda, jakým způsobem, když zakládá, tak jakým způsobem. A to je otázka už po tom Bohu, Abrahamovu. Ale to tam on neřeší. Jeho tam zajímá Bůh Abrahamův a Izákův ne jako něco, co bylo a už není, ale jako něco, co nikdy nebylo. Právě to je biblická řeč. Bůh tam vypadá tak, jak mluví Skeře. Že se o něm nedá. Biblická řeč mu právě tam v té jedné kapitole, že tam to dokládá. Že to byl Bůh, o kterém se Řekům nesněla a ani Heidegto byl nějakým neprávářím Bůhům, kterým se nedá řečit. No, tak se rozprostí hra ticho. Především otázka je, jak sebe samou kápe teologie. A je-li možná teologie bez filozofických prostředků. Historicky teologie vznikla jako obrana proti filozofii. V průběhu výstavby této obrany se teologií podařilo ovládnout ty filozofické prostředky tak, že je mohla použít ke svým vlastním nefilozofickým, nejbež teologickým cílům. Ale s tím použitím těch filozofických prostředků to není tak docela jednoduchá věc, protože už to použití těch prostředků znamená, že ta teologie něco přece jenom přejímá, že něco konceduje. A teď jedna z těch věcí, na kterou ukázal Heidegger a o který tam hovoří Jäger, na kterou dává důraz, totiž, že Heidegger ukázal něco na filozofii, co teologie nemůže nechat bez povšimnutí. A musí se k tomu nějakým způsobem vymezit. Bezbuď tak, že Heideggera neuzná, anebo, když ho uzná, takže si musí nově postavit otázku legitimity použití těch filozofických prostředků. To je dosávání filozofických prostředků. A protože máli Heidegger pravdu, tak se ukáže, že jsou nelegitimní, tedy ta teologie buď musí si pořídit někde ven, kde ven filozofické prostředky legitimnější, anebo rezygnovat na svou důvoju teologie. Takhle vypadá ta otázka. Do tohohle je potřeba se nějak dostat, ať říká Heidegger cokoliv, ať interpretuje Jäger Heideggera dobře nebo špatně. Ta myšlenka je celkem jasná. A které je třeba nějak, ne jednou pro vždy zaujímavou stanoviskou, ale by se k ní vracet a nechat si to probíhat hlavou. Mně se zdá, že nepochybný příspěvek Jägerovi knižky, není v tom jedinej, ale je výrazně tímhle směrem zaměřen, nepochybný výsledek tého práce je, že přesvědčivě dokázal, přesvědčivě ukázal, že teologie se musí touhletou otázkou zabývat. To není nic, co by teolog směl ponechávat vytěsněno ze svého myšlení, že se tím zabývat musí, že musí vědět, co dělá, když používá některých filozofických kategorií. Teologie nemůže si je jen tak vypučit a plácat. Musí vědět, co dělá a vědět přesně, v jakém smyslu ještě bere ty kategorie a v jakých myšlenkových širší konteksty. V jakým je bere, v jakým je nebere, musí se tomu vymezit. A protože jde o filozofické konteksty, jestliže je odmítné a zproblematizuje, tak musí si formulovat svou vlastní filozofii, když nemá odkaď vrát a nevyhovuje potom. Filozofie znamená uložení povinností. No a proč mě to zajímá, je, že jsem na tom interesován s trošku jiný strany, že uvažuji o možnosti filozofické reflexe, která by byla ale hodnější než filozofie. A tudíž mám za to, že ten můj zájem může snad konverkovat se zájemem teologů, kteří se nechají přesvědčit jim jak jdem. Já bych to viděl, než ty, jo. Ta myšlenka Heideggerova, proč kupírá teologií právo, mluvit o Bohu a určitě jenom vlastně jako stavy mezi antický vědy, to je jako mezi vědy o nějakém soucnu. Tím soucnem je víra sama a víra věří o věřené. Promiň, že mě přerušu, jak jsi to říkal, že Heidegger kupírá teologií právo mluvit o Bohu? Mluvit o Bohu? Mluvit, pokud mluvit, tak jenom tak, že to je v oblasti, která se nedotýká filozofie. To znamená, že to je jaksi vyjádření křesťanského způsobu existence. Proč nechce, proč antologickou otázku upírá, možnost antologických otázek upírá teologii, je tam taky jasně řečeno. Protože právě to je v krizi. Bůh jako kauza svý, bůh jako kauza sebe. Proto vlastně, jak to interpretuje Heidegger, chce teologií od toho maléru zachránit. No a teď jde o to, že teologie musí, abych navázal na to, co říkal, nebo jak používám, nebo proč používám, nemůžu jen tak používat filozofický aparát. To, že Bůh jaksi měnila se s námi soucem, to je už k tomu, myslím, jako obecný koncenzus teologie, už hodně dávno. Že teolog prostě tam už za toho Boha se pokouší dosadit cokoliv, aby ukázal, že to není soucma, že to není teda první hybatel. A teď je o to, stačí to. Stačí tam prostě ukázat, že ten obraz a představa musí být dílem. Musí dát třeba příběh nebo něco takového. Ten Heidegger přeci říká, že problém v té otázce povědní teď není problém v tom Bůh, ale v tom je. Za toho Boha je tam možná dosazovat něco modernější, ale problém je v tom jest. Proto varuje teologii před filozofováním, před otáctou objítí. Co se s tím říkáš? Proto varuje teologii. Jak znám teologii, tak jsou pořád živí, zdráví a pracovní. Zapádneme. To je představu Boha. Modernizují, ale to jest neproblematizují. V tom je ten malé, aby bylo jasné. A teď říkáš, že to si nemůžou dovolit. Halidegr na to jedno ukázal. A Jäger nedělá nic jiného, než to znovu připomíná, aby si teologové snad nemysleli, že to je jen nějaká kuriozita filozofická, o kterou se museli starat. Prostě, že Halidegr na to ukázal. A teologové už teď nemůžou, tak bezmyšlenkovitě, používat to jest. Teď se musí rozhodnout, že buď má Halidegr pravdu, a v tom případě ho musí vzít vážně a něco s tím provízit. A k tomu potřebují filozofické prostředky. Protože na nějakou teologickou frázi na to Halidegra nemůžou jít. Oni musí tu jeho kritiku vzít vážně a tam najít chybu nebo nějaký nedostatek. Prostě už nemůžou bezmyšlenkovitě, tak jako dosud, použít toho jest, aniž by si toho všimali. Prostě už ten podělák je zaměřenej na to jest. A teď se k tomu musí nějakým způsobem vymezit. Zatímco dosud stačilo teologům to, a to ani nesvětlovalo, to stačilo, protože to není biblický bůh. A tím je to řešené. Problémy, kterýma Halidegr s metafyzickým pohádem se nás netýkají. Od samého počátku, jak čteme genézist, nebo od toho Mojišišova příběhu Lukere. Stačí to? Já vím, že to nestačí, ale jak to je možné, že pracují a dobře pracují, a když to nestačí, to jsme viděli. Když třeba tadyto Jakub přišel s tím příběhem, tak aby toho Boha dalo pohybu, tak tam najednou hlavní problém byl, že tam substance nějaká zůstává, ten Bůh tam zůstává, takže se to vlastně nevědělo. Ten Bůh tam zůstává pod tím, jenom na Jeho povrchu se děje dátní příjmě. To je podle mě ukázka toho, jak to Jakub nepřekonal. Chtěl samozřejmě ukázat na modernější představu o Bohu, když na nějakého nemědivého Boha od předvěku a bude před tím i potom, rozhejbal ho, ale jelikož nešel dost daleko a dost hluboko, tak v podstatě zůstal v tom metafyzickém konceptu. To bylo také předmětem naší kritiky, kvůli tomu, když jsme to rozebírali. Jinak je otázka teda, jestli je teologie, nemědivý teologie, zaměřená nějak jinak a nějak jinak, že jí to nebude vadit nikdy. V této věci se toho jest nemá jasnost. Takže na to kašlit. Myslím, že není pravda, že teologie se historicky zrodila jen v opozici vůči filozofii. Neříkám v obraně. V obraně. V obraně. V obraně. Protože to je na půl starého zákona i nového zákona a dalších století, tedy matrické teologie, to prostě je tak obrovský rozsah časové věci, že prostě často teologické myšlení se vyvíjelo v reflexi kultického, kulturního života obce. Často se vyvíjelo rozhovorů v obraně vůči jiným rituálním, kultickým zkušenostem, jiným náboženským a reflexím těchto praktik. A samozřejmě bez lokálního nezení. Často byla na desetě, na století měnezená tím místem a neměla kontakt se širokým okolím. Takže se rodila celá řada filteologických kategorií takto samozásubitelským osobě s títo reflexí toho, že v náboženství se žilo rituál, kult. Ale samozřejmě historicky platí, že také od druhého, třetího století na půdě potom novozákonní teologie, kdy se teologie ustavila systematickou reflexí i vlastní tradice, vstoupila do rozhovorů z tradicí antické filozofie ve vlastní polemický zápas. Němš si samoujasňoval své kategorie a že i v novozákonní textu je patrno jak určité frekventní pojmy filozofické