Existence a bytí

Pro nás bude jako pravidlo platit, že o existenci můžeme hovořit jen v případě pravých jsoucen (nikoli tedy v případě pouhých agregátů, hromad), i když tradičně slovo „existovat“ znamenávalo (a běžně dosud znamená) totéž co „vyskytovat se“. Každé pravé jsoucno je zároveň pravou událostí, a v tom případě můžeme také mluvit o jeho „bytí“, které je časově (i prostorově) koextenzivní s jeho životem (trváním od počátku až do konce), ale vůbec nespočívá v ničem, co by po celou tu dobu trvalo beze změny (tedy v žádné substanci). Každé pravé jsoucno musí své bytí vykonávat; v tomto vykonávání vlastního bytí se však nemusí ve svých „výkonech“ vyčerpávat, ale může své bytí překračovat, může z něho přesahovat, překračovat, a to v akcích. Výkon vlastního bytí nepovažujeme za „akci“ ve vlastním smyslu, i když nepochybně o jakousi aktivitu jde. Za skutečnou akci považujeme jen takový výkon, který se z pouhého vykonávání vlastního bytí emancipuje a zaměří se k něčemu jinému, a tedy jinam, k nějakému „cíli“, který původně není součástí bytí (ergo ani součástí výkonu bytí). Aby však taková schopnost vlastní akce byla vůbec možná, je jejím nutný předpokladem ona schopnost „primordiální“ akce (či později, na vyšších úrovních „primární“ aktivity), jíž je „schopnost“ vykonávat své vlastní bytí. A právě tuto schopnost, spíše však již uskutečňovanou schopnot, můžeme nazývat „existencí“

(Písek, 100228-3.)