Logika XV [příprava]
| raw | skeny ◆ bytový seminář | přípravné poznámky, česky, vznik: 27. 3. 1988
text je přípravou k tomuto výslednému dokumentu:Logika XV
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
257 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
příprava na 28.3.88 Logos v dějinách a otázka pravdy 2. 01 Skončili jsme citátem z Heideggera, kde je pravda. chápána jako to, pro co žijeme a umíráme. Připomeňme si, jak se věci mají na úrovni přírodní, tj. ještě nedějinné, abychom pak mohli ostřeji vidět odlišnost situace v dějinách. 02 V rámci předživého se nám všechno jeví jako příznačně typi zované, tj. bez nejmenšího náznaku "svébytí", jedinečnosti. v celých dějinách evropského myšlení existuje jen jediný velký myslitel, který přisoudil jedinečnost i nejmenším "pravým jsoucnům", totiž monádám, ovšem pouze jedinečnost vnitřní a navíc jen v podobě nedokonalosti či odchylky od archetypu /přičemž ponechává nerozhodnuto, zda tím archetypem je celek skutečného světa anebo spíš myšlenka takového celku, kterou myslí Monáda monád/. 03 Myšlenka arché jakožto regulativní idea takřka veškeré západoevropské filosofické tradice přímo znemožňovala pochowitpit dějinnou jedinečnost vůbec a už vůbec ne jako něco svrchovaně smysluplného, "pravého", smysluplnějšího než může být jakékoliv dění pouze přírodní. Leibnizova myšlenka je extrémním případem, který však nevede dál nicméně navázání je nutné, zároveň ovšem i reinterpretace. 04 Skutečně významná není vnitřní jedinečnost pravých událostí, nýbrž jejich uskutečněná, zvnějšněná jedinečnost. A zase nikoliv sama o sobě, nýbrž jedinečnost, která se jakožto jedinečná prosadí ve světě, tj. která je zaregistrována jinými událostmi a která svou i jejich jedinečností poznamená i vztahy mezi událostmi. Proto rozhodující není ani sama jedinečnost o sobě, nýbrž schopnost citlivé reaktibility. /Událost, na kterou nic nereaguje, jako by vůbee neproběhla událost, na jejíž jedinečnost nic nereaguje, jako by vůbec nebyla jedinečná./ 05 Člověk zatím ani nejjemnějšími a nejcitlivějšími metodami nebyl schopen se ujistit vnitřní jedinečností např. atomů atd. Poprvé se setkáváme s jedinečností u živých organismů, tedy v makrosvětě. Tam se však setkáváme ještě s něčím zásadně důležitým. Člověk dosáhl svými prostředky a metodami schopnosti, rozpoznávat jedinečnost nižších orga nismů i tam, kde onu jedinečnost nerozpoznávají /na své úrovni jiné organismy téhož druhu. Ovšem: dvojí význam slova "rozpoznávání". Např. v genetice jsme odkázáni na "zesilovací systémy", které sami neovládáme - jsme tedy i zde závislí na reaktibilitě, již nekontrolujeme. 88-391 27 1 88
257 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
příprava na 28.3.88 Logos v dějinách a otázka pravdy 2. 01 Skončili jsme citátem z Heideggera, kde je pravda. chápána jako to, pro co žijeme a umíráme. Připomeňme si, jak se věci mají na úrovni přírodní, tj. ještě nedějinné, abychom pak mohli ostřeji vidět odlišnost situace v dějinách. 02 V rámci předživého se nám všechno jeví jako příznačně typi zované, tj. bez nejmenšího náznaku "svébytí", jedinečnosti. v celých dějinách evropského myšlení existuje jen jediný velký myslitel, který přisoudil jedinečnost i nejmenším "pravým jsoucnům", totiž monádám, ovšem pouze jedinečnost vnitřní a navíc jen v podobě nedokonalosti či odchylky od archetypu /přičemž ponechává nerozhodnuto, zda tím archetypem je celek skutečného světa anebo spíš myšlenka takového celku, kterou myslí Monáda monád/. 03 Myšlenka arché jakožto regulativní idea takřka veškeré západoevropské filosofické tradice přímo znemožňovala pochowitpit dějinnou jedinečnost vůbec a už vůbec ne jako něco svrchovaně smysluplného, "pravého", smysluplnějšího než může být jakékoliv dění pouze přírodní. Leibnizova myšlenka je extrémním případem, který však nevede dál nicméně navázání je nutné, zároveň ovšem i reinterpretace. 