Víra jako kosmický činitel I
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
ScanImage471.jpg
====================
(9.9.85) Tak vás vítám po prázdninách. Jak jsem na posledním večeru před prázdninami říkal, zvolil jsem téma, k němuž je třeba říci několik slov na začátek, neboť jak se to řekne, vysloví, hned to vyvolá jakési zcela mylné představy. Řekli jsme, že si za téma zvolíme víru jako kosmický činitel. To jsou ovšem jen slova a vůbec není jasné, oč vlastně půjde. Tak to musíme objasnit a také zdůvodnit, pro chceme používat zrovna toho slova "vira" atd. Něco jsem naznačil už před prázdninami a to si zopakujeme. - A rozhodl jsem se ještě pro druhou anomá11i nebo jakousi excentrickou variantu, totiž že budeme ve svém vlastním postupu sledovat druhý záměr, totiž konfrontaci s knížkou Karla Jasperse o "Filosofické víře". To jest: nebudeme tu knížku číst tady budu předpokládat, že ji budete číst sami, co možná hned, jak ji dostanete do ruky, a že se budu moci vždy odvolávat jenom na některé části, to si tady nalistujeme a budeme to konfrontovat s tím, co jsme si vyložili sami nebo obráceně s tím, co potom vyložíme. Takže dnes bychom měli úvodem říci dvě věci nebo vyslovit poznámky ke dvěma věcem. Jednak k tématu samotnému, jednak k Jaspersovi. Tak nejdříve k Jaspersovi, proč je volena právě tato knížka. Snad nejlíp když začneme hodně zeširoka. K filosofování patří mnohokrát jséme si opakovaně říkali, co to je filosofie, totiž že to je systematická principiální reflexe. Tj. je to reflexe systematická protože je také reflexe, která odhlíží od systému nebo se na žádný systém neorientuje a kterou najdeme v literárních textech, v básních apod. a pak ta principiálnost filosofie reflektuje myšlení a posléze i životní praxi tak, že jde jakoby pozpátku, že nepřidává jakoby nic k tomu, nýbrž prokopává se k počátkům toho, co reflektuje. To jest např. k počátkům myšelní, k principům myšlení. Principium je latinsky počátek. V tom smyslu je tedy filosofie principiální. A ještě by bylo možno říct něco, co je skryto ve slově reflexe alespoň jako možnost, totiž že to je kritická reflexe, tedy nikoliv jakákoli. To souvisí se systematičností. Tak tohle jsme řekli, A teď přicházíme k něčemu, co po mém soudu dělá kruciální problém filosofie, co představuje tento problém, protože to není záležitost filosofování, není to cesta filosofické myšlenka, nýbrž je to něco, k čemu se ta myšlenka vztahuje, a to ještě nepředmětěě, jak se ukáže, a k čemu ta cesta vede, cesta myšlení, nebo také od čeho vede. A tedy kromě toho, že k filosofii a filosofování patří nutně ta kritičnost, systematičnost, principiálnost, tj. prokopávání až k těm kořenům, základům, na nichž filosofie a vůbec myšlení staví, tedy především základům myšlenkovým filosof chce vědět, co dělá, a chce to vědět nejenom na té rovině toho, co je zjevní, ale chce vědět, co je pod tím, za tím, co všechno. když něco řekně - vyslovuje s tím, co říká, aniž to vyslovil atd. Tedy kromě tohohle k filosogli patří taky určitý způsobe vidění, kontakt se skutečností. Tedy nejenom přesné myšlení, ale kontakt se skutečností. A teď je otázka, kde ten kontakt filosofle bere. Ale tu necháme stranou. 8 ● Takže bychom to mohli říci asi takhle: mezi filosofy jsou někteří, kteří jsou nedostižnými vzory té stále hlouběji se zakopávající, zadírající reflexe, toho nejpřesnějšího myšlení, té metodičnosti a já nevím co všechno, takže tihleti myslitelé jsou doma, jsou mistry myšlení, a potom jsou filosofové, kteří mají vhled, kteří si všimnou toho nejpodstatnějšíhom kteří toho myšlení používají jen k tomu, aby ukázali skutečnost, aby se jí chopili, aby ji nějak myšlenkově dostali do spárů a pak s tím něco udělali. Obojí je nezbytné, není možná filosofie ani bez jednoho, ani bez druhého, ale někteří filosofové jsou mistry zejména v jednom a jiní
ScanImage471.jpg
====================
(9.9.85) Tak vás vítám po prázdninách. Jak jsem na posledním večeru před prázdninami říkal, zvolil jsem téma, k němuž je třeba říci několik slov na začátek, neboť jak se to řekne, vysloví, hned to vyvolá jakési zcela mylné představy. Řekli jsme, že si za téma zvolíme víru jako kosmický činitel. To jsou ovšem jen slova a vůbec není jasné, oč vlastně půjde. Tak to musíme objasnit a také zdůvodnit, pro chceme používat zrovna toho slova "vira" atd. Něco jsem naznačil už před prázdninami a to si zopakujeme. - A rozhodl jsem se ještě pro druhou anomá11i nebo jakousi excentrickou variantu, totiž že budeme ve svém vlastním postupu sledovat druhý záměr, totiž konfrontaci s knížkou Karla Jasperse o "Filosofické víře". To jest: nebudeme tu knížku číst tady budu předpokládat, že ji budete číst sami, co možná hned, jak ji dostanete do ruky, a že se budu moci vždy odvolávat jenom na některé části, to si tady nalistujeme a budeme to konfrontovat s tím, co jsme si vyložili sami nebo obráceně s tím, co potom vyložíme. Takže dnes bychom měli úvodem říci dvě věci nebo vyslovit poznámky ke dvěma věcem. Jednak k tématu samotnému, jednak k Jaspersovi. Tak nejdříve k Jaspersovi, proč je volena právě tato knížka. Snad nejlíp když začneme hodně zeširoka. K filosofování patří mnohokrát jséme si opakovaně říkali, co to je filosofie, totiž že to je systematická principiální reflexe. Tj. je to reflexe systematická protože je také reflexe, která odhlíží od systému nebo se na žádný systém neorientuje a kterou najdeme v literárních textech, v básních apod. a pak ta principiálnost filosofie reflektuje myšlení a posléze i životní praxi tak, že jde jakoby pozpátku, že nepřidává jakoby nic k tomu, nýbrž prokopává se k počátkům toho, co reflektuje. To jest např. k počátkům myšelní, k principům myšlení. Principium je latinsky počátek. V tom smyslu je tedy filosofie principiální. A ještě by bylo možno říct něco, co je skryto ve slově reflexe alespoň jako možnost, totiž že to je kritická reflexe, tedy nikoliv jakákoli. To souvisí se systematičností. Tak tohle jsme řekli, A teď přicházíme k něčemu, co po mém soudu dělá kruciální problém filosofie, co představuje tento problém, protože to není záležitost filosofování, není to cesta filosofické myšlenka, nýbrž je to něco, k čemu se ta myšlenka vztahuje, a to ještě nepředmětěě, jak se ukáže, a k čemu ta cesta vede, cesta myšlení, nebo také od čeho vede. A tedy kromě toho, že k filosofii a filosofování patří nutně ta kritičnost, systematičnost, principiálnost, tj. prokopávání až k těm kořenům, základům, na nichž filosofie a vůbec myšlení staví, tedy především základům myšlenkovým filosof chce vědět, co dělá, a chce to vědět nejenom na té rovině toho, co je zjevní, ale chce vědět, co je pod tím, za tím, co všechno. když něco řekně - vyslovuje s tím, co říká, aniž to vyslovil atd. Tedy kromě tohohle k filosogli patří taky určitý způsobe vidění, kontakt se skutečností. Tedy nejenom přesné myšlení, ale kontakt se skutečností. A teď je otázka, kde ten kontakt filosofle bere. Ale tu necháme stranou. 8 ● Takže bychom to mohli říci asi takhle: mezi filosofy jsou někteří, kteří jsou nedostižnými vzory té stále hlouběji se zakopávající, zadírající reflexe, toho nejpřesnějšího myšlení, té metodičnosti a já nevím co všechno, takže tihleti myslitelé jsou doma, jsou mistry myšlení, a potom jsou filosofové, kteří mají vhled, kteří si všimnou toho nejpodstatnějšíhom kteří toho myšlení používají jen k tomu, aby ukázali skutečnost, aby se jí chopili, aby ji nějak myšlenkově dostali do spárů a pak s tím něco udělali. Obojí je nezbytné, není možná filosofie ani bez jednoho, ani bez druhého, ale někteří filosofové jsou mistry zejména v jednom a jiní
====================
ScanImage472.jpg
====================
