Přirozený svět - četba V
docx | pdf | html | digitalizáty ◆ bytový seminář, česky, vznik: 2. 4. 1985

Přirozený svět - četba V [1985]

[strojový, neredigovaný přepis – model Gemini 3 (flash/pro) – únor 2026]

--- (1985-04-02 Přirozený svět – četba V (1)_s1_cleaned.flac) ---

Jiný hlas: Jak je obsažena v tom bytí?

Hejdánek: No, bytí má časovej ráz. To je připomenuto v tý otázce už. Jestliže se nyní říká, že jsoucno nelze pochopit bez vztahu k bytí, znamená to eo ipso, že jsoucno nelze pochopit bez vztahu k té časové charakteristice nebo k tomu časovému rázu bytí.

To znamená v důsledku toho, že nejenom bytí nemůžeme chápat bez vztahu k jeho časovosti nebo bez zdůrazňování jeho časovosti, ale protože jsoucno nelze pochopit bez bytí, tak nemůžeme ani jsoucno chápat bez časovosti.

Jiný hlas: Já bych proti tomu namítal. Ta otázka je položená jinak a ta odpověď je taky, v první větě je řečeno: co znamená, když charakterizujeme bytí a v této charakteristice říkáme, že jednou z charakteristik bytí je časový ráz. Co to teda znamená? Z toho bychom měli vyvodit, že chápeme-li jsoucno, tak se musíme vztahovat k bytí tohoto jsoucna. Což ale zase znamená, jak by se to z toho mohlo... No právě, no to se z toho musí vyvodit, jinak by to nemělo smysl, jedna věta vychází z druhé. Ta otázka je přece takto položená. A chápat se to dá jedině...

Hejdánek: No počkejte moment, jaktože takto položená? Tak to řekněte jak. To nemůžete jen takhle shodit pod stůl.

Jiný hlas: Já myslím, že to neshazuju.

Hejdánek: Ta otázka je, co znamená zdůraznění tý časovosti bytí.

Jiný hlas: Ano, když konstatujeme, že bytí má časový charakter.

Hejdánek: Ano, to je ono. Co to znamená? A tam ta odpověď je dvojí. Jedna, tou se teď jenom zabejváme, nelze jsoucno pochopit bez vztahu k bytí. Chcete snad tvrdit, že z toho, že konstatujeme časovej ráz v charakteristice bytí vyplývá, že nelze jsoucno pochopit bez vztahu k bytí? To jste teď řekl.

Jiný hlas: Ano, to znamená.

Hejdánek: No to nejde přece. To je nonsens úplnej. Z toho to přece nevyplývá, tak ukažte jak.

Jiný hlas: Já jsem se právě domníval, že s tím odstavcem ještě předtím, kde hovoří o vztahu k jsoucnu skrze to, že ten čas je nutnej při tom vztahu k tomu jsoucnu, proto jsem...

Hejdánek: Já teď hovořím jako jenom tak. No to nejde, to nejde. Musíte nám dovolit, abysme vás chytali. Jinak to nemá, z každýho slova musíte teda vydat počet.

Jiný hlas: Já jsem k tomu chtěl dojít, když jsem začal hovořit o té jsoucnosti jsoucna a bytí jsoucna a o tom, když si kladu otázku, jak se...

Hejdánek: To je naše rozdělení, to tam on nemá.

Jiný hlas: No, nevím, no já i sám...

Hejdánek: Když řeknu, že bytí má časovej ráz, tak z toho nevyplývá po mým soudu, že jsoucno nelze pochopit bez vztahu k bytí. Z toho nevyplývá. Já nevím, jakým způsobem byste to mohl odvodit.

Když se ptá, co to znamená, tak přece nebude říkat, jaké z toho vyplývají konsekvence.

Jiný hlas: Já když se někoho zeptám, co tohleto znamená, tak on mi musí z toho vyložit, co z toho vyplývá. Já to nechápu.

Hejdánek: Co z toho vyplývá, to jsou dvě různý věci. Jaký význam v tom je? Jaký význam, a ne co z toho vyplývá.

Jiný hlas: Ale když já chci říct ten význam, tak to má význam...

Hejdánek: Ne, to je prostě konfuze, dopouštíte se těžký konfuze. To jsou dvě různý věci. Když se tážu, jakej to má význam, a když se ptám, co z toho vyplývá, to jsou dvě různý otázky. To není totéž.

Jiný hlas: No nevím, připouštím, že ty dvě otázky jsou dvojí, ale...

Hejdánek: Podívejte se, máme třeba v matematice, napíšeme dvojku, x, dvojku, dvě čárky nad sebou, třeba... a já se vás ptám, co to znamená. No tak musíte říct, že todleto znamená dvojku, dvě, že x znamená násobení, že ta dvojka zas je dvojka a ty dvě čárky nad sebou znamenají rovná se. To je, když se tážete, co to znamená. A když se ptáte, co z toho vyplývá, tak vyplývá z toho, když chápete, co to znamená, tak z toho vyplývá čtyři.

Jiný hlas: Já myslím, že je to dost úzce zformulované, co znamená konstatovat. Tam se právě říká, tam v té větě už se říká tohleto, že v té větě tady už se říká, že dva krát dvě jsou, to už se ví, co je dvojka, co je krát, co je dvě. Ale tady nevíme ani, co je bytí, ani co je čas, to už je jiná věc. Tady jako se mě taky nikdo neptá, co je dvojka, ale tady se mě ptá, co je za ten znak jenom. Rozumíte? Taky se neptám po smyslu násobení a tak dále zatím. Ale když je to předem, tak se ptáte, co to znamená, tak já řeknu to je dva, to je dvojka, to se násobí s druhou dvojkou a rovná se. A to je tady řečeno. To je tady řečeno v tom, že bytí má časový ráz.

Hejdánek: Tady máte jenom dvě možnosti. Buď přiznáte, že když se řekne znamená, že to neznamená konsekvenci, a nebo musíte říkat, že Patočka takovýhle detaily nerozlišuje.

Jiný hlas: Víte mně, když přistoupím na to, co říkáte vy, tak já v tom nevidím v té další větě něco nového.

Hejdánek: Jaktože ne? Ne novýho, tam je rozhodně rozšířenej ten okruh toho, o čem mluvíme. To je nepochybný. Zatímco předtím se mluví jenom o časovým rázu bytí, tak nyní je tam do toho zařazeno ještě jsoucno, o kterým v tý otázce nebyla řeč. Čím se vysvětluje, co znamená časovej ráz bytí. Nemůžete předpokládat, že když zdůrazníte časovej ráz charakteristiky bytí, že z toho vyplývá nějaký jsoucno, vždyť ten point tam vůbec neodvodíte z toho, tam není.

Jiný hlas: Podle mě se to týká gramaticky. Chápeš to tak, že konstatování časový ráz bytí, což znamená, že na jedné straně nelze jsoucno pochopit. Já jenom říkám, že ta první věta něco znamená a z ní jsou dvě implikace. První implikace je, že jsoucno nelze pochopit ve vztahu k bytí a druhá implikace je, že věci nelze zjišťovat ve vztahu k odemčenosti. Implikace znamená, že to implikované je obsaženo v tom implikujícím. Řekněte mi, kde je tady jsoucno obsaženo v té větě? Kde je tady chápání? Já jsem o tom jen tak lehce uvažoval, tak jsem se to snažil nějak vyvodit z toho předešlého odstavce.

Hejdánek: nechte předešlý odstavec, to si myslím, že není důležité.

Jiný hlas: No, je důležité, ale jestliže říkáte o konsekvenci něco, tak není potřebné.

Hejdánek: To jsem vám chtěl říct, proč je potřebné, když se tady hovoří o bytí...

Jiný hlas: A to není implikace.

Hejdánek: V tom smyslu může být, ale něco obsaženo, co bylo řečeno předtím, rozumíte mi. Podívejte, implikace... nevíte, co to je teda. Implikace: všichni lidé jsou smrtelní, Sokrates je člověk. Z toho vyplývá, že Sokrates je smrtelný. Nepotřebujete žádný odstavec předtím.

Jiný hlas: No, ale tady vidíte, že dva výroky musíte nějak spolu spojit a z nich teprv něco vyplývá. Tak prvním výrokem je ten odstavec předtím a druhým výrokem je, že bytí má časový charakter a z toho mně potom něco vyplývá. Přičemž v tom prvním já vyjasňuji, v tom prvním tvrzení vyjasňuji, co je to bytí.

Hejdánek: Tak řekněte, co v tom prvním odstavci je teda ta první premisa.

Jiný hlas: No, bych se domníval...

Hejdánek: Co chcete, tam je premisou, řekněte první premisu.

Jiný hlas: První premisa by byla vztah bytí a jsoucna.

Hejdánek: To není premisa.

Jiný hlas: No, já to říkám obecně, já to nedovedu vyjádřit.

Hejdánek: Neříkejte obecně, řekněte premisu. Ať se to dá vyvodit. Já jsem to tam přesně nenašel a domníval jsem se, že by to takhle... Ale to není implikace a není to konsekvence. I kdybych to tam našel, tak by to byla teda...

Jiný hlas: Kdybyste to tam našel? To tam nemůžete najít.

Hejdánek: To myslím, že je otázkou, já bych to tak nezahazoval jako tenhle ten problém.

Jiný hlas: Ne, to je... co se s tím dá dělat? Prostě vy odmítáte přesně myslet.

Hejdánek: Odmítám přesně myslet v jedné věci, protože to nejsem schopen přesně vyložit, že? Já jsem schopen jenom u té první...

Jiný hlas: Nesvádějte to na to, že nejste schopen, to nejde. To nikdo by to nevyložil. K tomu můžete takhle vždycky couvnout, že nejste schopen. To nevěřte tomu. To je úhyb. To nejde prostě. No prostě, podívejte se, když řekneme: všichni lidé jsou smrtelní, tak druhá premisa nemůže znít: co to znamená, když řekneme, že všichni lidé jsou smrtelní. To není druhá premisa.

Hejdánek: No to není.

Jiný hlas: No tak z toho nemůže být... Když na to odpovíte, tak to není konsekvence.

Hejdánek: To máte prakticky dvě stejné... dva stejné výroky, akorát u druhého dáváte otazník, že jo? Já si myslím, že je to správně. Říkáte první výrok je, že všichni lidé jsou smrtelní, a druhý říkáte: Co to znamená? Co to znamená, že všichni lidé jsou smrtelní?

Jiný hlas: No když se ptám, co to znamená, tak i když to formuluju jinak, tak zas řeknete, že se to vztahuje k něčemu jinému. Tak co mám dělat? „Co znamená“ není premisa. To je reflexe nad tím, co znamená ta první premisa, ale není to druhá premisa.

Hejdánek: No, když já právě dám druhou premisu: co to znamená, že Sokrates je člověk? A ta první premisa je, že všichni lidé jsou smrtelní...

Jiný hlas: „Co znamená“ – na co se ptáte, vždyť nikdo o tom nemluvil.

Hejdánek: Jakto? To tady je. Tak já se domnívám, že je to takto obsaženo tady. Rozumíte?

Jiný hlas: Jak? Jak? Že „co to znamená, že Sokrates je člověk“ je „co to znamená, že bytí má časový charakter“ a že „všichni lidé jsou smrtelní“ je obsaženo v tom odstavci předtím. To je strašné. To je strašné. Na jednu stranu mi vytýkáte, když řeknu „všichni lidé jsou smrtelní“ a jako druhou větu dám „co znamená, že všichni lidé jsou smrtelní“...

Hejdánek: Protože neděláte nic jiného než opakujete to, co bylo předtím. A přitom vy stojíte na tom, že když tady „co znamená konstatování tohoto časového rázu charakteristiky bytí“, že předtím bylo bytí charakterizováno jako časové.

Jiný hlas: No vždyť to je přesně ono. Já hovořím o té první premise jako o vztahu jsoucna a bytí. Rozumíte?

Hejdánek: Která je to ta první premisa?

Jiný hlas: No, já nevím, jak bych ji formuloval, že?

Hejdánek: Tak se pokuste.

Jiný hlas: On si tam dává otázku: proč v tom odstavci předtím, proč je čas nezbytnou komponentou výměru bytí jsoucích věcí? Čas je to, bez čeho není možné ani jsoucno. Tak buď ta první premisa může být o vztahu času a jsoucna, nebo bytí a jsoucna. Ale že bych byl teď schopen to vyložit sám, asi nevím. To bych považoval za první premisu. Druhá je potom už čas a bytí a z toho se potom vyvodí to...

