Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Kaz a.flac
====================
Po mém souku spočívá v tom, že právě v té situaci toho zápasu, že tam se většinou formulují věci daleko precíznější, tak vyjarocenější, takže ta myšlenka je tam daleko plastičnější, než když se pojedná o tom systematické. Ale zase to hodnotím, tu důležitost z hlediska toho dopadu okamžitýho. Nýbrž, že pak někdo může přijít a teď to z rozhozených, z těch disjekt a membra, že se to nějak dát dohromady a udělat to, co by byl byl ten myslitel sám. Že by nějakej celkovej pohled se ukázal, když by se ty jednotlivý akty veřejného důsobení dali vedle sebe, kdyby se na to nevěřili. Každý ten akt je potenciálním nositelem, čeho si významno, když to analyzujeme, možná, že tam najdeme zlatý zrničko, který pak přeneseme. Ale vlastně je to pro filozofii rozhodnutí to, co neplatí, říkají. Žež, já bych to řekl tohleto. To nespoří pravda, jak to říkáš. Jenomže to jako ty špatočka pohody, když vykázala Masaryka, tak říká, že založil stát filozof. To neleze hodnotit jenom jako z hlediska toho politického výsledku, ale toho záměru, že to je Čin, ale teda u filozofu a filozofisti Čin. Já si myslím, že je to tak, že ten současník má takový zvláštní zážitek, že určitý třeba, když tak jako vezmu, třeba se dostanu k hromádkovi, že ten hromádka v určitých momentech, v určitým období, se napnul takovým pozorovatým směrem, směrodatně teda, nebo jak to řekneme. A přitom jako z toho období, ty věci, které zůstaly napsané, jsou velmi sladé, velmi chladné. Třeba to evangelitní účest je takový, že věci, které teda vyšly daleko směšně, ty staré věci, řekněme, z toho doby 40. let nebo když potom vydali tu disertaci, nebo habilitaci a tak dále, tak se to zdá daleko, nebo je to daleko silnější, než to, co potom publikoval, řekněme, po váce, nebo spublikoval v 60. letech. To je svou edukátu, na tu cenzuru. Ale tak, ten jeho zápas plus tato jeho učitelství, učitelská činnost v přednášky, bylo cosí pozoru hodního, což všem není snadný pro toho současníka nebo toho posluchače žáka. Není snadný zachytit a sformulovat. Já mám věc, že z toho důvodu se tedy rádi těm současníkům věřili vlastně rozportně. To znamená, že ani ten otec, který teda vysedal, považovat za žáka rádlová, tak je to tak bylo chápáno. Třeba Šalík teda chápal, že když měl příležitost do toho slovníku, který se napíše na těch 50 let, tam vtěrit něco z toho poselství rádlova, tak si ho to obnetím, že to teda vlastně čeká na zpracování tady jeho aktivity dřejné. Takže ono na jednu stranu to je pravda, co říká, že totiž jde o tu myšlenkovou aktivitu, kterou se teda vyinterpretovat může, jako do pozadí, ale samozřejmě nejde o ten výsledek, o ten úspěch, pohlás, nebo prostě o tu věc samou, ale o to, jaké k tomu měl důvody, jaké k tomu měl motívy, jak to zpracovával a z toho teda dozpracovat to, co bylo, že ono teda systematické. Všem ten jeho zřejmě styl byl takový, že on určitý věci teprve v tom zápase, v tom aktuálním napětí, jako by teprve tam se to rozsvítilo. Ano, to je ono. Je to nahodný. Radle sám to formuluje takhle, že to, co se tady v tomhle světě děje, to říká na konci dějení filozofie, to, co se tady v tom světě odehrává, že to jsou jen takové kulisy, že to je jen náhoda, v ní se má osvědčit náš postup. Něco takového, to trošku je jinak, já se to nemůžu citovat přesně, ale tam se má osvědčit, co si podstatní v tom konkrétním. Ale to konkrétní není půležité. Mně se vždycky kapků nelíbilo, když Patočka začal o tom Masarykovi, jak to je teda světové unikum, že to je filozofia, která může stát, což se Pato mu nepodařilo, Masarykovi ano, že tak. Tak mně se na tom vždycky nelíbilo to, že to říká on, který k tý rovině toho zakládání státu má strašně daleko. Neví, co to vlastně je. A že si nad tím medituje bez souvislosti s tím, co Masaryk je jako myslitel. Mně to neznělo jako filozofický pozitiv věcení Masaryka. Mně to znělo spíš jako takovej obdiv uči velké osobnosti. Takže kromě toho, když se to bejme přesně, tak teda je pravda, že ten stát, že to přece žádný jeden člověk nemůže udělat. To udělalo spousta lidí, že on vycítil a tak dál sebe, dál tomu jakýsi směr. To je snad důležité. To, že založil stát, velmi pravděpodobně by vejval vznik samostatný stát, i kdyby v čele byl někdo jiný, a ne Masaryk. A čili ocenit nemůžeme ten fakt sám, až ten fakt sám je takového druhu, že žádný filozof to prostě nemůže vytvořit. To je nesmysl. To je myšlenková aktivita a ta nemůže napravovat svět. Filozof může tu a tam v krizových okamžicích něco říct, co se zní, lidi to pochopí, chopí se toho a pak už to jede. No a tohle se stalo právě Masarykovi. No a jelo to blbě. Fakt je, že ta republika po mnohá stránkách je jiná, než měla být, ale zejména jiná, než jak si to představoval Masaryk, že by to mělo být. Masaryk udělal celou řadu koncesí vůči svém vlastním plánům. Takže tohle hodnotit je dost okrajová záležitost. Je možno to hodnotit proti takovému nějakému milovníku řečí, který sám sebe Socrates označuje, že ve Fajtru říká, že je aner philologos. Tak proti tomuhle, jako ten, kdo je schopen činu, to je moderní pojetí, který nepochybně je potřeba vrát, že to je Marx a máme vlastní tady lidí Masaryk. To je v pořádku. Ale vždycky je třeba potřeba ukazovat ten čin sám. Filozofovat o činu samotným je podezřelý, protože přece známe stění hrděn. Ta romantika u toho faschismus, vždycky o těch činech. To samoustad je o to, jak se podaří uprostřed toho činu. Tu myšlenka, že to v těle. Činem v tělí myšlenky. To je ta genialita. To je výborná věc. Je vždycky třeba vidět, že když se ta myšlenka v tělí včin, tak vždycky na ní ulpí ten pracht a svinstvo tý konkrétní situace. Takže my ten čin musíme interpretovat z hlediska toho filozofického konceptu, toho projektu. A ne filozofovat o tom činu, jak k němu došlo. Až tam je v něm spousta, naprostá převáha těch setrvačností, které tam hrajou roli a proti které bylo možné. Masaryk si představoval, že tady bude určitá věc. A teď viděl, že je to všechno jinak. Teď tady naprostou převahu měly strany, které měl vždycky daleko. Strany, které se vlastně hlásily s těm tradicím, které už tady byly za Rakouska a Masaryk to kritizoval. Teď v realistickém klubu, v realistické straně původně, sice tam bylo spousta jeho odjimovatelů, ale to byly lidi, který většinou nebyli lidi toho typu, jak by si Masaryk přál. A on měl vždycky tak trošku odstup a bylo evidentní, že to je jeden z důvodů, ne jenom ten, že když se stal prezidentem, tak aby tady neměl svou stranu. Jemu bylo naprosto evidentní, že s tou realistickou stranou by tady nemohl obstát. Čili on jim doporučil, aby se rozpustili a aby se rozešli do pojednotlivosti. Čili to byl ale jenom takový pozitivní způsob, jak to skončit. On s tím sám spokojný nebyl. Čili Masaryk vlastně žádnej úspěšný politik nebyl. On neměl žádný žáty, tak říkám. On neměl žádný následovníky politický na svým úrovni. On nikdy nevytvořil do mě. Vždycky jenom dal dohromady pár lidí, který ho podpořili v nějakým konkrétním zápase. A ty, co tam přetrvávali, tak většinou byli pod úrovník. A jakmile Masaryk přestal jíst, jakmile tak úplně zabřeli do prosté krávovin a lérbén třeba. Takže takový za všechny ostatní. Takže říkat, jaká je to, prostě náš filozofka je založil stát, mně to připadá, že to není správný. Že to je vlastně podcenění. Že v Masarykovi je mnoho ani víc. Že je třeba z něj a to rádu viděl, že vzal něm víc a šel v tom dál. A jestli prostě byl po vahově takový, že ještě byl víc nesvětelnější nebo neschopen takového veřejného působení, které by strachovalo a které výbřešenou spíš dráždilo, jak Vatočka říká. No, to je hodně dostatek, prosím. Ale kdo ví, jestli to nepatří v podstatě filozofii? To je otevřené. Kdyby je psáno, že filozof má zakládat státy už úspěšně a výst politickým partajem a tak dále. Není tohle naopak to, co filozofovi prosí? Není daleko správnější přístup filozofický? Filozof je na několika místech jednou, když v rádiu přímo kritizuje, když ten filozof se jako zaprodá do nějakých těch tuřenů. To je hodně vlastní. V několika místech je některé také. No, ale to i to dráždění by se teda našla taková, že když byl jako ten sokrát, když tam byl, že byl jako takový ten střeček, který... Ano. Že je tak to dráždění. No, ale to je jedna věc. Jestli si pamatujete, rádiu vlastně celou dějní filozofie koncikuje o kritiku do intelektualistů. A říká, že je potřeba to zaměřit prakticky a tak dále. A teď dokonce, když mluví o sokratový a Platónovi, že tak to znovu jako Platón nepraktický, jo, chce zakládat, reformovat, reformovat to a o něho pak se stane otížný, no, prodej ho do otrostu a tak dále. Tak se tomu chyta. A pak tam má v těch Platónových žácích moji isokratově řečnické škole, která byla právě... Tu isokrates založil na protest proti Platónovi, který v té akademii jenom tak ty ideá z povědčí vonil. A isokrates ukazoval, že ta retorika politicky uplatněná, že to je to, těch se má trenávat. Ráda ho tam povídá, no, co ten osud potom dá, neukazuje nám, že vlastně ta teoretická myšlenková práce je daleko světodějnější, než tohle to prakticky musí být. Jo, tohle říká... Ačkoliv předtím toho Sokrata a toho Platona kritizuje, tak naredo tam postaví tuhle tu otrost. Takže vždycky je to možný, psychologicky zase. Když je někdo takovej a nemá úspěch a tak dále, tak si dělá ideologii a tak dále. To je velmi snadné psychologicky. To je vždycky kapňa psychologii, jak je znáno. Všechno dokáže z dohora dolů i z dole nahoru. Ale jak se praví, tam je to úplnou koncí, takže to není klasické. Ale myslím, že to je příliš lacinné to takhle jenom vykládat. To mám kvapitá, dám patočku tak, že patočka stáru, že teda, nebo celé věku, že si začal uvědomovat tu českou takovou dobrou tradici, kde začal teda se znovu obírat Masarykem a Radem, který považoval za filozoficky nedoučený, podřadný a tak dále. Ale že si sám uvědomovat na ni, že je potřeba táhle angažovánstě a že svůj život šťastně zakončil určitým angažováním v té tradici toho českého filozofování, které je zároveň angažováním v národě. Takže ono to vypadá jednoznačně pozitivně, že jako učitel ve službě správně žádá tu úroveň a práci, znalost, jazyku a tak dále. Protože to skutečně ta bída toho českého filozofování je. A na skladku svého života, přesně těmto se stávkujeme láskou, když je teda o svéch předchůdcích, které vlastně předchůdce ani nepovažoval, ale byly předchůdci v tom, že věda jako se dá mě angažovat, jako se dá angažovat na naši život, na naši životovou šťastnost, která se nám dělá. Takový ta komárkový, tak je všeobecně takový, a ona sama sdílí teda tu takovou problematičnost toho, že by ta praxe nebo dokonce úspěch a více nepolitický úspěch nějakým způsobem verifikovala tu myšlenkovou práci, nebo že by to bylo potvrzením správnosti, ale s tím, že jako v té naší takové dobré, nejlepší tradici je určitý apel k tomu, aby ten myslitel, jenom k tomu, že se neopíral v myšlenkovou aktivitu, aby se pokusil úplně úspěšným způsobem dát komentář vřejmých věcí. Já jsem jako komárková která byla uměl vždycky velmi dělat, velmi kritické stanovisko, ale kdyby to někdo neměl dělat, tak tyhle motivy jako připříjímá na povědnosti. Za vřejmé věci jako důležitost okažování a balování prorockých okolíků. Ale málo kdy teda jako váše předevěda byla v porádném naším způsobem dělat, vždycky, vždycky, vždycky. Já jsem vždycky lítoval, že jsem tím hrádlem nikdy nezažil, že jsem se s tím setkal jenom jednou a to ve snu, ale možná, že to je jediné štěstí. On musel být strašně protivný děděk. A kdo se s tím setká, tak možná, že měl trošku po každém okolíku. Prostě to byla asi překážka, velmi často překážka, k tomu tak otevřeně přijímat tyto věci hrádky. Asi byl zpropadení z protivnice, ne? Já nevím, ale z těch testů Jaroslava Šimsy bych spíš se mi zdálo, že tam byl ohromný důraz nebo apel na takovou životní opravdu. A to Jaroslava Šimsy to skutečně působilo životně a takovým rozhodujícím způsobem. Proč to teda nepůsobilo na jiný? Proč tak, jak si ty vnější věci tolik odkuzovali, přitom je jistý, že teda Jaroslav Šimsa měl s rádem řadu střednotí. Ale přitom tam ten zásadně takový ten přístup, takové jakési vděčnosti za to, že ho na tuto cestu takového rozhodnutí životní opravdelnosti uvedl, tak ten tam zásadně překonává. Proč teda ten Jaroslav Šimsa je takovou výjimkou, to teda nevím. Pamatujem, že to trošku může souviset s tím, že pocházel z takových naprosto prostých poměrů, které jsou v tělenských kruhůch. Já to spíš vykládám podle sebe, ať to neznám. Už je to něco jiného, protože jsem se tady taky neslyšel, takže to se převádí trochu, ale třeba když byl můj vztah k Patočkovi, tak ten byl takový vždycky nalomenej. Já jsem měl Patočku dostrát, a zároveň je mě něco si dráždilo. A vlastně k mému osudu patřilo to ze znační míry, že jsem furt mu byl nějak blízko a že je z jeho strany, že on vždycky čas od času měl dojem, že by ve mně měl takovýho velice dobrýho žáka, a to vždycky držilo jenom krátkou dobu a pak zase nade mnou zlomilo hůl. To bylo mnohokrát ze sebou, já nevím, počítat, ale nejmím pětkrát. A víckrát, že? A já jsem přesvědčený, že na mém místě takovej chlapík s takovej intelektuálský hrům, že by si už našel takový nějaký kritický stanou, kdy skoučil Patoček, který byl definitivně prostě co s tím. A já, protože jsem si byl vědom, že nebej Patočky, že bych nikdy pořádně nevěděl, co to je ta taková filozofie na úrovni, tak já jsem vždycky měl tendenci znova a znova s ním přicházet do pohledu. Přestože naši spolupráci nikdy byly opravdu krajiny. To byly vejbuchy, takže. Já mám dojem, že něco podobného mohlo být. V tomhle případě taky, že ty vejbuchy tam byly jistě ještě větší. Zvláště když mu vlastně jeden člověk byl potřízený, nikdo neznačil, že to bylo spoustu tak nějak jako... Ne, potřízený ne, ale tak nějak jako... On vlastně byl vždycky firmce, že jo, když mu tím přijde celou právě. Potřízený v Masarykově Slavníku mu byl potřízený. Jo, ale je tam ne v tom. No, nějaký ty konference takhle, já mám dojem, že rád bylo například organizační spolupracování s druhými