Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Abych vaším jménem a jménem občanského fora Lány přivítal mezi námi milého hosta, signatáře Charty 77 a jeho mluvčího v letech 1978 a 1979, pana doktora Ladislava Hejdánka, který nás seznámí s životem a dílem velkého syna našeho národa, prezidenta 1. Československé republiky Tomáše Garika Masaryka. Přednávka počítá se asi na jednu hodinu a po šesté hodině do půl sedmý počítáme na diskuzi. Prosím pana doktora, aby se ujal slova. Děkuju, přátelé, za přivítání. Když mne inž. Bekině požádal, abych dnes večer charakterizoval Masaryka jako politika a to v dopise napsal politika praktického, tak jsem si položil otázku. Já jsem mu to už slíbil předtím telefonicky, že přijedu a teď mě tam napsal tohle. No a tak jsem se rozhodl, že jeho přání splním jenom z poloviny. Ale doufám, že to bude naprosto v duchu Tomáše Gariga Masaryka. Prof. Patočka, můj učitel, řekl kdysi, a to v sedmdesátých letech vlastně, dost pozdě, a napsal to potom, že vrcholným filozofickým činem Masarykovým bylo ustavení demokratického státu. Já bych tu chtěl dnes vyslovit soud odlišný na první zdání opačný. Vrcholným politickým výkonem Masarykovým, po mém soudu, byla jeho filozofie. Přesněji jeho politická filozofie. A ne ustavení státu. Tato provokativní teze by vás měla upoutat k tomu, co budu pak říkat. Existuje totiž cosi jako česká politická zkušenost. Ta se liší od politické zkušenosti národů blízkých i vzálenějších. Po mém soudu je to cosi specifického. Těžko bychom v Evropě nacházeli národ, který je nám po téhle stránce blízký. Právě tato politická zkušenost, která je významnou součástí paměti národa, byla v posledních 50 letech potlačována a překrývána nejen vývojem událostí, jako byl Mnichov, nebo jako byl únor 1840, nebo jako byl srpen 1860. Ale při nejmenším od roku 1950, kdy se naposled vzpomínalo z tého výročí, teda naposled se vzpomínalo výročí Masarykova, teď nejméně od roku 1950 a do jisté míry i dříve, se intenzivně ideologicky tahle ta paměť národa a tahle ta zkušenost rušila, narušovala a možná ničila. Přesto znovu ukázali poslední události, již jsme dnes v posledních týdnech svědky, že tato zkušenost žije, že to je cosi stále živého navzdory těm posledním 50 letům. Masarykova politická filozofie postihuje to nejpodstatnější, čeho bylo možno vydobít z té české politické zkušenosti. Masaryk navazuje na jedné straně na předchůdce, zejména pak na Havlíčka, protože Havlíček to je náš největší politický myslitel v době před Masarykem, moderní politický myslitel, samozřejmě jsme měli také starší, ale to bylo ještě před protireformací, před a částečně komenským po 30. leté válce. Ale na druhé straně Masaryk nejenom navazuje na minulost, ale je, alespoň po mém soudu, což mladí lidé zatím nedovedou posoudit, dodnes aktuální. Já se popusím ukázat na některé jeho myšlenky dnes, které ukáží, snad přesvědčivě doufám, jak jeho myšlenky jsou aktuální. Nevidím dnes jiného politického myslitele, ani jiného politika, který by nám mohl poskytnout třeba jen poloviční pomoc v naší dnešní orientaci. Dnes nemá mnoho smyslu si Masaryka jen připomínat jako významnou postavu minulosti. Na to bude ještě dost času a bude třeba provést mnoho výzkumných sond, jak historických, tak zejména filozofických. Masaryk jako myslitel dodnes není oceněn a mnozí si již pospíšili v nadedávných konferencích mezinárodních z něho udělat historickou postavu. Já se obávám, že není jen nedostatečně oceněn, ale není dostatečně znám. Nápravu nemohou přinést jednotlivé přednášky jako je dnešní. A jaký je tedy smysl takovýchto přednášek? To je naše otázka. A na tu odpovídám. Stalo se něco mimořádného. Něco mimořádně významného. Zhroutila se jedna politická koncepce. Jeden sociální a takzvaně socialistický program. Ani tentokrát jsme se o to příliš nezasloužili. A dalo by se to vše svést na zhnilo stržimu a jeho představitelů. Mám však za to, že bychom se tím vyhnuli právě tomu nejpodstatnějšímu. Onen vadný, zhnilý systém se zhroutil nejen u nás, ale také u našich sousedů. My jsme ani zdaleka nebyli první. U nás to šlo jen velmi rychle. Co to znamená, že k této změně tentokrát došlo poprvé prakticky současně v našich zemích? Víme, že až do sutomu bylo vždycky tak, že někde se něco takového začalo odehrávat a ve všech ostatních zemích sovětského bloku bylo ticho. A teď to vypuklo všude. Co to znamená? Právě to se musíme pokusit pochopit jako cosi, co nás dnes dějně oslovuje. Vzít to vážně. Nemyslit si, že je se vším konec. Ptát se, co to pro nás znamená, jaká to je pro nás výzva. Co nám k tomuhle, k této otázce může poznamenat, co nám může říct si Tomáš Karik Masaryk? Myslím, že nejdříve nebo především na prvém místě bych řekl to, co vždycky zdůrazňoval, že česká otázka i tentokrát je otázka světová. Musíme se proto především tázat, co světového, co světově významného se stalo v minulých dnech a týdnech. Nejenom, co významného pro nás se stalo, ale co se stalo světově významného. Eventuelně, co se světodějného událo a stále ještě děje v posledních letech a měsících. A míří také ještě do budoucnosti. Co se bude dít, tomu musíme rozumět. Když tomu budeme rozumět v širších kontextech, tak musíme tomu rozumět také v širších kontextech časových. Ono se to už děje několik let, to jenom u nás začalo nedávno a tak rychle se to odehrálo a bude se to ještě dít. My jsme teprve na počátku. Není všecko hotovo. Tomáš Karik Masaryk zdůraznil, že českou otázku nechápe jen jako otázku politickou, ale jako otázku, a to cituji z české otázky, čím jako zvláštní národ kulturně žijeme, co chceme, co doufáme. To je česká otázka. Jinde to vyslovil ještě ostrzej, zase citát z naší nynější krize. Otázka česká je otázkou filozofickou, nikoli pouze ani v první řadě otázkou politickou. A pak ještě dodává, zvláště pak ne v tom smyslu, co se tímto politikou dnes obecně rozumí. A to psal v 90. letech, ale to trvá dodnes. A tak přicházíme k prvnímu bodu. Velkým politickým činem Masarykovým bylo rozpoznání, že život státní a politický, a to je zase citát, život státní a politický je jen skrovnější část života duchovního. Pochopme tato slova jako praktickou politickou zásadu, ne jako nějaký abstraktní postulát. Masaryk to myslel vážně jako politickou tezi. Politickou tezi, že život státní a politický je jen skrovnější část života duchovního. Máme tu před sebou prakticky politickou zásadu, že politika není pro národ tím nejdůležitější. Zajisté je třeba upřesnit význam slova politika a politický. A proto další citát. Politiku pokládám za velmi důležitou, ale nikoli pro národ zahlavní a přední. Hlavní a přední péče naše musí být o politiku vnitřní, o politiku vnitřní, o mravní a o světový pokrok společnosti. To, co tady Masaryk nazývá politikou vnitřní, jinde například Havlíčkovi nazývá politikou nepolitickou. A ukazuje, jak Havlíček byl průkopníkem takzvané nepolitické politiky. To znamená politiky, která se neřídí machiavalistickými pravidly politiky. A tím nemyslím na dávku, to machiavalisticky, to je ta politika těch profesionálů. Masaryk řekl také, že česká otázka je otázkou sociální. Přesně to řekl tak, že sociální otázka je povídce také otázka česká, to je přesný citát. Ale otázka sociální pro něho není na prvním místě otázkou politickou, jak jsme tomu dosud si zvykli rozumět pod tlakem okolností. Není to otázka politického režimu. Socialismus není politický režim pro Masaryka. A tedy není to také otázka moci. Kdo drží v ruce moc? To není. Otázka sociální není záležitostí moci, mocenskou. Pro Masaryka je to především otázka mravní. Nebo, jak někdy říká, je to věc humanity. V tom smyslu, říká Masaryk, socializace české politiky, a to je jeho termín, socializace české politiky, je důsledním pokračování obrozenských ideí. Především tedy ideje humanity. Jestliže na jedné místě Masaryk říká a učí i své žáky a ti to po něm opakují, jako třeba Radel výslovně prohlásil, že socialismus je demokracie domyšlená do sociálních důsledků, tak podobně Masaryk říká, že socialismus, nebo on neříká socialismus, on se nepovažuje za socialistu, že? Ten termín se mu nelíbí a raději mluví o socializaci české politiky. Tedy socializaci české politiky považuje za důsledné domyšlení a do důsledků provedení té humanity, kterou navazuje na české obrození a obrození podle Masaryka navazuje na reformaci. Pro Masaryka reformace není na prvním místě otázka náboženská, nebo přesně řečeno, on zase má jiný pojem náboženství, není to pro něho otázka konfesíní, jinýmž reformace je pro něj první veliký pokus o demokratizaci společnosti. A v tomto smyslu tedy česká otázka je také pro něho otázkou náboženskou, jak zas Jinde říká. Otázkou náboženskou v tom smyslu, že, jak zase na mnoha místech opakuje, že politika i sociální život a vůbec všechno na veřejnosti i v soukromí, co se děje, se má dít subspecie eternitatis, pod zorným úhelem věčnosti. Nikdy to nesmí být jenom technická otázka, když se to týká člověka. Člověk není jenom ani subjektem, ani objektem technického zařízení, technických nějakých opatření. A tak to je příklad druhý. Pro praktickou politiku je politická profesionalita důležitá a užitečná, ale není a nesmí být rozhodující. Proto si nemusíme dělat, aspoň podle Masaryka, tolik z toho, že dnes v politice je tolik diletantů. Je to vlastně dobře. Politika musí být založena na humanitě a ne na profesionalitě technické politiky. Na humanitě. A humanita podle Masaryka má své kořeny v česťanství. U nás konkrétně v reformaci. Tento důraz na reformaci u Masaryka, kterého bylo zneužito potom v První republice velmi často, musíme dnes korigovat v duchu ekumenickém. Tedy raději budeme místo o reformaci mluvit o tom demokratizujícím se a demokratizujícím hnutí česťanském. Ve světle těchto dvou bodů se jeví naše dnešní situace mnohem zřetelněji a ostřejí. To, co máme zatím za sebou, je jen z větší části symbolicky provedená politická revoluce. Její nenásilnost, jako ta se násilí, se ještě vrátíme. Její nenásilnost není důvodem k pocitu morální nadřezenosti. Tím skončíme pak. Po kulturní a mravní stránce je naše společnost devastována. A to ještě více než její příroda. Málo se o tom mluví, ale je to pravda. Politickou změnou, navíc zdaleka ještě nedovedenou do nezbytných důsledků, se nepřekonala a ani nadále nemůže překonat národní krize. Nicméně nenásilnost naší mírné revoluce má svůj obrovský význam pro budoucnost. Především se touto mírností přihlašujeme k oné humanitní ideji ve smyslu Mazarikově. A prohlobujeme touto praxí nenásilnosti národní zkušenost, která byla v minulých deseti letích nejen zakrývána, ale také nahlodávána a narušována a nejenom proti naší vůli, velmi často s naší spoluprací. Mazarik upozorňoval na to, že všecek smysl humanitismu, to je citát, spočívá v tom zbaviti se násilí, rozhojňujícího stále a stále, nejenom tenkrát, stále a stále, a vždy znovu bychom mohli dodat, rozhojňujícího stále a stále a v různých způsobách říši