Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
To jsem vlastně zapomněl, že tedy než se k těm věcem stáhnu, než ty věci budou myšlenkově konstruovat, tak se k ním musím stáhnout jinak než myšlenkově. Nebo ještě jinak jsem to říkal, že abych mohl udělat myšlenkovou konstrukci těch věcí, tak se k těm věcem musím stáhnout původně nebo prvněji nebo dříve jinak než myšlenkově. Myšlenkově znamená vždy pomocí konstrukce? Prostříříme tu konstrukci tak, jak se to před chvíli navrh? No, stáhnou se k věce myšlenkově... To ještě nevážíte k pojmově, že? Čili jestli konstrukce jenom v rámci pojmového myšlení nebo už před pojmové myšlení? No tak konstrukce je konstrukce v rámci pojmového myšlení. No tak pak nemáte pravdu, protože samozřejmě dříve než vytvořím myšlenkové konstrukce, tak se myšlenkově musím stáhnout k těm věcem bez pomocí. S tím bych souhlasil. Ano, to je zavedený problém. Ten předěl, ale teď, když to takto řeknete, ještě předtím, než já provedu vůbec myšlenkové stáhnutí se k věci, tak se k těm věcem musím stáhnout ještě jinak. Dobře. To je jenom přesunutí. Takže pak ovšem, skutečně je otázka, co to je myšlenkově se stáhnout. Pes, když nepoky mě se vstahuje k různým věcem, stahuje se myšlenkově nebo nemyšlenkově? No, pes není skupen myšlení, čo tak? Není. To je export ex-definizione. Jak to jedno víte, že? No, jak to vím. Pes to uvažuje. Dobře, takže když mě to otázku vložíte tak, že já mám takový... Přesně, tak jako primitivní člověk. Že... No co já, že o tom si bych mohl říct, že tak... No jistě. A co můžete říct o tom, jak to vypadá bez myšlení? Ne bez myšlení. Před myšlením. No, před myšlením. No, to znamená bez myšlení. No. Takže to před myšlením, tak to je bez myšlení. Ano, to já už konstruuji, jo, jak to asi předtím vypadá. Čili důležitý je, že to je prostě konstrukce. To je to, co jsem chtěl říct. To je konstrukce předtím. To je. Já se k tomu teď vztahuji pomocí konstrukce, ale to neznamená, že to, k čem se vztahuji, je původně konstrukce. Jo, takhle, že ne. Ne, ale to, že teď vůbec tematizujete vztahování k té věci, který je před myšlenkou, to je vaše konstrukce. Ano, to jo, to samozřejmě. No, takže když budeme kritizovat konstrukce jako takové, tak musíme kritizovat i tenhle ten váš pokus. Až co my o tom mluvíme. Ale ne, ona je to moje konstrukce. To nic jiného nemůže být. Ale konstrukce není to, co je před tím myšlenkou i pokopením té věci. To konstrukce není, podle mě. Jo, ale to, že teď to o tom vypovídám celé a chci to nějak zpředmětit, to je konstrukce. Já jsem to tady pochopil takhle, že když se třeba klikujeme na hudbu, přijdeme někam a posloucháme hudbu, tu hudbu přece nemyslíme, tu pouze posloucháme. A já jsem z toho pochopil, že tohle to on má na mysli. Ale to je to původní uchopení. No ano, tak to je to, co říkám třeba teď. Mysle na tu hudbu začneš vždy, když na ní jdeš, to už na ní myslíš. Ne, to je něco jiného. To je něco jiného, tohle. To je to samé jako vnímání. No, taky jako ano, to je působení prostě tu hudbu. Jakmile o ní začneš přemýšlet, tak seš mimo tu hudbu, že jo? To teda myslím, že nemá to první. Tak za prvé, když slyším hudbu, tak slyším zvuky. A nevím nic, nevím nic. Já musím umět tomu rozumět, já to musím umět číst, rozpoznávat jako řeč. Když slyšíte hudbu a nemáte žádné předpoklady, jestli nemyslíte ji zároveň, myšlenkovi nerozpoznáte, tak je to něco, jako když vám mluví cizinec a vy mu nerozumíte. To ne? Jistě. Já nemusím tu hudbu, já nemusím pochopit, že to byl třeba Bach, jo? Jaká je význa, když osteřil všechno. To je vědomost. Ale ta hudba na mě může nějakým způsobem působit. Ale nebude působit na číněna. Bude, nebude, jedině, když je evropský vzdělání. Ale ne... No to ne. No jistě, že jo. Prosíme, ale posloucháme ty jejich skřeky, třeba ty korejské skřeky. Ty na mě taky působí. Ale jo. Tam stále jak. Ano na ně. Ale to není jako hudba, ne jako skřeky. Právě. No, to je právě to. No to je ono. A co je to původní? Původní přece to je hudba, ale jenže vy to nejste schopen bez žádného vzdělání vynímat jako hudbu. A z tohohle důvodu taky každej novej hudební směr prostě naráží na odpor, protože lidi nejsou ochotní poslouchat jiným způsobem. Oni chtějí slyšet to, na co jsou zvyklí, co umějí poslouchat. No, tohleto bych tolik netvrdil. Já bych řekl jenom jednu věc a to bylo by rozlišení jenom, že zvuky, nejdříve to označím jako zvuky, že já jsem schopen vnímat jisté zvuky, a ty na mě mohou působit líbě anebo nelíbě. Ano, mohou působit líbě. A může to být hudba, že? Na někoho ta hudba může působit líbě a někdo pod tím vidí nějaké skřepy. A záleží na tom, nakolik je v tom kultivován. Prostě to není žádný přirozený přístup, který tady je možný. Ale tak jako já si myslím, že když ten člověk v té hudbě nebude nějakou spotývovat, tak je jako nějak geneticky, že to na něj může působit tomu, že bude k té hudbě... Ale nevymyšlejte si. Prostě by pro to neměl nejmenší smysl. To je otázka o určitý kulturní úrovni. Co vy víte, že? O tom nevíme. Právě. No a co vy víte, jak to je poslouchat hudbu a nemyslet při tom? Když vlastně každej myslíme. Co vy víte, jak to vypadá většinou? A co vy o tom víte až? Vy myslíte vždy hned už. Ani jeden moment nemáte, který by byl bez myšlení. A to je teda druhá věc, kterou bych chtěl teda zvůrazňovat a to jsme všem probírali už před dvěma roky, nebo před půl druhým rokem, že jsme tam četli toho rádla třeba, že vůbec jsme mluvili o tom vnímání a tenhle kvěcek. Prostě je to tak, že neexistuje žádná rovina pouhého vnímání, kam by neintervenovalo myšlení. No to právě že nemůžeme říct. To můžeme říct, to je naprosto bezpečný a to už dokonce psychologové s tímhle počítají. Tohle právě byl jistý předsudek starých psychologů, který se přenašel i do filozofii, nebo možná, že byl původem ve filozofii a tak dále, že tady je jakási základní rovina vnímání, která se pak teprve dodatečně myšlenkově zpracovává. To není pravda. To myšlení proniká jakmile buď máme tady nějakou bytost, která nemyslí, pak to není už jen člověk, a nebo je to člověk a pak už do každého věmu už intervenně ten věn je spolu organizován, spolu konstituován myšlením. No to nevím, přece to myšlení a ten věn mohou být paralelně a neexistuje. Žádné paralelní neexistuje. Já když jdu a mám neuvědomované věmy a myslím, že tohle je něco jiného, to přece je možné. Že? A příliš to moje myšlení... To vůbec neznamená teda, když máte neuvědomované věmy, že to nejsou věmy myšlenkově organizované. Jenomže neuvědomněné myšlenkově organizované. Protože vaše myšlení vás prosátlo tak, že všetko je tím spolu zasaženo. Pokud věda prokázala přímé spojení mezi vnímáním a myšlením, tak určitom já nic nemůžu říct. Já o tom nic nevím. Psychologie teď vesměst, kromě nějakých přežitků, vesměst počítají s tím, že neexistuje nějaká čistá rovina vnímání. Že prostě na každou rovinu, která se týká vědomí do každé roviny i do té poslední roviny vnímání, že proniká myšlení. To znamená, že to je tak, jak to říkalo Karl. I když jeho interpretaci nepřebíráme, v podstatě měl pravdu. Ať vnímáme, co vnímáme, vždycky to vnímáme v čase a prostoru. A ten čas a prostor ten tady je a priori. Psychologie samozřejmě nemůže a priori držet, ale to, že tady prostě jistý myšlenkový struktury pronikají do toho věmu, takže žádnej věn bez toho vůbec není možné. To je pravda. U toho zraku bych to vzal, že když si člověk vezme, že ten zrak je část toho mozku. Ale u toho sluchu, to nevím. Tam je to... Ale teď si to taky vemte. Teď to snad ani není můj. Ale co to teďkom znamená? Když si to vezmete, já něco vidím, slyším spoustu zvuků, které vůbec ani nevidím. Ani bych ty předměty viděl, z kterých ty zvuky jdou. A teď jak to mý myšlení, tohle, co to všechno má, může zpracovat? Nebo vůbec... Jak se k tě to doobírá? No prostě nezábavu, ten moment toho myšlení spočívá zejména v tom, že z té změtě, z toho chaosu, který na vás dolehá ústavičně, si vybíráte jenom to, co vás zajímá. Takže pes, jak může pes být po stopě? On furt cítí všechny čuchy. A on si to bude vybrat. No a to jsme úplně... No ale to je důležité. To je odpověď na tu vaši otázku. Co by s tím myšlením dělalo? A co by s tím dělalo toucho? Toucho prostě zaznamenává jedině, zaznamená všechny zvuky. Ten nos, ta sliznice, psí, ta je zaznamená všechny pachy. A co by s tím mohlo dělat dále? Ten výběr musí být proveden někým. A to je v mozku. To není v tom čuhometru. A to už je u psa. Na to, že pak je to u lidí. Vy psově upíráte možnost myslet. A už tam jsou určitý centrální funkce, které umožňují tomu psovi přesně se držet jenom jednoho čuku. A vyhledat ho, rozpoznat, odlišit od ostatník. V tom obrovském zmatku. Tím spíš. No ale vemte si takovou tu věc. Jak by se vztahovali třeba k tomu kamenu, kterým chci hodit. Tak se k němu nevztahují myšlenkové. V myšlenkách se k němu vztahují jako ke konstrukci myšlenkové. Ale musíte se vztahovat na konstrukci. No tak jinak se k němu v myšlenkách vztahovat nemůžu. Takže myšlenky. Ten kamen nevrčil tak jako pojmu. Třeba. Přece jak jste před pojmové myšlení, tak egyptňan se vztahoval k šutru. A ještě neměl pojmový myšlení. No. A nepokypně i já mám tu otázku. Ještě daleko před tím v takové skoro ještě klimáti, že jo, opustili ty savany a tak. Když pro nás jedli ty malé hlodavce, tak se brzy naučili házet po nich šutrem. Těžko mohli honit. Že pažte se neckovali. Už jim převiděli, jak hodili šutre. Vztahovali se k šutru. Úplně na samém začátku, kdy dokonce i v opice jsou schopni házet kokosovým a voříkům. Ano, no, tak dejme tomu, že. Ale když pak ten kamen uchopím, že, tak já neuchopuji konstrukci. No, myslíš, že ne? No. To myslíte, že to je námytka proti mě, nebo proti komu? Ne, snažil jsem se jako jestli by tady na tom ta služebnost tý věci se nedala nějak líp ukázat, že? Ne, já v tom cítím určitou subjektivizaci. Mně nepřijatelnou, že podobně jako včera, jo, to byly rozsáhlý námytky proti pragmatismu, ale ale, no, co, co, jo, to nemá smysl, ale prostě je to ne... Jestli, že tady je nějaká možnost, že šimpanz začne skládat dvě hole, tak je samozřejmě, že najdřív tam ty dvě hole někde má, buď je najde náhodou, nebo mu je tam strčeně ty klece a zjištujou, jestli je ten šimpanz schopený do sebe nastrčit a pak ty banány srazit, že? Ty kellerové šimpance, že? Ale tak, samozřejmě, no, tak ta, ty, ty, ty hole tam musí být. Ať to konstruujeme, nebo nekonstruujeme, ať máme pojimové myšlení, nebo nemáme pojimové myšlení, prostě tady nejdřív jsou tady ty, ty hole. No a teď ten šimpanz tam je taky, no a napadne mu v jeden okamžik, že ty dvě hole se dají, zastrčí do sebe tak, že zmkneme na dlouhá. No, takže, pokud bychom vodepřeli šimpanzový schopnost myslet, že, no, tak musíme mu příliš přiznat schopnost vytváření nástrojů. Praktickou nějakou dovednost. No, to vytváření nástrojů, to je určitá aktivita, která sleduje jistý cíl. To znamená, pro toho šimpanze najednou se ukázali, se vyjavili ty dvě hole v jakýsi perspektivě, že v perspektivě své použitelnosti k tomu zastrčení do sebe, aby vznikla hole jedna a ona mohla se srazit barát. No, vůbec tady nemáme teda myšlení, pokud nepřipustíme, že naši šimpanz myslí. Jistě tady nemáme pojmové myšlení, nicméně už tady máme jakousi konstrukci, o všem reálnou, nikoli pojmovou. On to skutečně konstruuje dlouhou hůru, jednu složenou ze dvou malejch. To je jeho nápad, to je vynález. On to objeví, to znamená, to není tak, že si hraje na mládkou, mimo děky a na jednou náhodou se tam dvě hole dají do sebe. Vůbec ne, on to zkouší. To je přece popsaným, že je to kilera. On to zkouší, nedaří se mu to, zahodí to. Má stek, dokonce to stali se několikrát, že to rozlámá ty hole. Ze steku, že mu to není. A pak to zkusí znova. Když to nerozlámá, dájí mu nový, zase to zkusí. Až to posléze, a dokonce tam je popsaný případ u několika šimpanzů, že zapomněl na balánu a jak se to zastrčil, tak to dává do sebe, do sebe, a byl úplně nadšený tím, že to jde. A nechal ty balány tomu. A furte šli jsme u šimpanzů. Stačí si přečíst tu knihu od Kejra o těch pokusech. Serii, on to neřícal, články, že to se jmenovalo tak. Veliká věc, o které se ve 20. a 30. letech o tom mluvilo všude po celém světě. Kterou máte před sebou vše na mimolidské, předlidské úrovni a dokonce ten poznávací moment, který zaujíme toho, toho, toho šimpanze, takže zapomněl na to hulk. Jo? On je nadšený tím, že to dělá. Že? Jako, že by byla jenom hulk sražení banánů. Jo? Ta hůr může být hraní. Že? Ta její služebnost je jako rozmanitá, že? Ale je to jenom služebnost. No, dobře. V tomto smyslu je každé poznání taky hraní. No. Ale... No jistě. Proč letí na ruštěj křížovky? Že stejně hůr jako jiní poznávají. Ale jo, tak takovýmto to je stosovný. V české posvětě. Filozofování původně bylo teda spojováno s cestováním. Protože to znamenalo poznávat nové kraje. Mě na to vadí taková pojmová nepřesnost. Tam vždycky něco někdo si vymyslí, něco zavede. Že je to nevyjasněný. Co to je Česk? No. To tam má každý vymyslet. A tím nás to vtáhne té přesně té psychologický efekt. Jako když někdo koktá, no tak když koktá sympaticky, že jo, tak všechny posluchače nalákají, že mu v duchu pomáhají říct to, co on chce říct. A tudyž už předem s ním souhlasují. Tak tadyhle prostě tak nějak se tam... A všichni se nalákají na to a teď budeme mluvit o Česk. A je to taková pěkná věc. A podívíme se na tom velkým podvodům, který v tom je, že to je nedomyšlené. No a nevíme, jestli se na tom podíveme, my to zkusíme vyuštit. To je ono. Ale děláme, děláme to? Že to chceme vyuštit? Děláme, ale otázka je, jak to děláme. Jestli to děláme správně, dobře nebo špatně. Ta otázka je, jestli vůbec to vyuštění... Jo, jestli se tomu blížíme nějak. Jo, celý ten... Co jsem tady teď předvedl s tím šimpancem, to bylo, že především tady musí ty hole být a ty ty banány tady být a ten šimpanz tady musí být. A to všechno nemí k. Ty hole tady nejsou k šimpanzovi, ty banány nejsou k šimpanzovi, protože ty jsou tady prostě. Banány opravdu. A aby mohly být k šimpanzovi, tak to teprve dodatečně teda se strčení k tomu šimpanzovi dotyklat se tak vysoko, aby tam nebo došáhnout, že se to aranžuje. Bez toho aranžování nic k není. Vy jste řekal, že tady je dřív, než vůbec něco, tak je tady to k... Není. Dřív, než cokoliv je tady ten... Buď banán je nebo není. A teprve dodatečně může být k něčemu. A ten banán je právě k něčemu, že? Ne, ten banán prostě vyroste v lese, sám, nikdo ho nesází, ty vopice, tenkrá lidi nebyli, aby dělali plantáže, prostě na tom stromě to vyrostlo. A vopice prostě tu a tam vždycky něco ven zahodili a něco sežrali a pak kousli dvakrát, třikrát zahodili, jak to dělají děti. Až jich bylo moc, těch vopice, když to všichni dělali, tak je takhle prostě už začín pomírat, protože neměli dost potravy. A ty banány přece nebyly vlastně k těm pro ty vopice. Vůbec ne, to já neříkám. Služetností těch banánů je pro ty šimpanzi. A teprve když ty vidí to emou a k tomu šimpanzi to tam dají. Ten šimpanz se k těm banánům vzdahoval dřív, než mi to ti lidi dali. No moment k těm. Já vím, kolik banánů. Nechcete snad říct, že banány na světě rostou kvůli vopici. Ne, to byste se snažil říct. No vy říkáte, že na předním. Ne, já bych vyložil jak asi k nám upodle mě, ta služetnost k. Může být jak služetnost k tomu, aby ten šimpanz ten banán sundal. Stejně tak, ta služetnost toho banánu je k tomu, aby ten banán až dosraje, aby spadl. Jo. Ano, to je služetnost toho banánu. K čemu těm soužijí? No k tomu spadnutí. Stejně tak jako