Logika XII [příprava]
| raw | skeny ◆ bytový seminář | přípravné poznámky, česky, vznik: 8. 2. 1988
text je přípravou k tomuto výslednému dokumentu:Logika XII
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
241 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Příprava na 8.2.88 - Problém adekvace 1 01. Vyjdeme z některých Heideggerových formulací, ale ne proto, abychom interpretovali Heideggera, nýbrž abychom se dostali k problému samotnému. 02 03 Námitky proti pojetí adekvace ve smyslu "shody", "připodobnění" či "sladěnosti", "v čem se mají věc a výpověd shodovat" ? Hledá se tertium comparationis. Ale je to vůbec místná otázka ? A i kdyby byla, hledáme to ter tium u dvou členů, které jsou správně vybrány ? 04 Je celá řada pokusů o pojetí a výměr toho, co je pravda, ale nejrozšířenější je právě pojetí adekvační. Veritas est adaequatio rei et intellectus. Heideggerův výklad s poukazem na středověké pozadí. Proč zůstává Co je předpokladem toho, abychom srovnávali výpověd, soud, představu, pojem atd. s "předmětem", k němuž se vztahují, k němuž míří, který míní ? Předpokladem je oddělenost obojího, přeryv, mezera, distance. Ale kdy vzniká, kdy může vzniknout taková distance ? u středověku jake "toho nejbližšího" ? Osudy "božského /nebo božího/ Ducha" podle Heideggera. /15/ 05 Pojetí pravdy jako adekvace má svůj nevyhnutelný předpo klad ve vzniku pojmového myšlení. Pravda však je hledána i dříve. Adekvační pojetí je tedy konstrukce pomocí pojmů. Kde nejsou pojmy, tam není možné ani adekvační pojetí. 07 06 Pojetí pravdy jako adekvace je součástí a složkou sebepochopení myšlení, které je pojmově strukturováno. Heideggerova otázka má tu vadu, že vychází z vědomí distan ce a rozdílu mezi myšleným a myšlením, ale že nechápe tuto distanci a její založení plně a správně. Tato otáz ka obsahuje chybu. 08 Námitka je již starší, ale i odpověd na ni byla už víckrát podána. Vznikla nová, revidovaná pojetí /např. pou kazující na širší kontexty a na analogickou strukturu širších kontextů jak v realitě, tak v myšlení, apod./. pocit, že vyvrácení adekvace je nuspokojivé, je dost rozšířen. Více světla a tím jasnosti do věci přineseme přijetím teorie dvojčat pojem-intenc.předmět. Souvislost nové trojice se starou trojicí středověkou. -8. 11. 88 88-193
241 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Příprava na 8.2.88 - Problém adekvace 1 01. Vyjdeme z některých Heideggerových formulací, ale ne proto, abychom interpretovali Heideggera, nýbrž abychom se dostali k problému samotnému. 02 03 Námitky proti pojetí adekvace ve smyslu "shody", "připodobnění" či "sladěnosti", "v čem se mají věc a výpověd shodovat" ? Hledá se tertium comparationis. Ale je to vůbec místná otázka ? A i kdyby byla, hledáme to ter tium u dvou členů, které jsou správně vybrány ? 04 Je celá řada pokusů o pojetí a výměr toho, co je pravda, ale nejrozšířenější je právě pojetí adekvační. Veritas est adaequatio rei et intellectus. Heideggerův výklad s poukazem na středověké pozadí. Proč zůstává Co je předpokladem toho, abychom srovnávali výpověd, soud, představu, pojem atd. s "předmětem", k němuž se vztahují, k němuž míří, který míní ? Předpokladem je oddělenost obojího, přeryv, mezera, distance. Ale kdy vzniká, kdy může vzniknout taková distance ? u středověku jake "toho nejbližšího" ? Osudy "božského /nebo božího/ Ducha" podle Heideggera. /15/ 05 Pojetí pravdy jako adekvace má svůj nevyhnutelný předpo klad ve vzniku pojmového myšlení. Pravda však je hledána i dříve. Adekvační pojetí je tedy konstrukce pomocí pojmů. Kde nejsou pojmy, tam není možné ani adekvační pojetí. 07 06 Pojetí pravdy jako adekvace je součástí a složkou sebepochopení myšlení, které je pojmově strukturováno. Heideggerova otázka má tu vadu, že vychází z vědomí distan ce a rozdílu mezi myšleným a myšlením, ale že nechápe tuto distanci a její založení plně a správně. Tato otáz ka obsahuje chybu. 08 Námitka je již starší, ale i odpověd na ni byla už víckrát podána. Vznikla nová, revidovaná pojetí /např. pou kazující na širší kontexty a na analogickou strukturu širších kontextů jak v realitě, tak v myšlení, apod./. pocit, že vyvrácení adekvace je nuspokojivé, je dost rozšířen. Více světla a tím jasnosti do věci přineseme přijetím teorie dvojčat pojem-intenc.předmět. Souvislost nové trojice se starou trojicí středověkou. -8. 11. 88 88-193
