Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
She's buying the stairway to heaven. Posloucháte stanici E plus M a můžeme pokračovat v dalších dotazech, které se volně vztahují k tématu, co vlastně v těchto dnech prožíváme. Já tady mám v ruce dva dotazy, které spolu, myslím si, vnitřně souvisí. O jaký směr, filozofický směr, by se měl mladý člověk opřít je jeden ten dotaz a ten druhý je trošičku obsáhlejší. Obávám se, abychom po otroctví jednoho neupadli do vlády otroctví jiného a sice spotřebního myšlení a života, které pramení ze všeobecné absence smyslu, který by dal člověku možnost odpovědi na jeho nejhlubší niterné aspirace. S myslem míním přibližně to, co mínil dramatik Jonesko a teď je tady citát, že všichni tady zemřeme a granic tu nic, k čemu to všechno. Takže na toto téma bychom mohli pohovořit. Takže znovu, o jaký směr by se mladý člověk měl opřít. Takže kdo chcete odpovídat? Docenka Pešková? Já bych odpověděla velmi stručně o žádný směr, ale o filozofii. A opřít jsou filozofii, znamená filozofii rozumět, rozumět otázkám a svobodně volit prostě odpovědi na tyto otázky. Já si myslím, že to položní dýl na světu opírat se, zavánit takovou snahou najít si nějaké berličky, to je přesně to, co by se jako dít nemělo měl. By naopak ten člověk, když by se měl být sám filozofem a sám hledat pravdu, nikoli nejakou definitivní jistotu, o kterou by se tam navždy opřel. Já si myslím, že studuji filozofii nebo dějiny filozofie nejčinným, tak proto abych si vybral z těch směrů, ale abych se tomu zorientoval. Už jsme se opírali dost dlouho, že? Tady slouží snad připomenout, že pravda není nikdy v tom, co je pevné, o co se můžeme opřít. Pravda je to, co nemáme, co hledáme. A největším překážkou, když ji hledáme, je, když si něco se samozřejmostí myslíme. Filozofie je tady proto, aby nám ty samozřejmosti odhalila jako nesprávné, jako falešné. Otevření k pravdě jsou jenom lidé, kteří si spochybní ty své samozřejmosti. Doktorka Pešková. Já bych jen dopověděla, jestli si mohu dovolit řecké slovo, to je já. Znamená odkrývání toho, co se skrývá. Čili pravda jako odhalování toho, co se skrývá. A filozofie je cesta k tomu, co se skrývá. Tedy je to cesta od samozřejmého k nesamozřejmému, abych navázala na doktora Hajdánka. Mě to předpomíná a evokuje vzpomínku na výrok Paskalův. Zhruba cituji, ne přesně, ať zaujmeš jakoukoliv pozici, nedám ti v ní pokoji. Jestli tomu dobře rozumím. Takže já bych teďka trošku opustil to hezké, filozofické téma, které tu bylo. Raďme se trochu do praxe. Byla tady obava, aby jsme neopadli z jednoho otroctví do druhé otroctví, do otroctví jaksi konzumního stylu života. Takže jestli může začít inženýr mládek za ekonomii? Tady ta otázka evokuje, jako bychom nežili v konzumní společnosti. Já se obávám, že my žijeme v konzumní společnosti, která nemá co konzumovat. Já si dokonce myslím, že to bylo ještě silný, že konzumace, respektive Hombaza, hodní výstatky, ty všechny chaty, to bylo to jediné, co nám bylo vlastně polechádo. My jsme byli asi uměré tlačení do konzumní společnosti. Špatně fungující. Špatně fungující, ano. Takže ještě další. Takže hrozí nebo nehrozí, že upadneme do jiného konzumu, než ve kterém jsme byli? Já si myslím, já bych navázala na ten závěr, tam na ten citáci Oneska. A řekla bych, že proti tomu, že člověk je bytost, která směřuje konec konců ke smrti, bych položila otázku, chtěli bychom být nesmrtelní. Kdybychom chtěli být nesmrtelní, tak to otevře problém zda člověk, který má všechny možnosti otevřeny a žádnou si nezvolí, zde je skutečně člověkem. A to bytostně lidské je v tom, že právě nemáme odnikut nikam, ale že musíme naplnit svůj život v konečném čase. Jestli máme chuť to učinit, jsme lidmi, jestli nemáme chuť, no tak to probendžíme, tak se do toho říkám. Chtěl bych jenom zdůrazit, aby se, že smysl života, aby se v žádém případě hledal v nějakých politických nebo ekonomických institucích nebo činnostech. Tam prostě není. Já bych trochu zlehčil toto vážné téma, tak bych rád porodknul, že jestliže nám se posluchač ptá, zdali nám něco hrozí, tak bych si dovolil upozornit, že zřejmě si většina lidí, nebo zřejmě většina lidí, přechod od této společnosti k té tzv. konzumní, by neviděla jako hrozbu, ale myslím si, že teda většina se spíš na to těší. Dr. Komárek? Garance tu samozřejmě nejsou, že neupadneme do nějakého nového otroctví, ale chtěl bych tomu říct si tolik, že mi připadá, že způsob toho dotazu ukazuje na psychiku člověka, který může sloužit jako představitel větší skupiny lidí. U nich bychom pak mohli hledat tu otázku, proč většina revolucí v dějinách se nepovedla. Dr. Havelka? Já to nechci zlehčovat, ale možná řeknu něco kacířského. Já si právě nejsem jist, jestli tato otázka není trošičku otázkou z minulosti. Mně se právě zdá, že ten problém ty konzumní společnosti a její kritiky, že to je v podstatě problém 60. let a že to třeba, co dneska je na západě, není už právě kritizováno jako konzumní společnost, ale je charakterizováno zcela jiným typem problému, které my zatím nejscela dobře známe, protože nemáme tu sociální zkušenost, kterou mají lidé tam. Ty 20 let chybí. Přejdeme k jiné dotazu. V tom případě je tady takový filozofický dotaz, jak budoucnost světa. Autor tam do závorky dává násilující 20 let zřejmě, aby nebyl opět napaden jak svého času prognostici. Z pohledu našich a světových, a nebo je tady křížek, tedy jaksi v rozporu našich a světových filozofů. Takže máme tady pouze naše filozofy, světové tady jaksi nemáme, ale přesto může se zeptat. No možná, že tady máme naše světové filozofy. Spíš ti naši filozofy mohou citovat ty světové. Já si myslím, že ta otázka není dobře formulována, protože filozof není futurok. Pro filozofa není tak důležité mluvit o budoucnosti světa, ale je pln úžasů nad tím, že se před námi vždycky otevírá budoucnost. A to je to nejdůležitější, co si málo kdy uvědomujeme. Není nic tak samozřejmého, že každého dne se z rána probudíme a přichází nový den. A že máme možnost, otevřenou možnost, se na včerejšek dívat jinak a jinak jednat, než jsme si včera naplánovali. Tahle ta okolnost je strašně důležitá. A já mám dujem, že to je vlastně ta jediná možná správná odpověď na to, jaká je budoucnost světa. Když si lidé budou uvědomovat, jaký obrovský význam v životě má budoucnost, tak i ta budoucnost světa bude lepší. Takže děkujeme. Já myslím, že to je tak závažné prohlášení, že bychom teď mohli udělat tu kartěčkou představu, kterou vyplníme