Balabán, Milan / Pokorný, Petr: Jircháře
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
8.11.1995 Reflexe To, co nyní se bude rozvíjet, je v podstatě happening. Vy víte, že happening může skončit dobře i špatně. Já znám i jméno Evgen Brixius, jsem s tímto mužem ve spojení a vím, že happening má určité meze. Má také určitou možnost oslovit. My všichni jsme lidé Bible, tím bych začal. To je nám společné, ať jsme křesťané nebo ateisté, pokud jsme vzdělaní ateisté, víme, že Bible je jakýsi kondukt čehosi, co má svůj dopad na nejenom psíche, ale na myšlení vůbec člověka, také i moderního, nejenom starověkého. Jsme křesťané, vycházíme z některých, nebo asi z takové základny, kterou tvoří apoštolské význání. Zároveň toto apoštolské význání pokládáme za určitou symbolickou výrazovou formu, která chce zachytit to, oč jde. Kdo je Ježíš? Jaký je vztah Ježíš-Bůh? Je to podstatné. Petr Pokorný je známý vědec, který se posunul do světové novozákonní jedenáctky. Je to světová kapacita. Tato jedenáctka je připravena vstoupit v dialogu s Marťany. To znamená, konějač nemá konkurenci. Proč by takový Petr Pokorný diskutoval s vámi, kteří jsou v jeho pohledu pouhé nuly, nebo takové nezajímavé, trochu teologicky bezkrvné osobnosti. Má jiné přátelé, má jiné skolečenství. Jeho komunio je skutečně exkluzivní. A na to nás se není opustit. One se dostává do skutečně té nejvyšší roviny teologického novozákonního vádání. Poněvadž toto show chce si spůročit nejrůznější aspekty teologie, patří sem také reklama. Té reklamě je Petr Pokorný a poštolské vyznání. Vynikající kniha, sládám hod svému kolegovi. Po dlouhém čase, od dob Stanislava Čapka a od dob, věřím, od Emila Brunera, nebylo nic napsáno, co by mělo podobný dosah a co by se pokoušelo promluvit také k člověku, který žije dnes. Je to tedy vynikající knížka a teolog, který by neznál a poštolské vyznání od Petra Pokorného, se tím diskvalifikuje. Proto prosímte, na první část, čtěte tuto knihu. V této knize ovšem, a to je to další, jsou určité mezery nebo poruchy nebo nedostatek odvahy jít dál, než se zatím šlo. Petr Pokorný jde dost daleko, ale podle mého soudu nejde dost daleko, aby byl naprosto současným lidem. Petr Pokorný je žákem J. V. Součka a v jeho stopách pokračuje dál, to znamená ve velké učenosti, H. Ruja, ale také ve velké opatrnosti, H. Ruja, ve velkém odstupu. J. V. Souček se vznačoval tím, že byl prvotřídním myslitelem evropského a světového rangu, to se musí říci. Na druhé straně zůstával vždycky stát před určitou mezí, kterou nikdy nepřepročil. Tato součkovská mez je také mez Pokorného. Jestli je to v pořádku nebo není, to záleží na posouzení vás všech. J. V. Souček byl velmi radikální, v jistém smyslu. Byl velmi opatrný, ale byl velmi radikální. Škoda, že jste nezažili jeho přednášky, které byly plné nejen komentářů, ale také tzv. exkurzů. J. V. Souček nám říkal, no víte, modlit, modlit se, můžeme vlastně jen k Bohu, ne k Ježiši Kristu. To byla jeho... Co se týče zmrtvých stání, které je také zúročeno velmi inteligentním způsobem v této malé knižce, musíme vidět, že to je svým způsobem legenda, legenda zvěsná, která má svůj valér a která má svůj dosah. V podstatě jde o objektivní vizi. Souček rozeznával mezi subjektivní vizi, která může být naprosto nezaručená, a objektivní vizí, to je, že v mysli a v srdci učelníku Ježišových vystal obraz zmrtvých staného Krista. Dále pak chci navázat na článek uveřejněný v anglickém kalendáři, článek našeho systematika Jana Štefana, že Bůh je Deus Judaicus, kde ukazuje, podepřen Bartem, že ta tcheze, že Bůh se stal člověkem, je sice správná, ale zároveň nepřesná, protože Bůh se stal židovským člověkem. Bůh se stal židem. Nevím, jestli v této drobné knížce velkého významu a poštolské vyznání od Petra Pokorného je to židovské a starozákonní dědictví dosti zúročeno. Je zde pokus vyložit kategorie, kterých používali někdejší dogmatici, aby vyjářili, kdo nebo co je Ježíš Kristus. A není tam dost zřetele na jinou zážitost, že totiž Ježíš byl homo judaicus a pokud můžeme uvažovat o deus judaicus, pak musíme vzít homo judaicus naprosto vážně. Prostě Bůh se stal židem, ale s tím ovšem souvisí další a další otázky, které si náš milý systemati Štefan zatím pravděpodobně neuvědomuje. Je to lidství židovského rozměru, židovského konceptu, židovského pojetí. S tím samozřejmě kontrastuje velmi silně to, co čteme jednak v římském a poštolském vyznání, jednak v nikajském vyznání, poněvadž tam už ten homo judaicus nebo deus judaicus nejsou téměř bráni na zřetelce. To jede mimo to. Tady najednou se rozděl rychlík, ještě v prvních stadích, který opustil starozáchodní pojetí, židovské pojetí a dal se na cestu dogmatické tvorby, která pod řeckých a podobných vzorů vytvořila obraz Syna Božího, který je synem Všemohoucího Otce. To samo je v pořádku. Na druhé straně však si to židovské dědictví, a řekl bych i to ježíšovo, a ježíšovské dědictví zůstalo stranou. Musíme vzít úvahu, a dnešní čas nás to učí, že tzv. konfrontace s judaismem není pouze akademickou zážitostí. Konfrontace s judaismem znamená, že se znovu ptáme na samotné kořeny toho, co nazýváme božstvím a lidstvím. Víte, že židé, podobně jako mohamedáni, vyčítají křeskanství jakýsi politeismus, priteismus, někteří biteismus. To je ta formula ve jménu otce, syna a ducha slatého. Toto formulace je jakýsi paradigma matematicko-teologického rázu. A plus B na druhou rovná se A na druhou plus 2AB plus B na druhou. Je to přehození výhybky. Jede se kamsi jinam. Ježíš v podstatě byl zapomenut. Židovské a starozákonní dědictví bylo zapomenuto. Nyní se používá jiných vzorů a vzorců. Je to tradický omyl, podle měho názoru, který může můj vážený oponent vzdorovat, na který upozornil už Adolf Harnack. Mám zde knihu Das Wesen des Christentums, v podstatách chrestianství. Mám zde také knihu Dějiny dogmatu. Je to velmi užitečná četba pro každého teologa i netologa. Harnack, který je modernější teologií, bátoskou a pobátoskou téměř vysmíván, je to muž, který možná něco řekl, ale není to tak podstatné, poněvadž se nakonec ukázal, nebo vyberal, znamená býti člověkem, kterého vážný, seriózní teolog Štefanovského rázu nemůže brát vážně. Proto si myslím, že tato knížka by měla být znovu studována každým teologem, v čem je tedy to podstatné, v čem je podstata chrestianství. Že by jeho dějiny dogmatu měly být znovu pročítány a mělo by být řištováno, jakým způsobem se vlastně vyrovnávala církev, která byla tehdy u moci, s nejrůznějšími směry, takzvanými herezemi, například s patripasianismem, jakým způsobem je dokázala likvidovat. Ale ještě ta větší likvidace byla v tom, že české přídlo bylo odsunuto, o tom jsou různé teorie, pravděpodobně bylo použito také určitého násilí, určitých tlaků, takže potom tento druhý pól, který měl být komplementem takzvaného Pohano-českého vydání, zmizel. Každý z nás, to je taková vložka, kdo se opírá o Biblii, každý teologický učitel má nějaké své učitele, kterými manipuluje, tak jako dobrý loutkař manipuluje svými loutkami. Má své gumáti, já bych nyní pro osvěžení si načetl si tuto gumátskou záležitost. Já sám, kdybych měl volit své gumáty, tak bych volil Martina Bubra a Vitricha von Heffera, a ty oba bych posypal rozemletým práškem které se slavou měla daníkat. Můj vážený okoled Petr Pokorný má také své gumáty. Jedním z nich je jistě dělej soušek. Přemýšlel jsem o tom, kdo je druhý gumák. Dlouho jsem o tom uvažoval a nyní to mohl říct si. Druhým gumákem je Petr Pokorný. Podobně jako například Jan Heller má dva gumáky a to je ta diskusie, která se ní rozvíjí, která se bude dále rozvíjet. Tito gumáci jsou Karl Barth a slavou měl daník. Jan Heller velmi obratně manipuluje těmito dva gumáky, takže není vidět, kdo je předu a kdo je vzadu. Někde je to Barth, někde je to daník. A tak se to otáčí. Můj vážený kolega sedící, radista v Hejdáně, který je jeden z největších filozofů v poslední době, podle mého sodu největší český filozof v současnosti, má také své gumáky. Jednou z těchto gumáků je Emanuel Radel, to je velká figura. A druhým gumákem to bych si netropil říci. Náš děkán, milý děkán, Jakub Švác Trojan, má také své gumáky a dohodl jsem se s ním. Těchto gumáci jsou jednak J.L. Hromádka a druhým gumákem je Pierre-Théâtre Chardin. A také člověk neví, který gumák je právě předu a který je vzadu. To jenom proto, že každý z nás má určité spektrum, určité východisko, určité zkušenosti. S tím musíme počítat. Nás řekne určitou část toho, co by mělo být řečeno. Znáte slavnou tézi svatého Augustína, který při výkladu z Evanga Janova řekl, že to, co se zde říká, je řečeno ne, aby to bylo řečeno, ale aby to nebylo zapomenuto. Tento negativní výměr, například výměr trojice, což souvisí s touto knižkou a pošlovské vyznání, je podle moderních kontextů a moderních výzkumů spíše negativní výměr. Aby se na něco nezapomněla. Je to vykolikování určitého prostoru. V něm už je možné se pohybovat. A nyní se vracím zpět. Jestliže Štefan osvícen náhle slatým duchem skutečné pravdy napsal, to je velmi významné, že Bůh je Bůh židovský a Ježíš je člověk židovský, si možná neuvědomuje, jak základním a závratným konsekvencím to vede, poněleč Ježíš, tak jak je traktován ve vyznání a pošlovském nebo nikajském, ale zvláště pak v různých interpretacích, které můžeme slyšet, zdaleka není homo judaikus. Je to někdo jiný. Je to jakoby postava z jiného světa. To bohužel nelze pokřít. Čili to prvé, co bych řekl, chceme-li mluvit o božství a lidství Kristovu, nemůžeme o tom mluvit jako hostce na krámu. Nemůžeme o tom mluvit tak, že už víme, co to je božství a co to je lidství. Uvedl bych takový příklad, pokud náš evangelický člověk čtá evangelium, pak přijde na to, že někde Ježíš je unaven, umdlev, potřebuje si odpočinout, má hlad, má žízeň. A to náš evangelický člověk řekne, no tady se projevuje Kristus jako člověk. Ale potom vystoupí Ježíš tedy učení zázrať, uzdraví slepého, dokonce vyvolá zmrtvých Lazara. A tu náš průměrný evangelický člověk řekne, no to je přece božské. Chápete, že toto rozlišení je naprosto vágný, zkažené, infiltrované vulgárním, toměř podzemním myšlením. Tak to přece není. Proč by právě ten okamžik, kdy Ježíš je unaven, kde je sevřen velkými psychickými úzkostmi na volgotě, ale už i předtím? Proč by toto právě nemělo být božské? Podívač učenit nějaký zázrak, například ty rybičky a chleba, no to je pěkné, že? Ale to uměl někdo, na to byly experti. Jsou experti, kteří dovedou vyset ve vzduchu deset metrů nad vámi. Je to božské? Sámi uznáte, že to není božské. To je kouzelnické, to je vymakané, je to vyžaduje určité techniky indického nebo jiného rázu, ale toto božské není. Ale jestliže si Ježíš téměř zoufá na kříži a volá Eloi, Eloi, lama a zapřetáni, to je božské. To je podle mě božské. Tím chci ukázat, že ta měřítka jsou různá, cokrát je vádní a vedou nás na scestí. Tedy to první je, řekněme si, položme si otázku, kdo je Bůh? Abychom mohli mluvit o synoství božím, musíme si nejprve položit otázku, kdo je Bůh? Já jsem svým studentům už informatoval po nějakou jiné schéma, že tato otázka, kdo je Bůh, je zavádějící už formou této otázky. Na otázku, kdo je Bůh, hledáme nějakou osobu, nějakou bytost, kterou bychom mohli takto nazvat, to je ten kdo. Položíme si otázku, co je Bůh, rychle se dostaneme jakýmisi podzemními vodami k nějakému principu. A tento princip potom vysvětlí, co je to Bůh. Oboje je falešné. Proto jsem navrhl, mě to odvážne, nevím, jestli můj vážený oponent, světová špička novozákonní teologie, bude s ním souhlasit, ale já jsem navrhl porušení běžné gramatiky. Je nutné se zeptat, kam je Bůh. Samozřejmě gramaticky je to možná nesmysl. Teologicky to znamená, že když se zeptáme, kam je Bůh, musíme se obracet počitým směrem. Někam jinam. Musíme zvolit nějakou cestu. Nějakou halaku. Nějaké rozhodnutí. Uvědomě si, že Bůh chceme-li užívat validně, seriózně a teologicky navíši tohoto termínu, který je velmi devalvován a který by možná měl být opuštěn, je ten, nebo to, nebo ti, na zájmenek zde nezáleží, kdo, nebo kteří, jsou za Oním Ehye, Asher, Ehye. Sem, který sem. Řekové v septuagintě užívali On, jsoucí, a tím už vlastně navodili si ten falešný směr ptát se po jakési substanci. Dále pak, co to znamená, že Adonai, náš Bůh, je skutečnost nepřednětná. Že Dekalog se snaží a s určitou energií a verbou prosesuje, nebudeš mít jiných bůhů přede mnou, nebudeš mě spřednětňovat, nejsem žádný tvůj objekt. To je něco tak zásadního, co teologie nikdy nevzala dost vážně. Možná někde, možná na okrajích, ale právě toto nespředmětitelnost nebo nepředmětnost toho, co nazýváme slovem Bůh, je to slovo vypůjčené, je to slovo fakultativní, je to slovo metaforické, je to slovo, které navazuje na dlouhou tradici izraelskou, ale také pohanskou. Co to tedy znamená, že Bůh není předmětem naší víry. Pokud se držíme těch nižších rovin, že izraelský člověk a podobně také, my nemůžeme vidět Boha jako nějaký předmět, že nemůžeme dát výhoz Bohu ve jménu nějakého idolu, který je dosažitelný, pochopitelný, reflektovatelný etc. a nesestupujeme dost daleko na tu pravou rovinu. Neboť Bůh je podle svědectví celého starého zákona auditivní skutečnost a auditivní zkušenost. Ucho musí být veliké, oko se může úplně zavřít, ucho musí slyšet, ty jdi, moj žíši. Já tě posílám do Egypta, do té peci, abys tam šabloval s Faraonem a použil i svých pouzelnických praktik. A abys prostě stál o to, aby ten lid vyšel. Musíš dělat všechno. V tomto smyslu je Bůh nárok, je to apel, je to pověření. Pokud tento aspekt zmizí, pak zmizí téměř všechno. A tento Bůh je v