smrti, fyzické i duchovní. Mazarik ví, že není jenom násilí, které likviduje životy biologicky, ale které je likviduje duchovně. To je ještě horší násilí. Moc nespočívá jenom v tom, že nás může donutit, ale může nás ohlubovat. Mazarik upozorňuje na to, že odpor vůči násilí není nikdy jednorázovou záležitostí. A také je na to, že nejde jen o násilí fyzické, ale také a dokonce především o násilí duchovní. Jestliže jsme proti násilí, musíme být také proti násilí duchovnímu. I na příště, nejenom kritizovat minulost, ale sami sebe hlídat, abychom se nedopouštěli násilí duchovního. Dnes se poprvé v tomto století ocitáme v analogické situaci, v jaké jsme se ocitli již po čtvrté. Třikrát a tmění po čtvrté. Já to obvykle říkám na připomínku toho, že nejenom není ještě vyhráno, ale že musíme nečekat, vyčkávat, jak to dopadne. A že musíme přirožit ruce k dívu. Poprvé taková situace, jako přišla dneska, nám vydržela, nebo ta svoboda, která byla plodem té situace, té revoluce v roce 1918, nám vydrželo dvacet let. Po druhé světové válce nám vydržela necelé tři roky. Po třetí necelých osm měsíců. Jak dlouho nám vydrží teď? Ale tentokrát poprvé to záleží jenom na nás. Jestli teď to ztratíme, tak si nic lepšího nezasloužíme. Tady je všem zapotřebí objasnit, co se rozumí o ním duchovním násilí. Snadnotu je možno upadnout do nepochopení či nesprávného pokopení, které by jen zakrývalo duchovní úpadek. A nejen duchovní, ale také úpadek třeba politického myšlení, nebo myšlení vůbec. Jsou lidé, kteří vidí v každé kritice a v každé polemice násilí. Ale to je právě hrubé nepochopení zásady nenásilí a nenásilnosti. Masaryk například kritizuje stav v politické diskusii, to bylo v devadesátých let, v politické diskusii žurnalistické a literární a vlastně kritizuje její nedostatek, naprostý nedostatek. Říká, že o ní není ani potuchy. Normální politická diskuse žurnalistická a literární. A říká potom, jak jinak lze provádět politiku lidovou a politiku demokratickou, nežli když voličstvo a politikové spovolání politicky myslí, to jest, politicky přesně myslí. A politicky přesné myšlení, to je otázka diskuse. Proto říká, že demokracie je diskuse. Dnes se často hovoří o národním usmíření. Někdy dokonce o odpuštění. Co tím máme rozumět? Myslím, že podle Masaryka to především není na první místě otázka politická. Většinou se to podává jako jediné politické řešení naší situace a podobně v Polsku nebo v Maďarsku. Politika národního usmíření, tak se tomu říká. Ale to není prvotně otázka politická. Nímož mravní. Tady nám Masaryk říká, v pouhé smíření osobní již nevěřím. V jiné situaci, ale můžeme to aplikovat. V pouhé smíření osobní již nevěřím, ale nutné je smíření anebo i nesmíření? Zásad určitě formulovaný. Veďme však boje nutnoli pro zásady a veďme je ze zásad a důvody, to je pomocí důvodů. Nenásilí a smíření, to neznamená mlčet ke všemu. Kritiky a odmítání určitých myšlenek a programů nesmíme zavrhovat jako formu duchovního násilí. Mnozí se toho dovolávají a myslí si, že mohou říkat cokoliv a že nesmí být kritizování najednou. To bychom upadli do bezzásadového liberalismu, který Masaryk vždycky odmítal. Kritika je nutná, ale musí být založena na důvodech a na argumentech. Ne na autoritách nebo dokonce na moci. Masaryk kritizuje stav, kdy jeho odpůrci proti důvodům staví den ze dne svá anatchémata a nebo bajky, ale klidné přesné mužné diskuse jsou naprosto neschopní. To byl citát. A ještě jednou věcí nám Masaryk může pro tuto chvíli pomoci se orientovat. Říká, že se musí zabývat boji a spory posledního desetiletí, rozumí se, konec osmdesátých a začátek devadesátých let. A říká to takto, když spory ty dospěly, kam dospěly, není již jiné pomoci, aby mohli věcně a veřejně zhrnout a konstatovat ty zásady a principy, o které nám šlo. Tuto sumárku ať provedou všichni účastnění a pak všichni můžeme jít dále. Prostě zapomenout, to nejde. A dělat jakoby nic, také nejde. Když si postavíme svůj úkol takto, musíme si nutně klást otázku, jaký podíl jsme my všichni, každý z nás, měli na tom, co se tu v posledních dvaceti, čtyřiceti, ba padesáti, snad sedmdesáti letech dělo. Samozřejmě mladí si to zkrátí příslušně. Nebo mladší. A to nás vede k poslednímu bodu, jimž se vracíme k národní zkušenosti a jejímu významu pro budoucnost. Tak jako v životě jednotlivce i v životě národů může docházet k čemu se v psychoanalýze dostalo pojmenování náhradní nebo chybný úkon. V minulosti se provínění celých společností jakoby odčiňovalo tím, že se zhrnulo na hlavu některého jedince nebo některé skupiny. Třeba takové pogromy se vyvolávaly uměle právě v dobách společenských kryzí a hněv lidů se strhoval směrem nepravý. Někde se to, když se to zdálo příliš tvrdé, tak docházelo dokonce k tomu, že se to dělalo jen symbolicky a zástupně byl takto potrestán třeba kozel. Dnes jsme možná na Prahu nebezpečí, že velkorysím a nutně povrchním, většinou jen deklarovaným smířením či odpuštěním, o kterém by se jen tak povrchně mluvilo, se budeme chtít smiřovat především sami se sebou a se svou minulostí. A odpouštět sami sobě, co jsme promarnili a zanedbali v minulých letech. A to právě proto, že se sebou smířeni nejsme a že je nám takového odpuštění zapotřebí. Proto tu nejde jen o manifestaci nějakého postoje a říkat, my jsme lepší, my vám odpouštíme. Já se pamatuju a možná starší z vás se pamatujete, že jednou v šedesátých letech prezident Novotný tehdejší prohlásil, všichni jsme se nějak podíleli na těch padesátých letech. A odpověď měla ano, někteří se podíleli tak, že seděli v kriminálech a druzí tak, že je tam do toho kriminálu strkali. Ale ono to lze chápat také jinak a odpovědět ne jenom s typem. Opravdě si musíme přiznat, že kdyby národní rezistence byla větší, tak nebyly možná ani padesátá leta, ani sedmdesátá a osmdesátá leta. Musí jít dnes o čin zásadní, přesně promyšlený a přesně formulovaný, jestliže budeme chtít národní smíření. Musíme říct přesně odkuď kam a v jaké věci. Je tady ještě také další věc. Pokud jste čtenáři Dostojevského, tak víte, že v té zvláštní rozmluvě Ivana Karamazova s Aljošou, s mladším bratrem, se vyskytl tento problém, zda mohu odpustit někomu něco, co neudělal mě. Jak já mám právo odpouštět někomu, že udělal někomu něco třetímu? Tam ten Ivan Karamazov líčí případ, jak páni nechali uštvat psi, malé dítě, protože někde něco ukradlo rušku nebo něco takové, já teď nevím přesně, už jak to bylo, pak jsem si to vzpomněl teď a nestačil jsem se na to doma podívat, jak to bylo přesně, možná, že někteří mě připomenete. Tam nechali vysloveně teda uštvat psi, roztrhat psi, malé dítě před očima matky. A Ivan Karamazov, který útočí na Aljošu, který je křesťan, pravoslavní křesťan a pravoslavní, jak víte, věří v usmíření všech a ve spasení všech, včetně ďábla, tak říká, jak já mohu odpustit, já mohu odpustit za sebe, ale jak já mohu odpustit těm vrahům za to dítě. Jak já mohu odpustit těm vrahům za tu matku. Můžeme my, každý z nás, odpustit těm, co se provinili v minulosti za ty všechny, co zemřeli, co byly popraveni, co byly 15, 17 let v kriminále. To by to bylo laciné odpouštění. Tady se musí přesně říct, co se tím myslí, v jaké věci je možné odpuštění. Je třeba se nemstit za to, co mě udělali, ale nemohu odpouštět za druhé. Proto je potřeba nemluvit jenom ve frázích, ale přesně myslet a přesně vyslovit, co vlastně tím smířením rozumíme. Nesmíme tu zůstat u pouhých pocitů, protože rozhodující je jejich interpretace, to, jak procházejí rozumnou uvahou. A mám návrh, tu svou krásnou, do té chvíle většinou krásnou, taky má své chyby, ale většinou krásnou, hedvávnou nebo mírnou raději, revoluci. Chápejme tak, ne z nějaké mravní superiority, ne, že jsme my lepší a proto se nebudeme mstit, nebož musíme si plně uvědomit, že nechceme být ti první, kteří hodí kamenem. Protože sami nejsme bez viny. To je ten důvod té mírné revoluce. Navrhuji, abychom toto přijali za to zdůvodnění nenásilí. Nikdo z nás není bez viny a proto nebudeme první házet kamenem. Bez tohoto vědomí mám za to, nám jako národu bude cesta do budoucnosti néli uzavřena, tedy alespoň po setatrním. Děkuji vám za pozornost. Děkuji panu doktorovi za jeho přednešenou přednášku a prosím, kdo má dotazek, aby se přihlásil. Děkuji. Bude lépe, když vám to někdo řekne z historiků. Já toho moc nebudu povídat. Víte, vztah Masaryka a studentů nebyl tak zcela jednoznačný. Především v jiných případech, kdo si mě už dvakrát, vždycky někdo jiný, položil otázku, to bylo ještě před volbou dnešního prezidenta, jak si to máme srovnat v hlavě taková důstojná postava Tomáše Garika Masaryka a nyní tam máme Havla, který chodí tak, jak chodí a tak dále. To bylo ještě před tím a já jsem musel upozorňovat na to, že Masaryk vůbec nebyl důstojná postava, když přišel do Prahy. Masaryk byl hádavý člověk. První, co udělal, několik dní potom, co přišel do Prahy, tak se účastnil schůze filozofů, kde měl přednášku už dosti starý, nějak 65 možná víc let, starý profesor Durdík a Masaryk se první přicházil ke slovu a strhal ho způsobem, že by pes od něj kurku nevzal. A byl z toho veliký škandál po celé Praze. A Masaryk dělal také ještě jiné věci, já použiju tady té druhé otázky, ke které se pak vrátím, totiž té hryznaryády. Masaryk studentům imponoval tím, že byl mladý, relativně mladý, mezi těmi starými profesory a že to byl takový jakýsi radikál, že mluvil ostře, vyostřeně, formuloval věci polemicky, tím jim imponoval. Jenomže velmi brzo se ukázal, že Masaryk nedbá hranic, nedbá společenských konvencí, že napadal českou společnost na všech místech, kde se mu zdálo, že je třeba jí napadnout. A lidem se to přestalo líbit a přestalo se to líbit také studentům. A proto studenti Masaryka už tak nemilovali a už jim nebyl tak sympatický, jenom několik, málo studentů patřilo k jeho věrným. Ale většina studentů se od něho odvracela v takových případech, jako právě byla hryznaryáda. Musíte si uvážit, že v té situaci, kdy Masaryk se ozval a začal hájit Hilsnera, takže studenti ho napadali, inzultovali ho na univerzitě, házeli po něm zkažená vajíčka a podobně. To vypadalo jako v 68. ve Francii. Masaryka překřičili, Masaryk žádal, aby ho nechali mluvit, oni ho nenechali vůbec mluvit. Takže Masaryk prostě odešel a nemohl přednášet na univerzitě. Tak to také patří ke vztahu mezi Masarykem a studenty. Studenti nemusí mít vždycky pravdu. To je třeba říct také dnes. I když tentokrát jsme jim neobyčejně vděční. Ale to ještě neznamená, že do budoucna budou mít pravdu tak, jako jim měli tentokrát. A potom ta hryznaryáda. Masaryk byl podezříván, že je zaplacen od židů. A později se mu vytýkalo, když napsal ve světové revoluci, že ten boj Hilsner, v tom případě Hilsner, že mu pomohl v zahraničním boji. A to pomohl u amerických židů. A tak se mu to mělo za zlé, že tady třískal politický kapitál z něčeho, co původně formuloval jako morální záležitost. Ale to všechno chce bedlivě číst a sledovat a zjišťovat, jak to všechno bylo. Nejdříve