přejímá, jak je také všem obměňuje a vlastně naplněnový obsah pravda. To je už takový triviální příklad v javovské literaturě, že se pravda stala v Ježíši Kristu, tedy Bírok, který na půdě antické filozofie je těžko možný. Tak to je, myslím, důležité, že teologie nerozstává v obrany, víme už také, že má vlastní materii, kterou se zabije, kterou reflektová. Za druhé, prostě s Heideggem se i teologie zabývají několik desítek let, je o tom dosáhla literatura, měla bych tady Henricha Otta, který napsal prosáhlou studii o Heideggovi a jeho filozofii a myslím si, že elita teologická je si vědoma toho, že problematika Heideggova, problematika bítí má bezpochybný dosah do teologické myšlení, je konec skutečně bezmyšlenkovitého, bezpochybného používání slovesné, které substanciálno-substantijní podobě přijíždějí. Heidegge, po mém sloudu, vede teologii k tomu, že filozofii, aby otázku bítí pojavila nově v tom, v čem já jsem pochopil, je rávný přímost od objevů, od tom, že prostě o bítí není možná hovořit předmětně jako něco, co je mimo nás, protože jakýkoliv výrok, jakékoliv imezování, stahování se k bytí vlastně předpokládá, že jsme s bytím nějaké si vnitřní, nezrušitelné, nezrušitelné relaci. Výrok bítí je už sám dále tím slovesným podobě ukazuje, že je to nesetřesitelná skutečnost. Čili bítí je a teď je ta otázka, kterou Heidegge oduznáší, či Heidegge době, jestli je možno křesťanského boha pochopit poskusu bítí Heideggerského, to je jako skutečnost, o kterou nelze předmětně uvažovat. Předmětně v tom smyslu, že je před námi jako jedno soust novedle jiných sousedů, jako něco, co nás bytosně zakládá a prírodně, vlastně stavujeme reflexi tu hodně, ale tato reflexie umožňuje, že jsme s bítím bohem v hluboké relaxi. Myslím si, že tady ten nájezd na teologii, jako kdyby si to neuvědomovala, je to hluboký přeriv, tu problematičnost ono jest, že to nějak možná platilo na teologii předválečné, nebych to datoval, ale myslím si, že to je v tom době překonané. Mluvím o elitě teologii, samozřejmě jiná situace je mezi farářstvem a zjistím spouštění. Pokud se týče toho mého pokusu, tak samozřejmě je to nápad, ale nemáš problém v tom, že šlo o stále přetrvávající substanciální myšlení, jako by v tom příběhu se tě tělo, co jsi na povechu, co jsi jen na povechu, a kdyby už stalo všechno přistaré, a mě výslovně, právě to je to tradiční pojetí, že je to tradiční pojetí ví, že Bůh činí skutky, Bůh se sklání, Bůh slyší, Bůh jedná, Bůh eviduje, Bůh prostě se vyrádní, ale ten můj pokus měl zásilí ukázat, že prostě ta změna je podstatná, že prostě je to dějní, které jde až ke koření, že se prostě něco s tím nositelem, s tím účastníkem toho dějní prostě děje v hrubině. Takže prostě nelze to format, tak, jak jsi to řekl, když je to jinak prostě. Prostě to nepoznáme, to takhle rozvádíš, že to nikdo nezná. Ale tenká otázka byla položena tak, jestli Bůh je příběh, nebo příběh se děje Bohu. A ty jsi se rozhodl, protože Bohu se děje příběh, než že Bůh je příběh. To je nepřesné. To je jedna z těch věcí, pokud si vzpomínáte o té diskuzii, použijeme pár hodin dělení. S námi se taky všechny děje lecos. My se měníme podstatně přes to, jak si je tu výstav kontinuuje. To je pomocný model, jak to nějak vyjádřit, ale ty používáš dvě krajiny možnosti, něco se s námi děje, přičemž to rozhodující není vysledovatelné z toho dostavadního průběhu, vyběží to rozhodující nám dostřízet. My tomu budeme stříc. Prostě to posta prad, jak si o nás, není ještě v plnosti plievera, v tom patří právě ta událost našich životů a událostnost našich životů. To není něco, co se děje na povrchu ani to není něco, co nás neustále mění k nepodobě. Jakobychom se promíňovali, co si dalšího dáme. Ještě třetí model, kterého je potřeba nějak vyjádřit, samozřejmě daleko od přiměření. Teď si nemyslím, že by teologie byla jaksi nasmrt od souze, nebo k tomu, že musí neustále přejímat od filozofie kategorie instrumentarium a prostě nebyla schopna sama, samozřejmě v rozhovoru s filozofií, ale ne tak, jako že filozofie pracuje jenom, že musí vždycky se rozhlédnout a od nějaké filozofie si učit. To nevím, proč by to takto muselo být, když navíc, a teď chci mluvit o filozofii, láďově, kterou teda považují za správnou nebo tedy za rozdíl těch filozofií.

====================
s1.flac
====================
Musí tam být například nějaký pojmy. Jinak tam není teologie. Ta logičnost, logizace v teologii spočívá v tom, že se pracuje s pojmy, že to je pojmový myšlení. To je něco úplně jiného, než když třeba se řekne, že přišel vychráb a bouře a já nevím co, ale nebyl v tom hospodin, ale zatím byl stichý a temný. To není žádný pojem, to jsou té poezie. Jistě, že to má nějakou myšlenku a je možno to logizovat, a my to dneska můžeme vyložit určitým způsobem, teologicky, ale ta teologie tam není v tom, tam jsou jenom poezie. Ale připomínáš, že tento výklad, co znamená ten temný tichý hlas, veselná hlistit, býchnět a zemětřesení, tenhle výklad je výsadkem až na myšlení našich člověků. Třeba ta rabínská škola vykládala soustavu. Co? Jak? Toto vykládala, že když hospodin mluví, takže to znamená, že jeho hlas není srovnatelný s hlasem přírody, že není to hlas přírody, není to hlas živlů, jenom že je to hlas, který přichází jinak. V tom případě musí mít pojem přírody. No jistě. No a kde ho vzali? Snad myslíš, že je to v obsadě Platona? Já bych věděl, kde snad je pojem přírody, by mě zajímalo. Dobře, ale snad jako my, nejsme daleko od pravdy, když se můžeme domnívat, že o tom přemýšlejí na svou vlastní věst a že tohle neopsali od filozofie. Proč by museli všechno přijmout od filozofie? No dobře, tak odkud to přejde na bok? Tak bychom museli dokázat, že tam paralelně s řeckou filozofií vznikla ještě druhá linie pojmovýho myšlení. No tak stačí to prokázat. Žálmová literatura je plná, samozřejmě. Plná, mně stačí ukázat. Je plná jaksi metafor o přírodě, no ale přece v Žálmové literaturi byla také vykladačská tradice, která to vykládala. To znamená, když básník, když Holland předkládá určité obrazy, tak zatím měli jste vidění světa, je možno to také usrovnat, tedy vyjádřit v pojmové rovině. A to se prostě dálo. Když tam byla, mně je jasný, že třeba v postních spisech starozákonních, že třeba v kazateli, nebo já nevím, i v některých žálmech, že tam je tato Sofia, že ta moudrost, která na tržišti je to lát, no to je samozřejmě převzatý z toho, z helenistické filozofie, že je uplatněný k účelům jiným a tak dále. To je jakási prototeologie. Ovšem, není to teologie skutečná proto, poněšť to je jenom, to zůstává takovým vytrženým kouskem, že se použije nějaký námět a tam se zapracuje do něčeho, ale to není skutečný vypracování pojmu moudrosti, co to je. To tam není. Tam si říkáš, že moudrost vyvolá, co dělá a tak, ale co by to bylo, co to vlastně moudrost je, to je prostě v pozadí zatím, a de facto vypracováno to bylo jen v tom řecku. A teď se to používá takovým povrchním způsobem. Čili to není vlastní vypracování. To je také apokratní, protože máš ontologický výpovědí, Sophie. No jistě, takže jsou kradný zase od jedna. Prosím, to jsou pozdní, jde o to, že to ale není nikde doloženo jako skutečný trend myšlení. To je prostě jenom vodlitek. A ty řekneš, že to není trend myšlení. Prostě když ty žámy vykládají o živléch přírody, jako že páhropkové poskakují a plésá, drží lesní... To je poezie. No moment, to nic s tím, s tou známkou nic neříkáš, s tímto vynětou. To je jistý pohled na přírodu, která je účastná v historii s událostním dění s lidmi. Ano, to to logizuješ teď. Jak to logizuješ? Dobře, ale to prostě je... Například, účastná je té participace, je to řecký vynález a tak dále. No dobře, já... Řekneš vynález řecký, no dobře, to je tak možná nazvat. Všechny mě pozorují od ní, že ty autoři se to neučili u řeků, mimož to prostě vyjádřují. A to prosákne, ani nevíš odkaď, kdo kde co má. Nebo to, že nevytvořili svou vlastní linii, tam nevidíš, že by to mělo. Tam vždycky jenom vzali kousek něčeho a je to tam. Než je