Budoucnost – vztahy k ní
Stačí se porozhlédnout po každodenních zkušenostech resp. po tom, jak se těchto zkušeností zmocňuje jazyk, a hned vidíme, v jakém rozporu s těmito zkušenostmi je náš ničím nedoložený předpoklad, že budoucnost je prázdná. K budoucnosti se vztahujeme:
každou akcí, neboť každá akce je zaměřena do budoucnosti
otázkou – neboť odpověď očekáváme v budoucnosti
čekáním a očekáváním – neboť splnění očekávání se nadějeme v budoucnosti
nadějí – neboť s nadějí očekáváme něco v budoucnosti event. budoucnost samu
plánováním – plán se přece týká toho, co teprve bude
předpovědí – ta se také týká toho, co teprve přijde
zvláštním případem akce je experiment: u pokusu se chceme dozvědět, jak to dopadne, tedy jak to bude (ale chybně to pak vykládáme v tom smyslu, že to tak je)
spoléhání na budoucnost samu resp.na to, co s ní, v ní a z ní přichází, je „víra“, ovšem v původním hebrejském smyslu
také negativní vztah k budoucnosti je tu významný, např. snaha něco odložit na později (čili budoucnost trochu pozastavit, pooddálit)
zvláštním případem negativního vztahu k budoucnosti je snaha žít jen v přítomnosti
někdy se dvojí odlišný vztah k budoucnosti dostává do napětí až konfliktu s jiným, např. když přehnaným aktivismem vytěsníme vědomí potřeby čekat (to právě znamená: nebrat budoucnost vážně v jejím přicházení)
(Písek, 030827–5.)