Hejdánek: Tady si každý může myslet, co chce. „Čas a bytí“ není premisa, to musíte nějak...

Jiný hlas: Jejich vztah nějaký. Tam je: čas je to, bez čeho není... Musí se to formulovat ve větě.

Hejdánek: Já vím. Já jsem proto měl snahu to vysvětlit nějakým naším systémem už zavedeným o tom, jak chápeme jsoucnost, jak chápeme bytí, jestli by se to takto dalo i u něj provést, nebo vůbec to vyjasnit, co to znamená, když se vztahují k jsoucnu, k čemu se teda vztahují. Jestli se vztahují k nějakému bytí nebo k něčemu jinému.

Jiný hlas: No vždyť už zase mluvíte o něčem jiném. Ne k čemu se vztahují. Tadyhle jde o to, jak vy tvrdíte, že to je implikace. Čili nechte jakékoli další záležitosti, nepleťte to do toho. Teď řekněte, jak to je. Jinak se nemůžeme domluvit, já jsem z toho trošku jelen, o čem vlastně je řeč.

Hejdánek: Já to řeknu teda ještě jednou, že se domnívám, že ta věta „co znamená konstatování... konstatování... časového rázu charakteristiky bytí“ a teď je tam něco řečeno, tak „co znamená“ je otázka a teď jsou na ni vyvedeny dvě implikace z této otázky.

Jiný hlas: Čili z otázky mohou být implikovány zase jenom otázky.

Hejdánek: Já se domnívám, že z otázky může být implikována i nějaká odpověď.

Jiný hlas: Odpověď na tu otázku nikdy ne. Můžete leda ukázat, že v hloubce té otázky se něco tvrdí. A rozhodně ne odpověď na tu otázku, poněvadž pak to není otázka, pak je to falešná otázka.

Hejdánek: Ale vy to nemyslíte spíš, že z toho konstatování... implikováno z toho konstatování časového rázu?

Jiný hlas: No ano, z toho konstatování. Já jsem myslel tu větu, která je v otázce.

Hejdánek: Ale tady se říká „co znamená“, a ne...

Jiný hlas: No je to otázka, v podstatě. Když se vás někdo zeptá: co znamená, že... teď mě nic zrovna nenapadá... třeba u semaforu, co to znamená, že svítí červená?

Hejdánek: No?

Jiný hlas: No, tak z toho vyplývá jednak, že chodec, který to uvidí, tak má zůstat stát a nemá přecházet.

Hejdánek: To vyplývá?

Jiný hlas: To vůbec nic nevyplývá. Jak z toho může vyplynout, že svítí červená, tak z toho co vyplývá? No nic. Jistě, dokud si to někde nepřečteš, tak to nevíš, v té otázce to není obsažena ta odpověď vlastně, to, že červená znamená, že tedy musí se postavit a zůstat stát, aby ho to nepřejelo, to v té otázce nikde není. Vem si to malé dítě, kdyby to to malé dítě vědělo podle té implikace, tak by se na tu otázku neptalo. Víš, ono asi to je, ale to jsem tedy pochopil ten spor. Jestli je to v tomhle, tak tedy já můžu říct, když tedy položím otázku, co znamená, když svítí červená, tak já řeknu, že když svítí červená, tak to znamená, že člověk, který zná pravidla silničního provozu, tak že na přechodu zastaví a počká, až přijde zelená. A druhá implikace je, že to nemusí znamenat vůbec nic, když se tam objeví dítě, které o těch pravidlech nic neví, tak to pro něj nic neznamená a půjde. Anebo to dítě bude stát a bude koukat, že tam svítí nějaký červený panáček. To jsou implikace, které z toho plynou.

Hejdánek: Tak zaprvé to nejsou implikace. Červená je jakási značka, která něco znamená na základě konvence. To nevyplývá z té červené barvy, nýbrž to vyplývá z dohody lidí, že když bude svítit červená, tak to znamená tohle a tohle. A to se musí vědět, čili to je premisa. Premisa není červená barva, nýbrž premisa je, že červená barva na přechodu znamená stát. To je premisa.

Dále, ať tam jde dítě, nebo dospělý, tak ta červená vždycky znamená stát. Ať to ten dospělec ví a respektuje, nebo ví a nerespektuje, nebo to dítě to neví a nerespektuje. Vždycky to znamená, poněvadž to je dohoda. Kvůli tomu ta červená tam je, aby tohle znamenala.

Jiný hlas: Ne vždycky to znamená. Někteří kývají takto, že myslí ano, u jiných je...

Hejdánek: Tak je to jiná konvence. V jiné zemi může platit jiná dohoda.

Jiný hlas: Vždycky to neznamená stát, jenom proti tomu jsem se bouřil.

Hejdánek: Ale jaktože to neznamená? Připouštíte, že tady ta konvence je?

Jiný hlas: Ano, ale může být pro jiné jiná konvence.

Hejdánek: Pro které jiné?

Jiný hlas: No, já nevím, pro Zulukafr, dejme tomu.

Hejdánek: No dobře, ti tu nejsou. A když sem přijdou, musejí dodržovat naši konvenci.

Jiný hlas: To je otázka. Také je zajede auto. No dobře, čili to platí. To prostě jednou, jakmile je jakási obecně přijatá konvence, tak se s tím musí počítat. A jestli to někdo chápe, nebo nechápe, to je jeho chyba.

Jiný hlas: To už je jiná stránka, ale já jsem chtěl jenom říct, že to vždycky neplatí.

Hejdánek: No pochopte mne, že v té červené barvě to není. Že to je dohoda. A když ta dohoda je, tak to není dohoda, že to někdy platí a někdy neplatí.

Jiný hlas: Ano, tak stačí říct, že to platí vždycky v té dohodě.

Hejdánek: No vždyť o tom je řeč, jasně. Že to nevyplývá z té červené, jsem řekl na začátku. Čili implikace nemůže být vyvozována z červené barvy, nýbrž pouze z konvence.

Jiný hlas: No jo, ale co ta implikace, že to dítě se zastaví a bude se na to dívat, že se mu to líbí?

Hejdánek: To není implikace. To, že já se také zastavím a koukám, to není implikováno.

Jiný hlas: Ale ono tam nevidí toho červeného panáčka.

Hejdánek: Vidí třeba, že si tam sedla nějaká moucha, tak kouká, jestli si sedne ještě jednou. Ale to není implikace. To je vnímání, a ne implikace.

Implikace je tam, kde můžete vyvodit z jedné věty něco dalšího a ukázat, že to v té větě samotné je. To je implikace. Naproti tomu to, když jsem říkal toho Sokrata a lidi, kteří umřou, to není implikace, nýbrž to je vyvozování, to je sylogismus. Tam potřebuji dvě premisy. Kdežto o implikaci mohu mluvit tam, kde to je v jedné premise. V jedné premise může být něco obsaženo a já to mohu z toho vytáhnout.

No ale jak mohu vytáhnout z otázky: Co znamená konstatování toho a toho? Jak mohu vytáhnout, že jsoucno nelze pochopit bez vztahu k bytí? Jak mohu z otázky, co znamená konstatování časového rázu charakteristiky bytí, vyvodit, že jsoucno nelze pochopit ve vztahu k bytí? To prostě není implikace.

Jiný hlas: Já to mohu vyvodit z toho konstatování časového charakteru bytí.

Hejdánek: No, tam není ani o jsoucnu řeč, ani o pochopení. Tak jak to z toho vyvodím? Kde vezmu ty pojmy? Ty tam musejí být, jinak nejde o implikaci.

Jiný hlas: Ty tam mohou být skryté, stejně tak jako u té červené barvy.

Hejdánek: Kde tam jsou skryté? V čem?

Jiný hlas: No tak, když se hovoří o čase, co se časem míní, a když se hovoří o bytí, tak jestli se...

Hejdánek: O čase se mluví, ale jenom ve vztahu k bytí.

Jiný hlas: No, ale také se může hovořit o čase ve vztahu k jsoucnu.

Hejdánek: Může, ale nemluví se. Takže že se může, to z toho nemůžete nic vyvozovat.

Jiný hlas: No, ale já to vím.

Hejdánek: No dobře, tak pak to vysuzujete, ale nemůžete mluvit o tom, že to je tam obsaženo v tom čase. Není to tam obsaženo.

Jiný hlas: Není to tam výslovně řečeno.

Hejdánek: Helejte se, Aleši, ono to už trvá zbytečně dlouho. Prostě základní věc je, že neovládáte logiku. Vy máte něco na mysli, držíte se toho a nedodržujete pravidla argumentace. Takže tamto vám takřka nelze nic vyvrátit a vy nemůžete nic dokázat, tím pádem.

Já chápu, že je možno přistupovat k textu jiným způsobem. Francouzi, co tady byli, speciálně ten Marron, tak nám dokázal, ten nedělal žádné takovéhle štípání pojmů a ukázal nám ohromné hloubky toho textu, který vypadá na první pohled jako nanicovatý. Já chápu, že to jde dělat jinak, ale prostě tam pak hovoří ty výsledky. Čili když odhodíte logiku, nedbáte jí, tak musíte ukázat, co tam z toho přinesete, ale nemůžete nás vést po cestě, která je pro nás neschůdná. To je bez perspektivy. Buď hotový výsledek, který by nás přesvědčoval, aniž víme, jak jsme k němu došli, anebo krok za krokem, a pak to musí být střízlivá, přesná, naprosto exaktní logika. Jinak se s tím nedá nic dělat. Takže navrhuju teď prostě přestat a jít o kus dál. Připouštím, že můj způsob reagování vás nervózňuje, takže, když budete mít dojem, že se to dá vyargumentovat, tak se k tomu vrátíme ještě.

Jiný hlas: Já se to spíš nechat jako na příště, s toudle tou částí.

Hejdánek: A teď máte ještě k té druhé, abychom to dodělali.

Jiný hlas: No, k té druhé, tam se prakticky říká na druhé straně, že bytí věcí nemůže být zjišťováno bez vztahu k odmčenosti pro to, čemu se rozumí, tedy pro smysl, odmčenosti pro smysl. A ta odmčenost, bez níž si nelze představit naši zkušenost. No, tak tady zas se jedná o zjišťování bytí věcí, že není možné zjišťovat bytí věcí bez vztahu k odmčenosti pro smysl, asi zkráceně řečeno. Že není možné zjišťovat bytí věcí bez vztahu k odmčenosti pro smysl. Tady jako vztah k té první části asi v tom, že když se tam předtím hovořilo jenom o tom bytí, že se asi mínilo bytí soucna, nebo tady se říká bytí věcí, což...

Hejdánek: No ale tady se říká na druhé straně však, tak nemůžeme říct, že se na obou stranách mluví o tomtéž. To je problém pak. Vyvozovat z toho, že tady je o bytí věcí neboli soucen.

Jiný hlas: To nemusí se, to bych chtěl ukázat až po tomlenctom druhém argumentu, že by to dávalo dohromady stejné. Tady otázkou, co se míní zjišťování. To je takové slovo, ale asi já se domnívám, že to zjišťovat znamená zase vztahovat se k bytí věcí, a to vztahování jakýmkoliv způsobem k tomu bytí věcí. Ano. Protože když si člověk uvědomí, o čem se hovoří, když se řekne zjistit tohleto nebo zjistit támhleto, k tomu není někdy potřeba nic velkého. Člověk někam dojde a zjistí, že třeba teče voda, jenom se podívá, jenom nahlédne.

Hejdánek: Je to jistý vztah, nahlédnutí bytí?

Jiný hlas: No, je to vztah tedy, je to jistý vztah. Já mám-li něco zjistit o té věci, tak se k té věci nějakým způsobem musím stáhnout.

Hejdánek: No dobře, ale...

Jiný hlas: ...nebo to třeba jenom uvidět.

Hejdánek: To je jedno, to mně nepomůže. Je to zjištění. Je možno zjistit bytí? Jak se zjišťuje bytí?

Jiný hlas: No, nějak se k němu stáhnout. Tak já jsem si to jako přetransformoval.

Hejdánek: Ale ne každý vztah je zjištění.

Jiný hlas: No, když já mám-li něco zjistit, tak se vždycky k té věci, o které to mám zjistit, musím stáhnout.