služetnost. On nejde, aleši. Jako kdyby člověk služil ty věci další. Ne, u člověka je to něco jiného. Jeho bítí je sebou větší. Ne, na člověka to nemůžeš aplikovat. Ale to neřekl dobře s tím banánem. Služetný k tomu, aby spadl. Ten může být... To nemůže být. Je služetný k tomu, že jednak ho může utehnout šimpanz, může přijít uragán, ten banán. A uragán je tady k tomu, aby spadl. Ne, není. Ale že ty vztahy jsou vždycky k něčemu, co přijde. Že ten banán nebo ten strom nebo cokoliv je tady k něčemu. Ta služetnost taky nemusí být to nejlepší slovo. To k je tam v některých případech lepší. Je to zde kvůli tomu druhému, které s tím dojde potom do styku. Ať už je to šimpanz, nebo ať už je to výter. To už je jedno, ne jestli to je šimpanz nebo výter. Který se k tomu banánu vztáhne. Výter ještě se vztahuje k banánu. Tak je to jiné vztahování, když se dnes člověk vztáhne. Tak se dopouští takových absurdů, že to nás chcete šokovat. To přece nejde takhle. Ani na úrovni kauzální dobře byste zůstal, kritizovali jsme to, ale je to furt přijatelnější než tohle. No ale ta služba, která k tomu šimpanzovi není jediná z těch služeb, asi tak by to řekl. Spadne víc vody, roztají s ní ledy a teď vystřiny a říčky a řeky a veletoky se doplňují vodou a zátopy všude, které to podemílá, vyhlubuje to korita v horách, takže vznikají kaniony. Tak tohle je to čistý fyzikální proces. Proces fyzikálního charakteru. Můžete tam zavízt ten pojem tý služibnosti? K čemu třeba myslíte? Které části toho procesu? Voda se tam podeměle na nějakou stráně a teď se to všechno svalí a celá skála se svalí do korita a vytvoří tam třeba takové slatojánské proudy. Je to tak, jako ty přívaly byly k tomu, aby spadly šutry do korita? To není taková kauzalita, kterou... To je spíš nějaký terenceký proces, že? Ani ten tam, že? Už vůbec právě. To tam cítím, když se říkáme v tý služibnosti, že? Tak to je k něčemu. Do budoucnosti k něčemu. Já nevím, možná, že bychom mohli zase to nějak nechat. Já nejsem dál schopen v tom nějak víc říct. Já jsem jenom chtěl na to poukázat, že na tom konci prakticky, že? To trošku, dejme tomu víc objasnit, že? Co mít tímto. Jestli je to oprávně nyní, nebo není, že? To už je druhá stránka. Já domývám se, že to vyjasnit toho času, to se dá vyjasnit na základě té služibnosti těch věcí. Já mám ten dojem, že já nepřijímám ten základní postoj, nebo přístup fenomenologický, totiž, že se to všechno redukuje na úroveň fenoménů a nechají se ty věci samy bejt. A věci samy, říká se teda, nebo věci, říká se věci samy tomu, co vlastně jsou jenom fenomény a ne věci samy. Já to nechci přijmout a proto stavím furt ty problémy tak, aby to nešlo řešit tímto způsobem. To dělám vědomě a naštvert furt. Jenomže vy jste to převzal a chcete to převít tím, že to pojetí fenomenologický dovedete až do té ontologizace, kterou oni nepřipouštějí. A tamto je prostě protismyslný. Vy byste jedinou šanci měl, že byste odmítal okamžitě vždycky, zařval to o tom nic nevíme, to není žádný fenomen. Tady mluvíme jenom o fenomenách. Na tom se to dá tršet, ale protože mě to nevyhovuje, tak já to schválně stavím do souvislostí, kde ten rozdíl mezi pouhým fenoménem a tou věcí, jak jest, vyvstává. Přesně jak to včera bylo v Pragmatista, to taky neuznává. Jediná věc byla, že to nejde, to nedává smysl. Já bych měl jedinou výhradu a to je to, že se domnívám, že ten rozdíl je mezi tím fenoménem a mezi tou skutečnou věcí. Ale, že něco jiného je, když hovořím o té skutečné věci, když já dělám rozdíl mezi skutečnou věcí a tím fenoménem, tak se pohybuju stále na rovině myšlení. Mám to jim, že někdy jste právě mě chtěli ukázat, že když hovořím o té skutečné věci, takže to není skutečná věc, ale že to je zase jenom fenomén. V tom, jak o té věci hovořím, souhlasím, je to fenomén, ale o tom, o čem hovořím, to není fenomén. Asi takto bych to řekl. Já nevím, tak jsem asi vůbec nechápal, co jste měl na mysli, ale potom já úplně souhlasím. Samozřejmě, že jsem proto uznávat věci, které se jevěj, a nestotožňovat věci s jevy. Každá věc se ukazuje nějak, ale to neznamená, že to ukazování je věc sama. Ne, to ne. Právě potřebuji potom najít, co to teda ta věc v tom svém původním bytí, který, když se podržím jejich terminologie, že je. Pro ně to původní bytí té věci je služebnost. Že? Zvoním. A voda to je věc. To je věc. A já jsem jako nakonec všechno říkal, že tedy pro ně ta původní věc tedy by měla, tedy to původní bytí té věci je v té služebnosti. A když se dohodneme teda o tom, že jedna věc je v jej, a druhá věc jak jsou, že? Ano. No tak potom, co to znamená, když na tu stranu toho, jak věci jsou, tam dáme tu služebnost. Ano. No tak pak ovšem tam musíme dát taky služebnost k čemu. A to k čemu tam musí být taky na té straně toho, jak věci jsou. No. To nemůže být staženo k nám. K nám. No to by tak to mělo být. Asi snad, že jsem to popopil, které... Protože on tady sám, že o tom hovoří. To bylo, jsem říkal na straně, že stejná věc. Tady říká, že, já to jenom přečtu, z toho důvodu není prapůvodní podobou tohoto vztahu přímé zaměření na předmět, tedy našeho vztahu k předmětu, nýbrž praktické uchopení nějaké možnosti stotožení se s nějakým kvůli čemu, které neznamená představování toho kvůli. Není která k rozporu tím, co hraje. A co teda myslíte, že tímhle tím... Mě to zas uniká. Tady zas říká, jak my se vztahujeme k věcem. Nemůžu mít o věcech. Ne, tady ne jak se vztahujeme, ale co je původní v tom našem vztahu k těm věcem. Tak čili my se vztahujeme k věcem základně prakticky a pouze v jistých souvisnostech a tak dále jenom co do poznávání. Jenže tohle mě teď nezajímá, jak my se vztahujeme. Ne, to není, že se můžeme vztahovat k věcem bez toho, ale to je vytržená věda taky z kontextu a... Kvůli čemu se to teda čili? Čili jsem to jen k tomu, abych tam ukázal, co to pro ně znamená, co to je kvůli čemu, že to je opravdu ten původní bytí té věci a že tedy člověk když se má vztahovat... Já se zjevim. Já vám tady ukazuju, že jestliže rozeznáváme, jak věci jsou a jak se ukazujou, neboli jeví, jestliže to bytí k přisoudíme k těm věcem, jak jsou, takže tam musíme nějakým způsobem na tu stranu toho, jak jsou, dát taky k čemu jsou, ten cíl k čemu jsou, účel k čemu jsou, ten musí být taky na straně toho, jak to jest. A ne... Tak teď jste se probudil, ale o tom právě byla řeč. A vy tam citujete něco, co nemá s tím souvisností a vykládáte... Ne, no tak tuto... Celý problém je, že se najednou se mluví o něčem, co se stahuje k tomu našemu vztahování. A to jsme přece dali mimo. Teď človo to... Ne, už se to jeví. Ale dát tomu, jak to je, že to je bytí k a dát tomu nějaký ten telos, to už nevím, jestli bychom mohli dát na stranu toho té věci, jak je. Jak může být něco k? Má to bytí jako služebné bytí, že? K čemu? Služebné? No to už nevím, jestli... Promiňte, no tak to je ale... No ale to myslím, že se ukáže právě až v tom navázání na to. Jak navázání? No když my... On to tady přece snad říkal, ne? Počkejte, teď vás něco odcitujete. Řekněte. Ano, když se stotožníme s nějakým tím kvůličem. My? Ale nemluvte o nás. Mluvíme o věcech, jak jsou. Oni se stotožnějí, ne? Co my se stotožníme. No tak mám vztahu k toho. No ne, tak on tady hovořil o tom vztahu přímo nás a té věci. No to právě říkám. A teď jste chtěli jenom vztah věcí k druhé věci. Ale vy chcete teď jenom vztah k jedné věci k druhé věci. Jo? Nebo jak? No tak jako jinej vztah potom už není. No dobře, ale k jiné věci. Proč tam říkáte věci? To není tak důležitý. Když je to k něčemu, no tak to musí to něco, musí to být věc. Tak je to věc a nebo jsme to my? Podle tohohle rozlišení, které on tady dělá, že? No my jsme taky věc v tom případě. No, ale z nějakého ohledu. Prostě co to je, nechme stranou jak se to jeví, ale jak to je k. Ano. No tak jak to je k? Jak je šutr k? K čemu je šutr? K čemu může být šutr k? To je jako že být, nejde se jevit, ale je být k. Jedně tak, že musíte říct něco dalšího, nějaký kontext v rámci toho, teď jsou cen, bez naší asistence, k čemu se vztahuje ten šutr? Jinak to nejde přece. No, ale to až... Můžete prýt s tý dvě roviny. Ano, ale to je až v tom případě, kdy já tam zavedu tu zacílenost jistou, že? Když je tam k, tak už tam je zavedeno. Ale to je, to k má, to je hrozně široký. Že to je... Široký, no. No tak jako já vím, no. Tak nevíme, co to je teda. Ta služebnost není jednostranná. Tak to. Já jsem si to snažil předtím vysvětlit na to, že ta služebnost banánu není jenom k tomu, že jí vezme ten šimpanz, jo? Ale že ta služebnost může být mnohem větší. Že, té věci. Ale prosím vás, když šimpanz je balán, banán, tak tím ten banán je služebnej, anebo už byl služebnej, než ho... On už byl služebnej i předtím. I než ho první šimpanz utrhnul. Ano, ano, ano. A je k čemu služebnej? Je služebnej. K tomu utrhnutí? Je služebnej. Tím, jak ho utrhne, tak je služebnej k tomu utrhnutí. A v tom aktu toho utrhnutí se ta jeho služebnost prokázala. No tak to znamená, že on může být služebnej tisíci různými způsobům, které ještě vůbec nebyly objevované. No tak tohle byl pro světelnost. To je lajbnice. To je prestabilizovaná harmonie. Jinak už nevím. To znamená, všechny věci jsou k něčemu určené, jenom že to jeho určení se ještě neukázalo, že nevyčeřilo se to, nevyjasnilo se to, ani jim samým, ani nám. Ale všechny mají své místo, dobrý a tak dále. To je jako i křesťanský... Potom všechny věci můžou být služebný, že? Jistě. A to jsou ale taky. Ne, ne, ne. Mě to nenapadlo, že to berete takhle od základu. Ano, to je dožitelně teda. Je to trochu jako v moderní době je to trochu, no, se bychom vás vypískali dost, ale čistě proto, že to nepatří do týhle dělky, ale v bývalé době, kdy to bylo naprosto, jako, to bylo taky legitimní a v podstatě teda bez ohledu na tu časovou stránku, tak je to držitelná věc. A ještě, abych nezapomeňtol, právě bych říkal... Promiňte, ještě ta služebnost, tedy to je něco, čemu se říkalo určení. Všechny věci mají nějaké určení. A to určení, to není redukovatelné na jejich momentální národ. Ano, stejně tak, jako když si vezmete kámen, který je někde v přírodě a jeho služebnost může být tomu, že přijde chodec, že je onavený, sedne si a ten kámen má služebnost jako odpočívadlo. Na druhou stranu zase ten kámen... Můžete přejít a zabudovat ho do piramidy... Ano, stejně tak, jinejho zase může používat a hlázit svoje oce. A tak dále, v tomhle naplnění se ukazuje ta služebnost k tomu... A pak už jen zároveň k tomu patří, že tato služebnost se nemůže ukázat pravým způsobem v rámci, nebo na rovině ryze přírodní, když ukazuje se, nebo neživé přírody. Daleko více se ukazuje na úrovni živé přírody, když třeba vosy vydajou kus novin a zabudujou to do svého hnízda. Čili tato služebnost je daleko zjevnější, když to je v rámci biosféry. A ovšem nejzjevnější ta služebnost se stává tam, kde myslící bytost je schopná. No ale pak ovšem ta služebnost se týká i techničného rekonstrukcí, tj. intenciálních předmětů, kteří jsou v tomto smyslu taky služební. A nevím, proč bychom proti ní měli zvedat protest. Je konečná ta služebnost? Například, ten kámen tam leží v tom poli, někdo tam bude chtít postavit dům, ten kámen prostě odvalí pryč. Ten kámen nebyl určen k tomu. Jako, jestli mě rozumíš? No ano. A ten dům má další služebnosti. Ano, no to značí, že je nekonečná. Nená se to, že tady vůbec nějak zklaču, ale nená se to, kdy třeba postavit nebo chápat, tak jako třeba, že je to kamenné. Že ten kámen tím, že je v prostoru a v čase, tak už tím je vždycky v určitým kontextu k něčemu. Že jedině, já mám pocit, že se to dá chápat spíš jako takhle, že to není přímo třeba takhle služebný, jak se to tady říká, ale že ten kámen tady nemůže být sám o sobě, ale vždycky k něčemu ve smyslu nějakého kontextu širšího. A to říkáš prakticky to samé, ale ne? Ten kontext je neutrálnější, že jak se řekne K, tak to je, po mém soudu je to možné o tom mluvit. Na první pohled, jak to zní, tak to je okamžitě ta lidská subjektivita. Nikde jiné, žádný to bytí K není možné než jenom v lidské subjektivitě. Takže to je trošičku jako takový, takhle se to řekne, to je daleko neutrálnější, jo? A že to je vždycky v kontextu, to je v nějakých zabudovaných vztazích, v různém úrovně, některé jsou čistě fyzikální, jiné jsou už v rámci živejch, organizace živejch bytostí, jiné jsou třeba už ve společnosti a tak dále. Jistě, ano. A že vlastně svět je touto spletí těch vzájemně vázaných... No, poučitom bych měl já ale námitku, protože ty kontexty mohou být i kontexty myšlenkové, jo? A ty s tým kámenem, jo, můžeš manipulovat myšlení v nějakém kontextu, prostě že budeš vymyšlet, nejmé tomu, nějakou tu pyramídu, jo, a ten kámen tam v těch myšlenkách a v těch myšlenkových konstrukcích zasadíš, jo? Ale to není ta jeho služetnost. Ta jeho služetnost k té osobnosti dochází tehdy, když opravdu se ten kámen vezme a do té pyramidy se zasadí. Já myslím, že tohle neopravdu skouče tomu, co jsem myslel. Protože někdo tam chce ten varák postavit a ten kámen musí... Temu tam vadí prostě ten kámen. Takže on je tisíc let určený k tomu, aby vadil? Ale vůbec ne. Vem si šutrák ve vesmíru, který vesmírem lítá. Já to myslím takhle třeba. Rozumíš, že ve vesmírem ten šutrák lítá, ten tam nelítá úplně, že by tam prostě lítal sám o sobě. Vždycky tam je prostě v kontextu s těmi energiemi, no ale, že je tam v jistém kontextu. No to tam v kontextu... Ten kontext mě teda svádí k tomu, že se o něm dá hovořit jenom na rovině myšlenkové, že? Takže ten kontext taky... No hovořit se nemůže jinak myšlenkové. Ano. Ale on je samozřejmě nezávislý na jakémkoliv myšlenkovém kontextu a zároveň nezávislý na jakémkoliv hovoření. Ano. Takže to tam nemusíte vytíkat. Když tady jde o to řeč, že to nějaký ty vztahy má, že? Tak jsou nezávislí na tom myšlenkové konstruování. A nejen na to, že ty vztahy se tomu opravdu... Vztahy nebo ty relace se tomu nedají upřít, že? No jistě. No takže v tomhle smyslu se tomu... A je to v podstatě teda zahrnutelný do toho, že teda věci na sebe reagují. Události na sebe reagují. Že nějak vstupují do souvislostí. A to nejenom, že to jsou různý konfigurace. A nejsou jenom konfigurace, myšlenky. Skutečná interakce mezi ním a týmka. Tak jsme se tam možná trošku líbili, že? Já nevím. Kolik máme? Bylo už moc času. Není, že bychom ještě něco začali číst? Nebo ještě ještě nějakej problém takovej, že bychom ho mohli probrat? Já nevím. Měl jsem potom tři problémy. Byly spíš ty reflexy a z toho jsme se ještě vůbec nedostali, že? To jsou spíš mý vlastní proklady. No ono ještě před tou reflexí několik řádek, že? Než toho. Já nevím, kdybychom to mohli vystavit. A moderní věda hlavně přírodověda, že? To už děláme. Je to 157? Začínáme smyslení od stálec. 157. Od stálec. Z toho můžeme přečíst znovu. No tak čtěte. Moderní věda, hlavně přírodověda, je metafyzická tam, kde se neptá po způsobu bytí svých předmětů, kde prostě klade jich realitu bez vyšetření smyslu této reality. To znamená, že metafyzika ve své přírodovědecké verzi ignoruje problém smyslu vůbec. Smysl je něco, co releguje do lidských výslovných vědomých činností, do jazyka, logiky, vědy. I tam jej však činí pouhým obrazem fakt. No, tak co k tomu můžeme říct? O metafyzici se tady mluví jasně kreativním způsobem, ale samozřejmě kdo by v metafyziku bral s tom tradičním významu, tak by se musel opřít, že jak to, že metafyzika ignoruje problém smyslu. Naopak, přírodovědecká verze s metafyzikou nemá nic. Počítající způsobem, nebo jsem se vůči vlastně říkal, žiju tady.