hudbou, než se pustíme do posledního kola otázek a odpovědí. Jsem zeptělný byl a tak mírně ho poškolujem. Poupou mě v rychlosti světa. O, rozkrošujem zity a dům je vězný jako hrom. Dída mě v hlavě a na rukách mám velká kříkla. Stádlou rychlou jen vyjdeš ha ha ha ha, aby si vstihla. Poupou mě v rychlosti světa. Stárdnou jen aby nevypletla. O, rozkrošujem zity a dům je vězný jako hrom. Tak nekřiča mě, že jsi takhle padlý. Pohodný to není, nejsi nad mě zvyklý. Pro všechny se války zrovna pro tebe se nemá. O, rozkrošujem zity a dům je vězný jako hrom. A pojímá milá, já jsem tvá princezna. Měš se slovům a říkáš, že víš, co jste zná. Poupou mě v rychlosti světa. Stárdnou jen aby nevypletla. O, rozkrošujem zity a dům je vězný jako hrom. ... Takže poslední vstup naší besedy o tom, jak chápáte dnešek dění v naší zemi dnes, ale doktor Komarek jsi se ještě chtěl zahledět do budoucnosti. Jenom velice stručnou poznámku, zdaleka ne v té kultivované rovině, ve které se pohyboval doktor Hejdánek. Z hlediska budoucnosti otevírání možných budoucností, z hlediska plánování budoucností, jak o tom doktor Hejdánek mluvil, je nepochybně velice důležité z individuální perspektivy. Zase člověk ráno probudí ve vězení nebo mimo něj například. A v této souvislosti bych chtěl zdůraznit, že ještě nemáme žádné garance. Děkuji. No, jelikož je to už poslední vstup té naší besedy, toho našeho diskusního klubu, takže se vrátíme tam, kde jsme začali a velice stručnou otázku položím každému z vás. Jak chápat dění dnes v těchto dnech? Můžeme začít zase u doktora Havelky? Já si myslím, že to, co se dneska děje, to je šance. A je potřeba, aby to každý pochopil jako šanci pro sebe. Děkuji. Já bych konstatoval, že 20 let tady šance nebyla. Jednak z toho důvodu, že tady byl represivní aparát a jednak z toho důvodu, že lidi cítili strach a byli pasivní. Myslím si, že jestli pro nás existuje šance, jestli ji máme uchopit, tak z té pasivity musíme ven. V nejbližší době nahazel bych na Michala Komárka, v nejbližší době si musíme vybojovat ty garance. Těžko očekávat, že nám je někdo poskytne z toho centra. Například v současné ústavní úpravě si myslím, že na každém z nás nebo na každém pracovišti záleží, jestli si páteř současného systému, stranickou nomenklaturu, stranické bůmky na pracovištích zruší sám, nebo jestli to bude direktivně rozhodnuto. Domnívám si, že to záleží na nás a že pokud se k tomu postavíme nikoli pasivně jako dotud, ale aktivně a že se proti tomu postavíme teda jinak než dosud a že například unikneme zdroj dosávaní totalitního systému, aby odešel z těch pracovišť, kde napáchal tolik škody. Domnívám se, že potom budeme moci ohovořit i o těch garancích, které jsme si vybojovali sami. Děkuji. Doktor Hejdánek? Já jsem si právě teď s Brůzou uvědomil, že při tom všem povídání, jak rozumět tomu, co se stalo, jsme nezmínili o tom, že to byli studenti, kteří to začali. A to je tak důležitá věc, že o tom budeme muset ještě mnohokrát přemýšlet a mluvit. Tentokrát to byli studenti bez spisovatelů. Prakticky, že? Na rozdíl od toho 67. roku. A já bych v tom chtěl vidět takovou záruku nejistoty, že to dobře dopadne, ale záruku toho, že tady jsou lidé, kteří si to nenechají vzít a nebudou mít. ... Upozornit na jeden pojem pana Václava Havla, který mi v této souvislosti připadá velice přiléhavý. Řekl bych to asi takto. To, co se ještě stále teď tady může dít, je sebestruktura se společnosti. Děkuji, Marko, ty jsi chtěl něco? Já jsem chtěl říct, já jsem teďka šel metrem, byl tam obrovský plagát puste korita, dejte ji jiným. Já si myslím, že to není náš program. Proboha, ať nejsou korita, a ne, že se někdo vymění u korita. Děkuji. Myslím, že bysme měli všichni děkovat studentům za to, co udělali. Za to, že vlastně pohnuli celou společnost do pohybu. A zároveň bychom, myslím, měli od nich jako občanská společnost, jako všichni občany na této země, převzít tu štafetu a dosáhnout toho, aby proces se stal nezvratný. Aby se stal nezvratný, musíme odstranit obrovské represivní aparáty, které vadí už samotnou svoji existenci a jsou potenciálním nebezpečím pro to, že se pokusí o znovuzískání původní moci. Jde však o to, aby to probíhalo co nejvíce kulturně, bez násilí, aby tento proces ukázal, že jsme skutečně demokratickou společností. Děkuji. Docentka Pešková. Já bych snad jako asi nejstarší řekla trochu, nebo vyjádřila takovou reminiscenci. Já jsem jako učitel měla strach, že mladí lidé už nedovedou ze sebe vykřesat jistřičku jaksi touhy po otevření nových možností. Já mám dojem, že ty nové možnosti otevřeli sobě, otevřeli je celé občanské společnosti a teď jenom otázka, jestli odpovědnost za naplnění těch možností dokážou převzít nejenom ti mladí, ale konec konců celá občanská společnost. A na tom záleží ta šance pro všechny miliony národa, ve kterém žijeme. Inženýr Bratinka. Já bych chtěl připomenout, že brutální zásah proti studentů na národní třídě měla být podle jeho vykonavatelu malá česká verze Náměstí nebeského míru. Měl to být act, který měl společnost zastrašit na dlouhou dobu. Za všechent úspěch dosávatího procesu vděčíme tomu, že reakce byla přesně opačná, že společnost přešla do aktivní sebeobrady. Proto další úspěch toho procesu můžeme zaručit jedině tím, že na případné podobné pokusy budeme jednat obdobně. Ještě inženýr Třeška. Já bych chtěl ještě říct jednu věc. Bylo tady poděkováno studentům. Já bych tady na tomto místě chtěl poděkovat těm, kteří studentům dávali v posledních letech příklad toho, že nemusí být všichni s hlavou směrem k zemi, ale že lze mít hlavu i s příjmenou nahoru a že se lze postavit i tomu bezpráví. Chtěl bych tady poděkovat těm, kteří za nás při nejmenším od roku 77 bojovali. To je s těm, kteří jsou spojeni se jmény Charta 77, Vons, tak dále. Chtěl bych poděkovat tzv. nezávislým. Pokud je to všechno, Marko, chtěl jsi ještě něco? Já jsem chtěl jenom říct, že hlavou, co nás tady posiluje, je to, že když jsem tady s Michalem Komárkem předsedná s tím listopadem točil rozhovor, tak ten rozhovor byl velmi nebezpečný, jenom tím, že se tam objevilo jméno dr. Hejdánek. Je fascinující, že dr. Hejdánek tady sedí a mluví. Vážení, já jsem velmi rád, že jste přišli, že jste si tady s námi a s našimi posluchači povídali. Myslím si, že je velice důležité, aby lidé slyšeli různé názory, na věci, aby se sami naučili dělat si své dojmy, svá stanoviska, své přístupy k problémům. Ještě jednou vám moc a moc děkuji a těším se někdy v budoucnosti. Děkuji.
