Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
Co se rozumí smyslem.wav
====================
Smysl se během zpracovávání hesel našeho populárního filozofického slovníku objevil už několikrát. Naposledy minule hrál přímo stěžejní roli při odlišení kvality bytí symbolu od běžného znaku. Jan Patočka na začátku třetí kapitoli kacířských esejů upozorňuje, že pojem smyslu sdílí zdánlivou samozřejmost s takovými pojmy jako bytí, dění nebo zjevování, který těmi základními pojmy, tak obecnými, že jejich povaha vzdoruje běžnému způsobu určení, jaký podává receptář tradiční logiky. A okus dále Patočka říká, smyslůplnost není nikdy možná jako jednotlivá, jako charakterizující tu, kterou jednotlivost, bez další souvislosti. Každý smysl jednotlivý poukazuje na celkový, každý smysl relativní na absolutní. Poněvadž smysl věcí je neodlučný od naší otevřenosti pro věci a je jich významnost. Lhze tedy říct si, že tam, kde tato otevřenost chybí, nemůže nás oslovovat svět a následkem toho lidský život jako pobývání na světě není možný. A dále z toho vyplývá, že tedy není možný lidský život buď beznajivný, nebo kriticky získané důvěry v absolutní smysl, v celkový smysl univerza jisoucího, života, dění. Ladislav Hejdánek, jeden z originálních patočkových žáků a pokračovatelů, odpověděl na otázku, co se rozumí s myslem takto. Není to žádná náhoda, že lhze říci, pro smysl je třeba mít smysl. Mít pro něco smysl znamená asi tolik, jako být proto vnímavý, chápavý, mít porozumění pro něco, co se nepodává, jen tak samo. Odtud také třetí význam slova smysl, totiž jako orgán vnímání a zároveň předběžného porozumění. Některé směry novodobé filozofie milně postavili do protikladu smyslové vnímání a rozum, jako by šlo o dva různé přístupy. Ale rozum, který je izolován od vnímání, nemá, čemu by mohl rozumět. A vnímání, zcela zbavené rozumu a porozumění, není vlastně žádným vnímáním. To věděl již Herakleitos, když řekl, že slyšíli nechápaví, podobají se hluchým. Fenomenologie předpokládá, že ve všem, co vnímáme i co míníme, je vždycky nějaký smysl. Jenže tady teprve začíná náš vlastní problém. Otázka po smyslu nemůže být jednostavná, nemůže být jednostranně redukována na naši vnímavost a chápavost, ale musí být také a dokonce především zaměřena na to, co je nebo může být vnímáno nebo chápáno. Je to jen naše domněnka, náš výmysl, naše fantazie, když se nám zdá, že má něco smysl, to jest, že se setkáváme s něčím více nebo méně smysluplným? Nejde o to, že tomu my sami dáváme smysl, ale chceme vědět, zdá to mělo a má smysl, i když o tom třeba ještě nevíme. Tážeme se po smyslu, který do věcí nevnášíme, ale který je uložen nejenom našemu vnímání a chápání, ale věcem samým. Přitom se ovšem nesmíme dopustit té zásadní chyby, že tento na nás nezávislý smysl budeme chtít chápat jako objektivní, objektivně daný. Objektivacemi, vůbec zpředmětňováním, je naše myšlení zatíženo od samých začátků řeckého vynálezu pojmovosti. Tímto způsobem bychom řešení otázky po smyslu stavěli stále znovu před nepřekročitelnou překážku. Zpředmětněná skutečnost je totiž vždycky zbavena skutečného smyslu. Se skutečným smyslem se ovšem člověk setkává už odpradávna a nepotřebuje k tomu žádné pojmy a žádnou filozofii. Ve skutečně smyslplných souvislostech se ocitá a vůbec žije každý živý tvor, jenže o tom neví. Teprve člověk začal být schopen si otázku po smyslu klást. Viděl, že některé věci smysl mají a těm pak věnoval svou hlavní pozornost. Až na pozadí chápání smyslplnosti