nějakém zvláštním stahu Ježíši. Kdysi se o Ježíši hodně bádalo, byly napsány tlustospisy, byly pokusy vykreslit jeho biografii, většinou se rozkladali. Posledním byl Albert Schweitzer, který se rozložil všechny ty spisy o Ježíšovi po pokoji, vytvořil si celé sloupce a uličky a těmi uličkami chodil. A pak zjistil, že nemůžeme biografii Ježíšovu vlastně napsat, že z takového objektivního, nebo já bych řekl raději objektálního hlediska biografie Ježíšova není možná. Jenže dnes už i obecní zkoumatele noetyky a přístupu k člověku zjistili, že ta biografie člověka není dána tím, že se někde narodil a poté posledně zemřel, ale že ta biografie člověka je dána tím, co činil, co dělal, jaký to mělo dopad, jaký to mělo ozvuk. A tu se mi zdá, že postava Ježíšova byla v podstatě celá opuštěna. Zdá se mi, že většině starozákonníků, ale také mnoha novozákonníků, je fenomen Ježíššmachu můj oponente může bránit. Poněvadž všechno, sledujeme manipulace Rudolfa Bultmana a jiných schopných logomanipulátorů, kteří řeknou, že to je jenom jakási predsím. To je něco, z čeho se vychází. Ale rozhodující je Ježíš zkříšený. Ježíš naši víry. Vzniká diastáze mezi Ježíšem historickým a Ježíšem zkříšeným. Tím se ukazuje, že na kristenské straně není dost vůle konfrontovat se s izraelským, židoským dědictvím a tradicemi. Ježíš je opuštěn. Je opuštěn jako byl tehdy. Stál se jenom předmětem jakési manipulace. Je to jakýsi černý nebo spíše bílý vzadu. Ale jeho pohled, jak je zachycen když stylizovaně vkázání nahoře není vzad vážně. Tato jednoduchost razím tu určitou tezi, že izraelské a židoské myšlení je svým způsobem jednoduché. Nepředpokládá člověka, který by měl v hlavě metafizický komputer. Je to atak, je to výzva. Blahoslavení trpící, blahoslavení těší. Tomu přece rozumí každý. Tomu rozumí věřící a tedy staje agnostik. Něco mu to řekne a nemusí o tom spekulovat. Nemusí přistoupit na vynikající, duchaplné spekulace, rané dogmatické tvorby. Já neříkám, že ta raná dogmatická tvorba neměla žádný smysl. Když se optala o Harnaka, který tvrdí, který není tak jednoduchý, jak si mnozí teologové myslí. On jako vynikající historik, který má historický nos, dost dobře vycítil, že se církev ocitla ta Eklésia v prvních časů v hrozném tlachu. Že musela tomuto tlachu odolávat. Tedyž jen to byl ne ani tak vnější tlak. To byla stok překonat. Ale ten vnitřní tlak byla to gnoze. Byly to gnostické systémy. Nebo systémy paragnostické. Systémy, které vytvářely určité struktúry téměř metafizického rázu. Církev se cítila zaskočena a zavalena a musela si odolávat tomuto velkému tlaku. Pro vás je to pouhý pojem, že zdá se, že to bylo něco, co už je dávno překonáno. Není to přichází v jiných podobách jako je New Age, což je nový gnosticismus. Gnosticismus byl velmi široký, dobře založený, dobře prospekulovaný a proti strukturám tohoto gnosticismu se musela postavit učení o Ježíši podobným způsobem, který by odpovídal k gnostické mentalitě. Ale to i Harnak říká, to je pochopitelné. To jsou ty křižovatkové situace. Podívejte se, reformace se musela postavit některým zlomyslnostem vymýšlenostem, zložádům a velice sofistikované struktuře římsko-katolického myšlení. Ale v zápasu si s touto hydrou, byla to skutečná hydra, častokrát se stalo, že vylila dítě i s vaničkou. Karl Barth a jiní teologové to poznali a řekli, nyní se musíme vrátit trochu zpět. Ona ta téze sola scriptura není tak bezvadná, jak se zdála. Ona ta tradice váže a váží víc, než jsme předpokladali. Podobně to bylo to uvěňující příklad, že to tak vždy v dějinách je. Nový směr, nové hnutí je pokládáno za sektu. Je obklopeno vnějším i vnitřním tlakem. Musí se bránit. Nastupuje apologetika. Tato apologetika se snaží odpovědat stejnými zbraněmi a stejnými způsoby. To se stalo právě v této osudné chvíli, ještě před laskavě a lstivě podanou ruku Konstantína Velikého. Ještě před pacifikací církve. Ještě před spojením církve s vnější mocí, což byl proces poznenáhlý, který potom vyústil ve známé skutečnosti, které známe z dějin. Co je to tedy? To božství. Co je to božské? Pokud zůstáváme, milí přátelé, v tom schématu gnostickém, které se nám nabízí a které bohužel není příliš reflektováno nebo je reflektováno příliš nacionalisticky, jak se stalo u Dulfa Bultmana, pak máme jasnost. Je tady jakýsi odvětký bůh. Tento odvětký bůh je něco jako afeiron předsokratiků. Jako jakési nekonečno, které nikdy nezačíná a nikde nekončí. V podstatě naše chrestenská představa Boha je tohoto typu. Není to Bůh Izrael. Není to Bůh zasahující do dějin. Není to Bůh konkrétní. A podobně samozřejmě syn Boží už není ten poloraby z Nazareta, který se šavluje o Boží království, který umdlévá pod tíhou toho, co jej potkává. Níbrž stává se takzvaně synem Božím. Nic proti tomuto termínu. Musíme si ošem objasnit, co to je syn v řeckém a hebrejském slova smyslu. Tady převážil onen řecký. Hebrejské pojetí syna ben znamená velkou blízkost. Velkou blízkost otci. Znamená to zároveň ochotu naslouchat, co tento otec říká. Znamená to být podroben a podřízen tomu, který mne poslal, jak říká Evangelom Janom. Ale tady, v dogmatické tvorbě, která nás daleko sáhne ovlivnila, se dějí velmi pozorohodné posuny k něčemu naprosto jinému. Podívejme se. Aby Ježíš byl vykreslen ve své duchovní božské validitě, musí být řečeno, alespoň v určité části Evangelí, že je to člověk, který se narodil z panny. Musí se používat biologického zázraku, tedy něčeho, co pravidelně neplatí, co se nevyskytuje, co je jednorázové, tady najednou jeden jediný člověk se narodí z panny. Proto ten Josef je stále jak si někdo, kdo stojí v pozadí. Proto přescenská církev malovala svými umělci, štědci svých umělců Josefa jako člověka starého, s lisinou, téměř holohlavého, impotentního. Aby tím doložila, že tady musel nastat nějaký zázrak, poněláž tento muž Josef toho jistě nebyl schopen, nebyl toho schopen ani biologicky. To potom vedlo k nejrůznějším spekulacím u různých přescenských myslitelů, těto početí se stalo uchem a podobně, že bylo spíše auditivní než vizibilní. A tím přicházím, ale prosím se opodlenka, ten by měl zvoneček, podle kterého můžeme jakýkoliv přerušit, a vždyckrát tu poznáku, která efektuje Milano, zkušenou ses, zkušenou ses na nějakou. Co to je v tomto smyslu, že pokorný volí strategii jakéhosi zlatého středu. On sám jako osvícenec, a je to osvícenec prvního řádu, ví, že teze o biologicky nadpřirozeném početí Ježíšově je něco, co dnes, přinejmenším dnes, nikoho neoslovuje. A co naopak nás vede jiným směrem. Směrem k mirakulóznosti, zázrakům, nadpřirozenu a podobně. Ale na druhé scéně řekne tentýž osvícenec, že nakonec, proč bychom nemohli přijmout, že někteří lidé to takto chápali, a že církev to takto mohla chápat. Mě tam schází větší misijní odpovědnost. Toto není akutativní zážitost. My stojíme dnes úplně v jiné skolečnosti, která je na hraně modernismu a postmodernismu. Dnešní člověk bude spíše odpuzen jakýmkoliv tvrdzením, že Ježíš se byl počát biologicky nadpřirozeným nějakým zásahem bez spermato-mužovatě. Jistě já uznávám, Petr Pokorný má pravdu v tom, že musíme být dosti širocí a dosti tolerantní, že musíme chápat různé vrstvy percepce, která je mezi širokými kruhy. To je pravda. Také bych sám nikdy nevystoupil jako nějaký měk, abych boural palenské početí Ježíšov. Užívám to jenom jako případu, že dnešní teologi chceli být dosti odpovědní, musí říci ano. Ti lidé to tak chápali. A my nemůžeme být anachroničtí v tom smyslu, že pomineme tobu, v níž oni toto zvěřt přijímali. Tehdy bylo na snadě, že mnoho lidí slyšelo na to, že někdo je boží syn ve smyslu palenského početí, že jsou analogie mytologické analogie, jsou na snadě a jsou četné. Ale je otázka, zda čas, to je ta otázka času, Cairo. Zda ten čas nepostoupil dál. Zda my ne ve svém nějakém dogmatickém fanatismu nebo v nějaké dogmatické střízlivosti, protože i střízlivost může být dogmatická, i střízlivost může být fanatická. Abychom si i tu fanatickou střízlivost v zájmu myslím odložili a řekli ne, o to skutečně nejde. Jde o něco jiného. Jde o vstup skutečného člověka na tuto zem. Skutečného žida, abych užil formulací štefanovský. Žida, asiata, který byl bohem obdařen zvláštným posláním, úkolem, který pro něho byl velmi těžký. A tím se dostával nyní k té spodní hranici chromatiky, která byla před námi. Je zcela jasné a možná, že i můj kolega mi to potvrdí, že biologické narození, biologické početí spany nás přivádí k myšlence, že vlastně Ježišovo lidství bylo předen dáno. Narodil se bezhříšný člověk. Nemohl nehřešit. Uvažte si tuto pozici, že něco bylo předen dáno. Jaký to má pro nás smysl? Jak můžeme následovat tuto pozici? Jak můžeme následovat někoho jeho šlíctví? Nebylo vlastně jeho, nebylo probojováno, nebylo o něj zápaseno, nebyly u Ježíše mohly nastat výkyvy nalevo, napravo. Ale to jsou všechno spíše psychologické rázy této existence. Ale věřící přece dobře ví, že všechno řídí všemohoucí Bůh. Pro mě lidství, neptejme se, co to je lidství, jestliže Bůh byl skutečným člověkem. Co tím chceme říci? Chceme tím říci, že byl člověkem jako my, jako Židé, jako Židé jeho času. Jedy tomu tak, pak musíme, jestliže byl Ježíš homo judaicus, vzít úvahu onen pohled židovský. Lidství, které není něčím předem daným, lidství, které je spíše výzvou, rozhodováním mezi dobrým a zlým, je cílením k pravdě, která je před člověkem, je pochodem nebo plížením se směrem této pravdy, že já jsem ta cesta. Derech. To se mně zdá velmi významné. Jestliže po tom lidství je spekulováno, že lidství kristovo je jako předvěká záležitost, jako preexistentní záležitost, jak my nepřistoupíme na tyto spekulace, že vlastně to jeho lidství už chví v předvěkosti a nyní pouze se stoupilo až k nám. Pak je mi otázka, zda takovéto lidství má s naším třetím lidstvím vůbec co dělat. Že celá kristologie české církve je značně doketická. Samozřejmě teologie by hned vyskočili a řekli, ne, tak to není. A já bych řekl, bohužel. Tak to je. Takzvaný bohočlověk, když slyším to slovo bohočlověk, to je, prosím vás, nikdy neužívejte, ať máte jakkoliv dobrý vztah ke katolikůmu. Tak to bohočlověk je kentaur. To nikdo neví, co to je. Bohočlověk je nesmysl. Musíme zůstat u kategorii bůh člověk. Jestliže Ježíš nemohl neřešit, jaké je to lidství, když my jsme náchylní k bříchu. Jestliže Ježíš zvítězil samozřejmě na bůžti nad satanem, kterému tam, co se našeptává slovo, vybre. A musel zvítězit, jak to sugeruje pozdější doba. Kde to jsme? Kde Ježíš, pokud nemohl také prohrát a úplně prohrát, nebyl člověkem? Byl polomytickou bytostí doketického charakteru? Proto se mi zdá, že uvažovat o bohu a o člověku musíme znova v napojení na nějaké velmi hluboké prameny. Jestliže Bůh je ty, jak říká Martin Buber, jestliže Bůh je ta pravda, která nás fascinuje a vyzývá, jak říká můj kolega Radislav Židánek, co to potom znamená syností boží? Je to návrh nějakého, naturálního kategorie? Je to něco předemdaného? Je to něco, co můžeme buď podpořit nebo alibizovat preexistencí? Je lidství Ježíšovo něco, co je již preexistentního? To jsou otázky, které důležím váženému kolegovi. Tyto otázky, všechny, které zde nekladu, jako téze, jsou to hypotézy. Je to něco, co by vás mělo vyburcovat k vlastnímu myšlení? To bych byl velmi nerad, kdyby někteří z vás příštěho dne zašli v Bratru Smetanovi na synodní radu a řekli, tady se propagují hereze. O tom mě skutečně nejde. Mě jde o to, abychom se vrátili zpět k židostvu, k židovskému myšlení, které bylo nespekulativní, jistém z toho prosté, které bylo adresné, takže každý rozuměl. Abychom si zeptali, zda naše cesta, která vedla těmito skvělými chodbami raného dogmatu, které se pak vyvíjelo dál a dál, a víte, že v katolictví, které je v tom rasantnější a konsekventnější, to vyvrchlo až nad vystoupením pány Marie. Proč ne? To, že k tomu protestanti nepřistoupili, to je možná jenom nějaká dějiná chyba nebo nějaké spoždění. To neznamená nic podstatného, jestliže v jiných rázech svého myšlení zůstávají na té pozici, která potom vedla k vyvýšení pány Marie až na nebesa. Co to znamená tedy Ježišovo lidství? V jakém smyslu byl Bohem? Chceme-li užít tohoto termínu, který je na některých místech Nového zákora i když je vždycky interpretován. Co je to boží v tomto podivné, polozlomené, ale velmi doufající postavě Ježiše z Nazareta? Kde je tedy ten vztah mezi otcem a synem? Evangeloum Janovou, které spočívá na nějaké si gnozi, kterou jsem já nazval pozitivní gnozí. Dnes to je tak odvážně, že stále znova opakovává říká ne já, ale otec, který mě poslal. Neklanějte se mně, mě to trochu rozvíjím, ale tomu, který mě poslal. Já jsem ten, který byl vyslán. A můj otec a já jsme nyní aktery Nového stvoření. Tam je použito slovesa pojen, činiti, které má pozadí hebraické sloveso bara. Proto si myslím, a tím budu pomalu končit, že v této věci musíme hodně revidovat zarostlé představy, vrostlé do našeho teologického masa, abychom se znovu vrátili pochorně k Ježíši, který nás zve. To souvisí a teď už vstupuji do poslední fáze s pojetím víry. Ideologické pojetí víry se dost silně, dost houženatě zachytilo v teologické kresbě církve. Když si ještě byly časy, připomínám, to není jako pamětník, kdy tento muž, Petr Pochorný, s tímto mužem, Vladislavem Hejdánkem, vedli velmi užitečné, miniciezní,
s1.flac
====================
