Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Taky s ohledem na ten tvůj diskusní příspěvek, který se vlastně týká takový úplně východiska, že by stálo možná za to prostě konfrontovat si to tvoje pojetí a, řekněme, fenomenologický, ačkoliv otázka bude, jestli budeme schopni to fenomenologicky zrekonstruovat, poněvadž, no, prostě dejme tomu zase teda to, který by spíš vyplývalo z pozice Heideggerský, eventuálně nějaký další, ještě trochu jaksi obohacený, protože se mi zdálo, že tam právě v té debatě to byl ten bod, na který to zatrhlo. Vlastně tento bod byl přeskočen. Tam došlo konfrontací, ale nikoli k nějakýmu dorazumění. No, ta formula je samozřejmě trochu přehnaná, snad by bylo lépe teda na příště se podobných vyvarovat, abych nemusel vždycky znova protestovat, že teda samozřejmě to musí skončit strašně bídně, když by se něco takového dělalo, že tak by snad, prostě... Je tady někdo na brání telefonu? A snad jouze. A když ne, tak je tak. To je správný. Můžete nám telefon. Jo, a mě se tak, který bod to... Jo, nějaká konfrontace Heideggerová povědění a mýho povědění je trošku takový absurd, jo? Není to tak absurdní, povím jsou. No, tak, ale radši tedy abych byl pro toto tak nějak jako... Mím to, mě to připadá strašně blbý, že už to minule tak říkala, no, prostě takhle, teda... Tak rovnou, jak to teda je, prostě, jak to je. Bez ohledu prostě na cokoliv dalšího. Tam se mi totiž dálo, že se to, jestli si dobře vzpomínám, točilo kolem porozumění bytí a pojetí světa, jo? Přístupu ke světáku. Tati ne, tati, oni to neznají. Aha, to mě teď tak slyší. Ono přeci no, myslím, že se dá mluvit třeba o tvojím pojetí a není, nebylo by možná na škru tady pohovořit o Heideggerovým, poněvadž právě v těchto základních věcech jsou takový určitý orientace, ze který pak vyplývá mnoho dalšího. A i když teda samozřejmě, jak doufám, pomocí jako teda tyhle těch vodítek a směrnic a orientačních bodů se nakonec podaří teda dostat k tomu, aby toho vždy bylo vidět pro všechny přítomný, tak celý ten aparát, který k tomu člověk míří, je důležité, je důležité, ale dobrý teda si říct, jestli to prostě je pro vás chudný nebo jestli je potřeba se teda postavit na nějakou trochu jinou rovinu a mluvit prostě bez toho. Tam totiž právě to mělo charakter takového do jisté míry přikládání toho aparátu k sobě. Protože když jsme pak ještě o tom mluvili spolu dál, zdálo se mi, nobo v té debatě, která pak o tom probíhala, kterou stát mám taky ještě tady možná i sebou, ne, nemám ji sebou, to jsem zapomněl, že teda běží možná i o záležitosti prostě pojmový a terminologický, mimo jiné. Ale nechme to teda stranou a jděme na tu věc. Ještě se mi zdá, že ta věc se důležitá taky proto, poněvadž kolem toho se točila část tvojich připomínek k tomu doslavu Patočkovu, i když nemá smysl, abychom tady mluvil o tom Patočkovi. I když je dobrý jako lidský z něčeho trochu vídít, ale nemusíme o tom Patočkovi samozřejmě mluvit. Protože ovšem se mi zdá, že to, co jsi tam právě třeba namítal Patočkovi, vyplývalo prostě z toho, jak ty se vůbec zdíváš na tu možnost ke světu se dostat. Na celé to pojetí, jak jsi vždy rozvíjel akce, subjektu, vědomí, reflexe. Tak by bylo možná dobrý najít takový punkt, na kterém by se prostě mohlo ukázat, jak to pracuje tváří tvář tomu problému. My tím teď tak často zabýváme, když mluvíme o problému halucinace. Vědce nestaví dvojím možným způsobem, který je často zastáván, nejprve nějakým jiným. A já bych to třeba o tom vás tam trošku explikoval. Teď mi to napadlo a třeba z toho byli moc vít. Klasický přístup je ten, že halucinace je falešnej, bludnej věm. Proč je falešnej a bludnej? Protože každý věm má nějaký předmět, je věmem nějaké věci. Kdežto u halucinace tento předmět, objekt, není. Jak tedy dochází k tomu, že ten pacient, nebo kdokoliv halucinující, intoxikovaný, je přesvědčen, že ten předmět tam je. Tak tohle to si třeba popisná psychopatologie, že ho takhle třeba kláct nemusí, ale kládou si to třeba dynamické směry, které tvrdí, že to je na základě projekce. To znamená, že on svou pamětní představu, nebo fantazijní, přesně řečeno on, to co má uchováno v paměti, nebo to co by normálně bylo přítomno ve fantazii, promítá a venek a tak dochází k tomuto volumnému věmu. To je jedno řešení. Další řešení je řešení čistě takové scientistické, že tyto otisky minulejch zkušeností jsou někde naskládané v nějaké části mozku a teď v úsoku toho korobného procesu nebo intoxikace jsou prostě excitované. Asi podobně třeba při pokusech Penfieldových, když se odkryje kůra a teď se dráždí elektrodou, tak ty lidi prostě vykřikujou, že tam jsou to jináký lidi, mají takový, mají co si, co souživostí je ráno v jemu. Ty lidi tam, kterým on tam vidí a kterým se tam mluví, opisuje, ty jak experimentátor se může představit, že tam opravdu nejsou. Pak je tady ještě další přístup k věci, který třeba zastává Voss, že to, co při halucinování přítomno tam halucinujícímu, je skutečný. Tedyže i halucinování je vztahováním, je otevřeností vůči skutečnosti, vůči významnosti, vůči něčemu, co je, ale zvláštního druhu. Tady právě používáte Heideggerovýho přístupu. Je to zvláštní taková propadlost určitý možnosti, to znamená, není to svobodné vztahování se, je to vztahování propadlý do té míry, že toho člověka tak strhává, takže v této strženosti je neschopen být ve vztahu k čemukoliv jinému, než právě k této věci, který propadl. Což je spíš popis než vysvětlení. To je popis. A otázka je tady vůbec? Zda není ten popis jako základem, zda totiž to vysvětlení skutečné není vlastně takovým popisem toho, co je možno nalínot. Takže třeba ty vysvětlení typu vědeckýho zda nejsou prostě sekundární vzhledem k takovému vysvětlení, který je popisem tý situace, v níž se ten halucinovící nachází. Sekundární nepochybně jsou v tom smyslu, že jsou iluzorní, jestliže ten popis nerespektujou. Vovšem primární jsou nepochybně v tom smyslu, že aby bylo možno popsat, tak je už potřeba z nějakého vysvětlení vždycky vycházet. A čistý popis bez vysvětlení, teda bez explikace, bez nějakého vědeckého uchopení, bez teoretického uchopení, není možný. Takže aby vůbec bylo možné co popsat, tak už předtím vždycky tam nějaké ten pouzlo teoretického uchopení musí být. Tohle je právě ten důležitý bod. Tady se předpokládá, v tom posledním, že existuje popis, přesně ji řečeno, že existuje nahlídnutí fenoménu, který je předteoretický a který je právě tím porozuměním pro vidí toho, který ho soucna. Což je východiskem ještě před nějakým teoretickým konstruktem. A pokud jde třeba o pojmenování, tak to tady není chápáno jako sediment nějakého původně teoretického uchopení, ale jako základ, s kterým ta řeč nejpůvodněji, právě ještě před jakoukoliv teoretickou explikací, je už taky vyslovením toho původního porozumění toho bytí. Aby to nebylo čistě terminologický spor, tak by bylo potřeba nějak se domluvit o tom, co to je ta teorie. Pokud teorii považujeme za něco, co začalo třeba třeba v Starém Řecku, tak nepochybně to uchopení je něco mnohem staršího. To nahlédnutí, které také uchopuje, že? Nebo neuchopuje, to se mění teda, že se tím nějakým způsobem té věci zmocňuje, nebo to není. Nic aktivního se tam nepřipouští. To je pak otázka, co to je aktivitař. Pokud je ta teorie chápaná jako něco, co se dá dějně vymezit, co je určitý typ přístupu, tak nepochybně to nahlédnutí je starší. Ale mně by šlo spíš o něco jiného, totiž že k tomu nahlédnutí je zapotřebí určitých prostředků, který nepřicházejí z toho, co je nahlédnuto. Nejprve z toho subjektu, který nahlíží. A že když těchto prostředků není, není nahlédnutí možné. Nahlédnutí vždy pracuje nějakými prostředky. Jestli tyto prostředky nenazveme teoreticky, tak je nazveme nějak jinak, pojmovými řekněme, nebo snad nejlepší logickými. Ten logos, který je tam nezbytný pro nahlédnutí, nepřichází z toho, co je nahlíženo. Teda čistě tak formálně, ať už použijeme terminu jakýkoliv, tak mě jde o tohle. A teď je důležitá věc. Toto myslíš, že je možné taky nahlédnout? Já se dounívám. Protože to by předpokládalo přeci, že by byla nahlédnutelná taková situace, níž by to bylo tak odděleno. A takového přeci nikdy není. Jestliže je možno to nahlédnout, to znamená, že je možno na tuto cestu vejít. Pokud se na tuto cestu nevejde, tak buď vůbec k žádnému nahlédnutí nedochází, anebo pokud dochází, tak lze ukázat, že to nahlédnutí zblízka pozorováno je badné. A ještě taky další možnost. Jestli na této cestě vždy nejsme. A zdane mi rozdíl pouze mezi nahlédnutím výslovným a nevýslovným. Ale zdane musíme to, že už na té cestě jsme a že u těch předmětů, při nerozlišenosti teda toho, co přichází z nás a z nich, nejbrž právě z tohohle toho, že jsme u nich. Jestli za to vůbec se kdy můžeme dostat v té nevýslovný podobě, v té ještě neeksplikovaný podobě. Jo, to asi je tak pravda, protože ovšem pravda je, že ve chvíli, kdy opustíme tu rovinu výslovného nahlédnutí, tak opustíme rovinu lidského přístupu. To ještě ne. To výslovné nahlédnutí je třeba nahlédnutí, které je nějak vyloženo. Výslovně, skutečně. Ale otázka je, jestli to nevýslovný, nepředpokládá ještě prostě taky nahlédnutí, který není tak výslovný, ale není nenahlédnutí. Co to znamená výslovný? Já jsem myslel teda, že když říkáš slovo výslovný, že to znamená teda, že to je nahlédnutí nějakým způsobem už strukturovaný slovně, logicky. Výslovně v různém stupni, no to je pravda. Víš, ontogeneticky nebo filogeneticky bych to teď nerad zaplítal, ale jenom bych chtěl říct jenom tu věc, že i když třeba je nahléd, že hůl do voli ponořená vypadá jak přelomená, i když se pak vyloží, že to je teda způsobeno tím lomem v tý vodě a že hůl skutečně přelomená není, tak to, že to je hůl a že to je tekutina, je prostě tady hned, pokud vůbec nějak tenhle ten problém může vyvstat, a že na to nelze. Že není tam nikdy nic, co by nemělo v sobě aspoň minimum smyslu. Jistě, ovšem tedy samozřejmě nechci na tom bazírovat, ale každej příkladecký kuhář je nepochybně, že ještě dříve než explikuju, proč vypadá hůl jako zlomená, nebo že vlastně není zlomená a tak dále, tak nejdřív je tady, ještě předtím je tady nahlédnutí, že je zlomená. Ale ještě dřív než nahlédnutí, že je zlomená, tak je tady nepochybně nahlédnutí, že hůl je rovná. A že se divím, že je zlomená. A je nahlédnutí, že je něco takové jako voda, do ní se dá z tahůl strčit. A tedy tam máme zase něco výslovného už předtím. Výslovného v jakém smyslu? Jestli tou výslovností rozumíme, tu explikaci, no tak samozřejmě ta je důvodná. Protože se pokouší slovy vyjádřit, slovy postihnout, a to je ta výslovnost v tom, něco, co již předtím nahlížím. Jenomže, abych mohl nahlížet cokoliv, ještě než to vyjádřím slovy nějak, tak přesto musím nějakým způsobem to nahlížené vydělit z toho celku toho všeho, co je kolem mě. A už tohleto vydělení, který je asi tím základním nahlédnutím, je už logickým pokusem. V tomto smyslu tedy neexistuje žádné nahlédnutí, které by zároveň nebylo tou logizací určitou. Zda to prostě není jenom charakteristika právě té situace, v níž nahlížející se setkávám s nějakou věcí. Jakožto s nějakou věcí na tom pohledu. Vidím tady několik takových otázek. Vy vlastně hovoříte o tom, co je předpokladem pro setkání se s každou věcí jako s věcí. Věc je na pozadí toho ostatního a je tedy určitým vydělením, vyhraničením uči tomu ostatnímu. A teď tohleto vymezení, vyhraničením uči ostatnímu má být logickým předpokladem nebo východiskem všeho dalšího hovoření o tétyči, o té vodě atd. Vždycky už tohleto tady je. Já bych se zeptal, proč tomu vůbec říkat logické? V jakom smyslu je to logické? Logický předpoklad nebo logická činnost? Je to logická činnost jenom ve smyslu, a to je druhá otázka, jak jste tady o tom mluvili, toho zvýslovění ve smyslu uchopení něčeho o jazyke? Já myslím, že ano. V podstatě je to otázka pojmenování, ať už výslovného nebo nevýslovného, která umožňuje, abych to uchoval jako oddělané od ostatního vůbec v nějakém, abych se uchoval ve vztahu k tomu jako něčemu. Bez toho to prostě nejde být. Na lidské rovině nevím, že by bylo by zajímavé tady dělat rozdíl mezi tím, nepochybně se nějak upevňují vztahy k těm vyděleným věcem i u zvířat, že tam ten logos nejspíš není přítomen. Vovšem, když stačí, musí vzít dítě. Dítě přece nevládne jazykem a vyzná se ve světě. No ne. No, no jo. Že se vyzná ve světě? V tom svém dětském světě se vyzná. A setkává se s něčím vyděleným, buď či v okolí. Vydělování je něco před jazykovým, teda. Netvrdím, že to není logické, ale ptám se teda, co to je za logiku nebo co to je za logos. Na to se bych se ptal. Dobře. A možná i jinudy. Možná, že by se to dal ještě hloubit a jednodušeji ten problém vzít. Kdo jsem pak já tady v této činnosti? Vy tady tvrdíte nebo se vpředte o to, do jaké míry. Já sám dávám, nebo už vždycky já sám musím mít něco, abych se mohl setkat s něčím jako s věcí. A jsem opravdu jen ten, který má vždycky už to předpojití a nebo mě oslovují věci a dávají mi tam měřítka. To je asi ten problém, ne? Pokud teda vím, tak samozřejmě už v celé tradici se vždycky to předpojití chápe jako něco, co vždycky už musíme mít, aby jsme mohli tu věc poznat jako věc. Stůl poznám jedině, když třeba už budu mít pojití o stavovitosti. To je to, čemu řekl a říkal i ta matemata, co pak je vykládané jako matematický rys mnoho věk jeho myšlení. Není tohleto tedy takovým skvrtím předpokladem toho pojití logiky, jak to vychápete. Mít předvěžné pojití o předmětu, než ho můžu jako takový... Tohle jsem tam neřekl, to nemám za to, že to tak je. Já se tady septám, v jakém smyslu chápate to předem a jak jste tedy myslel, když jste říkal, že to musí mít já? Já mám za to, že tedy nepochybně předem něco musí bejt, ale to není na straně mě, protože já ještě nejsem. A jak to teda s tím bude? A já se konstituuju teprve v tom aktu setkání s věcmi, kdy mě ty věci oslovují, teda přesně řečeno, kdy tím, že mě oslovují, vlastně já teprve se konstituuju. Tedy oni nemají koho oslovovat, to nepochybně ano. Jenomže, aby vůbec mohli ty věci oslovit, tak je tady potřeba, aby se setkali. Se mnou jako? Když já ještě nejsem, tak ne se mnou. Ano. Ale tedy s tím, co je před pokladem, abych já byl a na co to mí já nasedá v tom setkání. Ano. Ale důležitý je, že nejprve tady je jakési setkání a z toho setkání se vydělují ty věci, které oslovují a já který jsem oslovený. Vydělují a znamená to tedy, že původně jsou nevyděleny? Původně jsem nevydělený, protože... Jako takové, ale už předpokládáte, že teda je tady něco, na co pak já nasedám. Je tady nějaké setkání, na které se to já můžu konstituovat. Ale dvou věcí, tedy v jistým smyslu odlišených, ale ne ještě jako já a ty, nebo já a svět. Ano. Natolik odlišených, že třeba nikdo je neodlišuje. Oni navzájem se taky neodlišujou. Ale mohou být expost odlišený právě tím já, který na ně nasedá. Je nutno předpokládat, že to, co se setkává, původně bylo jako nesetkání? To znamená vlastně odlišení, když odlišení vlastně dochází už na základě toho setkání? Já myslím, že ta odlišenost tam nepochybně musí být, jinak by k setkání nemohlo dojít. A konec konců ta odlišenost nemá zapotřebí k tomu, aby byla, aby se konstituovala nějakého vědomí. Ta odlišenost je dána už tím, že každý subjekt, kromě toho, že se stavuje ven ze sebe, tak se stavuje taky sám k sobě. Všem, ty všechny uvahy o tom subjektu a tak, ty nastupují až potom. To by se pak myslelo vyrázat, jak jsi ještě zpětně... Ale to, všechny uvahy, i to, co všechno jsme zatím řekli, to taky je všechno expost. My se nemůžeme jinak dobrat těchto rovin, než expost, když už dávno jsme je opustili. Je to sice pravda, ale všechny ty uvahy neopouštějí tu rovinu toho původního setkání, který jsme zatím udělali. A jelikož vždy znovu mohou zpřítomnit si to původní setkání tím náhledem. Z toho jsme vyšli, že to je ten náhled o setkání s tou věcí. To je setkání, když už já jsem se konstituoval, jistě. A teď je to původní setkání, kde teprve se mám konstituovat. Já jsem se konstituoval teda v tom setkání. Když se ta věc odlišila, já jsem způsobil... A můžeme konstituovat setkání, kde se žádné já nekonstituuje. Ale přesto by bylo potřeba vždycky, aby to bylo skutečně vykazatelné. Aby to nebyla konstrukce pouhá. By bylo potřeba vždycky to ověření tím náhledem vždycky znovu provést. A tady je právě otázka, jestli je možno jít za to původní setkání. Je možno ho vykládat vždy dál a dál. Všelijak vlouk je. Ano, ale to už se konstruuje. Ale už i to, co jsme dělali, je konstrukce, mně se zdá. Tam to taky není něco, co by odkazovalo k naší zkušenosti nějaké takové, já nevím, k nějakému nahlídnutí původnímu. No, nahlídnutí jedna k původnímu, ale taky k jiným ještě nahlídnutím. Možná, že je důležité nějak vymezit nebo prostě pochopit, do jaké míry se mohou zbavit sám těch předpokladů daných tím, že jsem na základě setkání. Jestli mohou, jakým způsobem se můžu uvažovat potom o tom, co bylo před tím setkání, jak se stalo. Existuje řada úvah o tom, co vůbec, jak si ředil přírodovědeckého a tak, je potřeba, k tomu by vůbec to setkání muselo být. Ale všechny tyhle úvahy už jsou dělány v rámci toho prostoru, který se tím setkáním vytvořil. A je na něj zapomenuto, vlastně na ten prostor, jako na tuto formu. Takže nepoužije se to za konstrukce a za rekonstrukci, který přírodovědecký, ale zapomíná se tam na tohleto apriorní východisko. Ne je časový, ale právě co do logické mutnosti. Tohleto, třeba ten přirozený svět. Tady může ten přírodovědecký škrtnout, když se ho snaží podbudovat. Lidskoho podbudovává z toho hořejiška. A ten hořejišek je v tom všem vidět. No to je právě ta věc. No, to se mě potřeba jinak formulovat. Já si myslím, že