Kdo vlastně mluví, když je něco řečeno (ad S. IJsseling; Homér, proroci)
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
22.11. řeč retorika. To jsem vám říkal, ty kapitoly, jak jde po sobě, některých zajímavostí v tom materiálu, to jsem se zmiňoval. Minulé tedy v průběhu všech těch zkoumání, říká, stále jsme měli v mysli, já jsem to nepostředně četl, to vypadá chvílema úplně jenom v tom historickém materiálu, ale je dobře, v průběhu všech těch zkoumání nám pořad kvěla na mysli, centrální otázka, co se skutečně děje, co se odehrává, kdykoliv je něco řečeno. Odpověď na tuto otázku má mimořádný význam, mimořádnou důležitost pro celou řadu dalších otázek, jako například, co to je literatura. Dáme si vždy dohromady, ta otázka, co to znamená, když je něco řečeno, ať už slovně, ústně, anebo když je něco napsáno. Co to je literatura? Co to je, když básník napíše báseň nebo když romanopisec napíše román? Co to vlastně je? Porozumění tomu, co to je literatura, předpokládá, že víme, co to je, když někdo něco řekne. Ale to tež platí nejen o literatuře, ale co to je filozofie. Filozofie taky je jen tam, kde někdo něco řekne, napíše. Když něco myslí, tak to taky říká. Třeba jenom sobě. No a všem, protože, když někdo něco řekne, to vždycky znamená, že tam je člověk. Žádný zvíře nemluví. Tím méně věci, že i když přeneseně metaforicky o tom můžeme se tak vyjadřovat. Tak to znamená, co to je člověk. Jehož ústy je něco řečeno. To to znamená, že je něco řečeno. A co to je ten člověk, který vždycky u toho musí být. Co to je? Mluvící mitost. Jak definoval mimo jiné Aristoteles také člověka. Aniž bychom chtěli vdávat nějakej vyčerpávající přehled, tak přece jenom můžeme uvést řadu aspektů, které jsou velmi podstatné pro odpověď na naší centrální otázku. A tahle závěrečná kapitola se chce zabývat otázkou, kdo, ta centrální otázka byla, co vlastně se děje, když je něco řečeno. A tahle závěrečná otázka to specifikuje a tá se, kdo je vlastně ten promlouvající, kdykoliv je něco řečeno. A nebo kdo je vlastně ten píšící, kdykoliv je něco napsáno. Kdo je tedy mluvící? Kdo je ten, kdo mluví? Kdo je ten, kdo píše? V první instanci samozřejmě je ta odpověď na první pohled celá evidentní, je to člověk a jenom člověk. Jenom ten může mluvit a psát. Zvířata a stromy, anděle a bohové mohou pouze mluvit. Ale pouze v pohádkách, v povídkách, v historkách, které jsou vyprávěny lidmi. Snad věci mají, mohou nám něco napovědět, něco říct. Snad je pravda, že nebesa vypravují slávu boží, ale toto, že mají něco říct, že nám něco mají říct ty věci, a nebo to vypravování slávy boží, jak to máme v Biblii v Jalmech, k tomu může dojít jenom prostřednictvím lidského slova. Člověk mluví a jenom člověk mluví. Otázka, ten vlastní problém ovšem je, co se tím přesně myslí. Abychom formulovali otázku jiným způsobem, dochází k tomu, že vznikne text a nebo nějaká promluva. Co to je ve skutečnosti? Text, promluva, literární díl. Moderní filozofie subjektivity od Descartes až po naše dny považovala za samozřejmé, že člověk je subjektem své vlastní řeči, svého vlastního promluvání. Pro něho je to člověk, který je původcem svých myšlenek a pánem a mistrem slov tyto myšlenky vyjadřuje. Je to on, kdo je ústředním středem promluvání. Pro mnohé současné filozofy inspirované Marksem, Nietzschem a Freudem a možná i Heidegrem, to už dlouho není samozřejmé. Podle nich je člověk jako subjekt zdaleka původcem svých vlastních slov. Zdroj, z něhož prýští vzniká, z něhož se vytváří promluvání, je rozdílný od uvědomění, od vědomí. Krátce řečeno, člověk není pánem ani mistrem ve svém domě. Mnoho filozofů považují subjektivitu a vědomí za produkt výsledek promluvání a za účinek řeči. Mnoho filozofů považuje subjektivitu a vědomí za výsledek promluvání a důsledek nebo efekt řeči. Vzhledem k tomu, že o tom už bylo diskutováno, necháme filozofy zatím stranou a přihlédneme k promluvajícím par excellence. Totiž k prorokům a k básníkům, kteří pravděpodobně vědí daleko lépe než kdokoliv jiný, co vlastně znamená promluvat. A teď má tady odstavec asi na půl stránky o profetismu a pak pokračuje o Homérovi a tam neznatelně přejde do toho, jak rozuměli řekové promluvání a jak to interpretovali. A odtud najednou skočí, cituje Heideggera a ukazuje, jak se tím letím inspiroval. A potom tady má další citované autory Stefana Mallarme, potom podstatně se zabývá Foucaultem a pak tam ještě má nějakýho Bachtina, který upozorňuje na filozofii dialogu Bubra, Rosenzweiga, Rosenstocka, Hysyho, Ebnera a tak dál. Tak to jenom, aby do budoucna bylo vidět, jak to jde. A my dneska se budeme věnovat tomu dvojímu, totiž Homérovi a prorokům. Já to převrátím, protože ten Homér je poměrně jednoduchý, tak to odbídeme. A pak se budeme zabývat těma prorokama, protože u těch proroků ku podivu se toho najde hodně. Tak z toho Homéra nebudu hledat těch míst víc a zůstanu jenom u samotného začátku celkem vám známýho Iliadia Odyssey. Hned na samém začátku v Iliadě čteme tato slova. O hněvu Pelejovce je to v překladu Vaniornýho, bylo by potřeba se tím zabejívat řecky, ale já to řecky nemám po ruce a celkem to není tak důležité, můžeme se k tomu třeba vrátit. Tady totiž ten překlad, který on cituje, on cituje jenom Odiseu, ten překlad anglický, který používá, je trošku jinej, já se k tomu pak dostanu do připomenu. Tak tady Iliada začíná takto. O hněvu Pelejovce o bohině Achila zpívej. Čili bohině zpívej o hněvu Achila. Na počátku je výzva, aby bohině, to jest muza, aby zpívala pravděpodobně muza. Je možný ovšem, že lidi napadá, že možná šlo o jinou bohině. Je to jedno, ale důležité je, že básník začíná svůj epos výzvou bohině, aby ona zpívala. Necítí to jako svůj vlastní zpěv. Když začne zpívat, tak žádá bohině, aby byla při tom, aby jeho ústě ona zpívala. Podobnou výzvu má na začátku Bodisei. Tam čteme, o muži s chytralém můzo mi vypravuji, který se mnoho nabloudil světem, když po svátou vyvrátil troju. Tady je pravděpodobně překladatelská licence, se mu tam hodilo to dát, to my. To je blbost. To tam nemá být. Tam by mělo být, o muži s chytralém můzo vypravuj, který se mnoho nabloudil světem. Ne, my vypravují. Měl vrazit jinou slabiku. Tady nejde o to, aby jemu vypravovala. On přece to povídá. Jde zase o to, aby muza, tady je vidět muza. Tak tady je jasné. O muži s chytralém můzo vypravuj. Zase výzva, aby muza se přiznala k tomu, co on tady říká, nejenom přiznala, ale aby ho použila ve svých službách, aby to, co on říká, říkala muza. Někdy později se takováhle věc například u Vergila stala literární fazónou. Ale tady to jistě má funkci daleko podstatnější. A teď to srovnání toho překladu. Tady, když je citovánej Homer, říká, že není to oslovení muzy, tady je the hero of the tale, which I beg the muse to help me tell. Čili je to tale, povídání, vypravování, při kterém prosím, říká Homer, prosím nebo žádám muzu, aby mi pomohla vyslovit. Help me tell. Aby mě pomohla to vyprávět. Čili tady je překlad poněkud jiný, muzo vyprávěj, ale žádám tě muzo, abys mi pomohla vyprávět. Bylo by potřeba se podívat do toho textu, ale každopádně jedna věc je jasná, totižže básník tady nemá ten dojem, že si vymýšlí, nemá dojem, že dává na papír, on říkal, že to vypravoval při brnkání na loutnu, ale to vyprávěl posluchačstvu. Nemá dojem, že by to sám tvořil. Dokonce má obavu, aby to nebylo jenom to, co by sám vytvořil. A volá na pomoc muzu, aby ona sama skrze jeho slova vypravovala. Aby to byla ona, která to všechno ukazuje. Má dojem, že sám nemá tolik sil, že není tak dobrý, že zdaleka nemůže si dělat nárok na to, že by to všechno tady lidem vyprávěl, jenom pod podmínkou, že muza bude stát po boku, že taho bude inspirovat, odtud inspirace básnická. Každý básník má dojem, že musí čekat, zaslechnout, musí být o sloven, musí mu něco napadnout. A ne to, že to sype z rukáku. Ne, že to vlastně vyrábí. A tohle je přítomno v tom starým Homerovi. A jistě by se tam našli vevnitř, to znamená to prostě prolistovat z toho lediska nebo eventuálně najít nějakou knížku, která se tím zabejívá, že by za nás už udělala, kolikrát to tam je a tak dále. Jistě těch výzev tam je hodně, já jsem našel jenom ty, ale je zjevný, že tenhle ten prastarej básník, o jehož osobnosti nic nevíme a který vůbec neměl tendenci sám v tom vystupovat. Jako dnes básníci se chtějí vyjádřit, chtějí se realizovat ve svých verších. On nechtěl, on chtěl, aby muza se realizovala v jeho verších. Tak tohle je velmi podstatné. Básníci, můžeme to říct obecně takhle, nebo aspoň básník Homer, chápe své promlouvání, své vyprávění jako pouhou asistenci. Něčemu autoritativnějšímu. Vyprávění nebo promlouvání autoritativnějšímu. Totiž vyprávění muzy v tomto případě. No a teď se podívejme, jak to je. Zase Aisling tady při tom výkladu o prorocích, tak tam mluví všeobecně o prorocích. Já to pak ještě si k tomu vrátím, co on tam o tom říká. A skutečný citát je tam jedině z Matouše. Ani necituje žádného proroka. A tak právě proto jsem si myslel, že bude dobré si to zpřítomnit. Jsou taková tři nejslavnější místa z proroků. Jedno je z Protoíza Jáše, druhý z Jeremiáše a třetí je z Ezechíle. V Protoíza Jáše je to v šesté kapitole. Celá šestá kapitola je, mohli bychom říct, jakousi metaforickou reflexí. Nevím, jestli toho slova lze užít. Myslím, že to budeme chápat jako reflexi, ale ve skutečnosti to je něco jiného. Jak to posloucháme, tak už to členíme svým myšlenkovým aparatem. Takže musíme si být velmi bedlivě vědomi, co tam skutečně říká a co my do toho vkládáme. Je to nějaký proto-reflektivní způsob, v němž se prorok uvědomuje svou vlastní situaci. Je to taková objektivace něčeho, co stojí zatím. To je zjevná záležitost. Je to ten zvláštní způsob, který i v tom podání ukazuje prolomení mytického způsobu myšlení. Protože v mýtu vždycky šlo o identifikaci. A tadyhle, docela zvláštním způsobem, ten prorok je rozpůlen, rozpolcen. Kus z něho je k ničemu a kus z něho je k nevíře pozdvižen, aby se stal nástrojem boží. Taková zvláštní rozpolcenost toho, jestli vědom své naprosté neschopnosti a nehodnosti, a zároveň toho, jak je vyzdvižen, vyvolen mezi ostatními. Nezaslouženě ví o své neschopnosti a zároveň se tomu oddá, se tomu poddá, podvolí, protože tady je můle vyšší a on i když ví o té své neschopnosti, to je vlastně prvek reflexe, tak zároveň ví, že on tady není ten důležité, že je pouhá hlásná trouba. Tak tam v té šestné kapitole už to, že to datuje, je velmi pozorohodné. To nenajdeme u Homéra nikde, to nenajdeme u básníků těch starých. Tady to začíná tím, léta, kteréhož umřel král, uzijáš, viděl jsem pána sedícího na trunu vysokém a vyzdviženém, a podolek jeho naplňoval chrám. Datování to. Serafinové stály nad ním. Šest křídel měl každý z nich, dvěma zaklýval tvářstvou, dvěma přiklýval nohy své a dvěma létal. Jak dlouho to zůstává časové určení. Teď ty kulisy, všechno je to objektivované. A volal jeden k druhému, říká je svatý, svatý, svatý hospodin zástupu, plná je všetka země Slávieho. Tady vidíme tu vystavěnou scénu. A pohnuli se po dvoje veřejí od hlasu volajícího, a dvům plný byl dýmu, takže viděl, slyšel a ještě čuchal. Všechny smysly plný, takřka ohlušený. I řekl jsem, proti té veliké objektivaci té scény, najednou tady je on sám. A řekl jsem, vidíte tu scénu, malý červíček, mě všechno vidí. I řekl jsem, běda mě, již zahynu. Protože jsem člověk, poskvrněné rty mají, k tomu uprostřed lidu rty poskvrněné majícího bydlím, a že krále, hospodina, zástupu viděli oči mé. Vztěšen, protože se necítí vůbec zhoden, jak je to možný, že nějakým nedopatřením se stalo, že najednou on tohle všechno vidí. To není prozrak lidskej. Krále, hospodina, zástupu viděli oči mé. Běda mě, již zahynu. I přiletěl ke mně jeden ze serafínů. Má je v ruce své uhel řežavý. Kleště mi vzatý z oltáře. Vzpomínám si, že tohle někde rádl snad, tak vykládá, co to je vlastně zjevení. Říká, že přijel takovej přírodec, tak říká, že tady byl chrám. To je jasný. Chrám velkej. Teď tam podolek, naplněnej podolkem božím. Co to je? Bůh je mimo. Teď tam přiletí někdo s křídlami. Má kleště. Kleště to je taková zjevení, že se popisuje kleště najednou. To je neuvěřitelné, co tam ty kleště najednou ve zjevení mají co dělat. A v těch kleštích, pojažd by si spálil seraf, by si spálil ruce, tak má v kleštích uhel řežavý. Aby se nespálil, tak to má v kleštích. A dotekl se úst mích a řekl aj hle, dotekl se uhel tento úst tvých. Už ta pozoruhodná věc. Si něco stane, ale aby to opravdu se stalo, tak to zároveň musí být doprovozeno vyšknutím toho výroku, že se to stalo. Ptavte si, jak je to stavěný. Dotekl se úst mích a řekl aj hle, dotekl se úhel tento úst tvých. Nebo odešla nepravost tvá a hřích tvůj zhlazen jest. Čili on ještě nepřišel vlastně tváří v tvář samotnému hospodinu. A i prostě nějakej ten podomek boží tam přišel a oprášil a očistil a umyl, aby nebyl tak zahnojený, jako člověk normálně bývá. Čili musel se na to nějak připravit. Za pomocí uhlí a kleští a tak. A potom slyšel jsem hlas pána Škoucího. Čili předtím viděl ta pána sedícího na trůnu. Viděl, to je fakt. Ale na trůnu vysokém a vyzdviženém. A podolek jeho naplňoval chrám. A pak už tam jenom serafínové odlítali a každé jich šest křídel. A teprve potom slyšel jsem hlas pána Škoucího. Koho pošli? A kdo nám půjde? Tohle je taková velmi zajímavá... K tomu se vrátíme v dalších prorokstvích, protože ne každej prorok reagoval stejně. Izaiáš tím byl tak zaskočen, že je to vlastné dítě. Okamžitě byl pro a prohlásil. I řekl jsem, a já pošli mne. Ale ne každej prorok to takhle odpovídal. Víme, že Mojižiš například se velice cukal. A my se dostaneme dneska taky ještě. Ale je to zvláštní, ten hlas boží. Je takový nerozhodnutý. Ten prorok ho slyší, ale slyší ho jako otázku. Koho máme vlastně poslat? To je ještě nepřijatá výzva. To je výzva, která se teprve orientuje, kam by se měla obrátit. Koho pošlu? A kdo nám půjde? Není tak jednoduchý, jenom poslat. Aby ten, kdo je poslán, šel taky. A kdo taky půjde? I řekl jsem, a já pošlim ne. Důležitá věc je, že ještě v ten prorok vůbec neví, odkud jde. To je všechno jen scéna, to jsou kulisy, to jsou zvuky a smrdy ve vidění. Tam je jenom ta výzva. Ty máš, jak říká Rádl. Ten říká, co máš? Ten prorok prostě má před sebou výzvu, koho pošlu a kdo půjde. On se přihlásí. Ještě vůbec neví, k čemu. On je ohromán, nebo přímo ohromen. Je schromen. Je zdrcen. Protože hospodin mu říká, on pak řekl, jdi a rci lidu tomu. Slyšte neslyšíce. Promiňte. Slyšíce a nerozumějte. Hleďte hledíce a nepoznávejte. Zatvrť srdce lidu toho a uši jeho zacpej. A oči jeho zavři, aby neviděl očima svýma. A ušima svýma neslyšel. A srdcem svým nerozuměl. A neobrátil se. A nebyl uzdraven. To je drtivé poselství. Koho poslu a kdo mi půjde? On se přihlásí a teď má jít s tímhletím. Ta věc je takhle dramatická, protože on neříká to, co ho napadlo. On je tím srdcem, on je tím přepadem. Jeho to ničí. On má vyřídit něco, čemu sám se protiví, co se zdráhla učinit, co je mu hluboce proti mysli. A on tomu nevěří. Jeho otázka, když má tohle za cíl, je nejak dlouho. Až dokud, pane. Protože není možné, aby tím to končilo. I odpověděl, dokud nespustnou města. Tak, aby nebylo žádného obyvatele. A domové. Aby nebylo v ní žádného člověka. A země docela nespustné. A nevzdálí hospodinu šalikého člověka. A nebude dokonalého spuštění uprostřed země. Dokud ještě v ní nebude desateré zhouby. A teprv zkažena bude. To je drtivá odpověď. Tomu nechce věřit. Myslí si, tak to bude jen takové jako na pomenutí. Jako dočasná nějaká. Až nezůstane kámen na kameni. Přece ta země, která bude spuštění, místem spuštění, místem zhouby, přece má jakousi perspektivu. Totiž símě svaté je podpora její. Jakož ono jilmoví a jako doubí onoho náspu podporou jest, tak símě svaté jest podpora její. To jediné, co nebude zkaženo, co nebude zahubeno, to je símě svaté. Z té země nezbyde kámen na kameni. Tady vidíme především na tomhle příkladu, že ten prorok se nechá ukecat, tak říkající, se nechá strhnout. Ta výzva ho docela vcucne a on je hotov jít, jenže se to představuje všechno jinak. Prorok svaté je drtivej a on i to ještě je ochoten brát, pokud to bude něco dočasného, pokud to bude něco jenom jako nějaká pohrůžka. A teď dostane tu nálož pekelnou, šárná pohrůžka. Tady bude dokonalý zpuštění. Co obstojí? To je to símě svaté. A to obstojí jako ono jilmoví a jako doubí náspu. Představte si, že je tady jakýsi násep a teď přijde povodeň, příval, prout obrovský a celou tu násept, celý ty břehy, rozerve voda a rozleje se všude. A z toho náspu, z toho zvyvýšeného břehu, z těch hrází nezbyde vůbec nic, jenom tam zůstane to doubí, který to prorostle. A voda bude týct zkrz. Tak to teda opravdu si ten prorok nevěděl. Opravdu si ten prorok nevymyslel. Tady je přímo ukázáno, jak ten prorok se dává k dispozici. Má sice dojem, že když něco vidí tak velikolepího a tak obrovitýho, takže je odsouzený. Ví o sobě, že je pouhej člověk a tohle neměl vidět. A najednou slyší výzvu. Zřejmě tu výzvu nelze slyšet dřív, než jsme očištěni. Ale slyší každej. A na tu výzvu, která je nepředmětná, se přihlásí. A teď dostane zabrat. Když se přihlásí, dobrá ale, tak takováhle struktura tam je. Podívejme se na druhou věc. Jak je to u Jeremiáše. Tam jsou to věci jiné. Jeremiáš se víc brání. Ten není tak nakloněn to hned zbaštit. Ten se nenechá hned na udíčku chytit. Vymlouvá se. A také to, čím je pověřen, tady vypadá trochu jinak. Není to to ohlášení naprosté zhouby. Je to trochu antičtější. Je tam kus hrdinství. Uvidíme. To je v první kapitole. Slova Jeremiáše syna Helkijášova z kniží, kteří byli v Anatot v zemi Benjamín. Určený časový, a určený prostorový. K němu se stalo slovo hospodinovo. To je další věc. Slovo hospodinovo není výrok. To není něco, co se děje. Stalo se slovo hospodinovo. Za dnů Joziáše syna Amónova, krále Juckého, 13. léta králování jeho. Byl i za dnů Joziášova, krále Juckého, až do vyplnění 11. léta Sedechijáše syna Joziášova, krále Juckého, až do zajetí Jeluzaléma měsíce 5. Stalo se pravým slovo hospodinovo ke měřkoucí. Dříve, než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tě. A dříve, nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě. Za proroka národů měl jsem tebe. To je velice podstatná záležitost. Když hovoří, oslovuje hospodin proroka, tak začíná od Adama, tak říkajíc. Ukazuje, že ten prorok tady nestojí nahodile. Že jsi ho nevybral jen tak, že by někde popad někoho, ale že jsi ho připravil. Dříve, než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe. Dříve, nežli vysšel z života, posvětil jsem tě. Za proroka národů měl jsem tebe. Nic víc. I řekl jsem. On už něco věděl. Že mě musel něco vědět. Ach, panovníče, hospodine. Mluví ti nebo dítě sem.