8.11.1995 Reflexe To, co nyní se bude rozvíjet, je v podstatě happening. Vy víte, že happening může skončit dobře i špatně. Já znám i jméno Evgen Brixius, jsem s tímto mužem ve spojení a vím, že happening má určité meze. Má také určitou možnost oslovit. My všichni jsme lidé Bible, tím bych začal. To je nám společné, ať jsme křesťané nebo ateisté, pokud jsme vzdělaní ateisté, víme, že Bible je jakýsi kondukt čehosi, co má svůj dopad na nejenom psíche, ale na myšlení vůbec člověka, také i moderního, nejenom starověkého. Jsme křesťané, vycházíme z některých, nebo asi z takové základny, kterou tvoří apoštolské význání. Zároveň toto apoštolské význání pokládáme za určitou symbolickou výrazovou formu, která chce zachytit to, oč jde. Kdo je Ježíš? Jaký je vztah Ježíš-Bůh? Je to podstatné. Petr Pokorný je známý vědec, který se posunul do světové novozákonní jedenáctky. Je to světová kapacita. Tato jedenáctka je připravena vstoupit v dialogu s Marťany. To znamená, konějač nemá konkurenci. Proč by takový Petr Pokorný diskutoval s vámi, kteří jsou v jeho pohledu pouhé nuly, nebo takové nezajímavé, trochu teologicky bezkrvné osobnosti. Má jiné přátelé, má jiné skolečenství. Jeho komunio je skutečně exkluzivní. A na to nás se není opustit. One se dostává do skutečně té nejvyšší roviny teologického novozákonního vádání. Poněvadž toto show chce si spůročit nejrůznější aspekty teologie, patří sem také reklama. Té reklamě je Petr Pokorný a poštolské vyznání. Vynikající kniha, sládám hod svému kolegovi. Po dlouhém čase, od dob Stanislava Čapka a od dob, věřím, od Emila Brunera, nebylo nic napsáno, co by mělo podobný dosah a co by se pokoušelo promluvit také k člověku, který žije dnes. Je to tedy vynikající knížka a teolog, který by neznál a poštolské vyznání od Petra Pokorného, se tím diskvalifikuje. Proto prosímte, na první část, čtěte tuto knihu. V této knize ovšem, a to je to další, jsou určité mezery nebo poruchy nebo nedostatek odvahy jít dál, než se zatím šlo. Petr Pokorný jde dost daleko, ale podle mého soudu nejde dost daleko, aby byl naprosto současným lidem. Petr Pokorný je žákem J. V. Součka a v jeho stopách pokračuje dál, to znamená ve velké učenosti, H. Ruja, ale také ve velké opatrnosti, H. Ruja, ve velkém odstupu. J. V. Souček se vznačoval tím, že byl prvotřídním myslitelem evropského a světového rangu, to se musí říci. Na druhé straně zůstával vždycky stát před určitou mezí, kterou nikdy nepřepročil. Tato součkovská mez je také mez Pokorného. Jestli je to v pořádku nebo není, to záleží na posouzení vás všech. J. V. Souček byl velmi radikální, v jistém smyslu. Byl velmi opatrný, ale byl velmi radikální. Škoda, že jste nezažili jeho přednášky, které byly plné nejen komentářů, ale také tzv. exkurzů. J. V. Souček nám říkal, no víte, modlit, modlit se, můžeme vlastně jen k Bohu, ne k Ježiši Kristu. To byla jeho... Co se týče zmrtvých stání, které je také zúročeno velmi inteligentním způsobem v této malé knižce, musíme vidět, že to je svým způsobem legenda, legenda zvěsná, která má svůj valér a která má svůj dosah. V podstatě jde o objektivní vizi. Souček rozeznával mezi subjektivní vizi, která může být naprosto nezaručená, a objektivní vizí, to je, že v mysli a v srdci učelníku Ježišových vystal obraz zmrtvých staného Krista. Dále pak chci navázat na článek uveřejněný v anglickém kalendáři, článek našeho systematika Jana Štefana, že Bůh je Deus Judaicus, kde ukazuje, podepřen Bartem, že ta tcheze, že Bůh se stal člověkem, je sice správná, ale zároveň nepřesná, protože Bůh se stal židovským člověkem. Bůh se stal židem. Nevím, jestli v této drobné knížce velkého významu a poštolské vyznání od Petra Pokorného je to židovské a starozákonní dědictví dosti zúročeno. Je zde pokus vyložit kategorie, kterých používali někdejší dogmatici, aby vyjářili, kdo nebo co je Ježíš Kristus. A není tam dost zřetele na jinou zážitost, že totiž Ježíš byl homo judaicus a pokud můžeme uvažovat o deus judaicus, pak musíme vzít homo judaicus naprosto vážně. Prostě Bůh se stal židem, ale s tím ovšem souvisí další a další otázky, které si náš milý systemati Štefan zatím pravděpodobně neuvědomuje. Je to lidství židovského rozměru, židovského konceptu, židovského pojetí. S tím samozřejmě kontrastuje velmi silně to, co čteme jednak v římském a poštolském vyznání, jednak v nikajském vyznání, poněvadž tam už ten homo judaicus nebo deus judaicus nejsou téměř bráni na zřetelce. To jede mimo to. Tady najednou se rozděl rychlík, ještě v prvních stadích, který opustil starozáchodní pojetí, židovské pojetí a dal se na cestu dogmatické tvorby, která pod řeckých a podobných vzorů vytvořila obraz Syna Božího, který je synem Všemohoucího Otce. To samo je v pořádku. Na druhé straně však si to židovské dědictví, a řekl bych i to ježíšovo, a ježíšovské dědictví zůstalo stranou. Musíme vzít úvahu, a dnešní čas nás to učí, že tzv. konfrontace s judaismem není pouze akademickou zážitostí. Konfrontace s judaismem znamená, že se znovu ptáme na samotné kořeny toho, co nazýváme božstvím a lidstvím. Víte, že židé, podobně jako mohamedáni, vyčítají křeskanství jakýsi politeismus, priteismus, někteří biteismus. To je ta formula ve jménu otce, syna a ducha slatého. Toto formulace je jakýsi paradigma matematicko-teologického rázu. A plus B na druhou rovná se A na druhou plus 2AB plus B na druhou. Je to přehození výhybky. Jede se kamsi jinam. Ježíš v podstatě byl zapomenut. Židovské a starozákonní dědictví bylo zapomenuto. Nyní se používá jiných vzorů a vzorců. Je to tradický omyl, podle měho názoru, který může můj vážený oponent vzdorovat, na který upozornil už Adolf Harnack. Mám zde knihu Das Wesen des Christentums, v podstatách chrestianství. Mám zde také knihu Dějiny dogmatu. Je to velmi užitečná četba pro každého teologa i netologa. Harnack, který je modernější teologií, bátoskou a pobátoskou téměř vysmíván, je to muž, který možná něco řekl, ale není to tak podstatné, poněvadž se nakonec ukázal, nebo vyberal, znamená býti člověkem, kterého vážný, seriózní teolog Štefanovského rázu nemůže brát vážně. Proto si myslím, že tato knížka by měla být znovu studována každým teologem, v čem je tedy to podstatné, v čem je podstata chrestianství. Že by jeho dějiny dogmatu měly být znovu pročítány a mělo by být řištováno, jakým způsobem se vlastně vyrovnávala církev, která byla tehdy u moci, s nejrůznějšími směry, takzvanými herezemi, například s patripasianismem, jakým způsobem je dokázala likvidovat. Ale ještě ta větší likvidace byla v tom, že české přídlo bylo odsunuto, o tom jsou různé teorie, pravděpodobně bylo použito také určitého násilí, určitých tlaků, takže potom tento druhý pól, který měl být komplementem takzvaného Pohano-českého vydání, zmizel. Každý z nás, to je taková vložka, kdo se opírá o Biblii, každý teologický učitel má nějaké své učitele, kterými manipuluje, tak jako dobrý loutkař manipuluje svými loutkami. Má své gumáti, já bych nyní pro osvěžení si načetl si tuto gumátskou záležitost. Já sám, kdybych měl volit své gumáty, tak bych volil Martina Bubra a Vitricha von Heffera, a ty oba bych posypal rozemletým práškem které se slavou měla daníkat. Můj vážený okoled Petr Pokorný má také své gumáty. Jedním z nich je jistě dělej soušek. Přemýšlel jsem o tom, kdo je druhý gumák. Dlouho jsem o tom uvažoval a nyní to mohl říct si. Druhým gumákem je Petr Pokorný. Podobně jako například Jan Heller má dva gumáky a to je ta diskusie, která se ní rozvíjí, která se bude dále rozvíjet. Tito gumáci jsou Karl Barth a slavou měl daník. Jan Heller velmi obratně manipuluje těmito dva gumáky, takže není vidět, kdo je předu a kdo je vzadu. Někde je to Barth, někde je to daník. A tak se to otáčí. Můj vážený kolega sedící, radista v Hejdáně, který je jeden z největších filozofů v poslední době, podle mého sodu největší český filozof v současnosti, má také své gumáky. Jednou z těchto gumáků je Emanuel Radel, to je velká figura. A druhým gumákem to bych si netropil říci. Náš děkán, milý děkán, Jakub Švác Trojan, má také své gumáky a dohodl jsem se s ním. Těchto gumáci jsou jednak J.L. Hromádka a druhým gumákem je Pierre-Théâtre Chardin. A také člověk neví, který gumák je právě předu a který je vzadu. To jenom proto, že každý z nás má určité spektrum, určité východisko, určité zkušenosti. S tím musíme počítat. Nás řekne určitou část toho, co by mělo být řečeno. Znáte slavnou tézi svatého Augustína, který při výkladu z Evanga Janova řekl, že to, co se zde říká, je řečeno ne, aby to bylo řečeno, ale aby to nebylo zapomenuto. Tento negativní výměr, například výměr trojice, což souvisí s touto knižkou a pošlovské vyznání, je podle moderních kontextů a moderních výzkumů spíše negativní výměr. Aby se na něco nezapomněla. Je to vykolikování určitého prostoru. V něm už je možné se pohybovat. A nyní se vracím zpět. Jestliže Štefan osvícen náhle slatým duchem skutečné pravdy napsal, to je velmi významné, že Bůh je Bůh židovský a Ježíš je člověk židovský, si možná neuvědomuje, jak základním a závratným konsekvencím to vede, poněleč Ježíš, tak jak je traktován ve vyznání a pošlovském nebo nikajském, ale zvláště pak v různých interpretacích, které můžeme slyšet, zdaleka není homo judaikus. Je to někdo jiný. Je to jakoby postava z jiného světa. To bohužel nelze pokřít. Čili to prvé, co bych řekl, chceme-li mluvit o božství a lidství Kristovu, nemůžeme o tom mluvit jako hostce na krámu. Nemůžeme o tom mluvit tak, že už víme, co to je božství a co to je lidství. Uvedl bych takový příklad, pokud náš evangelický člověk čtá evangelium, pak přijde na to, že někde Ježíš je unaven, umdlev, potřebuje si odpočinout, má hlad, má žízeň. A to náš evangelický člověk řekne, no tady se projevuje Kristus jako člověk. Ale potom vystoupí Ježíš tedy učení zázrať, uzdraví slepého, dokonce vyvolá zmrtvých Lazara. A tu náš průměrný evangelický člověk řekne, no to je přece božské. Chápete, že toto rozlišení je naprosto vágný, zkažené, infiltrované vulgárním, toměř podzemním myšlením. Tak to přece není. Proč by právě ten okamžik, kdy Ježíš je unaven, kde je sevřen velkými psychickými úzkostmi na volgotě, ale už i předtím? Proč by toto právě nemělo být božské? Podívač učenit nějaký zázrak, například ty rybičky a chleba, no to je pěkné, že? Ale to uměl někdo, na to byly experti. Jsou experti, kteří dovedou vyset ve vzduchu deset metrů nad vámi. Je to božské? Sámi uznáte, že to není božské. To je kouzelnické, to je vymakané, je to vyžaduje určité techniky indického nebo jiného rázu, ale toto božské není. Ale jestliže si Ježíš téměř zoufá na kříži a volá Eloi, Eloi, lama a zapřetáni, to je božské. To je podle mě božské. Tím chci ukázat, že ta měřítka jsou různá, cokrát je vádní a vedou nás na scestí. Tedy to první je, řekněme si, položme si otázku, kdo je Bůh? Abychom mohli mluvit o synoství božím, musíme si nejprve položit otázku, kdo je Bůh? Já jsem svým studentům už informatoval po nějakou jiné schéma, že tato otázka, kdo je Bůh, je zavádějící už formou této otázky. Na otázku, kdo je Bůh, hledáme nějakou osobu, nějakou bytost, kterou bychom mohli takto nazvat, to je ten kdo. Položíme si otázku, co je Bůh, rychle se dostaneme jakýmisi podzemními vodami k nějakému principu. A tento princip potom vysvětlí, co je to Bůh. Oboje je falešné. Proto jsem navrhl, mě to odvážne, nevím, jestli můj vážený oponent, světová špička novozákonní teologie, bude s ním souhlasit, ale já jsem navrhl porušení běžné gramatiky. Je nutné se zeptat, kam je Bůh. Samozřejmě gramaticky je to možná nesmysl. Teologicky to znamená, že když se zeptáme, kam je Bůh, musíme se obracet počitým směrem. Někam jinam. Musíme zvolit nějakou cestu. Nějakou halaku. Nějaké rozhodnutí. Uvědomě si, že Bůh chceme-li užívat validně, seriózně a teologicky navíši tohoto termínu, který je velmi devalvován a který by možná měl být opuštěn, je ten, nebo to, nebo ti, na zájmenek zde nezáleží, kdo, nebo kteří, jsou za Oním Ehye, Asher, Ehye. Sem, který sem. Řekové v septuagintě užívali On, jsoucí, a tím už vlastně navodili si ten falešný směr ptát se po jakési substanci. Dále pak, co to znamená, že Adonai, náš Bůh, je skutečnost nepřednětná. Že Dekalog se snaží a s určitou energií a verbou prosesuje, nebudeš mít jiných bůhů přede mnou, nebudeš mě spřednětňovat, nejsem žádný tvůj objekt. To je něco tak zásadního, co teologie nikdy nevzala dost vážně. Možná někde, možná na okrajích, ale právě toto nespředmětitelnost nebo nepředmětnost toho, co nazýváme slovem Bůh, je to slovo vypůjčené, je to slovo fakultativní, je to slovo metaforické, je to slovo, které navazuje na dlouhou tradici izraelskou, ale také pohanskou. Co to tedy znamená, že Bůh není předmětem naší víry. Pokud se držíme těch nižších rovin, že izraelský člověk a podobně také, my nemůžeme vidět Boha jako nějaký předmět, že nemůžeme dát výhoz Bohu ve jménu nějakého idolu, který je dosažitelný, pochopitelný, reflektovatelný etc. a nesestupujeme dost daleko na tu pravou rovinu. Neboť Bůh je podle svědectví celého starého zákona auditivní skutečnost a auditivní zkušenost. Ucho musí být veliké, oko se může úplně zavřít, ucho musí slyšet, ty jdi, moj žíši. Já tě posílám do Egypta, do té peci, abys tam šabloval s Faraonem a použil i svých pouzelnických praktik. A abys prostě stál o to, aby ten lid vyšel. Musíš dělat všechno. V tomto smyslu je Bůh nárok, je to apel, je to pověření. Pokud tento aspekt zmizí, pak zmizí téměř všechno. A tento Bůh je v nějakém zvláštním stahu Ježíši. Kdysi se o Ježíši hodně bádalo, byly napsány tlustospisy, byly pokusy vykreslit jeho biografii, většinou se rozkladali. Posledním byl Albert Schweitzer, který se rozložil všechny ty spisy o Ježíšovi po pokoji, vytvořil si celé sloupce a uličky a těmi uličkami chodil. A pak zjistil, že nemůžeme biografii Ježíšovu vlastně napsat, že z takového