2 zase v tom druhém. Máme-li uvést příklad jen na dokreslení, snad by mohlo být řečeno, že ti dva pravděpodobně největší filosofové 20.století, shodou okolností oba Němci, představují dvojici, která to dvojí zaměření, dvojí nadání filosofické může doložit. Platí-li, že u Heideggera se můžeme ohromně poučit z jeho zcela mimořádné schopnosti podrobit reflexi způsob našeho vlastního myšlení, odhalovat věci, kterých si normálně myslící lidé nejsou vědomi, nalézat tam nové a nové aspekty a perspektivy atd., platí zase o Jaspersovi, že je nadán kromobyčejnou schopností vidět problémy. U Heideggera máte dojem spíš, že tou analýzou najednou odkryje a tedy de facto konstruuje problém, který se ukáže jako svrchovaně důležitý, ale vlastně on ho tam vytvořil. U Jasperse máte dojem úplně opačný: on prstem sáhne na nerv věcí, ukáže něco, a když to udělá, tak si najednou uvědomíte, že to opravdu je problém, a teprve potom ho zpracovává, nějak ho řeší atd. Heidegger se dostává k problému tím, že to nové vidění jaksi vystaví, konstruuje; Jaspers má to vidění napřed a pak je zpracovává. No a ten náš problém je takového druhu, že nám v něm myslitelé typu Heideggera nemohou dost pomoci. Také tohoto problému se - my ovšem ještě zatím nevíme, jaký to je problém, protože to slovo. samo nic neznamená, nebo znamená příliš mnoho disparátního - to jsou místa u Heideggera, kdy se toho dotkne jenom jako velmi lehce a jakoby malíčkem. Kdežto u Jasperse je to přítomno vcelku, a ted on se tím zabývá, teď to zpracovává. U Heideggera to náleží k něčemu na horizontu jeho myšlenkové práce, pro Jasperse to je něco, co je před ním jako balvan, který se teď má nějak opracovat. Musíme se pochopitelně učit u obou, ale právě to letošní téma je takového dráhý, že bychom stěží našli nějakého myslitele, s nímž bychom mohli vést třeba jen rozhovor - právě s výjimkou Jasperse. Jaspers je pro takový rozhovor mimořádně připraveným partnerem, jak uvidíme, i když - a to také uvidíme nědd bodů, v nichž s ním budeme polemizovat. Ale to není nic divného, dialog a polemika ve filosofii, to je něco jako dýchání, bez toho je filosofie mrtvá. Důležité je spíš, že ta polemika nebude představovat mlácení holí, kde by nedošlo k žádnému sblížení, nýbrž naopak bude to polemika v tak detailních momentěch, že to celé bude spysluplným rozhovorem. Aspoň se tak domnívám. rada Snad ještě jeden bod. Jaspers je velký fenomenolog. I když přímo z Husserla nevychází. Nám tu půjde nikoliv o víru jako fenomén, jakožto fenomén, protože z podstaty věci, kterou můžeme nahlédnout na základě toho, co jsme si loni vykládali - a budeme si to znovu demonstrovat letos víra je víc než fenomén, víra je něco, co vykračuje z mezí fenoménu, není to jen to, co se jeví, ale cosi, co je nějak spoluodpovědno za to, že se vůbec něco jeví a jak se to jeví. To je například o ryzí nepředmětnosti nemůžeme říci, že to je fenomén. A víra má, jak si hned, ještě dnes ukážeme, nepominutelný, nepodcenitelný vztah k ryzí nepředmětnosti. Takže nemůže být redukována na fenomén. Nicméně se vyjevuje určitým způsobem, a v tom smyslu je také fenoménem. To není pouhá konstrukce, pouhá fikce - víra je určitý fenomén, i když ne jenom fenomén. A v tom smyslu tedy uvidíme, že Jaspers nám může pomoci právě v těch momentech, kdy jde o fenomén víry, o víru jako fenomén. Víru sama vcelku ani jinak myšlenkově uchppit nemůžeme, než jako fenomén; rozhodně ne předmětně. Ale musíme si nepředmětně zaměřit to, co říkáme předmětně, mimo rámec fenomének tomu se zase ještě vrátíme. Proto také celé to téma, o kterém budeme hovořit, bude úzce souviset také s otázkou metody, a v té metodě budeme alespoň něco muset říci o nepředmětných intencíbh, o nepředmětném myšlení. V téhle věci nám Jaspers právě proto, že to je velký fenomenolog - stejně jako je Teilhard de Chardin -
ScanImage472.jpg
====================
2 zase v tom druhém. Máme-li uvést příklad jen na dokreslení, snad by mohlo být řečeno, že ti dva pravděpodobně největší filosofové 20.století, shodou okolností oba Němci, představují dvojici, která to dvojí zaměření, dvojí nadání filosofické může doložit. Platí-li, že u Heideggera se můžeme ohromně poučit z jeho zcela mimořádné schopnosti podrobit reflexi způsob našeho vlastního myšlení, odhalovat věci, kterých si normálně myslící lidé nejsou vědomi, nalézat tam nové a nové aspekty a perspektivy atd., platí zase o Jaspersovi, že je nadán kromobyčejnou schopností vidět problémy. U Heideggera máte dojem spíš, že tou analýzou najednou odkryje a tedy de facto konstruuje problém, který se ukáže jako svrchovaně důležitý, ale vlastně on ho tam vytvořil. U Jasperse máte dojem úplně opačný: on prstem sáhne na nerv věcí, ukáže něco, a když to udělá, tak si najednou uvědomíte, že to opravdu je problém, a teprve potom ho zpracovává, nějak ho řeší atd. Heidegger se dostává k problému tím, že to nové vidění jaksi vystaví, konstruuje; Jaspers má to vidění napřed a pak je zpracovává. No a ten náš problém je takového druhu, že nám v něm myslitelé typu Heideggera nemohou dost pomoci. Také tohoto problému se - my ovšem ještě zatím nevíme, jaký to je problém, protože to slovo. samo nic neznamená, nebo znamená příliš mnoho disparátního - to jsou místa u Heideggera, kdy se toho dotkne jenom jako velmi lehce a jakoby malíčkem. Kdežto u Jasperse je to přítomno vcelku, a ted on se tím zabývá, teď to zpracovává. U Heideggera to náleží k něčemu na horizontu jeho myšlenkové práce, pro Jasperse to je něco, co je před ním jako balvan, který se teď má nějak opracovat. Musíme se pochopitelně učit u obou, ale právě to letošní téma je takového dráhý, že bychom stěží našli nějakého myslitele, s nímž bychom mohli vést třeba jen rozhovor - právě s výjimkou Jasperse. Jaspers je pro takový rozhovor mimořádně připraveným partnerem, jak uvidíme, i když - a to také uvidíme nědd bodů, v nichž s ním budeme polemizovat. Ale to není nic divného, dialog a polemika ve filosofii, to je něco jako dýchání, bez toho je filosofie mrtvá. Důležité je spíš, že ta polemika nebude představovat mlácení holí, kde by nedošlo k žádnému sblížení, nýbrž naopak bude to polemika v tak detailních momentěch, že to celé bude spysluplným rozhovorem. Aspoň se tak domnívám. rada Snad ještě jeden bod. Jaspers je velký fenomenolog. I když přímo z Husserla nevychází. Nám tu půjde nikoliv o víru jako fenomén, jakožto fenomén, protože z podstaty věci, kterou můžeme nahlédnout na základě toho, co jsme si loni vykládali - a budeme si to znovu demonstrovat letos víra je víc než fenomén, víra je něco, co vykračuje z mezí fenoménu, není to jen to, co se jeví, ale cosi, co je nějak spoluodpovědno za to, že se vůbec něco jeví a jak se to jeví. To je například o ryzí nepředmětnosti nemůžeme říci, že to je fenomén. A víra má, jak si hned, ještě dnes ukážeme, nepominutelný, nepodcenitelný vztah k ryzí nepředmětnosti. Takže nemůže být redukována na fenomén. Nicméně se vyjevuje určitým způsobem, a v tom smyslu je také fenoménem. To není pouhá konstrukce, pouhá fikce - víra je určitý fenomén, i když ne jenom fenomén. A v tom smyslu tedy uvidíme, že Jaspers nám může pomoci právě v těch momentech, kdy jde o fenomén víry, o víru jako fenomén. Víru sama vcelku ani jinak myšlenkově uchppit nemůžeme, než jako fenomén; rozhodně ne předmětně. Ale musíme si nepředmětně zaměřit to, co říkáme předmětně, mimo rámec fenomének tomu se zase ještě vrátíme. Proto také celé to téma, o kterém budeme hovořit, bude úzce souviset také s otázkou metody, a v té metodě budeme alespoň něco muset říci o nepředmětných intencíbh, o nepředmětném myšlení. V téhle věci nám Jaspers právě proto, že to je velký fenomenolog - stejně jako je Teilhard de Chardin -