s1.flac
====================
She's buying the stairway to heaven. Posloucháte stanici E plus M a můžeme pokračovat v dalších dotazech, které se volně vztahují k tématu, co vlastně v těchto dnech prožíváme. Já tady mám v ruce dva dotazy, které spolu, myslím si, vnitřně souvisí. O jaký směr, filozofický směr, by se měl mladý člověk opřít je jeden ten dotaz a ten druhý je trošičku obsáhlejší. Obávám se, abychom po otroctví jednoho neupadli do vlády otroctví jiného a sice spotřebního myšlení a života, které pramení ze všeobecné absence smyslu, který by dal člověku možnost odpovědi na jeho nejhlubší niterné aspirace. S myslem míním přibližně to, co mínil dramatik Jonesko a teď je tady citát, že všichni tady zemřeme a granic tu nic, k čemu to všechno. Takže na toto téma bychom mohli pohovořit. Takže znovu, o jaký směr by se mladý člověk měl opřít. Takže kdo chcete odpovídat? Docenka Pešková? Já bych odpověděla velmi stručně o žádný směr, ale o filozofii. A opřít jsou filozofii, znamená filozofii rozumět, rozumět otázkám a svobodně volit prostě odpovědi na tyto otázky. Já si myslím, že to položní dýl na světu opírat se, zavánit takovou snahou najít si nějaké berličky, to je přesně to, co by se jako dít nemělo měl. By naopak ten člověk, když by se měl být sám filozofem a sám hledat pravdu, nikoli nejakou definitivní jistotu, o kterou by se tam navždy opřel. Já si myslím, že studuji filozofii nebo dějiny filozofie nejčinným, tak proto abych si vybral z těch směrů, ale abych se tomu zorientoval. Už jsme se opírali dost dlouho, že? Tady slouží snad připomenout, že pravda není nikdy v tom, co je pevné, o co se můžeme opřít. Pravda je to, co nemáme, co hledáme. A největším překážkou, když ji hledáme, je, když si něco se samozřejmostí myslíme. Filozofie je tady proto, aby nám ty samozřejmosti odhalila jako nesprávné, jako falešné. Otevření k pravdě jsou jenom lidé, kteří si spochybní ty své samozřejmosti. Doktorka Pešková. Já bych jen dopověděla, jestli si mohu dovolit řecké slovo, to je já. Znamená odkrývání toho, co se skrývá. Čili pravda jako odhalování toho, co se skrývá. A filozofie je cesta k tomu, co se skrývá. Tedy je to cesta od samozřejmého k nesamozřejmému, abych navázala na doktora Hajdánka. Mě to předpomíná a evokuje vzpomínku na výrok Paskalův. Zhruba cituji, ne přesně, ať zaujmeš jakoukoliv pozici, nedám ti v ní pokoji. Jestli tomu dobře rozumím. Takže já bych teďka trošku opustil to hezké, filozofické téma, které tu bylo. Raďme se trochu do praxe. Byla tady obava, aby jsme neopadli z jednoho otroctví do druhé otroctví, do otroctví jaksi konzumního stylu života. Takže jestli může začít inženýr mládek za ekonomii? Tady ta otázka evokuje, jako bychom nežili v konzumní společnosti. Já se obávám, že my žijeme v konzumní společnosti, která nemá co konzumovat. Já si dokonce myslím, že to bylo ještě silný, že konzumace, respektive Hombaza, hodní výstatky, ty všechny chaty, to bylo to jediné, co nám bylo vlastně polechádo. My jsme byli asi uměré tlačení do konzumní společnosti. Špatně fungující. Špatně fungující, ano. Takže ještě další. Takže hrozí nebo nehrozí, že upadneme do jiného konzumu, než ve kterém jsme byli? Já si myslím, já bych navázala na ten závěr, tam na ten citáci Oneska. A řekla bych, že proti tomu, že člověk je bytost, která směřuje konec konců ke smrti, bych položila otázku, chtěli bychom být nesmrtelní. Kdybychom chtěli být nesmrtelní, tak to otevře problém zda člověk, který má všechny možnosti otevřeny a žádnou si nezvolí, zde je skutečně člověkem. A to bytostně lidské je v tom, že právě nemáme odnikut nikam, ale že musíme naplnit svůj život v konečném čase. Jestli máme chuť to učinit, jsme lidmi, jestli nemáme chuť, no tak to probendžíme, tak se do toho říkám. Chtěl bych jenom zdůrazit, aby se, že smysl života, aby se v žádém případě hledal v nějakých politických nebo ekonomických institucích nebo činnostech. Tam prostě není. Já bych trochu zlehčil toto vážné téma, tak bych rád porodknul, že jestliže nám se posluchač ptá, zdali nám něco hrozí, tak bych si dovolil upozornit, že zřejmě si většina lidí, nebo zřejmě většina lidí, přechod od této společnosti k té tzv. konzumní, by neviděla jako hrozbu, ale myslím si, že teda většina se spíš na to těší. Dr. Komárek? Garance tu samozřejmě nejsou, že neupadneme do nějakého nového otroctví, ale chtěl bych tomu říct si tolik, že mi připadá, že způsob toho dotazu ukazuje na psychiku člověka, který může sloužit jako představitel větší skupiny lidí. U nich bychom pak mohli hledat tu otázku, proč většina revolucí v dějinách se nepovedla. Dr. Havelka? Já to nechci zlehčovat, ale možná řeknu něco kacířského. Já si právě nejsem jist, jestli tato otázka není trošičku otázkou z minulosti. Mně se právě zdá, že ten problém ty konzumní společnosti a její kritiky, že to je v podstatě problém 60. let a že to třeba, co dneska je na západě, není už právě kritizováno jako konzumní společnost, ale je charakterizováno zcela jiným typem problému, které my zatím nejscela dobře známe, protože nemáme tu sociální zkušenost, kterou mají lidé tam. Ty 20 let chybí. Přejdeme k jiné dotazu. V tom případě je tady takový filozofický dotaz, jak budoucnost světa. Autor tam do závorky dává násilující 20 let zřejmě, aby nebyl opět napaden jak svého času prognostici. Z pohledu našich a světových, a nebo je tady křížek, tedy jaksi v rozporu našich a světových filozofů. Takže máme tady pouze naše filozofy, světové tady jaksi nemáme, ale přesto může se zeptat. No možná, že tady máme naše světové filozofy. Spíš ti naši filozofy mohou citovat ty světové. Já si myslím, že ta otázka není dobře formulována, protože filozof není futurok. Pro filozofa není tak důležité mluvit o budoucnosti světa, ale je pln úžasů nad tím, že se před námi vždycky otevírá budoucnost. A to je to nejdůležitější, co si málo kdy uvědomujeme. Není nic tak samozřejmého, že každého dne se z rána probudíme a přichází nový den. A že máme možnost, otevřenou možnost, se na včerejšek dívat jinak a jinak jednat, než jsme si včera naplánovali. Tahle ta okolnost je strašně důležitá. A já mám dujem, že to je vlastně ta jediná možná správná odpověď na to, jaká je budoucnost světa. Když si lidé budou uvědomovat, jaký obrovský význam v životě má budoucnost, tak i ta budoucnost světa bude lepší. Takže děkujeme. Já myslím, že to je tak závažné prohlášení, že bychom teď mohli udělat tu kartěčkou představu, kterou vyplníme hudbou, než se