to, jsou to otržky. S těmito argumenty můžu teda to úplně obrátit, ten dizajáš je prostě osmistoletí a můžu říct, že to prosáklo prostě od té řecké povědomí. Prosáklo, samozřejmě, prosáklo. Ale, ne teologie, prosákla tam určitá linie poezie, která byla tak mocná, byl to antimýtus v podstatě, tak mocnej, že převlád přes ty mýty, které tam byly sebeatraktivnější, tak antimýtus zvítězil. No no, ale to není teologie. Když dizajáš, jak to opakuju, řekne, že spasitelem je Bůh sklývající se, no tak to přece není mýtická výpověď, to je prostě teologická výpověď. To není teologická. No protože... A proč je to mýtická výpověď? Nebo co to je za výpověď? Podle mě jo, to je mýtická. Tam na skváze děje něco, něco, se vyslovuje něco, aby to bylo naštorníc mýtu. A z jakého území je to vysloveno? Říkneš, antimýtická, to je záměr, to je intence, ale je možno nějakou antimýtickou výpověď vyslovit, aniž by to byl mýt kus? Asi ano, pak je to napodobuje filozofii, nebo co to je? Filozofie je naopak, napodobuje mýtus, analyzuje, podívej se, tam izajáš, že je, reflektuje, to je, kdyby to byl izáš, tak je to mač. Tak, já skončím. Zasáhnu to. Když jsme se tady začali takhle bavit, tak to byla chyba. Ne, ale říkalo, že antimýtická a teologická, tady to bylo, když jsme o tom mohli být dva, tak to bylo v nějakém protikladu, ale já si myslela, že to antimýtická, že to patří na teologii, jako teda, tak to je člověk, no ne? Já bych to řekla, že ne, nevím. Tady ten, mocatkrát mě to vidět ten problém, že Jakub se snaží prostě do teologie dostat, že taky, dobře, taky celou dvorbu zvíry, celou tu poezi. No ono se to nabízí, když toto, co vůcuješ, je to, že to je materiál, i pro teologie je tohle materiál. Reflex je tady, reflex je ta aviatika. No, to je, to je, to je tak naléhavě volncující se myšlenka, že, jako, já tě tady poslouchám, jako upřímně jistý faní, ale mi tě ví to, no, to nejde tam, no, prostě, do teologie, jakož to, no, logie, tak tam prostě, není možný za tu dvorbu dostat. Ne, protože by to bylo málo. Já to neříkám, protože to je ještě málo. Prostě, to je taky kvůli marketě, ta teologie je, je právě problematická tím, že se tomu logu tak dala k dispozici. Ten, ten, ta změna, ten přechod od toho, jak mluvili proroci, k teologii, je v jistém smyslu úpadek. To já nemyslím, říkáš, že prostě u Vysa Jáše, že to je ještě, že to není nic, to je právě teologie. Naopak, teologie je právě problematická tím, že použila nekontrolovaně některých filozofé mat k interpretaci, k reflexi toho, co předtím se říkalo neteologicky. A v tom byl obrovský problém a dokonce se stalo, že v průběhu staledí ty filozofické prvky teologie nabili takový váhy, že skoro ubúsili tu profetickou tradici. Což by nebylo možný, kdyby, kdyby v té teologii nebylo něco, co nebylo tam původně. Kdyby to bylo jen tak, kdyby to rostlo z vlastních zdrojů. Kde by se pak vzalo, že teologie vypracovala obrovský systém, kde víra takřka neměla kam hlavu složit. Já to nemyslím pejorativně, že to bylo málo. Naopak, ta teologie právě tím, že se konstituovala, tak sproblematizovala některé věci, opustila je, přehlídla a tak dále. To je příprava ke kritici. Ale jsi stále jako netvíříš z pozice, kdy víra je pro tebe základní otevřenost. A to znamená, že pak jakýkoliv obsah, který je spojen s touto otevřeností, se ti jeví jako úpadek. No pochopitelně. Jenomže co pak je vůbec možný, aby ten, kdo se otvírá, něco nespatřil, aby něco nezachytil, aby se něčemu neotevřel. A je jaksi z povláchy věcí nucen to vyjádřit, to reflektovat, čemu se otvírá. Vezměte příklad. Počkej. A teď ten problém je, že na tom abrahamském vodovětově prostě ty z toho příběhu bereš jako pozitivní to, že se prostě otvírá, že tedy se obrací k minulosti zády, je před ním tedy budoucnost. A jenže v té tradici je to spjato s trojím zaslíbením. Ty samozřejmě řekneš to prostě ještě tak pokračovat, jestli tam může dosazit prostě už i obsah. Ne, neřeknu. A jestli že to nepřipustíš, že to, že se otvírá prostě třem trojím perspektivě, že to je v tom abrahamském příběhu legitimní, no tak to znamená, že potom víra není pouze ta otevřenost, takže to je spjato vždycky s nějakou perspektivou. Proto i zajáše, který prostě má namyslit ten lid zajetí, který prostě se furt obrací k té palestinské a k tomu Jeruzalému, k tomu chrámu, chce, jak si to cílit, aby pochopil, že hospodin není spjat s tím kultem v Jeruzalémském chrámu, že je pánem i nad tím babilonským kultem, že ovládá i ta kořátka na obloze, že prostě je pánem v tom univerzálním slova smyslu, i když je skrytý. To znamená, je to pokus změnit tu perske, tu tradici, mentalitu prostě, ale je to taky nabídnutí určité perspektivy, která má obsah, která prostě něco vypovídá o tom hospodinu, o kosmi, o politické situaci. Prostě není to bez obsah, není to víra jenom v tom otevřeném. Víra je jakožto otevřenost. A já si myslím, že pak nemůžeš říct, že teologie je úpadkem v tom smyslu, že navěšuje na tuto otevřenost nějaké obsahy a čím víc tak vlastně se dopouští holšího prohřešku, kdyby se to potřebovalo prověřit. Některé obsahy odpovídají, některé neodpovídají. A není to může být taková ušáně. Řeč se vesla v tom duchu, že předchozí, že teda je tady nějaká tvorba zvíry. To vždycky je, že to není žádná otevřenost do prázdnosti. Už tak, jak se otevře, jako dějinej člověk, tak to nějak zreflektuje nebo nějak se to projeví. Není filozoficky zreflektuje, ale nějak to prostě. A teďka jdem o to, a v tom se mi stále, že by byla taková smutná věc teologie, že ona by nemohla, tohle by nemohla, ty bys si neměl právo, ty bys musel čekat, že někdo napíše páseň, protože když někdo napíše, tak se budeš muset vůbec obracet k Biblii. A nebo budeš muset říkat, až někdo jiný něco takové udělá. A protože ty můžeš nám reflektovat, tak ty to potom můžeš reflektovat. Do té teologie by mělo nějak patřit i to, že, no ale jak to spojíš, kvůli vlastní věru, ne? Že bych musel čekat, až někdo vedle mě, ale především výtepr své vlastní věru, obsah tak doufám, že nemá. Dobře, ale tak ta víra má nejprve nějaké obsahy, a ty pak reflektuješ. Takže ty máš dvojí práci. Teologie není subjekt, takže věřím. Ne, teolog. Teolog. Teolog a teologie je něco jiného. Teolog je zároveň člověk. Ne, já jsem se právě námětce Jendovi, který říká, že... Teologie musí čekat, až někdo, námětka byla teda tému obrana, byla, že já jsem taky člověk. Jistě, ale ne teologie. Ne, já jsem tě námětce rozuměl, že teologie je závislá na cizí tvorbě, ať už teda někoho jiného. Alebo i v lidským. A v rámci se vrátí. A vrátí se vůkazem na to, jestliže teologie je tedy systematickou reflexí výry, tak čí výry? No ne své. Ne své. No proč, proč ne mé? Proč ne také mé? No tvé jo, ale své. Teologie nereflektuje svou výru, protože pomocí teologie reflektuješ ty svou výru. No, to je něco jiného. Právě. V případě to je jen opřesnění. Ty jsi mluvil o tom, že teologie reflektuje svou výru. Proti tomu je námětka, že teologie přece nevěří. Teolog. Teolog. Čili, že nejsem odkázán, jakožto teolog, na cizí produkci. Samozřejmě, to je problém, že moje díle je v kontextu nějakého. Tak jakožto teolog, ne, ale teologie, původní věta změla, že teologie je odkázána na cizí produkci, a ne, že teolog. A tam to platí. Proto teologie tady je odkázána. Tak teď jsem možná trošku zmatenej. Teologie, co pak jestli nějaká teologie jaksi bez... V jakým smyslu teologie odkázána? Jako disciplína. Jako disciplína reflexe. Jako určitá systematická disciplína. No jo, jenže ta systematická disciplína teologická prostě možná, to je ten rozdíl určitého naší filozofii. Prostě se neustále musí zabývat reflexí té živé míry. A to už nepatří, ta živá míra už nepatří do teologie. Ale no počkej, počkej, to nepatří do teologie. Prostě není to samopohyb nějakých teologických pojmů, které jednou byly ustaveny a teď prostě každá teologická generace se k ním znovu opracuje a znovu jak si z nich je reflektuje a vyvozuje z nich jakoby jiné kontexty. Prostě ten profesionální teolog pomoci své teologie