objektivního, nebo já bych řekl raději objektálního hlediska biografie Ježíšova není možná. Jenže dnes už i obecní zkoumatele noetyky a přístupu k člověku zjistili, že ta biografie člověka není dána tím, že se někde narodil a poté posledně zemřel, ale že ta biografie člověka je dána tím, co činil, co dělal, jaký to mělo dopad, jaký to mělo ozvuk. A tu se mi zdá, že postava Ježíšova byla v podstatě celá opuštěna. Zdá se mi, že většině starozákonníků, ale také mnoha novozákonníků, je fenomen Ježíššmachu můj oponente může bránit. Poněvadž všechno, sledujeme manipulace Rudolfa Bultmana a jiných schopných logomanipulátorů, kteří řeknou, že to je jenom jakási predsím. To je něco, z čeho se vychází. Ale rozhodující je Ježíš zkříšený. Ježíš naši víry. Vzniká diastáze mezi Ježíšem historickým a Ježíšem zkříšeným. Tím se ukazuje, že na kristenské straně není dost vůle konfrontovat se s izraelským, židoským dědictvím a tradicemi. Ježíš je opuštěn. Je opuštěn jako byl tehdy. Stál se jenom předmětem jakési manipulace. Je to jakýsi černý nebo spíše bílý vzadu. Ale jeho pohled, jak je zachycen když stylizovaně vkázání nahoře není vzad vážně. Tato jednoduchost razím tu určitou tezi, že izraelské a židoské myšlení je svým způsobem jednoduché. Nepředpokládá člověka, který by měl v hlavě metafizický komputer. Je to atak, je to výzva. Blahoslavení trpící, blahoslavení těší. Tomu přece rozumí každý. Tomu rozumí věřící a tedy staje agnostik. Něco mu to řekne a nemusí o tom spekulovat. Nemusí přistoupit na vynikající, duchaplné spekulace, rané dogmatické tvorby. Já neříkám, že ta raná dogmatická tvorba neměla žádný smysl. Když se optala o Harnaka, který tvrdí, který není tak jednoduchý, jak si mnozí teologové myslí. On jako vynikající historik, který má historický nos, dost dobře vycítil, že se církev ocitla ta Eklésia v prvních časů v hrozném tlachu. Že musela tomuto tlachu odolávat. Tedyž jen to byl ne ani tak vnější tlak. To byla stok překonat. Ale ten vnitřní tlak byla to gnoze. Byly to gnostické systémy. Nebo systémy paragnostické. Systémy, které vytvářely určité struktúry téměř metafizického rázu. Církev se cítila zaskočena a zavalena a musela si odolávat tomuto velkému tlaku. Pro vás je to pouhý pojem, že zdá se, že to bylo něco, co už je dávno překonáno. Není to přichází v jiných podobách jako je New Age, což je nový gnosticismus. Gnosticismus byl velmi široký, dobře založený, dobře prospekulovaný a proti strukturám tohoto gnosticismu se musela postavit učení o Ježíši podobným způsobem, který by odpovídal k gnostické mentalitě. Ale to i Harnak říká, to je pochopitelné. To jsou ty křižovatkové situace. Podívejte se, reformace se musela postavit některým zlomyslnostem vymýšlenostem, zložádům a velice sofistikované struktuře římsko-katolického myšlení. Ale v zápasu si s touto hydrou, byla to skutečná hydra, častokrát se stalo, že vylila dítě i s vaničkou. Karl Barth a jiní teologové to poznali a řekli, nyní se musíme vrátit trochu zpět. Ona ta téze sola scriptura není tak bezvadná, jak se zdála. Ona ta tradice váže a váží víc, než jsme předpokladali. Podobně to bylo to uvěňující příklad, že to tak vždy v dějinách je. Nový směr, nové hnutí je pokládáno za sektu. Je obklopeno vnějším i vnitřním tlakem. Musí se bránit. Nastupuje apologetika. Tato apologetika se snaží odpovědat stejnými zbraněmi a stejnými způsoby. To se stalo právě v této osudné chvíli, ještě před laskavě a lstivě podanou ruku Konstantína Velikého. Ještě před pacifikací církve. Ještě před spojením církve s vnější mocí, což byl proces poznenáhlý, který potom vyústil ve známé skutečnosti, které známe z dějin. Co je to tedy? To božství. Co je to božské? Pokud zůstáváme, milí přátelé, v tom schématu gnostickém, které se nám nabízí a které bohužel není příliš reflektováno nebo je reflektováno příliš nacionalisticky, jak se stalo u Dulfa Bultmana, pak máme jasnost. Je tady jakýsi odvětký bůh. Tento odvětký bůh je něco jako afeiron předsokratiků. Jako jakési nekonečno, které nikdy nezačíná a nikde nekončí. V podstatě naše chrestenská představa Boha je tohoto typu. Není to Bůh Izrael. Není to Bůh zasahující do dějin. Není to Bůh konkrétní. A podobně samozřejmě syn Boží už není ten poloraby z Nazareta, který se šavluje o Boží království, který umdlévá pod tíhou toho, co jej potkává. Níbrž stává se takzvaně synem Božím. Nic proti tomuto termínu. Musíme si ošem objasnit, co to je syn v řeckém a hebrejském slova smyslu. Tady převážil onen řecký. Hebrejské pojetí syna ben znamená velkou blízkost. Velkou blízkost otci. Znamená to zároveň ochotu naslouchat, co tento otec říká. Znamená to být podroben a podřízen tomu, který mne poslal, jak říká Evangelom Janom. Ale tady, v dogmatické tvorbě, která nás daleko sáhne ovlivnila, se dějí velmi pozorohodné posuny k něčemu naprosto jinému. Podívejme se. Aby Ježíš byl vykreslen ve své duchovní božské validitě, musí být řečeno, alespoň v určité části Evangelí, že je to člověk, který se narodil z panny. Musí se používat biologického zázraku, tedy něčeho, co pravidelně neplatí, co se nevyskytuje, co je jednorázové, tady najednou jeden jediný člověk se narodí z panny. Proto ten Josef je stále jak si někdo, kdo stojí v pozadí. Proto přescenská církev malovala svými umělci, štědci svých umělců Josefa jako člověka starého, s lisinou, téměř holohlavého, impotentního. Aby tím doložila, že tady musel nastat nějaký zázrak, poněláž tento muž Josef toho jistě nebyl schopen, nebyl toho schopen ani biologicky. To potom vedlo k nejrůznějším spekulacím u různých přescenských myslitelů, těto početí se stalo uchem a podobně, že bylo spíše auditivní než vizibilní. A tím přicházím, ale prosím se opodlenka, ten by měl zvoneček, podle kterého můžeme jakýkoliv přerušit, a vždyckrát tu poznáku, která efektuje Milano, zkušenou ses, zkušenou ses na nějakou. Co to je v tomto smyslu, že pokorný volí strategii jakéhosi zlatého středu. On sám jako osvícenec, a je to osvícenec prvního řádu, ví, že teze o biologicky nadpřirozeném početí Ježíšově je něco, co dnes, přinejmenším dnes, nikoho neoslovuje. A co naopak nás vede jiným směrem. Směrem k mirakulóznosti, zázrakům, nadpřirozenu a podobně. Ale na druhé scéně řekne tentýž osvícenec, že nakonec, proč bychom nemohli přijmout, že někteří lidé to takto chápali, a že církev to takto mohla chápat. Mě tam schází větší misijní odpovědnost. Toto není akutativní zážitost. My stojíme dnes úplně v jiné skolečnosti, která je na hraně modernismu a postmodernismu. Dnešní člověk bude spíše odpuzen jakýmkoliv tvrdzením, že Ježíš se byl počát biologicky nadpřirozeným nějakým zásahem bez spermato-mužovatě. Jistě já uznávám, Petr Pokorný má pravdu v tom, že musíme být dosti širocí a dosti tolerantní, že musíme chápat různé vrstvy percepce, která je mezi širokými kruhy. To je pravda. Také bych sám nikdy nevystoupil jako nějaký měk, abych boural palenské početí Ježíšov. Užívám to jenom jako případu, že dnešní teologi chceli být dosti odpovědní, musí říci ano. Ti lidé to tak chápali. A my nemůžeme být anachroničtí v tom smyslu, že pomineme tobu, v níž oni toto zvěřt přijímali. Tehdy bylo na snadě, že mnoho lidí slyšelo na to, že někdo je boží syn ve smyslu palenského početí, že jsou analogie mytologické analogie, jsou na snadě a jsou četné. Ale je otázka, zda čas, to je ta otázka času, Cairo. Zda ten čas nepostoupil dál. Zda my ne ve svém nějakém dogmatickém fanatismu nebo v nějaké dogmatické střízlivosti, protože i střízlivost může být dogmatická, i střízlivost může být fanatická. Abychom si i tu fanatickou střízlivost v zájmu myslím odložili a řekli ne, o to skutečně nejde. Jde o něco jiného. Jde o vstup skutečného člověka na tuto zem. Skutečného žida, abych užil formulací štefanovský. Žida, asiata, který byl bohem obdařen zvláštným posláním, úkolem, který pro něho byl velmi těžký. A tím se dostával nyní k té spodní hranici chromatiky, která byla před námi. Je zcela jasné a možná, že i můj kolega mi to potvrdí, že biologické narození, biologické početí spany nás přivádí k myšlence, že vlastně Ježišovo lidství bylo předen dáno. Narodil se bezhříšný člověk. Nemohl nehřešit. Uvažte si tuto pozici, že něco bylo předen dáno. Jaký to má pro nás smysl? Jak můžeme následovat tuto pozici? Jak můžeme následovat někoho jeho šlíctví? Nebylo vlastně jeho, nebylo probojováno, nebylo o něj zápaseno, nebyly u Ježíše mohly nastat výkyvy nalevo, napravo. Ale to jsou všechno spíše psychologické rázy této existence. Ale věřící přece dobře ví, že všechno řídí všemohoucí Bůh. Pro mě lidství, neptejme se, co to je lidství, jestliže Bůh byl skutečným člověkem. Co tím chceme říci? Chceme tím říci, že byl člověkem jako my, jako Židé, jako Židé jeho času. Jedy tomu tak, pak musíme, jestliže byl Ježíš homo judaicus, vzít úvahu onen pohled židovský. Lidství, které není něčím předem daným, lidství, které je spíše výzvou, rozhodováním mezi dobrým a zlým, je cílením k pravdě, která je před člověkem, je pochodem nebo plížením se směrem této pravdy, že já jsem ta cesta. Derech. To se mně zdá velmi významné. Jestliže po tom lidství je spekulováno, že lidství kristovo je jako předvěká záležitost, jako preexistentní záležitost, jak my nepřistoupíme na tyto spekulace, že vlastně to jeho lidství už chví v předvěkosti a nyní pouze se stoupilo až k nám. Pak je mi otázka, zda takovéto lidství má s naším třetím lidstvím vůbec co dělat. Že celá kristologie české církve je značně doketická. Samozřejmě teologie by hned vyskočili a řekli, ne, tak to není. A já bych řekl, bohužel. Tak to je. Takzvaný bohočlověk, když slyším to slovo bohočlověk, to je, prosím vás, nikdy neužívejte, ať máte jakkoliv dobrý vztah ke katolikůmu. Tak to bohočlověk je kentaur. To nikdo neví, co to je. Bohočlověk je nesmysl. Musíme zůstat u kategorii bůh člověk. Jestliže Ježíš nemohl neřešit, jaké je to lidství, když my jsme náchylní k bříchu. Jestliže Ježíš zvítězil samozřejmě na bůžti nad satanem, kterému tam, co se našeptává slovo, vybre. A musel zvítězit, jak to sugeruje pozdější doba. Kde to jsme? Kde Ježíš, pokud nemohl také prohrát a úplně prohrát, nebyl člověkem? Byl polomytickou bytostí doketického charakteru? Proto se mi zdá, že uvažovat o bohu a o člověku musíme znova v napojení na nějaké velmi hluboké prameny. Jestliže Bůh je ty, jak říká Martin Buber, jestliže Bůh je ta pravda, která nás fascinuje a vyzývá, jak říká můj kolega Radislav Židánek, co to potom znamená syností boží? Je to návrh nějakého, naturálního kategorie? Je to něco předemdaného? Je to něco, co můžeme buď podpořit nebo alibizovat preexistencí? Je lidství Ježíšovo něco, co je již preexistentního? To jsou otázky, které důležím váženému kolegovi. Tyto otázky, všechny, které zde nekladu, jako téze, jsou to hypotézy. Je to něco, co by vás mělo vyburcovat k vlastnímu myšlení? To bych byl velmi nerad, kdyby někteří z vás příštěho dne zašli v Bratru Smetanovi na synodní radu a řekli, tady se propagují hereze. O tom mě skutečně nejde. Mě jde o to, abychom se vrátili zpět k židostvu, k židovskému myšlení, které bylo nespekulativní, jistém z toho prosté, které bylo adresné, takže každý rozuměl. Abychom si zeptali, zda naše cesta, která vedla těmito skvělými chodbami raného dogmatu, které se pak vyvíjelo dál a dál, a víte, že v katolictví, které je v tom rasantnější a konsekventnější, to vyvrchlo až nad vystoupením pány Marie. Proč ne? To, že k tomu protestanti nepřistoupili, to je možná jenom nějaká dějiná chyba nebo nějaké spoždění. To neznamená nic podstatného, jestliže v jiných rázech svého myšlení zůstávají na té pozici, která potom vedla k vyvýšení pány Marie až na nebesa. Co to znamená tedy Ježišovo lidství? V jakém smyslu byl Bohem? Chceme-li užít tohoto termínu, který je na některých místech Nového zákora i když je vždycky interpretován. Co je to boží v tomto podivné, polozlomené, ale velmi doufající postavě Ježiše z Nazareta? Kde je tedy ten vztah mezi otcem a synem? Evangeloum Janovou, které spočívá na nějaké si gnozi, kterou jsem já nazval pozitivní gnozí. Dnes to je tak odvážně, že stále znova opakovává říká ne já, ale otec, který mě poslal. Neklanějte se mně, mě to trochu rozvíjím, ale tomu, který mě poslal. Já jsem ten, který byl vyslán. A můj otec a já jsme nyní aktery Nového stvoření. Tam je použito slovesa pojen, činiti, které má pozadí hebraické sloveso bara. Proto si myslím, a tím budu pomalu končit, že v této věci musíme hodně revidovat zarostlé představy, vrostlé do našeho teologického masa, abychom se znovu vrátili pochorně k Ježíši, který nás zve. To souvisí a teď už vstupuji do poslední fáze s pojetím víry. Ideologické pojetí víry se dost silně, dost houženatě zachytilo v teologické kresbě církve. Když si ještě byly časy, připomínám, to není jako pamětník, kdy tento muž, Petr Pochorný, s tímto mužem, Vladislavem Hejdánkem, vedli velmi užitečné, miniciezní,
====================
s2.flac
====================