====================
ScanImage473.jpg
====================
3 velký fenomenolog a přece nikoliv husserlovského typu - může významně pomoci, i když ovšem ne tak, že bychom na něho prostě jen navázali. Naopak, v některých podstatných momentech se budeme distancovat. Takže v podstatě nám paralelní četba a komentování Jaspśerse bude sloužit dvojím způsobem. Jednak si na něm ověříme některé své přístupy - ověříme si jak on vidí a jak my vidíme - a jednak si ověříme některé Jaspśersovy přístupy, která nám něco přinesou, něco nového nám ukáží, a samy se nám představí jako nosné, a pokusíme se je transponovat do svého vlastního rozvrhu a přístupu k danému tématu. Tak to pokud jde o Jasperse. A nyní pokud jde o to téma. Tak především jakási výzva: je třeba odložit všechny předpojatosti. To, co kdokoli z vás ví nebo se domnívá, že ví, o víře, tak něcht vždycky laskavě odloží v šatně. Ne v tom smyslu, že by se měl zbavit nějak svých vlastních, osobních předpojatostí, nýbrž zejména - to by tak nevadilo - ale zejģéna se musí zbavit předpojatostí, které jsou široce rozšířeny. To je to největší nebezpečí. Jestliže nyní budem užívat slova "vira", budeme postupně stavět jeho význam, budeme si muset pamatovat, co jsme si tu řekli, a budeme muset vědět, že když tady v tomto kruhu budeme mluvit o víře, tak že to je něco docela jiného, úplně jiné téma, než když se o tom mluví kdekoli jinde. Nedá se nic dělat, filosofovat se musí, může a musí, jenom tak, že se užívá jazyka. A nemám-11 ted vynalézat nějaké jiné, nové slovo, nebo nějaké málo užívané slovo - ale to se dělávalo, jak se ještě i v případě "vira" dozvíme- musíme vzít nějaké slovoá a dát mu jiný význam. To je dělají filosofové běžně, tak v tomto případě to my budeme dělat také. Když budeme tedy mluvit zde o víře, bude platit ten význam, který tady postupně prosadíme, který tu vytvříme. A dáme si pozor, abychom nezavléka11 jakékoli jiné konotace odjinud; co si tu neprověříme, tak nebude platit. A budeme se navzájem při tom kontrolovat. Takže nezajímá nás běžný význam slova víra, nebudeme se koukat do slovníků, nezajímá nás, jak který filosof o tom mluví - výjimkou bude Jaspers a ještě několik - nemnoho dalších citovaných míst z jiných autorů; s Jaspersem budeme své pojetí konfrontovat, nepřijímáme nic od něho bez prověření, nýbrž budeme zjišťovat, kde jsou shody a kde rozdíly mezi tím, co si tady budeme říkat my, a tím, co říká on. A nezajímá nás, s jakou proměnlivostí se v dějinách toho slova používalo a dosud používá třeba v křesťanské tradici. Jestliže se přece budeme na něco odvolávat, tak to bude vždycky jen určitý kontext nebo časový úsek omezený, bez jakékoll garance a bez jakéhokoli respektu k té celkové tradici. I když já sám si myslím, že to, co si vyhrabeme z toho skladiště těch křesťanských tradic, tak že je to nejcennnější a nejpodstatnější, co tam vůbec je. A je to tam, nevymyslíme si to docela, budeme mít možnost se přece jenom na něco odvolávat. Ale tam toho je moc a něco je možno a nutno si z toho vzít a něco je třeba defintivně - alespoň pro naši potřebu pro tento rok definitivně - dát stranou a nezabývat se tím. V minulém roce jsme si ukázali na několik závažných kontextů - jistě to máte v paměti, jen to připomenu - jimiž je svět, jak jej známe, tj. náš svět, náš vesmír, vázán na to, co jsme nazvali "nepředmětnou skutečností". Jednak to je počátek vesmíru, pak to si tedy zopakujeme. Ještě bych něco dodal k tomu svět jak jej známe, náš svět. Co to je, svět jak jej známe ? Jak jej známe jednak a především díky moderní vědě; to nedáváme do závorky. To jenom vždycky a co možno i v detailech prověřujeme: je-11 to filosoficky domyšleno, můžeme-11 tomu dát své placet z hlediska filosofie, je-li v té vědě všechno v pořádku - anebo tam jsou konfuze, o nichž -
ScanImage473.jpg
====================
3 velký fenomenolog a přece nikoliv husserlovského typu - může významně pomoci, i když ovšem ne tak, že bychom na něho prostě jen navázali. Naopak, v některých podstatných momentech se budeme distancovat. Takže v podstatě nám paralelní četba a komentování Jaspśerse bude sloužit dvojím způsobem. Jednak si na něm ověříme některé své přístupy - ověříme si jak on vidí a jak my vidíme - a jednak si ověříme některé Jaspśersovy přístupy, která nám něco přinesou, něco nového nám ukáží, a samy se nám představí jako nosné, a pokusíme se je transponovat do svého vlastního rozvrhu a přístupu k danému tématu. Tak to pokud jde o Jasperse. A nyní pokud jde o to téma. Tak především jakási výzva: je třeba odložit všechny předpojatosti. To, co kdokoli z vás ví nebo se domnívá, že ví, o víře, tak něcht vždycky laskavě odloží v šatně. Ne v tom smyslu, že by se měl zbavit nějak svých vlastních, osobních předpojatostí, nýbrž zejména - to by tak nevadilo - ale zejģéna se musí zbavit předpojatostí, které jsou široce rozšířeny. To je to největší nebezpečí. Jestliže nyní budem užívat slova "vira", budeme postupně stavět jeho význam, budeme si muset pamatovat, co jsme si tu řekli, a budeme muset vědět, že když tady v tomto kruhu budeme mluvit o víře, tak že to je něco docela jiného, úplně jiné téma, než když se o tom mluví kdekoli jinde. Nedá se nic dělat, filosofovat se musí, může a musí, jenom tak, že se užívá jazyka. A nemám-11 ted vynalézat nějaké jiné, nové slovo, nebo nějaké málo užívané slovo - ale to se dělávalo, jak se ještě i v případě "vira" dozvíme- musíme vzít nějaké slovoá a dát mu jiný význam. To je dělají filosofové běžně, tak v tomto případě to my budeme dělat také. Když budeme tedy mluvit zde o víře, bude platit ten význam, který tady postupně prosadíme, který tu vytvříme. A dáme si pozor, abychom nezavléka11 jakékoli jiné konotace odjinud; co si tu neprověříme, tak nebude platit. A budeme se navzájem při tom kontrolovat. Takže nezajímá nás běžný význam slova víra, nebudeme se koukat do slovníků, nezajímá nás, jak který filosof o tom mluví - výjimkou bude Jaspers a ještě několik - nemnoho dalších citovaných míst z jiných autorů; s Jaspersem budeme své pojetí konfrontovat, nepřijímáme nic od něho bez prověření, nýbrž budeme zjišťovat, kde jsou shody a kde rozdíly mezi tím, co si tady budeme říkat my, a tím, co říká on. A nezajímá nás, s jakou proměnlivostí se v dějinách toho slova používalo a dosud používá třeba v křesťanské tradici. Jestliže se přece budeme na něco odvolávat, tak to bude vždycky jen určitý kontext nebo časový úsek omezený, bez jakékoll garance a bez jakéhokoli respektu k té celkové tradici. I když já sám si myslím, že to, co si vyhrabeme z toho skladiště těch křesťanských tradic, tak že je to nejcennnější a nejpodstatnější, co tam vůbec je. A je to tam, nevymyslíme si to docela, budeme mít možnost se přece jenom na něco odvolávat. Ale tam toho je moc a něco je možno a nutno si z toho vzít a něco je třeba defintivně - alespoň pro naši potřebu pro tento rok definitivně - dát stranou a nezabývat se tím. V minulém roce jsme si ukázali na několik závažných kontextů - jistě to máte v paměti, jen to připomenu - jimiž je svět, jak jej známe, tj. náš svět, náš vesmír, vázán na to, co jsme nazvali "nepředmětnou skutečností". Jednak to je počátek vesmíru, pak to si tedy zopakujeme. Ještě bych něco dodal k tomu svět jak jej známe, náš svět. Co to je, svět jak jej známe ? Jak jej známe jednak a především díky moderní vědě; to nedáváme do závorky. To jenom vždycky a co možno i v detailech prověřujeme: je-11 to filosoficky domyšleno, můžeme-11 tomu dát své placet z hlediska filosofie, je-li v té vědě všechno v pořádku - anebo tam jsou konfuze, o nichž -
====================
ScanImage474.jpg
====================