nechtěl se do celé věci namočit. Nepovažoval to za tak důležitou věc. A měl jiných spoustu starostí politických, celonárodních, proč by se měl zabývat jedním soudním případem. A jestliže tak udělal, tak to bylo pod tlakem osobní intervence. Je velmi snadno si udělat takový celkový pohled na nějakou věc ale něco jiného je, když za vámi někdo osobně přijde a celou věc vám přednese a požádá vás o pomoc. To je potom těžké odmítat. A Masaryk se do toho pustil a do čeho se Masaryk pustil, to byl zvyklý dotáhnout do konce. A tak víte, co se všechno tam stalo. On nevěřil, on si proče soudní spisy a teď nevěřil svým očím, jakých trestu hodných nedbalostí se tam policie a soudy dopustili. Šel tak daleko, že šel na místo činu a tam krokoval, aby věděl, jakco bylo daleko od sebe a pak to konfrontoval s tím, co bylo zapsáno v těch soudních spisech. Když už se do toho pustil, tak se do toho pustil pořádně, nechal všeho a sám si to zjišťoval. On tam skutečně dělal takřka detektýva a zjistil, že tady opravdu šlo nejen o nedbalost, ale o zneužití soudu k účelům politickým. To byl potom důvod, proč se nasadil na plnom. Tam šlo o to, podobně jako v rukopisech, že mlčet k takové věci znamená souhlasit s tím, že celý národ se dostává do bahna. Tak já jsem vám konkrétně nic z toho moc neřekl a museli by vám to říci historici ty detaily. Ale toto je smysl Hilsneriády. Tam nešlo jenom o takový humanitní čin se zastat chudého špinavého žida, jak se to formuloval tenkrát. To je humanitní záležitost, pravda. Ale Masarykovi šlo o víc. Masarykovi tehda šlo o to, aby ta pověra, ta strašná a národ ničící, každý národ ničící pověra, aby byla vykořeněna. O to šlo na prvním místě. A ne o nějaké politické zřetele, ani ne jenom o humanitární pomoc. Musíme to vidět v tomto kontextu. A když říkám jenom humanitární, já to nepocenuju. Ale musíte uvážit, že Masaryk byl politik. Politik si nemůže dovolit humanitární akty, které budou špatně politicky vykládány. Proto také od politiků nečekejme, že budou jenom spravedliví. Oni musí být spravedliví tak, aby ta spravedlnost byla dotažena do konce. A aby byla dotažena do konce v celé společnosti, ne v jednom případě. Kdyby se politikové starali o jednotlivé případy, tak by na celou obec, na celý stát, na celou společnost neměli čas. Proto se musí starat o to, aby ty případy, které vyzvednou, aby měli obecní dosah. A to dělal právě Masaryk. Tak odpuste, že to bylo tak dlouhé. Další dotazy? Prosím. ... Ano, odpuste, já jsem si neuvědomil, že to je tak neznámá věc. Existovala pověra, že Židé při svátku podřezávají křesťanské pany a tou krví jejich se poznamenávají a očišťují. Tato pověra byla vymyšlena kdo ví kde a dávno. To si nevymysleli Češi, ale ta pověra tady panovala. A pan Masaryk považoval za věcí elementární nutnosti, politické, kulturní, duchovní, aby se tato pověra nějakým způsobem zlikvidovala, aby se difamovala tím, že se ukáže, jak jenom spouhé pověry je možno nespravedlivě odsoudit člověka. Děkuji, další dotazy, prosím. Podívej. Můžu, ale já si myslím, že to si každý z Vás může přečíst. Já si myslím, že to je zbytečné o tom tady mluvit. A nebo kdokoliv z Vás to může tady připravit na příště a životopis Masarykův byl mnohokrát napsán a může se to přečíst třeba veřejně, když to není v knihovnách. Ale to jsou věci, které nejsou důležité po mém soudu. To jsou okolnosti, které bychom měli znát, alespoň trochu, jenomže dnešní mládež nezná století, do kterého zařadit husat. Takže odpustte, ale myslím, že to není věc, která by se měla říkat na takovýchto přednáškách. Takovéhle detaily je možnost si přečíst v desítkách knížek, které byly publikovány za první republiky a dokonce některé ještě po této válce.
s1.flac
====================
Abych vaším jménem a jménem občanského fora Lány přivítal mezi námi milého hosta, signatáře Charty 77 a jeho mluvčího v letech 1978 a 1979, pana doktora Ladislava Hejdánka, který nás seznámí s životem a dílem velkého syna našeho národa, prezidenta 1. Československé republiky Tomáše Garika Masaryka. Přednávka počítá se asi na jednu hodinu a po šesté hodině do půl sedmý počítáme na diskuzi. Prosím pana doktora, aby se ujal slova. Děkuju, přátelé, za přivítání. Když mne inž. Bekině požádal, abych dnes večer charakterizoval Masaryka jako politika a to v dopise napsal politika praktického, tak jsem si položil otázku. Já jsem mu to už slíbil předtím telefonicky, že přijedu a teď mě tam napsal tohle. No a tak jsem se rozhodl, že jeho přání splním jenom z poloviny. Ale doufám, že to bude naprosto v duchu Tomáše Gariga Masaryka. Prof. Patočka, můj učitel, řekl kdysi, a to v sedmdesátých letech vlastně, dost pozdě, a napsal to potom, že vrcholným filozofickým činem Masarykovým bylo ustavení demokratického státu. Já bych tu chtěl dnes vyslovit soud odlišný na první zdání opačný. Vrcholným politickým výkonem Masarykovým, po mém soudu, byla jeho filozofie. Přesněji jeho politická filozofie. A ne ustavení státu. Tato provokativní teze by vás měla upoutat k tomu, co budu pak říkat. Existuje totiž cosi jako česká politická zkušenost. Ta se liší od politické zkušenosti národů blízkých i vzálenějších. Po mém soudu je to cosi specifického. Těžko bychom v Evropě nacházeli národ, který je nám po téhle stránce blízký. Právě tato politická zkušenost, která je významnou součástí paměti národa, byla v posledních 50 letech potlačována a překrývána nejen vývojem událostí, jako byl Mnichov, nebo jako byl únor 1840, nebo jako byl srpen 1860. Ale při nejmenším od roku 1950, kdy se naposled vzpomínalo z tého výročí, teda naposled se vzpomínalo výročí Masarykova, teď nejméně od roku 1950 a do jisté míry i dříve, se intenzivně ideologicky tahle ta paměť národa a tahle ta zkušenost rušila, narušovala a možná ničila. Přesto znovu ukázali poslední události, již jsme dnes v posledních týdnech svědky, že tato zkušenost žije, že to je cosi stále živého navzdory těm posledním 50 letům. Masarykova politická filozofie postihuje to nejpodstatnější, čeho bylo možno vydobít z té české politické zkušenosti. Masaryk navazuje na jedné straně na předchůdce, zejména pak na Havlíčka, protože Havlíček to je náš největší politický myslitel v době před Masarykem, moderní politický myslitel, samozřejmě jsme měli také starší, ale to bylo ještě před protireformací, před a částečně komenským po 30. leté válce. Ale na druhé straně Masaryk nejenom navazuje na minulost, ale je, alespoň po mém soudu, což mladí lidé zatím nedovedou posoudit, dodnes aktuální. Já se popusím ukázat na některé jeho myšlenky dnes, které ukáží, snad přesvědčivě doufám, jak jeho myšlenky jsou aktuální. Nevidím dnes jiného politického myslitele, ani jiného politika, který by nám mohl poskytnout třeba jen poloviční pomoc v naší dnešní orientaci. Dnes nemá mnoho smyslu si Masaryka jen připomínat jako významnou postavu minulosti. Na to bude ještě dost času a bude třeba provést mnoho výzkumných sond, jak historických, tak zejména filozofických. Masaryk jako myslitel dodnes není oceněn a mnozí si již pospíšili v nadedávných konferencích mezinárodních z něho udělat historickou postavu. Já se obávám, že není jen nedostatečně oceněn, ale není dostatečně znám. Nápravu nemohou přinést jednotlivé přednášky jako je dnešní. A jaký je tedy smysl takovýchto přednášek? To je naše otázka. A na tu odpovídám. Stalo se něco mimořádného. Něco mimořádně významného. Zhroutila se jedna politická koncepce. Jeden sociální a takzvaně socialistický program. Ani tentokrát jsme se o to příliš nezasloužili. A dalo by se to vše svést na zhnilo stržimu a jeho představitelů. Mám však za to, že bychom se tím vyhnuli právě tomu nejpodstatnějšímu. Onen vadný, zhnilý systém se zhroutil nejen u nás, ale také u našich sousedů. My jsme ani zdaleka nebyli první. U nás to šlo jen velmi rychle. Co to znamená, že k této změně tentokrát došlo poprvé prakticky současně v našich zemích? Víme, že až do sutomu bylo vždycky tak, že někde se něco takového začalo odehrávat a ve všech ostatních zemích sovětského bloku bylo ticho. A teď to vypuklo všude. Co to znamená? Právě to se musíme pokusit pochopit jako cosi, co nás dnes dějně oslovuje. Vzít to vážně. Nemyslit si, že je se vším konec. Ptát se, co to pro nás znamená, jaká to je pro nás výzva. Co nám k tomuhle, k této otázce může poznamenat, co nám může říct si Tomáš Karik Masaryk? Myslím, že nejdříve nebo především na prvém místě bych řekl to, co vždycky zdůrazňoval, že česká otázka i tentokrát je otázka světová. Musíme se proto především tázat, co světového, co světově významného se stalo v minulých dnech a týdnech. Nejenom, co významného pro nás se stalo, ale co se stalo světově významného. Eventuelně, co se světodějného událo a stále ještě děje v posledních letech a měsících. A míří také ještě do budoucnosti. Co se bude dít, tomu musíme rozumět. Když tomu budeme rozumět v širších kontextech, tak musíme tomu rozumět také v širších kontextech časových. Ono se to už děje několik let, to jenom u nás začalo nedávno a tak rychle se to odehrálo a bude se to ještě dít. My jsme teprve na počátku. Není všecko hotovo. Tomáš Karik Masaryk zdůraznil, že českou otázku nechápe jen jako otázku politickou, ale jako otázku, a to cituji z české otázky, čím jako zvláštní národ kulturně žijeme, co chceme, co doufáme. To je česká otázka. Jinde to vyslovil ještě ostrzej, zase citát z naší nynější krize. Otázka česká je otázkou filozofickou, nikoli pouze ani v první řadě otázkou politickou. A pak ještě dodává, zvláště pak ne v tom smyslu, co se tímto politikou dnes obecně rozumí. A to psal v 90. letech, ale to trvá dodnes. A tak přicházíme k prvnímu bodu. Velkým politickým činem Masarykovým bylo rozpoznání, že život státní a politický, a to je zase citát, život státní a politický je jen skrovnější část života duchovního. Pochopme tato slova jako praktickou politickou zásadu, ne jako nějaký abstraktní postulát. Masaryk to myslel vážně jako politickou tezi. Politickou tezi, že život státní a politický je jen skrovnější část života duchovního. Máme tu před sebou prakticky politickou zásadu, že politika není pro národ tím nejdůležitější. Zajisté je třeba upřesnit význam slova politika a politický. A proto další citát. Politiku pokládám za velmi důležitou, ale nikoli pro národ zahlavní a přední. Hlavní a přední péče naše musí být o politiku vnitřní, o politiku vnitřní, o mravní a o světový pokrok společnosti. To, co tady Masaryk nazývá politikou vnitřní, jinde například Havlíčkovi nazývá politikou nepolitickou. A ukazuje, jak Havlíček byl průkopníkem takzvané nepolitické politiky. To znamená politiky, která se neřídí machiavalistickými pravidly politiky. A tím nemyslím na dávku, to machiavalisticky, to je ta politika těch profesionálů. Masaryk řekl také, že česká otázka je otázkou sociální. Přesně to řekl tak, že sociální otázka je povídce také otázka česká, to je přesný citát. Ale otázka sociální pro něho není na prvním místě otázkou