teda při nejmenším legitimní téma to je, jak to vypadá před tím setkáním, kde se konstituují. A jestliže třeba takový Jaspers tvrdí, že někde na začátku ještě subjekty a objekty jsou rozlišeny, tak nedělá nic jinýho, než že tematizuje počáteční situaci. A já právě mám za to, že na rozdíl od nich, že není pravda, že původně je subjekt objekt nerozlišen. Čili jestliže já říkám opak toho, co on, tak vlastně se pohybují tam, co on. Teď jde o to, jaký to má charakter. Zdali to není obojí vlastně konstrukce a zdali otázka nezní tak. Zda ta odlišenost vůbec kdy je, totiž od začátku pořád tady se říká subjekt, musí nějaké předpoklady mít, aby se mohlo setkat s tím naproti. Já bych spíš tvrdil, že ta odlišenost není ani potom. Oproti teda Jaspersovi. A teď by se muselo diskutovat, že on tam... Taky není vůbec, nebo není 100%? V tom smyslu není, že kdyby vůbec byla, tak se k těm městem už nikdy nedostaneme. Jo, to je takhle, ano. Čili není 100%. To znamená, není konstituováno jako vlastně daná. Ale že se stále konstituuje, že se děje, to snad připouštíte, ne? Pak když se děje, tak ten původ je zachován. Původ je v jakém smyslu? No ne, ten začátek, kdy je... Nerozlišenost. Řekněme, nějaká ta nerozlišenost. To je, že se stává, ne? Že se stala a pak už není možný, že? Že se stává, to znamená, vždy znovu tady je přítomna i ta situace, z níž to vyděleno. Aha, jo, tak takhle byste... Ale já jsem mířil spíš v tomhle tomu, že prostě vycházeje z toho, že když na vás koukám, tak jsem jaksi u vás. A ne, že byste byli naproti mě, pocitováni jako naproti mě, k kterému se teprve dostává, jo? A tohle z toho, že jsem... No a nejste já. Ne? No to záleží, co je toto já, jo? No dobře, ale teda jestli říkejte, že jste u mě, tak tam taky záleží na tom, co to je, co jsem to já. Tedy ve stejném smyslu, ale. Ano, ano, ano. Že jste u mě, nejste já, ale. Je tam přece jenom jakási odlišenost. Ano, to určitě. To určitě odlišenost tady je, ale není to odlišenost toho v tom smyslu, když navazuje na tom tezi Jaspersonu. Že subjekt, objekt, to tady, to takhle tady není. Nebo když mluvíme, tak potřeba to jenom chápat jako juxtapozici subjektu a objektu jako dvou objektů. To není, ani Jasperson to tak nechápe. No, to já, já nevím, jak on to chápe, ale že volí ten pojem subjekt, tak přece jenom tam něco bude vůbec z toho, v tom širokém slova smyslu toho pojmu, že. Ve smyslu, no, těžko bych to nějak asi charakterizoval, když to nevím. Nechme, jenom přece, ale tady v tom smyslu. V smyslu subjektové autologie, že. Že tam tohle, to tam bude nějak. Když říkáte, že jste u mě, a ne proti mně, tak to platí potud, že my nejsme navzájem proti sobě stojící objekty. Míl bys, že k sobě máme přístup. Ano. Ale ten přístup nijak ještě nezakládá to, že bychom byli jedno? Já ne to tím, že jedno, ale taky říkám, že to není přístup od někud někam. To je prvé. Ze subjektu vystoupit ke světu, subjekt vystoupit ze sebe ke světu v druhém, nebo tak. No a jak by to tedy bylo? Jestli, že jsme dva, tak jestli, že jsme u sebe, a nejsme jedno, Jsme spolu. Jsme spolu, ale nejsme totéž, nejsme jedno. Jsme spolu u společné věci. U toho, o čem spolu mluvíme. Ano. To je to společné, díky čemu vůbec můžeme být spolu. Ano. Ale já jsem si chtěl zeptat, jakým způsobem vůbec můžeme být spolu. Vy poukazujete na něco třetího. Ano, ano. Jakým způsobem vůbec já mohu u něčeho třetího být? To je přece stejná otázka. Jestli jsem u vás, nebo u třetího. Já se k tomu třetímu taky musím dostat. To je pravda, ale přece jenom ten problém stojí, ne když je tady něco třetího, co je nám společné, než my dva, který jsme každý sám sebov původně. Každý zvlášť. No ale není nám to společné jako původně. Že by to skutečně bylo kus něčeho ze mě a kus něčeho z vás, by bylo jedno. Nebylo totež, ale obou z nás. No jo, ale že je to něco, k čemu míříme. Co nemáme. Ano. Pokud to máme, tak se potom nikdy neudomluvíme. Jo. Ale já chtěl bych říct, že tady přeci jenom se to ještě takhle nespecifikovalo, když jsme mluvili o tom, co to znamená setkat se s tou věcí. To jsme ještě nechali prostě to, co se pak třeba může nazvat prostorovým vztahem nebo intencionálním vztahem, to jsme ještě pořád nechali ztrátit. Původně šlo pouze o to, že v tom setkání teprv se vyděluje věc a vyděluju se já. A teď je otázka. To slovo setkání může být dvojznačný. Setkání je možno si představovat jako to, že se setkají teda dva lidi na ulici, jenom vypločníkový koulet. To je prostě pojetí, který nejde dost hluboko. Tady běží o takové setkání, o kterém nelze prostě hovořit, že to, co se setkalo, mělo nějaké předtím. Že to bylo předtím odděleno. To je prostě nepřekročitelná hranice. Díky níž je vůbec možný jakýkoliv rozdělování, jakýkoliv vydělování, jakýkoliv odlišování. A proč je to tomu nepřekročitelná? Protože v jakémkoliv příkladě, ať je sebevulhající, nicméně vždycky dospíjeme k tomu, že tím východiskem je nějaká věc. A tedy já. Nepochybně předtím muselo dojít k setkání. My nejsme schopni dohlednout za to setkání, ale jsme schopni nahlednout, že jde o setkání. A k setkání nemůže dojít jinak, než že jsou dva. Ta chyba může nastat, když my chceme identifikovat to dvojí, co bylo před setkání. No, ale před setkání nestačí, že jsou dva. Jistě. Je potřeba celé řadu dalších věcí, ale nepochybně. Ale jestli, že my nejsme schopni dohlednout před to, znamená to, že v tom setkání se stalo něco, co předtím nebylo, a z čeho my už zpátky nemůžeme. Leč v konstrukci, leč v nějakých teoriích, leč v nějakých, prostě, výpoznat, že já nemyslím. A právě proto můžeme zpátky. Prostě? Právě proto taky zpátky můžeme vůbec. V konstrukci tak se... Ano, dá se tak říct. Ale co to je to, co se stalo v tom setkání, z čeho zpátky nemůžeme? No to jsme my. Kdybychom šli zpátky, tak my tam už nejsme, tak nemůžeme nic o tom dvojím říct. Ale my se tam můžeme podívat, že? Podívat se tam nemůžeme, my můžeme v jedně tušit o tom něco. Nebo představovat si, nebo dělat si nějakej názor, nebo nějaké poděti si dělat. Ale my ho nemáme. To není nic, co by bylo nahlédnutelný ve zmyslu zkušeností. To je prostě mimo... Ano, ale existuje ještě takový nahlédnutí, třeba když jsem se psem a teď si s ním jaksi komunikuju. Teď nahlédnu meze tý psí bytosti. Vidím, kam až on jaksi je schopen mě, toho, kdo se konstituoval v setkání, sledovat ten pes. Mohu, nebo mluvím s dítětem, že? Nebo mluvím s bytostí, která je v nějakým patologickým smyslu právě není druhým člověkem, není tím ty. A teď ty meze zakouší. To je přece druh pohledu. To není pohled zpátky, ve smyslu předto, nech jsem byl. Ale přece je to možný nahlédnout. Tohle jsou ty meze. Ty vidíme. Když mluvím s člověkem, který není schopen mluvit se mnou o tém, tak najednou vidím, co to znamená být s druhým. Právě než na tom vidím, co to znamená být s druhým. To je přece nahlédnuté. Nepoky mě to něco jiného, a já si velmi právem můžu podle toho konstruovat, jak to bylo i v mém případě. Konstruovat? No. Obaž, z toho druhého případu to nevidím. Je pravda, nejsem to já, ale například v tom vidím, co to znamená být dítětem. A nemusím konstruovat, že já jsem byl dítětem a proto taky já jsem byl takový. To jak si je nabýletný. Nemusím dělat tyhle pochody, aby to bylo přísně logicky vykazatelné. Zkrátka si vzpomínám, že jsem byl dítětem. A teď si... Ano, ale to, že to si vzpomínám, ale to, co tady v tomto případě nahlížím, to si nespomínám. To ne, ale myslím, že není potřeba zprostředkujících nějakých logických kroků vykazatelných. Já si myslím, že ano, abych nahlédl toho druhého, který ještě není ten nový, no tak to musím odlišit od toho... Já myslím, že to je tím, že taky jsem schopen s tím dítětem se domluvit, porozumět mu. A to je to dítě, které je ve mně, a teď vidím, že tohleto jsem byl já. Musím být v jistém smyslu dítětem, než se s ním chci domluvit. Rozumět si s ním. Není potřeba nějakých logických kroků. Jenomže teda to není... Je to komplikované. Já se nemohu stát tím dítětem. Já se mohu přiblížit k tomu dítěti, jedině tak, že přitom zachovám sebe jako nedítě. A už to znamená, že to je lobbyzované, že to je teda zpracované, projektované a já nevím čím, tím co k tomu lidskému bytí patří. Je ovšem taky možný, že ta situace je mnohem jednodušší, že když komunikuju s dítětem, no tak já dítěti rozumím skutečně. Dítě po mně něco chce, třeba bych mu vytáhl vláček poza klavíru, řekne mi to svým způsobem, neřekne ani jednu věc správně, ale já mu porozumím a mu ten vláček vytáhnu. K tomu nemusím být ani dítětem. To je ono, něco společného. Něco společného, bez jakýkoliv identity samozřejmě. S čím teda komunikujeme? A to je přesně teda zase ta situace toho setká. S čím komunikujeme je přece to, co jsme do toho s těmi dítěmi my nebo někdo jiný strčili. A není tomu tak, že to dítě se setkalo s těmi předměty ve světě, ty je oslovili? Ve světě ale našem, ve světě lidském, ale ty věci ho oslovili sami. To není žádný strkán. Ty věci ho neoslovějí lidsky, jestliže to není prostřednictvím těch prostředků, těch nástrojů, který dodají všechny ty věci,

====================
s1.flac
====================
Taková věc, která je pevná a má určitou hodnou hřišku, která se mi zrovna potřebuje, no to je vhodná k tomu, abych ji tam strčil. Samozřejmě si ji pak nemůžu číst a neuznávám ji jako knihu. Pokud kniha je něco, co lze číst a tak dále, že? Ano. Ale zrovna tak by mohl přece někdo říkat, že kniha je taky papír, že kniha je to, co se dává do sběru, to, co se pálí. Kde je v sámoci kniha? A bez ohledu na to, jestli to bylo vyrobeno nebo to nebylo vyrobeno, je možno se tak podívat na svět, že to je vhodnost vždycky k nějakýmu takovému našemu záměru. Ale tím se ještě nedostáváme k podstatě toho setkání s těmi... Ano, to je jedna rovina nebo jedna línka toho, jakým způsobem ze světa můžeme setkat. Otázkem, kdy se můžu setkat s tou knihou jako s knihou a s popelníkem jako s popelníkem? Jenom, že to někdo vyrobí? To přece nestačí. Vyrobí-li někdo popelník a odnese ho tam, kde se vůbec nekouří, nebo znajíc hodnější případ, když najdeme nějaký starý výhled v jakoukávkách něco, prostě nevíme, co to je. Co je vlastně předpoklené pro to porozumět tomu jako popelníku? Právě, že ne je to vyrobit to jako popelník nebo jako cigaret, takže to někdo vyrobil, aby se to vykouřil. Právě, že to není dostačující? No ne, ve všech případech jistě ne, ale je o to, že tedy třeba kniha se může ukázat vhodná teda tímto způsobem v mnoha směrek, například teda k pálení nebo odnesení rozběru a tak dále, jak to Jirka teď říkal. Ale tam všude se neukazuje jako kniha. Taky! Tak patří ti knize tohle? Tam se neukazuje jako, neukazuje se plně. No to jo. Neukazuje se jako ve své hlavní funkci. To je pravda. Ve své hlavní, ale tohleto taky knih patří. Jistě. No, ovšem teda patří to knih takovým vedlejším způsobem, až ta kniha například by mohla být namluvená na magneťách a má úplně jiný tyhle parametry a se z toho zůstává. Tak už to není kniha, když je to na plásku samozřejmě. Jistě, ale namluvená kniha je podstatné, co dělá tu knihu knihou, totiž že je to připraveno k tomu, abych to interpretoval jako určitej slovesnej... To knihu nedělá knihou tohle. V žádném případě. Nápisy, které jsou na stěnách, nějaké fresky, to můžou takto interpretovat a není to kniha. Knihu dělá něco jiného knihou. No, dobře. A právě když to dělá, pohled těchto možností, o kterých jsme tady všichni mluvili, které jsou samozřejmě ty nevhodný, tohle k tomu patří. To totiž nemůžou dělat s tím nápisem na té fresce. Ano, ano. Co to je pak ta vhodnost? Mě šlo o to, že teda ta vhodnost toho, že to je jako špalíček, nebo že to je papír atd., že nepatří k tomu rozhodujícímu, proč kniha je tu, že je to možno obejít, je to možná nout k jiným formám, a přesto zachovat to podstatné, co v tý knize jde. Řaděská funkce. Já tehdy, když ji používám jako špalíčku, tak samozřejmě nemůžu podobně nápisu na zdí použít, ale to proto, že jsem od toho podstatného odhlédl, že jsem se na to vykašlal. No ne, ale pak je tady nějaká funkce, která je jak v tom nápisu na zdí, tak v té knize, ale pak je tady ještě kniha a freska. Ano, jistě. A co dělá potom k knihu knihovou? Ne je tady ta funkce. Ještě celá řada dalších, ale bez této funkce to kniha nikdy nebude. To je, když tam nebude potištěná, nebo když to bude špalek dřeva, jenom vypadající jako, nebo když to bude potištěný dokonce písmenem, ale nesmysl nejí má. Dokonce když tam nebudou žádný písmen, že žádný, když to budou jenom listy. A když uděláme takovou odhléd knihu, ze kterého nebude text, tak najednou koukáme do prázdna a teď prvně vidíme, co dělá knihu knihovou. Že to není ten text. Když je ta kniha jenom prázdní listy. No. Ta kniha, jo. No to je, to je uvšem spíš takovej jako... No takovej... Výdobytek jako některých posledních, teda takovejch bláznů, že... No jasně, ale právě v těch bláznech je najednou ty tam ukazujou, co to je kniha. Ale to není kniha. No právěže je. To jenom je napodobení na knihy. To je kniha. To není kniha. No jo, ale to se jako nedohodném poradí, když budeme říkat, že knihovou to dělá to, že toho zečíš a že tam je něco sdělováno. Pak to jsme viděli, to není dostatečný rozlišení motív? No ne, není to dostatečný, poněvadž to nedělá knihu knihou v tom smyslu, že by to úplně stačilo. No. A tedy, co stačí? A to nám právě tyhle blázny ukazujou, co stačí. Když vezmu papír a zvážu ho, to je kniha. Nezáleží asi na tom, že něco vypovídá a je to vypovídání nějakému, kterou právě je vidět. Jako třeba pamětní kniha, že jo? Že je to tiž kniha. Že je to ti vůbec kniha. Jsou takové figované knihy, na které jsou odevřené prázdný ty, a tam je nalepeno jenom ty dvě stránky, které jsou vidět a jdou na výstavu, aby nám byla zácná nějaká... No dobře, ale to je jenom jako kniha, že? To není přece kniha. Tam je to napodobeně na to, že je jako kniha. Ale to, o čem jsem mluvil, já prázdná, no to je také jako kniha. Jak to, že? No toto není kniha přece. No a co tedy je kniha, že jo? Já jsem se s tím stařil pomoct. Já rozumím, ale tedy... Taky vím, že... Záleží to na tom, že to někdo míňí jako knihu? Právě se ukazuje, že ne. Protože ten, kdo to dostane do ruky, tak na jednoho kouká a vidí, že to není co míňil, co míňil, že bylo do ruky. A v tu chvíli na to zpatří, co knihu dělá kniho. Ke knize patří, jestli vím, že člověk zalistová, například. S očekáváním, že na každé straně... Ne, jen tak. Existuje papír, se kterým je nabrzo si listovat. Dobře, ale to... No, ale to nemohu jinak. To nemohu jinak. Takhle zvázaný papír nemohu ničem vědět než v knize. V bloku? No, ale to už něco jiného všechno. Blok, blok, blok. No, to je tak zvázaný papír. No, podíš, tak jen tak, dejme tomu, že jo. Jakdyž já teda musím na určitý... Na určitý, na určitý listování, který například... No, ale tak snad by bylo dobře říct, mně nedochází teda, vy jste říkal, že něčemu jste chtěl napomoct. No, ale jsme viděli, co dělá knihou kniho. To už jsme se shodli, že k tomu nestačí to sdělování, že tam je nějakej text, který se může vyložit jazykově, a vůbec ho uchopit nějaké sdělení. To k tomu nestačí. No, tak já hledám, co k tomu stačí. No, ale nakonec teda tímhletím se ukazuje, že knihu dělá knihou to, že někdo jí za knihu chce pokládat. Když to byl prázdný list, tak řada lidí to nebude pokládat za knihu a řada lidí třeba bude ochotna to pokládat ještě za knihu. Dobře, jde o to, k čemu jim ta kniha slouží, tedy že v čem budou hledat její vhodnost, jakými parametry nadají ten předmět, které říkají kniha. Ano, to je právě ten problém, jestli nadají ji nějak, a na základě čeho. Neboli ta vhodnost, nebo ten popelník jako popelník, je to jenom tím, že to bylo vyrobeno, že to někdo tak mínil, anebo když někdo udělá něco takovýhleho, tak já mohu, aniž vím, že to je popelník, například potměn, tak to najdu jako hodný k odklepávání popela a pak si jistím, že on to byl popelník dokonce. Ale jistě to je, tak se to odstaví. No ale ta vhodnost teda je něco jiného než ten úmysl toho výrobce, nebo možná než můj úmysl. Samé věci ukazují, k čemu jsou hodné. Ta vhodnost se ukáže nebo neukáže teprve v tom rozvrhu, s kterým přicházím a v kterým to chci použít. Ano, tak dobře, a když jdeme k tomu rozvrhu. Ten rozvrh je ale... Zase jsem jeho autorem, tam právě. No buď já, nebo jiní lidé. A nebo se s vím sám nějak děje. A nebo on se právě děje, víš. Nebo ta možnost kouzelní je tady přede mnou. Jak se může dít, kde se děje v tým předmětě? Děje se jako rámec tohodle všeho. Jako ta otevřenost. Jako ta otevřenost? No. Jako se otevřená teplřácky svět. Jako ta otevřenost se všema těma možnostima toho prorozumění tomu či onom. A i ta otevřenost jakýmsi prorozuměním právě tomu všemu. Jakož to těm možnostem, který se pak prostě naplňujou ve setkání s tím či onim předmětem, soucnem, bytostí. Tak ta otevřenost, dobře. Totiž co furt tady mi chybělo je právě něco takového, v čem se to vlastně děje tohle všechno? No v tom, co je ty logů. No jo, dobře, ale to je jenom slovo teď pro mě zatím, že jo? Dobře, no tak to je všechno, co řeknete. Otevřenost je taky... No, ale... ...pravda, co víme, je teď taky jenom slovo. Moment, ale když jsme třeba mluvili o tom kouření a říkal jsem, že teď teprve se tím otevírá něco jako je kůřácký svět, tak už to není jenom slovo. Protože ten, kdo třeba se naučí kouřit, tak chápe, že se mu odevřel svět. Nebo kdo se naučí mluvit, tak ví, co to je svět logů nebo řečí. No jo, ale právě, že jsou takové chování, které jsou ještě před tím logem, že jo? Tak proto... ...jistě psí chování třeba. Ale i lidský. Lidský asi taky, ale... No, taky. Ale třeba ten logos budeme brát dostatečně široko a pak teda opravdu nevidím, jak už