Tento text se zabývá Heideggerovým pojetím pravdy v § 44 jeho klíčového díla „Sein und Zeit“. Paragraf je rozdělen do čtyř částí: úvod, analýza tradičního pojetí pravdy a jeho ontologických základů (oddíl a), zkoumání původního fenoménu pravdy a odvozenosti tradičního pojmu (oddíl b) a nakonec způsob bytí pravdy a její předpoklady (oddíl c). Hlavní pozornost je věnována oddílu a), který ukazuje na historické spojení pravdy a bytí ve filosofii, s důrazem na Aristotela a Parmenida. Heidegger analyzuje dobové chápání pravdy a hledá její hlubší ontologické kořeny, čímž zpochybňuje její dosavadní tradiční výklady a připravuje půdu pro své originální pojetí bytí a pravdy jakožto odhalování či vyjskořování.
Heideggerovo pojetí pravdy v „Sein und Zeit“, § 44 [1965]
Jircháře, 24. 11. 1965 – sem. „Wesen d. Wahrh.“
Paragraf 44 v Heideggerově knize „Sein und Zeit“, který tvoří pendant k studii, kterou probíráme, je rozdělen na čtyři části, totiž jakýsi úvod, oddíl a), kde jde o tradiční pojem pravdy a jeho ontologické základy, oddíl b), týkající se původního fenoménu pravdy a původu či odvozenosti tradičního pojmu pravdy, a konečně oddíl c) o způsobu bytí pravdy a předpokladu pravdy. Nám dnes půjde zejména o oddíl a); pouze několika slovy se dotkneme krátké úvodní partie, která mu předchází.
V úvodu ukazuje Heidegger nejprve na dokladech z Parmenida a hlavně z Aristotela, že filosofie už odedávna dává do souvislosti pravdu s bytím. Z citátů vyvozuje, že