====================
243 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
09 Středověká trojice: idea pojem. Věc je jen zprostředkujícím členem, vlastní adekvace je mezi ideou a pojmem, resp. mezi duchem božím a lidským. 10 11 12 15.2. 14 věc Naše trojice: je tu věc pojem intencionální předmět. Zprostředkujícím členem je pojem /myšlení/, vlastní adekvace je mezi věcí a intencionálním předmětem. Důsledek: věc je viděna jako předmět, tedy předmětně. To, co pro středověké pojetí nebylo problémem, se nyní problémem stává: adekvace je zachována za cenu vytlačení, vytěsnění působícího, aktivního subjektu z rámce toho, oč hlavně jde. Se subjektem je však vytěsněna také každá myšlenka na subjektní aktivitu, iniciativu, čin, praxi. Většina evropských a evropsky orientovaných filosofů /tj. kontinentálně, s vyloučením empiristické a dnes annalytické tradice/ je s plrým vědomím nebo aniž by si to řádně uvědomila pod vlivem Marxova objevu praxe a jejího diwa významu pro noetiku. 13 Nepochopení většiny myslitelů spočívá v tom, že tuto praxi chápou relativisticky, subjektivisticky, pragmatis ticky. Jaká je však alternativa? Tady se rozhoduje o celé příští myšlenkové epoše. Nová interpretace: neexistuje žádný "základní" či "svébytný" vztah mezi věcí a mezi příslušným intencionálním předmětem /resp.ředou takových předmětů/. Rozhodujícím činitelem, aktivním faktorem je tu právě subjektní aktivita. Když si tohle ujasníme, oteveli jsme si dveře nejen ke kritice adekvačního pojetí, ale k založení pojetí nového, lepšího. 15 Srovnávání věci a příslušného intencionálního "modelu" této věci není možné, protože nemůžeme vylézt ze své kůž hankůže a podívat se na věc, aniž bychom se dívali. V tomto bodě spolu se vším jiným haraburdím odmítáme i každé pojetí sebedanosti /např.absolutní reflexí apod./. Vždy je tu praxe, která spolukonstituuje svůj "předmět". 16 Nejdůležitější však je, že praxe resp. subjektní akce otvŕŕá cestu /volný prostov/ k pronikání pravdy /jakožto ryzí nepředmětnosti/ do vnitrosvětských vztahů. Pravda se neuplatňuje jako shoda myšlení a věci navzájem, nýbrž jako to, co jak pro myšlení, tak pro věc "byti má. -8. 11. 88 88-194
243 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
09 Středověká trojice: idea pojem. Věc je jen zprostředkujícím členem, vlastní adekvace je mezi ideou a pojmem, resp. mezi duchem božím a lidským. 10 11 12 15.2. 14 věc Naše trojice: je tu věc pojem intencionální předmět. Zprostředkujícím členem je pojem /myšlení/, vlastní adekvace je mezi věcí a intencionálním předmětem. Důsledek: věc je viděna jako předmět, tedy předmětně. To, co pro středověké pojetí nebylo problémem, se nyní problémem stává: adekvace je zachována za cenu vytlačení, vytěsnění působícího, aktivního subjektu z rámce toho, oč hlavně jde. Se subjektem je však vytěsněna také každá myšlenka na subjektní aktivitu, iniciativu, čin, praxi. Většina evropských a evropsky orientovaných filosofů /tj. kontinentálně, s vyloučením empiristické a dnes annalytické tradice/ je s plrým vědomím nebo aniž by si to řádně uvědomila pod vlivem Marxova objevu praxe a jejího diwa významu pro noetiku. 13 Nepochopení většiny myslitelů spočívá v tom, že tuto praxi chápou relativisticky, subjektivisticky, pragmatis ticky. Jaká je však alternativa? Tady se rozhoduje o celé příští myšlenkové epoše. Nová interpretace: neexistuje žádný "základní" či "svébytný" vztah mezi věcí a mezi příslušným intencionálním předmětem /resp.ředou takových předmětů/. Rozhodujícím činitelem, aktivním faktorem je tu právě subjektní aktivita. Když si tohle ujasníme, oteveli jsme si dveře nejen ke kritice adekvačního pojetí, ale k založení pojetí nového, lepšího. 15 Srovnávání věci a příslušného intencionálního "modelu" této věci není možné, protože nemůžeme vylézt ze své kůž hankůže a podívat se na věc, aniž bychom se dívali. V tomto bodě spolu se vším jiným haraburdím odmítáme i každé pojetí sebedanosti /např.absolutní reflexí apod./. Vždy je tu praxe, která spolukonstituuje svůj "předmět". 16 Nejdůležitější však je, že praxe resp. subjektní akce otvŕŕá cestu /volný prostov/ k pronikání pravdy /jakožto ryzí nepředmětnosti/ do vnitrosvětských vztahů. Pravda se neuplatňuje jako shoda myšlení a věci navzájem, nýbrž jako to, co jak pro myšlení, tak pro věc "byti má. -8. 11. 88 88-194