Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Já trochu navážu na minulý pondělí, kdy jste hovořil o nepředmětné skutečnosti a snažil bych se ukázat takovou paralelu mezi tom nepředmětnou skutečností a přirozeným světem. A to asi v tom... Jestli můžu prosit vás o tom předpondělní metodě, tak jestli byste mohli podívat o něj trošku? Říct o co? U té nepředmětné skutečnosti se hovořilo o tom, že... Tak já zase na moment, já si to tady mám. Když hovoříme o nepředmětné skutečnosti, takže to celé je v podstatě konstrukce té nepředmětné skutečnosti. Ale také může dojít k tomu, že nás ta nepředmětná skutečnost může oslovovat. A to samooslovovat také ještě není v nepředmětné skutečnosti. Samo není v nepředmětné skutečnosti, ale oslovovuje nás nepředmětná skutečnost. Dost důležitá věc, která zde byla řečena, je taky v tom, že se nějakým způsobem ta nepředmětná skutečnost dává. A my buď na tu výzvu můžeme odpovědět, anebo nemusíme. To znamená, že my buď vůbec můžeme vědět o nějaké výzvě, anebo vůbec ani nemusíme vědět o té výzvě té nepředmětné skutečnosti. A když o nějaké výzvě víme, tak ještě zase může dojít k tomu, že buď můžeme správně odpovědět na tu výzvu, anebo reagovat, anebo nesprávně. To jsou možnosti, které v celém světě jsou. U toho přirozeného světa vidím takovou jistou podobnost v tom, že já bych tady řekl, že nějakým způsobem, když vypovídáme o přirozeném světě, tak celé to naše vypovídání je konstrukce přirozeného světa. A zase stejným způsobem s tím přirozeným světem se nějakým způsobem setkáváme. A to setkávání teda je zprostředkováno nějakým způsobem. To znamená, že tady bych chtěl říct, že ten přirozený svět taky se nějakým způsobem dává, stejně jako ta nepředmětná skutečnost. A my zase reagujeme na to dávání toho přirozeného světa stejně jako na to dávání té nepředmětné skutečnosti. A tak to je zase to, setkávání se není... Chci tady říct, že ten přirozený svět jistým způsobem je a je nezávislé na tom, jestli my na něj reagujeme nebo nereagujeme. To jisté dávám zatím do úvozovek, jakým způsobem teda je. A že tady ten přirozený svět se nějakým způsobem dává. To, že když potom o tom přirozeném světě vypovídáme, že to je konstrukce, to je jasné, ale teď jde právě o to... Když sám taky říkáte, že když my vypovídáme něco o přirozeném světě, takže prakticky, nebo Patočka tam má, že o studium přirozeného světa, takže jste právě říkal, že to je studium sebe. Ano, v podstatě o tom souhlasím. Protože my děláme, co my děláme, tak to je v podstatě konstrukce toho přirozeného světa. Když o něm nějakým způsobem vypovídáme, tak vypovídáme o konstrukci. Ale ten vztah, který navazujeme, nebo to setkání s tím přirozeným světem, není setkání s konstrukcí. Stejně tak jako u té nepředmětné skutečnosti. Jestli teda, to je tady jeden z takových momentů. Dobrý, to je téma. A teď je otázka, že jakým nebo prakticky k čemu my směřujeme. Jestli směřujeme k tomu, aby to naše vypovídání, nebo lépe řečno ta naše konstrukce toho přirozeného světa, nějakým způsobem odpovídala skutečnosti. Všem dokouští se teda některých faux pas hradiska fenomenologii, když mluvíte o přirozené světu, tak takhle fenomenologii o tom nemluvíte. Musíte pak říct, z jakého hradiska o tom takhle mluvíte. Ne, teď jsem myslel nás, když jsme v Loníne vypovídali, tak se právě rozebírala ta adekvátnost té vypovědi s tou skutečností. No a teď se právě nabízí to, co to tou skutečností teda je. Takže to je zvláštní vládní s tou fenomenologií. Já bych tedy ještě, jestli bych do toho mohl ještě zavést znova ten pondělek, já jsem se tady dost snažil, z začátku byste mi pak ukázal, že je to pojímově nedržitelné, nevím tedy, jestli ten problém, jako se vám stál, taky nedržitelný. Já měl vědomí, že s tím problémem jste souhlasili, protože jste to nakonec si sám říkal, vzadem ten nepředmět ten s kutečností. Když jsme mluvili o tom vodníkovi a o tom jevení se, že jistým způsobem se nám... Tam ten spor byl čistě o terminologii. Ano. Která sice s sebou nese konotace, který jsme chtěli mít pod kontrolou, ale právě proto ten spor vznikal. Byl to v podstatě spor o to, jakým způsobem to vypovíme, jak to dělat můžeme. Takže my bychom teda měli o tom předmětě, nebo u toho přirozeného světa, nějak sformulovat to, že je nějakým způsobem dám, a že se nám potom jeví, jako vodník. V druhém, že se může jevit jako vrba. To už je potom druhotná zážitost. Ale mě šlo o tu první fázi, jak té se zmocnit, jak ji uchopit. A to je ta fáze, že ten přirozený svět, nebo ta vrba, nebo jiné věci se nějakým způsobem dávají. A co to v podstatě dávání vůbec je? Protože na té další fázi, to znamená toho jevení. Problémy nebyly takové veliké. A možná, že při důkladnějším tom se objevili třeba stejně velké, ale jako v ten moment nebyly. Tak jestli tomu rozumeme, tak to je jako otázka. Potom po té povaze dávání se toho přirozeného světa, nebo případně po té povaze té skutečnosti, o které tady říkáš, že s ní je třeba ty konstrukce, řekněme naše, nebo ten náš, který odnačujeme jako konstrukce, soudnává. Mám tak, že o toho batočky, já jsem tady snad o tom se jednou nějak zmiňoval, že o ten vztah, nebo ten, nevím jestli jak to říct, nebo s tím přirozeným světem, řekněme naše, že ten přirozený svět se dává v jednání, tam je snad, nebo já teď nevím, jak to tam je, jo, ale... To určitě, jo. Tak to asi tohle je výlučnej způsob, ale jistě... No teď mě, ale říkám, ani nejde tolik o toho batočku, že můžeme se taky, že... Konec, koncu to neděláme kvůli batoči, samozřejmě. Samozřejmě, ale jako spíš kvůli nějakému problému, ne? O tom možná, ale aby ten problém byl jako dobře stanovený, tak se mně pořád zdá, že by asi bylo třeba, tím spíš, když teda se nechcem odvolávat na batočku a na teda to, co on označuje těmi slovy přirozený svět, tak aby ten problém byl jako lépe postavený, tak se mně zdá, že by ještě stálo za to teda říct, co právě teda do těmi slovy přirozený svět rozumíš ty, aby teda ta otázka vlastně vůbec asi byla nějak jako přesně podaná. Jo, když my stále tady hovoříme o tom, že jako bychom prostě jako přijímali všichni, že přirozený svět je něco, co se nám nějak dává, co nás prostě oslovuje, co jest nezávisné na tom, jak na něj reagujeme, jo, a není ale možná úplně jasný, jestliže teda nepřijímáme třeba, nebo dokonce asi nemáme úplně jasnou o tý teda po tom přirozeným světě označovaným patočkou, tak jak vlastně vůbec tu tvojí otázku chápat, když... No, jasně, já vím, že mně je to problém, který snad jsem, já nevím, jestli jsem udařil vyřešit, nebo ne, že... Ale, no, je to asi, já teda ten přirozený svět chápu, jako to, co se dává, jo? Všechno. No, všechno. Technika se taky dává, konstrukce techniky se taky dává. No, ano, ale ty se dávají už jinakým způsobem zase, že ne? No, teď musíte říct ne, co se dává, ale co se dává tak a tak. No, jasně, já jsem to dává, že jo, já jsem zvedal volbu nějakej termín, který by to nějak jako neutrálně mohl podat, že? Takže... Jo, to, co se dává a co se mi potom jeví, jo? To všechno jeví. No, já, no... No, já... Z této chvíli si můžeme pomoct s Patočkou, který tadyhle v tom čtvrtém díle, jo, v tý první věci, což je... Tělo. Tělo. Tělo společenství, jazyk, svět. Tak tam v té deváté kapitolce, která je nadepná... Devastá strana, která? 4.1.44. Tak tam v té rekapitulaci problematiky, nazývá to té rekapitulaci, že? A tam říká... Postavili jsme se na stanovisko fenomenologie, metodicky vypracované ústredem, a jeho následovníky z jména francouzských. A teď. Fenomenologie je filozofie, která zůstává, závodce chce zůstat, na půdě zkušeností. Na půdě toho, co se dá zakoušet jako originální reality. V tomto smyslu je fenomenologie filozofií konkrétně. Čili... Přirozený svět je to, co se nám dává jako originální reality. Bytelí z toho vyplývají. Můžeme s tím souhlasit? Já myslím, že to z toho teda nevyplývá. Já mám dojem, že tady je věc... Jistě, že existují nebo našli by se jako u Patočky nebo i u jiných fenomenologů takové tvrzení, že veškerá fenomenologie je fenomenologie přirazeného světa. Ale přesto by se mi ználo krátké spojení, když tady Patočka říká, že fenomenologie zůstává na půdě zkušenosti a právě teda prozkoumává veškeré zakoušení a zakoušení. Vůbec ne veškerém, to je jenom zakoušení té originální reality. Je možno zakoušet neoriginální reality. Je, ale právě teda i tohleto je pak předmětem zkoumání. A snadřeji menším, myslím, že by to Patočka spíš interpretoval takto, že teda ta originální realita je pouze jakýmsi cílem, ke kterému máme veškerou tu neoriginální danost, na které máme veškerou tu neoriginální danost jako převádět. Že teda v každém případě té originální danosti je tím cílem fenomenologa, teda přivést ten předmět, který se dává takto nepůvodně, neoriginálně k tomu původnímu dávání. Ale to je celkem jedno, ale... Jo, ale měl jsem zpět tady problém, který jsem taky posledně říkal, původní dávání. Původně dávat se může třeba dávat hliníček. Dává se stejně tak původně druhá světová válka. To už je pak větší studia samozřejmě. Pro mě původní dávání, že jo, protože oni opravdu většinu těch analýz, které provádí, tak provádějí na konkrétních věcech, jo. No, na takových... No ano, ale že to až vzdáleně potom stahují třeba nápojem v Evropě třeba, že jo. To by se muselo opravdu ukázat, ty analýzy jsou velmi rozmanitý, teda zejména právě analýz tam takových soucen povahy právě teda třeba ideální, jo. Je věnováno k té fenomenální teda nesmírně nová práce. Dobrá, jo, ale... Třeba poslední Husserová kniha je o krizi evropských věr. Ano. Což je spíš blíž té světové válce... Ano. ...než hliníčku. No, ale co to potom teda to originální dávání je? Je zahovořený originální dávání se krize evropských věr třeba. Jo. Nebo o originální dávání druhé světové války. Jo. Přece tady je dost podstatný rozstíl... Rozumím, ta fenomenologie, jinak by, kdyby tento cíl neměla, tak by, tak by o tom nehovořila, jo. A ten, ta otázka té originálity samozřejmě, nebo teda toho, co se jako česky teda sice často teda onechává to slovo originální, nebo možná nejlepší říkat původnost, aby to jako nezastavá, jo. Tak ta skutečně je teda jednou z těch základních otázek fenomenologie a vykládá se v té teorii evidence, že jo. To je prostě věc, kterou by se muselo analizovat. Tohle třeba, ten patočka, myslím, s tím úserlem jako moc nepolevizuje v té teorii evidence, jo. A to by se teda muselo přebrat s tou úserlou, protože vlastně ten patočka tolik nepíše. No, to je, to je, to je dobrý. Mně jde o to, že ten způsob, kterým se k tomu budeme dostávat, je, si myslím, podstatně jinej