Víra a věda [1965]1
Úvodem
Spor „vědy“ a „víry“ má svou dlouhou historii a své hluboké zdroje, jejichž odhalení však vede k některým překvapivým závěrům. Především se ukazuje, že nejde o spor mezi samotnou vírou a vědou, nýbrž mezi určitým sebepochopením víry a určitým sebepochopením vědy.
1. Co míníme vědou a vědeckostí?
Nejde o empiričnost, tím méně o senzualismus, nýbrž o kritické a metodické myšlení o světě, které se historicky z jednoho proudu (filosofie) rozčlenilo do řady odborných věd, a to stejně tak přírodních jako společenských (duchovních).
Věda je založena na lidské schopnosti reflexe; musí tedy zůstat otevřena každé nové reflexi. I když nemají jednotlivé odborné vědy2 schopnost jít na kořeny a ohledávat všechny principy svého myšlení, vědecké myšlení jako celek je toho schopno (v tom smyslu je filosofie také vědeckou disciplínou, vědou, významnou součástí, složkou3 vědy).
Historicky je dodnes všechno vědecké myšlení svázáno (ostatně stejně jako náboženství) s odkazem antické metafyziky; uplatňováním kritické metody práce však věda sama dospívá k překonání této vazby (v moderní fyzice, biologii, v evolucionismu atd.).
Vědeckost a vědecké myšlení nelze proto ztotožňovat s pozitivismem, scientismem apod.;4 úkolem filosofie je také pečlivě a metodicky rozlišovat mezi světodějně významnou vědeckou metodou a mezi falešnými (světonázorovými) reflexemi vědy.5
Naším úkolem je dobře porozumět podstatě vědy; to ovšem nutně předpokládá, že pronikneme k její skutečnosti, tj. tam, kde věda skutečně a autenticky funguje, a že tedy nezůstaneme u její reflexe, tj. u toho, co si věda (resp. ten či onen významný vědec) o sobě (o své vědě) myslí.
2. Co rozumíme vírou?
Také v případě víry nesmíme zůstat stát tam, kde se víra pokouší pochopit svou skutečnost, tedy samu sebe; je naprosto nutné metodicky rozlišovat víru od pouhé reflexe víry.
V NZ – zvláště v synoptických evangeliích převážně – se mluví o víře velmi často absolutně (tj. bez vztahu k předmětu víry).6
V tom smyslu je možno se orientovat na Rádlovo postižení víry jakožto nakloněnosti k činu (akt důvěry, odevzdanosti, ale současně vrcholné aktivity, činorodosti).
Je proto nutná otevřenost ke kritickému posouzení dosavadních typů reflexe víry; tato reflexe byla od prvních dob křesťanské církve (a možná v jistých směrech7 ještě dříve) velmi poplatná cizorodé struktuře antické metafyziky, zejména však obecně náboženskému myšlení.8
Nutnost realizace nové, aktuální reflexe víry znamená tedy v nové době konfrontaci moderního myšlení (vědeckého) se zastaralou reflexí víry.
3. Konfrontace
Dlouhé období polemik mezi vědeckým myšlením či spíše mezi reflexí vědy na straně jedné a reflexí víry na straně druhé se vyznačovalo nedostatečnou kritičností v tom, že zůstávalo většinou na „ideologické“ (propagandistické) úrovni.
Ve skutečnosti jde o vztah vědy a víry, nikoli o vztah jejich reflexí.
Historicky je skutečnost vědy, jak se rozvinula v novověké evropské a Evropou ovlivněné společnosti, nemyslitelná bez křesťanství vůbec a křesťanské víry zvláště. (Dawson: puritánství + řeholnictví – vědecká řehole; atd.)
Ale i bez historického zřetele je věda čímsi jako Abrahamovým odvážným vyjitím ze země otců a spolehnutím na zaslíbení nové země – pravdy. (Rádlovo motto z Bernarda: Avant de faire la science, il faut croire à la science.)
Vzniká otázka: jestliže je sama věda uplatněním, realizací víry, nemohla by se zase naopak stát základem nebo alespoň součástí reflexe víry?
Je-li položena otázka tímto v podstatě novým způsobem (tady už nejde o použití hotového schématu – jako tomu bylo u antické metafyziky –, ale o začátek jakési symbiózy), vrhá to nové kritické světlo na samu vědu, a zejména na její reflexi.
Situace je tedy taková: víra se ve své reflexi dostala do silné vázanosti na metafyzické myšlení; věda sama pak byla vybudována na metafyzických principech. Víra i věda mají proto společný zájem: zbavit se metafyzické tradice a vybudovat nový typ myšlení.
Současně však je vztah vědy a víry zatížen dlouhými staletími polemik, které vznikly převážně z osudného nedorozumění, ale také – a možná z větší části – z ještě osudnějšího selhání reprezentantů křesťanské církve (církví). Opatrnost a nedůvěra k metafyzickému myšlení se znenáhla proměnila v nedůvěru ke kritickému, metodickému myšlení, které ovšem stále ještě stálo na metafyzických základech. Reflexe víry se přizpůsobila metafyzice, aby mohla tím rozhodněji odmítat neustávající kritičnost moderního vědeckého myšlení.