politickou, jak jsme tomu dosud si zvykli rozumět pod tlakem okolností. Není to otázka politického režimu. Socialismus není politický režim pro Masaryka. A tedy není to také otázka moci. Kdo drží v ruce moc? To není. Otázka sociální není záležitostí moci, mocenskou. Pro Masaryka je to především otázka mravní. Nebo, jak někdy říká, je to věc humanity. V tom smyslu, říká Masaryk, socializace české politiky, a to je jeho termín, socializace české politiky, je důsledním pokračování obrozenských ideí. Především tedy ideje humanity. Jestliže na jedné místě Masaryk říká a učí i své žáky a ti to po něm opakují, jako třeba Radel výslovně prohlásil, že socialismus je demokracie domyšlená do sociálních důsledků, tak podobně Masaryk říká, že socialismus, nebo on neříká socialismus, on se nepovažuje za socialistu, že? Ten termín se mu nelíbí a raději mluví o socializaci české politiky. Tedy socializaci české politiky považuje za důsledné domyšlení a do důsledků provedení té humanity, kterou navazuje na české obrození a obrození podle Masaryka navazuje na reformaci. Pro Masaryka reformace není na prvním místě otázka náboženská, nebo přesně řečeno, on zase má jiný pojem náboženství, není to pro něho otázka konfesíní, jinýmž reformace je pro něj první veliký pokus o demokratizaci společnosti. A v tomto smyslu tedy česká otázka je také pro něho otázkou náboženskou, jak zas Jinde říká. Otázkou náboženskou v tom smyslu, že, jak zase na mnoha místech opakuje, že politika i sociální život a vůbec všechno na veřejnosti i v soukromí, co se děje, se má dít subspecie eternitatis, pod zorným úhelem věčnosti. Nikdy to nesmí být jenom technická otázka, když se to týká člověka. Člověk není jenom ani subjektem, ani objektem technického zařízení, technických nějakých opatření. A tak to je příklad druhý. Pro praktickou politiku je politická profesionalita důležitá a užitečná, ale není a nesmí být rozhodující. Proto si nemusíme dělat, aspoň podle Masaryka, tolik z toho, že dnes v politice je tolik diletantů. Je to vlastně dobře. Politika musí být založena na humanitě a ne na profesionalitě technické politiky. Na humanitě. A humanita podle Masaryka má své kořeny v česťanství. U nás konkrétně v reformaci. Tento důraz na reformaci u Masaryka, kterého bylo zneužito potom v První republice velmi často, musíme dnes korigovat v duchu ekumenickém. Tedy raději budeme místo o reformaci mluvit o tom demokratizujícím se a demokratizujícím hnutí česťanském. Ve světle těchto dvou bodů se jeví naše dnešní situace mnohem zřetelněji a ostřejí. To, co máme zatím za sebou, je jen z větší části symbolicky provedená politická revoluce. Její nenásilnost, jako ta se násilí, se ještě vrátíme. Její nenásilnost není důvodem k pocitu morální nadřezenosti. Tím skončíme pak. Po kulturní a mravní stránce je naše společnost devastována. A to ještě více než její příroda. Málo se o tom mluví, ale je to pravda. Politickou změnou, navíc zdaleka ještě nedovedenou do nezbytných důsledků, se nepřekonala a ani nadále nemůže překonat národní krize. Nicméně nenásilnost naší mírné revoluce má svůj obrovský význam pro budoucnost. Především se touto mírností přihlašujeme k oné humanitní ideji ve smyslu Mazarikově. A prohlobujeme touto praxí nenásilnosti národní zkušenost, která byla v minulých deseti letích nejen zakrývána, ale také nahlodávána a narušována a nejenom proti naší vůli, velmi často s naší spoluprací. Mazarik upozorňoval na to, že všecek smysl humanitismu, to je citát, spočívá v tom zbaviti se násilí, rozhojňujícího stále a stále, nejenom tenkrát, stále a stále, a vždy znovu bychom mohli dodat, rozhojňujícího stále a stále a v různých způsobách říši smrti, fyzické i duchovní. Mazarik ví, že není jenom násilí, které likviduje životy biologicky, ale které je likviduje duchovně. To je ještě horší násilí. Moc nespočívá jenom v tom, že nás může donutit, ale může nás ohlubovat. Mazarik upozorňuje na to, že odpor vůči násilí není nikdy jednorázovou záležitostí. A také je na to, že nejde jen o násilí fyzické, ale také a dokonce především o násilí duchovní. Jestliže jsme proti násilí, musíme být také proti násilí duchovnímu. I na příště, nejenom kritizovat minulost, ale sami sebe hlídat, abychom se nedopouštěli násilí duchovního. Dnes se poprvé v tomto století ocitáme v analogické situaci, v jaké jsme se ocitli již po čtvrté. Třikrát a tmění po čtvrté. Já to obvykle říkám na připomínku toho, že nejenom není ještě vyhráno, ale že musíme nečekat, vyčkávat, jak to dopadne. A že musíme přirožit ruce k dívu. Poprvé taková situace, jako přišla dneska, nám vydržela, nebo ta svoboda, která byla plodem té situace, té revoluce v roce 1918, nám vydrželo dvacet let. Po druhé světové válce nám vydržela necelé tři roky. Po třetí necelých osm měsíců. Jak dlouho nám vydrží teď? Ale tentokrát poprvé to záleží jenom na nás. Jestli teď to ztratíme, tak si nic lepšího nezasloužíme. Tady je všem zapotřebí objasnit, co se rozumí o ním duchovním násilí. Snadnotu je možno upadnout do nepochopení či nesprávného pokopení, které by jen zakrývalo duchovní úpadek. A nejen duchovní, ale také úpadek třeba politického myšlení, nebo myšlení vůbec. Jsou lidé, kteří vidí v každé kritice a v každé polemice násilí. Ale to je právě hrubé nepochopení zásady nenásilí a nenásilnosti. Masaryk například kritizuje stav v politické diskusii, to bylo v devadesátých let, v politické diskusii žurnalistické a literární a vlastně kritizuje její nedostatek, naprostý nedostatek. Říká, že o ní není ani potuchy. Normální politická diskuse žurnalistická a literární. A říká potom, jak jinak lze provádět politiku lidovou a politiku demokratickou, nežli když voličstvo a politikové spovolání politicky myslí, to jest, politicky přesně myslí. A politicky přesné myšlení, to je otázka diskuse. Proto říká, že demokracie je diskuse. Dnes se často hovoří o národním usmíření. Někdy dokonce o odpuštění. Co tím máme rozumět? Myslím, že podle Masaryka to především není na první místě otázka politická. Většinou se to podává jako jediné politické řešení naší situace a podobně v Polsku nebo v Maďarsku. Politika národního usmíření, tak se tomu říká. Ale to není prvotně otázka politická. Nímož mravní. Tady nám Masaryk říká, v pouhé smíření osobní již nevěřím. V jiné situaci, ale můžeme to aplikovat. V pouhé smíření osobní již nevěřím, ale nutné je smíření anebo i nesmíření? Zásad určitě formulovaný. Veďme však boje nutnoli pro zásady a veďme je ze zásad a důvody, to je pomocí důvodů. Nenásilí a smíření, to neznamená mlčet ke všemu. Kritiky a odmítání určitých myšlenek a programů nesmíme zavrhovat jako formu duchovního násilí. Mnozí se toho dovolávají a myslí si, že mohou říkat cokoliv a že nesmí být kritizování najednou. To bychom upadli do bezzásadového liberalismu, který Masaryk vždycky odmítal. Kritika je nutná, ale musí být založena na důvodech a na argumentech. Ne na autoritách nebo dokonce na moci. Masaryk kritizuje stav, kdy jeho odpůrci proti důvodům staví den ze dne svá anatchémata a nebo bajky, ale klidné přesné mužné diskuse jsou naprosto neschopní. To byl citát. A ještě jednou věcí nám Masaryk může pro tuto chvíli pomoci se orientovat. Říká, že se musí zabývat boji a spory posledního desetiletí, rozumí se, konec osmdesátých a začátek devadesátých let. A říká to takto, když spory ty dospěly, kam dospěly, není již jiné pomoci, aby mohli věcně a veřejně zhrnout a konstatovat ty zásady a principy, o které nám šlo. Tuto sumárku ať provedou všichni účastnění a pak všichni můžeme jít dále. Prostě zapomenout, to nejde. A dělat jakoby nic, také nejde. Když si postavíme svůj úkol takto, musíme si nutně klást otázku, jaký podíl jsme my všichni, každý z nás, měli na tom, co se tu v posledních dvaceti, čtyřiceti, ba padesáti, snad sedmdesáti letech dělo. Samozřejmě mladí si to zkrátí příslušně. Nebo mladší. A to nás vede k poslednímu bodu, jimž se vracíme k národní zkušenosti a jejímu významu pro budoucnost. Tak jako v životě jednotlivce i v životě národů může docházet k čemu se v psychoanalýze dostalo pojmenování náhradní nebo chybný úkon. V minulosti se provínění celých společností jakoby odčiňovalo tím, že se zhrnulo na hlavu některého jedince nebo některé skupiny. Třeba takové pogromy se vyvolávaly uměle právě v dobách společenských kryzí a hněv lidů se strhoval směrem nepravý. Někde se to, když se to zdálo příliš tvrdé, tak docházelo dokonce k tomu, že se to dělalo jen symbolicky a zástupně byl takto potrestán třeba kozel. Dnes jsme možná na Prahu nebezpečí, že velkorysím a nutně povrchním, většinou jen deklarovaným smířením či odpuštěním, o kterém by se jen tak povrchně mluvilo, se budeme chtít smiřovat především sami se sebou a se svou minulostí. A odpouštět sami sobě, co jsme promarnili a zanedbali v minulých letech. A to právě proto, že se sebou smířeni nejsme a že je nám takového odpuštění zapotřebí. Proto tu nejde jen o manifestaci nějakého postoje a říkat, my jsme lepší, my vám odpouštíme. Já se pamatuju a možná starší z vás se pamatujete, že jednou v šedesátých letech prezident Novotný tehdejší prohlásil, všichni jsme se nějak podíleli na těch padesátých letech. A odpověď měla ano, někteří se podíleli tak, že seděli v kriminálech a druzí tak, že je tam do toho kriminálu strkali. Ale ono to lze chápat také jinak a odpovědět ne jenom s typem. Opravdě si musíme přiznat, že kdyby národní rezistence byla větší, tak nebyly možná ani padesátá leta, ani sedmdesátá a osmdesátá leta. Musí jít dnes o čin zásadní, přesně promyšlený a přesně formulovaný, jestliže budeme chtít národní smíření. Musíme říct přesně odkuď kam a v jaké věci. Je tady ještě také další věc. Pokud jste čtenáři Dostojevského, tak víte, že v té zvláštní rozmluvě Ivana Karamazova s Aljošou, s mladším bratrem, se vyskytl tento problém, zda mohu odpustit někomu něco, co neudělal mě. Jak já mám právo odpouštět někomu, že udělal někomu něco třetímu? Tam ten Ivan Karamazov líčí případ, jak páni nechali uštvat psi, malé dítě, protože někde něco ukradlo rušku nebo něco takové, já teď nevím přesně, už jak to bylo, pak jsem si to vzpomněl teď a nestačil jsem se na to doma podívat, jak to bylo přesně, možná, že někteří mě připomenete. Tam nechali vysloveně teda uštvat psi, roztrhat psi, malé dítě před očima matky. A Ivan Karamazov, který útočí na Aljošu, který je křesťan, pravoslavní křesťan a pravoslavní, jak víte, věří v usmíření všech a ve spasení všech, včetně ďábla, tak říká, jak já mohu odpustit, já mohu odpustit za sebe, ale jak já mohu odpustit těm vrahům za to dítě. Jak já mohu odpustit těm vrahům za tu matku. Můžeme my, každý z nás, odpustit těm, co se provinili v minulosti za ty všechny, co zemřeli, co byly popraveni, co byly 15, 17 let v kriminále. To by to bylo laciné odpouštění. Tady se musí přesně říct, co se tím myslí, v jaké věci je možné odpuštění. Je třeba se nemstit za to, co mě udělali, ale nemohu odpouštět za druhé. Proto je