konkrétních věcí, jako u těch... Jo, to je právě zase tím objevem té fenomenologie. To si právě ten úserl a všichni ostatní líbují, že právě díky tomuhle tomu vlastně konečně fenomenologie vlastně aspoň teda jako trochu prostě po Brentánovi jako ale po teda tý prostě intencionální psychologii těch, těch teda Brentánovců, ale vlastně ti, kteří už měli teda tu samou myšlenku, tu fenomenologii jako přejímá, ale pokraj jako opravdu provádí, to je právě zkoumat ty rozmanité způsoby danosti pro rozmanitý regiony těch předmětů, jo. Pro prostě rozmanitý, rozmanitý typy předmětností, zkoumat, jakým způsobek oni se dávají a opravdu teda právě na základě tohodlec toho předvést ty rozmanitý způsoby té původní danosti pro různý... Ano, ale to chceš teda říct, že ta původní danost hrničku se stolkem bude jakoby stejná s původní daností té druhé stranávky. V čem stejná? Já jsem naopak říkal, že se zkoumají rozmanitý ty způsoby. No ano, ale rozmanitý způsoby dávání i toho hrničku se stolkem se můžou zkoumat, jo. Ta evidence říká Husserl je teda takový prožitek, němž to, co se dává, se dává jako ono sámo, jaké se prostě samodalnosti se někdy říká, jo. A zajisté v tomhlectvom teda, by se řeklo, je jedna i druhá původní danost, teda si podobná nebo stejná v tom smyslu teda, že se v obou případech dává ten předmět jako on sám. Ano, ještě moment. Tady bych měl jenom... Tady prakticky se dochází ke stejnému problému, jako je s tou nepředmětnou skutečností, jo. Když vy hovoříte o kontingenci nepředmětné skutečnosti, může docházet k něčom podobnému, kdy se hovoří o dávání, jo, že se věc dává sama o sobě, jo. Může i to dávání té věci být jakoby buď konstantní, jo, anebo je to dávání věci, tak to je nějakým způsobem kontingentní. Já vám věm, že ten problém se může zavést stejným způsobem sem. Jistě že. Ale s čím to souvisí teda? Já to teď převedu tvrdě na ten... Na tu naši problematiku těch pondělků. Řekněme, že v nějaký vesnici by nečtili noviny, neposlouchali rádio a hleděli si svýho. Žili takovým ideálním životem, aniž by věděli, co se ve světě děje. A najednou, jednoho krásného dne, skoro okolo stříhů prostřed léta, najednou v nejužší blízkosti vesnice, přes zrající obilí, to je trochu tomu chválený, řekněme, tam přejede dvanáct tanků. Oni v životě, řekněme ještě navíc, v životě ty tanky vůbec neviděli. No, tak jak se jim ten tank dává samozřejmě? To je šílená potvora, která se mnou jen objeví. A teď záleží na tom, co už vědí předem, jak se jim to věví. Buď se jim to věví jako dělavecká mašina nějaká, nebo se jim to věví jako tank, proč se to tam objevilo. Oni vědí, co to je tam, ale teď není válka, nebo aspoň nevědí, že je válka. Najednou je tam dvanáct tanků. No a zejména teda vůbec nemají páru, že třeba to je oslovození. No, tak, že to je součást těch dvanáct tanků, že je součást nějakého tažení, nějakého velkého. Třeba manéry, nebo nějaký oslovozující akce, o kterou žádali někteří. Tedy a co je ta skutečnost sama? Co je ta originární, nebo Husserl s oblibou teda neříká originel, když originér. Čili když tady říká Patočka originární, skutečně to slovo trošku může zavádět. A když by se řekl originární, jak Patočka taky někde jinde říká, že podle Husserla, tak už je nám jasno, že tedy nejde o žádnou originalitu, vímež o to, co se původně dává. No a teď tank je ovšem produkt techniky. Tank je plnej konstrukcí. Bez konstrukcí nemůže existovat. A on se dává i s těmi konstrukcemi, pokupitelně. No, záleží na tom, jak teda to slovo dává. Mně třeba se nedává s konstrukcemi, ale jenom s tím, co opravdu vidím. To, že zatím jest, možná nerozumím úplně přesně slovo konstrukce, ale zdá se mi, že to, že zatím, že například, já nevím, se tam hejbou ručičky třeba uvnitř, kdyby člověk viděl vevnitř, nebo když vidí venku, že se prostě hejbe tady ten pás. Tak, že zatím je jakási konstrukce. Řekněme teda teďka v tom doslovném smyslu toho prostě nabrhovatele a výrobce toho tanku, tak to vlastně, tahle ta konstrukce, ta mě se nedává. To bych vzároveň byl odborníkem na tvrdbu tanků. Pouze, je o to, co se dává. Jasně. Tady, nebo přesně, že je o to v dávání. Tak řekněme, člověku, který o tom nic neví, tomu se nedává ta konstrukce. A co se mu dává? Nějaká originární skutečnost. Avšak ta skutečnost v sobě tu konstrukci má, ať se dává nebo nedává. Tak originární skutečnost má tu konstrukci v sobě asi tak, jako má tu zadní stranu, kterou nevidí. Jasně. To je otázka právě tenhle. No má jí v sobě. To dávání se. Ne, ta skutečnost, řekněme. To, o čem bychom hovořili, jako o tom skutku jistoucým tánkov. Já myslím, že má v sobě nedávání se. Pro toho, kdo na to má příslušný... No. No. Příslušný cenzóriov. No. Čili, když mluvíme o tom dávání, tak už jsme na půl, aspoň jednou nohou na půl, je subjektivity. To určitě, no. O dávání a subjektivity. No to ne právě. To já bych popíral, že to dávání nemá se subjektivitou nic společného. To dávání v podstatě předchází tomu, než se mi ta věc nějakým způsobem jeví. To dávání je... To má to všem jiným smyslům. To pak se musíme domluvit, jakým smyslům. Možná... Tak točka, na toto nabízí dva pojmy. Možná bude šikovný zavést. Nabízení a dávání. Nabízení a moje otevřenost dohromady plodí dávání. Jestli to takhle přijmeme tyto slova. Možná je to jednodušší. Nabízení a moje otevřenost to plodí dávání. Jako v sámom tom případě, pravda, výzva pravdy, to je nabídka. Ano, ano. Čeho se mi nabízí, je v každém případě dva pojmy. A když ji neslyším, tak jsem to prostě nepřijal. Takže to se mně nedává. Ano, ano. Asi takhle. Tohle rozlišení je docela užitečný. Takže pokud mluvíme o dávání, tak ta konstrukce se nám všem dává. Tohu, kdo je teda tím konstruktérem, nebo kdo... No tak kam šáhá až ta subjektivita. Záleží na povaze subjektů, jak se věc dává. No tak ano, v tom, jak jsem to říkal, ano. Neboť já nejsem otevřen těm konstrukcím. Já prostě do nich nevidím. Já nejsem ten, který spatřiv tank, je schopen říci, že je to prostě typ takový a takový, že jak by byl ten, komu by se dávala ta jeho konstrukce. Nejsem schopen na případ tu konstrukci. A my můžeme říct něco jiného o tom návštěvní? Zdá se, že ano, protože aspoň příjemnějším, kdyby vedle mě stal opravdu ten konstruktér a řekli bychom, nebo máme aspoň dost dobré důvody si myslet, že obou se nám nabízí ten tank zhruba stejně, nehledě na nějaké prostě rozdíly jako toho úhlu pohledu a tak, tak on by, protože je otevřen i vůči teda těm prostě opravdu detailům prostě konstrukčním, nebo prostě tímhle s tím jako problémům, tak by prostě... To viděl. Se mu dávala i ta konstrukce za tím, co mě by se dával prostě takový obraz jako potvory, kde se točí spousta koleček, a já se v tom nevím. Jo, čiže můžeme toto přijímat. Já právě bych chtěl rozděšit dvojí dávání, nabízení teda, že? Ještě jedno. Jednak může být nabízení jenom ve sféře jako by vizualní, že? A pak může být nabízení se ve světě řeči, že? To jistě, to je rozdíl, ale obojí je nabízení. No ano, můžeme to přijímat, že? Takže nám obou, jo, se nabízí v tom světě jako by, v tom světě světla, nebo tak jinak, se nám nabízí jedná tatář věc, kterou prakticky bysme neměli vidět, bysme neměli vidět v nějakých podstatných rozdílech, že to vidět zase, jako co to uznamená, že? No, ale pak je to, že se nám taktéž nabízí ve světě řeči, že? A tam už se nám může nabízet ta věc úplně podstatně jiná každému, že? A to, když už ten druhý byl konstruktem, já ne. Jak to nabízet jinak? Dávat, dávat. Teda nabízí se stejně, že? No, jo, stejně. Ale je nám dává, ano, je nám dává na různě, no. Tak my jsme teď udělali důležitý krok k tomu, abychom se vyhnuli něčemu, čemu se teda fenomenologie vychýbá, abychom teda s ním mohli jít ještě kus dál, totiž mluvit o věci o sobě. To nabízení, to je nabízení nám. To se nabízí nám, že? Není žádné nabízení vůbec? No, to právě, že bych se stavěl určitě tomu, že je jistým způsobem nabízení vůbec, že. Ale jak o něm mluvit? No, že, to se prostě věce nabízí, jo. Věci se nabízí v tom, nebo tomu, stále se nabízí. No, to je právě to, jak jsem o tom hovořil, když je to nabízení konstantní, anebo nějakým způsobem optikantní. To je potom postup do nekonečná. Po jináči, jestliže z toho nabízení uděláte samostatnou skutečnost, bez ohledu na to, že to je nabízení nikomu, no tak tady máte novou věc. I to nabízení by se muselo nejdřív nabízet, jestli to přijmete, nebo ne. Tak by to bylo nabízení do nekonečná. No, možná ne. Je věc, že, a ta se nabízí. Ta se nabízí různými způsoby. Ta se nabízí buď ve světě světla, nebo ve světě řeči. Ta se ještě může nabízet daleko jinými způsoby, že. To je třeba jiný nabízení? To je jenom jiný světlo, nebo jiná řeč, ale nabízení je tam snad stejný. Proč tomu říkáme potom nabízení? No, tak nabízení stejný. No, je to nabízení vždycky úplně v jiné sféře, jakoby. No, jiná sféra, to připustím, ale protože to je jiné nabízení. Ne, ne, ne, tak to jiné nabízení, že jo, to je nesmysl, no, tvrdit o tom, protože pak bych tomu dával jiné pojmy. Rozumím, a teď je o to, když tady máte teda věc, o který teda fenomenologii radši nebudem mluvit, teda v tomhle smyslu, a ta věc se nabízí našemu přístupu, našemu, naší percepci, no, tak pak to nabízení buď je už nějakým způsobem ve vztahu k nám, a nebo není. Pokud není, tak z toho máte věc druhého řádu. A ta věc se pak bude muset, ponadže zase něčím sama o sobě, bez vztahu ke komu, ta se bude muset zase nabízet někomu, aby to nabízení, ne už tu věc, ale to nabízení první, aby nějakým způsobem percepovalo. Zkuste to aplikovat třeba na takovým banálním příkladě, dejme tomu třeba sirečku, že jo, který se teda, ať máme zavřený učení, původ zavřený, a nabízejí zcela specificky, jako vůni, že jo, určitou. Vůni. No, sprady, tedy. Ale, jako, teď zkuste na tom závěru, že to, co jste teď řel, na tomhle příkladě vysvobozeně, jestli byste to nabrali? No, tak řekněme, že my si objektivujeme teď, filofermologicky nepřípustně, že to je konstrukce, ale pro tento případ si to udělejme, objektivujeme si ten smrad, jako uvolňováním určitého typu molekul ze syrečku. Ano. Tak toto uvolňování je objektivní záležitost, nezávisle na tom, jestli to někdo pozoruje, nebo ne. Ano, ale zcela... Čili ty molekuly jsou tady nabídkou k vychutnání té vůně. Ale jsou zcela specifickou součástí k těch syrečků, nebo těch se nedají nějakým způsobem oddělit, jako nějaká teda druhá věc, nebo věc druhýho řadu? No tak... Vůně asi jestli něco jiného. Jakým způsobem jsou součástí, to je těžko říct, zase objektivně za to, kdyby byly součástí syrečku a neoddělili se od ní, tak nic necítíme. My to cítíme jenom