rozdíletelmi. Ale že tam v tom je, člověk, který přijde z nízká, tak dovede daleko spíš překonat... Má sice na jednu stranu tendenci všelkých resentimentů a má takový svý slabý místa a reaguje někdy nadměrně na různý věci a tak dále. Na druhý straně, jako je zvyklý, že se s ním nejedná moc v rukavičkách a tak prostě takovýhle věci spíš spolkne. Kdežto na lidi z takového prostředí tomu musel být hrozný. Rádl si musel natřískat takových nepřátel. Ačkoliv vlastně Srčince možná měl daleko víc důvodů, proč si s nepřátelí chrátem, tak to neměl právě proto, protože říkali nějak tím ovzduším toho gentlemanství nebo spíš takového vnějškového řelchtivství, jak by se to dalo říct. Že s sebou mluví slušně a tak dále. Prostě rádl si dovět tnout někdy dost takového živýho a otrávit lidskoho a tak dále. Tak já si to takhle představu. Že asi rádl nemohl mít kolem sebe nikoho s takto kladným poměrem, pokud to nebyl nějakej parvený. Který přišel z prostředí, který se s níkym nemazlí. Tak říkající ho. Já myslím, že tohle je dost důležitá věc. Ta okolnost, že člověk třece jenom, přes všejaký úžitky, tak k tomu patří, že ten rádl asi nebyl zapšklý, když je někomu vina dal, tak za 14 dní s ním hodil, nebo třeba druhej den už s ním hodil úplně normálně. Asi. Až si nebudu představit, kdyby rádl trval na nějakých takových vrdostech a koulutostech nebo co, tak že by to k tomu mohlo dojít. Prostě dali se tyhle katastrofy osobním překonat. Dalo se jim dát. A to předpokládá na obou stranách takovou schopnost něco překousnout, nezveličovat a být ochotný znova otevřít se a tak dále. Mě měj líto, že jsem tady před let psychologii, kterou jsem předtím vždy zdělal, ale... Ještě bych chtěla takovou otázku. Co si myslíš, Láďo, o tom založení akademické jinky a o té účasti rádlově na to? Co vlastně rádl tím sledoval? Těžko, těžko říct, no. Já zase naprosto sobě jednak zaspotlám nic pořádně, obvětivně, historicky. Či to vlastně byla iniciativa, vlastně jak to celá... No, tam obranným dnutím něco, víš? No, tak to tenkrát mám ten, jak se jmenuje, Pešek, říká. Peška. Nám něco říká, kterou byla Matouška tenkrát, když byla v tom dřevno, je takový, no, to je těžko, pořádně nevím o tom nic. Ale je mi jasný, že každej takovej, kde člověk potřebuje kolem sebe být, a to neplatí jenom o filozofii, to platí prostě o každém opravdově pádání, tam, kde jde o to nové myšlenky, na jí nechat se výjist myšlenkou a objevovat nové věci a tak dále. Prostě předpokladem, aby tohle fungovalo, je, že člověk má kolem sebe mladé lidi a má to k tomu povídat a ty lidi trošičku reagujou. Prostě je možný rozhodnout. Čili já bych řekl, že ten hlavní důvod, že byl, že prostě potřebuje kolem sebe tohleto mět, o to nikde neměl, měl to na fakultě. No počkej, měl to ve filozofické jednotě, měl to v rálistickém klubu. Pak tam přijde s mladýma lidma na fakultastiku. Tam to se hádají starý páni mezi sebou a když tam přijde pár mládeže, tak jednak za chvíli odpadne, pačím to, někdo odvedne ty hádky a za druhý tam ten kontakt není možný. Na ty vysoké školy už je to lepší, jenomže právě povinnou ta rádlově tím letím tohle mu nemohla poskytnout. Ty študenti, co tam za ním chodili, s větší částí to považovali za potravování, když chtějí dělat něco svojeho volu, takže musí k tomu dělat ještě nějakou filozofickou dřívku. No a tak to bych považoval za hlavní. Každej vědec, každej myslitel, každej, kdo to hledá, je takovej kontakt, protože to je inspirující. Tak to je jedna věc. Druhá věc je, že Hradl asi nebyl zakořeněný evangelík, že měl jiný můvod, že to znamená, že jemu nemohlo stačit absolutně nemohlo stačit jenom nějaký takový, když jednou vzal navědomí, že křesťanství je důležitá záležitost, tak mu nemohlo stačit jenom chodit do kostela nebo něco takového. A pak když viděl, že ta situace v té cirku je dost napovážená, no tak byl velmi nakloněn povníknout něco pro nějaké takové zakotvení těch mladých lidí a tak. Takže z tohohle důvodu, po mnohem soudu se asi taky spojil s Arumátkou Pašta jeho dílo, jiný nebyl, kdo by to tak mohl dělat, ale třeba tam nějakýho odborníka, který byl křesťanský. No a tak asi nemyslím, že by nějak zvláštce nad, jak to říčí teda Šelda, že se nad nějakou tu americkou myšlenkou, kterou tě to tady sem zatahoval, já myslím, že to tak nebylo. No Lukl ti má zajímavou vzpomínku v křesťanský revý. Vlastně ne Lukl, Radl. Radl při příležitosti 60. Luklových napsal do křesťanský revý takovou vzpomínku, že právě Lukl ho přišel teda požádat o to, aby, ne, ještě jiné to bylo, nějaký Josef Novotnik psal vzpomínku do křesťanský revý, že když tady byla americká inka a pracovala tady těsně po válce teda s masarykovou podporou, takže se tady pořád nemohla zakotvit ta inka. A že potom, jak si přišel tam s nějakým sekretářem, že prostě řekl, že je potřeba najít tady člověka, který se toho ujme. A že jinak to nemá žádnou naději, inka tady. A že tehda mu napadlo toho nějakého sekretáře, nebo co, přivízk Radlovi. Toho Jozu Novotního. A že Radl se toho ujal. A Radl potom má vzpomínku při přivědětosti 60. Luklových, kdy zase vykládá, zase trošku jako v jiným kontextu, a říká, že vlastně neví, proč v tom prvním výboru inky nebyl Lukl. Ačkoliv se vši ty práce učastnil od těch začátků, že tam Lukl nebyl v tom výboru. A že potom on se dostal do velice těžké situaci, právě když odižděl na tu cestu kolem světa, že neměl komu to předat, celotu práci. A že si tehda vzpomněl na Lukla, že to dal Luklovi. A od té doby, že prostě je výborný, že má toho Lukla na drátě, a že vždycky, když někam nemůže, nějakým zastupováním nebo jednáním, že Lukl vždycky jde a že vždycky všechno vyřídí výborně. To je zajímavé. O všem to teda bylo jako o jince. To bylo ještě dávno před závodem akademické jinky. Tady tohleto, já jsem to nikdy neslyšela nikdy, mám pocit, že to vůbec teda není nějak zpracované. Tady ty začátky, ty jinky velké. Ale asi by se dost našlo v těch časopisech, poněkud oni v té novém, v tom Mládeží světa nebo v těch jinkářských časopisech uveřejňovali při desetiletí výročí jinky takové vzpomínky. Kdyby se to důkladně probralo, tak by se to asi mohlo dát jako rekonstruovat, co a jak. Rádl teda pracoval už v té jince, ale co teda s tou akademickou jinkou a s tím obrodným vnukím. Ale tak řekl si k tomu něco. No to je jasný, že rádl měl takovou tendenci do nebejt sám. Furt někde něco rejdit a ta hra to měl být. Proto on se vlastně zúčastnil do toho všeho. A když se rozpadl ten heuristický klub, tak on hned rozpadl se taky díky tomu, že každý šel někam jinom, ale každý chtěl něco dělat. Ovšem, když tak to čte, tak má takové poci, že na tom rozpadu měl rádl dost hlubý podíl. To je dost pravděpodobné. To je dost, co řekl? Tak byl tvrdší. Jo, ale svým způsobem je možno se podívit. Já myslím, že to bylo to nejlepší, co mohl udělat. To byl podlatního, teda jestli to byl hlavně jeho zasluha, tak teda jsem připravený velbit. Ale fakt je, že to vyvolal život, teda tu práci v tom realistickém klubu. To je pravda, jenomže to šlo strašně všejde. S tímhle to nejlepší asi měl zkoukat. Protože začali mět někam jináma a prostě rádovi to bylo protimyslit. Rádovi šlo vždycky o určitej koncept. Když se udělá nějaká akce, tak to muselo byt projev. Z jakého důvodu se to dělá, k jakému konci, co tam chceme prosadit. Tenhle organizační moment byl vždycky vysoce ideovej. Pro tohle neměl smysl. Tomu šlo o to, tak nějak dát do pohybu něco a zasadit to do něčeho dalšího. Tak jo, úplně jinak. V podstatě ten konci počínal takový politický burcovatel. Který mu jenom jde do toho, která dá do horomady nějaké hnutí. Rádovi vždycky šlo o to, aby ta tendence třeba jako určitý problémy vyšpicovat a řešit, diskutovat. Tohle pro mnoha na jedné úplnosti to nemělo vůbec. Vůbec. Už je to úplnosti tenhle, když jsou poskládány takové naprosto jedno vedle druhého a tak. Takový čakovský způsob. To z tohohle úvodu já mám dojem, že to nemohlo jít u předpřátek. Navíc v těch politických cennicích. Rádovi to bylo jistě proti mysli, že ta taková tak radikální činnost. Tak postupovala taková tendence, aby se každý přiklonil k nějaký straně. Nejméně ty strany. A co ještě vyšlo o vatikové působnosti rádověk v sociálním demokracii? Nevím moc. Jenom, že tam byl dost takový cizitě lesor, že tam nikdy velkou váhu neměl. Sem měl ten vojevat. A že to spíš byl takový pokus unárnový z jeho strany. On sám považoval za neúspěšné. A ještě bychom se měli vrátit k tomu křesťanství. Tam je to i tak životopisně úplně nejasný. On byl původně katolík. On se potom účastnil nějak aktivně toho hnutí pryč od Říma? To nevím konkrétně. Pryč od Říma to nevím. Ale prostě z círka vystoupil. Nějakej čas byl bez církevníčí zkušností. Takový tam skoro taková sebovná myšlenkářská byla. Jak se dostal k tomu protestantismu to mě není docela jasný. Jestli to je jenom pod vlíbem Masarykovy, že začal obírat některé batýmy. To ne, to dřív. To muselo být dřív, jo? Podívej se Komenskýho na celé zaválky. A v tom Komenském už je? To je tak protestantská knížka. Tak? To muselo být v devadesátech letech, kdy v nějakom pronikavě se přeorientoval. Ale jak? To mě není docela jasný. Mně se zdá, že čistě pod Masarykovým, že to není dost dobře možné. Když se číte Masaryk, náboženský by to psa nebudla kolovot kamen. Mně se zdá to, co píše Masaryk. Vřelý věci má o postavách starých. Ale třeba to v boji o náboženství, no to je teda... A modernuček a náboženství, no to je... Třeba lidi vzpomíná na to, že třeba když si vzpomínám na paní Vaclýkov, která říkala, že když byla v 18-ských letech, že si třeba dělali kmanifik, a že díky tomu, že si zachovala pozitivní vzáche na křesťanských hodnotách a svobodnými myšlení a nikdy nelákala komunizmus, tak já si myslím, že tuto funkci to uřady lidí hraje, se hraje, když jsou v takové krizi toho vzpívání, že je toho Masaryka s takovou ústou prostě přečto a uvědomím si, že on má právě hodnoty v křesťanských a když je má takovým slučným způsobem, tak ne, že by to snad jako urcovalo, ale že to zachovalo. Ale tisíce pamětníci vzpomínají na jeho profesorským působení, že jemu se podařilo v těch diskusích a tak dále, že nebyla hamba, jakou se házit ke křesťanským, že prostě bylo patrné, ale na těch 90. let tak od 11. století pokrokovýho pokročení, který z náboženských zkoncovalo, že hovořit o etice a o posledních jako věce, že v tom okruhu Masarykově bylo možné, že tomu to dal takový novej, takový náš způsob. A když se to může posluzovat, tak i vždycky se vytiská to, kdo to... Prostě když někdo k tomu přijde a nemá velký koreny, nebo nemá nějaké velké školení jak výchovu křesťanskou, tak to může působit dost živě. Já se pamatuju, že za války my jsme měli jedinou věc doma, to byla světová revoluce, tak to jsem čet čistě z hlediska takového politického a ty náboženské věci tam se potřebují, alebo nějak nepřipadají příliš sociologický. Kámo, tehdy příliš novej jako... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Díky to je jednak nahozen. Je to taková brožůrka. Já nevím, co se s tím zajímá. A zejména všetci se tam furt mluvilo. Masaryka vyhráli humanitní a taková školní čerbalenost. To byl pročnýk odznaku. Mně to sklamalo jak nic. Já jsem Masaryka moc neměl rád. Když jsem to četl a ještě na vysoké škole nebejtráfila, tak já jsem nepoběvil Masaryka v té velikosti. Proč je mě teď tráhej? To bez ráda mně asi těžko se k tomu dostalo. Pro mě rád znamenal ten průlom, nikoli vyhrála několik Masaryk. Pak, co mě teda dost pokouzelo po ruská Evropa? To je psavým pod nich nějakým způsobem. Stejně tak jako dost velký sklamání pro mě byla sociální otázka. Rusko-Avropa, to jsem získal ještě od lejtu. Z těch skladů odevřených, co jsme měli zapečetěný. A česká otázka. Česká otázka, to bylo rozhodující. K tomu jsem byl přivedenej teda trochu rádle, že odevřel mě cestu. A když jsem pak důkladně četl českou otázku, tak jsem byl úplně nadšenej. A nejvíc nadšenej jsem podopadl, když jsem potom vykládal hranku o českou. On dvojíček vykládá, tak to je půněc, jenom když to čte. A na tom vynátele jsme nějak přijeli do české otázky. Na Hromádka mě odevřeli taky. Až to je opravdu Hromádka, ale nejlepší knížka. Která? O, sorry. Masaryk je ono jistě. Jednak je to vůbec nejlepší knížka o Masarykovi, že je Hromádka. Hromádka má všechno to. No a to je to jako... Já mě nějak včas zkraje, kdo si řekl, že Masaryka mám číst, ale že tam nemám hledat nějakou náboženskou zdrojovou. Vůbec to nevěděl mě autoreklatýně, když jsem tak prostě vzal a nikdy jsem tam to nehledal. A jenom všichni se mi tak stále divní, když lidi v té lobové, když úplně se jako od Masaryka nepovažují, když se křesťanům se vypravují, když lidi vyjímají, že je před náši kouzelnou Masarykově, která je kouzelnou Masarykově, která je před náši kouzelnou Masarykově, která je křesťanově. A vy na dalšího pytání se ptáte, kdo by to měl si myslet. Protože je to, že se Masarykově nechal ovlivnit nějakým vydělaným, kterým by křesťanský skončíval. Jestli čekčte až na kále, to byla taková věc, kterou náš synograf měl. My to máme... Mám to z nejprve, mám to vás synograf měl, ale máme to dobře psané přednášky. To byla taková opravdovou, hezelou, šikářskou, šiková přednáška, když se tak slouček protiskl, aby to byla opičeního spálení. A to je vlastně podle mě tak, s určitým hádem... No dobře, ale tady bylo to falíte. Tady bylo to falíte, ale v hlavě nějakého, které skložili s ní kolem, k tomu, že to bylo křesťanské, když to musela napsat. To já jsem tam určitě byl. Ať si říkám, když se tak maselým přesťan byl a doložil to, měl určitě kusinný výzov imititarný, který byl jako... Může se jako tam měl nějaké takové postavky z nosového dočátka. A to byla jiná stránka, jenom tak jako polemická. Jinak je teda pravda, že ty texty, že jsou teda dostávkový sluchý, to má jako platočka ty českým vzdělalostí, má jako pravdu, že tam není nic jako svýmu přírodu, že to nevytváří takový prostor, který byl v uchodní světa. Tam nejsou žádné bezné zkušenosti, nebo zábezné, nebo zábezné zkušenosti. A vlastně vyreagová osobnivná teda osobnivná to katolická masáž na svět. Že to je, že to má takhle svastí, které bych vám podělal.