potřeba nemluvit jenom ve frázích, ale přesně myslet a přesně vyslovit, co vlastně tím smířením rozumíme. Nesmíme tu zůstat u pouhých pocitů, protože rozhodující je jejich interpretace, to, jak procházejí rozumnou uvahou. A mám návrh, tu svou krásnou, do té chvíle většinou krásnou, taky má své chyby, ale většinou krásnou, hedvávnou nebo mírnou raději, revoluci. Chápejme tak, ne z nějaké mravní superiority, ne, že jsme my lepší a proto se nebudeme mstit, nebož musíme si plně uvědomit, že nechceme být ti první, kteří hodí kamenem. Protože sami nejsme bez viny. To je ten důvod té mírné revoluce. Navrhuji, abychom toto přijali za to zdůvodnění nenásilí. Nikdo z nás není bez viny a proto nebudeme první házet kamenem. Bez tohoto vědomí mám za to, nám jako národu bude cesta do budoucnosti néli uzavřena, tedy alespoň po setatrním. Děkuji vám za pozornost. Děkuji panu doktorovi za jeho přednešenou přednášku a prosím, kdo má dotazek, aby se přihlásil. Děkuji. Bude lépe, když vám to někdo řekne z historiků. Já toho moc nebudu povídat. Víte, vztah Masaryka a studentů nebyl tak zcela jednoznačný. Především v jiných případech, kdo si mě už dvakrát, vždycky někdo jiný, položil otázku, to bylo ještě před volbou dnešního prezidenta, jak si to máme srovnat v hlavě taková důstojná postava Tomáše Garika Masaryka a nyní tam máme Havla, který chodí tak, jak chodí a tak dále. To bylo ještě před tím a já jsem musel upozorňovat na to, že Masaryk vůbec nebyl důstojná postava, když přišel do Prahy. Masaryk byl hádavý člověk. První, co udělal, několik dní potom, co přišel do Prahy, tak se účastnil schůze filozofů, kde měl přednášku už dosti starý, nějak 65 možná víc let, starý profesor Durdík a Masaryk se první přicházil ke slovu a strhal ho způsobem, že by pes od něj kurku nevzal. A byl z toho veliký škandál po celé Praze. A Masaryk dělal také ještě jiné věci, já použiju tady té druhé otázky, ke které se pak vrátím, totiž té hryznaryády. Masaryk studentům imponoval tím, že byl mladý, relativně mladý, mezi těmi starými profesory a že to byl takový jakýsi radikál, že mluvil ostře, vyostřeně, formuloval věci polemicky, tím jim imponoval. Jenomže velmi brzo se ukázal, že Masaryk nedbá hranic, nedbá společenských konvencí, že napadal českou společnost na všech místech, kde se mu zdálo, že je třeba jí napadnout. A lidem se to přestalo líbit a přestalo se to líbit také studentům. A proto studenti Masaryka už tak nemilovali a už jim nebyl tak sympatický, jenom několik, málo studentů patřilo k jeho věrným. Ale většina studentů se od něho odvracela v takových případech, jako právě byla hryznaryáda. Musíte si uvážit, že v té situaci, kdy Masaryk se ozval a začal hájit Hilsnera, takže studenti ho napadali, inzultovali ho na univerzitě, házeli po něm zkažená vajíčka a podobně. To vypadalo jako v 68. ve Francii. Masaryka překřičili, Masaryk žádal, aby ho nechali mluvit, oni ho nenechali vůbec mluvit. Takže Masaryk prostě odešel a nemohl přednášet na univerzitě. Tak to také patří ke vztahu mezi Masarykem a studenty. Studenti nemusí mít vždycky pravdu. To je třeba říct také dnes. I když tentokrát jsme jim neobyčejně vděční. Ale to ještě neznamená, že do budoucna budou mít pravdu tak, jako jim měli tentokrát. A potom ta hryznaryáda. Masaryk byl podezříván, že je zaplacen od židů. A později se mu vytýkalo, když napsal ve světové revoluci, že ten boj Hilsner, v tom případě Hilsner, že mu pomohl v zahraničním boji. A to pomohl u amerických židů. A tak se mu to mělo za zlé, že tady třískal politický kapitál z něčeho, co původně formuloval jako morální záležitost. Ale to všechno chce bedlivě číst a sledovat a zjišťovat, jak to všechno bylo. Nejdříve nechtěl se do celé věci namočit. Nepovažoval to za tak důležitou věc. A měl jiných spoustu starostí politických, celonárodních, proč by se měl zabývat jedním soudním případem. A jestliže tak udělal, tak to bylo pod tlakem osobní intervence. Je velmi snadno si udělat takový celkový pohled na nějakou věc ale něco jiného je, když za vámi někdo osobně přijde a celou věc vám přednese a požádá vás o pomoc. To je potom těžké odmítat. A Masaryk se do toho pustil a do čeho se Masaryk pustil, to byl zvyklý dotáhnout do konce. A tak víte, co se všechno tam stalo. On nevěřil, on si proče soudní spisy a teď nevěřil svým očím, jakých trestu hodných nedbalostí se tam policie a soudy dopustili. Šel tak daleko, že šel na místo činu a tam krokoval, aby věděl, jakco bylo daleko od sebe a pak to konfrontoval s tím, co bylo zapsáno v těch soudních spisech. Když už se do toho pustil, tak se do toho pustil pořádně, nechal všeho a sám si to zjišťoval. On tam skutečně dělal takřka detektýva a zjistil, že tady opravdu šlo nejen o nedbalost, ale o zneužití soudu k účelům politickým. To byl potom důvod, proč se nasadil na plnom. Tam šlo o to, podobně jako v rukopisech, že mlčet k takové věci znamená souhlasit s tím, že celý národ se dostává do bahna. Tak já jsem vám konkrétně nic z toho moc neřekl a museli by vám to říci historici ty detaily. Ale toto je smysl Hilsneriády. Tam nešlo jenom o takový humanitní čin se zastat chudého špinavého žida, jak se to formuloval tenkrát. To je humanitní záležitost, pravda. Ale Masarykovi šlo o víc. Masarykovi tehda šlo o to, aby ta pověra, ta strašná a národ ničící, každý národ ničící pověra, aby byla vykořeněna. O to šlo na prvním místě. A ne o nějaké politické zřetele, ani ne jenom o humanitární pomoc. Musíme to vidět v tomto kontextu. A když říkám jenom humanitární, já to nepocenuju. Ale musíte uvážit, že Masaryk byl politik. Politik si nemůže dovolit humanitární akty, které budou špatně politicky vykládány. Proto také od politiků nečekejme, že budou jenom spravedliví. Oni musí být spravedliví tak, aby ta spravedlnost byla dotažena do konce. A aby byla dotažena do konce v celé společnosti, ne v jednom případě. Kdyby se politikové starali o jednotlivé případy, tak by na celou obec, na celý stát, na celou společnost neměli čas. Proto se musí starat o to, aby ty případy, které vyzvednou, aby měli obecní dosah. A to dělal právě Masaryk. Tak odpuste, že to bylo tak dlouhé. Další dotazy? Prosím. ... Ano, odpuste, já jsem si neuvědomil, že to je tak neznámá věc. Existovala pověra, že Židé při svátku podřezávají křesťanské pany a tou krví jejich se poznamenávají a očišťují. Tato pověra byla vymyšlena kdo ví kde a dávno. To si nevymysleli Češi, ale ta pověra tady panovala. A pan Masaryk považoval za věcí elementární nutnosti, politické, kulturní, duchovní, aby se tato pověra nějakým způsobem zlikvidovala, aby se difamovala tím, že se ukáže, jak jenom spouhé pověry je možno nespravedlivě odsoudit člověka. Děkuji, další dotazy, prosím. Podívej. Můžu, ale já si myslím, že to si každý z Vás může přečíst. Já si myslím, že to je zbytečné o tom tady mluvit. A nebo kdokoliv z Vás to může tady připravit na příště a životopis Masarykův byl mnohokrát napsán a může se to přečíst třeba veřejně, když to není v knihovnách. Ale to jsou věci, které nejsou důležité po mém soudu. To jsou okolnosti, které bychom měli znát, alespoň trochu, jenomže dnešní mládež nezná století, do kterého zařadit husat. Takže odpustte, ale myslím, že to není věc, která by se měla říkat na takovýchto přednáškách. Takovéhle detaily je možnost si přečíst v desítkách knížek, které byly publikovány za první republiky a dokonce některé ještě po této válce.
====================
s2.flac
====================
Třeba Nejedlý napsal ještě v roce 50, napsal malou knížku o Masarykovi, kterou chtěl Masaryka hájit až do roku 1917. A že byl reakční až po Velké říjnové revoluci. To byl jeho poslední hrdinský čin, že se o to pokusil, prodač věděl, že v té době připravuje kopecký brožuru vnitrostranickou, která však sloužila potom jako školení všech studentů a na stranickém školení atd., kde se Masaryk odsuzuje jako reakční od samého počátku. Ale tak ještě v tom roce 50 vyšla malá brožurka Nejedlého, kde o to Masarykovi se mluví poměrně hezky, natož před únorem a nebo dokonce v době První republiky. Já bych vám doporučoval, přeštějte si o to Masaryka, a nechtějte ode mě takovéhle věci. Děkuji, další přípomínky, prosím. Jaký byly vztahy Masaryka, Marxovýmu a Leninově v ideále? O Leninově dnes je dost dobře mluvit, protože Masaryk se s Leninem nevyrovnával, že to byla věc v době, kdy Lenin začal být známý, tak Masaryk už dělal naplno všechno o samostatnění Československé republiky. Ale pokud je o Marxe a zejména Englse, tady po hříchu je třeba říct, že Masaryk většinu nejdůležitějších textů Marxových neznal, protože upadly v zapomenutí, neexistovaly, byly v rukopisech. Ty byly odhaleny až v době První republiky, někdy v třicátých letech snad a něco publikováno. Ale Masaryk, když psal otázku sociální, psal o tom dva svazky, velmi tlusté, doporučuji, tak je tam mnoho zajímavého, a vyřizoval si tak své účty s Marxismem a Englsismem. A jak říkám, spíše s Englsismem. Většinou tam cituje Engelset, protože ten vycházel knižně a Marx tehdy byl znám jenom jako ekonom a o jeho filozofických textech se nevědělo. Proto některé příkré soudy Masarykovi o Marxovi, které zjednodušují věc, lze vysvětlit tím, že neznal Marxovi texty. Například tehdy vůbec nebyly známi ty tzv. manuskripty, ty rukopisy. Ani ty rukopisné přípravy ke kapitálu, tzv. Grundrisse, nebo nebyla známa jeho disertační práce. Byly známi některé, jeho Masaryk v skutku šel až do novin, takže v Neuereinischen Zeitung vyšly nějaké spisy, a tisky, jako novináře, články novináře, jsou vynikající, kdybychom dnes měli více novinářů, takové úrovně a takového stylu, jako Marx, to by se nám žilo. To je radost číst dodnes, jak ostré polemiky tam Marx vedl. Tedy něco z toho Masaryk znal, ty větší věci neznal. Takže je třeba říct, že právě v posuzování Marxe je možno provádět a je oprávnění provádět některé korektury. Ale jinak je až s podívem, jak Masaryk důkladně znal všechny tehdy dostupné texty a jak poměrně věcně a prozíravě posuzoval ten marxistický materialismus, hlavně tedy historický. Já mi si detaily nebudu zase říkat. Děkuji, další připomínky. Přesně, takže nemůžete na mě chtít odpověď. Já o tom mnoho nevím. Štefánik byl do té míry upozaděn a o Masarykovi se málo psalo, že to je otázka historiků, bude třeba to, jak si obnovím, pravda je, co já vím, že Štefánik byl neobyčejně věrný spolupracovník Masarykův. Masaryk ho měl velice rád a mám dojem, že to i pro Masaryka, nejenom pro republiku, byla obrovská ztráta, že Štefánik zahynul. Ale podrobně vám to neřeknu. Štefánik byl přírovědec původně, takže ty odborné vztahy těžko lze vůbec chledávat. Oni se prakticky nestřetali na společném poli před válkou. Takže to k tomu došlo až teprve v průběhu války a v průběhu toho zápasu o československou samostatnost. Takže blíže vám k tomu nemůžu říct. Já myslím, že tohle to je úkol pro historiky. To není objasněno objektivně, nejenom, že bych to nevěděl, ale to opravdu teda bude asi ještě mnoho