Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Kde vlastně, v čem je vlastně ta má komunikace s církví, myslím, s tou vyditelnou církví, která není totožená církví, nicméně tedy i podle Kaldýna tedy je církví, která je vyditelná církví a nemůže být církví nevyditelná, ale je církví vyditelná, který je podle Kaldýna. Tak rozumíš, poněvadž já když sloužím, tak se stýkám s tou církví vyditelnou, s tou církví konkrétní. Vyditelné konkrétní taky, ale jsou vyditelní, jsou církví. Taková ta služba jede dost tak zhoř k té člověku, potom víš, a tak nějak přesně má člověk takový pocit, jakože se vnícuje. To je toho všem, víš, tohle je těžko, těžko respektovat hodnou, jak ty dokonce s tím, já dovedu pochopit, že to dožere, ale ta hořkost, to už se mi zdá přehnaný, to je jako... No to je ten muselek, který vychovujíš, od toho se nemůžeš nějak osvobodit, protože já vím, že ještě před takovými pětiny, po šesti lety, jsem se blížil, řekněme, k osobě biskupa, i toho Tomáška, i když jsem znál všechny jeho nedostatky a jeho chabost, řekněme, a nedostatek vzdělání, já nevím, co všechno, tak jsem se s ním blížil opravdu po svátou kostou, rozumíš, jako k násupci a po školu. To je tato, jako rozumíš, že a nebylo pro mě problémem, třeba řekněme, před ním patnout na kolena, nebo nebylo pro mě problémem a můžeme mu polibit ten pastýřský pastem, který je svobodný pastem z toho pětce, z toho cíle, to pro mě nebyvalo problémem. Ale vím, že třeba řekněme, že v tom starém pontifikálním lítu, kdykoliv kdykoli si přecházel kolem biskupa, kolem jeho trůnu, tak si klekal jen kolem. A vím, že k kardinálovi Kašparovi nebo Štíkovi jsme říkali staryček nimrát. On byl takovej nimrát. Nicméně teda nám nedělal nejmenších potěží při bohoslužbě tohoto dělání. Protože jsme někde je reprezentanta církve a pošlovského úřadu. V tom jsem vychovaný. Církev, která má rysy demokratické, jako tvoje církev, kde ty nejvyšší funkce v církvi jsou předělovány na základě volby a jsou dočasné. Třeba seniorát, synodní a tak dále. I když za starodávno, že já vím, že se pastorům taky vybalující. Jo, ještě někde. Pastorům, obyčejným pastorům. Obyčejným farářkům. Že ten pocit, ten úctý žánl, který vynul z autority toho kazatelského úřadu, tady byl takový obrovský. Samozřejmě u vás to zaniklo, ale u nás to přežívá. Ten paternalismus u nás je snažstvě sloňující. Možná se říká oči vyskutečné. Když se říká o reverendisime paterno, v latinském. Nejústnější. I když uzdávám špíso, které v latinském jsou trošku účinné. No a když se psalo v patrnejších žáznách, tak se psalo sanktisime paterno. O pravoslavních tam vydržet bydlí. To jsem viděl u pravoslavních, třeba když přijde metropolita mezi pravoslavními. Se pokolenou k němu škrábuje. A když se dotknou toho roucha, to je prostě živoucí výkon. Nebo něco takového, když to kráčí tím osem a ten dlouhý tu dlouhou vlečku takovou. Já nevím jak se to říká, víš. To je něco podobného jak nemoceta u našich biskupů, že on si potom se leče a zůstane jen v tom podrý sniku. A podívejte, že se mu ten liturgický roucha, ten ne-liturgický, víš, ten takový dlouhý. A teď tohle takové dvačtráce, desky zákona. Tady ten M do M, víš, takové ty dvačtráce. Tak je to nějaký předměte se šikým rouhem, tak znešeným prostě. Všechno nakolený, víš, vstoupí do chrámu. Majestátně tady to úkol dostává služebně. Tady je jedna ruky tyky, jedna ruky triky. Takže mám teď jediný žehna. Přecházím většinou zem. To jsou takový svícny, víš. Jeden z nás má tři svíce a druhý dvě svíce. Trojice a dvojí přírozdnou skvělstvou, víš. To je samozřejmě samozřejmě. Podají z každého ruky jeden, ne každou rukou jeden do právě dvou. To je ta kýra do hlavní ruky. Kýra na to předmětí. To je celá křížem a každá žehna. Výskup pravověrná, právoslavní. To mě připomíná, že s tebou mám domluvit. Co? Že s tebou mám domluvit náhledem, no a podle tvé volby. Výskup pravověrná, právoslavní. To mě připomíná, že s tebou mám domluvit náhledem, no a podle tvé volby. Nějaký téma. To mě připomíná teda právě. Já doufám, že je pravoslavní. Až tam a ty. No, tak to. To máš teda nějak na mysli. Co? Já jsem říkal, že to když takhle v šíroce, to by muselo být něco. Ale podívej, v podstatě jde o to, kdybychom si tam na něj... Takový přehlad orientálních církví bych vám mohl dát. Kdybyste chtěli těch orientálních církví. Což zajímavý to nakonec je, že jo. Jsou tam zbytky pár starých antických tradice. Nějaký texty jejich chatáků. Vy nebylo špatné. No jo, jenom že rozuměj. Je potřebí, tedy uvědom si laskavě, že jsou na mě obrácené zraky. Že tyhle moje takzvané přednášky v krouž, v uším kruhu a instruktáže jsou tedy znovu a znovu lidé, to zvlášť nic na to děláme. Takže bych z toho mohl mít sboro velikých kroužkých. Já už myslím, že by se to dalo udělat tak jako diskusní příspevky. Že by měl někdo jiný, by měl referát a já bych potom navásal diskusí a... A my to tak obvykle děláme teda, že ani třeba ten referát nemusí bejt. Že se tam přečte. To předpokládá, že by člověk seděl tedy mezi ostatními, rozumíš, i v tom formálu. To není potřeba, je to dokola, tak někde. No uvidíme, podívej se, Leden umrl, to jsou měsíce, které jsou ještě daleko. My jsme tedyž mysleli, když na začátku července byly ty referátsky, že to tím skončilo. A zjistil jsem, já jsem nevím, jestli jsem hodně dobře s tebou mluvil, že to neskončilo. Protože zase znovu, a jenom teda kvůli mně, tam je někdo vládá. Jen kvůli mně. Já jsem se dotazoval, pokud šlo o to batočku, jak se změnilo, no a sám batočka o tom neví. A za to to nemá podnětí. No ale u mě, já ti to řeknu poctivě, zase tam byl měnek Mára Ivana. Ale byl tam jenom dvě hodiny, protože po tom to šlo už strašně na tělo. A on dostal už z toho hluvu, tak se rozkřičil. A rozkřičil se teda, přestíral, že mu sahají nervy, ale říkal, že když chvilku křičil, že se stají prkotiny, a že se tady krade, a že se tady dá prostě, že to vždycky pomluví všechno, a oni se stají takový prkotiny a potravují lidi, kteří poctivě pracují. A když začal takhle tím těšitelem křičet, tak říkali, že se do toho užil na tolik, že už tohle nemusel přestírat. A dostal teda skutečně záchvat, takže ještě po schodech křičel a oni ho uklidňovali. Říkali, pane Marek, nekřičte tolik, mohli by to být zpěšně tvé. A to je asi měsíc zpěv na záležitosti. Takže rozumíš, pořád to je znova, a pořád je to tohle, jestli se scházíme, jestli tam mám nějaké instruktáře, jestli vysluhuji ve Čerípáně a takové věci. Až do takových, to víš, bylo to přeci, kdy člověka zarazí, až on mu řekl, říkat si tady nemůžete, co chcete. A jestli dalším výšetřováním se zjistí, že jste lhá, tak to bude pro vás minulý následek. Takže on je to pořád takový, víš, je to blbá, jsem v takovej blbej, mám takový blbý pocity občas, víš. No tak to víš, to musíš... Tady nejde o mě. No tak