pustíme do posledního kola otázek a odpovědí. Jsem zeptělný byl a tak mírně ho poškolujem. Poupou mě v rychlosti světa. O, rozkrošujem zity a dům je vězný jako hrom. Dída mě v hlavě a na rukách mám velká kříkla. Stádlou rychlou jen vyjdeš ha ha ha ha, aby si vstihla. Poupou mě v rychlosti světa. Stárdnou jen aby nevypletla. O, rozkrošujem zity a dům je vězný jako hrom. Tak nekřiča mě, že jsi takhle padlý. Pohodný to není, nejsi nad mě zvyklý. Pro všechny se války zrovna pro tebe se nemá. O, rozkrošujem zity a dům je vězný jako hrom. A pojímá milá, já jsem tvá princezna. Měš se slovům a říkáš, že víš, co jste zná. Poupou mě v rychlosti světa. Stárdnou jen aby nevypletla. O, rozkrošujem zity a dům je vězný jako hrom. ... Takže poslední vstup naší besedy o tom, jak chápáte dnešek dění v naší zemi dnes, ale doktor Komarek jsi se ještě chtěl zahledět do budoucnosti. Jenom velice stručnou poznámku, zdaleka ne v té kultivované rovině, ve které se pohyboval doktor Hejdánek. Z hlediska budoucnosti otevírání možných budoucností, z hlediska plánování budoucností, jak o tom doktor Hejdánek mluvil, je nepochybně velice důležité z individuální perspektivy. Zase člověk ráno probudí ve vězení nebo mimo něj například. A v této souvislosti bych chtěl zdůraznit, že ještě nemáme žádné garance. Děkuji. No, jelikož je to už poslední vstup té naší besedy, toho našeho diskusního klubu, takže se vrátíme tam, kde jsme začali a velice stručnou otázku položím každému z vás. Jak chápat dění dnes v těchto dnech? Můžeme začít zase u doktora Havelky? Já si myslím, že to, co se dneska děje, to je šance. A je potřeba, aby to každý pochopil jako šanci pro sebe. Děkuji. Já bych konstatoval, že 20 let tady šance nebyla. Jednak z toho důvodu, že tady byl represivní aparát a jednak z toho důvodu, že lidi cítili strach a byli pasivní. Myslím si, že jestli pro nás existuje šance, jestli ji máme uchopit, tak z té pasivity musíme ven. V nejbližší době nahazel bych na Michala Komárka, v nejbližší době si musíme vybojovat ty garance. Těžko očekávat, že nám je někdo poskytne z toho centra. Například v současné ústavní úpravě si myslím, že na každém z nás nebo na každém pracovišti záleží, jestli si páteř současného systému, stranickou nomenklaturu, stranické bůmky na pracovištích zruší sám, nebo jestli to bude direktivně rozhodnuto. Domnívám si, že to záleží na nás a že pokud se k tomu postavíme nikoli pasivně jako dotud, ale aktivně a že se proti tomu postavíme teda jinak než dosud a že například unikneme zdroj dosávaní totalitního systému, aby odešel z těch pracovišť, kde napáchal tolik škody. Domnívám se, že potom budeme moci ohovořit i o těch garancích, které jsme si vybojovali sami. Děkuji. Doktor Hejdánek? Já jsem si právě teď s Brůzou uvědomil, že při tom všem povídání, jak rozumět tomu, co se stalo, jsme nezmínili o tom, že to byli studenti, kteří to začali. A to je tak důležitá věc, že o tom budeme muset ještě mnohokrát přemýšlet a mluvit. Tentokrát to byli studenti bez spisovatelů. Prakticky, že? Na rozdíl od toho 67. roku. A já bych v tom chtěl vidět takovou záruku nejistoty, že to dobře dopadne, ale záruku toho, že tady jsou lidé, kteří si to nenechají vzít a nebudou mít. ... Upozornit na jeden pojem pana Václava Havla, který mi v této souvislosti připadá velice přiléhavý. Řekl bych to asi takto. To, co se ještě stále teď tady může dít, je sebestruktura se společnosti. Děkuji, Marko, ty jsi chtěl něco? Já jsem chtěl říct, já jsem teďka šel metrem, byl tam obrovský plagát puste korita, dejte ji jiným. Já si myslím, že to není náš program. Proboha, ať nejsou korita, a ne, že se někdo vymění u korita. Děkuji. Myslím, že bysme měli všichni děkovat studentům za to, co udělali. Za to, že vlastně pohnuli celou společnost do pohybu. A zároveň bychom, myslím, měli od nich jako občanská společnost, jako všichni občany na této země, převzít tu štafetu a dosáhnout toho, aby proces se stal nezvratný. Aby se stal nezvratný, musíme odstranit obrovské represivní aparáty, které vadí už samotnou svoji existenci a jsou potenciálním nebezpečím pro to, že se pokusí o znovuzískání původní moci. Jde však o to, aby to probíhalo co nejvíce kulturně, bez násilí, aby tento proces ukázal, že jsme skutečně demokratickou společností. Děkuji. Docentka Pešková. Já bych snad jako asi nejstarší řekla trochu, nebo vyjádřila takovou reminiscenci. Já jsem jako učitel měla strach, že mladí lidé už nedovedou ze sebe vykřesat jistřičku jaksi touhy po otevření nových možností. Já mám dojem, že ty nové možnosti otevřeli sobě, otevřeli je celé občanské společnosti a teď jenom otázka, jestli odpovědnost za naplnění těch možností dokážou převzít nejenom ti mladí, ale konec konců celá občanská společnost. A na tom záleží ta šance pro všechny miliony národa, ve kterém žijeme. Inženýr Bratinka. Já bych chtěl připomenout, že brutální zásah proti studentů na národní třídě měla být podle jeho vykonavatelu malá česká verze Náměstí nebeského míru. Měl to být act, který měl společnost zastrašit na dlouhou dobu. Za všechent úspěch dosávatího procesu vděčíme tomu, že reakce byla přesně opačná, že společnost přešla do aktivní sebeobrady. Proto další úspěch toho procesu můžeme zaručit jedině tím, že na případné podobné pokusy budeme jednat obdobně. Ještě inženýr Třeška. Já bych chtěl ještě říct jednu věc. Bylo tady poděkováno studentům. Já bych tady na tomto místě chtěl poděkovat těm, kteří studentům dávali v posledních letech příklad toho, že nemusí být všichni s hlavou směrem k zemi, ale že lze mít hlavu i s příjmenou nahoru a že se lze postavit i tomu bezpráví. Chtěl bych tady poděkovat těm, kteří za nás při nejmenším od roku 77 bojovali. To je s těm, kteří jsou spojeni se jmény Charta 77, Vons, tak dále. Chtěl bych poděkovat tzv. nezávislým. Pokud je to všechno, Marko, chtěl jsi ještě něco? Já jsem chtěl jenom říct, že hlavou, co nás tady posiluje, je to, že když jsem tady s Michalem Komárkem předsedná s tím listopadem točil rozhovor, tak ten rozhovor byl velmi nebezpečný, jenom tím, že se tam objevilo jméno dr. Hejdánek. Je fascinující, že dr. Hejdánek tady sedí a mluví. Vážení, já jsem velmi rád, že jste přišli, že jste si tady s námi a s našimi posluchači povídali. Myslím si, že je velice důležité, aby lidé slyšeli různé názory, na věci, aby se sami naučili dělat si své dojmy, svá stanoviska, své přístupy k problémům. Ještě jednou vám moc a moc děkuji a těším se někdy v budoucnosti. Děkuji.