třeba k tomu najít, jestli se najdou ještě dokumenty a nově to celé posoudit. Takže Masaryk pěkně střílel. ...co šli nahrad vyjádřit prezidentu Benešovi podporu. Jediný z českého národa, kteří se vzchopili a něco takového v těch únorových dnech šli udělat. A tam také vyšlo několik ran. Později se říkalo jenom jedna omylem a že odrazila se a zranila jednoho studenta. Stejně tak by bylo možno říct, že Gottwald nechal stříle do studentů. Já bych se ale nikdy k takovéhle formulaci nesnížil. Podobně v naší době nedávné v listopadu, že Hussák nechal střískat naše studenty. Já si myslím, že Hussák o tom nevěděl, tenkrát Gottwald o tom taky asi nevěděl, nebo kdo tedy, to byl ještě v INSP, prezident, že jo, ještě dlouho ne. Já si myslím, že prezidenti tyhle věci nerozhodují a že asi Masaryk ani tehdy nerozhodoval, aby o tom zda se bude nebo nebude střílet do stávkujících dělníků. Fakt je, že se do nich střílilo, fakt je, že tam několik mrtvých bylo a řada zraněných, ale to se musí objektivně posoudit a ne říkat, že to dělal Masaryk. Na druhé straně se ví, jaké problémy Masaryk třeba měl s tím, když měl podpisovat, což bylo podle ústavy nejenom jeho právem, ale také povinností, když musel podpisovat rozsudky smrti. Masaryk byl odedávna a nadále odpůrcem trestu smrti. A teď jako prezident vlastně měl udělat něco, co bylo v rozporu s jeho přesvědčením a s jeho svědomí. A nakonec pár těch rozsudků přece jenom podepsal. Nejdřív amnestoval, tedy amnestoval ten trest smrti, samozřejmě ne amnestoval v celé šírce, ale nakonec podepsal jich několik. Protože politik někdy musí dělat některé věci. To se z toho nevykroutí. To pak je lépe nedělat tu politiku. Ale jistě všichni chápeme, že to, co se říkalo, že Masaryk nechal střílet do dělníku, že je pustá demagogie, pokopitelně to rozhodl možná ministr vnitra a možná ani ten ne, možná to rozhodl nějaký místní velitel. To bych vám řekl zase historici a pravděpodobně těch dokladů o tehdejší stávce a zásahu policie proti ním bude jistě víc než těch dokladů o tom, co se stalo před těmi dvěma měsíci. Děkuji. Další dotaz? Prosím. Vy jste úvodem řekl, že naši umání bolestí je úpět odbouřit a nezabouňovat. Já bych vám nič odporoval, protože vy jste řekl, že pan Usák a pan Kotvalov nicho nevěděli. Ale pan Kotvalov podepsal všechny zpětí na dva ráno. Pan Kotvalov podepsal všechny zpětí na dvěma ráno, neustoucat, spolu s mluvkama. Prosím vás, jak je údne, že vy dokážete po vrátem slova nápadat na nás a opětat po vrátem slova a zase nám říkat výborný nápad. To je stát, který bude velicí. To se nesmí zapomenout takhle. To se nedá vůbec opustit takhle. Ale zapomenout máme, ale vždyť říkáš, že Usák... Ano, ne právě, zapomenout nejde. Slyšel někdo něco jiného? A citoval jsem Masaryka, to řek Masaryk, že zapomenout nejde a tvářit se, jako kdyby se nic nestalo, taky nejde. To jsem tady zdůraznil, ještě jsem vykřik takřka. Tak já nevím, proč si myslíte, a že věděl Kotvalco podpisuje, no samozřejmě, že věděl, ale o tom přece jsem nemluvil. Já jsem mluvil o tom, že pravděpodobně Masaryk nevěděl o tom, že se má střílet v Duchcově, v Mostě a jinde. A podobně Gotwald asi nevěděl, že se bude střílet na studenty, to ještě nebyl prezidentem, ale už se na to chystal. A pravděpodobně Husák asi nevěděl, já nevím, ale asi nevěděl, co se bude dít na národní třídě. Tím já je neexkulpuji za jiné věci. Já přece jsem neřekl, že Gotwald nemůže za to, že byla popravená Horáková a celá řada dalších lidí a dokonce jeho soudruhu ze strany. To samozřejmě za to moh, ale o tom jsem přece nemluvil. Tak já nevím, jaksi, proč ta kritika nebo polemika. Snad jsem to vyjasnil. Další dotáh, prosím. Já jsem prosím vám zkoušel tady v osmocincátém roce, to znamená poslední éra teda Masaryka. Ale chtěl bych se zmínit tedy něco o tým osmeckým stávce. Protože jsem teda půjdel do školy v tý době, kdy se teda Masaryk zavrmoval, kde se teda psalo, že někam na Ostecku susílejte. Tak jsem se tak nějak o to zajímal. Kdo je tady můj příklad? Jistě znal mě na hružičku, který toho času sloužil teda na Ostecku jako voják, který k tomu přijížděl, jo, u Krakovu. Tak s tím jsem teda konfrontoval prostě Osteckou státní. Je tady možná jeho dcera, ale kdo by teda měl o to zájem? Je možná, že teda ona potom ve věci zvečela. Že by třeba z toho Líra vysvětlil, který nám tady doložil, jestli ten Masaryk tenkrát nechal střílet, nebo za tu dobu, co ta stávka ta vznikla, mohl nechat střílet do těch lidí, jako se třeba stalo tady teď teda 17. listopadu, kdy teda to bylo připravované. Tam ta stávka asi tenkrát tak připravená nebyla, protože tam lidi vyruchovali a prostě hned tam teda nastala nákeřice. Takže teda to se asi teda nezakládá napravdě, že teda nechal střílet do těch lidí. Prosím vás, nás to teda učili také občanský nauce, kdo je tady z těchhle, nebo těch prostředníků, mají naročeně, každý si na to vzpomene. Bylo to tak, jako týžděny, když jsme se učili hoslánsky a druhý den nám teda nechali nalistovat občanský nauce a ty stránky nám vyprhli, rozumíte. Potom ty starší značeně si udělají mnohé pětky úsudek a mají o tom větší představu a přehled, než ty, kteří jsou teda později znalozeny. Já myslím, že by bylo na místě, kdyby vyšla nějaká knižka, aby se ty mladé lidi mohli dočíst něčeho, co jim teda zkázá. Jenom tolik na objasnění nebo na přidání v tým osvětským státce. Protože vám by to barok bylo špatné vás pustit, rozumíte. Já jsem si na to chvilku týře dělal. Jestli máte něco ještě, nebo víte o tom něco víc, co byste tady všem tým, kteří jsou tady dneska teda, zhromádně mohou dodat, milé rádi to přijíme. Já děkuju za váš příspěvek. Já k tomu nemám, co bych dodal. Já nejsem historik, takže i cokoliv takovedleho vám můžu říkat, tak to je čistě diletantsky. Já si myslím, že opravdu je na historicích, aby se do toho pustili. Uvažte, jak ta situace vypadá. To je tak veliký muž, a my o něm máme doteďka jenom pět svazků od Zdeňka Nejedlého, které končí na začátku osmdesátých let. Pak máme nedávno vyšlou knížku, ale venku, tady ještě není kdo stání, venku dvě knížky, Opatovu, velice pěknou knížku, která píše o přelomu osmdesátých a devadesátých let, přibližně deset, dvanáct let asi, pokrývá, a to ještě nejsme ani u přelomu století. Teď historici jsou nám dlužní vypsat, co bylo po počátku století, teda v letech devadesátých, koncem let devadesátých a před první světovou válkou, co bylo za první světové války a co bylo potom za první republiky. To jsou jenom drobné studie nebo dokonce jenom malé náčrty, ale historik žádný se toho ještě nechopil a neudělal to. Opat teď bude pravděpodobně mít brzo hotovou, nemálý už, druhou část té své vynikající studie, která vlastně pokračuje tam, kde nejedlý skončil, ale opravdu historicky to zpracováno není, čili není myslitelné, aby někdo, kdo se tím sám nezabývá, vám na tyto otázky mohl odpovědět. To je potřeba se tím zabývat a číst to v archívech a tak, no kdo na to má čas, když dělá něco jiného. Tohle to filozof opravdu dělat nemůže, takže promiňte, já vám na tohle to v detailech nemůžu odpovídat. Ale obávám se, že kdyby leda ten opad, že by vám něco řek, nebo někdo jiný z historiků, kde se skutečně tím případem Masaryk zabývá, paž to je zatím v archívech, anebo je to někde v nějakých novinách a tak, to není zpracováno ještě. A to se musí zpracovat. Děkuji, další, prosím. Já bych jenom tak, teď na komunistickou stranu se nedokázala zeptat, tak alespoň sám za sebe jsem se zeptal, proč každoroční pomíročník Masarykovej, který je tady na každoroční čaškárna z policajty, a proč za koupoukého míru, kdy nejí stav ohrožení, můžete jít někdo jako sledován, když se navštíví každej měřitel. Adresoval jsem to na sobě, jako i díka, odpoveď jsem nedostala, dnešek vám nedostala. To už nedostanete. Prosím vás, další připomínku. Chce někdo odpověď na tuto, na tento dotaz, asi, prosím. Ale možná, že by se pro zajímost mělo, kdo se organizoval, kdo z nejnižších organizoval tadyhle způsobu a připravoval SNP a toho času, když to byl nejdříve volnej čas. Děkuji, další připomínky, nebo dotazy. Já bych vás chtěla zkoušet, když byste se mohli vrátit ještě do tebe otázce v pojedinu sociálního zákonu lidí, protože když já, jako značení, mám tady technologií, mám tady určitou technologii, tak když byste mohli někdy vytvořit toho měho pojedinu sociálního zákonu lidí... V těch devadesátých letech ještě nebyl komunismus, nebyla bolševická strana a tak dále, takže to všechno byla sociální demokracie. A Masaryk sympatizoval se sociálními demokraty, ale nebyl sociálním demokratem. A zejména důvod, hlavní důvod, proč se nemohl stotožnit se sociální demokracií, byl, že nebyla vyjasněna otázka takzvaného marxismu, to je učení Marxova a Engelsova. Masaryk sympatizoval s takzvanými revisionisty, Bernsteinem a dalšími, protože ti chtěli revidovat některé věci, které se jim zdály v té době už nedržitelné. Ale ani za revisionistu se nepovažoval, tedy ani v tom revisionistickém smyslu se nepovažoval za sociálního demokrata a neříkal si zásadně socialista. Naproti tomu víte, že byl jeden z prvních, nejli snad vůbec první, univerzitní profesor, který šel z dělníky na 1. máje do Průvodu. A vždy a opětovně, a nejenom až jako prezident, nýbrž už v těch 90. letech a po začátku nového století znovu a znovu opakoval, že jeho kritika proti některým koncepcím marxistickým nebo Marxovým a Engelsovým, že vůbec nemá co dělat s nějakou distancí od dělnictva a od jejich požadavků. Masaryk plně podporoval dělnické hnutí a byl jaksi na straně dělníků. Nesouhlasil s marxismem. A tedy z tohoto důvodu se distancoval od toho slova socialismus. Ale já jsem vám tady schválně citoval tamto jedno místo, abych ukázal, že i v době, to bylo 90. leta, to nebylo důvodu k nějakému oportunismu ještě. Žádného typu. Naopak, to byla provokace. Tak on trval na tom, že je potřeba socializovat, jak říkal politiku, a socializovat společnost a socializovat kulturu. A tím si myslel, tím, který to taky říká na některým místě, tady bohužel si nebudu moc citovat, tím myslel, že musíme skoncovat s tím, že některé vrstvy ve společnosti jsou odděleny od vzdělání, od bohatství, od normálního standardu životního a tak dále. Že jsou v podstatě jakýmsi druhořadnými členy společnosti nebo druhořadnými občany. Proto mluvil o socializaci kultury třeba, o socializaci filozofie dokonce, že jeho žák, Emanuel Radl, mluvil dokonce o tom, že filozofie se musí stát lidovou a čím víc bude lidstvo pokračovat, tím víc musí být filozofie lidová a to je jenom domyšlení té Masarykovi myšlenky socializace kultury, socializace vědy a filozofie, o které přímo Masaryk mluví. Tedy jemu šlo nejenom o otázky hospodářské, to vytýkal Marxismu, že se stará jenom o ty hospodářské záležitosti, ale on zároveň viděl, že ty otázky hospodářské jsou důležité, že musí být také řešený, ale že zároveň a na plní místě vlastně musí být řešený otázka všeobecného vzdělání, rovného vzdělání, že musí být