s1.flac
====================
To jsem vlastně zapomněl, že tedy než se k těm věcem stáhnu, než ty věci budou myšlenkově konstruovat, tak se k ním musím stáhnout jinak než myšlenkově. Nebo ještě jinak jsem to říkal, že abych mohl udělat myšlenkovou konstrukci těch věcí, tak se k těm věcem musím stáhnout původně nebo prvněji nebo dříve jinak než myšlenkově. Myšlenkově znamená vždy pomocí konstrukce? Prostříříme tu konstrukci tak, jak se to před chvíli navrh? No, stáhnou se k věce myšlenkově... To ještě nevážíte k pojmově, že? Čili jestli konstrukce jenom v rámci pojmového myšlení nebo už před pojmové myšlení? No tak konstrukce je konstrukce v rámci pojmového myšlení. No tak pak nemáte pravdu, protože samozřejmě dříve než vytvořím myšlenkové konstrukce, tak se myšlenkově musím stáhnout k těm věcem bez pomocí. S tím bych souhlasil. Ano, to je zavedený problém. Ten předěl, ale teď, když to takto řeknete, ještě předtím, než já provedu vůbec myšlenkové stáhnutí se k věci, tak se k těm věcem musím stáhnout ještě jinak. Dobře. To je jenom přesunutí. Takže pak ovšem, skutečně je otázka, co to je myšlenkově se stáhnout. Pes, když nepoky mě se vstahuje k různým věcem, stahuje se myšlenkově nebo nemyšlenkově? No, pes není skupen myšlení, čo tak? Není. To je export ex-definizione. Jak to jedno víte, že? No, jak to vím. Pes to uvažuje. Dobře, takže když mě to otázku vložíte tak, že já mám takový... Přesně, tak jako primitivní člověk. Že... No co já, že o tom si bych mohl říct, že tak... No jistě. A co můžete říct o tom, jak to vypadá bez myšlení? Ne bez myšlení. Před myšlením. No, před myšlením. No, to znamená bez myšlení. No. Takže to před myšlením, tak to je bez myšlení. Ano, to já už konstruuji, jo, jak to asi předtím vypadá. Čili důležitý je, že to je prostě konstrukce. To je to, co jsem chtěl říct. To je konstrukce předtím. To je. Já se k tomu teď vztahuji pomocí konstrukce, ale to neznamená, že to, k čem se vztahuji, je původně konstrukce. Jo, takhle, že ne. Ne, ale to, že teď vůbec tematizujete vztahování k té věci, který je před myšlenkou, to je vaše konstrukce. Ano, to jo, to samozřejmě. No, takže když budeme kritizovat konstrukce jako takové, tak musíme kritizovat i tenhle ten váš pokus. Až co my o tom mluvíme. Ale ne, ona je to moje konstrukce. To nic jiného nemůže být. Ale konstrukce není to, co je před tím myšlenkou i pokopením té věci. To konstrukce není, podle mě. Jo, ale to, že teď to o tom vypovídám celé a chci to nějak zpředmětit, to je konstrukce. Já jsem to tady pochopil takhle, že když se třeba klikujeme na hudbu, přijdeme někam a posloucháme hudbu, tu hudbu přece nemyslíme, tu pouze posloucháme. A já jsem z toho pochopil, že tohle to on má na mysli. Ale to je to původní uchopení. No ano, tak to je to, co říkám třeba teď. Mysle na tu hudbu začneš vždy, když na ní jdeš, to už na ní myslíš. Ne, to je něco jiného. To je něco jiného, tohle. To je to samé jako vnímání. No, taky jako ano, to je působení prostě tu hudbu. Jakmile o ní začneš přemýšlet, tak seš mimo tu hudbu, že jo? To teda myslím, že nemá to první. Tak za prvé, když slyším hudbu, tak slyším zvuky. A nevím nic, nevím nic. Já musím umět tomu rozumět, já to musím umět číst, rozpoznávat jako řeč. Když slyšíte hudbu a nemáte žádné předpoklady, jestli nemyslíte ji zároveň, myšlenkovi nerozpoznáte, tak je to něco, jako když vám mluví cizinec a vy mu nerozumíte. To ne? Jistě. Já nemusím tu hudbu, já nemusím pochopit, že to byl třeba Bach, jo? Jaká je význa, když osteřil všechno. To je vědomost. Ale ta hudba na mě může nějakým způsobem působit. Ale nebude působit na číněna. Bude, nebude, jedině, když je evropský vzdělání. Ale ne... No to ne. No jistě, že jo. Prosíme, ale posloucháme ty jejich skřeky, třeba ty korejské skřeky. Ty na mě taky působí. Ale jo. Tam stále jak. Ano na ně. Ale to není jako hudba, ne jako skřeky. Právě. No, to je právě to. No to je ono. A co je to původní? Původní přece to je hudba, ale jenže vy to nejste schopen bez žádného vzdělání vynímat jako hudbu. A z tohohle důvodu taky každej novej hudební směr prostě naráží na odpor, protože lidi nejsou ochotní poslouchat jiným způsobem. Oni chtějí slyšet to, na co jsou zvyklí, co umějí poslouchat. No, tohleto bych tolik netvrdil. Já bych řekl jenom jednu věc a to bylo by rozlišení jenom, že zvuky, nejdříve to označím jako zvuky, že já jsem schopen vnímat jisté zvuky, a ty na mě mohou působit líbě anebo nelíbě. Ano, mohou působit líbě. A může to být hudba, že? Na někoho ta hudba může působit líbě a někdo pod tím vidí nějaké skřepy. A záleží na tom, nakolik je v tom kultivován. Prostě to není žádný přirozený přístup, který tady je možný. Ale tak jako já si myslím, že když ten člověk v té hudbě nebude nějakou spotývovat, tak je jako nějak geneticky, že to na něj může působit tomu, že bude k té hudbě... Ale nevymyšlejte si. Prostě by pro to neměl nejmenší smysl. To je otázka o určitý kulturní úrovni. Co vy víte, že? O tom nevíme. Právě. No a co vy víte, jak to je poslouchat hudbu a nemyslet při tom? Když vlastně každej myslíme. Co vy víte, jak to vypadá většinou? A co vy o tom víte až? Vy myslíte vždy hned už. Ani jeden moment nemáte, který by byl bez myšlení. A to je teda druhá věc, kterou bych chtěl teda zvůrazňovat a to jsme všem probírali už před dvěma roky, nebo před půl druhým rokem, že jsme tam četli toho rádla třeba, že vůbec jsme mluvili o tom vnímání a tenhle kvěcek. Prostě je to tak, že neexistuje žádná rovina pouhého vnímání, kam by neintervenovalo myšlení. No to právě že nemůžeme říct. To můžeme říct, to je naprosto bezpečný a to už dokonce psychologové s tímhle počítají. Tohle právě byl jistý předsudek starých psychologů, který se přenašel i do filozofii, nebo možná, že byl původem ve filozofii a tak dále, že tady je jakási základní rovina vnímání, která se pak teprve dodatečně myšlenkově zpracovává. To není pravda. To myšlení proniká jakmile buď máme tady nějakou bytost, která nemyslí, pak to není už jen člověk, a nebo je to člověk a pak už do každého věmu už intervenně ten věn je spolu organizován, spolu konstituován myšlením. No to nevím, přece to myšlení a ten věn mohou být paralelně a neexistuje. Žádné paralelní neexistuje. Já když jdu a mám neuvědomované věmy a myslím, že tohle je něco jiného, to přece je možné. Že? A příliš to moje myšlení... To vůbec neznamená teda, když máte neuvědomované věmy, že to nejsou věmy myšlenkově organizované. Jenomže neuvědomněné myšlenkově organizované. Protože vaše myšlení vás prosátlo tak, že všetko je tím spolu zasaženo. Pokud věda prokázala přímé spojení mezi vnímáním a myšlením, tak určitom já nic nemůžu říct. Já o tom nic nevím. Psychologie teď vesměst, kromě nějakých přežitků, vesměst počítají s tím, že neexistuje nějaká čistá rovina vnímání. Že prostě na každou rovinu, která se týká vědomí do každé roviny i do té poslední roviny vnímání, že proniká myšlení. To znamená, že to je tak, jak to říkalo Karl. I když jeho interpretaci nepřebíráme, v podstatě měl pravdu. Ať vnímáme, co vnímáme, vždycky to vnímáme v čase a prostoru. A ten čas a prostor ten tady je a priori. Psychologie samozřejmě nemůže a priori držet, ale to, že tady prostě jistý myšlenkový struktury pronikají do toho věmu, takže žádnej věn bez toho vůbec není možné. To je pravda. U toho zraku bych to vzal, že když si člověk vezme, že ten zrak je část toho mozku. Ale u toho sluchu, to nevím. Tam je to... Ale teď si to taky vemte. Teď to snad ani není můj. Ale co to teďkom znamená? Když si to vezmete, já něco vidím, slyším spoustu zvuků, které vůbec ani nevidím. Ani bych ty předměty viděl, z kterých ty zvuky jdou. A teď jak to mý myšlení, tohle, co to všechno má, může zpracovat? Nebo vůbec... Jak se k tě to doobírá? No prostě nezábavu, ten moment toho myšlení spočívá zejména v tom, že z té změtě, z toho chaosu, který na vás dolehá ústavičně, si vybíráte jenom to, co vás zajímá. Takže pes, jak může pes být po stopě? On furt cítí všechny čuchy. A on si to bude vybrat. No a to jsme úplně... No ale to je důležité. To je odpověď na tu vaši otázku. Co by s tím myšlením dělalo? A co by s tím dělalo toucho? Toucho prostě zaznamenává jedině, zaznamená všechny zvuky. Ten nos, ta sliznice, psí, ta je zaznamená všechny pachy. A co by s tím mohlo dělat dále? Ten výběr musí být proveden někým. A to je v mozku. To není v tom čuhometru. A to už je u psa. Na to, že pak je to u lidí. Vy psově upíráte možnost myslet. A už tam jsou určitý centrální funkce, které umožňují tomu psovi přesně se držet jenom jednoho čuku. A vyhledat ho, rozpoznat, odlišit od ostatník. V tom obrovském zmatku. Tím spíš. No ale vemte si takovou tu věc. Jak by se vztahovali třeba k tomu kamenu, kterým chci hodit. Tak se k němu nevztahují myšlenkové. V myšlenkách se k němu vztahují jako ke konstrukci myšlenkové. Ale musíte se vztahovat na konstrukci. No tak jinak se k němu v myšlenkách vztahovat nemůžu. Takže myšlenky. Ten kamen nevrčil tak jako pojmu. Třeba. Přece jak jste před pojmové myšlení, tak egyptňan se vztahoval k šutru. A ještě neměl pojmový myšlení. No. A nepokypně i já mám tu otázku. Ještě daleko před tím v takové skoro ještě klimáti, že jo, opustili ty savany a tak. Když pro nás jedli ty malé hlodavce, tak se brzy naučili házet po nich šutrem. Těžko mohli honit. Že pažte se neckovali. Už jim převiděli, jak hodili šutre. Vztahovali se k šutru. Úplně na samém začátku, kdy dokonce i v opice jsou schopni házet kokosovým a voříkům. Ano, no, tak dejme tomu, že. Ale když pak ten kamen uchopím, že, tak já neuchopuji konstrukci. No, myslíš, že ne? No. To myslíte, že to je námytka proti mě, nebo proti komu? Ne, snažil jsem se jako jestli by tady na tom ta služebnost tý věci se nedala nějak líp ukázat, že? Ne, já v tom cítím určitou subjektivizaci. Mně nepřijatelnou, že podobně jako včera, jo, to byly rozsáhlý námytky proti pragmatismu, ale ale, no, co, co, jo, to nemá smysl, ale prostě je to ne... Jestli, že tady je nějaká možnost, že šimpanz začne skládat dvě hole, tak je samozřejmě, že najdřív tam ty dvě hole někde má, buď je najde náhodou, nebo mu je tam strčeně ty klece a zjištujou, jestli je ten šimpanz schopený do sebe nastrčit a pak ty banány srazit, že? Ty kellerové šimpance, že? Ale tak, samozřejmě, no, tak ta, ty, ty, ty hole tam musí být. Ať to konstruujeme, nebo nekonstruujeme, ať máme pojimové myšlení, nebo nemáme pojimové myšlení, prostě tady nejdřív jsou tady ty, ty hole. No a teď ten šimpanz tam je taky, no a napadne mu v jeden okamžik, že ty dvě hole se dají, zastrčí do sebe tak, že zmkneme na dlouhá. No, takže, pokud bychom vodepřeli šimpanzový schopnost myslet, že, no, tak musíme mu příliš přiznat schopnost vytváření nástrojů. Praktickou nějakou dovednost. No, to vytváření nástrojů, to je určitá aktivita, která sleduje jistý cíl. To znamená, pro toho šimpanze najednou se ukázali, se vyjavili ty dvě hole v jakýsi perspektivě, že v perspektivě své použitelnosti k tomu zastrčení do sebe, aby vznikla hole jedna a ona mohla se srazit barát. No, vůbec tady nemáme teda myšlení, pokud nepřipustíme, že naši šimpanz myslí. Jistě tady nemáme pojmové myšlení, nicméně už tady máme jakousi konstrukci, o všem reálnou, nikoli pojmovou. On to skutečně konstruuje dlouhou hůru, jednu složenou ze dvou malejch. To je jeho nápad, to je vynález. On to objeví, to znamená, to není tak, že si hraje na mládkou, mimo děky a na jednou náhodou se tam dvě hole dají do sebe. Vůbec ne, on to zkouší. To je přece popsaným, že je to kilera. On to zkouší, nedaří se mu to, zahodí to. Má stek, dokonce to stali se několikrát, že to rozlámá ty hole. Ze steku, že mu to není. A pak to zkusí znova. Když to nerozlámá, dájí mu nový, zase to zkusí. Až to posléze, a dokonce tam je popsaný případ u několika šimpanzů, že zapomněl na balánu a jak se to zastrčil, tak to dává do sebe, do sebe, a byl úplně nadšený tím, že to jde. A nechal ty balány tomu. A furte šli jsme u šimpanzů. Stačí si přečíst tu knihu od Kejra o těch pokusech. Serii, on to neřícal, články, že to se jmenovalo tak. Veliká věc, o které se ve 20. a 30. letech o tom mluvilo všude po celém světě. Kterou máte před sebou vše na mimolidské, předlidské úrovni a dokonce ten poznávací moment, který zaujíme toho, toho, toho šimpanze, takže zapomněl na to hulk. Jo? On je nadšený tím, že to dělá. Že? Jako, že by byla jenom hulk sražení banánů. Jo? Ta hůr může být hraní. Že? Ta její služebnost je jako rozmanitá, že? Ale je to jenom služebnost. No, dobře. V tomto smyslu je každé poznání taky hraní. No. Ale... No jistě. Proč letí na ruštěj křížovky? Že stejně hůr jako jiní poznávají. Ale jo, tak takovýmto to je stosovný. V české posvětě. Filozofování původně bylo teda spojováno s cestováním. Protože to znamenalo poznávat nové kraje. Mě na to vadí taková pojmová nepřesnost. Tam vždycky něco někdo si vymyslí, něco zavede. Že je to nevyjasněný. Co to je Česk? No. To tam má každý vymyslet. A tím nás to vtáhne té přesně té psychologický efekt. Jako když někdo koktá, no tak když koktá sympaticky, že jo, tak všechny posluchače nalákají, že mu v duchu pomáhají říct to, co on chce říct. A tudyž už předem s ním souhlasují. Tak tadyhle prostě tak nějak se tam... A všichni se nalákají na to a teď budeme mluvit o Česk. A je to taková pěkná věc. A podívíme se na tom velkým podvodům, který v tom je, že to je nedomyšlené. No a nevíme, jestli se na tom podíveme, my to zkusíme vyuštit. To je ono. Ale děláme, děláme to? Že to chceme vyuštit? Děláme, ale otázka je, jak to děláme. Jestli to děláme správně, dobře nebo špatně. Ta otázka je, jestli vůbec to vyuštění... Jo, jestli se tomu blížíme nějak. Jo, celý ten... Co jsem tady teď předvedl s tím šimpancem, to bylo, že především tady musí ty hole být a ty ty banány tady být a ten šimpanz tady musí být. A to všechno nemí k. Ty hole tady nejsou k šimpanzovi, ty banány nejsou k šimpanzovi, protože ty jsou tady prostě. Banány opravdu. A aby mohly být k šimpanzovi, tak to teprve dodatečně teda se strčení k tomu šimpanzovi dotyklat se tak vysoko, aby tam nebo došáhnout, že se to aranžuje. Bez toho aranžování nic k není. Vy jste řekal, že tady je dřív, než vůbec něco, tak je tady to k... Není. Dřív, než cokoliv je tady ten... Buď banán je nebo není. A teprve dodatečně může být k něčemu. A ten banán je právě k něčemu, že? Ne, ten banán prostě vyroste v lese, sám, nikdo ho nesází, ty vopice, tenkrá lidi nebyli, aby dělali plantáže, prostě na tom stromě to vyrostlo. A vopice prostě tu a tam vždycky něco ven zahodili a něco sežrali a pak kousli dvakrát, třikrát zahodili, jak to dělají děti. Až jich bylo moc, těch vopice, když to všichni dělali, tak je takhle prostě už začín pomírat, protože neměli dost potravy. A ty banány přece nebyly vlastně k těm pro ty vopice. Vůbec ne, to já neříkám. Služetností těch banánů je pro ty šimpanzi. A teprve když ty vidí to emou a k tomu šimpanzi to tam dají. Ten šimpanz se k těm banánům vzdahoval dřív, než mi to ti lidi dali. No moment k těm. Já vím, kolik banánů. Nechcete snad říct, že banány na světě rostou kvůli vopici. Ne, to byste se snažil říct. No vy říkáte, že na předním. Ne, já bych vyložil jak asi k nám upodle mě, ta služetnost k. Může být jak služetnost k tomu, aby ten šimpanz ten banán sundal. Stejně tak, ta služetnost toho banánu je k tomu, aby ten banán až dosraje, aby spadl. Jo. Ano, to je služetnost toho banánu. K čemu těm soužijí? No k tomu spadnutí. Stejně tak jako služetnost. On