====================
s1.flac
====================
♪ She's buying a stairway to heaven. Posloucháte stanici E plus M a můžeme pokračovat v dalších dotazech, které se volně vztahují k tématu, co vlastně v těchto dnech prožíváme. Já tady mám v ruce dva dotazy, které spolu, myslím si, vnitřně souvisí. O jaký filozofický směr by se měl mladý člověk opřít, je jeden ten dotaz, a ten druhý je trošičku obsáhlejší. Obávám se, abychom po otrodství jednoho neupadli do vlády otrodství jiného a sice spotřebního myšlení a života, které pramení ze všeobecné absence smyslu, který by dal člověku možnost odpovědi na jeho nejhlubší niterné aspirace. S myslem míním přibližně to, co mínil dramatik Jonesko a teď je tady citát, že všichni tedy zemřeme a granic tu nic, k čemu to všechno. Takže na toto téma bychom mohli pohovořit. Takže znovu, o jaký směr by se mladý člověk měl opřít. Takže kdo chcete odpovídat? Docentka Pešková. Já bych odpověděla velmi stručně, o žádný směr, ale o filozofii. A opřít se o filozofii, znamená filozofii rozumět, rozumět otázkám a svobodně volit prostě odpovědi na tyto otázky. Já si myslím, že to položní dílo opírat se zavání takovou snahou najít si nějaké berličky. To je přesně to, co by se dít nemělo. By naopak ten člověk, když by se měl být sám filozofem a sám hledat pravdu, nikoli hledat nějakou definitivní jistotu, o kterou by se tam navždy opřel. Čili, jestliže studuji filozofii, nebo dějiny filozofii, nejačidím, tak proto, abych si vybral z těch směrů, ale abych se v tom zorientoval. Ano, ano. Už jsme se opírali dost dlouho, že? Ano, ano. Doktor Hejdánek. Tady sluší snad připomenout, že pravda není nikdy v tom, co je pevné, o co se můžeme opřít. Pravda je to, co nemáme, co hledáme. A největším překážkou, když jí hledáme, je, když si něco se samozřejmostí myslíme. Filozofie je tady proto, aby nám ty samozřejmosti odhalila jako nesprávné, jako falešné. Otevření k pravdě jsou jenom lidé, kteří si spochybní ty své samozřejmosti. Doktor Kapišková. Já bych jen dopověděla, jestli si mohu dovolit řecké slovo. Ale teja znamená odkrývání toho, co se skrývá. Čili pravda jako odhalování toho, co se skrývá. A filozofie je cesta k tomu, co se skrývá. Tedy je to cesta od samozřejmého k nesamozřejmému, abych navázala na doktora Hajdánka. Mě to předpomíná a evokuje vzpomínku na výrok Paskalův. Zhruba cituji, ne přesně, ať zaujmeš jakoukoliv pozici, nedám ti v ní pokoje. Jestli tomu dobře rozumím. Takže já bych teďka trošku opustil to hezké, filozofické téma, které tu bylo. Vrátíme se trochu do praxe. Byla tady obava, aby jsme neopadli z jednoho otroctví do druhé. Do otroctví jaksi konzumního stylu života. Takže jestli může začít inženýr mládek? Za ekonomii. Tady ta otázka evokuje, jako bychom nežili v konzumní společnosti. Já se obávám, že my žijeme v konzumní společnosti, která nemá co konzumovat. Já si dokonce myslím, že to bylo ještě silnější, že konzumace, respektive hombaza, hmotní výstatky, ty všechny chaty, to bylo to jediné, co nám bylo vlastně polechádo. My jsme byli vlastně umělé tlačení do konzumní společnosti. Špatně fungující. Špatně fungující, ano. Takže hrozí nebo nehrozí, že upadneme do jiného konzumu, než ve kterém jsme byli? Já si myslím, já bych navázala na ten závěr, na ten citáci Oneska a řekla bych, že proti tomu, že člověk je bytost, která směřuje jaksi konec konců ke smrti, bych položila otázku, chtěli bychom být nesmrtelní. Kdybychom chtěli být nesmrtelní, tak to otevře problém. Zrda člověk, který má všechny možnosti, otevřený a žádnou si nezvolí, zdaje skutečně člověkem. A to bytostně lidské je v tom, že právě nemáme odnikut nikam, ale že musíme naplnit svůj život v konečném čase. Jestli máme chuť to učinit sme lidmi, jestli nemáme chuť, no tak ho probendíme. Chtěl bych jenom zdůrazit, že smysl života nelze v žádném případě hledat v nějakých politických nebo ekonomických institucích nebo činnostech. Tam prostě není. Já bych trochu zlehčil toto vážné téma, tak bych rád poradknul, že když se nám posluchač ptá, zdali nám něco hrozí, tak bych si dovolil upozornit, že zřejmě si většina lidí, nebo zřejmě většina lidí, přechod od této společnosti k té takzvaně konzumní by neviděla jako hrozbu, ale myslím si, že teda většina se spíš na to těší. Doktor Komárek? Garance tu samozřejmě nejsou, že neupadneme do nějakého nového odrodství, ale chtěl bych tomu říct si tolik, že způsob toho dotazu ukazuje na psychiku člověka, který může sloužit jako představitel větší skupiny lidí. U nich bychom pak mohli hledat tu otázku, proč většina revolucí v dějinách se nepovedla. Doktor Havelka? Já to nechci zlehčovat, ale možná řeknu něco kacířského. Já si právě nejsem jist, jestli tato otázka není trošičku otázkou z minulosti. Právě zdá, že ten problém ty konzumní společnosti a její kritiky, že to je v podstatě problém 60. let a že to třeba, co dneska je na západě, není už právě kritizováno jako konzumní společnost, ale je charakterizováno zcela jiným typem problému, které my zatím dnes cela dobře známe, protože nemáme tu sociální zkušenost, kterou mají lidé tam. 20 let chybí. Přejdeme k jiné dotazu. V tom případě je tady takový filozofický dotaz jak budoucnost světa. Autor tam do závorky dává následujících 20 let vzřejmě, aby nebyl opět napaden jak svého času prognostici z pohledu našich a světových. A nebo je tady křížek, tedy jaksi v rozporu s našich a světových filozofů. Takže máme tady pouze naše filozofy, světové tady jaksi nemáme, ale přesto můžu se zeptat. No možná, že tady máme naše světové filozofy. Spíš ti naši filozofové světové. Já si myslím, že ta otázka není dobře formulována, protože filozof není futurolog. Pro filozofa není tak důležité mluvit o budoucnosti světa, ale je pln úžasů nad tím, že se před námi vždycky otevírá budoucnost. A to je to nejdůležitější, co si málo kdy uvědomujeme. Není nic tak samozřejmého, že každého dne se z rána probudíme a přichází nový den. A že máme možnost, otevřenou možnost, se na včerejšek dívat jinak a jinak jednat, než jsme si včera naplánovali. Tahle ta okolnost je strašně důležitá. A já mám dujem, že to je vlastně ta jediná možná správná odpověď jaká je budoucnost světa. Když si lidé budou uvědomovat, jaký obrovský význam v životě má budoucnost, tak i ta budoucnost světa bude lepší. Myslím, že to je tak závažné prohlášení, že bychom teď mohli udělat tu kartěčkovou přestávku, kterou vyplníme hudbou, než se pustíme do jediného kola otázek a odpovědí. Jsem