Aristotelismus negativní

Patočkova myšlenka tzv. negativního platonismu by mohla (a měla) být vyšetřena také v souvislosti s Aristotelem. Na místě předpokládaného pojetí ideje jako ne-věci (místo původního pojetí ideje jako hyper-věci) by se tak otevřela otázka možného chápání aristotelské „formy“ (morfé) jako „ne-dané“ či „ne-jsoucí“. Na první pohled by se mohlo zdát, že takové pojetí může nabízet ještě lepší možnosti, neboť morfé se uskutečňuje pohybem, proměňujícím možnost (dynamis, potentia) ve skutečnost (energeia,). Pro Aristotela je pohyb především uskutečňováním (Met IX, 3 – 1047a) – a uskutečňovat se může jen to, co ještě není skutečné, tedy co ještě není. Ovšem takováto reinterpretace by musela vlastně mnohem násilněji zasáhnout do aristotelských kontextů, musela by je jednak v něčem zjednodušovat (redukovat) jednak v jiných ohledech komplikovat, neboť to, co „ještě není“, není jen morfé, ale také hylé. A tak se stává velkým problémem sám „ontologický“ status jak morfé, tak hylé: jde tu vlastně už o status „méontologický“, neboť ani morfé, ani hylé nelze chápat jako „jsoucno“ (to on). To všechno nás vede k tomu, že s aristotelstvím asi nelze provést to, co Patočka zkouší provést s platonismem – leda že by zásah byl tak hluboký, že vztah k samotnému Aristotelovi by byl příliš silně oslaben (zejména v souvislosti s „entelechií“).

(Písek, 160402-1.)