velmi statečně, to říkám, to je více než důmyslně, statečně je víc, to, co to vlastně ta výra je. Tehdy se tito dva muži, osvícenci tohoto století, schodli na tom, že to podstatné je výra jako taková, amana, émet, émuná, to je to, co je pevné, to, co otvírá pohled do před, do budoucnosti. Takzvaná předmětná výra, výra, která je zaměřena na určitý předmět, tímto předmětem může být člověk, může být tím také Ježíš, Ježíš Hristus, je v tomto hledisku něco druhořadného, i když ne zbytečného. Zdá se, že nyní nastal dost značný odklon u Petra Pokorného, který vstupuje do závěrečné fáze svého života a chce být zaštítěn na obě strany, že jeho teze jsou nyní mnohem jernější, že spíše dává zapravdu tomu, že tady jde výra v Ježíše Krista. Ale co pak si systematika nikdy nepomoží na otázku, co to je toto V, toto IN, toto EJS? Nikdo mi neřekne, věřím v Krista, co to znamená. Znamená to, sázím na něho, mám k němu důvěru, chci za ním jít, ano, to by bylo v pořádku, že toto V znamená směr, to je právě ono kam, ono božské kam. Není to sázení na osobu jako takovou. Nyní se zdá, že zatímco Ledislav Hejdánek úpěl na starých pozicích a dobře tak, pravděpodobně dobře tak, Petr Pochorný se posunul spíše k tomu, že druhořadé, možná druhotné je ta výra jako taková, když Ježíš říká ženě, věříš, výra tvá tě uzdravila. Je to velký teologický zápas, velký teologický rozhovor. Ale nyní, když nastává, a to je slušně už závěr, nová situace, konfrontace s židovstvím po holokaustu, že to je radikálně nová situace, tady je určitý kajros, my nemůžeme přes to plavným teologickým skokem přeskočit, my musíme vzít vážně, co z toho plyne. Myslíme například na filozofa Jonasa, který napsal krásnou knihu Pojem boha po osvětimi a zároveň ze konfrontace s jinými náboženstvími, které také přece, jak věříme, mohou být osvíceny duchem božím, duchem skutečného tvůrce. Proto bych nerozehrával, a zde používám článku Odilo Štampacha, který se vypracoval na jednoho z nejlepších religionistů u nás, který na základě zkoumání jiných náboženství, zvláště buddhismu nebo podobného rázu, ukazuje, že je otázka, co my přesně myslíme takzvaným personalismem, že je otázka, zda náš česenský personalismus můžeme tlačit proti apersonalismu karmánových systémů. On říká, to všechno je pod otázkou, to všechno je dáno tím, jak jsme těmto fenomenem zatím rozuměli. A užívá velmi pěkné analogie, když říká, podívejte se, v Bibli se mluví o Bohu jako o určité osobě, která má jméno nebo jména, ale mluví se tam také o pravdě, o pokoji, mluví se tam o spravednosti a pokoj, pravda a spravednost to jsou kategorie jiného rangu, jiné roviny, jsou zároveň v jakési konvergenci s těmi personálními kategoriemi. Musíme tedy, řekl jsem si, škoda, že to nečetl Ladislav Hejdánek, byl by potěšil své staré srdce. Pak, jak bych viděl, že už i jiní, i lidé z boku přistupující, i takový odlož tam tak, najednou se nahlíží, že tady je to nachvětí, které musí být zachováno mezi takzvanými personálními kategoriemi a kategoriemi, které rozvíjí karmanové systémy, mezi osobou nebo osobami a mezi tím, co Biblia nazývá aleteia, emuna nebo eirene, šálom. A je otázka, zda třeba některé vrstvy tohoto světa, pak dneska jsme v multireligiozním světě a v multikulturním světě, nebudou více slyšet právě na ty a personální kategorie. Náš úkol jako křesťanů je, abychom zdůvodnili validitu personální kategorií, abychom vstoupili do rozhovoru, nikoli však násilného, ale na druhé straně, kterou si položili otázku, právě na základě zkušenosti s těmito systémy, zda pojem personality, jak jsme si je vytvořili, jak je přejímáme na základě dlouhé tradice, když nejednotné, je skutečně tak validní, abychom ho mohli spojovat s tím jménem všech jmén, tj. s hospodinem Adonajem, živou pravdou, šálomem a milosvedenským. Na to byla moja antré, jen bych skončil. A nyní prosím o odpověď svého oponenta. Děkuju. Já jsem doslovně štětový pro zbíru a dělal jsem si spoustu poznámek, aby to bylo stručnější, tak jsem následu toho nebudu dívat a shledu to na tří takových základních bodů. Ten první se sice týká jenom toho, proč jsem napsal tuhle malou knížku, nicméně já ho musím přece jenom přednést, abyste si znovu uvědomili celý problém. Každý pořádný biblista, skutečně solidní biblista by měl zasáhnout určitým způsobem do systematické teologie, to je jasné. A protože systematická teologie je také propojena, je to vlastně část oblasti křesťanské filozofie, i když se soustředuje na trochu jiné problémy, měl by zasáhnout vůbec tu duchovní atmosféru své doby a přínajmenším byl být vzad na vědomí i některými, dejme na tedy, křesťanskými filozofií. To neznamená, že by ale psal dogmatiku, což tohle je malá dogmatika, že proč jsem se k tomu přesto odhodl. Vlastně tak trošku vyprovoková kolegom rádi, který tam chtěl něco vydat, ale v odpovědi za tuto lení, tak mě k tomu vyprovokoval. Ale ten důvod je v tom, že v době našich studií, ještě v době měho vykážování do 80. let, tady byli velcí systematici a velcí novozákonnici skutečně mohli artikulovat důsledky svého novozákonního bádání tím, že různě kritizovali velké systémy dogmatické, které vytvořili jejich kolegové, s nimi mnoho sdíleli, ale z té strany, která se jim zdála být nechráněna, to nabourávali. Tak Rudolf Bultmann kritizoval Karla Barta u mnoha ohledech, z částí Ursefon Baltazara z katolické strany a když byl tak nad 80, tak ještě Gerharda Ebelinga, že systematika svého žláka, který, jak Souček říkal, byl takový Bultmannovský revizionalista. Souček měl svou oporu Hromádkovi a mohl říct jenom vlastně, v čem se ryší od Hromádky a od Barta. Je to tady bylo naznačeno. V naší době taková velká systematika neexistuje. Jsou dobré práce, jsou popularizace takových celkem solidních pozicí, ale velký průlom systematické teologie neexistuje. Je to takový důvod, proč já neznám přesně ty umáky, když jsem to neviděl, ale tak proč jsem si ho sám musel udělat, protože jsem toho systematického partnera neměl, nebo jsem s těmi ostatními nebyl spokojen, tak jsem se pustil do jakéhosi suplování opu s alienům a udělal jsem si inventuru toho, co pro mě je systematicky přijatelný. Vůbec abych provokoval další rozhovor, který se od toho může rozvinout. Proč k tomu došlo celá ta situace? Když my jsme študovali, byl tady Barth a Bultmann, velký systematik, velký novozákonník, nebo hnedle Bultmann ještě C. H. Dodd v Anglii, tak vlastně ta teologická diskuse, hluboká teologická diskuse se dála na evropské, Evropa plus, tedy Anglie, že k tomu patří, protestantské půdě s několika málo lidmi z katolické církve. Od té doby se situace radikálně změnila. Já si v té nové situaci nevidím žádnou tragédii. Bible se stala tématem rozhovoru nejen mezi evangelíky a katoliky v Evropě, ale mezi evangelíky a katoliky v Evropě a v Americe, postupně po celém světě. Začíná být tématem rozhovoru mezi evangelíky, katoliky a pravoslavnými. A především to téma nového a starého zákona. Ty první červánky začaly G. Auerbachem, jeho dějinami západní literatury, potom přes A. Weidra retorika nového zákona, že Amos Weidra, říkal jsem, Hermeneutice Braterfurtna Weidra, až po současnou vyskusi najednou pronikla do vlastně celé literární vědy, do Hermeneutiky. To je ohromný průlom, nový průlom biblické tradice do obecného myšlení, i když samozřejmě průlom, za který se platí tvrdou revizí nebo odmítnutím všech křesťanských dogmatických předpokladů. Takže dejme to takzvaná třetí otázka po historické Ježíši v Americe dnes. Jinak se tomu říká někdy druhé strany neoliberalismus, že vychází zase důsledně z pozemstva. Ježíše sleduje druhou lidí, Ježíše jako učitele moudrosti, ať už tedy ve smyslu, tady jsou dvě varianty, že jedna učitele moudrosti ve smyslu Kivicko-Stoickém, který pořádá sympozia a různé prorocké symbolické činy jako takové happeningy, a tím způsobem vlastně rozbíjí ten dosávaný obraz, je to načetává alternativní obraz v společnosti a v stavu královských boží. Tahle linie je postupně potlačena, žije ale dál, že žije v gnozi, kde se objevuje tohle vědomí gnostiku jako pokolení meskrále a přežívá až do současné doby s částí v New Age, s částí v takové té náladě americké inteligence, s částí dokonce už i v klasických německých velkých univerzitních učebnicích od Karlsberger do teologie Nového zákona. To je situace, že já ji nevidím nijak tradicky, naopak myslím si, že to je hluboký problém, který genetika pokulhává a v tuhle chvíli si myslím, že je nesmírně důležité upozornit ty spousty lidí, kteří se teď obírají Biblií na to, že vlastně ta klasická křesťanská tradice, reprezentovaná apoštovským vyznáním, licejským vyznáním, uchovala nejenom ty texty, které se dnes vykládají úplně jiným způsobem, ale zároveň uchovala i to vědomí o jejich klíčovém vyznání. Takže ani ten, kdo to schová z pozice neoliberálna, nebo jak to byl v New Yorku ten velký biblista Morton Smith, hluboký ateista, původně františkán, tenhle člověk si musí uvědomit, že svůj zájem o tyto texty vděčí tomu, že pro určitou sociologicky uchopitelnou skupinu, to jest pro křesťany, kteří mají svoji skupinovou identitu, a to nejenom například světem, ale i skrz staletí, že pro ty je to závažená kniha tak pro něj nebude zajímavější než stejně přispekulativně poutavé spisy dejme tomu Herakleita z Efezu a že by dokonce přišel o svůj chleba, protože by ho za zkoumání tak málo důležitých spisů nikdo neplatil. Takhle tvrdě to musíme říct. Přesně tím i to zkoumání těchto textů nabývá teprv svůj vědecký dosah. Je to zkoumání něčeho, co pro uchopitelnou skupinu lidí pro církev má klíčový význam. Jinak by to předvěžené vědomí o těchto spisech bylo mnohem níž. Živá církev, jakkoliv špatná, že tady pořád ještě roste, i když teda právě ne v naší oblasti, je v roce, že jsme něco rychleji pořád ještě než ostatní náboženství, předala tuhle tradici. Tak to je první věc. Druhá věc o jiných šolinach a jeho lidský žen. Nehodím tady jako uvažovat abstractně o pánu monu, že bouvou otci v tom trojčinném uvažování. Protože patří k biblickému i dobré batické tradici, k biblickému ježitství, vědomí, že Boha poznáváme jen skrze Ježíše Krista. Boh je ten, který vzkřísil Ježíše Krista, nebo otec Ježíše Krista, nebo ve starém základě ten, který vyvedl ze země egipské, nebo Boh Abrahamův, Izákovův a Jákovův. Ježíš je tedy ten poslední, konečný svědek, rozpředník. A naprosto souhlasím s Milanem Balabanem, že ta běžná představa Boha člověka je skutečně hluboce nebiblická a sama v sobě rozporná. Taková běžná představa, která se traduje, je, že Ježíš byl sice, nebyl všudy přítomný, ale byl vševědoucí. Takový dobrý, to pro nic. Vševěd. Ano. Jeho život byl nesmírně těžký, nicméně on věděl, jak to dopadne. Protože byl vševědoucí. Takže celý ten jeho život se podobal potom o hromně náročné divadelní roli. Až jak si... Vypětí poslední k silu náročné roli, nicméně ten herec přece, jak mluvíš až v dore, je v té nebeské šatně. Celá jedna kniha Zadubčeka, to vyšlo někde v Vyšehradu, ten autor říkal, že by to pochválil prezident Eisenhower, tak to lidi kupovali, že byla tehdy morda, tam prostě pán Ježíš umírá, tak říká, že co všechno se musí stát, co musí udělat, co musí říct, že vzpomíná, jaký dostal vzkazy v nebi, že teď to udělá, které vůbec bytost, která nemůžeme následovat, je pro nás nic neznamená. Vyznání víry v takového člověka je poučení o jakéjsi technologii, zákroku na naši záchranu, který se dal zcela mimo nás. Takže my musíme počítat, vyznáváme-li, že Ježíš je skutečným člověkem, brneli vážně, prostě neplyveneli na svoje vlastní vyznání, musíme naprosto důsledně počítat s tím, že Ježíš vyšel z židovské rodiny, že byl dítětem židovských rodičů, postupně si uvědomoval určité svoje poslání, formuloval si ho postupně tak, jak rostl a nabýval rozumu, že vyjádřil ho nesmírně strhujícím způsobem, že v té metaforě království boží ho vytvořil si další systém, vysvětlení té metafory dalšími metaforami, protože to jsme vyplánali termenou, tisíce že nemusím to tady vypládat, s tou analogickou řečí vyjadrujeme to, co není v obecnou vztušenosti, co není v jazyce zakonování, čili ty metafory, kterou království boží ho vysvětlila dalšími metaforami podobenství, aby upozornil, že se to všechno spalují v jedné věci, tak to vždycky uvedl, že království boží je jako, a teď vykládá podobenství, takže se vytvořila vlastně metařeč, která byla ale nesmírně účinná, protože toho člověka přímo strhovala do vlastního dějení. A teď zcela souhlasím s Milanem Balabánem v tom, že toto vlastní božství se projevovalo, projevovalo ve chvíli, když si uvědomoval, že jeho životní posud zřejmě bude, muset být součástí toho, co zjistují. Tohle se odehrávalo někde před poslední večeří, že při té cestě do Jeruzalema, kdy už si byl vědom, že riskuje při poslední cestě do Jeruzalema, ktorý historicky synoptici mají jenom jednu, že při té poslední cestě do Jeruzalema, kdy si uvědomoval, že riskuje život. A kdy zároveň si formuloval, že toto riziko života bude s největší pravděpodobností tedy součástí, jakoby stvrzením, důsledným stvrzením toho, co přináší a co zjistuje. Ten další stupeň, my to nemůžeme samozřejmě historicky důsledně rekonstruovat, protože ten mější rámec Evangelí je dílen Evangelistů, nicméně vnitřně i, tedy v takové logice života, poslouchnosti Ježišova života, to naprosto zřetelně si odpovídá tomu vnitřnímu vztahu. Ten další stupeň byl, že zřejmě Ježiš si uvědomil, to je reprodukováno tomu typu v základě gecemanské, že se musí zdát některých svých představ o vyústění svého osobního příběhu, kterých mohlo být víc. Intervence Legii Anděru, toho se zdává vědomě, nebo na nebe vzetí před utrpením, že jako u Henocha nebo u Helináše, nebo příchod konce světa před tím, než dojde k nejhoršímu, při nejmenším tři takové možnosti, o kterých uvažoval. Ale ten rozhodující zlom byl, že si uvědomil, že ten, kterému sloužím, a v jeho žménu tedy přišel, uvědomil, že v jeho žménu přichází, má náskok i před jeho představou. Proto byl schopen v té nejtěžší chvíli, kdy sám nevidí chodisko, při nejmenším volat na správnou adresu, že máte komu se modit. To, že to bylo žánba 20. je zřejmě druhodné, že tam je začátek, ten zdež, který vydal později, volání k soudu, že podle ámose už ten velký výkřik. Pak tedy