Hejdánek: To je pravda, ale my se tážeme, co je zjištění a ne co je vztah. To řeknete: co je pes? A odpovíte: živočich. No neodpovídáte, co je pes, jenom ho zařazujete do něčeho obecnějšího. Tady říkáte, že to je vztah. No dobře, ale vztahy jsou různé a jenom některé z nich jsou zjišťování. A já se tážu, jak je možno zjistit bytí. To tady není samozřejmé. No ale prostě mě to překvapuje. Jak je možno mluvit o zjišťování bytí? Co to je zjišťování bytí? Jedině dává to smysl za toho předpokladu, že se míní soucnost. Já můžu zjistit, zda tu je ta či ona věc, to jest, že ji najdu, že ji tady mám v přítomnosti. Ale to není bytí. Jak můžu zjišťovat bytí, který nota bene je časový, časově charakterizovaný? Jak se zjišťuje časová charakteristika?

Jiný hlas: Já jenom, se mně zdá, že to možná bude nějak ovlivněný třeba tím Heideggerem, protože tam on tu formuli nebo tak, že to má být tendence zajišťovat ten přístup třeba k tomu bytí, že ta formulace by byla i tak.

Hejdánek: Ale to slovo, to zjišťování samo překvapuje. Zvlášť když jste to teď zdůraznil, že to chcete někam dovést. Že prostě se kouknu a zjistím, jak jste říkal. Jak můžu kouknout a zjistit bytí?

Jiný hlas: No, to je jeden ze způsobů zjišťování. No tak ne, že já jsem chtěl ukázat ještě jakoby jiné způsoby zjišťování a ukázat, že zjistit bytí, že to bude nějaký druh vztahu k tomu bytí. Ale jaký, to právě se ukáže v tom, co se dál řekne. Že abych zjistil bytí, tak potřebuji se vztáhnout k něčemu.

Hejdánek: No nepochybně.

Jiný hlas: Jo a jakože asi pod tím zjištěním míním nějaký druh vztahu. To je jasný, zjišťování je vždycky vztah. A ještě předtím navíc hovoří v té první části, i když jste řekl, že je tam to „avšak“, ale hovoří o vztahu k bytí jako obecném, tak jsem se domnívala, že aby nepoužil dvou slov, když to má tak celý volně psaný, tak i když by měl dodržovat tu terminologii, a ještě kór v takovémto případě, když použije takového slova, které není jasné. Tak je to otázkou tedy. Jestli opravdu tím míní vztah a nebo něco... No, je to rozhodně vztah a už vztah určitější, a určitější je v tom, že k tomuto vztahu je potřeba se vztáhnout k odmčenosti pro smysl. Asi takto bych to tedy řekl.

Hejdánek: K tomu vztahu se vztáhnout? Je to vztah k bytí a tento vztah k bytí se nazývá zjištěností bytí, protože tento vztah k bytí věcí potřebuje se vztáhnout k odmčenosti pro smysl. No to jste si vymyslel, to tam nikde není, že by šlo o vztah ke vztahu. To tam teda absolutně v tom není.

Jiný hlas: No tam je řečeno, že zjistit znamená nebo nelze bez vztahu. Tady znamená vztáhnout se k bytí věcí, to potřebuje vztáhnout se k odmčenosti pro smysl.

Hejdánek: No to není pravda. Teď jste řekl, že se tady vztahuje ke vztahu.

Jiný hlas: Ne ne ne, já jsem řekl, že ten vztah k bytí je určitým vztahem a určitým vztahem je v tom, když dochází ke vztahu k odmčenosti pro smysl.

Hejdánek: Jo dobře, ale tak jste to formuloval tak, že to vypadalo...

Jiný hlas: Dobře, no tak já jsem to...

Hejdánek: Ano. Co to tam je myšleno? Jako vztah k odmčenosti a vztah k vztahu? Co to je odmčenost? To je nějakej vztah? Odmčenost je vztah? Patrně. Jednak je to podle mého soudu nesmyslně komplikovaný, poněvadž by tam mohlo bejt bez, jestli dobře rozumím odmčenosti, tak by tam mohlo bejt, že nemůže být zjišťováno bez odmčenosti pro to. A nemusí tam bejt vztah k odmčenosti. To byste mně mohl taky vysvětlit, proč tam nutně musí být vztah. A odmčenost ovšem, to je zase z Heideggera, to není naše odmčenost. To je odmčenost toho bytí. Tak dobře. Takže ta komplikace tady v tom případě je snad zdůvodnitelná. Ovšem je to zas formulováno tak, že odmčenost pro to, čemu lze rozumět, je falešně řečeno, protože po mém soudu to nedává smysl heideggerovský. To je naše odmčenost nepochybně tady v tom.

Jiný hlas: No to by v tomhle případě odmčenost se chápala jako vztah k tomu vztahu. Pak by to opravdu mohlo být, že to je vztah vztahu v tom případě.

Hejdánek: No to ne snad. Já se taky domnívám, jak jsi říkal předtím, že ta odmčenost není naše odmčenost. Ale jestli je to obvykle v Sein und Zeit, jak to překládají, tak tam slovo odmčenost je překladem toho Aufgeschlossenheit, nebo Aufgeschlossensein nebo sich aufschließen a tak dále. To je tam termín heideggerovský. To ovšem neplatí o člověku. O člověku lze mluvit v tom, že eröffnet sich. Čili o člověku, který se otvírá, se mluví termínem sich öffnen. O tom, co se otvírá vůči člověku, se mluví o Aufgeschlossensein nebo sich aufschließen.

Takže že by se odmčenost toho, co se otvírá... Protože oboje by se to překládalo jako otevřenost, tak právě tam zásadně dělají rozdíl mezi: člověk se otvírá a věc se odmyká, nebo bytí se odmyká.

Jiný hlas: Takže se tady míní ta odmčenost bytí, teda odmčenost pro smysl bytí.

Hejdánek: No ne, Patočka o kus dál taky říká, že bytí má smysl.

Jiný hlas: No ano, ale vůči čemu se tady kdo odemyká a vůči čemu v tom případě? Ta odmčenost by teoreticky měla být nikoliv odmčeností člověka, nýbrž odmčeností bytí, ať už bytí vůbec nebo bytí jsoucna. Je to taky jako odmčenost, proto je to tak objektivizováno v té češtině, proto zvolili tenhle termín. Protože když je pokoj odmčen, tak to ještě neznamená, že do něj někdo jde. Tam nemusí taky nikdo přijít vůbec a stejně zůstane odmčen. Kdežto otevřený, to už je otevřený.

Hejdánek: No a kdo je tady odmčen? Bytí.

Jiný hlas: Je to odmčenost ne pro bytí, ale pro smysl bytí. Já vím, ale kdo je odmčen? Subjekt, ne pro co je to odmčeno.

Hejdánek: Čili pak jestliže tomu máme rozumět tímto způsobem, že odmčenost patří k tomu bytí a nikoliv k tomu přistupujícímu člověku, tak to znamená, že tu odmčenost musíme dát do souvislosti s bytím věcí a nikoliv s tím zjišťováním.

Jiný hlas: No tady bytí věcí nemůže být zjišťováno bez vztahu k odmčenosti. Má zase dvojí smysl. Buď není bez vztahu k odmčenosti možné bytí věcí, a proto nemůže být zjišťováno bez toho vztahu. Anebo je tady bytí věcí a bez vztahu k odmčenosti nemůže být zjišťováno. To zjišťování nemůže být bez vztahu k odmčenosti. Ale tuhle druhou možnost musíme škrtnout, protože jde o odmčenost a zjišťování není bytí. Zjišťování je naše aktivita, ta může být nanejvýš otevřená, nikoliv odmčená.

No já bych se domníval, že by se to dalo přeložit tedy tak, že by se řeklo, že na základě vztahu k odmčenosti pro smysl bytí se mohu vztáhnout k bytí věcí.

Hejdánek: Ještě jednou prosím vás.

Jiný hlas: Na základě vztahu k odmčenosti pro smysl bytí se...

Hejdánek: Odmčenosti bytí pro jeho vlastní smysl. Pro smysl bytí. No to je bytí, odmčenost bytí pro jeho vlastní smysl. Se mohu vztáhnout k bytí věcí jedině přes ten smysl bytí. Ta odmčenost toho smyslu bytí... No to by bylo rozumné. To jde. I když teda naprosto nechápu, to je teda zašifrováno takovým způsobem, že by člověk chcípl. Ale může to být pravda v téhle věci, to teda jo. Dokonce myslím, že by to v jisté rezonanci s Heideggerem bylo.

Jiný hlas: Ano, já vám do toho skáču. Jak se potom dá chápat ten smysl, co to vlastně je v těchto relacích? Když i to bytí se vztahuje k tomu smyslu, a abychom porozuměli bytí, tak musíme uvažovat...

Hejdánek: To bytí se nevztahuje ke smyslu. To se hovoří o tom, ono se odemyká k tomu smyslu, vůči...

Jiný hlas: Já ti to řeknu ještě jednou. Že vztah k odmčenosti, ta odmčenost je pro smysl bytí.

Jiný hlas: Je to vztah k odmčenosti a tento vztah k odmčenosti umožňuje vztah k bytí věci. Ale jaká se míní odmčenost? Míní se odmčenost pro smysl bytí. Pro smysl bytí a odmčenost nejdříve musí být vztah k nějaké odmčenosti a tato odmčenost umožňuje potom vztah k bytí věci.

Hejdánek: Snad by se to dalo tedy, jestli se pokusím to zlidštit trochu. Prostě když my chceme pochopit bytí, tedy jestli chceme chápat jsoucno, tak to nemůžeme chápat leč přes jeho bytí. A když chceme chápat bytí, tak to nemůžeme chápat leč přes jeho smysl. A to znamená, chápat bytí přes jeho smysl znamená chápat, že bytí samo je odmčeno pro svůj smysl.

Jiný hlas: No, pro svůj smysl, tohle. Ten poslední krok nechápu, ještě bych měl jednu připomínku. Tam se nehovoří o chápání, tam se hovoří o vztahu.

Hejdánek: No dobře, já jsem... já jsem řekl vztah, tak to všechno jde jinam. Pokusil jsem se to zjednodušit, možná že tam budou nějaké vady, ale asi takhle by to bylo pochopitelné.

Jiný hlas: Já z těch dvou bodů prakticky jsem nakonec vyvodil implikaci, vyvodil jsem, že poslední je pochopení jsoucna. Abych mohl pochopit jsoucno, musím se vztáhnout k bytí tohoto jsoucna. Ale abych se mohl vztáhnout k bytí tohoto jsoucna, musím se vztáhnout k odmčenosti, musím se vztáhnout k odmčenosti pro smysl bytí tohoto jsoucna.

Hejdánek: No a ta odmčenost ale někomu patří. To není moje odmčenost. Čí je to odmčenost? Jestli to není odmčenost vůbec. Ne, to nemůže být. Je to odmčenost bytí, nepochybně. Jinak to nejde. A to bytí je odmčeno vůči čemu? Vůči svému vlastnímu smyslu. Čili už to nemusím opakovat, je odmčeno vůči svému vlastnímu smyslu. Ledaže by tam bylo zapojeno, to je ještě další možnost, rozlišení mezi bytím věci nebo bytím jsoucna a bytím vůbec. Takže bytí...

--- (1985-04-02 Přirozený svět – četba V (1)_s2_cleaned.flac) ---

Hejdánek: Odemčenost bytí vůbec by byla předpokladem, tedy pochopení odemčenosti bytí vůbec by byla předpokladem pochopení bytí jsoucna. Totiž bytí jednotlivého jsoucna bychom nemohli chápat bez vztahu odemčenosti bytí vůči smyslu vůbec. Bytí vůbec vůči smyslu vůbec.

Jiný hlas: Ano, to by se tam také mohlo zavést ještě jako další krok.

Hejdánek: Pak by bylo možno ještě odmítnout to, že je to odemčenost bytí vůči svému vlastnímu smyslu. Pak by to byla odemčenost bytí jsoucna ke smyslu bytí vůbec.

Jiný hlas: Já mám dotaz. V žádném případě, potvrďte, že v žádném případě ta odemčenost nemůže být odemčenost věcí.

Hejdánek: Ne.

Jiný hlas: To je důležité.