04 Skutečně významná není vnitřní jedinečnost pravých událostí, nýbrž jejich uskutečněná, zvnějšněná jedinečnost. A zase nikoliv sama o sobě, nýbrž jedinečnost, která se jakožto jedinečná prosadí ve světě, tj. která je zaregistrována jinými událostmi a která svou i jejich jedinečností poznamená i vztahy mezi událostmi. Proto rozhodující není ani sama jedinečnost o sobě, nýbrž schopnost citlivé reaktibility. /Událost, na kterou nic nereaguje, jako by vůbee neproběhla událost, na jejíž jedinečnost nic nereaguje, jako by vůbec nebyla jedinečná./ 05 Člověk zatím ani nejjemnějšími a nejcitlivějšími metodami nebyl schopen se ujistit vnitřní jedinečností např. atomů atd. Poprvé se setkáváme s jedinečností u živých organismů, tedy v makrosvětě. Tam se však setkáváme ještě s něčím zásadně důležitým. Člověk dosáhl svými prostředky a metodami schopnosti, rozpoznávat jedinečnost nižších orga nismů i tam, kde onu jedinečnost nerozpoznávají /na své úrovni jiné organismy téhož druhu. Ovšem: dvojí význam slova "rozpoznávání". Např. v genetice jsme odkázáni na "zesilovací systémy", které sami neovládáme - jsme tedy i zde závislí na reaktibilitě, již nekontrolujeme. 88-391 27 1 88
====================
259 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
06 Jedinečnost života organismů je velice závislá na okolnostech, které můžeme označit za vnější /genetická výbava je také vnější okolností !/: živá bytost se adaptuje, přizpůsobuje okolnostem, které nikdy nejsou docela stejná. Tem, kde jsou okolnosti analogické, vytvářejí organismy také analogické formy adaptace a do jisté míry ztrácejí svou jedinečnost. To však souvisí s "hrubým rastrem" jejich reaktibility. 07 již v rámci přírody dochází někdy k tomu, že si živé bytosti upravují, adaptují také okolnosti podle svých potřeb v menším rozsahu je to velmi časté, poměrně řídké jsou případy jako bobří hráze tam se mění přírodní podmínky, byt v omezeném rozsahu. Důležitost vzniku "vědomí" a jeho emancipace: přestává být pouze doprovodnou funkcí a stává se postupně stále významnějším centrem koordinace jak vlastních způsobů přizpůsobení a vůbec aktivit, tak vědomého a plánovitého upravování a proměňování okolností. "Praxe." 08 Otázka "vynálezů" - jednak v rámci přírody, jednak na úrovni dějin. Zásadní rozdíl mezi instinktivní aplikací a aplikací v podobě vědomého rozvrhu. Zkouška a omyl/trial and error/ na úrovni přírodní a na úrovni dějinné. Přechod od uzavřeného světa mýtu k otevřenému světu LOGU. Potřeba celku a vztahu k němu. Význam praktické "logizace" světa kolem nás. Přechod od logizace konkrétních praktických aktivit k logizaci světa vcelku. Konstrukce modelů /myšlenkových/ jako cesta k porozumění před-logické, ještě nelogi zované přírodě - odpor vůči chaosu /předmětnému i vnitřnímu, myšlenkovému/. Zkušenosti s logizací okrsků skutečnosti a tendence ke generálním výkladům světa. 09 Schopnost navazování na předchůdce /učení, napodobování, "napodobování" nového, vynalézání: musí na to přece exista vat nějaký postup, nějaký "grif" !/ jako předpoklad vzniku dějinných struktur a vůbec dějin. Význam paměti v přírodě a v předdějinné společnosti - a docela nový význam ve společenstvích dějinných. Pamět přímo předávaná a zápisy či dokumenty. LOGOS jako to, co je psáno. LOGOS spojuje /umožňuje a zakládá spojení, kontakt mezi lidmi, kteří si jsou navzájem přítomni, ale také mezi lidmi, kteří jsou od sebe prostorově a časově značně vzdáleni/ už nejen organicky, tj. uvnitř pravých jsoucen /subjektů/ a jejich akcí, nýbrž intersubjektně: rozdíl mezi přírodní a dějinn nou úrovní intersubjektivity. DIA-LOGOS. 27. 88 88-392
259 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