4 sami vědci nevědí, atd. To je jediná naše distance. Ale jinak dáme na vědu, má náš respekt a trvale budí naši pozornost. Není to tak, jakse to stalo běžným v té husserlovské tradici, kdy věda je chápána jenom a výhradně jako záležitost konstrukcí, které s naším denním životem nemají nic nebo jen málo společného. To je metodicky snad oprávněno a může to mít nějaké pozitivní výsledky, že se odhalí něk eré souvislosti, které jinak unikají atd., ale my ta khle myslet nebudemě. To, co víme o světě, z větší části víme díky vědě - a bereme to, i když kriticky. Ale ovšem, my se nikdy nemůžeme omezit na to, co nám říká věda, už také proto, že by to věda vůbec nemohla říkat, kdyby nepracovala v jakémsi kontextu, který si sama nevytvořila a který tedy není jejím výtvorem, jejím produktem. A tedy i když uznáme vědecké výzkumy a vědecké poznatky za relevantní i filosoficky, tak musíme zároveň vždycky vidět, že ty vědecké poznatky mají svůj nepřehlédnutelný mimovědecký kontext, a my v tomto mimovědeckém kontextu jsme právě tak doma, jako v té vědě, a zkušenosti, které mají tento mimovědecký charakter, jsou pro filosofie neméně důležité než veškeré poznatky vědecké. Takže zkušenosti, o něž se budeme opírat, nebudou nikdy redukovány na zkušenosti vědy, ale zkušenosti vědy tam rozhodně patří. To jsou také 11dské zkušenosti -to není pouhá konstrukce. I když je vevědě mnoho konstruovaného, tak to je také jistá zkušenost se světem. Kde jsou tedy ty závažné kontexty, na které jsme minulý rok upozornili? Především jde o moment všech pravých počátků, rozumí se všech počátků pravých událostí, pravých jsoucen. Jednak počátku věsmíru - a nechali jsme otevřeno, zda počátek vesmíru je jednaudálost anebo obrovské množství událostí, které se integrujíć teprve dodatečně. To jsme nechali stranou. - Tady bych jen upozornil, pokud se vám dostalo do ruky poslední číslo Technického magazínu, tak tam je článek ostravského asistenta Stachlíka o tom novém, tz. inflačním resp. neoinflačním modelu vzniku a vývoje vesmíru. Pamatujete-li se, zmiňoval jsem se o něm, když tady Stuchlík měl v www Praze takovou malou soukromou přednášku a ukázala se být velmi zajímavým chlapíkem, a také si vabral velmi zajímavé téma. Teď to napsal a uveřejnil, pohříchu ne příliš srozumitelným způsobem, ale stojí to za přečtení, i když to je někde velmi neprůhledné. A tam na jednom místě, které přehlédnete, když o tom nebudeme předem vědět, tahleta problematika také je dotčena. V jistém kontextu se tam hovoří o tom, že jak postupujeme zpět k prvním okamžikům, tj. setinám, tisícinám atd. první vteřiny dějiny vesmíru, tak se dostáváme do jistých potíží asi v tom smyslu, že ty kužely kauzální - co to je kauzální kužel: ten je dán tím, že jakékoli působení v našem světě se šíří nejrychleji rychlostí c. A to znamená, že oblasti vesmíru, které jsou od sebe vzdáleny nad jistou mez, danou rychlostí c, tak tím, čím víc se přibližujeme k počátku vesmíru, tak bím méně mají pro nedostatek času možností ke kauzálnímu kontaktu, takže těch kuželů, tj. oblastí, které kauzálně nesouvisí s jinými oblastmi, směrem blíž k počátku vesmíru přibývá. Čím postupujeme víc nazpět k počátkům vesmíru, tím víc se se tento vesmír jako "celek" (ale je to vskutku "celek" za takových okolností ?) skládá z více oblastí, které mezi sebou nikdy neměly žádnou komunikaci (kauzální). A na samém začátku to znaměná, že těch oblastí musí být velmi mnoho a že ty oblasti musí být krajně malé (asi nemůžeme mluvit o nekonečně mnoha oblastech, které by byly nekonečně malé). Tak tenhle problém tam je, teď to víte, takže až to budete číst, tak to tam najdete, i když jen asi na 3 řádcích. Je to probém, který tady nebudeme řešit, to at zatím řeší jiní, povolanější. Zatím však můžeme mluvit o tom, že počátek vesmíru, ať už je založen pluralitně, anebo to -
ScanImage474.jpg
====================
4 sami vědci nevědí, atd. To je jediná naše distance. Ale jinak dáme na vědu, má náš respekt a trvale budí naši pozornost. Není to tak, jakse to stalo běžným v té husserlovské tradici, kdy věda je chápána jenom a výhradně jako záležitost konstrukcí, které s naším denním životem nemají nic nebo jen málo společného. To je metodicky snad oprávněno a může to mít nějaké pozitivní výsledky, že se odhalí něk eré souvislosti, které jinak unikají atd., ale my ta khle myslet nebudemě. To, co víme o světě, z větší části víme díky vědě - a bereme to, i když kriticky. Ale ovšem, my se nikdy nemůžeme omezit na to, co nám říká věda, už také proto, že by to věda vůbec nemohla říkat, kdyby nepracovala v jakémsi kontextu, který si sama nevytvořila a který tedy není jejím výtvorem, jejím produktem. A tedy i když uznáme vědecké výzkumy a vědecké poznatky za relevantní i filosoficky, tak musíme zároveň vždycky vidět, že ty vědecké poznatky mají svůj nepřehlédnutelný mimovědecký kontext, a my v tomto mimovědeckém kontextu jsme právě tak doma, jako v té vědě, a zkušenosti, které mají tento mimovědecký charakter, jsou pro filosofie neméně důležité než veškeré poznatky vědecké. Takže zkušenosti, o něž se budeme opírat, nebudou nikdy redukovány na zkušenosti vědy, ale zkušenosti vědy tam rozhodně patří. To jsou také 11dské zkušenosti -to není pouhá konstrukce. I když je vevědě mnoho konstruovaného, tak to je také jistá zkušenost se světem. Kde jsou tedy ty závažné kontexty, na které jsme minulý rok upozornili? Především jde o moment všech pravých počátků, rozumí se všech počátků pravých událostí, pravých jsoucen. Jednak počátku věsmíru - a nechali jsme otevřeno, zda počátek vesmíru je jednaudálost anebo obrovské množství událostí, které se integrujíć teprve dodatečně. To jsme nechali stranou. - Tady bych jen upozornil, pokud se vám dostalo do ruky poslední číslo Technického magazínu, tak tam je článek ostravského asistenta Stachlíka o tom novém, tz. inflačním resp. neoinflačním modelu vzniku a vývoje vesmíru. Pamatujete-li se, zmiňoval jsem se o něm, když tady Stuchlík měl v www Praze takovou malou soukromou přednášku a ukázala se být velmi zajímavým chlapíkem, a také si vabral velmi zajímavé téma. Teď to napsal a uveřejnil, pohříchu ne příliš srozumitelným způsobem, ale stojí to za přečtení, i když to je někde velmi neprůhledné. A tam na jednom místě, které přehlédnete, když o tom nebudeme předem vědět, tahleta problematika také je dotčena. V jistém kontextu se tam hovoří o tom, že jak postupujeme zpět k prvním okamžikům, tj. setinám, tisícinám atd. první vteřiny dějiny vesmíru, tak se dostáváme do jistých potíží asi v tom smyslu, že ty kužely kauzální - co to je kauzální kužel: ten je dán tím, že jakékoli působení v našem světě se šíří nejrychleji rychlostí c. A to znamená, že oblasti vesmíru, které jsou od sebe vzdáleny nad jistou mez, danou rychlostí c, tak tím, čím víc se přibližujeme k počátku vesmíru, tak bím méně mají pro nedostatek času možností ke kauzálnímu kontaktu, takže těch kuželů, tj. oblastí, které kauzálně nesouvisí s jinými oblastmi, směrem blíž k počátku vesmíru přibývá. Čím postupujeme víc nazpět k počátkům vesmíru, tím víc se se tento vesmír jako "celek" (ale je to vskutku "celek" za takových okolností ?) skládá z více oblastí, které mezi sebou nikdy neměly žádnou komunikaci (kauzální). A na samém začátku to znaměná, že těch oblastí musí být velmi mnoho a že ty oblasti musí být krajně malé (asi nemůžeme mluvit o nekonečně mnoha oblastech, které by byly nekonečně malé). Tak tenhle problém tam je, teď to víte, takže až to budete číst, tak to tam najdete, i když jen asi na 3 řádcích. Je to probém, který tady nebudeme řešit, to at zatím řeší jiní, povolanější. Zatím však můžeme mluvit o tom, že počátek vesmíru, ať už je založen pluralitně, anebo to -