díky tomu, že se oddělejí. Za druhé, třeba, když máš dva syrečky vedle sebe a přijdeš tam a o něj tak poznáš, který o ní... Jo, kdyby byly součástí, tak bys věděl, že prostě je to, jako patří to k jednomu nebo k druhému. Ale mě šlo o to tady, že teď musíme tu vůni taky... Řekněme, že to by byla ta nabídka, že ji objektivujeme nutně, poněkud nezávisel na to, že si někdo čukla nebo nečuká. A když to takto objektivujeme, tak sice ty molekuly toho smradu jsou nabídkou toho syrečku, ale ta nabídka sama je opět něčím jako syreček. To je ta otevřenost. No tady žádnou otevřenost není. Jedině tak, že ty molekuly jsou k dispozici příslušným sliznicím. Pokud jsou normální, to je ta otevřenost. Každé sliznici, na to zařízené, jsou ty molekuly otevřené. Dávají se k dispozici. Na teď tady může být sliznice, která na to zařízená. Není nebo, která je vadná. Takže člověk, který nemá čuch, tak prostě to necení. To je zase ten nedostatek subjektní odpovědi, tedy ty slizničky se pak nedávají v té unii. Víš, nabízejí pouze. No ale teď, ten můj argument je tento, když teda ta nabídka má být nezávislá na jakémkoliv subjektu, no tak pak musí být objektivovatelná naprosto stejně jako ta věc sama, která se nabízí. Čili tady máme druhou věc. No a o tý věci druhý platí, že se opět musí nabídnout, jinak prostě je nemůžeme zaregistrovat. A tak dále, takže prostě my bychom si z toho nabízení nedostali vůbec k žádnému percepcí. Čili my to nemůžeme takhle udělat. Nemůžeme naprosto objektivovat nabídku. Čili v našem případě teda tím opravuju celou interpretaci dosávaní, že v našem případě nemůžeme ty molekuly považovat za nabídku. Jo? Ta nabídka je něco jiného, než aby to bylo možné takto objektivovat na ty molekuly, které se uvolňují z toho svědčka. Prostě to nemá se, tam bychom si dostali vůbec prospoil. Míní se pořád nabídka věci. Nabídka toho svědčka. Nemíní se nějaká abstraktní nabídka, že? Ale míní se nabídka věci. Jistě. To znamená, že je zde věc, a je zde potom ještě nabízení se té věci. A pak je zde moje otevřenost. A to jde o to, že to nabízení nemůže být bez vztahu k subjektu. Subjektu, k věci, jasný. Ale k subjektu. Vy jste toto popíral, celý ten argument byl vystaven teď. Proto? Jako námětka proti tomu, co jste chtěl? Když já tam furt nevidím ten nekonečný regres, který mu tam teda dojde. Ještě jedno. Ty molekuly jsou další. Je to kus z toho syrečku. A furt je to ještě objektivní věc, která se zastaví. To není nějaký kus syrečku. Co? To není kus syrečku. Pocházejí z toho syrečku. No to ne. Tak když já vidím, dejme tomu, se mě nabízí vrba, nějakým způsobem. Ale počkejte. První náš model, který potom jsem popřel, ale ten argument přece v tom je, pokud budete tu nabídku považovat za skutečnou bez vztahu k jakémukoli subjektu, tak ta nabídka v podstatě má stejný charakter jako ta věc sama, která se nabízí. Jestli má stejnej, nebo jste říkal podobnej, stejnej charakter jako ta věc sama. To už je pro mě otázka potom. Jo? Ale mě je o tom... Jakým způsobem ta nabídka se stane nabídkou pro vás? No, že já budu otevřený pro tu nabídku. No to už bude ta nost. A kde je ta nabídka? Ve chvíli, kdy vy se otevřete a vemete to... Když já jsem otevřenej a je zde nabídka... Tak je tady danost. A co to je ta nabídka, než se otevřete? Ta nabídka je však nabídkou. No, tak vám říkám, že když je nabídkou, tak je pak nabídkou stejnou, stejného trů, skutečností, jako je ten sjereček samej. To je jako je ta věc, která se nabízí. Jaký je rozdíl pak mezi věcí, která se nabízí a touto nabídkou? Jiné myšlení. Alež to asi myslí tak, že vemte si sebe, třeba jako ten subjekt, jako určitý třeba dům a tu nabídku jako sluneční svět, který ta neustále jako svítí a vy prostě akorát otevřete to okno a teď ten svět prostě vnikne do té místnosti. Dobře, a ta místnost o všem tam o tom nic neví. A to nepřijíma. Tam je jenom okno. To bychom museli ty papersky dávat z té místnosti. V tom smyslu, v jakém my hovoříme o dávání při nějakém zakoušení. My zde hovoříme o dávání, celý ten problém vznikl od nějakého dávání. Říkali jsme, že jestli že my zakoušíme něco, tak toho říkáme, že se nám to dává. Takhle, to snad takto to slovo dává. To slepcovi se nemůže dávat, kdyby něčeho přepadlo. A té místnosti nebo tomu slepcovi se to světlo nebude dávat. Ne světlo, ale... No tak světlo dávat to už je problém. To spíš ten hrniček se nemůže dávat. Já myslím tohleto. Slepcovi se hrniček dávat nebude. Protože to se nemůže... Ne, to je zjev hrničku jako vizuálně. Ano, samozřejmě. Zatím míním tohleto dovinu toho dávání. Myslím, dávání ve světle světla. Může se mu hrniček dávat ve světle řeči. To už je zase jiná sféra. Ale v téhle sféře se hrniček nedává. Protože on se nemůže otevřít tomu nabízení. Nabízení? Ano. A nabízí se mu? Nabízí. Já se domnívám, že nevidím ten protiarkumen vůči tomu, když já řeknu, že se ta věc nabízí. A je zde danost mého otevření. Takže mně se potom nějakým způsobem ta věc může dávat. Tak vy pochybnujete vůbec smysl toho rozdělení mezi nabízením a dáváním. Nejdřív jak jste s tímto směrem šel a my jsme vám vyšli díky téme kolegovi v stříc, že jsme rozlišili popatočkovskou mezi nabízením a dáváním. A teď vy ovšem trváte na tom, že vlastně to nabízení k ničemu nepotřebujeme. To je jenom slovní záležitost. Jestliže se ta věc nabízí bez ohledu na jakýkoliv subjekt, to znamená, že to nabízení patří k té věci. Že tady je součástí té věci a je to nezávislí na čímkoliv jiným. Prostě k povaze věci patří, že se nabízí. Může se ta věc nenabízet? Když zde nebude světlo, tak se v této sféře nabízet nebude. Když není to světlo, tak se vám stejně nabízí, pokud se na ně šáhnete. Ale může se vám nenabízet? Pokud svítí světlo se nabízí. To jsou ty další podmínky, které mají charakter objektivní. V skutečnosti pro tu věc nerozhodující. Čili je to prakticky stejný, jako kdyby byly subjektivní. Já bych s těmi souhlasil, že jsou to věci, které jsou pro tu věc nepodstatné. To ne, ale bez nich ta věc by zase strácela na nějaké světlo. Já si myslím, že by strácela. Když by to světlo nebylo, tak ta věc by strácela něco ze sebe. Já nechci připustit, že to je věc o sobě. To je věc o sobě. To je docela jiná. Takže vy nechcete. Já jsem právě vám namítal, že vybočujete zmezi fenomenologie právě proto, že tam mluvíte jako kdyby šlovou věc o sebe. No a tak teda v tom případě, co je ta věc? To je první konstitutivní. To světlo je konstitutivní pro věc? No jistě, no ale je spolukonstitutivní světlo pro věc? Já si myslím, že jo. No protože je takovýmto způsobem to věc o sobě. To, co třeba říká Weiner, je říkat, že nic nelze chápat jako izolovat. Všechno má nejužší, vzdálenější a nejširší kontexty. A že prostě izolovat něco, jako kdyby toho ostatního nebylo, že nelze. Čili pak v tom případě je jasný, že nejenom světlo je spolukonstitutivní, ale vůbec celý svět je konstitutivní pro každou jednotlivou věc. No celý svět vždycky, jakože když jsme u toho patročí, tak budeme hovořit o světě. Protože to má jenom světlo. Gravitace taky. Ano, ale to zase netvoří celý svět. Tak třeba támhle ten Afričan někde v Kenii nebo kde, tak jako si myslím, že... Ten Afričan není celé světlo, to zas už izoluje ty Afričana. Ale celý svět se nějakým způsobem podílí na konstituci každé jednotlivé věc. Pokud řeknete tohle, tak máte pravdu. Ale pokud tohle to nechcete říct a myslíte něco jiného, tak nemáte pravdu. Já bych ten svět zůšel jen na osvětí té věci. No věc nemá žádný osvětí. Jen subjekt může mi to světit. Živá bytost například může mi osvětit. Hrniček nemá osvětí. No tak děláme tyto... Ten svět se může osvětit. No tak děláme tyto... Ten svět se mně zdá být moc širokej. Ale nejsem schopen poradnit proti... Já bych chtěl totiž také to slovo konstituovat, že možná se tady užívá taky v trochu jiném smyslu, což možná teda další jako matoucí, než jak se užívá obvykle v té fenomenologii. Prostě tam by se... tam by ty konstitutivní momenty by jsou snad jako spíše prostě nějaký momenty toho zakoušení toho hrniče. Takže bychom nehovořili o tom, že prostě může i konstitutivní nějaké vztahnosti k něčemu ve světě... Já jsem ale v prvé řadě měl na mysli ty momenty jako je to světlo... No počkej, ale světlo je taky věc ve světě. Věc je samozřejmě trošku nešikovný slovo, ale teda světlo není... nebo teda museli bychom se dohodnout na míniš světlo zakoušené, světlo jako momentkostě té zkušeností, což je pro tu konstituci věcí... Já jsem ještě světlo nevěděl. Jo? Co teda vůbec můžete vidět? Ale já bych spíš řekl, že světlo nevidím. Neuvědomujete, že vidíte světlo. Vy máte dojem, že vidíte to, ale vidíte de facto světlo. Což by fenomenologie nepřipustila, dobře? No jo, ale musíme se tedy... že jo? Budeme tady fenomenovat, vyzovat, nebo teda budeme mluvit všeobecně, že? No, v téhle věci já mám dojem, že fenomenologie je neakceptovatelná, nebo nedržitelná, že? Jasně, ale je třeba se v každém případě dohodnout prostě teda o čemu... V jakém smyslu mluvíme? Tak já jsem teda jenom chtěl pokázat na to, že ten problém s tím, že teda na tý konstituci věci, nebo kterýkoli třeba jsou, snad třeba zákroje dávanýho, se podílí celý svět, je teda prostě... jistě je to pochopitelný v nějakých těch kontextech, snad teda třeba to vajte dát tak, ale že to je teda jinej způsob hovoření o konstituci, než teda, který možná má navysvětlnout alež, a že tam právě ta konstituce, tak jaký zkoumá fenomenologie, že teda zkoumá tu konstituci ve vztahu teda k těm, tomu prožívání samotným, no, k jakýmsi momentům toho prožívání, který teda se jeví jako konstitutivní vzhledem k tomu prožívanému, jo, a to by byl teda druhý pojem, a je třeba... A to je potom jako ze subjektivizování spíš, to je věc, když se hovoří o této konstituci, jo? Ze subjektivizování, no, to není ze subjektivizování. No, když se to redukuje na prožívání, to je společný pro všechny, čili to není pro každého jinak. Jo, jo, jo. No, ale tím pádem by ta fenomenologie, by do toho měla zahrnout to světlo, jo? No. Jako spolu konstitu... ... ... ... ... ... ... Tak tu když řekneme, je světlo, je tma, to je slušenost? Ano, to je veľmi dobré. Takhle v tomhlecom smyslu, jo, ale to je právě to zapoušení. Jo, to je ale to se, pokud vím Aleš, říká, že ho nikdy nevidí, to znamená, To je právě, že kombinuje dvě roviny, že jo? To je rovina vědecké konstrukce, to jsou ty fotony. Pokud to připustíme, no tak pak o všem světlo vidíme. Podívat, dokonce nevidíme nic jiného, všechno ostatní konstruujeme. My vidíme jenom fotony. Reagujeme jenom na fotony, na žádnou věc nereagujeme. Všechny věci, všechny věci.