žánba 20., bože můj, bože můj, proč si neopustil ten nárůst, tenhle tragické slavskříže, které se může velmi dobře sledovat. Profesor Sonček o tom napsal v 1860. roce krásný článek, kdo, myslím, že už do křesťanské revy, který přestal vydávat první záchvěv tržního hospodáře, který přestal vydávat vycházet teologická příroha za důček a že Sonček to napsal do křesťanské revy. Velmi lituju, že se to nevytisklo s nový vynájím utrpení páně podle evangelii, protože to byl další velmi závažný krok Sončkův dopředu. Tady mám ale za to, že je potřeba říct, že rozhodující zlom přece jenom jsou velikonoce. Velikonoce ne ve zmyslu nějakého mirakula, to tady kolega Balabán konečně nastýlil, vybrž velikonoce jako moment, ve kterém ve spojení s tímto konkrétní před dvěma tisíci lety se událým příběhem Ježíšovým rozpoznali někteří Ježíšoví žáci, že patrně na různých místech, později se to sloučivo vyjadrovali za začátku entuziastickou radostí, potom to nějak museli verbalizovat, počase se zhodli na tom, aspoň tedy několik skupin, dvoučík skupin se zhodlo na tom, že tomu budou říkat vzkříšení, že bez smyslu apokalyptiky, tedy nikoli jako resuscitace, ale vstup do nového věku, rozpoznali, že tento Ježíš skutečně vystupoval v Boží jménu, že tedy Bůh se k němu přizná. To vzkříšení samoposobě samozřejmě je metafora, že to není resuscitace, to je to, když někdo probere zmlop, takže pak se ptáme, když v nestudečnosti zemře, že si na křipku kolik let ještě žijeme. Vstup do nového rozměru, proto tady se odhaduje něco nového při tomhle příběhu Ježíšovů. To není si žádná abstraktní idea, že tady ten příběh Ježíšův je tím spouštěcím mechanizmem, jedinečním spouštěcím mechanizmem, kdy najednou se otevře obraz Boha. Obraz Boha, toho, který se přizná Ježíšov. Ale je důležité si uvědomit, že tedy to je kategorie zjevejí, jak se prosadila v křesťanské dogmatice. Je důležité uvědomit si, že Ježíš sice svou existencí nezničně patří k tomu zjevení. Je součástí toho zjevení. Ale přesto je to zjevení něčeho. To zjevení se v Ježíšově nevyčerpává. Kdyby se vyčerpávalo v Ježíšově příběh, tak by to bylo zjevení konce lidských možností. Nejslušnější člověk v dějinách přesto končí na popravišti. Předvzvěst celého průběhu dějin. Dějiny nemají smysl, slušný lidi si můžou pomáhat navzájem, ale to, že božit je vždy snadší než budovat, nakonec to nemá vůbec snadství. Ježíš jako zjevení božité je zjevením božím právě tím, že má ke komu se modlit i ve chvíli, když umírá. Že ukřižováním Ježíšem neumírá Bůh. To neznamená popřední toho reformačního učení o sdílení vlastností, že trpící Ježíš, trpící Bůh, ovšem musíme jasně říct, tedy Bůh Otec, řečeno trojičně v terminologii, trpí jinak než Ježíš, trpící hrůzou z toho, že ten, který vystoupil v jeho jménu, zůstal mu věrný, umírá vydán v ruce lidského. To věčné předzvědění, to, že Ježíš byl přizpoření světa, učení o jeho preexistenci a druhém příchodu, má zajistit, že tento obraz Boha je neotřesitelný. Musíme interpretovat, samozřejmě, protože ta funkce není toto, co nás intenzivní. To znamená, musíme to nově interpretovat, ale ta skutečná intence téhle formule, ta původní intence je vyjádřit, že je v Ježíš na počátku, je v Ježíš na konci, že ta povaha Boží, která se projevila v Ježíši, je skutečně spolehlivá, že ten nápad nemůže za čas mít jinou náhledu, stejně tak se zúrazňuje potom jedinečnost Ježíševa, kdyby bylo jasné, že nemohl mít víc synů, že skrze jednoho by zjevil svou lásku, s kterým zemrujel zase svůj trest, nebo zárubnost, nebo něco takového. Takže to jsou všechna výrazy, které fungovaly v původní intence. Výraz zúraznit spolehlivost toho zjevení Boží. Poslední věc, kterou jsem chtěl povědět, je tedy něco o té trojici, které tam celkem jasně je vyjádřeno. Myslím, že zase kolega Balabala se těm dobře vystílil, když říkal, že ta trojice je vlastně výpočtem toho, na co bychom neměli zapomenout. To učení o trojici bychom měli se pokusit formulovat jako jakýsi náčat křesťanského myšlení, vycházejícího ze zkušenosti s Ježíšem, zkušeným Ježíšem, opraveným a přesvědčujícím Ježíšem. Jak se vyrovnat s některými základními filozofickými problémy, zejména tedy otázkou několikého subjektu v dějinách, několikého možného ticho-díská uvažování, které se v dějinám filozofie objevují. Subjekt je nad dějinami, subjekt uvnitř dějin a subjekt jakožto součást lidského dítra. To je do křvatej, ten je nám nejbliž, ale zase je to nejtížkontrolovatelný, takže později musel vycházet z otce a syna, spůsobem se musel vytvořit jakási zpětná vazba. Z té dogmatické tradice o Ježíšovi bych jenom pozoril na jednu věc. To, co od vlastně ranných diskusí tady někdy před začátkem 60. let v této místnosti, tady už víc než před 30. lety pořád sledují, je taková, řekl bych, v protestantském, zejména prezbyterním, reformovaném prostředí pod vlímem hajduberského katechizmu, jednostranná orientace při vyjádření Ježíšova významu na zástupnost jeho smrti. Respektive přímo na právní substituci. Zástupnost je o něco širší, to znamená, ta smrt přichází nám do hrů, což je otřesitelný základ. A právní substituce to je to, co naznačuje Pavel ve čtvrté kapitole epištory Garackým, ve třetí kapitole epištory Rýmanů, že zem nesl naše tresty. Mně v podstatě zase fungovalo jako vyjádření závislostí naší naděje na Ježíšova. Přičemž tu naději jel bych, jaksi skoro, tady aby to odpovídalo tomu obrazu cesty, který je velmi zpravující ve filozofii, skoro bych řekl, že tady je třeba mluvit také o orientaci. A domnívám se tedy, že ranné křesťanství, křesťanství, církev, proto bych mám už konečně jednou naznačil, se bránila proti ideologizaci tohohle vyjádření, které svádí k jakéhosi duchovní pasivitě a nebo potom k citovému spotožnění s umírajícím Ježíšem. Tady bych upozornil na další paralelní výrazy, které jsou alternativní, nevylučují se vzájemně, ale jsou autosemantické, každý plně vyjadřuje celou věc, například vyjádření významu Ježíšova, toho, kterého Bůh vzkřísil, kterého rehabilitoval, že to je Lukášova koncepce. Domnívám se velmi moderní, že podle Lukáše Ježíšů význam spočívá v tom, že tento člověk, který ve jménu Božin hledal to, co bylo zahydulo, který stoloval zbyšníky, tomu se Bůh přiznal. Vzjeveným je celý život Ježíšů. Smrt tady nemá smysl přímo zástupný ve smyslu právním, je to stvrzení důsledností Ježíšova postoje a jeho trvaný význam je dátím, že Bůh se k němu vzkříšeněm přizná. To je Lukášov vstup do pohářského světa, který mě velmi zaujal, když jsem si to vlastně uvědomil, protože to je důsledná interpretace toho důvodního substitučního, teď ještě nedonumatulé, motivu. Nedounívám se, že tady budeme muset navazovat, i když Lukáš nepochopil některé holky Pavlova myšlení, že osobního rozhodování, postaveně říšník a předbohem, tak jsem měl takovou představu, že se to dá hodně kombinovat. Přece jenom v téhle myšlence je Lukáš, myslím si, geniální nebo tedy reprezentuje určitou tradici, která je nesmírně žívá. Nemluvím o tom, že jsou další představy, které nový zákon používá k tomu, by vyjadřili tuto událost, z oboru sociálního vykoupení, politického smíření, to bylo původně smíření bojujících stran, nebo kultického, že smírčí oběd, která opírá cestu k bohu. Takže tady není jenom ten rozměr právní. Ale přece jenom si myslím, že ta christologie v příšední, už před Lukášem, měla zvláštní schopnost integrovat ty ostatní významy. Takže velmi rychle, pravděpodobně současně s rozšířením Krstu, se rozšířila tato christologie jako prout, který umožnil velký vývoj křesťanství. Takže ten židovský učitel Ježíš, který skončil na popravišti, se stal tedy alfou i omegou osobních životů a dějín. Nikoliv alev a tét, ale alfa a omega, které vstoupily do světové kultury a stal se nadějí pro lidi až do dnes. Já mám jenom jednu otázku. Zda to všechno, co jste velmi minuciezně a prostě přesně v rámci toho vědického výboru se nastínil a našel si ty průvodní motyvy. Je omezeno pouze na fenomén křesťanské eklézie nebo, jestli také aplikovatelné jinam, že poněvadž Bůh, jeden Bůh, je zajiste také Bohem diných náboženských okruhů. Křesťanství je pouze malou výsečí v té religiozitě tohoto světa. Jak mě totižte pak ozve Boha poznáme jen zkazy Ježíše Krista, je to dobrá bibličská i dogmatická teze. Musíme si však tvář dnes, tváří tvář, například burhismu nebo taoismu. Proto moje otázka, nechci to rozvět, vážně málo času, a především vy se musíte dostat k rozhovoru, co to znamená, Boha poznáváme, to poznáváme, tento plural, to znamená my, česťané, tady sedící, nebo to znamená Boha lze poznat, to znamená položeno generálně, jen zkazy Ježíše Krista. A pokud tato druhá možnost je jediná, není to možnost, je to nutnost, co tedy s těmi ostatními námoženstvími myslíme? Tady myslím, že právě ten obrat zpět pozemským Ježíším, jako našemu rozpoznání zjevení Božího, umožňuje najít jakýsi objektivní měřitko, že já se tohoto poznání nemohu vzdát, ale jakmile opustím to zideologizované povědí, zástupné vzítí jako jediného možného vyjádření Ježíševa významu a jakmile si řeknu, tenhle život Ježíšů, příběh Ježíšů, k čemu se přizná Bůh, pak samozřejmě můžu kterýkoliv projev humanity, námoženství ve světě měřit podle tohoto měřitka a říct ano, tady ubi Christus i videus. Kde je Christus, tam je Bůh, kde tedy je Matoušek je tady 20, kdekoliv se přizná k těm nejmenším a tak dále. To je objektivní měřitko, mám dojem. Samozřejmě z křesťanských předpokladů misie určitě je tím první, protože kdybychom se předem na tohle spolehnli, tak vlastně vystavujeme to poznání Boha určitému nekontrolovatelnému rozvoji a určité manipulací, možné manipulací. Že to, co to prmání na jedinečnost Ježíšově má jako náskop před ostatními námoženstvími, domlývá se, že proto jsem křesťanem, kdybych o tomto náskopu nebyl přesvědčen, měl bych vyhledat jiný. To, co má navíc, je právě tahle zřetelná spětná vazba, která umožňuje vytvořený tradice, že nejen náhodou se někdo trefí do Ježíše, ale může vědomně vytvářet tradice, vědomně kontrolovat svoje jednání. Ta je funkce téhle spětné vazby, ale jinak samozřejmě by to bylo lajivní, protože ty výroky o modlářství se vždycky v Biblii týkají konkrétních konsekvencí. A na druhé straně třeba u Lukáše máme velmi otevřené slova o filozofech jiných náboženství, které nevědomí ctíst jediného Boha. A znamená to tedy, že zjevení je jedno, jediné, to je z biblické, to je ze Krista, a to ostatní je taková širší oblast, kde je možné hledat skoro takové druhotné analogie. Jaksi nepřímé, indirektní, jaksi naznačil vztah k druhému, určité jednání a tak dále. To je asi v tom smysl. Jo, já bych to nikomu jako neříkal, že to je druhotné poznání, ale musím poříct chvíli zkušenosti. To jsem odlužený. Když si tak můžeme mluvit, můj teologovek, kteří jsme křesťané, ty jsi vyrostl evangelické rodině a také, kdyby jsi byl před tím druhém životě buddhistou, možná, že bys volil seba trochu jiné formulace, ne? Ale my jsme v tomto bazénu. A z tohoto bazénu vycházejícé a vycházejícé z hloubky máme za to, že všechno ostatní stejně není na té úrovni, ale my ve své jakési laskavé nadřezenosti můžeme hledat jakési víceméně matné analogie buddhismu nebo jiných náboženských, je to tak? Ano, ano, já tomu buddhistovi to neberu naopak, on musí být dobrým buddhistou, ale abych ho dělal dobrým buddhistou, tak mu nejdřív musí být jasným sám křesťanem. No tak to je staro, to je jaksi u cihodnáci pozice, že kterou círke zastávala po celá staletí. Je otázka, jestli z tohoto pozice vystačí, ale já respektuju tvůj názor. Já bych teďka, mě si dovolíte, otevřel na 20 minut diskuzi, nechlibete pokorný, se pustí do druhého tématu. Až i to druhý témat máme vůbec, já taky mám takovou dojem, že toto je tak závažené, budeme vidět. Chcete-li někdo zeptat se vám nemožnost? Nechci, kdyby to tak měnilo, ale když se někdo ponemne, nevíme, kde je včetně čas. Já tady tak nenápadně jsem řekl, že je toho mnoho, co jsme tu slyšeli, a já bych si dotkěl jenom dvou bodů, a to těch, které mi filozoficky připadají nejproblematičnější. U Balabána jsem tam našel tolik, blízko ostatně u Pokorného také, že si myslím, že smysluplné je právě se zůstředit na ty problematické vody. Ten problematický bod teď se tady objevil znovu, že dokonce Petr se nechal přesvědčit, jako kdysi mnou, jak jsou v součiech mluvit kdysi, tak ta neuvěřitelná takzvaná schvílá tolerance vůči buddhismu třeba a dalším. Já to dost dobře nekápu. Prostě to ani filozoficky není pravda, jak by to mohlo být teodoteologicky. Tak to je jedna věc. A v čem to vlastně spočívá? Po mém soudu ta chyba v základním u Balabána je, že on dopouští se misinterpretace jednoho bodu. Boha nikdo neviděl. Je zakázáno ho jakýmkoliv způsobem spodobovat. Já to aplikuju také na pojmové spodobování. Boha nelze myslet v té řecké tradici, co je myslet ho jako intenciální objekt. A Balabán z toho vyvozuje, že ten subjekt je také chybný. Naprosto souhlasím, i když se asi nedomluvíme, čím se ten subjekt liší od objektu. Předpokládáme, že subjekt je skutečně ex definition non objekt. A já souhlasím s tím, že i v tomto případě je vysoce problematické Boha interpretovat jako subjekt nebo jako osobu. Ale nikoli s tou konsekvencí, že bychom ho mohli interpretovat jako neosobu. Já z toho vyvozuji pro filozofa závaznou věc, že o tom ale vyplývá to. Protože já jsem pro sebe tu skonsekvenci vyvodil, že filozof nemá o Bohu mluvit vůbec. Že to je prostě zakázané téma. A že musí zkoušet mluvit nějak jinak. Nepoužívat toho termínu. Už také proto, že to je obecně náboženský termín a nemá cenu to považovat za, co si poslát. Ale jsou vážnější důvody.