počkej, moment, moment. Tak pokud nejde o tebe, tak nech zas na tom, jak máme mluvit. Dobrý. Jo, poněvadž my se budeme pát za tebe a ty za nás, to jsi pokojený. To ne, to... Já už jsem tím... Musíš posoudit svou situaci, kterou zná každej nejlíp. Víš, já ji dost dobře posoudit nemohu, protože mě samotného zatím nevoláno. Víš, já ji posoudit sám dostatečně nemohu, já jenom vím, že teda je to potrava, je to teda svým způsobem horší, když já, co jsou to výslechy, dobře vím, právě tak jako ty, a teda, jak si bojím se toho, že... Ale nicméně a moc se toho bojím, vím, že se toho nebojím, nicméně teda se toho nebojím, vím, že se toho nebojím, nicméně teda... Skoro bych byl radši vydovolený, já nejštědnější, víš. No jistě, no, to je právě ta svý dzel, že jsou v tom ty dvě spíralnočně v mě na dno, ale když se dá mět na dno... A taky si docinujou toho, co chtějí docinout, jo? To znamená oborovský těz nejistý. Přece jenom jakmile tedy překročíš tu mesíny danou a tu překročíš ustavečně prostě z toho důvodu, že tedy pro ně je přijatelná jenom úplná izolace, tak vždycky máš už takový přece jenom trošku divný pocit. Je to blbý už, víš, už je toho dost. Že to bylo, teď to bylo celý jaro a až teda do toho července, že potom se mysleli, že už bude konec, ale oborovní příteří jenom je to zlova. No, prostě musíme počítat, že teď to bude trvat a až teď to bude víc. No bude, no. Pane vaše, my jsme zrobili v pátek... A už to zrobili. No, tak tohle je teda, já totiž, já bych se ti přiznal, že jsem to dal přečíst tam jednomu kolegovi tam v práci, ale je to celkem člověk bez nějakých těch, že jo. No, tak ten, ten byl to, ten byl napnutý na pokračování. Ještě spíš jsem to napnutý na... To bych to neřešil, protože to bylo napnuté. To člověk teprve pozná, co to je, co to je práce, kterou to někdo nechce dělat. Takový žvadí, psá člověk jaký nápad je, tak dá. A když se to má takhle sevřít, je, to je tak... Páno, jak se člověku do toho nechce, jak se nachází furt... Já jsem jenom, abych nemusel pokračovat, tak jsem začal představovat mě hodně. To je skutečně teda... Práce proráhá, říkáš, jo. No, když ta nejhorší věc na tom, proč se tomu líbám, je, že když ta napíšu, tak najednou úplně se mi dělá zle, jak je to blbý. A když to mám v plánu, tak je to senzace. Senzace, to je přesně jak ten Foltýn. V rozvruhu je to úplně fantastický, jo. Ale jak se to napíše, je to úplně blbý. Foltýn, to je to takový šepíc, jo. To je to neznámé veledí, jo. Prostě dokud to není napsáno, tak to má všichni v plus. A jak to napíšeš, tak to je takový obád. Že se k tomu chce vyhnout. Každej, každá, každá zámínka je dobrá, aby... ...aby to nebylo blbý. Kliba byla základní, že do mě ládovali ty měkce a ty prášky, že mě to neplbavilo. Takže jsem mohl do toho dokonce udělat spoustu věcí, jo. A co tam v tom? V tým chvíli? Z toho to je vyvýrání a předělávání. Právě to, že dodávám dohromadí, potřebuji se do toho ponořit a nebýt rušenej. To je podobný magičku, čím jsem dělal doma. To by bylo ono, kdyby to šlo tímhle směrem. Já jsem to původně, co ti říkám, jsem to původně plánoval jako úvod o filozofii. Pak jsem zjistil, že to je blbost, ale tu funkci to má plnit, protože ta otázka je, jak něco relevantního říct lidem, který nejsou filozofové. Vlastně dělat jenom odbornou filozofickou práci, to je jako tak pro sebe. To vlastně to má člověk dělat a nikdo o tom nemá vědět. Když se trénuje kodeš nebo já nevím kdo, tak to není pro veřejnost. Pro veřejnost je až ten zápas, a ten musí být hezký. Tam nejde o to jenom ukazovat, tak prostě umím mydlit do míče tak, že letí já jenom dva kilometry daleko. To musí být všechno. Už to musí být skutečná hra. A mály být filozofie nějakou účinná, máli opravdu něco vyřešit, něco přiníst, tak to musí mít nějakou podobu. Takže toto zbylo z toho úmyslu úvodu do filozofie. Vlastně že žádný úvod do filozofie není, a je to taková práve, jak by se to jmenovalo. Takže se to mělo jmenovat. To si uvědom teda, že například všechny, které jsou z té hnutí politické, řekněme toho 22. století, když myslím na ty fašizmy všeljaky, tak o tohle to jim šlo taky přece. Přesně o tohle je stalo. Teďže ten Hitler nechtěl dělat politiku jako politika, ten to chtěl dělat pro všechny Němce. Zrovna tak má socialisti, že jo. Že se to vždycky zvrtne, jak se to zvrtne, to je tedy díky tomu, že zřejmě dělání s ničím tak, jak se dělat nemáš. Prostě ta chyba nějaká tam je velice zásadní. No přesně řečeno teda ta, na co jsme byli zvyklí a v čem jsme byli vychováváni, ty všeho všemozný izmy, který začaly překrývat všecko a na který se každej takovej lepší intelektuál koupal, koukal prostě s obpovržením, protože pro něj byla důležitější, pro něj byla důležitější nějaký takový objektivní pohled. Tak tohle je to teda, od těch 50. let vidíme, včetně Anshaung, Anshaung štátu teda německýho, nacistickýho a bolševickýho, že to je blbost. Že ta převaha, že ten důraz, ten akcent se klade tak, jako jsme si to říkali při zakladání toho, jak to nazývali toho, ten náš spolek. Ten, co jsme hodnali založit v 68. Ale původně jsme to mu říkali tím židovským slovem. Jo, počkej. Je. Tak prostě tohle, že ta převaha začíná být na věcech samotných, že převaha začíná být na pořádném správním státu, na pořádným, v pravdivé filozofii, na slušném nábožení, nevím, jak bych to nazval, na pořádném náboženství, a na pořádné vědě, že ty izmy tam ústupou do pozadí a jsou smetí. No, nebolí, že tady vystupuje zase ta složka, která to nazývá až tady toho mytu. Ale ne mytu, z hleda jakýho, ale mytu teda pořádnýho, že jo? Předměst včela mytu, který bys, teda, mohl být pravdou, že jo? No, tak to je, to je... To zase tam bude dál a dál, a vypadá tak, že... Teď se především ukáže, že v té tradici izraelské, tam ty myty, které je tam fůru, fůra, takže ty myty jsou antimytické. A zatímco pravý mytus, klasický, jak je tady ukazenej hned v té druhé kapitolě, tak ten znamená, že člověka přitrhuje k těm pravzorům, které jsou jednou dané, hotové, a tím jako zachráníme jeho existenci od zmaru, toho váznění, že toho, takové té neútvářenosti, toho chaosu, tak jo? Tím, že se prostě přímkne identifikuje se s tím pravzorem. A teď ale ty mytický pravzory týhle izraelský tradice jsou zvláštní tím, že když je člověk napodobí, tak se odteď jinde než vodícou. Naopak ho to postaví při dovolného prostoru, do prázdna. Čelem do prázdna, nikoli čelem k archetyku. Takové vycházení Abrahamovské, to je nepochybně mytický archetyk jakový. Jenomže to vycházení znamená, že my musíme výjít ze svý situace, v který jsme, neznámo kam. A to znamená úplně jiná, než ten Abraham. Čili tam vlastně je rozbité, ta struktura té identifikace je rozbitá. Takže my dnes nemůžeme udělat to, co udělal Abraham. A tím pádem jsme my něco jiného než Abraham. A už tím je rozbité to fantastické rozbité, ačkoliv