se ti líbil a tak mírně opoštolujem. Pou, pou mě rychlostí světla. O, rozkušné city a duň vězní jako hrom. Dída mě v hlavě a na rukách mám velká křídla. V stárnou rychle běž, ha, ha, ha, ha, aby si vstihla. Pou, pou mě rychlostí světla. V stárnou jen, aby nevypletla. O, rozkušné city a duň vězní jako hrom. Tak nekřič na mě, že jsi takhle padlej. Pohodlým to není, nejsem na ně zvyklej. Všechny jsem velký, zrovna pro tebe jsem malej. O, rozkušné city a duň vězní jako hrom. Ahoj má milá, já jsem tvá princezná. Směješ se slovům a říkáš, že víš co se zná. Pou, pou mě rychlostí světla. V stárnou jen, aby nevypletla. O, rozkušné city a duň vězní jako hrom. O, rozkušné city a duň vězní jako hrom. Takže poslední vstup naší besedy o tom, jak chápat dnešek, dění v naší zemi dnes. Ale doktor Komárek, jsi se ještě chtěl zahledět do budoucnosti? Jenom velice stručnou poznámku, zdaleka ne v té kultivované rovině, ve které se pohyboval doktor Hejdánek. Z hlediska budoucnosti, otevírání možných budoucností, z hlediska plánování budoucnosti, jak o tom doktor Hejdánek mluvil, je nepochybně velice důležité, z individuální perspektivy, zase člověk ráno probudí ve vězení nebo mimo něj například. A v této souvislosti bych chtěl zdůraznit, že ještě nemáme žádné garance. Děkuji. No, je výkončně to už poslední vstup té naší besedy, toho našeho diskusního klubu, takže se vrátíme tam, kde jsme začali a velice stručnou otázku položím každému z vás, jak chápat dění dnes v těchto dnech. Můžeme začít zase u doktora Havelky. Já si myslím, že to, co se dneska děje, to je šance. A je potřeba, aby to každý pochopil jako šanci pro sebe. Děkuji. Já bych konstatoval, že 20 let tady šance nebyla, jednak z toho důvodu, že tady byl represivní aparát, a jednak z toho důvodu, že lidi cítili strach a byli pasivní. Myslím si, že jestli pro nás existuje šance, jestli ji máme uchopit, tak z té pasivity musíme ven. V nejbližší době naházel bych na Michala Komárka, v nejbližší době si musíme vybojovat ty garance. Těžko očekávat, že nám je někdo poskytne z toho centra. Například v současné ústavní úpravě si myslím, že na každém z nás nebo na každém pracovišti záleží, jestli si páteř současného systému, stranickou nomenklaturu, stranické buňky na pracovištích zruší sám, nebo jestli to bude direktivně rozhodnuto. Domnívám se, že to záleží na nás a že pokud se k tomu nebych pasivně jako dotud, ale aktivně, a že se proti tomu postavíme teda jinak než dosud a že například donutíme zdroj dosavení od totalitního systému, aby odešel z těch pracovišť, kde napáchal tolik škody, domnívám si, že potom budeme moci ohovořit i o těch garancích, které jsme si vybojovali sami. Děkuji, doktor Hejdánek. Já jsem si právě teď s hruzou uvědomil, že v povídání, jak rozumět tomu, co se stalo, jsme se nezmínili o tom, že to byli studenti, kteří to začali. A to je tak důležitá věc, že o tom budeme muset ještě mnohokrát přemýšlet a mluvit. Tentokrát to byli studenti bez spisovatelů, prakticky, na rozdíl od toho 67. roku. A já bych v tom chtěl vidět takovou záruku nejistoty, že to dobře dopadne, ale záruku toho, že tady jsou lidé, kteří si to nenechají vzít a nebudou mít, oni žádné pozice ještě nemají. Upozornit na jeden pojem pana Václava Havla, který mi v této souvislosti připadá velice přiléhavý, tak to, co se ještě stále teď tady může dít, je sebestruktura se společností. Děkuji, Marko, ty jsi chtěl něco? Já jsem chtěl říct, já jsem teďka šel metrem, byl tam obrovský plagát, puste koryta, dejte ji jiným. Já si myslím, že to není náš program. Proboha, ať nejsou koryta, a ne, že se někdo vymění u koryta. Děkuji, Ježíř Vládek? Já myslím, že bychom měli všichni poděkovat studentům za to, že vlastně pohnuli celou společnost do pohybu. A zároveň bychom měli od nich jako občanská společnost, jako všichni občany na této země, převzít tu štafetu a dosáhnout toho, aby proces se stal nevratný. Aby se stal nevratný, musíme odstranit ovrovské represivní aparáty, které vadí už samotnou svojí existencií a jsou potenciálním nebezpečím, protože se pokusí o znovuzískání původní moci. Jde však o to, aby to probíhalo co nejvíce kulturně, bez násilí, aby tento proces ukázal, že jsme skutečně demokratickou společností. Děkuji. Docentka Pešková. Já bych snad jako asi nejstarší řekla trochu, nebo vyjádřila takovou reminiscenci. Já jsem jako učitel měla strach, že mladí lidé už nedovedou ze sebe vykřesat jistřičku, jaksi touhy po otevření nových možností. Já mám dojem, že ty nové možnosti otevřeli sobě, otevřeli je celé občanské společnosti a teď jenom otázka, jestli odpovědnost za naplnění těch možností dokážou převzít nejenom ti mladí, ale konec konců celá občanská společnost. A na tom záleží ta šance pro všechny miliony národa, ve kterém žijeme. Ingenieur Bratinka. Já bych chtěl připomenout, že brutální zásah proti studentů na národní třídě měla být podle jeho vykonavatelů malá česká verze náměstí nebeského míru. Měl to být akt, který měl společnost zastrašit na dlouhou dobu. Za všechen úspěch dostávatího procesu vděčíme tomu, že reakce byla přesně opačná, že společnost přešla do aktivní sebeobrady. Proto další úspěch toho procesu můžeme zaručit jedině tím, že na případné podobné pokusy budeme jednat obdobně. Ještě ingeniér Češka chtěl něco dodat. Já bych chtěl ještě říct jednu věc. Bylo tady poděkováno studentům. Já bych tady na tomto místě chtěl poděkovat těm, kteří studentům dávali v posledních letech příklad toho, že nemusí být všichni s hlavou směrem k zemi, ale že lze mít hlavu i s příjmenou nahoru a že se lze postavit i tomu bezpráví. A chtěl bych tady poděkovat těm, kteří za nás při nejmenším od roku 77 bojovali. To je s tím, kteří jsou spojení se jmény Charta 77, Wons, tak dál. Chtěl bych poděkovat takzvaně nezávislým. Pokud je to všechno, Marko, chtěl jsi ještě něco? Já jsem chtěl jenom říci, že moji víru v budoucnost tady posiluje to, že když jsem tady s Michalem Komárkem předsed nás tím listopadem točil rozhovor, tak ten rozhovor byl velmi nebezpečný jenom tím, že doktor Hejdánek je fascinující, že doktor Hejdánek tady sedí a mluví. Vážení, já jsem velmi rád, že jste přišli, že jste si tady s námi a s našimi posluchači povídali. Myslím si, že je velice důležité, aby lidé slyšeli různé názory, různé pohledy na věci, aby se sami naučili dělat si své dojmy, svá stanoviska, své přístupy k problémům. Ještě jednou vám moc a moc děkuji a těším se někdy v budoucnosti. Naschledanou.