====================
s1.flac
====================
Úplně jinak. Když nemůže být nezávislý, když není tam třeba třeba třeba třeba třeba třeba třeba třeba třeba třeba třeba třeba třeba třeba Když není tam co, když není tam co, by se nabízelo. No ale ještě pak... My jsme dost dlouho tady přece debatovali o tom, že tam může být, tam můžeme chápat něco jako nabízení nezávisle na tom, komu se nabízí. A zdá se mně, že když se začne hovořit o nabízení, jako o slunečních patrstcích z těch prostě lámaných kapičkami vody. Takže tehdy se dostanou právě na tuto pozici. Na tu pozici, kde máme řeč o nějakém nabízení odděleným od... Vůbec ne. Ne? Vůbec ne. Především pokud se to nabízí nám, a pokud jsme my v tomto století a v této společnosti, tak pochopitelně se to nabízí nám jakožto vědoucím, vyučením a tak dále. Takže to patří k nám, co víme a nevnímáme. To patří k nám. A nabízí se nám to teda v tom smyslu, že tady fakticky slunce za spolupráci kapiček se nám nabízí a my to dáme dohromady s tím, co se nám jelí, co se nám dává jako by důhá. A my z toho usoudíme, že ve skutečnosti v důze se nám dává slunce a kapičky. Dává. Takže pochopitelně k tomuto dávání a to je další věc, námítka fenomenologická by byla, že do toho dávání zapojuju, co víme. Jenomže já tvrdím, že neexistuje žádné dávání člověku, do kterého by nebylo zapojeno to, co víme. Čili tím tuto námítku věku. Ale já jsem možná tuto námítku ani nechtěl říct, dokonce mám v tom druhé věci, které opravdu se vydá, že se prostě rozcházíme, ale že to je prostě ne věc jako na analýzu mezi dáma, ale opravdu teda na nějakej asi rozsáhlej spor. Já nemám dojem z fenomenologie, že by právě tuto námítku chtěla plást. Já mám dojem, že právě už tím, že teda je řeč, řekněme, o tom, co jsem tady, který dneska je nazván třeba tomu otevřeností, tak už právě tímhle s tím, že je připouštěno, že to dávání je teda jakýsi děj prostě složitej v jeho struktuře, má své místo právě něco takového, že o čemu teda v těch analýzách toho časového jednoduchý se teda říká totence a co pak třeba ten heidel, kdo už jako dost často třeba nazývá pak to otevřeností, i patočka jako obykle teda prostě, nebo nebo nějakého předbíhání, že jo, prostě tyhle si terminy, které teda k tomu jako patří. A co samozřejmě je, to myslím, že by žádnej fenomenolog prostě nepopřel, co prostě je teda formováno naší zkušeností, jo, těmi našimi prostředními znalostmi, vědomostmi atd. A tohleto, že teda k jevení jako takovýmu nezbytně patří, jo. Ale proč se pak mluví o bezprostřední zkušenosti? No a teďka. Bezprostřední zkušenosti je zvláštní slovo. Já mám tam dokonce, že teda zrovna bezprostřední zkušenosti, takhle myslím, že to ani jako fenomenologové obvykle neříkají. A oni teda říkají o tý, o tý teda... Fatočka to má v řadě. Může to, když tak teda se k tomu... No jistě, ale už v nějakém jako kontextu prostě rozlišující, musí to vyložit, jo. Není to rozhodně asi nějakej, nějakej úplně pojem jako základní, jo. Jistě, že prostě v kontextu je možný to užít, ale zdá se mně teda, že prostě nepochybně userl, v jistým slivom období, teda kladl velkej důraz na to, že je, jo, nějaká taková danost, řekněm, absolutní, jo, danost, danost, jak se to taky někdy říká, prostě já s tím pojem nemám plany, ale danost prostě naniž, jako vůčinniš prostě tými předchozí nějaký znalosti, nějaký to akriory, prostě není jako němežitýho danost, danost. To speciálně má, no jestli teda ty danosti toho vědomí, protože prostě ty immanentní, immanentní danosti. A tohleto je teda patočkou všade, kde se s tím, kdo potká, kritizováno. A i teda mnohými těmi, jako ostatními fenomenologií. Jestli je kritizováno od jisté doby, po válce? Nevím, jestli je to v přirození světa. Už tý první verzi přirozeního světa. Už to tam je, jo. A dokonce zdá se mně, že ten patočka právě, teda tuhleto zvojí verzi fenomenologie, jakoby odvozoval od toho, teda od tý ústní nauky a od těch pozdnějších prací úsedlenejch z těch třicátých, letže totiž úsedl sám vlastně. Rozhodně na to už neklade teda ten důraz, který na to kladl ve starších spisech. V těch spisech teda, už v kartezijanských medizacích to opouští, a v krizi teda, že na to neklade důraz už vůbec, jo. To někde patočka má o těch, kteří jsou důvodných se státě důvodců a nějak tu jako historii toho úsedla samotnýho, mála podanou a zdá se mně teda, že tohleto možná opustil už sám úsedl. Do jaký míry prostě to reflektoval a do jaký míry se toho teda veřejně prostě zřeknul, to je otázka. Nicméně zdá se, že patočkou v dojem byl, že už to opustil sám úsedl. Na každý pát to teda opustili skoro všichni fenomenologové jako teda úsedlově prostě pokračovatele a zejména právě teda tím pojetím, že od té historičnosti, který pak teda jak patočka, tak asi teda pod tím Heideggerovým dojem, nicméně ten úsedl taky asi pod Heideggerovým dojem se k tomu teda taky obrací, jo. Totiž, že právě i ten úsedl a v tom prostě v tom těch obtížných problematikách, do kterých se pak úsedl pozní pouští, těch problematikách, těch takzvaných pasivních geneze, jo. Toho, toho, že právě... Je to, myslím, nejpřesnější z tohleto, to je popsaný ten patočkův postoj k tomuhletstvomu v té sedmí kapitole toho úvodu do úsedlových fenomenologií o vnitřním vědomí času, kde právě říká, jak ten úsedl ve snaze nalézt tuto absolutní danost. To, co se právě prostě skutečně jenom dává a nějak my teda se jako nepodílíme na tom dávání, jo. Na nabízení třeba je lepší, ne? Ne, v tomto případě na tom dávání. Na nabízení se nemusíme ani obvykle prostě podílet v tom smyslu nějakého aktivního podílu, jo. My jsme tam přítomní jako nějaké... Jo, aha, tak ještě nevím, jestli už to dávání, že je bez našeho nějakého... No, že prostě se nám dává něco, co my... Našich? No, co my právě prostě... Jak znala to formulace, myslím teda, panu doktora, že prostě by ta fenomenově hledala nějakou tu rovinární danost, kde právě to dáváné, to, co se dává, prostě by nebylo podmíněno mými předchozími znaučkami. Žádný interne se by se tam nepohrál. Jo, tak jak ten úsedl právě teda na té cestě za touhle absolutní daností v těch analýzách toho časového vědomí prostě Troskota, jo. To tam skutečně, to by když tak mohl teda někdy povědět. To je výborný, to je ten témat pro vás. Tak, tak. Tomu schválíme hned pohled. Tak, ale je to teda z těch, jako, hrozitářských textů, no ale... No nevadí, řekněte nám to předem, my se pokusíme... Je to v té sedmé kapitole, těsně před těma, jako, třema težkama, kterýma tam Patočka odměruje tu svoji, svoji prostě, ty svoje poznánky k tomu, říklo, to je teda to, co vyšlo na pokračování ve filozofským časoví a potom jako skriptum, jo. Doufám, že je to teda sedmá nebo šestá kapitola, ale je to tam o tom časovým národům. No něco tady z toho dělá, všem, to jde o to, to není těm nic řečeno, že tady jde o to, co chce tady... Co chce tady pan kolega. To uvidíme. A zdá se mně teda právě, že ti fenomenologové, tak jak prostě dneska jako vpůsobí, takže skutečně teda od toho, toho mínění, které teda proti něm už vy jako kladete tu námětku, nebo který teda odpopíráte, tak, že oni od něj takové ustupují. Že teda právě ta historyčnost, jak na ní klade teda důraz Heideggera a pozdní, teda Husserl pak taky, že má především ten smysl právě teda rozumění tomu, že ta otevřenost je čímsi historicky podmíněným a jako ne je teda absolutním, že je právě teda proměná a tomu právě teda pak oni říkají teda... Znamená to tedy, že přirozený svět je v různých historických chvílích různý? Ano, takhle to patočkalo hodně dost lepší. Výborně. To je, to je, prosím, to je all right, ale proč teda v tom jednom z posledních textů, která ne, ještě pak jsou další, ale v tom doslovu přirozenému světu nám mluví o tom najivním? Co to je? To je problém, jo. Já vím, že já bych teďka teda to jako nebyl schopný říct. Tak se tam zapojí. Ale tady bych měl jedinou námítku vůči tomu a to je zase v tom, že přirozený svět jako konstrukce se samozřejmě historicky mění, ale přirozený svět, který se nabízí, se nemění. No, to je právě. Jenomže přirozený svět žádné není, to je jenom konstrukce. Tvrdým jenom. Tak to... No, a tak jak je vůbec možné, že se mi dává tady nějaké hrinčeká a pak se mi znovu dává, tak co se mi to dává? Se mi dává konstrukce. Ale ne, jenomže to, co se vám dává, tam je spolukonstitulováno věcí i konstrukcí. Ano. Z vaší strany. Prostě, vy jste v tom účasten a jste v tom účasten ne jenom jako percepující, také jako reflektující. Ano. Ale to, co se napízí, není konstrukce. No, pochopitelně. Může se takto napízet konstrukce. Pak mohou hovořit o ječem, co se napízí, a to mohou nazvat právě tím přirozeným světem. A to není konstrukce. No dobře, ale to můžete tak nazvat, pochopitelně, ale pak je pro každýho jinej. To napízení není jiné. Jak to, že ne? Jestli že připustíte, že to se historicky mění, tak se to musí nutně měnit i od člověka k člověku. Co se historicky mění? Ta konstrukce. A ne. Ta konstrukce samozřejmě se mění. Totiž přirozený svět se vyměňuje. Konstrukce se může měnit, ta se vyměňuje. Ale jde o to, že já se domnívám, že ten přirozený svět jako konstrukce, ten se vyměňuje. Ale přirozený svět jako nekonstrukce se nemění. No to právě se ukazoval na tom hrničku. Vždyť jsem sám přiznal, že to, co se mi dává, to, co se nabízí, není konstrukce. A já hovořím o tom, co se nabízí, jako o tom přirozeném světě. A to není konstrukce. Dobře, ale to je naprosto vymyšlený, co říkáte, a to je právě ta konstrukce, proti které namítám, to je proti zkušenosti. Fakticky. Co to je hrniček? Jestli myslíte na to, co to je pro fyzikální, chemické, a já nevím, jaký popis, tak je to konstrukce. A pokud myslíte, že to je něco, z čeho můžete pít, tak je to zesubjektivizovaný právě, že to je něco, co má určitý smysl ve vašem osvětí, ve světě, v kterém žijete, v tom úzkém světě, ne v tom objektivizovaném světě vůbec. Mně se nedává. Ten hrniček, pokud by přistoupila bytost, která nejí a nepije, tak by nechápala, pokud by neviděla, co s ním kdo dělá, tak by nechápala, co je hrniček. A co tedy je to, co je nezávislé, co je pro všecky stejný? Co to je? Když potom začnu vypobydat, tak už dělám konstrukce. Ale toto nejde. Co to je na tom hrničku? Jak je ten hrniček součástí přirozeného světa, když tam nepustíte ani konstrukce, ani to, že já to piju? Tak co z toho zbýde, z toho hrničku? Vůbec nic. Tam nezbýde nic. Protože vy jste ten lidský význam odfiltroval a ten objektivizovaný fyzikálně chemický význam jste odfiltroval také. Co ještě zbýde? Ale já když ten hrniček uchopím do ruky, tak já neuchopuji konstrukci. Ale já uchopuji něco, co se mně nabízí, abych já to třeba uchopil. Nebo se mi to nabízí tak, abych to viděl. Tak to je fakt ten význam, který pan doktor říkal. Ten význam teda, řekněme, toho příročního soucnavkoho. Ale nemusí to být jenom jako příroční soucnávko, já se na to můžu jenom dívat. On se mi to nabízí. No jistě, díváte se, ale to není, že příročně nemusíte uchopit do ruky. Ale jde o to, že to je význam pro vás. Význam to už je samozřejmě jenom pro mě. No ne, ale ten hrniček prostě nic jiného není. Než buď je to ten význam pro vás, a nebo je to to, co popisuje objektivně věda. Co ještě jinýho tomu, že tady... Pane predanek, takovýto moment. Já nebudu říkat hrniček, ale já budu říkat něco. Protože když už řeknu hrniček, tak už je to spojeno s tím, že teda se z toho dá pít a tak dále. Ale já budu hovořit o tom, že se něco nabízí mně. Že já potom... To je slovní řešení. To je slovní řešení. To, že o tom hovořím jako o hrničku, to už je otázka... Hovoříte. Já se vás ptám, co z toho hrničku zbyde, když odfiltrujete ten antropický... tu antropickou složku a když odfiltrujete také tu objektivizovanou složku fyzikální chemickou, nebo tak nějak. Co z toho zbyde? Ale kde já provádím tunel z tu redukci? Když jste řek, že ten přirozený svět tady je nezávislé stejný pro všecky. A to ostatně to lze dokumentovat i v nábočky. Ano, já se domnívám, že to tak je. No tak co je na tom hrničku stejný pro všecky? Když odfiltrujete to, co je tam pro vás speciálně, co je tam jenom pro lidi, eventuálně pro lidi určité kultivovanosti, určité