Víra všech není a nemůže být v rozporu s kritičností, naopak je ve skutečnosti ustavičným zdrojem nových pohledů, a tedy každé kritiky.
Je tedy napříště nutno rozumět vztahu vědy a víry jako úkolu spolupráce.
4. Spolupráce
Víra se musí pokusit o nové sebepochopení, o novou reflexi (a k té patří i nová forma zvěstování atd.) za použití vědeckého myšlenkového aparátu.
Ukáže se při tom (už se ukázalo a ukazuje), že věda nezachovala potřebnou rovnováhu a dala zbytnět některým svým kritickým funkcím, zatímco jiné nechala v pozadí zakrnět. Víra, která si použije vědy ke své reflexi, odhalí a najde tyto stránky a mohutně tak přispěje k tomu, aby se věda stala konečně vědeckou i ve svém poměru k sobě (jakožto k lidské aktivitě – a tím tedy i k člověku, kterého nerespektovala, ale redukovala).
Lidská praxe, praktická činnost, lidské skutky procházejí dnes a v budoucnosti budou čím dál víc procházet prostřednictvím vědeckého aparátu. Víra se nemůže omezovat na realizace mimo tuto hlavní cestu (vztah člověka k člověku atd. – i když jde o velmi naléhavou a těžkou věc, i toto je třeba zdůraznit9).
Věda vládne světu; nechť nevládne bez nás (Rádl). Ale nejen nechť nevládne bez nás = bez víry, ale nechť je právě mocným prostředkem uplatňování víry ve světě.10 Uplatnit plně víru ve světě prostřednictvím vědy znamená např. skoncovat s jadernou hrozbou apod.
Nová lidská reflexe už pak nebude rozpolcena na reflexi víry a reflexi vědy, ale bude vycházet z uplatnění víry skrze vědu a ve vědě a z uplatnění kritického vědeckého myšlení v realizaci víry. To bude nová praktická zkušenost, která umožní opět nový typ, novou éru reflexe, totiž univerzální reflexe víry, reflexe všech lidí a každého člověka.11
5. Nejbližší úkoly
Studovat z nového hlediska dějiny vědy a vůbec kritického myšlení od antiky do dneška.
Theologicky zpracovat a podrobně zdůvodnit rozlišování víry a reflexe víry.
Být při tom (z víry!), když se formuje nové myšlení, a být natolik napřed, abychom bez újmy vědeckosti z něho učinili od samého počátku současně platné myšlení víry.12
1 Text je datován v září 1965; titulní strana obsahuje přípis „Návrh textu, který má sloužit za podklad k diskusi v NO a pak i širší“. Dochovány jsou dva různé strojopisy, z nichž pozdější obsahuje navíc odstavec nadepsaný „Úvodem“ a některé další drobnější doplňky a odchylky. – Pozn. red.
2 V dřívějším strojopise: „jednotlivé odborné vědy samy“. – Pozn. red.
3 V dřívějším strojopise: „významnou součástí vědy“. – Pozn. red.
4 V dřívějším strojopise: „atd.“. – Pozn. red.
5 V dřívějším strojopise: „mezi falešnými reflexemi vědy“. – Pozn. red.
6 V dřívějším strojopise: „V NZ se – zvláště v synoptických evangeliích převážně – mluví o víře velmi často absolutně.“ – Pozn. red.
7 V dřívějším strojopise: „v některých směrech“. – Pozn. red.
8 V dřívějším strojopise: „zejména však náboženskému myšlení“. – Pozn. red.
9 V dřívějším strojopise: „i toto zdůraznit“. – Pozn. red.
10 V dřívějším strojopise: „Věda vládne světu (Rádl); nechť nejen nevládne bez nás = bez víry, ale nechť je pouze mocným prostředkem uplatňování víry ve světě.“ – Pozn. red.
11 V dřívějším strojopise: „v realizaci víry; to bude nová praktická zkušenost, která umožní opět nový typ, novou éru reflexe (reflexe víry)“. – Pozn. red.
12 V dřívějším strojopise navazuje následující odstavec: „6. Spor ‚víry‘ a ‚vědy‘ má své hluboké zdroje, jejichž odhalení však vede k některým překvapujícím závěrům. Především nejde o spor mezi samotnou vírou a vědou, nýbrž mezi určitým sebepochopením víry a určitým sebepochopením vědy. Jde o dvojí typ, dvojí strukturu myšlení, která má zřetelně a výrazně historické kořeny a historický charakter. Sebepochopení víry se tak fixovalo, že nebylo s to držet krok s rozvojem vědy, a zejména jejího sebepochopení (které není jinak možné než v rámci určitého pochopení světa); své střetání s vědou a jejím sebepochopením usilovalo vyhrát mimoideovým tlakem, úsilím o zastavení nebo alespoň zpomalení vývoje vědy. Tak se objektivně stávalo brzdou vývoje vědy.“ – Pozn. red.