s1.flac
====================
♪ She's buying a stairway to heaven. Posloucháte stanici E plus M a můžeme pokračovat v dalších dotazech, které se volně vztahují k tématu, co vlastně v těchto dnech prožíváme. Já tady mám v ruce dva dotazy, které spolu, myslím si, vnitřně souvisí. O jaký filozofický směr by se měl mladý člověk opřít, je jeden ten dotaz, a ten druhý je trošičku obsáhlejší. Obávám se, abychom po otrodství jednoho neupadli do vlády otrodství jiného a sice spotřebního myšlení a života, které pramení ze všeobecné absence smyslu, který by dal člověku možnost odpovědi na jeho nejhlubší niterné aspirace. S myslem míním přibližně to, co mínil dramatik Jonesko a teď je tady citát, že všichni tedy zemřeme a granic tu nic, k čemu to všechno. Takže na toto téma bychom mohli pohovořit. Takže znovu, o jaký směr by se mladý člověk měl opřít. Takže kdo chcete odpovídat? Docentka Pešková. Já bych odpověděla velmi stručně, o žádný směr, ale o filozofii. A opřít se o filozofii, znamená filozofii rozumět, rozumět otázkám a svobodně volit prostě odpovědi na tyto otázky. Já si myslím, že to položní dílo opírat se zavání takovou snahou najít si nějaké berličky. To je přesně to, co by se dít nemělo. By naopak ten člověk, když by se měl být sám filozofem a sám hledat pravdu, nikoli hledat nějakou definitivní jistotu, o kterou by se tam navždy opřel. Čili, jestliže studuji filozofii, nebo dějiny filozofii, nejačidím, tak proto, abych si vybral z těch směrů, ale abych se v tom zorientoval. Ano, ano. Už jsme se opírali dost dlouho, že? Ano, ano. Doktor Hejdánek. Tady sluší snad připomenout, že pravda není nikdy v tom, co je pevné, o co se můžeme opřít. Pravda je to, co nemáme, co hledáme. A největším překážkou, když jí hledáme, je, když si něco se samozřejmostí myslíme. Filozofie je tady proto, aby nám ty samozřejmosti odhalila jako nesprávné, jako falešné. Otevření k pravdě jsou jenom lidé, kteří si spochybní ty své samozřejmosti. Doktor Kapišková. Já bych jen dopověděla, jestli si mohu dovolit řecké slovo. Ale teja znamená odkrývání toho, co se skrývá. Čili pravda jako odhalování toho, co se skrývá. A filozofie je cesta k tomu, co se skrývá. Tedy je to cesta od samozřejmého k nesamozřejmému, abych navázala na doktora Hajdánka. Mě to předpomíná a evokuje vzpomínku na výrok Paskalův. Zhruba cituji, ne přesně, ať zaujmeš jakoukoliv pozici, nedám ti v ní pokoje. Jestli tomu dobře rozumím. Takže já bych teďka trošku opustil to hezké, filozofické téma, které tu bylo. Vrátíme se trochu do praxe. Byla tady obava, aby jsme neopadli z jednoho otroctví do druhé. Do otroctví jaksi konzumního stylu života. Takže jestli může začít inženýr mládek? Za ekonomii. Tady ta otázka evokuje, jako bychom nežili v konzumní společnosti. Já se obávám, že my žijeme v konzumní společnosti, která nemá co konzumovat. Já si dokonce myslím, že to bylo ještě silnější, že konzumace, respektive hombaza, hmotní výstatky, ty všechny chaty, to bylo to jediné, co nám bylo vlastně polechádo. My jsme byli vlastně umělé tlačení do konzumní společnosti. Špatně fungující. Špatně fungující, ano. Takže hrozí nebo nehrozí, že upadneme do jiného konzumu, než ve kterém jsme byli? Já si myslím, já bych navázala na ten závěr, na ten citáci Oneska a řekla bych, že proti tomu, že člověk je bytost, která směřuje jaksi konec konců ke smrti, bych položila otázku, chtěli bychom být nesmrtelní. Kdybychom chtěli být nesmrtelní, tak to otevře problém. Zrda člověk, který má všechny možnosti, otevřený a žádnou si nezvolí, zdaje skutečně člověkem. A to bytostně lidské je v tom, že právě nemáme odnikut nikam, ale že musíme naplnit svůj život v konečném čase. Jestli máme chuť to učinit sme lidmi, jestli nemáme chuť, no tak ho probendíme. Chtěl bych jenom zdůrazit, že smysl života nelze v žádném případě hledat v nějakých politických nebo ekonomických institucích nebo činnostech. Tam prostě není. Já bych trochu zlehčil toto vážné téma, tak bych rád poradknul, že když se nám posluchač ptá, zdali nám něco hrozí, tak bych si dovolil upozornit, že zřejmě si většina lidí, nebo zřejmě většina lidí, přechod od této společnosti k té takzvaně konzumní by neviděla jako hrozbu, ale myslím si, že teda většina se spíš na to těší. Doktor Komárek? Garance tu samozřejmě nejsou, že neupadneme do nějakého nového odrodství, ale chtěl bych tomu říct si tolik, že způsob toho dotazu ukazuje na psychiku člověka, který může sloužit jako představitel větší skupiny lidí. U nich bychom pak mohli hledat tu otázku, proč většina revolucí v dějinách se nepovedla. Doktor Havelka? Já to nechci zlehčovat, ale možná řeknu něco kacířského. Já si právě nejsem jist, jestli tato otázka není trošičku otázkou z minulosti. Právě zdá, že ten problém ty konzumní společnosti a její kritiky, že to je v podstatě problém 60. let a že to třeba, co dneska je na západě, není už právě kritizováno jako konzumní společnost, ale je charakterizováno zcela jiným typem problému, které my zatím dnes cela dobře známe, protože nemáme tu sociální zkušenost, kterou mají lidé tam. 20 let chybí. Přejdeme k jiné dotazu. V tom případě je tady takový filozofický dotaz jak budoucnost světa. Autor tam do závorky dává následujících 20 let vzřejmě, aby nebyl opět napaden jak svého času prognostici z pohledu našich a světových. A nebo je tady křížek, tedy jaksi v rozporu s našich a světových filozofů. Takže máme tady pouze naše filozofy, světové tady jaksi nemáme, ale přesto můžu se zeptat. No možná, že tady máme naše světové filozofy. Spíš ti naši filozofové světové. Já si myslím, že ta otázka není dobře formulována, protože filozof není futurolog. Pro filozofa není tak důležité mluvit o budoucnosti světa, ale je pln úžasů nad tím, že se před námi vždycky otevírá budoucnost. A to je to nejdůležitější, co si málo kdy uvědomujeme. Není nic tak samozřejmého, že každého dne se z rána probudíme a přichází nový den. A že máme možnost, otevřenou možnost, se na včerejšek dívat jinak a jinak jednat, než jsme si včera naplánovali. Tahle ta okolnost je strašně důležitá. A já mám dujem, že to je vlastně ta jediná možná správná odpověď jaká je budoucnost světa. Když si lidé budou uvědomovat, jaký obrovský význam v životě má budoucnost, tak i ta budoucnost světa bude lepší. Myslím, že to je tak závažné prohlášení, že bychom teď mohli udělat tu kartěčkovou přestávku, kterou vyplníme hudbou, než se pustíme do jediného kola otázek a odpovědí. Jsem se ti