po vníjší stránce analyzováno. Je to zase jenom archetyp. Abrahamovské vycházení je archetyp. Tak to je jako jediné. A teď když se toto jako... To znamená, že tam vlastně ta vníjší podoba i ta funkčnost, životní funkčnost, která tu zůstává, zachovává, je rozvráceno něco jinýho. A to je právě ten náš svět, kdy my už prostě z pásů nemíme v tom, že zůstane všechno přistane. Naděj upíráme vždycky k tomu, co ještě není. My jsme se tak naučili ten takový návyk zvláštní, taky jakási mítično, ale odevřený do budoucnosti. Teď o všem to odevřený do budoucnosti něco znamená. Když se ten fenomén prober, tak z toho vyplývají určitý důsledky, kterými se dá popsat ten náš způsob života, který to podstatně je života mytického. Takže jaksi zavádění mítů toho starýho typu do této situace znamená velmi často něco velmi atraktivního. Ale to, že to nestaví člověka do pozice otevřenosti vůči budoucnosti a vůči pravdě a tak dále. Když blokuje ho to, si uzavírá ho to do jakýsi hotový škatule. Do jakýsi, určitý a do trezoru, rozumíš. Na tom se pak pozná, že to je ten blbej, idiotský, a ještě od tehdejší doby naprosto zvrácený, úpadkovej, jak se dá ještě prokázat z jiných důvodů. Mě totiž na to nestalo, rozumíš, neupozorní, ale jsem byl příjemně překvapenej, nebo příjemně překvapenej, prostě ocenil jsem, že ta Arendtová v celé té své knížce, takže tam mluví o takových věcech, o kterých normálně se nemluvívá v tajné společnosti. Ty rasové předsudky, které má vždycky každej podánej intelektuál, která tak jako volnoval nos a cítil smrad, že o tom v své slušné společnosti nemluví. A k podivu tyhle blbosti jsou z nějakého zvláštního důvodu ty hejbaly lidma. Ty rasové předsudky, k příkladu antisymetismus, to je něco, nad čím každej ohrnuje nos, ale co je skutečnou silou. A k podivu společnosti. Mě vždycky vrtalo hlavou, jak je tak blbej, že se zabývá takovýma klukovinama v té herecké společnosti. Jak tam zakládali ty tajné společnosti, jak malí kluci tří lety. To jsou věci, které mají rasanci nějakou pravzvláštní, nikoli samozřejmě intelektuální, ale jsou schopný dát dohromady nějaký kolektiv. V podmínkách, kde by každej kolektiv jinej serl zpátku příkladu. A na takový blbostek, že kdyby ty lidi nějak prozřeli, tak by se to museli zasmát. Se všim tím rituálem, který do toho strkali. Tak tohle z toho znatý, ono kupodivu, to tady hraje důležitou funkci furt. A když se jen vzpomenu, to hraje s tím mildem. Když jsem tam, to byl odstresný zážitek, který na té společnosti, já nevím, jak se to jmenovalo, to byl zřejmě takový odstresný pokus o nějakej rituál. No ale já teda jsem se třas prostě odporem. To počítám ke svým nejhorším zážitkům. Spocenej studem za těch lidí, kteří to dělali. Přičem mně bylo jasné, že to bude důležitý pokus, který tam s vážnou tváří dělali vážný lidi, rozumíš. Ale teda podle mě hodno se teda poděmejli. Tu vážnost trkali někam kam, nic trkat na mě nemohu. Ta fáma o tom, že lidi prostě pijou krev mladých dívek, nebo prostě malých dětí. Ono to člověče, to bylo na tom okaze krásně, jak to vzniklo, že popravili ve středověku plno židů kvůli tomu, že se žrali ty hostie. Přišli jsme, co to bylo pravda. Že obvinili z toho nejtěžšího říchu, který mohl být, že zabili, což v podstatě znamenalo, že zabili spasitele. Sežrali ho. Tím nejdne důstojnějším způsobem. A z tohle vznikla lidová fáma, že prostě pijou krev, rozumíš, vražděj, femově, tajně, jen kvůli, ne kvůli vraždě samotný, kvůli tomu, kvůli krev mladého člověka. A proč mladého? Protože to je ta substance života. Rozumíš? A vlastně, když se s tím potýká, já nevím, na začátku nebo ke konci minulého století, každému to připadalo, jak je to možné, že se to zrodilo v nějaký hlavě. Ono to má takovýhle docela rozumnej kořen. Rozumnej. Rozumíš? Takový racionální... A hejbá to lid má. Je to prostě stříla, která skutečně k tý vraždě vede. Nebo naopak k vraždě toho žida, předpokládánýho vraha. A která samozřejmě vede ke stmelení všech těch lidí a těch židů. Konec. Nasadující poznámka 11.11.75 doma ráno. Jako je třeba rozlišit konkrétní formy socializmu od podstaty socializmu. Tak je také potřeba rozlišit konkrétní formy komunizmu od podstaty komunizmu. Zkrátka. Socialismus a komunismus sovětského typu, i když kvantitatívně má nespornou převahu a reprezentuje hlavní prout. Přece jenom musí být také něčím poměřován. I co do svého socialismu a komunismu. A musí být také přeskoumáván jako jeden typ, jedna odrůda. Jeden způsob realizace socialismu nebo komunismu. A proto i když tím nemohou být zastřeny otázky, jakou šanci, kde jinou šanci mají jiné ostatní typy socialismu a komunismu, přece jenom je významné, jaké vlastnosti, jaké rysy projevují tyto jiné typy, jiné odrůdy. A z tohoto důvodu je jednak teoreticky významné a jednak i pro dějný odhad dokonce v některých případech značně důležité posoudit nejenom čínský typ socialismu a komunismu, o kterém toho příliš mnoho nevíme, abychom se mohli odvážit nějakého spolehlivějšího úsudku, ale zejména o tom typu západoevropského socialismu a komunismu, který je představován oněmi stranami, které projevují již delší dobu, zvláště od 1968 roku, stále větší odchylnost, odlišnost a tu a tam i vědomou reflektovanou a dokonce projektovanou distanci od socialismu a komunismu sovětského typu. To jsou zejména některé komunistické strany románských zemí, latinských zemí. V první řadě je to strana italská, ale neméně významně se distancuje a někdy snad i víc, což je dáno podmínkami a okolnostmi, strana španělská, která je všem v ilegalitě a méně důsledným, ale některá k méně významným způsobem, tak je strana francouzská. A pro tyhle ty věci je například docela zajímavé to, co se objevilo v časopisu Die Kirche. Ročník 30 z 21. září 75, číslo 38, na první straně pod titulem v úzovkách Die Christen und Wir, značka K.R. A bude potřeba si to zapsat někam na kartu a podobně. Konec. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

====================
s2.flac
====================