====================
ScanImage491.jpg
====================
(9.9.85) Tak vás vítám po prázdninách. Jak jsem na posledním večeru před prázdninami říkal, zvolil jsem téma, k němuž je třeba říci několik slov na začátek, neboť jak se to řekne, vysloví, hned to vyvolá jakési zcela mylné představy. Řekli jsme, že si za téma zvolíme víru jako kosmický činitel. To jsou ovšem jen slova a vůbec není jasné, oč vlastně půjde. Tak to musíme objasnit a také zdůvodnit, pro chceme používat zrovna toho slova "vira" atd. Něco jsem naznačil už před prázdninami a to si zopakujeme. - A rozhodl jsem se ještě pro druhou anomá111 nebo jakousi excentrickou variantu, totiž že budeme ve svém vlastním postupu sledovat druhý záměr, totiž konfrontaci s knížkou Karla Jasperse o "Filosofické víře". To jest: nebudeme tu knížku číst tady budu předpokládat, že ji budete číst sami, co možná hned, jak 31 dostanete do ruky, a že se budu moci vždy odvolávat jenom na některé části, to si tady nalistujeme a budeme to konfrontovat s tím, co jsme si vyložili sami nebo obráceně s tím, co potom vyložíme. Takže dnes bychom měli úvodem říci dvě věci nebo vyslovit poznámky ke dvěma věcem. Jednak k tématu samotnému, jednak k Jaspersovi. Tak nejdříve k Jaspersovi, proč je volena právě tato knížka. Snad nejlíp když začneme hodně zeširoka. K filosofování patří mnohokrát jsme si opakovaně říkali, co to je filosofie, totiž že to je systematická principiální reflexe. Tj. je to reflexe systematická protože je také reflexe, která odhlíží od systému nebo se na žádný systém neorientuje a kterou najdeme v literárních textech, v básních apod. - a pak ta principiálnost filosofie reflektuje myšlení a posléze i životní praxi tak, že jde jakoby pozpátku, že nepřidává jakoby nic k tomu, nýbrž prokopává se k počátkům toho, co reflektuje. To jest např. k počátkům myšelní, k principům myšlení. Principium je latinsky počátek. V tom smyslu je tedy filosofie principiální. A ještě by bylo možno říci něco, co je skryto ve slově reflexe alespoň jako možnost, totiž že to je kritická reflexe, tedy nikoliv jakákoli. To souvisí se systematičností. Tak tohle jsme řekli, A teď přicházíme k něčemu, co po mém soudu dělá kruciální problém filosofie, co představuje tento problém, protože to není záležitost filosofování, není to cesta filosofické myšlenka, nýbrž je to něco, k čemu se ta myšlenka vztahuje, a to ještě nepředmětňě, jak se ukáže, a k čemu ta cesta vede, cesta myšlení, nebo také od čeho vede. A tedy kromě toho, že k filosofii a filosofování patří nutně ta kritičnost, systematičnost, principiálnost, tj. prokopávání až k těm kořenům, základům, na nichž filosofie a vůbec myšlení staví, tedy především základům myšlenkovým filosof chce vědět, co dělá, a chce to vědět nejenom na té rovině toho, co je zjevní, ale chce vědět, co je pod tím, za tím, co všechno - když něco řekně - vyslovuje s tím, co říká, aniž to vyslovil atd. Tedy kromě tohohle k filosogii patří taky určitý způsobe vidění, kontakt se skutečností. Tedy nejenom přesné myšlení, ale kontakt se skutečností. A teď je otázka, kde ten kontakt filosofie bere. Ale tu necháme stranou. Takže bychom to mohli říci asi takhle: mezi filosofy jsou někteří, kteří jsou nedostižnými vzory té stále hlouběji se zakopávající, zadírající reflexe, toho nejpřesnějšího myšlení, té metodičnosti a já nevím co všechno, takže tihleti myslitelé jsou doma, jsou mistry myšlení, a potom jsou filosofové, kteří mají vhled, kteří si všimnou toho nejpodstatnějšíhop kteří toho myšlení používají jen k tomu, aby ukázali skutečnost, aby se jí chopili, aby ji nějak myšlenkově dostali do spárů a pak s tím něco udělali. Obojí je nezbytné, není možná filosofie ani bez jednoho, ani bez druhého, ale někteří filosofové jsou mistry zejména v jednom a jiní 4 G 4 C
ScanImage491.jpg
====================
(9.9.85) Tak vás vítám po prázdninách. Jak jsem na posledním večeru před prázdninami říkal, zvolil jsem téma, k němuž je třeba říci několik slov na začátek, neboť jak se to řekne, vysloví, hned to vyvolá jakési zcela mylné představy. Řekli jsme, že si za téma zvolíme víru jako kosmický činitel. To jsou ovšem jen slova a vůbec není jasné, oč vlastně půjde. Tak to musíme objasnit a také zdůvodnit, pro chceme používat zrovna toho slova "vira" atd. Něco jsem naznačil už před prázdninami a to si zopakujeme. - A rozhodl jsem se ještě pro druhou anomá111 nebo jakousi excentrickou variantu, totiž že budeme ve svém vlastním postupu sledovat druhý záměr, totiž konfrontaci s knížkou Karla Jasperse o "Filosofické víře". To jest: nebudeme tu knížku číst tady budu předpokládat, že ji budete číst sami, co možná hned, jak 31 dostanete do ruky, a že se budu moci vždy odvolávat jenom na některé části, to si tady nalistujeme a budeme to konfrontovat s tím, co jsme si vyložili sami nebo obráceně s tím, co potom vyložíme. Takže dnes bychom měli úvodem říci dvě věci nebo vyslovit poznámky ke dvěma věcem. Jednak k tématu samotnému, jednak k Jaspersovi. Tak nejdříve k Jaspersovi, proč je volena právě tato knížka. Snad nejlíp když začneme hodně zeširoka. K filosofování patří mnohokrát jsme si opakovaně říkali, co to je filosofie, totiž že to je systematická principiální reflexe. Tj. je to reflexe systematická protože je také reflexe, která odhlíží od systému nebo se na žádný systém neorientuje a kterou najdeme v literárních textech, v básních apod. - a pak ta principiálnost filosofie reflektuje myšlení a posléze i životní praxi tak, že jde jakoby pozpátku, že nepřidává jakoby nic k tomu, nýbrž prokopává se k počátkům toho, co reflektuje. To jest např. k počátkům myšelní, k principům myšlení. Principium je latinsky počátek. V tom smyslu je tedy filosofie principiální. A ještě by bylo možno říci něco, co je skryto ve slově reflexe alespoň jako možnost, totiž že to je kritická reflexe, tedy nikoliv jakákoli. To souvisí se systematičností. Tak tohle jsme řekli, A teď přicházíme k něčemu, co po mém soudu dělá kruciální problém filosofie, co představuje tento problém, protože to není záležitost filosofování, není to cesta filosofické myšlenka, nýbrž je to něco, k čemu se ta myšlenka vztahuje, a to ještě nepředmětňě, jak se ukáže, a k čemu ta cesta vede, cesta myšlení, nebo také od čeho vede. A tedy kromě toho, že k filosofii a filosofování patří nutně ta kritičnost, systematičnost, principiálnost, tj. prokopávání až k těm kořenům, základům, na nichž filosofie a vůbec myšlení staví, tedy především základům myšlenkovým filosof chce vědět, co dělá, a chce to vědět nejenom na té rovině toho, co je zjevní, ale chce vědět, co je pod tím, za tím, co všechno - když něco řekně - vyslovuje s tím, co říká, aniž to vyslovil atd. Tedy kromě tohohle k filosogii patří taky určitý způsobe vidění, kontakt se skutečností. Tedy nejenom přesné myšlení, ale kontakt se skutečností. A teď je otázka, kde ten kontakt filosofie bere. Ale tu necháme stranou. Takže bychom to mohli říci asi takhle: mezi filosofy jsou někteří, kteří jsou nedostižnými vzory té stále hlouběji se zakopávající, zadírající reflexe, toho nejpřesnějšího myšlení, té metodičnosti a já nevím co všechno, takže tihleti myslitelé jsou doma, jsou mistry myšlení, a potom jsou filosofové, kteří mají vhled, kteří si všimnou toho nejpodstatnějšíhop kteří toho myšlení používají jen k tomu, aby ukázali skutečnost, aby se jí chopili, aby ji nějak myšlenkově dostali do spárů a pak s tím něco udělali. Obojí je nezbytné, není možná filosofie ani bez jednoho, ani bez druhého, ale někteří filosofové jsou mistry zejména v jednom a jiní 4 G 4 C
====================
ScanImage492.jpg
====================