s1.flac
====================
22.11. řeč retorika. To jsem vám říkal, ty kapitoly, jak jde po sobě, některých zajímavostí v tom materiálu, to jsem se zmiňoval. Minulé tedy v průběhu všech těch zkoumání, říká, stále jsme měli v mysli, já jsem to nepostředně četl, to vypadá chvílema úplně jenom v tom historickém materiálu, ale je dobře, v průběhu všech těch zkoumání nám pořad kvěla na mysli, centrální otázka, co se skutečně děje, co se odehrává, kdykoliv je něco řečeno. Odpověď na tuto otázku má mimořádný význam, mimořádnou důležitost pro celou řadu dalších otázek, jako například, co to je literatura. Dáme si vždy dohromady, ta otázka, co to znamená, když je něco řečeno, ať už slovně, ústně, anebo když je něco napsáno. Co to je literatura? Co to je, když básník napíše báseň nebo když romanopisec napíše román? Co to vlastně je? Porozumění tomu, co to je literatura, předpokládá, že víme, co to je, když někdo něco řekne. Ale to tež platí nejen o literatuře, ale co to je filozofie. Filozofie taky je jen tam, kde někdo něco řekne, napíše. Když něco myslí, tak to taky říká. Třeba jenom sobě. No a všem, protože, když někdo něco řekne, to vždycky znamená, že tam je člověk. Žádný zvíře nemluví. Tím méně věci, že i když přeneseně metaforicky o tom můžeme se tak vyjadřovat. Tak to znamená, co to je člověk. Jehož ústy je něco řečeno. To to znamená, že je něco řečeno. A co to je ten člověk, který vždycky u toho musí být. Co to je? Mluvící mitost. Jak definoval mimo jiné Aristoteles také člověka. Aniž bychom chtěli vdávat nějakej vyčerpávající přehled, tak přece jenom můžeme uvést řadu aspektů, které jsou velmi podstatné pro odpověď na naší centrální otázku. A tahle závěrečná kapitola se chce zabývat otázkou, kdo, ta centrální otázka byla, co vlastně se děje, když je něco řečeno. A tahle závěrečná otázka to specifikuje a tá se, kdo je vlastně ten promlouvající, kdykoliv je něco řečeno. A nebo kdo je vlastně ten píšící, kdykoliv je něco napsáno. Kdo je tedy mluvící? Kdo je ten, kdo mluví? Kdo je ten, kdo píše? V první instanci samozřejmě je ta odpověď na první pohled celá evidentní, je to člověk a jenom člověk. Jenom ten může mluvit a psát. Zvířata a stromy, anděle a bohové mohou pouze mluvit. Ale pouze v pohádkách, v povídkách, v historkách, které jsou vyprávěny lidmi. Snad věci mají, mohou nám něco napovědět, něco říct. Snad je pravda, že nebesa vypravují slávu boží, ale toto, že mají něco říct, že nám něco mají říct ty věci, a nebo to vypravování slávy boží, jak to máme v Biblii v Jalmech, k tomu může dojít jenom prostřednictvím lidského slova. Člověk mluví a jenom člověk mluví. Otázka, ten vlastní problém ovšem je, co se tím přesně myslí. Abychom formulovali otázku jiným způsobem, dochází k tomu, že vznikne text a nebo nějaká promluva. Co to je ve skutečnosti? Text, promluva, literární díl. Moderní filozofie subjektivity od Descartes až po naše dny považovala za samozřejmé, že člověk je subjektem své vlastní řeči, svého vlastního promluvání. Pro něho je to člověk, který je původcem svých myšlenek a pánem a mistrem slov tyto myšlenky vyjadřuje. Je to on, kdo je ústředním středem promluvání. Pro mnohé současné filozofy inspirované Marksem, Nietzschem a Freudem a možná i Heidegrem, to už dlouho není samozřejmé. Podle nich je člověk jako subjekt zdaleka původcem svých vlastních slov. Zdroj, z něhož prýští vzniká, z něhož se vytváří promluvání, je rozdílný od uvědomění, od vědomí. Krátce řečeno, člověk není pánem ani mistrem ve svém domě. Mnoho filozofů považují subjektivitu a vědomí za produkt výsledek promluvání a za účinek řeči. Mnoho filozofů považuje subjektivitu a vědomí za výsledek promluvání a důsledek nebo efekt řeči. Vzhledem k tomu, že o tom už bylo diskutováno, necháme filozofy zatím stranou a přihlédneme k promluvajícím par excellence. Totiž k prorokům a k básníkům, kteří pravděpodobně vědí daleko lépe než kdokoliv jiný, co vlastně znamená promluvat. A teď má tady odstavec asi na půl stránky o profetismu a pak pokračuje o Homérovi a tam neznatelně přejde do toho, jak rozuměli řekové promluvání a jak to interpretovali. A odtud najednou skočí, cituje Heideggera a ukazuje, jak se tím letím inspiroval. A potom tady má další citované autory Stefana Mallarme, potom podstatně se zabývá Foucaultem a pak tam ještě má nějakýho Bachtina, který upozorňuje na filozofii dialogu Bubra, Rosenzweiga, Rosenstocka, Hysyho, Ebnera a tak dál. Tak to jenom, aby do budoucna bylo vidět, jak to jde. A my dneska se budeme věnovat tomu dvojímu, totiž Homérovi a prorokům. Já to převrátím, protože ten Homér je poměrně jednoduchý, tak to odbídeme. A pak se budeme zabývat těma prorokama, protože u těch proroků ku podivu se toho najde hodně. Tak z toho Homéra nebudu hledat těch míst víc a zůstanu jenom u samotného začátku celkem vám známýho Iliadia Odyssey. Hned na samém začátku v Iliadě čteme tato slova. O hněvu Pelejovce je to v překladu Vaniornýho, bylo by potřeba se tím zabejívat řecky, ale já to řecky nemám po ruce a celkem to není tak důležité, můžeme se k tomu třeba vrátit. Tady totiž ten překlad, který on cituje, on cituje jenom Odiseu, ten překlad anglický, který používá, je trošku jinej, já se k tomu pak dostanu do připomenu. Tak tady Iliada začíná takto. O hněvu Pelejovce o bohině Achila zpívej. Čili bohině zpívej o hněvu Achila. Na počátku je výzva, aby bohině, to jest muza, aby zpívala pravděpodobně muza. Je možný ovšem, že lidi napadá, že možná šlo o jinou bohině. Je to jedno, ale důležité je, že básník začíná svůj epos výzvou bohině, aby ona zpívala. Necítí to jako svůj vlastní zpěv. Když začne zpívat, tak žádá bohině, aby byla při tom, aby jeho ústě ona zpívala. Podobnou výzvu má na začátku Bodisei. Tam čteme, o muži s chytralém můzo mi vypravuji, který se mnoho nabloudil světem, když po svátou vyvrátil troju. Tady je pravděpodobně překladatelská licence, se mu tam hodilo to dát, to my. To je blbost. To tam nemá být. Tam by mělo být, o muži s chytralém můzo vypravuj, který se mnoho nabloudil světem. Ne, my vypravují. Měl vrazit jinou slabiku. Tady nejde o to, aby jemu vypravovala. On přece to povídá. Jde zase o to, aby muza, tady je vidět muza. Tak tady je jasné. O muži s chytralém můzo vypravuj. Zase výzva, aby muza se přiznala k tomu, co on tady říká, nejenom přiznala, ale aby ho použila ve svých službách, aby to, co on říká, říkala muza. Někdy později se takováhle věc například u Vergila stala literární fazónou. Ale tady to jistě má funkci daleko podstatnější. A teď to srovnání toho překladu. Tady, když je citovánej Homer, říká, že není to oslovení muzy, tady je the hero of the tale, which I beg the muse to help me tell. Čili je to tale, povídání, vypravování, při kterém prosím, říká Homer, prosím nebo žádám muzu, aby mi pomohla vyslovit. Help me tell. Aby mě pomohla to vyprávět. Čili tady je překlad poněkud jiný, muzo vyprávěj, ale žádám tě muzo, abys mi pomohla vyprávět. Bylo by potřeba se podívat do toho textu, ale každopádně jedna věc je jasná, totižže básník tady nemá ten dojem, že si vymýšlí, nemá dojem, že dává na papír, on říkal, že to vypravoval při brnkání na loutnu, ale to vyprávěl posluchačstvu. Nemá dojem, že by to sám tvořil. Dokonce má obavu, aby to nebylo jenom to, co by sám vytvořil. A volá na pomoc muzu, aby ona sama skrze jeho slova vypravovala. Aby to byla ona, která to všechno ukazuje. Má dojem, že sám nemá tolik sil, že není tak dobrý, že zdaleka nemůže si dělat nárok na to, že by to všechno tady lidem vyprávěl, jenom pod podmínkou, že muza bude stát po boku, že taho bude inspirovat, odtud inspirace básnická. Každý básník má dojem, že musí čekat, zaslechnout, musí být o sloven, musí mu něco napadnout. A ne to, že to sype z rukáku. Ne, že to vlastně vyrábí. A tohle je přítomno v tom starým Homerovi. A jistě by se tam našli vevnitř, to znamená to prostě prolistovat z toho lediska nebo eventuálně najít nějakou knížku, která se tím zabejívá, že by za nás už udělala, kolikrát to tam je a tak dále. Jistě těch výzev tam je hodně, já jsem našel jenom ty, ale je zjevný, že tenhle ten prastarej básník, o jehož osobnosti nic nevíme a který vůbec neměl tendenci sám v tom vystupovat. Jako dnes básníci se chtějí vyjádřit, chtějí se realizovat ve svých verších. On nechtěl, on chtěl, aby muza se realizovala v jeho verších. Tak tohle je velmi podstatné. Básníci, můžeme to říct obecně takhle, nebo aspoň básník Homer, chápe své promlouvání, své vyprávění jako pouhou asistenci. Něčemu autoritativnějšímu. Vyprávění nebo promlouvání autoritativnějšímu. Totiž vyprávění muzy v tomto případě. No a teď se podívejme, jak to je. Zase Aisling tady při tom výkladu o prorocích, tak tam mluví všeobecně o prorocích. Já to pak ještě si k tomu vrátím, co on tam o tom říká. A skutečný citát je tam jedině z Matouše. Ani necituje žádného proroka. A tak právě proto jsem si myslel, že bude dobré si to zpřítomnit. Jsou taková tři nejslavnější místa z proroků. Jedno je z Protoíza Jáše, druhý z Jeremiáše a třetí je z Ezechíle. V Protoíza Jáše je to v šesté kapitole. Celá šestá kapitola je, mohli bychom říct, jakousi metaforickou reflexí. Nevím, jestli toho slova lze užít. Myslím, že to budeme chápat jako reflexi, ale ve skutečnosti to je něco jiného. Jak to posloucháme, tak už to členíme svým myšlenkovým aparatem. Takže musíme si být velmi bedlivě vědomi, co tam skutečně říká a co my do toho vkládáme. Je to nějaký proto-reflektivní způsob, v němž se prorok uvědomuje svou vlastní situaci. Je to taková objektivace něčeho, co stojí zatím. To je zjevná záležitost. Je to ten zvláštní způsob, který i v tom podání ukazuje prolomení mytického způsobu myšlení. Protože v mýtu vždycky šlo o identifikaci. A tadyhle, docela zvláštním způsobem, ten prorok je rozpůlen, rozpolcen. Kus z něho je k ničemu a kus z něho je k nevíře pozdvižen, aby se stal nástrojem boží. Taková zvláštní rozpolcenost toho, jestli vědom své naprosté neschopnosti a nehodnosti, a zároveň toho, jak je vyzdvižen, vyvolen mezi ostatními. Nezaslouženě ví o své neschopnosti a zároveň se tomu oddá, se tomu poddá, podvolí, protože tady je můle vyšší a on i když ví o té své neschopnosti, to je vlastně prvek reflexe, tak zároveň ví, že on tady není ten důležité, že je pouhá hlásná trouba. Tak tam v té šestné kapitole už to, že to datuje, je velmi pozorohodné. To nenajdeme u Homéra nikde, to nenajdeme u básníků těch starých. Tady to začíná tím, léta, kteréhož umřel král, uzijáš, viděl jsem pána sedícího na trunu vysokém a vyzdviženém, a podolek jeho naplňoval chrám. Datování to. Serafinové stály nad ním. Šest křídel měl každý z nich, dvěma zaklýval tvářstvou, dvěma přiklýval nohy své a dvěma létal. Jak dlouho to zůstává časové určení. Teď ty kulisy, všechno je to objektivované. A volal jeden k druhému, říká je svatý, svatý, svatý hospodin zástupu, plná je všetka země Slávieho. Tady vidíme tu vystavěnou scénu. A pohnuli se po dvoje veřejí od hlasu volajícího, a dvům plný byl dýmu, takže viděl, slyšel a ještě čuchal. Všechny smysly plný, takřka ohlušený. I řekl jsem, proti té veliké objektivaci té scény, najednou tady je on sám. A řekl jsem, vidíte tu scénu, malý červíček, mě všechno vidí. I řekl jsem, běda mě, již zahynu. Protože jsem člověk, poskvrněné rty mají, k tomu uprostřed lidu rty poskvrněné majícího bydlím, a že krále, hospodina, zástupu viděli oči mé. Vztěšen, protože se necítí vůbec zhoden, jak je to možný, že nějakým nedopatřením se stalo, že najednou on tohle všechno vidí. To není prozrak lidskej. Krále, hospodina, zástupu viděli oči mé. Běda mě, již zahynu. I přiletěl ke mně jeden ze serafínů. Má je v ruce své uhel řežavý. Kleště mi vzatý z oltáře. Vzpomínám si, že tohle někde rádl snad, tak vykládá, co to je vlastně zjevení. Říká, že přijel takovej přírodec, tak říká, že tady byl chrám. To je jasný. Chrám velkej. Teď tam podolek, naplněnej podolkem božím. Co to je? Bůh je mimo. Teď tam přiletí někdo s křídlami. Má kleště. Kleště to je taková zjevení, že se popisuje kleště najednou. To je neuvěřitelné, co tam ty kleště najednou ve zjevení mají co dělat. A v těch kleštích, pojažd by si spálil seraf, by si spálil ruce, tak má v kleštích uhel řežavý. Aby se nespálil, tak to má v kleštích. A dotekl se úst mích a řekl aj hle, dotekl se uhel tento úst tvých. Už ta pozoruhodná věc. Si něco stane, ale aby to opravdu se stalo, tak to zároveň musí být doprovozeno vyšknutím toho výroku, že se to stalo. Ptavte si, jak je to stavěný. Dotekl se úst mích a řekl aj hle, dotekl se úhel tento úst tvých. Nebo odešla nepravost tvá a hřích tvůj zhlazen jest. Čili on ještě nepřišel vlastně tváří v tvář samotnému hospodinu. A i prostě nějakej ten podomek boží tam přišel a oprášil a očistil a umyl, aby nebyl tak zahnojený, jako člověk normálně bývá. Čili musel se na to nějak připravit. Za pomocí uhlí a kleští a tak. A potom slyšel jsem hlas pána Škoucího. Čili předtím viděl ta pána sedícího na trůnu. Viděl, to je fakt. Ale na trůnu vysokém a vyzdviženém. A podolek jeho naplňoval chrám. A pak už tam jenom serafínové odlítali a každé jich šest křídel. A teprve potom slyšel jsem hlas pána Škoucího. Koho pošli? A kdo nám půjde? Tohle je taková velmi zajímavá... K tomu se vrátíme v dalších prorokstvích, protože ne každej prorok reagoval stejně. Izaiáš tím byl tak zaskočen, že je to vlastné dítě. Okamžitě byl pro a prohlásil. I řekl jsem, a já pošli mne. Ale ne každej prorok to takhle odpovídal. Víme, že Mojižiš například se velice cukal. A my se dostaneme dneska taky ještě. Ale je to zvláštní, ten hlas boží. Je takový nerozhodnutý. Ten prorok ho slyší, ale slyší ho jako otázku. Koho máme vlastně poslat? To je ještě nepřijatá výzva. To je výzva, která se teprve orientuje, kam by se měla obrátit. Koho pošlu? A kdo nám půjde? Není tak jednoduchý, jenom poslat. Aby ten, kdo je poslán, šel taky. A kdo taky půjde? I řekl jsem, a já pošlim ne. Důležitá věc je, že ještě v ten prorok vůbec neví, odkud jde. To je všechno jen scéna, to jsou kulisy, to jsou zvuky a smrdy ve vidění. Tam je jenom ta výzva. Ty máš, jak říká Rádl. Ten říká, co máš? Ten prorok prostě má před sebou výzvu, koho pošlu a kdo půjde. On se přihlásí. Ještě vůbec neví, k čemu. On je ohromán, nebo přímo ohromen. Je schromen. Je zdrcen. Protože hospodin mu říká, on pak řekl, jdi a rci lidu tomu. Slyšte neslyšíce. Promiňte. Slyšíce a nerozumějte. Hleďte hledíce a nepoznávejte. Zatvrť srdce lidu toho a uši jeho zacpej. A oči jeho zavři, aby neviděl očima svýma. A ušima svýma neslyšel. A srdcem svým nerozuměl. A neobrátil se. A nebyl uzdraven. To je drtivé poselství. Koho poslu a kdo mi půjde? On se přihlásí a teď má jít s tímhletím. Ta věc je takhle dramatická, protože on neříká to, co ho napadlo. On je tím srdcem, on je tím přepadem. Jeho to ničí. On má vyřídit něco, čemu sám se protiví, co se zdráhla učinit, co je mu hluboce proti mysli. A on tomu nevěří. Jeho otázka, když má tohle za cíl, je nejak dlouho. Až dokud, pane. Protože není možné, aby tím to končilo. I odpověděl, dokud nespustnou města. Tak, aby nebylo žádného obyvatele. A domové. Aby nebylo v ní žádného člověka. A země docela nespustné. A nevzdálí hospodinu šalikého člověka. A nebude dokonalého spuštění uprostřed země. Dokud ještě v ní nebude desateré zhouby. A teprv zkažena bude. To je drtivá odpověď. Tomu nechce věřit. Myslí si, tak to bude jen takové jako na pomenutí. Jako dočasná nějaká. Až nezůstane kámen na kameni. Přece ta země, která bude spuštění, místem spuštění, místem zhouby, přece má jakousi perspektivu. Totiž símě svaté je podpora její. Jakož ono jilmoví a jako doubí onoho náspu podporou jest, tak símě svaté jest podpora její. To jediné, co nebude zkaženo, co nebude zahubeno, to je símě svaté. Z té země nezbyde kámen na kameni. Tady vidíme především na tomhle příkladu, že ten prorok se nechá ukecat, tak říkající, se nechá strhnout. Ta výzva ho docela vcucne a on je hotov jít, jenže se to představuje všechno jinak. Prorok svaté je drtivej a on i to ještě je ochoten brát, pokud to bude něco dočasného, pokud to bude něco jenom jako nějaká pohrůžka. A teď dostane tu nálož pekelnou, šárná pohrůžka. Tady bude dokonalý zpuštění. Co obstojí? To je to símě svaté. A to obstojí jako ono jilmoví a jako doubí náspu. Představte si, že je tady jakýsi násep a teď přijde povodeň, příval, prout obrovský a celou tu násept, celý ty břehy, rozerve voda a rozleje se všude. A z toho náspu, z toho zvyvýšeného břehu, z těch hrází nezbyde vůbec nic, jenom tam zůstane to doubí, který to prorostle. A voda bude týct zkrz. Tak to teda opravdu si ten prorok nevěděl. Opravdu si ten prorok nevymyslel. Tady je přímo ukázáno, jak ten prorok se dává k dispozici. Má sice dojem, že když něco vidí tak velikolepího a tak obrovitýho, takže je odsouzený. Ví o sobě, že je pouhej člověk a tohle neměl vidět. A najednou slyší výzvu. Zřejmě tu výzvu nelze slyšet dřív, než jsme očištěni. Ale slyší každej. A na tu výzvu, která je nepředmětná, se přihlásí. A teď dostane zabrat. Když se přihlásí, dobrá ale, tak takováhle struktura tam je. Podívejme se na druhou věc. Jak je to u Jeremiáše. Tam jsou to věci jiné. Jeremiáš se víc brání. Ten není tak nakloněn to hned zbaštit. Ten se nenechá hned na udíčku chytit. Vymlouvá se. A také to, čím je pověřen, tady vypadá trochu jinak. Není to to ohlášení naprosté zhouby. Je to trochu antičtější. Je tam kus hrdinství. Uvidíme. To je v první kapitole. Slova Jeremiáše syna Helkijášova z kniží, kteří byli v Anatot v zemi Benjamín. Určený časový, a určený prostorový. K němu se stalo slovo hospodinovo. To je další věc. Slovo hospodinovo není výrok. To není něco, co se děje. Stalo se slovo hospodinovo. Za dnů Joziáše syna Amónova, krále Juckého, 13. léta králování jeho. Byl i za dnů Joziášova, krále Juckého, až do vyplnění 11. léta Sedechijáše syna Joziášova, krále Juckého, až do zajetí Jeluzaléma měsíce 5. Stalo se pravým slovo hospodinovo ke měřkoucí. Dříve, než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tě. A dříve, nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě. Za proroka národů měl jsem tebe. To je velice podstatná záležitost. Když hovoří, oslovuje hospodin proroka, tak začíná od Adama, tak říkajíc. Ukazuje, že ten prorok tady nestojí nahodile. Že jsi ho nevybral jen tak, že by někde popad někoho, ale že jsi ho připravil. Dříve, než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe. Dříve, nežli vysšel z života, posvětil jsem tě. Za proroka národů měl jsem tebe. Nic víc. I řekl jsem. On už něco věděl. Že mě musel něco vědět. Ach, panovníče, hospodine. Mluví ti nebo dítě sem.