civilizace a co je tam pro nižší zvířata a takový dál. A co je tam pro objektivizující vědu? Když tohle to odfiltrujete, aby to bylo stejný pro všecky, to znamená nezávislé na vše. Tak co tam ještě zbytek? No to je otázka potom celé nové analýzy. No počkejte, jaký pak, stačí naznačit jenom směr, nemusíte to provádět v celé knize, ale stačí naznačit, já tvrdím, že nic. To ne. Když odfiltrujete to, co o tom říká konstruující a objektivizující moderní a matematizující moderní věda a když odfiltrujete to, co to je v tom subjektivitě. Váš úhodní příklad s tankama, lidi, kteří v životě tanka nevěděli, že uvidí tank, ten se jim nějakým způsobem dává, že? A tam máme odfiltrovány všechny tyhle směry. Ale dobře, to se jim dává, protože to jsme nechali stranou. Jde o to, co je tank pro všecky stejně, ať vědí, nevědí, pro psy a tak dále, že? Stejně, to je s nezávislím na tom, jestli je to pes nebo tankován nebo voják. Co tam to je? A když ještě zároveň odstraníte všechno, co o tom mluví. Podívejte se, tady je otázka, jestli lze hovořit, jestli je to pro všechny stejně. No, když říkáte, že ten přírodní přirozený svět... Pro všechny stejně, ale ten přirozený svět se všem nabízí. Kerejs, přirozený svět. Přirozený svět jako nekonstrukce, se všem nabízí stejně. Co to je ten přirozený svět nekonstrukce? To je vaše konstrukce. Čili je to konstrukce, přirozený svět nekonstrukce... Podívejte se, když já o něm chci vypovídat něco, tak musím mít nějakou konstrukci přirozeného světa, ale já zatím jenom hovořím na základě té skutečnosti... Na jakou zkušenost se můžete odvolat, když chcete konstruovat ten přirozený svět? Když říkám, že to je konstrukce, tak říkám, že to je jenom konstrukce. Ne, že samozřejmě, když o tom mluvíme, tak že musíme... Já se dozvívám, že té konstrukci odpovídá něco, co není konstrukce. No dobře, tak ukažte, na základě čeho teda můžete něco takový odpovědět. No tak, že jo, se mi nějakým způsobem dává ten hrníček, já odejdu, vrátím se a dává se... Jak se vám dává? To mluvíte obecně. Poukažte na to. Jak se vám dává jinak, než fyzická výška... Já řeknu, že něco se mi zde dává jako hrníček, pak se vrátím a dává se mi to stejně zase jako hrníček, který se mi dává předtím. Tak to něco je pro mě ten přirozený svět, co se nabízí. To, co se nabízí... Ale to není přirozený svět. To, co se vám dává, je hrníček, s kterýho se dá pít. To není žádný přirozený svět. Ano, to já neříkám, že je přirozený. Já říkám, to, co se nabízí, to něco, je přirozený svět. A to, co se dává, je hrníček. O tom do týdny se nemůžu říct, že... No a o tom ne taky ne. No zatím třeba, že... Ne, to je principiálně nemůžete. To je prostě hypostáze a ještě navíc nevyplněná. No, myslím, že je to jako tím směrem. Já si taky tak trochu domnívám, že o té věci, která se nabízí, a nabízí se teda skrz nebo prostřednictvím nějaké té funkce, tak o té věci... Nevím, jestli budu něco schopen říct. Ale jsem schopen potom vypovídat o té věci, která se nabízí skrz nějakou tu funkci prostředkující. Ale o samotné věci, to asi bude tak. Věc o sobě nějak. Které se potom... Bez toho nabízení o té věci vůbec nic říct nemůžu. Ta věc vždycky v prvé řadě musí nabízení. Ani o nabízení potom nemůžete říct? O nabízení ne, ale o té věci, která se nabízí... Dokud se vám to nedá. Ano, dokud se mi to nedá, tak ani o tom nabízení té věci nemůžu říct. Samozřejmě. To je z konstrukce, že musíme ještě předpokládat nějaký nabízení rozdílný od... Čili tam platí logika. Tam nemůžete se odvozovat na slušenost. Slušenost vám dává jenom to, co se dává. Ano, mám nějakou slušenost a logicky z toho odvodím. To je přesně tak, čili tam platí logika. Ano. A nemůžete si vymyšlet tak, aby to bylo v rozporu s logikou. Jo, ale... A právě na základě toho bych se domníval, že by potom se mohlo hovořit o přirozeném světě. Vypadá to tak, že by ten přirozený svět byl potom jakoby... Tak to, ten přirozený svět by se mohl zredukovat na dvojí. Buď na ten svět jakoby sám o sobě, anebo o ten svět, který se nabízí. No, tak ten první případ je nesmírný, protože proč pak mluvit o přirozeném světě? Ano. Takže se vezme ta druhá možnost, to znamená, že to je ten svět, který se nabízí pomocí těch procedujících funkcí. No, a protože o tom nic nevíme, to je naše konstrukce, že se nabízí, o tom můžeme vědět, když se dává. Ano, ano. Takže my vlastně mluvíme o světě, který se nabízí, jenom tak, že usuzujeme z toho, co se nám dává. Ano, ano. No, a to znamená, co se nám dává? Dává se nám přirozený svět? Pak ale se dává každému jiná. A v každý době jiná. Ano. Čili žádný důvod pro předpoklad, že to, co se dává každému jinak, ve skutečnosti je jedno nebo jiná. Ano. Aspoň ne teda v této rovině uvažování. Jo. Něco jiného je v antice tam... Vy jste mně před chvílí řekl, že celý tento pochod je zavržený na jednak, že musím mít nějakou zkušenost s tím a vždycky z toho potom odvodím takovou věc. To je tady... Tak to pojďte. Já vám řeknu, že to je konstrukce. Konstrukce je to, co se mi dává. A nikoli přirozený svět. Ano, konstrukce je to, co se mi dává. A já z toho dávání a ze zkušeností dávání toho světa ususuji na to, že i když se mi to nedává, to je přirozený svět, který se nějakým způsobem nabízí. Dobře, no a pak to musí podlehat teda logické kontrole a kritice, že na tom to nemůže odstát. Pak teda jste na tom stejně, jak o tom byla tradiční metafyzika, která konstruovala modely, tak vy podobně takhle vy konstruujete model přirozeného světa. To můžete, logicky. Ano. Ale na čem založíte své tvrdzení, že ten přirozený svět skutečně je? Jste na tom úplně stejně, jako ty středověký ty, který říkali, že nebyla nejdokonalší, kdyby neexistovala. No podívejte se. Já mám úplně stejnou námítku. Když se díváte na ten hniček, kdy se vám dává nějakým způsobem ten hniček, tak vy chcete popřít, že se ten hniček nenabízí, že to je jen konstrukce. Ale vůbec nechci nic popřít. A jakým způsobem vy můžete tvrdit, že ten hniček se tady nabízí? Ale když budete říkat, že ten hniček je stejnej pro všechny lidi a pro všechny zvířata a eventuálně jakýkoliv... Já neříkám, že je stejnej. Já říkám, že se nabízí ten hniček pomoci těch prostředkujících funkcí stejně mně, zvířatu a tak dále. Jak se může nabízet stejně, když není stejnej? Nabízí se něco stejně. To znamená, ten hniček podvádí, ještě vůbec se s náma nedostane do kontaktu. On je furt jiný, ale nabíze se jako stejnej. Čiže to je ten základní omyl, nejenom, že se nedostaneme k hničku, jak je sám o sobě. Protože on sám o sobě je různej a nabíze se nám stejně. Ne, to ne. To jste mě teď pochopně převoral. Ale bylo to tak. Ne, ne, ne, ne. Já jsem říkal tohle s tobě. O té věci o sobě hovořit nebudeme. Budeme hovořit jen o něčem, co se nějakým způsobem nabízí. A to nabízení pomoci těch prostředkujících funkcí je pro každého stejné. To je jako když budeme mluvit o věci o sobě. No to už ne, protože já nějakým způsobem nemohu nikdy, mně se nikdy nedává věc o sobě, ale mně se vždycky dává ta věc nabízená. No víš, to je jenom, že to nabízení je o sobě. To je fakt, nevím proč se bráníte proti věci o sobě, když to nabízení máte taky o sobě. Když to nezávisí na nikomu. Je to pro všechny stejné. Tak je to o sobě, nabízení o sobě. Co by z toho tak vyplívalo? No ne, z toho vyplívalo, že jakmile to tam je, tak to znamená, že to nabízení spadá v jednost z věcí o sobě a jsme ve staré metafizice. No to nespadá z věcí o sobě, proč o té věci o sobě nic říct nemůžu. Vy tady totiž celou tu dobu předpokládáte, že ten hrniček je jednoznačná skutečnost. A to je ta chyba. Jednoznačná skutečnost. A to nabízení tedy, že to je jednoznačné nabízení. A to není pravda právě. Žádná takováhle jednoznačná skutečnost neexistuje. To je omyl předsudek staré metafiziky. Každá skutečnost, s kterou přijde v diagnostiku, je mnohoznačná. A jenom jeden význam, jeden smysl té skutečnosti je správný. A ostatní jsou nesprávné. Vy se mně snažíte furt plec dvě robiny a to je tu robinu nabízení a dávání. Robině dávání samozřejmě, že ta skutečnost není jednoznačná. V robině nabízení chcete říct, že je ještě mnohoznačnost nějaká. No jistě. Tak v robině nabízení je mnohoznačnost, ale pak je ještě další mnohoznačnost v robině dávání. Tak pak v tom je pro mě takový guláš. No guláš, to se vám může zdát. Se zatočí hlava, když vylezete na Petřín a když si zvyknete, tak vám ani v Eiffelka nebude vadit. No je to komplikovaný. Ale nevím, jak mohou usuzovat na to, že v tom nabízení je mnohoznačnost. Já vám to ještě zkomplikuju tím, že nejenom se nám věce dává mnohoznačně, ale je mnohoznačná. A co to je, že je mnohoznačná? To se dává, ne? Ne. Tak co to ale znamená pro vás, že je mnohoznačná? To je něco okola. To je taková příšera z Ypsena z Pergita. Ale jak o tom chcete hovořit... To nemá tvar, ale jako varí se to tady kolem a prostě děsí to, ale nemá to nahoře, dole... Prostě nic. Já jsem ochotný přistoupit na to, že ta věc se mně dává nějak mnohoznačně. To nemůžete jinak. Že se nabízí mnohoznačně. To už je otázka. Jak jste na to přišel, že? A že je mnohoznačná, to už mě úplně uniká. To nevím, jak k tomuto tomu chcete dojít, že je mnohoznačná. Co to je? To je ta věc sama o sobě, která je mnohoznačná. Podívejte se, přesně řečeno lze říct, že bez nabízení a dokonce bez dávání žádná věc neexistuje. Když bychom sundali dávání, tak nic nezbude. To by měl fenomenální radost, ale já to myslím úplně jinak. Žádná věc o sobě není. Když na nějakou událost nic nereaguje, tak jakoby ta událost nebyla. Ne, to není ten argument. Platí taky. To je jeden důvod, ale ten argument je v něčem jiném. Že totiž na tom, jak vemte jakoukoliv věc, jakoukoliv skutečnost, tak pokud nejde o rizí nepředmětnost, tak pro každou skutečnost v tomto světě platí, že na její skutečnosti se podílejí jiné skutečnosti. Že prostě k tomu, co jsou, že to jejich, co jsou, je spolukonstituováno jinými věcmi. Takže podle toho, které věci se konstituují víc a které méně, na tom, co jsou, podle toho to je. Protože kdo má vybírat, které se, to je prostě, závisí na mnoha proměrných okolostech. Tak to, co je, vlastně není, nebo to, co je, je mnohoznačné. Si vyberte, co chcete radši říkat. Prostě, abychom o něčem řekli, co je to samo o sobě, to je nonsense, to je falešnej směr vypovídání nebo usilování myšlenkovýho. Každá skutečnost je tím, čím se stává na základě kontextu, v kterém se vyskytuje. Tím taky vyložíte, já vám to usnadním, tu podivnou věc, jak se chová světlo. To je přesně to. Nemůžete říct ani, že to je vlnění, ani, že to jsou korpuskule. Prostě světlo je obojí, v různých souvislostech se jeví tak, nebo onak. A to jenom víme o dvou možnostech, ale ono nepochybně jsou další konteksty, u nich se jeví třeba ještě jinak. To není skutečnost. A není nic světlo samo o sobě, nezávisle na vlnách a na korpuskulích. Že byste mohli říct, že se to sice jeví jednou tak, ale bez skutečnosti, ne. Tohleto bez skutečnosti to neexistuje. Ale tohle všechno, co zde říkáte, to je až ve světě jako k řeči. Vzniká tam mnohoznačnost té věci. Ne, tam se dobíráme toho, že ta věc je mnohoznačná. Ano. Toho, že. Ale ta mnohoznačnost je tady od samého začátku. A ta umožňuje, aby si byl tím, či je. Protože každá skutečnost si naváže, nebo se dotkne, nebo si veme, nebo spíš spolu konstituuje, dotvoří danou skutečnost podle svýho. Svět vypadá tak, jak na sebe takhle ty skutečnosti působějí a jak se navzájem dotvářejí. No, ale tak je to vždycky v nějakém kontextu, že. Že je tam mnohoznačnost té věci, že. Jiný kontext zase bude znamenat jiný význam. A není nic ve spodu, co by dělalo toho společního jmenovatele. Jenom těch dvěch kontextů, jo? Společný jmenovatel? Společný jmenovatel je toho, co v těch kontextech různejch se různěje. Ano, jasně, tak to. No, a nebo počkej, tam bude mně vydat, že to jsou všechno nadržené energie. Já to teď nejsem schopný jako to, ale abych se ještě držel toho do vnitřnoho. Jak já teda potom mohu hovořit o různých kontextech té věci? Že? No, to je způsob naší mluvy a ten musíme překontrolovat a ta mluva je ovlivněná toho metafyzikou. My jsme si navykli mluvit o tom jako to, co se hejbe, že se