2 zase v tom druhém. Máme-11 uvést příklad jen na dokreslení, snad by mohlo být řečeno, že ti dva pravděpodobně největší filosofové 20.století, shodou okolností oba Němci, představují dvojici, která to dvojí zaměření, dvojí nadání filosofické může doložit. Platí-li, že u Heideggera se můžeme ohromně poučit z jeho zcela mimořádné schopnosti podrobit reflexi způsob našeho vlastního myšlení, odhalovat věci, kterých si normálně myslící lidé nejsou vědomi, nalézat tam nové a nové aspekty a perspektivy atd., platí zase o Jaspersovi, že je nadán kromobyčejnou schopností vidět problémy. U Heideggera máte dojem spíš, že tou analýzou najednou odkryje a tedy de facto konstruuje problém, který se ukáže jako svrchovaně důležitý, ale vlastně on ho tam vytvořil. U Jasperse máte dojem úplně opačný: on prstem sáhne na nerv věcí, ukáže něco, a když to udělá, tak si najednou uvědomíte, že to opravdu je problém, a teprve potom ho zpracovává, nějak ho řeší atd. Heidegger se dostává k problému tím, že to nové vidění jaksi vystaví, konstruuje; Jaspers má to vidění napřed a pak je zpracovává. No a ten náš problém je takového druhu, že nám v něm myslitelé typu Heideggera nemohou dost pomoci. Také tohoto problému se - my ovšem ještě zatím nevíme, jaký to je problém, protože to slovo to jsou místa u Heideggera, kdy samo nic neznamená, nebo znamená příliš mnoho disparátního se toho dotkne jenom jako velmi lehce a jakoby malíčkem. Kdežto u Jasperse je to přítomno vcelku, a ted on se tím zabývá, teď to zpracovává. U Heideggera to náleží k něčemu na horizontu jeho myšlenkové práce, pro Jasperse to je něco, co je před ním jako balvan, který se teď má nějak opracovat. Musíme se pochopitelně učit u obou, ale právě to letošní téma je takového dřúhý, že bychom stěží našli nějakého myslitele, s nímž bychom mohli vést třeba jen rozhovor - právě s výjimkou Jasperse. Jaspers je pro takový rozhovor mimořádně připraveným partnerem, jak uvidíme, i když - a to také uvidíme nedi bodů, v nichž s ním budeme polemizovat. Ale to není nic divného, dialog a polemika ve filosofii, to je něco jako dýchání, bez toho je filosofie mrtvá. Důležité je spíš, že ta polemika nebude představovat mlácení holí, kde by nedošlo k žádnému sblížení, nýbrž naopak bude to polemika v tak detailních momentěch, že to celé bude smysluplným rozhovorem. Aspoň se tak domnívám. rada Snad ještě jeden bod. Jaspers je velký fenomenolog. I když přímo z Husserla nevychází. Nám tu půjde nikoliv o víru jako fenomén, jakožto fenomén, protože z podstaty věci, kterou mů- a budeme si to znovu demonstrožeme nahlédnout na základě toho, co jsme si loni vykládali vat letos - víra je víc než fenomén, víra je něco, co vykračuje z mezí fenoménu, není to jen to, co se jeví, ale cosi, co je nějak spoluodpovědno za to, že se vůbec něco jeví a jak se to jeví. To je například o ryzí nepředmětnosti nemůžeme říci, že to je fenomén. A víra má, jak si hned, ještě dnes ukážeme, nepominutelný, nepodcenitelný vztah k ryzí nepředmětnosti. Takže nemůže být redukována na fenomén. Nicméně se vyjevuje určitým způsobem, a v tom smyslu je také fenoménem. To není pouhá konstrukce, pouhá fikce - víra je určitý fenomén, i když ne jenom fenomén. A v tom smyslu tedy uvidíme, že Jaspers nám může pomoci právě v těch momentech, kdy jde o fenomén víry, o víru jako fenomén. Víru sama vcelku ani jinak myšlenkově uchopit nemůžeme, než jako fenomén; rozhodně ne předmětně. Ale musíme si nepředmětně zaměřit to, co říkáme předmětně, mimo rámec fenoméne -& tomu se zase ještě vrátíme. Proto také celé to téma, o kterém budeme hovořit, bude úzce souviset také s otázkou metody, a v té metodě budeme alespoň něco muset říci o nepředmětných intencíbh, o nepředmětném myšlení. V téhle věci nám Jaspers právě proto, že to je velký fenomenolog - stejně jako je Teilhard de Chardin
ScanImage492.jpg
====================
2 zase v tom druhém. Máme-11 uvést příklad jen na dokreslení, snad by mohlo být řečeno, že ti dva pravděpodobně největší filosofové 20.století, shodou okolností oba Němci, představují dvojici, která to dvojí zaměření, dvojí nadání filosofické může doložit. Platí-li, že u Heideggera se můžeme ohromně poučit z jeho zcela mimořádné schopnosti podrobit reflexi způsob našeho vlastního myšlení, odhalovat věci, kterých si normálně myslící lidé nejsou vědomi, nalézat tam nové a nové aspekty a perspektivy atd., platí zase o Jaspersovi, že je nadán kromobyčejnou schopností vidět problémy. U Heideggera máte dojem spíš, že tou analýzou najednou odkryje a tedy de facto konstruuje problém, který se ukáže jako svrchovaně důležitý, ale vlastně on ho tam vytvořil. U Jasperse máte dojem úplně opačný: on prstem sáhne na nerv věcí, ukáže něco, a když to udělá, tak si najednou uvědomíte, že to opravdu je problém, a teprve potom ho zpracovává, nějak ho řeší atd. Heidegger se dostává k problému tím, že to nové vidění jaksi vystaví, konstruuje; Jaspers má to vidění napřed a pak je zpracovává. No a ten náš problém je takového druhu, že nám v něm myslitelé typu Heideggera nemohou dost pomoci. Také tohoto problému se - my ovšem ještě zatím nevíme, jaký to je problém, protože to slovo to jsou místa u Heideggera, kdy samo nic neznamená, nebo znamená příliš mnoho disparátního se toho dotkne jenom jako velmi lehce a jakoby malíčkem. Kdežto u Jasperse je to přítomno vcelku, a ted on se tím zabývá, teď to zpracovává. U Heideggera to náleží k něčemu na horizontu jeho myšlenkové práce, pro Jasperse to je něco, co je před ním jako balvan, který se teď má nějak opracovat. Musíme se pochopitelně učit u obou, ale právě to letošní téma je takového dřúhý, že bychom stěží našli nějakého myslitele, s nímž bychom mohli vést třeba jen rozhovor - právě s výjimkou Jasperse. Jaspers je pro takový rozhovor mimořádně připraveným partnerem, jak uvidíme, i když - a to také uvidíme nedi bodů, v nichž s ním budeme polemizovat. Ale to není nic divného, dialog a polemika ve filosofii, to je něco jako dýchání, bez toho je filosofie mrtvá. Důležité je spíš, že ta polemika nebude představovat mlácení holí, kde by nedošlo k žádnému sblížení, nýbrž naopak bude to polemika v tak detailních momentěch, že to celé bude smysluplným rozhovorem. Aspoň se tak domnívám. rada Snad ještě jeden bod. Jaspers je velký fenomenolog. I když přímo z Husserla nevychází. Nám tu půjde nikoliv o víru jako fenomén, jakožto fenomén, protože z podstaty věci, kterou mů- a budeme si to znovu demonstrožeme nahlédnout na základě toho, co jsme si loni vykládali vat letos - víra je víc než fenomén, víra je něco, co vykračuje z mezí fenoménu, není to jen to, co se jeví, ale cosi, co je nějak spoluodpovědno za to, že se vůbec něco jeví a jak se to jeví. To je například o ryzí nepředmětnosti nemůžeme říci, že to je fenomén. A víra má, jak si hned, ještě dnes ukážeme, nepominutelný, nepodcenitelný vztah k ryzí nepředmětnosti. Takže nemůže být redukována na fenomén. Nicméně se vyjevuje určitým způsobem, a v tom smyslu je také fenoménem. To není pouhá konstrukce, pouhá fikce - víra je určitý fenomén, i když ne jenom fenomén. A v tom smyslu tedy uvidíme, že Jaspers nám může pomoci právě v těch momentech, kdy jde o fenomén víry, o víru jako fenomén. Víru sama vcelku ani jinak myšlenkově uchopit nemůžeme, než jako fenomén; rozhodně ne předmětně. Ale musíme si nepředmětně zaměřit to, co říkáme předmětně, mimo rámec fenoméne -& tomu se zase ještě vrátíme. Proto také celé to téma, o kterém budeme hovořit, bude úzce souviset také s otázkou metody, a v té metodě budeme alespoň něco muset říci o nepředmětných intencíbh, o nepředmětném myšlení. V téhle věci nám Jaspers právě proto, že to je velký fenomenolog - stejně jako je Teilhard de Chardin