====================
s1.flac
====================
Tak jako do jisté míry teda je to, já nevím jestli jsi dovedl Platonu představit, že by to mohlo takhle vypadnout, to asi ne, když to bylo asi až vřímně, tak tyhle představy panovaly, třeba ten Claudius, včera náhoda, že by to možno použít, že takový případ byl víc, ale zrovna tohle je tak aktualizovaný, tak tam jako se dozvídla věžbou, že nějak u lidé porozumějí až po téměř dvou tisících letech, že po devatenáct tisících letech. To je cosi tak do Zříckyho, to je asi v Řecku, tohleto myšlení na ty éony, ještě nebylo přítomné, alespoň asi na uvědomí, že by něco takového. A taky zejména tam Řekové byly příliš hluboký myslitelé, než aby se tak jako sami vydělili, aby na sebe mysleli, když sleduju myšlenku. To je trošku taková zvrchlost občitá, když člověk něco dělá, aby věky to oslovovalo. Jedna z největších zvrchlostí 17. a začátku 18. století třeba byl zvyk psát dopisy jiným osobnostem, jiným značním, tak aby se dali po jich smrti sebrat, po smrti obou, aby se dali sebrat, aby byli takovým důstojným literárním útvarem. Psali se dopisy pro čtenáře za 200 a 300 let. To je důstojný řad, to si přečíst, to jsou pekerní věci. Máte důjem takového teatru nedůstojního, že tam všecko je na odiv, to jsou slova, literatura. To není skutečnost. Dopis, který je skutečný dokument, vypadá úplně jinak. Tohle je poza. Ale to je jiná záležitost. Pravda je, že ten veliký říjn, že to už začínalo být dějiny, že už mysleli, tak si je to politicky, že přece kdo měl k tomu, počítat s nějakýma těma staletíma, eónama. U řeku to mám důležitost, že to tak není. Básníci si to uvědomovali, u filozofů se mi zapomíná. U básníku to zase, co jsem si vybavil, to je Vergilius. A ve Hexagii Monumentum er Merenimus. Protože do toho dal sebe. A se mi vypadalo, že tam asi něco takového je zahrnuté taky. A je otázka, jestli jsme uprávě, když říkáme, že to do toho dal sebe. Sedmej list ukazuje, že Platovci nechával tohle jako pro sebe. Čili, že se tam celým nedal. Jinak my bychom mohli, je to úníkový, to stouše hřezádo, že mluvíme ze strachu před smrtí. Ale dá se to nějak přeznačit, u těch proroků se dá říct taky, že vlastně ta řeč má záchranný charakter. On teda ten strach, to slovo strach, tady není. Já jsem to tak jako řekl ze strachu. Tady se jenom, ta otázka se klade, jestli nejsme všichni odsouzenci k smrti jako šeherzáda. A možná, že to je temný, temná záhada, temné tajemství smrti. A ani vlastně nevím, co vlastně tím slovem se myslí. A tedy tajemství, které ovládá, které vládne našemu promlouvání a psaní. Takže to nakonec není strach ze smrti, ale je to něco tajemného, je to nějaká záhada. A nemluvíme ani snad o tom, ale to je tu přítomno, aby jsme o tom mluvili. Tady tady, ten příklad ty šeherzády je, že měla co si prožít a měla za to zaplatit životem a ona se z toho vykecávala. Takže její fascinující promlouvání a skvělý ovládání toho promlouvání, ty mluvy, ars benedicendi, umění dobře mluvit, že ji přivedlo k úspěšnému překonání toho údělu smrti a zajistilo ji život odnotný. Tak ono je to jedno, jestli je tam ta záhada, jestli když spojiš se smrtí, tak spojiš se smrtí, tak zároveň se životem, tak je to záhada života i smrti. Není to teda vysloveně to ze strachu, to je vlábolení ze strachu. Přece jenom tady je formulace jedna. Snad všechno naše promlouvání a psaní chce také zabránit smrti nebo bránit před smrtí. V tom smyslu se dá skutečně i o těch prorocích hovořit. I tam má ta řeč záchranný charakter, že jde o život a život můžeš hávat na pozadí smrti. A taky v té řeči o všem se také hovoří smrtí. Záhuba. On uniká před smrtí, ale ta smrt stejně jak jeho přijde. Až na kolik je to spolu zpět? To je o mluvení toho člověka, že nakonec ta smrt přijde. Ano, ale je odložena. Nějakým způsobem je odložena, je relativizovaná například, že právě přijde, ale non omnis morial, jak by řekl Kozák, přijde smrt, ale dva tisíce, dva a půl tisíce let takřka potom, co na Platona přišla smrt, tak ještě čteme jeho dialogy. Po celém světě se čtou přikládají znovu a znovu. Tím psaním on tak trochu relativizoval. Byla ta nesmrtelnost měněna jinak než ta ukončení života. Ta nesmrtelnost byla, aby ty jejich skutky zůstaly nesmrtelné. Ano, ovšem vůbec o nesmrtelnosti se nedalo říkat. Člověk není nesmrtelný, že nic není nesmrtelného. Tahle ta myšlenka nesmrtelnosti původně řecká není. To je myšlenka, která se tam vlastně nějak dostává švodinut. A na Platona tohle co to je? Nesmrtelná duše, no. Ani nějak nesmrtelná duše. A mám tu věci, nevím jestli je to v Simplosium, anebo ještě ve Fightroom, jak se hovoří o Erotově, tak když tam vykládá Platón o té, proč ty lidé ty věci, které dělají, že dělají to kvůli nesmrtelnosti. Aby ty jejich skutky zůstaly nesmrtelné. Protože ti bojovníci prostě dělají ty skutky, aby ty skutky teda přečkaly, aby zůstali takovýmto způsobem, aby tě lidé zůstali nesmrtelnými. Mě pouze na tom Icelinkově je, že je to nakonec úplně, že jsou to poslední věty, ale když už něco takového říká, tak ať to nějak teda jako spojí, že. Ještě jenom tak to řekne, že teda jako to její celé vyprávění je spojeno s tím způsobem, s tajemstvím smrti, že. Ale jako teď každému je jasné, že teda nakonec ta smrt přijde, že. Tak jakým způsobem teda je to nakonec spoluspojené, jo. No co to je teda za to tajemství? No on teda i na tohle myslel a jeho poslední věta je citát Heideggera, který přibližně říká toto. Náhle se objevuje podstatní vztah mezi smrtí a řečí, ale ještě není myšlen. Tady je to anglicky. The essential relative between death and language suddenly appears, but is not yet thought. Kdybych tady měl, pokud tebe jak si to našli, tak je to německy. Takže tímhle tím by odpověděl na to, že to ještě není měno. Tohle všechno je taková výsva k tomu, že je tam co si podstatního. Že filozofie je promlouvání, že není jenom vymýšlení autora toho promlouvání. Že skrze jeho promlouvání promlouvá ještě něco dalšího, o čem třeba ani neví. A že tohleto promlouvání skrze něho se nějak podstatně vztahuje ke smrti. Že se to tam ukazuje, ale že to ještě není myšlené. Není to myšlené, to je znáno a ani to nemůžeme nějak zachytit. Takže je to taková příprava k tomu, je tady téma, který ještě čekáme zpracování. Teď si teda závěr téhle vytíčí. Tam řešení nepodáváš. Můžeme mi udělat několik kroků dál za tohle? Řekni mi ve světle tohle, co jsi tady citoval. Splr? No, do toho. Já teď nevím, jak to méníš. Jako jestli si méníme, anebo jestli je možno, je vůbec si lze? Méním to tak, jak bychom se měli pokusit. No, do toho. Je tu tedy problouvání, jako něco, co tedy není z člověka. Je to od jiných. Ale přitom, zároveň tam ten člověk je. To je ovšem jedna problematika. Ale ta problématika, která je v tom, že člověk je, to je ovšem jedna problematika. Ale ta hlavní je vztahu k té smrti. To, co promlouvá skrze tu řeč, ta řeč je média. Skrze níž promlouvá něco jiného. U těch proniků je to Bůh. Jaký má Bůh vztah ke smrti? Tady je vztah ne mezi smrtí a řečí, ale mezi Bohem a řečí. U těch proniků. Ta smrt nám tady vybejvá. To tam není. To musíme domyslet. To vypadá, jako by to bylo, že proroci mluví o podstatném vztahu mezi řečí a životem. Kdyby byl Bůh život s velkým životem. Ale to by byl Bůh a vedle něho smrt. Jako dva vozy. Nebo dokonce smrt jako druhý princip. Byly by to tedy dva vztahy. Řeči na Bohu jako k životu a řeči ke smrti. Dva vztahy. A to všechno napovídá, že tomu tak není. Ale zdá se, že je potřeba ukázat, že to je jeden vztah. Můžu. Tak nevím, kde to bereš. Proč je to jeden vztah? To je takový předsudek, že se mi to zdá, že bych musel, že by to byly dva principy, že by byl nějaký dualizmus. No to jsou jen principy. Podívej se, přece znáš to místo. Položil jsem před tebe smrta život, kvůli či tedy život. No to je náboženská tematika, cesta světla, cesta smrti, cesta života. To musí být jako dvojí principy. Prostě mezi tím není rovnová. To není Hormuz a Harriman. Větší zápas dobrá a zlá. Historicky to proniklo do starého zákona právě z toho parazismu. Jako dualizmus. Nikdy se to nevyrovnalo, nikdy to nebyly dva stejné mocnosti. Ale takhle historicky se to tak objevuje v pozdním. To je ten satan jako protiváha. Pak ty dvě cesty. Ale to není rozhodující. To mluvím jenom proto, že se mi zdá, chci se tomu především ubrátit. Aby se řeč stahovala, byla ve vztahu nějaké ke smrti a nějakého vztahu k životu. Jako bohu, jako životu. Nebo by to byly dva stejné vztahy k dvou různým věcem? Nebo se jmená o dva různý vztahy? K různým věcem. Když se to převede na jedno, tak se tam ztrácí napětí. Pak už je jedno, co? Pak už tam je nějaká asi... Tam potom je jakých vztah, emanace nebo přitahování, nebo já nevím co, ale prostě tam jenom... se ztrácí veškerá dramatickost. K té dramatickosti, ale celý život tíhne. Život je dramatický. Je tady široká cesta selhání a úzká cesta pravá. Vždycky v základě nějaké. Takže je tady jakási taková nerovnoměrnost. Je pravděpodobnější, že člověk selže, ale je velkolepější, když neselže. Převáha. Selhání a zlá a hříchu, ale vláda, nadvláda pozitivní. Něco takového. Tam není to rovnocený, není to jedno nebo druhý, ale je mezi tím napětí. Tohle nelze zprovodit ze světa. A to znamená, že ta smrta v nějakým způsobě musí být, taky si o ní furt mluví, že ošem je relativizovaná, je přemožena, ale furt je. Nemluvíme ošem teďka, nemluvíme o nějaký individuální smrti. Mluvíme o smrti jako něco, co zírá jako propast nad tím vším. To, jak to lze relativizovat, je něco jiného, než se překonat, jak si zapřesáhneme svým dílem. Ale my přeci s jistým právem za toho boha dosazujeme pravdu. Takže ta řeč je ve vstavu k pravdě a podle hajdek na těžké smrti. Je nějaký vstav. Tím se Spinoza říkal, že pravda je něřitkého sebe a lži. Cože vzpomínám? Ten termín, jaký je tam? Vér, žid, fal, zí. Ale to mě něřitko. Co to tam je? Vy vzpomínáte si? Veritas est. Nevím ten termín. Jaký je tam použitej? Veritas est index sui et falsi. To znamená, kde není lež, tam není pravda. Dáme si jednu pravdu, protože se ukazuje lež jako lež. Patří v podstatě lži, že ukazuje také lež. Také pravdě, že ukazuje také lež jako pravda. Jako lež. Také dobro, bych mohl, je něřitkem sebe a špatného. A tak dále. Prostě to napětí mezi tím. Jak mi se to střetí? Tak je to šílený úpadek. Morální. Je mezi tím těžký rozdíl. Pak je ten monismus, který zbavuje všechno té dramatickosti, zbavuje toho napětí. V tom napětí teprve se všechno ukazuje. Stráta té dramatickosti znamená strátu pravdy samotný. Mluvíme ovšem o tom, že teda řeče ve vztahu k pravdě a ve vztahu k smrti. Dalo by se říct, zkusmo, že ta smrt by se mi pak jevila jako takový poslední princip. Bez jedná pravda. Tak by se mi jevila ta smrt. Když to pravda by se mi jevila jako jakýsi jádro řeči. Nepředmětný jádro řeči. To znamená ale ještě jako na straně řeči. Na straně člověka. Na straně bytí. Když to ten vztah řeči ke smrti je vztah něčeho, co ne v nějakým způsobě. Když nepředmětný je něčem, co vůbec ne. Já ovšem nevím, proč chceš tu smrt dávat do tak postivního vztahu k řeči. Což jestli ten podstatný vztah řeči k smrti spočívá v tom, že smrt je němá a řeč ven vyháněl smrt. No to je závažnější krok. Pak dokonce řeč by vůbec vyjevovala taky asi. Nejenom, že by vyháněla, ale řeč by taky asi vyjevovala, co to je smrt. Ano, ještě. Neboť by byla indexem sebe a opaku. A ty němoty. A smrt je šeol, je temnou. Jsou ty temné mořské brny, které zahálejí všechno a zničejí. Ale potom v tom případě by ta smrt se mohla chápat, ten jako jí chápat, ten byl to. Když tedy ta řeč má vyhánět tu smrt, tak má nastolovat jistou nesmrtelnost. A to dokáže jenom jistá řeč. To nemůže dělat jakákoliv řeč. Takže ta řeč by prakticky směřovala svou cennictví zamiření k nesmrtelnosti. Což by ale bylo chápané jako smrt, jako nějaké useknutí, konec toho, co je. Nebo jakým způsobem se potom má chápat ta smrt. Já se teď už potom nedoručit tady, jak se tady o té smrti hovořilo, co se pod tou smrtí míní. Já teda bych připustil, že takhle by to viděl Platón. Jenomže to je pro dnešní myšlení nepřijatelné. Já bych řekl, že ta dramatičnost stavu mezi, toho podstatního bytostního stavu mezi řečí a smrtí je spočívá v tom, že teprve v řeči, vtažená do řeči, se smrt ukazuje jako smrt. A tím je poražena. Až ta smrt přestává vládnout a je věc vládnutá. Ale zároveň každé promlouvání má svůj konec. Každé promlouvání má svůj konec. Ale smrt je vtažena do řeči, což opticky se nabízí, že v řeči je něco většího, do čeho může být smrt vtažena. Je příznačný, že v tradici už židovský a křesťanský potom, že věčný život a věčné slovo, nebo slovo věčného života, že je zpěto. A mně se zdá, že to má svůj hruboký smysl v tom, že slovo řeč, že je něco živýho, nebo že má něco s životem společným. Ten podstatný vztah k smrti, že je zároveň podstatný vztah k životu. Takže předtím myslím, že to je nepochybný. A že tudíž můžeme v některých metaforách sáhnout do oblastí života. A všimněte si, já už jsem o tom mluvil, to bude to jenom připomínka, že když jsme se věnovali tomu podrobněji, jak se život vyrovnal na biologický úrovni. Jak se život vyrovnal se smrtí. Představujeme si první organismy, že za určitých příznivých úkoností vznikly takové komplikované struktúry, které by byly schopné přežívání a nerozpadali se sami. Samovolně byly schopné se spravovat takovým způsobem, že přežívané. Takže pokud je nezasáhla nějaká katastrofa zvětší, tak byly schopné zůstat při svém životě. Až ty, které ne, tak ty se rozpadly a zůstaly jenom ty, které byly schopné zůstat při svém životě. A teď ten život na téhleté rovině byl strašně primitivní. A měl-li se zdokonalovat, měl-li dosáhnout vyšších úrovní, tak musel zapracovat smrt do své struktury. To jest, musel být nějaký způsob, jak ukončit existenci a tu pochodeň žití, života, předat novému jedinci. Jedině tento princip umožňoval zdokonalování technologismu. Kdyby smrt zůstala ze života vyhoštěn, jako cosi vnějšího, tak ten život zůstal na nejprimitivnější rovině. Ale to, že ten život zapřáhl smrt do svého vozu, tak neuvěřitelným způsobem, zo dlouhé časové úseky, zvýšil svou kvalitu, svou centrokomplikovanost, jak říkáte já. Podmínkou toho byl, že jednotlivé jsou zemře a že zanechá potomky. Spíše zmírají tím méně dokonalým a více přežívají tím dokonalým. A ta tendence dokonalosti je podmíněna tím umíratím. To znamená, že smrt je zapřažená do samotného života jako jeden z jeho vejklů. To znamená, smrt je relativizována, je učiněna životně půležitou, životně užitečnou a slouží svému prvému opaku. No a není tomu tak jiná úrovní výši než biologické? Je tomu trochu jinak v rovině řeči. Tam se totiž nabízí právě taky řeč, leši taky řeč. A to je, ne je teda každý problém správným způsobem zapřávuje smrt a překonává. Ne každý. Nebo každý. No, tam to nemůže vypadat tak, že každé pravé promlouvání zapřahuje leš, že ji činí součástí té pravdy. To jistě takto není. Jenomže jde o to, že to pravé promlouvání se realizuje, se může vyslovit, může k tomu dojít, k tomu promlouvání jedině ve sporu stouží. Že teď tím způsobem to říct pravdu znamená říct ne a už docela určitého žijí. To není možné jinak. Bez sporu s omylem, s uhybem v myšlení, s nepoctivým myšlením, bez konfliktu, s upadlím a tak dále. Prostě to není pravda možná. Abychom si to vyjasnili, stotožňujeme nebo nestotožňujeme leš a smrt? Naši rozhovor? No, to nemůžeme stotožňovat. Ale je to něco blízkého. Je to oboje na jedné straně. Pán věčné smrti je hláš. Tak to je nějak takhle ocajhován, teda o Anglii. No ale jelikož každý je promlouván, je taky vždycky kongrenasális. To můžeme říct taky s troškou dřív. Jako v tom smyslu, že je to nedokonalé. Že teda není v lidských silách disponovat tomu mzrstí, ale jenom ji milovat. A to znamená nebýti. Není tak, že by ta lež byla podmínkou, že teda by byla podmínkou té pravdivosti. Je jejím ohrožením nakaženost. A proto ta pravda se musí ohražovat vůči lži. A tím, jak se vůči ohražuje, tak z lží. Dělá kus své vlastní výstavy. Ale v tom ohražení pouze. Netak, že by jí použila jako součásti toho, co sama říká, že se vůči tomu vymezujeme. V té biologické době je to dost podobné. Ta smrt je zařezná právě proto, aby vyřazovala ze života to, co nemá přežít. Potom teda, jestliže si řekl, každé problémování jednou končí, tak nekončí proto, že je nakažená smrtí. Nekončí proto, že je jenom dějným vyjádřením. No a to je také ta nakaženost smrtí v tom vždycky. Pak pokud by nebyla, tak i to dějné vyjádření přežívá strašně dlouho. Přesně k tomu, že ještě v té době, ale má to obrovský váhu do budoucna. To znamená, že sice to každá promluva končí, je zaprvé v tom smyslu, že to není pápený, že to není do nekonečna. Ale to všechno může začít znovu. Říct to znovu a lépe, nebo znovu a hůře. Ale tady jde o to, že ta určitá promluva, to určité promluvení, že se ukáže, končí nejenom v tom smyslu, že má tečku, a že se ukáže jako jenom dočasné, asi nesmyslené připíšení pravdě, je potřeba to připíšit ještě víc a říct si to lépe a přesněji. A tím to promluvení se stává jakousi součástí minulosti, která je důležitá, na kterou je třeba navazovat na materiále i jako na omy. V tom smyslu, že víme, že to takhle není, že to má ty chyby. A od toho se odrazíme a pokusíme se to lépe, jedně díky tomu, že známe, jak to bylo špatně, neznáme to, tak děláme ty té chyby znovu, a třeba horší. To každé promluvení končí také proto, že nejenom, že tady má tečku, ale že je jistým lidským pokusem, který může být překonán dalším pokusem. Teď oba tyhle momenty v tom jsou, a v obou je v nějakým způsobem přítomna ta smrt. Ještě ne zcela potlačená, ne zcela zničená, zlikvidovaná. To mluvíme o promluvení. Dá se to teď víc o řeči? Musíme říct, co to je řeč, musíme se domluvit, co to je řeč. Jestli chápeme, to je obrovský filozofický problém, který bude dobré si pamatovat a furt se o tom k tomu se vrátit, zejména až budeme probíhat tu AI. Řekové si představují, že logos nemá, že je mimočas. A my bychom teda měli chápat logos časově dějně. Sám logos se mění. Co to je? Až logos není pravda. Logos se mění. Ale tak je pravda. Pro tu pravdu jsme nerezervovali neměno. Neměnost prostě vůbec nelze. Neměnost je jenom dočasná stabilizace poměru. Ale přeci je něco jiného mezi konečností promluvání a řeči. A sama tak o tom řečí a pravdu. O konečnosti řeči nemůže být vůbec řeč. Poněvadž řeč je co z jiného mezeného. To je asi tak, jako nemůžeme mluvit o mezích hry z jiné předmětnosti. Protože ty meze by znamenaly, že je možno se postavit mimo a tudíž, že to má předmětnou stránku. Museli bychom opatrníc formulovat. Ale ten problém zůstává. Já bych si měl této námístka vůči formulaci. Je také, přeskočíme nyní do terminologie nebo do žargolu teologického, že jsme byli připraveni teologicky skoncovat.