Kaz a.flac
====================
Po mém souku spočívá v tom, že právě v té situaci toho zápasu, že tam se většinou formulují věci daleko precíznější, tak vyjarocenější, takže ta myšlenka je tam daleko plastičnější, než když se pojedná o tom systematické. Ale zase to hodnotím, tu důležitost z hlediska toho dopadu okamžitýho. Nýbrž, že pak někdo může přijít a teď to z rozhozených, z těch disjekt a membra, že se to nějak dát dohromady a udělat to, co by byl byl ten myslitel sám. Že by nějakej celkovej pohled se ukázal, když by se ty jednotlivý akty veřejného důsobení dali vedle sebe, kdyby se na to nevěřili. Každý ten akt je potenciálním nositelem, čeho si významno, když to analyzujeme, možná, že tam najdeme zlatý zrničko, který pak přeneseme. Ale vlastně je to pro filozofii rozhodnutí to, co neplatí, říkají. Žež, já bych to řekl tohleto. To nespoří pravda, jak to říkáš. Jenomže to jako ty špatočka pohody, když vykázala Masaryka, tak říká, že založil stát filozof. To neleze hodnotit jenom jako z hlediska toho politického výsledku, ale toho záměru, že to je Čin, ale teda u filozofu a filozofisti Čin. Já si myslím, že je to tak, že ten současník má takový zvláštní zážitek, že určitý třeba, když tak jako vezmu, třeba se dostanu k hromádkovi, že ten hromádka v určitých momentech, v určitým období, se napnul takovým pozorovatým směrem, směrodatně teda, nebo jak to řekneme. A přitom jako z toho období, ty věci, které zůstaly napsané, jsou velmi sladé, velmi chladné. Třeba to evangelitní účest je takový, že věci, které teda vyšly daleko směšně, ty staré věci, řekněme, z toho doby 40. let nebo když potom vydali tu disertaci, nebo habilitaci a tak dále, tak se to zdá daleko, nebo je to daleko silnější, než to, co potom publikoval, řekněme, po váce, nebo spublikoval v 60. letech. To je svou edukátu, na tu cenzuru. Ale tak, ten jeho zápas plus tato jeho učitelství, učitelská činnost v přednášky, bylo cosí pozoru hodního, což všem není snadný pro toho současníka nebo toho posluchače žáka. Není snadný zachytit a sformulovat. Já mám věc, že z toho důvodu se tedy rádi těm současníkům věřili vlastně rozportně. To znamená, že ani ten otec, který teda vysedal, považovat za žáka rádlová, tak je to tak bylo chápáno. Třeba Šalík teda chápal, že když měl příležitost do toho slovníku, který se napíše na těch 50 let, tam vtěrit něco z toho poselství rádlova, tak si ho to obnetím, že to teda vlastně čeká na zpracování tady jeho aktivity dřejné. Takže ono na jednu stranu to je pravda, co říká, že totiž jde o tu myšlenkovou aktivitu, kterou se teda vyinterpretovat může, jako do pozadí, ale samozřejmě nejde o ten výsledek, o ten úspěch, pohlás, nebo prostě o tu věc samou, ale o to, jaké k tomu měl důvody, jaké k tomu měl motívy, jak to zpracovával a z toho teda dozpracovat to, co bylo, že ono teda systematické. Všem ten jeho zřejmě styl byl takový, že on určitý věci teprve v tom zápase, v tom aktuálním napětí, jako by teprve tam se to rozsvítilo. Ano, to je ono. Je to nahodný. Radle sám to formuluje takhle, že to, co se tady v tomhle světě děje, to říká na konci dějení filozofie, to, co se tady v tom světě odehrává, že to jsou jen takové kulisy, že to je jen náhoda, v ní se má osvědčit náš postup. Něco takového, to trošku je jinak, já se to nemůžu citovat přesně, ale tam se má osvědčit, co si podstatní v tom konkrétním. Ale to konkrétní není půležité. Mně se vždycky kapků nelíbilo, když Patočka začal o tom Masarykovi, jak to je teda světové unikum, že to je filozofia, která může stát, což se Pato mu nepodařilo, Masarykovi ano, že tak. Tak mně se na tom vždycky nelíbilo to, že to říká on, který k tý rovině toho zakládání státu má strašně daleko. Neví, co to vlastně je. A že si nad tím medituje bez souvislosti s tím, co Masaryk je jako myslitel. Mně to neznělo jako filozofický pozitiv věcení Masaryka. Mně to znělo spíš jako takovej obdiv uči velké osobnosti. Takže kromě toho, když se to bejme přesně, tak teda je pravda, že ten stát, že to přece žádný jeden člověk nemůže udělat. To udělalo spousta lidí, že on vycítil a tak dál sebe, dál tomu jakýsi směr. To je snad důležité. To, že založil stát, velmi pravděpodobně by vejval vznik samostatný stát, i kdyby v čele byl někdo jiný, a ne Masaryk. A čili ocenit nemůžeme ten fakt sám, až ten fakt sám je takového druhu, že žádný filozof to prostě nemůže vytvořit. To je nesmysl. To je myšlenková aktivita a ta nemůže napravovat svět. Filozof může tu a tam v krizových okamžicích něco říct, co se zní, lidi to pochopí, chopí se toho a pak už to jede. No a tohle se stalo právě Masarykovi. No a jelo to blbě. Fakt je, že ta republika po mnohá stránkách je jiná, než měla být, ale zejména jiná, než jak si to představoval Masaryk, že by to mělo být. Masaryk udělal celou řadu koncesí vůči svém vlastním plánům. Takže tohle hodnotit je dost okrajová záležitost. Je možno to hodnotit proti takovému nějakému milovníku řečí, který sám sebe Socrates označuje, že ve Fajtru říká, že je aner philologos. Tak proti tomuhle, jako ten, kdo je schopen činu, to je moderní pojetí, který nepochybně je potřeba vrát, že to je Marx a máme vlastní tady lidí Masaryk. To je v pořádku. Ale vždycky je třeba potřeba ukazovat ten čin sám. Filozofovat o činu samotným je podezřelý, protože přece známe stění hrděn. Ta romantika u toho faschismus, vždycky o těch činech. To samoustad je o to, jak se podaří uprostřed toho činu. Tu myšlenka, že to v těle. Činem v tělí myšlenky. To je ta genialita. To je výborná věc. Je vždycky třeba vidět, že když se ta myšlenka v tělí včin, tak vždycky na ní ulpí ten pracht a svinstvo tý konkrétní situace. Takže my ten čin musíme interpretovat z hlediska toho filozofického konceptu, toho projektu. A ne filozofovat o tom činu, jak k němu došlo. Až tam je v něm spousta, naprostá převáha těch setrvačností, které tam hrajou roli a proti které bylo možné. Masaryk si představoval, že tady bude určitá věc. A teď viděl, že je to všechno jinak. Teď tady naprostou převahu měly strany, které měl vždycky daleko. Strany, které se vlastně hlásily s těm tradicím, které už tady byly za Rakouska a Masaryk to kritizoval. Teď v realistickém klubu, v realistické straně původně, sice tam bylo spousta jeho odjimovatelů, ale to byly lidi, který většinou nebyli lidi toho typu, jak by si Masaryk přál. A on měl vždycky tak trošku odstup a bylo evidentní, že to je jeden z důvodů, ne jenom ten, že když se stal prezidentem, tak aby tady neměl svou stranu. Jemu bylo naprosto evidentní, že s tou realistickou stranou by tady nemohl obstát. Čili on jim doporučil, aby se rozpustili a aby se rozešli do pojednotlivosti. Čili to byl ale jenom takový pozitivní způsob, jak to skončit. On s tím sám spokojný nebyl. Čili Masaryk vlastně žádnej úspěšný politik nebyl. On neměl žádný žáty, tak říkám. On neměl žádný následovníky politický na svým úrovni. On nikdy nevytvořil do mě. Vždycky jenom dal dohromady pár lidí, který ho podpořili v nějakým konkrétním zápase. A ty, co tam přetrvávali, tak většinou byli pod úrovník. A jakmile Masaryk přestal jíst, jakmile tak úplně zabřeli do prosté krávovin a lérbén třeba. Takže takový za všechny ostatní. Takže říkat, jaká je to, prostě náš filozofka je založil stát, mně to připadá, že to není správný. Že to je vlastně podcenění. Že v Masarykovi je mnoho ani víc. Že je třeba z něj a to rádu viděl, že vzal něm víc a šel v tom dál. A jestli prostě byl po vahově takový, že ještě byl víc nesvětelnější nebo neschopen takového veřejného působení, které by strachovalo a které výbřešenou spíš dráždilo, jak Vatočka říká. No, to je hodně dostatek, prosím. Ale kdo ví, jestli to nepatří v podstatě filozofii? To je otevřené. Kdyby je psáno, že filozof má zakládat státy už úspěšně a výst politickým partajem a tak dále. Není tohle naopak to, co filozofovi prosí? Není daleko správnější přístup filozofický? Filozof je na několika místech jednou, když v rádiu přímo kritizuje, když ten filozof se jako zaprodá do nějakých těch tuřenů. To je hodně vlastní. V několika místech je některé také. No, ale to i to dráždění by se teda našla taková, že když byl jako ten sokrát, když tam byl, že byl jako takový ten střeček, který... Ano. Že je tak to dráždění. No, ale to je jedna věc. Jestli si pamatujete, rádiu vlastně celou dějní filozofie koncikuje o kritiku do intelektualistů. A říká, že je potřeba to zaměřit prakticky a tak dále. A teď dokonce, když mluví o sokratový a Platónovi, že tak to znovu jako Platón nepraktický, jo, chce zakládat, reformovat, reformovat to a o něho pak se stane otížný, no, prodej ho do otrostu a tak dále. Tak se tomu chyta. A pak tam má v těch Platónových žácích moji isokratově řečnické škole, která byla právě... Tu isokrates založil na protest proti Platónovi, který v té akademii jenom tak ty ideá z povědčí vonil. A isokrates ukazoval, že ta retorika politicky uplatněná, že to je to, těch se má trenávat. Ráda ho tam povídá, no, co ten osud potom dá, neukazuje nám, že vlastně ta teoretická myšlenková práce je daleko světodějnější, než tohle to prakticky musí být. Jo, tohle říká... Ačkoliv předtím toho Sokrata a toho Platona kritizuje, tak naredo tam postaví tuhle tu otrost. Takže vždycky je to možný, psychologicky zase. Když je někdo takovej a nemá úspěch a tak dále, tak si dělá ideologii a tak dále. To je velmi snadné psychologicky. To je vždycky kapňa psychologii, jak je znáno. Všechno dokáže z dohora dolů i z dole nahoru. Ale jak se praví, tam je to úplnou koncí, takže to není klasické. Ale myslím, že to je příliš lacinné to takhle jenom vykládat. To mám kvapitá, dám patočku tak, že patočka stáru, že teda, nebo celé věku, že si začal uvědomovat tu českou takovou dobrou tradici, kde začal teda se znovu obírat Masarykem a Radem, který považoval za filozoficky nedoučený, podřadný a tak dále. Ale že si sám uvědomovat na ni, že je potřeba táhle angažovánstě a že svůj život šťastně zakončil určitým angažováním v té tradici toho českého filozofování, které je zároveň angažováním v národě. Takže ono to vypadá jednoznačně pozitivně, že jako učitel ve službě správně žádá tu úroveň a práci, znalost, jazyku a tak dále. Protože to skutečně ta bída toho českého filozofování je. A na skladku svého života, přesně těmto se stávkujeme láskou, když je teda o svéch předchůdcích, které vlastně předchůdce ani nepovažoval, ale byly předchůdci v tom, že věda jako se dá mě angažovat, jako se dá angažovat na naši život, na naši životovou šťastnost, která se nám dělá. Takový ta komárkový, tak je všeobecně takový, a ona sama sdílí teda tu takovou problematičnost toho, že by ta praxe nebo dokonce úspěch a více nepolitický úspěch nějakým způsobem verifikovala tu myšlenkovou práci, nebo že by to bylo potvrzením správnosti, ale s tím, že jako v té naší takové dobré, nejlepší tradici je určitý apel k tomu, aby ten myslitel, jenom k tomu, že se neopíral v myšlenkovou aktivitu, aby se pokusil úplně úspěšným způsobem dát komentář vřejmých věcí. Já jsem jako komárková která byla uměl vždycky velmi dělat, velmi kritické stanovisko, ale kdyby to někdo neměl dělat, tak tyhle motivy jako připříjímá na povědnosti. Za vřejmé věci jako důležitost okažování a balování prorockých okolíků. Ale málo kdy teda jako váše předevěda byla v porádném naším způsobem dělat, vždycky, vždycky, vždycky. Já jsem vždycky lítoval, že jsem tím hrádlem nikdy nezažil, že jsem se s tím setkal jenom jednou a to ve snu, ale možná, že to je jediné štěstí. On musel být strašně protivný děděk. A kdo se s tím setká, tak možná, že měl trošku po každém okolíku. Prostě to byla asi překážka, velmi často překážka, k tomu tak otevřeně přijímat tyto věci hrádky. Asi byl zpropadení z protivnice, ne? Já nevím, ale z těch testů Jaroslava Šimsy bych spíš se mi zdálo, že tam byl ohromný důraz nebo apel na takovou životní opravdu. A to Jaroslava Šimsy to skutečně působilo životně a takovým rozhodujícím způsobem. Proč to teda nepůsobilo na jiný? Proč tak, jak si ty vnější věci tolik odkuzovali, přitom je jistý, že teda Jaroslav Šimsa měl s rádem řadu střednotí. Ale přitom tam ten zásadně takový ten přístup, takové jakési vděčnosti za to, že ho na tuto cestu takového rozhodnutí životní opravdelnosti uvedl, tak ten tam zásadně překonává. Proč teda ten Jaroslav Šimsa je takovou výjimkou, to teda nevím. Pamatujem, že to trošku může souviset s tím, že pocházel z takových naprosto prostých poměrů, které jsou v tělenských kruhůch. Já to spíš vykládám podle sebe, ať to neznám. Už je to něco jiného, protože jsem se tady taky neslyšel, takže to se převádí trochu, ale třeba když byl můj vztah k Patočkovi, tak ten byl takový vždycky nalomenej. Já jsem měl Patočku dostrát, a zároveň je mě něco si dráždilo. A vlastně k mému osudu patřilo to ze znační míry, že jsem furt mu byl nějak blízko a že je z jeho strany, že on vždycky čas od času měl dojem, že by ve mně měl takovýho velice dobrýho žáka, a to vždycky držilo jenom krátkou dobu a pak zase nade mnou zlomilo hůl. To bylo mnohokrát ze sebou, já nevím, počítat, ale nejmím pětkrát. A víckrát, že? A já jsem přesvědčený, že na mém místě takovej chlapík s takovej intelektuálský hrům, že by si už našel takový nějaký kritický stanou, kdy skoučil Patoček, který byl definitivně prostě co s tím. A já, protože jsem si byl vědom, že nebej Patočky, že bych nikdy pořádně nevěděl, co to je ta taková filozofie na úrovni, tak já jsem vždycky měl tendenci znova a znova s ním přicházet do pohledu. Přestože naši spolupráci nikdy byly opravdu krajiny. To byly vejbuchy, takže. Já mám dojem, že něco podobného mohlo být. V tomhle případě taky, že ty vejbuchy tam byly jistě ještě větší. Zvláště když mu vlastně jeden člověk byl potřízený, nikdo neznačil, že to bylo spoustu tak nějak jako... Ne, potřízený ne, ale tak nějak jako... On vlastně byl vždycky firmce, že jo, když mu tím přijde celou právě. Potřízený v Masarykově Slavníku mu byl potřízený. Jo, ale je tam ne v tom. No, nějaký ty konference takhle, já mám dojem, že rád bylo například organizační spolupracování s druhými rozdíletelmi. Ale že tam v tom