nehejbe, že jak to formuloval jenom tímto paradoxním způsobem rádel panečku. Když říkáme to, co se vyvíjí, co to je to? To, co se vyvíjí. No, to, co se vyvíjí, zůstává stejný v otečátku, až bychom nemohli mluvit, že se něco vyvíjí. My v řeči už sugerujeme, že tam je něco, co se nemění. A to je ta blbost právě. Je jenom ten vývoj. Ano, ale že u mě v ten jeden moment, třeba hrníček teď pro mě je jednohoznačný. Mohu z něho pít, takto se mění, takto ještě jednohoznačný. Mohu ho použít jako pod stůl, pod pěl, a tak dále. Kočka ho použije jako prmítka, s kterýho se může napít, moucha jako přistávací plochy, a tak dále. A moucha nemá páru, že se to dá vzít do ruky a napít se z toho. To, že já teď budu říkat, že se mě ten hrníček nějakým způsobem dává tak, že ho vidí, že je tady na stole, že teda je postavený na stole, tak já se domnívám, že aby se mi ten hrníček takovýmto způsobem mohl dávat, že je tady na stole, tak se musí nějakým způsobem nabízet. To, že se nabízí potom jako se úplně někde jinde. A mluvím o tom hrníčku a říkám, že ho na něm přistává ta moucha, že byl na stole a tak dále. Tento způsob dávání je už jiný, než když ho teď vidím. Když se mě takto dáváte. A já chci hovořit jenom o tom přímém, no přímém teda nezprostředkovanej, ale o tomto způsobu dávání. Já nechci ho hovořit o způsobu dávání jiném. Já chci ho hovořit o tom způsobu, že mně se ten hrníček dává tak, že je teď postavený na stole. A ne, že může sloužit jako přistávací plocha, nebo že může být danej pod stůl a tak dále. A v tomto případě potom já hovořím o tom, že je zde něco, co se nabízí pro všechny stejně. To znamená, že se to nabízí i pro Josefa, pro vás, pro psa, který by tady byl, nebo pro kočku, no. Dává se potom jinak. No a nabízí se. Já se to třeba... No to už... Prostě jinak to nemá smysl, to nabízení. Všechny alkumaty jsme vyčerpali. Podívejte se, proto psa, když bude potom někde jinde, už se to asi těžko bude dát. Takže on má dejme tomu nějakou asi paměť, že... No to je zbytečný, tohle to zabývá do takových lenstvěků. Nevím, proč by se nemohl nabízet stejně psu, jako se nabízí mně. A dávat se mu ale různě. Jo? Nevím, proč zavádět ještě tu takovou... to... to zužování, nebo tu redukci, kterou provádí prakticky ten hníček sám tím pádem. Jo? Tak kdo provádí teda tuto redukci, že mně se dává jinak, než se dává tomu psovi. Teda, že se nabízí jinak, než tomu psovi. Kdo provádí... Existence psa. To dává... Ne, že to omezuje, než to rozšířuje. Když ten pesta ji nebude, tak se to nebude ani nabízet. Existence psa podle mě určuje to, že se mu dává jinak ten hníček. Ale ne, že se ten hníček nabízí. Dává se mu, když si ho všimne. Když si ho nevšimne a je tu, krápe, tak se mu nabízí. Ano. Podívejte se, když řeknete, když se něco nabízí, tak je to vždycky nabízení a nemá to vliv na to, jestli ten druhý... Jedete furt dál... Ne. Já vás poslouchám, ale chci vám říct, že tam nevidím ten moment, říct, že se to tomu psovi nabízí, jinak než mně. Jemu se to nemůže nabízit, jako vám. Viděl jste psa, jak pije z hníčku? Vzdeme to do pracky a takhle si nalavne? No to ne. Pro psa se to nemůže nabízet stejně, jako pro vás. Dávat se mu to určitě. Dávat, když si toho všimne. A když si toho nevšimne, chrápe, tak stejně, i když chrápe, tak se mu to nabízí a nemůže se mu to nabízet, jako vám, protože je to pes a tím pádem není schopen to vzít do pracek. Já se vám jenom snažím říct, že to nabízení v tom nevidím, že by v tom byl obsaženej ten, komu se to potom dává. To nabízení je vždycky nabízení té věci. No, že to nevidíte, dobře, tak v tom případě to nabízení je součástí hníčka, jako věci o sobě. No, to jsem přece říkal, že to nabízení je zase spojeno s tím prostředkujícím, že no, komu se to dává. Prostředkující je ten pes. To může, to nemůže. Jak mě tam dáte prostředkující nějaký činitel, tak pak tam musíte dát taky osvětlí toho psa. No, osvětlí psa, ano. To znamená, že už je to závislí na tom, jestli je to tak, či ono. Jestli je to pro psa, jestli je to osvětlí psa, nebo kočky třeba. Čili to nabízení pak je každý po každý jiný, když je prostředkování. Anebo je něčím ještě před tím prostředkováním, no a pak je to součástí té věci o sobě, kterou tam nepostazujete. Neprávě, nelegitimně. Žádný tak, když není věc o sobě, tak nemůže být ani žádný nabízení o sobě. No, ale skončíme to. www.arkance-systems.cz

====================
s2.flac
====================
tak musíme připustit, že vidíme světlo. Pokud ale ho nepřipustíme, no tak pak jak to vypadá? Jak můžu říct, je světlo, je den, nebo je noc, je tma. To konstruuju, nebo to vysuzuju, vysuzuju to, anebo to vidím. To tisíce evidentní, že to vidím. To je zkušenost a zraková zkušenost. Ano, ale je to zraková zkušenost toho, že já nic nevidím a já na základě toho říkám, že je tma. Když něco vidím, tak na základě toho já tvrdím, že je den. To je ten úsudek? Ne, naopak. Vy vidíte tmu a najednou je vám to divný, když vlastně není tma, tak neboslep sem já. To je úsudek. První je, že vidíte tmu. To je bezprostřední danost. Vy to myslíte jako ještě, když je v něm několik měsíců? Kdy vidím tmu prvně? To tomu nerozumím. Já přece první... Odevřete oči. Uvědomíte se, že jste spal. Odevřete oči. A je tma. Vidíte, že je tma, ne? Jak jste poznal, že je tma? No jo. Jak jste poznal, že já nevidím tmu, ale já právě, že nic nevidím nějak, tak na základě toho tvrdím, že je tma. Ale já tmu nevidím. A co byste mohl v ní ho vidět? Já bych mohl třeba vidět obraz na tý stěně, když se probudím, že tak proti mě je obraz, tak bych mohl vidět ten obraz. A já ho nevidím. Počkejte, ale jak byste mohl vidět ten obraz? Jak bych mohl ho vidět? Když by bylo světlo, tak bych ten obraz mohl vidět. A ne, že bych viděl světlo. Já bych... To světlo je tím zprostředkujícím, že? Ale když tak bych měl námětku, až jasně to mluvíš, že nestalo se ti taky někdy právě třeba při prudkým osudění nebo při pohledu do prudkého světla, nebo třeba právě, když byla tmá, někdo náhle rozsvítil v ruce něco na tebe, že taky si nic neviděl. Nic neviděl a přesto... ... ... ... ... No, že jsem nic neviděl. ... ... ... ... Ale rozhodně je to jiný způsob nevidění, než ve mně. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Ale tam potom, když se otočím někam a tam, tedy z toho místa jde to světlo, tak já se zase otočím naspátek a neříkám, že jsem viděl světlo, ale řeknu, že jsem viděl něco, co mě oslnilo. Když to v tý kně jsem podařený celý. To je přece něco jiného. Když vás oslní nějaká svítící věc, Ano. To něco člověk by chtěl. Jste ve světle. Vidíte, že jste ve světle. Bez ohledu na to, co vidíte, tak ještě navíc. Teda vidíte, že jste ve světle. Že jsem ve světle, to to věřím. Ve dne. Je to ve dne. To je stejný, jako kdybyste řekl, že nenalze den vidět. No jo, podívejte se, tak já budu někde ve studiu, kde bude spousta světel a bude noc, jo, a já budu tvrdit, že jsem ve dne. No, to je něco jiné, ale jste ve světle. No, ale že já nejsem ve dne teda, že jsem ve světle, to nevím, jak to pochopit, že, no. To není... Já myslím, když to... Já ti prostě k tomu, ty dvojice, jako který jsme vyšli, jo, že teda je možná nic nevidět, jak v tom světle, tak zdá se mi prostě, že to... přináším, jak to znamená, že je tady něco, zdá tomu, řekneš, vidět, prostě, zdá prostě, ti vadí, že jako tma je viděná prostě jiným způsobem, než jsou viděný předměty, jo. To samozřejmě je druhá věc, jo, ale pokud prostě se dohodneme, že říkáme vidění, jako tomu prostě, co opravdu, co jako těma očima, jako nějakým způsobem pojímáme, jo. Co, na co ty oči reagujou, nebo zase jít? No, reagujou, to už je zase nějaký, jako něco jiného. Já vím. Ale to prostě očem jako skutečně, takový, jako běž z té zkušenosti, jaký jako člověk o sobě má, tak očem prostě se domníváme, nebo prostě, že to pojímáme očima, jo. Tak pokud tomuhle řekneme vidění, samozřejmě můžeme zavést prostě pro to vnímání té tmy a světla, jo, jiný slova, samozřejmě, jo. To mě je jedno, jestli čekáte, jestli čekáte, že jo. No, jestli nic nevidějí, reagujou na světlo. Říká se tomu fototropismus. No. To i pro flagelata některý, že jo, který, když osvětlíte kus nějaký káninky, nebo něčo, lisky nějaký, jenom kousek, tak postupně všechny ty byčikovci se vám tam soustředěj pod tím světlem. Ano. A tak dále, prostě fototropismus. No, to je nějaká... Nějakej způsob otevřenosti vůči tomu světlu. Vůči tomu světlu. Ano. Jestli o tom budeme říkat vidět nebo nevidět, to je ten námit. Ne, mě to právě, protože ty věci jsou mi zprostředkovány světlem, jo, to lze přepustit, nebo už vůči tomu ten z toho máte námitko? No... To, že vidím... To už je konstrukce, poměrn soumlu. Já bych to taky tak viděl. To není zkušenost. Zkušenost samozřejmě. Já o tom zatím vypovídám. V té vypovědi, to je samozřejmě celé konstrukce. Já to chci zkonstruovat, asi jak to je. Bez toho se neobejdu. Já chci jenom říct, že to vidění, jo, je způsobeno tím světlem. Je zprostředkováno tím světlem, že bez toho světla, já bych ten hříček neviděl. No, ale to je opravdu... rozdíl je jenom zcela nepatrný, když budete vykládat o fotónech, jak dopadají na sítnici. Bez té fotónu byste taky neviděli. Samozřejmě. Fotón je to konstrukce, která není součástí té originální zkušenosti. Já chci jenom říct to, že co mě umožňuje, nebo co mě zprostředkovává to, že já vidím tmu a světla. To byly moje námětky. Já už nevím, co by to zprostředkovávalo. Když to u těch věcí, které já vidím, je to světlo. To je jenom otázka formulace. Formulační záležitost. Říkáte, že to vám zprostředkovává, ale taky můžete říct, abyste viděli, že vám to zprostředkovává prostor. Kdyby nebylo prostoru, tak to nemůžete vidět. Vymyslíte ještě tisíc dalších věcí, které vám zprostředkovávají. Jaký to má smysl? Myslím si, že ten prostor je mnohem větší konstrukce než to světlo. Ten vnímáme primárně stejně jako světlo. Prostě napínání svalů, pohyb, chození. To je elementární zážitek prostoru. To není zážitek prostoru. No, ale všem, že jo. Jak byste mohli honout dopředu, dozadu, že jste ve týmě, že zjišťujete tím, jak šmátráte kolem sebe, zjišťujete prostor. To slovo samozřejmě je od toho středního, od toho právě, jak se... No ne, mě jde o to, že... V prostředkujících momentů byste tam našel strašnou furu. No, ale, že... Jedna stránka je, že prostor je konstrukce, že? A druhá stránka je to, že nějakým způsobem já teda zažívám prostor, no. Dajte se, prostor je konstrukce, je mětnost, je prostor, je konstrukce. Ale vy nezažíváte mětnost, je prostor. Ne, to ne. Vy zažíváte tu bezprostředně vás obkloupující rozprostraněnost, která buď je zaplněna něčím, nebo je volná, takže vy tam můžete šmátrat, nebo nemůžete, zarazí vás to a tak dále. To je, to je zážitek prostoru. Já to právě, že... Já třeba zažívám to, že tady mě někdo boukne, že tady mě třeba štíkne včela, že? Ale... To zažívám prostě jenom nějaké pocity, že... Ale ne prostorovost. Prostorovost je to proč ještě vytváříte? Pocit nemůžete zažít. No tak, pocit. Zažívám nějakou, nějakou, nějakou... akci. Nebo... Ne, taky nezažívat akci, no. No, zase... No, prostě ten je o to, že nezažívám prostor, že? Takovýmto způsobem vysedlit jsem chtěl. Že teď nejsem schopen to... No, řukše, no, ale... Věc se řečuje. Ale zažíváme. Zažíváme stejný způsob. Zažíváme čas. Prožíváme čas. Prožíváme čas. Můžeme zažívat akci. Protože prožíváme svou akci. Eventuálně můžeme zažívat akci toho druhého. Výstřih. Toho druhého akce. Výstřih. No, svou výstřih. Jsem přímo v tom. V té akci jsem přímo... No, ty píšeš, jo, tak jseš schopen sám se to pozorovat, že píšíš věc, ne? No, to pozorovat, to je ještě... To není prožívat, že? No, ale to je už k tomu senu, jak to člověka zachvátí, že to je prožitek činnosti nějaký. To je základní věc. To není, že jsem činej, nevím o tom a pak si to uvědomím. To je prostě... Ale prožívat nemohu. No, jistě, že mohu. Co by to pak bylo ten efekt, že... Jo, jistě, to by se to dělalo ze zbeze mě. Já jdu ven ze sebe, ale... Nejdu. No, jistě, taky prožívám. Tam jsou totiž dva sebe. Ono to je takový ten zvláštní, jako... Někdy se o tom poprátně hovoří, opravdu, jako o jakémsi rozvojení. Takže