s1.flac
====================
Tak jako do jisté míry teda je to, já nevím jestli jsi dovedl Platonu představit, že by to mohlo takhle vypadnout, to asi ne, když to bylo asi až vřímně, tak tyhle představy panovaly, třeba ten Claudius, včera náhoda, že by to možno použít, že takový případ byl víc, ale zrovna tohle je tak aktualizovaný, tak tam jako se dozvídla věžbou, že nějak u lidé porozumějí až po téměř dvou tisících letech, že po devatenáct tisících letech. To je cosi tak do Zříckyho, to je asi v Řecku, tohleto myšlení na ty éony, ještě nebylo přítomné, alespoň asi na uvědomí, že by něco takového. A taky zejména tam Řekové byly příliš hluboký myslitelé, než aby se tak jako sami vydělili, aby na sebe mysleli, když sleduju myšlenku. To je trošku taková zvrchlost občitá, když člověk něco dělá, aby věky to oslovovalo. Jedna z největších zvrchlostí 17. a začátku 18. století třeba byl zvyk psát dopisy jiným osobnostem, jiným značním, tak aby se dali po jich smrti sebrat, po smrti obou, aby se dali sebrat, aby byli takovým důstojným literárním útvarem. Psali se dopisy pro čtenáře za 200 a 300 let. To je důstojný řad, to si přečíst, to jsou pekerní věci. Máte důjem takového teatru nedůstojního, že tam všecko je na odiv, to jsou slova, literatura. To není skutečnost. Dopis, který je skutečný dokument, vypadá úplně jinak. Tohle je poza. Ale to je jiná záležitost. Pravda je, že ten veliký říjn, že to už začínalo být dějiny, že už mysleli, tak si je to politicky, že přece kdo měl k tomu, počítat s nějakýma těma staletíma, eónama. U řeku to mám důležitost, že to tak není. Básníci si to uvědomovali, u filozofů se mi zapomíná. U básníku to zase, co jsem si vybavil, to je Vergilius. A ve Hexagii Monumentum er Merenimus. Protože do toho dal sebe. A se mi vypadalo, že tam asi něco takového je zahrnuté taky. A je otázka, jestli jsme uprávě, když říkáme, že to do toho dal sebe. Sedmej list ukazuje, že Platovci nechával tohle jako pro sebe. Čili, že se tam celým nedal. Jinak my bychom mohli, je to úníkový, to stouše hřezádo, že mluvíme ze strachu před smrtí. Ale dá se to nějak přeznačit, u těch proroků se dá říct taky, že vlastně ta řeč má záchranný charakter. On teda ten strach, to slovo strach, tady není. Já jsem to tak jako řekl ze strachu. Tady se jenom, ta otázka se klade, jestli nejsme všichni odsouzenci k smrti jako šeherzáda. A možná, že to je temný, temná záhada, temné tajemství smrti. A ani vlastně nevím, co vlastně tím slovem se myslí. A tedy tajemství, které ovládá, které vládne našemu promlouvání a psaní. Takže to nakonec není strach ze smrti, ale je to něco tajemného, je to nějaká záhada. A nemluvíme ani snad o tom, ale to je tu přítomno, aby jsme o tom mluvili. Tady tady, ten příklad ty šeherzády je, že měla co si prožít a měla za to zaplatit životem a ona se z toho vykecávala. Takže její fascinující promlouvání a skvělý ovládání toho promlouvání, ty mluvy, ars benedicendi, umění dobře mluvit, že ji přivedlo k úspěšnému překonání toho údělu smrti a zajistilo ji život odnotný. Tak ono je to jedno, jestli je tam ta záhada, jestli když spojiš se smrtí, tak spojiš se smrtí, tak zároveň se životem, tak je to záhada života i smrti. Není to teda vysloveně to ze strachu, to je vlábolení ze strachu. Přece jenom tady je formulace jedna. Snad všechno naše promlouvání a psaní chce také zabránit smrti nebo bránit před smrtí. V tom smyslu se dá skutečně i o těch prorocích hovořit. I tam má ta řeč záchranný charakter, že jde o život a život můžeš hávat na pozadí smrti. A taky v té řeči o všem se také hovoří smrtí. Záhuba. On uniká před smrtí, ale ta smrt stejně jak jeho přijde. Až na kolik je to spolu zpět? To je o mluvení toho člověka, že nakonec ta smrt přijde. Ano, ale je odložena. Nějakým způsobem je odložena, je relativizovaná například, že právě přijde, ale non omnis morial, jak by řekl Kozák, přijde smrt, ale dva tisíce, dva a půl tisíce let takřka potom, co na Platona přišla smrt, tak ještě čteme jeho dialogy. Po celém světě se čtou přikládají znovu a znovu. Tím psaním on tak trochu relativizoval. Byla ta nesmrtelnost měněna jinak než ta ukončení života. Ta nesmrtelnost byla, aby ty jejich skutky zůstaly nesmrtelné. Ano, ovšem vůbec o nesmrtelnosti se nedalo říkat. Člověk není nesmrtelný, že nic není nesmrtelného. Tahle ta myšlenka nesmrtelnosti původně řecká není. To je myšlenka, která se tam vlastně nějak dostává švodinut. A na Platona tohle co to je? Nesmrtelná duše, no. Ani nějak nesmrtelná duše. A mám tu věci, nevím jestli je to v Simplosium, anebo ještě ve Fightroom, jak se hovoří o Erotově, tak když tam vykládá Platón o té, proč ty lidé ty věci, které dělají, že dělají to kvůli nesmrtelnosti. Aby ty jejich skutky zůstaly nesmrtelné. Protože ti bojovníci prostě dělají ty skutky, aby ty skutky teda přečkaly, aby zůstali takovýmto způsobem, aby tě lidé zůstali nesmrtelnými. Mě pouze na tom Icelinkově je, že je to nakonec úplně, že jsou to poslední věty, ale když už něco takového říká, tak ať to nějak teda jako spojí, že. Ještě jenom tak to řekne, že teda jako to její celé vyprávění je spojeno s tím způsobem, s tajemstvím smrti, že. Ale jako teď každému je jasné, že teda nakonec ta smrt přijde, že. Tak jakým způsobem teda je to nakonec spoluspojené, jo. No co to je teda za to tajemství? No on teda i na tohle myslel a jeho poslední věta je citát Heideggera, který přibližně říká toto. Náhle se objevuje podstatní vztah mezi smrtí a řečí, ale ještě není myšlen. Tady je to anglicky. The essential relative between death and language suddenly appears, but is not yet thought. Kdybych tady měl, pokud tebe jak si to našli, tak je to německy. Takže tímhle tím by odpověděl na to, že to ještě není měno. Tohle všechno je taková výsva k tomu, že je tam co si podstatního. Že filozofie je promlouvání, že není jenom vymýšlení autora toho promlouvání. Že skrze jeho promlouvání promlouvá ještě něco dalšího, o čem třeba ani neví. A že tohleto promlouvání skrze něho se nějak podstatně vztahuje ke smrti. Že se to tam ukazuje, ale že to ještě není myšlené. Není to myšlené, to je znáno a ani to nemůžeme nějak zachytit. Takže je to taková příprava k tomu, je tady téma, který ještě čekáme zpracování. Teď si teda závěr téhle vytíčí. Tam řešení nepodáváš. Můžeme mi udělat několik kroků dál za tohle? Řekni mi ve světle tohle, co jsi tady citoval. Splr? No, do toho. Já teď nevím, jak to méníš. Jako jestli si méníme, anebo jestli je možno, je vůbec si lze? Méním to tak, jak bychom se měli pokusit. No, do toho. Je tu tedy problouvání, jako něco, co tedy není z člověka. Je to od jiných. Ale přitom, zároveň tam ten člověk je. To je ovšem jedna problematika. Ale ta problématika, která je v tom, že člověk je, to je ovšem jedna problematika. Ale ta hlavní je vztahu k té smrti. To, co promlouvá skrze tu řeč, ta řeč je média. Skrze níž promlouvá něco jiného. U těch proniků je to Bůh. Jaký má Bůh vztah ke smrti? Tady je vztah ne mezi smrtí a řečí, ale mezi Bohem a řečí. U těch proniků. Ta smrt nám tady vybejvá. To tam není. To musíme domyslet. To vypadá, jako by to bylo, že proroci mluví o podstatném vztahu mezi řečí a životem. Kdyby byl Bůh život s velkým životem. Ale to by byl Bůh a vedle něho smrt. Jako dva vozy. Nebo dokonce smrt jako druhý princip. Byly by to tedy dva vztahy. Řeči na Bohu jako k životu a řeči ke smrti. Dva vztahy. A to všechno napovídá, že tomu tak není. Ale zdá se, že je potřeba ukázat, že to je jeden vztah. Můžu. Tak nevím, kde to bereš. Proč je to jeden vztah? To je takový předsudek, že se mi to zdá, že bych musel, že by to byly dva principy, že by byl nějaký dualizmus. No to jsou jen principy. Podívej se, přece znáš to místo. Položil jsem před tebe smrta život, kvůli či tedy život. No to je náboženská tematika, cesta světla, cesta smrti, cesta života. To musí být jako dvojí principy. Prostě mezi tím není rovnová. To není Hormuz a Harriman. Větší zápas dobrá a zlá. Historicky to proniklo do starého zákona právě z toho parazismu. Jako dualizmus. Nikdy se to nevyrovnalo, nikdy to nebyly dva stejné mocnosti. Ale takhle historicky se to tak objevuje v pozdním. To je ten satan jako protiváha. Pak ty dvě cesty. Ale to není rozhodující. To mluvím jenom proto, že se mi zdá, chci se tomu především ubrátit. Aby se řeč stahovala, byla ve vztahu nějaké ke smrti a nějakého vztahu k životu. Jako bohu, jako životu. Nebo by to byly dva stejné vztahy k dvou různým věcem? Nebo se jmená o dva různý vztahy? K různým věcem. Když se to převede na jedno, tak se tam ztrácí napětí. Pak už je jedno, co? Pak už tam je nějaká asi... Tam potom je jakých vztah, emanace nebo přitahování, nebo já nevím co, ale prostě tam jenom... se ztrácí veškerá dramatickost. K té dramatickosti, ale celý život tíhne. Život je dramatický. Je tady široká cesta selhání a úzká cesta pravá. Vždycky v základě nějaké. Takže je tady jakási taková nerovnoměrnost. Je pravděpodobnější, že člověk selže, ale je velkolepější, když neselže. Převáha. Selhání a zlá a hříchu, ale vláda, nadvláda pozitivní. Něco takového. Tam není to rovnocený, není to jedno nebo druhý, ale je mezi tím napětí. Tohle nelze zprovodit ze světa. A to znamená, že ta smrta v nějakým způsobě musí být, taky si o ní furt mluví, že ošem je relativizovaná, je přemožena, ale furt je. Nemluvíme ošem teďka, nemluvíme o nějaký individuální smrti. Mluvíme o smrti jako něco, co zírá jako propast nad tím vším. To, jak to lze relativizovat, je něco jiného, než se překonat, jak si zapřesáhneme svým dílem. Ale my přeci s jistým právem za toho boha dosazujeme pravdu. Takže ta řeč je ve vstavu k pravdě a podle hajdek na těžké smrti. Je nějaký vstav. Tím se Spinoza říkal, že pravda je něřitkého sebe a lži. Cože vzpomínám? Ten termín, jaký je tam? Vér, žid, fal, zí. Ale to mě něřitko. Co to tam je? Vy vzpomínáte si? Veritas est. Nevím ten termín. Jaký je tam použitej? Veritas est index sui et falsi. To znamená, kde není lež, tam není pravda. Dáme si jednu pravdu, protože se ukazuje lež jako lež. Patří v podstatě lži, že ukazuje také lež. Také pravdě, že ukazuje také lež jako pravda. Jako lež. Také dobro, bych mohl, je něřitkem sebe a špatného. A tak dále. Prostě to napětí mezi tím. Jak mi se to střetí? Tak je to šílený úpadek. Morální. Je mezi tím těžký rozdíl. Pak je ten monismus, který zbavuje všechno té dramatickosti, zbavuje toho napětí. V tom napětí teprve se všechno ukazuje. Stráta té dramatickosti znamená strátu pravdy samotný. Mluvíme ovšem o tom, že teda řeče ve vztahu k pravdě a ve vztahu k smrti. Dalo by se říct, zkusmo, že ta smrt by se mi pak jevila jako takový poslední princip. Bez jedná pravda. Tak by se mi jevila ta smrt. Když to pravda by se mi jevila jako jakýsi jádro řeči. Nepředmětný jádro řeči. To znamená ale ještě jako na straně řeči. Na straně člověka. Na straně bytí. Když to ten vztah řeči ke smrti je vztah něčeho, co ne v nějakým způsobě. Když nepředmětný je něčem, co vůbec ne. Já ovšem nevím, proč chceš tu smrt dávat do tak postivního vztahu k řeči. Což jestli ten podstatný vztah řeči k smrti spočívá v tom, že smrt je němá a řeč ven vyháněl smrt. No to je závažnější krok. Pak dokonce řeč by vůbec vyjevovala taky asi. Nejenom, že by vyháněla, ale řeč by taky asi vyjevovala, co to je smrt. Ano, ještě. Neboť by byla indexem sebe a opaku. A ty němoty. A smrt je šeol, je temnou. Jsou ty temné mořské brny, které zahálejí všechno a zničejí. Ale potom v tom případě by ta smrt se mohla chápat, ten jako jí chápat, ten byl to. Když tedy ta řeč má vyhánět tu smrt, tak má nastolovat jistou nesmrtelnost. A to dokáže jenom jistá řeč. To nemůže dělat jakákoliv řeč. Takže ta řeč by prakticky směřovala svou cennictví zamiření k nesmrtelnosti. Což by ale bylo chápané jako smrt, jako nějaké useknutí, konec toho, co je. Nebo jakým způsobem se potom má chápat ta smrt. Já se teď už potom nedoručit tady, jak se tady o té smrti hovořilo, co se pod tou smrtí míní. Já teda bych připustil, že takhle by to viděl Platón. Jenomže to je pro dnešní myšlení nepřijatelné. Já bych řekl, že ta dramatičnost stavu mezi, toho podstatního bytostního stavu mezi řečí a smrtí je spočívá v tom, že teprve v řeči, vtažená do řeči, se smrt ukazuje jako smrt. A tím je poražena. Až ta smrt přestává vládnout a je věc vládnutá. Ale zároveň každé promlouvání má svůj konec. Každé promlouvání má svůj konec. Ale smrt je vtažena do řeči, což opticky se nabízí, že v řeči je něco většího, do čeho může být smrt vtažena. Je příznačný, že v tradici už židovský a křesťanský potom, že věčný život a věčné slovo, nebo slovo věčného života, že je zpěto. A mně se zdá, že to má svůj hruboký smysl v tom, že slovo řeč, že je něco živýho, nebo že má něco s životem společným. Ten podstatný vztah k smrti, že je zároveň podstatný vztah k životu. Takže předtím myslím, že to je nepochybný. A že tudíž můžeme v některých metaforách sáhnout do oblastí života. A všimněte si, já už jsem o tom mluvil, to bude to jenom připomínka, že když jsme se věnovali tomu podrobněji, jak se život vyrovnal na biologický úrovni. Jak se život vyrovnal se smrtí. Představujeme si první organismy, že za určitých příznivých úkoností vznikly takové komplikované struktúry, které by byly schopné přežívání a nerozpadali se sami. Samovolně byly schopné se spravovat takovým způsobem, že přežívané. Takže pokud je nezasáhla nějaká katastrofa zvětší, tak byly schopné zůstat při svém životě. Až ty, které ne, tak ty se rozpadly a zůstaly jenom ty, které byly schopné zůstat při svém životě. A teď ten život na téhleté rovině byl strašně primitivní. A měl-li se zdokonalovat, měl-li dosáhnout vyšších úrovní, tak musel zapracovat smrt do své struktury. To jest, musel být nějaký způsob, jak ukončit existenci a tu pochodeň žití, života, předat novému jedinci. Jedině tento princip umožňoval zdokonalování technologismu. Kdyby smrt zůstala ze života vyhoštěn, jako cosi vnějšího, tak ten život zůstal na nejprimitivnější rovině. Ale to, že ten život zapřáhl smrt do svého vozu, tak neuvěřitelným způsobem, zo dlouhé časové úseky, zvýšil svou kvalitu, svou centrokomplikovanost, jak říkáte já. Podmínkou toho byl, že jednotlivé jsou zemře a že zanechá potomky. Spíše zmírají tím méně dokonalým a více přežívají tím dokonalým. A ta tendence dokonalosti je podmíněna tím umíratím. To znamená, že smrt je zapřažená do samotného života jako jeden z jeho vejklů. To znamená, smrt je relativizována, je učiněna životně půležitou, životně užitečnou a slouží svému prvému opaku. No a není tomu tak jiná úrovní výši než biologické? Je tomu trochu jinak v rovině řeči. Tam se totiž nabízí právě taky řeč, leši taky řeč. A to je, ne je teda každý problém správným způsobem zapřávuje smrt a překonává. Ne každý. Nebo každý. No, tam to nemůže vypadat tak, že každé pravé promlouvání zapřahuje leš, že ji činí součástí té pravdy. To jistě takto není. Jenomže jde o to, že to pravé promlouvání se realizuje, se může vyslovit, může k tomu dojít, k tomu promlouvání jedině ve sporu stouží. Že teď tím způsobem to říct pravdu znamená říct ne a už docela určitého žijí. To není možné jinak. Bez sporu s omylem, s uhybem v myšlení, s nepoctivým myšlením, bez konfliktu, s upadlím a tak dále. Prostě to není pravda možná. Abychom si to vyjasnili, stotožňujeme nebo nestotožňujeme leš a smrt? Naši rozhovor? No, to nemůžeme stotožňovat. Ale je to něco blízkého. Je to oboje na jedné straně. Pán věčné smrti je hláš. Tak to je nějak takhle ocajhován, teda o Anglii. No ale jelikož každý je promlouván, je taky vždycky kongrenasális. To můžeme říct taky s troškou dřív. Jako v tom smyslu, že je to nedokonalé. Že teda není v lidských silách disponovat tomu mzrstí, ale jenom ji milovat. A to znamená nebýti. Není tak, že by ta lež byla podmínkou, že teda by byla podmínkou té pravdivosti. Je jejím ohrožením nakaženost. A proto ta pravda se musí ohražovat vůči lži. A tím, jak se vůči ohražuje, tak z lží. Dělá kus své vlastní výstavy. Ale v tom ohražení pouze. Netak, že by jí použila jako součásti toho, co sama říká, že se vůči tomu vymezujeme. V té biologické době je to dost podobné. Ta smrt je zařezná právě proto, aby vyřazovala ze života to, co nemá přežít. Potom teda, jestliže si řekl, každé problémování jednou končí, tak nekončí proto, že je nakažená smrtí. Nekončí proto, že je jenom dějným vyjádřením. No a to je také ta nakaženost smrtí v tom vždycky. Pak pokud by nebyla, tak i to dějné vyjádření přežívá strašně dlouho. Přesně k tomu, že ještě v té době, ale má to obrovský váhu do budoucna. To znamená, že sice to každá promluva končí, je zaprvé v tom smyslu, že to není pápený, že to není do nekonečna. Ale to všechno může začít znovu. Říct to znovu a lépe, nebo znovu a hůře. Ale tady jde o to, že ta určitá promluva, to určité promluvení, že se ukáže, končí nejenom v tom smyslu, že má tečku, a že se ukáže jako jenom dočasné, asi nesmyslené připíšení pravdě, je potřeba to připíšit ještě víc a říct si to lépe a přesněji. A tím to promluvení se stává jakousi součástí minulosti, která je důležitá, na kterou je třeba navazovat na materiále i jako na omy. V tom smyslu, že víme, že to takhle není, že to má ty chyby. A od toho se odrazíme a pokusíme se to lépe, jedně díky tomu, že známe, jak to bylo špatně, neznáme to, tak děláme ty té chyby znovu, a třeba horší. To každé promluvení končí také proto, že nejenom, že tady má tečku, ale že je jistým lidským pokusem, který může být překonán dalším pokusem. Teď oba tyhle momenty v tom jsou, a v obou je v nějakým způsobem přítomna ta smrt. Ještě ne zcela potlačená, ne zcela zničená, zlikvidovaná. To mluvíme o promluvení. Dá se to teď víc o řeči? Musíme říct, co to je řeč, musíme se domluvit, co to je řeč. Jestli chápeme, to je obrovský filozofický problém, který bude dobré si pamatovat a furt se o tom k tomu se vrátit, zejména až budeme probíhat tu AI. Řekové si představují, že logos nemá, že je mimočas. A my bychom teda měli chápat logos časově dějně. Sám logos se mění. Co to je? Až logos není pravda. Logos se mění. Ale tak je pravda. Pro tu pravdu jsme nerezervovali neměno. Neměnost prostě vůbec nelze. Neměnost je jenom dočasná stabilizace poměru. Ale přeci je něco jiného mezi konečností promluvání a řeči. A sama tak o tom řečí a pravdu. O konečnosti řeči nemůže být vůbec řeč. Poněvadž řeč je co z jiného mezeného. To je asi tak, jako nemůžeme mluvit o mezích hry z jiné předmětnosti. Protože ty meze by znamenaly, že je možno se postavit mimo a tudíž, že to má předmětnou stránku. Museli bychom opatrníc formulovat. Ale ten problém zůstává. Já bych si měl této námístka vůči formulaci. Je také, přeskočíme nyní do terminologie nebo do žargolu teologického, že jsme byli připraveni teologicky skoncovat.