reflektuje svou míru své generace no to přece je neustále nová, nová teologa. To, co reflektuje, to není teologie. To je předmět, to není pravda. To, co reflektuje, to není pravda. Když reflektuje třeba ten výrob, že Ježíš Kristus je Kyrios, je pán, tak reflektuje už jistou rudimentární teologii. Není jenom, že reflektuje nějakou zatím předem neurčenou materií. Nebo jenom poetickou tvorbu. Nebo jenom rituál. Už také reflektuje reflexy. A v tom se neliší, že se od filozofů. Filozof také prostě nereflektuje pouze nějaký materiál. Také se musí vyrovnalat s předcházějícími tradicemi filozofickými reflexemi. To je ten materiál. To nebyl problém. To samozřejmě, že se neliší filozofie a teologie, máš v teologii jenom speciální vydání filozofie, ale jde o to, že součástí, tak to myslel teda, já bych ještě byl opatrnej sám, ale jenom interpretuju Honza, že víra není součástí teologie, jakožto disciplíny. Teologie reflektuje víru. A čemu říkáte víru? V tomto jenom kontextu. Čemu říkáte víru? To je jakési nastavení člověka, které nepotřebuje teologii k tomu, aby v němu došlo. To není prázdnota, to nereflektuje prázdnou otevřenost. Tak co reflektuje? Reflektuje například píseň. Když si budeš definovat víru jí, jakožto prázdnou otevřenost, no tak je možno teologicky reflektovat, že toto je víra. To je možné. Například teologie si také musí položit otázku, to je jedna z nich. Co je víra, co není víra? No a jak? A podle čeho? Ale ty projevy nepatří do teologii. Ty říkáš, že si to musí položit. Co je víra teologie? To najdeš v každé křetnici teologie. Teď. Ale řekněme tak, kudy to tak začíná. Jako štolpa ve vrhu, prostě položit. Co to je víra? Co je víra? On to tam říká explicitně, to je explicit zvedovnictví. Právě ten tam vykládá, říká argumenty enumerativně. Víra je naděje. Ale ne, víra je toto a toto. On to říká přímo. Víra je nadějné, na něj chci podstata. No a tak je to prostě reflexe, co to je víra. Není to pravda, že tam je enumerativní. Je to ve skrace problém víry, co to je víra, co to není víra. A to je náhodou krásný, že to se na to mělo, to je tedyž nadějných věcí podstata. Kde je podstata, kde vzal podstatu? To je překlad. Já to ho ani neřekl. Oni to překladají na kabel. Ale to jsou všechno teda. No ne, no to je věřitelné. To je pokus o interpretací. Tak dál jsi. Já se tady snažím. Jo, deset, ano. Jo, deset. Zor, pryč. Kolik je? Já mám devět člověček. To je deset a půl? Ne, jo, no, ne. Kolik je? Deset a půl. Čtyřináct, ano. Pětnáct. Pětnáct člověček. Pětnáct člověček. Já mám ještě čtyři. Aha, tak to probíte tedy. Já mám deset sedm teď.

====================
s1.mp3
====================
Musí tam být například nějaký pojmy. Jinak tam není teologie. Ta logičnost, logizace v teologii spočívá v tom, že se pracuje s pojmy, že to je pojmový myšlení. To je něco úplně jiného, než když třeba se řekne, že přišel Vih Karába Bouře a já nevím co, ale nebyl v tom hospodin, ale zatím byl stichý a temný. No to není žádný pojem, to jsou té poezie. Jistě, že to má nějakou myšlenku a je možno to logizovat a my to dneska můžeme vyložit určitým způsobem, teologicky, ale ta teologie tam není v tom. Tam jsou jiné poezie. Ale snad připomínáš, že tento výklad, co znamená ten temný tichý hlas, veselná hlisti, býchně a zemětřesení, že tento výklad je výsadkem až myšlení našich pohledů. No to přece třeba ta rabínská škola vykládala soustavu. Co? Jak? No toto vykládala, že když hospodin mluví, takže to znamená, že jeho hlas není srovnatelný s hlasem přírody, že není to hlas přírody, není to hlas živlů, jenom že je to hlas, který přichází jinak. No to přece jsem věděl. V tom případě musí mít pojem přírody. No jistě. No a kde ho vzali? No snad bych si říkal to obsadit potom. Já bych věděl, kde snad je pojem příroda, by mě zajímalo. Dobře, ale snad, to já nevím, ale snad jako my, my jsme dali pojem přírody, když prostě se můžeme dounívat, že prostě o tom přemýšlejí na svou vlastní věst a že také, že to prostě neopsali od filozofie, nepřijali od filozofie, proč by museli všechno přijmout od filozofie? No dobře, no, tak odkud to přijde, nebo co to udělali? Tak bychom museli dokázat, že tam paralelně s řeckou filozofií vznikla, vznikla ještě teda druhá linie pojmovýho myšlení. No tak, tak stačí to prokázat tak. Žálmová literatura je plná, samozřejmě. Plná, tak mně stačí ukázat. Je plná, jaksi, metafor o přírodě, no ale přece ve vzdepe žálmové literatury byla taky vykladačská tradici, která to prostě vykládala. To znamená, když básník, když Holland teda předkládá určité obrazy, tak zatím měli jste vždění světa, je možno to prostě také usrovnat, tedy vyjádřit v podlové rovině. A to se prostě dálo. Když tam byla, mně je jasný, že třeba v těch pozdních spisech starozákonních, že třeba v kazateli, kde je některý žalmek, že tam je tato Sofia, že je ta moudrost, která na tržišti to látá, no to je samozřejmě převzatý z toho z helenistické filozofie, že je uplatněný účelům jiným a tak dále. Čili to je jakási prototeologie. Ovšem, není to teologie skutečná, proto poněkud to je jenom, to zůstává takovým vytrženým kouskem, že se použije nějaký námět a tam se zapracuje do něčeho, ale to není skutečný teda vypracování pojmu moudrosti, co to je. To tam není. Tam si říkáš, že moudrost vyvolá a co dělá a tak, ale co by to bylo, co to vlastně moudrost je, to je prostě v pozadí zatím a de facto vypracováno to bylo jen v tom řecku. A teď se to používá takovým povrchním způsobem. Čili to není vlastní vypracování. To je taky apokratní, protože máš ontologický výpovědi o Sofia. No jistě, takže jsou kradný zase vodina. Prosím, to jsou pozdní. Jde o to, že to ale není nikde doloženo jako skutečný trend myšlení. To je prostě jenom vodlitek z třicet let. Ty řekneš, že to není trend myšlení. Prostě když ty žámy vykládají o živlé přírody, že párkové poskakují a plésá dří lesní. To je poezie. Moment, toho známkoho nic neříkáš, tímto vynětou. To je jistý pohled na přírodu, která je účastná historickým událostním dění s lidmi. Ano, to teď televizuješ. Jak to televizuješ? Ale to prostě je jisté. Například, účastná je té participace, je to řecký vynález a tak dále. No dobře, já, řekneš vynález řecký, no dobře, to je tak možná nazvat. Všechny pozorují od mě, že ty autoři se to neučili u řeků. A to prosákne, ani nevíš odkud, kdo co má. Nebo to, že nevytvořili svou vlastní linii, tam nevidíš, že by to mělo. Tam vždycky jenom vzali kousek něčeho a je to tam. A dál se to, než je to, jsou to otržky. Ale s těmito argumenty můžu to teda úplně obrátit. Ten Izaiáš je prostě osmistoletí a můžu říct, že to prosáklo ty řecké povědomí. Prosáklo, samozřejmě, prosáklo. Počkej, ale co? Ne teologie. Prosákla tam určitá linie poezie, která byla tak mocná, byl to Antimýtus v podstatě, že? Tak mocnej, že převala přes ty mýty, které tam byly sebeatraktivnější a tak dál. Antimýtus zvítězil. To ono, ale to není teologie. Když Izaiáš, jak to opakuju, řekne, že spasitelem je Bůh sklývající se, no tak to přece není mýtická výpověď, to je prostě teologická výpověď. To není teologická. A proč je to mýtická výpověď? Co to je za výpověď? Podle mě ho antimýtická. Tam naskvář se vyslovuje něco, aby to bylo naštorní z mýtu. A z jakého území je to vysloveno? Antimýtická, to je jaksi záměr, to je intence. Ale je možno nějakou antimýtickou výpověď vyslovit? Aniž by to byl mýtkus? Asi ano. Tak je to teda podle mě filozofie. Co to je? Filozofie je naopak, napodobuje mýtus, jenom ho racionalizuje. Pojďte podívejte se, nebo zajíháš, že je, reflektuje. Reflektuje, to je teda neutralizáš, tak je to mačké. Tak, já skončím. Zasahujte. Jak jsme se tady začali dělat a bavit? Tohle chyba ne. Ne, ale říkalo, že antimýtická a teologická. Tady to bylo, když se o tom mluvila, tak to mluvila o protikladu. Ale já jsem si myslela, že to antimýtická, že to patří na teologii, jako teda, to je člověk, no ne? Já bych to říkala, že ne. Tady je tam moc hlavně to vidět, ten problém, že Jakub se snaží prostě do teologie