This document addresses the question of the meaning of Czech history, analyzing various historical and philosophical perspectives that have emerged on this issue. The work begins with an overview of discussions among significant Czech intellectuals such as T. G. Masaryk, Josef Pekař, and Josef Slavík, and gradually moves to a broader philosophical definition of 19th-century history, which emphasized the exact knowledge of facts and causal explanations. The author criticizes this conception from the perspective of the humanities, which work with values and understanding, not just objective data. A key part is the analysis of the very concept of the 'meaning of history,' arguing that meaning is not predetermined or objectively existing, but is created by human action and purposeful effort. In the context of Czech history, the author leans towards a religious (Christian) conception of meaning, which is based on the spiritual principles of equality, in contrast to a social conception that stems from natural facts. The document concludes with a historical overview of figures and movements that represent this religious tradition in Czech history.
O smyslu našich dějin1 [1945]
I. Rozpravy a diskuse v posledních desítiletích
Masaryk – myšlenka náboženská
nár[odní] obrození takřka vědomým navazováním na duchovní vývoj předbělohorský
Pekař (hlavní Masarykův odpůrce) – myšl[enka] národní
zákl[adní] snaha: zachovat, zesílit, zušlechtit svou individualitu mezi národy (O sm[yslu] č[eských] d[ějin] 1929)2
(v poslední době) J. Slavík – 1934 Husitská revoluce3
husitství – hnutí především a ve své podstatě sociální; odtud názor na celé dějiny
Rynešová (+ prof. Bidlo) 1935 ve Vlastivědě4
myšlenka státoprávní
II. (Chápání dějin) – filosofie dějin
v 19. stol[etí] důsledky filos[ofie] Descarta, Lockeho, Humea, Kanta
jediná metoda vědecká: zjišťování fakt daných smysly a analyzovaných rozumem – (exaktní poznání)
poslední realita ≠ událost hist[orická] – výsledek jistých okol[ností] a vlivů
historik nezaujatým pozorovatelem – fakta přír[odovědná] – stejného druhu
Herder, Hegel, Comte, Buckle, Lamprecht, marxisté, Wells, novohegelovci představují toto pojetí svět[ových] dějin (ještě v posl[edních] letech O. Spengler a Fr. Cornelius nový výraz této myšl[enky])
žádný „soud nad dějinami“, žádná „výchova dějinami“
minulost je dána, jde o to, ji popsat a vyložit z příčin a násl[edků] –| produkt vlivů přír[odních], psychických a sociál[ních]
ale: věda, kt[erá] vidí v obj[ektivitě] dané skuteč[nosti] pasivní materiál pro pozn[ání] smyslové, pro popis a příčinný výklad, daleko nezachycuje plného obsahu skutečnosti; vědy duchové (děj[iny], právn[ictví], est[etika], etika, fil[osofie], theol[ogie]) nepopisují a neanalyzují daný materiál, a přece jsou to přesné vědy. Metoda duchověd (proti přír[odovědě]) – Wilhelm Dilthey něm[ecký]
zkušenost – zažití
Přír[odovědné] poznání – kauzál[ní] změny
dějep[isné] porozumění – hodnoty, cíle
Münsterberg něm[ecko]-amer[ický]: primár[ní] skut[ečnost] není; (samo od sebe, odtržené od osob[ních] zájmů), log[ikou] primár[ní] je svět hodnot, „v němž nic neexistuje, všechno platí, v němž se nic neděje, nýbrž všechno je aktuální, v němž nic nekonstatujeme, nýbrž uznáváme a zavrhujeme, v němž není pasivního vnímání, nýbrž účastné prožívání“
v té době i Windelband: poznání: přír[odo]v[ědné] – vztah fakt; duch[o]v[ědné], hodnotí, vztahujíc pozn[ání] na urč[ité] cíle (historie vědou hodnotící a ideografickou – odliš[nost])
Driesch: vývoj a) kumulace (vrstvení), b) evoluce (předurč[ení]), c) epigenese (plán) („entelechie“) – historie pouhou kumulací – poukazování na ducha – co je tento duch?
III. Rozbor pojmu „smysl (dějin)“
meluzína – „pomoc, hoří!“
(hnízdo) – příroda? individualizované celky
význam
obsah, cíl
podstata, že něco znamená
přír[oda] neživá existuje – živá má smysl
uměle vytvořené celky – lidské jednání
kmen, národnost, umění, věda, nábož[enství], spolek, polit[ická] strana, stát
lidé zakládají národy (státy), ne příroda!