Hejdánek: No a protože o tom našem, proč by tam byla odemčenost. Patočka vím, že razil ten termín, to, co použili v překladu Sein und Zeit, tak to oni to začali dělat ještě kdysi dávno, se tím zabývali a s Patočkou, a to razil Patočka, tohleto je dodržováno. No a to je ta Offenheit nebo Aufgeschlossenheit nebo Aufgeschlossensein. To nepochybně patří, to není něco, čeho by mohl člověk sám se dopustit. On se může sich öffnen, ale nemůže sich aufschließen.

Jiný hlas: Ano, takže se jedná opravdu o odemčenost bytí vůči svému vlastnímu smyslu?

Hejdánek: Ano, tedy bytí vůbec vůči smyslu bytí vůbec. A nějak na tom závisí taky bytí jsoucna a smysl bytí jsoucna. Ale důležité je to, že se otevírá bytí, nebo odemyká se bytí kvůli něčemu, odemyká se kvůli smyslu. Kvůli, není jasný proč, otevírá se vůči, nebo pro. Tady je pro. Otevírá se pro smysl. Jako kdyby ten smysl byl zavřený, zamčený a to bytí se vůči němu odmykalo.

Jiný hlas: Ne, to bytí je zamčené a to se odemyká pro ten smysl. Ten smysl je uzamčen, to bytí je zamčeno.

Hejdánek: Ono je to, z které strany je kdo zamčený, je vždycky problém. Ale je to tak, byl by zámek mezi bytím a smyslem a to bytí se odmyká pro ten smysl, takže přestane být [nesrozumitelné]. Aby došlo ovšem k tomu otevření, na to nestačí ani bytí, ani smysl, nýbrž k tomu je potřeba Dasein, který se otevře vůči bytí a jeho smyslu. Tak to je tedy aspoň, pokud vím, u Heideggera. Jestli je to taky tak u Patočky, to je pravděpodobné, ale není to docela jisté.

No, a vy jste říkal tímhle tím končit. Dobře. Ještě nějaké poznámky? Vrátíme se k tomu zřejmě příště. A teď ještě máte poznámky k tomuto oddílu? Ne. A tedy teď bychom se mohli vrátit k tomu minulému. Na začátku jsme se rozhodli, jestli začneme ještě nejdřív tím, co jsme minule tady dělali a o čem jsme se dlouze hádali. Dobře, že jsme na začátku, obávám se, že by na vás už nedošlo a ten problém by tady nenastal.

Ten minulý problém otevřel Honza, když řekl, že je to přece úplně evidentní, že tady jsou vyjmenovány tři druhy jsoucna, nebo tři složky jsoucna. Teď tam, ještě jsem se schválně díval do svých poznámek. Já to tam jakž takž taky obsažený mám, ale nikdy jsem to nechápal tak, že by to bylo vypočtení tří, spíš tak jako namátkou nějaké poukazy. Měl jsem k tomu nějaké výhrady, ale myslel jsem si, že to není tak strašně důležitý, nevěnoval jsem tomu dost pozornosti. To, že to Honza minule takhle vykrojil z kontextu, nás donutilo, mě taky donutilo o tom uvažovat blíž. Teď jsem tam najednou z tohoto hlediska uviděl nejvážnější problémy a přestupky, takřka, který mi unikly, protože jsem to nebral dost přísně v tom smyslu, jak pak ukázal Honza. Čili já v zásadě přijímám to, že tam je výčet těch tří jsoucen, tří typů jsoucen, a to abstraktní předmětnosti, reality v objektovém smyslu a objekty přirozeného světa. To je to, s čím přišel minule Honza. Teď bych měl z tohoto hlediska tyto připomínky nebo komentář.

Zaprvé, když mluví o abstraktních předmětnostech, tak zřejmě má Patočka na mysli to, čemu jsme říkali intencionální objekty, respektive co Husserl, ale nechme Husserla, jak jsme si tady vymezili intencionální předmět. První problém je v tom, že se mluví o tom, že to jsou abstraktní předmětnosti. Můžeme vůbec mluvit o abstraktnosti u intencionálních předmětů? Nemůžeme. A to proto, že intencionální předměty jsou takoví, jací jsou, a žádná abstraktnost u nich není, oni jsou naprosto tím běžným způsobem konkrétní. Nikoli jako my říkáme konkrétní, že tam jsou dvě stránky, to nejsou, tam jsou ryzí předmětnosti, čili v tom smyslu konkrétní nejsou od concrecere. Ale jsou tedy jedineční. Když řekneme obecný trojúhelník, tak obecný trojúhelník je naprosto individuální, jedinečná záležitost, nezaměnitelná se žádnou jinou, tam na něm žádná abstraktnost není, tam na tom nic obecného není to je jedinečný. O abstraktnosti či obecnosti můžeme pouze mluvit u pojmů, a ne u intencionálního předmětu. Čili už to, že se říká abstraktní předmětnost, je v rozporu, protože předmětnost nemůže být abstraktní. Abstraktní může být pouze pojem.

Jiný hlas: Mně je to taky nějaký moc rychlý, a to jsi ho tedy jako sejmul, ale jako svými vlastními...

Hejdánek: No ne, tak předpoklad je tady intencionální předmět. Ledaže dobře myslí něco jiného, pak tedy prosím, ale pak co je tedy ta předmětnost, jaká jiná než intencionální? Když říká už tady, když říká předměty, říká předmětnost. Ano, dobře, to, že tady není výjimkou, ještě je to tam někde, že říká praktické předmětnosti, to jsou objekty přirozeného světa, tam předmětnost a objekt je ztotožněn, čili argument vyvrácen. To pak nezatěžuje, to abstraktní nezatěžuje, jak jsi to tím, co ty, protože vychází z toho, co se obecně ví...

Jiný hlas: No, co se obecně ví?

Hejdánek: Že totiž z nějakých konkrétních věcí můžeš abstrahovat nějaký pojem jako.

No, to je blbost samozřejmě, ale může si to myslet. Ale myslím si, že si to nemyslel, poněvadž to je empiristický předsudek tohle, že z věcí můžu abstrahovat pojem, to je nonsens. Patočka si to nemyslí, Patočka není v téhle tradici, já myslím, že ne. Ale i kdyby, tak můžu abstrahovat pojem, a nemůžu abstrahovat předmět nebo předmětnost.

Jiný hlas: No dobře, ty potom tvrdíš, že jaksi vůbec jeho užití, jeho spojení abstraktní předmětnosti, je kontradikce.

Hejdánek: Jo, že to je nonsens. To už mu teďka příliš... Můžeš mu přece vytýkat chybu v implikaci, a ne v tom, že není schopen udělat kontradikci in adjecto.

Jiný hlas: No jistě, no to je jako kdyby mluvil o kulatém čtverci.

Hejdánek: No, ale jak to, proč bych nemohl? Když někdo mluví o kulatém čtverci, tak respekt sem, respekt tam, prostě kulatý čtverec je nonsens. Já nechápu, jak jinak by se dalo interpretovat abstraktní předmětnost než jako intencionální předmět, který je rozdílný od pojmu a rozdílný od reálného předmětu.

Jiný hlas: A tomu jsi vytýkal co?

Hejdánek: A tomu jsem vytýkal to, že intencionální předmět nemůže být abstraktní, neboť je vždycky jedinečný, individuální.

Je to zkratka, nepřípustná zkratka. Jsou to intencionální předmětnosti, k nimž se dospívá za pomoci... jsou to konstrukce, k nimž se dospívá za pomoci abstraktních pojmů. Což je zase nonsens, poněvadž jiné pojmy než abstraktní nejsou. Žádný konkrétní pojem není. Když si vezmete intencionální předmět židle, tak ten intencionální předmět, by se dalo říct, že je vyabstrahován z konkrétní...

Jiný hlas: Není. To abstrahování je věc, která se týká logiky, a tudíž patří k pojmům a soudům a tak dále. Já bych se zase domníval, že když hovoří o abstraktní předmětnosti, tak že je to tento druh abstrakce.

Hejdánek: Pokud by mluvil o pojmech, myslel abstraktními předmětnostmi pojmy, no tak co znamená, že lokalizace pojmu na určitém místě jediného objektivního času nemá smysl? Co to je?

Jiný hlas: No to, že neexistují nikde v čase, nelze je lokalizovat, no tak pořád.

Hejdánek: A jsou pojmy jsoucna? To je zase druhý, moje další námitka bude, že intencionální předměty nejsou jsoucna. Takže vlastně tady používám argumentu, který... Můžeme říct, že o pojmech nejsou jsoucna? Nemůžeme. A můžeme říct, že intencionální předměty jsou jsoucna? Pomocí soudu taky nemůžeme. Tady se nám říká, že třeba o obecném trojúhelníku nemůžeme říct, kde je a kdy je, že to nedává smysl. Ale můžeme mluvit o tom, že je, to dává smysl.

Jiný hlas: Určitým způsobem je.

Hejdánek: No jakým způsobem?

Jiný hlas: No to je jistým způsobem. Že o něm vypovídáme.

Hejdánek: No tak, že o něm vypovídáme, prosím, ale je? Je to jsoucno? Já můžu vypovídat o kdekjaké maškarádě.

Jiný hlas: Je jako intencionální předmět. Z toho by se dalo říct, že je v abstraktnu někde, z tohohle, ale...

Hejdánek: Nikoliv abstraktno, to nejde. Já jsem to neřekl vážně, chtěl jsem říct tohle. Není to abstraktní zde chápáno jako ve smyslu, že to prostě není reálný, jako opak reálného? Že když se tady říká abstraktní předmětnost, že to tedy je jako něco, co teda není...

Jiný hlas: Opak konkrétního.

Hejdánek: Jasně, jako že se to chápe jako opak reálného. No tak to je ten pojem potom, to je intencionální předmět taky. Prostě nemůžu abstrahovat skutečnost, poněvadž můžu abstrahovat pouze pojmy. Rozdělit pojmy do jakýchsi hierarchií od nejkonkrétnějších až po nejabstraktnější.

Jiný hlas: Ale podívej se, v gramatice se to třeba dělá, tam se to dokonce i tak jmenuje. Jsou takzvané abstraktní koncovky, který jsou ta „-nost“, když je něco blbé, tak je to blbost, jako „-ost“. A přímo těm koncovkám se říká v gramatice...

Hejdánek: Možný, no ale to není argument, poněvadž jsou blázni v těch věcech. Neumějí mluvit, tak si přečtěte jakoukoli, koukněte se do jakékoli skvělé vysokoškolské učebnice z jakéhokoli oboru a uvidíte tam nehoráznosti šílený, to není argument. Neumějí myslet. Filosof nemůže mít licenci bůhvíco všechno, co je dovoleno nějakému volovi filologovi, není dovoleno filosofu Patočkovi.

Jiný hlas: No dobře, když bychom mu teda připustili, že ty abstraktní předmětnosti mohou být opakem jako konkrétních věcí, že by se ty abstraktní předmětnosti chápaly jako intencionální předměty, chtěl jsem se zeptat, v čem vidíte nejasnost v tom, že hovoří o lokalizaci na určitém místě jediného objektivního času, že to nemá pro něj smysl? To je právě to rozlišení, že on ty konkrétní věci chápe, to dál říká, že jsou ty reality v tom objektovém smyslu.

Jiný hlas: A ty jsou umístěny v tomto objektivním, v tomto objektivním, v tom jediném objektivním čase. Já bych naopak podle něj dal nejdříve tu větu o těch realitách v objektovém smyslu a pak bych použil ty abstraktní předmětnosti, aby bylo vidět, že to je vymezení vůči tomu jedinému objektivnímu času. On obě ty předmětnosti, tu abstraktní a ty reálné, vztahuje k jednomu jedinému objektivnímu času a ukazuje, že ty jedny v něm nelze umístit, kdežto ty druhé v něm jsou umístěné. Tak se domnívám, tak bych chápal toto Patočkovo rozlišení.

Hejdánek: To by znamenalo ovšem opravdu, že je řeč o intencionálních předmětech. Protože co my víme o pojmu? Pojem je součást myšlení. Myšlení je proces. Myšlení probíhá i s těmi pojmy, probíhá v čase. Čili že nemá smysl lokalizace na určitém místě jediného objektivního času, to se nevztahuje na pojem, protože pojem musí být aplikován v určitém okamžiku v kontextu, kdy to dává smysl. To nemůže být jakýkoliv okamžik. Když jsme se hádali o tom, co to je implikace, tak jsme používali pojmu, není možné najednou ten pojem zařadit někam do jiného kontextu. To mělo smysl jenom v té hádce. Čili říkat, že nedává smysl lokalizace pojmu na určitém místě, to naopak dává smysl. Jedině ta lokalizace, jinak ten pojem smysl nedává. Pojem sám o sobě, bez souvislosti, je nonsens.