nejde, aleši. Jako kdyby člověk služil ty věci další. Ne, u člověka je to něco jiného. Jeho bítí je sebou větší. Ne, na člověka to nemůžeš aplikovat. Ale to neřekl dobře s tím banánem. Služetný k tomu, aby spadl. Ten může být... To nemůže být. Je služetný k tomu, že jednak ho může utehnout šimpanz, může přijít uragán, ten banán. A uragán je tady k tomu, aby spadl. Ne, není. Ale že ty vztahy jsou vždycky k něčemu, co přijde. Že ten banán nebo ten strom nebo cokoliv je tady k něčemu. Ta služetnost taky nemusí být to nejlepší slovo. To k je tam v některých případech lepší. Je to zde kvůli tomu druhému, které s tím dojde potom do styku. Ať už je to šimpanz, nebo ať už je to výter. To už je jedno, ne jestli to je šimpanz nebo výter. Který se k tomu banánu vztáhne. Výter ještě se vztahuje k banánu. Tak je to jiné vztahování, když se dnes člověk vztáhne. Tak se dopouští takových absurdů, že to nás chcete šokovat. To přece nejde takhle. Ani na úrovni kauzální dobře byste zůstal, kritizovali jsme to, ale je to furt přijatelnější než tohle. No ale ta služba, která k tomu šimpanzovi není jediná z těch služeb, asi tak by to řekl. Spadne víc vody, roztají s ní ledy a teď vystřiny a říčky a řeky a veletoky se doplňují vodou a zátopy všude, které to podemílá, vyhlubuje to korita v horách, takže vznikají kaniony. Tak tohle je to čistý fyzikální proces. Proces fyzikálního charakteru. Můžete tam zavízt ten pojem tý služibnosti? K čemu třeba myslíte? Které části toho procesu? Voda se tam podeměle na nějakou stráně a teď se to všechno svalí a celá skála se svalí do korita a vytvoří tam třeba takové slatojánské proudy. Je to tak, jako ty přívaly byly k tomu, aby spadly šutry do korita? To není taková kauzalita, kterou... To je spíš nějaký terenceký proces, že? Ani ten tam, že? Už vůbec právě. To tam cítím, když se říkáme v tý služibnosti, že? Tak to je k něčemu. Do budoucnosti k něčemu. Já nevím, možná, že bychom mohli zase to nějak nechat. Já nejsem dál schopen v tom nějak víc říct. Já jsem jenom chtěl na to poukázat, že na tom konci prakticky, že? To trošku, dejme tomu víc objasnit, že? Co mít tímto. Jestli je to oprávně nyní, nebo není, že? To už je druhá stránka. Já domývám se, že to vyjasnit toho času, to se dá vyjasnit na základě té služibnosti těch věcí. Já mám ten dojem, že já nepřijímám ten základní postoj, nebo přístup fenomenologický, totiž, že se to všechno redukuje na úroveň fenoménů a nechají se ty věci samy bejt. A věci samy, říká se teda, nebo věci, říká se věci samy tomu, co vlastně jsou jenom fenomény a ne věci samy. Já to nechci přijmout a proto stavím furt ty problémy tak, aby to nešlo řešit tímto způsobem. To dělám vědomě a naštvert furt. Jenomže vy jste to převzal a chcete to převít tím, že to pojetí fenomenologický dovedete až do té ontologizace, kterou oni nepřipouštějí. A tamto je prostě protismyslný. Vy byste jedinou šanci měl, že byste odmítal okamžitě vždycky, zařval to o tom nic nevíme, to není žádný fenomen. Tady mluvíme jenom o fenomenách. Na tom se to dá tršet, ale protože mě to nevyhovuje, tak já to schválně stavím do souvislostí, kde ten rozdíl mezi pouhým fenoménem a tou věcí, jak jest, vyvstává. Přesně jak to včera bylo v Pragmatista, to taky neuznává. Jediná věc byla, že to nejde, to nedává smysl. Já bych měl jedinou výhradu a to je to, že se domnívám, že ten rozdíl je mezi tím fenoménem a mezi tou skutečnou věcí. Ale, že něco jiného je, když hovořím o té skutečné věci, když já dělám rozdíl mezi skutečnou věcí a tím fenoménem, tak se pohybuju stále na rovině myšlení. Mám to jim, že někdy jste právě mě chtěli ukázat, že když hovořím o té skutečné věci, takže to není skutečná věc, ale že to je zase jenom fenomén. V tom, jak o té věci hovořím, souhlasím, je to fenomén, ale o tom, o čem hovořím, to není fenomén. Asi takto bych to řekl. Já nevím, tak jsem asi vůbec nechápal, co jste měl na mysli, ale potom já úplně souhlasím. Samozřejmě, že jsem proto uznávat věci, které se jevěj, a nestotožňovat věci s jevy. Každá věc se ukazuje nějak, ale to neznamená, že to ukazování je věc sama. Ne, to ne. Právě potřebuji potom najít, co to teda ta věc v tom svém původním bytí, který, když se podržím jejich terminologie, že je. Pro ně to původní bytí té věci je služebnost. Že? Zvoním. A voda to je věc. To je věc. A já jsem jako nakonec všechno říkal, že tedy pro ně ta původní věc tedy by měla, tedy to původní bytí té věci je v té služebnosti. A když se dohodneme teda o tom, že jedna věc je v jej, a druhá věc jak jsou, že? Ano. No tak potom, co to znamená, když na tu stranu toho, jak věci jsou, tam dáme tu služebnost. Ano. No tak pak ovšem tam musíme dát taky služebnost k čemu. A to k čemu tam musí být taky na té straně toho, jak věci jsou. No. To nemůže být staženo k nám. K nám. No to by tak to mělo být. Asi snad, že jsem to popopil, které... Protože on tady sám, že o tom hovoří. To bylo, jsem říkal na straně, že stejná věc. Tady říká, že, já to jenom přečtu, z toho důvodu není prapůvodní podobou tohoto vztahu přímé zaměření na předmět, tedy našeho vztahu k předmětu, nýbrž praktické uchopení nějaké možnosti stotožení se s nějakým kvůli čemu, které neznamená představování toho kvůli. Není která k rozporu tím, co hraje. A co teda myslíte, že tímhle tím... Mě to zas uniká. Tady zas říká, jak my se vztahujeme k věcem. Nemůžu mít o věcech. Ne, tady ne jak se vztahujeme, ale co je původní v tom našem vztahu k těm věcem. Tak čili my se vztahujeme k věcem základně prakticky a pouze v jistých souvisnostech a tak dále jenom co do poznávání. Jenže tohle mě teď nezajímá, jak my se vztahujeme. Ne, to není, že se můžeme vztahovat k věcem bez toho, ale to je vytržená věda taky z kontextu a... Kvůli čemu se to teda čili? Čili jsem to jen k tomu, abych tam ukázal, co to pro ně znamená, co to je kvůli čemu, že to je opravdu ten původní bytí té věci a že tedy člověk když se má vztahovat... Já se zjevim. Já vám tady ukazuju, že jestliže rozeznáváme, jak věci jsou a jak se ukazujou, neboli jeví, jestliže to bytí k přisoudíme k těm věcem, jak jsou, takže tam musíme nějakým způsobem na tu stranu toho, jak jsou, dát taky k čemu jsou, ten cíl k čemu jsou, účel k čemu jsou, ten musí být taky na straně toho, jak to jest. A ne... Tak teď jste se probudil, ale o tom právě byla řeč. A vy tam citujete něco, co nemá s tím souvisností a vykládáte... Ne, no tak tuto... Celý problém je, že se najednou se mluví o něčem, co se stahuje k tomu našemu vztahování. A to jsme přece dali mimo. Teď človo to... Ne, už se to jeví. Ale dát tomu, jak to je, že to je bytí k a dát tomu nějaký ten telos, to už nevím, jestli bychom mohli dát na stranu toho té věci, jak je. Jak může být něco k? Má to bytí jako služebné bytí, že? K čemu? Služebné? No to už nevím, jestli... Promiňte, no tak to je ale... No ale to myslím, že se ukáže právě až v tom navázání na to. Jak navázání? No když my... On to tady přece snad říkal, ne? Počkejte, teď vás něco odcitujete. Řekněte. Ano, když se stotožníme s nějakým tím kvůličem. My? Ale nemluvte o nás. Mluvíme o věcech, jak jsou. Oni se stotožnějí, ne? Co my se stotožníme. No tak mám vztahu k toho. No ne, tak on tady hovořil o tom vztahu přímo nás a té věci. No to právě říkám. A teď jste chtěli jenom vztah věcí k druhé věci. Ale vy chcete teď jenom vztah k jedné věci k druhé věci. Jo? Nebo jak? No tak jako jinej vztah potom už není. No dobře, ale k jiné věci. Proč tam říkáte věci? To není tak důležitý. Když je to k něčemu, no tak to musí to něco, musí to být věc. Tak je to věc a nebo jsme to my? Podle tohohle rozlišení, které on tady dělá, že? No my jsme taky věc v tom případě. No, ale z nějakého ohledu. Prostě co to je, nechme stranou jak se to jeví, ale jak to je k. Ano. No tak jak to je k? Jak je šutr k? K čemu je šutr? K čemu může být šutr k? To je jako že být, nejde se jevit, ale je být k. Jedně tak, že musíte říct něco dalšího, nějaký kontext v rámci toho, teď jsou cen, bez naší asistence, k čemu se vztahuje ten šutr? Jinak to nejde přece. No, ale to až... Můžete prýt s tý dvě roviny. Ano, ale to je až v tom případě, kdy já tam zavedu tu zacílenost jistou, že? Když je tam k, tak už tam je zavedeno. Ale to je, to k má, to je hrozně široký. Že to je... Široký, no. No tak jako já vím, no. Tak nevíme, co to je teda. Ta služebnost není jednostranná. Tak to. Já jsem si to snažil předtím vysvětlit na to, že ta služebnost banánu není jenom k tomu, že jí vezme ten šimpanz, jo? Ale že ta služebnost může být mnohem větší. Že, té věci. Ale prosím vás, když šimpanz je balán, banán, tak tím ten banán je služebnej, anebo už byl služebnej, než ho... On už byl služebnej i předtím. I než ho první šimpanz utrhnul. Ano, ano, ano. A je k čemu služebnej? Je služebnej. K tomu utrhnutí? Je služebnej. Tím, jak ho utrhne, tak je služebnej k tomu utrhnutí. A v tom aktu toho utrhnutí se ta jeho služebnost prokázala. No tak to znamená, že on může být služebnej tisíci různými způsobům, které ještě vůbec nebyly objevované. No tak tohle byl pro světelnost. To je lajbnice. To je prestabilizovaná harmonie. Jinak už nevím. To znamená, všechny věci jsou k něčemu určené, jenom že to jeho určení se ještě neukázalo, že nevyčeřilo se to, nevyjasnilo se to, ani jim samým, ani nám. Ale všechny mají své místo, dobrý a tak dále. To je jako i křesťanský... Potom všechny věci můžou být služebný, že? Jistě. A to jsou ale taky. Ne, ne, ne. Mě to nenapadlo, že to berete takhle od základu. Ano, to je dožitelně teda. Je to trochu jako v moderní době je to trochu, no, se bychom vás vypískali dost, ale čistě proto, že to nepatří do týhle dělky, ale v bývalé době, kdy to bylo naprosto, jako, to bylo taky legitimní a v podstatě teda bez ohledu na tu časovou stránku, tak je to držitelná věc. A ještě, abych nezapomeňtol, právě bych říkal... Promiňte, ještě ta služebnost, tedy to je něco, čemu se říkalo určení. Všechny věci mají nějaké určení. A to určení, to není redukovatelné na jejich momentální národ. Ano, stejně tak, jako když si vezmete kámen, který je někde v přírodě a jeho služebnost může být tomu, že přijde chodec, že je onavený, sedne si a ten kámen má služebnost jako odpočívadlo. Na druhou stranu zase ten kámen... Můžete přejít a zabudovat ho do piramidy... Ano, stejně tak, jinejho zase může používat a hlázit svoje oce. A tak dále, v tomhle naplnění se ukazuje ta služebnost k tomu... A pak už jen zároveň k tomu patří, že tato služebnost se nemůže ukázat pravým způsobem v rámci, nebo na rovině ryze přírodní, když ukazuje se, nebo neživé přírody. Daleko více se ukazuje na úrovni živé přírody, když třeba vosy vydajou kus novin a zabudujou to do svého hnízda. Čili tato služebnost je daleko zjevnější, když to je v rámci biosféry. A ovšem nejzjevnější ta služebnost se stává tam, kde myslící bytost je schopná. No ale pak ovšem ta služebnost se týká i techničného rekonstrukcí, tj. intenciálních předmětů, kteří jsou v tomto smyslu taky služební. A nevím, proč bychom proti ní měli zvedat protest. Je konečná ta služebnost? Například, ten kámen tam leží v tom poli, někdo tam bude chtít postavit dům, ten kámen prostě odvalí pryč. Ten kámen nebyl určen k tomu. Jako, jestli mě rozumíš? No ano. A ten dům má další služebnosti. Ano, no to značí, že je nekonečná. Nená se to, že tady vůbec nějak zklaču, ale nená se to, kdy třeba postavit nebo chápat, tak jako třeba, že je to kamenné. Že ten kámen tím, že je v prostoru a v čase, tak už tím je vždycky v určitým kontextu k něčemu. Že jedině, já mám pocit, že se to dá chápat spíš jako takhle, že to není přímo třeba takhle služebný, jak se to tady říká, ale že ten kámen tady nemůže být sám o sobě, ale vždycky k něčemu ve smyslu nějakého kontextu širšího. A to říkáš prakticky to samé, ale ne? Ten kontext je neutrálnější, že jak se řekne K, tak to je, po mém soudu je to možné o tom mluvit. Na první pohled, jak to zní, tak to je okamžitě ta lidská subjektivita. Nikde jiné, žádný to bytí K není možné než jenom v lidské subjektivitě. Takže to je trošičku jako takový, takhle se to řekne, to je daleko neutrálnější, jo? A že to je vždycky v kontextu, to je v nějakých zabudovaných vztazích, v různém úrovně, některé jsou čistě fyzikální, jiné jsou už v rámci živejch, organizace živejch bytostí, jiné jsou třeba už ve společnosti a tak dále. Jistě, ano. A že vlastně svět je touto spletí těch vzájemně vázaných... No, poučitom bych měl já ale námitku, protože ty kontexty mohou být i kontexty myšlenkové, jo? A ty s tým kámenem, jo, můžeš manipulovat myšlení v nějakém kontextu, prostě že budeš vymyšlet, nejmé tomu, nějakou tu pyramídu, jo, a ten kámen tam v těch myšlenkách a v těch myšlenkových konstrukcích zasadíš, jo? Ale to není ta jeho služetnost. Ta jeho služetnost k té osobnosti dochází tehdy, když opravdu se ten kámen vezme a do té pyramidy se zasadí. Já myslím, že tohle neopravdu skouče tomu, co jsem myslel. Protože někdo tam chce ten varák postavit a ten kámen musí... Temu tam vadí prostě ten kámen. Takže on je tisíc let určený k tomu, aby vadil? Ale vůbec ne. Vem si šutrák ve vesmíru, který vesmírem lítá. Já to myslím takhle třeba. Rozumíš, že ve vesmírem ten šutrák lítá, ten tam nelítá úplně, že by tam prostě lítal sám o sobě. Vždycky tam je prostě v kontextu s těmi energiemi, no ale, že je tam v jistém kontextu. No to tam v kontextu... Ten kontext mě teda svádí k tomu, že se o něm dá hovořit jenom na rovině myšlenkové, že? Takže ten kontext taky... No hovořit se nemůže jinak myšlenkové. Ano. Ale on je samozřejmě nezávislý na jakémkoliv myšlenkovém kontextu a zároveň nezávislý na jakémkoliv hovoření. Ano. Takže to tam nemusíte vytíkat. Když tady jde o to řeč, že to nějaký ty vztahy má, že? Tak jsou nezávislí na tom myšlenkové konstruování. A nejen na to, že ty vztahy se tomu opravdu... Vztahy nebo ty relace se tomu nedají upřít, že? No jistě. No takže v tomhle smyslu se tomu... A je to v podstatě teda zahrnutelný do toho, že teda věci na sebe reagují. Události na sebe reagují. Že nějak vstupují do souvislostí. A to nejenom, že to jsou různý konfigurace. A nejsou jenom konfigurace, myšlenky. Skutečná interakce mezi ním a týmka. Tak jsme se tam možná trošku líbili, že? Já nevím. Kolik máme? Bylo už moc času. Není, že bychom ještě něco začali číst? Nebo ještě ještě nějakej problém takovej, že bychom ho mohli probrat? Já nevím. Měl jsem potom tři problémy. Byly spíš ty reflexy a z toho jsme se ještě vůbec nedostali, že? To jsou spíš mý vlastní proklady. No ono ještě před tou reflexí několik řádek, že? Než toho. Já nevím, kdybychom to mohli vystavit. A moderní věda hlavně přírodověda, že? To už děláme. Je to 157? Začínáme smyslení od stálec. 157. Od stálec. Z toho můžeme přečíst znovu. No tak čtěte. Moderní věda, hlavně přírodověda, je metafyzická tam, kde se neptá po způsobu bytí svých předmětů, kde prostě klade jich realitu bez vyšetření smyslu této reality. To znamená, že metafyzika ve své přírodovědecké verzi ignoruje problém smyslu vůbec. Smysl je něco, co releguje do lidských výslovných vědomých činností, do jazyka, logiky, vědy. I tam jej však činí pouhým obrazem fakt. No, tak co k tomu můžeme říct? O metafyzici se tady mluví jasně kreativním způsobem, ale samozřejmě kdo by v metafyziku bral s tom tradičním významu, tak by se musel opřít, že jak to, že metafyzika ignoruje problém smyslu. Naopak, přírodovědecká verze s metafyzikou nemá nic. Počítající způsobem, nebo jsem se vůči vlastně říkal, žiju tady.