s2.flac
====================
velmi statečně, to říkám, to je více než důmyslně, statečně je víc, to, co to vlastně ta výra je. Tehdy se tito dva muži, osvícenci tohoto století, schodli na tom, že to podstatné je výra jako taková, amana, émet, émuná, to je to, co je pevné, to, co otvírá pohled do před, do budoucnosti. Takzvaná předmětná výra, výra, která je zaměřena na určitý předmět, tímto předmětem může být člověk, může být tím také Ježíš, Ježíš Hristus, je v tomto hledisku něco druhořadného, i když ne zbytečného. Zdá se, že nyní nastal dost značný odklon u Petra Pokorného, který vstupuje do závěrečné fáze svého života a chce být zaštítěn na obě strany, že jeho teze jsou nyní mnohem jernější, že spíše dává zapravdu tomu, že tady jde výra v Ježíše Krista. Ale co pak si systematika nikdy nepomoží na otázku, co to je toto V, toto IN, toto EJS? Nikdo mi neřekne, věřím v Krista, co to znamená. Znamená to, sázím na něho, mám k němu důvěru, chci za ním jít, ano, to by bylo v pořádku, že toto V znamená směr, to je právě ono kam, ono božské kam. Není to sázení na osobu jako takovou. Nyní se zdá, že zatímco Ledislav Hejdánek úpěl na starých pozicích a dobře tak, pravděpodobně dobře tak, Petr Pochorný se posunul spíše k tomu, že druhořadé, možná druhotné je ta výra jako taková, když Ježíš říká ženě, věříš, výra tvá tě uzdravila. Je to velký teologický zápas, velký teologický rozhovor. Ale nyní, když nastává, a to je slušně už závěr, nová situace, konfrontace s židovstvím po holokaustu, že to je radikálně nová situace, tady je určitý kajros, my nemůžeme přes to plavným teologickým skokem přeskočit, my musíme vzít vážně, co z toho plyne. Myslíme například na filozofa Jonasa, který napsal krásnou knihu Pojem boha po osvětimi a zároveň ze konfrontace s jinými náboženstvími, které také přece, jak věříme, mohou být osvíceny duchem božím, duchem skutečného tvůrce. Proto bych nerozehrával, a zde používám článku Odilo Štampacha, který se vypracoval na jednoho z nejlepších religionistů u nás, který na základě zkoumání jiných náboženství, zvláště buddhismu nebo podobného rázu, ukazuje, že je otázka, co my přesně myslíme takzvaným personalismem, že je otázka, zda náš česenský personalismus můžeme tlačit proti apersonalismu karmánových systémů. On říká, to všechno je pod otázkou, to všechno je dáno tím, jak jsme těmto fenomenem zatím rozuměli. A užívá velmi pěkné analogie, když říká, podívejte se, v Bibli se mluví o Bohu jako o určité osobě, která má jméno nebo jména, ale mluví se tam také o pravdě, o pokoji, mluví se tam o spravednosti a pokoj, pravda a spravednost to jsou kategorie jiného rangu, jiné roviny, jsou zároveň v jakési konvergenci s těmi personálními kategoriemi. Musíme tedy, řekl jsem si, škoda, že to nečetl Ladislav Hejdánek, byl by potěšil své staré srdce. Pak, jak bych viděl, že už i jiní, i lidé z boku přistupující, i takový odlož tam tak, najednou se nahlíží, že tady je to nachvětí, které musí být zachováno mezi takzvanými personálními kategoriemi a kategoriemi, které rozvíjí karmanové systémy, mezi osobou nebo osobami a mezi tím, co Biblia nazývá aleteia, emuna nebo eirene, šálom. A je otázka, zda třeba některé vrstvy tohoto světa, pak dneska jsme v multireligiozním světě a v multikulturním světě, nebudou více slyšet právě na ty a personální kategorie. Náš úkol jako křesťanů je, abychom zdůvodnili validitu personální kategorií, abychom vstoupili do rozhovoru, nikoli však násilného, ale na druhé straně, kterou si položili otázku, právě na základě zkušenosti s těmito systémy, zda pojem personality, jak jsme si je vytvořili, jak je přejímáme na základě dlouhé tradice, když nejednotné, je skutečně tak validní, abychom ho mohli spojovat s tím jménem všech jmén, tj. s hospodinem Adonajem, živou pravdou, šálomem a milosvedenským. Na to byla moja antré, jen bych skončil. A nyní prosím o odpověď svého oponenta. Děkuju. Já jsem doslovně štětový pro zbíru a dělal jsem si spoustu poznámek, aby to bylo stručnější, tak jsem následu toho nebudu dívat a shledu to na tří takových základních bodů. Ten první se sice týká jenom toho, proč jsem napsal tuhle malou knížku, nicméně já ho musím přece jenom přednést, abyste si znovu uvědomili celý problém. Každý pořádný biblista, skutečně solidní biblista by měl zasáhnout určitým způsobem do systematické teologie, to je jasné. A protože systematická teologie je také propojena, je to vlastně část oblasti křesťanské filozofie, i když se soustředuje na trochu jiné problémy, měl by zasáhnout vůbec tu duchovní atmosféru své doby a přínajmenším byl být vzad na vědomí i některými, dejme na tedy, křesťanskými filozofií. To neznamená, že by ale psal dogmatiku, což tohle je malá dogmatika, že proč jsem se k tomu přesto odhodl. Vlastně tak trošku vyprovoková kolegom rádi, který tam chtěl něco vydat, ale v odpovědi za tuto lení, tak mě k tomu vyprovokoval. Ale ten důvod je v tom, že v době našich studií, ještě v době měho vykážování do 80. let, tady byli velcí systematici a velcí novozákonnici skutečně mohli artikulovat důsledky svého novozákonního bádání tím, že různě kritizovali velké systémy dogmatické, které vytvořili jejich kolegové, s nimi mnoho sdíleli, ale z té strany, která se jim zdála být nechráněna, to nabourávali. Tak Rudolf Bultmann kritizoval Karla Barta u mnoha ohledech, z částí Ursefon Baltazara z katolické strany a když byl tak nad 80, tak ještě Gerharda Ebelinga, že systematika svého žláka, který, jak Souček říkal, byl takový Bultmannovský revizionalista. Souček měl svou oporu Hromádkovi a mohl říct jenom vlastně, v čem se ryší od Hromádky a od Barta. Je to tady bylo naznačeno. V naší době taková velká systematika neexistuje. Jsou dobré práce, jsou popularizace takových celkem solidních pozicí, ale velký průlom systematické teologie neexistuje. Je to takový důvod, proč já neznám přesně ty umáky, když jsem to neviděl, ale tak proč jsem si ho sám musel udělat, protože jsem toho systematického partnera neměl, nebo jsem s těmi ostatními nebyl spokojen, tak jsem se pustil do jakéhosi suplování opu s alienům a udělal jsem si inventuru toho, co pro mě je systematicky přijatelný. Vůbec abych provokoval další rozhovor, který se od toho může rozvinout. Proč k tomu došlo celá ta situace? Když my jsme študovali, byl tady Barth a Bultmann, velký systematik, velký novozákonník, nebo hnedle Bultmann ještě C. H. Dodd v Anglii, tak vlastně ta teologická diskuse, hluboká teologická diskuse se dála na evropské, Evropa plus, tedy Anglie, že k tomu patří, protestantské půdě s několika málo lidmi z katolické církve. Od té doby se situace radikálně změnila. Já si v té nové situaci nevidím žádnou tragédii. Bible se stala tématem rozhovoru nejen mezi evangelíky a katoliky v Evropě, ale mezi evangelíky a katoliky v Evropě a v Americe, postupně po celém světě. Začíná být tématem rozhovoru mezi evangelíky, katoliky a pravoslavnými. A především to téma nového a starého zákona. Ty první červánky začaly G. Auerbachem, jeho dějinami západní literatury, potom přes A. Weidra retorika nového zákona, že Amos Weidra, říkal jsem, Hermeneutice Braterfurtna Weidra, až po současnou vyskusi najednou pronikla do vlastně celé literární vědy, do Hermeneutiky. To je ohromný průlom, nový průlom biblické tradice do obecného myšlení, i když samozřejmě průlom, za který se platí tvrdou revizí nebo odmítnutím všech křesťanských dogmatických předpokladů. Takže dejme to takzvaná třetí otázka po historické Ježíši v Americe dnes. Jinak se tomu říká někdy druhé strany neoliberalismus, že vychází zase důsledně z pozemstva. Ježíše sleduje druhou lidí, Ježíše jako učitele moudrosti, ať už tedy ve smyslu, tady jsou dvě varianty, že jedna učitele moudrosti ve smyslu Kivicko-Stoickém, který pořádá sympozia a různé prorocké symbolické činy jako takové happeningy, a tím způsobem vlastně rozbíjí ten dosávaný obraz, je to načetává alternativní obraz v společnosti a v stavu královských boží. Tahle linie je postupně potlačena, žije ale dál, že žije v gnozi, kde se objevuje tohle vědomí gnostiku jako pokolení meskrále a přežívá až do současné doby s částí v New Age, s částí v takové té náladě americké inteligence, s částí dokonce už i v klasických německých velkých univerzitních učebnicích od Karlsberger do teologie Nového zákona. To je situace, že já ji nevidím nijak tradicky, naopak myslím si, že to je hluboký problém, který genetika pokulhává a v tuhle chvíli si myslím, že je nesmírně důležité upozornit ty spousty lidí, kteří se teď obírají Biblií na to, že vlastně ta klasická křesťanská tradice, reprezentovaná apoštovským vyznáním, licejským vyznáním, uchovala nejenom ty texty, které se dnes vykládají úplně jiným způsobem, ale zároveň uchovala i to vědomí o jejich klíčovém vyznání. Takže ani ten, kdo to schová z pozice neoliberálna, nebo jak to byl v New Yorku ten velký biblista Morton Smith, hluboký ateista, původně františkán, tenhle člověk si musí uvědomit, že svůj zájem o tyto texty vděčí tomu, že pro určitou sociologicky uchopitelnou skupinu, to jest pro křesťany, kteří mají svoji skupinovou identitu, a to nejenom například světem, ale i skrz staletí, že pro ty je to závažená kniha tak pro něj nebude zajímavější než stejně přispekulativně poutavé spisy dejme tomu Herakleita z Efezu a že by dokonce přišel o svůj chleba, protože by ho za zkoumání tak málo důležitých spisů nikdo neplatil. Takhle tvrdě to musíme říct. Přesně tím i to zkoumání těchto textů nabývá teprv svůj vědecký dosah. Je to zkoumání něčeho, co pro uchopitelnou skupinu lidí pro církev má klíčový význam. Jinak by to předvěžené vědomí o těchto spisech bylo mnohem níž. Živá církev, jakkoliv špatná, že tady pořád ještě roste, i když teda právě ne v naší oblasti, je v roce, že jsme něco rychleji pořád ještě než ostatní náboženství, předala tuhle tradici. Tak to je první věc. Druhá věc o jiných šolinach a jeho lidský žen. Nehodím tady jako uvažovat abstractně o pánu monu, že bouvou otci v tom trojčinném uvažování. Protože patří k biblickému i dobré batické tradici, k biblickému ježitství, vědomí, že Boha poznáváme jen skrze Ježíše Krista. Boh je ten, který vzkřísil Ježíše Krista, nebo otec Ježíše Krista, nebo ve starém základě ten, který vyvedl ze země egipské, nebo Boh Abrahamův, Izákovův a Jákovův. Ježíš je tedy ten poslední, konečný svědek, rozpředník. A naprosto souhlasím s Milanem Balabanem, že ta běžná představa Boha člověka je skutečně hluboce nebiblická a sama v sobě rozporná. Taková běžná představa, která se traduje, je, že Ježíš byl sice, nebyl všudy přítomný, ale byl vševědoucí. Takový dobrý, to pro nic. Vševěd. Ano. Jeho život byl nesmírně těžký, nicméně on věděl, jak to dopadne. Protože byl vševědoucí. Takže celý ten jeho život se podobal potom o hromně náročné divadelní roli. Až jak si... Vypětí poslední k silu náročné roli, nicméně ten herec přece, jak mluvíš až v dore, je v té nebeské šatně. Celá jedna kniha Zadubčeka, to vyšlo někde v Vyšehradu, ten autor říkal, že by to pochválil prezident Eisenhower, tak to lidi kupovali, že byla tehdy morda, tam prostě pán Ježíš umírá, tak říká, že co všechno se musí stát, co musí udělat, co musí říct, že vzpomíná, jaký dostal vzkazy v nebi, že teď to udělá, které vůbec bytost, která nemůžeme následovat, je pro nás nic neznamená. Vyznání víry v takového člověka je poučení o jakéjsi technologii, zákroku na naši záchranu, který se dal zcela mimo nás. Takže my musíme počítat, vyznáváme-li, že Ježíš je skutečným člověkem, brneli vážně, prostě neplyveneli na svoje vlastní vyznání, musíme naprosto důsledně počítat s tím, že Ježíš vyšel z židovské rodiny, že byl dítětem židovských rodičů, postupně si uvědomoval určité svoje poslání, formuloval si ho postupně tak, jak rostl a nabýval rozumu, že vyjádřil ho nesmírně strhujícím způsobem, že v té metaforě království boží ho vytvořil si další systém, vysvětlení té metafory dalšími metaforami, protože to jsme vyplánali termenou, tisíce že nemusím to tady vypládat, s tou analogickou řečí vyjadrujeme to, co není v obecnou vztušenosti, co není v jazyce zakonování, čili ty metafory, kterou království boží ho vysvětlila dalšími metaforami podobenství, aby upozornil, že se to všechno spalují v jedné věci, tak to vždycky uvedl, že království boží je jako, a teď vykládá podobenství, takže se vytvořila vlastně metařeč, která byla ale nesmírně účinná, protože toho člověka přímo strhovala do vlastního dějení. A teď zcela souhlasím s Milanem Balabánem v tom, že toto vlastní božství se projevovalo, projevovalo ve chvíli, když si uvědomoval, že jeho životní posud zřejmě bude, muset být součástí toho, co zjistují. Tohle se odehrávalo někde před poslední večeří, že při té cestě do Jeruzalema, kdy už si byl vědom, že riskuje při poslední cestě do Jeruzalema, ktorý historicky synoptici mají jenom jednu, že při té poslední cestě do Jeruzalema, kdy si uvědomoval, že riskuje život. A kdy zároveň si formuloval, že toto riziko života bude s největší pravděpodobností tedy součástí, jakoby stvrzením, důsledným stvrzením toho, co přináší a co zjistuje. Ten další stupeň, my to nemůžeme samozřejmě historicky důsledně rekonstruovat, protože ten mější rámec Evangelí je dílen Evangelistů, nicméně vnitřně i, tedy v takové logice života, poslouchnosti Ježišova života, to naprosto zřetelně si odpovídá tomu vnitřnímu vztahu. Ten další stupeň byl, že zřejmě Ježiš si uvědomil, to je reprodukováno tomu typu v základě gecemanské, že se musí zdát některých svých představ o vyústění svého osobního příběhu, kterých mohlo být víc. Intervence Legii Anděru, toho se zdává vědomě, nebo na nebe vzetí před utrpením, že jako u Henocha nebo u Helináše, nebo příchod konce světa před tím, než dojde k nejhoršímu, při nejmenším tři takové možnosti, o kterých uvažoval. Ale ten rozhodující zlom byl, že si uvědomil, že ten, kterému sloužím, a v jeho žménu tedy přišel, uvědomil, že v jeho