Jehož patří klanění a sláva jako oci a synů, který mluvil skrze proroky v jednu svatou obecnou a pošlovskou církvě. Vyznávám jeden křesl na odpuštění kříchu, očekávám zkříšení mrtvých i život budoucího věku. Amen. Kněz políbí svatý vzduch a odloží. Jáhen zvolá, stůjme dobře, stůjme se strachem, buďme pozorní, abychom svatou oběť v pokoji přinesli. Chor odpovídí, tomu vůbec nerozumím, olej pokoje, žertu chválí. Přátelé, Jáhen vstoupí do oleji pokoje. Jáhen vstoupí do svatyně, vezme rypidu a po vstavě se po straně svatého holtaže povívají ustavečně nad svatými dary. A kněz počne eucharistickou modlitbu. Božená litřka, milost pána našeho Ježíše Krista i láska Boha a Oce, i účastností svatého ducha budíš se všemi dámy. Lid odpoví vzduchem tým. Kněz obrácen k holtaži, pozdvihne ruce a volá, k z hůru mějme srdce. Lid odpoví, máme k hospodinu. Kněz volá, dobrořečme hospodinu. Lid odpoví, důstojno a spravedlivo jest. K hladěce, oci, i sílu, i svatému duchu, trojici jsou podstatné a nerozdílné. A kněz se za tím umluví, důstojno i spravedlivo jest. Tebe opěvovat, tebe blahoslavit, tebe chválit, tobě dobrořečit, tobě se klanit na každém místě vladašství tvého. Neboj ti zbůh nevypravitelný, neobsáhný, neviditelný, nepochopitelný, věčný, neproměnitelný, ty i jednorozený syn tvůj i duch tvůj svatý. Ty jsi nás vyvolal z nebytí v bytí a když jsme od tebe odpadli, znovu jsi nás zkřísil. A nepřestal zpracovat, až jsi nás znovu pozdvihl na nebesa a dal nám království své budoucí. Za to všechno dobrořečíme tobě i jednorozenému synu tvému i duchu tvému svatému. Za všechno, o čem víme i o čem nevíme, za všechno zjevná, iskrytá a dobrodinná tvá, která se stala s námi. Dobrořečíme ti také za tuto službu, kterou ráčíš přijmout z rupou našich, ačkoliv ti slouží tisíce archangelů a deseti tisíce andělů, chrubové a srafové, šestikříví, mnoholocí, na výsostech létající, perutní. A zvolá výděznou píseň zpívajíce, volajíce, vzývajíce a školce. Vid odpoví svatý, svatý, svatý Hospodin Savohoth, plnají jsou nebe i země slávy tvé. HOSANA NA VÝSOSTECH Požehnaný, jež přichází ve jménu páně, HOSANA NA VÝSOSTECH Když se počervene zpívat serafinská píseň, vezme jáhen hvězdici, dotkne se jí křížem o kraju svatého disku, tak aby zazvonil, a políbiv je odloží. A vzav zlovu ripidu povívá jí nad svatými dany. A kněz se zatím mordí. S těmito blaženými mocnostmi voláme k tobě také my vláče, my dovnímku lidí a říkáme, svatý jsi i nejsvětější, ty a jednorozený syn tvůj a duch tvůj svatý. Svatý jsi a nejsvětější a veliká je sláva tvá, něž si tak miloval svůj svět, že jsi syna svého jednorozeného dal, aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. A on přišel a vyplnil za nás všechno, co měl vykonat. A v noci vniž byl vydán a vniž sám sebe vydal z našího světa, uvzal chléb do svých svatých a přečistých a neposplněných rukou, dobrořečivý požehnal a posvětil a lával a dával svým svatým apoštolům a učeným kůřka. Jánem odloži fripidu, skloněn ukazuje knězi o ráven svatý chléb a kněz zpívá, vezměte a jeste, toto je tělo mé, které se za vás sláme na odpuštění hříchů. Lid odpoví amen a kněz tiše pokračuje ška. Podobně i Kali, když bylo povečeři ška. Jáhem skloněn ukazuje knězi o ráven na svatých kalich a kněz zpívá, pijte z něho všichni, toto je krev má nového zákona, která se za vás a za mnohé vylévá na odpuštění hříchů. Lid odpoví amen amen a kněz tiše pokračuje ška. Točíte na mou památku, kdykoliv totižíte chléb tento a z tohoto Kali chapijete, mou smrt zvěstujete a mé vzkříšení vyznáváte. A počína amenujec je ška. Proto pamětiví jsou se tohoto spasitelného přikázání i všeho, co bylo za nás vykonáno. Kříže, hrobu, vzkříšení třetího dne a na nebe vstoupení, zasebnití na pravici druhého slavného příchodu. Jáhem postaví v sebe tlé kněze, vezme z básní svatý disk do pravé ruky a svatý Kali k doleve a oboje pozdvihne křížem přeloženýma rukama. Kněz rovněž pozdvihne ruce a ukazuje na svaté dary, zpívá. Tvé z tvého ti přinášíme za všechny a za všechno. Lid odpoví, tebe opěvujeme, tebe blahoslavíme, tobě dobrořečíme, hospodine, a modíme se k tobě, bože náš. To zpívá strašně dlouho a strašně protáhle. A opakuje to pořád tohleto. Jáhem postaví svaté dary na svatý oltář a pokorní vse zůstane po pravici kněze. A kněz počíná epiklezi. Říká, obětujeme ti tuto duchovní a nekrvavou službu a prosíme a modlíme se a pokorně a brouzně zážádáme, sešli ducha svatého na nás a na předložené dary tyto. A teď je ta epikleze strašně rozvedená takovým podivným obřadem. Kněz Jáhen se třikrát pokloní před svatými dary a třikrát tiše říkají. To nepatří dlánafory, víš tohle. Hospodine, než jsi seslal v třetí hodinu nejsvětějšího ducha svého a poštolům svým, neodmítej ho ani nám, dobrý, ale obnov jej v nás, kteří se k tobě modlíme. Jáhen ukáže na svatý chléb a řekne tiše, požehnej vládyko svatý chléb. Kněz Žehnaje svatý chléb pokračuje v epiklezi a učiní tento chléb svýhodným tělem Krista svého. Jáhen odpoví amen a ukazuje orárem na svatý kalich a řekne tiše, požehnej vládyko svatý kalich. A kněz Žehnaje svatý kalich pokračuje v epiklezi a to, co je v kalichu tomto, drahocelou krví Krista tvého. Jáhen odpoví amen a ukazuje orárem na oba svaté dary a řekne tiše, požehnej vládyko oboje. Kněz Žehnaje oboje pokračuje, promění v duchem svým svatým. Jáhen odpoví amen, amen, amen. A oba knězi Jáhen učiní poklonu až k zemi. A Jáhen řekne tiše, pokloniv se knězi, rozpomeň se na mne hříšného vládyko svatým. A postaviv se na své místo, vezme ripidu a povývá jí znovu nad svatými dary. A na koně skončí epiklesi říkaje, aby těm, kdo z něho pít budou, byl kočištěný, koupili duše k odpuštění kříchů a skolečenství svatého ducha, k plnosti království nebeského a k důvěře před tebou, nikoliv k soudu a zatracení. A blížně se k závěru anafory koná především památku zemřelých. Pokračuje. Objednaptujeme ti tuto duchovní službu také za ty, kteří ve výře zemřeli. Za praroditče, otce, patriarchy, proroky, apostoli, kazatelé, evangelisty, mučedníky, vyznavače, zdržendychce i za každou duši spravedlivou, která skončila pozemský život ve výře v tebe. Jáhen odloží ripidu a podá knězi kaditelnici. Kněz drže kaditelnici volá. Především však za nejsvětější, nejčistší, nejblahoslavenější slavnou blátkynu naši Bohorodičku a vždy Panu Marii. A chor ospový zpívaje Megalinarion. To je zpěv, který se zpívá v hodinkách při Magnificat. Vpravdě důstojno jest oslavovat tebe, Bohorodičku, navěky blaženou a zcela neporušenou matku Boha našeho. Nad cheruby slavnější, nad serafy bez srovna ani čestnější. Tebe, která zrodila Boha slovo a Panou zůstala. Pravou Bohorodičku tebe verebíme. Kněz okouří třikrát osvácích pání a Bohorodičky. Se zpívá místo této písně i na Hermoz devátej sváteční rodiny. Kněz okouří třikrát svaté dary a předá kaditelnici jáhenu. Jáhen okuřuje kolem dokola svatý oltář, připomíná je pro sebe mrtvé i živé, které chce. A zatím kněz pokračuje v Anafořeška. Za svatého Jana proroka, předkůce a křtitele. Za svaté a chválihodné Apoštoly, za svatého En, jehož památku Konáme a za všechny svaté své na jejichž modlíby navštívná zbože. Rozpomeň se také na všechny zemřelé v naději ve vzkříšení k životu věčnému. A připomenu v zemřelé, které chtěl, pokračuje. A v místě světla, kde není smutku ani pláče, kde září jasnost tváře tvé. A ještě se modlíme k tobě, aby ses rozpomněl Hospodinu a všechno biskupstvo pravověrné, kteří dobře kázali slovo pravdy tvé na všechno kněžstvo v Kristu Jáhrenstvo a na všechno duchovenstvo. Také ti přinášíme tuto duchovní službu za svatou obecnou Apoštolskou církev na celém světě, za ty, kdo žijí čistě a spravedlivě, a pro Hospodine