====================
s2.flac
====================
a říká, že neumí mluvit. To si budeme pamatovat pro případ té retoriky, až se pak dostaneme k filozofům, že? Ale hospodin řekl mi, neříkej dítě sem, nýbrž, k čemuž tě koli pošlu, jdi! Nýbrž, k čemuž tě koli pošlu, jdi! A vše, což ti přikáží, přikáží mluv. Tedy žádné vejmluvy, ale kam tě pošlu, tam pudeš a co ti přikážu, budeš říkat. A neboj se jich, neboj jí sem s tebou. Budeš, budeš mluvit a nebát se, protože já sem s tebou. To je to, o co žádal Homér, aby můza byla s ním. Tak tady má příslip, ještě pořád není ani řečí o tom, co půjde, co se má dělat. Ten prorok už se bojí napřed, ten budoucí prorok už se bojí napřed, neumí mluvit. Poč ví, že jde o hubu. Proraci na tom většinou byli špatně. Ne. Budeš, budeš mluvit a neboj se. Já jsem s tebou. Neboj se jich, neboj jí sem s tebou, abych tě vysvobozoval. Jí hospodin. To si jistě prorok představuje taky trošku jinak, to vysvobození. Vysvobozování znamená, že hospodina bacha, aby se mu nic nestalo. To se ovšem hrubě mejlí. Vysvobození spočívá v něčem jiném. Ne v tom, že se člověku nic nestane. Ale to nechme stranou. Je vidět, jak to, co tam je, jak je pramenem nedorozumění. Ten budoucí prorok tomu rozumí trochu jinak, než mu je to řečeno. To jsme viděli ostatně už u Jizajáši. Prostě tak já půjdu. A myslíš si, že dostane nějaké velkolepé poslání. A teď je zdrcen úkolem, který je na něj vložen. Tadyhle to nedorozumění už je na začátku. Neboj se, jsem s tebou, abych tě vysvobozoval. Nepochybně si Jeremiáš myslí, že to je záruka, že se mu nic tak moc nestane. A vztáh na ruku svou hospodin, tady sám, ta už neposílá podomka, dotekl se úst mích a řekl mi. Tady už ten anděl nemusí přijít a ten úhel v kleštích přinést, protože ta příprava byla, jak hospodin říká, učiněna už dávno. Čili ne tak, že člověk jak je, že může být použit, vždycky musí být nějaká příprava. A ta příprava může být buď tím úhlem řeřavým, teď i ketnunk, ale říkám, že už je připravován dávno. A vztáhl ruku svou hospodin, dotekl se úst mích a řekl mi hospodin. Aj, vložil jsem slova svá v ústa tvá. Tak tady je taková klasická situace, kdy prorok bude mluvit, ale to, co říká, neříká on. Vložil jsem slova svá v ústa tvá. Úst prorokových je užito k tomu, aby bylo vysloveno to, co říká hospodin. To je ta klasická situace. Na odpověď na to, co se vlastně děje, když prorok mluví. Děje se to, že mluví hospodin jeho ústy. Hle, ustanovují tě dnešního dne nad národy a nad královstvími. To je důležitá věc. Přek tomu se hned vrátíme k výkladu. Abys plenil a kazil a hubil a bořil, abys stavěl a štěpoval. Čili čtyři výrazy pro plenění a dva pro budování. A teď si představte. Vložil hospodin svá slova do úst proroka. A ten prorok to není pouhá hlásná trouba. To není nahodila nějaká bytost, která se vymeje mozek, takže momentálně je mimo. A užije se její krku a dutiny ústní k tomu, aby zaznělo tady nějaký slovo hospodina. Vůbec ne. Tohle je pověření. A to je vysoké pověření. Vánovují tě dnešního dne nad národy a nad králstvími. Či to, když vloží hospodin svá slova do úst prorokovejch, tak to neznamená, že ten prorok tam je jenom takovým zesilovačem. Není tam... To je funkce. To je poslání. To je... Jak by se to řeklo, to je určitá autorita, která se dostává tomu, tak ho je takhle použíto. A tím slovem ten prorok má plenit, kazit, hubit, bořit, stavět a štěpovat. To není nějaké jenom oznamování nebo zpráv, informací. To je slovo, které plení a které buduje. Tak takhle to ujelmí, až je ještě posledního proroka a to je Zechiel. Tam je to v kapitole druhé, která je dost krátká, je to celá kapitola. Na konci první kapitoly tam viděl jsem napohledění jako hudkou světlo stavu vnitřku, jejím vůkol napohledění jako oheň, odbeder jeho vzhůru, odbeder pak jeho dolů, viděl jsem napohledění jako oheň a blesk vůkol něho, napohledění jako důha, kteráž bývá na oblace v čas deště. Takový napohledění byl blesk vůkol, to bylo vidění podobenství slávy hospodinovi, který řekl ke mně, synu člověčí, postav se na nohy své, ať mluvím s tebou. Tam je zase důležité porozumění proroka, že když padne na zem, tak takhle s ním bůh hovořit nemůže. Když si povolává hospodin svého proroka, ho něčím pověřuje, to, jak jsme viděli teď u Jeremiáše, nad královstvími, nad národy, a pak potřebuje, aby ten člověk stál. Synu člověčí, postav se na nohy své, ať mluvím s tebou. Tedy tohle je novinka proti tamtomu. My jsme si zatím tohle nikde nenašli. Když slova svá hospodin dává do úst prorokových, to je tak říkající dialog. To není, jak jsme si ukázali, není to hlásná trouba, která jenom by zesilovala ten tišej hlas. Tam je nějaké to důstojenství, nějaké to pověření, ale to důstojenství a pověření v čem spočívá, to se ukazuje teprve tady. Postav se na nohy své, ať mluvím s tebou. To důstojenství spočívá v tom, že ten člověk je osloven, že tedy není pouhou pasívním nástrojem promluvení hospodinova, že ten člověk je osloven, je sám osloven jménem, tedy je slinu člověčí, ale o to nejde, je osloven jako on. Víme, že jiní byli osloveni jménem a nerozuměli tomu, že tak mysleli, že ho volá někdo jiný. Říká se partnera, který před ním stojí. Ne, který se válí, který má hlavu v zemi. Ale člověk, co pak může v takovéto situaci stát? Čeká smrt. Prostě není hoden. A tak i k tomu, aby se postavil, potřebuje pomoc. Vstoupil do mne duch, když promluvil ke mně a postavil mne na nohy mé. To je to důstojenství. Člověk, který se sám postaví na své nohy, tak to nic není. Vstoupil do mne duch, když promluvil ke mně a postavil mne na nohy mé. A mluví ke mně, který řekl mi Synu člověčí, já tě posílám. Tady už není, aj koho pošlu. Ale to vlastně bylo to v postavce. To, že se postavil, to už bylo já pošli mne. A i to, že já pošli mne, vlastně nebylo z něho. To je taková pozoruhodná vratná reflexe. Stále znovu jinak se to musí vyložit. Prorok chce vidět svou situaci ve světle pravdy. Kterýž řekl mi Synu člověčí, já tě posílám k synům izraelským, k národům spurným, kteří spurně se postavovali proti mně. Oni i otcové jejich spronevěřovali se mi až právě do tohoto dne. Těch pravým synům nestydaté tváři a zatvrdilého srdce já posílám tě. A jdiš k ním, tak to praví panovník hospodin. Prorok vůbec není poslán k nějakým vybraným domácím božinám, do kunvaldů, aby jim tam pěkně řekl to, co všechny potěší, a zapomenou na to, že ten svět ve zlém nežije. Ne, k těm synům spurným nestydaté tváře a zatvrdilého srdce. K těm je posílám. Už to je moc nepříjemné. Tak to praví panovník hospodin. Již oni slyšte, nechte, že dům spurný jsou, ať vědí, že prorok byl u prostředních. Oni musí říct, že jsou spurníci, že jsou nestydaté tváře a zatvrdilého srdce, aby věděli, že prorok byl u prostředních. Když jim toto neřekne, tak to je k ničemu. Mimochodem, to je jeden z důvodů, na který se cítím. Již oni slyšte, nechte, nezáleží na tom. Tam předtím se dokonce zatvrdí uši a oči jejich, nevidí a neslyší a tak dále. A tady je to volnice, ať už slyšej nebo neslyšej. Slyšte nebo nechte, nebo neodříněte. Spurníci jste. Jste lidi nestydaté tváře a zatvrdilého srdce. Ať vědí, že prorok byl u prostředních. Bez toho není žádné proroctví. Lidi vědí, že je prorok jedině podle tohodle, že jim toto nepříjemné řekne napřed. Ináč tam jsou přece vylíčení prorocy, takzvaný prorocy, ty falešní prorocy, který všetko říkají, jo, dobrý, dobrý. Ty pak, synu člověčí, neboj se jich. To je podobně jak u Jeremiáše. Ty pak, synu člověčí, neboj se jich. Aniž se bojí slov jejich. My jsme naklonění se bát hlavně činů než slov. Ze slov se člověk otřese. Ale je to chyba. Neboj se jich, aniž se bojí slov jejich. Neboj se, že jsou spurní a jako trní jsou proti tobě a že mezi štíry bydlíš. Slov jejich neboj se a tváří jejich se nestrachuj, protože dům spurný jsou. Ale mluv slova má k ním, již oni slyšte, nepnechte, že spurní jsou. Jo, že se vzbouřili. Mluv slova má. Je poslán s tím, aby je obvinil. Ty pak, synu člověčí, slyš, co já pravím tobě. Nebuď ty spurný jako ten dům spurný. Nebuď jako oni. Otevři ústav svá. V čem je ta spoura? To se dají ukazovat. Nebuď tak spurný jako oni. Uvidíš, co já tobě dám. Tam už bylo naznačeno, že tedy díším takto pravý, panovník hospodine. A mluv slova má k ním. Ty mluv slova má. Ale teď je zvláštní důraz na ten vztah k tomu. Ten prorok nemůže být jenom tlumočníkem. Ten jenom nemůže vyřídit, co říká hospodin. Ten se s tím musí identifikovat. Ten to musí polknout. Uvidíme pak na tom posledním případě, který je jiného typu, jak ten prorok se s tím musí stotožnit. A jak je mu to za těžko potom, když hospodin změní smýšlení. Jak se cítí zaskočený. Ale to je jiná záležitost. Otevři ústa sva a sněz, co já tobě dám. A viděl jsem, a aj ruka vstažena byla ke mně. To je ta výzva, která přicházejí. A aj v ní svinutá kniha. Za prvé to, co dostává a to, co poliká, si nemůže přečíst. On to zbaští, polkne, ale není posuzovatelem. Vstažena byla ke mně a aj v ní svinutá kniha. Kterouž to rozvinul přede mnou. A byla popsaná zpředu i zadu a bylo v ní psáno naříkání k výlení a běda. Dostane tu knihu a neví, co dostává. Teprve potom se to ukazuje a ukáže se, že v ní je napsáno naříkání k výlení a běda. A tedy řekl mi, synu člověčí, což před tebou jest sněz, sněz knihu tuto a jdi, mluv k domu izraelskému. I otevřel sem ústa svá a dal mi snísti knihu tu. Řka ke mně, synu člověčí, nakrm břicho své naplň střeva svá knihou touto. Jak je známo ve Střevech, to bylo trošku jináč, ve Střevech bylo centrum člověka, to byl on sám, to byly duše, to byl jeho nejvnitřnější vnitro. Naplň střeva svá knihou touto znamenalo prostě nech si dojít a dojít až do nejvnitřnějšího vnitra to k výlení, bědy a naříkání. I snědl sem a byla v ústech mých jako med sladká. Zatím řekl mi, synu člověčí, jdiš k domu izraelskému a mluv k ním slovy mímy. Zas to tady máme. Mluv k ním slovy mímy. Nebo nebudeš poslán k lidu hluboké řeči a nesnadného jazyka, ale k domu izraelskému. Tady je vidět, kdo stojí na prvním místě, komu má být vyřízeno toto naříkání, kvílení a bědy. Nebudeš poslán k lidu hluboké řeči a nesnadného jazyka, ale k domu izraelskému. Né k národům mnohým hluboké řeči a nesnadného jazyka, jejichž bys slovům nerozuměl, ještě kdybych tě k ním poslal, ale dům izraelský nebudou tě chtít poslouchati, poněvadž nechtí poslouchati mne. Nebo všetké dům izraelský je tvrdočelný a zatvrdil jeho srdce. Ale učinil jsem tvář tvou tvrdou proti tvaři jejich. A čelo tvé tvrdé proti čelu jejich. Jako kámen přetvrdý, pevnější než skálu, učinil jsem čelo tvé. Nebojíš se jich, ani se strachuji tváři jejich, protože dům sporný jsou. I řekl ke mně, synu člověčí, všetka slova má, která až mluvit ti budu, v srdce své. Všetka slova má přijímý v srdce své. A ušima svýma slyš a jdi k zajatým, k synům lidu svého a mluv k nim a rcím takto pravý panovní hospodin, již oni slyšte nebo nechte. Tehdy odlesl jsem duch a slyšel jsem za sebou požehnaná sláva hospodinova z místa svého. Duch pak odnesl mne a vzal mne, odšel jsem truchliv, v hněvě ducha svého, ale ruka hospodinova nade mnou silnější byla. V hněvě ducha svého, protože vlastně nevěděl, co má říkat. Jenomže dům sporný jsou. Odšel truchliv, v hněvě ducha svého, všechno se v něm tomu bránilo, přestože byl vybízen nabito polk, tak se mu to v těch střevech úplně převalovalo. Ale ruka hospodinova nade mnou silnější byla. Tak tady máme tři různé obrazy, kde jsou vymyšlené nové a nové metafory, které chtějí nějak naznačit, vyjádřit tu pozici, tu zvláštní pozici prorokov. Teď jenom na malé dokreslení. Ještě Jonáše. Teď je celá ta historie, jak kvůli němu se zbouřilo celé moře a hrozilo zkázou lodí, až jediné řešení bylo popadnout Jonáše a hodit ho do moře. Tím se loď zachránila a Jonáš byl sežranej veliribou, která ho potom vyplývla, všem vyplývla ho, protože Jonáš tam byl tři dny a tři noci a modlil se hospodinu bohu svému v střevách té ryby a řekl souženího svého, volal jsem hospodinu, křičel jsem a vyslyšel jsi hlas můj, nebo jsi mě uvedl do hlubiny, do prostředku moře a řeka obtlíčila mne všecká vlnobití tvá i rozvodění tvá na mne se svalila. Prostě ta přemoc, která přijde, ten prorok se brání, že uteče, nejenom že se vymlouvá. Ej zmizí, zdrhne. Přijde ta veliká moc, ty vody a všechno. Obklíčily mne vody až k duši. Propast obklíčila mne. Lekno obtočilo se okolo hlavy mé. Když se svírila ve mně dušema, na hospodina jsem se rozpomínal, že mám do chrámu svatého tvého. A když byl takhle zpracován, tak vidíme, že je to jiný typ zpracování. Někdo ješ od počátku, ještě než se narodil, tak už byl připraven jiný uhlem řeřavým očištěn. A teď to nejde jináč, že na něj ty temnoty a vody velké sežere ovel ryba a dostane se do žaláře nejtemnějšího. Až pak přece jenom se rozpomene na hospodina a začne se modlit. A rozkázal pak byl hospodina Ryběte i vyvrátila Jonáše na břeh. Tak to je ta příprava. I stalo se slovo hospodinovok Jonášovej po druhé. Škoucí vstaň dědonivě města toho velikého a kaž proti němu to, co já poroučím tobě. Tedy připraven už, trochu připovychován, vstav Jonáš šel do Ninivé podle slova hospodinova. A jakž počal, byl Jonáš jít po městě cestou dne jednoho a volati, pravě po čtyřiceti dnech Ninivé vyvráceno bude, tedy uvěřili Ninivští bohu a vyhlásivšie půst oblékli se v žíně od největšího z nich až do nejmenšího z nich, včetně krále a tak dále. A prostě bokáni veliký nasypali si popel, na hlavu roztrhli páště. I viděl bůh skutky jejich, že se odvrátili od cesty své zlé a lítost měl bůh nad tím zlým, kteréž řekl učinitím. A neučinil. I mrzelo to Jonáše velmi. A rozpálen byl hněv jeho, pročež modlil se hospodinu a řekl, prosím hospodině, zdaliž jsem toho neřekl, když jsem ještě byl v zemi tvé, protož jsem pospíšil utecit do Tarzu, neboť jsem věděl, že si ty bůh milostivý a lítostivý, milostivenství a kteréž lituješ zlého, není tedy o hospodině, vezmi prosím duši mou ode mne, nebo lépe jest mi, umří ti než živu býti. Jdete si představit, jako prorok byl povolán, aby vyřídil. On nejdřív utek, pak se nechal k tomu ukecat. A šel a řekl to. A ono nic. Blamáš. Šílená blamáš. Radši smrt. Co teď s tou prorokovou reputací? Jak on se teď může objevit před těma lidma, který vlastně měli být mrtví už dávno? Zničený. A on tam teď bude chodit, ten jim vyřídil něco, no a co? Nic se nestalo. Lépe jest mi, umří ti než živu býti. Ten vzal svou funkci vážně, sakra. Že jo? Zabydlil se. I řekl hospodin, jestliž to dobře, že tak horlíš. A teď je tam taková hezká historka, a ji přečtuji, že není pro nás teď moc zvlášť významná. Ale myslím, že to tam taky patří. Taková lidská rovina, tak říkají, lidská rovina toho božího oslovení proroka. Nebo vyšel byl jonář z města a seděl, samozřejmě tam nemohl vydržet v tom městě, tak by odešel. A seděl na východ proti městu a udělal v sobě tu boudu. Seděl pod ní v stínu, až by viděl, co se bude díti s tím městem. Byl nakrknutý, ale furt si ještě myslel, že nakonec stejně zroban neblbího. Přistrojil pak byl hospodin bůh Břečťan, kterýž vyrostl nad jonáše, aby zastíněval hlavu jeho a chránil ho před horkem. I radoval se jonáš z toho Břečťanu radostí velikou. V tom nazejtří v svítání nastrojil bůh Čarva, kterýž ranil ten Břečťan, takže uschl. I stalo se, že když vzešlo slunce, nastrojil bůh výtr východní šhoucí a bylo slunce na hlavu jonášovu, takže umdlejval a žádal sobě, aby umřel, říkal, lépeť mi je umříti, nežli živubíti. Vidíme, že to byl z Rágora. Ho zničilo, že přišel o reputaci, tady ho zničilo, že trochu slunce. I řekl bůh jonášovi, jestliž to dobře, že se tak hněváš pro ten Břečťan, kterýž to řekl, an, dobře jest, že se hněváš na smrt. Jemuž řekl hospodin, ty lituješ toho Břečťanu, o němž si nepracoval, aniž si ho k zrostu přivedl, kterýž za jednu noc zrostl a jedné noci zahynul. A já, abych nelitoval nynivé města tak velikého, v něm šest více než sto dvacet tisíc lidí, kteří neznají rozdílu mezi pravicí svou a levicí svou a dobytka mnoho. Tím končí. Takže tady vidíme ještě jinou možnost té prorocké reakce, ještě s těmi dozvukami potom. Tady je vidět, jak je strašně důležitý, že ty prorocy byly ukamenované. Nebo prostě nějakým způsobem... Protože když prorok vyřídí svý proroctví a stane se náčelníkem, tak je nesnesitelný. Naprosto nesnesitelný. Jednak to patří k proroctví, k prorokování, aby dostal počenichu, že to tak tomu patří, poněvadž jinak by prorokoval každej a blbosti. To prostě patří k tomu. Z druhý teda ten prorok nějak načuchne čimsi, z čeho ho vyléčí jedině, když potom čumáků dostane. To patří k věci. No a teď... Jedinou věc, jak jsem říkal, co ho tam cituje, to je z Matouše, 10.19.20. To je místo, které jedna k nám ukáže jakýsi zvláštní zlom v té křesťanské atmosféře první církve. Proti tomu proroctví. To je strašně důležité. To je moc pěkný, že se takhle postaví různý věci k sobě. Biblia je vždycky znova a znova. Se ukazuje plná takového nevyváženého bohatství. Právě to, co jsme si tady teď přítomnili. Teď si představte, že Ježíš Prej říká vás jako ovce mezi vlky, protože buďte opatrní jako hadové a sprostní jako holubice. To tam ospodin nikde žádnému prorokovi neříkali. Vystříhejte se pak lidí, neboť vás vydávati budou do sněmu a v schromáždeních svých budou vás bičovati. Dost zvláštní. Ano, i předvladaře, i předkrále vedení budete pro mne nasvědectví a proti ním i národům. Vystříhejte se lidí, alespoň ty proroky. Posílá do toho domu vzpornýho, mezi ty vzporníky, mezi ty nestydatý tváře. Tam posílá. Vystříhejte se lidí. A když pak vás vydadí, nebuďte pečliví, kterak ane co byste mluvili. Dánoť bude zajisté vám v tu hodinu, co budete mít i mluviti. Nebo ne vy jste, kteří mluvíte, ale duch otce vašeho, kterýž mluví ve vás. Tady je analogie. Se něco změnilo. Křesťan není naroubován na tradici prorockou. Ale je tady důležitá věc, nebuďte pečliví, co byste měli mluvit, dánoť bude vám v tu hodinu. Nebo ne vy jste, kteří mluvíte, ale duch otce vašeho, kterýž mluví ve vás. To taky jsme o všem neviděli, že by prorok byl vyslán a byl mu řečen. Nepřemýšlej o tom, co budeš mluvit, když tam začneš povídat. Někdy měl vyřídit správu jen velmi jednoduchou, že dům sporný jste. Nic jiného. Ale měl to obsah. Do té doby, než se prorok doví, co má říct, tak není prorokem. Tohle je tak trošku... Já bych řekl, že tohleto je zjevná dodatečná interpolace. Na první pohled. Exegéze by to ještě ukázala, ale na první pohled to je dodatečná intrapolace, která formuluje jakousi zkušenost první chřestěnu v podmínkách, jakých byly. A zároveň se tam do jisté míry dá vyložit, nebuďte pečliví kterak, anebo co byste mluvili. Nejenom co, ale dokonce kterak. Jako kdyby na tom nezáleželo. To se dost brzo změnilo. U křesťanů se pak velmi oceňovalo, když dovedli dobře promluvit. A když dovedli poskytnout svá zlatá ústa evangelium. Já jsem to přetáhl. Já jsem chtěl teď ještě... Nic nevadí, necháme si to na příště. Chtěl jsem proti tomu... Vy jste paralela, vy jste protikladu. Ukázat, jak se vyvíjelo tohleto vědomí, které jsme si ukázali na Homerovi a na prorocích. Jak se tohle povědomí vyvíjelo v tradici řecké filozofie. U prvních filozofů. To je pre Sokratiku. Tak to si necháme na příště. První otázka se nabízí. Co teda vidí ten Eiseling? Jako to, co problém má. Jak to zodpověděl jsi sám? Nezodpověděl. To tam v tý knižce zůstává nezodpovězeno. A naopak celá věce láme. A takovým dost nelogickým způsobem. Končí tou řeherzádou. Což vlastně je od věci. Protože tam se ukazuje, že vzdali všichni nemluvíme. Nebázníme, nefilozofujeme. Vůbec nemocnujeme a tak dále. Z takového základního stačka strachu před smrtí. Z pokusu vyhrnout se smrti. Učit smrti. Já se vzpomínám, to není marná otázka. Já se vzpomínám, jak Kozák s oblibou citoval, já nevím. To určitě je nějaká starší formule, ale prostě nevím, od Katí vzal. Bude to zřejmě ze stojků. Nevím, prostě od Katí. Cicerora by to mohlo být. Když byla diskuse o smrti, tak prohlásil non omnis moriar. Neumírám celý. Neumřu celý. Jsou určitý věci, které člověk udělá, řekne, dá to kus života a ty ho přežívají. V tom smyslu je smrt není konec. Je to takové utnutí, ony smrti. Ne zcela zemřu. Vyloženo lec jak, že taky ve svých dětech žijou lidi dál. Dílo umělecké třeba považují ze svých dítě taky. Filozof teda má tendenci něco napsat, aby toho hovořil, že to se každým nepodaří, co udělal Platón. Ono se to udělali jiným, psali, Demokritus toho napsal možná víc než Platón, ale to skoro nic se nezatovalo. Zlý huby říkají, že protože toho přesně ani ničili. Já myslím, že proto, protože toho za nic nestává. To moc nepomáhá, to zbýš budí záje po tom. Zbýš to asi za moc nestává. A ten Platón to je, co jsou úchvatli. Prakticky celý Platón tu je zachovaný. Ztratilo se strašně málo. A dodnes to čteme, co to oslovuje. To byl takový augustrý, to je teda hodně později, ale to je skoro tisíc let později. No ne tisíc ne, ale nevěc osmuset let asi, sedmset a něco. Ale to je prostě ten moderný Červa. Někde to je taky, to je vidět, že to je starý, ale jsou tam momenty, které jsou úplně vžasné. No to je to, komu se to nepodaří. Umělcům ano, že. Filosofické dílo je schopný oslovovat. Ale to není ono. Když vidíte třeba Viskova, tak... Dobře, no. Pěkný, no. Ale koukat se na to. Ale to filosofické dílo, to, co je s člověkem zajímé. Protože si přečte ty dialogy Platoavy, no tak ten je jiný člověk.