Takže nepochybně jde o intencionální předměty. Jedině intencionální předměty jsou mimo čas a prostor. A pokud by se Patočka nevracel k starému Platónovi a za těmi intencionálními předměty neviděl ještě nějaké ideální reality, ideální skutečnost – nebo ideálné skutečnosti lépe – tak pak už není žádná jiná možnost. Proč by ale mluvil o abstraktních, kdyby šlo o Platónovy ideje? To už vůbec nedává smysl, protože Platón nikdy neříkal, že jeho ideje jsou abstraktní. To jsou naopak naprostá konkréta, to jsou konkrétní jsoucna, věčná.

Zřejmě zbývají jedině intencionální předměty. Ale o intencionálních předmětech tvrdím, že se nedá říct, že jsou abstraktní. Můžeme pochopit, co tím myslel, ale je to neúnosné. To je tak, jako když někdo bude mluvit: vystřihněte si, děti, kulatý čtverec. A bude tím myslet, že to je čtverec, který má zaoblené rohy. Řekl blbost. Mohl myslet něco, ale řekl blbost. Tedy říct abstraktní předmětnost a mít na mysli intencionální předmět – a nevím, co jiného by mohl mít na mysli – je prostě neúnosné. Předpokládám, že to je opravdu vada.

Jděme dál. Pak mám ještě druhou námitku proti tomu, že jestliže je řeč o intencionálních předmětech, proč se o nich hovoří jako o jsoucnu? Čím se vyznačuje jsoucno? Že jest. Můžeme říct o intencionálním předmětu, že jest? Já jsem přesvědčen, že není. To je pochopitelně otázka, jak vyměříme to, co jest. Tedy poněvadž intencionální předmět může být cokoliv, například kentaur... budeme říkat, že kentaur jest? Kentaur jako skutečnost není a kentaur jako intencionální předmět jest?

Jiný hlas: Když bych připustil, že židle jako intencionální předmět jest, tak musím připustit i to, že kentaur jako intencionální předmět jest.

Hejdánek: Čili to je trošku...

Jiný hlas: A na druhé straně... jest třeba kulatý čtverec? Stejně jako ten kentaur. Přičemž ten ani nemůže být, poněvadž kulatý čtverec fakticky je nonsens. Ale tak jako kentaur jest. Čili jako logická nemožnost. A potom další: nicota jest? Pak je to ovšem jsoucno a není to nicota. Takže když to takhle budeme brát, tak jsme v čudu velmi brzo. Podle mého soudu intencionální předměty nejsou jsoucna. Nejde to.

Hejdánek: Takže jdeme dál. Reality v objektovém smyslu jsou umístěny v objektivním čase, požitky věcí společné. Já si ten objektivní čas nechávám až na teď.

Jiný hlas: Ještě mě napadá, že bychom řekli, že intencionální předměty nejsou jsoucna, ale abychom to vymezili vůči těm jsoucnům, která jsou. Jak to říct, že nejsou stejně tak, jako jsou ty skutečné předměty? Abychom si to nechali otevřené. Ale musíme to vymezit vůči těm skutečným předmětům.

Hejdánek: Buď říct, co to je jest. Pokud tím míníme...

Jiný hlas: Já vám do toho skáču, ale že se to dá, možná tím, že si řekneme: kentaur je cosi představitelného v rámci intencionálního předmětu, že se nám něco vybaví. Ale pod pojmem kulatý čtverec se mi nevybaví nic, ať se snažím jakkoliv. To znamená, že to jest se dá ještě rozlišit možností toho vybavení si té věci. Pod nicotou si rovněž nic nepředstavím. Takže o té se dá říct, že nejest, zrovna tak jako v rámci těch intencionálních předmětů ten kulatý čtverec taky úplně zcela není. Ale ten kentaur jako intencionální předmět může být, protože si člověk nějakou obludu, něco si představí. Je to samozřejmě takové mělké, ale takhle se to...

Hejdánek: Pak můžeme říct, že jest ta představa. Ale nemůžeme říct, že jest ten kentaur.

Jiný hlas: Ne že jest ve skutečnosti, to já neříkám. Já říkám, že kentaur jest jako intencionální předmět. Ale copak se dá mluvit o nicotě jako o nějakém intencionálním předmětu? Nám šlo o to rozlišit rozdíl mezi intencionálním předmětem a skutečným předmětem. Zda ještě potom v těch intencionálních předmětech jsou takové předměty, které odpovídají buď skutečným předmětům nebo reprezentují ty skutečné předměty, anebo tam jsou intencionální předměty, u kterých nelze ještě něco podstavit, anebo vůbec ne. To už je další otázka. Ale to první rozlišení jsme chtěli provést na rovině skutečných a intencionálních předmětů. Jak to říct, že ty intencionální předměty jsou jinak než skutečné předměty.

Jiný hlas: No, tak o to by nešlo, že jsou. Já jsem říkal, že se to dá tou poctou s tím, že o té představě, že tedy pokud si ten předmět můžeme ještě jakžtakž představit, třeba toho kentaura nebo cokoli jiného, tak se o tom ještě jakžtakž dá říct, že na úrovni těch intencionálních předmětů to taky jest. Ale pokud ani ten kulatý trojúhelník ničemu neodpovídá, vlastně nedokážu si ho vůbec představit, tak u něj se vlastně nedá říct vůbec, že je. Že to je jenom spojení dvou slov akorát, ale není to něco, co by se pod tím dalo představit, tudíž to opravdu není. Takhle jsem to myslel.

Hejdánek: Že to opravdu, to je to contradictio.

Jinými slovy, že není ani kulatý trojúhelník intencionální předmět.

Jiný hlas: To je ano, to je spojení prostě dvou slov v podstatě, to se...

Hejdánek: Já bych s tím souhlasil, že teda kulatý trojúhelník není intencionální předmět. Souhlasil. Ovšem nesouhlasil bych, že podobně se to vztahuje na nicotu, protože to je strašně konkrétní záležitost. Ono když se řekne nicota, ale to se v konkrétních kontextech vykazuje jako nula. Prostě když máte tolik a tolik peněz a tolik a tolik dluhů a náhodou se to kryje a vy zaplatíte své dluhy, no tak nemáte nic. A to není obtížné si představit. No a teď co to je to nic, co máte?

Jiný hlas: Já jsem to spíš myslel jako ten Hegel se o tom vyjádřil, že jakmile budeme o nicotě jakýmkoliv způsobem myslet, tak už nemyslíme nicotu. Já jsem to tak myslel, že to opravdu se nedá vymyslet, co teda není.

Hejdánek: No ne, myslet se to přece jen může. Matematika s tím furt pracuje.

Jiný hlas: No to jistě, matematika už asi pracuje s něčím jiným.

Hejdánek: No jistě, že to je něco jiného, nicméně to je to nic. Prostě nula je, pokud není za nějakým číslem, no tak znamená nic. Uničota už je to taková jako ontologizace určitá, což je právě blbost, poněvadž právě na tom nic předmětného není a tudíž a tak dál.

Ale v každém případě nelze ontologizovat uničotu, protože tím bychom tvrdili, že jest. Ontologizace je právě poukaz k tomu, že jest. Uničota nemůže být.

No, ale podle mého soudu teda jako intencionální předmět tady je.

Jiný hlas: Ono nic lze vyslovit.

Hejdánek: My to můžeme tematizovat, nejenom vyslovit. Můžeme vyslovit i kulatý čtverec, ale nemůžeme ho myslet.

Jiný hlas: No, ale jak se chceš představit nic?

Hejdánek: Velmi snadno. 4 mínus 4 je nic.

Jiný hlas: To je otázka, jestli to míníš nic.

Hejdánek: No míním nic ve vztahu k tomu. Je to nic něčeho.

Jiný hlas: Ne takhle, když se řekne, já se snažím říct, že 4 beze 4 je uničota, to už tam myslím, že mezi tím není...

Hejdánek: Ne, to je uničota, která se týká všeho. Je uničota 4. Pokud jsme v říši 4, tak je to uničota 4.

Když řekneš nic, tak pak se to týká všeho, nejen té 4. Nebo těch čísel. Ale to je jenom v tom, že je obsaženo cosi, právě ta ontologizace, ke které se vzpíráme. Naprosto souhlasím.

Jiný hlas: To už je u Platóna v Sofistovi.

Hejdánek: Je to mínitelné. Nic je mínitelné.

Jiný hlas: Ano, kde tam Platón ukazuje na to dvojí ne, jednak jako jenom popření v nějaké věci, že to není něco, a pak jako ontologicky něco protikladného vůči jsoucnu, jako to, co vůbec není. A když teda začneme hovořit o tom, co vůbec není, tak už to tematizujeme a hovoříme jako o něčem konkrétním.

Hejdánek: Jistě, no a když už jste, první co mě napadlo, jak jste řekl Sofista, tak jsem si vzpomněl na Gorgiu, na ty jeho zásadní tři věty, že nic není.

To je jeho zásada filosofická: nic není. No tak dává to smysl nebo ne? To dává smysl. Jenomže s tím nesouhlasíme. Nic není, a kdyby něco bylo, nemohli bychom to poznat. A kdybychom to poznali, nemůžeme to sdělit. Ta první je: nic není. Teze. A to není nesmyslná teze. To je teze, která dává smysl. Tam je skutečně nic tematizováno.

No a ta druhá věc, stránka těch realit v objektovém smyslu. Ty jsou naopak, na rozdíl od těch abstraktních předmětností, jsou lokalizovatelné v rámci jediného objektivního času. Společného.

Tedy co to je realita v objektovém smyslu. Je evidentní, že tím nemíní realitu vůbec, protože pak mluví o objektech přirozeného světa. Čili realitách přirozeného světa, věcech přirozeného světa. Tam je důraz na ten objektový smysl. Objektový smysl za daných okolností dává smysl zase jenom v tom, že je to realita, která je nějakým způsobem spjata, úzce spjata s tou naší objektivací nebo objektivizací, s tím přístupem, který zpředmětňuje.

Teď vzniká otázka. Realita v objektovém smyslu je tedy realita nahlížená předmětně, takže se z ní jeví jenom to, co je předmětné, a naopak odpadne z ní to, co není předmětné. Čili je to redukovaná realita, je to nějak zkorumpovaná realita. Anebo se tím myslí, že ta realita jako taková je objektová, že žádná skutečná není než objektová. Já tam furt strkám toto skutečné, protože zjevně to je to, co Patočka odtamtud vůbec vymýtil. Já to proto tam strkám furt, aby to bylo jasné.

Tedy dalo by se říct takhle. Když říká, že ty reality v objektovém smyslu jsou umístitelné v objektivním čase, tak dvojím způsobem tady tematizuje tu objektivizaci nebo objektivaci. Jednak je tady objektivní čas, který je myšlenkovou konstrukcí a tedy je objektivací, je produktem objektivace. A jednak tu jsou reality v objektovém smyslu, které jsou rovněž výsledkem objektivace.

Vzniká otázka, jestli objektivace v obou těchto případech je tatáž, nebo analogická, nebo jestli je to objektivace úplně jiná.

Že na rozdíl od intencionálních předmětů, o kterých byla řeč předtím, už nejsou objektové reality pouhými fikcemi, pouhými konstrukcemi myšlenkovými, nýbrž jsou to jistým způsobem deformované nebo redukované skutečnosti. To jest skutečnosti transformované v reálné objekty, v reality objektového smyslu.

Teď bych měl, já mám avizovaného tady jakéhosi chlapíka, který má přijít a zase odjet. A já bych vás teď poprosil, jestli je to on, já s ním chvíli pohovořím a že byste si šli chvíli vedle. V případě, že to je on. Nezlobte se na mě, já ho neobjednal, nýbrž jsem se to dozvěděl až teprve dneska.

No tak tedy, že jsou to jistým způsobem deformované, redukované, v reálné objekty transformované skutečnosti. To znamená, že reálné objekty nebo ty reality v objektovém smyslu bychom pochopili tak, že z nich zůstává něco z povahy samotných skutečností, ale jsou to skutečnosti, jež se jeví z určité perspektivy, totiž právě z perspektivy toho zpředmětňujícího odstupu, zpředmětňujícího myšlení.