====================
s2.flac
====================
Že tedy jako tradiční pověstí je v tom, že ta přiružace drží na úrovni fyzisk a metafyzika, že je nezbytná proto, že na té úrovni fyzice nevýjevuje ten smysl. Že právě ten smysl je něco transcendentního a tudíž odhalitelního jenom metafyzikou, to je disciplínou, která přesahuje to. Čili v této tradiční podobě, to je nepochopitelné, co se tady říká. Čili skutečně tady pojetí metafyziky je úplně jiný, není vyloženo jaký. Já jsem o tom měl, já jsem měl tady pokoušet zpochybněvat, jestli se dá rozumět, že ta metafyzika vůbec, jestli se dá říct, že se neptá po smyslu, že by to tady vyšlo. A shodli jsme se, že se to dá říct. Já jsem třeba říkal, toho Platonace se dá říct, že se neptá po smyslu, nebo že kladou tu nějakou realitu, ty podstaty a že se neptají po smyslu. Ale to je potřeba províst analýzu a kritiku toho, jak to tam v té metafyzice vypadá. To tady není provedeno, tady se s tím učítá už jako samozřejmě. Nepochytně teda na tu vaši otázku, já jsem teď spíš repuroval k tomu, co se tak vše obecně má za to, z čehož asi ta vaše námětka vznikla. Posledně. Ano. Čili jsem to chtěl střítomit teď, že tady prostě chybí ten rozbor, nemůžeme to vytýkat, protože je to doslovně nějaký tíze, ale nepochytně tady vypatřil jsem výklad, jak je chápána metafyzika. Že je to oprávněné z určitého hlediska. To jsme si říkali minulé, to byla vlastně odpověď na to vaše, když třeba takovej, který koli presokratik, když hypostazoval metafyzicky, hypostazoval arché, no tak ta arché je nesmyslná. Co to je voda? Co to je apeiron? Co to je věční oe? To není žádný smysl. Dokonce Herakleitos, jeden z mála, který si to byl velmi dobře vědom, takže prostě vedle toho věčního ohně, který tam je, který vzplá a zastaví, tak tam má ten věčný logos. Paž, bez toho logu, tam smysl prostě chybí. Paž, logos, to je ten smysl. A protom takovej parmenides, no jak by tam dostal smysl? Vůbec žádný smysl není. To, čemu rozumíme, tam nic není, čemu by se dal rozumět. Že je všecko voda, nebo že jsou všecko čtyři živli a láska a svár, no to prostě je konstatování, to je danost. Za předpovod, že je to pravda, no to není, ale kdyby to bylo, tak to je prostě danost. Tam žádný smysl v tom není. A teď z toho vznikají různé věci a tak a jak. A nebo když Democritus Leucopos říká, že padají ty atomy s různýma těma věčnělkama a to tak zachytávají ze sebou, no tohle nemá smysl. Nemá žádný smysl. Ale vezměme toho největšího filozofa, před Aristotelem Platona, když tam mluví o říši věč než idei, jaký smysl mají ideje, respektive ty aidy? Jaký smysl? Jsou větší nemění? Nějak tam jsou nějak schromážděný jako v pytli? V tomto smyslu vlastně ta kritika opravdu může ukázat, že metafyzika, ačkoliv vykračuje zroviny pouhé fyzis, a kde třeba k těm ideám nebo karcháim celkovým, třeba k morfáim, tak u Aristotela je to vlastně taky kus fyzis, ty morfé, na rozdíl od Platona. Ale prostě ten smysl tam furt není. Čili je třeba vyložit, že na první pohled, jak je tady formálně, opravdu každý protestuje, když nemá předpoklady. Ale opravdu už je mi to řečeno tak paradoxně, že moderní věda je metafyzická právě tam, kde se neptá po způsobu bytí svých předmětů. Čili dokonce tady nejenom k přírovědě se nedostává smysl pro smysl. Ní bržky metafyzice. Když tady se říká právě v přírovědě, právě tam, kde je metafyzická, tak se netáže po tom smyslu. Jakogdyby přírověda, když se od té metafyziky odpoutá, tak by to ten smysl mohla získat. Tak je to dokonce polubováno. No ale pak je otázka, proč se tady říká, že metafyzika ve své přírodovědecké verzi ignoruje problém smyslu vůbec. Jestli je pravda, jak jsem to teď vyložil... To mě tam právě inspirovalo k tomu, že jsem se trochu uvažoval, jestli je jiné než v přírovědecké verzi. Proč to zdůrazňuje? To se mně zdá, že tohle je spíš nedopatření. Protože připustit, že metafyzika v jiné než v přírovědecké verzi... Ale tam je své ještě, to je zarážející. Jakogdyby to byla metafyzika v přírovědecké verzi, tak jako to pochopím. Ale metafyzika ve své... Metafyzika dělá svou přírodovědeckou verzi. Metafyziky teda. Metafyzika dělá svou přírodovědeckou verzi metafyziky. Ta první část vědy připouští, že přírověda, eventuálně vůbec moderní věda, ale zejména přírověda, že může mít smysl pro smysl, pokud není metafyzická. A teď se tam říká, že dokonce, jako kdyby tady byla přírověda jednak, taková opravdovská živá přírověda, a potom metafyzika, která se sformovala do přírovědecké podoby. Jako kdyby vlastně... Tady byla konfuze mezi dvojí přírovědou, takovou tou pořádnou přírovědou a potom tou přírovědečnilou metafyzikou. Je to opravdu jako hrozně nejasný, že on by najdu z toho připouštět, že ta přírověda se může ptá po smyslu, že? Ano, pokud není metafyzická. Ano, pokud... A teďka mi otázka, že ještě říká, je metafyzická právě tam, že? Ale to znamená, že ona může být ještě metafyzická jinakým způsobem, že? Ne, to tam není. On říká, že je metafyzická tam, kde se neptá po smyslu. Kde se neptá, ano. Já jsem si myslel, že to je jenom... Tak jediný, co se to vyplývá, že ta přírověda se může ptát po smyslu. A dokonce není-li metafyzická, musí. Ano. Poněvadž, kde se neptá, to je metafyzická. Čili ona se musí, není-li metafyzická, musí septat po smyslu bytí, po způsobu bytí z jejich předmětů a tedy po smyslu. No ono je to v celku jasné, že jo, když on předtím vymezí, co to je metafyzika, že? Když teda metafyziku chápe, jako tu filozofickou nálku, jak tam říká, že jo, která je bez toho vztahu ke smyslu, že? Tak tím pádem, jako po tomto málek, to je jakoby uzavřeno, že? To je tautologie, že? To se nedá vyložit. Je to potřeba teda, to je jenom dokládat toho, že to furt říká. Furt říká to tež. No, že to je logický a to snadní. Ale to je v konce, to je jenom tautologie. To ani není logika, já mám dvě. Ale to je fuk, jo? No a teď je zajímavý ovšem jedno, že ta metafyzika, ať už v přírodecké verzi nebo třeba v nepřírodecké verzi, která ignoruje problém smyslu vůbec. Ignoruje. Jako kdyby ten smysl vůbec, jako kdyby ten problém nebyl. Tak přece jenom se tím smyslem zabejvá, totiž reaguje ho do lidských výslovných vědomých činností. Jak to může dělat? To znamená, že ta metafyzika připouští něco takového jako smysl v rámci vědomých činností, v rámci jazyka, logiky, vědy. A jak to, když ignoruje problém smyslu vůbec, jak najednou ho může přestat ignorovat v rámci vědomých činností? To mi není jasné. Jak může metafyzika vůbec připustit diskusi o smyslu, když ignoruje ten problém? Ta ignorace přece znamená, že já třeba vím, že je, ale nechávám to úplně, vůbec se tím nezabejvám. Tak teda bych já chápal tu ignoraci. Ne, že o tom smyslu vůbec nevím. No ne, co to je ignorance? To je nevědomost. Ignózko je nevím. No to má teda jiné, než já jsem teď říkal smysl, že? Protože to je potom opravdu nevědění o tom smyslu. Vy jste chápali to ignorování, jak se říká jako nedobávat? Áno, áno. No ale to ne. Ignóze to je prostě ignózko, ignózce ne, že jo, to je nevědětí. Ignóta je nevědomost. Tak když má ten smysl vůbec... A odnózko poznávám. Neznalet jejich ignóta. Víte, ale záleží mi, že předtím musel říct, že ta metafyzika, on říká, že ta metafyzika je bez toho vztahu, jo? Jo, to by znamenalo... Ono to může znamenat, že si toho není vůbec vědoma, jo? Že ten smysl je bez toho vztahu k tomu smyslu. To znamená, že když je bez toho vztahu k smyslu, to může znamenat, že si toho vůbec není vědoma, že by takový vztah ke smyslu mohl být, jo? Už horší by to bylo říct, že je si toho vědoma a ten vztah jako vůbec, vůbec nepřipouští, že? To už by to vám stále nevysvětlit. To asi dobré, to asi dobré nevědění. Ještě tedy jedna tady možnost mě teď napadla, když tam mluví o metafyzice v přírodické verzi, takže připouští, že metafyzika v té humanistické verzi o tom smyslu přece jenom mluví a že teda to připouští jenom teda ve vědomých činnostech v jazyce, v logice, v vědě a tak dále. Vzhledně na to, že když si to uvědomíme, jako když se vrátíme k těm, kde mi to mluví, že před Sokratikům, tak ty si vlastně tu arche vymysleli proto, aby jim jako vlastně dala smysl ta skutečnost vníjší, jo? Že tam určitý bojový smysl byl taky, že jo? A to berete v dobrým. Je otázka, kdyby tomu tak bylo, tak proč by takový atomisté řekli, že jsou jenom atomy a prázdno a vše ostatní je zdání? Nebo proč by Aaron Van Meningen říkal, že je jen jedno jediné jsoucí a nějaký změny, pohyby, proměny a tak dále, to je pouze zdání. Když to prohlásí na pouze zdání, tak jaký smysl to dávalo tomu zdání, to, že tady je arche? Možná, že to je, že jo, trošku tak, jak jsem si třeba tu metafyziku jenom představl, třeba já, jo, nebo, že teď se nad tím objednění, ale, že třeba i v té scholastické tradici, že jo, se dá vypozorovat tahle tendence, že jo, do jistý míry, jako vykládat to prostě nějak, takovou skutečnost, jako na základě nějakých, teda metafyzických, kterého. Jo, jo, ale tam už je to teda špeciálně uspůsobený s tím, s tou formou, že je to to už jako, tam je takový, tam se to tak přesně nerozliší, ale na tom dočátku, teda je to úplně, nevím, půjde. Ale když si vezme do toho Platona, že jo, tak jak, když na co on ty idéle má, že aby jako mohl vůbec vykládat něco o tom, že jak je možný, že třeba ti lidi jsou od sebe různí, že jo, nebo že jsou v něčem stejní, že jo, a hledat smysl vůbec, jako kdyby to takovej, který, že tak jistým způsobem ten smysl tam je, že. No, s těma, až o tom mluví, myslí, tak je tam smysl. Ale u každýho. To jiste měli, tam je smysl. Pokud je tam myšlení, tak je tam smysl. No a určitě nic neznamená. No, že ty idéle nezáleží jenom tak do srandy, ale proto, aby teda vysvětlil tu konogu, jako vysvětlil prostě ty vztahy tady, že jo, nějaké. Já mám dojem, že bych ani s tím nemohl souhlasit, protože jak vznik ten problém idély, proč vůbec teda ten Platón proč vůbec sklade ten problém? Takhle bylo. No, si to vemte právě. Ale když třeba vzal jsi nůž, že jo, a teďkom jako, když se bude hovořit o tomto noži a bude říkat jako, kdy tento nůž jako je tím, kdy je nůž tím nožem? No, když je tím nejlepším nožem, to to znamená, když jako nejlépe řeže asi, že? Ne, toto je příliš, vy to zličťujete strašlivě. Tam otázka je, co dělá nůž nožem. No, vážen, ano. To nedělá ta ostrost. Tupej nůž je taky nůž. No, ale už to už to, už to není, jako ten, ten, no ne, tak jako ten nůž, tady může být nějaká maketa, že člověk to vezme a ulomí se mu to, že? A už ten nůž jako... Tak to není nůž, tak je to jako maketa nože, jistě. Ale, co dělá nůž nožem? Co dělá spravedlnost? Spravedlností, tam je to daleko teda, že jo? Nejdřív se to na týhle úrovni se to dělá. No, dělá se to pravda. Prostě, to přece, to je objev pojmového myšlení, k němuž patří, že se fixují určité intenciální předměty. A může člověk o to vyložit, co to je vlastně, když jsme to fixovali. My jsme schopní tady teda, prostě nasoudit určité pojmy a pomocí těch pojmů konstruovat určité intenciální předměty, že? V geometrii třeba ty triurníky, v etice, spravedlnost, nejvyšší dobro a tak dále. Jsme schopní teda, že co dělá, co je prostě nejlepší pro koně, že? To tam je furt, to jsou celý, všechny dialogy Platonovi, to jsou diskuse o tom, co přivede se tam politik a říká se, co je vlastně polis, co je teda obec. No on to neví, to je praktický politik, ten ví jak získávat občany pro to, aby hlasovali pro něco, a jaké přesvědčí o tom, ale co to je vlastně polis? No to je to, co tady máme. To je vše, co dokáže říct. Nebo přivede se tam nějaký odborník na pistování koní. Co dělá koně koně? Co ví odborník o koni, který ví o všechno, jak je léčit, jak je činně živit, ale co dělá koně koně? Naprosto blbá kaška. U toho je to velice jednoduché. Počkejte, ale od co vlastně jde? No prostě oni tady fixovali něčí v pojem určitě a teď chtěli mu dát nějaký pathologický význam. To je... Nevykládejte si to s těmi praktickými zřetelémi, že ten nůž má dobře řezat a tak dále. Co dělá nůž nožem? To že řeže? Vůbec ne. On může to řezat, například. No k tomu není, že od toho nožování není k tomu určen, že? Ten nůž nedělá takový věci, že? Ale ten nůž je speciálně dělaný proto, aby co nejlépe řezal, že? Úkonně už je to složitější, že? U člověka je to nejsložitější. Co dělá člověka? Když řeznete co nejlépe, tak to nic neznamená. Každý si představuje něco jiného. Například nůž na rozředávání dopisů vůbec nemá v jejich ostvech. No jo, ale tak se na tom může používat něco jiného, že? Ne, to jsou speciálně na to dělaný... Ale to nesnamená, že... To jsou maličkosti, tím nebudeme ztrácet čas. Dobře, tak nemůžeme říct, že tam patří prostě, aby byl nejlepší. K čemu nejlepší? Já myslím, celým těmhle problémem, jako... Jo, dobře. Ne, ale... Podívejte, je jasný, že cílem nebylo objasnit, fakticky cílem nebylo objasnit, to, co máme kolem sebe, jaký to má smysl. Mimo, že cílem bylo objasnit, když jsme teď vynalezli pomocí pojmového myšlení intenciální předměty, jak je jiný dál smysl. Co vlastně jsou tyhlety konstrukce myšlenkové? To byl problém přece. No, tak se vymýšlelo a Platon vymyslel jednu z nejlepších teorií na to. Řekl, že to jsou ideální předměty. To je otázka právě. A to bychom zaběhli úplně kam jiná. Problém to, jakým způsobem se věci, jako jednotlivosti, účastní na těch ideích. To byl technický problém. Jak to vyložit? To nejenom technické, ale vůbec to vysvětlit, jestli se vůbec účastní. To je ontologická robina. On to plácá z toho blátíčka, to plácá podle těch věčných ideí. No, ale on právě Platon taky říká, že když hovoří o těch ideích, že jsou, říká, že jsou a oni jsou právě jenom na základě účastí na ideí soucna. Že? Stejně tak jednotlivosti, jo? Jsou účastní na idei soucna. Ale přece se o nich hovoří na různých ontologických rovinách. A měli by být účastní, jo, jak ideje, tak ty jednotlivosti na té idei soucna. Že? No, ale to je dost takový divný, že? Když jsou dvě věci účastné na jedné věci, ale každá z nich je tam úplně ontologicky jinak jakoby účastná. Jako i případu věc nářada. No jo, takže je, ale to je třeba zarážející k mně, že? A tak dále. Ale tak to je někdy časem, co? No, no, to jsou technické potíže jeho teorie, ale opravdu, proč si vymyslel tu říši idejí, no to je, to je prostě pán, že potřeboval nějak dát ontologický statut intenciálním předmětům. Dát s jednou čista jediný nejdůvod. No, nevím, jestli ty ontologické, ty intenciální předměty, jestli jsi jich byl nějak pořádně vědom ještě, že? Protože... Ano, samozřejmě, jo, že hovoří o dobru, že jo, a o velikosti, že jo. Co je spravedlivost, jako spravedlivost. Ne, jaké je, co je spravedlivé, furt tam namítá, no tak odpověď třeba někdy nám říká, spravedlivé je, když děti ctějí své rodiče. A Socrates, já jsem se tě neptal, co je například spravedlivé. Kdybych řekl, co je spravedlivé, jako je to spravedlivé. To je tam, to je tam přece furt. Věřte, řeknete, jestli je si