je, člověk, který přijde z nízká, tak dovede daleko spíš překonat... Má sice na jednu stranu tendenci všelkých resentimentů a má takový svý slabý místa a reaguje někdy nadměrně na různý věci a tak dále. Na druhý straně, jako je zvyklý, že se s ním nejedná moc v rukavičkách a tak prostě takovýhle věci spíš spolkne. Kdežto na lidi z takového prostředí tomu musel být hrozný. Rádl si musel natřískat takových nepřátel. Ačkoliv vlastně Srčince možná měl daleko víc důvodů, proč si s nepřátelí chrátem, tak to neměl právě proto, protože říkali nějak tím ovzduším toho gentlemanství nebo spíš takového vnějškového řelchtivství, jak by se to dalo říct. Že s sebou mluví slušně a tak dále. Prostě rádl si dovět tnout někdy dost takového živýho a otrávit lidskoho a tak dále. Tak já si to takhle představu. Že asi rádl nemohl mít kolem sebe nikoho s takto kladným poměrem, pokud to nebyl nějakej parvený. Který přišel z prostředí, který se s níkym nemazlí. Tak říkající ho. Já myslím, že tohle je dost důležitá věc. Ta okolnost, že člověk třece jenom, přes všejaký úžitky, tak k tomu patří, že ten rádl asi nebyl zapšklý, když je někomu vina dal, tak za 14 dní s ním hodil, nebo třeba druhej den už s ním hodil úplně normálně. Asi. Až si nebudu představit, kdyby rádl trval na nějakých takových vrdostech a koulutostech nebo co, tak že by to k tomu mohlo dojít. Prostě dali se tyhle katastrofy osobním překonat. Dalo se jim dát. A to předpokládá na obou stranách takovou schopnost něco překousnout, nezveličovat a být ochotný znova otevřít se a tak dále. Mě měj líto, že jsem tady před let psychologii, kterou jsem předtím vždy zdělal, ale... Ještě bych chtěla takovou otázku. Co si myslíš, Láďo, o tom založení akademické jinky a o té účasti rádlově na to? Co vlastně rádl tím sledoval? Těžko, těžko říct, no. Já zase naprosto sobě jednak zaspotlám nic pořádně, obvětivně, historicky. Či to vlastně byla iniciativa, vlastně jak to celá... No, tam obranným dnutím něco, víš? No, tak to tenkrát mám ten, jak se jmenuje, Pešek, říká. Peška. Nám něco říká, kterou byla Matouška tenkrát, když byla v tom dřevno, je takový, no, to je těžko, pořádně nevím o tom nic. Ale je mi jasný, že každej takovej, kde člověk potřebuje kolem sebe být, a to neplatí jenom o filozofii, to platí prostě o každém opravdově pádání, tam, kde jde o to nové myšlenky, na jí nechat se výjist myšlenkou a objevovat nové věci a tak dále. Prostě předpokladem, aby tohle fungovalo, je, že člověk má kolem sebe mladé lidi a má to k tomu povídat a ty lidi trošičku reagujou. Prostě je možný rozhodnout. Čili já bych řekl, že ten hlavní důvod, že byl, že prostě potřebuje kolem sebe tohleto mět, o to nikde neměl, měl to na fakultě. No počkej, měl to ve filozofické jednotě, měl to v rálistickém klubu. Pak tam přijde s mladýma lidma na fakultastiku. Tam to se hádají starý páni mezi sebou a když tam přijde pár mládeže, tak jednak za chvíli odpadne, pačím to, někdo odvedne ty hádky a za druhý tam ten kontakt není možný. Na ty vysoké školy už je to lepší, jenomže právě povinnou ta rádlově tím letím tohle mu nemohla poskytnout. Ty študenti, co tam za ním chodili, s větší částí to považovali za potravování, když chtějí dělat něco svojeho volu, takže musí k tomu dělat ještě nějakou filozofickou dřívku. No a tak to bych považoval za hlavní. Každej vědec, každej myslitel, každej, kdo to hledá, je takovej kontakt, protože to je inspirující. Tak to je jedna věc. Druhá věc je, že Hradl asi nebyl zakořeněný evangelík, že měl jiný můvod, že to znamená, že jemu nemohlo stačit absolutně nemohlo stačit jenom nějaký takový, když jednou vzal navědomí, že křesťanství je důležitá záležitost, tak mu nemohlo stačit jenom chodit do kostela nebo něco takového. A pak když viděl, že ta situace v té cirku je dost napovážená, no tak byl velmi nakloněn povníknout něco pro nějaké takové zakotvení těch mladých lidí a tak. Takže z tohohle důvodu, po mnohem soudu se asi taky spojil s Arumátkou Pašta jeho dílo, jiný nebyl, kdo by to tak mohl dělat, ale třeba tam nějakýho odborníka, který byl křesťanský. No a tak asi nemyslím, že by nějak zvláštce nad, jak to říčí teda Šelda, že se nad nějakou tu americkou myšlenkou, kterou tě to tady sem zatahoval, já myslím, že to tak nebylo. No Lukl ti má zajímavou vzpomínku v křesťanský revý. Vlastně ne Lukl, Radl. Radl při příležitosti 60. Luklových napsal do křesťanský revý takovou vzpomínku, že právě Lukl ho přišel teda požádat o to, aby, ne, ještě jiné to bylo, nějaký Josef Novotnik psal vzpomínku do křesťanský revý, že když tady byla americká inka a pracovala tady těsně po válce teda s masarykovou podporou, takže se tady pořád nemohla zakotvit ta inka. A že potom, jak si přišel tam s nějakým sekretářem, že prostě řekl, že je potřeba najít tady člověka, který se toho ujme. A že jinak to nemá žádnou naději, inka tady. A že tehda mu napadlo toho nějakého sekretáře, nebo co, přivízk Radlovi. Toho Jozu Novotního. A že Radl se toho ujal. A Radl potom má vzpomínku při přivědětosti 60. Luklových, kdy zase vykládá, zase trošku jako v jiným kontextu, a říká, že vlastně neví, proč v tom prvním výboru inky nebyl Lukl. Ačkoliv se vši ty práce učastnil od těch začátků, že tam Lukl nebyl v tom výboru. A že potom on se dostal do velice těžké situaci, právě když odižděl na tu cestu kolem světa, že neměl komu to předat, celotu práci. A že si tehda vzpomněl na Lukla, že to dal Luklovi. A od té doby, že prostě je výborný, že má toho Lukla na drátě, a že vždycky, když někam nemůže, nějakým zastupováním nebo jednáním, že Lukl vždycky jde a že vždycky všechno vyřídí výborně. To je zajímavé. O všem to teda bylo jako o jince. To bylo ještě dávno před závodem akademické jinky. Tady tohleto, já jsem to nikdy neslyšela nikdy, mám pocit, že to vůbec teda není nějak zpracované. Tady ty začátky, ty jinky velké. Ale asi by se dost našlo v těch časopisech, poněkud oni v té novém, v tom Mládeží světa nebo v těch jinkářských časopisech uveřejňovali při desetiletí výročí jinky takové vzpomínky. Kdyby se to důkladně probralo, tak by se to asi mohlo dát jako rekonstruovat, co a jak. Rádl teda pracoval už v té jince, ale co teda s tou akademickou jinkou a s tím obrodným vnukím. Ale tak řekl si k tomu něco. No to je jasný, že rádl měl takovou tendenci do nebejt sám. Furt někde něco rejdit a ta hra to měl být. Proto on se vlastně zúčastnil do toho všeho. A když se rozpadl ten heuristický klub, tak on hned rozpadl se taky díky tomu, že každý šel někam jinom, ale každý chtěl něco dělat. Ovšem, když tak to čte, tak má takové poci, že na tom rozpadu měl rádl dost hlubý podíl. To je dost pravděpodobné. To je dost, co řekl? Tak byl tvrdší. Jo, ale svým způsobem je možno se podívit. Já myslím, že to bylo to nejlepší, co mohl udělat. To byl podlatního, teda jestli to byl hlavně jeho zasluha, tak teda jsem připravený velbit. Ale fakt je, že to vyvolal život, teda tu práci v tom realistickém klubu. To je pravda, jenomže to šlo strašně všejde. S tímhle to nejlepší asi měl zkoukat. Protože začali mět někam jináma a prostě rádovi to bylo protimyslit. Rádovi šlo vždycky o určitej koncept. Když se udělá nějaká akce, tak to muselo byt projev. Z jakého důvodu se to dělá, k jakému konci, co tam chceme prosadit. Tenhle organizační moment byl vždycky vysoce ideovej. Pro tohle neměl smysl. Tomu šlo o to, tak nějak dát do pohybu něco a zasadit to do něčeho dalšího. Tak jo, úplně jinak. V podstatě ten konci počínal takový politický burcovatel. Který mu jenom jde do toho, která dá do horomady nějaké hnutí. Rádovi vždycky šlo o to, aby ta tendence třeba jako určitý problémy vyšpicovat a řešit, diskutovat. Tohle pro mnoha na jedné úplnosti to nemělo vůbec. Vůbec. Už je to úplnosti tenhle, když jsou poskládány takové naprosto jedno vedle druhého a tak. Takový čakovský způsob. To z tohohle úvodu já mám dojem, že to nemohlo jít u předpřátek. Navíc v těch politických cennicích. Rádovi to bylo jistě proti mysli, že ta taková tak radikální činnost. Tak postupovala taková tendence, aby se každý přiklonil k nějaký straně. Nejméně ty strany. A co ještě vyšlo o vatikové působnosti rádověk v sociálním demokracii? Nevím moc. Jenom, že tam byl dost takový cizitě lesor, že tam nikdy velkou váhu neměl. Sem měl ten vojevat. A že to spíš byl takový pokus unárnový z jeho strany. On sám považoval za neúspěšné. A ještě bychom se měli vrátit k tomu křesťanství. Tam je to i tak životopisně úplně nejasný. On byl původně katolík. On se potom účastnil nějak aktivně toho hnutí pryč od Říma? To nevím konkrétně. Pryč od Říma to nevím. Ale prostě z círka vystoupil. Nějakej čas byl bez církevníčí zkušností. Takový tam skoro taková sebovná myšlenkářská byla. Jak se dostal k tomu protestantismu to mě není docela jasný. Jestli to je jenom pod vlíbem Masarykovy, že začal obírat některé batýmy. To ne, to dřív. To muselo být dřív, jo? Podívej se Komenskýho na celé zaválky. A v tom Komenském už je? To je tak protestantská knížka. Tak? To muselo být v devadesátech letech, kdy v nějakom pronikavě se přeorientoval. Ale jak? To mě není docela jasný. Mně se zdá, že čistě pod Masarykovým, že to není dost dobře možné. Když se číte Masaryk, náboženský by to psa nebudla kolovot kamen. Mně se zdá to, co píše Masaryk. Vřelý věci má o postavách starých. Ale třeba to v boji o náboženství, no to je teda... A modernuček a náboženství, no to je... Třeba lidi vzpomíná na to, že třeba když si vzpomínám na paní Vaclýkov, která říkala, že když byla v 18-ských letech, že si třeba dělali kmanifik, a že díky tomu, že si zachovala pozitivní vzáche na křesťanských hodnotách a svobodnými myšlení a nikdy nelákala komunizmus, tak já si myslím, že tuto funkci to uřady lidí hraje, se hraje, když jsou v takové krizi toho vzpívání, že je toho Masaryka s takovou ústou prostě přečto a uvědomím si, že on má právě hodnoty v křesťanských a když je má takovým slučným způsobem, tak ne, že by to snad jako urcovalo, ale že to zachovalo. Ale tisíce pamětníci vzpomínají na jeho profesorským působení, že jemu se podařilo v těch diskusích a tak dále, že nebyla hamba, jakou se házit ke křesťanským, že prostě bylo patrné, ale na těch 90. let tak od 11. století pokrokovýho pokročení, který z náboženských zkoncovalo, že hovořit o etice a o posledních jako věce, že v tom okruhu Masarykově bylo možné, že tomu to dal takový novej, takový náš způsob. A když se to může posluzovat, tak i vždycky se vytiská to, kdo to... Prostě když někdo k tomu přijde a nemá velký koreny, nebo nemá nějaké velké školení jak výchovu křesťanskou, tak to může působit dost živě. Já se pamatuju, že za války my jsme měli jedinou věc doma, to byla světová revoluce, tak to jsem čet čistě z hlediska takového politického a ty náboženské věci tam se potřebují, alebo nějak nepřipadají příliš sociologický. Kámo, tehdy příliš novej jako... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Díky to je jednak nahozen. Je to taková brožůrka. Já nevím, co se s tím zajímá. A zejména všetci se tam furt mluvilo. Masaryka vyhráli humanitní a taková školní čerbalenost. To byl pročnýk odznaku. Mně to sklamalo jak nic. Já jsem Masaryka moc neměl rád. Když jsem to četl a ještě na vysoké škole nebejtráfila, tak já jsem nepoběvil Masaryka v té velikosti. Proč je mě teď tráhej? To bez ráda mně asi těžko se k tomu dostalo. Pro mě rád znamenal ten průlom, nikoli vyhrála několik Masaryk. Pak, co mě teda dost pokouzelo po ruská Evropa? To je psavým pod nich nějakým způsobem. Stejně tak jako dost velký sklamání pro mě byla sociální otázka. Rusko-Avropa, to jsem získal ještě od lejtu. Z těch skladů odevřených, co jsme měli zapečetěný. A česká otázka. Česká otázka, to bylo rozhodující. K tomu jsem byl přivedenej teda trochu rádle, že odevřel mě cestu. A když jsem pak důkladně četl českou otázku, tak jsem byl úplně nadšenej. A nejvíc nadšenej jsem podopadl, když jsem potom vykládal hranku o českou. On dvojíček vykládá, tak to je půněc, jenom když to čte. A na tom vynátele jsme nějak přijeli do české otázky. Na Hromádka mě odevřeli taky. Až to je opravdu Hromádka, ale nejlepší knížka. Která? O, sorry. Masaryk je ono jistě. Jednak je to vůbec nejlepší knížka o Masarykovi, že je Hromádka. Hromádka má všechno to. No a to je to jako... Já mě nějak včas zkraje, kdo si řekl, že Masaryka mám číst, ale že tam nemám hledat nějakou náboženskou zdrojovou. Vůbec to nevěděl mě autoreklatýně, když jsem tak prostě vzal a nikdy jsem tam to nehledal. A jenom všichni se mi tak stále divní, když lidi v té lobové, když úplně se jako od Masaryka nepovažují, když se křesťanům se vypravují, když lidi vyjímají, že je před náši kouzelnou Masarykově, která je kouzelnou Masarykově, která je před náši kouzelnou Masarykově, která je křesťanově. A vy na dalšího pytání se ptáte, kdo by to měl si myslet. Protože je to, že se Masarykově nechal ovlivnit nějakým vydělaným, kterým by křesťanský skončíval. Jestli čekčte až na kále, to byla taková věc, kterou náš synograf měl. My to máme... Mám to z nejprve, mám to vás synograf měl, ale máme to dobře psané přednášky. To byla taková opravdovou, hezelou, šikářskou, šiková přednáška, když se tak slouček protiskl, aby to byla opičeního spálení. A to je vlastně podle mě tak, s určitým hádem... No dobře, ale tady bylo to falíte. Tady bylo to falíte, ale v hlavě nějakého, které skložili s ní kolem, k tomu, že to bylo křesťanské, když to musela napsat. To já jsem tam určitě byl. Ať si říkám, když se tak maselým přesťan byl a doložil to, měl určitě kusinný výzov imititarný, který byl jako... Může se jako tam měl nějaké takové postavky z nosového dočátka. A to byla jiná stránka, jenom tak jako polemická. Jinak je teda pravda, že ty texty, že jsou teda dostávkový sluchý, to má jako platočka ty českým vzdělalostí, má jako pravdu, že tam není nic jako svýmu přírodu, že to nevytváří takový prostor, který byl v uchodní světa. Tam nejsou žádné bezné zkušenosti, nebo zábezné, nebo zábezné zkušenosti. A vlastně vyreagová osobnivná teda osobnivná to katolická masáž na svět. Že to je, že to má takhle svastí, které bych vám podělal.