pokojné panování, abychom i my v jejich míru žili život tichý a spokojený ve zbožnosti a čistotě. A zvolá především se rozpomeň Hospodine na velikého pána a oce našeho nejsvětějšího patriárhu N, i na pána našeho metropolitu N, i na pána našeho biskupa N, to zatím dospívalý to megalinárion, víš. I na pána našeho biskupa N zachoveje svatým církým svým bez pohromy spravedlivé zdravé dlouhého věku, ať dobře hlásají slovo pravdy tvé. Chor odpoví a na všechny a na všechno. A kněz tiše pokračuje. Rozpomeň se, Hospodine, na tuto město, v něm žijeme, a na každé město a na všechny země i na ty, kdo tam s vírou přebývají. Rozpomeň se, Hospodine, na plavící se poutníky nemocné a strádající, na zajaté a na jejich spásu. Rozpomeň se, Hospodine, na těch, kdo přinášejí plody a konají dobré ve svatých církých tvých a myslí na chude a vilej na nás na všechny milost svou. A připomenu vživé, které chtěl, uzavře anaforu volaje a dej nám jedněmi ústy a jedním srdcem slavit a opělovat z tí hodné a vznešené jméno tvé Otce i Syna i svatého Ducha nyní i vždycky i na věky věkův, a lid odpoví Amen. Tak takhle vypadá eucharistická mluvba o svatého Jana Zlatoustého. Ještě to potravuje, ne? Ne, ne, ne, ne, ne, jenom... Jako už... Mám se od matek trochu, víš? To zase to budu opakovat. Tak počkej, já ti teďka přečtu tu anaforu svatého Bazyla. Jo? Bez těchto takových obřadů, víš? Takže uvidíš, jak vypadá třeba původně, když byly to rozbitý úplně těmi obřady a tím zpíváním šeli, jakým, víš? Tak ta anafora svatého Bazyla zní takhle. Vpravdě hodno a spravedlivo a příjemno vznešené svatosti tvé tebe chválit, tebe opěvovat, tebe blagořečit, tobě se klanět, tobě díky činit a oslavovat tebe, který jsi panovníků Hospodine Bože, Otče Vševlámnoucí. A tobě, jedinému pravému bohu, přináše se srdcem zkroušeným a duší pokornou tuto naší službu duchovní. Neboť ty sám vložil si v nás poznání pravdy svět a kdo může vypovědět moc tvojí a rozhlásit všechny chvály tvé a vypočítat všechny divné skutky tvé každého času. Vládče ve smíru, pane nebe, i země, i všeho stvoření, viditelného i neviditelného, jenž sedíš na trůnu slávy své a odkud všechno obhledáš, nekonečným, neviditelným, nepostížným a nezměrným, nezměnitelným a nepochopitelným. Otče, pána našeho Ježíše Krista, velikého boha a spasitele, naděje naší, jen šest obraz lásky tvé a tvá péče tě nesoucí v tobě samém ukazující tebe, oce svého. Slovo živé, pravý Bůh, moudrost věčná, život, posvěcení, síla, světlo pravé, z něhož vyzářuje duch svatosti a pravdy. Dar synovství božího, záruku budoucího dědictví, předchutí blaženosti věčné, moc životodárná, premen svatosti, z něhož čerpá všechno tvorstvo duchovní a rozumné, sílu k službě tvé a skrze něhož k tobě chvalospěch vysílá. Neboť všechno skrze něho slouží tobě. Tebe chválí anděle, archanděle, trůny, pánstva, knižectva, moclosti, síly i chrubové mnoho ocí. Kolem trůnu tvého serafové stojí, šest křídel má jeden a šest křídel má druhý a dvěma křídy zakrývají tváře své a dvěma nohy a dvěma létají nikdy neunavenými a s chvalospěvem nikdy neumlkajícími vítěznou píseň pějíce, volajíce, vzývajíce a školce. Klid odpoví svatý, svatý. S těmito blaženými mocnostmi zpíváme i my, hřiční, a říkáme tobě, vládče, milovník lidí. Pravději jsi svatý a nejsvětější a nezměrná je veliká svatost tva a nezměrná je velká svatost tva. Učinil jsi člověka z hliny země a vtiskl jsi v něho obraz svůj bože a postavil jsi jej v ráje rozkoše a slíbil jsi nesmrtelnost života i požívání blaženosti věčné jestliže zachoval přikázání tvá. A když neposlechl tebe, Boha pravého a stvořitele svého, ale přivolil svou dům hadím na svět a obrátil jsi jej v zem, z níž byl vzad. Připravoval jsi mu však z pásu znovu zrození, které je v Chrystu tvém, nebo ti dobrý, jsi nezavrhl až do konce tvora, kterého jsi utvořil. Nezapomněl jsi na dílo rukou svých a mnohotvárně jsi je navštěvoval v milostvenství útrop svých. Proroky jsi vysílal, mocné skutky konal skrze svaté své, kteří se ti líbili od pokolení do pokolení. Mluvil jsi k lidem skrze služebníky své, budoucí z pásu předem zjestoval a dal jsi jim zákona na pomoc a za stráž angely jsi jim ustanovil. Když pak se čas naplnil, zjevil se s nám v synu svém, skrze něhož si věky stvořil, jenže zblesk slávy tvé a věrný obraz podstaty tvé. Jenže udržuje všechno mocným slovem svým a pro něhož tení loupeží, že je rovnou tobě, Bohu a Otci. On za jisté Bůh přede všemi věky se ukázal na zemi a z lidí obcoval a ze svaté Pany se vtělil a sebe sama zničil přijat v podobu otroka. Připodobnil se tělu poníženosti naší a vy nás učinil podobnými obrazu slávy své. Protože tak skrze člověčenství vešel chřích ve svět a skrze chřích smrt zalíbil si jednorozenému synu tvému, který odpočívá v ménu tvém a u tebe, Boha Otce. Že se pod zákonem zrodil z ženy svaté Bohorodičky a vždy Pany Marie, aby odsoudil chřích v těre svému. Aby ti, kdo v Adamovi umírají, v témž Kristu tvém oživení byli. Žil na tomto světě a dal nám přikázání spásit a oddělil nás od klamních model a převedl nás k poznání tebe, pravého Boha Otce. Dobil si nás za svůj lid vlastní, který byl dnešstvo národ svatý. Obmil nás vodou a posvětil nás svatým duchem synu. Vydal sám sebe za vykupné smrti, která věznila nás za prodanci chříchu. A křížem se stoupil do hádu, aby všechno naplnil sebou a rozvázal bolestná pouta smrti. A třetího dne vstal z mrtvých a otevřel všemu tělu cestu ke vzkříšení, neboť nebylo možno, aby viděl porušení, který ténet z něhož vyvěrá všechen život. On je prvotinou těch, kdo zesnul lid, pro orození zmrtvých, aby byl ve všech a nejprvnější ze všech. A vstoupil na nebesa a zasedl popravit si delebnosti tvé na výsostech a o tu se vrátí, aby odplatil každému podle skutku jeho. Nám však zanechal tuto památku na své spásenost neoutrpení, kterou obětujeme podle přikázání jeho. Pojď, když se připravoval na smrt dobrovolnou a navždy slavnou a životodávnou, v noci, když sám sebe vyvál za život světa, on vzal chlěb do svých svatých a přečistých rukou, ukázal tobě, bohu a oci a dobrořečil a požehnal a posvětil a rozlámal a dal svatým svým učeníkům a pošlou mu říkat. Vezměte, jeste, toto je stilné, které se za vás váme na odpuštění kříchu. Podobně i Karich z plovu k mene Viného vzal a smísil a dobrořečil a požehnal a posvětil a dal svatým svým učeníkům a pošlou mu říkat. Pijte z něho všichni, toto je z krev kmánového zákona, která se za vás a za mnohé vylejvá na odpuštění kříhu. Vy to pojďte. Amen. Točíte na mou památku, kdykoliv totiž jíte chlěb tento a z Karicha pijete, mou svrt zvěstujete a přesnáváme. Protože i my, pamětiví slouce, panovníku, jeho spásonosného utrpení, životu jeho napravici, tvé bože a očet, i slavného a strašného druhého příchodu, tvé z tvého ti přinášíme v rád. Na nás tak hojně, že se smíme přidížit a předložit tobě tento obraz