žménu přichází, má náskok i před jeho představou. Proto byl schopen v té nejtěžší chvíli, kdy sám nevidí chodisko, při nejmenším volat na správnou adresu, že máte komu se modit. To, že to bylo žánba 20. je zřejmě druhodné, že tam je začátek, ten zdež, který vydal později, volání k soudu, že podle ámose už ten velký výkřik. Pak tedy žánba 20., bože můj, bože můj, proč si neopustil ten nárůst, tenhle tragické slavskříže, které se může velmi dobře sledovat. Profesor Sonček o tom napsal v 1860. roce krásný článek, kdo, myslím, že už do křesťanské revy, který přestal vydávat první záchvěv tržního hospodáře, který přestal vydávat vycházet teologická příroha za důček a že Sonček to napsal do křesťanské revy. Velmi lituju, že se to nevytisklo s nový vynájím utrpení páně podle evangelii, protože to byl další velmi závažný krok Sončkův dopředu. Tady mám ale za to, že je potřeba říct, že rozhodující zlom přece jenom jsou velikonoce. Velikonoce ne ve zmyslu nějakého mirakula, to tady kolega Balabán konečně nastýlil, vybrž velikonoce jako moment, ve kterém ve spojení s tímto konkrétní před dvěma tisíci lety se událým příběhem Ježíšovým rozpoznali někteří Ježíšoví žáci, že patrně na různých místech, později se to sloučivo vyjadrovali za začátku entuziastickou radostí, potom to nějak museli verbalizovat, počase se zhodli na tom, aspoň tedy několik skupin, dvoučík skupin se zhodlo na tom, že tomu budou říkat vzkříšení, že bez smyslu apokalyptiky, tedy nikoli jako resuscitace, ale vstup do nového věku, rozpoznali, že tento Ježíš skutečně vystupoval v Boží jménu, že tedy Bůh se k němu přizná. To vzkříšení samoposobě samozřejmě je metafora, že to není resuscitace, to je to, když někdo probere zmlop, takže pak se ptáme, když v nestudečnosti zemře, že si na křipku kolik let ještě žijeme. Vstup do nového rozměru, proto tady se odhaduje něco nového při tomhle příběhu Ježíšovů. To není si žádná abstraktní idea, že tady ten příběh Ježíšův je tím spouštěcím mechanizmem, jedinečním spouštěcím mechanizmem, kdy najednou se otevře obraz Boha. Obraz Boha, toho, který se přizná Ježíšov. Ale je důležité si uvědomit, že tedy to je kategorie zjevejí, jak se prosadila v křesťanské dogmatice. Je důležité uvědomit si, že Ježíš sice svou existencí nezničně patří k tomu zjevení. Je součástí toho zjevení. Ale přesto je to zjevení něčeho. To zjevení se v Ježíšově nevyčerpává. Kdyby se vyčerpávalo v Ježíšově příběh, tak by to bylo zjevení konce lidských možností. Nejslušnější člověk v dějinách přesto končí na popravišti. Předvzvěst celého průběhu dějin. Dějiny nemají smysl, slušný lidi si můžou pomáhat navzájem, ale to, že božit je vždy snadší než budovat, nakonec to nemá vůbec snadství. Ježíš jako zjevení božité je zjevením božím právě tím, že má ke komu se modlit i ve chvíli, když umírá. Že ukřižováním Ježíšem neumírá Bůh. To neznamená popřední toho reformačního učení o sdílení vlastností, že trpící Ježíš, trpící Bůh, ovšem musíme jasně říct, tedy Bůh Otec, řečeno trojičně v terminologii, trpí jinak než Ježíš, trpící hrůzou z toho, že ten, který vystoupil v jeho jménu, zůstal mu věrný, umírá vydán v ruce lidského. To věčné předzvědění, to, že Ježíš byl přizpoření světa, učení o jeho preexistenci a druhém příchodu, má zajistit, že tento obraz Boha je neotřesitelný. Musíme interpretovat, samozřejmě, protože ta funkce není toto, co nás intenzivní. To znamená, musíme to nově interpretovat, ale ta skutečná intence téhle formule, ta původní intence je vyjádřit, že je v Ježíš na počátku, je v Ježíš na konci, že ta povaha Boží, která se projevila v Ježíši, je skutečně spolehlivá, že ten nápad nemůže za čas mít jinou náhledu, stejně tak se zúrazňuje potom jedinečnost Ježíševa, kdyby bylo jasné, že nemohl mít víc synů, že skrze jednoho by zjevil svou lásku, s kterým zemrujel zase svůj trest, nebo zárubnost, nebo něco takového. Takže to jsou všechna výrazy, které fungovaly v původní intence. Výraz zúraznit spolehlivost toho zjevení Boží. Poslední věc, kterou jsem chtěl povědět, je tedy něco o té trojici, které tam celkem jasně je vyjádřeno. Myslím, že zase kolega Balabala se těm dobře vystílil, když říkal, že ta trojice je vlastně výpočtem toho, na co bychom neměli zapomenout. To učení o trojici bychom měli se pokusit formulovat jako jakýsi náčat křesťanského myšlení, vycházejícího ze zkušenosti s Ježíšem, zkušeným Ježíšem, opraveným a přesvědčujícím Ježíšem. Jak se vyrovnat s některými základními filozofickými problémy, zejména tedy otázkou několikého subjektu v dějinách, několikého možného ticho-díská uvažování, které se v dějinám filozofie objevují. Subjekt je nad dějinami, subjekt uvnitř dějin a subjekt jakožto součást lidského dítra. To je do křvatej, ten je nám nejbliž, ale zase je to nejtížkontrolovatelný, takže později musel vycházet z otce a syna, spůsobem se musel vytvořit jakási zpětná vazba. Z té dogmatické tradice o Ježíšovi bych jenom pozoril na jednu věc. To, co od vlastně ranných diskusí tady někdy před začátkem 60. let v této místnosti, tady už víc než před 30. lety pořád sledují, je taková, řekl bych, v protestantském, zejména prezbyterním, reformovaném prostředí pod vlímem hajduberského katechizmu, jednostranná orientace při vyjádření Ježíšova významu na zástupnost jeho smrti. Respektive přímo na právní substituci. Zástupnost je o něco širší, to znamená, ta smrt přichází nám do hrů, což je otřesitelný základ. A právní substituce to je to, co naznačuje Pavel ve čtvrté kapitole epištory Garackým, ve třetí kapitole epištory Rýmanů, že zem nesl naše tresty. Mně v podstatě zase fungovalo jako vyjádření závislostí naší naděje na Ježíšova. Přičemž tu naději jel bych, jaksi skoro, tady aby to odpovídalo tomu obrazu cesty, který je velmi zpravující ve filozofii, skoro bych řekl, že tady je třeba mluvit také o orientaci. A domnívám se tedy, že ranné křesťanství, křesťanství, církev, proto bych mám už konečně jednou naznačil, se bránila proti ideologizaci tohohle vyjádření, které svádí k jakéhosi duchovní pasivitě a nebo potom k citovému spotožnění s umírajícím Ježíšem. Tady bych upozornil na další paralelní výrazy, které jsou alternativní, nevylučují se vzájemně, ale jsou autosemantické, každý plně vyjadřuje celou věc, například vyjádření významu Ježíšova, toho, kterého Bůh vzkřísil, kterého rehabilitoval, že to je Lukášova koncepce. Domnívám se velmi moderní, že podle Lukáše Ježíšů význam spočívá v tom, že tento člověk, který ve jménu Božin hledal to, co bylo zahydulo, který stoloval zbyšníky, tomu se Bůh přiznal. Vzjeveným je celý život Ježíšů. Smrt tady nemá smysl přímo zástupný ve smyslu právním, je to stvrzení důsledností Ježíšova postoje a jeho trvaný význam je dátím, že Bůh se k němu vzkříšeněm přizná. To je Lukášov vstup do pohářského světa, který mě velmi zaujal, když jsem si to vlastně uvědomil, protože to je důsledná interpretace toho důvodního substitučního, teď ještě nedonumatulé, motivu. Nedounívám se, že tady budeme muset navazovat, i když Lukáš nepochopil některé holky Pavlova myšlení, že osobního rozhodování, postaveně říšník a předbohem, tak jsem měl takovou představu, že se to dá hodně kombinovat. Přece jenom v téhle myšlence je Lukáš, myslím si, geniální nebo tedy reprezentuje určitou tradici, která je nesmírně žívá. Nemluvím o tom, že jsou další představy, které nový zákon používá k tomu, by vyjadřili tuto událost, z oboru sociálního vykoupení, politického smíření, to bylo původně smíření bojujících stran, nebo kultického, že smírčí oběd, která opírá cestu k bohu. Takže tady není jenom ten rozměr právní. Ale přece jenom si myslím, že ta christologie v příšední, už před Lukášem, měla zvláštní schopnost integrovat ty ostatní významy. Takže velmi rychle, pravděpodobně současně s rozšířením Krstu, se rozšířila tato christologie jako prout, který umožnil velký vývoj křesťanství. Takže ten židovský učitel Ježíš, který skončil na popravišti, se stal tedy alfou i omegou osobních životů a dějín. Nikoliv alev a tét, ale alfa a omega, které vstoupily do světové kultury a stal se nadějí pro lidi až do dnes. Já mám jenom jednu otázku. Zda to všechno, co jste velmi minuciezně a prostě přesně v rámci toho vědického výboru se nastínil a našel si ty průvodní motyvy. Je omezeno pouze na fenomén křesťanské eklézie nebo, jestli také aplikovatelné jinam, že poněvadž Bůh, jeden Bůh, je zajiste také Bohem diných náboženských okruhů. Křesťanství je pouze malou výsečí v té religiozitě tohoto světa. Jak mě totižte pak ozve Boha poznáme jen zkazy Ježíše Krista, je to dobrá bibličská i dogmatická teze. Musíme si však tvář dnes, tváří tvář, například burhismu nebo taoismu. Proto moje otázka, nechci to rozvět, vážně málo času, a především vy se musíte dostat k rozhovoru, co to znamená, Boha poznáváme, to poznáváme, tento plural, to znamená my, česťané, tady sedící, nebo to znamená Boha lze poznat, to znamená položeno generálně, jen zkazy Ježíše Krista. A pokud tato druhá možnost je jediná, není to možnost, je to nutnost, co tedy s těmi ostatními námoženstvími myslíme? Tady myslím, že právě ten obrat zpět pozemským Ježíším, jako našemu rozpoznání zjevení Božího, umožňuje najít jakýsi objektivní měřitko, že já se tohoto poznání nemohu vzdát, ale jakmile opustím to zideologizované povědí, zástupné vzítí jako jediného možného vyjádření Ježíševa významu a jakmile si řeknu, tenhle život Ježíšů, příběh Ježíšů, k čemu se přizná Bůh, pak samozřejmě můžu kterýkoliv projev humanity, námoženství ve světě měřit podle tohoto měřitka a říct ano, tady ubi Christus i videus. Kde je Christus, tam je Bůh, kde tedy je Matoušek je tady 20, kdekoliv se přizná k těm nejmenším a tak dále. To je objektivní měřitko, mám dojem. Samozřejmě z křesťanských předpokladů misie určitě je tím první, protože kdybychom se předem na tohle spolehnli, tak vlastně vystavujeme to poznání Boha určitému nekontrolovatelnému rozvoji a určité manipulací, možné manipulací. Že to, co to prmání na jedinečnost Ježíšově má jako náskop před ostatními námoženstvími, domlývá se, že proto jsem křesťanem, kdybych o tomto náskopu nebyl přesvědčen, měl bych vyhledat jiný. To, co má navíc, je právě tahle zřetelná spětná vazba, která umožňuje vytvořený tradice, že nejen náhodou se někdo trefí do Ježíše, ale může vědomně vytvářet tradice, vědomně kontrolovat svoje jednání. Ta je funkce téhle spětné vazby, ale jinak samozřejmě by to bylo lajivní, protože ty výroky o modlářství se vždycky v Biblii týkají konkrétních konsekvencí. A na druhé straně třeba u Lukáše máme velmi otevřené slova o filozofech jiných náboženství, které nevědomí ctíst jediného Boha. A znamená to tedy, že zjevení je jedno, jediné, to je z biblické, to je ze Krista, a to ostatní je taková širší oblast, kde je možné hledat skoro takové druhotné analogie. Jaksi nepřímé, indirektní, jaksi naznačil vztah k druhému, určité jednání a tak dále. To je asi v tom smysl. Jo, já bych to nikomu jako neříkal, že to je druhotné poznání, ale musím poříct chvíli zkušenosti. To jsem odlužený. Když si tak můžeme mluvit, můj teologovek, kteří jsme křesťané, ty jsi vyrostl evangelické rodině a také, kdyby jsi byl před tím druhém životě buddhistou, možná, že bys volil seba trochu jiné formulace, ne? Ale my jsme v tomto bazénu. A z tohoto bazénu vycházejícé a vycházejícé z hloubky máme za to, že všechno ostatní stejně není na té úrovni, ale my ve své jakési laskavé nadřezenosti můžeme hledat jakési víceméně matné analogie buddhismu nebo jiných náboženských, je to tak? Ano, ano, já tomu buddhistovi to neberu naopak, on musí být dobrým buddhistou, ale abych ho dělal dobrým buddhistou, tak mu nejdřív musí být jasným sám křesťanem. No tak to je staro, to je jaksi u cihodnáci pozice, že kterou círke zastávala po celá staletí. Je otázka, jestli z tohoto pozice vystačí, ale já respektuju tvůj názor. Já bych teďka, mě si dovolíte, otevřel na 20 minut diskuzi, nechlibete pokorný, se pustí do druhého tématu. Až i to druhý témat máme vůbec, já taky mám takovou dojem, že toto je tak závažené, budeme vidět. Chcete-li někdo zeptat se vám nemožnost? Nechci, kdyby to tak měnilo, ale když se někdo ponemne, nevíme, kde je včetně čas. Já tady tak nenápadně jsem řekl, že je toho mnoho, co jsme tu slyšeli, a já bych si dotkěl jenom dvou bodů, a to těch, které mi filozoficky připadají nejproblematičnější. U Balabána jsem tam našel tolik, blízko ostatně u Pokorného také, že si myslím, že smysluplné je právě se zůstředit na ty problematické vody. Ten problematický bod teď se tady objevil znovu, že dokonce Petr se nechal přesvědčit, jako kdysi mnou, jak jsou v součiech mluvit kdysi, tak ta neuvěřitelná takzvaná schvílá tolerance vůči buddhismu třeba a dalším. Já to dost dobře nekápu. Prostě to ani filozoficky není pravda, jak by to mohlo být teodoteologicky. Tak to je jedna věc. A v čem to vlastně spočívá? Po mém soudu ta chyba v základním u Balabána je, že on dopouští se misinterpretace jednoho bodu. Boha nikdo neviděl. Je zakázáno ho jakýmkoliv způsobem spodobovat. Já to aplikuju také na pojmové spodobování. Boha nelze myslet v té řecké tradici, co je myslet ho jako intenciální objekt. A Balabán z toho vyvozuje, že ten subjekt je také chybný. Naprosto souhlasím, i když se asi nedomluvíme, čím se ten subjekt liší od objektu. Předpokládáme, že subjekt je skutečně ex definition non objekt. A já souhlasím s tím, že i v tomto případě je vysoce problematické Boha interpretovat jako subjekt nebo jako osobu. Ale nikoli s tou konsekvencí, že bychom ho mohli interpretovat jako neosobu. Já z toho vyvozuji pro filozofa závaznou věc, že o tom ale vyplývá to. Protože já jsem pro sebe tu skonsekvenci vyvodil, že filozof nemá o Bohu mluvit vůbec. Že to je prostě zakázané téma. A že musí zkoušet mluvit nějak jinak. Nepoužívat toho termínu. Už také proto, že to je obecně náboženský termín a nemá cenu to považovat za, co si poslát. Ale jsou vážnější důvody.