====================
Kaz b.flac
====================
Jako prezident neměl už co kecat, a že to za blok Krejčík, to jsem mu tady výslovně řekl, co já aspoň vím, že prostě Krejčík tam chtěl dostat pozitivistu a ráda i když si do znační míry vážil, jako odborníka a tak dále, tak s ním zásadně nesouhlasil jeho... Tak pojďte se, to je zajímavé, ale maminka mi řekla jiný výklad, ještě teda takovej, který se mi zdál velice pravděpodobnej. Maminka prohlásila, že přeci rádil žádným profesorem Karlovy univerzity jmenován Pil, že měl veliký podíl na tom rozdělení filozofické a přirodovědecké fakulty a že bylo přirozené, že potom byl jmenován žádným profesorem na přirodovědecké fakultě, teda žádným profesorem filozofie, protože ve světě, že byl uznáván tedy jako filozof přírodních věd a že to teda nebylo nic méně, než kdyby byl na té a naopak jak si k tomu, té jeho závažnosti nebo k tomu jeho postavení nebo k tomu, co teda v tom oboru on vytvořil, že to bylo daleko víc na místě, aby on byl profesorem na té přirodovědecké fakultě. To myslím neobstojí, protože být profesorem filozofie na přírodních vědách znamená být na okraji fakultního dění, kdežto být profesorem filozofie na filozofické fakultě to znamená vychovávat všechny humanistické studenty, které tam jsou. Rádoň byl přece orientovaný od přírody k historii vůbec humanistického oboru, že by sám spontánně zůstal na přírodnické fakultě a spal tam do fyziků, chemiků, biologů, že by tam spal nějaké věci, které všechny studenty, pokud nejsou trošku orientovanější, považují za naprostej žvást, blbost, nemá to s přírodníma vědema co dělat. Ale Ladislave, nevkládáš přeci jenom, neděláš tam už trošku, že ta situace, která v těch 20. letech byla trochu jiná než potom třeba už v 30. a po válce? Není tam, nebylo to skutečně teda, já nevím, není ti to připadalo velmi přesvědčivý, proč mi to ta maminka vykládala. Za prvé, jestli opravdu ze strany těch posluchačů přírodních věd, jestli tam nebyl daleko teda vážnější přístup k filozofii tehdy než později, za prvé a za druhé, jestli že opravdu ten Rádl tam měl zásluhu o vytvoření té přírodovědecké fakulty. Mě totiž napadla jiná myšlenka, že s tou filozofickou fakultou. Tatinek totiž v těch dopisech v jednom z 28. roku vykládá velmi vážně, že tedy by konečně měl začít dělat ten doktorát, ale vykládá tam současně tak jako mamince v dopise soukromým, že má čím dátím větší odpor k té školské filozofii. Jestli to nebylo taky tak, že se vlastně Rádlovi na tu filozofickou fakultu mezi ty ostatní profesory, mezi toho Kalápa, nebo jak se jmenoval, mezi tam tý, jestli ono se mu mezi ně chtělo. Jestli neměl na té přírodovědecké fakulti vlastně větší, takové dominantnější postavení. Ovšem tohle to říkám, je to teda na úrovni takových dohadů, protože to je čistě takový pocit. Já si myslím, že ta otázka se týká zajímavá, ze výzka teda toho vztahu té filozofie, kde jsou fakulty a předníky. Mě bylo zajímavé, že s řejměm se o tom tady dost diskutovalo, a člověk nám mnohokrát ukázal o různých diskusích, které teda byly jednak s kozákem, ale také se studenti, kteří chodívali, nebo hostovali, ale to mohli i napsat. I maminka si psala, že je něco na té fakultě. Prostě to bylo normální. A vím, že říkávala nám, už je to docela malé, jak věrávnému řadatěm studentů filozofie pohradila toho, že on působil dojmem jako nefilozofický, tím, že srovnání třeba s Hopper nebo měloval několik těch lidí, mnoho zase neřekl, kteří přednášeli velmi duchopně, velmi účenně, používali spousty cizích slov, a proti tomu rád nepůsobil dojmem jako antifilozofický, když třeba mluvíte referenty v seminářích, když tam měli spoustu citátů a nebo když tam mluví o nějaký nezvyklé cizí slovo, tak studenty by vyložili a učili, aby nepoužívali ty cizí slova. Podobně ten vědář vykládal, jak je učí redukovat další texty na kratší tím, že je spoustu tam. A to znamená, že to je zajímavé. Protože ta klinicová souvislost je jiná, že totiž tam Vysocovi vykládal o vztahu rádově k Masarykovi, to znamená k jeho filozofii, tak se to svezeno na takovou bych řekl společenskou, politickou věc, jak to, že Masarykov je republice, nebyl Masarykův následovník a žák, jmenovan řádným profesorem, co tu Masaryka udělal, když to neudělal, měl k tomu nějaké důvody, které tam na jednom místě říká, že udělal všechno proto, aby si to střížil. Že rád bude takové, jak Vám fakt velíme, je kterého prostě ani ten Masaryk nemohl reprezentovat. Jako svýho pokračovat. Tak já nevím, jestli to není trošku slepá ulička vyskuse. To ne, to já nechci, já jenom jsem chtěla sečet. Slepá ulička to není. My jenom nás z toho dělá záležitost věcnou. To je, proč zůstává tady ten vztah Masaryk, rád jenom jednou z možností výkladu. To je o tom, proč zůstal na ty přirodecké fakulty. No tak, po mém soudu, metodicky by to vypadalo asi tak, že by bylo potřeba nejdřív se opřít o nějaké dokumenty. Ty nemáme, že, to nedá se vyřešit. Nějaké svědectví lidí, který u toho byli, já pamatuju si je tak. Pak druhá věc je, podívat se na to, jak Ránu byl myšlenkově orientován. Jestli je v duchu jeho myšlení, zůstat na ty přirodecké fakulty, a nebo spíš byt on filomatický. No a to Milena vykládá tím způsobem, že spíš, jestli jsem tomu dobře rozuměl, tak Milena ani neuvažuje o tom, jak filozoficky změřoval. Spíš, že jeho pozice byla asi významnější na ty přirodecké fakultě, než by byla na ty filozofické. Asi tak, ne? Jako další aspekt ty věci. Já sám jsem nakloněn, pokud možno to vyčíst, z textů Ránových samotných. A zdá se mi významný, že když se statím profesorem, řádným profesorem na filozofie přírodních věd, tak napsal učebnici, která je jednou z nejslabších jeho knih vůbec. To je z tu moderní vědu. Poměr soudů, ten de facto samotný osobě a to, že vlastně to byla jediná věc a že pak se odvrátil od tohohle a veškerého další větší texty, nebo významnější spíš než větší texty, byly jaksi bez souvisnosti s tematikou, filozofickou tematikou přírody a přírodních věd. Dále, že dokonce knížky, které předcházely, byly taky orientované bez souvisnosti. Už romantická věda, i když tam má ty natury filozofii, tak prostě je orientovaná zcela filozoficky a ne na té přírodní vědi. Metoda, jak postupuje v dějinách vývojovéch teorií, je filozofická. To není historie nějaké vědy, jak se běžně píšou, proto taky, ale se tak dlouho utržovalo povědomí o tom a doporučuje se ještě do dneska, nebo to ještě do nedána se doporučovat, v literatuře citovala se. Pechoč napsal v té české mysli, když jsem byl v 35. roce, napsal ten cvičánek, taky znáný v přírodě, tituluje tam Sokrata, která přesně citoje, jak interpretuje rádru v dějinách filozofie Sokrata. To zzády z přírodě, to je z dějin filozofie. Muž, který znamenal epochální postavu v dějinách začínající filozofie, se postavil zzády v přírodě, říká rádru, že já tu z toho celkem nepočinám. Poměr soudu i útěka z filozofie, která je doznační mělí, jak si ho učtováte, rádlovi s dosávatní celou jeho myšlenkovou prací, pokus o odkaz filozofický. Tam ta příroda zase je do toho pojata, je příznačný, že tam dostává právě v duchu toho, jakého si obnoveného aristotelismu dostává svou svý místo, ale jako nejnižší rovina, že přírodní řád a nad tím je určitě morální řád. To všechno bych považoval za jednoznačně ukazující k tomu, že rádl by na tu filozofickou fakultu býval věcně patřil a subjektivně, řekl jsem, usměřovaný. Jsem nakloněn vidět důvody, proč tam nešel ve vnějších překážkách. Nikoli v jeho mysli. Mně to nedává. A ty vnější překážky bys viděl v tom krečí? Já jsem to neštudoval. Prostě nevím ani, odkaď to vím, ale považuji. Někde jsem o tom nějakou zpatočkou taky o tom mluvil. Já se na to už jasno nevybavuju přesně, ale vždycky bylo přítomno, že jsem o tom mluvil zpatočkou. A že jsem mu říkal, že nechápu, že krečí dal přednost králově před vrádlému. Když král byl, sice charakterově a osobně a tak dále, jistě dalekosnesitelnější než rádl, charakterově to byla docela pevná postava celkem. Lináč teda ten neměl pár dvou té filozofie. To byl filozof nic. A Patočka mě říkal, že to není pravda, že nic. Já takhle vždycky vím, že jsem říkal, že ten Rígr to je škandál. Prostě to je takový šofastál, co ten se dostal. A Patočka mě přesvědčoval, že to není tak zlý, že Rígr je vyrost jako kantovec a že toho svýho kanta do teďka nejenom vše dobře zná a že ho má rád, přestože dělá marxistu a tak dále. Takhle jako hájí. Či hájí i toho Krejčího, eventuálně některý motývy Krejčího, že ten král přece jenom tak a hájí krále taky. No ale fakt je, že neřek, že to nebylo záležitost Krejčího a tak dále. Už nepadlo, jestli padlo z ní strany nebo z jeho strany něco, z čeho by se dalo vysluzovat jasně, že Krejčí vyslovině blokoval. A nebo někať to vy. A když jsme o tom mluvili s Patočkou, tak bych se divil, kdyby něco sebevenčního nějak neznačil, že bych se na to nezačal ptát. Když asi vstoupil po cenzu, že Krejčí byl proti tomu. Ostatně, když se zase mám tendenci spíš na to, co kdo o někom říká, tyhle ty zprávy jsou vždycky nejistý. Já vím, jak to vzniká, že to všechno. To jsou v podstatě anekdota, které můžou dokreslit něco, které může se v nich stavět. Když se podíváme, jak psal Krejčí hrádlovi, tak myslím, že to je mimo veškerou pochybnost, že on ho nesnášel. A přitom teda měl vůči ním velký respekt. V jeho formulacích se objevují věci, že jak člověk, tak i který je díta vzianý, jak může takovou věc říct. Ten úplně logický vomyl, když on mluví o pravdě, to je ta chiméra, jaká pravda, jenom pravdivej výrok. Všude, kam hrá generál říká o něco o pravdě, dosadte si za to pravdivá výpověď, nebo pravdivej výrok a hned vidíte, jak to všechno, jako domeček, z které to všechno spadne. On byl rádlem zhrzený, on doufal, že rádl si bude taková, že to je velká hvězda. A zklamal ho strašně, poněvadž on se postavil proti pozitivismu. Mně to všechno sedí docela v tomto smyslu, že to bloknul ten Krejčí, protože tady byl velkej už za vlády Krejčího, že jeho v české mysli, ve filozofické jednotě a tak dále. Krejčí byl velice nemostřený proti Masarykovi, právě pro jeho kritiku pozitivismu. Rádl pro něj byl ještě nebezpečnější, než Masaryk v týhle věci. Tak on si tam přece nemoh, teď současně to byla prestižní otázka, kolega jeho se stal prezidentem, to by to hrálo, aby Krejčí ustoupil, jenom protože Masaryk je prezidentem. Tyhle věci tam hrály také roli. A zejména tady vznikla nová celá vlna novéch filozofů, který odmítali a priori pozitivismu a shlásili se k idealizmu. To byla za První republika velká idealistická vlna. No a možná, že by bylo možné, kdyby rádl se prohlásil za idealistu, takže tahle vlna by byla prosadila proti Krejčí. To ale ráno byl naprosto nosorožec, je osamocená postava, nikde nehledal přízeň těch mladých. No tak prostě Krejčí si to poměrně lehko ujídal a byl přesvědčený, že ty idealisti, že to je taková blbá popřevratová vlna, která upadne a že potřeba tu pořádnou vědeckou práci ve filozofii tady držete. To byl rozvrh, který musíme předpokládat u člověka, který byl i politicky aktivní, že dostal se na bok trošku a teď chtěl utržet něco páčeného, byl jasný, že je poslední pořádný pozitivista tady v české zemí, že tak teď nějakýho následovníka, a když neměl dobrýho, tak radši nějakýho pozitivistu naprosto průměrnýho, než tak pustit stavidla a všechno to, co bylo předtím získat. Asi tohle bych předpokládal, že je ten myšlenkový pozadí toho, že se rádi nedostává tu fotografickou fakultu. Takhle já to vidím. Mám to nedoložené, bylo by potřeba hledat pro to nějaké doklady, já to mám jenom z toho, jak se ček ty věci, ty polemiky s českým myslí a tak dále, že tak jenom z toho. To je můj obraz, já těžko můžu vyvracet, když jsi přednesla to pojetí paní Šiksový, já to těžko můžu vyvracet, protože já nemám žádný doklady a proti tomu nevím, co bych konkrétně mohl uvíct, kdyby bylo potřeba se do toho pustit. Ty Láďo, a k tomu ještě, abych teda neodbíhala k dalšího otáze, k tomu, co tam ten Pins říká ze strany, že on tím dokládal nějak, že ten Masaryk jako by teda Rádla necenil, on tam má ještě jednu takovou drobnost k dokladu, kde tam uvádí, že v té české mysli, když se dělajete to číslo Rádlovo k šedesátinám, takže Masaryk tam nejenom, že nedá žádný příspěvek, ale že ani pozdrav jakýsi nesloží Rádlovi, nebo tak, že vlastně Masaryk nikdy jako Rádla po válce tak nějak necenil, nebo neocenil, nebo něco takového. Co si k tomu myslíš? No, já nevím o žádným místě, kde by Masaryk něco pozitivního o Rádlovi řekl nebo napsal, dokonce to byl předváleční. Jestli, že to nedělal před válkou, tak jako prezident to jistě nemohl začít dělat. Že nenapsal, jednak uvažujeme jeho věk, a za druhý, Masaryk přece strašně opatrně zacházel s tou prezidentskou funkcí, aby ji nestukalo do takových věcí. Když takřka prostě přežít nemohl toho pekaře, tak pod šifrou napsal polemiku s pekařem. A to jistě jenom proto, že nechtěl do toho, jak by tam řekl to své jméno, tak v tu ránu by celá ta autovita prezidentská v tom byla přítomná. On chtěl jenom ty věcní argumenty. On tam nepřispěl, to bych chápal. Skoro by to bylo až nefé, kdyby to udělal. No a pravda je ovšem, mě to nikdy nenapadlo, že by nějaké takovéhle napětí tam bylo, ale pravda je, že rádl se chovat tak trošku jako enfant terrible a že lidi jsou takový, že když mají kolem sebe spoustu takových tatičkověcích pochlebníků, takže to nemají tendenci vydávat přednost hlavně hlasů kritických. A rádl napsal mnoho vželejch řádek o Masarykovi, ale taky mnoho neubyčejných kritických. Toho je více, například co napsal o Masarykovi ve válce v Čechu s Němcmi. Tam v dějinách Frouzov je prakticky to jedno s podívem, jak tam to vědí na prázdnou. To je asi největší, ale já myslím, že to máte v paměti, to je taky jedno z těch knížek, které nemůžu i táhnout platímat. Ta válka Čechu s Němcmi, tam je tak ostrá, příkrá kritika Masarykova pojetí národa, národnosti, programu