svatého těla a krve Krista tvého. Nech se stoupí svatých podle vůle lásky tvé na nás a na to, že jsme tvoje děti a na tyto předložené dary svatý duch tvůj. Nech tě požehne a posvědí a zjeví. A kněz, ona je s Jánem v Epiklesii, jako při liturgii sv. Jana Zlatousteho, říká místo a učiní chléb tento tato slova a zjeví, že chléb tento je skutečné ctihodné tělo pána a boha a spasitele našeho Ježíše Krista. A místo a to, co je v Karichu, říká tato slova akty, jak je tu usvětlená Zlatousteho, a Karich tento pravá ctihodná krev pána a boha a spasitele našeho Ježíše Krista, která se vylejbá za život světa. A když Jánem odstoupil, pokračujem. Nás pak všechny, kdo máme společnou účast na tomto jednom chledě a v tomto jednom Karichu, s jednotina vzájem v jednom duchu svatém a nedopust, aby někdo z nás přijímal odsouzení svaté tělo a krev Krista Tvého. Nechť nalezneme milost lédenství a milost se všemi svatými, v kterých se ti od věku zalíbilo, z prarodiči, otci, patriarchy, proroky, apostoli, hlasateli slova Tvého, evangelisty, mučeníky, vyznavači, učiteli a se všemi dušemi spravedlivé výjmy, kteří dokonali pozemský život ve bíře Tvého. Všechny s čínej požehlanější slavnou vládkyní naší Bohorodičkou i vždy panou Marii. A chor odpoví zpívajeme galinárium. Z tebe se raduje milosti plná všechno stvoření, andělský zbor i lidský rod, chrámy posvědcevní a rádi duchovní, chválo panem sliv. V tobě se vtěvil Bůh, z tebe se zrodilo dítě od věčnosti Bůh náš. Usedl na trůn důna Tvého prostrannější učení. Z tebe se raduje milosti plná všechno stvoření sláva v tobě. A zatím knes připomíná svaté a zesnulé služebníky Boží jako v službě sv. Jana Zlatousteho a dokonal vzpomínku na mrtvé pokračuje. Ještě tě prosím, jeho spodine, rozpomení se na svou svatou obecnou a poštelskou církev, která sahá od končin do končin okrsku zemského a udělí svůj pokoj, neboť si ji získal před rahou krví Krista svého. A tento svatý chrám upěvní až do skonání věku. Rozpomeň se, hospodine, na ty, kdo ti přinesl tyto dáry, na ty zaněš a skazeněš a nad nimiž byly přineseny. Rozpomeň se také, hospodine, na ty, kdo nesou klody a konají dobré skutky ve svatých církých tých a na ty, kdo pamatují na chude. Odplatím svými bohatými dáry nebeskými. Dej jim za pozemské nebeské, za časné věčně, za porušitelné neporušitelné. Rozpomeň se, hospodine, na ty, kdo přebývají v pouštích a na horách, v jeských i v propastech země. Rozpomeň se na ty, kdo žijí v tělesné neporušenosti a zbožnosti a kázni a čistoti. Rozpomeň se, hospodine, na nejzbožnější a nejvěrnější panovníky naše, který si spravedlivým soudem vyvolil, aby panovali nad zemí. Rozlopě zbrojí pravdy a štítem dobrého zalíbení svého. Chraň hlavy jejich v den války a posilni rámy jejich, pozdvihni pravici jejich, podrob pod nohy jejich národy barbarské, kteří chtějí válku. Uděl jim hluboký a neporušitelný pokoj. Mluv v srdcích jejich dobré, procírkav svou a prolid svůj, abychom v míru jejich žili život pokojný a tichý ve vších zbožnosti a čistotě. Rozpomeň se, Hospodine, na všechnu vládu a moc a na bratvy naše, kteří jsou v paláci a na vojsko. Dobré zachovej v dobrém, zlé učím dobrými dobrotou svou. Rozpomeň se, Hospodine, na přítomní lid i na ty, kteří z dobrého důvodu přítomní nejsou a směluj se nad nimi i nad námi v množství světování svých. Sýbky jejich naplňu všim dobrým, manželství jejich v pokoji a svornosti zachovej, děťátka jejich nakrm. Mládešky učuj, starce podepři, malodušné potěž, rozpílené schromáždi, zbloudilé navrať a sjednoť se svou svatou obecnou a apostolskou církví. Osvoboď ty, kteří jsou v zmítání duchem nečistými, plav se s plavícími, buduj spoutníky, zastanej se v doch, chránící rodky, vyveď zajaté zežrášů, uzdrav nemocné. Na ty, kdo stojí před soudem, kdo pracují v dolech, ve vyhnanství a v těžkých robotách a ve vším bídě a nouzi a nebezpečenství, pamatuj Bože. I na všechny, kdo potřebují velikého milostvenství Tvého. Na ty, kdo nás milují a na ty, kdo nás nenávidí a na ty, kdo se svěřili nehodným modlitbám naším. A na všechny své se rozpomeň, Hospodine Bože náš a na všechny vydej bohatou milost svou a dej všem, zač prosí a co jen k spasení. A které jsme nepřipomněli, ponělač, protože o nich nevíme. A na ty, co jsme zapomněli a které nelze vypočítat pro přílišné množství. Na ty sám vzpomeň Bože, který znáš život i jméno jednoho každého a který o všech víš už odmínně mateky lých. Neboť ty z Hospodine pomoc těch, kteří jsou bez pomoci, neboť ty je těch, kteří už nemají žádné naděje. Spása těch, kteří jsou uprostřed bouře. Přístav plavícím, lék nemocný. Buď všechno všem ty, který znáš všechny i pro zbějich a dům a potřebujených. Zachovej, Hospodine, město toto a každé město i zem od hladu, moru i země třesení, povodně, ohně, meče, vpádu cizinců i domácí války. Velikého Pána a Oce našeho En, Patriáku i Pána našeho En, Metropolitu i Pána našeho En, Biskupa, daruj církým svým v pokoji neporušené, čestné, zdravé, plné dním, aby dobře kázali slovo pravdy tvé na cholodpoví a na všechny a na všechno. Rozpomeň se, Hospodine, na všechno biskupstvo pravověrné, které dobře káže slovo pravdy tvé. Rozpomeň se, Hospodine, podle množství situání svých i na nedostatečnost mou a odpusť mi všechna provinní vědomá i bezděčná a neodmítej prochříchy mé milost svatého Ducha svého těmto darům, které jsme položili před Tebou. Rozpomeň se, Hospodine, na kněžstvo, v Kristu jáhemstvo i na všechno duchovenstvo a nedej, abychom byli zahanbení, kdo stojíme kolem svatého oltáře Tvého. Navštiv nás v dobrotě své, Hospodine, a zjev se nám v bohastí štědrosti své. Dej nám v časí dobře spořádané a užitečné vylej déšť mírný a plodonosný na tuto zem, požehnej běh roku v lásce své, vzruš rozkol církých svých, uhaz sváry národu, rychle rozlepka círské útoky silou svatého Ducha svého. Přivy nás všechny v království své, zjev nás jako děti světla a syny dne, daruj nám mír svůj a lásku svou, Hospodine Bože náš, dálce všech darů. A dej nám jedněmi ústy a jedným srdcem slavit a opělovat s tí hodné a vznešené jméno Tvé, oce i syna i svatého Ducha, nyní vždycky na věky věků všechem větodpoví. Amen. Tak takhle vypadá ta eucharistická modibaleční rozbita. A tohleto je pro tebe. Ještě se ti to nevýbilo? Ne. Já bych rád věděl, jak to na tebe působí, člověče. Já si to... Už nemám z kapaty. To je toho moc. Já prostě nechápu ty faráře, totiž ty kněze, rozumíš, kteří to musí příšerně rychle drmolit. Rozumíš? Ty musí být tam, nesmí být žádná pauza. Zatímco on tohleto všechno říká tiše, třeba ten závěr tý anafory Bazilový, ten dlouhý, tak chor zpívá pomalu. I v svěch, i v svěch. Ale mnohem pomaleji. Tak, aby on to dodrmolil. A jakmile to dodrmolí, a jakmile oni to zpívají, tak musí začít zpívat do doxologii. Závěrečnou. Tam nesmí být žádná pauza, když se souží správně. A teď, když je