jsem to před nějakou dobou se na to ptal. Jak je rozdíl mezi tím porozuměním a mezi tím logem. Potom pojď. Já se ptám, proto pojď, myslím, že... A to chlape tak něco jiného, že jo? Nemusí skutečně být lidský porozumění každý jednotlivý věcí. Někdy je to porozuměním právě, který jsi nazýval otevřeností, ale je to porozuměním nějaký možnosti, která samozřejmě taky nejde do prázdná. Ale není ještě porozuměnotlivý věcí. Nebo naopak je to porozumění naprosto nevýslovný, nerozvinutý jednotlivý věci, který teprv vlastně tu věc postupně vyvede z tohohoto stavu, protože se mi otevřela celá ta... celý to pozadí tý věci. Protože teprv ta věc je opravdu určeně, když to zpočátku se mi ukazovala prostě jenom nějak velice povrchně. Tyhle ti všechny možnosti v tom jsou, obojí. Ale ukazoval jsem, že jo, a to je to společné. A to ukazování a to porozumění? Se ukazoval jsem. Ukazování se a porozumění? Jedno to tež. A já v tom totiž nejsem jako ten, který konec konců je chápán nějak jako prostorově. Nebo jako takový subjekt až tomu somatickým jako smyslu. Takže by se dalo mluvit, že něco je ve mně, protože představíš to v hlavě. Nebo prožitky, kdežto věci jsou mimo, protože jsou na stole, že jo. Ne takhle. Ale já jsem právě tím vztahem, vztahem toho porozumění, k tý každýno tý věci nebo tomu oboru těch možných věcí. Pak ona není, ona se líbí nějak jako mimo, že? Ano, ale pak to není mimo, poněvadž vztah je vždycky vztahem k tomu. Tady myslím i ta intence někdy plete tím, že se řekne směr a směr si říká nebo někud někam. My jsme mluvili o tom setkání a říkali jsme teda ten, nebo jak to říká třeba Kierkegaard na začátku, tý nemoci k smrti. Není tady vztah porozumění jenom k tomu, čemu rozumím, ale ten vztah se vztahuje k sobě. Ano, nepochybně, ale počkej. Kdyby tady bylo jenom to vztahování porozumění něčemu, tak tady žádný porozumění depak to není. Ano, jistě k tomu porozumění. To porozumění těm věcem je současně taky porozumění možnostem, jako mým. To k tomu nutně patří. To jsou jaksi souběžný, vždy spolujdoucí stránky toho porozumění. A ty stránky ale mají svou mezeru, teda mají svou mez. Tu hranici, o který jste se vyptala, ty mají hranici, to je zvláštní, nebo takhle asi bych řekl, mají prostě s sobě ten vztah toho tematickýho a netematickýho. Ale otázka, jestli to je hranice. Taky jako když se používá třeba toho jistě prostorového přirovnání horizontu. Horizont je hranice a zároveň je to taky ale všude přítomný vztah. No dobře, ale to by bylo možno odpovědět na to, co jste chtěli vědět na začátku. Tak je ale otázka, proč jste tady po hranici a když tady se ukazuje, tak to není vlastně hranice. No protože se opravdu neocesují. Tak to není hranice. Moment. Tak baři s objektem a objektem tedy, že? Ano. Tak je to tohle, řekněme. To je tam přece něco. No ano, ale zvláštní je tohleto, že tady ta hranice je spojnicí. Ano. Kdež to? Každá hranice je spojnicí. Ale že není v něm. Není to nic vnějšího. Ta hranice nikdy není vnější. Ne, ale to, co je za ní, není vnější. Uči tomu, co je před tou hranicí. Ta cigareta teda není v něm. Jak byste říkal, by z toho plynul. Po jedné stránce, nepochybně, není v něm. Poněvadž to, že je v něm, to je jenom jedna stránka té cigarety. No ano, to je... Ale přece je v něm. No ale tak jsme znovu tam, kde jsme jako... Jako v něm. Tak moment, z hlediska tělesního subjektu. Z hlediska těla. No ne, to jsou těla. Takhle prostě docela běžně, přírodovědecky, takového těla. Jak je? Přírodovědecké. No, tak například. Ale nejenom tak. Ano. Protože například je v něm, pokud ji nekouřím... V někouření. A chci kouřit. Jako v někouření, jo. Tak. Já ji sice zažívám, mám třeba zážitek z toho, že jsem si to už koupil, že tam něco chybí. Mám to tady takhle. Ale po té stránce toho kouření... Jakože je vůči tomu oprotivnější, jo. Ale jako, ale to je pak... To není ale opravdu žádná vnějšnost, protože se dá říct, že prostě my tady sedíme tu v místnosti, třeba jako kuřáci, je to kuřácká místnost, tak já i ta cigareta jsou už vnitř té místnosti. Takže jako, jaký pak mě? No dobře, no ale pak to překladí somaticky přece v tom případě. Že já i ty jsme tady v rámci tvých... Vždyť já jsem s tím ale taky souhlasil, že somaticky to opravdu platí, ale... No ne, ale jak to, že by to platilo, když jsme v kuku vnitř této místnosti? Tak to neplatí taky. No ano, jistěže. No vně, pokud nějaký by vůbec bylo možný. Jo. Není vůči žádným místnostím, protože vůči mně a vůči tobě. Čili tady teď nemůžeme říkat, že jsme v kuřácké místnosti, protože vůči cigaretě já se v něčím mějším, vůči mně je ta cigareta také v něčím mějším. A já co je tohleto? A já to je... Ale to je... No takhle je ta celá věc. Jestli já je teda opravdu... Nejenom tohleto. Také tohleto. Ale nejenom tohleto. Také to, že já teď nepoužiju. No jo, ale to je ten problém zrovna tak jako s tou knihou, že? My se točíme okolo toho, že knihou nedělá to a to, a tedy kniha je ještě něco víc, tak už od toho utečeme, zrovna tak s tím knížkem. Tak ano, i takhle to je, ale není to všechno. Tak teda jak to je? To se musíme zeptat. V případě toho já. V tom momentě teda je jasný, kdyby to bylo takhle, tak teda opravdu uvnitř mám to, co se žeru. Když teď na co koukám, to je v mě. Je to tak? No tak v tom smyslu mám. No, vyběř, co žeru. No tak to je částečně mimo. To, co žereš, není mimo. To, co žereš právě, to není to, co polikáš. Ano. Kdybyš to dočas kous, co teď zakoušíš, jako odkousnutý, jako rozmělňovaný, jako polikaný a tak dále, tohle to, to není ménější. Do čeho se zakousnuto už žereš? Do čeho se zakousnuto už je to na skrší, máš, tam to necetíš. No, cetím žoutku teda zatracenou. No, když to cetíš, tak ještě jo. Tam se jako potravu, tam to cetíš, že mě ještě to tlačí, ne? Moment, když to cetím, tak je to jaký? Je to ménější nebo vnitřní? No, to je vnitřní právě. Když to cetím? No. Dobře, ale proč tady ta, proč tady ta privilegovanost těch taktilních, jak si věmu, na dneský rovině průvěděných, jako vizualitních? Ne, ne, ne, ale když to cetíš, když to vidíš, no, tak, tak, jako viděné je to tvoje přece. Když vidím ty cigarety, tak jsou... A tím nepřestávají bejt čínsi před tebou. Tím, že jsou tvoje. No, konce jinak nemůžu, kdybych je měl na hlavě, tak bych je nemohl vidět, že jo? Ale co je tu teda vnější? Vnější je teda opravdu pak jenom prostě obor vizuality. Všechno. Ale mě není jasný tak, protiňme tomu, proč to není vnější, když to koušu a polikáš? Když to takhle... Když to vidíš, tak to taky není právě tak málo vnější, jako když to koušíš a polikáš, poněvadž to vidění, to je jenom kousání a polikání. Ale určitě, jo. Samozřejmě, že jo. O ty cigarety jsme říkali, že je vně. Ve všech případech, že je vně, i když ji kouřím, i když ji kupuju, i když ji vidím. No jistě. A u toho lida to najednou je jiné. No tam je to taky vně, ale není to jenom vně. A počkej, tak jakou stranou to teda není vně? Já myslím, že se dostáváme zase k tomu, když ty uvádíte příklad s tím kouřením, že když mám prožitek, tak ten je můj, ten je teda uvnitř. Ano, ale ta věc to nejsem já. A ten prožitek se vztahuje k té věci a zmocňuje se jí, osvojují se jí a po této stránce jako osvojená je tvoje, je součástí tebe ta věc. Ale chcem pak prožitek jenom, když já to koušu. Vítečně, ale chcem pak prožitek jenom, když já to koušu. Ne, i když to vidíš. To říkám už po několikátých. To je jenom jiný způsob kousání. To vím. Vítečně, ale tak vím, že pak... Dobře, tak v prožitku mám, že to koušu. To si připustil, že je vnější. Co mám v prožitku navíc, než že koušu chleba třeba? Že to je můj prožitek? No to je jasný, když koukám na lampu, no tak je to můj vizuelní věn, který nemůže mi nikdo znásit. Co je teda vnitřní? To by mě pak zajímalo. Na tom prožitku. Co je na tom prožitku vnitřní? Je tvůj. To jsme říkali. Ale to je přeci... Ta lampa, když na ní koukám, vizuálně taky moje. No tak jo. Dobrý. Tak... Jak může být něco vnější v tom případě? Když jsem říkal, že něco vidím mimo sebe na stole, tak je to teď přeci můj prožitek. Teď se dostáváme k tomu, čím to začalo. No právě. Právě, no. Jak může být něco vnější, no. Otázka je spíš, jak může být něco vnitřní? No ano, to právě. Otázka je, jestli je vůbec něco vnitřní, teda v tom případě. Jakože, my jsme chtěli říct, že ne. Že ne. Samozřejmě. Že ten prožitek je celý... Ten prožitek je vždycky celý někde. Tady je, no. V hlubi je, nebo... Není prostorověný, nebo na tak stole. Dobře, a tak... Začal to teda tím těma halucinacema. Jak se odliší halucinace od... Nehalucinace, od... Od věvnictví. Od věvnictví. Regulérního, platnýho, pravdivýho, nebo tam, co se o tom dá říct, to asi nebo věmo, ale prostě pravýho, nebo... No a... Tedy. Já nevím, jestli to ne... Ty jsi tam říkal? Jo. Ta otázka je ta, odkud se bere to přesvědčení, vo? No, to jsem ti napovídal, já možná, jestli to nebylo tvý slovo. Nesmírá. Nesmírá smírá. O tom, že teda ten předmět k němu se vztahuje skutečnej, nebo tak, teda, ale jde o tuhle věc, jo? Ta halucinace se, jak si, podobá vztahu k něčemu skutečnýmu, co však ve skutečnosti skutečný není. Je to takhle blbě. Tak já jsem říkal jinak. To je to klasické pojetí, my jsme ještě... Já jsem říkal, jak se to teda od tohle, od téhle problémňa jinak formulovali. Tak, tak, tak, přesně tak. Přesně tak. No. No a teď, teda, jestli se udělá kropku předu, tedy já mám dojem, že, protože, ať se vztahujeme k čemukoliv, skutečnýmu, nechme teď chvíli halucinace pryč, tak vždycky ty dvě stránky tam jsou. Jednakže je něco před námi, jako před mně, něco v mně, v tomto smyslu. V mně není, například i v žalosti, není to somatici v mně. Tak to je ale důležité. V mně je... Bych prosil, abych za to podvržil. V mně je... Ano. To, co, to tak divně konstituovaný já nepovažuje za svý. Ano. Co není já. Děkuji. Ale já nikoli v jakýmkoliv významu, když v tom významu jsme říkali, to je z toho porozumění, které rozumí sobě. Ano, ano, ano. Jistě. A tedy rozumí sobě tak, že do tohoto sebeporozumění nebere něco. A když to tam nebere, tak to je to mnější. Pozor, až to tam bere právě. Až to tam nebere. Když nebere nic v měšku, tak je to vnitřní. A pojď... Moment, když... Teď buď jsem tě nesledoval, nebo... Se porozumění vztahuje k sobě samému, že je porozumění vždycky porozumění něčeho, to nechme, to je samozřejmě. Ale je zároveň vždycky jaký porozumění sobě. Zároveň. Zároveň. Ano. No a teď v tomto porozumění sobě, Ano. nějak sobě rozumí. A jestliže sobě rozumí tak, že to, k čemu se vztahuje jakožto porozumění, nečiní součástí toho, jak se vztahuje k sobě samému, to je nečiní součástí sebe, jak si rozumí, tak je toto vnitřní. Činí součástí sebe. Ano, podívej se, ale není tomu tak, že tohleto porozumění je taky porozuměním sobě, ale ne tak, že by v tomto porozumění sobě, že by si rozumělo, že v tom porozumění bych si já rozuměl, jakože něco skládám dohromady, totiž sebe a věci. Nejbrž si rozumím tak, že rozumím věci, jako věci, které rozumím já. Ale to jo, no, samozřejmě. To jsou ty dvě stránky. To, že já porozumění věci chápu jako své porozumění, znamená, že to porozumění beru jako sebe. To, že já toto své porozumění chápu jako porozumění něčemu, co ale neberu jako součást sebe, znamená, že to považuji v rámci svého porozumění za něco, co ke mně nepatří, tudíž co to vystrkávám ze sebe ven. A každé porozumění je zároveň v oboje, to je vydělení toho, co k sobě, co považuji za sebe a co vystrkuju ze sebe ven. To je podstata porozumění. Není jiného porozumění než toto. Ale v jedný fáz tady to vypadalo, že byste viděli nejdřív vztahování se k něčemu a pak ještě porozumění tomu vztahování. Ano, to znamená, že to vztahování k něčemu může se dít také bez porozumění. Na těch nejnižších volovních naběhů to se vztahuje jeden na tom druhému například. To já právě nevím, jestli se to vztahuje. No dobře, ale vím o tom lidském vztahování, o tom jako vím. Samozřejmě to je konstrukce, jenomže to je konstrukce, která je nezbytná z toho, co víme, spoustu jiných všichni nějakých věcí. Pokud by se jeden atom nevstahoval k druhému, nevíme, jak je možné tělo živé. A ví ten jeden atom o druhým? Nevím. A tak proč je tam to se? To reflexivní se? Takže ten atom, kromě toho, že se vstahuje k druhému atomu, se vstahuje k sám sobě. To je možné. Stůl se vstahuje k židli. No, stůl se nestahuje k židli, v takovým běžným slovenském, ne jako stůl, jako židli. To ne. Samozřejmě, že se vstahuje k židli. Vstahuje se jako atomy nebo molekuly, něčeho prostě. Tohle je skrumář, co to je, ten stůl, že? To prostě, to není subjekt. To je... Já neříkám, že by mezi nimi nebyl nějaký vztah. To ne. Ale jako je mi divný, že tohle je to vstahování se. No, nejnázornější to pochopitelně u živejch organismů, že? Ale u nižších, na nižších rovinách, musíme předpokládat něco podobného, aby vůbec živej organism byl možný. To je... Když třeba Biden říká o tom, že atom se chová v živém těle jinak než mimoživé tělo. No, to je proto, že se nějak vstahuje k jiným atomům a k tom, že ji můžu dělovat a tak dále. A co to je to vstahování? No, prostě, že jeho dění, jeho vstávání se... Bere ohled. Bere ohled. Reaguje nebo... nebo prostě nějakým způsobem se přizpůsobuje. Ale to je myslitelné i tak, že to není reflexivní. No, vždyť, že ne. To není reflexivní. No, právě. Ale tam reflexivní se. Protože tam je návrat k sobě. No, tak je to pak reflexivní. No, moment. Ne ve smyslu vědomí, ale zvratností. Zvratností. Ano, jistě. No, jestli to neberou reflexy ve smyslu vědomí, no, tak samozřejmě tam je to reflexivní. V každém případě tohle stoje mořováno podle vstahování lidského. No, právě. To je jasný. Tak zůstatme u toho lidského vstahování ty lidé východiské. Takže... Jestli jsem toho teda porozuměl, tak pak to vnější vzniká v tom porozumění, právě na základě teda toho rozlišení, že jo, mezi tím, k čemu se vztahují jako k sobě, a mezi tím věcím. Protože se k tý věci nestahují jako k sobě, ale to nemůže být nic než sebou, a protože není mnou, je tedy něčím vnější. Tak mi jde ten koniec. No a teď tohle to v zásadě nelze, u tohohle nelze v zásadě rozhodnout, jestli jde o halucinaci, anebo o nehalucinaci. To je možno rozhodnout až teprve u něčeho dalšího. A to tam, kde jsem schopen zaprvé se vztáhnout svým porozuměním tak je k tomuto porozumění, jež rozlišuje mezi tím, co jsem já a co nejsem já. A nějakým způsobem to kontrolovat. Je to možné jedině v další reflexi. A ta další reflexe se teda musí vyznačovat jednak tím, že se dovede vztáhnout k této první reflexi. To je, že se vrací, to je už pojmu, že reflexe se vrací k tomu původnímu porozumění, o který teda jde. A za druhé, že vedle toho, že se k tomu vrací, že tam je přítomna, jako byla v tom prvním porozumění, je opět znovu přítomna otevřenost. Nová otevřenost, která umožňuje, aby se ukázalo to původní porozumění, buď jako platný, nebo jako neplatný. Tyto dvě možnosti. Bylo by možno vykázat celou řadu možností, jaký druh platností, jaký druh neplatností a tak dále. Ale to je o to, že tam se to původní porozumění se ocitá v jakési prostoru, který plně nevyplňuje. Aby teda prostě způsobilo, že i to další reflektivní porozumění je tím zachváceno a je tam přítomna ta možnost, to je ta otevřenost, to je možnost, že se ukáže, že to původní porozumění je třeba revidovat. A to je už způsob, to je rovina, na který lze rozlišit tu halucinaci a... Ano, to je otázka o odlišení, ale několik pochopení, porozumění tomu, co to je halucinace. To je odlišení toho, co to je. Jako mohou odlišit... To pochopení, co to je halucinace ve smyslu... Čeho? Ve smyslu poupisu toho není? Nebo ve smyslu vysvětlení nebo... Například tady byla objednáta teorie, že se to považuje za projekci něčeho vnitřního na venek. Tím všimším se to považuje za objasnění. Někdo má nějaké vnitřní obsahy. A to by bylo pochopení? No v těch koncepcích, kterých to takhle dáme, tak to považují za pochopení. A my hledáme něco jiného. My hledáme jiné pochopení, ale toto není pochopení. To není pochopení. To je špatný pochopení. Prosím? Ne, to je jenom odlišení. To je vlastně zkoumání cesty, jak odliším, jak poznám, že to je halucinace. A možná i v tomto pochopení... Ta teorie, samozřejmě ta teorie prostě psychoanalitická s tou projekcí, i ta přírodovědecká s tím drážením mozgu, tak opět stojí na tom původním konceptu, že to je věn bez předmětu. I to drže stejně. A že se děje jen uvnitř. No, to znamená, že se tady předpogládá stejně, že jako ten další krok, určitě můžu potom řeknout ten, tak já tady vidím prostě Dona Juana, který mi volá, nebo něco takového. Já takhle Dona Juan vidím, já vlátám. A tak... Říven něco na mě, že jo, a tak já jsem z toho celý zdišenej, tak se přeptám tady tebe i tebe, jestli tady někdo je. A my řeknete, že tady tady není. To se ti jenom zdá. Máš prostě normální halucinaci. No, na Češ. Na Češ on tady furt je. No, on tady je, že jo. Já se štípu, to se ti zdá, my řeknete, tak já se štípu, že jo, a tak dále dělám. Neprobouzím se, jsem tam furt. Ona mě pořád dotírá. Ona mě pořád dotírá. Tak, vy zkonstatujete, Jirka má halucinace. Já vám to konceduju třeba, tak vypadá jako pacient, ale jako říkám, že tady... Ale je tady stejně furt. No, to je ten problém. No, tak teď jsou ty další kroky, že jo. Tak pak jsou ještě další kroky. Se musí něco nějak změnit ještě víc. Dalo by se tady vytěžit z toho něco pro to setkání, o kterém jsme mluvili na začátku? Já myslím, že dalo. No, možná, že ano. Protiž ono jde taky o to, že zatím ještě bylo příliš málo řečeno, že? No. Tedy v zásadě, třeba ve středověku, by se to mohlo vzít velmi vážně. Vůbec nejako halucinace. Je otázka, zda ten středověk je tak naprosto vedný. Tak blbý, no. Vezměme to vážně. Ovšem na druhé