jeho formulací je už jako prezidentskej, celé koncepce republiky, toho čechoslovakismu a tak dále. To muselo jít Masarykovi úplně na nervy, protože to je daleko později. Pitt z toho hned vyvozoval, že ráda tyhle kritické věci napsal, protože je předužený, že se nespadí v profesoriálních filozofických fakultěch a mu to vykládá tak trapně psychologicky, že myslím, že to je úroveň úbec. Já to nečetnu, co tady říkal. Já jsem myslel, že mě chce vyprovokovat. To mě napadlo, že to tam takhle napíše, tyhle blbosti, co tady říkal. Ale já jsem mu je i hned vyvracel, říkal jsem, že to mu považuji, ne, to nepovažuji za mě. Ještě mě napadá jedna věc, že mohla sehrát v určitou roli v tom, a to jenom hledám argumenty pro protivníka eventuelního, mohla paní Rádlová sehrát v určitou roli, ta byla od začátku až do konce byla proti tomu, aby se Rádlo orientoval na tu filozofii. A ještě, když jsme tam tenkrát za ní byli, já nevím, jestli jste byli taky u toho zrovna, nebo my jsme tam byli několikrát, s tebou dvakrát, myslím. Já tam jednou byl s Karolem Nandraským, který to vyhořeně zapracoval do těch svých práce. To bylo pro něj teda velmi vyhořené tím, že ona jako by vůbec nevzala na vědomí, teda tohoto bylo s tím Karolem Nandraským. A odjíčila vůbec jako by nebyl filozof, jako by byl předovědec, který nám jaksi ke svýmu neštěstí se objíral politickýma otázkama, chodil do nějakých úbohech sociálně-politické schůzy, chodil před náším dělního, který to nerozuměl. Když jsme tam byli, my to dokonce formulovali tak, že to byl jeho největší životní omyl, že ty biologie nechal. A však u něj to ještě bylo takové, že nám to připlyžilo tím, že je dcera věstníka a že si hrozně svého může považovala, že se objírá přírodou. Jako ve smyslu teda život přírodou. A že jako ta politika, kterou začal dělat potom po válce, že ho vedla do všakých kontroverzí, kde z toho nic jako nebylo a že ztratil spoustu času z území, kde se vydělala pořádku vědeckou práci. A mě tam úplně mátl to išutého Karela Kondraského, když on se jako pořád ptal, že odšel před ním k tomu filozofickému konversu a tak dále, a tohle nějak vůbec ani nevěděl, nevěděl jak to udělat. Ty prostější věci nějak nevěděl. A naopak ta pak vzímala takovou jako osobní stížnost teda na svého muže, že jí ty věci ani neříká. Zatímco z začátku jako, že je spolupracovaný. Takže tak jak už je co řekat. No a tohle to by mohl sehrát v určitou roli v tom, že třeba rádl, když jako se někde blížila nějaká výjimka, takže neudělal radikálně jednoznačně krok směrem k té filozofické fakultě. Že by teda neměl tu podporu doma, teď jako se mu nechtělo proti té náladě na fakultě i mezi těma mladýma filozofama nějak trochu zvláštit se. Prostě že rezignoval. Že teda neudělal všech z tom, co bylo v jeho možnosti, aby se na tu fakultu nestal. To bych ještě tak jako maximálně připustil. Že se tam prostě necpal. A že nechal rozhodovat jiný, a to pak samozřejmě dopadlo tak, jak to dopadlo. V žádným případě nelze, myslím, dokumentovat, aby se o tom vědělo. Že by došlo k nějakému sporu, že by se to ventilovalo. Což se stalo v jiných případech. A psalo se o tom, že jak komentovat. Takže tady to spíš bylo takové jako latentním tajemním. Když jsem to mamince kousek z toho četla, tak maminka se také velice zarazila a říkala, že jí to také nenapadlo, ale že je teda fakt, že paní Masaryková během války k Rádlovům chodila na biblické hodiny, ale pak, že nikdy neslyšela o tom, že by byl Masaryk Rádlovům přišel jako na návštěvu. Ačkoliv do řadu pražských rodin chodil. Takže jí to samotnou zarazila a říkala, že jí to nikdy nenapadlo, že by na tom něco bylo tak zvláštního nebo divnýho. No tak on tam ten pinc taky má, že Rádlov teda nechodil na pátečníky. Je to dokumentovaný? Maminka na to řekla. A když jí to samotnou zarazila, říkala, že jí to nikdy nenapadlo, že by byl bez jině dešel. A potom uvedla ještě takový konkrétní důvod, říkala, že Rádlov byl skutečně křehkého zdravý a že si velice své síly šetřil. Že například nikdy, když byla jakákoliv schůze, debata, ve filozofické jednotě nebo v realistickém klubu kdekoliv, měl cokoliv, tak o půl desáté se sebral a dešel. Když by byl třeba v prostředovolení, tak o půl desáté sešel. Že velice přesně vydržoval takový osobní řád studijní, ale taky takovou životosprávu a říkala, že byl napad těžký, říkala, že sešel. To bylo po diskusii, tak bylo uzavřeno, šele nějak debatovali, a on byl předseda a říkal, že tak už ještě, a říšel, že tak všechna z vás. Protože v Pátečnících to je hodně složitější, tak skutečně by tam nepatřil, nebyl by ani pozván, ani by tam nešel. Ale je pravda, co říká Ladisa, že by se na to někdo měl podívat. Jsem se do toho připojena. Že by se to teda mělo jaksi ověřit. Mám v paměti někde zasutý, že tam třicetnou a tak nebo jednou a spolně nebo dvakrát, že tam byl rád. A on byl samozřejmě při nějaké veřejné diskusii, které již zastáhl, že přemluvili Čapka, aby teda se přemochal. Zas by se to muselo někde vyhledat. Já mám důvěr, že by se to muselo skutečně nějak jako prokázat. Nikdy, nikdy. Že tam nechodil, to je to. Já cítu, že je tam toho Čapka a říkne, že je toho Čapka, bo tam byda nám, kdyby tam mohli dva teda tohle ukázat. To je v tom důležitosti. Aby nám nevládli, teda. To je sešaný. To je šandál. Já myslím, že je to Čapka. To je sešaný. Bylo by hrozné se probudit někdy a teď zjistit, že teda nám vládne rád, ale myslím, že ještě daleko horší vývoj. Nebo obrácení. To bych mohl. Teda ne. To je šandál. Tak já myslím, že bychom tohle mohli nechat. Tak teď druhá taková věc, takové tvrzení, dost jako se mi zdálo zavlasit přitažené. Ten Pinstam vykládá, že urádla došelo k obratu po té cestě kolem světa. Přičemž teda já jsem si přečetla rádu v Masarykově slovníku od Jaroslava Šimsy to heslo Radel. A Jaroslav Šimsa tam zcela teda jasně považuje za takový jaký nějaký zásadní meznik rok 1917. A i v těch poznánkách, které potom měl ve vězenském sešitě v 2040. roce, tak vždycky znova tam uvádí jako taková základní věc, přednášky, které měl na sklonku vláky o národu, rase, národnosti. A vždycky z toho vychází jako z takové základní věci. K tomu má Radel sám. A komentář to je z toho československého národa. Tam sám on říká, že pro něj životně důležitý myšlenkový obraz byl, když si přečetl tyto knížky o genialitě nebo gení. Když se narodějí děti v rodině, tak všichni mě pokoukají, jaký to je nádhera o velmi malých zázrak, jak ty děti jsou chytrý a každý už začne přemýšlet, jaký gen je bude mít a potom jak je rádi z toho mají děti vyrazovat. Konkrétně do jisté míry by to mohlo, já teda nevím tenhle, ale tenhle by šel asi po středce, nebo by šel až někdy do 20. letech. Já bych to teda už nevím. V případě, že to je dřívejší, že to čet možná právě v té době, nebo krátce potom, že to by mohlo ještě se skoupit ohromadit. A má to plecháč v tých pokračovatých citátích? V celokřátných bibliografických budujeme o tom plecháči. A taky to má v 2017. No tak to by mohlo bejt. Já bych teda určitě rád říkal, že to je ten objektiv, který jsme měli tak veliký. Někde máte, jestli na tomto místě máte právě takovou vlastní brámci toho předvědckého pádání. A jeho městí, že si prostě v tom uvědomil, že určitý způsob předvědckého pádání, že nemůže vést teda dál. A protože se potom pokusil teda vyložit ty věci. Nemá tam jako, že by to bylo pobrat. Ale má to jako prohloupení toho pochopení, který už jsem mále vím, v čem otevíralo. Když ten odendlaštám se mě na něho udělá takový dojem, že si dál takovou práci, jak ten odendlaštám se mě na něho udělá takový dojem, jak ten odendlaštám se mě na něho udělá takovou práci, kdy si udělal takovou mapku, kde prostě se kdo narodil a zjistil, že se ty geniální lidi rodili teda v určité té oblasti. A takhle to prostudoval a zjistil, že tam byvalo jako vynikající školství a kláštery a tak dále během staretí. Není jako dáno přírodou, přírodním nadáním, krajinou nebo pováhou nebo jinou znadností, ale že to je tradice duchovní. A to je snad v tom i v té úvaze z toho, z té hřeštěnské deví tohle. Učitě to tam je, ta myšlenka tam je. Ty detaily, že si to prostudoval, to musím vzpomínat. Je to na pokračování, na dva nebo na tři krát to je hřeštěnské, to je dost dlouhá věc, my jsme hřeštěnský národ. A asi je to takovej nejspolehlibější doklad, že Rádl sám si myslel, soudil, že tohle to pronikavě zmínilo jeho způsob věšitelného. Jaroslav Šipsa v tom slovniku Masarykově uvádí, tam dost místa věnuje vypisování jednak tedy bibliografii Rádlově, co napsal před první válkou a jakými směry se tedy to ubíralo. Tak je tomu věnováno hodně místa a potom tam píše, že vlastně po té první válce, že vypsat Rádlovu filozofii by znamenalo vypsat jeho vřejné působení. Jo, jaksi vystopovat nebo tak. A víceméně, jestli z nedostatku místa, nebo také možná z pocitu, že by to musel nějak dokumentovat, nebo co, tak to teda neudělal bohužel. Mě teda, když jsem toho pince otevřela, tak já jsem to začala číst, protože jsem si myslela, že ten pinc teda tohle udělá. Jo, i z toho podle těch zpráv, že Martin říkal, že on to teď študuje a tak dále. Načešpinc tam teda má řadu takových postřehů, některých se mi zdálo docela chytrejch a po ukazu někde se mi to zdálo, že to už jdi úplně vedle, že to teda vůbec neudělá. Udělal to vůbec teda někdy někdo? No tak, kšitová se tím pobírala. No jo, ale taková pořádná práce to nikdy nebyla, ne? Vždyť a taková živová práce, jaká je taková živová práce? Ani nevěděl. Myslíme, že ne. Když mi začala se takovou důležitost. No a co si tým potom myslíš? Je to opravdu teda nutné k tomuto udělat nebo to není? No podívej se, nutné je to v každém případě, že? Protože je to škardál, že náš největší filozof není zdokumentovaný tímto způsobem solidně, že? A že teď tady je možnost, aby každý si toho hrádla vykládal jak chtěl, že? Jak to tomu zamezíš, aby si to nevykládal každý jak chtěl? Řeším, že někdo se do toho opustí a udělá o tom pořádnou studii, takže to všechno ostatní je smetení ze stohu. To je jediná možnost. Až postavit proti tomu jiný pojetí, no dobře, no. Ale tu práci udělat. To je, jinak to nebude. Když se dějou takové věci, že lidi, který to prožívali, jako je Váca v Černé, napíše tu hruzostrašnou věc, že Masaryk v podstatě je ve svým pojetí určený herdrem. A tedy touhletou linií, že ještě tam je další, k tomu říká a rádl, to je jenom jeho žák, který ho rádl. Když takovou věc Váca v Černé řekne, což mě rozdráždilo víc než za posledních deset let, tak co v této situaci se rádil? Třeba nějaké správce. Jak to udělat? Jak sehnat mladého člověka, který se do toho chtěl, jak to vůbec můžu? A co toho Hitlera neznáš? Také anglický Hitler, který se upíral. Řezanská výbojka. Je to také ten, co v Kostrách, který měl tedy vzerat, že schálí nějaké doklady, že dělá biografii Herárda. Ne, ne, to je zase nějaký načítalý. Tento Hitler jde o biografii svých snažitkáře a plecháč se dost sedí a nebyl možný nějakým nevědělícím, aby na to plecháču pozorňoval. Oni říkají, že byste měli nějakou spojit, která vlastně udělá. To je určitý metodický přístup. Já se všem se domnívám, že ten současník, tomu současníkovi, že se zdálo, že ta dveřejná činnost je velmi závažná, že byl to třeba progres takovou reflexi a že nebylo otci asi příliš jasno, jak se to dá skloupit s tím, co lze odchytit z té předcházející převážně předvědské práce. Že to je velmi nesnadné, když ten ráden byl v plných všeljakých zápasech a diskusích, co znamená, že když to měl se psat, tak asi byl na rozpadcích, co máte dál psat. Protože byl jako do toho v angažování. Já se všem domnívám. Já mám jakousi vlastní konstituci, která je orientovaná úplně jinak. Já vím o mezích toho svého přístupu, o toho svého hodnocení, ale spoustě nepřekročím. Vlastně tady jenom, jestli že se k tomu budu vyjadřovat, tak vlastně to bude a toho vyjádříme já. Já mám za to, že interpretovat rádla je třeba z textů, který jsou v diskuzici. A že veškerá dokumentace jeho aktivit politických, nebo obecně osvětových a podobně, že může jenom dokreslit. Ale že by to byla spolehlivá metodická cesta, metodický přístup, který by dovolil odhalit v rádlo něco, co není v jeho textech, na to nevěřím. Já na to nevěřím, ale přijde geniální historik, že filozofie český a ukáže, že třeba ne a ne. Pravda je, patočkovi například šlo na rádlovi strašně na nervy, že pořádně nepracoval, že poslední dobrou knihu, kterou tu udělal, napsal ty dějiny vývojových teorií, že a všechno ostatní, ještě tak jako by uznal pracovně, by uznal romantickou genu, který je zásadně proti tomu, jako myšlenkově úplně to nepřijímá, nehrad o tom mluvil, ale vytýkal, nebo to je špatně vytýkal, rádu ušel na nervy tím, že se rozdrobil spousty článečků, přednášek, brožůrek a že nedělal žádný, že se pustil nějaký pořádnější práce, takže to bylo takový nic, nebo nic moc, jako ta moderní věda, což je čistě utilitárně udělaný a ty dějiny filozofie chyba na chybu, prostě nedal se s tím pořádnou práci, v zásadě mohla to být senzace, kdyby se s tím nejvalil návist práce. Tak asi jsem koukal na to Patočka. Já jsem v polemice s ním, samozřejmě měl tendenci, říkám, že právě tam ta myšlenka, vlastní myšlenka je vždycky ne v těch knihách, ale je tam, kde působí, čili že je potřeba právě ty brožůrky číst a já sám si myslím, že ty nejdůležitější věci, že se dají vysvětlit právě v těch brožůrkách. Třeba Rádovo pojedí pravdy, se daleko ví, líp dá dokumentovat z tady těch malých brožůrek a malých článků, než jeho velkej knížek. A to je to po mým soudu, že zase to je subjektivní záležitost, po mým soudu to rozhodující, to nejdůležitější, co vůbec tady Rádov dělal filozoficky a na čem je to třeba stavět. Ale to je po mým soudu zase proto, ne, že by rozhodující byla ta práce toho filozofa v terénu. Po mým soudu to je nonsens, protože filozof píše pro věky, a ne pro okamžik. Čili když se něco opravdu pořádního udělá.