dostat, že taky celou tvorbu zvíry, celou tu poezii, no ono se toho nabízí. Ježiš to to, co hlucuješ, je to, že to je materiál. I pro teologie je tohle materiál. Reflex je tady, jo? Reflex je ta aviatika. No, to je tak naléhavě vuncující se myšlenka, že jako, já tě tady poslouchám, jako je upřímně s tím fajn, ale já bych tě vítal, no to nejde tam, no. Prostě do teologie, tak tam prostě není možný za tu tvorbu dostat. Ne proto, že by to bylo málo. Já to neříkám, protože to je ještě málo. Prostě to je taky kvůli Markétě. Ta teologie je právě problematická tím, že se tomu logu tak dala k dispozici. Ta změna, ten přechod od toho, jak mluvili proroci, k teologii je v jistým smyslu úpadek. To já nemyslím. Říkáš, že prostě u Lisa Jasha, že to ještě, že to není nic, to je právě teologie. Naopak, teologie je právě problematická tím, že použila nekontrolovaně některých filozofémat k interpretaci, k reflexi toho, co předtím se říkalo neteologicky. A v tom byl obrovský problém. A dokonce se stalo, že v průběhu staledí ty filozofické prvky teologie nabili takové váhy, že skoro ubusili tu profetickou tradici. Což by nebylo možný, kdyby v té teologii nebylo něco, co nebylo tam původně. Kdyby to bylo jen tak, by to rostlo z vlastních zdrojů. Kde by se pak vzalo, že teologie vypracovala obrovský systém, kde výra takřka neměla, kam mohla usložit. To já nemyslím pejorativně, že to bylo málo. Naopak, ta teologie právě tím, že se konstituovala, tak sproblematizovala některé věci, opustila je, přehlídla a tak dále. To je příprava ke kritici. Ale ty stále jsi z pozice, kdy výra je pro tebe základní otevřenost. A to znamená, že pak jakýkoliv obsah, který je spojen s touto otevřeností, se ti jeví jako upadek, no pochopitelně. Jenomže, co pak je vůbec možný, aby ten, kdo se otvírá, něco nespatřil, aby něco nezachytil, aby se něčemu neotevřel. A je jaksi z povahy věcí nucen to vyjádřit, to reflektovat, čemu se otvírá. A teď ten problém je, že na tom abrahamovském vodově to vyjde. Ty z toho příběhu bereš jako pozitivní to, že se otvírá, že se obrací k minulosti zády, je před ním budoucnost. A jenže v té tradici je to spjato s trojím zaslíbením. Ty samozřejmě řekneš to ještě, to pokleslávěst tam už je dosazen, ještě už je obsah. A jestliže já připustíš, že to, že se otvírá třem trojím perspektivěm, že to je v tom abrahamovském příběhu legitimní, no tak to znamená, že potom víra není pouze ta otevřenost, která má namyslit ten lid zajetí, který se furt obrací k té palestinské jeruzalémské zemi, k tomu chrámu. Chce docílit, aby pochopil, že aspoň není spjat s tím kultem, že pán je i nad tím pavilonským kultem, která dá i ta kořátka na obloze, že je pánem v tom univerzálním slova smyslu, i když je skrytý. To znamená, že je to pokus změnit tu tradici, tu mentalitu, ale je to taky nabídnutí určité perspektivy, která má obsah, která něco vypovídá o tom, o dějinné situaci, o politické situaci. Není to bezobsah, není to víra jenom v tom otevřeném. Víra je jakožto otevřenost. Já si myslím, že pak nemůžeš říct, že teologie je úpadkem v tom smyslu, že navěšuje na tuto otevřenost nějaké obsahy a čím víc se dopouští horšího prohřešku. Některé obsahy prostě odpovídají, některé neodpovídají a není to může být takhle paušálně. Mně se teď zdá, že se šlo trochu jiného od věcí. Znamená to, že řeč byla, řeč se vesla v tom duchu, že předchozí, že teda je tady nějaká tvorba zvíry. To je vždycky, protože to není žádný. Otevřenost do prázdné věci. Už tak, jak se otevře jako dějinej člověk, tak to nějak zreflektuje. A v tom se mi zdá, že by byla taková smutná věc teologie, tohle by si neměl právo, ty bys musel čekat, až nějakej paskřivej věřící napíše páseň, protože když ně napíše, tak se budeš muset vůbec obracet k Bibli. A nebo budeš muset čekat, až někdo jiný něco takového udělá. A protože ty můžeš na to reflektovat, tak ty to potom můžeš reflektovat. Mělo by to, ty teologie by měly nápatřit i to, že mám vlastní víru, že bych musel čekat, až někdo vedle mě. Teolog je především výtepr své vlastní víru, obsah tak doufám, že i má. Tak ta víra má nejprve nějaké obsahy, a ty pak reflektuješ, takže ty máš dvojí práci. Teologie není subjekt, který může věřit. Ne, teolog má sloub výrob. A teologie je něco jiného. Teolog je zároveň člověk, ne? Ne, já jsem se pránil námit se Jendovi, který říká, že teologie musí čekat, až někdo. Námitka byla taková, že já jsem nějaký člověk. Jistě, ale ne teologie. Teologie je závislá na cizí tvorbě, ať už teda někoho jinému, ale i biblickým například. A v rámí se vůkaze na to, jestliže teologie je tedy systematickou reflexí výry, tak čí výry? No, ne své. Teologie nereflektuje svou výru, protože pomocí teologie reflektuješ ty svou výru. No, ale to je něco jiného. To je jenom upřesnění. Ty jsi mluvil o tom, že teologie reflektuje svou výru, proti tomu je námitka, že teologie přece nevěří... Teolog! Teolog reflektuje svou výru. Čili, že nejsem odkázán, jakožto teolog, na cizí produkci. Samozřejmě je problém, že moje výra je v kontextu nějakého... Ale teolog je... Původní věta změla, že teologie je odkázána na cizí produkci, a neže teolog. A tam to platí. Proto teologie tady je odkázána. Tak jsem možná trošku zmatenej. Co pak jestli nějaká teologie je? V jakém smyslu teologie odkázána? Jako disciplína reflekce. Jako určitá systematická disciplína. No jo, jenže ta systematická disciplína, teologická prostě... Učitele naší filozofii. Neustále musí zabývat refleksí té živé míry. A to už nepatří. Živá míra nepatří do teologie. Ale no počkej, nepatří do teologie. Prostě není to samopohyb nějakých teologických pojmů, které jednou byly ustaveny a teď každá teologická generace se k ním znovu obrací a znovu jak si z nich je reflektuje a vyvozuje z nich jakoby jiné kontexty. Prostě ten profesionální teolog pomocí své teologie reflektuje svou míru své generace, no to přece je neustále nová nová teologa. Ale to, co reflektuje, to není téologie. To je předmět. To není pravda. To, co mám asi, není pravda. Když reflektuje třeba ten výrob, že Ježíš Kristus je Kyrios, je pán, tak reflektuje už jistou rudimentární teologii. Není jenom, že reflektuje nějakou původní teologii, že reflektuje nějakou zatím předem neurčenou materií. Nebo jenom poetickou tvorbu, nebo jenom rituálu. Prostě už také reflektuje reflexy. A v tom se neliší přece od filozofů. Filozof také prostě nereflektuje pouze nějaký materiál, který také se musí vyrovnavat s předcházícími tradicemi filozofickými reflexemi. To je ten materiál. Tohle samozřejmě, že se neliší filozofie a teologie, máš v teologii jenom speciální vydání filozofie. Ale jde o to, že součástí takto myslel teda, když ještě byl opatrnej sám, ale jenom interpretuju Honza, že víra není součástí teologie jakožto disciplíny. Teologie reflektuje víru. A čemu říkáte víru v tomto jenom kontextu? To je jakési nastavení člověka, které nepotřebuje teologii k tomu, aby němu došlo. To není prázdnota. To nereflektuje prázdnou otevřenost. Když si budeš definovat víru jakožto prázdnou otevřenost, je možno teologicky reflektovat, že toto je víra. To je možné. Teologie si také musí položit otázku, co je víra, co není víra. To je nějaká projeva. Ty projevy patří do teologii. A ty říkáš, že si to musí položit. A kdy jsi to položil na teologii? To najdeš v každé četnici teologie. Teď. Ale řekněme tak, kudy to tak zabralo. Jako štolpa ven. Co to je víra? Víra je nadějné. Víra je toto a toto, ono říká přímo. Víra je nadějné, v ní chytí podstata. A tak je to prostě reflexe, co to je víra. Není to pravda, že je tam numerativní. Je to ve skrace problém víry, co to je víra, co to není víra. A to je náhodou krásný, že to se na to mělo. Víra je podstata. To je překlad. Já to uvádím. Oni to překladají jinak. Ale to jsou všechno, které... To je pokus o interpretaci. Tak dál jsi. Já se tady snažím. Jo, deset. Já mám devět. Ne, jo, ne. Jo, je to možná. Nemáme ještě čtyři. Aha, tak to probíte tedy víru. Já mám deset sedm teď. Děkuji vám. Děkuji.