s2.flac
====================
a říká, že neumí mluvit. To si budeme pamatovat pro případ té retoriky, až se pak dostaneme k filozofům, že? Ale hospodin řekl mi, neříkej dítě sem, nýbrž, k čemuž tě koli pošlu, jdi! Nýbrž, k čemuž tě koli pošlu, jdi! A vše, což ti přikáží, přikáží mluv. Tedy žádné vejmluvy, ale kam tě pošlu, tam pudeš a co ti přikážu, budeš říkat. A neboj se jich, neboj jí sem s tebou. Budeš, budeš mluvit a nebát se, protože já sem s tebou. To je to, o co žádal Homér, aby můza byla s ním. Tak tady má příslip, ještě pořád není ani řečí o tom, co půjde, co se má dělat. Ten prorok už se bojí napřed, ten budoucí prorok už se bojí napřed, neumí mluvit. Poč ví, že jde o hubu. Proraci na tom většinou byli špatně. Ne. Budeš, budeš mluvit a neboj se. Já jsem s tebou. Neboj se jich, neboj jí sem s tebou, abych tě vysvobozoval. Jí hospodin. To si jistě prorok představuje taky trošku jinak, to vysvobození. Vysvobozování znamená, že hospodina bacha, aby se mu nic nestalo. To se ovšem hrubě mejlí. Vysvobození spočívá v něčem jiném. Ne v tom, že se člověku nic nestane. Ale to nechme stranou. Je vidět, jak to, co tam je, jak je pramenem nedorozumění. Ten budoucí prorok tomu rozumí trochu jinak, než mu je to řečeno. To jsme viděli ostatně už u Jizajáši. Prostě tak já půjdu. A myslíš si, že dostane nějaké velkolepé poslání. A teď je zdrcen úkolem, který je na něj vložen. Tadyhle to nedorozumění už je na začátku. Neboj se, jsem s tebou, abych tě vysvobozoval. Nepochybně si Jeremiáš myslí, že to je záruka, že se mu nic tak moc nestane. A vztáh na ruku svou hospodin, tady sám, ta už neposílá podomka, dotekl se úst mích a řekl mi. Tady už ten anděl nemusí přijít a ten úhel v kleštích přinést, protože ta příprava byla, jak hospodin říká, učiněna už dávno. Čili ne tak, že člověk jak je, že může být použit, vždycky musí být nějaká příprava. A ta příprava může být buď tím úhlem řeřavým, teď i ketnunk, ale říkám, že už je připravován dávno. A vztáhl ruku svou hospodin, dotekl se úst mích a řekl mi hospodin. Aj, vložil jsem slova svá v ústa tvá. Tak tady je taková klasická situace, kdy prorok bude mluvit, ale to, co říká, neříká on. Vložil jsem slova svá v ústa tvá. Úst prorokových je užito k tomu, aby bylo vysloveno to, co říká hospodin. To je ta klasická situace. Na odpověď na to, co se vlastně děje, když prorok mluví. Děje se to, že mluví hospodin jeho ústy. Hle, ustanovují tě dnešního dne nad národy a nad královstvími. To je důležitá věc. Přek tomu se hned vrátíme k výkladu. Abys plenil a kazil a hubil a bořil, abys stavěl a štěpoval. Čili čtyři výrazy pro plenění a dva pro budování. A teď si představte. Vložil hospodin svá slova do úst proroka. A ten prorok to není pouhá hlásná trouba. To není nahodila nějaká bytost, která se vymeje mozek, takže momentálně je mimo. A užije se její krku a dutiny ústní k tomu, aby zaznělo tady nějaký slovo hospodina. Vůbec ne. Tohle je pověření. A to je vysoké pověření. Vánovují tě dnešního dne nad národy a nad králstvími. Či to, když vloží hospodin svá slova do úst prorokovejch, tak to neznamená, že ten prorok tam je jenom takovým zesilovačem. Není tam... To je funkce. To je poslání. To je... Jak by se to řeklo, to je určitá autorita, která se dostává tomu, tak ho je takhle použíto. A tím slovem ten prorok má plenit, kazit, hubit, bořit, stavět a štěpovat. To není nějaké jenom oznamování nebo zpráv, informací. To je slovo, které plení a které buduje. Tak takhle to ujelmí, až je ještě posledního proroka a to je Zechiel. Tam je to v kapitole druhé, která je dost krátká, je to celá kapitola. Na konci první kapitoly tam viděl jsem napohledění jako hudkou světlo stavu vnitřku, jejím vůkol napohledění jako oheň, odbeder jeho vzhůru, odbeder pak jeho dolů, viděl jsem napohledění jako oheň a blesk vůkol něho, napohledění jako důha, kteráž bývá na oblace v čas deště. Takový napohledění byl blesk vůkol, to bylo vidění podobenství slávy hospodinovi, který řekl ke mně, synu člověčí, postav se na nohy své, ať mluvím s tebou. Tam je zase důležité porozumění proroka, že když padne na zem, tak takhle s ním bůh hovořit nemůže. Když si povolává hospodin svého proroka, ho něčím pověřuje, to, jak jsme viděli teď u Jeremiáše, nad královstvími, nad národy, a pak potřebuje, aby ten člověk stál. Synu člověčí, postav se na nohy své, ať mluvím s tebou. Tedy tohle je novinka proti tamtomu. My jsme si zatím tohle nikde nenašli. Když slova svá hospodin dává do úst prorokových, to je tak říkající dialog. To není, jak jsme si ukázali, není to hlásná trouba, která jenom by zesilovala ten tišej hlas. Tam je nějaké to důstojenství, nějaké to pověření, ale to důstojenství a pověření v čem spočívá, to se ukazuje teprve tady. Postav se na nohy své, ať mluvím s tebou. To důstojenství spočívá v tom, že ten člověk je osloven, že tedy není pouhou pasívním nástrojem promluvení hospodinova, že ten člověk je osloven, je sám osloven jménem, tedy je slinu člověčí, ale o to nejde, je osloven jako on. Víme, že jiní byli osloveni jménem a nerozuměli tomu, že tak mysleli, že ho volá někdo jiný. Říká se partnera, který před ním stojí. Ne, který se válí, který má hlavu v zemi. Ale člověk, co pak může v takovéto situaci stát? Čeká smrt. Prostě není hoden. A tak i k tomu, aby se postavil, potřebuje pomoc. Vstoupil do mne duch, když promluvil ke mně a postavil mne na nohy mé. To je to důstojenství. Člověk, který se sám postaví na své nohy, tak to nic není. Vstoupil do mne duch, když promluvil ke mně a postavil mne na nohy mé. A mluví ke mně, který řekl mi Synu člověčí, já tě posílám. Tady už není, aj koho pošlu. Ale to vlastně bylo to v postavce. To, že se postavil, to už bylo já pošli mne. A i to, že já pošli mne, vlastně nebylo z něho. To je taková pozoruhodná vratná reflexe. Stále znovu jinak se to musí vyložit. Prorok chce vidět svou situaci ve světle pravdy. Kterýž řekl mi Synu člověčí, já tě posílám k synům izraelským, k národům spurným, kteří spurně se postavovali proti mně. Oni i otcové jejich spronevěřovali se mi až právě do tohoto dne. Těch pravým synům nestydaté tváři a zatvrdilého srdce já posílám tě. A jdiš k ním, tak to praví panovník hospodin. Prorok vůbec není poslán k nějakým vybraným domácím božinám, do kunvaldů, aby jim tam pěkně řekl to, co všechny potěší, a zapomenou na to, že ten svět ve zlém nežije. Ne, k těm synům spurným nestydaté tváře a zatvrdilého srdce. K těm je posílám. Už to je moc nepříjemné. Tak to praví panovník hospodin. Již oni slyšte, nechte, že dům spurný jsou, ať vědí, že prorok byl u prostředních. Oni musí říct, že jsou spurníci, že jsou nestydaté tváře a zatvrdilého srdce, aby věděli, že prorok byl u prostředních. Když jim toto neřekne, tak to je k ničemu. Mimochodem, to je jeden z důvodů, na který se cítím. Již oni slyšte, nechte, nezáleží na tom. Tam předtím se dokonce zatvrdí uši a oči jejich, nevidí a neslyší a tak dále. A tady je to volnice, ať už slyšej nebo neslyšej. Slyšte nebo nechte, nebo neodříněte. Spurníci jste. Jste lidi nestydaté tváře a zatvrdilého srdce. Ať vědí, že prorok byl u prostředních. Bez toho není žádné proroctví. Lidi vědí, že je prorok jedině podle tohodle, že jim toto nepříjemné řekne napřed. Ináč tam jsou přece vylíčení prorocy, takzvaný prorocy, ty falešní prorocy, který všetko říkají, jo, dobrý, dobrý. Ty pak, synu člověčí, neboj se jich. To je podobně jak u Jeremiáše. Ty pak, synu člověčí, neboj se jich. Aniž se bojí slov jejich. My jsme naklonění se bát hlavně činů než slov. Ze slov se člověk otřese. Ale je to chyba. Neboj se jich, aniž se bojí slov jejich. Neboj se, že jsou spurní a jako trní jsou proti tobě a že mezi štíry bydlíš. Slov jejich neboj se a tváří jejich se nestrachuj, protože dům spurný jsou. Ale mluv slova má k ním, již oni slyšte, nepnechte, že spurní jsou. Jo, že se vzbouřili. Mluv slova má. Je poslán s tím, aby je obvinil. Ty pak, synu člověčí, slyš, co já pravím tobě. Nebuď ty spurný jako ten dům spurný. Nebuď jako oni. Otevři ústav svá. V čem je ta spoura? To se dají ukazovat. Nebuď tak spurný jako oni. Uvidíš, co já tobě dám. Tam už bylo naznačeno, že tedy díším takto pravý, panovník hospodine. A mluv slova má k ním. Ty mluv slova má. Ale teď je zvláštní důraz na ten vztah k tomu. Ten prorok nemůže být jenom tlumočníkem. Ten jenom nemůže vyřídit, co říká hospodin. Ten se s tím musí identifikovat. Ten to musí polknout. Uvidíme pak na tom posledním případě, který je jiného typu, jak ten prorok se s tím musí stotožnit. A jak je mu to za těžko potom, když hospodin změní smýšlení. Jak se cítí zaskočený. Ale to je jiná záležitost. Otevři ústa sva a sněz, co já tobě dám. A viděl jsem, a aj ruka vstažena byla ke mně. To je ta výzva, která přicházejí. A aj v ní svinutá kniha. Za prvé to, co dostává a to, co poliká, si nemůže přečíst. On to zbaští, polkne, ale není posuzovatelem. Vstažena byla ke mně a aj v ní svinutá kniha. Kterouž to rozvinul přede mnou. A byla popsaná zpředu i zadu a bylo v ní psáno naříkání k výlení a běda. Dostane tu knihu a neví, co dostává. Teprve potom se to ukazuje a ukáže se, že v ní je napsáno naříkání k výlení a běda. A tedy řekl mi, synu člověčí, což před tebou jest sněz, sněz knihu tuto a jdi, mluv k domu izraelskému. I otevřel sem ústa svá a dal mi snísti knihu tu. Řka ke mně, synu člověčí, nakrm břicho své naplň střeva svá knihou touto. Jak je známo ve Střevech, to bylo trošku jináč, ve Střevech bylo centrum člověka, to byl on sám, to byly duše, to byl jeho nejvnitřnější vnitro. Naplň střeva svá knihou touto znamenalo prostě nech si dojít a dojít až do nejvnitřnějšího vnitra to k výlení, bědy a naříkání. I snědl sem a byla v ústech mých jako med sladká. Zatím řekl mi, synu člověčí, jdiš k domu izraelskému a mluv k ním slovy mímy. Zas to tady máme. Mluv k ním slovy mímy. Nebo nebudeš poslán k lidu hluboké řeči a nesnadného jazyka, ale k domu izraelskému. Tady je vidět, kdo stojí na prvním místě, komu má být vyřízeno toto naříkání, kvílení a bědy. Nebudeš poslán k lidu hluboké řeči a nesnadného jazyka, ale k domu izraelskému. Né k národům mnohým hluboké řeči a nesnadného jazyka, jejichž bys slovům nerozuměl, ještě kdybych tě k ním poslal, ale dům izraelský nebudou tě chtít poslouchati, poněvadž nechtí poslouchati mne. Nebo všetké dům izraelský je tvrdočelný a zatvrdil jeho srdce. Ale učinil jsem tvář tvou tvrdou proti tvaři jejich. A čelo tvé tvrdé proti čelu jejich. Jako kámen přetvrdý, pevnější než skálu, učinil jsem čelo tvé. Nebojíš se jich, ani se strachuji tváři jejich, protože dům sporný jsou. I řekl ke mně, synu člověčí, všetka slova má, která až mluvit ti budu, v srdce své. Všetka slova má přijímý v srdce své. A ušima svýma slyš a jdi k zajatým, k synům lidu svého a mluv k nim a rcím takto pravý panovní hospodin, již oni slyšte nebo nechte. Tehdy odlesl jsem duch a slyšel jsem za sebou požehnaná sláva hospodinova z místa svého. Duch pak odnesl mne a vzal mne, odšel jsem truchliv, v hněvě ducha svého, ale ruka hospodinova nade mnou silnější byla. V hněvě ducha svého, protože vlastně nevěděl, co má říkat. Jenomže dům sporný jsou. Odšel truchliv, v hněvě ducha svého, všechno se v něm tomu bránilo, přestože byl vybízen nabito polk, tak se mu to v těch střevech úplně převalovalo. Ale ruka hospodinova nade mnou silnější byla. Tak tady máme tři různé obrazy, kde jsou vymyšlené nové a nové metafory, které chtějí nějak naznačit, vyjádřit tu pozici, tu zvláštní pozici prorokov. Teď jenom na malé dokreslení. Ještě Jonáše. Teď je celá ta historie, jak kvůli němu se zbouřilo celé moře a hrozilo zkázou lodí, až jediné řešení bylo popadnout Jonáše a hodit ho do moře. Tím se loď zachránila a Jonáš byl sežranej veliribou, která ho potom vyplývla, všem vyplývla ho, protože Jonáš tam byl tři dny a tři noci a modlil se hospodinu bohu svému v střevách té ryby a řekl souženího svého, volal jsem hospodinu, křičel jsem a vyslyšel jsi hlas můj, nebo jsi mě uvedl do hlubiny, do prostředku moře a řeka obtlíčila mne všecká vlnobití tvá i rozvodění tvá na mne se svalila. Prostě ta přemoc, která přijde, ten prorok se brání, že uteče, nejenom že se vymlouvá. Ej zmizí, zdrhne. Přijde ta veliká moc, ty vody a všechno. Obklíčily mne vody až k duši. Propast obklíčila mne. Lekno obtočilo se okolo hlavy mé. Když se svírila ve mně dušema, na hospodina jsem se rozpomínal, že mám do chrámu svatého tvého. A když byl takhle zpracován, tak vidíme, že je to jiný typ zpracování. Někdo ješ od počátku, ještě než se narodil, tak už byl připraven jiný uhlem řeřavým očištěn. A teď to nejde jináč, že na něj ty temnoty a vody velké sežere ovel ryba a dostane se do žaláře nejtemnějšího. Až pak přece jenom se rozpomene na hospodina a začne se modlit. A rozkázal pak byl hospodina Ryběte i vyvrátila Jonáše na břeh. Tak to je ta příprava. I stalo se slovo hospodinovok Jonášovej po druhé. Škoucí vstaň dědonivě města toho velikého a kaž proti němu to, co já poroučím tobě. Tedy připraven už, trochu připovychován, vstav Jonáš šel do Ninivé podle slova hospodinova. A jakž počal, byl Jonáš jít po městě cestou dne jednoho a volati, pravě po čtyřiceti dnech Ninivé vyvráceno bude, tedy uvěřili Ninivští bohu a vyhlásivšie půst oblékli se v žíně od největšího z nich až do nejmenšího z nich, včetně krále a tak dále. A prostě bokáni veliký nasypali si popel, na hlavu roztrhli páště. I viděl bůh skutky jejich, že se odvrátili od cesty své zlé a lítost měl bůh nad tím zlým, kteréž řekl učinitím. A neučinil. I mrzelo to Jonáše velmi. A rozpálen byl hněv jeho, pročež modlil se hospodinu a řekl, prosím hospodině, zdaliž jsem toho neřekl, když jsem ještě byl v zemi tvé, protož jsem pospíšil utecit do Tarzu, neboť jsem věděl, že si ty bůh milostivý a lítostivý, milostivenství a kteréž lituješ zlého, není tedy o hospodině, vezmi prosím duši mou ode mne, nebo lépe jest mi, umří ti než živu býti. Jdete si představit, jako prorok byl povolán, aby vyřídil. On nejdřív utek, pak se nechal k tomu ukecat. A šel a řekl to. A ono nic. Blamáš. Šílená blamáš. Radši smrt. Co teď s tou prorokovou reputací? Jak on se teď může objevit před těma lidma, který vlastně měli být mrtví už dávno? Zničený. A on tam teď bude chodit, ten jim vyřídil něco, no a co? Nic se nestalo. Lépe jest mi, umří ti než živu býti. Ten vzal svou funkci vážně, sakra. Že jo? Zabydlil se. I řekl hospodin, jestliž to dobře, že tak horlíš. A teď je tam taková hezká historka, a ji přečtuji, že není pro nás teď moc zvlášť významná. Ale myslím, že to tam taky patří. Taková lidská rovina, tak říkají, lidská rovina toho božího oslovení proroka. Nebo vyšel byl jonář z města a seděl, samozřejmě tam nemohl vydržet v tom městě, tak by odešel. A seděl na východ proti městu a udělal v sobě tu boudu. Seděl pod ní v stínu, až by viděl, co se bude díti s tím městem. Byl nakrknutý, ale furt si ještě myslel, že nakonec stejně zroban neblbího. Přistrojil pak byl hospodin bůh Břečťan, kterýž vyrostl nad jonáše, aby zastíněval hlavu jeho a chránil ho před horkem. I radoval se jonáš z toho Břečťanu radostí velikou. V tom nazejtří v svítání nastrojil bůh Čarva, kterýž ranil ten Břečťan, takže uschl. I stalo se, že když vzešlo slunce, nastrojil bůh výtr východní šhoucí a bylo slunce na hlavu jonášovu, takže umdlejval a žádal sobě, aby umřel, říkal, lépeť mi je umříti, nežli živubíti. Vidíme, že to byl z Rágora. Ho zničilo, že přišel o reputaci, tady ho zničilo, že trochu slunce. I řekl bůh jonášovi, jestliž to dobře, že se tak hněváš pro ten Břečťan, kterýž to řekl, an, dobře jest, že se hněváš na smrt. Jemuž řekl hospodin, ty lituješ toho Břečťanu, o němž si nepracoval, aniž si ho k zrostu přivedl, kterýž za jednu noc zrostl a jedné noci zahynul. A já, abych nelitoval nynivé města tak velikého, v něm šest více než sto dvacet tisíc lidí, kteří neznají rozdílu mezi pravicí svou a levicí svou a dobytka mnoho. Tím končí. Takže tady vidíme ještě jinou možnost té prorocké reakce, ještě s těmi dozvukami potom. Tady je vidět, jak je strašně důležitý, že ty prorocy byly ukamenované. Nebo prostě nějakým způsobem... Protože když prorok vyřídí svý proroctví a stane se náčelníkem, tak je nesnesitelný. Naprosto nesnesitelný. Jednak to patří k proroctví, k prorokování, aby dostal počenichu, že to tak tomu patří, poněvadž jinak by prorokoval každej a blbosti. To prostě patří k tomu. Z druhý teda ten prorok nějak načuchne čimsi, z čeho ho vyléčí jedině, když potom čumáků dostane. To patří k věci. No a teď... Jedinou věc, jak jsem říkal, co ho tam cituje, to je z Matouše, 10.19.20. To je místo, které jedna k nám ukáže jakýsi zvláštní zlom v té křesťanské atmosféře první církve. Proti tomu proroctví. To je strašně důležité. To je moc pěkný, že se takhle postaví různý věci k sobě. Biblia je vždycky znova a znova. Se ukazuje plná takového nevyváženého bohatství. Právě to, co jsme si tady teď přítomnili. Teď si představte, že Ježíš Prej říká vás jako ovce mezi vlky, protože buďte opatrní jako hadové a sprostní jako holubice. To tam ospodin nikde žádnému prorokovi neříkali. Vystříhejte se pak lidí, neboť vás vydávati budou do sněmu a v schromáždeních svých budou vás bičovati. Dost zvláštní. Ano, i předvladaře, i předkrále vedení budete pro mne nasvědectví a proti ním i národům. Vystříhejte se lidí, alespoň ty proroky. Posílá do toho domu vzpornýho, mezi ty vzporníky, mezi ty nestydatý tváře. Tam posílá. Vystříhejte se lidí. A když pak vás vydadí, nebuďte pečliví, kterak ane co byste mluvili. Dánoť bude zajisté vám v tu hodinu, co budete mít i mluviti. Nebo ne vy jste, kteří mluvíte, ale duch otce vašeho, kterýž mluví ve vás. Tady je analogie. Se něco změnilo. Křesťan není naroubován na tradici prorockou. Ale je tady důležitá věc, nebuďte pečliví, co byste měli mluvit, dánoť bude vám v tu hodinu. Nebo ne vy jste, kteří mluvíte, ale duch otce vašeho, kterýž mluví ve vás. To taky jsme o všem neviděli, že by prorok byl vyslán a byl mu řečen. Nepřemýšlej o tom, co budeš mluvit, když tam začneš povídat. Někdy měl vyřídit správu jen velmi jednoduchou, že dům sporný jste. Nic jiného. Ale měl to obsah. Do té doby, než se prorok doví, co má říct, tak není prorokem. Tohle je tak trošku... Já bych řekl, že tohleto je zjevná dodatečná interpolace. Na první pohled. Exegéze by to ještě ukázala, ale na první pohled to je dodatečná intrapolace, která formuluje jakousi zkušenost první chřestěnu v podmínkách, jakých byly. A zároveň se tam do jisté míry dá vyložit, nebuďte pečliví kterak, anebo co byste mluvili. Nejenom co, ale dokonce kterak. Jako kdyby na tom nezáleželo. To se dost brzo změnilo. U křesťanů se pak velmi oceňovalo, když dovedli dobře promluvit. A když dovedli poskytnout svá zlatá ústa evangelium. Já jsem to přetáhl. Já jsem chtěl teď ještě... Nic nevadí, necháme si to na příště. Chtěl jsem proti tomu... Vy jste paralela, vy jste protikladu. Ukázat, jak se vyvíjelo tohleto vědomí, které jsme si ukázali na Homerovi a na prorocích. Jak se tohle povědomí vyvíjelo v tradici řecké filozofie. U prvních filozofů. To je pre Sokratiku. Tak to si necháme na příště. První otázka se nabízí. Co teda vidí ten Eiseling? Jako to, co problém má. Jak to zodpověděl jsi sám? Nezodpověděl. To tam v tý knižce zůstává nezodpovězeno. A naopak celá věce láme. A takovým dost nelogickým způsobem. Končí tou řeherzádou. Což vlastně je od věci. Protože tam se ukazuje, že vzdali všichni nemluvíme. Nebázníme, nefilozofujeme. Vůbec nemocnujeme a tak dále. Z takového základního stačka strachu před smrtí. Z pokusu vyhrnout se smrti. Učit smrti. Já se vzpomínám, to není marná otázka. Já se vzpomínám, jak Kozák s oblibou citoval, já nevím. To určitě je nějaká starší formule, ale prostě nevím, od Katí vzal. Bude to zřejmě ze stojků. Nevím, prostě od Katí. Cicerora by to mohlo být. Když byla diskuse o smrti, tak prohlásil non omnis moriar. Neumírám celý. Neumřu celý. Jsou určitý věci, které člověk udělá, řekne, dá to kus života a ty ho přežívají. V tom smyslu je smrt není konec. Je to takové utnutí, ony smrti. Ne zcela zemřu. Vyloženo lec jak, že taky ve svých dětech žijou lidi dál. Dílo umělecké třeba považují ze svých dítě taky. Filozof teda má tendenci něco napsat, aby toho hovořil, že to se každým nepodaří, co udělal Platón. Ono se to udělali jiným, psali, Demokritus toho napsal možná víc než Platón, ale to skoro nic se nezatovalo. Zlý huby říkají, že protože toho přesně ani ničili. Já myslím, že proto, protože toho za nic nestává. To moc nepomáhá, to zbýš budí záje po tom. Zbýš to asi za moc nestává. A ten Platón to je, co jsou úchvatli. Prakticky celý Platón tu je zachovaný. Ztratilo se strašně málo. A dodnes to čteme, co to oslovuje. To byl takový augustrý, to je teda hodně později, ale to je skoro tisíc let později. No ne tisíc ne, ale nevěc osmuset let asi, sedmset a něco. Ale to je prostě ten moderný Červa. Někde to je taky, to je vidět, že to je starý, ale jsou tam momenty, které jsou úplně vžasné. No to je to, komu se to nepodaří. Umělcům ano, že. Filosofické dílo je schopný oslovovat. Ale to není ono. Když vidíte třeba Viskova, tak... Dobře, no. Pěkný, no. Ale koukat se na to. Ale to filosofické dílo, to, co je s člověkem zajímé. Protože si přečte ty dialogy Platoavy, no tak ten je jiný člověk.