toho vědom. On ale zase dělá takovou věc, že řekne, no tak mě řekni, co to je spravedlivý člověk, že? Nebo řekni mi, kdo je to sofista, že? No a co? No a tak on má říct, co to je tedy sofista, že? No a nikoli chce například, odmítá říct, no sofista je například totální věc. Já se tě neptám, kde je například sofista, co je sofista, jako sofista. No a co dělá sofista, sofista? Řekněte, evidentně tam jde o intenciální předměty, že to mu tak neříká, to není rozhodující. A věřte si toho perfektně vědom, to je na hlavní problém. No, a vy jste teda byli už netrpěli, tak pojďte, tak vy jste tam něco měli, čemu jste nás měli teda? Ne? Ne, já teď jsem mimo úplně, teda jako, teď, moment. Ne, já jsem to ústatně přečetl, jenom proto, že se tady řeklo, aby se tady přečetl, já jsem měl nic připravit. Aha, dobře, no tak, no ale vypadalo to tak, jako že, ale tohle, na tom přece tohle, na téhle blbosti, ale, a teď, já jsem vás přečetl. Jo, asi je to možný, no, že tam něco, ale to už, teď už, teď už jsem zase ztratil energii na Platona. Přesto se tady nemůžu zbavit, jakože tam ta otázka o tom, co smyslu částečně skrytá je, a teda Platona, teda, žeho nějak moc nemám nastudovaný, jo, ale už jenom tím, jak mi se začne zabývat třeba etickýma problémama, tak už tam ta otázka, třeba toho smyslu, musí jako jistým smyslu být taková, taková dovaná, že jo, takže, když tam mluví o tom dobru, že jo, nebo tak, alebo zvez toho nějaké, teda, závěry pro ten život tady, nebo tak, tak to už prostě... Jsme se do toho otáhli, zase jsme vás tady do toho otáhli. Ne, no, tak to, jak, to, jak ty mušlenky okolik, jak to jede, že jo, tak, ale to je, to je něco, no, úplně stejné. No, vlada je, že se tady povoří o smyslu, navíc, poprvně, když se tam o něm mluví, bez úvozovek tady, kde se říká, dokonce je smysl, jednou bez úvozovek a po druhé v úzovkách. A ono v ty úzovky asi, že jo, mají svůj smysl. To je nějaký jiný smysl, no. No, jenomže, jenomže teda, fakt je, že to opravdu je neprůhledný až v úbrání, jo. Proč vlastně, je to takový nejasný, když ta metafyzika metafyzika navíc teda je něco, co releguje do lidských výslovných věcí. Kdo? No, metafyzika jenom ve své přírodecké verzi tam je uvedená. Čili, že dokonce ta přírodecká, já jsem chtěl připustit tu možnost, že jde o tu metafyziku v nepřírodecké verzi. Ne, ne, metafyzika v přírodecké verzi releguje smysl do vědomých činností jazyka, logiky, vědy a tak dále. Jak to může přírodovědecká verze metafyziky tohle dělat vůbec? Co může přírodověda říkat o jazyku? Jak může přírodověda vůbec něco říkat o jazyku, když nemíníme cune? Nýbrž špráchy. Že to vykáže prostě, vyhostí ten problém, prostě tak to jsou, to nejsou naše problémy, to jsou problémy. Právě jsme říkali, že ignorace není vyhoštěný, ale je to nevěděný. Co to? Ne, já mluvím o tý releguje. Ano, ignorace je nevěděný. Já mluvím o tom. Jak, když něco neví, jak může relegovat? To znamená přeložit, odstrčit, jak si, zahledit někam jinam, že jak může, když to ignoruje, když o tom nic neví. Už to je otázka. No a když už to něco takhle dělá, jak může přírodověda něco podstrkovat nepřírodovědnickým oborům, jako je třeba ta lingvistika nebo logika. Proto je možná fuzovkák ten smysl, že ten smysl je otázka vůbec, jestli nějaké je. A když už nějaké je, tak ať si ho němluvíte. Je to strnašlivá konfuze všechno. Ať si ho němluví v tom jazyku, že jo. No takhle, no. Ano, tak v tom jazyku a teď ještě nakonec nám čteme, ale i tam, kde ten smysl je připuštěn, tak je učiněn. A kdo ho činí? No, zase ta přírodovědská verze. Tam vonče minimum subjekt je tam jenom jeden. Čili tak ho činí pouhým obrazem fakt. No to už je... Ale to zase odmíní ten smysl v uvozovkách. V čejinej ne. No, tak dobře. V uvozovkách. No ale nicméně činí jej obrazem fakt. Přičem už ve faktech. Jej ignoruje. Tak jakou jakou povámu vlastně má ten smysl? Buď v uvozovkách. No, je to... Že? Prostě skutečně je to teda text tak nepřesnej tak nepřesnej v tomto momentě, že se s tím těžko něco dá dělat. Že? Skutečně jenom tak navozuje jakýsi takový jako povědomí, že se člověk něco uvědomuje a připouští to. Je to spíš básnický způsob. Básnici to takhle dělají, že vyvolávají, jistý reminiscence a tak dále. Ten text je tak suchopárnej zároveň, že teda s básnicí nemá nic společného. Že toto... Heidegger je mnohem básničtější. Takže přečteme další, ne? A teď je otázka o všem teda, když si máme začít ještě něco. Kolik je? Šestdvacet pět? Půl sedmi? Můžeme ještě, jo? Já bych teda byl radši, kdyby si skončil máč, jsem dost vyplyvnutý a čím dál hovořím blbějc, takže jako moc smyslu by to asi nemělo. Myslím, že nesme připravení na nic, že? A teď bychom jenom četli. Vy jste měl... Jenom se chtěl teda malinko zeptat tady, co to teda znamená, že ten, jak je v té další větě, se hovoří o významu. A že ten slovo význam tady není teda jako v podstatě uvedeno nikde dál. Rozdíl mezi smyslem a významem. No, no, no, no. Jestli o tom něco náhodou nevíte, nebo... Já mám dojem, že je to spíš takový pleonazmus, totiž v anglické analitické tradici se běžně umžívá meaning pravoboje, což je to tež smysl i význam. To české slovo smysl je takový, jaksi problematický v tom, že schrnuje mnoho významů. Jednak mluvíme o tom, že slovo má smysl a tam vlastně jde o význam toho slova. Jaký je obsah toho slova. Vtážeme se po pojmu, který je spjat s tím slovem. Když mluvíme o smyslu třeba stavění hnízda Tačíříři, tak tam nejde o to, jaký význam má to stavení významu, nebož jaký má účel, cíl. Takže význam je spíš něco sekundárního. Význam? Význam. Nevím, jestli se dá říct sekundárního. To je jinak... Jsou věci, které jsou jen tím, čím jsou a pak jsou věci, které jednak jsou tím, čím jsou a zadruhé znamenají ještě něco dalšího. Takže třeba když položíte škautici jdou na trend na nějaký prostě něco tého nališku nebo co to je a teď tam dávají nebo hledání pokladu a teď tam lámou větvičky třeba. Tak to zlovení větvičky to může nastat různě a vypadá stejně, jenom že dobrý škautík rozpozná, že to je nějakej zýpukyn, že to je označení něčeho, že to znamená, že jde správně. Nebo šíšky se dávají někam. Teď hledáte jednu, druhou a tak dále. Jak šíšek je všude. To je jenom někej soustřededení tak, že vám dávají jakýsi. Čili oni jsou jednak tím, čím jsou a jednak ještě mají něco další. To je význam. Jistý zvuk. Každý slovo je jistý zvuk. Který sám o sobě vlastně by nic nemusel znamenat. Ale nese jakýsi význam a to je třeba znát. To je třeba nějak jako do toho bejt jaksi zasvědcem. Význam není to, co na vás mluví přímo. Jako jev. Určitá věc se na vás obrací tím, jak se vjevuje. Obrací se na vás prostě svým zezřením. Svou tváří. Ale v tom ještě není význam. Ten význam je něco, čím vás oslovuje nějak ještě víc dál. Ale aby vás to oslovilo, abyste tomu rozuměli, musíte vědět něco ještě dalšího z kontextů. Taková jako transcendentní charakteristika je ten význam. Něco, k čemu se je tady kromě toho, co věc je, ještě jakýsi poukaz, jakýsi vztahování k něčemu za. K něčemu jinému. Poukaz. No, to je jedna věc. A druhá věc je, že se tím významem může mluvit, může také myslet to, k čemu se to vztahování odnáší. Když Hrozný měl před sebou nový plynopisy, tak mu bylo na první pohled jasný, že to je písmo a že to něco znamená. Jenže nevěděli co. Čili buď myslíme na to, že nějaká skutečnost má význam, že se k něčemu odnáší, anebo myslíme na to, jaký má význam, k čemu se odnáší. Význam je tedy jednak to, že něco vůbec má význam a my nemusíme vědět jaký, anebo význam je to, co buď víme, nebo jinak o tom nemá smysl mluvit. A když se mluví o smyslu, tak většinou se myslí na to, k čemu se to všechno vztahuje, aniž to musíme vědět. Takže smysl v češtině hodně znamená takovej ten spíš horizont významovej než konkrétní formulovatelný význam. Všem je to patočka, že se to nevědí. Smysl dějin nikdo neví, jaký je smysl dějin. Ale máme takový tušení. Můžeme se pokoušet o to. V angličtině běžně meaning of history. To je význam. V tomhle smyslu snad... Každý autor, který má určitou smysl dějin, každý autor má určitou vůli, jak to zpřesnit. Jak to dává jazyky, jedna věc. A autor tomu má dát tu poslední ražbu. A je blbý, když naopak tu konfuzu ještě zvědčuje. Protože on potom tady dělá tak někoměrně velice odvážný záběry, tak to je možné hodně lépe znát. Smysl vlastně si pod tím představuje. Když tady říká smysl, je vždycky smysl pro někoho, tak je v rozporu s českým jazykem, poněvadž právě význam, je vždycky význam pro někoho. Ale smysl, ten tady buď je nebo není. Pro někoho. Smysl může být jen pro někoho, kdo je schopen logicky myslet. Kdo je schopen vyšlení. Že ho může pochopit. Ale on tady, že je. Že není žádný smysl vůbec. Ano, to on popírá. Smysl vůbec není. To je nonsens. Když tady máme klínopisný tabulky a nikdo to neumí číst, tak přece víme, že to má nějaký smysl. Má to nějaký význam, jenže my ho neznáme. My je nedovedete rozluštit. Dodnes nejsou rozluštěný ty indianský písma na provázkách, ty úzlový. Když to nikdo ten smysl nerozluštil, tak ten smysl tady není. To je velká otázka. Máte to samé jako s tou událostí. Když na ní jiná událost nenaváže... Tak jako, by nebyla. Ale neříkám, že tady není. To jste teda poněkud radikalizoval zcela nemístně. Ne, že tady není. Tady je, jenom že jako by nebyla. Je to úplně to stejné, jako kdyby nebyla. A jak my můžeme vědět, že tady je? No tady to můžeme vědět. My víme, že to je písmo. A nevíme, co znamená. Tady je evidentně, že... To je totéž jako... Že někdo mluví na obrazovce, a vy vypnete zvuk, vidíte, že mluví a nevíte, co říká. Tam je ještě něco... Tam jsou dva stupně minimálně. Když mluvíme o smyslu, v češtině, když se mluví o smyslu, je možný nabýt jistoty, že tady nějaký smysl je a nevědět, jaký. Je to ještě taková to věc. Já když rozluštím... Já vím, že to písmo jistý význam má, že? A já když rozluštím smysl těch jednotlivých... Rozluštím já smysl? Teď je o to právě, že... Já rozluštím, co ta písma znamená. A teď se přede mnou dostane nějaký text. A zase. Ten text má jistě význam? Ne. Ten text musí mít nějaký smysl. Proč ne? Proč jste řekl ne? Má význam, samozřejmě má význam. Každé slovo má význam. Slovíkave má význam většinou. Každé slovo má význam. Můžu hovořit, že text má význam? Prostě. Taky má význam. Jo, má význam pro někoho, pro támhle. To je to spíš jako utilitární záležitost. Ne, to tam zavádíte, ale prostě zbytečně. Ten má určité význam. Objektivně za to, takzvaně objektivně za to. Nezávisle pro koho, nebo jak to. To prostě má význam určitě. No, ale teď bych právě chtěl vidět to rozřešení na tom textu, významu a smyslu. No, podívejte se. Třeba když vám klasický filolog přeloží Aristotela vynikající zna z řečtiny a nevzdělanec filozofický, tak vám přeloží význam, ale u niknemu smyslu. Ale to je... Já mluvím o konkrétním textu, který je přede mnou. No tak... Koz Aristotela. Někdo přeložil Aristotela? Jo, ten myslíte text, že? Takový text myslíte třeba, jo? Který někdo přeložil. Ne, ne, počkej, to je jedno. Tady máš takhle stránku, a na tom to je nejlepší. No, ale řekni mi, v čem je význam té stránky? A v čem je smysl? Jo, u toho Aristotela, u toho překladu, tam se to převádí trošku jiná. K tomu překládání je význam a smysl. Míná se zvyku, když ho vzali na výslech, samozřejmě se mu za to pomstili, když ho vzali na výslech, tak mu rycky kladli otázku. A on tak si zamyslel. Říká, co to, jak to, co pak je tam nerozumět? Co pak je tam nerozumět? Znovu, znovu, znovu. Je tam nerozumíte? A on posledně se mu říká, no ne, každému slovu rozumím, ale celek mi uniká. No, a tímhle rožhávě vždycky doběráš. Ale to je ono. Prostě význam je něco, co nedosahuje k celku. Jako ne... Neposkytuje dostatečné pojivo, neumožňuje dostatečné spojení s kontextem. Když to smysl ten vždycky ukazuje v dalším a dalším kontextu. V češtině tomu takhle rozumíme. Když řekneme, jaká činnost má smysl a řeknete, jaká má smysl, že? A jaký má smysl? Tak vždycky poukážete k něčemu dalšímu. A můžete se tát, tázat dobře. A jaký smysl má to, vzhledem k čemu má tahle tak konkrétní činnost smysl. A tak můžete pokračovat dále. A furt to poukážete k dalším kontextům. Nakonec ve světě, který totálně nemá smysl, vlastně nemůže nic smysluplného být. A to bych řekl, že to není smysl, ale význam. To je utilitární záležitost tohle. To je vždycky, když hovoříte osobových... Co? Co je utilitární? No, jak jsem řekl o těchto smyslech, že to má vždycky v jistém kontextu. To je význam pro mě. To je prostě vždycky význam kvůli něčemu. Význam je možno determinovat. Ano, a tady, když máte jistý kontext, tak tam to můžete určit. Vidíte, že význam slova udává lexikon. Ale smysl toho slova je v každé větě jinej. Je to smysl? No, jasná, no, je to smysl toho slova, které je v každé větě jinej, no, ale... Jednak smysl je čilší a je zároveň jako precíznější než význam. Třeba jako hlubší? No, hlubší. Ten význam je prostě to všechno splný na jednu rovinu a máte tady třeba řadu významů atd. Smysl je vždycky víc i míň než to, co dává lexikon. Především některé významy jsou nepoužitelné. Nebo prostě jsou vyřazené. Jo? Určitě. Slovo jsou v konkrétním použití. Znamená, že řada významů je nepoužitá. Že tady jenom jeden význam je. A navíc ten význam, který všeobecně má to specifický smysl, který dává nějaký zvláštní řízk v tom konkrétním případě použití toho významu. Toho jednoho významu vybranýho z ostatních. Ano. Dává smysl ale nějakýmu celku, ne? Jistě. To není možné jinak než v kontextu tohle. Tamto slovo se stává čím jsi jedinečným, nenahraditelným a dobrej znalec jazyka ví, jestli je na místě nebo jestli tam patří jiný slovo. Ačkoliv každý slovo má nějaký význam. Ale aby to mělo smysl, tak tam musí ty voli to správně. Já myslím, že tohle to, samozřejmě kdyby se to převedlo do jiné řeči, že teda do jiného jazyka, tak tam by to všechno zase vypadalo jinak. To je opravdu tohle, to je záležitost úzce omezená na určitý jazykovej jazykovej svět. No a ten pochod by se tam prováděl řel stejným způsobem, že? Tak to, že potom, když je tady řečeno teda, že smysl teda vůbec jako neexistuje, že vlastně by se to vyplývalo, že pohud neexistuje ten smysl, tak význam sice může existovat a je nesmysl, nej. Tady potom nás toho textu vyplývá. Pokud teda to, si to takhle vyložili, jako jak jsme si to teď vyložili, teda pokud to takhle vemem. Jak je tady řečeno? Ještě mi to zoubakujte, já jsem to nějak nezcál zaregistrovat. Pokud... Že je zde řečeno, že smysl je vždy jenom pro někoho, že neexistuje prostě smysl vůbec, jo? A že teda z toho teda vyplývá vlastně, že... Že pokud neexistuje smysl, tak sice může existovat význam, ale ten význam nemá vlastně smysl, takže neexistuje ani význam. No ano. Dalo by se to tak... Dalo by se to tak říct ano. Neexistuje vlastně význam. To je to, co řeknou, že ten smysl je jenom fuzovka. A navíc je relegován pouze do určitých významů. Takže...