Kaz b.flac
====================
Jako prezident neměl už co kecat, a že to za blok Krejčík, to jsem mu tady výslovně řekl, co já aspoň vím, že prostě Krejčík tam chtěl dostat pozitivistu a ráda i když si do znační míry vážil, jako odborníka a tak dále, tak s ním zásadně nesouhlasil jeho... Tak pojďte se, to je zajímavé, ale maminka mi řekla jiný výklad, ještě teda takovej, který se mi zdál velice pravděpodobnej. Maminka prohlásila, že přeci rádil žádným profesorem Karlovy univerzity jmenován Pil, že měl veliký podíl na tom rozdělení filozofické a přirodovědecké fakulty a že bylo přirozené, že potom byl jmenován žádným profesorem na přirodovědecké fakultě, teda žádným profesorem filozofie, protože ve světě, že byl uznáván tedy jako filozof přírodních věd a že to teda nebylo nic méně, než kdyby byl na té a naopak jak si k tomu, té jeho závažnosti nebo k tomu jeho postavení nebo k tomu, co teda v tom oboru on vytvořil, že to bylo daleko víc na místě, aby on byl profesorem na té přirodovědecké fakultě. To myslím neobstojí, protože být profesorem filozofie na přírodních vědách znamená být na okraji fakultního dění, kdežto být profesorem filozofie na filozofické fakultě to znamená vychovávat všechny humanistické studenty, které tam jsou. Rádoň byl přece orientovaný od přírody k historii vůbec humanistického oboru, že by sám spontánně zůstal na přírodnické fakultě a spal tam do fyziků, chemiků, biologů, že by tam spal nějaké věci, které všechny studenty, pokud nejsou trošku orientovanější, považují za naprostej žvást, blbost, nemá to s přírodníma vědema co dělat. Ale Ladislave, nevkládáš přeci jenom, neděláš tam už trošku, že ta situace, která v těch 20. letech byla trochu jiná než potom třeba už v 30. a po válce? Není tam, nebylo to skutečně teda, já nevím, není ti to připadalo velmi přesvědčivý, proč mi to ta maminka vykládala. Za prvé, jestli opravdu ze strany těch posluchačů přírodních věd, jestli tam nebyl daleko teda vážnější přístup k filozofii tehdy než později, za prvé a za druhé, jestli že opravdu ten Rádl tam měl zásluhu o vytvoření té přírodovědecké fakulty. Mě totiž napadla jiná myšlenka, že s tou filozofickou fakultou. Tatinek totiž v těch dopisech v jednom z 28. roku vykládá velmi vážně, že tedy by konečně měl začít dělat ten doktorát, ale vykládá tam současně tak jako mamince v dopise soukromým, že má čím dátím větší odpor k té školské filozofii. Jestli to nebylo taky tak, že se vlastně Rádlovi na tu filozofickou fakultu mezi ty ostatní profesory, mezi toho Kalápa, nebo jak se jmenoval, mezi tam tý, jestli ono se mu mezi ně chtělo. Jestli neměl na té přírodovědecké fakulti vlastně větší, takové dominantnější postavení. Ovšem tohle to říkám, je to teda na úrovni takových dohadů, protože to je čistě takový pocit. Já si myslím, že ta otázka se týká zajímavá, ze výzka teda toho vztahu té filozofie, kde jsou fakulty a předníky. Mě bylo zajímavé, že s řejměm se o tom tady dost diskutovalo, a člověk nám mnohokrát ukázal o různých diskusích, které teda byly jednak s kozákem, ale také se studenti, kteří chodívali, nebo hostovali, ale to mohli i napsat. I maminka si psala, že je něco na té fakultě. Prostě to bylo normální. A vím, že říkávala nám, už je to docela malé, jak věrávnému řadatěm studentů filozofie pohradila toho, že on působil dojmem jako nefilozofický, tím, že srovnání třeba s Hopper nebo měloval několik těch lidí, mnoho zase neřekl, kteří přednášeli velmi duchopně, velmi účenně, používali spousty cizích slov, a proti tomu rád nepůsobil dojmem jako antifilozofický, když třeba mluvíte referenty v seminářích, když tam měli spoustu citátů a nebo když tam mluví o nějaký nezvyklé cizí slovo, tak studenty by vyložili a učili, aby nepoužívali ty cizí slova. Podobně ten vědář vykládal, jak je učí redukovat další texty na kratší tím, že je spoustu tam. A to znamená, že to je zajímavé. Protože ta klinicová souvislost je jiná, že totiž tam Vysocovi vykládal o vztahu rádově k Masarykovi, to znamená k jeho filozofii, tak se to svezeno na takovou bych řekl společenskou, politickou věc, jak to, že Masarykov je republice, nebyl Masarykův následovník a žák, jmenovan řádným profesorem, co tu Masaryka udělal, když to neudělal, měl k tomu nějaké důvody, které tam na jednom místě říká, že udělal všechno proto, aby si to střížil. Že rád bude takové, jak Vám fakt velíme, je kterého prostě ani ten Masaryk nemohl reprezentovat. Jako svýho pokračovat. Tak já nevím, jestli to není trošku slepá ulička vyskuse. To ne, to já nechci, já jenom jsem chtěla sečet. Slepá ulička to není. My jenom nás z toho dělá záležitost věcnou. To je, proč zůstává tady ten vztah Masaryk, rád jenom jednou z možností výkladu. To je o tom, proč zůstal na ty přirodecké fakulty. No tak, po mém soudu, metodicky by to vypadalo asi tak, že by bylo potřeba nejdřív se opřít o nějaké dokumenty. Ty nemáme, že, to nedá se vyřešit. Nějaké svědectví lidí, který u toho byli, já pamatuju si je tak. Pak druhá věc je, podívat se na to, jak Ránu byl myšlenkově orientován. Jestli je v duchu jeho myšlení, zůstat na ty přirodecké fakulty, a nebo spíš byt on filomatický. No a to Milena vykládá tím způsobem, že spíš, jestli jsem tomu dobře rozuměl, tak Milena ani neuvažuje o tom, jak filozoficky změřoval. Spíš, že jeho pozice byla asi významnější na ty přirodecké fakultě, než by byla na ty filozofické. Asi tak, ne? Jako další aspekt ty věci. Já sám jsem nakloněn, pokud možno to vyčíst, z textů Ránových samotných. A zdá se mi významný, že když se statím profesorem, řádným profesorem na filozofie přírodních věd, tak napsal učebnici, která je jednou z nejslabších jeho knih vůbec. To je z tu moderní vědu. Poměr soudů, ten de facto samotný osobě a to, že vlastně to byla jediná věc a že pak se odvrátil od tohohle a veškerého další větší texty, nebo významnější spíš než větší texty, byly jaksi bez souvisnosti s tematikou, filozofickou tematikou přírody a přírodních věd. Dále, že dokonce knížky, které předcházely, byly taky orientované bez souvisnosti. Už romantická věda, i když tam má ty natury filozofii, tak prostě je orientovaná zcela filozoficky a ne na té přírodní vědi. Metoda, jak postupuje v dějinách vývojovéch teorií, je filozofická. To není historie nějaké vědy, jak se běžně píšou, proto taky, ale se tak dlouho utržovalo povědomí o tom a doporučuje se ještě do dneska, nebo to ještě do nedána se doporučovat, v literatuře citovala se. Pechoč napsal v té české mysli, když jsem byl v 35. roce, napsal ten cvičánek, taky znáný v přírodě, tituluje tam Sokrata, která přesně citoje, jak interpretuje rádru v dějinách filozofie Sokrata. To zzády z přírodě, to je z dějin filozofie. Muž, který znamenal epochální postavu v dějinách začínající filozofie, se postavil zzády v přírodě, říká rádru, že já tu z toho celkem nepočinám. Poměr soudu i útěka z filozofie, která je doznační mělí, jak si ho učtováte, rádlovi s dosávatní celou jeho myšlenkovou prací, pokus o odkaz filozofický. Tam ta příroda zase je do toho pojata, je příznačný, že tam dostává právě v duchu toho, jakého si obnoveného aristotelismu dostává svou svý místo, ale jako nejnižší rovina, že přírodní řád a nad tím je určitě morální řád. To všechno bych považoval za jednoznačně ukazující k tomu, že rádl by na tu filozofickou fakultu býval věcně patřil a subjektivně, řekl jsem, usměřovaný. Jsem nakloněn vidět důvody, proč tam nešel ve vnějších překážkách. Nikoli v jeho mysli. Mně to nedává. A ty vnější překážky bys viděl v tom krečí? Já jsem to neštudoval. Prostě nevím ani, odkaď to vím, ale považuji. Někde jsem o tom nějakou zpatočkou taky o tom mluvil. Já se na to už jasno nevybavuju přesně, ale vždycky bylo přítomno, že jsem o tom mluvil zpatočkou. A že jsem mu říkal, že nechápu, že krečí dal přednost králově před vrádlému. Když král byl, sice charakterově a osobně a tak dále, jistě dalekosnesitelnější než rádl, charakterově to byla docela pevná postava celkem. Lináč teda ten neměl pár dvou té filozofie. To byl filozof nic. A Patočka mě říkal, že to není pravda, že nic. Já takhle vždycky vím, že jsem říkal, že ten Rígr to je škandál. Prostě to je takový šofastál, co ten se dostal. A Patočka mě přesvědčoval, že to není tak zlý, že Rígr je vyrost jako kantovec a že toho svýho kanta do teďka nejenom vše dobře zná a že ho má rád, přestože dělá marxistu a tak dále. Takhle jako hájí. Či hájí i toho Krejčího, eventuálně některý motývy Krejčího, že ten král přece jenom tak a hájí krále taky. No ale fakt je, že neřek, že to nebylo záležitost Krejčího a tak dále. Už nepadlo, jestli padlo z ní strany nebo z jeho strany něco, z čeho by se dalo vysluzovat jasně, že Krejčí vyslovině blokoval. A nebo někať to vy. A když jsme o tom mluvili s Patočkou, tak bych se divil, kdyby něco sebevenčního nějak neznačil, že bych se na to nezačal ptát. Když asi vstoupil po cenzu, že Krejčí byl proti tomu. Ostatně, když se zase mám tendenci spíš na to, co kdo o někom říká, tyhle ty zprávy jsou vždycky nejistý. Já vím, jak to vzniká, že to všechno. To jsou v podstatě anekdota, které můžou dokreslit něco, které může se v nich stavět. Když se podíváme, jak psal Krejčí hrádlovi, tak myslím, že to je mimo veškerou pochybnost, že on ho nesnášel. A přitom teda měl vůči ním velký respekt. V jeho formulacích se objevují věci, že jak člověk, tak i který je díta vzianý, jak může takovou věc říct. Ten úplně logický vomyl, když on mluví o pravdě, to je ta chiméra, jaká pravda, jenom pravdivej výrok. Všude, kam hrá generál říká o něco o pravdě, dosadte si za to pravdivá výpověď, nebo pravdivej výrok a hned vidíte, jak to všechno, jako domeček, z které to všechno spadne. On byl rádlem zhrzený, on doufal, že rádl si bude taková, že to je velká hvězda. A zklamal ho strašně, poněvadž on se postavil proti pozitivismu. Mně to všechno sedí docela v tomto smyslu, že to bloknul ten Krejčí, protože tady byl velkej už za vlády Krejčího, že jeho v české mysli, ve filozofické jednotě a tak dále. Krejčí byl velice nemostřený proti Masarykovi, právě pro jeho kritiku pozitivismu. Rádl pro něj byl ještě nebezpečnější, než Masaryk v týhle věci. Tak on si tam přece nemoh, teď současně to byla prestižní otázka, kolega jeho se stal prezidentem, to by to hrálo, aby Krejčí ustoupil, jenom protože Masaryk je prezidentem. Tyhle věci tam hrály také roli. A zejména tady vznikla nová celá vlna novéch filozofů, který odmítali a priori pozitivismu a shlásili se k idealizmu. To byla za První republika velká idealistická vlna. No a možná, že by bylo možné, kdyby rádl se prohlásil za idealistu, takže tahle vlna by byla prosadila proti Krejčí. To ale ráno byl naprosto nosorožec, je osamocená postava, nikde nehledal přízeň těch mladých. No tak prostě Krejčí si to poměrně lehko ujídal a byl přesvědčený, že ty idealisti, že to je taková blbá popřevratová vlna, která upadne a že potřeba tu pořádnou vědeckou práci ve filozofii tady držete. To byl rozvrh, který musíme předpokládat u člověka, který byl i politicky aktivní, že dostal se na bok trošku a teď chtěl utržet něco páčeného, byl jasný, že je poslední pořádný pozitivista tady v české zemí, že tak teď nějakýho následovníka, a když neměl dobrýho, tak radši nějakýho pozitivistu naprosto průměrnýho, než tak pustit stavidla a všechno to, co bylo předtím získat. Asi tohle bych předpokládal, že je ten myšlenkový pozadí toho, že se rádi nedostává tu fotografickou fakultu. Takhle já to vidím. Mám to nedoložené, bylo by potřeba hledat pro to nějaké doklady, já to mám jenom z toho, jak se ček ty věci, ty polemiky s českým myslí a tak dále, že tak jenom z toho. To je můj obraz, já těžko můžu vyvracet, když jsi přednesla to pojetí paní Šiksový, já to těžko můžu vyvracet, protože já nemám žádný doklady a proti tomu nevím, co bych konkrétně mohl uvíct, kdyby bylo potřeba se do toho pustit. Ty Láďo, a k tomu ještě, abych teda neodbíhala k dalšího otáze, k tomu, co tam ten Pins říká ze strany, že on tím dokládal nějak, že ten Masaryk jako by teda Rádla necenil, on tam má ještě jednu takovou drobnost k dokladu, kde tam uvádí, že v té české mysli, když se dělajete to číslo Rádlovo k šedesátinám, takže Masaryk tam nejenom, že nedá žádný příspěvek, ale že ani pozdrav jakýsi nesloží Rádlovi, nebo tak, že vlastně Masaryk nikdy jako Rádla po válce tak nějak necenil, nebo neocenil, nebo něco takového. Co si k tomu myslíš? No, já nevím o žádným místě, kde by Masaryk něco pozitivního o Rádlovi řekl nebo napsal, dokonce to byl předváleční. Jestli, že to nedělal před válkou, tak jako prezident to jistě nemohl začít dělat. Že nenapsal, jednak uvažujeme jeho věk, a za druhý, Masaryk přece strašně opatrně zacházel s tou prezidentskou funkcí, aby ji nestukalo do takových věcí. Když takřka prostě přežít nemohl toho pekaře, tak pod šifrou napsal polemiku s pekařem. A to jistě jenom proto, že nechtěl do toho, jak by tam řekl to své jméno, tak v tu ránu by celá ta autovita prezidentská v tom byla přítomná. On chtěl jenom ty věcní argumenty. On tam nepřispěl, to bych chápal. Skoro by to bylo až nefé, kdyby to udělal. No a pravda je ovšem, mě to nikdy nenapadlo, že by nějaké takovéhle napětí tam bylo, ale pravda je, že rádl se chovat tak trošku jako enfant terrible a že lidi jsou takový, že když mají kolem sebe spoustu takových tatičkověcích pochlebníků, takže to nemají tendenci vydávat přednost hlavně hlasů kritických. A rádl napsal mnoho vželejch řádek o Masarykovi, ale taky mnoho neubyčejných kritických. Toho je více, například co napsal o Masarykovi ve válce v Čechu s Němcmi. Tam v dějinách Frouzov je prakticky to jedno s podívem, jak tam to vědí na prázdnou. To je asi největší, ale já myslím, že to máte v paměti, to je taky jedno z těch knížek, které nemůžu i táhnout platímat. Ta válka Čechu s Němcmi, tam je tak ostrá, příkrá kritika Masarykova pojetí národa, národnosti, programu