a smyslu se mohou některé skutečnosti a souvislosti jevit jako bezesmyslu, jako nesmyslné. A tak se člověk musí tázat, odkud se bere smysl a odkud naopak nesmyslnost. Je obojí stejně původní a stále spolu soupeří? Nebo je jedno základnější a druhé vzniká teprve v opozici vůči prvnímu a tedy závisle na něm? Smyslplnost je nepochybná všude tam, kde nalézáme život. Ale má život vůbec také nějaký smysl? Touto otázkou vykračujeme za hranice života. Tážeme se na smyslplné místo a poslání života ve vesmíru. Otázku však můžeme postavit také obráceně. Což má-li celý vesmír smysl jako předpoklad a scéna, na které se objevuje a vyvíjí život, zvláště pak život člověka? Tak to vidí Bible, ale také někteří filozofové, například Teilhard de Chardin nebo náš Emmanuel Radl. Tak to obráceně může být otázka položena také v politice a v dějinách. Je smyslem kultury obohacovat život společnosti či národa a nebo je smyslem národního a politického života kultura? A nebo je tu ještě něco vyššího a smysluplnějšího, čemu má politický, národní, ale i kulturní život sloužit a v této službě teprve nacházet svůj smysl? Tím se dostáváme k poslednímu bodu a závěru. Smysl není objektivně dán, aby mohl být neutrálně konstatován, ale není ani žádnou subjektivní a libovolnou záležitostí. Smysl nemůže být poznán z vnižka, ale musíme se jako lidé pod úkladném promýšlení pro nějaký smysl rozhodnout a plně osobně angažovat. Pak teprve začneme ten smysl, pro který jsme se rozhodli, stále hlouběji poznávat, to je zvnitřku chápat. A pak se ovšem také může stát, že zjistíme, jakého omilu jsme se dopustili. Omilů, které jako omily už byly odhaleny, se ovšem můžeme a máme vystříhat. Ale smysl našich nových, ještě nepoznaných omilů spočívá v tom, že se jich budou moci vystříhat naši potomci. Předpokladem tu ovšem je, že se ke svým omilům v chápání smyslu a smyslplnosti přiznáme jako k omilům. Tak se poslední smysl všeho ukazuje na dlouhé cestě omilů, kterých se jako lidé dopouštíme a které z lásky k pravdě a k příštím generacím a v odpovědnosti vůči ním rozpoznáváme. V rukopisu dosud neuveřejných filosofických etič doktora Jana Čecha jsem pak nalezl některé poznámky, které se našeho tématu týkají velmi úzce. Smysl, píše Jan Čech, je orientace všech věcí, událostí, příběhů, činů, životu a dějiných zvratů na budoucí svět. Jehož se stanou součástí a z něhož čerpají své opodstatnění, tedy svůj smysl. Ten poukazuje na tendenci činů, událostí či gest k nové vyšší jednotě. Z hlediska člověka je smysl způsob, jak je prostřednictvím světa oslovuje Bůh. Je to způsob, jak se člověku svět stává srozumitelným. Smysl tak tvoří z minulosti, přítomnosti a budoucnosti srozumitelný celek, ve kterém každá událost dostává svůj význam. Ze skutečnosti, že smysl je oslovením, vyplývá, že člověk není tvůrcem smyslu, ale pouze jej přijímá nebo uskutečňuje. Má však neustálou a v bytí zakotvenou možnost po smyslu se dotazovat. Bůh dal člověku právo svému životu a událostem rozumět s tím, že neexistuje žádná událost, která by se smyslu vymykala. Smysl světa, který člověk obývá, představuje otázku, na kterou musí odpovědět svým životem. Život, který není uveden do souladu se smyslem, je život zmařený. Nahlížet smysl je ustavujícím momentem lidské svobody. Nebo člověk tak není jenom pasívní hřičkou příliv událostí, které nechápe, ale má možnost jim porozumět a tak je spolu vytvářet. Často i jen tak, že je přijímá jako smyslu plné. Z toho hlediska je pak přijímání smyslu dialogem.