sám, nemá jáhna, tak ty modlitby u těch ektených, zatímco lid zpívá, to gospodin pomíluje. Tak on zatím drmolí ty modlitby. Aby, jakmile zaspívá to tebě gospodin na konec, to druh Kristu Bogu predadím, tak tam, tebě gospodin, tak on musí říct, jako tvoje cárstvo, cej si nejsi, a to obduchají. Anafoře, kněz pošehnalit volaje. A milostvenství velikého Boha a spasitele našeho Ježíše Krista budí se všemi vámi. Lid odpoví i s duchem tvým. A jáhen, pokloniv se, vyjde severními dveřmi, poslaví se na obvykle místo před královskou branu a počne ektený za obětované dary volaje. A znovu volá jáhen a lid znovu a znovu odpovídá, pane smiluji se. Za obětované a posvěcené vznešené dary pomodleme se k hospodinu. Aby je Bůh náš, milovní klidí, přijal na svatý a nebeský a duchovný oltář svůj ve důmní líbeznou a sesal nám za ně božskou milost i dál svatého ducha, modleme se k hospodinu. Aby celý tento den byl dokonalý, svatý, pokojný a bez hříchu, prosme hospodina. Vy totpový uděl, pane. Za anděla pokoje věrného vůce i ochránce duši i těla našich, prosme hospodina. Vy totpový uděl, pane. A dále volá jáhen a lid znovu a znovu odpovídá, prosme hospodina. Za to, co je k dobru a užitku duším našim za mír pro tento svět, prosme hospodina. Abychom zbytek života svého v míru a v pokání dokonali, prosme hospodina. Za křesťanský pokojný konec života našeho bez bolesti a zahanbení a za dobré zastání před strašným soudem kristovým, prosme hospodina. Sami sebe i druh, druha i všechen život náš Kristu Bohu předejme, lid odpoví, Tobě, hospodine. A k mně se zatím modlí, modlí Bůh. Na Tebe skládáme všechen život svůj a naději vládčený do vůlku lidí a vzýváme Tě a modlíme se a pokorně žádáme, učení, ať jsme hodní s čistým svědomí účastí na Tvých nebeských a strašných tajemstvích, která před námi leží na posvátném a vznešeném oltáři. Nech jsou nám k odpuštění hříchů a k proměnití vin ke společenství Ducha Svateho, v jednictví Království Nebeského a v důvěře v Tebe, nikoliv k soudu a zatracení. A zvolá a učíná s hodnými vládče, ať smíme s důvěrou a bez strachu se záhuby Tebe, Boha a Oce vzývat, říkajíce. A všichni se modlí, modlí dvupáně, Otče náš Jisi na nebesích. A kněz uzavře, neboť Tvé je z Království, i moci sláva, Otce i Syna i Svateho Ducha nyní vždycky i na věky věků. Litotpový amen. A teď je modlitba nad skloněnými hlavami. Tahleta modlitba nad skloněnými hlavami je požehnání původně pro těch, kteří nepřijímali. Ale dneska se zpívá, aniž by kdokoliv odcházel. To odcházeli, ty, co nepřijímali, přijali požehnání a odcházeli. Kdyžsi, v hradém středověku. Kněz pozdraví mír všem, litotpový izduchem tvým. Já, Henz, volá, sklonite hlavy své před hospodinem, litotpový před tebou, pane. A kněz se zatím modlí modlitbu nad skloněnými hlavami. Díky vzdáváme Tobě, Králi neviditelný, jež si stvořil všechno svou nezměrnou mocí a jež si vyvolal všechno z nebytí v bytí skrze množství měrosvenství svého. Ty sám, vláče, zhlédni z nebe na ty, kdo před tebou sklánějí hlavy své, nebo tě nesklonili před pouhým tělem a krví, ale před tebou strašným bohem. Pořádej, panovníku náš, k dobrému všechno, co nás čeká, každému znám si, jak potřebuje. Plav se s plavícími, kutuj spoutníky, uzdrav nemocné, lékaři duše i těla a zvolá skrze milost, štědrost i lásku jediného syna svého, s ním si bahoslaven i s přečistým dobrým i životodávným duchem svým, mým i vždycky i na věky věků a lid odpoví. Amen. A teď se k ně smodlím k přípravu k lámání. Schlédni, pane Ježíši Kriste, bože náš, ze svatého obydví svého i z trůno slávy království svého. A přejiť a posvěď nás, niž sedíš na výsostech po pravici ocově a zde neviditelně s námi přebýváš. Radš nám svou mocnou rukou podat stňohodné tělo své i drahocenou rukou, která nám překvapí, a skrze nás podají tato svá svatá tajenství všemu lidu svému. Jáhen si před královskými dveřmi přepáše oráh na kříž, aby mu nepřekážel, když tak si ho uvoví ne takhle kolem těla na kříž. A oba kněz před oltářem a Jáhen před ikonostázem učí mi tři poklony, třikrát říkajíce v duchu, říkajíce křížného a smilují se nade mnou. A když Jáhen spatří, že kněz vstahuje ruce po svatém chlebu, zvolá, buďme pozorní, pozorní, volíme. Kněz pozvíhne svatý chleb a volá mocným hlasem svaté, svatým. To je už umluhy polita, tohle je ta Hagia Theis, světa je světým. Je svatý jeden Pán Ježíš Kristus v slávě Boha Otce. Amen. A chor počne zpívat kynoní, který připadá na ten den. A zatímco zpívá chor ty zpěvy k přijímání, tak se děje toto. Jáhen vstoupí světě, Jáhen vstoupí severnými dveřmi, opaná na královskou branou se znovu zastřel. Jáhen se postaví vedle kněze a řekne rozlom v laviko svatých chleb. Kněz s úctou a s božností rozlomí beránka na čtyři části škla. Láme se a rozděluje beránek boží, lámaný a nerozdělený, ustavečně požívaný a nikdy nevyčerpaný, ale posvědcující ty, kdo jej přijímají. A je nutno vědět, že kněz pokládá části beránka na svatý disk ve znamení kříže. Na východ položí část označenou Jisus, na západ označenou Christus, na seven označenou písmení Nín a na jich písmení K. Nyníž takhle do kříže. První bude vložena do svatého kalicha. Z druhé části, z toho Christus, přijíme kněz a Ján. Z části třetí a čtvrté bude podáváno lidu, pokud někdo bude přijímat. Když kněz rozlámá beránka, ukáže Ján orárem na svatý kalich a řekne naplň vladěko svatý kalich. Kněz vezme část beránka označenou Jisus a přijíme kříže do svatého kalichařka plnost ducha svatého. Ján odpovídá Amen. A vzad nádobu s vřelou vodou řekne poženej vladiko vřelost. Zéon. Ten zéon je stará. To zéon je doloženo už v šestém století. Představ si. Z jakého důvodu? Kněz požehne vodu na vřelost svatých tvých v každý čas, nyní i vždycky i na věky věků. Amen. Ján vlejvá několik kapek vřelé vody do svatého kalichařka vřelost víry plná ducha svatého. Kněz odpovídá Amen. Jáhen odloží nádobu a postaví se opodál altáře. Kněz řekne Jáhne přistup. Jáhen se přidlíží zbáří a se zbožností řká. Hele, přistoupím k nesmrtelnému králi a Bohu našemu. A učený v hlubokou poklonu řekne podej mi vladiko cti hodné i svaté tělo pána a Boha a spasitele našeho Ježíše Krista a políbí knězi ruku. Kněz mu podá do dlaně pravé ruky podložené křížem levicí svatých lepřka. En Achila. Achilovi tak po svátnému Jáhenu se podává cti hodné i svaté i přečisté tělo pána a Boha a spasitele našeho Ježíše Krista na odpuštění křížku jeho a k životu věčnému. Přistivě a opatrně svatý chleb v dlaní odejde za svatý holtář a postaví se skloněnou hlavou tváří ke knězi. Knězi rovněž položí na pravou dlaní svatý chleb říkaje cti hodné a přečisté tělo pána a Boha a spasitele našeho Ježíše Krista se podává mně, knězi, na odpuštění křížku mých a k životu věčnému a skloní hlavu před tělem Božímu. Potom kněz i Jáhen hledí se na svatý chleb na svých dlaních říkají společně tyto motivy. Věřím, Pane, i