s2.flac
====================
Že tedy jako tradiční pověstí je v tom, že ta přiružace drží na úrovni fyzisk a metafyzika, že je nezbytná proto, že na té úrovni fyzice nevýjevuje ten smysl. Že právě ten smysl je něco transcendentního a tudíž odhalitelního jenom metafyzikou, to je disciplínou, která přesahuje to. Čili v této tradiční podobě, to je nepochopitelné, co se tady říká. Čili skutečně tady pojetí metafyziky je úplně jiný, není vyloženo jaký. Já jsem o tom měl, já jsem měl tady pokoušet zpochybněvat, jestli se dá rozumět, že ta metafyzika vůbec, jestli se dá říct, že se neptá po smyslu, že by to tady vyšlo. A shodli jsme se, že se to dá říct. Já jsem třeba říkal, toho Platonace se dá říct, že se neptá po smyslu, nebo že kladou tu nějakou realitu, ty podstaty a že se neptají po smyslu. Ale to je potřeba províst analýzu a kritiku toho, jak to tam v té metafyzice vypadá. To tady není provedeno, tady se s tím učítá už jako samozřejmě. Nepochytně teda na tu vaši otázku, já jsem teď spíš repuroval k tomu, co se tak vše obecně má za to, z čehož asi ta vaše námětka vznikla. Posledně. Ano. Čili jsem to chtěl střítomit teď, že tady prostě chybí ten rozbor, nemůžeme to vytýkat, protože je to doslovně nějaký tíze, ale nepochytně tady vypatřil jsem výklad, jak je chápána metafyzika. Že je to oprávněné z určitého hlediska. To jsme si říkali minulé, to byla vlastně odpověď na to vaše, když třeba takovej, který koli presokratik, když hypostazoval metafyzicky, hypostazoval arché, no tak ta arché je nesmyslná. Co to je voda? Co to je apeiron? Co to je věční oe? To není žádný smysl. Dokonce Herakleitos, jeden z mála, který si to byl velmi dobře vědom, takže prostě vedle toho věčního ohně, který tam je, který vzplá a zastaví, tak tam má ten věčný logos. Paž, bez toho logu, tam smysl prostě chybí. Paž, logos, to je ten smysl. A protom takovej parmenides, no jak by tam dostal smysl? Vůbec žádný smysl není. To, čemu rozumíme, tam nic není, čemu by se dal rozumět. Že je všecko voda, nebo že jsou všecko čtyři živli a láska a svár, no to prostě je konstatování, to je danost. Za předpovod, že je to pravda, no to není, ale kdyby to bylo, tak to je prostě danost. Tam žádný smysl v tom není. A teď z toho vznikají různé věci a tak a jak. A nebo když Democritus Leucopos říká, že padají ty atomy s různýma těma věčnělkama a to tak zachytávají ze sebou, no tohle nemá smysl. Nemá žádný smysl. Ale vezměme toho největšího filozofa, před Aristotelem Platona, když tam mluví o říši věč než idei, jaký smysl mají ideje, respektive ty aidy? Jaký smysl? Jsou větší nemění? Nějak tam jsou nějak schromážděný jako v pytli? V tomto smyslu vlastně ta kritika opravdu může ukázat, že metafyzika, ačkoliv vykračuje zroviny pouhé fyzis, a kde třeba k těm ideám nebo karcháim celkovým, třeba k morfáim, tak u Aristotela je to vlastně taky kus fyzis, ty morfé, na rozdíl od Platona. Ale prostě ten smysl tam furt není. Čili je třeba vyložit, že na první pohled, jak je tady formálně, opravdu každý protestuje, když nemá předpoklady. Ale opravdu už je mi to řečeno tak paradoxně, že moderní věda je metafyzická právě tam, kde se neptá po způsobu bytí svých předmětů. Čili dokonce tady nejenom k přírovědě se nedostává smysl pro smysl. Ní bržky metafyzice. Když tady se říká právě v přírovědě, právě tam, kde je metafyzická, tak se netáže po tom smyslu. Jakogdyby přírověda, když se od té metafyziky odpoutá, tak by to ten smysl mohla získat. Tak je to dokonce polubováno. No ale pak je otázka, proč se tady říká, že metafyzika ve své přírodovědecké verzi ignoruje problém smyslu vůbec. Jestli je pravda, jak jsem to teď vyložil... To mě tam právě inspirovalo k tomu, že jsem se trochu uvažoval, jestli je jiné než v přírovědecké verzi. Proč to zdůrazňuje? To se mně zdá, že tohle je spíš nedopatření. Protože připustit, že metafyzika v jiné než v přírovědecké verzi... Ale tam je své ještě, to je zarážející. Jakogdyby to byla metafyzika v přírovědecké verzi, tak jako to pochopím. Ale metafyzika ve své... Metafyzika dělá svou přírodovědeckou verzi. Metafyziky teda. Metafyzika dělá svou přírodovědeckou verzi metafyziky. Ta první část vědy připouští, že přírověda, eventuálně vůbec moderní věda, ale zejména přírověda, že může mít smysl pro smysl, pokud není metafyzická. A teď se tam říká, že dokonce, jako kdyby tady byla přírověda jednak, taková opravdovská živá přírověda, a potom metafyzika, která se sformovala do přírovědecké podoby. Jako kdyby vlastně... Tady byla konfuze mezi dvojí přírovědou, takovou tou pořádnou přírovědou a potom tou přírovědečnilou metafyzikou. Je to opravdu jako hrozně nejasný, že on by najdu z toho připouštět, že ta přírověda se může ptá po smyslu, že? Ano, pokud není metafyzická. Ano, pokud... A teďka mi otázka, že ještě říká, je metafyzická právě tam, že? Ale to znamená, že ona může být ještě metafyzická jinakým způsobem, že? Ne, to tam není. On říká, že je metafyzická tam, kde se neptá po smyslu. Kde se neptá, ano. Já jsem si myslel, že to je jenom... Tak jediný, co se to vyplývá, že ta přírověda se může ptát po smyslu. A dokonce není-li metafyzická, musí. Ano. Poněvadž, kde se neptá, to je metafyzická. Čili ona se musí, není-li metafyzická, musí septat po smyslu bytí, po způsobu bytí z jejich předmětů a tedy po smyslu. No ono je to v celku jasné, že jo, když on předtím vymezí, co to je metafyzika, že? Když teda metafyziku chápe, jako tu filozofickou nálku, jak tam říká, že jo, která je bez toho vztahu ke smyslu, že? Tak tím pádem, jako po tomto málek, to je jakoby uzavřeno, že? To je tautologie, že? To se nedá vyložit. Je to potřeba teda, to je jenom dokládat toho, že to furt říká. Furt říká to tež. No, že to je logický a to snadní. Ale to je v konce, to je jenom tautologie. To ani není logika, já mám dvě. Ale to je fuk, jo? No a teď je zajímavý ovšem jedno, že ta metafyzika, ať už v přírodecké verzi nebo třeba v nepřírodecké verzi, která ignoruje problém smyslu vůbec. Ignoruje. Jako kdyby ten smysl vůbec, jako kdyby ten problém nebyl. Tak přece jenom se tím smyslem zabejvá, totiž reaguje ho do lidských výslovných vědomých činností. Jak to může dělat? To znamená, že ta metafyzika připouští něco takového jako smysl v rámci vědomých činností, v rámci jazyka, logiky, vědy. A jak to, když ignoruje problém smyslu vůbec, jak najednou ho může přestat ignorovat v rámci vědomých činností? To mi není jasné. Jak může metafyzika vůbec připustit diskusi o smyslu, když ignoruje ten problém? Ta ignorace přece znamená, že já třeba vím, že je, ale nechávám to úplně, vůbec se tím nezabejvám. Tak teda bych já chápal tu ignoraci. Ne, že o tom smyslu vůbec nevím. No ne, co to je ignorance? To je nevědomost. Ignózko je nevím. No to má teda jiné, než já jsem teď říkal smysl, že? Protože to je potom opravdu nevědění o tom smyslu. Vy jste chápali to ignorování, jak se říká jako nedobávat? Áno, áno. No ale to ne. Ignóze to je prostě ignózko, ignózce ne, že jo, to je nevědětí. Ignóta je nevědomost. Tak když má ten smysl vůbec... A odnózko poznávám. Neznalet jejich ignóta. Víte, ale záleží mi, že předtím musel říct, že ta metafyzika, on říká, že ta metafyzika je bez toho vztahu, jo? Jo, to by znamenalo... Ono to může znamenat, že si toho není vůbec vědoma, jo? Že ten smysl je bez toho vztahu k tomu smyslu. To znamená, že když je bez toho vztahu k smyslu, to může znamenat, že si toho vůbec není vědoma, že by takový vztah ke smyslu mohl být, jo? Už horší by to bylo říct, že je si toho vědoma a ten vztah jako vůbec, vůbec nepřipouští, že? To už by to vám stále nevysvětlit. To asi dobré, to asi dobré nevědění. Ještě tedy jedna tady možnost mě teď napadla, když tam mluví o metafyzice v přírodické verzi, takže připouští, že metafyzika v té humanistické verzi o tom smyslu přece jenom mluví a že teda to připouští jenom teda ve vědomých činnostech v jazyce, v logice, v vědě a tak dále. Vzhledně na to, že když si to uvědomíme, jako když se vrátíme k těm, kde mi to mluví, že před Sokratikům, tak ty si vlastně tu arche vymysleli proto, aby jim jako vlastně dala smysl ta skutečnost vníjší, jo? Že tam určitý bojový smysl byl taky, že jo? A to berete v dobrým. Je otázka, kdyby tomu tak bylo, tak proč by takový atomisté řekli, že jsou jenom atomy a prázdno a vše ostatní je zdání? Nebo proč by Aaron Van Meningen říkal, že je jen jedno jediné jsoucí a nějaký změny, pohyby, proměny a tak dále, to je pouze zdání. Když to prohlásí na pouze zdání, tak jaký smysl to dávalo tomu zdání, to, že tady je arche? Možná, že to je, že jo, trošku tak, jak jsem si třeba tu metafyziku jenom představl, třeba já, jo, nebo, že teď se nad tím objednění, ale, že třeba i v té scholastické tradici, že jo, se dá vypozorovat tahle tendence, že jo, do jistý míry, jako vykládat to prostě nějak, takovou skutečnost, jako na základě nějakých, teda metafyzických, kterého. Jo, jo, ale tam už je to teda špeciálně uspůsobený s tím, s tou formou, že je to to už jako, tam je takový, tam se to tak přesně nerozliší, ale na tom dočátku, teda je to úplně, nevím, půjde. Ale když si vezme do toho Platona, že jo, tak jak, když na co on ty idéle má, že aby jako mohl vůbec vykládat něco o tom, že jak je možný, že třeba ti lidi jsou od sebe různí, že jo, nebo že jsou v něčem stejní, že jo, a hledat smysl vůbec, jako kdyby to takovej, který, že tak jistým způsobem ten smysl tam je, že. No, s těma, až o tom mluví, myslí, tak je tam smysl. Ale u každýho. To jiste měli, tam je smysl. Pokud je tam myšlení, tak je tam smysl. No a určitě nic neznamená. No, že ty idéle nezáleží jenom tak do srandy, ale proto, aby teda vysvětlil tu konogu, jako vysvětlil prostě ty vztahy tady, že jo, nějaké. Já mám dojem, že bych ani s tím nemohl souhlasit, protože jak vznik ten problém idély, proč vůbec teda ten Platón proč vůbec sklade ten problém? Takhle bylo. No, si to vemte právě. Ale když třeba vzal jsi nůž, že jo, a teďkom jako, když se bude hovořit o tomto noži a bude říkat jako, kdy tento nůž jako je tím, kdy je nůž tím nožem? No, když je tím nejlepším nožem, to to znamená, když jako nejlépe řeže asi, že? Ne, toto je příliš, vy to zličťujete strašlivě. Tam otázka je, co dělá nůž nožem. No, vážen, ano. To nedělá ta ostrost. Tupej nůž je taky nůž. No, ale už to už to, už to není, jako ten, ten, no ne, tak jako ten nůž, tady může být nějaká maketa, že člověk to vezme a ulomí se mu to, že? A už ten nůž jako... Tak to není nůž, tak je to jako maketa nože, jistě. Ale, co dělá nůž nožem? Co dělá spravedlnost? Spravedlností, tam je to daleko teda, že jo? Nejdřív se to na týhle úrovni se to dělá. No, dělá se to pravda. Prostě, to přece, to je objev pojmového myšlení, k němuž patří, že se fixují určité intenciální předměty. A může člověk o to vyložit, co to je vlastně, když jsme to fixovali. My jsme schopní tady teda, prostě nasoudit určité pojmy a pomocí těch pojmů konstruovat určité intenciální předměty, že? V geometrii třeba ty triurníky, v etice, spravedlnost, nejvyšší dobro a tak dále. Jsme schopní teda, že co dělá, co je prostě nejlepší pro koně, že? To tam je furt, to jsou celý, všechny dialogy Platonovi, to jsou diskuse o tom, co přivede se tam politik a říká se, co je vlastně polis, co je teda obec. No on to neví, to je praktický politik, ten ví jak získávat občany pro to, aby hlasovali pro něco, a jaké přesvědčí o tom, ale co to je vlastně polis? No to je to, co tady máme. To je vše, co dokáže říct. Nebo přivede se tam nějaký odborník na pistování koní. Co dělá koně koně? Co ví odborník o koni, který ví o všechno, jak je léčit, jak je činně živit, ale co dělá koně koně? Naprosto blbá kaška. U toho je to velice jednoduché. Počkejte, ale od co vlastně jde? No prostě oni tady fixovali něčí v pojem určitě a teď chtěli mu dát nějaký pathologický význam. To je... Nevykládejte si to s těmi praktickými zřetelémi, že ten nůž má dobře řezat a tak dále. Co dělá nůž nožem? To že řeže? Vůbec ne. On může to řezat, například. No k tomu není, že od toho nožování není k tomu určen, že? Ten nůž nedělá takový věci, že? Ale ten nůž je speciálně dělaný proto, aby co nejlépe řezal, že? Úkonně už je to složitější, že? U člověka je to nejsložitější. Co dělá člověka? Když řeznete co nejlépe, tak to nic neznamená. Každý si představuje něco jiného. Například nůž na rozředávání dopisů vůbec nemá v jejich ostvech. No jo, ale tak se na tom může používat něco jiného, že? Ne, to jsou speciálně na to dělaný... Ale to nesnamená, že... To jsou maličkosti, tím nebudeme ztrácet čas. Dobře, tak nemůžeme říct, že tam patří prostě, aby byl nejlepší. K čemu nejlepší? Já myslím, celým těmhle problémem, jako... Jo, dobře. Ne, ale... Podívejte, je jasný, že cílem nebylo objasnit, fakticky cílem nebylo objasnit, to, co máme kolem sebe, jaký to má smysl. Mimo, že cílem bylo objasnit, když jsme teď vynalezli pomocí pojmového myšlení intenciální předměty, jak je jiný dál smysl. Co vlastně jsou tyhlety konstrukce myšlenkové? To byl problém přece. No, tak se vymýšlelo a Platon vymyslel jednu z nejlepších teorií na to. Řekl, že to jsou ideální předměty. To je otázka právě. A to bychom zaběhli úplně kam jiná. Problém to, jakým způsobem se věci, jako jednotlivosti, účastní na těch ideích. To byl technický problém. Jak to vyložit? To nejenom technické, ale vůbec to vysvětlit, jestli se vůbec účastní. To je ontologická robina. On to plácá z toho blátíčka, to plácá podle těch věčných ideí. No, ale on právě Platon taky říká, že když hovoří o těch ideích, že jsou, říká, že jsou a oni jsou právě jenom na základě účastí na ideí soucna. Že? Stejně tak jednotlivosti, jo? Jsou účastní na idei soucna. Ale přece se o nich hovoří na různých ontologických rovinách. A měli by být účastní, jo, jak ideje, tak ty jednotlivosti na té idei soucna. Že? No, ale to je dost takový divný, že? Když jsou dvě věci účastné na jedné věci, ale každá z nich je tam úplně ontologicky jinak jakoby účastná. Jako i případu věc nářada. No jo, takže je, ale to je třeba zarážející k mně, že? A tak dále. Ale tak to je někdy časem, co? No, no, to jsou technické potíže jeho teorie, ale opravdu, proč si vymyslel tu říši idejí, no to je, to je prostě pán, že potřeboval nějak dát ontologický statut intenciálním předmětům. Dát s jednou čista jediný nejdůvod. No, nevím, jestli ty ontologické, ty intenciální předměty, jestli jsi jich byl nějak pořádně vědom ještě, že? Protože... Ano, samozřejmě, jo, že hovoří o dobru, že jo, a o velikosti, že jo. Co je spravedlivost, jako spravedlivost. Ne, jaké je, co je spravedlivé, furt tam namítá, no tak odpověď třeba někdy nám říká, spravedlivé je, když děti ctějí své rodiče. A Socrates, já jsem se tě neptal, co je například spravedlivé. Kdybych řekl, co je spravedlivé, jako je to spravedlivé. To je tam, to je tam přece furt. Věřte, řeknete, jestli je si toho vědom. On