====================
s2.flac
====================
Logickým příběhem je skoncovat spojení Boha jako neměněnícího se měnitele, měnícího se nehybného hybatele. A příme měli nějaké pojetí příběhové, dějové, časové, díbajícího se hybatele. Tak tady vzniká taková základní otázka, co se děje s tím Bohem, který je nikoli tyž včera i dnes, ten tyž až na věky. Nýbrž, který je dnes jiný než včera a bude zítra jiný než dnes. Co je s tím včerejší Bohem? Tak je v něm, na něm, nebo jak bychom to řekli, boji až těžko se věříme, něco umírá. Tady asi jde o to chápat ty identitu jinak než jak se v logice chápe, že A je A. V příběhovém, v dějiném je prostě právě identické, musí mít něco jiného. Identický je někdo s příběhem typu Abraham, kdo dělá něco jiného. Ta identita je právě v něčem jiném než v tom, že by byl totočný s Abrahamem. Ano, dobře, to je možné takhle vypracovat, ale zůstává skutečnost, že Bůh, který se mění, nechává něco za sebou. Nějakou minulost, mrtvou minulost nechává za sebou a distancuje se hodně. Protože včerejší Bůh už není v živem dnešním. Že včerejší Bůh má nějaké struktury, které má ten dnešní Bůh? Dobře, jak já začnu na toto ukazovat, tak budu hledat to, co se v Bohu není. Já mám dojem, že celá myšlenka smrtí Boha, že je neuvědoměné motivována touto distanci. Že to je jenom falešní sebepochopení. Smrt Boha chápat jako, že Bůh není. Že bohové zemřeli. To je prvý tým jateismu. Prvý tým jateismu si říkám, že nikdy nebyli. Ale tohle je, že byli, ale zemřeli. Teď se to však interpretuje tak jenom, že jako byli. A nesme si uvědomili, že nejsou to znamená, že zemřeli. To se vlastně jenom interpretuje. Ale blbě. Ve skutečnosti smrt Boha je tématem podstatně závažným v momentě, kdy Boha chápeme dějově. To je zdře Bůh, který včera byl. Vůbec to byl je problém, že takový a takový nestíhni. Ta časová jinakost boží v nových okamžicích, v novým čase. Tohle je ten nejvlastnější motiv, ten nejlepší motiv, ten neuvědomělý, ale nejdůležitější motiv uvahu o smrti Boha. Tohle to je vlastně. Bůh, který se vtěruje sám do svého syna, v něm je přítomen a v něm umírá. Bůh měs je jiný než před ježišivou smrtí. Před ježišivým narozením a před ježišivou smrtí. A co to je, tohle jinakost? Co to znamená ve vztahu k tomu Bohu, který byl tenkrát? Z toho se samotnými všadijakou jsou takový pomůcky, rádobě pomůcky, jak z toho nějak vyklouznout, vybruslit. Že tady se rozlišuje ta temporalita a věčnost a že jenom to, co nám se jeví jako časový, tak už je vlastně. Takový všechno, to jsou všechno triky. Vzít to vážně znamená, vzít vážně, že se bůh umí. A co to znamená? Tohle je teda téma. A v tomhle smyslu ten vztah řeči ke smrti má trošku jinej smysl. Prostě ta váha tohohle problému je jinde, než v nějakém tom zápase s nějakým negativním učinitelem. Protože tady není žádný nepřítel, který by z toho boha, jakožto příběhus, boha jakožto dění, byl kous, vždycky kous, orvalý. Tento není princip, který je vodinný. To je způsob, jak žije bůh. A tohle je třeba teda nějakým způsobem. Protože tohle je jediná cesta, jak je ulomenostem smrti. To, jak to apuštol Pavel ukazuje, to je slabotina. To není to, že ukřižovaný a zemřelý Ježíš vstal z mrtvých, ale to, že bůh je bůh živý a tudíž stáv živý a tudíž dějící se a tudíž sám sebe nechávající ze sebou. To jsou všecko vše metaforické obrazy. Nepřesně, ale ukazujou na ten vlastní problém. Tam je potřeba tímhle tím změrem třeba jít, tam je třeba hledat tu základní problematiku. To znamená reinterpretaci smrti také. Smrt už není to, co jsme tady biologicky viděli jako ohrožení života. To, že život biologický si učinil ze smrti svůj stavební kámen, je jenom zcela neumělé přizpůsobení a napodobení toho, co dělá život ve své plnosti. Ten věčnej život, ten ustavíště, žije ze smrti. Vypává smrt za sebou, jak by se to říkalo? Tak připomíná ta smrt pohled tu starou báju ptáku Fénixové, který se sám spálil ve svým vízě, aby z toho poupěl stál nový. Protože tam to má narástý cykličnosti a ten Fénix je stále stejný. Vždy nový, ale vždy stejně nový. To je právě ten nejvyšší meta, které je schopen Mýtus dosáhnout. To je rozlomeno a je tady potřeba jinýho schéma. Na to vůbec nemáme zatím. Já jsem si uložil takovej myšlenkový experiment, kde je to neadekvátní. Člověk musí něco podniknout, aby zkoušel. Je to experiment, který je zajímavý a doporučuji. Já to nevzmiňu, ale možná ne v této souvislosti, takže se ukáže v jiném světle. Podstatou experimentu v přírodních vědách je, že se stabilizují nebo odkrojí některé souvislosti. Ta struktura experimentu je maximálně zjednodušší a do hry se pustí jenom dvě, tři kvality, dvě, tři veličiny. Aby byly sledovatelné, aby tam nebyl ten celý komplex. Čili je to umělá redukce, umělé zjednodušení, model redukující. I myšlenkově to vypadá taky tak. Tak jsem si řekl, jak třeba odbourat nebo neuvažovat některé aspekty, které nám intervenují nekontrolatelným způsobem. Protože nejsou přesně myšlenkově uchopené třeba. Tak personalitu jsem odboural a nechávám jí jenom na straně lidské reakce. Člověk je oslovován jako osoba. Ale nic nevíme o tom, jestli je oslovován jako od osoby. A tímhletým způsobem teda ne. Na za těchto okolností jsem přišel k takovému, taky v souvislosti s rádlovýma některýma formulacem, jsem přišel na takovou formuli nebo na takový model, kde je naprosto eliminována jakákoliv předmětná výpověď nebo jakékoliv předmětné vypovídání o Bohu nebo o nepředmětné skutečnosti nebo o atd., jak to vezme. A tudíž každé vyhledávání jakési substance nebo substance nepředmětné skutečnosti, na kterou by se všechno převádělo jako na společný nominovatel. A s tím zůstávají tady jakési dějinné výzvy, které jsou dějinné, to je navzájem od sebe různý. Abych to nějak uchopil myšlenkově, tak jsem si udělal takovou představovou model, že každá situace, každá událost je samosituována do jakési větší situace, do širšího kontextu, který je charakterizován napětí. Že tedy součástí každé situovanosti je situovanost v napětí mezi tím, co být má a tím, co jest. A že tedy každá situace, každá událost, každej subjekt ve své danosti, že se ocitá v tomto napětí a že to napětí je strukturováno vzhledem k tomu subjektu, události nebo situaci, která v tom širším kontextu, a tudíž napětí, je situována. Takže to napětí je po každé přiměření té danosti, ale není na ní redukováno, nibyž naopak se zvedázní. A čím ta danost je komplikovanější, tím větší napětí je charakteristické proto její situovanost. Takže zatímco ten vývoj předmětnej objekty odpovídá tomu, že se stále kupředu a vejš a že se zvětšuje ta centrokomplikovanost, to je tedy do třetí nekonečnost, směřování s třetím nekonečnou, nekonečnou komplikovaného, tak zároveň s tímhle tím, že ještě je čtvrtý nekonečno a to je nekonečno toho, co má být. A že čím ta centrokomplikovanost je větší, tím to napětí vůči tomu, co má být, se zvětšuje. Čím je biologicky řečeno organismus dokonalejší, tak tím je blíže čemusi ideální. Můžeme říct o tom i tomu dál. Jak ale je zajištěno pro tu událost, že ta situace vytváří napětí směrem k ní? Je to napětí pro tu událost, není to napětí vůbec, ještě? No zajištěno, já nevím, jak je to zajištěno. Jak je zajištěno, že ta událost tady vůbec je? To už, že tady je, to už znamená, že vůči ní je něco zaměřeno, tak proč by nemohlo být zaměřeno ještě takovéto napětí? To je zaměřeno napětí. Ať se týká ty události a jiný události se týká jiný napětí. Podobnost mezi napětíma jedný události a jiný události je analogická té podobnosti těch událostí. Když ty události jsou velice různý, tak i jejich napětí je velice různý. Je tomu tak, že to napětí tady je, ať si to ta událost uvědomuje nebo neuvědomuje. Totiž ta událost musí nějak přijmout to napětí, vždycky není tažená tím napětím, zapatře si. Na tohle musí být dvojí odpověb, anež to je dvojí smysl, ta otázka. Především to napětí není tady bez ohledu na to, jestli to vědomí tady je nebo není. Tam, kde nemí vědomí, tak to napětí nemůže být tak velký, jako tam, kde je to vědomí. Ale něco jiného je, aby tam bylo vědomí. A něco jiného je, aby bylo vědomí toho napětí. Ale můžeme říct taky, že i tam, kde je vědomí, ale není vědomí napětí, to napětí nemůže být tak velký, jako tam, kde je to vědomí a je vědomí toho napětí. Ale přitom tam, kde je vědomí a je vědomí toho napětí, to může být ještě vědomí toho napětí, jakožto napětí nebo jakožto něco jiného. Čili může to být falešní vědomí nebo pravý vědomí. Mně se zdá, že na určité úrovni vědomí, že není možný, aby to vědomí nebylo zároveň vědomí toho napětí. Ale může být falešní vědomí toho napětí. A ovšem tam, kde je falešné vědomí toho napětí, tak to nesnížuje divnitu, ale i takovou naléhost, tu platnost, to doražení na lidský vědomí. Tak jak jsme to mohli číst, to je vlastně něčím jiným. Na jednom místě jsem to citoval v tom dohrubskému, co jsem psal, že doražení na lidský vědomí, ta pravda, tedy to nesnížuje to. Nepochybně to napětí je tady. I tam, kde to vědomí si může, uvědomí to napětí a uvědomí si ho špatně. Ovšem svým způsobem teda právě ta dvojství slušnosti je v tom, že když si to uvědomí správně, tak okamžitě to napětí zroste. Takže do jisté míry se dá říct, že tam, kde si to uvědomí špatně, že to napětí nemá ten rozhled. To je jakási dvojství slušnosti v té věci, že je tam to trošku vásné. To přetáhli jsme to značně, že jo? Z těho ani nebude, jak je vidět. Docela by mě teda těšilo, kdybyste...
s2.flac
====================
Logickým příběhem je skoncovat spojení Boha jako neměněnícího se měnitele, měnícího se nehybného hybatele. A příme měli nějaké pojetí příběhové, dějové, časové, díbajícího se hybatele. Tak tady vzniká taková základní otázka, co se děje s tím Bohem, který je nikoli tyž včera i dnes, ten tyž až na věky. Nýbrž, který je dnes jiný než včera a bude zítra jiný než dnes. Co je s tím včerejší Bohem? Tak je v něm, na něm, nebo jak bychom to řekli, boji až těžko se věříme, něco umírá. Tady asi jde o to chápat ty identitu jinak než jak se v logice chápe, že A je A. V příběhovém, v dějiném je prostě právě identické, musí mít něco jiného. Identický je někdo s příběhem typu Abraham, kdo dělá něco jiného. Ta identita je právě v něčem jiném než v tom, že by byl totočný s Abrahamem. Ano, dobře, to je možné takhle vypracovat, ale zůstává skutečnost, že Bůh, který se mění, nechává něco za sebou. Nějakou minulost, mrtvou minulost nechává za sebou a distancuje se hodně. Protože včerejší Bůh už není v živem dnešním. Že včerejší Bůh má nějaké struktury, které má ten dnešní Bůh? Dobře, jak já začnu na toto ukazovat, tak budu hledat to, co se v Bohu není. Já mám dojem, že celá myšlenka smrtí Boha, že je neuvědoměné motivována touto distanci. Že to je jenom falešní sebepochopení. Smrt Boha chápat jako, že Bůh není. Že bohové zemřeli. To je prvý tým jateismu. Prvý tým jateismu si říkám, že nikdy nebyli. Ale tohle je, že byli, ale zemřeli. Teď se to však interpretuje tak jenom, že jako byli. A nesme si uvědomili, že nejsou to znamená, že zemřeli. To se vlastně jenom interpretuje. Ale blbě. Ve skutečnosti smrt Boha je tématem podstatně závažným v momentě, kdy Boha chápeme dějově. To je zdře Bůh, který včera byl. Vůbec to byl je problém, že takový a takový nestíhni. Ta časová jinakost boží v nových okamžicích, v novým čase. Tohle je ten nejvlastnější motiv, ten nejlepší motiv, ten neuvědomělý, ale nejdůležitější motiv uvahu o smrti Boha. Tohle to je vlastně. Bůh, který se vtěruje sám do svého syna, v něm je přítomen a v něm umírá. Bůh měs je jiný než před ježišivou smrtí. Před ježišivým narozením a před ježišivou smrtí. A co to je, tohle jinakost? Co to znamená ve vztahu k tomu Bohu, který byl tenkrát? Z toho se samotnými všadijakou jsou takový pomůcky, rádobě pomůcky, jak z toho nějak vyklouznout, vybruslit. Že tady se rozlišuje ta temporalita a věčnost a že jenom to, co nám se jeví jako časový, tak už je vlastně. Takový všechno, to jsou všechno triky. Vzít to vážně znamená, vzít vážně, že se bůh umí. A co to znamená? Tohle je teda téma. A v tomhle smyslu ten vztah řeči ke smrti má trošku jinej smysl. Prostě ta váha tohohle problému je jinde, než v nějakém tom zápase s nějakým negativním učinitelem. Protože tady není žádný nepřítel, který by z toho boha, jakožto příběhus, boha jakožto dění, byl kous, vždycky kous, orvalý. Tento není princip, který je vodinný. To je způsob, jak žije bůh. A tohle je třeba teda nějakým způsobem. Protože tohle je jediná cesta, jak je ulomenostem smrti. To, jak to apuštol Pavel ukazuje, to je slabotina. To není to, že ukřižovaný a zemřelý Ježíš vstal z mrtvých, ale to, že bůh je bůh živý a tudíž stáv živý a tudíž dějící se a tudíž sám sebe nechávající ze sebou. To jsou všecko vše metaforické obrazy. Nepřesně, ale ukazujou na ten vlastní problém. Tam je potřeba tímhle tím změrem třeba jít, tam je třeba hledat tu základní problematiku. To znamená reinterpretaci smrti také. Smrt už není to, co jsme tady biologicky viděli jako ohrožení života. To, že život biologický si učinil ze smrti svůj stavební kámen, je jenom zcela neumělé přizpůsobení a napodobení toho, co dělá život ve své plnosti. Ten věčnej život, ten ustavíště, žije ze smrti. Vypává smrt za sebou, jak by se to říkalo? Tak připomíná ta smrt pohled tu starou báju ptáku Fénixové, který se sám spálil ve svým vízě, aby z toho poupěl stál nový. Protože tam to má narástý cykličnosti a ten Fénix je stále stejný. Vždy nový, ale vždy stejně nový. To je právě ten nejvyšší meta, které je schopen Mýtus dosáhnout. To je rozlomeno a je tady potřeba jinýho schéma. Na to vůbec nemáme zatím. Já jsem si uložil takovej myšlenkový experiment, kde je to neadekvátní. Člověk musí něco podniknout, aby zkoušel. Je to experiment, který je zajímavý a doporučuji. Já to nevzmiňu, ale možná ne v této souvislosti, takže se ukáže v jiném světle. Podstatou experimentu v přírodních vědách je, že se stabilizují nebo odkrojí některé souvislosti. Ta struktura experimentu je maximálně zjednodušší a do hry se pustí jenom dvě, tři kvality, dvě, tři veličiny. Aby byly sledovatelné, aby tam nebyl ten celý komplex. Čili je to umělá redukce, umělé zjednodušení, model redukující. I myšlenkově to vypadá taky tak. Tak jsem si řekl, jak třeba odbourat nebo neuvažovat některé aspekty, které nám intervenují nekontrolatelným způsobem. Protože nejsou přesně myšlenkově uchopené třeba. Tak personalitu jsem odboural a nechávám jí jenom na straně lidské reakce. Člověk je oslovován jako osoba. Ale nic nevíme o tom, jestli je oslovován jako od osoby. A tímhletým způsobem teda ne. Na za těchto okolností jsem přišel k takovému, taky v souvislosti s rádlovýma některýma formulacem, jsem přišel na takovou formuli nebo na takový model, kde je naprosto eliminována jakákoliv předmětná výpověď nebo jakékoliv předmětné vypovídání o Bohu nebo o nepředmětné skutečnosti nebo o atd., jak to vezme. A tudíž každé vyhledávání jakési substance nebo substance nepředmětné skutečnosti, na kterou by se všechno převádělo jako na společný nominovatel. A s tím zůstávají tady jakési dějinné výzvy, které jsou dějinné, to je navzájem od sebe různý. Abych to nějak uchopil myšlenkově, tak jsem si udělal takovou představovou model, že každá situace, každá událost je samosituována do jakési větší situace, do širšího kontextu, který je charakterizován napětí. Že tedy součástí každé situovanosti je situovanost v napětí mezi tím, co být má a tím, co jest. A že tedy každá situace, každá událost, každej subjekt ve své danosti, že se ocitá v tomto napětí a že to napětí je strukturováno vzhledem k tomu subjektu, události nebo situaci, která v tom širším kontextu, a tudíž napětí, je situována. Takže to napětí je po každé přiměření té danosti, ale není na ní redukováno, nibyž naopak se zvedázní. A čím ta danost je komplikovanější, tím větší napětí je charakteristické proto její situovanost. Takže zatímco ten vývoj předmětnej objekty odpovídá tomu, že se stále kupředu a vejš a že se zvětšuje ta centrokomplikovanost, to je tedy do třetí nekonečnost, směřování s třetím nekonečnou, nekonečnou komplikovaného, tak zároveň s tímhle tím, že ještě je čtvrtý nekonečno a to je nekonečno toho, co má být. A že čím ta centrokomplikovanost je větší, tím to napětí vůči tomu, co má být, se zvětšuje. Čím je biologicky řečeno organismus dokonalejší, tak tím je blíže čemusi ideální. Můžeme říct o tom i tomu dál. Jak ale je zajištěno pro tu událost, že ta situace vytváří napětí směrem k ní? Je to napětí pro tu událost, není to napětí vůbec, ještě? No zajištěno, já nevím, jak je to zajištěno. Jak je zajištěno, že ta událost tady vůbec je? To už, že tady je, to už znamená, že vůči ní je něco zaměřeno, tak proč by nemohlo být zaměřeno ještě takovéto napětí? To je zaměřeno napětí. Ať se týká ty události a jiný události se týká jiný napětí. Podobnost mezi napětíma jedný události a jiný události je analogická té podobnosti těch událostí. Když ty události jsou velice různý, tak i jejich napětí je velice různý. Je tomu tak, že to napětí tady je, ať si to ta událost uvědomuje nebo neuvědomuje. Totiž ta událost musí nějak přijmout to napětí, vždycky není tažená tím napětím, zapatře si. Na tohle musí být dvojí odpověb, anež to je dvojí smysl, ta otázka. Především to napětí není tady bez ohledu na to, jestli to vědomí tady je nebo není. Tam, kde nemí vědomí, tak to napětí nemůže být tak velký, jako tam, kde je to vědomí. Ale něco jiného je, aby tam bylo vědomí. A něco jiného je, aby bylo vědomí toho napětí. Ale můžeme říct taky, že i tam, kde je vědomí, ale není vědomí napětí, to napětí nemůže být tak velký, jako tam, kde je to vědomí a je vědomí toho napětí. Ale přitom tam, kde je vědomí a je vědomí toho napětí, to může být ještě vědomí toho napětí, jakožto napětí nebo jakožto něco jiného. Čili může to být falešní vědomí nebo pravý vědomí. Mně se zdá, že na určité úrovni vědomí, že není možný, aby to vědomí nebylo zároveň vědomí toho napětí. Ale může být falešní vědomí toho napětí. A ovšem tam, kde je falešné vědomí toho napětí, tak to nesnížuje divnitu, ale i takovou naléhost, tu platnost, to doražení na lidský vědomí. Tak jak jsme to mohli číst, to je vlastně něčím jiným. Na jednom místě jsem to citoval v tom dohrubskému, co jsem psal, že doražení na lidský vědomí, ta pravda, tedy to nesnížuje to. Nepochybně to napětí je tady. I tam, kde to vědomí si může, uvědomí to napětí a uvědomí si ho špatně. Ovšem svým způsobem teda právě ta dvojství slušnosti je v tom, že když si to uvědomí správně, tak okamžitě to napětí zroste. Takže do jisté míry se dá říct, že tam, kde si to uvědomí špatně, že to napětí nemá ten rozhled. To je jakási dvojství slušnosti v té věci, že je tam to trošku vásné. To přetáhli jsme to značně, že jo? Z těho ani nebude, jak je vidět. Docela by mě teda těšilo, kdybyste...