06 Jedinečnost života organismů je velice závislá na okolnostech, které můžeme označit za vnější /genetická výbava je také vnější okolností !/: živá bytost se adaptuje, přizpůsobuje okolnostem, které nikdy nejsou docela stejná. Tem, kde jsou okolnosti analogické, vytvářejí organismy také analogické formy adaptace a do jisté míry ztrácejí svou jedinečnost. To však souvisí s "hrubým rastrem" jejich reaktibility. 07 již v rámci přírody dochází někdy k tomu, že si živé bytosti upravují, adaptují také okolnosti podle svých potřeb v menším rozsahu je to velmi časté, poměrně řídké jsou případy jako bobří hráze tam se mění přírodní podmínky, byt v omezeném rozsahu. Důležitost vzniku "vědomí" a jeho emancipace: přestává být pouze doprovodnou funkcí a stává se postupně stále významnějším centrem koordinace jak vlastních způsobů přizpůsobení a vůbec aktivit, tak vědomého a plánovitého upravování a proměňování okolností. "Praxe." 08 Otázka "vynálezů" - jednak v rámci přírody, jednak na úrovni dějin. Zásadní rozdíl mezi instinktivní aplikací a aplikací v podobě vědomého rozvrhu. Zkouška a omyl/trial and error/ na úrovni přírodní a na úrovni dějinné. Přechod od uzavřeného světa mýtu k otevřenému světu LOGU. Potřeba celku a vztahu k němu. Význam praktické "logizace" světa kolem nás. Přechod od logizace konkrétních praktických aktivit k logizaci světa vcelku. Konstrukce modelů /myšlenkových/ jako cesta k porozumění před-logické, ještě nelogi zované přírodě - odpor vůči chaosu /předmětnému i vnitřnímu, myšlenkovému/. Zkušenosti s logizací okrsků skutečnosti a tendence ke generálním výkladům světa. 09 Schopnost navazování na předchůdce /učení, napodobování, "napodobování" nového, vynalézání: musí na to přece exista vat nějaký postup, nějaký "grif" !/ jako předpoklad vzniku dějinných struktur a vůbec dějin. Význam paměti v přírodě a v předdějinné společnosti - a docela nový význam ve společenstvích dějinných. Pamět přímo předávaná a zápisy či dokumenty. LOGOS jako to, co je psáno. LOGOS spojuje /umožňuje a zakládá spojení, kontakt mezi lidmi, kteří si jsou navzájem přítomni, ale také mezi lidmi, kteří jsou od sebe prostorově a časově značně vzdáleni/ už nejen organicky, tj. uvnitř pravých jsoucen /subjektů/ a jejich akcí, nýbrž intersubjektně: rozdíl mezi přírodní a dějinn nou úrovní intersubjektivity. DIA-LOGOS. 27. 88 88-392
====================
261 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
10 Zkušenost již starých Řeků: pravda není původně obsažena V LOGU, míníme-li tím nějakou vnitřní výbavu těch, kdo se setkávají ve světě jazyka, ve světě promlouvání, ale prav de přichází /může přicházet/ tam, kde lidé spolu hovoří, takže se mohou cítit osloveni něčím, co nebylo přítomno ve východisku žádného z účastníků dialogu. Celý náš pokus je v jedné své složce pokusem vzít toto zkušenost vážně a interpretovat ji uspokojivě. 11 Dialog nutně přerůstá do dějinné dimenze, a teprve druhot ně je internalizován ve formě filosofické reflexe, nebo také /před-reflektivně/ ve formě modlitby, nebo sokratovské zkušenosti s "daimonion" apod. Institucionalizace dia logu v platónské Akademii, peripatetickém metodickém rozhovoru, v pozdějších uě8ych střediscích /Alexandrie/, v univerzitách, ale také v moderních vědeckých diskusích atd. Teprve dějinnost umožňuje pokrok generací v poznávání skutečností - rozvoj věd. Velký význam písemně zachovaných vyjádření a stanovisek atd.- tedy vědeckých, vůbec ddborných časopisů, učebnic, systematických výkladů. 12 Docela nová situace se objevuje ve chvíli, kdy předmětem odborného zájmu se stávají dějiny samotné, at v užším vymezení /např. Aristotelův vztah k presokratikům, Sokratovi, Platónovi a sofistům/, nebo později /pod vlivem křestanství/ k dějinám vůbec. Stále jasněji se rozpoznává, že dějiny vcelku i v jednotlivých složkách jsou chaotické, že se zvracejí v opak toho, co lidé zamýšleli, že v dějinách jsou lidé zmítáni silami, jež je přesahují, jež se vymy kají jejich kontrole dokonce i tam, kde původně šlo o výtvory a vynálezy lidské zkušenost s emancipovanými elementy, žijícíni jako odcizené produkty lidských aktivit a druhotně si podrobujících člověka. 13 Odcizený LOGOS emancipovaných elementů odedávna vyvolával představy o nadlidských silách, démonech, bozích atd., kte ří trestají apod. Oprávněná modernější kritika těchto představ však bývala popravidla spojována s odmítáním pozitivní funkce LOGU. Jako emancipované elementy byly odhaleny jako odcizené produkty lidské činnosti, také úspěchy a pokrok, jehož lidé dosahovali, byly důsledně převáděny na lidské aktivity jako svůj poslední zdroj. Tento postup nutně koincidoval s tendencemi předmětného myšlení 14 Ale dějiny je třeba posuzovat také a dokonce především sub specie zkušeností s dialogem. V dějinách spolu lidé vedou dialog. A tak jako v dialogu, též v dějinách 750 88 88-393