====================
ScanImage493.jpg
====================
3 velký fenomenolog a přece nikóliv husserlovského typu - může významně pomoci, i když ovšem ne tak, že bychom na něho prostě jen navázali. Naopak, v některých podstatných momentech se budeme distancovat. Takže v podstatě nám paralelní četba a komentování Jaspśerse bude sloužit dvojím způsobem. Jednak si na něm ověříme některé své přístupy - ověříme si jak on vidí a jak my vidíme - a jednak si ověříme některé Jaspśersovy přístupy, která nám něco přinesou, něco nového nám ukáží, a samy se nám představí jako nosné, a pokusíme se je transponovat do svého vlastního rozvrhu a přístupu k danému tématu. Tak to pokud jde o Jasperse. A nyní pokud jde o to téma. Tak především jakási výzva: je třeba odložit všechny předpojatosti. To, co kdokoli z vás ví nebo se domnívá, že ví, o víře, tak něcht vždycky laskavě odloží v šatně. Ne v tom smyslu, že by se měl zbavit nějak svých vlastních, osobních předpojatostí, nýbrž zejména - to by tak nevadilo - ale zejgéna se musí zbavit předpojatostí, které jsou široce rozšířeny. To je to největší nebezpečí. Jestliže nyní budem užívat slova "vira", budeme postupně stavět jeho význam, budeme si muset pamatovat, co jsme si tu řekli, a budeme muset vědět, že když tady v tomto kruhu budeme mluvit o víře, tak že to je něco docela jiného, úplně jiné téma, než když se o tom mluví kdekoli jinde. Nedá se nic dělat, filosofovat se musí, může a musí, jenom tak, že se užívá jazyka. A nemám-li ted vynalézat nějaké jiné, nové slovo, nebo nějaké málo užívané slovo - ale to se dělávalo, jak se ještě i v případě "víra" dozvíme musíme vzít nějaké slovoá a dát mu jiný význam. To je dělají filosofové běžně, tak v tomto případě to my budeme dělat také. Když budeme tedy mluvit zde o víře, bude platit ten význam, který tady postupně prosadíme, který tu vytvříme. A dáme si pozor, abychom nezavlékali jakékoli jiné konotace odjinud; co si tu neprověříme, tak nebude platit. A budeme se navzájem při tom kontrolovat. Takže nezajímá nás běžný význam slova víra, nebudeme se koukat do slovníků, nezajímá nás, jak který filosof o tom mluví - výjimkou bude Jaspers a ještě několik-nemnoho dalších citovaných míst z jiných autorů; s Jaspersem budeme své pojetí konfrontovat, nepřijímáme nic od něho bez prověření, nýbrž budeme zjištovat, kde jsou shody a kde rozdíly mezi tím, co si tady budeme říkat my, a tím, co říká on. A nezajímá nás, s jakou proměnlivostí se v dějinách toho slova používalo a dosud používá třeba v křesťanské tradici. Jestliže se přece budeme na něco odvolávat, tak to bude vždycky jen určitý kontext nebo časový úsek omezený, bez jakékoli garance a bez jakéhokoli respektu k té celkové tradici. I když já sám si myslím, že to, co si vyhrabeme z toho skladiště těch křesťanských tradic, tak že je to nejcennnější a nejpodstatnější, co tam vůbec je. A je to tam, nevymyslíme si to docela, budeme mít možnost se přece jenom na něco odvolávat. Ale tam toho je moc a něco je možno a nutno si z toho vzít a něco je třeba defintivně - alespoň pro naši potřebu pro tento rok definitivně - dát stranou a nezabývat se tím. V minulém roce jsme si ukázali na několik závažných kontextů - jistě to máte v paměti, jen to připomenu - jimiž je svět, jak jej známe, tj. náš svět, náš vesmír, vázán na to, co jsme nazvali "nepředmětnou skutečností". Jednak to je počátek vesmíru, pak to si tedy zopakujeme. Ještě bych něco dodal k tomu - svět jak jej známe, náš svět. Co to je, svět jak jej známe ? Jak jej známe jednak a především díky moderní vědě; to nedáváme do závorky. To jenom vždycky a co možno i v detailech prověřujemes je-li to filosoficky domyšleno, můžeme-li tomu dát své placet z hlediska filosofie, je-li v té vědě všechno v pořádku - anebo tam jsou konfuze, o nichž
ScanImage493.jpg
====================
3 velký fenomenolog a přece nikóliv husserlovského typu - může významně pomoci, i když ovšem ne tak, že bychom na něho prostě jen navázali. Naopak, v některých podstatných momentech se budeme distancovat. Takže v podstatě nám paralelní četba a komentování Jaspśerse bude sloužit dvojím způsobem. Jednak si na něm ověříme některé své přístupy - ověříme si jak on vidí a jak my vidíme - a jednak si ověříme některé Jaspśersovy přístupy, která nám něco přinesou, něco nového nám ukáží, a samy se nám představí jako nosné, a pokusíme se je transponovat do svého vlastního rozvrhu a přístupu k danému tématu. Tak to pokud jde o Jasperse. A nyní pokud jde o to téma. Tak především jakási výzva: je třeba odložit všechny předpojatosti. To, co kdokoli z vás ví nebo se domnívá, že ví, o víře, tak něcht vždycky laskavě odloží v šatně. Ne v tom smyslu, že by se měl zbavit nějak svých vlastních, osobních předpojatostí, nýbrž zejména - to by tak nevadilo - ale zejgéna se musí zbavit předpojatostí, které jsou široce rozšířeny. To je to největší nebezpečí. Jestliže nyní budem užívat slova "vira", budeme postupně stavět jeho význam, budeme si muset pamatovat, co jsme si tu řekli, a budeme muset vědět, že když tady v tomto kruhu budeme mluvit o víře, tak že to je něco docela jiného, úplně jiné téma, než když se o tom mluví kdekoli jinde. Nedá se nic dělat, filosofovat se musí, může a musí, jenom tak, že se užívá jazyka. A nemám-li ted vynalézat nějaké jiné, nové slovo, nebo nějaké málo užívané slovo - ale to se dělávalo, jak se ještě i v případě "víra" dozvíme musíme vzít nějaké slovoá a dát mu jiný význam. To je dělají filosofové běžně, tak v tomto případě to my budeme dělat také. Když budeme tedy mluvit zde o víře, bude platit ten význam, který tady postupně prosadíme, který tu vytvříme. A dáme si pozor, abychom nezavlékali jakékoli jiné konotace odjinud; co si tu neprověříme, tak nebude platit. A budeme se navzájem při tom kontrolovat. Takže nezajímá nás běžný význam slova víra, nebudeme se koukat do slovníků, nezajímá nás, jak který filosof o tom mluví - výjimkou bude Jaspers a ještě několik-nemnoho dalších citovaných míst z jiných autorů; s Jaspersem budeme své pojetí konfrontovat, nepřijímáme nic od něho bez prověření, nýbrž budeme zjištovat, kde jsou shody a kde rozdíly mezi tím, co si tady budeme říkat my, a tím, co říká on. A nezajímá nás, s jakou proměnlivostí se v dějinách toho slova používalo a dosud používá třeba v křesťanské tradici. Jestliže se přece budeme na něco odvolávat, tak to bude vždycky jen určitý kontext nebo časový úsek omezený, bez jakékoli garance a bez jakéhokoli respektu k té celkové tradici. I když já sám si myslím, že to, co si vyhrabeme z toho skladiště těch křesťanských tradic, tak že je to nejcennnější a nejpodstatnější, co tam vůbec je. A je to tam, nevymyslíme si to docela, budeme mít možnost se přece jenom na něco odvolávat. Ale tam toho je moc a něco je možno a nutno si z toho vzít a něco je třeba defintivně - alespoň pro naši potřebu pro tento rok definitivně - dát stranou a nezabývat se tím. V minulém roce jsme si ukázali na několik závažných kontextů - jistě to máte v paměti, jen to připomenu - jimiž je svět, jak jej známe, tj. náš svět, náš vesmír, vázán na to, co jsme nazvali "nepředmětnou skutečností". Jednak to je počátek vesmíru, pak to si tedy zopakujeme. Ještě bych něco dodal k tomu - svět jak jej známe, náš svět. Co to je, svět jak jej známe ? Jak jej známe jednak a především díky moderní vědě; to nedáváme do závorky. To jenom vždycky a co možno i v detailech prověřujemes je-li to filosoficky domyšleno, můžeme-li tomu dát své placet z hlediska filosofie, je-li v té vědě všechno v pořádku - anebo tam jsou konfuze, o nichž
====================
ScanImage494.jpg
====================