žádná myšl[enka] ve hvězdách zapsaná, žádná duše národa, není smyslu národa zapsaného a předurč[eného] ve věčném úradku Božím; nedomnívejme se tedy, že smysl českých dějin je předurčen, národové nemají objektivně daného smyslu!
ale: stát není jen jméno (př. souhvězdí – stát); stát je zamýšlen jako účel, je tvořen, je dílem lidským, je účelným produktem kultury, prod[uktem] (ne jménem) ducha lidského; státověda proto nepatří do přírodov[ědy] – soc[iální] instinkty zvířecí; dějepisectví není vyvrcholením nauky vývojové – duchovědy
neboť: kontinuita biol[ogického] života
přetržitost duch[ovního] života
Leibniz – nat[ura] non facit saltus5
Darwin, Weismann (protopl[azma] zár[odečná])
histor[ie] (ne „dějiny atomu železa“!)
ten neproměnný kus hmoty schází, jenž má plynulost zaručiti. Je to právě duch, kt[erý] spojuje spolu jednotl[ivá] období. – co to však je?
duch se nevyvíjí
historie ducha něco jiného než vývoj
každý člověk znova a od základu
duch je originální a svobodný
ovšem nemůže tu svob[odu] jinak uplatnit, než počítá-li se zkušenostmi už danými (zkuš[enost] nástrojem vlož[eným] do rukou sv[obodného] čl[ověka], kt[erý] podle pravdy a vlast[ního] svědomí formuje osud svůj a těch, za něž jedná)
je obdobou hmoty ve sv[ětě] fyzickém (Driesch: histor[ická] báze reakční)
Pud a zkušenost
hist[orie] nabývá smyslu skrze jednání těch, kteří „navazují na minulost“ (Mas[aryk])
v dějinách se lidé, aspoň tu a tam, opírají jeden o druhého; činnost lidská je článkem, jenž spojuje minulost s přítomností, činnost, kt[erá] originálností proniká opakování toho, co tu už bylo
IV. Smysl dějin (obecně)
dějiny lidstva, států, kultury: jednotlivci jednají cílevědomě
ve spojování smyslu jedné doby se smyslem doby následující leží podstata dějin
V ideálech, v programech jest hledati smysl dějin
dějinná pravda je pravdou pro někoho, tím má smysl; smysl dějin neexistuje (jako výstav[ní] předmět), nýbrž platí (vědomí závaznosti pro toho, kdo porozuměl)
Dějepis je soudem
(extempore
dualismus ducha <a> přírody, či jednotný smysl obou?)
V. Smysl našich, českých dějin
řekli jsme, že nár[od] nemá obj[ektivně] daného smyslu
(národ a stát) – duchovní pojítko nezbytné – v něm smysl
o smyslu lze hovořit jen v duchovní oblasti, a ta není prostorově omezena.
Nelze národ povýšit na princip, tak i stát – neboť jeden je úsekem, druhý pomůckou umělou.
Smyslem národa nemůže tedy být něco zvláštního, omezeného jen pro nej, nýbrž právě něco mezinárodního, nadnárodního.
Zápas o bytí nemůže se nikdy stát smyslem života národního, ať už jde o zachování národnosti a jazyka, nebo i o státní formu.
Zbývá tedy rozhodnout mezi otázkou náboženskou a sociální, tj. mezi programem křesťanským a socialistickým.
Prakt[icky] oba názory hlásají rovnost mezi lidmi. Každý však dospívá k tomuto požadavku z jiného světa. Socialisté stavějí na přírodním faktu, že není mezi lidmi rozdílu, který by předem určoval, zda někteří mají být bohatí, učení a mocní a jiní zase nuzáci, nevzdělanci a robotníky. My jsme však předem řekli, že je nutno stavět na duchovních principech. – Tomu vyhovuje jedině myšlenka náboženská, program křesťanský.
VI.6 Průkaz dějinný
že tomu tak bylo ve skutečnosti i v našem národě:
Václav, Vojtěch
(Cyril a Met[oděj])
Waldh[auser], Milíč, Matěj z Jan[ova], Hus, Rokycana, Chelčický, Komenský (Jednota)
Obrození, českobratrství
1 Jde o poznámky ke školnímu referátu z června 1945. – Pozn. red.
2 J. Pekař, Smysl českých dějin. O nový názor na české dějiny, Praha 1929. – Pozn. red.
3 J. Slavík, Husitská revoluce. Studie historicko-sociologická, Praha 1934. – Pozn. red.
4 B. Rynešová, recenze: Československá vlastivěda, IV: Dějiny, in: Časopis Národního musea, 109, 1935, sv. 1–2, str. 136–166 (srv. též poznámku J. Bidla na str. 164). – Pozn. red.
5 „Příroda nedělá skoky.“ – Pozn. red.
6 V rukopise mylně „V.“. – Pozn. red.