straně někdo opravdu to může být naprosto choromyslně před sebou toho blázna. Totiž toho děvla. Naprosto to může být devíovaný. Naprosto to může být... Že to nemá ani vnitřní logiku třeba. Ano. Protože je to nějaká taková blbá posedlost. To může být. Čili to ještě jsme neřekli dost. Prostě normální bílý myšky třeba, že jo? Který opravdu nejsou schopní člověku nic říct, nic takhle udělat. Ale zase zajímavá věc. Ten alkoholik, který má to devilýho témence, se jich bojí. Oni jsou zase stejný. Je to nějaký zvláštní setkání. Setkání, otázka, jestli to je to setkání, jestli naopak třeba na tomhletom kontaktu s týma bílýma myškama se nám neodhalí, co to skutečně setkání je. Že tady třeba něco velmi podstatného chybí. Zase je velmi důležitá věc, že ta halucinace taky není nějaká taková irrelevantní. Buď je třeba jenom ten člověk nemusí být, který jako nějaký Bokiny říká, nemusí tam být přítomnej, ten je někde v temnotách nebo mimo, ale volá mi něco, třeba mě obvinuje z něčeho, něco přikazuje, co mám udělat. A to už je pro mě setkání zase v něčím vnitřním. To jen tak a taky takhle. Samozřejmě v nějším, ale v jakým smyslu v nějším? To je právě moc zajímavá věc. Například, teď to rozliším, když jsem schopen stáhnout se k sobě, jsem schopen stáhnout se i k tomu vnějšímu. Je pacient, který halucinuje, schopen stáhnout se k sobě? Řekněme. Kdybychom měli možnost přesně rozlišit, jestli pacient je schopen stáhnout k sobě, nebo není schopen se stáhnout k sobě, aniž bychom používali se z dalších v kruhu těch věcí, které chceme dokázat, tak pak by bylo jasný, že jestli není schopen se stáhnout k sobě, tak je to halucinace. Ano, to je jasné. To bylo jako hlubší odlišení, než to předtím, že? Vy se zdáte, že boste touhle cestou mimochodem? No jistě. Nemám, že u něj znamená nic jiného? Zajisté. To je výhnak tam, protože neboli. No, ale přesto tady je něco společného, jo? Ty kroky jsou, aspoň v několik kroků je společnej. Je tam ještě jedna nejasná věc. Ty mezi kroky jsou nejasný tady, protože když vezmem to, co jsme tady říkali, tak jako by pořád nebylo jasný, že se mi může to, co ke mně patří, ukázat jako něco většího. V takové ocizení podobě, že nejsem schopen stáhnout se toho, co ke mně patří. Nebo v těch halucinacích se obvykle ohlašuje něco, co ke mně patří. Ne v tom smyslu jako stůl, že ke mně patří, že ho vidím. Ale bytostněji, že se ukazuje něco, co ke mně patří, takže mě to dělá tím, čím jsem. Ale to je právě ten halucinací, halucinací nevidět. A v tomto smyslu se nedokáže stáhnout k sebe samotnému. To je pravda. Ale přece by jen si žadovalo to, co jsme jaksi hypoteticky přijali, asi při těch problémů, v okolitě problémů mější a takhle. Bližší opět se jinak nebude pochopit, nebo je právě tohleto, že v té halucinace je něco takového možného. Nevstáhnout se k sobě, a přece to patří ke mně bytostněji, než třeba stůl. Právě mně se zdá o všem, že ani není snad tak důležitý, že je něco takového možného. To mně připadá tak... Vomil je přece vždycky možný. No to právě nebylo velké, to je moment. Ale že to není vomil, to není proto, že něco takového je možné. Nejblžší to je to, že to má takovou fixovanou podobu. Že teda se to vrací. Že to nereparabilní. Že teda je to... V novejch refleksích je to... Oni tam jsou taky příjemní. Ale jsou stále znovu tímhletím jaksi nakažením. Oni vlastně potvrzují, anikoli nekontrolují ten původní omil. Takže ten omil přestává být pouhým omilem. Stává se jakousi... Já nevím, jak by se to nezvalo. Klinicky vzad to. No jo, ale halucinace by se pak uvažovala za klam, ano? Nepochybně je vzaložena v klam. Ale to, že z toho klamu není cesty ven, ukazuje, že to není jenom tím, že to je klam. To je ovšem klam z hlediska toho vnějšího pozorovatele. No, vnějšího. To je z hlediska toho, kdo se pokouší setkat s tím jako s druhým. Ano, ano. Čili není jenom vnější pozorovatel. Ale vnější v tom smyslu, že sám tu halucinaci nevidí a tedy může druhého porazit za blázna. V tomhle tom smyslu je vnější pozorovatel. Já jsem spíš... To já samozřejmě roznám, že to je druhý člověk. Ale jakože není vnější pozorovatel jenom, že teda jeho... Já vím, že by byl tak nějak oddělený. Přístup je koncentrovaný úplně jinak, než jeho vnějšího pozorovatel. Tak to ne, ale pak je tady ten pohled toho, kdo se tzv. mýlí a teď tady vidí zrovna tak reálně něco halucinovaného, jako ty ostatní věci, které třeba sedí ten halucinovaný na to, naživý. A zrovna taky reálně v tom vidění vypadá tak, jako to ostatní. Tak já nevím, jestli se dá říct, že to je kalápno. Právě ta halucinace jenom v jednom případu má. No dobře, to ještě setkání s někým vesním nebo setkání s někým intoxikací. Což všechno má takovou, ty světy mají takový takovou zvláštní strukturu. Dobře, já nemyslím teda klam v tomhletom smyslu. To je vždycky potíž. Je to omýl, že jestli je to rozdíl nebo... Prostě je to mylné. V tom smyslu, že on říká, že tam někdo sedí a on tam v skutečnosti nesedí, takhle jako, jo? To je nejenom zhlediska někoho, třetího, mějšího, nebo tak. Prostě není nahlednutelné, že by tam seděl. Jo, nebo já nevím, jak... Není, není, není... No, to tam ale vidí, no. Čiže nahlednutelný to je. Není to třeba vysvětlitelný ve smyslu nějakého kauzálního? Není to. Co by tam dělala třeba historická postava? Ne, tak to nemyslím. Prostě je možno nahlednout, že tam... že někdo vidí ďavla. Bože se setkává so spodinem, nebo s andělem, nebo já nevím, prostě s kým, ze svatým nějakým, nebo... To je možná nahlednout. A je možná také nahlednout, že to je zmatený, že to je nesmysl. Že to nemá hlavu a patu, jak on to líčí. Páč, konec konců já jsem závisej na tom, co on mě říká, jak se tváří, jak se chová, tak dále. A když to nedává dohromady, prostě, jistý obraz, tak je nahlednutelný, že je to nějaký divný. Že nemá to vnitřní logiku, nemá to přesvědčivost. A není to nahlednutelný už tím, že se na dva tu židli podívám a nevidím tam? Tohle je takový pokus na důkaz. Dobře, tohle je nahlednutelný, ale je otázka, jestli je to právě nahlednutí. To je možná na reflexi pak ukázat, že to je zdárný nahlednutí, jako mnoho věcí můžeme nahlednout a nakonce ukážeme, že to je blbost. Ano. Čili může se ukázat, že prostě to je nahlednutí díky tomu, že mám určité předpoklady, jako například předsudky, že když nevidím, že tam někdo sejde, tam nemůže být. Ano. Ale v případě toho jednoduchého příkladu, že halcunej tady co najbližšího, tady jak se...

====================
s1.flac
====================
Pojetí, které jsme tady tak trošku zastupovali, tam ta subjektivita je, myslím, vyloučena tím, například, jak jsem začal mluvit o halucinaci. Tam se tvrdí, že pobyt je nárokován tím, co jest, a to ono, to, co jest, žádá, aby mohlo být a rozvinout se plně v nějaké oblasti, kde se vůbec může dostavit. To potom je o všem úplně na robi, je to na robi vzhledem k těm všem koncepcím, třeba výkladu ty halucinace, kde všechno tohleto, ty halucinace, vždycky, taky se třeba řekne, že to je popírání čeho? Ale tohle je popírání mých potřeb, mých potřeb, kterým jsem já, vlastně jsem v tomhle smyslu pánem. On si zase ukazuje, že ne zrovna, ale přece jenom je to jiný patření ke mně, než když se řekne, že to, co jest, například oblast lásky plného vztahování, která ke mně patří, si sama žádá, na to si sama žádá, aby mohla být. Tohle to sama si žádá, to je právě ten moment překonání té subjektivnosti. Jo, teď by se muselo blíže ukázat, jak to jsou vy si s tím porozuměli samozřejmě, ale v tomhle s tom, že pobyt je nárokován něčím, co on sám není, čeho není pánem, to myslím, ukazuje na to, že to není pojetí subjektivistické. To je v pozadí toho všeho, jak si, toho tady výkladu. Proto jsme směřovali k tomu pojmoutu, otevřenost záleko šířejí. Pak ta otevřenost se nakonec ukáže právě tím místem, kam se všechno dostavuje a všechno to, co si nárokuje být, se dostavuje právě sem. A to je, jak si, naším úkolem, který jsme prostě dostali a nezbývá nám ho, než lézt. Tohle jsme taky autory nebo pány tohohle úkolu, to je nám prostě dáno. A jestliže ta zmíněná pacientka teď jisté ty oblasti, které se žádali být, odmítala, tak oni přesto se hlásí. No to ukazuje na to, že člověk není pánem toho, s čím se setkává. Tak to je nakonec takové snad doplnění. Já jsem, to je totiž jediné, je opravdu jediná psychologie, která nezavání subjektivismem tam posovat. Ale to je prostě vlastně Heidegger, že. A to pojetí ty halucinace, to je tam opravdu, to člověk jako žasne, že. To takhle jako někdo taky pochopil. Mě to zaubožná, že teda ono teda skutečně, že ta řeč je pramenem nedorozumění, jak řekl Alíška. Člověku naskakujou, jak slyší slovo, už naskakujou určitý teda averze nebo naopak. No, ale my jsme, já myslím, že my jsme jako umyslně to neřekli, třeba tohleto, co na závěr tady nějak takové říkám. Protože tím by se jako neukázalo. Mě skutečně tam zajímaly opravdu ty šily hlavit. No, no, no, no, no. To by bylo snadné, že jo, postavit proti jedné věci druhou. A říct předem teda, že vlastně nám jde o to právě, abychom se zbavili toho subjektivismu, který tady všude straší a teď je nám jako si ukazovali třeba, jak se k tomu mohou změlce dostat, ale cenější je opravdu ukázat, jak se k tomu právě může dostat společně a jestli tam teda jednak eventuálně co teda nahlížíme nebo v čem se mílíme a to znamená, jestli se to dá skutečně sjet bez předpokládání. Aniž předem řeknem, no my to taky tak myslíme. Čímž si jako ulevíme a pak teda práce je teda už jako... No to v pořádku, bo myslíme to teď. Je bezpetečná. Ale to, že jsme to taky taky na závěr, to je jako takový naznačení vlastně toho horizontu, ale furt to ještě není předvedený. Ale přece jenom něco se myslím tady jako ukázalo. Já myslím třeba, že je to pojetí, jak jsme mluvili o tom popelníku. Že už je to proto, že ho někdo udělal a tak. To je zrovna pojetí, který je myslím takový subjektivistický. Že ten popelník... No totiž ten popelník taky není žádná skutečnost mimo ten lidský rozbrh. Nebo pokud, tak nejako popelník. No, ale... Že to je právě proto, že ten popelník je skutečný. No, ale že to je právě proto, že to je popelník. Kdyby se jednalo o zajíce, tak tam jako ten subjektivismus je teda okamžitě velice redukovaný. Když třeba se zajíc jakožto... Použije třeba jako dělovej náboj. Nebo zajíce házíte po někom jako šutrem. Jo, tak to je takový daleko absurdnější, než že se třeba... A to je jenom stupeň, že jo. I zajíc, ten zajíc něco je sám pro sebe bez ohledu na to, co... Popelník taky. Popelník je kusem něčeho. Zajíc běhá po poli a něco žere. Já právě myslím, že by to chtělo taky. Tady je zřetelná u toho lidskýho. Ale ona metafizický koncepcí u toho zajíce je stejná. Ten zajíc je taky výtvorem třeba nějaký kosmický kreativity. A jsme hned jenom o kousek dál. Jaksi pokud kdybychom hledali testy, nebo kdybychom šli na tu podstatu, tak jak se na to vždycky chodilo, tak u popelníku toho zajíce tam budeme hned. A víceméně to vždycky bude být jako stejně. Jako nějaká produkce. Já dokonce se dovnímám, že... Čili je možné začít u popelníku? No, no, no. Bez toho. Ano, že pojetí popelníku by bylo možná odnější, pokud by mělo být asubjektivní v tom konceptu, který tady my jako propagujeme. No tak k tomu bude dobrý se někdy vrátit, protože já mám dojem, že to tak není. Že teda je takovej... nějakej základní předěl mezi... tím, co má smysl, protože se tomu dostává smysl z toho lidskýho světa a mezi tím, co má smysl samo v sobě. Ten popelník mimo lidskej svět nemá žádnej smysl. Protože ten popelník mimo lidskej svět nemá žádnej smysl. Ten popelník mimo lidskej svět nemá žádnej smysl. To je prostě něco jako šutr. Ale my i ten lidskej svět samotný chápeme jako něco asubjektivního. A to je správné. A naopak zase ten zajíc. To je pravda. To je silnější formulace než námětky všech. To já rozumím. Jenomže přesto, že ten lidskej svět je něco asubjektivního, nesubjektivního, tak přesto to tím ještě není řečeno, že všechno, co je chápáno v lidském světě, že už je asubjektivní. To ne. Ale nicméně to je to všechno. Nebo jakožto rámec, ve kterém se to děje a svý tedy smysl toho je asubjektivní. Asubjektivní. Ty věci chtějí být. Ty věci. Víš, a ono s tím zajícem to není podstatní věc. To je jak se být popelníkem, to je čistě moji aktivita, nebo aktivita mojích kon a nevýkon. Ale právě, že to jenom se zdá, to je jenom naše formulace, že on chce být. Ale právě, že ne věci, které nás ohrožují a které jsme taky vyrobili, to jsou jenom naše, ony byly, ty ony byly, ty věci. Když například začnu dusit plynem, který si omelem pustím, to je jak já chci? No, nejde o to, že já chci všecko. Ale ten plyn jakožto tam bylo, co jsem chtěl, co jsem udělal. Ale ten plyn jakožto taky artefakt vyrobený. Odevřel jsem plyn. Abych mohl odevřít plyn, tak někdo ho musel vytvořit, někdo musel chtít. Ale to, jak teď při tom pustění ten plyn je, tak ten sám plyn dělá to, co si žádá jakožto ten plyn. A ne, že já musím tady být jakožto někdo míňícího jako ten artefakt. To je jenom setrvačnost, která je. No to není setrvačnost, to tě zabijí. Takovou parazitární formou toho, co já dělám. Já sám sebe zabijím. Ano, víš, ale pak musíš teď předpokladat, a to je ta koncepce těch parazitárních, těch emancipovaných elementů. Pak musíš používat takových určitejch výkladových schémat toho akci zemí například a podobně. A konec konců ono to je ale velmi podobné. Třeba se rozmnožili zajíci a se žirolo prostě lidstvo. Zase, emancipovaný element, možná zajíc dneska je součást lidského světa. Žádný zvíře dneska na světě není součástí svýho, ale lidského světa. Každé zajíce je evidované. No, ona už dneska takhle není. A právě, že můžeme říct už. A protože s tím popelníkem je to taky tak. Sklo, ono tak je moc málo v přírodě, jo. Někde vznikne prostě blesk, silosile, tam se něco rozteče, je to vlastně sklo. Většinou je v popelnících. Ale v principu není rozdílů proti tomu zajíci. Zajíci tam běhají pro nás dneska. Totiž samozřejmě, že je rozdíl co dostupně, ale v principu ne. V principu právě, jo. No, ano, teda, no, já nevím, jestli je to důležité pro tuhle vyskusy, ale fakt je, že je něco jiného, když já to mám zakalkulované, ale musím to kultivovat. A něco jiného, když to mám zakalkulované a prostě to vyrobím. Vytvořím, jo, prostě to sformuju. Je něco jiného, já nemůžu vyrobit bramboru. Říká se vyrobat. Říká, protože to je šílení, falešní myšlení. Ale to je vyřídí bramboru. A řemesník, ten nemusí mít smysl pro materiál. Ten není smysl pro materiál, o to nejde. Ale takový jiný smysl. Nevyrustá ten popelník sám. Ale počkej, právě že jo. Dejme tomu krystalizace oceli. Já jsem mluvil s inženýrem, který ve diskupnej ústav nakladně, co ten mi napovídal o tom, že oni to někam vlejou a mají v tom nějakou představu. To železo udělá něco úplně jinýho. Oni o tom tak strašně mala vidět. Přímo k tomu popelníkovi. Krystalizace oceli. Ale přímo k tomu popelníkovi. To příliš chápete subjektivně samotný ty věci toho lidského světa. Jakmile řekneme, že on to dělá, tak jsme jenom v tom subjektivistickém nouvěkem pojetí soucího a kauzality, kde jedna z těch čtvrto příčin Aristotelových je rozhodující. Aristoteles to chápal tak, že jsou čtyři ty podmínky a ten, kdo to vykonává, kdo to vyrábí, ten je jenom jakýmsi popudem nebo spouštěčem toho, že se to samo dohromady dá. A ta věc se sama ukazuje. Sama se dává dohromady. To, že on se ten popelník tady objevuje a je, toho právě ten výrobce pánem není. To znamená, že toto pojetí, které my tady zastupujeme, je daleko víc asubjektivnější než to vaše. Jakmile tvrdíte, že on je autorem, nebo neřekl jste to autorem, ale že to dělá a to, že je to hlavní, tak myslím, že klíč k tomu asubjektivnímu je už tady to pochopit. Aby on pochopil, že sice něco dělá, no ale že je jen takovou jako si okolností. A to pojetí výroby Brambo, to je právě to pojetí toho popelníku? V případě uměleckého díla, že tam je to naprosto průhledný, že sice to umělec dělá, ale je vlastně jenom okolností. Naprosto jasný. Ale to proto, že to, co on dělá, je vlastně něco jiného, než to, co nás oslobuje. To, co on dělá, to je jenom do pomalování v plátnoch. Ale to nás neoslobuje. Oslobuje nás něco, co je zatím... A teď jde o to, že právě tak je to do popelníku. To, co nás oslobuje v popelníku, není to, co je před námi. To je to, jak jsem se snažil furt tady zdůraznit, že to není v měm tomu. Ale teď to rozlišení vlastní, když jde o umělecké dílo... Je tady rozdíl, samozřejmě. Tak tam to, co mě oslobuje skrze to dílo a skrze toho, kdo ho vyrobil, je skutečně něco, tak říkající, oslobujícího, čemu člověk musí naslouchat. Čemu v podstatě i ten autor, i ten umělec, tvůrce musel naslouchat. A kdežto u toho popelníku to, co v něm oslobuje, to je ten druhý člověk, ti lidé... A to je otázka. Zrovna takhle se můžu dívat na umělecké dílo, můžu ho vzít jako, já nevím, jako zajímavý takový, takovou okolnost životní... Toho výrazu individuality vlastně. A nebo to, jak jste říkal, ale právě tak v tom popelníku můžeme zpatřit celou naši dobu, dějinost toho, jak vůbec to, co je. Třeba řekněme naše potřeby, ale naše potřeby jsme si přeci nevymysleli. Ano, na tom popelníku zase spatří to, jak se vytíhá samou v těchto dějinách. I tady v tom popelníku to teda je. Dobře, ale v tom uměleckém díle mě neoslovují naše potřeby. Jistě, že ne. Ale taky se to tak vykládá. Jo, ale... Mou estetickou potřebu, tak to můžu nadeplnit. Ale když správně vyložíme ty naše potřeby, tak to zase nejsou především naše potřeby. Ale to, co nás vyvádí k těm věcem... Potřeby toho, co nás oslovuje. To jsou, jo? To jsou ty potřeby. No, jsou to věci, kteří nás oslovujou. Dobrý den. Dobrý den. Dobrý den. Dobrý den.