jdu ven ze sebe z toho jednoho, na kterého reflektuji, nicméně jsem to já tyhle. No, to by byla potom ještě druhá náměstka, kterou mám u té určitý reflexy, a jestli transcenduje nebo netranscenduje, jak jste tady posledně měli. Ale ještě bych... Teda nakonec se vrátil k tomu původnímu, k tomu nabízení, jenom bych chtěl si, že teda ten váš výklad toho nabízení, že se teda nabízí věc vždy jenom někomu. Podle soudu nemá smyslu mluvit o nabízení, jestliže to není nic novýho proti tomu, co je ta věc. Ano, a měne teda potom, že ta věc se mně nabízí, a ještě je další věc, že nějakým způsobem se mně potom může dávat ta věc. To jsou dvě různé věci. S tím souhlasím i já teda. Já bych se domníval, že nějaké nabízení věci, jak by se otevřel, tak se mně ta věc potom může nějakým způsobem dávat. Přičemž to nabízení je nezbytné, aby to bylo nabízení někomu, ale ten někdo v tom ještě není specifickým způsobem aktivně zapojený. A dávání je, když už zapojené je. Ano. Když už to přijme. Takže jistým způsobem připouštíte, že to nabízení je tady předtím, ještě než na ně zareaguje, jo? No, jistě než zareaguje, ale ne než je. Než co? Ne než je. Co jako to nabízení? Takže to nabízení tady není příjemnější, jak ten dotyčení komu se to nabízí? Ten zísek je jenom ještě držet. Ta nabídka musí být bezproblínečně vždycky někomu. Takhle, aby to slovo vůbec mělo smysl, jo? A to nesnad, že by prostě se nedalo o tom spekulovat nějak jako takovýmhle směrem, jako se to zde vede, jo? To samozřejmě jsou takový jako věci, ke kterým zase je možný se dále jako pouštět, když teda právě už to překračuje třeba ráme celný té fenomenologie, tak jak třeba být asi ten patočka jako pravý rado. Ale na každej pát teda, proč prostě tady se na tom trvá, že jde o prostě nabídku v tomhle smyslu, je totiž to, že vlastně to slovo, jak ta otevřenost, tak to nabízení ztrácejí smysl, nebo ztrácejí prostě ten smysl, který jako jsme se pokusili zavést, jestliže jsou odtržené od toho dávání, jo? Jedině totiž to dávání nám umožňuje hovořit o té otevřenosti a o té nabídce, jo? A dokonce právě my teprve, jak si vůči tomu dávání, my zpětně jako nějako, nebo zpětně prostě druhotně, nebo jakýmsi prostě teoretickým výkonem, my teprve vůči tomuhle podávání, ty momenty toho nabízení a ty momenty té otevřenosti vlastně dostáváme, jo? Tohle to, co my zde říkáme nabízení a otevřenost, jo, tak to jsou jenom prostě jakýsi vlastně, jakýmsi teoretickým podnikem od sebe jako odtržený, odtržený momenty něčeho, co vlastně ale ve skutečnosti musí být prostě jedním celkem, totiž toho dávání, jo? A to, že ale teda právě my nějakým způsobem, na základě právě jakýmsi teda chápání toho, ty časovosti toho dávání, jo, my třeba víme na základě jakýmsi chápání právě něčeho, čemu se říká potentiality, jo, co prostě souvisí se svobodou, co souvisí s tím, že já jako, že prostě součástí mé zkušenosti je, že ačkoliv nyní se mi dávají prostě proužky na tvých manšestákách, tak bych mohl prostě se spíše soustředit třeba na ty proužky na tvé ponožce, nicméně prostě vím, že když tam odvrátím pohled, takže zase prostě vědím, že ty proužky... Skončí tvá otevřenost, tak končí dávání, dávání končitou s otevřeností. Ano, rozumím, ale že právě teda, že právě teda já jako, tak jak tu zkušenost prostě popisují, tak jak ona je, jo, tak prostě rozumím tomu, že bych se mohl prostě, mohla by být jiná, než jaká je, jo, a na základě tohohletoho teprve, jo, na základě toho dávání, které zde nyní mám a na základě toho, že se mi zároveň ale dává, že místo ponožek bych mohl proužit manšestáky, jo, tak na základě tohodletoho já zde hovořím o stále nabídce manšestáků nehledě na mou otevřenou kluči ponožka, jo. Nicméně hovořit o prostě nějakých jiných nabídkách, než těch, který jsou v jakýmsi horizontu toho mýho zakoušení, jo, se zdá být prostě trošku jako nepochopitelný v tom smyslu, že právě vlastně zde vzniká prostě ta otázka, jako co takováhle nabídka prostě by měla jako znamenat, nebo kde prostě bychom měli vybrát právo o ní hovořit a tak dále, tak dále, jo. Takže je možný prostě to slovo užívat v jakýsi jako zvláštní prostě abstrakci od toho skutečného prožívání, jo. Je možný prostě hovořit o nějakých nabídkách a neptat se teda o tom prožívání, jo. Nicméně teda tak, jak to slovo bylo zavedeno, tak skutečně prostě má smysl právě teda jenom pro, pro teda ve vztahu k tomu, k tomu dávání se, jo. Nabídka, můžeme hovořit o tom, že něco se nám nabídí tehdy, jestliže jsme schopni, nebo je možné, to nabízené prostě přijímat, jo. To by jinak nebylo nabídka. Tohle to jako, v podstatě o to nabídání ani nejde, ale je složitější prostě. A v tomhle, když tohle přijímaš, tak potom je jasný, že třeba můží hovořit o nabídce právě teda jenom vůči, vůči teda někomu, no. Nebo vůči nějaký otevřenosti. No, ale sám si řekl, že ta nabídka tady je, že. No. I když mně se nabízí zrovna něco jiného, taky současně, že. A já svojou otevřeností teda potom. Dává se mi něco jiného. Dává se mi. Dává se mi vlastně. No, nabízí se mi taky, nabízí se mi spoustu jiných věcí, ale mně se momentálně dávají třeba ty ponošky. No. To jsem chtěl říct, to znamená, že se mně, ty kahoty se mně dávají i bez toho, teda ty ponošky, ty kahoty se nabízejí bez toho, že by se mi dávaly. To je pravda. No. No, takže je to jistým způsobem, jistý druh nějakého konstantního se nabízení. To nabízení, to nabízení je nabízení vám. To, co se vám nabízí, se nenabízí. Je spousta lidí, spousta životníků, rostliny. Ano, kterým se nabízí, ano. Kterým se to nenabízí. Jako vám. Proč, vy jste lidi a vám se to nabízí specificky tak, jak se dá. To je potom naši dáry, které se mně dává specificky. Vám se to nemůže dávat, než jste proto otevřený, ale vám se to jinak nabízí, než psovi. Ano. I když věnujete svou pozornost k něčemu jinému. No, psovi se to taky nabízí stejně, bych se nevomlíval. Proč? Proč by se to mělo nabízet jinak psovi? Protože se mu to dává jinak. Jak se nabízí světová válka psovy? No, když není schopen se jí otevřít. Ale on se jí otevře, on vidí, že se střílí a reaguje na to. Tak se on pak nějak dává. Ale ne válka. Jako vám. Prostě on nemá to sensibilum. Ano, ale ta se mu může dávat bez světě řeči. Takže jenom se ta válka nemůže jevit jako válka, teda nabízet jako válka. No, to se mu nemůže, protože on není bez světě řeči. Ale nabízí se mu jako něco jinýho, něco jednoduššího. Takže se mu může nabízet to, že jede tank proti němu, to se mu nabízí. A nějakým způsobem se mu to dává. Něco, co jede proti němu. Nebo já nevím, jak se mu to dává. A druhá světová válka se mu nemůže dávat. Stejně jako platon se mu nemůže dávat. No, jistě. Ale myslí se, že ani nabízet se mu nemůže. Nabízí. Proč by se nemohlo říct, že ty věci se nabízejí i tý válče? Protože pak bude to nabízení součástí té věci. Máme ten nekonečný regres. No... To jsme si už... Protože argumentu nic není. Aleži, skutečně to je závada... V tom je asi ten problém. To je těžká věc. Vy prostě držíte, co vy rozumíte pod tím nabízením. A když my na tom pracujeme, tak to pro vás je takový jenom flátus vodců. Sam si vemte třeba nepředmětnou skutečnost. Tam taktěž tvrdíte, že ta nepředmětná skutečnost se dává bez toho... Protože jsme nerozlišovali mezi nabízením a dáváním, že? A když to teda zavedeme... Že se máme tady nabízet, že? Tak zaprvé, nepředmětná skutečnost se nám nabízí nebo nenabízí. To je rozdíl od věcí. To se nám taky nemusí nabízet. Teď další věc je... Co to je? Tato contingency, na kterou jste nalazili. Jak to vypadá ve světě věcí? Věcí v terminologickém smyslu nikoliv. Tak dejme... Věcí osobnosti. No, prostě a dobře světová válka se také nabízí contingentně. Jenže v jiném smyslu. Psovy se nabízí velmi chudě. Věřte, člověku se nabízí lépe. Člověku neinformovanému chudě, informovanému daleko bohatěji. Ne, to je ten nabízení. A takhle úplně stejně tak je to s tou nepředmětnou skutečností? Není úplně právě, že ne. To je rozdíl mezi tím. To úplně závislá na subjektu, o které jde. To je ve světě věc. Už to nabízení je přiměřené tomu dotyčnému subjektu. Ale jak je to možné? Jaký je rozdíl mezi nabízením a dáváním? V tom nabízení je obsaženo to, že se to mě dává jinak, než se to dává Jozefovi. To znamená, že tím je omezen rajon nebo rozsah, spektrum toho dávání. Nemůže se vám dávat nic víc, než se vám nabízí. A když se to nabízí málo, tak nemůže se vám dávat víc. To je ta souvislost. Ale vždycky se vám může dávat méně, než se vám nabízí. Byla velmi správná ta připomínka kolegy Jozefa, že je to jenom naše štípání po ním. Fakticky to je něco, co patří všechno k sobě. My chceme o tom nějak mluvit, tak to musíme nějak od sebe odlišovat, ale to není tak, že by to byly nějaké etapy, které by šly za sebou. Jestliže tomu tak je, to znamená, že je tady jakási struktura, kterou musíme vzít vážně. Která sice je vždycky nějak přitom, ale proměnlivě. Prostě ten poměr mezi nabízením a dáváním není stabilní. Něco se nám může nabízet v širokém rozsahu a my na to buď vůbec nezareagujeme, nebo to vnímeme velmi chudě. To znamená, že my redukujeme, a to je naše záležitost, to je naše nedostatečnost. Nedáme dost pozor, nejsme na to připravení, kulturně nejsme na to vybavení a tak dále. Kdyby redukujou rozsah toho, co se nám nabízí, na něco velmi primitivního, co se nám dává. Ale může tady být také situace taková, že se nám dává něco, co se nám nenabízí. To je i muzeum, to je vodník třeba. No, ale tam se mi něco nabízí, ale dává se mi to jako něco jiného. To je právě ta stará diskuse. No, to je právě to. Nám se nabízí vrba a my... Mně se dává vodník. Prostě my jsme na to slepí, takže se nám vrba nedává a naproti tomu se nám nedabízí. Vodník mám žádný, není. Ale nám se dává vodník. Já bych vám asi takovou námitku. Už vůči tomu samotnému slovo nabízí. Vy do něj chcete dát do toho nabízení to, že už to nabízení se redukuje podle toho, jakému subjektu se to potom dává. Proč redukuje? Dochází tam k jistému zlužení potom toho nabízení. Vůči čemu? Vůči tomu, komu se to dává. Právě se stažil říct, že to nabízení se buď zužuje pro někoho a pro někoho rozšiřuje. Vodník nebyl dobrý. Číka možná byl proti... Ale podívejte se, co se vám nabízí, když se koukáte dalekohledem nějakým obrovským refaktorem třimetrovým nebo vícemetrovým itd., tak se vám nabízí nějaká něco... Něco se mi nabízí, prostě jo. No a fakticky, do té doby, dokud nebudete vyškolený, nebudete znát současnou literaturu astronomickou, nebudete znát všechny metody moderní a možnost spektroskopického měření a možnost já nevím čeho, všeho, že? Tak se vám nenabízí kvazar. Já mám doufání, že se mi kvazar nabízí, ale dává se mi něco jiného. Ne nabízí, nabízí se vám prostě to, co tam vidíte v tom refaktoru. To se vám nabízí. To se mně dává. V čem to může? Vdává se, když na to koukáte. Ano, když na to koukám, tak se mi to dává. Jo, ale nabízí se mi něco jiného. Co tam vidíš? Co tam vidím? No, to, co se mi dává. No a v pravdu, já ti sice rozumím, nicméně stále se ti nabízí daleko víc než kolik kvapel tu vidíš. Samozřejmě, do toho s tím já souhlasím. Jo, že se mně nabízí mnohem víc, než co se mi dává. To tady bylo samozřejmě taky řečeno. Ale já říkám, že i když se mně dává něco, jo, a já nevidím, že je to kvaza, tak se mně furt nabízí jenom kvaza. Nic jiného se mi tam, anebo ještě teda, co je okolo něj se mi nabízí. Že mně se dává pod tím něco jiného potom. To je jako s tím vodníkem. Mně se nabízí vrba, jo, ale dává se mi vodník. Ale proč tvrdíš, že se nabízí vrba? No tak nabízí se něco, jo, někomu, a co to něco je, nevím, dává se mi vodník. Já teda nevěděl přesně ten příklad, jo, je to skutečně teda, týká se to prostě vizuálně, jako vidění, jak se to týká, ten příklad s vodníkem. Vždycky se něco nabízí, jo, stejně tak budeme koukat, že na něco, co se nám nabízí, mně se to bude dávat jako vrba a to bude jako vodník. To už je to. Ale nemůže se mně dávat něco. Je to určitá konstrukce, že vy říkáte, že to je ta žluba, která se jednou dává jako vodník, to je konstrukce, to se nedává. Ani nenabízí. Když mluvíme o nabízení, tak pak se nabízí nepochybně vrba. Nemůže se nabízet, vodník žádnej