====================
s2.mp3
====================
Logickým příběhem je skoncovat spojení Boha jako neměněnícího se měnitele, měnícího se nehybného hybatele. A příme měli nějaké pojediní příběhové, dějové, časové. Ďíbajícího se hybatele. Tak tady vzniká teda taková základní otázka. Co se děje vlastně s tím Bohem, který je nikoli týž včera i dnes. Ten týžeš na věky. Nýbrž, který je dnes jiný než včera a bude zítra jiný než dnes. Co je s tím včerejší Bohem? Tak je v něm, na něm. Nebo jak bychom to řekli, bojače, těžko se vyjadřovat, něco umírá. Tady asi jde o to chápat ty identitu jinak než jak se v logice chápe, že A je A. V příběhovém, v dějiném je prostě právě identické, musí mít něco jiného. Identický je někdo s příběhem typu Abraham, kdo dělá něco jiného. Ta identita je právě v něčem jiném než v tom, že by byl totočný s Abrahamem. Ano, dobře, to je možné takhle vypracovat, ale zůstává skutečnost, že Bůh, který se pění, nechává něco za sebou. Nějakou vinulost, mrtvou vinulost nechává za sebou a distancuje se hodně. Protože včerejší Bůh už není, vždyť ten dnešní. Že včerejší Bůh má nějaké si struktury vnitrné na ten dnešní Bůh? Dobře, jak já začnu na tohle to ukazovat, tak budu hledat to, co se v Bůh není. Já mám v důležitosti, že celá myšlenka smrtí Boha, že je neuvědoměné motivována, tohle to nesnází. Že to je jenom falešní sebepochopení, smrt Boha chápat jako, že Bůh není. Že bohové zemřeli. To je prvý tým jateismus. Prvý tým jateismus je, že nikdy nebyli. Ale tohle je, že byli, ale zemřeli. Teď se to však interpretuje tak jenom, že jako byli. A nesme si uvědomili, že nejsou to znamená, že zemřeli. To se vlastně jenom interpretuje. Ale blbě. Neskutečnosti smrt Boha je tématem podstatně závažným v momentě, kdy byla chápané tějově. To je zdře Bůh, který včera byl, vůbec to byl je problém, že takový a takový nestěhni. Tak časová jinakost boží v nových okamžicích, v novým čase. Tohle je vlastně ten nejvlastnější motiv, ten nejhlubší motiv, ten neuvědoměnej, ale nejdůležitější motiv uvahvo smrti Boha. Tohle je vlastně Bůh, který se vtěruje sám do svého syna, v něm je přítomen a v něm umírá. Bůh nesjediný než před Ježišivou smrtí, před Ježišivým narozením a před Ježišivou smrtí. A co to je, tohle jinakost? Co to znamená ve vztahu k tomu Bohu, který byl tenkrát? Z toho se samotným všeriak jsou takový pomůcky, rádobě pomůcky, jak z toho nějak vyklouznout, vybruslit. Že tady se rozlišuje ta temporalita a věčnost a že jenom to, co nám se jeví jako časový, tak už je vlastně. Takový všechno, to jsou všechno triky. Vzít to vážně znamená, vzít vážně, že se Bůh umí. A co to znamená? Tohle je teda to téma. A v tomhletom smyslu ten vztah řeči ke smrti má trošku jiný smysl. Prostě ta váha tohohle problému je jinde, než v nějakém tom zápase s nějakým negativním činnitelem. Protože tady není žádný nepřítel, který by z toho Boha jakožto příběhu, z Boha jakožto dění byl kous, kous, urval. To není princip, který je vodinný. To je způsob, jak žije Bůh. A tohle je třeba teda nějaký způsob. Já myslím, že tohle je jediná cesta, jak je ulomenostem smrti. To, jak to apuštol Pavel teda ukazuje, to je slabotina. To není ono. Tohle to je ono. Né to, že ukřižovaný a zemřelý Ježíš vstal z mrtvých, ale to, že Bůh je ukřivý a tudíž stávčivý a tudíž dějící se a tudíž sám sebe nechávající ze sebou. To jsou všecko vše metaforické obrazy. Nepřesně, ale ukazujou na ten vlastní problém. Tam je potřeba, tímhle tímhle třeba jít. Tam je třeba hledat tu základní problematiku. To znamená reinterpretaci smrti také. Smrt už není to, co jsme tady jako biologicky viděli jako ohrožení života. To je to, že život biologický si učinil ze smrti svůj stavební kámen, je jenom zcela neumělé přizpůsobení a napodobení toho, co dělá život ve své plnosti. Ten věčnej život, ten ustaví život, žije ze smrti. Nebo nechává smrt za sebou, jak by se to říkalo. Tak připomíná ta smrt v pohledě tu starou báju ptáku Fénixa, který se sám spálil ve svým výzě, aby z toho poupěl stán. Ano, jenomže tam to má takové narástí cykličnosti. A ten Fénix je stále stejný. Vždy nový, ale vždy stejně nový. To je právě ten nejvyšší meta, které je schopen Mýtus dosáhnout. To je rozlomeno a je tady potřeba jinýho schématu. Na to vůbec nemáme zatím. Já jsem si teda uložil takovej myšlenkový experiment, kde je to neadekvátní. Člověk musí něco podniknout, aby zkoušel. Je to experiment, který je zajímavý a doporučuji. Já jsem se o něm zmíněl, ale možná ne v této souvislosti, takže se tady ukáže v jiném světle. Podstatou experimentu v přírodních vědách je, že se stabilizují a nebo odkrojí některé souvislosti. Ta struktura experimentu se to maximálně zjednoduší a do hry se pustí jenom dvě, tři kvality, dvě, tři veličiny. Aby byly sledovatelné, aby tam nebyl ten celý komplex. To je jedná redukce odmělé zjednodušení, model redukující. I myšlenkově to vypadá taky tak. Tak jsem si řekl, jak třeba odbourat nebo neuvažovat některé aspekty, které nám intervenují nekontrolatelným způsobem. Protože nejsou přesně myšlenkově uchopeny. No a tak personalitu jsem odboural a nechávám jí jenom na straně lidské reakce. Člověk je oslovován jako osoba. Ale nic nevíme o tom, jestli je oslovován jako od osoby. A tímhletím způsobem teda ne. Na za těchto okolností jsem přišel k takovému, taky v souvislosti s rádlovýma některýma formulacem, jsem přišel na takovou formulu nebo na takový model, kde je naprosto eliminována jakákoliv předmětná výpověď nebo jakékoliv předmětné vypovídání o Bohu nebo o nepředmětné skutečnosti nebo o atd., jak to vezme. A tudíž každé vyhledávání jakési substance nebo substance nebo nepředmětné skutečnosti, na kterou by se všechno převádělo jako na společný nominovatel. A tím zůstávají tady jakési dějinní výzvy, které jsou dějinné, to je navzájem od sebe různý. Abych to nějak uchopil myšlenkově, tak jsem si udělal takovou představovou model, že každá situace, každá událost je samosituována do jakési větší situace, do širšího kontextu, který je charakterizován napětí. Že tedy součást každé situovanosti je situovanost v napětí mezi třeba rádovsky řečeno tím, co být má a tím, co jest. A že tedy každá situace, každá událost, každej subjekt ve své danosti, že se ocitá v tomto napětí a že to napětí je strukturováno vzhledem k tomu subjektu, události nebo situaci, která v tom širším kontextu, a tudíž napětí, je situovaná. Takže to napětí je po každé přiměření té danosti, ale není na ní redukováno. Oni proč naopak se zvedázní. A čím ta danost je komplikovanější, tím větší napětí je charakteristické pro tu její situovanost. Takže zatímco ten vývoj předmětnej objekty odpovídá tomu, jak to líčil Tejar Došatek, to je, že se stále jde kupředu a vejš, a že se zvětšuje ta centrokomplikovanost, to je tedy do třetí nekonečnost, směřování k třetímu nekonečnostu, nekonečnost komplikovaného. Tak zároveň s tímhle tím, že ještě je čtvrtý nekonečnost, a to je nekonečno toho, co má být. A že čím ta centrokomplikovanost je větší, tím to napětí vůči tomu, co má být, se zvětšuje. Čím je biologicky řečeno organismus dokonalejší, tak tím je blíže čemusi ideální. Obrovským je to udál. Jak ale je zajištěno pro tu událost, že ta situace vytváří napětí směrem k ní? Je to napětí pro tu událost, není to napětí vůbec. Já nevím, jak je to zajištěno. Jak je zajištěno, že ta událost tady vůbec je? To, že tady je, to už znamená, že vůči ní je něco zaměřeno. Tak proč by nemohlo být zaměřeno ještě takovéto napětí? To je zaměřené napětí. Pať se týká ty události. A jiný událostí se týká jiné napětí. Podobnost mezi napětíma jedné události a jiné události je analogická té podobnosti těch událostí. Když ty události jsou velice různý, tak i jejich napětí je velice různý. Je tomu tak, že to napětí tady je, ať si to ta událost uvědomuje nebo neuvědomuje. Totiž ta událost musí nějak přijmout to napětí. Vždycky není tažená tím napětím, zaplače si. Na toto musí být dvojí odpověb, až to je dvojí smysl, ta otázka. Především to napětí není tady bez ohledu na to, jestli to vědomí tady je nebo není. Tam, kde nemí vědomí, tak to napětí nemůže být tak velký, jako tam, kde je to vědomí. Protože něco jiného je, aby tam bylo vědomí. A něco jiného je, aby bylo vědomí toho napětí. Ale můžeme říct taky, že i tam, kde je vědomí, ale není vědomí napětí, to napětí nemůže být tak velký, jako tam, kde je to vědomí a je vědomí toho napětí. Přitom tam, kde je vědomí a je vědomí toho napětí, to může být ještě vědomí toho napětí, jakožto napětí nebylo a nebo jakožto něco jiného. Čili může to být falešní vědomí nebo pravý vědomí. Mně se zdá, že na určité úrovni vědomí, že není možný, aby to vědomí nebylo zároveň vědomí toho napětí. Ale může být falešní vědomí toho napětí. A ovšem tam, kde je falešné vědomí toho napětí, tak to nesnížuje divnitu, ale i takovou nalehavost, blatnost. Jak potom to dorážení na lidské vědomí, jak jsme to mohli číst, vlastně to je v něčem jiném, na jednom místě jsem to citoval, v tom růbskému, co jsem psal, že jak tam dorážení na lidské vědomí, ta pravda, tedy to nesnížuje to. Nepochybně to napětí je tady i tam, kde to vědomí si může uvědomit to napětí a uvědomuje si to špatně. Ovšem svým způsobem právě ta dvojství slušnosti je v tom, že když si to uvědomí správně, tak okamžitě to napětí zroste. Takže do jisté míry se dá říct, že tam, kde si to uvědomí špatně, že to napětí nemá ten rozhled. To je jakási dvojství slušnosti, to je trošku vásné. To přetáhli jste to značně, že jo? Z těch hlaví nebude, jak je vidět. Docela by mě tedy těšilo, kdyby jste...
s2.mp3
====================
Logickým příběhem je skoncovat spojení Boha jako neměněnícího se měnitele, měnícího se nehybného hybatele. A příme měli nějaké pojediní příběhové, dějové, časové. Ďíbajícího se hybatele. Tak tady vzniká teda taková základní otázka. Co se děje vlastně s tím Bohem, který je nikoli týž včera i dnes. Ten týžeš na věky. Nýbrž, který je dnes jiný než včera a bude zítra jiný než dnes. Co je s tím včerejší Bohem? Tak je v něm, na něm. Nebo jak bychom to řekli, bojače, těžko se vyjadřovat, něco umírá. Tady asi jde o to chápat ty identitu jinak než jak se v logice chápe, že A je A. V příběhovém, v dějiném je prostě právě identické, musí mít něco jiného. Identický je někdo s příběhem typu Abraham, kdo dělá něco jiného. Ta identita je právě v něčem jiném než v tom, že by byl totočný s Abrahamem. Ano, dobře, to je možné takhle vypracovat, ale zůstává skutečnost, že Bůh, který se pění, nechává něco za sebou. Nějakou vinulost, mrtvou vinulost nechává za sebou a distancuje se hodně. Protože včerejší Bůh už není, vždyť ten dnešní. Že včerejší Bůh má nějaké si struktury vnitrné na ten dnešní Bůh? Dobře, jak já začnu na tohle to ukazovat, tak budu hledat to, co se v Bůh není. Já mám v důležitosti, že celá myšlenka smrtí Boha, že je neuvědoměné motivována, tohle to nesnází. Že to je jenom falešní sebepochopení, smrt Boha chápat jako, že Bůh není. Že bohové zemřeli. To je prvý tým jateismus. Prvý tým jateismus je, že nikdy nebyli. Ale tohle je, že byli, ale zemřeli. Teď se to však interpretuje tak jenom, že jako byli. A nesme si uvědomili, že nejsou to znamená, že zemřeli. To se vlastně jenom interpretuje. Ale blbě. Neskutečnosti smrt Boha je tématem podstatně závažným v momentě, kdy byla chápané tějově. To je zdře Bůh, který včera byl, vůbec to byl je problém, že takový a takový nestěhni. Tak časová jinakost boží v nových okamžicích, v novým čase. Tohle je vlastně ten nejvlastnější motiv, ten nejhlubší motiv, ten neuvědoměnej, ale nejdůležitější motiv uvahvo smrti Boha. Tohle je vlastně Bůh, který se vtěruje sám do svého syna, v něm je přítomen a v něm umírá. Bůh nesjediný než před Ježišivou smrtí, před Ježišivým narozením a před Ježišivou smrtí. A co to je, tohle jinakost? Co to znamená ve vztahu k tomu Bohu, který byl tenkrát? Z toho se samotným všeriak jsou takový pomůcky, rádobě pomůcky, jak z toho nějak vyklouznout, vybruslit. Že tady se rozlišuje ta temporalita a věčnost a že jenom to, co nám se jeví jako časový, tak už je vlastně. Takový všechno, to jsou všechno triky. Vzít to vážně znamená, vzít vážně, že se Bůh umí. A co to znamená? Tohle je teda to téma. A v tomhletom smyslu ten vztah řeči ke smrti má trošku jiný smysl. Prostě ta váha tohohle problému je jinde, než v nějakém tom zápase s nějakým negativním činnitelem. Protože tady není žádný nepřítel, který by z toho Boha jakožto příběhu, z Boha jakožto dění byl kous, kous, urval. To není princip, který je vodinný. To je způsob, jak žije Bůh. A tohle je třeba teda nějaký způsob. Já myslím, že tohle je jediná cesta, jak je ulomenostem smrti. To, jak to apuštol Pavel teda ukazuje, to je slabotina. To není ono. Tohle to je ono. Né to, že ukřižovaný a zemřelý Ježíš vstal z mrtvých, ale to, že Bůh je ukřivý a tudíž stávčivý a tudíž dějící se a tudíž sám sebe nechávající ze sebou. To jsou všecko vše metaforické obrazy. Nepřesně, ale ukazujou na ten vlastní problém. Tam je potřeba, tímhle tímhle třeba jít. Tam je třeba hledat tu základní problematiku. To znamená reinterpretaci smrti také. Smrt už není to, co jsme tady jako biologicky viděli jako ohrožení života. To je to, že život biologický si učinil ze smrti svůj stavební kámen, je jenom zcela neumělé přizpůsobení a napodobení toho, co dělá život ve své plnosti. Ten věčnej život, ten ustaví život, žije ze smrti. Nebo nechává smrt za sebou, jak by se to říkalo. Tak připomíná ta smrt v pohledě tu starou báju ptáku Fénixa, který se sám spálil ve svým výzě, aby z toho poupěl stán. Ano, jenomže tam to má takové narástí cykličnosti. A ten Fénix je stále stejný. Vždy nový, ale vždy stejně nový. To je právě ten nejvyšší meta, které je schopen Mýtus dosáhnout. To je rozlomeno a je tady potřeba jinýho schématu. Na to vůbec nemáme zatím. Já jsem si teda uložil takovej myšlenkový experiment, kde je to neadekvátní. Člověk musí něco podniknout, aby zkoušel. Je to experiment, který je zajímavý a doporučuji. Já jsem se o něm zmíněl, ale možná ne v této souvislosti, takže se tady ukáže v jiném světle. Podstatou experimentu v přírodních vědách je, že se stabilizují a nebo odkrojí některé souvislosti. Ta struktura experimentu se to maximálně zjednoduší a do hry se pustí jenom dvě, tři kvality, dvě, tři veličiny. Aby byly sledovatelné, aby tam nebyl ten celý komplex. To je jedná redukce odmělé zjednodušení, model redukující. I myšlenkově to vypadá taky tak. Tak jsem si řekl, jak třeba odbourat nebo neuvažovat některé aspekty, které nám intervenují nekontrolatelným způsobem. Protože nejsou přesně myšlenkově uchopeny. No a tak personalitu jsem odboural a nechávám jí jenom na straně lidské reakce. Člověk je oslovován jako osoba. Ale nic nevíme o tom, jestli je oslovován jako od osoby. A tímhletím způsobem teda ne. Na za těchto okolností jsem přišel k takovému, taky v souvislosti s rádlovýma některýma formulacem, jsem přišel na takovou formulu nebo na takový model, kde je naprosto eliminována jakákoliv předmětná výpověď nebo jakékoliv předmětné vypovídání o Bohu nebo o nepředmětné skutečnosti nebo o atd., jak to vezme. A tudíž každé vyhledávání jakési substance nebo substance nebo nepředmětné skutečnosti, na kterou by se všechno převádělo jako na společný nominovatel. A tím zůstávají tady jakési dějinní výzvy, které jsou dějinné, to je navzájem od sebe různý. Abych to nějak uchopil myšlenkově, tak jsem si udělal takovou představovou model, že každá situace, každá událost je samosituována do jakési větší situace, do širšího kontextu, který je charakterizován napětí. Že tedy součást každé situovanosti je situovanost v napětí mezi třeba rádovsky řečeno tím, co být má a tím, co jest. A že tedy každá situace, každá událost, každej subjekt ve své danosti, že se ocitá v tomto napětí a že to napětí je strukturováno vzhledem k tomu subjektu, události nebo situaci, která v tom širším kontextu, a tudíž napětí, je situovaná. Takže to napětí je po každé přiměření té danosti, ale není na ní redukováno. Oni proč naopak se zvedázní. A čím ta danost je komplikovanější, tím větší napětí je charakteristické pro tu její situovanost. Takže zatímco ten vývoj předmětnej objekty odpovídá tomu, jak to líčil Tejar Došatek, to je, že se stále jde kupředu a vejš, a že se zvětšuje ta centrokomplikovanost, to je tedy do třetí nekonečnost, směřování k třetímu nekonečnostu, nekonečnost komplikovaného. Tak zároveň s tímhle tím, že ještě je čtvrtý nekonečnost, a to je nekonečno toho, co má být. A že čím ta centrokomplikovanost je větší, tím to napětí vůči tomu, co má být, se zvětšuje. Čím je biologicky řečeno organismus dokonalejší, tak tím je blíže čemusi ideální. Obrovským je to udál. Jak ale je zajištěno pro tu událost, že ta situace vytváří napětí směrem k ní? Je to napětí pro tu událost, není to napětí vůbec. Já nevím, jak je to zajištěno. Jak je zajištěno, že ta událost tady vůbec je? To, že tady je, to už znamená, že vůči ní je něco zaměřeno. Tak proč by nemohlo být zaměřeno ještě takovéto napětí? To je zaměřené napětí. Pať se týká ty události. A jiný událostí se týká jiné napětí. Podobnost mezi napětíma jedné události a jiné události je analogická té podobnosti těch událostí. Když ty události jsou velice různý, tak i jejich napětí je velice různý. Je tomu tak, že to napětí tady je, ať si to ta událost uvědomuje nebo neuvědomuje. Totiž ta událost musí nějak přijmout to napětí. Vždycky není tažená tím napětím, zaplače si. Na toto musí být dvojí odpověb, až to je dvojí smysl, ta otázka. Především to napětí není tady bez ohledu na to, jestli to vědomí tady je nebo není. Tam, kde nemí vědomí, tak to napětí nemůže být tak velký, jako tam, kde je to vědomí. Protože něco jiného je, aby tam bylo vědomí. A něco jiného je, aby bylo vědomí toho napětí. Ale můžeme říct taky, že i tam, kde je vědomí, ale není vědomí napětí, to napětí nemůže být tak velký, jako tam, kde je to vědomí a je vědomí toho napětí. Přitom tam, kde je vědomí a je vědomí toho napětí, to může být ještě vědomí toho napětí, jakožto napětí nebylo a nebo jakožto něco jiného. Čili může to být falešní vědomí nebo pravý vědomí. Mně se zdá, že na určité úrovni vědomí, že není možný, aby to vědomí nebylo zároveň vědomí toho napětí. Ale může být falešní vědomí toho napětí. A ovšem tam, kde je falešné vědomí toho napětí, tak to nesnížuje divnitu, ale i takovou nalehavost, blatnost. Jak potom to dorážení na lidské vědomí, jak jsme to mohli číst, vlastně to je v něčem jiném, na jednom místě jsem to citoval, v tom růbskému, co jsem psal, že jak tam dorážení na lidské vědomí, ta pravda, tedy to nesnížuje to. Nepochybně to napětí je tady i tam, kde to vědomí si může uvědomit to napětí a uvědomuje si to špatně. Ovšem svým způsobem právě ta dvojství slušnosti je v tom, že když si to uvědomí správně, tak okamžitě to napětí zroste. Takže do jisté míry se dá říct, že tam, kde si to uvědomí špatně, že to napětí nemá ten rozhled. To je jakási dvojství slušnosti, to je trošku vásné. To přetáhli jste to značně, že jo? Z těch hlaví nebude, jak je vidět. Docela by mě tedy těšilo, kdyby jste...