====================
s2.flac
====================
Spekulovat a rekonstruovat ve smyslu časovém, co předcházelo tomu, kdež já jsem se stal sám sebou. Nýbrž, zda by ta nauka o tom, kým já jsem a co je nutnou podmínkou, nebo co je vůbec je nutné k tomu, abych byl tím, kým jsem, co je nutnou podmínkou setkání, nebo jinými slovy, jak se setkání mezi lidské liší od jiných. Zda ta nauka by nemohla vycházet z toho, co je nahlídnutelné tady hned teď a ne rekonstruovat, co časově předcházelo. Například se setkání. Mohu provádět fenomenológické setkání s dítětem, mozovká nebo se psem a nemusím dělat rekonstrukce opravdu toho, než já jsem časově byl, než lidstvo bylo, nebo než byla intersubjektivita světa a tak. To je iluzie. To je, myslím, sport. To by bylo dnes pýtný provízt to fenomenologické setkání. Řekneme, že teda by byla provedena a já jsem přesvědčen, trvám na tom, že analýzou této fenomenologie setkání s dítětem odhalím to, že tam už tohle všechno bylo. Ale zajímavé je, že ta fenomenologie bude nahlížená. Nahlíženým něčemu. No jistě. Na rozdíl od konstrukce. Konstrukce může být také nahlídnutí. No jistě, že. Ale musí být. Protože podle toho jestli je správa nebo špatná, konec konců všechny naše věci jsou konstrukce. Tak tohle je jiný nahlídnutí, to je totiž nahlídnutí, který každý konstrukci předchází, od které se teprve v konstruování vychází. No ale teda to je hypostaze určitá. Takový není. No můžeme promluvit o takový konstrukci a o tom předběžném nahlídnutí, když to tak nazváme. To, jako, můžeme klidně udělat. No, to by bylo dobré, protože já mám dojem, že teda to je předpoklad, který je vedle jiného předpokladu, a bylo by potřeba to nějak konfrontovat. Mě na prvním pohled teda nenapadá jak, že ale tedy ukázat, že je nějaké nahlédnutí, které není konstrukcí. Není konstrukcí. Dobře, tak co není v konstrukcí? Ještě bych se to samoukaz měl obočkou. Vy jako byste hledal vysvětlení v genezi, v tom, co bylo předtím. Tedy něco hledat, něco nutného apriorního ve smyslu genetickém. Jaké jsou genetické apriory? Naproti tomu, tedy nepochybně hledám tu genezi, ale ne proto, že tím bych pochopil teda, měj prouplnost, že to tam je. Ten procesuální charakter všeho je opuštěn, pokud tam tohle není. Tak z tohle důvodu. A ne proto, že by mě to pomohlo porozumět něčem. Já musím přece porozumět, co bylo předtím, stejně jako porozumět se teď. Tedy to nepochybně, ten genetický zřetel tam je velice důležitej, ale ne jako prostředek pochopění. Ano, jestliže tomu je tak, tak pak by možná jsme si mohli teda tu uvahu o tý genezi pro tu chvíli odpustit a jít teda na to porozumění. Ano. Který je jako je nutný teda, jak... Tam je tam. Jo, to se právě taky pochybí. Tedy jestliže říkám, že mě něco předchází, tak to není proto, že bych poukazoval na to, co je dříve. Protože co logicky je nezbytný, aby to mohlo nastat, že? Ale to znamená, že to je podmínkou, vidíte? Ano. Jako jsme říkali, že to původní nerozlišení je nějak ještě přítomné v tom rozlišení. Tože neznamená, že to je genetická záležitost. V tom smyslu, že to musí být dřív než toto, že? No, tak... Tedy o tý konstrukci, nebo jak? Jo, no, ale já nevím... O tom porozumění teda v tom případě, protože tady se ukázalo, že nakonec ještě základnější je tedy to porozumění. Ano, ano, ano. Ovšem, když já jsem tady právě vyšel úvodně s tím, že to porozumění je porozumění bytí tý věci, bytí toho soukromého, kterému se předkáváme, tak tehdy jsi to ale, Láďok, právě odkázal na to, že už tady předem musím něco mít, což jsi nezvel tím logickým a to bylo tím důvodem tak, proč jsme teď pluvili o tom na vnitřního týpadu. To je tak, že toto porozumění je možné pouze ve světě logů. No, já jsem proti tomu namítal, že... Teď to nemělo být teda poukaz genetický. Jo, ano, dobré. No ano, ale... Pojďte se, není to... Láďo, teď bych jenom chtěl říct. Není to jakási tautologie v tom smyslu, že to porozumění je logický a tedy tento logos je čímsi srozumitelný? Není to pouze... Nesou to dva termíny pro jednu a tu též věc? Co získáme tím, že řekneme, že to porozumění teda je logický? Je logický, protože je ve světě logů. Jde o to, že to, čemu rozumím, není ten logos. To je v čem? To je ten svět. Ale ten svět není mé porozumění. A není také logos. A proto chci to rozlišit. V té chvíli, kdybych to nerozlišil, tak se odstnul někde hodně blízkou patočky, který tvrdí, že svět to je to naše porozumění. No tak dobrý. Jakmile se to řekne tak, že svět to je ten logos, tím já nejsem, tak už je tady oddělenost. Dopracovávám k tomu, co nejsem, dopracovávám se k porozumění. Kde je pak to setkání, ve kterém teprve se porozuměním já stávám tím, kým jsem? Tady je jakési porozumění na straně světa už předem? Ne. To nemůže být porozumění na straně světa, jestliže porozumění je možné jenom v logu. Ale logos je ten svět. Ale ne. Ty jsi to rozlišil. To jsou právě tři věci. Ano, dobrý. Ale není to jen z toho rozlišení. Ten svět je konstituovaný jakožto. Svět jedině v logu. Dobře, ale ještě dobře. Ono i konstituce je otázka, jestli to zase bude něco, co budeme nahlížet, nebo co budeme konstruovat. To už jsme si projeli, ale teď jdeme teda na to úvodní setkání, který je tím porozuměním. Není tomu tak, že to porozumění prostě se týká právě tak té věci, co se týká mě, protože právě v tom porozumění je to pro mě věc a já jsem já. Ano, úplně. Čili tohle je pohromadě. Vždycky porozuměním věcí a sobě. Tak je. Ano. Ano. Jo? Ano. Ale co je to to sobě? A jakým si porozuměním i tomu logu dřeje mě, ne? No, tak by to jinak bylo. To myslím, že ne. To ne. No, tak není úplným, není třeba nejvýslovnějším nějakým porozuměním logu, ale nepochybně si říká, to porozumění je logický. Jo? Je, je v tom logu. Je v něm tak, že o tom nějak ví, když je to porozuměno. Že jo. No, ale to, že o tom něm ví, je až mnohem, mnohem později, co je komplikované, když se k tomu dostane. A už předtím daleko to porozumění možný. Budiš. A míš v logu něco ví. Dobrý. Tak zůstaňme u toho porozumění tak, jak je ještě pořád možný. Jo? Tak elementárně, jak je ještě možný, aby to bylo porozumění. Jo? Pak je to porozumění, tedy, jak říkáš, věci i sobě. Jo? Ano. No a to je právě ta původní jednota, kterou teprve já až v dalších prostě výkladech mohu nějak přesně odlišovat a diferencovat. Nepochybně. No. Ale už je to odlišeno od samého začátku. Jenomže nepřesně a jenom přibližně a propadá se zpátky. Je to odlišeno, ale dík tomu, že tady porozumění je. A to porozumění je od počátku součástě porozuměním tý věci. Ano, ale je to porozumění, který je velice teda nepřesný. To je to, co jsem říkal, nevýslovně. Jo? Čili jaký to je porozumění? To je jenom počátek porozumění. Tak jest, je to sice. No, počátek ve smyslu toho, že ten počátek už je porozuměním samým, protože je taky myslitelný počátek, který nebyl ještě. Není nejlepší to porozumění. Není úplný. Jistě. A nikdy není úplný, to je z naše strany. Ano, nikdy není úplný. Ale je to porozumění. A teď je právě to, co je toto porozumění. To by bylo jako teď. No. Jenom bych chtěl říct, že třeba toto i pro toho patočku a pro toho i pro toho Ivegera. Právě to porozumění je vždycky současně porozumění bytí. A to porozumění bytí patří k tomu porozumění právě tak jako to porozumění k tomu bytí k neroztržitelnosti původní. To je prv až nějaký druhotný. A třeba až jako takový velice už onvozený. Tomuhle já se nemůžu vyjádřit, protože já nevím, co to je bytí. Nevím, jak o tom hovořit, že to je přece konstrukce šíleně pozdní. Tadyhle mluvit o bytí. Porozumění bytí a mluvit o něm do sobě je věcí. No. To už je pak ten výklad. Ale dobře. Tedy jaký porozumění bytí, že nevím o bytí? To je pořád ten problém, jestli o tom setkání mám mluvit, že to je konstrukce pozdní, když to jdu pomenovat. A nebo jestli se ti mohu zabývat rovnou teď hned tady na nějakém fenoménu. To je pořád ten problém. Zrovna tak můžu... Ale o fenoménu přece, o tom porozumění bytí... Nemůžu o porozumění bytí, přece nemůžu hovořit třeba na úrovní toho dítěte. Taky rozumí všece. Dík tam to není. Já to tak interpretuju. No to je ten problém. Že on říká mňam, mňam, fuj, fuj, ale tím už pro ně tyto věci nějaký oslovují. A ono zase nějak oslovuje to, co ty možnosti, ve kterých se ty věci ukázaly. Takže to je na tom situaci toho dítěte. Ale jakož jsme řekli, že všechny fáze nebo všechny stupně toho celého, co bychom mohli eventuálně i konstruovat a rekonstruovat, vyžadují porozumění. Tak o tom porozumění můžeme opravdu mluvit na fleku. Protože můžeme to porozumění vyložit teda jeho strukturu. Ne na těch takových hraničních, pozákovanejch případech, ale právě třeba na tom nejbližším. Nebo takovým nejplnějším. A pak tebe zkusit jít na ty hraniční případy. Mám vzdálené třeba. Porozumění býtí totiž neznamená jeho uchopení nebo reflex. To je něco takového. Ale důležitý, že nemusíme při tom právě zacházet do té věneze. To je důležitý výtěžek totiž. Já bychom tam ale pak nestrčili něco potom pak litovoli. Tam se nebude nic strkapat, až to bude tady před náma vidět, jestli to tak je. Když o tom začneme mluvit. Já třeba, když jsem na té přednášce Patočkovi, tak jak tam byly ty úvahy o těch primátech a tak, tak to právě bylo takový, že se o tom nemůžeme přesvědčit. To nebylo právě nahlejnotelné, jak byste tam říkali. Samozřejmě, že se nemamatuji přesně. Ale tohle mě tam jako napadlo. A teď jsem si uvědomil takový pokus o ten genetický výklad a že když budeme vysazovat příklad toho dítěte nebo to, jak tady spolu mluvím, jak rozuměme tyto situace, tak můžeme už o tom mluvit, co to je to porozumění bytí. Porozumění, a přece jsme o něm vůbec nemluvili, a přece jsme rozuměli. Já když jsem říkal, že to dítě se vyzná ve svým světě, tak jsem měl na mysli právě tohle, že nějak rozumí tomu, co jsou ty věci, co jsou okolo něho. To dítě je používán nějak tak, nebo jsou úplně v hraní něčím, a to, jak jsou přítomné, to je něco, čemu rozumí. To je úplně nějak významný. No tak je miný to. Tohle pro mě tady je velmi těžko. V tom porozumění já si nahlížím nebo vidím, že to je porozumění něčemu, což je intence, která směřuje někam, a nahlížím teda, že je to porozumění něčemu předmětnýmu, pokázaný porozuměním nebo prostě v jednotě s porozuměním sobě. Ale ani to, co jsem já, ani to, co je předmětem, je už něco mimo mě, ani jedno ani druhé není býtí. Teď kam bych zařadil býtí? Mám dojem, že to je konstrukce, která mě vůbec nepřesvědčuje, že by se to dalo nějak ukázat. Jedině kdybychom o tom chtěli hovořit, by bylo potřeba ukázat, jak to býtí. To můžeme zkusit. Pak už ta formulace, jak se snaží zrekapitulovat svoje porozumění tady, že já jsem, že pak je intence, tak směřuje nějakému předmětu, který je mimo mě, tak už tam mimo mě. Co to znamená to mimo mě? Jedna věc je, že já nejsem tou věcí, že není to to, že nás je mnoho, ale druhá věc je, co to znamená mimo mě? Kde já končím tedy? Kde je konec toho mimo? No to je velkej problém a to se samozřejmě na začátku je to velice nerozlišený, jenom tak malinko dušený atd. a později se to třeba chybnou cestou se to vyděluje. Proč zase, jak se to? Například tady před sebou vidím cigarety, že jo? Ano. Teda je to taky nějakým předmětem, zřejmě, ne? Který je mimo mě. Ano. Mimo mě. Tím se říká, že já teda mám nějaké hranice. Nejsem, ale říká se tím ještě něco víc, že mám taky nějakou hranici. Ano. Protože, ano, něco taky může být ve mně teda tím pádem, když je to. A to je to dvojí porozumění, když tam vidím páči, jakmile, jaksi, od sebe, od srdče cigarety, taky současně odstrkuju od sebe a tím si dávám hranici. Nepokivně. A kde, v případě tady, když toho, když se díváme na ty cigarety, kde ta hranice je? No tak, ta hranice je třeba v tom, že, že, chci kouřit a nemám. Čili já tady jsem, a oni tady nejsou. Ale tady jsou přede mnou. No tak, jsou přede mnou, ale nekouříte. Tedy, je zjevný, že k tomu, aby cigarety se staly cigaretami, v pravém slova zmyslu, musíte ještě něco překonat nějakou distancí, která mizí vám a ty cigarety, které jsou tady. A když začnu kouřit, tak cigareta se už není předmětem, který je vybojně? Tak, pak je to problematický. Tam dochází k tomu setkání. Tam je možno, tedy stále myslit na cigaretu, jako na to, co je před vámi a v případě této cigarety ubývá. A nebo je možno na ní myslet, jako to, co právě je pro vás cigareta a pak toho právě přibývá. Tím, jak se to stává zážitkem toho kouření. To už je kouření? Co je potom kouření? Kouření je to setkání s cigaretou. To není to dejchání do sebe kouření, kouření je ten zážitek toho setkání s tom cigaretou, jaký odpovídá jedna k tomu, že já jsem kůřák, jedna k tomu, že ta cigareta je ke kouření. Takže v kouření se s ní setkáme jako s cigaretou. Jako s cigaretou. A jak je to potom při tom kouření? Je ještě mimo? Já se fort držím jako přísknětý. Je pak ta cigareta ještě předmětem? Při tom kouření? Je předmětem a ubejvá jí. Pořád ještě si ponechává ten charakter toho předmětu, pokud se mi nevykouřilo. Jakože ubejvá? No to by mohlo. A v tomto smyslu to nepoky mě je. A je mimo mě? Když kouřím? No pokud ještě neni schořela, tak je mimo mě. A to ubejvání to nějak? No to se dělá jako defináno fyzikálně. Ano, to ubejvání znamená, že se to mění v něco jiného, co už nemůžu kouřit. Takže ta cigareta je i v kouření, když je pro mě přístupná setkání jakožto cigareta, tak je pořád mimo mě, je předmětem. Je s částí mimo mě a s částí ovšem já s ní dělám to, co k tomu patří, čili pokud je sama sebou v pravým slova smyslu, tak je právě kouřena. To znamená, že přestává být tím, čím byla před tím předmětem. Ale furt je předmětem kouření hoříčským cigaretou, jo? Ten zbytek je předmětem kouření. To, co už jsem vykouřil, už není předmětem. A ta hranice, říká, že to je mimo mě. Když mám v puse, tak je taky mimo mě? Kus je ve mě. Ale to je mimo setkání. Moment, když kouřím, tak jsem setkání s cigaretou. Jo, když kouříš. No, tak to kouřím... Nikoli s tu celou cigaretu, máš vždycky ten kousek, který právě hoří. Já mám dojímavé, že kouřím cigaretu a ne svůj zařítek. Když kouříš cigaretu, tak výborně, ale když kouříš cigaretu, tak nekouříte kousíček, co máme. Já se rád na cigaretu taky koukám, já ji taky rád... Já ji taky jenom rád mám, protože já se na ní taky těším, ale netěším se na svůj zařítek těšit na cigaretu. Potom... Proč ne? No, protože samozřejmě zařítek je všecko. Zařítek je, když si ji kupuju, když ji dávám do kapsy, když na ní koukám, položím si ji na stůl, vím, že ji tu mám, těším se na ní, potom si ji zapálím, tečím ji do huby, kouřím ji, jo? Zařítek běží furt, a cigareta běží taky furt, až skončí. A co je teda mimo? Tak pak by se nabízelo teda, že ve mně je zařítek, a cigareta je mimo. Ale jak to? A kde je hranice toho? Kde je hranice toho zařítku a cigareta? Ich zařítek není, až když ji kouřím. To je právě... A když ji kouřím. Ale bůležitý je to, že zařítek je to furt, a cigareta je to taky furt. A kde je teda ta hranice? Jakmile se řekne, že ta cigareta, jakožto předmět, je mimo mě, tak se ho předpokládá nějaká hranice. A já se táhím po té hranici. Mimo. Mimo mě. Jakoby tu žádná nebyla hranice, protože všechno je můj zařítek. Jakoby tady byla nepřekročitelná, protože tady vždycky je ta cigareta, která nikdy není mým zařítkem. Pozor. Zařítek je zařítek, a cigareta je cigareta. A nebo je to zařítek cigarety, a v tom případě, ale je to už zase ta cigareta, a já musím napřed být u ní, a já jsem u ní, když na ní koukám, i když ji držím v ruce, i když ji vdechuju. A já jsem pak dokonce u ní, i když ji vykouřím, a ještě ji mám v povědomí, znovu ji vybavím, ale když na ní vzpomínám, tak je taky mimo. Jakož to před mně vzpomínky, tak je mimo mě. Když na ně vzpomínám jako na to, co je mimo, tak je mimo. Takže to záleží na tom? Ano, záleží na tom, ale nakonec se ve všech těch příkladech ukázalo, že vždycky je mimo. Takže záleží sice na mnohé, podle toho bude jednou cigareta, kterou kouřím, podruhina, kterou vzpomínám, kterou kupuju, ale co je společné, je to mimo. Pro vymezení toho přemětnosti přemětu je asi důležité to mimo. Ne to jestli zrovna i kouřím, ale to mimo. A zajímavý je, že se potom mimo, teď to táží. Ten rozpor, nebo tu