líbil a tak mírně opoštolujem. Pou, pou mě rychlostí světla. O, rozkušné city a duň vězní jako hrom. Dída mě v hlavě a na rukách mám velká křídla. V stárnou rychle běž, ha, ha, ha, ha, aby si vstihla. Pou, pou mě rychlostí světla. V stárnou jen, aby nevypletla. O, rozkušné city a duň vězní jako hrom. Tak nekřič na mě, že jsi takhle padlej. Pohodlým to není, nejsem na ně zvyklej. Všechny jsem velký, zrovna pro tebe jsem malej. O, rozkušné city a duň vězní jako hrom. Ahoj má milá, já jsem tvá princezná. Směješ se slovům a říkáš, že víš co se zná. Pou, pou mě rychlostí světla. V stárnou jen, aby nevypletla. O, rozkušné city a duň vězní jako hrom. O, rozkušné city a duň vězní jako hrom. Takže poslední vstup naší besedy o tom, jak chápat dnešek, dění v naší zemi dnes. Ale doktor Komárek, jsi se ještě chtěl zahledět do budoucnosti? Jenom velice stručnou poznámku, zdaleka ne v té kultivované rovině, ve které se pohyboval doktor Hejdánek. Z hlediska budoucnosti, otevírání možných budoucností, z hlediska plánování budoucnosti, jak o tom doktor Hejdánek mluvil, je nepochybně velice důležité, z individuální perspektivy, zase člověk ráno probudí ve vězení nebo mimo něj například. A v této souvislosti bych chtěl zdůraznit, že ještě nemáme žádné garance. Děkuji. No, je výkončně to už poslední vstup té naší besedy, toho našeho diskusního klubu, takže se vrátíme tam, kde jsme začali a velice stručnou otázku položím každému z vás, jak chápat dění dnes v těchto dnech. Můžeme začít zase u doktora Havelky. Já si myslím, že to, co se dneska děje, to je šance. A je potřeba, aby to každý pochopil jako šanci pro sebe. Děkuji. Já bych konstatoval, že 20 let tady šance nebyla, jednak z toho důvodu, že tady byl represivní aparát, a jednak z toho důvodu, že lidi cítili strach a byli pasivní. Myslím si, že jestli pro nás existuje šance, jestli ji máme uchopit, tak z té pasivity musíme ven. V nejbližší době naházel bych na Michala Komárka, v nejbližší době si musíme vybojovat ty garance. Těžko očekávat, že nám je někdo poskytne z toho centra. Například v současné ústavní úpravě si myslím, že na každém z nás nebo na každém pracovišti záleží, jestli si páteř současného systému, stranickou nomenklaturu, stranické buňky na pracovištích zruší sám, nebo jestli to bude direktivně rozhodnuto. Domnívám se, že to záleží na nás a že pokud se k tomu nebych pasivně jako dotud, ale aktivně, a že se proti tomu postavíme teda jinak než dosud a že například donutíme zdroj dosavení od totalitního systému, aby odešel z těch pracovišť, kde napáchal tolik škody, domnívám si, že potom budeme moci ohovořit i o těch garancích, které jsme si vybojovali sami. Děkuji, doktor Hejdánek. Já jsem si právě teď s hruzou uvědomil, že v povídání, jak rozumět tomu, co se stalo, jsme se nezmínili o tom, že to byli studenti, kteří to začali. A to je tak důležitá věc, že o tom budeme muset ještě mnohokrát přemýšlet a mluvit. Tentokrát to byli studenti bez spisovatelů, prakticky, na rozdíl od toho 67. roku. A já bych v tom chtěl vidět takovou záruku nejistoty, že to dobře dopadne, ale záruku toho, že tady jsou lidé, kteří si to nenechají vzít a nebudou mít, oni žádné pozice ještě nemají. Upozornit na jeden pojem pana Václava Havla, který mi v této souvislosti připadá velice přiléhavý, tak to, co se ještě stále teď tady může dít, je sebestruktura se společností. Děkuji, Marko, ty jsi chtěl něco? Já jsem chtěl říct, já jsem teďka šel metrem, byl tam obrovský plagát, puste koryta, dejte ji jiným. Já si myslím, že to není náš program. Proboha, ať nejsou koryta, a ne, že se někdo vymění u koryta. Děkuji, Ježíř Vládek? Já myslím, že bychom měli všichni poděkovat studentům za to, že vlastně pohnuli celou společnost do pohybu. A zároveň bychom měli od nich jako občanská společnost, jako všichni občany na této země, převzít tu štafetu a dosáhnout toho, aby proces se stal nevratný. Aby se stal nevratný, musíme odstranit ovrovské represivní aparáty, které vadí už samotnou svojí existencií a jsou potenciálním nebezpečím, protože se pokusí o znovuzískání původní moci. Jde však o to, aby to probíhalo co nejvíce kulturně, bez násilí, aby tento proces ukázal, že jsme skutečně demokratickou společností. Děkuji. Docentka Pešková. Já bych snad jako asi nejstarší řekla trochu, nebo vyjádřila takovou reminiscenci. Já jsem jako učitel měla strach, že mladí lidé už nedovedou ze sebe vykřesat jistřičku, jaksi touhy po otevření nových možností. Já mám dojem, že ty nové možnosti otevřeli sobě, otevřeli je celé občanské společnosti a teď jenom otázka, jestli odpovědnost za naplnění těch možností dokážou převzít nejenom ti mladí, ale konec konců celá občanská společnost. A na tom záleží ta šance pro všechny miliony národa, ve kterém žijeme. Ingenieur Bratinka. Já bych chtěl připomenout, že brutální zásah proti studentů na národní třídě měla být podle jeho vykonavatelů malá česká verze náměstí nebeského míru. Měl to být akt, který měl společnost zastrašit na dlouhou dobu. Za všechen úspěch dostávatího procesu vděčíme tomu, že reakce byla přesně opačná, že společnost přešla do aktivní sebeobrady. Proto další úspěch toho procesu můžeme zaručit jedině tím, že na případné podobné pokusy budeme jednat obdobně. Ještě ingeniér Češka chtěl něco dodat. Já bych chtěl ještě říct jednu věc. Bylo tady poděkováno studentům. Já bych tady na tomto místě chtěl poděkovat těm, kteří studentům dávali v posledních letech příklad toho, že nemusí být všichni s hlavou směrem k zemi, ale že lze mít hlavu i s příjmenou nahoru a že se lze postavit i tomu bezpráví. A chtěl bych tady poděkovat těm, kteří za nás při nejmenším od roku 77 bojovali. To je s tím, kteří jsou spojení se jmény Charta 77, Wons, tak dál. Chtěl bych poděkovat takzvaně nezávislým. Pokud je to všechno, Marko, chtěl jsi ještě něco? Já jsem chtěl jenom říci, že moji víru v budoucnost tady posiluje to, že když jsem tady s Michalem Komárkem předsed nás tím listopadem točil rozhovor, tak ten rozhovor byl velmi nebezpečný jenom tím, že doktor Hejdánek je fascinující, že doktor Hejdánek tady sedí a mluví. Vážení, já jsem velmi rád, že jste přišli, že jste si tady s námi a s našimi posluchači povídali. Myslím si, že je velice důležité, aby lidé slyšeli různé názory, různé pohledy na věci, aby se sami naučili dělat si své dojmy, svá stanoviska, své přístupy k problémům. Ještě jednou vám moc a moc děkuji a těším se někdy v budoucnosti. Naschledanou.