jeho formulací je už jako prezidentskej, celé koncepce republiky, toho čechoslovakismu a tak dále. To muselo jít Masarykovi úplně na nervy, protože to je daleko později. Pitt z toho hned vyvozoval, že ráda tyhle kritické věci napsal, protože je předužený, že se nespadí v profesoriálních filozofických fakultěch a mu to vykládá tak trapně psychologicky, že myslím, že to je úroveň úbec. Já to nečetnu, co tady říkal. Já jsem myslel, že mě chce vyprovokovat. To mě napadlo, že to tam takhle napíše, tyhle blbosti, co tady říkal. Ale já jsem mu je i hned vyvracel, říkal jsem, že to mu považuji, ne, to nepovažuji za mě. Ještě mě napadá jedna věc, že mohla sehrát v určitou roli v tom, a to jenom hledám argumenty pro protivníka eventuelního, mohla paní Rádlová sehrát v určitou roli, ta byla od začátku až do konce byla proti tomu, aby se Rádlo orientoval na tu filozofii. A ještě, když jsme tam tenkrát za ní byli, já nevím, jestli jste byli taky u toho zrovna, nebo my jsme tam byli několikrát, s tebou dvakrát, myslím. Já tam jednou byl s Karolem Nandraským, který to vyhořeně zapracoval do těch svých práce. To bylo pro něj teda velmi vyhořené tím, že ona jako by vůbec nevzala na vědomí, teda tohoto bylo s tím Karolem Nandraským. A odjíčila vůbec jako by nebyl filozof, jako by byl předovědec, který nám jaksi ke svýmu neštěstí se objíral politickýma otázkama, chodil do nějakých úbohech sociálně-politické schůzy, chodil před náším dělního, který to nerozuměl. Když jsme tam byli, my to dokonce formulovali tak, že to byl jeho největší životní omyl, že ty biologie nechal. A však u něj to ještě bylo takové, že nám to připlyžilo tím, že je dcera věstníka a že si hrozně svého může považovala, že se objírá přírodou. Jako ve smyslu teda život přírodou. A že jako ta politika, kterou začal dělat potom po válce, že ho vedla do všakých kontroverzí, kde z toho nic jako nebylo a že ztratil spoustu času z území, kde se vydělala pořádku vědeckou práci. A mě tam úplně mátl to išutého Karela Kondraského, když on se jako pořád ptal, že odšel před ním k tomu filozofickému konversu a tak dále, a tohle nějak vůbec ani nevěděl, nevěděl jak to udělat. Ty prostější věci nějak nevěděl. A naopak ta pak vzímala takovou jako osobní stížnost teda na svého muže, že jí ty věci ani neříká. Zatímco z začátku jako, že je spolupracovaný. Takže tak jak už je co řekat. No a tohle to by mohl sehrát v určitou roli v tom, že třeba rádl, když jako se někde blížila nějaká výjimka, takže neudělal radikálně jednoznačně krok směrem k té filozofické fakultě. Že by teda neměl tu podporu doma, teď jako se mu nechtělo proti té náladě na fakultě i mezi těma mladýma filozofama nějak trochu zvláštit se. Prostě že rezignoval. Že teda neudělal všech z tom, co bylo v jeho možnosti, aby se na tu fakultu nestal. To bych ještě tak jako maximálně připustil. Že se tam prostě necpal. A že nechal rozhodovat jiný, a to pak samozřejmě dopadlo tak, jak to dopadlo. V žádným případě nelze, myslím, dokumentovat, aby se o tom vědělo. Že by došlo k nějakému sporu, že by se to ventilovalo. Což se stalo v jiných případech. A psalo se o tom, že jak komentovat. Takže tady to spíš bylo takové jako latentním tajemním. Když jsem to mamince kousek z toho četla, tak maminka se také velice zarazila a říkala, že jí to také nenapadlo, ale že je teda fakt, že paní Masaryková během války k Rádlovům chodila na biblické hodiny, ale pak, že nikdy neslyšela o tom, že by byl Masaryk Rádlovům přišel jako na návštěvu. Ačkoliv do řadu pražských rodin chodil. Takže jí to samotnou zarazila a říkala, že jí to nikdy nenapadlo, že by na tom něco bylo tak zvláštního nebo divnýho. No tak on tam ten pinc taky má, že Rádlov teda nechodil na pátečníky. Je to dokumentovaný? Maminka na to řekla. A když jí to samotnou zarazila, říkala, že jí to nikdy nenapadlo, že by byl bez jině dešel. A potom uvedla ještě takový konkrétní důvod, říkala, že Rádlov byl skutečně křehkého zdravý a že si velice své síly šetřil. Že například nikdy, když byla jakákoliv schůze, debata, ve filozofické jednotě nebo v realistickém klubu kdekoliv, měl cokoliv, tak o půl desáté se sebral a dešel. Když by byl třeba v prostředovolení, tak o půl desáté sešel. Že velice přesně vydržoval takový osobní řád studijní, ale taky takovou životosprávu a říkala, že byl napad těžký, říkala, že sešel. To bylo po diskusii, tak bylo uzavřeno, šele nějak debatovali, a on byl předseda a říkal, že tak už ještě, a říšel, že tak všechna z vás. Protože v Pátečnících to je hodně složitější, tak skutečně by tam nepatřil, nebyl by ani pozván, ani by tam nešel. Ale je pravda, co říká Ladisa, že by se na to někdo měl podívat. Jsem se do toho připojena. Že by se to teda mělo jaksi ověřit. Mám v paměti někde zasutý, že tam třicetnou a tak nebo jednou a spolně nebo dvakrát, že tam byl rád. A on byl samozřejmě při nějaké veřejné diskusii, které již zastáhl, že přemluvili Čapka, aby teda se přemochal. Zas by se to muselo někde vyhledat. Já mám důvěr, že by se to muselo skutečně nějak jako prokázat. Nikdy, nikdy. Že tam nechodil, to je to. Já cítu, že je tam toho Čapka a říkne, že je toho Čapka, bo tam byda nám, kdyby tam mohli dva teda tohle ukázat. To je v tom důležitosti. Aby nám nevládli, teda. To je sešaný. To je šandál. Já myslím, že je to Čapka. To je sešaný. Bylo by hrozné se probudit někdy a teď zjistit, že teda nám vládne rád, ale myslím, že ještě daleko horší vývoj. Nebo obrácení. To bych mohl. Teda ne. To je šandál. Tak já myslím, že bychom tohle mohli nechat. Tak teď druhá taková věc, takové tvrzení, dost jako se mi zdálo zavlasit přitažené. Ten Pinstam vykládá, že urádla došelo k obratu po té cestě kolem světa. Přičemž teda já jsem si přečetla rádu v Masarykově slovníku od Jaroslava Šimsy to heslo Radel. A Jaroslav Šimsa tam zcela teda jasně považuje za takový jaký nějaký zásadní meznik rok 1917. A i v těch poznánkách, které potom měl ve vězenském sešitě v 2040. roce, tak vždycky znova tam uvádí jako taková základní věc, přednášky, které měl na sklonku vláky o národu, rase, národnosti. A vždycky z toho vychází jako z takové základní věci. K tomu má Radel sám. A komentář to je z toho československého národa. Tam sám on říká, že pro něj životně důležitý myšlenkový obraz byl, když si přečetl tyto knížky o genialitě nebo gení. Když se narodějí děti v rodině, tak všichni mě pokoukají, jaký to je nádhera o velmi malých zázrak, jak ty děti jsou chytrý a každý už začne přemýšlet, jaký gen je bude mít a potom jak je rádi z toho mají děti vyrazovat. Konkrétně do jisté míry by to mohlo, já teda nevím tenhle, ale tenhle by šel asi po středce, nebo by šel až někdy do 20. letech. Já bych to teda už nevím. V případě, že to je dřívejší, že to čet možná právě v té době, nebo krátce potom, že to by mohlo ještě se skoupit ohromadit. A má to plecháč v tých pokračovatých citátích? V celokřátných bibliografických budujeme o tom plecháči. A taky to má v 2017. No tak to by mohlo bejt. Já bych teda určitě rád říkal, že to je ten objektiv, který jsme měli tak veliký. Někde máte, jestli na tomto místě máte právě takovou vlastní brámci toho předvědckého pádání. A jeho městí, že si prostě v tom uvědomil, že určitý způsob předvědckého pádání, že nemůže vést teda dál. A protože se potom pokusil teda vyložit ty věci. Nemá tam jako, že by to bylo pobrat. Ale má to jako prohloupení toho pochopení, který už jsem mále vím, v čem otevíralo. Když ten odendlaštám se mě na něho udělá takový dojem, že si dál takovou práci, jak ten odendlaštám se mě na něho udělá takový dojem, jak ten odendlaštám se mě na něho udělá takovou práci, kdy si udělal takovou mapku, kde prostě se kdo narodil a zjistil, že se ty geniální lidi rodili teda v určité té oblasti. A takhle to prostudoval a zjistil, že tam byvalo jako vynikající školství a kláštery a tak dále během staretí. Není jako dáno přírodou, přírodním nadáním, krajinou nebo pováhou nebo jinou znadností, ale že to je tradice duchovní. A to je snad v tom i v té úvaze z toho, z té hřeštěnské deví tohle. Učitě to tam je, ta myšlenka tam je. Ty detaily, že si to prostudoval, to musím vzpomínat. Je to na pokračování, na dva nebo na tři krát to je hřeštěnské, to je dost dlouhá věc, my jsme hřeštěnský národ. A asi je to takovej nejspolehlibější doklad, že Rádl sám si myslel, soudil, že tohle to pronikavě zmínilo jeho způsob věšitelného. Jaroslav Šipsa v tom slovniku Masarykově uvádí, tam dost místa věnuje vypisování jednak tedy bibliografii Rádlově, co napsal před první válkou a jakými směry se tedy to ubíralo. Tak je tomu věnováno hodně místa a potom tam píše, že vlastně po té první válce, že vypsat Rádlovu filozofii by znamenalo vypsat jeho vřejné působení. Jo, jaksi vystopovat nebo tak. A víceméně, jestli z nedostatku místa, nebo také možná z pocitu, že by to musel nějak dokumentovat, nebo co, tak to teda neudělal bohužel. Mě teda, když jsem toho pince otevřela, tak já jsem to začala číst, protože jsem si myslela, že ten pinc teda tohle udělá. Jo, i z toho podle těch zpráv, že Martin říkal, že on to teď študuje a tak dále. Načešpinc tam teda má řadu takových postřehů, některých se mi zdálo docela chytrejch a po ukazu někde se mi to zdálo, že to už jdi úplně vedle, že to teda vůbec neudělá. Udělal to vůbec teda někdy někdo? No tak, kšitová se tím pobírala. No jo, ale taková pořádná práce to nikdy nebyla, ne? Vždyť a taková živová práce, jaká je taková živová práce? Ani nevěděl. Myslíme, že ne. Když mi začala se takovou důležitost. No a co si tým potom myslíš? Je to opravdu teda nutné k tomuto udělat nebo to není? No podívej se, nutné je to v každém případě, že? Protože je to škardál, že náš největší filozof není zdokumentovaný tímto způsobem solidně, že? A že teď tady je možnost, aby každý si toho hrádla vykládal jak chtěl, že? Jak to tomu zamezíš, aby si to nevykládal každý jak chtěl? Řeším, že někdo se do toho opustí a udělá o tom pořádnou studii, takže to všechno ostatní je smetení ze stohu. To je jediná možnost. Až postavit proti tomu jiný pojetí, no dobře, no. Ale tu práci udělat. To je, jinak to nebude. Když se dějou takové věci, že lidi, který to prožívali, jako je Váca v Černé, napíše tu hruzostrašnou věc, že Masaryk v podstatě je ve svým pojetí určený herdrem. A tedy touhletou linií, že ještě tam je další, k tomu říká a rádl, to je jenom jeho žák, který ho rádl. Když takovou věc Váca v Černé řekne, což mě rozdráždilo víc než za posledních deset let, tak co v této situaci se rádil? Třeba nějaké správce. Jak to udělat? Jak sehnat mladého člověka, který se do toho chtěl, jak to vůbec můžu? A co toho Hitlera neznáš? Také anglický Hitler, který se upíral. Řezanská výbojka. Je to také ten, co v Kostrách, který měl tedy vzerat, že schálí nějaké doklady, že dělá biografii Herárda. Ne, ne, to je zase nějaký načítalý. Tento Hitler jde o biografii svých snažitkáře a plecháč se dost sedí a nebyl možný nějakým nevědělícím, aby na to plecháču pozorňoval. Oni říkají, že byste měli nějakou spojit, která vlastně udělá. To je určitý metodický přístup. Já se všem se domnívám, že ten současník, tomu současníkovi, že se zdálo, že ta dveřejná činnost je velmi závažná, že byl to třeba progres takovou reflexi a že nebylo otci asi příliš jasno, jak se to dá skloupit s tím, co lze odchytit z té předcházející převážně předvědské práce. Že to je velmi nesnadné, když ten ráden byl v plných všeljakých zápasech a diskusích, co znamená, že když to měl se psat, tak asi byl na rozpadcích, co máte dál psat. Protože byl jako do toho v angažování. Já se všem domnívám. Já mám jakousi vlastní konstituci, která je orientovaná úplně jinak. Já vím o mezích toho svého přístupu, o toho svého hodnocení, ale spoustě nepřekročím. Vlastně tady jenom, jestli že se k tomu budu vyjadřovat, tak vlastně to bude a toho vyjádříme já. Já mám za to, že interpretovat rádla je třeba z textů, který jsou v diskuzici. A že veškerá dokumentace jeho aktivit politických, nebo obecně osvětových a podobně, že může jenom dokreslit. Ale že by to byla spolehlivá metodická cesta, metodický přístup, který by dovolil odhalit v rádlo něco, co není v jeho textech, na to nevěřím. Já na to nevěřím, ale přijde geniální historik, že filozofie český a ukáže, že třeba ne a ne. Pravda je, patočkovi například šlo na rádlovi strašně na nervy, že pořádně nepracoval, že poslední dobrou knihu, kterou tu udělal, napsal ty dějiny vývojových teorií, že a všechno ostatní, ještě tak jako by uznal pracovně, by uznal romantickou genu, který je zásadně proti tomu, jako myšlenkově úplně to nepřijímá, nehrad o tom mluvil, ale vytýkal, nebo to je špatně vytýkal, rádu ušel na nervy tím, že se rozdrobil spousty článečků, přednášek, brožůrek a že nedělal žádný, že se pustil nějaký pořádnější práce, takže to bylo takový nic, nebo nic moc, jako ta moderní věda, což je čistě utilitárně udělaný a ty dějiny filozofie chyba na chybu, prostě nedal se s tím pořádnou práci, v zásadě mohla to být senzace, kdyby se s tím nejvalil návist práce. Tak asi jsem koukal na to Patočka. Já jsem v polemice s ním, samozřejmě měl tendenci, říkám, že právě tam ta myšlenka, vlastní myšlenka je vždycky ne v těch knihách, ale je tam, kde působí, čili že je potřeba právě ty brožůrky číst a já sám si myslím, že ty nejdůležitější věci, že se dají vysvětlit právě v těch brožůrkách. Třeba Rádovo pojedí pravdy, se daleko ví, líp dá dokumentovat z tady těch malých brožůrek a malých článků, než jeho velkej knížek. A to je to po mým soudu, že zase to je subjektivní záležitost, po mým soudu to rozhodující, to nejdůležitější, co vůbec tady Rádov dělal filozoficky a na čem je to třeba stavět. Ale to je po mým soudu zase proto, ne, že by rozhodující byla ta práce toho filozofa v terénu. Po mým soudu to je nonsens, protože filozof píše pro věky, a ne pro okamžik. Čili když se něco opravdu pořádního udělá.