vyznávám, že Ty jsi v pravdě Kristus, syn Boha živého, který přišel na svět spasit říšenky, z nichž první jsem já. Také věřím, že toto je přečisté tělo Tvé a že toto je předrahá krev Tvá. A proto Tě prosím, smiluj se nade mnou a zbav neprovínění mých vědomých i bezvěčných slovem, skutkem, vědomým vědomým, vědomým i bezvěčným, slovem, skutkem, poznáním i dostatkem poznání. A uči mě hodným beztresně se účastnit Tvých přečistých tajemství na odpuštění k říchu a k životu věčnému. Amen. K večeři své tajemné pozvij mne dnes jako hosta, synu Boží. Neprozradím tajemství nepřátelům Tvými a nedám Tě políbení jako jedáš, ale jako lotr vyznávám. Rozpomeň se na mě, pane, v království svém. Pane, nejsem uhoden, abys vešel pod špinavou střechu dušemi, ale jako jsi dopustil, aby tě položil v jeskyni do jeslí mezi nerozumná hovada a jako ses udělal mi v jestky mě podobné v domě šimuna malomocného, tak vstup do jeslí tupé duše mé a vejdi do poskorněného domu těla mého, mrtvého a malomocného. A jako jsi neodstrčil nečistá ústa nevěstky, když líbala neposkorněné nohy Tvé, tak, vládče a bože můj, kež se nehrozíš mě, křičníka, a nedáš mi účast na svém nejsvětějším těle a vzásné krvi své, dobrý a milotný kvůli Tví. Napříjmuju zcela neposkorněné a vždy panenské matky své, nebo Tvé z království i moc i sláva na věky větě. Amen. Přijímání Tvých svatých tajemství nebudiš mě kosoucení a zatracení, a jak uzdravení duše i těla. Takto se pomodli vše přijmou oba se svých dlaní tělo boží se strachem a pevnou vírou. Potom vezme kněz oběma rukama svatý kalich jehož nohu zabalil do plátna a řekne Před ráhou i svatou krev Pána a Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista přijímám já, sluha boží kněz Saveli na odpuštění hříchů svých a k životu věčnému. Amen. Potom přijímá na třikrát vejmenu Otce i Syna i Ducha Svateho. Utřne plátne o kraj svatého kalicha ji ústa a řekne Hle, dotkl se ruků mých a od ní má nepravost mou a od hříchů mě očišťuje. A pozve Jáhnaška, Jáhne přistup. Jáhne přistoupí ke knězi a skloněn řekne podej mi vlaviko před rahou a svatou krev Pána a Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista. Kněz podá Jáhnu svatý kalich řka přijímá sluha boží Jáhna Achila před rahou a svatou krev Pána a Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista na odpuštění hříchů svých a k životu věčnému. Když se Jáhne vítírá ústa, říká kněz Hle, dotkl se ruků tvých a od ní má nepravost mou a od hříchů tě očišťuje. Jsou-li věřící připraveni k přijímání, rozdělí kněz částky bránka označené Ní a Ká na dostatečný počet částek a loží je do svatého kalicha. Odhalí se opona, otevřou se královské dveře. Jáhne pokloniv se, přijíme úctivě do rukou svatých kalich zabalený do plátna. Vstoupí s knězem do královských dveří a ukazuje lidu svatý kalich a volá se strachem božím a zbírou přistupky. Lid odpoví, poželený, než přichází ve jménu páně Bůh hospodin i zjevil se nám. Tohleto dělá i když nikdo nepřijímá. Když nikdo nepřijímá, tak zase tohleto zaspívá, zběrují strachom božím přistupitě a potočí se zpátky. Kněz ukazuje na svatých kalich v rukou jáhnových a předříkává přijímajícím modlitbu, věřím hospodinej, vyznávám výštu, co jsem modlil sám. Potom podává svatou lžící, tělo a krev boží říkaje, přijímá sluha boží Alexi, stihodné i svaté tělo a krev pána a boha a spasitele našeho Ježíše Krista na odpuštění kříku svých a k životu věčnému. Ježící, který přistupuje k přijímání, činí velkou poklamství, políbí nohu svatého kalicha a učiní znovu velkou poklamu. Chor zpívá podobu přijímání lidu tento verš Tělo Kristovo přijměte z bramen nesmrtelnosti okuste aleluja, aleluja, aleluja nebo písem vzkříšení vodezvyku. Po přijímání odnese kněz s jáhnem svatý kalich do svatyně a postaví na svatý oltář. Potom vstoupí kněz do královských dveří a žehná těm, kdo přijímají volaje Spasbože lid svůj a požehnej vědictví svému což dělá i když nikdo nepřijímal ovšem. A lid odpoví, viděli jsme světlo pravé, přijeli jsme ducha nebeského, nalezli jsme bíru pravo my na těhle trojici se klaníme, neboť ona nás spasila. Zatím otírá jáhen houbou svatý disk a stírá to, co na něm zbylo do svatého kalicha. Na disk položí složenou hvězdici a oboje, disk i svatý kalich přikryje přikrývkami a při této práci se mluví píseň o vzkříšení. Vzkříšení Kristovo spatři vše, pokloníme se svatému pánu Ježíši, jedinému nesvrtelnému. Kříži tvému se klaníme, Kriste, a svaté vzkříšení tvé objevujeme a slavíme, neboť ty zbůh náš, kromě tebe jiného nemáme, jméno tvé vzýváme. Pojďte, všichni věřící, poklonte se svatému vzkříšení Kristovu, neboť skrze kříž radost v celý svět vešla. Dobrořečíme pánu každého času, objevujeme vzkříšení ho, neboť kříž vytrpěl a smrtí smrt pošla pánu. Osvěď se, osvěď, Jeruzalémy nový, sláva páně vyšla nad tebou. Zmíní i vždycky Sione, ty pak čistá, radují se boho rodičko, že sporodila. O bránku veliký a nejsvětější Kriste, o moudrosti a slovo boží i sílo, dej, ať pravdivěji přijmem tebe v království tvé v den, jenž nebude mít večera. Knes vezme svatý disk a postaví na hlavu jáhnovu. Jáhen vstoupí se svatým diskem na hlavě do královských dveří a zastaví se, nic neříkají a odnese svatý disk na žertvení. Knes okouří svatý oltář, říkaje, vyvyš se nad nebesa Bože a po celé zemi nechce rozprostřeslávat vám. Pokloniv se, vezme s ústou svatý kalich a vstoupiv s ním do královských dveří, hledí na lid a řekne pro sebe, požehnaný Bůh náš a zvolá mocně, v každý čas, nyní, vždycky i na věky věků. Lid odpoví, amen. Co tohle to má znamenat, to nevím. Knes odnáší kalitu žertveníku, zatímco chor zpívá, nechce naplnit ústa naše chválení tebe, Hospodine, abychom upěvovali slávu tvou, neboť jsi nás učinil hodnými účastí na svatých tvých božských nesmrtelných i životodáných tajemstvích. Děkujeme v spravedlnosti tvých, alelůja, alelůja, alelůja. Jáhen vyjde severními dveřmi, postaví se na obvykle místě, zdvihne orál, třený prsty, pravice a počne, jak ty nejí zapřijat. Vzpříjmení přijavše božská, svatá, přečistá, nesmrtelná, nebeská i životodárná, strašná Kristova tajemství, která přijde severními dveřmi. Děkujeme tvou vládce, smiluji se. Jáhen volá, zastaň nás, spas nás, smiluji se nad námi a chalí nás bože milosti svohou. Vyjde odpovíd, pane, smiluji se. Den celý dokonalý, svatý, pokojný a bezhříšní si vyprosi vše sami sebe i druh druha i všechen život náš Kristu Bohu. Díky vzdáváme tobě, vládce, milovníku lidí, dobrodinče, duší našich, že s nás také tento dnešní den učinil hodnými svých nebeských a nesmrtelných tajemství. Spravuj cestě naše a utvoď nás v básni své, ochraní život náš a učiní pevnými kroky naše na přujmůvu a prozby slavné Bohorodičky a vždy Pany Marie i všech slatých svých. A pozvinu v svaté Evangelium pokládá je ve znamení křížena Oltář, vola je, neboj ty z posvědcení naše a k tobě slavný.