ale zase dělá takovou věc, že řekne, no tak mě řekni, co to je spravedlivý člověk, že? Nebo řekni mi, kdo je to sofista, že? No a co? No a tak on má říct, co to je tedy sofista, že? No a nikoli chce například, odmítá říct, no sofista je například totální věc. Já se tě neptám, kde je například sofista, co je sofista, jako sofista. No a co dělá sofista, sofista? Řekněte, evidentně tam jde o intenciální předměty, že to mu tak neříká, to není rozhodující. A věřte si toho perfektně vědom, to je na hlavní problém. No, a vy jste teda byli už netrpěli, tak pojďte, tak vy jste tam něco měli, čemu jste nás měli teda? Ne? Ne, já teď jsem mimo úplně, teda jako, teď, moment. Ne, já jsem to ústatně přečetl, jenom proto, že se tady řeklo, aby se tady přečetl, já jsem měl nic připravit. Aha, dobře, no tak, no ale vypadalo to tak, jako že, ale tohle, na tom přece tohle, na téhle blbosti, ale, a teď, já jsem vás přečetl. Jo, asi je to možný, no, že tam něco, ale to už, teď už, teď už jsem zase ztratil energii na Platona. Přesto se tady nemůžu zbavit, jakože tam ta otázka o tom, co smyslu částečně skrytá je, a teda Platona, teda, žeho nějak moc nemám nastudovaný, jo, ale už jenom tím, jak mi se začne zabývat třeba etickýma problémama, tak už tam ta otázka, třeba toho smyslu, musí jako jistým smyslu být taková, taková dovaná, že jo, takže, když tam mluví o tom dobru, že jo, nebo tak, alebo zvez toho nějaké, teda, závěry pro ten život tady, nebo tak, tak to už prostě... Jsme se do toho otáhli, zase jsme vás tady do toho otáhli. Ne, no, tak to, jak, to, jak ty mušlenky okolik, jak to jede, že jo, tak, ale to je, to je něco, no, úplně stejné. No, vlada je, že se tady povoří o smyslu, navíc, poprvně, když se tam o něm mluví, bez úvozovek tady, kde se říká, dokonce je smysl, jednou bez úvozovek a po druhé v úzovkách. A ono v ty úzovky asi, že jo, mají svůj smysl. To je nějaký jiný smysl, no. No, jenomže, jenomže teda, fakt je, že to opravdu je neprůhledný až v úbrání, jo. Proč vlastně, je to takový nejasný, když ta metafyzika metafyzika navíc teda je něco, co releguje do lidských výslovných věcí. Kdo? No, metafyzika jenom ve své přírodecké verzi tam je uvedená. Čili, že dokonce ta přírodecká, já jsem chtěl připustit tu možnost, že jde o tu metafyziku v nepřírodecké verzi. Ne, ne, metafyzika v přírodecké verzi releguje smysl do vědomých činností jazyka, logiky, vědy a tak dále. Jak to může přírodovědecká verze metafyziky tohle dělat vůbec? Co může přírodověda říkat o jazyku? Jak může přírodověda vůbec něco říkat o jazyku, když nemíníme cune? Nýbrž špráchy. Že to vykáže prostě, vyhostí ten problém, prostě tak to jsou, to nejsou naše problémy, to jsou problémy. Právě jsme říkali, že ignorace není vyhoštěný, ale je to nevěděný. Co to? Ne, já mluvím o tý releguje. Ano, ignorace je nevěděný. Já mluvím o tom. Jak, když něco neví, jak může relegovat? To znamená přeložit, odstrčit, jak si, zahledit někam jinam, že jak může, když to ignoruje, když o tom nic neví. Už to je otázka. No a když už to něco takhle dělá, jak může přírodověda něco podstrkovat nepřírodovědnickým oborům, jako je třeba ta lingvistika nebo logika. Proto je možná fuzovkák ten smysl, že ten smysl je otázka vůbec, jestli nějaké je. A když už nějaké je, tak ať si ho němluvíte. Je to strnašlivá konfuze všechno. Ať si ho němluví v tom jazyku, že jo. No takhle, no. Ano, tak v tom jazyku a teď ještě nakonec nám čteme, ale i tam, kde ten smysl je připuštěn, tak je učiněn. A kdo ho činí? No, zase ta přírodovědská verze. Tam vonče minimum subjekt je tam jenom jeden. Čili tak ho činí pouhým obrazem fakt. No to už je... Ale to zase odmíní ten smysl v uvozovkách. V čejinej ne. No, tak dobře. V uvozovkách. No ale nicméně činí jej obrazem fakt. Přičem už ve faktech. Jej ignoruje. Tak jakou jakou povámu vlastně má ten smysl? Buď v uvozovkách. No, je to... Že? Prostě skutečně je to teda text tak nepřesnej tak nepřesnej v tomto momentě, že se s tím těžko něco dá dělat. Že? Skutečně jenom tak navozuje jakýsi takový jako povědomí, že se člověk něco uvědomuje a připouští to. Je to spíš básnický způsob. Básnici to takhle dělají, že vyvolávají, jistý reminiscence a tak dále. Ten text je tak suchopárnej zároveň, že teda s básnicí nemá nic společného. Že toto... Heidegger je mnohem básničtější. Takže přečteme další, ne? A teď je otázka o všem teda, když si máme začít ještě něco. Kolik je? Šestdvacet pět? Půl sedmi? Můžeme ještě, jo? Já bych teda byl radši, kdyby si skončil máč, jsem dost vyplyvnutý a čím dál hovořím blbějc, takže jako moc smyslu by to asi nemělo. Myslím, že nesme připravení na nic, že? A teď bychom jenom četli. Vy jste měl... Jenom se chtěl teda malinko zeptat tady, co to teda znamená, že ten, jak je v té další větě, se hovoří o významu. A že ten slovo význam tady není teda jako v podstatě uvedeno nikde dál. Rozdíl mezi smyslem a významem. No, no, no, no. Jestli o tom něco náhodou nevíte, nebo... Já mám dojem, že je to spíš takový pleonazmus, totiž v anglické analitické tradici se běžně umžívá meaning pravoboje, což je to tež smysl i význam. To české slovo smysl je takový, jaksi problematický v tom, že schrnuje mnoho významů. Jednak mluvíme o tom, že slovo má smysl a tam vlastně jde o význam toho slova. Jaký je obsah toho slova. Vtážeme se po pojmu, který je spjat s tím slovem. Když mluvíme o smyslu třeba stavění hnízda Tačíříři, tak tam nejde o to, jaký význam má to stavení významu, nebož jaký má účel, cíl. Takže význam je spíš něco sekundárního. Význam? Význam. Nevím, jestli se dá říct sekundárního. To je jinak... Jsou věci, které jsou jen tím, čím jsou a pak jsou věci, které jednak jsou tím, čím jsou a zadruhé znamenají ještě něco dalšího. Takže třeba když položíte škautici jdou na trend na nějaký prostě něco tého nališku nebo co to je a teď tam dávají nebo hledání pokladu a teď tam lámou větvičky třeba. Tak to zlovení větvičky to může nastat různě a vypadá stejně, jenom že dobrý škautík rozpozná, že to je nějakej zýpukyn, že to je označení něčeho, že to znamená, že jde správně. Nebo šíšky se dávají někam. Teď hledáte jednu, druhou a tak dále. Jak šíšek je všude. To je jenom někej soustřededení tak, že vám dávají jakýsi. Čili oni jsou jednak tím, čím jsou a jednak ještě mají něco další. To je význam. Jistý zvuk. Každý slovo je jistý zvuk. Který sám o sobě vlastně by nic nemusel znamenat. Ale nese jakýsi význam a to je třeba znát. To je třeba nějak jako do toho bejt jaksi zasvědcem. Význam není to, co na vás mluví přímo. Jako jev. Určitá věc se na vás obrací tím, jak se vjevuje. Obrací se na vás prostě svým zezřením. Svou tváří. Ale v tom ještě není význam. Ten význam je něco, čím vás oslovuje nějak ještě víc dál. Ale aby vás to oslovilo, abyste tomu rozuměli, musíte vědět něco ještě dalšího z kontextů. Taková jako transcendentní charakteristika je ten význam. Něco, k čemu se je tady kromě toho, co věc je, ještě jakýsi poukaz, jakýsi vztahování k něčemu za. K něčemu jinému. Poukaz. No, to je jedna věc. A druhá věc je, že se tím významem může mluvit, může také myslet to, k čemu se to vztahování odnáší. Když Hrozný měl před sebou nový plynopisy, tak mu bylo na první pohled jasný, že to je písmo a že to něco znamená. Jenže nevěděli co. Čili buď myslíme na to, že nějaká skutečnost má význam, že se k něčemu odnáší, anebo myslíme na to, jaký má význam, k čemu se odnáší. Význam je tedy jednak to, že něco vůbec má význam a my nemusíme vědět jaký, anebo význam je to, co buď víme, nebo jinak o tom nemá smysl mluvit. A když se mluví o smyslu, tak většinou se myslí na to, k čemu se to všechno vztahuje, aniž to musíme vědět. Takže smysl v češtině hodně znamená takovej ten spíš horizont významovej než konkrétní formulovatelný význam. Všem je to patočka, že se to nevědí. Smysl dějin nikdo neví, jaký je smysl dějin. Ale máme takový tušení. Můžeme se pokoušet o to. V angličtině běžně meaning of history. To je význam. V tomhle smyslu snad... Každý autor, který má určitou smysl dějin, každý autor má určitou vůli, jak to zpřesnit. Jak to dává jazyky, jedna věc. A autor tomu má dát tu poslední ražbu. A je blbý, když naopak tu konfuzu ještě zvědčuje. Protože on potom tady dělá tak někoměrně velice odvážný záběry, tak to je možné hodně lépe znát. Smysl vlastně si pod tím představuje. Když tady říká smysl, je vždycky smysl pro někoho, tak je v rozporu s českým jazykem, poněvadž právě význam, je vždycky význam pro někoho. Ale smysl, ten tady buď je nebo není. Pro někoho. Smysl může být jen pro někoho, kdo je schopen logicky myslet. Kdo je schopen vyšlení. Že ho může pochopit. Ale on tady, že je. Že není žádný smysl vůbec. Ano, to on popírá. Smysl vůbec není. To je nonsens. Když tady máme klínopisný tabulky a nikdo to neumí číst, tak přece víme, že to má nějaký smysl. Má to nějaký význam, jenže my ho neznáme. My je nedovedete rozluštit. Dodnes nejsou rozluštěný ty indianský písma na provázkách, ty úzlový. Když to nikdo ten smysl nerozluštil, tak ten smysl tady není. To je velká otázka. Máte to samé jako s tou událostí. Když na ní jiná událost nenaváže... Tak jako, by nebyla. Ale neříkám, že tady není. To jste teda poněkud radikalizoval zcela nemístně. Ne, že tady není. Tady je, jenom že jako by nebyla. Je to úplně to stejné, jako kdyby nebyla. A jak my můžeme vědět, že tady je? No tady to můžeme vědět. My víme, že to je písmo. A nevíme, co znamená. Tady je evidentně, že... To je totéž jako... Že někdo mluví na obrazovce, a vy vypnete zvuk, vidíte, že mluví a nevíte, co říká. Tam je ještě něco... Tam jsou dva stupně minimálně. Když mluvíme o smyslu, v češtině, když se mluví o smyslu, je možný nabýt jistoty, že tady nějaký smysl je a nevědět, jaký. Je to ještě taková to věc. Já když rozluštím... Já vím, že to písmo jistý význam má, že? A já když rozluštím smysl těch jednotlivých... Rozluštím já smysl? Teď je o to právě, že... Já rozluštím, co ta písma znamená. A teď se přede mnou dostane nějaký text. A zase. Ten text má jistě význam? Ne. Ten text musí mít nějaký smysl. Proč ne? Proč jste řekl ne? Má význam, samozřejmě má význam. Každé slovo má význam. Slovíkave má význam většinou. Každé slovo má význam. Můžu hovořit, že text má význam? Prostě. Taky má význam. Jo, má význam pro někoho, pro támhle. To je to spíš jako utilitární záležitost. Ne, to tam zavádíte, ale prostě zbytečně. Ten má určité význam. Objektivně za to, takzvaně objektivně za to. Nezávisle pro koho, nebo jak to. To prostě má význam určitě. No, ale teď bych právě chtěl vidět to rozřešení na tom textu, významu a smyslu. No, podívejte se. Třeba když vám klasický filolog přeloží Aristotela vynikající zna z řečtiny a nevzdělanec filozofický, tak vám přeloží význam, ale u niknemu smyslu. Ale to je... Já mluvím o konkrétním textu, který je přede mnou. No tak... Koz Aristotela. Někdo přeložil Aristotela? Jo, ten myslíte text, že? Takový text myslíte třeba, jo? Který někdo přeložil. Ne, ne, počkej, to je jedno. Tady máš takhle stránku, a na tom to je nejlepší. No, ale řekni mi, v čem je význam té stránky? A v čem je smysl? Jo, u toho Aristotela, u toho překladu, tam se to převádí trošku jiná. K tomu překládání je význam a smysl. Míná se zvyku, když ho vzali na výslech, samozřejmě se mu za to pomstili, když ho vzali na výslech, tak mu rycky kladli otázku. A on tak si zamyslel. Říká, co to, jak to, co pak je tam nerozumět? Co pak je tam nerozumět? Znovu, znovu, znovu. Je tam nerozumíte? A on posledně se mu říká, no ne, každému slovu rozumím, ale celek mi uniká. No, a tímhle rožhávě vždycky doběráš. Ale to je ono. Prostě význam je něco, co nedosahuje k celku. Jako ne... Neposkytuje dostatečné pojivo, neumožňuje dostatečné spojení s kontextem. Když to smysl ten vždycky ukazuje v dalším a dalším kontextu. V češtině tomu takhle rozumíme. Když řekneme, jaká činnost má smysl a řeknete, jaká má smysl, že? A jaký má smysl? Tak vždycky poukážete k něčemu dalšímu. A můžete se tát, tázat dobře. A jaký smysl má to, vzhledem k čemu má tahle tak konkrétní činnost smysl. A tak můžete pokračovat dále. A furt to poukážete k dalším kontextům. Nakonec ve světě, který totálně nemá smysl, vlastně nemůže nic smysluplného být. A to bych řekl, že to není smysl, ale význam. To je utilitární záležitost tohle. To je vždycky, když hovoříte osobových... Co? Co je utilitární? No, jak jsem řekl o těchto smyslech, že to má vždycky v jistém kontextu. To je význam pro mě. To je prostě vždycky význam kvůli něčemu. Význam je možno determinovat. Ano, a tady, když máte jistý kontext, tak tam to můžete určit. Vidíte, že význam slova udává lexikon. Ale smysl toho slova je v každé větě jinej. Je to smysl? No, jasná, no, je to smysl toho slova, které je v každé větě jinej, no, ale... Jednak smysl je čilší a je zároveň jako precíznější než význam. Třeba jako hlubší? No, hlubší. Ten význam je prostě to všechno splný na jednu rovinu a máte tady třeba řadu významů atd. Smysl je vždycky víc i míň než to, co dává lexikon. Především některé významy jsou nepoužitelné. Nebo prostě jsou vyřazené. Jo? Určitě. Slovo jsou v konkrétním použití. Znamená, že řada významů je nepoužitá. Že tady jenom jeden význam je. A navíc ten význam, který všeobecně má to specifický smysl, který dává nějaký zvláštní řízk v tom konkrétním případě použití toho významu. Toho jednoho významu vybranýho z ostatních. Ano. Dává smysl ale nějakýmu celku, ne? Jistě. To není možné jinak než v kontextu tohle. Tamto slovo se stává čím jsi jedinečným, nenahraditelným a dobrej znalec jazyka ví, jestli je na místě nebo jestli tam patří jiný slovo. Ačkoliv každý slovo má nějaký význam. Ale aby to mělo smysl, tak tam musí ty voli to správně. Já myslím, že tohle to, samozřejmě kdyby se to převedlo do jiné řeči, že teda do jiného jazyka, tak tam by to všechno zase vypadalo jinak. To je opravdu tohle, to je záležitost úzce omezená na určitý jazykovej jazykovej svět. No a ten pochod by se tam prováděl řel stejným způsobem, že? Tak to, že potom, když je tady řečeno teda, že smysl teda vůbec jako neexistuje, že vlastně by se to vyplývalo, že pohud neexistuje ten smysl, tak význam sice může existovat a je nesmysl, nej. Tady potom nás toho textu vyplývá. Pokud teda to, si to takhle vyložili, jako jak jsme si to teď vyložili, teda pokud to takhle vemem. Jak je tady řečeno? Ještě mi to zoubakujte, já jsem to nějak nezcál zaregistrovat. Pokud... Že je zde řečeno, že smysl je vždy jenom pro někoho, že neexistuje prostě smysl vůbec, jo? A že teda z toho teda vyplývá vlastně, že... Že pokud neexistuje smysl, tak sice může existovat význam, ale ten význam nemá vlastně smysl, takže neexistuje ani význam. No ano. Dalo by se to tak... Dalo by se to tak říct ano. Neexistuje vlastně význam. To je to, co řeknou, že ten smysl je jenom fuzovka. A navíc je relegován pouze do určitých významů. Takže...