potíž, kterou jsi tady předvedl, tak to je ta superstará potíž, ta vzniká v důsledku, takže ty řeči, která je zadížena určitým materiálům, to je určitý typ logizace, který tuto potíž má. Ta potíž poukazuje na tom, že tento typ logizace má nějaké vady. Není tady teda důležitá věc jedna, totiž, že, jak takhle o tý cigaretě mluvím, takže se nám stále ukazuje, že to má dvě stránky, dva aspekty. A že ty dva aspekty nikdy nemohou být identifikovány nebo nedocházejí k identitě. A že vždycky jsou tam přítomně oba. Takže není možné jednu stránku převest na druhou. Nejenom, že nemůže převest na druhou, ale že ji není možná ani škrtnout. Redukovat. A ty dvě stránky to je jávná věc? Ne, jedna stránka je já, který se vztahuje k té cigareti, a druhá stránka je ta cigareta, jak se k ní vztahuji, jako by byla mimo mě. Nebo jako že je mimo mě. Ale obojí zase dělám tedy já, ne? A co je toto já? Já je to, co to dělá. Ano, ale není tady přeci jen to. Třeba jenom rozdíl v tomhle, že jo? Ty jsi tady předtím zdůraznil, ale to je, jak tu cigaretu musím vykouřit. Ale dejme tomu, někdo se mě zeptá, kde máš cigarety? A já řeknu, tady. A ukážu na ty cigarety. Tak na co mířím prstem na cigarety? Ale kdyby on nevěděl, co jsou to cigarety, kdybych já nevěděl cigarety, nemohl bych mířit, nemohl bych se vztahovat. Čili já přede musím u tý cigarety bejt. Proto vždycky to cigareta nejsem to já. Ale musím např. u tý cigarety bejt, abych na ní mohl mířit. Proto se mně zdále, že to porozumění cigaretě není míření. Míření je možný na základě porozumění tomu, co je to cigareta. Já bych to řekl tak, že porozumění cigaretě vůbec otevírá něco jako třeba kůřácké salo. Porozumění otevírá prostor pro zakouření si. A jenom dělá porozumění. Jenomže to porozumění je samootevřeno tím, že se kouří. Kdyby se nekouřilo, tak to porozumění žádný... Nebo to je porozumění bytí, je to porozumění kouření. Ale či je to porozumění... Protože je tam důležitý ten dochování, to je to porozumění. To je bytí. Bytí není věc. No ne, ty říkáš, že to je to bytí? No, je to porozumění... Já bych řekl, kouření to je ta aktivita. A bez ní? Bez ní žádnou porozumění nemůžu. To porozumění bytí v témto případě je porozumění kouření. Ona je v tím porozumění. Protože porozumění není teprve něco, o čem přemýšlí reflexe. To znamená, že se v něčem vyzná. A když dělám nějakou činnost, být s maternou, tak je to zase modus toho vyznat se toho, vědět, jak to může stojí. Na nejnižší rovině aktivita je na zdařbu, která se nevyzná. No, to je modus toho... Nevyznat je přece modus toho vědět, jak na tom věci jsou. Ale já se bych jenom chtěl říct, že to není modus. To je předpoklad toho, abych vůbec se v něčem vyznal, že zašmátrám naslepo. No a co děláš, když zašmátráš? Rozvrhuju věci kolem sebe, kterých vůbec nic nevím. Prostor kolem sebe. Rozvrhuju něco, co nevím, co je. Třeba když jsem ve tmě, jo? Když jsem ve tmě, no. Nebo když šáhám do něčeho, co vůbec mi nic nepřipomíná. Šáhám do něčeho, ale i když jsem pod tmě a nic nevidím, tak nejsem tak, že bych já byl u sebe a naproti mě ta tma. Když jsem v tmě, ve kteréj cítím, tam on jde, že můžu narazit nebo nemůžu. A třeba se spletu, ale to jsou furt mody tohoto, že jsem tam, i to pomíle, když si to spletu třeba pod tmě, tak to jsou jenom mody. Ale jak jsem tam? Tam jsem jedině, když něco podnikám. Když něco nepodnikám, tak tam nejsem. To nikdo nevyvrací, myslím tohle. Ale myslím, že to, jak si říkáme, silnějí v tom smyslu, že právě tohleto podnikání, to je to porozumění. No, tak tohle my tvrdíme. My nevyvracíme, že je to porozumění bez aktivity. To rozhodně ne. To rozhodně ne. Tohle není, ale tedy... Jakoby jste chtěli říci, to je činnost, a pak porozumění dodatečně. Ostatně tak to bylo vlastně, když to spolu s Patočkou si vzpomínal. Nejdřív aktivita, a pak tomu rozumění. Totiž aktivita přece není rol porozumění. No neboli, co je porozumění? Porozumění je, když rozumím své aktivitě. To je kulatý, že? Prostě porozumění něčemu je možný jedině, když jsem porozuměl svému aktivnímu vztažení k tomu, které samo o sobě porozumění není. Ale to vztažení otevírá přece ten prostor. A v tom smyslu je rozumění. Tady je důležitá věc. Není to rozumění. Otvírá prostor možná. No a co to je to otvírá? Tady totiž vznikne pak, když na to jdeš prostě tak, že vznikne aktivita porozumění potom, tak je tady prostě tak nepochopitelný, jak ta aktivita se stane tím porozuměním. Připustíme prostě, že existuje něco takového, no dejme tomu, když mě prostě začne najednou škubat noha, tak je to aktivita. Nechme to stranou. A když začnu nohou šmátrat, taky dospodobně třeba formou nějakého škubání, jsem svázaný, někde hozený do kopky a teď šmátrám. A jinak můžu vlastně jenom škubat nohou, protože jsem svázaný, zmlácený. No tak to je porozumění, já se tam začínám orientovat. Jsem tam ležím, tam svázaný, to je porozumění, že se nemůžu hejbat, to je deficientní modus hejbání, to cítíme, že se hejbat nemůžu, ale tou nohou trošku šmátrat, můžu začnout tam orientovat. To porozumění je dáno právě tím, že šmátrám někam, že jsem svázaný, že koukám, jak bych se... Tím rozumím, tím hejbat. Tím tomu rozumím, ty celé situaci, celý spytomělej. A takhle, na rozdíl od toho, co by teda bylo opravdu, čím si strašně okrajovým, kdyby začne škubat noha, kdyby opravdu já jako s tím nějak, to se mě nějak... Rozumím tomu škubání, ale ne tomu... Ne tomu, co ta noha dělá opravdu. Takže proto i v tomhletom případě, totiž to porozumím... Proto i přece v tom druhém případě nerozumím tomu, co ta noha dělá. Ný brž. No to bylo nepřesně, já si měl řeknout. Ano, já něco dělám s nohou... Zajisté. Protože... Noha to nedělá. Chci porozumět. Ano. Že? Jistě. Ale já tady vidím... Ano, chci porozumět, což je... Předpokládám určitý porozumění. Aleť já rozumím i tak, aniž chci... Samozřejmě. Právě toto porozumění, kterou rozumím, když šmátrám, to už předpokládám, jestli to porozumím. Například, když jsem tady teď byl opřený, než jsem si to uvědomil, tak rozumím tomu gauči právě tak, že vím, že jsem o něj zaupřít. No jistě. Protože víte, co to je gauče. A nechci poznat... A nechci. To je... Já si upozoruji na to, že nechci porozumět. Ný brž. Chovám se. Ne, že se šmátrám proto, abych porozumil tomu, co je gauče. No ne, no. V tomto případě nebáš to, víte, předem. Ano, ale zase tam máš, Láďo, to předem, jo? Zase to vyložíš jedně, sgěraj se ze spomůnky na tu věc. Ale jednohu prostě je nutno taky víc toho, že je porozumění věci, který se jako... Děje samoteč. ...odvolává jenom na tu věc. Je porozumění být na té věci. A je ovšem, že věc má modu, nebo nekončí na modu. Věc nemám. Ta věc se mi přece může ukázat jedině, když k ní vykročím. Odkud? Ze sebe. Ale jak to teď? Jsme si řekli přeci, že v tom setkání se vyděluje věc a já, že jo? Tak jak to ze sebe? No, ze sebe teda, když mluvíme o tom gauči třeba, nebo o tom šmátrání nohou, tak tam to já už je. Tedy to, co to dělá. Samozřejmě, že to já... To, co dělá právě to šmátrání už je. To já se tím dále děje. No, neméně než ty věci, se kterými se setkávám, takže to nezase korelatívně vůbec. Ano. Nikdy to není, ale například... Ale už tam je. Tedy nemůžu se dovolávat toho, že když šmátrám nohou, že teprve se konstituujeme já. To nikdo nezvoní, jo? Takhle ne. Ale tam jde totiž o to porozumění, který se děje zrovna tím šmátráním. Protože i předtím bylo nějaký já, byly nějaký jiné věci. Ale to porozumění je možné jedině tak, když to spoustu vím kolem. To jest já už s něčím přicházím a zkouším, jestli je to tohle nebo támhle, jestli je to doleva, doprava, vím, co to je vlevo, vlevo a tak dále. Jinak šmátrání neexistuje. Jinak je to pohyb na stařbůh. Ano, ale i se právě z toho důvodu... Můžeš teda položit to šmátrání, jak jsi to učinil na začátek. Ty jsi to aspoň tady... Ty jsi to tady přišel jako východiskem, že je napřed činnost šmátrava a pak je něco jiné. A máš naopak, že už musím napřed strašně moc vědět na stařbůh. Tak není napřed na stařbůh, napřed musím moc vědět. Když ty si říkáš šmátrání, že zkouším šmátrání, no tak samozřejmě vím před tím spoustu věcí. Ano, ale pak nemůžu právě... Já jsem to uvedl proto, abych řekl, že není na počátku aktivita na stařbůh. No jistě, že je. Jak jsem se dověděl těm ostatním věcím? Abych mohl vědět, že je doleva, doprava, tak přece... Abych mohl šmátrat, musela tu být nějaká věc. Predevším, abych mohl šmátrat, tak tady musela být ta noha, která šmátrá. Proč? Vůbec ne. Teď já můžu šmátrat rukou, nebo já... Tak tady musela být ruka, která šmátrá. No, ale já jsem ten ruka, která šmátra. Já jsem ta noha, která šmátra. Já budu možná třeba, dejme tomu, vodník, nebo duch, nebo nic. Pokud já jsem ta ruka, tak jsem tady musel být já. No, to byly jadry. Já jsem tím šmátráním po něčem. A to už musím mít nějaké porozumění tomu, že šmátrám po něčem. Já to není šmátrání, jinak se tady cuká prostě nějaká houšvička na zem. Tam, kde jsem se už konstituoval ve světě logů, kde tedy už vyděluji různý věci kolem sebe, jednak od sebe, jednak mezi sebou, no tak tam už samozřejmě spoustu věcí vím, mám jisté porozumění a to šmátrání je šmátráním v rámci tohoto porozumění. Ale abych k tomu porozumění vůbec dospěl, tak každý krok k novému porozumění, k porozumění něčemu, čemu jsem nerozuměl, vyžaduje šmátrání nazdařbů. To je, já šmátrám, jako kdybych věděl co je kolem a najednou vyvstane něco novýho, s čím jsem se nesetkal dostup. A teď já nějakým způsobem, teď se mi to vyděluje z toho, co kolem sebe já nastražím jako ten svůj aparát, já to zaregistruji, k ničemu se to nehodí a tedy teď musím po všech linijích z několika stran se k tomu dostávat svou aktivitou a výsledky těchto jednotlivých aktivit registrovat, interpretovat a tím se dostávám k porozumění tomu neznámému, novému, cizímu, s čím jsem se setkal. To setkání aktivní, který vybočuje zmínu aparátu, mě nutí k tomu, abych to setkání opakoval pomnoha krát, abych na základě toho interpretoval. A to je to porozumění. Když se s tím setkám jako s něčím cizím, co je napříč mým dostávatním zkušenostem, napříč všem mým dostávatním porozuměním, tak tomu nerozumím. Tak to je právě ten bod sporu. Takovéhle nerozumění a cizota je druhý porozumění. No dobře, to je taková... Slovní řešení. No, mně se zdá. Ale, jak bychom se... To jen svým způsobem, jaké jsi teda porozumění, díky tomu, že mám to porozumit otevřet. Ale cizota a údiv je přece tím prakůvodním porozuměním, který teprve dává nějakýmu dalšímu tomu... To není prakůvodní. Údiv je možný teprve, když se odráží od toho, co znám. Prakůvodní porozumění vždycky je pozitivní, co s tím obeznámení a tak dále. Dobře. A to obeznámení, to je velice dlouhá záležitost a je to jenom opakovaná aktivita. No, to je právě... Jdeme na to třeba tak trošinku takhle. Spodívej se. Ale kdybychom teď si vypomohli teda nějakýma těma konstruktama, tak stejně nemůžeš říct, že by existovala třeba nějaká motorická aktivita bez prostě senzitivní. Ale proč podbíhat těm... Ne, já to jenom říkám, jo, že dokonce i tam jako ilustraci pomohou, jo. Nemůžeme něco takového prostě... To jsou abstrakce i z hlediska jak si vědecké disciplín. Ale jdeme... Jdeme ještě pořád prostě teda k tomu těm našim fenomenům, jaké tady máme. Prosím tě, malý člověku, nechceme někam zložit budec. Já myslím, že tohle je jako taková odbočka. Ne, ne, ne. Nešťastná. Protože... Teď ještě fotce neobjasněna, například to... To nebyla odbočka, to byla příklad ilustrace. No, ale aby jsme se toho nechytli, jako mamstrace. Protože... No, fotky... Ty odbočky to neděláme, vím, trošku jste taky, to je jistě, no, ale... Chceme právě na nich, aby tě jako... Aby tohle co nejméně se snaží mít, to prostě neplotí, no. No i pravda s tím údivem třeba, že jo, že to jako... To bylo přesné. Ale ta cizota, takhle něco existuje, že jo. Když se setká v nějakou věci, který ne... Tak zvaně nerozumění, říkáme. Jo? To, to existuje. To... Ano. Ale ono to... Zase je to, zase je to, jak říkáš, prostě složitější. Že jo, to nerozumění, ty nový věci, no, no totiž je vůbec podmínkou toho, abych ji rozeměl právě jako nový. To přeci porozumění nový věci neznamená... Ano, jistě, to právě ta cizota je, je způsob porozumění vůči tomu, co znám dosud. Ale potom taky se musím na mnoho věcí, který znám, vykašlat, abych se mohl otevřít ty nový věci, která ke mně... Ano, ano, ano. To otevření, no, to je důležitá záležitost, ale otevření není porozumění. Není pochybí... Otevření se děje jakožto porozumění. ...že to otevření je strašně důležitá věc, protože i tam, kde je porozumění, a chybí otevřenost, tak to porozumění, no ne, řekněme ta otevřenost k novýmu porozumění. K novýmu. Tedy tak tamto porozumění se najednou stává nerozuměním. Jo, nebo prostě poklesák. Jo. Stává se čímsi vrhem, jo. Zacáňujícím za tím, co porozumí v pravém smyslu, je prostě odevzdat se světlu tomu toho nalíženého. Nebo toho nalížení, nebo jak by se to řeklo, že... To nepochybně důležitý, ale to porozumění je přece jenom něco jiného než otevřenost, a otevřenost něco jiného než porozumění. Ani jedno nelze na druhé převést. Není jedno součástí druhého. To, myslím, velice už se snad souvisí ne. Souvisí není pochybný. Ale dokonce tak, že se dá říct, že... Že to teda... Podívej se totiž, jak ta otevřenost, jak myslíte... Ne jenom otevřenost. Která by... Ještě existuje hlubší otevřenost, že. A ta možná potom je v tím porozumění. No, tak to já nevím. Uvěruji takové hlubší, než novému, protože rozumím tomu jako úkaz. No, například otevřenost se učí starému nebo přítomnému. No, ale staré tu není. Jak to všechno není? Otevřit se učí starému, to znamená otevřit se učí starému, které nějak je přítomno, tedy není jenom staré, nebo proč je teď staré. Jakož to staré je teď. Já se nemohu otevřít starému, které není. Ale mohou se otevřít minulému, jakož to minulému. Které je přítomné jako minulé. To znamená, že není přítomné jakož to přítomné. No, to je správný. Ale je přítomné, to je tedy důležitý. A v tomto smyslu, když se tomu otvírám, tak je to pro mě něco novýho. Když se tomu otvírám. Ano, to je totiž... Nejde o to, jak to zařadím na nastupnici časový. Ano, ano. Tohle je to nové v jiném smyslu než to staré, jak jsem zase já ulev. To je pravda. Ale stejně existuje... Nebo co to je pak to otevření se tomu novému? No, v podstatě... To, co jsem ještě nepoznal. To není samozřejmě otevření se něčemu. Protože to je otevření se pravdě, světlu pravdy, nebo jak by se to řeklo, pravdě v jejím světle teprve potom se objevují věci. A otevřenost vlastně není, neintenduje k věcem, nebo je to otevřenost vůči něčemu jinému, než jsou věci. Díky tomu teprve ty věci se ukazují. Je právě otázka, zda původně intendujeme k věcem. Zda k věcem neintendujeme až v poznávání. Ale původně nepoznáváme, teda ve smyslu zkoumání, poznat, co tu věc dělá a to věcí. Já jsem myslel věc, ta intence k věcím jsem myslel, intence teda k předmětnému. Tedy ne ve smyslu poznávání, nejprve ve smyslu toho, k čemu směřujeme aktivitace. Ve smyslu cigarety potom to znamená co? V jakém smyslu je cigareta předmětem? V tomto ohledu? Přesně v tom smyslu, když se k ní chovám jako k předmětu. Když jí jdu koupit, tak jdu koupit předmět cigaretu. Když jí kouřím, tak kouřím předmět cigaretu. Když se na ní dívám, tak se dívám na předmět cigaretu. Já to právě myslím, že tady je možná ten bod, za který... Takže předmětná stránka cigarety je neobyčejně teda významná proto, aby vůbec kouření bylo možné, aby... A co činí to cigareto, to cigareto, ten předmět cigareta tím, čím je? Co činí to cigareto, to cigareto? Ne, to, že se k ní já a ostatní lidé vstavujeme jako v cigarete. Ano, a nebo je to tím, že ona poukazuje k nám, ne? Že jenom my se k ní vstavujeme a není bytí té cigarety... K tomu hodná k tomu kouření. Ne, není bytí té cigarety, neznamená porozumět cigaretě, vidět, že ona poukazuje k nám a ne jenom my k ní, ale že obojí. A to je drobnej háček, který se nedá pominout. Totiž, když analizujeme způsob, jak cigarete poukazuje k nám, tak se ukáže nakonec, že ta cigareta poukazuje k nám jenom zdámlivě a ve skutečnosti to jsme zase my, kteří přes tu cigaretu poukazujeme sami k sobě.