není. Ano, nabízí se vrba. Je takový soucno rázu pohádkových bytostí, musíme zkoumat. No tak to jo, ale to vyloučujeme. Nejde to pak o to vidění. Napisí se to v rámci pohádky. Když jdu kolem rybníka a najednou vidím vodníka, tak to se mi nenabízí vodník. To je prostě vyloučené. Já bych si myslel, že když mluvím o svým zkušeností, tak bych souhlasil s tím, že se mi nenabízí vodník. Ale zdá se mně, že když bychom analyzovali zkušenost, řekněme nějakého toho vrba, který je venková na nějakých minulých stoletích, pro kterýho vodník je. Je samozřejmě nějakým zvláštním způsobem jiným než vrty. Nicméně, proč o něm můžeme hovořit? Protože nějakým způsobem, ať už mytická větost, ale nějakým způsobem je. Tak ten pak, že se tomu venková, no i nepochybně nabízí. Jsem strašně dětěčnej za tuto poznávku. To je všem rozhodující argument můj proti fenomenu. Protože to znamená, že položíme-li otázku o té originární skutečnosti, tak je vidět, že nemůžeme za originární považovat ani to, co vidíte v venkovánu, ani to, co se dává tomu venkovánu, ani to, co se dává nám. Ani jedno není originární. Všechno už je pod vlivem té intervence, toho, co víme, a co tady přímo nemáme. Ano, a tady mám jedinou námítku, a to je v tý věci, že tady přecházíme už do roviny reflexe, kde ta analýza celá, co se mi nabízí nebo nenabízí, ta už není v rovině dávání, ale ta už je v rovině reflexe. A to, co teď tady děláme, to je reflexe. Ano, samozřejmě. Ale já chci říct jenom to, že se vždy nabízí něco. Tomu venkovánovi se nikdy nemůže nabízet vodní. To, že on se domnívá, že to, co se mu dává... Čekajte, mluvíme my, nebo hlediska toho venkována? Hlediska venkována se mu nenabízí nic, všechno se mu dává. Ano. Páš, to, co se mu nedává, o tom nemůže mít šajín, že se mu nabízí. Ano, tak potom nemůže někdo říct, že tomu venkovánovi se nabízí vodník. Může, protože... Může, poněkud to je naše rovina reflexe. A my nejsme venkováni. Ale jakým způsobem můžeme říct, že se mu nabízí vodník? Jemu se dává vodník. Jemu se něco nabízí. Pokud ho vidí, tak se mu dává vodník. Nemůže se mu dát to, co se mu nenabízí. Aby se mu dával, tak se mu také nabízí. To je otázka. Vodník se mu nemůže nabízet, protože žádnej není. Ale toho neví. To víme my. Ano. Takhle o tom můžeme mluvit samozřejmě. Samozřejmě. Ale nemůžeme nikdy říct, že se mu nabízí vodník. To nemůžeme říct. To nemůžeme říct. Jozef tady říkal, že to má hlavní argument. Protože vždycky se mi nabízí jenom něco a nějakým způsobem se mi to potom dává. A nemůže se mi nabízet... Stejný argument, symetrický argument. Jaký jsem měl proti tomu, že to nabízení se naprosto objektivuje, tak říkající. Zbaví jakékoliv vazby na subjekt. A tudíž se stane součástí té věci, která se nabízí. Čili věc a nabízení patří k sobě. Nabízení je součástí věci. Ano, že? No. To je ta námytka moje. Tak teď analogicky bych se... Symetricky bych námít, že pokud to dávání by znamenalo nutně už, že tam je... Nabízení. To, co se dává. Nabízení. Na co se dává. Že tam je s tím nabízením. No. No tak pak teda nemáte vůbec možnost výkladu něčeho, co se dává jakož toho iluze. No. To je dobře. Tak já možná bych přece... Mhm. Potom všechno, co se vám nějak jeví, tak by skutečně bylo. A nebo byste musel říct, že se nestaráte o to, co je, a mluvíte jenom o tech jednech. No, tady je skutečně... No, tady je skutečně jako problém, který umožní snad jako to precizovat. Já bych si to možná chvilku rozmyslel. Jestli... Až pak jenom do příště, můžeme se k tomu vrátit. Jako... No, ale tak já vám nakonec dávám, že jsme se trochu schodli v tom, že... No, schodli, no, tak... Že to nabízení, jo, je zde a mně se to přitom nemusí dávat. Takže... Čili já o tom nabízení nevím. Ano. Jakmile o něm vím, tak už se mi to dává. Ano. Ale to, že říkám, že se mně to nabízí i předtím, že se mi to dává, je moje konstrukce, že? Jistě, že je to konstrukce. Ano. A to je zase další argument podle mýho soudu, to, o čem mluví Patočka v Přírozeném světu, to je konstrukce stejná jako to, o čem moderní věda mluví jako o světě. Ano, je to konstrukce, ale... To není Přírozený svět, jako to, co se nám přirozeně dává, již to je Hurstonovská konstrukce. Která může být užitečná v některých záležitostích... Ale, Pane Zdanek, na začátku jste souhlasil s tím, kdy jsem rozlišil tu věc, že něco jiného je, když já o tom vypovídám, ale něco jiného je, když se mně to nabízí. To, co se mně nabízí, není konstrukce. Že to je něco jiného, to vám přifouštím, jenom že tady platí to, co už kolega tady říkal, že to ale patří k sobě a že jedno bez dvěho neexistuje a že tedy to je v podstatě sukus toho argumentu základního proti fenomenologii, že přece jenom je závislá na té empiristické tradici v tom smyslu, že předpokládá, že je možná nějaká percepce, do které neintervenuje žádná myšlenková konstrukce. To je ten problém. Že vůbec je myslitelný mluvit o přirozeném světě jako něčem, co je dáno, ačkoliv to de facto bez naší konstrukce není možný. No, není možný. Není možný o tom takto vypovídat. Bez té naší konstrukce. Ne, není to. Protože tohle to může ověřit akorát zkušenost, že to tak je. Ale ne, tohle je přece myšlenková práce. Zkušenost úplně od toho nemá to vznimit. To je jenom logika. Tohle je problém logický. Logika je v tom, že to spojení toho nabízení, otevřenosti a dávání, v tom já souhlasím jenom v ten moment, kdy k tomu opravdu dochází, kdy se mně něco dává, co se nabízí. Jsem liátom otevřený. V případě, že se něco nabízí a mně se to nedává. Mně se dává momentálně něco jiného, co se mi taky nabízí. Ale to nabízení podle mě, já se domnívám zde, a to, že já to mohu tvrdit, že to tak je, je teda moje konstrukce jistým způsobem. Ale ta konstrukce není jenom z ničeho nic, že by byla vytvořená jenom myšlenkově, to je na základě mé zkušenosti. To, že se mě tady nabízí ten hrníček, já pak ujedu do vedlejší místnosti a pak se sem vrátím a on se mně zase nabízí a mně se dává. Já furt říkám, že se mně nabízí, on se nabízí a mně se dává. Protože to je zase... Ještě moment. Takže v tenhle ten moment já se domluvím vám, že oprávně nehovořit o přirozeném světě nejako konstrukci, ale něčeho, co se nabízí. No právě proto, ale se naloženou na tom, co jsme vyvrátili. Právě proto vy zachraňujete to objektivovaným v uvozovkách, že jo, ne zase v tom fenomenovickém smyslu objektivace, ale to objektivovaný, to je na jakémkoli subjetu nezávislým nabízení. Co jsem řekl, nevím. Prostě z koho to teď integrujete, poněvadž těch věcí, které se takto nabízejí, je strašná fůra. Takže to nabízení dohromady všeho je přirozený svět. Čili vy objektivujete přirozený svět tímto způsobem. No, no skoro, možná, že bych potom měl nějaký námětí, ale s tímhle sním bych jako souhlasil, že je zde to nabízení, nezávislé teda na tom subjektu, ale samozřejmě, že to nabízení může se propojit s otevřeností a dávání. Ale se pak obejdete bez toho, co se nabízí. No, to se neobejdou. Ale to se obejdete, poněvadž to nabízení, to v sobě obsahuje, to už není něco, co se nabízí. Nyní bych to nabízení už vám tady podává něco. Ne je to něco, že se nabízí. Nyní bych to nabízení Vám je něco... Já měním jako, že něco se nabízí, že? To nabízení vám to něco nabízí. Ale základ je tady to nabízení. Ano. Vy už nepotřebujete to, co se nabízí. No, ale to není možné, to nabízení, bez toho, co se nabízí. Ale je to produktem nabízení. O to jde, že to není možné. A co je produktem nabízení, ale? Ta věc. Že věc je produktem... Vy to takhle nepřiznáte. Jenom jde o to, že tímhle směrem vy to táhnete. Prostě když to domyslíte, to, co říkáte, tak to znamená toto. Jo, že já se k té věci nemůžu bez toho nabízení stánout. Jo? Já se nejdříve... No jistě, poněvadě jediné to nabízení vám tu věc tady poskytuje. Ano, s tím já souhlasím. No, s tím si jako se domnívám, že... No, to je tady v podstatě jste... V tomto momentě jste ve shodě s fenomenologií. Vím, že otázka je teda, když se to provede potom kosmologickým tohletům, že? Což samozřejmě ve fenomenologii se nedělá. Protože musíte pak přiznat, že i jeden atom druhýmu se nabízí nějak, dává... A jak to bude tam potom, že? Prostě... To jevení, to finest high se nemůže redukovat na lidskou úroveň. No, to nemůže, protože atom se druhým atomům nejeví, že? Atom se nabízí, že? A nabízí se i druhému, ale jestli se mu jeví, nebo dává... To je otázka, jak je to terminologicky... Co být druhým atomům, že? Jak se? Jak to nezní? No, to je... To je takový, ale... No, ale myslím, no, tak... V celkově, já to... Tak to bych to zatím ujasněno měl, no, ale... No, to je zajímavý teda, že vlastně je tam... Vy jste nejdřív přišel s tím, jako objektivací tech věcí, které se dávají, a teď jste to přesunul na to dávání. No, objektivace, to je... Já jsem taky neměnil jako nějakou objektivací, kterou provádíme my. Ne, já jsem mínil opravdu to, ty věci nějakým způsobem, že se dávají, že? Nezávisle na tom, které nabízejí, nezávisle na tom, jestli se nám dávají. No, no, a nezávisle na to, jestli jsme. Třeba ano. To je důležitý, tam se rozlišíme. Tam to prostě... Může se nám nabízejí, nezávisle na tom, jestli se nám nabízejí. Naopak, dávají se nám závisle na tom, jak se nám nabízejí. Ony se mohou nabízet, i když já tady nejsem, že můžou se nabízet někomu jinému. Někomu jinému. No dobře, ale můžou se nabízet, když tady nikdo není. Co to je, když tady nikdo není? No to je, když všichni odejdeme z týhle místnosti. No dobře, a zvířate tady nějaký budou, tak co, nabízejí se. No a stejně tak jako nám. Ano, ale akorát, že se jí nedávají, tak jako nám. Víte, já ten prvek, jo, jakoby toho zesubjektivizování, chci dát až do toho dávání, ne do toho nabízení. Pro mě to nabízení je plnoprávné, jako pro všechny. Jak pro obraz, tak pro mě, tak pro sebe. Tady znova se musím opakovat, pak to nabízení a ta věc o sobě, spadají v jedno. To nabízení patří do světa osobě. Já tam právě chci ještě rozlišit. To nabízení. Že je nabízení té věci ve světě. Světla ve světě. Řeči, jo? Takže potom to nemůže spadat světí osobě. Protože když je to ve světě světla, tak to musí být taky ve světě psa. Ano. No. Psovi se hrinček nabízí a nějakým způsobem se udává. To snad. A ne. Tady to je o to, že těch prismat tam bude nekonečný množství, čili je zbytečný mluvit o tom světle. Jaké jich ale teď mínáte? Teď ten... No, nabízí se... Vy mluvíte o tom, že tam je to prostřednictví. To prostředkující funkce. No. Tak vám říkám, že těch prostředkujících funkcí pak tam musíte řadit zrovna jenom světlo. No samozřejmě, já hovořím o tom, že těch prostředkujících funkcí je spoustu, je taře, je dželo, je, já nevím, ještě... Takže v tom případě je to jedno, jaké jsou prostředkující funkce, ale to nabízení nehledě na... Máš to nezávisle na prostředkující funkce? No, tak to nabízení je vždycky v jednotlivých prostředkujících funkcích. Jak to? No, tak to znamená, že pro psa je to jinak než pro mě. No, ale je to nabízení, jako prostředkujících funkcí je světla. Světlo. Ale proč jenom světlo? Samozřejmě. Taky osvětí psa. Ano, osvětí moje. Jo, ten pes může mít jiné prostředkující funkce, s tím já souhlasím. No, tak to znamená, že to nabízení pro psa je jiný než pro mě. No, ne, to nabízení není jiný, ale ta prostředkující funkce toho nabízení je jiná. No, tak... No, ale ne nabízení. Nabízení, to jste mě na začátku namítal, že musím si podržet to, že to nabízení je vždycky stejné. Jo, ale jenom se mě nabízení... Ne, služba si musíte. Vy si to chcete podří, já vám to na to vymlouvám. Na začátku jste se mně snažil dohrát k tomu, že to nabízení je stejné. Ne, já od začátku tvrdím, že to nabízení je závislé na sobětu, kterému se to nabízí, tak nemá to smysl o nabízení mluvit? Ne, ale my hovoříme o nabízení pomocí jedné prostředkující funkce, třeba světla. Nebo pomocí osvětí psa. No, osvětí psa. To je taky prostředkující funkce. Ne, ale pes může mít nějakou jinou prostředkující funkci. Takže má taky to světlo a má svůj osvětí. Dobře, ano, to osvětí. To světlo patří k tomu osvětí. No, tak to znamená, že to nabízení buď je závislý na těch prostředkujících funkcích, ano, anebo nezávislý. No, tak to znamená, že to nabízení je světlo.