====================
s2.flac
====================
to je z té nepředmětné skutečnosti, který v oblasti, kde také teologie rozumí sama sobě jako svému základu. To znamená, skoro se mi to tak zdá, že to je tak na vzájem promění, a to tak i v těch textech, kterými si to vyměnujeme, stále se mi zdá, že je jaksi tak možné dvojí modelování. Prostě je buď cyfilosofický model, tak pochopit skutečnost, jak to vyložit. A paralelně jaksi izomorphně k tomu teologickým modelům, se mi zdá, že by to vždycky bylo tak, že by jaksi jedna si musela nutně vykučovat všecko nářadičko od té druhé, a to je jaksi v daném případě teda teologii od filozofie. To je, myslím, překonaný pohled na vztah v filozofiách teologii, je to třeba formula nově, kde si ten vztah k tomu čtvrtému je možno vyjádřit dvojím způsobem, podobně jak si v matematice víme, že existuje algebra a geometrie. A po Descartesově víme, že geometrické vztahy je možno vyjádřit algebraicky. Tak nějak podobně se mi zdá, že je to s teologií a filozofií, že to též je možné zobrazit dvojím modelem a že to není potřeba stavět jaksi proti sobě, tak ostře a tak jaksi ve stýlu, to je staré ancila teologie nebo ancila filozofie. Proč? Toto byla strašná fůra. Asi na všechno spomnu, protože jsem, jak bych říkal, blbej, zvláště. K tomu nakonec, je těžko dokazovat, že teologie to nemůže dělat jinak, ale poměrně snadno je ukázat, že to každá teologie tak dělá, totižže používá těch filozofických kategorií. V případě, že se ukáže na nějaké myšlenkové modely, které filozofie nemá, vypracované nově, a po staru to je hluboce vadné, tak teologie se musí rozhodnout až do té doby, dokud filozofie nebude mít vypracované nové kategorie a nové myšlenkové modely, takže bude používat těch starých. A nebo, že se distancujeme od těch starých, a co bude teda používat. Já chci vidět tu teologii, která nepoužívá filozofické kategorii. Dobře. Ty tady říkáš, no proč by musela používat? Dobře, no tak ukáž mi teologii, jak nepoužívat filozofické kategorii. Tak to je jedna věc. Pak tam... jo, ten problém přece tam zůstává, to nejde zatím slovně z to přikryl, ale ten problém tam zůstává. S čím bude teda teologie pracovat? Když je tady ukázáno, že je jedna obrovská podniží, s tím jest. Tak jak to dělá teologie jinak? Co na tohle to teda může říct? Když si říkáš, že přece teologové se Heideggerem zabývají. No jo, a jaký to má teda výsledek? V této věci, na kterou poukazuje ten Jäger. To nestačí ukázat, že Ott napsal o tom knížku. Ať pokusili. Ale jak je výsledek ty knížky? V tamto bodě. Co teda je novýho v té teologii? Jak se tam pracuje nově? To nejde říct, že se tím zabývají. Zabývat se něčím můžu tak, jako se zabýval ten hloupej Honza vylejváním moře čepicí na břech. Taky můžeme říct, že Honza tím zabývá. Jenomže... A tak dále. Hned na začátku byla ta otázka, že jsi neobrana. To by se muselo domluvit. Tam je to hodně terminologická záležitost. Co je teologie? Jak můžeme o teologii mluvit tam, kde ještě logo z žádnej není? Mluvíš o tom, že jsou teologické kategorie někde ve starým zákoně, že byla prováděna reflexe toho, nejen ve starým zákoně, ale i mimo, reflexe toho, čím se v náboženství, v kultu, v rituálu žil. Tady je naprosto neopodstatněně použito slovo reflexe v situaci mytického myšlení. Je vůbec nějaká reflexe možná v mytickém myšlení? Tam přece chybí ta základní distance. Tam reflexe není možná. Reflexe je v plném slova smyslu. Možná teprve tam, kde je distance, a to je teprve tam, kde je logos. O teologii se přece nemůže mluvit. Tam, kde ještě logos žádnej není, a s logem přišla řecká filozofie. Teologie nemůže existovat tam, kde nedošlo k setkání s řeckým logem. To není teologie prostě. Taky mytologie není možná tam, kde nedošlo k žádný logizaci. V mýtu žádná mytologie neexistuje. Mytologie je pokus o logizaci mýtu. Podobně teologie je pokus o logizaci nějakého vypravování o vyvedení z Egypta a takových věcech. Ale vypravování o vyvedení z Egypta není žádná teologie. Teologie se z toho může udělat, když to logizuju. Ale abych to mohl logizovat, musím to dělat ve světě logů. A ten logos musí být. A ve světě mýtu žádný takový logos nebyl. Čili to je všechno terminologicky strašně povrchný. O reflexi nemůžu mluvit? A nebo je potřeba to vyložit? Jak vypadá reflexe bez distance? To bych chtěl vidět. Nebo jak může existovat teologie tam, kde není logos? To by se muselo ukázat. Pomimo soudu žádná reflexe náboženského kultu rituálu není možná, dokud tady není odstup od náboženského kultu rituálu, aby vůbec nějaké reflexy mohly dojít. Ten odstup tam může vejít jen, když se nějakým způsobem upevní to povejívání člověka v logu. Protože jinak se okamžitě propadá zpátky do té sféry mýtu. Zůstat na úrovni reflexe v odstupu je možné jen, když tam jsou upevněny nějaké to lešení logu. Když není, tak spadnu zpátky a žádná reflexe není možná. To je zase práce bezmyšlenkovitá nebo nereflektovaná práce s určitými pojmy. Tak jako teologové po věky pracují s tím jest. A teologové a filozofové taky. Ani si to neuvědomují. A najednou přijde nějaký filozof, který ukáže, že to je vlastní materiál. Tak podobně se takhle bezmyšlenkovitě, nereflektovaně, metodicky, nepřesně se použije celé relikvu dvou dalších. Čili, že teologie měla svou vlastní materiál, to ti bylo vlastní materiál, to ti mělo doložit, že pro teologii tady nebyla jediným stimulem obrany. No ale ta materie je buď už materie myšlenková, proreflektovaná a tak tam už nějakým způsobem jsme v té konfrontaci a distanci od filozofie. A nebo to je materie ve smyslu ještě nereflektovaným, jako je to náboženský kult, rituál. No ale to vůbec ještě nestačí, ta materie pak nestačí, k tomu aby vůbec nějaká teologie byla možná. A naopak historicky je doložitelný jedině to, že teologie začala jako obrana. První teologové byli apologeti. Nejstarší doklad na mínský škole to by se muselo dobře muselo by se to ukázat jak systém učení mají védy a já nevím co všechno, to není žádná teologie. Co to je teologie? S určitými filozofickými kategoriími pracoval třeba Filon Aleksandrýský. No tak tam je možná ukázat, tak je to teologie nebo není to teologie, potřeba ukázat. Fakt je, že v křesťanské tradici je první reakce na Sofia nebo Filosofia, termín Filosofia je jenom snad jednou, mýlimo se v novém zákoně, ale Sofia je tam vícekrát. Je užit ta nejstarší literárně dochovaná památka křesťanská, kde se nějakým způsobem vymezuje vztah věřícího uči filozofii je varovná. Nenechávejte se svízt filozofii podle prvků světa. To je důležitá záležitost. Neznamená to všechno. Může se ukázat, že třeba existuje ještě něco předtím, když se to přímo nepomenuje, ale už to tam je. V případě víry víme, že životní orientace víry je starší než ten termín. Nicméně se to nějakým způsobem musí ukázat. Já si nedovedu představit, jak by to stačilo jen tak to říct. Vůči především teologie, abych to schrnul do několika vodů, mohla vzniknout teprve tam, kde se myslilo ve světě logů. A ve světě logů se začalo myslit ve Starém Řecku v té atmosféře prvních filozofů presokratiků. Tam to začalo. Dřív je to nedoložitelné. Podle teologie předtím, to je jako mluvit o filozofii nějakého Vláhoce nebo Konfucie. To žádná filozofie není. Podobně tohle není žádná teologie. To je nepřesné použití termínu. Za druhý, teologie v okamžiku, kdy vznikala, tak už byla konfrontována s filozofií. Nebuď bez té filozofie, ten svět logů ji nebyl přístupný. Ten svět logů se odevřel právě v filozofii. Čili teologie se s ním nemohla jinak setkat, než zároveň v setkání s filozofií. A vůči této filozofii literárně dokumentováno se nejdříve vymezovala negativně, to je stvarovala a měla obranářskou tendenci. Chtěla bránit samu sebe a víru, ale ta víra by bývala neměla tu tendenci samou od sobě, že to právě ta teologie vznikala už. Chtěla bránit... To je nesmysl toho, co říkáš. Říkáš, že nevznikla jako obrana, teda vznikla jako obrana a že chtěla bránit samu sebe. Co chtěla teda bránit? Samozřejmě, že to předmětně chtěla bránit víru. Jenže ta víra sama už byla formulována po jejím. A to znamená v závislosti na logu. Čili proto jsem