Takže ale nemůžeme mluvit o realitách v tradičním smyslu. To pak nejsou reality ve smyslu těch skutečností samých, nýbrž jsou to skutečnosti určitým způsobem předznamenány nebo určitým způsobem tedy adaptovány, uchopeny. To je dobře řečeno v tom reality v objektovém smyslu. Prosím? No, to není dobře řečeno, to je nedobře řečeno, protože co to je v objektovém smyslu? Zatím tam, to je poprvé, kdy se slovo objektový tam vyskytlo a nevíme, co to je.

Tedy v jejich pozadí, tak to interpretuji, s čímž by Patočka nesouhlasil, předem říkám, v jejich pozadí je vždycky nějaká věc, nějaká skutečnost, ale v důsledku objektivace tu nemáme před sebou tu věc, nýbrž máme jenom jakýsi aspekt té věci. Pokud chceme trvat na přesném vymezení, pak ani to, čemu Patočka říká reality v objektovém smyslu, nemůžeme považovat za jsoucna, neboť nejsou ničím samostatným bez onoho redukujícího, deformujícího přístupu. To jsou aspekty jsoucna, a nikoliv jsoucna. Snad bychom mohli mluvit o průmětu příslušných intencionálních objektů do skutečnosti samé, neboť místo skutečnosti vidíme jen to, co propouští prisma našeho předmětného myšlení.

A zůstává úkolem podrobnějšího přešetření, jak mohou takovouto nebo takto redukované objektové reality mít časový charakter. To je tedy nejasné. Jestliže to je deformace v důsledku projekce intencionálních předmětů, intencionálních objektů, které jsou nečasové, tak jak mohou mít ty reality v objektovém smyslu časový charakter? To je otevřené.

Nicméně už to, že jsou lokalizovatelné v objektivním čase, který sám je pouhou objektivací, pouhou konstrukcí, ukazuje na řešení, že to prostě s tou časovostí není tak vážné. Prostě to, že jsou lokalizovatelné v čase, ale v čase konstruovaném, znamená, že tedy s časovostí nemusí mít nic společného, s tou skutečnou časovostí.

Jiný hlas: A kde se tak hovořilo o skutečné časovosti?

Hejdánek: No, to se právě tady nikde nehovoří, to je taky cílem celého mého výkladu. No tak rozhodně o ní nevíme.

Dobře. Pak také ještě poslední věc. Pak jsou objekty přirozeného světa. No a objekty přirozeného světa, co to je jiného než takzvané objekty, proč tomu říká objekty nechápu, protože tam není žádná objektivace, aby to mohly být objekty. To jsou skutečnosti, v uvozovkách skutečnosti přirozeného světa, a to jsou tedy skutečnosti našeho Eigenweltu, našeho osvětí. Zase aspekty skutečnosti. To jest, jak se nám to či ono jeví, jak k tomu my připisujeme význam, jaký to má pro nás význam. Čili jsou to tak málo skutečnosti, jako můžeme mluvit o skutečnostech třeba ve vztahu jednotlivých zvířat v nějakém přírodním prostředí a tak dále. Je to prostě aspekt skutečnosti, ne skutečnost sama.

Co to je ta skutečnost sama, samozřejmě je velký problém, který tady je vytěsněný, ten je vyhozený z toho. Ale to je problém. I když je to problém, tak je to problém. Nemůže se vypustit. Není to paproblém. Jako skutečnost, která není ani interpretovatelná jako intencionální předmět, ani jako realita v objektovém smyslu, ani jako objekt přirozeného světa.

Jiný hlas: Není to prostě nějaké apriorní?

Hejdánek: Žádné apriorní. Skutečnost. Tohle všecko jsou aspekty.

Jiný hlas: A skutečnost jako ta taková, ke které se... Takže ji můžete vykázat, tu skutečnost?

Hejdánek: No a tu skutečnost jsem vykázal minule, to kvůli tomu to celé vzniklo, když jsem se tázal... To už jsme k tomu byli... No, já teď přesně nevím... Když jsem se tázal, jak to vypadá s časovostí, s prožitým časem psa, života psa. Jak tedy, když pro mě je pes buď intencionální předmět – to není v souvislosti, tam intencionální předmět není skutečně pes – nebo je to realita v objektovém smyslu. To jest, když ze psa udělám objekt. Tak samozřejmě se vůbec nevztahuji k jeho časovosti, nýbrž on je něčím pouze v mé časovosti, v mém čase. Jeho čas mě nezajímá, poněvadž je to jenom v objektovém smyslu a jako objekt ten čas toho psa přede mnou není. A nebo je to posléze čas k, rozumí se tedy čas k tomu, abychom šli na vyvenčení psa. Čas k tomu, aby pes byl připuštěn a měli jsme štěňata, ta fena, a takovéto. To je zase čas můj, a ne čas toho psa. Čas k. Tak o tom uvažuji já. A teď se tážu, kde je ten pes s tou jeho vlastní, s tou svou prožívaným časem. Ten tam není nikde. Ani v tom uvažování, že se to bude dít v celých těch [nesrozumitelné].

Jiný hlas: Dobře. Ale tam se mluví o vyšetřování způsobu bytí. A ukáže se, že to neznamená nic než vyšetřovat pro tu kterou složku jsoucna, jaký časový charakter je jí vlastní. Jestliže jednou ze složek jsoucna je pes a chci vyšetřit, jaký časový charakter je tomu psovi vlastní, tak to nemůže být můj čas, nýbrž jeho čas.

Hejdánek: Otázka je, jestli to opravdu je čas. Tady samozřejmě míníte toho psa jako objekt přirozeného světa.

Jiný hlas: Ne, jako skutečného psa, ne jako objekt přirozeného světa. Samozřejmě, pokud by byl objektem přirozeného světa, tak pro mě to není pes, nýbrž objekt. To je otázka, jak já vůbec mohu hovořit o nějakém čase...

--- (1985-04-02 Přirozený svět – četba V (2)_s1_cleaned.flac) ---

Jiný hlas: Ještě jednou tu otázku. Jak to bylo o skutečném čase psa, nebo o čase skutečného psa?

Hejdánek: No a to platí i pro druhého člověka. Jak se podstatně liší pes od jiného člověka? Druhý člověk taky má svůj vlastní čas. Když prožívá svůj život, tak prožívá svůj čas.

Jiný hlas: Ano, to znamená, že se jedná prakticky o čas skutečných věcí nebo skutečných soucen. Protože soucno člověka a psa jsou soucna.

Hejdánek: No jistě, skutečných soucen, a zejména o ten čas, který je jim vlastní. Ne do kterýho já je strkám, do kterýho já je zařazuju. Ať už ten čas je objektivní, jedinej, stejnej pro všechny, a nebo je to ten můj čas, v kterým všecko prožívám a s čímkoli se setkám, tak to vtáhnu do toho svýho času.

Jiný hlas: No, tady bych se mohl ještě pozastavit, než bych se dostal k tomu, ale myslím, že je jedno rozlišení a dost velké by se dalo rozlišení nalézt mezi časem toho skutečného psa a skutečného člověka. O tom čase skutečného psa můžeme říct mnohem méně, neli nic, než o tom čase skutečného člověka, protože můžeme hovořit o svém čase.

Hejdánek: O svém jo. A co o čase toho druhýho člověka? O tom můžeme právě tak vědět jako o čase toho psa. Druhý prožívá svůj čas.

Jiný hlas: No jo, ale to je něco jiného jako prožívání. A něco jiného je hovořit o tom čase, v tom se to pohybuje. To je analogické u lidí. Každý z nás máme to prožívání toho času jiné. Jestli potom redukujeme ten čas toho skutečného člověka na prožívaný čas, tak to potom...

Hejdánek: Určitě redukujete. Tady se namítá proti tomu, že ten společný čas pro všecko, to je objektivovaný čas. To je objektivní pro všechny společný. No ale tam je to jenom pro ty objektové reality. To když z toho psa nebo z druhýho člověka udělám objekt, tak ty jsou v tom společným čase. Jinak má každej svůj čas. A to je čas, kterej...

Jiný hlas: Ten tady v tom trojím rozdělení...

Hejdánek: Ten tady není. Ten je tady zapomenutej, proto to celý takhle analyzuju, protože ten je tady zapomenutej. Je tady zapomenutej ten čas, protože je zapomenutá vůbec skutečnost. Tady ty tři soucna, druhý soucna, který jsou uvedený, nejsou vlastně ani jedno není soucno. Skutečné soucno je prostě zapřeno, je zapřeno mezi očima.

Tady místo soucna skutečného se najednou mluví o intencionálním předmětu, podruhé o zpředmětněné skutečnosti a potřetí o prožívané skutečnosti toho žitého života. A ani jednou se tady nemluví o té skutečnosti samotné a jak to vypadá z jejího hlediska.

Jiný hlas: To je velký problém o tom hovořit.

Hejdánek: Problém to je, ale je to problém. To znamená, není o tom možno mlčet a tady se o tom mlčí. Prostě ukazuje se nám pes, ukazuje. Ukazuje se nám jako mladej, starej. Je to, že je jednou štěně a podruhé už sotva se táhnoucí stařeček psí, je to charakteristika našeho času? Ne jeho času, to je jeho život a jeho čas.

Jiný hlas: Ano, ale my když ho charakterizujeme, toho psa, nebo ho vnímáme vždycky jako mladého, pak jako starého, tak ho chápeme ne v jeho čase, ale v našem čase.

Hejdánek: Ano, to jistě, to my tak děláme. Jenomže ukazuje se nám jako tvor, který má svůj vlastní čas, nebo neukazuje? Ukazuje se nám jako starej nebo mladej, nebo se nám neukazuje? Nebo jsme to jenom my, kteří ho zařazujeme někam do svýho času? To jest, že to je pes, kterýho jsme získali, když jsme maturovali. To je mládí toho psa, že je vztaženo k tý naší matuře? Anebo že to je pes, kterej chcíp, když dědeček umřel? To je stáří toho psa, že dědeček umřel? Tím je daný to stáří toho psa?

Nám se přece jasně ukazuje, že ten pes, když ho máme od štěněte až do naprostého stáří, kdy ho třeba musíme nechat utratit nebo sám chcípne, no tak se nám ukazuje jako pes, který ve svém čase stárne. Nezávisle na našem čase. Že my to do svýho času vždycky vtahujeme, no jistě, to jinak není možný. Ale přece tady je ta skutečnost, která se nám otvírá, která se nám ukazuje, totiž že ten pes má svůj vlastní čas. A který? Ten čas tady není, ten je tady vyškrtnutý. Co to je za psa, který nemá svůj vlastní život a tu časovost, která náleží tomu životu psa, ne mně? On se mi přece ukazuje, že ten pes žije.

Jiný hlas: Jak mám chápat ten jeho vlastní čas? Když říkáte, že pes žije ve svém vlastním čase, tak jako já žiju ve svém vlastním čase?

Hejdánek: To je pes, kterej žije přes svůj čas.

Jiný hlas: Ale on se nedokáže vztáhnout...

Hejdánek: To je jedno, k čemu se dokáže. On v tom čase je. On nepotřebuje si to promýšlet.

Jiný hlas: No to je jasné. Ale jak tenhle čas tady vypadá podstůl?

Hejdánek: Proč ne, tady vypadá podstůl. Tady se totiž hovoří, že vyšetřovací způsob bytí znamená vyšetřovat pro tu kterou složku soucna, který časový charakter je jí vlastní. A teď je tam teda podle tebe soupis tří možností časových charakterů.

Jiný hlas: Já bych s dovolením ještě řekl, že jsou tam čtyři ty časy. Tak jsou to ty abstraktní předmětnosti, které se vyznačují nečasovostí. To je zaprvé. Potom ty reality v objektivním smyslu jsou umístěny v objektivním čase.

Hejdánek: Takže tam nečasovost, to není čas?

Jiný hlas: Ta nečasovost je pořád vztažená k tomu objektivnímu času. Tři časy.

Hejdánek: Tak pokračujte dál, ty čtyři možnosti.

Jiný hlas: Dobře. Čili jednak nečasovost, pak ten objektivní čas, pak ty objektivní objekty přirozeného světa jsou v čase, který lze označit jako čas k. No a pak ještě o našem žitém životě samém lze říct, že se odbývá na různých časových stupních, na jakých, to tady neříká, a z nichž nejpůvodnější jenom jmenuje a to je bytí původního času sama.