261 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
10 Zkušenost již starých Řeků: pravda není původně obsažena V LOGU, míníme-li tím nějakou vnitřní výbavu těch, kdo se setkávají ve světě jazyka, ve světě promlouvání, ale prav de přichází /může přicházet/ tam, kde lidé spolu hovoří, takže se mohou cítit osloveni něčím, co nebylo přítomno ve východisku žádného z účastníků dialogu. Celý náš pokus je v jedné své složce pokusem vzít toto zkušenost vážně a interpretovat ji uspokojivě. 11 Dialog nutně přerůstá do dějinné dimenze, a teprve druhot ně je internalizován ve formě filosofické reflexe, nebo také /před-reflektivně/ ve formě modlitby, nebo sokratovské zkušenosti s "daimonion" apod. Institucionalizace dia logu v platónské Akademii, peripatetickém metodickém rozhovoru, v pozdějších uě8ych střediscích /Alexandrie/, v univerzitách, ale také v moderních vědeckých diskusích atd. Teprve dějinnost umožňuje pokrok generací v poznávání skutečností - rozvoj věd. Velký význam písemně zachovaných vyjádření a stanovisek atd.- tedy vědeckých, vůbec ddborných časopisů, učebnic, systematických výkladů. 12 Docela nová situace se objevuje ve chvíli, kdy předmětem odborného zájmu se stávají dějiny samotné, at v užším vymezení /např. Aristotelův vztah k presokratikům, Sokratovi, Platónovi a sofistům/, nebo později /pod vlivem křestanství/ k dějinám vůbec. Stále jasněji se rozpoznává, že dějiny vcelku i v jednotlivých složkách jsou chaotické, že se zvracejí v opak toho, co lidé zamýšleli, že v dějinách jsou lidé zmítáni silami, jež je přesahují, jež se vymy kají jejich kontrole dokonce i tam, kde původně šlo o výtvory a vynálezy lidské zkušenost s emancipovanými elementy, žijícíni jako odcizené produkty lidských aktivit a druhotně si podrobujících člověka. 13 Odcizený LOGOS emancipovaných elementů odedávna vyvolával představy o nadlidských silách, démonech, bozích atd., kte ří trestají apod. Oprávněná modernější kritika těchto představ však bývala popravidla spojována s odmítáním pozitivní funkce LOGU. Jako emancipované elementy byly odhaleny jako odcizené produkty lidské činnosti, také úspěchy a pokrok, jehož lidé dosahovali, byly důsledně převáděny na lidské aktivity jako svůj poslední zdroj. Tento postup nutně koincidoval s tendencemi předmětného myšlení 14 Ale dějiny je třeba posuzovat také a dokonce především sub specie zkušeností s dialogem. V dějinách spolu lidé vedou dialog. A tak jako v dialogu, též v dějinách 750 88 88-393
====================
263 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
uprostřed tohoto dialogu ozývá, oslovuje, vyjevuje pravda. Stejně jako v dialogu, také v dějinách není nikdy hned na první poslech /a pohled/ zřejmé, evidentní, že jde o pravdu, takže opatrnost je nezbytná a kontrola nutná. Nicméně zkušenost s dialogem znamená také jistou zkušenost s pravdou, která není dána ani přírodou, ani dějinami, ani přístupem lidského subjektu, a není ani lidským produktem, výmyslem, projekcí atd. 15 Co z toho vyplývá? Pravda, která promlouvá k lidem v dějinách, musí nejprve najít vnímavého posluchače /vnímavějšího, než jsou ti druzí/: ale už v jeho uslyšení a pochopení je přítomen lidský prvek, tj. jistá složka, padající na vrub tomu, kdo slyší a kdo poslechne. Schopnost uslyšet a porozumět není ničím přirozeným, i když může jisté přirozené předpoklady do sebe zapojit a integrovat; je to spíše jakási připravenost, vyevičenost v připravenosti /než "dovednost", tj. zběhlost/ - je třeba se jí vyuit, mít vzory a učitele, navazovat na předchůdce. Jen dějinný člověk je schopen se vůči pravdě otevřít jakožto vůči prav dě /předdějinný člověk může sice 'náhodou'vedle výmyslů a fantazijních kreasi "uchopit" také pravdu, ale nedovede ji očistit od omylů a příměsí/. 