950729-1

Filosofie historicky začala jako mimořádně intenzivní teoretický zájem o to, čemu se právě ve filosofických kruzích říkalo FYSIS, tj. v překladu „příroda“ (naše dnešní chápání slova „příroda“ se ovšem od té doby značně posunulo). První filosofové se tím těžce provinili proti delfské výzvě „Poznej sám sebe!“ (GNÓTHI S´AUTON). Teprve sofisté (a také Sókratés) programově odvrátili svou pozornost od záležitostí přírody (TA FYSIKA = to přírodní, přírodní věci, záležitosti), nebo také – jak se říkalo – obrátili se zády k přírodě, a veškerý zájem zaměřili na člověka a lidské záležitosti, tedy především na společnost. Řecká filosofie nikdy netématizovala člověka jako „subjekt“ v onom moderním smyslu. jaký razili především němečtí romantikové (ale způsobem, který nepochybně přesáhl celý romantismus a nadále přesahuje dokonce vše, co bylo tím směrem podniknuto v celých dosavadních evropských myšlenkových dějinách). Předpokladem oné zvláštní myšlenky, která poprvé soustavně tématizovala subjekt jakožto „já“ (eventuelně – později – „ty“), je protestantský důraz na svědomí jakožto jedinečnou a na nikoho druhého nepřenosnou odpovědnost před Bohem (a to v době, kdy toto „před Bohem“ již bylo značně nahlodáno). A onen protestantský důraz má své mimořecké kořeny ve starém Izraeli, zejména pak v jeho prorocké tradici, na kterou navazuje Ježíš a do jisté míry i první církev (která však už je těžce zasažena „objektivismem“ klasického řeckého myšlení, o něž se křesťanští myslitelé musí opírat v zápase s nově přicházejícími, nezřídka už pofilosofičtěnými – přesněji: pseudofilosofickými – orientálními mýty).

(Písek, 950729-1.)