4 sami vědci nevědí, atd. To je jediná naše distance. Ale jinak dáme na vědu, má náš respekt a trvale budí naši pozornost. Není to tak, jakse to stalo běžným v té husserlovské tradici, kdy věda je chápána jenom a výhradně jako záležitost konstrukcí, které s naším denním životem nemají nic nebo jen málo společného. To je metodicky snad oprávněno a může to mít nějaké pozitivní výsledky, že se odhalí něk eré souvislosti, které jinak unikají atd., ale my ta hle myslet nebudemě. To, co víme o světě, z větší části víme díky vědě a bereme to, i když kriticky. Ale ovšem, my se nikdy nemůžeme omezit na to, co nám říká věda, už také proto, že by to věda vůbec nemohla říkat, kdyby nepracovala v jakémsi kontextu, který si sama nevytvořila a který tedy není jejím výtvorem, jejím produktem. A tedy i když uznáme vědecké výzkumy a vědecké poznatky za relevantní i filosoficky, tak musíme zároveň vždycky vidět, že ty vědecké poznatky mají svůj nepřehlédnutelný mimovědecký kontext, a my v tomto mimovědec-> kém kontextu jsme právě tak doma, jako v té vědě, a zkušenosti, které mají tento mimovědecký charakter, jsou pro filosofie neméně důležité než veškeré poznatky vědecké. Takže zkušenosti, o něž se budeme opírat, nebudou nikdy redukovány na zkušenosti vědy, ale zkušenosti vědy tam rozhodně patří. To jsou také lidské zkušenosti -to není pouhý konstrukce. I když je vevědě mnoho konstruovaného, tak to je také jistá zkušenost se světem. Kde jsou tedy ty závažné kontexty, na které jsme minulý rok upozornili ? Především jde o moment všech pravých počátků, rozumí se všech počátků pravých událostí, pravých jsoucen. Jednak počátku vesmíru - a nechali jsme otevřeno, zda počátek vesmíru je jednaudálost anebo obrovské množství událostí, které se integrujit teprve dodatečně. To jsme nechali stranou. Tady bych jen upozornil, pokud se vám dostalo do ruky poslední číslo Technického magazínu, tak tam je článek ostravského asistenta Stachlíka o tom novém, tz. inflačním resp. neoinflačním modelu vzniku a vývoje vesmíru. Pamatujete-li se, zmiňoval jsem se o něm, když tady Stuchlík měl v Rare Praze takovou malou soukromou přednášku a ukázala se být velmi zajímavým chlapíkem, a také si vabral velmi zajímavé téma. Ted to napsal a uveřejnil, pohříchu ne příliš srozumitelným způsobem, ale stojí to za přečtení, i když to je někde velmi neprůhledné. A tam na jednom místě, které přehlédnete, když o tom nebudeme předem vědět, tahleta problematika také je dotčena. V jistém kontextu se tam hovoří o tom, že jak postupujeme zpět k prvním okamžikům, tj. setinám, tisicinám atd. první vteřiny dějiny vesmíru, tak se dostáváme do jistých potíží asi v tom smyslu, že ty kužely kauzální - co to je kauzální kužel: ten je dán tím, že jaké koli působení v našem světě se šíří nejrychleji rychlostí c. A to znamená, že oblasti vesmíru, které jsou od sebe vzdáleny nad jistou mez, danou rychlostí c, tak tím, čím víc se přibližujeme k počátku vesmíru, tak tím méně mají- pro nedostatek času - možností ke kauzálnímu kontaktu, takže těch kuželů, tj. oblastí, které kauzálně nesouvisí s jinými oblastmi, směrem blíž k počátku vesmíru přibývá. Čím postupujeme víc nazpět k počátkům vesmíru, tím víc se se tento vesmír jako "celek" (ale je to vskutku "celek" za takových okolností ?) skládá z více oblastí, které mezi sebou nikdy neměly žádnou komunikaci (kauzální). A na samém začátku to znamená, že těch oblastí musí být velmi mnoho a že ty oblasti musí být krajně ma1é (asi nemůžeme mluvit o nekonečně mnoha oblastech, které by byly nekonečně malé). Tak tenhle problém tam je, ted to víte, takže až to budete číst, tak to tam najdete, i když jen asi na 3 řádcích. Je to probém, který tady nebudeme řešit, to at zatím řeší jiní, povolanější. Zatím však můžeme mluvit o tom, že počátek vesmíru, ať už je založen pluralitně, anebo to
ScanImage494.jpg
====================
4 sami vědci nevědí, atd. To je jediná naše distance. Ale jinak dáme na vědu, má náš respekt a trvale budí naši pozornost. Není to tak, jakse to stalo běžným v té husserlovské tradici, kdy věda je chápána jenom a výhradně jako záležitost konstrukcí, které s naším denním životem nemají nic nebo jen málo společného. To je metodicky snad oprávněno a může to mít nějaké pozitivní výsledky, že se odhalí něk eré souvislosti, které jinak unikají atd., ale my ta hle myslet nebudemě. To, co víme o světě, z větší části víme díky vědě a bereme to, i když kriticky. Ale ovšem, my se nikdy nemůžeme omezit na to, co nám říká věda, už také proto, že by to věda vůbec nemohla říkat, kdyby nepracovala v jakémsi kontextu, který si sama nevytvořila a který tedy není jejím výtvorem, jejím produktem. A tedy i když uznáme vědecké výzkumy a vědecké poznatky za relevantní i filosoficky, tak musíme zároveň vždycky vidět, že ty vědecké poznatky mají svůj nepřehlédnutelný mimovědecký kontext, a my v tomto mimovědec-> kém kontextu jsme právě tak doma, jako v té vědě, a zkušenosti, které mají tento mimovědecký charakter, jsou pro filosofie neméně důležité než veškeré poznatky vědecké. Takže zkušenosti, o něž se budeme opírat, nebudou nikdy redukovány na zkušenosti vědy, ale zkušenosti vědy tam rozhodně patří. To jsou také lidské zkušenosti -to není pouhý konstrukce. I když je vevědě mnoho konstruovaného, tak to je také jistá zkušenost se světem. Kde jsou tedy ty závažné kontexty, na které jsme minulý rok upozornili ? Především jde o moment všech pravých počátků, rozumí se všech počátků pravých událostí, pravých jsoucen. Jednak počátku vesmíru - a nechali jsme otevřeno, zda počátek vesmíru je jednaudálost anebo obrovské množství událostí, které se integrujit teprve dodatečně. To jsme nechali stranou. Tady bych jen upozornil, pokud se vám dostalo do ruky poslední číslo Technického magazínu, tak tam je článek ostravského asistenta Stachlíka o tom novém, tz. inflačním resp. neoinflačním modelu vzniku a vývoje vesmíru. Pamatujete-li se, zmiňoval jsem se o něm, když tady Stuchlík měl v Rare Praze takovou malou soukromou přednášku a ukázala se být velmi zajímavým chlapíkem, a také si vabral velmi zajímavé téma. Ted to napsal a uveřejnil, pohříchu ne příliš srozumitelným způsobem, ale stojí to za přečtení, i když to je někde velmi neprůhledné. A tam na jednom místě, které přehlédnete, když o tom nebudeme předem vědět, tahleta problematika také je dotčena. V jistém kontextu se tam hovoří o tom, že jak postupujeme zpět k prvním okamžikům, tj. setinám, tisicinám atd. první vteřiny dějiny vesmíru, tak se dostáváme do jistých potíží asi v tom smyslu, že ty kužely kauzální - co to je kauzální kužel: ten je dán tím, že jaké koli působení v našem světě se šíří nejrychleji rychlostí c. A to znamená, že oblasti vesmíru, které jsou od sebe vzdáleny nad jistou mez, danou rychlostí c, tak tím, čím víc se přibližujeme k počátku vesmíru, tak tím méně mají- pro nedostatek času - možností ke kauzálnímu kontaktu, takže těch kuželů, tj. oblastí, které kauzálně nesouvisí s jinými oblastmi, směrem blíž k počátku vesmíru přibývá. Čím postupujeme víc nazpět k počátkům vesmíru, tím víc se se tento vesmír jako "celek" (ale je to vskutku "celek" za takových okolností ?) skládá z více oblastí, které mezi sebou nikdy neměly žádnou komunikaci (kauzální). A na samém začátku to znamená, že těch oblastí musí být velmi mnoho a že ty oblasti musí být krajně ma1é (asi nemůžeme mluvit o nekonečně mnoha oblastech, které by byly nekonečně malé). Tak tenhle problém tam je, ted to víte, takže až to budete číst, tak to tam najdete, i když jen asi na 3 řádcích. Je to probém, který tady nebudeme řešit, to at zatím řeší jiní, povolanější. Zatím však můžeme mluvit o tom, že počátek vesmíru, ať už je založen pluralitně, anebo to