16 Tím je dána dějinná povaha toho, jak se pravda vyjevuje: existuje jistá vnitřní kontinuita v jednotlivých osloveních ze strany pravdy, a to jak souvislost "synchronická" /ta umožňuje onu zvláštnost dialogu/, tak souvislost diachronická /umožňuje dialog napříč dějinám i epochám/. Nejde však primárně o kontinuita zaslechnutí či dokonce pochopení a uplatňování pravdy, ne tedy o kontinuitu v dějinách /imanentní/, nýbrž o kontinuitu, která se vyjevuje pouze s skrze LOGOS. Nic z toho, co se v dějinách stane skutečností, faktem, nemůže být ztotožněno s manifestací samotné pravdy: jako je LOGOS za tím, co se ukazuje, je pravda také za tím, co se ukazuje v dějinách. na jsoucnu 8 7 Smysl dějin /v nejhlubším smyslu/ není a nemůže tedy býtt v dějinách obsažen, ale stává se /jakožto pravda/ uprostřed dějin či jeěště přesněji za nimi či nad nimi /pod nimi/, nebot nikdy nedochází a nemůže docházet v plnému vyjevení a uskutečnění, naplnění tohoto smyslu /pravdy/. Přesto je smysl dějin přístupný a otevřený lidskému porozumění, pokud si ovšem toto porozumění správně rozumí, tj., pokud má správný přístup k sobě /v reflexi, včetně 'ek taze/ 88
263 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
uprostřed tohoto dialogu ozývá, oslovuje, vyjevuje pravda. Stejně jako v dialogu, také v dějinách není nikdy hned na první poslech /a pohled/ zřejmé, evidentní, že jde o pravdu, takže opatrnost je nezbytná a kontrola nutná. Nicméně zkušenost s dialogem znamená také jistou zkušenost s pravdou, která není dána ani přírodou, ani dějinami, ani přístupem lidského subjektu, a není ani lidským produktem, výmyslem, projekcí atd. 15 Co z toho vyplývá? Pravda, která promlouvá k lidem v dějinách, musí nejprve najít vnímavého posluchače /vnímavějšího, než jsou ti druzí/: ale už v jeho uslyšení a pochopení je přítomen lidský prvek, tj. jistá složka, padající na vrub tomu, kdo slyší a kdo poslechne. Schopnost uslyšet a porozumět není ničím přirozeným, i když může jisté přirozené předpoklady do sebe zapojit a integrovat; je to spíše jakási připravenost, vyevičenost v připravenosti /než "dovednost", tj. zběhlost/ - je třeba se jí vyuit, mít vzory a učitele, navazovat na předchůdce. Jen dějinný člověk je schopen se vůči pravdě otevřít jakožto vůči prav dě /předdějinný člověk může sice 'náhodou'vedle výmyslů a fantazijních kreasi "uchopit" také pravdu, ale nedovede ji očistit od omylů a příměsí/. 16 Tím je dána dějinná povaha toho, jak se pravda vyjevuje: existuje jistá vnitřní kontinuita v jednotlivých osloveních ze strany pravdy, a to jak souvislost "synchronická" /ta umožňuje onu zvláštnost dialogu/, tak souvislost diachronická /umožňuje dialog napříč dějinám i epochám/. Nejde však primárně o kontinuita zaslechnutí či dokonce pochopení a uplatňování pravdy, ne tedy o kontinuitu v dějinách /imanentní/, nýbrž o kontinuitu, která se vyjevuje pouze s skrze LOGOS. Nic z toho, co se v dějinách stane skutečností, faktem, nemůže být ztotožněno s manifestací samotné pravdy: jako je LOGOS za tím, co se ukazuje, je pravda také za tím, co se ukazuje v dějinách. na jsoucnu 8 7 Smysl dějin /v nejhlubším smyslu/ není a nemůže tedy býtt v dějinách obsažen, ale stává se /jakožto pravda/ uprostřed dějin či jeěště přesněji za nimi či nad nimi /pod nimi/, nebot nikdy nedochází a nemůže docházet v plnému vyjevení a uskutečnění, naplnění tohoto smyslu /pravdy/. Přesto je smysl dějin přístupný a otevřený lidskému porozumění, pokud si ovšem toto porozumění správně rozumí, tj., pokud má správný přístup k sobě /v reflexi, včetně 'ek taze/ 88