====================
s2.flac
====================
toho propadnutí a svobody. Že tady ona, tím jak se tomu sebevíce vránila, tak tím vlastně ale se k tomu poukala. Tedy propadla a ztratila svobodu vůči té svýmožnosti tohoto láskeplného vztahu. To byly halucinace mužů, kteří ji ohrožovali, kteří ji chtěli značit. A ztráta této svobody znamená být nějak jinak, než je ve sdíleném světě. Tedy v tom světě intersubjektiv. A proto vůbec to, co ji oslouje, se může stát nepřístupným, nebo je nepřístupný těm ostatním. Protože ona na základě ztráty té svobody už se nemůže vztahovat těm ostatním. A oslouje ji tady něco jiného. Totiž jakož to halucinováno. Takhle já myslím, že přes tu strátu svobody je jako pochopitelný, že to ten druhý nevidí tady. Ale něco to je, co se ukazuje. Není to jenom omyl. Omyl je jinde. V tom nepřepřední. A v tom právě jsou to jako něco jiného. A v tom je tam milnost. Ano. Pozitivní možnost se ukazuje jako hrožení. Tak. A přitom ještě jenom mě, protože já jsem ztratila tu svobodu, a tady před pokladem ty intersubjektivy. Tam je zajímavý ošem to v mě ještě taky jedna věc. Halucinace nějak zasahujou toho člověka prostě právě v tom jeho já, jako kdyby mu neposkytovaly nejmenší možnost. I když jsou čímsi mimo. To mimo je nějak nějaký trochu jiný mimo, než občak, kdybychom my mluvili, že to mimo tady ty cigarety nebo něčeho takovýho je zároveň právě moje. Můj věn, má vzpomínka, moje uchopení. Tady to má charakter, tady se ukáže i, že i to co, nejenom, že to je můj věn, ale i to co, že je moje. Jakoby to cigareta jsem byl já. Jo, to je zvláštní případ. Jako kdyby tam bylo tak strašně pasivní a ubohý, tak říkám, před posledním zničením, protože taky tam to zničení sebe. Ale nejenom to co tam je jako já, tam je jako co. V zvláštním případu všem setkání. Jak jsme tady pořád říkali, že to druhé to není to já. Teď najednou vidíme, že to druhé je já. Ne, ne, ne. Ta vada tohodle zřejmě je v tom, že to není omýl nějaké té reflexe třetího, čtvrtýho, já nevím, kolikátního řádu, nejbrž, že to je cosi, co zasahuje do toho nejspodnějšího geometrický se vydržu, to je velmi blbý, do toho velmi spodního setkání, které teprve konstituuje já. Takže to já už, které se pak konstituuje, poněž to se rekonstituuje furt, to není jednou konstituáno a dost, furt znova se musí rekonstituovat, takže to je už samozasaženo. Už to vlastně, to já je nejá. To je to, že dochází k jakési, jednak to předmětné jsem vlastně já a to, co je já, je vlastně něco předmětného. I tak to může být. Hovoří se o takový třeba patologický geometrizaci toho všeho, že to chápe oblíbat takových těch předmětných struktůr ve schizofrenii. To by tomu nahrávalo. Existuje celá koncepce schizofrenie na základě z předmětní. To je ten gabel, karuzo a tyhle všichni. Ale ono to ještě je trochu jinak. To já v tom, je já zbavený skoro všech svojich požností. Je to já takový strádející. Tam je hlavně ten vztah mezi tím já a mezi tím předmětem je podivnej. Místo, aby to bylo aby ten předmět byl tím, s čím se setkávám jako ze svou možností tak ten předmět je skutečně předmětem ale ponucujícím. Ne týmí možnosti naplňujícím a uvolňujícím. Ale je je ničícím. Takže to mím já jen takový nějakej prostě zbytek. A přitom ani jako předmět to není pořádný protože to protože to není schopno se třeba zařatit. Prolamuje to ten svět. I ten svět je ohrožen například. Myslím, že na tom je vidět, že zítvárně tu halucinaci dovolí objasnit všecky ty problémy, o které jsme mluvili. To vnitřku. To setkání. A zajímá všem jestliže skutečně nemáme ten vnějšek jenom jako to, co vzniká z toho setkání v tom vztahu mezi já jakož to svou možností a tím předmětem, který se v té možnosti ukazuje, tak pak jsme teda mimo samozřejmě neklasickou problematiku s objektom objektu. S tím problémem, jak se dostanu z jednoho do druhého a odebřím od toho druhého. A pak je vkurt ten problém se jako vrací to v ně. Jakože si myslím, že ta halucinace je klíčem těm všem problémům, tak to v ně. Není případ, když se ukáže na tom, když na nenáci ty špióni nebo takový hororžvicináci mužové jsou tzv. halucinováni. Není na tom právě vidět, že v tomhle případě se rozhodně nedá říct, že oni jsou v ně. Výslovněji než ten stůl. I když jsme říkali, že i ten stůl a ta cigareta, to všechno taky můžeme v jistém smyslu pojmout jako ke mně patřící. Když je něco takového možného, jako je ta halucinace, neměly by se pojmout jedinak i ty předměty, jako třeba ten stůl a ta cigareta. Ne jako halucinace samozřejmě, ale nějakým jiným pohledům. Neoujasňuje nebo nepoukazuje ta možnost vůbec takového něco jako je ta halucinace? Mě je tam ještě jedna taková věc nejasná. Že je něco moje a je to vnější, to mohu nahlídnout. Ale proč musím tu konstituci toho já nazývat vnitřním? Tak jsem aspoň porozuměl, že tak asi bych zakládal to vnitřním. Tuhle nutnost nenadlíží. Ne, tohle není, protože toto já, který je koncitováno teprve v tom setkání, to není vnitřního. Mně se zdá, že to, co se původně setká, a pokud se setkává z jedné strany jenom s něčím, co není vnitřní, co nemá vůbec nic vnitřného, tak je to teda jenom takhle. Pokud je to setkání dvou, které oboje mají, tak je to teda v někud komplikovanější. Ale to vnitřní, to není to já, to já je konstituovaný. To je blízko vnitřnímu jenom v tom smyslu, že ustavičně se do něj projikuje, ustavičně se v něm rozumí, stotožuje se s ním zejména také původně a tak dále. Ale ve skutečnosti to, co se konsultujete prvně oklíkou, přes níž se to vnitřní vrací samo k sobě. Ale vnitřní je vždycky zrelentnější. No, tak samozřejmě, to je otázka jakých termínů. Jistě, pokud jako vnitřní chápeme to, co je nadolí, přizejme nás. Prosím tě, vám, jo. Já jsem, odpuste, že jsem na to zapomněl. Já jsem strach. Vidím, že tady Heda připravila i ještě další ingrediente. Je možno jí použít. Samozřejmě, kvůli tomu, kvůli tomu to přinesla, já jsem neschopnej a mohu i tobě? Ne, prosím tě, mě ne. A tobě asi mohlo být. Jo, jsme se trochu vysílili. Ano, ano, tomu ještě tomu vnitřnímu, jo. Ožil jsem. Ožil jsem trochu. Tak na zdraví. To by se mohlo líbit. To se na to platí taky, jo. Tady je ten problém, že jo. Jestli, že to vnitřní je to původní setkání, tak jako by se už počítalo prostě s tím teda, že se vymezí vůči tomu hnějšímu. To víš přece, že to je jinak, jo. Vím, ale já chci tady jako kdybych nic nevěděl. Za prvé si to, třeba, za druhé to Petr neví a my to můžeme předvést jedným, který to předvedeme, že jo. Víš, já teda vidíš si myslím, přeci jenom přeze vše, jo, pořád ještě. Já jsem s tím taky pracoval, s tím vnitřním, pochopitelně. Ale říkám si, že to je konstrukt. Já s ním nepracoval. Rozumíš, jo. Ale já dni stojím na té půdě, že prostě konstrukty budu brát za konstrukty, ale pokud jde o tohleto, tak to musí... Ty konstrukty z něčeho vycházejí. Jo, že jdemo to udržet, prostě tu rovinu nahlídnutelnýho, prostě... A tam se mi zdá, že nahlídnutelný ze všeho, co jsme dosud říkali, je třeba ta konstituce, nebo říkejme tomu jinak, neříkejme tomu konstituce, abychom to nezavánělo něčím jiným, to sebeukázání vnějšího, sebeukázání mého, jo. Tak tohle všecko jsme viděli, jo, tady. Ale neviděli jsme to sebeukázání toho vnitřního. Jo, totiž já bych tady ještě předestal, předtím, já se o to pokusím, ale předestal bych ještě jednu věc. Aby bylo něco takovýho možný, jako postup od toho, co jsme věděli, když jsme věděli, že postup od toho, co tedy uznáváme k něčemu novnímu je nezbytné, aby to nové nebylo vlastně nové. To bylo jenom zatím nedohlédnuté, jenom, jako si, musí to už být v tom, co uznáváme. Ale jestli, že se přijde s něčím novým, tak se zborťí to staré. Co? Ano. Tak to staré se zborťí, a ten prvad dodatečně se to musí podbudovat. Čili pro mě, já nedovedu říct, z čeho jsem vyšel, když jsem třeba v té disertaci začal o tom vnitřním psátek. Možná já jsem to nevěděl, asi tenkrát dneska, už to vůbec nevím. Prostě mně se to od té doby javilo, jako a... A to je to zapodručí právě. No, výborně. Ale jak já se k tomu zpátky dostanu? Jo, rekonstrukci. No, moment, ale já nejdřív to musím províst, jinak nic nepoznám. Já nemůžu zůstat na začátku a chtít provádět rekonstrukci. Já to musím províst, a pak se k tomu vrátím a ukážu si na předpoklady, který jsem nevěděl vůbec, a nebo který jsem sice věděl a už jsem zapomněl. To určitě. A když to vykládám, tak já teď jsem v situaci, že jsem to ještě neprovedl. Po mnohem stránkách nedohlížím. Čili mně jenom to furt, že mě nesmírně láká, jako to provést. Ne to provést, ale že to furt provádím a furt to jde. A furt to něco... A proč by to nešlo? No ne, nešlo by to, protože to může být blbost. Né, prostě se ukážeš. Konstrukce právě, když se vytvoří nějaký vykonstruovaný prostor, tak mě myslíte, že tam je nějaký, že jo? Tak to může jít furt dál. Mnoho z vás psychiatr nebo psycholog. A opravdu? Zrovna tak já můžu alucinovat nějaký uzavřený logický systém. Tady nejde o nekonečné možnosti. To už by bylo trochu, jako silný kafé. Furt to jde, že jo? Logické je například logický kalku. Jo, jistě. Protože tady je nějaká problém, tady je nějakej nukleus nebo problématiky a že tomu přistupování, jo, se zdá, že tohle je nějak nosný. No, tohle máš jistě na mysli. A možná, že by bylo dobré tedy aspoň ohraničit ten nukleus. Samozřejmě. Já jsem říkal, to jenom předešlu. Jo, jo, jo. Jenomže teda je tam slízená slízená záležitost, teda nevím, jak to dopadne, to jsem řekl. Ta myšlenka původně není toho charakteru, že by to něco popisoval. To teda není, to je konstrukce. Ale konstrukce, která počítá s tím, jak prostě je běžné, teda při nejmenším našem století mluvit o světě, o věcech kolem. A která zároveň počítá s tím, jak se ukazujou zábavy toho, jak o tom mluvíme. Čili i ty kritiky a tak dále. Snad ne všecky, ale prostě něco z toho. To je ta problematičnost. Teď tam vzniká jakési jakési vzniká jakási potřeba jinými pojmovými prostředky uchopit skutečnost dění. Když se něco děje, je to něco jiného, než když něco je v tom smyslu, jak se to předtím říkalo a jak se to vidělo. Zatímco tam, kde něco je, v tom starém smyslu, se proměnlivé stává zanedbatelním, tak tam, kdy se něco děje, to proměnlivé je to podstatné vočde. No a tam, kdy se něco děje, tak tam vždycky je přítomná časová dimenze. Něco, co ještě není, co právě je a co už není. A teď skutečnost je vždycky jakýmsi integrovaným celkem těchto tří složek, blbě řečeno. Ať vememe cokoliv, ve všem je něco z toho, co ještě to není, něco z toho, co to právě je a něco z toho, co to teprve bude. A když odřízneme tyhle tří složky od sebe, nebo jednu z nich od těch dvou, tak se dostáváme do nesnází. Furt v rámci konstrukce. No a teď ten směr dění je dán, že počátek je u toho, co ještě není. To se stává a pak přestává být. No a teď ta klasická tradice to, co ještě není nazývá možností. Přičemž možností je mnoho a jedna z nich se uskuteční. A když se uskutečnila, tak minulost pak už je jenom jedna. No a teď to možná jsem teď řekl zbytečně. Prostě já se pokouším spojit ten charakter toho, co ještě není s tím vnitřním a toho, co už není s tím vnějším. No jo, a jak je to pak s tím žautkem a s tím jídlem? Tenhle skok je příliš náhle. No je, no, to je pravda. No jistě, to nejde. Takhle skákat nejde. No a teď tedy jde o to v první řadě. Když se mluví o vnitřním, tak nemít za to, že to je něco, co tu je jako vnitřní, což teda je první nesnaz, která, když se začne mluvit o vnitřním, která vyvstává. Tedy to vnitřní, co je předpokladem já, které samozřejmě není dáno, ale které se vždy znovu konstituuje a rekonstituuje. Jako něco přítomného, ovšem přítomného nikoliv, okamžikově, teda bodově, zase s tou... To vnitřní je to, s čeho to já se konstituuje a rekonstituuje. S čeho? Jak to mám říct? Já teď myslím, že to není nic, co je dáno. A myslíte ty možnosti? Nemyslím ty možnosti, pane, možnost je daná. Vždycky byla chápaná možnost jako danost. Danost sice možností, ale danost. Kdežto tady jde o něco, co ještě není daný, není zvětšněný, není zpředmětněný, nemá... Co se nebude otevídat, co se děláme? Protože kdyby to bylo ještě nedáno, tak už je to taky dáno. To se musí jenom dělat. Tady u toho vnitřního vůbec nemůžeme mluvit o tom, že se to otevírá. Otevírá se přítomné vůči, otevírá nebo neotevírá se přítomné vůči tomuto vnitřnímu. Čili já se otvírá vůči vnitřnímu. Svému vlastnímu vnitřnímu. Eventuálně jinému vnitřnímu. Ale to vnitřní to se neotvírá. To vnitřní se naopak zavírá, aby se měl říct. Ale to jenom... Nic to nevypovídá. To vnitřní se stává. To znamená bere na sebe tu danost. Ten vnějšek. Tu předmětnost. Zvnějšňuje se. A tím, jak se zvnějšňuje, tak se stává něčím jiným než čím bylo. A zase to bylo, to je vlastně bude. No a ale prostě zjinačuje se. A přestává být samo sebou ergo. A aby se uchovalo jako samo, tak se musí k sobě vztáhnout. A to je ten pohyb toho setkání, které se musí setkat se sebou samým. A tam teprve se konstituuje to já jako přítomné, že? Ale toto já se může konstituovat a rekonstituovat vůbec může trvat jedině, když je ústavičně zakotvenon v tom vnitřním, v tom svém vnitřním. Jako ve zdroji z něho už stále tryská, z něho už stále se rodí, ale přitom netryská tak, že by v každém okamžiku prostě bylo nové já. Nýbrž je to to já, které už tady je, které už se konstituovalo a které se nyní otvírá. Jednak k tomu, aby nezaníklo v té danosti, v té vnějšnosti, aby se úplně neznějšnilo, nezpředmětnilo, aby nepropadlo té předmětnosti a neupadlo mezi ní jako prostě do definitivního svého stavu, otvírá se vůči tomu, ale zároveň v tom má svůj život, žije tímhle, protože jakmile se od tohodle od tohodle ztratí kontakt s tím svým vnitřním, tak se zpředmětnila a zaniká tedy jako já. Já je to chvějící se vracení se k sobě, který se nedrží jenom sebe, nimž je otevřeno vůči tomu vnitřnímu. Teď k tomu ještě patří teda vůči tomu svému vnitřnímu, ale to vždycky znamená k vůči vnitřnímu vůbec, protože nejenom to já má své vnitřní, ale například komunikace s druhým já je možná jedině přes porozumění tomu, že také ten druhý má své vnitřní. Není jiného porozumění než právě v tom vnitřním. To je něco, co oba očekávají z budoucnosti. O čemu se otvírají z budoucnosti. Není jiné. No a tedy jestli, že tady je nějaké společné vnitřní, ergo, tak to individuální vnitřní je ještě nějak dále zakotveno a nakonec teda v tom sebeporozumění se dokází i k tomu, že vlastně ta nejhlubší otevřenost, ta poslední otevřenost, že je vůči ne individuálním vnitřnímu, nebo proč, teď se nějak vždycky uchopí, to vnitřní jako takový. Že? Detaily nech mi stranou. Tak tohle je asi ten model. Přičemž stále to vnitřní to není daný, proč to je ta budoucnost. A ta budoucnost není individuální, soukromá budoucnost, nibyž ukazuje se a to je v postupu, že? Čím to... To není v prvním porozumění, nibyž to porozumění jde vždycky dál a roub a tak to, co se jeví jako soukromá budoucnost, potom se ukazuje jako společná budoucnost a nakonec jako budoucnost budoucnost jako taková, nebo budoucnost absolutní, třeba jak říká Rahnem, nebo něco takového. A teď s touto budoucností jako takovou se tedy spojuje s porozuměním této budoucnosti jako takové se spojuje porozumění, že vlastně tehdy, když já se otevírám, tak se setkávám s otevřeností a nikoliv teda s něčím. Že tedy se otevírám mučí otevřenosti, což Heidegger docela pěkně líčí tam v tom. A za druhé, že ta otevřenost mučí níž já se otevírám a která umožňuje, abych já se vůbec otevíral, že vlastně není jenom takovou to se mně zdá, že to je jiná, než to Heidegger myslel, že není jenom takovou jakousi průrvou, nebo není tím, co by to slovo otevřenost samo jako tak na nejvíc připouštělo, protože to je průrva, když tedy přichází světlo, které je nezbytné k tomu, aby se v našem porozumí ukázali věci ve světle, že prostě to není naše porozumí, které si svítí, ale no a toto světlo, že je tou nejzasší nějakým si limitem té budoucnosti, limitem toho, co ještě není a limitem toho vnitřního. Tak to je celý ten model, že je naprosto teda konstruovaný. Já teď nevím, jak jinak by se o tom dálelo hovořit, než, že by se případ od případu teda za použití tohoto modelu interpretovali určité životní skutečnosti a zkušenosti, nebo prostě určitá událost, kým již procházíme a svět, v něm už žijeme a tak dále. A ukázalo se, jak dalec je tohleto nosný, poněvadž už to, že se o tom vypovídá tak, jak jsem teď udělal, je cosi neobyčejně nepřiměřený, protože celou tu dobu, i když tvrdím, že to není danost, tak furt o tom mluvím vlastně jako o danosti. Už tohleto, ta zatíženost čílená toho mluvení, je děsivá a nevím, jak z ní jdem. Tady jak si jakoby geometrizuju něco, co vůbec není prostorové, nebo já nevím, tak jo, prostě je to jenom taková, no, tak to jenom pro porozumění, pro připomenutí Jirkovi a pro porozumění, když o tom vy vůbec nevíte, tak asi, jak ten modern vypadá. A co by se s tím dalo dělat? Já opravdu nevím, no. Mně to pomáhá, jak si, překlenovat určitý nesnáze, který, který mám na nejrůznějších místech. Takže jenom v té praxi, že to prostě upotřebím, no, tak se mi ukaze, jinak samou osobě pro mě to nijak atraktivní teda není, musím říct. Asi to teda ani pro, tím spíš teda pro jiný, že? No jo, tak, takže posledním kritériem pro vás je teda to, že vám to umožní vyložit něco, co jste nějak nerozuměli, jo? Nějakým pětem, který, například v té halucinaci vám to umožnilo nějak porozumět, že jo? No, ano, snad. Porozumět, ono vlastně tadyhle ani není, nejde. Tohleto, co se provede, to vlastně není porozumění, nebož to je určité vyslovení toho porozumění, nebo určitá, určitá teda artikulace, že, toho porozumění. Ano, ano. Takže, i kdyby se ukázalo, že tenhle model úplně je k ničemu, tak to, k čemu mě až dosud pomohl, tím nepadá, jo? Jako, prostě já jsem si tak nějak artikuloval, teď to klidně můžu přeložit, transponovat do jiné artikulace, ale uchopil jsem něco, co se mi zdá, jako nepomíjí s tím nástrojem, kterýho jsem použil. Tak asi. Ano. No, to nepomíjí. Toto vlastně není porozumění. To je model, jaké jsi taková, no, já bych zase řekl, že už to porozumění je, jo, jistý. Právě, že vy asi za porozumění použijete to, co je pravdivé, to, co, když o té věci říkáme, tak to není jinak. Takhle vlastně asi chápete porozumění. Nemůže být falšní porozumění, dobře. No, nemůže být, no, ale pak, ale máte na mě si vždycky to právé, že jo, když mluvíte o... Vy jste teď, co já říkal, to není porozumění, tak to asi myslel, že to je... Ne, že to je vlastně ten aparat, kýmž rozumím. Nikoliv. No, porozumění je... Porozumění je samo. A? Porozumění je, když když nahlížím. Že? Nemohu nahlížet, to jsem říkal od začátku, nemohu nahlížet bez toho aparatu. Ale ten aparat můžu vyměnit. A není to opráceně? Jo, ale tak já myslím, že ne. Že ten aparat se teprve buduje až, jo, tenhle aparat je možný... Od počátku jsme se začali trošku ukázat, že je jakási rovina, z níž se pak ten aparat buduje. Nebolí. Jistě, ale... Plně níž tě porozumí. Stručně. Jsem to zase dělal celou dobu. Jo. Ale a ta rovina jsme se tam pořád, jako, ještě ta rovina... Jestli to je teda ještě v tom, už v tom prvním to porozumění, protože jak jinak bychom toho porozumění dospěli, jeden přeskok bychom museli provést při tom praktickém použití. Jo, v úvozovkách. Vždy, vždy znovu. My nemůžeme vyskočit z toho problému, toho porozumění, jako prvotního, protože ten aparat... Bychom se do něho už nikdy nedostali. Ano. I by ten aparat zase nemohl k němu sloužit. A pak bychom museli být porozumění jako takový. No, no, no. Tak co, co mezi? Tak by nemohou být ničem. Tudíž je možný porozumění bez aparatu. Ne, to je logická chyba. Jestli nic jiného vás nevede než tohle, no tak to se dá lehko teda odbavit. Jako logická... Já vám řeknu, že