říkal, že vlastně samu sebe. Ale to tam nemuselo být, že? To jsem chtěl jen vypíchnout, jak vlastně ta teologie se dostávala do takové kuriózní situace. V podstatě ta apologetika byla zaměřena na křesťanskou víru. Teda ta měla být ubráněna. No a teprve v poznání, že ta obrana je tím účinnější, čím lepší filozofie je použito, vedla křesťany k tomu, že se proti současní upadlí helenistických filozofií se začaly vracet k těm už z větší části, ne podle jména nominálně, ale věcně zapomenutejch velkých myslitevů řeckých, především k Platónu, přes Plotýna k Platónu. Takže teprve druhý krok po té apologetice byl pokus o ovládnutí filozofického myšlení jako nástroje v plánu, který je nadfilozofický. Teologie, která má své cíle, si použije nejlepší filozofie k tomu, aby ty upadlí filozofie roztrtila, pokud jsou nějak na překážku šíření víry. Šíření víry se nikdy neprovádělo, v prvních dobách nikdo neměl dojem, že by se mělo provádět filozoficky. Tady šlo o to, jak křesťanství začal pronikat do vyšších vrstev, to byly vrstvy vzdělané řecky a šíření víry naráželo na určitý předsudky filozofické. A proti těmto předsudkům filozofickým, ta víra si musela vybudovat svůj aparát, kterým ty předsudky filozofické ničila. K tomu potřebovala filozofický argument. Filozofii neporazí nikdo jinýma než filozofickýma prostředkama. Když se chce filozofii vyvracet, tak se musí pustit do filozofování. Tady trošku to mod historicky vypadalo jinak. Dějně to vypadalo tak, že křesťanství zvítězilo. A ne jako filozofie, zvítězilo jako hručí. Pak se vyrovnávalo s filozofií, ale nikdy jim nepotřebovali porážet filozofickou cestou. Protože jednak se římské imperium stalo křesťanským. Filozofové byli, pokud někde zůstali v Atenách, nebo kde než došlo ke zrušení filozofických škol, tak byli už na okraji. Ale druhá věc, takrá důležitější, že v argumentaci tam platilo slovo Boží jako hlavní argument. Takže tam, kde to filozoficky nehrálo, tak se dosadilo citát biblický. A jak to bylo na poměří? To je důležité. Čím to založíš? Třeba koncily, když jednali obou, ale je to v tom období ještě antického říjma, tak už prostě došli k paradoxu, když jednali obou, tak to vyjádřili paradoxově. Daleko předtím je Pavlova řeč na Arabádiu. Nevíme moc, než jeho vypískali. No ano, ale jak to je tam prováděno? Tam je evidentní pokus obhájit slovo Boží, křesťanskou zvěst, před stojíky a pikurejci, kteří jsou tam výslovně venovalí. No tak to je setkání s filozofií. A jasně teda Pavel jako křesťan potřeboval se s nima nějakým způsobem v tom mluvit. On se o to pokusil. Jistě nepotřeboval ještě Pavel, ale to už nepotřeboval v 3. a 4. století. Takže mně se zdá, že tady teologie panovala a filozofie se musela podřídit. A od té doby. Která teologie? Teologie jako výklad písma. Výklad písma existoval už dávno, teologie ještě nebyla. Ale to panovala, to rozhodovala podle mě osadu. A od té doby se panuje to, že si... Nebyla teologie, mluvíme o teologii, ne? O výkladu písma. Dobře, ale důležité je podle mě osadu, že od té doby panuje ten zvyk, že si teologie veme nějaký aparát z filozofie, ale v podstatě to není důležité, může ho různě pokrucovat a pokrucovat, protože důležité je něco jiného. A je nakonec jedno, když to logicky, jak filozoficky, když to vypadá divně. Od teologii to nevadí prostě, protože... Podle toho, který teologii? Teologii, která... Ty nízký, pragmatický a takový druhořadný teologii to nevadí. Ale teologie vždycky... A vždycky tady byly velký teologové, který to vadilo a pokoušeli se, seč mohli to dát do pořádku. Ale vždycky tady platí, platilo a ještě platí, že teologie je především výchlad písma. Výnutěk špičkové. Naposledy to ještě má slonček. Takže... A to tam... To tam... A ještě možná... A umíme o tehnice. Ale začátky... O tomhle se tam násilí, jak si hovorím. Co tady panovalo a filozofie se používala jenom tak, jak si, když bylo potřeba. No co to znamená? No, protože... Teologie už mluvila zvíry k věřícím, a ne k filozofům. Mluvila k věřícímu lidu. A tam je nějak jedno, jak se to řekme, jak to, jak to, jestli to sedí... A pak začala proníkat do těch vyšších. Tak a tam už to jedno nebylo. Naopak to bylo k smíchu. A to se mně příště řekli Pavlovi. A... Promiňte, já jsem úplně... Můžu vás vydat předstávka? Předstávka. Prostě se mně zdá, že... Teologie se ustavila jako pravda písem. A od té doby si používá filozofii právě jako služku. Která nemůže proti pravdě písem stát. Naopak, ale písmo může. To panuje. To bylo dobře možné, když celý svět byl přestranský. Ale zase je to v situaci, kdy celý svět přestranský není, tak se ta otázka zase... Zase je to pochybný. Ale tady se znova nabízí to řešení, které nabízí ten Heidegger. Prostě to je... Teologie je myšlení, který vychází samou. Reflektuje zvíry, je pro víru. Myšlení zvíry pro víru. A může mluvit, jak chce. Může používat kategorie filozofický nebo vědecký. Jaký chce. Protože mluví zase jenom k věříci. Nemluví ke světu. Nemluví k filozofii. Na tom něco je? To potom, kdyby jsme na tomhle zůstali, pak bychom ten problém neměli a měl by jsi ho jen ty, protože pak jsi schizofrenik, protože byste i filozofem a věřícím křesťanem. Je to tvůj problém a ne náš. Co jsi vyslovil teda s kvostnou věc. Odhalil s tajemství teologie. Jiná věc je, to už nechám. Ale k tomu, k té reflexi, která tady hájí, to je to, co by mělo být teď to společný, filozofii a teologii, a ta reflexe by byla stejná, protože to je myšlení logů. Kdyby to bylo rozděleno, tak může existovat taková jiná reflexe, reflexe teologická, která byla by jiná. Byly by zvíry pro víru, byla by pokroucená. Co se týče toho vzniku, tak to nepochyblíváš pravdu, vzniku teologie jakožto teologie, ale přeciť bylo ještě, už před logem, před filozofií, to nebyla přeci to myšlení proroků, nebyla přeci jenom mytologie po formální stránce, a že tam reflexe, filozofická to nebyla, ale bylo tam přeci, jak u proroků schrnutí tradice, překonání tradice, u Ježíše je schrnutí tradice a překonání tradice, jakým způsobem. To není mítický myšlení, nějakým způsobem, nějaká reflexe, to přeci reflexe je, ale zřejmě ne filozofická. A co to znamená teda? Je možno při tom všem ještě pojem teologie rozšířit a ukázat, že do teologie patří kromě reflexe čistě filozofické, taky filozofické, taky reflexe, která je jenom nějaký refleší, jako francouzský refleší, že do ní patří tvorba, nějaká tvorba zvíry, toho všem nechávám, toho všem nechávám jenom tak jako naukaj. Prostě, že do ní patří nic než jenom ta reflexe, která by byla stejná a společná ve filozofii a v teologii. To záleží na tom, jak se sama teologie rozšíří. Všimni si, takžka instinktivně, jak Jakub, tak ty, hledáte v rozvoz střední pojmu. No i ty vole, nic si ho nezbývá. To ale nejde, to se tak ukecá na jeden večer, ale perspektýva, přece to je situace, v které jsme, a ta žádá řešení, ne zakecání. Co nám pomůže, že si začneme tady vyprávět, abychom zapomněli, že se blíží potopa. Prostě tady je potřeba něco vykonat. Jediná perspektýva je, říct alternativu, a ne rozvoz střední kontůr. No ne, tak rozvoz střední jde o to, jak si pro budoucnost vycházet z nějakého, řekněme rozvoz střední. Ale ne je tak, že se věci zakecají. Je to připadá, že jak jsi mluvil o tom, že to je filozofická záležitost, a že teologii do toho tak moc, jako není, protože mluví věřící k věřícím, tak, že to je... Já jsem to konstatoval jako fakta, ne? Ano. Že to je dost podobné, jak se lidstvo až do sud chová, třeba k ekologii, k životním prostředím. Dokud se to opravdu nezačne rozkládat, a kdopak to opravdu nezačne ohrožovat existenci každého člověka, tak nikdo neví vážně, že ta příroda se hroučí. A ta teologie pozná, že bez té filozofie nemůže být, až ta filozofie se začne úplně hroučit. Samozřejmě filozofové nemůžou si tenhle luxus dovolit a takhle to teologu demonstrovat, takže se na teologii vykašlou a budou si tu novou filozofii muset postavit po svým, a teologové zase pak budou kopčit. Je teď obrovská příležitost, když je taková, před sebou máme obrovskou změnu celé myšlenkové atmosféry, celého zaměření těch nejzákladnějších struktur myšlení, a já