skoncováno s tou praxí, že někdo, kdo je chudý, nemůže studovat. Tohle to chápal Masaryk jako socializaci kultury, socializaci vzdělání a tak dále. Tedy to, že se distancovalo od toho slova socialismus, neznamenalo, že se distancuje od té základní myšlenky, kterou on formuluje, jako buď jako domyšlení demokratických principů do sociálních a ekonomických důsledků, že demokracie, která je jenom politická, to u Masaryka najdete na mnoha místech, je falešná demokracie, protože předstírá politické svobody tam, kde lidé mají hlad. Co je platná politická svoboda lidem, kteří nemají práci? Tohle to my jsme teprve před těmi 12 lety přijali nebo 13 lety jsme přijali, ratifikovali, jako hospodářská práva člověka. Dneska na to nesmíme zapomínat. Nejsou jenom politická práva a občanská práva, jsou také hospodářská a sociální práva. Přijali jsme dva a ratifikovali jsme dva mezinárodní pakty a musíme je držet i nadále. Celá ta záležitost, uvolnění trhů, malá nezaměstnanost a tak dále. Ano, ale musí se to řešit v duchu humanity, řekl Masaryk. Musí se to řešit tak, že lidé, kteří ztratí zaměstnání, se neodsnou na ulici. Jinak se proviníme proti Masarykův odkazu. Tak v tomto smyslu já myslím, že my bychom, my, kteří budeme chápat, já například mám dojem, že socialismus není žádný systém, že není žádný režim. Já to neuznávám, že to je určitý společenský systém, určitý řád společenský. Socialismus, po mém soudu, je určitý nekonečný cíl, jak lidi mezi sebou mají vytvářet vztahy, které jsou vztahy přátel a bratří. Ta myšlenka socialismus začala ve francouzské revoluci, když se vedle hesla svobody a vedle hesla rovnosti se také volalo heslo bratrství. Tam, kde jsou lidé bratří, tak tam nebude nikdo hladovět. Takže je třeba to zařídit. Jak, to už je nějaký systém, ale my všichni jsme odpovědní za to a musíme dávat všechno proto, aby tady nebylo hladových lidí. A to je socialismus pro mě. Masaryk to slovo nechával stranou, distancoval se, já mám dojem, že naopak ho musím vzvednout z toho bláta a očistit a dát mu ten pravý význam. Ale to jsou detaily. Nejde o slova, jde o věc. A ve věci mám dojem, že ten Masaryk byl na stejné linii jako já nebo já jsem na stejné linii jako on. I když tedy to slovo beru na sebe. Děkuji, prosím. Další otázka, jestli byste mohl charakterizovat stach Masaryka k bohu a náboženství a pokusit se definovat tyto dva pojmy? To je moderní člověka náboženství. Původně to byly články, které pak sebral do toho. To je nejlepšího věc. A potom napsal menší zpisek, který už je trochu povrchnější, ne tak dobrý, v boji o náboženství. Ale je to nesnadné. A já nevím, to by dalo na celou novou přednášku. A bylo by potřeba to udělat velice důkladně, aby nedošlo k nedorozumění. Masaryk mluví o náboženství způsobem, který není zcela zvykem, není obvyklý. Má to u něj docela zvláštní význam a já se obávám, že se to jednoduše nedá vyložit. Pro něho vztah ko Bohu je záležitostí vnitřní. Masaryk neměl rád hovory teologické, od teologie se distancoval, a to neznamená, že neměl rád faráře. Například k faráři Urbánkovi z jednoty měl velice důvěrný osobní vztah. Ale to byl osobní vztah. Ale celkem teologie mu byla nepříjemná a nevěděl si s ní dost rady. Pod vlivem své ženy byl sklon k unitárství. To je ty tradiční dogmatické formulace o trojici mu byly takovou teologickou šarádou a neměl je rád. Z náboženství si bral především Ježíše a teda z takzvaného náboženství nebo křesťancví si bral Ježíše v civilnější formulace. A byl přesvědčen o tom, že o víře, o vnitřním vztahu k Bohu, že nikdy nemá nikdo na veřejnosti moc mluvit. Dovolával se toho, že když se kdo modlí, takže má zajít do pokojíka svého na nároží se modlit demonstrativně a veřejně a vůbec byl tak nějak úzkostlivý až když měl mluvit o svém vztahu k Bohu a podobně. Prostě nebylo mu to po chuti. Zároveň v něm byl ten zážitek z dětství, ta velkolepost toho provozu církevního, že i na vesnici, i v menších městech a potom. Ale zároveň byl plný těch osvícenských a poosvícenských tendencí. V těch devadesátých letech se dostával a na začátku století se dostával do velmi prudkých polémik, zejména s katolickými teologií, s jezuity, jsou o tom doklady, vyšlo to vždycky po nějaké čase, Páter Jemelka, já nevím jestli to vám něco říká, tak vyšlo to potom ještě v brožůrkách, ale není to vždycky nejšťastnější a neukáže to dost dobře ten masarykův vztah. Já mám ten dojem z toho, že vlastně jeho vztah k náboženství nebyl vztahem k náboženství, nejbrž byl to vztah k Ježíši. Je lépe mluvit teda o tom jeho pojetí Ježíše, které bylo velice civilní a takřka odpovídalo tomu, co třeba v protestantské teologii v našem století znamenal třeba Bonhoeffer nebo ten anglický biskup Robinson nebo Bultmann a Bultmannovi Žáci a tak dále. V podstatě šlo o jakousi demitizaci a deteologizaci v řeči masarykově křesťanství. Já jsem to pochopil sám pro sebe tak, že vlastně křesťanství pro masaryka nebylo tím, čemu my říkáme náboženství. Že on tomu slovu náboženství dál jiný význam, takže když zůstaneme u našeho významu, takže pro masaryka vlastně křesťancí nebylo pořádně náboženství a všude tam, kde náboženskost, religiozita, převládá v křesťanství, tak masaryk byl ve střehu a kritizoval a distancoval se. Ale opravdu to by, to už vidíte, jak teď je to zmatečné a to by chtělo opravdu důkladný výklad a nejenom o masaryk, ale i vůbec o náboženství. My si všichni myslíme, že víme, co to je křesťancí a že víme, co to je náboženství a ono to všechno je velice problematické. Musí se to, přinejmenším filozof, vám každý musí říct, že to je problematické. Filozof říká ovšem, že je problematické. Takže také o tom náboženství. Prostě není to, protože se vykrocuju, ale protože to je nesmírně složitá věc a nejenom v masarykově případě, ale vůbec. Já sám se domnívám, že křesťané, kteří si myslí, odpustte teď, že řeknu jednou takovou provokativní věc, ale abych dokreslil, kam by to vlastně vedlo, kdybychom to takhle vykládali. Já si myslím, že říkat, že křesťanství je nejvyšší náboženství, je v podstatě totéž jako říkat, že člověk je nejvyšší druh opice. Přitom nechám. Děkuji. Další dotazy? Prosím. Já bych teď dotazal, ale nechci se vůbec souhlasit s tímto názorem. Mezi našimi malýma živěmi přemejně povědomí a vzpomínka na masaryka Jakuna, sakonatele našeho státu, nadlíkého našeho československého politika. Ale v dalekou menší míře už žije povědomí o masarykovi jako o člověkovi, nebo o politikovi, který měl evropský a světový význam. Když si, já už jsem řekl, že to bude vůbec nevěděná, ale pamatíš si z toho, že masaryk nechcil, když pracoval v zahraničí, v první světové válce, tak dával prezidentů řezov, několik memórií o tom, jak vypadají v Evropě etnické národnostní oměry, o tom, tady ty politici, hlavně v Záhoří, nebo potom i angličtí politici a vždycky francouzský politici, tohoto líb nevěděli. A de facto prezident masarykem se prakticky tímto způsobem zúčastnil na vytvoření poválečné Evropy, hlavně střední a jeho východní Evropy. Myslím se, jak jste o tom mluvil, že je potřeba z vlámov a masaryků život napsat nějaký, tedy aby se dostali k těho životopisu, že by v tom případě měly být objasněny i tyto věci, protože, jak jsem řekl ze začátku, žije v našem povědomí, že to byl náš vážný státní, ale on to byl také státní, evropský a světový. A taky když prezident vybral, před několika měsíců jsem přijal na dva dny, které byly dlouho, tak sešel odpouklnit masarykům ne jako našemu politikům, ale politikům, kteří měli světový způsob, že tedy takový národ by se dostal z těch způsobů. Děkuji. Já děkuju za ten přísvěk. To je věc, kterou jsem zcela vynechal a je to chyba, když se mluví tak, jak jsem mluvil a tohle jsem vynechal, ale ono se tam všecko stejně nevejde. Ale nicméně teď to vítám, tuhletu příležitost. Už před Mitterrandem to byl krajský a to je, myslím, ještě křiklavější záležitost. Krajský nechal v místech, kde masaryk bydlel ve Lídni, tam dát vystup a promluvil u toho, u odhalení a řekl tam, že to byl vynikající evropský a rakouský státník. A ne jako provokaci. On tam samozřejmě pak mluvil o prezidentu Československé republiky. Ale krajský dělal vůbec, co mohl proto, aby překlenul ty staré spory a chtěl ukázat, že rakoušané jako rakoušané uznávají masaryka jako svého velkého politika. A tím chtěl naznačit a také to tam naznačil, i když to samozřejmě zase neřekl naplno, že to, že neuznali masaryka včas, že je chyba rakoušan. Mohli bychom se tady tvářit asi tak, jako se tváří evangélici, když katolíci začnou diskutovat o tom, že Husa vyhlásí za svatého. Ono to zatím nehrozí, ale protestanti se bojí, že jim katolíci toho Husa ukradnou. A my bychom tady mohli vidět, že krajský nám chtěl ukradnout masaryka. Ale on, masaryk, opravdu byl velký rakouský politik. A když vidíte jeho působení už v 80. a zejména v 90. letech, tak masaryk byl tehdy schopen to celé Rakousko reformovat tak, že dodnes mohlo existovat. A masaryk si to tak představoval. Já v téhle věci jsem poněkud ve sporu z historiky a nakonec historikové budou mít pravdu, ale zatím nevzali některé věci na vědomí. A to je právě ta evropská dimenze masarykovy politiky. Je zajímavé, že masaryk, který stále mluvil o obnově české samostatnosti, se nikdy nevýjádřil v těch 80. 90. a dokonce v těch prvních, v tom prvním desetiletí našeho století se nevýjádřil tak, ono teda je to trošku pochopitelné, ale nevýjádřil se tak, že by si představoval něco jako samostatnou Československou republiku nebo samostatní obnova Českého státu, alespoň Čechy a Moravy a Slezska. To neřekl a naopak mnohokrát vyslovil své přesvědčení, že něco takového není možné, jak už si to uvědomoval Palacký a navazoval na Palacké. Protože nikdy, nikdy a nikomu z tehdejších Čechů nepadlo na mysl, že bychom mohli o tuď vyhnat Němce. A tady bylo, jak víte, za první republiky přes 3 miliony Němců. Bylo jich víc než Slováků. A tahle okolnost vlastně dělala z Československa opět jakési malé Rakousko mnohonárodní. A z toho vznikly ty obrovské komplikace. Nehledě z toho, a to bych asi tady vyvolal zase příliš živou diskusi, že my jsme se chovali k Němcům jako opravdu k druhořadým občanům. A to byla taky chyba. A my jsme tím náhnali Němce do té opozice a potom Henlejnovcům do strany. Nebo spolu náhnali přinejmě tím. Ale já chci mluvit o tomhle, že nikomu nenapadlo tehdy, že by bylo možné tu samostatnost provést tak, jak se potom stalo. To je v těch historických hranicích. Pokud by to měla být česká samostatnost, tak i za velkých obtíží by se to podařilo jenom tak, jak to potom dopadlo za protektorátu. Nebo o něco lépe, řekněme. A Masaryk stále měl za to, že budoucnost má nějaká konfederace. Proto také ke konci války napsal tu Novou Evropu, kde si představoval, že je strašně nebezpečné, když se rozpadne Rakousko, že tady zbudou malé následnické státy, které notabene se nedomluvějí na nějakém společném postupu, na společné politice. Říkal mezi Ruskem na jedné straně a Pruskem na druhé