Hejdánek: No, dobře. To jsou ty čtyři možnosti teda, pokud jde o čas. Ten první je vyloučen, jsou tam tři časové možnosti. To je přesně ono. No a bytí původního času sama, který to je? To jsme právě posledně tady dělali. Původní čas sám, to není ten objektivní. Čili to je čas, který je vlastní tomu psovi nebo mně a tak dále. To je ten původní čas. No a ten tady je dán jenom...

Jiný hlas: u člověka tedy a není tady přítomen v jakékoli jiný podobě. To znamená vše ostatní, to jsou jsoucna, který nejsou jsoucna podle mýho. Jediný jsoucno jsem tady já, taky jedině tam je ten původní čas sám a vše ostatní je nějakým způsobem redukováno. Buď je redukováno tak, že vůbec je tomu odepřena jakákoli časovost a jsou to pouhé intencionální předměty, konstrukce myšlenkový, nebo je to redukováno tak, že je to zašoupnuto do objektivního času společného pro všechny, a nebo je to zašoupnuto do mýho času. To kritizuješ jako celou, celý pojetí v těhlech větách, to není, čas k, ty objekty přirozeného světa jsou v čase, který se osvědčuje jako čas k. Čas k znamená podle mýho soudu právě čas vlastní těm objektům. Ne, čas k dílu, to je náš čas, čas k odpočinku, když židle má čas určenej k odpočinku, abych na ní seděl, tak to je můj čas k odpočinku. Podobně k zábavě, copak židle se bude bavit nebo pes se bude bavit? To je moje zábava. Ještě takovou maličkost z toho vašeho potom dál, ale o tom už jsme teda dělali na začátku, kdy se hovoří o té odemčenosti. O co se tady potom, pokud uvažuješ, že se tady něco teda nějakým způsobem odemyká mimo nás vůči tomu smyslu, tak jak se potom to, co se odemyká mimo nás, zahrne tady do toho rozdělení, jak o tom teď hovoříme? Že tady hovoříte o tom, že to bytí věcí nebo jak to tady je řečeno. Dívej se, jestli se to tam jako nějak neskrývá v tom drobet jako v tomhletom problému už teda.

Hejdánek: No, kde by se tak moh skrývat? Třeba v tom druhým odstavci možná.

Jiný hlas: To je, tady takhle, tady se hovoří o tom, že tady jsou v podstatě, že jsou tady, že tady je prostě z toho, že Patočka s Husserlem prostě vytlačili určitou skutečnost, prostě vytlačej, že ji neuvažuje, ale v tomhletom dalším odstavci vlastně hovoří o tom, že to bytí, že to bytí jako těch věcí nebo že to bytí se... mluví o pochopení jsoucna. A to pochopení jsoucna, k tomu se dostaneš jedině, že se budeš vztahovat k odemčenosti toho bytí pro smysl.

Hejdánek: Jasně, no a teď tady uvažuje to, že to bytí se nějakým způsobem odemyká tomu smyslu. A teď tohleto já nejsem schopen najít v tomto, že tady je fakt asi teda, asi fakt ten, že tady asi opravdu teda bude něco chybět.

Jiný hlas: To se třeba nejedná ani o pochopení jsoucna? Protože o tom všem jsou spíš jako vždycky takový jenom negativní záležitosti, které se tady vypovídají. I když jako...

Hejdánek: Ono se tady taky jasně má ukázat po tom všem, Patočka, kdyby byl u toho, tak by se strašně čertil a byl by děsně nespokojenej. A to proto, že my tam furt do toho, nebo já zejména dělám to ustavičně, že tam strkám určitý věci, který tam nemají bejt, protože byly vyloučeny. Tady jde o to, že když se mluví o tom, že něco jest, tak se tím nemyslí to, co obvykle, nýbrž že se ukázalo za jistých podmínek, za jistých souvislostí se ukázalo, že to jest. A ukázalo se skrze nás. Skrze nikoho jiného se nemůže ukázat, že něco jest, leč skrze člověka, skrze Dasein.

Takže když se tady mluví o jsoucnech, tak se tím myslí o tom, co se už ukázalo jako jsoucno, to jest skrze člověka. Proto to je tak vztaženo všecko. A když já namítám proti tomu, že tam na něco bylo zapomenuto, tak to nenamítám prostě protisrstí tomu výkladu. Já myslím, že je to relevantní, že to není nepochopení, že to je naopak, že tady já lépe chápu fenomenologickou pozici Patočkovu, než ji on sám chápe. Že on se domnívá, že buď něco vyřešil, nebo že nějaký problém ukázal jako zbytečný. A já trvám na tom, že ten problém zbytečnej není, že zůstává problémem a že on ho nevyřešil, že jenom ho obešel. A neplatí to jenom pro Patočku, to je prostě výtka i Husserlovi, i Heideggerovi, kterej tohle cejtil a pokusil se to překonat a po mým soudu nepřekonal.

Když Heidegger říká, že bytí není jsoucno, že o bytí nemůžeme říct, že jest, tak to říká právě proto, že bytí nemá charakter ten, že by se jeho jest mohlo ukázat teprve skrze nás, protože skrze nás se ukazuje to bytí samo. A proč by se nemělo ještě znova skrze nás ukazovat to ukazování? Po mým soudu tento argument neobstojí, protože reflexe je jenom reflexe a může být znovureflektována. Čili končit u bytí v tom pojetí, jak to drží Heidegger, je prostě nedoložený, je nelegitimní.

Ale to jenom napovídám, já nehodlám opustit své pozice, to jsem říkal hned na začátku. Když tady budem číst Patočku, já nehodlám se nořit do Patočky, nýbrž já hodlám větu po větě to rozcupovávat a tázat se, co je tím řečeno. Teď ukazovat, co je a co není, a jinak své pozice si zachovám. Což jest velmi takový nežádoucí způsob čtení, který se zdá, jakoby si zabraňoval sám pochopení textu. Ale já mám tu zkušenost, že naopak to je nejlepší způsob, jak proniknout k podstatě věci, když si člověk zachová své vlastní pozice.

Jiný hlas: Ano, to jo, ale musí se vztáhnout taky k jistému obsahu.

Hejdánek: Já se vztahuju k obsahu, ale mluvím, a mluvím smysluplně a rozumně. Ale pokud jenom je to takové, že všichni si rozumíme, víme přece, o co jde, tak to ne. Nevíme. Já k tomuto kruhu zasvěcenců nepatřím. Nech mě to říct. To je právě, já vím, že to je kritizovatelné a že spousta filosofů teda skáče metr dvacet, když se takhle to dělá. Ale prostě já to dělám samozřejmě jinak, než my to děláme tady. Tady jdeme strašlivě podrobně do detailu. To je dobrý jako trénink. Mně tato metoda slouží obvykle tak, že si prostě udělám takové vpichproby v textu, který dostanu.

A z takové detailní analýzy několika rozhodujících míst – ovšem je důležité se trefit, co jsou rozhodující místa, to člověk dělá tentativně, v tom už je určitá zkušenost a tak dále, někdy se ještě pořád může splést –, ty rozhodující místa si důkladně analyzuje a zbytek si odvodí. Čili číst celou knihu je zbytečné, pokud je dobře napsaná.

Samozřejmě jsou eklektici a takoví konfuzní myslitelé a tak dále, kde nelze vyvodit nic, poněvadž na každé stránce se říká něco jiného. Když se ukáže, že je knížka takového druhu, pak nemá cenu ji číst. To je potom taková odpadová literatura, co s tím, jedině kdyby někdo chtěl v recenzi ukázat, jak to shodit nebo tak. Ale když knížka stojí za to a je důkladně promyšlená, skutečně důkladně promyšlená, tak stačí se orientovat na rozhodující body a vy si je přece musíte domyslet sami. Pokud jsme schopni logicky myslet a pokud autor logicky myslel, proč to potřebujete číst celé? To je úplně evidentní. Leda kvůli mnoha věděním, to si neodvodíte, ale koncepci, ta je naprosto jasná.

Ale k tomu je třeba, aby se ten dotyčný vyjadřoval přesně, aby každé místo té knihy dovedl zdůvodnit, vydat počet, jak Patočka říká, z každého kroku. A aby celková koncepce nebyla konfuzní, aby byla domyšlená. Pak se na kterémkoliv místě – a to místo vždycky zvolím podle toho, čemu jsem dosud věnoval pozornost, v čem se trochu vyznám, kde už vím, jak vypadají možnosti –, najdu příslušné místo. Nejlepší je, když je tam index, tak si najdu třeba o pravdě, co tam říká o pravdě, nebo co tam říká o čase, o reflexi, o takových věcech, nebo intencionální předmět, intencionalita. Podle toho, o čem to je, najdete příslušná místa. Když tam není index správně udělaný, musíte si to najít podle názvů kapitol, pročíst, jak to vypadá. A máte to v ruce. To, co on provedl, je, že to provedl v knize, ale v podstatě je to určitá koncepce, určitá pozice. A do té je možno proniknout tímto způsobem. Žádným jiným. Totiž to je blbost, žádným jiným. Je ještě druhý způsob: že necháte všechno stranou, i sami sebe, a ponoříte se do toho textu a myslíte s tím autorem. Ovšem pak je nebezpečí, že utonete. Pokud to není výsostný myslitel a naprosto přesně myslící, tak prostě utonete, poněvadž si osvojíte všechno, co tam je, a stejně to žádný smysl dávat nebude. Anebo utonete tak, že se s ním ztotožníte, přestanete být sebou a stanete se jím.

Takže i když se vám to nezdá a možná to opravdu působí podivně, tenhle způsob je úplně jiný než u těch Francouzů. Mně neobyčejně imponuje ten způsob těch Francouzů, já to sám neumím dělat, a proto mi to tak imponuje. Podobně jako mi třeba Patočka imponoval tím, jak se nořil do Platóna. To je zážitek, to byl zážitek slyšet.

Ale přece jenom mám takový dojem, že tam některé věci unikají. Zvlášť když se člověk ponoří do nějakého autora, tak když ten autor udělá nějaké dopustí se konfuzí, dopustí se nelegitimních kroků, tak proč se jich dopustil? To není proto, že je lajdák. V tom je něco sugestivního, že ho samotného to oblaflo. A pak samozřejmě tím spíš to oblafne toho, kdo se do toho ponoří. Jak má potom rozpoznat chyby někdo, kdo se ponoří do nějakého velkého myslitele? Jak je možno rozpoznat, kde Heidegger dělá chyby, když ho prostě spolkneme celého i s chlupama? Tak ho spolkneme i s těma chybama a ty chyby nemůžeme rozpoznávat. Pochopitelně je blbé, když chce rozpoznávat ty chyby někdo, kdo nezná Heideggera.

Jiný hlas: Člověk se do něj totiž může ponořit a pak v tom přece... Já nevím, kdysi jste o tom taky hovořil a to je věc, se kterou bych souhlasil, že člověk se do něj musí ponořit a pak jeho vlastními prostředky musí ukázat jeho nedržitelnost. Ono je někdy dost těžké ukazovat jinými prostředky nedržitelnost. To je vždycky těžký. No a to myslím, že nejde.

Hejdánek: Jde to, musí to jít, protože jinak byste byl odkázaný na toho kterého filosofa zrovna čtete.

Jiný hlas: No, tak často to ale bývá. Každý má svou terminologii a teď jako musí přistoupit na tu jejich terminologii a teď musí zjišťovat, nakolik tedy on je důsledný, nakolik sám sobě důsledný. O pravdivosti tady nejde mluvit.

Hejdánek: O pravdivosti se pak může hovořit, když se zjistí, že ten systém není rozporný, tak jít k jeho základům, na kterých je založený, a ty základy ukázat ve světle pravdy.

Jiný hlas: Ve světle pravdy nejde ukázat základy, ty základy prostě to jsou jenom nástroje jakési.

Hejdánek: Ve světle pravdy se vám ukáže, když aplikujete tu koncepci v konkrétní situaci. Tam se ukáže ve světle pravdy. Základy, principy nějaké, axiómata, ty se nemohou ukázat ve světle pravdy, ty jsou libovolné.