nevím, čeho všeho, do toho je možno zasáhnout. Tam je možno teď uložit jako zrnka určitý věci, z kterých pak vyrostou veliký stromy. Ne. Filozof... To je věc filozofů. V teologii se tohleto říká, tam věřící hovoří s věřícíma, bo ty stromy vůbec jim není. No a kýzdovníčka. Slepo tam neuvěřit. Můžu? Ano. No, myslím si, že se tady pracuje s některými pojmy, které je údajně v ostré vydání profilované. A vůči mě muž, samozřejmě každá myšlenka vládějící to v pochybu, se zdá rozpostřování. To považuji za nedobrou známku. Právě je možno si představit situaci, že někdo používá velmi, jak si, pojmy ústální, navíklý, a často se ukazuje, že jsou prostě, já bych to pověděl, velmi problematické příklady. Můžu říct tady o teologii, neřekne se, co se teologie myslí. Vkládá se to protikladu s filozofií, s tou výzrálou, v čím místo teologie vymezovala obraně sprny. Tak k tomu bych teď otázil. Když se zeptáme celém matematika, tak pochopitelně můžeme říct s ohrem na naše dnešní znalostí matematiky, že to osáhly obory čísel přirozených a tak dále, jako to jmenovalo všechno. A konce toho, tak říkat, není. To je stav matematiky v 20. století a my přece víme, že historicky, jak si ten název matematika můžeme použít i pro obor myšlení, velice skromnější podoby, takže skoro takových jenom izolovaných matematických poznatků. A už tam můžeme říct něco o matematiku. Něco podobného. Samozřejmě teologie dnešní má daleko širší závěr a zabývá se prostě pro obsahy, které jsou nesumnatelné třeba s dím, které uvažovali apologeti. A přesto si myslím, že musíme jít ještě dál a můžeme odpovědně zpatřovat začátky teologie, myšlení teologické už třeba v tom každoročním zvyku, kdy ten otec izolovanskéj prostě musel té rodině vykládat o velikoncích, o vyvedení z lidů Egypta. Zcestné, když si představíme, že také prostě učil to své děti, musel tedy také v tom rozhovu učit otázkám, jestli hospodin bude mocnější než ten faroproblem moci světského panovníka a moci hospodinového. A to jsou přece takové drobné, samozřejmě teologické črty, nebo nebo jak bych to nazval, prostě výsledkem zamišlení nad tím příběhem, to už není ten příběh, je to zamišlení nad tím, pokus o srovnání, analogie, vypsání v čem spočívá moc hospodinová oproti to moci panovníka, toho despovy egyptského. Prostě chci říct, že o teologii můžeme hovořit v nejpracovanější systematické podobě, ale jsou také prostě ve starém zákoně, novém zákoně a co víme, existují tři reálii, hrabínský škol, exegetický řad a teologický. Víme, že prostě se těmito problémy zabývaly v době, kdy prostě existovala filozofie v pokleslém vydání, i ta filozofie elitní a často se tyto reflexe odbíjely nezávistem, vůbec si ani neznali, protože zpět v té palestině prostě znali tyto problémy, to znal Filóf Alexandrý, ale v palestině samotné ne. Čili chci tím říct prostě, že když se to formuluje tak, že teologie mohla vzniknout jen ve světě logů, no tak je to třeba jak hro, neříká se, co se vyzví potom teologií a myslí se jaksi logos, myšlení na distanc, podstup a tak dále. Zdá se mi to, že to historicky prostě neodpovídá. Že to je teze, tedy teze takové systematické povahy, ale historií to málo co činit. Prvky teologického myšlení jsou prostě reflexy na příběhy, reflexy na vlastní zkušenost výry, je to kdybych řekl, reflexy na kultický život, kdy se to bogatilizovalo, kultu, kde je účtění událostí, oběť. Prostě kněžské školy reflektovají, co to je oběť. Oběť je úžasná variéta, jaké oběti jsou, jaký smysl mají, k jakým účelům jsou. To přece je při nejmenším rudimentární teologie, to prostě o tom názeří, že to není teologie. Čiže to má námítka do tímto směrem. Ta druhá. Bylo řečeno, že se v teologii vyujezovala prostě jenom o braně, a citovala si tam smysl z epištoly. No, v epištole Kekorinský, myslím, druhé je, nebo je to filipenský, nevím, prostě je velice krásná věta, že z zakořenění slunce v lásce a otud z tohoto živlu máme poznávat hlubokost, širokost, že to se dá interpretovat, že v této perspektivě je nám právě přikázáno reflektovat všech zod veškerou skutečnosti. No to vůbec není obraný, to je naopak velmi ofenzívní, velmi jaksi pozitivní, není v tom žádná jaksi třeč. Obraný, protože je to program. Vlastně výzva, přístupu základnímu, v němž prostě veškerenstvo je viděno pod jistým úhlem, který teda, myslím, že je nosné. No, a samozřejmě v pozadí té naší diskuzie také, co je víra. Že ty formuluješ víru jako otevřenost. V tom absolutním Eberlingovském slováčském historii, já to tady teď už ustavu polemizm, tady v tom textu, to prostě je, po mém slovu, nedostatečné. K víře patří také jisté obsahy, které samozřejmě teologie vidí jako výsledkem, nebo tedy jako to, co je potřebí reflektovat, vážit, srovnat, uvést, myslím, že je to jistý systém, nebo tedy řád. Ale výraň historické, až k toho Brahama, kterého rodice rád cituješ, není prostě jenom ta otevřenost, když je zároveň také spojená s jistým viděním, nebo s jistým to, co je před námi, k čemu jsme voláni. To je samozřejmě věc, která s výrou souvisí, není sněhožen osudě světa v tom smyslu, že výra by se tím stala čistě tou naukou o těch obsazních. To je věc samozřejmě historicky proměná, protože zdroj výry nás vždy volá k novému poslání. Ale není to prostě kulisa, jaksi jenom zaměnitelná kdykoliv, nebo striktně oddělitelná od výry, jako otevřenosti výbrž kní, patří způsobem, který nám přinejme čímž znemožňuje mluvit o výře pouze jako otevřenosti. A ještě bych taky chtěl říct k té historickému zařazení. Už ty ocele jaksi k 2. století měly různý vztah, neopičeně přejní vůči filozofii, jiní byli vůčini velmi nevrlí, že odmítaví. Ciprian a ten Trojář, cože? Tertuliana. No dobře, ale na druhé straně Ciprian byl, nebo krestělí, je tam celá řada oců, kteří samozřejmě interpretovali filozofii z těch výšin a považovali za potvrzení toho, co vlastně teologie sama říká. A ve srovnání s jinými, mluvím výstavně o druhém století, protože z té formáce to vypadalo tak, jako že celý ten problém teologie a filozofie se vlastně rozvinul až teprve po 313, když se Ciprian stál kategorovi moceňskou institucií, to historicky neodpovídá. Prostě ten vztah vůči filozofii se vyvíjel od počátku, tedy předtím je novozákonní tradice, dvojeznačně. A ten obranný výrok, který ty cituješ, jako by byl takový rozhodující pro vztah filozofii, no ten je přece možno interpreta taky, že to byla obrana určité pokleslé filozofii, ne určité navýši. Čili není to určité filozofii vůbec, nebo je to určité, která teda skutečně je... No, to je nasilná... Přepravená filozofie podle živlů světla, a to znamená... Podle těch jímenů, podle té filozofie, která teda myslí v jímenových kategoriích. No, to přece skládný. Tu dneska my taky považujeme za pokladů. No, ale to tenkrát žádná jiná byla. Jak to, že tenkrát jiná žádná byla? Tenkrát přece byl zná, vlastně už byla dávno platonská, dálica, jak to, že nezvládneme? No, dobře, tak podle živlů světa. Myslíš jako, že už Pavel znal Platona? No, to já nedohudu posoudit. Taky otázka z tebě, když to je, jestli to vůbec... jestli Pavel je autorem, to je jiná věc. Ale fakticky, že prostě... Tak fakticky, prostě... Kterou filozofii měl na mysli písatel tohoto dílku, podle živlů světa, to nasvědčuje tomu, včasně, včasně, to je pokreslé. Já mám v tom, že to je vřímané. To myslím, že na té útělky tady bylo problém. Prostě... No, já myslím, že... Tam je to proti výdchům a básním, že... Čili, zdá se mi, že prostě se problém koncentruje na otázky, co to je teologie, co to je díra a co je to myšlení logu. Prostě ty máš už tak vypracované, až skoro se mi zdá, už jako intaktní myšlení v těchto věcech, že prostě už jako nepřipustíš, že by tomu mohlo být jinak. A už se ti všechno zdá, že potom je to střelání po líně. ...kontext, že ten, kdo ho říká, má nějaké pojetí o moci, o pánství. Že to je schopen srovnat, odlišit, že... A že tím přivolá ná pozornost k příběhu ježišovským, kde pánství Ježiši, to pánství, o které mu jde, prostě je v konfrontaci s jinými nároky, nebo s jinými mocenský nároky. A to přece je formule, v ní se zračí a jisté vědění...

Strojový, zatím neredigovaný přepis