to je něco, že to je jenom nějakej ad hoc, vymýšlená formulace z nějakého daleko hlubšího přesvědčení, jo? Ale jo, jako všechny formulace, všechny formulace tady byly ad hoc. Ano, jistě. Jo, ta formulace není vyčerpávající. Ale přecím vám bych řekl, snažila se v rámci toho celého, čeho byla vyústětím, jo, aspoň vytypovat ten moment, jo, ve kterém snad by bylo potřeba teda ještě jako nasadit analizu. Ano, ano. No, tak mně se zdá, že prostě je to naprosto analogický, nebo mně se to teda zdá, jak mně to připadá, že to tak spadá v jedno s tou námítkou, která by mohla přijít od někoho, když říká teda, když já říkám, že to já se koncituje teprve v setkání, které se vrací k sobě a setkává se se sebou. Ano, protože to dělá hned od počátku a potom taky rozvinutě. Ano, ano. Takže by namítal, no jo, ale jak se může setkávat něco, co není. No a to jste tady uvodil odpověď. Já vím, ale tak právě teď se mi zdá, že podobná odpověď je tadyhle na to, že teda ta námítka, jestli to nezapomněte, já nerekonstruuju. No ne, tak řekněme tu námítku znova, že si ji mohli říct. Já bych chtěl říct, že aparat není předporozuměním. Ano. Že teda bychom nemohli vyložit teda, kde se bere aparat, kdybychom neměli porozumění. Kdybychom dříve neměli. A co z toho plyne? Ještě teda dodatek, co jsem jako já se do toho snažil vnutit, nevím, jestli to jste přenest, ale myslím, že z toho plyne tohle. Kdyby to takhle nebylo, tak pak bude mezera mezi aparatem a porozuměním. Jo, myslel jste to takhle? Ano, jistě, samozřejmě. To se byl říkat, že by se ta mezera vždy znovu překlenout. Ale překlenout by nešla. V každém případě použití toho aparatu, což by nešlo, kdyby aparat samýš nebyl porozuměn. A co znamená, kdyby v aparatu zároveň už nebylo porozumění věcem, jako když nám to tady vykládá ten aparat, tak ten aparat ale stále mluvil o nějakých věcech. Jo? No, ještě myslím takovo, bych to doplnil takhle, jak si já to představuji, že mluvili jsme o vztahování se u těch atomů a tak, ale u člověka je vztahování se vždycky porozumění. Myslím. Ano? Vztahování se je u člověka vždycky porozumění. Pokud není, tak to znamená, že není člověk. Ano, to znamená, že neleze člověka hovorit nejřív o vztahování a pak o porozumění tomu vztahování. Nýbrž vztahování člověka rovná se, jest porozumění. To znamená, že jakmile se člověk s něčím setkává, tak vždycky už rozumí, ale... Jo, jistě, to je pravda, ale jde o to, že... Že... Uprostřed toho porozumění... No ne, tím chci říct tohleto. Že přece nemůže mít... Jestliže se stává teprve tím, že se vztahuje jakož v tom reflexivním slova smyslu v slinném slova smyslu, ne jako ty atomy. Ale tohle je to porozumění, tak není nic před ním. On se stává člověkem tehdy, když má porozumění, když rozumí sobě a tomu s tím se setkává. Ano, no, to je jak s tou slepici a vejcetem, že? No právě že ne, tady není co, tady nejsou dvě věci. Ale jo, tady totiž se ustavičně stává, že v rámci toho porozumění se najednou objeví něco, k čemu se vztahuji, ale bez porozumění, anebo s negativním porozuměním, to je jakasi cezůravné porozumění. A to překlenuji tím, že se pokouším jaksi buď extrapolovat své dosávadní porozumění, nebo adaptovat své dosávadní porozumění, anebo revidovat své dosávadní porozumění. Ale proč tam máte porozumění? Přiště, poněkud tam je už. No ale je to strašně důležitý, že to porozumění se vždycky setká s něčím nerozumím, čemu nerozumím, čeho porozumění není. Ano, ale když tam to překlenuji s tou otevřeností, když to tady bychom se strašili už i tu otevřenost pochopit jako porozumění. Vztahování se člověka, co čím člověkem je porozumění, to nejsou dvě věci slepicávajíce. No jo, mně se zdá, jakmile to setkání nebo ten objev to setkání s něčím novým, to je tu otevřenost s totožním porozumění, tak mně se zdá, že to je krok k tý subjektivizaci, která mě tak šilně nenutně. Já jsem chtěl třeba, když jste měl ten výklad, položit právě otázku, a odkud se toto odběle? Jak je to možný, jak jste vykládal o tom subjektu? To, co jste vykládali, já to nemůžu vědět nikdy v Slovenii ze mnou. A mířil jsem právě k tomu, že tu otázku se odpoložit zrovna tak v tom pojedinu, co my tady zastupovali. To přece vůbec nemusí znamenat tu subjektivizaci. To nenahrí, jak ne. Mně se zdá, že to je úplně fatální opak. To nevím, jak to by bylo potřeba, ale tady musí být základní princip někde zachován, že to setkání se setkává s něčím, co nečeká. S něčím, co nerozvrhuje. S něčím, co není jeho. Co teprve asi musí osvojovat. No a jestli, že porozumění něco je, tak to je už to osvojení. Ano. No jinak k tomu taky nikdy nenájdu cestu. Tomu osvojení přece musí předcházet to, že je to nejprve neosvojené. A to je druh porozumění právě. No dobře, ale jak mi neřeknete, že to je druh porozumění, tak to subjektivizujete, protože to není pravda. Já tomu nerozumím žádný porozumění. To je rozumění pojato ontologicky. Jakožto to, co činí člověk obec člověkům. Že rozumí tomu, co jest. Že jsoucí jest. Ale ne stejně, že různě. A to nerozumění, jako teda v tom smyslu, v určím slova smyslu nerozumění, že to neznáš, to musí teprve osvojit, no to je zrovna, to je modem tohoto ontologického rozumění. Protože stahování se u člověka je rozuměním v tom smyslu toho setkání, nebo jak jsme to prostě všechno tady dlouho se snažili tím projít. To je, tohle, to vůbec snad se tomu říká porozuměním. Protože, no, když máme jisté porozumění, každé porozumění je omezené. Ano. To je moje porozumění. No, ne, zkusíme se na to odpovědět. Mohli bychom se shodem najít na jeho pojmu, ale já myslím, že by to tomu jinak bychom mohli. Ale rozumění se tomu říká, především, jak si technicky vzatl, proč takové neobykle pojetí porozumění, myslím, že se tomu říká proto, aby se, aby se možná využilo toho, co to slovo rozumění vždycky jako znamená. Vědět o, to čemu rozumím k tomu, nehledám teprve cestu. To se tím chce říct, že existuje jakýsi původnější rozumění, než se to chápe běžně, že je to spíš, že je to spíš na cestě, kde mě může mnohý potkat, ale že to je na cestě, než že bych byl mimo cestu a na tu cestu se nikdy dostával. To se tím chce říct. A chce se sjednotit to běžné rozumění a nerozumění něčím třetím. A prostě při rozvažování toho, tak se ukazuje, že nakonec, já přece už nějaké ponětí o tom mám. Tak tomu už nějak rozumím, ne? Chybně tomu rozumím. To se i tak běžně říká. Rozuměl tomu falešně. No to je přece druh porozumění, když to nezná, nebo když se mýlím. Rozuměl tomu falešně. On tomu rozumí tak, že tomu vlastně nerozumí, říkáme přece. Prostě to rozumět, totiž být ve styku s tou věcí nějak. Jak, to je druhá věc. To nemám vědět. To nutně neznamená subjektivizace, to rozhodně ne. Spíš je teda otázka opravdu, proč se ten pojem drží ještě pro tohle to hlubší. To je jako opravdu... Podívejte se teraz, já nevím, ten argument, že to může být třeba mýlné porozumění, přece nehovorí proti tomu subjektivizaci. Naopak, mýlné porozumění je ještě mnohem subjektivnější, než pravé. Takže jaksi, to není argument, to by se muselo jinak, odinut argumentovat. Porozumění je moje porozumění. To přece tý porozumění vůbec. Ano, no to já právě myslím, že je nějak tak jako u vás, jak si v pozadí, že to rozumění u vás znamená něco, co není jenom moje, ale co je ta věc, která máme v samé osobě. Vy jste mi to jako už jednou tady... Já přece říkám, že ne. No ale to pak tomu nerozumím, když zdorazněte, že rozumění je moje rozumění. Tak máte na mysli potom něčeho? www.hradeckesluzby.cz

====================
s2.flac
====================
Když to spojení s tím genetickým přístupem nebude provedeno tak instinktivně, že už jsme v něm, ale když skutečně provedeme ten přechod k němu, vycházejíc se teda z toho porozumění k tomu, co je tady teď. Je to to nový? Je to to jiný? K čemu jsme vás smutili? Ne, tak tohle se nám ukázalo na několika místech. No ne, ale například pro mě co věc to, pokud by to bylo nucení k tomuhle, tak to pro mě není nucení, pro mě to je teda samozřejmost. Já prostě jsem jako už nějak mimo veškerou tu spekulaci, nebo jak to prostě nazvát. Snažil jsem jí v jistým smyslu prošet a vždycky jsem se zabavděla, nezbyl mi než se obrátit k tomu popelníku. Je přeci jasný, že u toho vose právě tenhleten moment... Vy jste kazujistika, jak jsi jí zmiňoval. Zase, vždycky to je nějaká osobní záležitost. Najednou přijde někdo... Čili to tam vyloženo není u toho vose. Právě tak, jako tam není vyloženo, jak je to třeba s těma podmínkama nutnejma, nedostatečnejma, to znamená s těma somatickýma. To tam tedy úplně vyloženo není. On si tam dokonce tím příkladem s těma elektrodama zabývá taky. Jenomže ale jak? No to teda opravdu jako teda... To je spíš náš problém. Ale tímhle to je ale ve všem. Je to ve všem. I já jsem tady dneska mluvil o podmínkách nutných a podstačujících vpravda. Ale co tedy by stálo za to teda nahrát, když se to jako nahrává? Z důraznění toho jako... To o tom ještě budu totiž přemýšlet. Jak je možný dojít k tý schodě přes tu neschodu? A za jakých podmínek je možný k tý schodě dojít? Protiž za jakých podmínek došlo k tý schodě? Ale když jsme řekli... To může být schoda zdánlivá. Tak, tak, tak. Jestli je to opravdová schoda. A pokud je opravdová, jestli to neznamená například to, že ta neschoda předtím byla zdánlivá. Ano, ano, ano. A to je myslím výzva k další jako práci. Například k tý schodě došlo čistě teda, jak si dnešku je pozorováno, tehdy bychom řekli, považujeme teda ten kruh za uzavřený, předpokádejme, že to, co v tom kruhu jsme přešili, je vyřešeno. A pak? A ej, ale v tu chvíli jsme mluvili stejně. To je pro mě neopakovatelné. V tomhle smyslu, to jsem pak slyšel, není slyšením toho, co už jsem slyšel, nebo čet. Protože to, co jsem předtím četl, to bylo, že jsem to četl právě v tom kontextu, kterým jsem to znal. Ten kontext jsem znal a s četcem toval. No to je pochopitelné. Ale teď najednou jsem slyšel něco v kontextu, který pro mě není třeba tím nejhodnější. To je, to je, to samo už je fenomén, který stojí za to pozastavit se u něj, mám tedy dojem. Přesto myslím, že pro tu zhodu jsme udělali nejvíc na samém počátku. Kdy došla k tým určitému střetnutí a kdy se to, jak bych řekl, vybalilo, od čeho vlastně výjdem. Když jsme začali hovořit o tom předmětu a o tom já, tam mám dojem, že se udělalo nejvíc. Ale mám dojem, že v tom vyslovení toho pohledu. A protože pak se to, ať explicitně nebo neexplicitně, pořádně nák tomu vztahovalo a jestliže i po tom odsunutí té debaty. Znovu zase se vyšlo k tomu původnímu příkladu, který jsem tak jako uvedl, protože jsem uvažoval, jak čím konkretizovat tu věc, toho švu tady, jak jsem říkal, který se několikrát v poslední době projevil. Tak, že to bylo pořád nějak stažené k tomu prvního momentu, toho nejvýznamnějšího střetu a zároveň taky společného vypracovávání toho, čemu jsme tady říkali, to setkání. To se mi nějak zdá, že ve tím procházelo celé. Já taky myslím, že to bylo jako... A tamho toho, k tomu to nějak trošku poměřuju. Tak to je jako pro mě tomu, co se vlastně udělalo. Mimochodem teda, kdo se vám zaved ten pojem do setkání? To nevím. Neboli čí? Já myslím, že to řekl Hádia teda. Je ten pojem setkání jako východisko. Byste s ním jako nějak už pracovali? No tak to jo, ale jestli se vám vlastně zaved, to nejtěžší jisté. Já myslím, že dokonce jenom jenom. Já teda mám dojím, že se vám vlastně zaved já, jo. No zavadně, jo. Ale jo, no ne zavadně, jsem vám první použil. Tak ano, ano, ano. A to už jako takový je samozřejmě okolnost, jo. Ano, ano, ano. Tak, že jo, mně se zdá, že ten... Ale... Můj značný, co jsem tady jako říkal a tak dále. A já za důležitý použij to zvláštní setkání v té halucinaci, jak jsem teda o tom tam hovoril, jo. Setkání se sebou samým s něčím, co nejsem já. Pár velkých sněříček. Já mám věc, že máte pravdu, že jste v zavadě tvý. Poněvadž, já si teď, teď vzpomněl, ano. Dělal to tak, já si vzpomínám, že pak jsem honem se pokoušel odlišovat od eventuálního. Se mi zdálo, že jste ho použili takovým způsobem, který mně neseděl, tak jsem... Ale to, že si vzpomínám, že jsem na to reagoval, že to asi... No, no, no. Tak... Pravda po... Ne, já to týže říkávám tak jako sebekriticky, jo. Jestli jsem sem nemřel, to tíž něco, co nás zavedlo. Jo? Bude, měli jsme... Pak to hodně domluvili o setkání, jo. Měli jsme s tím dost práce, pochopitelně, jo. No, no, no, no, no, no, no, no, no, no, no, no, no. Takže já bych možná příště zvolil něco jidýho, než to setkání, jo, ale... No, tak... Už jednou tady, takže to už se... Už se jdou tady, ano. Kej by to zmysl, že jo. No, dobrý, já myslím, ukončíme to. Ano. Abychom to většinu rozvlekli. Už jsme to dostatečně rozvlekli, jo. Pán. Já nevím, jestli ještě... Pokud je taková organizační stránku věci, hodilo by se ti to... Láďo se setkal zase ještě v dovolený době, nebo jdiš nějak, nebo tak? No, já nevím vůbec, jak to... Jsme udovoleno, ale to zvládne, že já nárok zatím nemám. To je po jedenácti měsících. A oni mě sice můžou po pěti měsících pustit, ale nemusí. A protože tam je to neřešitelné. Oni museli někoho přijmout, pane, že tam se střídáme tři a máme i tak, tak 60 hodin přes času, tak to je úplně neřešitelné. A vy máte noční, jo? Střídavě není noční. Jo, no tak já že bych zastoupil, ale to bohužel, když jsou tady, tak nemůžou. Oni jsou taky stálí, dávný stálí hlídač. A tak jako já dám tyhle. Když jste tří, to je výborný, když jsou dva, to je horší. No jistě, no tak... Ovšem, to je důr furt, že no? Jo, tak to je malý nárok. Tím pádem je to naprosto nejasný, že? Já to nechávám, nemluvím o tom dřív, protože očekávám, až se ukáže jasný, že to je neřešitelné, tak to bude pro mě příležitost. A kdybych prostě na něco začal tlačit, že to je stavby, aby se to řešil pro mě, tak abych já z toho vyclouz, posíst tím dobytkem. Jednoduše řečeno, chtěl byste mít dovolení do konce tohohle měsíce taky? To ne. To ne. Ale já myslím, že ke konci měsíce už by bylo možný, teda potom... Jo, takhle byste... Takhle byste se jít, pokud byste chtěli. No jistě, to je možný. Jo? To je docela dobře možný a čistě otázka je, jestli to zvládneme, ale to jsme zvládneli. No, kdybych si za takovej týden, deset dnů přišel, musel bych si počítit ten magneťák, teda, jo? Ano. Na jeden, dva dny. Bylo by to možný, jo? Ano, jistě. Vy máte ostatně dva měsíce, že jo? Ano. No, tak já bych si to prostě přetočil během jednoho dne v práci, to se to číslo. Jo, díky. A do konce měsíce bych pracoval těch 20 minut. Dobře. Takže to by bylo možný. No, tak jsme na mluvě. Dovoluje tvojí pracovní rozhvech už dneska stanovit datum a hodinu? Jo, ano. Ježiši, já nemám samozřejmě... No, ale stanovme to. Já to tak zhruba odhadnu. Jo. To by byla velká odhleba. Nejpozději, teda, tak co nejtěsněji, nebo co nejdále k konci měsíce, že? Jo. Myslím, že nejvhodnější pro mě den by byl čtvrtek. Nebo... A, jo, jo, jo. A tak to jdeme odpoledne, ne? No, jo. No, to je vlastně pravda. Budeme stejně končit. Zatom se pondělí pro mě ideální. A, to pro mě zas moc není. Ale jako jak chce, víte. Počkej, no, jak chce, to jsou stejný pondělky. Proč nás stanovujeme to teda s tím, že mně se může stát, že se to najednou změní, že? Pochopitelné. Ano. Já jsem tady z nějaký setrvačnosti například na 16. si napsal Whiteheada. Ale to už není. Samozřejmě. A to je ten. Je... Creepywolf teda. To je Jakub. A čte se něco, jo? Čte se Krablejtův dvoře. Jo, ty jsi to nevěděl? Ne. No, tak viděl jsem, že se bude něco na dní líp. My o tom průběhli. Ale věděl jsme o tom, že se dá napěšit. A tohle pondělí bylo první. Jo, jo, jo. Ještě kdyby to asi střídilo jako tam nějak. Protože nám to totiž... Ty jsi nemohl, já vím, ale mohl jsi to vědět teda. Ty jsi to asi pustil hned z hlavy. Já jsem pustil za... Nevím, že Krablejtův dvoře. Podívej se tam. Ten Vinehead neboli teď. Je jednou ve 14 dní. Já vím, no. A teď ještě jednou za měsíc mezi těma 14 dníma, jo? No. Ještě přijde do toho ten... Nějaká ta přednáška. Tam byl patočka třeba nebo... Takže teď to už skončilo a teď bude teda v pondělí je obsazený, to je 9. to je staršovstvo, že to je vždycky druhý pondělí v měsíci a jinak to je tamto. Čili to znamená 16. večer je druhej kekivor. A to je který pondělí? Teda vlastně to je úterý, no. To je pondělí 16., jo? Protože my jsme byli 2. Tak se to dá odvolat? Ale ne. Tak to odvolá? Já myslím, že to ne. Ne, no to není... Já na toho kekivora asi konět nebudu. No jistě, no. To bude. Teď 16. a pak ještě jednou na konci a 30. A pak se to dá zkoordinovat. No ale to zkoordinování je neobyčejně blbý pačmín. No ne, to je taky za 14. tady. No jo, jenomže to je vždycky... Když je třeba měsíc... Aha, jo, jo, já už vím. Tak je to opravdu obtížný. To bychom museli každý měsíc... Pak se to najednou změní. Každý měsíc bychom museli koordinovat. Jo, já mám vědomost, že budu být bezpečný s tím na 14. abych sehnal i ty naše básníky. No nicméně dohodneme to datum, ne? No, to dohodneme. Tak poslední to jeden měsíc a v který den to dá? My si možná štěsetkáme taky 30. Mám takový proced. K tomu? No jako taky podělíkům. No tak 30. nebude. Bude to. Já to asi bych už... To už by bylo moc, ještě ten týhle bude normální. No ne, tak řekni den, který se ti hodí. Pondělí moc, ne? Právě protože ještě večer to pokračovalo. No volno, volno. Volno, já ti řeknu. Já bych byl pro takovou... takový úterý nebo středu 4. 20. a 25. Úterý nebo středa. Ovšem to by muselo být opět od takových tří hodin do sedmi. Tak v tom případě středa. Jo. Protože úterý já v šest začínám či po pátý odcházím. To by bylo málo času. Ano. Vždyť stejně nemohu, že ve tři nebo ta, středa třetí. Já si to nezapíšuji, že při Maršalu. A tak 25. středa, jo? Tak, tak, tak. Ve tři hodiny, jo? No. A já se takový týden, desedů, bych si došel nejlepší asi osobně, rovnou hned nějak. Bylo by možný, tak to bylo fajn. Já bych to v zásadě taky někam mohl dotáhnout, ale teda je to tím nejasným. Ale ne, já pírním tady v Maršavicích, takže já stejně. Aha, dokonce, tak to je výborný, no. Já vždycky jezdím do Michle, takže přes Prahu vůbec nejezdím, tam musím extra. No, no, no, no. Tak já se stavím osobně, telefonovat radši nebudu, že jo. Jo. A prostě já pro každý případ to, jak to zvládnu, tak to tady připravím, že je to tady někde na... Takže i kdybych náhodou nebyl, jo, vás se může stát, že zrovna jsem pryč, že, tak budou všichni o tom vědět. Nicméně dopoledný děl vlastně máte i přes den, takže to se nedá jako stanovit, že třeba dopol... Stanovit se ne, to jedně, kdybyste věděl, který den, takže bych vám řekl... Jo, ale to já se budu, to já se budu informovat, buď to zastavením, nebo rovnou si to, jo, to, to, to je, to je, to už je jasný vzor, tak. Jo, dobře, ano, tak jsem myslel. Báš dopoledne, buď tu jsem já, nebo tady není nikdo, jo? Ale to, tak... Ale... Uvidím, když ne jeden den, tak druhý den, že opravdu. Znám systém, služe. Jo, to je, to je taky to výborné. To už nějak z toho. Tak jasně. Jde o to, že udělám taky ten 20 minut, to je jakýsi výřez. Takže to byla svina, které bych chtěl poukázat. Tu, tu jedu to nalázat, že. To budeš klíčem. A teď asi budeš, já to těšně taky nesamlám, teď už asi bude půl osmi. Ježi, a teda toho 11. trvá, jo? Jo, zřejmě ano, já se podívám ještě. Nebylo to nějak odvoláno. No, ty jsi mi to říkal teda, tak já to vyměnám od tebe. Ano? Ano, jistě. Ano. Nemám tady ženou. Ano, ano. Takže, a teď ještě poslední věc, bych vám chtěl říct, teda teď, jak jsem zůstal přičetný, ukázalo se, že syn Viformankový momentálně u Vondráčků byl s ním v jakési potíže, který do nějakých docela mimořádných věcí došlo, víc než před rokem, že si vyklúčil sousedověc kolo, na to naložil obrovský kompum kníh a hulibny a utábořil se s tím u Žiněvskýho z Bytova na tebe, když přišla tma.