Jiný hlas: Ty základy jsou v tom obsaženy. Ty pozice, na kterých stojí ten Patočka, jsou obsaženy v tom textu. Pokud se ukáže, že opravdu on na těch pozicích stojí a že to není nějaký eklektik, který skáče z jedné pozice na druhou, a pak je v tom opravdu galimatyáš. Já myslím, že nejdřív se musí člověk přesvědčit o tom, že ty pozice drží během celého toho svého spisu, a pak můžeme na těch konkrétních věcech ukázat... pak ty konkrétní věci tam můžeme ukázat ve světle pravdy. Tak to možná líp, ještě než jsem to řekl předtím. Nevím, jestli si rozumíme, ale když si vezmu, sice velice ilustrativně, třeba marxismus, tak tam se vytyčí nějaké základní koncepce, a pokud se snažíme aplikovat, tak okamžitě narazíme, aspoň v některých případech. Když se vezmou takové ty víc zásadní věty, třeba to, že bytí určuje vědomí, nebo některé takové zásadní myšlenky. Takže když se chytneme tohohle a teď se budeme snažit nějakým způsobem aplikovat na tu skutečnost, jestli tedy opravdu, do jaké míry jsem ovlivňován tím bytím a tak dále, do jaké míry tady figuruji nebo ovlivňuji já to bytí... I když je tam i problém těch pojmů, ale když se provádí...

Hejdánek: Moment, počkejte, tady ještě nezapomeňte, ale mně teď není docela jasné... vy máte dojem, že se to tam ukáže velmi jasně a brzy a snadno?

Jiný hlas: Já říkám, že jasně, ale zabere to člověku, já teda aspoň osobně jsem se zaměřil, ač jsem se snažil v tom třeba nalézt to nejlepší, ale člověk chtě nechtě narážel na tu rozpornost.

Hejdánek: Já jsem myslel, že jste neukázal vlastní rozpornost, nýbrž jste ukázal spíš na to, že v konkrétních situacích je to v napětí se skutečností.

Jiný hlas: No, že to je v rozporu se skutečností.

Hejdánek: Ne, já jsem spíš myslel napětí, že to je v souladu. Ne?

Jiný hlas: Aby se dalo hovořit o tom, že ta koncepce je pravdivá, tak by tam neměla vytvářet napětí. Aby byla pravdivá, neměla by být v rozporu se skutečností. Pokud tam nějaké napětí vykazuje, tak z toho vyplývá, že pravdivá není. Člověk, zvláště fundovaný, nejdřív cítí nebo větří určité napětí a teprve potom je schopen to nějakým způsobem vysvětlit. Já jsem ze začátku taky nevěděl pořádně, v čem to je, netroufám si říct, že to teď vím úplně, ale ty základní myšlenky...

Hejdánek: Ale chcete říct, že to je bez toho, že byste chápal, co ty pojmy u nich znamenají? A že byste ty pojmy používal tak, jak...

Jiný hlas: To je u marxismu hodně problematické, ale tak nějak...

Hejdánek: Když to čtete, tak ty pojmy si nějakým způsobem už vykládáte ve svém kontextu. Jestliže si je budete vykládat ve svém, pak opravdu může dojít k rozporu se skutečností. Ale teď je otázka, jestli to budu vykládat celé s těmi pojmy v jejich kontextu a srovnávat to se skutečností. Pak to může být stejně tak v rozporu jako předtím, ale taky nemusí. Stejně jako v prvním případě to může a nemusí být v rozporu se skutečností.

Jiný hlas: Zkusme ten problém konkrétně. V Předmluvě k historickému materialismu se říká, že člověk vstupuje zcela nezávisle do výrobních vztahů, které jsou na něm nezávislé a on je v žádném případě nemůže ovlivnit. Vstupuje do nich zcela bez své vůle. Když tohle člověk konfrontuje se skutečností, tak mně to prostě takhle jasně nepřišlo. Že by tady byly nějaké vztahy, do kterých bychom museli úplně zoufalí vstupovat a které by tu byly nezávisle na nás.

Hejdánek: Tím mi možná neodpovídáte. Já jsem jenom chtěl ukázat, že ty termíny, které tam používají, používáte stejným způsobem, a ve střetnutí se skutečností ti to ukazuje rozpor. Ale chtěl jsem ukázat na to, že ty termíny si vykládáte ve svém kontextu.

Jiný hlas: Jasně, já tě úplně chápu, uvědomuji si to v určitém kontextu zcela jasně.

Hejdánek: No tak je to jasné.

Jiný hlas: To jo, ale já jsem k tomu řekl tento důvod, kde mně to natolik nesedí, kde je to třeba jasnější. Jako bychom tady zaběhli někam jinam.

Hejdánek: Ale ještě k tomu můžu říct, že právě když se provádí promlouvání těch vět, tak právě v tom promlouvání se věta může ukázat v kontextu dotyčného mluvčího. Stejně tak jako se může věta ukázat v kontextu vašem, když hájíte své vlastní pozice. Může se ukázat třeba i v mém kontextu, pokud bych hájil nějaké pozice. Domníval bych se, že je to asi takto.

To je určitá dlouhá tradice filosofická, která tvrdí, že nejvlastnější doménou nebo nejvlastnější sférou filosofie je rozhovor, dialog, a nikoliv monolog, traktát. Jestliže i filosof píše traktát, tak ho má psát v ustavičném rozhovoru, a ne jako vsoukání jedné myšlenky až do celého systému. Myslím, že ta tradice má své oprávnění, je důležitá a říká něco, na co nelze bez nebezpečí a bez rizika zapomínat.

To také náleží k tomu, že filosofie je dějinné myšlení, a nikoliv, že každá doba má svou filosofii. To platí jen do jisté míry. Daleko důležitější je, že každá filosofie vyrůstá ze svých předchůdců a má si toho být vědoma. Když si toho není vědoma, je to její zatížení, chyba.

Co z toho tedy vyplývá? Když čteme text druhého filosofa, jsme v nebezpečí jakési filosofické schizofrenie – což je řečeno pouze metaforicky – když se úplně odevzdáme a začneme pronikat do toho textu tak, že aspoň metodicky se pro to čtení vzdáme svých vlastních pozic. To je někdy doporučovaná metoda. Někteří filosofové to vyžadují, konkrétně Heidegger, ten naschvál předělával své texty, které publikoval, tak aby donutil čtenáře buďto nechat, nebo to všecko zblajznout. To je jasně vidět na jeho způsobu čtení a zejména to krásně vyvstane ve srovnání s texty jeho přednášek, které jsou dělány jinak.

Profesor, který od katedry přednáší, nemůže dost dobře zůstat jen ve funkci monologicky přednášejícího, jediného aktéra. Vždycky nějakým způsobem interaguje s posluchačstvem. Takže přednáška, na rozdíl od psaní traktátu, je vždycky rozhovor. Psaní traktátu by mělo být rozhovor, ale nemusí být.

Po mém soudu – teď nevím, který filosof to řekl, budu to muset najít, vypadlo mi to z hlavy, ale strašně se mi to líbí – když se má zjistit, jestli student porozuměl nějaké knize, přednášce nebo myšlence, tak se to pozná na tom, jestli to dovede vyložit svými slovy, totiž ze svého stanoviska. Když to jenom zopakuje, reprodukuje, tak není žádná kontrola, jestli rozumí nebo nerozumí, o co jde. To je prostě možné zreprodukovat a nevědět, o co jde.

Tedy tohleto myslím, že platí i pro čtení knihy, když není žádná kontrola odněkud a nějakej dohled a zjišťování, že prostě člověk musí mít dojem, že pochopil Heideggera, když to řekne neheideggerovsky. Kdežto všechny ty takový ty ty jaksi takový takovýto to deklamování, to recitování heideggerovskejch formulí je zásadně nepřesvědčivý a dokonce naopak je svědectvím, je dokladem toho, že tam chybí to nejskutečnější porozumění, pochopení.

Taky Heideggerovi žáci, to jsem vám říkal, když jsme kdysi teda velmi podrobně jsme četli a překládali Vom Wesen der Wahrheit, že z toho potom vzešel ten německý překlad, který vyšel ve Váhách, tak respektive vyšel už ve Vyšehradě, ale bylo to původně míněno ve Váhách, tak jsme měli k tomu text Wallenfelse a Biemela, těchto dvou profesorů, žáků Heideggerových, kteří k tomu napsali komentář, který je prakticky tak dlouhý jako ta Heideggerova studie Vom Wesen der Wahrheit.

No a kdykoliv jsme přišli k místům, kde jsme nemohli pochopit, o co jde, a obrátili jsme se k tomu komentáři, tak jsme tam našli, že to tam je citované a nevyložené. Do jisté míry je to poctivost, ale na druhé straně teda je to neuspokojivé, protože právě tam je zapotřebí.

Už od vydávání aristotelských spisů v arabštině se ujal takový způsob komentářů pod čarou nebo po straně, kde ten, kdo to dává k dispozici studentům, tak tam svým komentářem upřesňuje některé věci, klade otázky, které nebyly kladeny v tom původním textu a tak dál, takže vznikají nové problémy. Vzniká nový pohled na věc. Tento typ komentáře je správný. Má poukázat na to, že něco je nejasné.

Když se místo toho poukazu na nejasnost a rozvedení toho problému tak, že to buď znamená tohle, nebo to znamená tamto – a co znamená, když to znamená tohle, tak to vede tamhle, a tamhleto to vede zase jinam – když se tohleto neudělá a jenom se to odcituje, tak se vlastně umožňuje méně pozorným čtenářům, aby přeskočili strašně důležité věci. Tedy buď ten komentář nepsat, anebo když napsat, tak tam napsat vše a nepřejít nic. Když nevím, tak napsat, že tam je tahle nejasnost a nevíme. A je to tam třeba dát. To je ta pravá úcta nebo respekt k tomu autorovi, nebo poctivost, Redlichkeit, že se přizná, co je nejasné.

No a po té stránce teda já si myslím, že jediná možnost je, že si každý ten komentující zachová nějaké své pozice, z nichž to vidí. Že prostě není dost dobře možné jenom přejímat ten myšlenkový svět toho vykládaného, interpretovaného, chápaného autora a nenechat si žádný odstup od toho.

Jiný hlas: Ono je sedm hodin, ale jenom chci říct, že s vámi v tomhle naprosto souhlasím, ale na to, abych já se mohl vůči tomu textu nějakým způsobem postavit, abych k tomu Heideggerovi mohl napsat svůj výklad, tak já ho nejdřív musím pochopit, co on sám...

Hejdánek: To je pravda, ano.

Jiný hlas: Je potřeba Heideggera přečíst.

Hejdánek: Ano, no to je pravda.

Jiný hlas: A pak mohu udělat, ale jinak jako takhle prostě...

Hejdánek: Jo, s tím souhlasím. Je otázka, co čtu, když ten odstup nemám.

Jiný hlas: Takže je tady opravdu dvojí cesta, nejdřív musím přepsat sám...

Hejdánek: Jistě, ano, já připouštím, spíš doporučuju... já mám furt takový dojem, že asi ten způsob, který tady vnucuju, je odpudivý. Jsou jistě esteticky přijatelnější cesty. A já spíš mám takový dojem, že se čas od času musím omluvit nebo nějak ospravedlnit z toho, že to je takovéhle sekání, rozsekávání textu na cimprcampr. Je to jedna z možností, jistě ne jediná, ale po mém soudu není nesmyslná. Jako něco se tam dá...

Jiný hlas: Teď my bychom prakticky měli už k tomu textu přistoupit tak, že bychom měli rozumět asi, co ten Patočka chtěl říct, a teď už bychom pouze měli hájit ty pozice a...

Hejdánek: Celý problém... já myslel, že ten text budeme mít v ruce dříve. Celý problém je ten, že se nemůžeme vracet, upozorňovat na to, co je v tom původním textu, abychom už v něm mohli číst v tom doslovu. No a až to přečteme – teď jde o tu druhou otázku – no tak pak je potřeba teda už znát zase, co tam je v tom doslovu. A za předpokladu, že známe celou tu knížku, jak ten původní text, tak ten doslov po třiatřiceti letech, tak potom, když to budeme číst, tak to budeme číst teprve pořádně. Žádný filosofický text nelze číst napoprvé z jedné vody. Tam se můžete jenom orientovat v prvním čtení, jestli to stojí za to číst vícekrát, nebo ne.

Jiný hlas: Ale já myslím, že teď už ty texty jsou zatím, i když jako zatím provizorně, ty...