straně, nebo on říkal obráceně, mezi Pruskem a Ruskem, mezi Němci, Velkoněmci a Velkorusi. Tady neobstojí malé národy a měl pravdu. Tedy jeho koncepce byla jasně orientována na Evropu, ne na naší samostatnost, jenom soukromou a bohužel nenašel proto porozumění. Doklad proto se přinesl můj učitel, jiný učitel na Filozofické fakultě, který za války byl ve Spojených státech a jeden čas neměl co dělat, tak se tam hrabal v archívech a napsal o tom spis, z něhož udělal potom výtah a v 69. roce vydal v Melantreku tzv. Washingtonskou deklaraci. A tam ukazuje, že ještě počátkem září roku 1918 přišel za Masarykem senátor americký a chtěl na něm, aby něco takového jako tu deklaraci, to je z deklarací nezávislostí Československa, publikoval, formuloval a publikoval a Masaryk ho odmítl, protože věděl, že Wilson byl proti tomu. Až teprve, když ten senátor přišel s čistým vínem a řekl, že ho posílá Wilson, tak přes noc Masaryk se svými přáteli tu Washingtonskou deklaraci upek a telegraficky se spojil s Benešem. Byl na to připraven, ale nechtěl to dělat ještě počátkem září, myslím čtvrtého září nebo tak nějak, to bychom si museli skontrolovat, 1918. A když už tu Washingtonskou deklaraci, to je další argument, když tu Washingtonskou deklaraci formuloval a byla publikovaná, tak do čtrnácti dnů potom zorganizoval jakousi malou konferenci zástupců středoevropských, severoevropských, jihoevropských a východoevropských malých států a tam chtěl se dohodnout na nějaké společné linii a bohužel nikdo proto neměl porozumění a nakonec té jeho ideje zůstal jenom malá dohoda, to je ta smlouva s rumunském a jugosláví. Ale Masaryk věděl, že to je nebezpečné tady zůstat takhle. Masaryk si představoval, že tady vzniknou ty malé státy, ale v nejkratší době, že se dají dohromady a že vznikne jakási středoevropská nebo možná i širší konfederace. V té Nové Evropě on mluvil od Řecka až po Norsko. Tak si představoval tady jakýsi náraznický velký konfederační stát, který by znemožnil nebo přinejmenším zproblematizoval, učinil nepravděpodobným, že budeme napadení z jedné nebo druhé strany. Tak takhle vypadala teda koncepce Masarykova koncem války ještě. No, pomalu, bochám, budeme muset ještě 10 minut. Tak prosím vás, ještě poslední dotazy, ale upozorňuji poslední, poněkud pán doktor už musí končit. Nezlobte se, já zase mám ještě něco večer, takže to jsou takové... Tak doma ještě dotazy, ještě 10 minut máme čas. Prosím. Já se chtěl jenom navádat na to, že se tady obrozilo o konícovánšelo prvního samostatného státu a o těch původních masarykových autorstvánejstvíčích tendenci. Chtěl jsem se tady ptat, když jsem vlastně přesně, když už se tady o tom zaznačil, ale když jsem přesně zrovnila ta myšlenka toho našeho československého státu v těch hraních a jaký význam v tomhletom měly legie a jak spolu tím sobě masary se měli. Ty legie měly obrovský význam, protože jinak by bývala ta naše vláda být uznaná a je otázka, byla-li by uznaná, ale jinak by byla jenom taková nanicovatá, že? Jenom taková stínová. Ty legie byly obrovský argument pro Masaryka. Myslím, že bez těch legí, že by ta republika byla asi nevznikla. To je jedna věc, to jsem se omezil na ty legie, ale ta koncepce Masaryka, ono je to také, zase trošku složitější. Masaryk nebyl slavisticky orientován jaksi stále. On věděl, že s Rakouskem to nepůjde. Ale představoval si, že z Rakouska se stane jakýsi federalizovaný demokratický stát. To byla jeho představa. A on tedy si myslel, že Rakousko by mělo zůstat zachován. V nějaké podobě. A dokonce si o toho hodně sliboval, ponieważ ve chvíli, kdyby šlo o zlomení té nadvlády Němců a o normální demokratické poměry, tak Slované by tam měli bývali v tom starém Rakousku příliš většinou.
s2.flac
====================
Třeba Nejedlý napsal ještě v roce 50, napsal malou knížku o Masarykovi, kterou chtěl Masaryka hájit až do roku 1917. A že byl reakční až po Velké říjnové revoluci. To byl jeho poslední hrdinský čin, že se o to pokusil, prodač věděl, že v té době připravuje kopecký brožuru vnitrostranickou, která však sloužila potom jako školení všech studentů a na stranickém školení atd., kde se Masaryk odsuzuje jako reakční od samého počátku. Ale tak ještě v tom roce 50 vyšla malá brožurka Nejedlého, kde o to Masarykovi se mluví poměrně hezky, natož před únorem a nebo dokonce v době První republiky. Já bych vám doporučoval, přeštějte si o to Masaryka, a nechtějte ode mě takovéhle věci. Děkuji, další přípomínky, prosím. Jaký byly vztahy Masaryka, Marxovýmu a Leninově v ideále? O Leninově dnes je dost dobře mluvit, protože Masaryk se s Leninem nevyrovnával, že to byla věc v době, kdy Lenin začal být známý, tak Masaryk už dělal naplno všechno o samostatnění Československé republiky. Ale pokud je o Marxe a zejména Englse, tady po hříchu je třeba říct, že Masaryk většinu nejdůležitějších textů Marxových neznal, protože upadly v zapomenutí, neexistovaly, byly v rukopisech. Ty byly odhaleny až v době První republiky, někdy v třicátých letech snad a něco publikováno. Ale Masaryk, když psal otázku sociální, psal o tom dva svazky, velmi tlusté, doporučuji, tak je tam mnoho zajímavého, a vyřizoval si tak své účty s Marxismem a Englsismem. A jak říkám, spíše s Englsismem. Většinou tam cituje Engelset, protože ten vycházel knižně a Marx tehdy byl znám jenom jako ekonom a o jeho filozofických textech se nevědělo. Proto některé příkré soudy Masarykovi o Marxovi, které zjednodušují věc, lze vysvětlit tím, že neznal Marxovi texty. Například tehdy vůbec nebyly známi ty tzv. manuskripty, ty rukopisy. Ani ty rukopisné přípravy ke kapitálu, tzv. Grundrisse, nebo nebyla známa jeho disertační práce. Byly známi některé, jeho Masaryk v skutku šel až do novin, takže v Neuereinischen Zeitung vyšly nějaké spisy, a tisky, jako novináře, články novináře, jsou vynikající, kdybychom dnes měli více novinářů, takové úrovně a takového stylu, jako Marx, to by se nám žilo. To je radost číst dodnes, jak ostré polemiky tam Marx vedl. Tedy něco z toho Masaryk znal, ty větší věci neznal. Takže je třeba říct, že právě v posuzování Marxe je možno provádět a je oprávnění provádět některé korektury. Ale jinak je až s podívem, jak Masaryk důkladně znal všechny tehdy dostupné texty a jak poměrně věcně a prozíravě posuzoval ten marxistický materialismus, hlavně tedy historický. Já mi si detaily nebudu zase říkat. Děkuji, další připomínky. Přesně, takže nemůžete na mě chtít odpověď. Já o tom mnoho nevím. Štefánik byl do té míry upozaděn a o Masarykovi se málo psalo, že to je otázka historiků, bude třeba to, jak si obnovím, pravda je, co já vím, že Štefánik byl neobyčejně věrný spolupracovník Masarykův. Masaryk ho měl velice rád a mám dojem, že to i pro Masaryka, nejenom pro republiku, byla obrovská ztráta, že Štefánik zahynul. Ale podrobně vám to neřeknu. Štefánik byl přírovědec původně, takže ty odborné vztahy těžko lze vůbec chledávat. Oni se prakticky nestřetali na společném poli před válkou. Takže to k tomu došlo až teprve v průběhu války a v průběhu toho zápasu o československou samostatnost. Takže blíže vám k tomu nemůžu říct. Já myslím, že tohle to je úkol pro historiky. To není objasněno objektivně, nejenom, že bych to nevěděl, ale to opravdu teda bude asi ještě mnoho třeba k tomu najít, jestli se najdou ještě dokumenty a nově to celé posoudit. Takže Masaryk pěkně střílel. ...co šli nahrad vyjádřit prezidentu Benešovi podporu. Jediný z českého národa, kteří se vzchopili a něco takového v těch únorových dnech šli udělat. A tam také vyšlo několik ran. Později se říkalo jenom jedna omylem a že odrazila se a zranila jednoho studenta. Stejně tak by bylo možno říct, že Gottwald nechal stříle do studentů. Já bych se ale nikdy k takovéhle formulaci nesnížil. Podobně v naší době nedávné v listopadu, že Hussák nechal střískat naše studenty. Já si myslím, že Hussák o tom nevěděl, tenkrát Gottwald o tom taky asi nevěděl, nebo kdo tedy, to byl ještě v INSP, prezident, že jo, ještě dlouho ne. Já si myslím, že prezidenti tyhle věci nerozhodují a že asi Masaryk ani tehdy nerozhodoval, aby o tom zda se bude nebo nebude střílet do stávkujících dělníků. Fakt je, že se do nich střílilo, fakt je, že tam několik mrtvých bylo a řada zraněných, ale to se musí objektivně posoudit a ne říkat, že to dělal Masaryk. Na druhé straně se ví, jaké problémy Masaryk třeba měl s tím, když měl podpisovat, což bylo podle ústavy nejenom jeho právem, ale také povinností, když musel podpisovat rozsudky smrti. Masaryk byl odedávna a nadále odpůrcem trestu smrti. A teď jako prezident vlastně měl udělat něco, co bylo v rozporu s jeho přesvědčením a s jeho svědomí. A nakonec pár těch rozsudků přece jenom podepsal. Nejdřív amnestoval, tedy amnestoval ten trest smrti, samozřejmě ne amnestoval v celé šírce, ale nakonec podepsal jich několik. Protože politik někdy musí dělat některé věci. To se z toho nevykroutí. To pak je lépe nedělat tu politiku. Ale jistě všichni chápeme, že to, co se říkalo, že Masaryk nechal střílet do dělníku, že je pustá demagogie, pokopitelně to rozhodl možná ministr vnitra a možná ani ten ne, možná to rozhodl nějaký místní velitel. To bych vám řekl zase historici a pravděpodobně těch dokladů o tehdejší stávce a zásahu policie proti ním bude jistě víc než těch dokladů o tom, co se stalo před těmi dvěma měsíci. Děkuji. Další dotaz? Prosím. Vy jste úvodem řekl, že naši umání bolestí je úpět odbouřit a nezabouňovat. Já bych vám nič odporoval, protože vy jste řekl, že pan Usák a pan Kotvalov nicho nevěděli. Ale pan Kotvalov podepsal všechny zpětí na dva ráno. Pan Kotvalov podepsal všechny zpětí na dvěma ráno, neustoucat, spolu s mluvkama. Prosím vás, jak je údne, že vy dokážete po vrátem slova nápadat na nás a opětat po vrátem slova a zase nám říkat výborný nápad. To je stát, který bude velicí. To se nesmí zapomenout takhle. To se nedá vůbec opustit takhle. Ale zapomenout máme, ale vždyť říkáš, že Usák... Ano, ne právě, zapomenout nejde. Slyšel někdo něco jiného? A citoval jsem Masaryka, to řek Masaryk, že zapomenout nejde a tvářit se, jako kdyby se nic nestalo, taky nejde. To jsem tady zdůraznil, ještě jsem vykřik takřka. Tak já nevím, proč si myslíte, a že věděl Kotvalco podpisuje, no samozřejmě, že věděl, ale o tom přece jsem nemluvil. Já jsem mluvil o tom, že pravděpodobně Masaryk nevěděl o tom, že se má střílet v Duchcově, v Mostě a jinde. A podobně Gotwald asi nevěděl, že se bude střílet na studenty, to ještě nebyl prezidentem, ale už se na to chystal. A pravděpodobně Husák asi nevěděl, já nevím, ale asi nevěděl, co se bude dít na národní třídě. Tím já je neexkulpuji za jiné věci. Já přece jsem neřekl, že Gotwald nemůže za to, že byla popravená Horáková a celá řada dalších lidí a dokonce jeho soudruhu ze strany. To samozřejmě za to moh, ale o tom jsem přece nemluvil. Tak já nevím, jaksi, proč ta kritika nebo polemika. Snad jsem to vyjasnil. Další dotáh, prosím. Já jsem prosím vám zkoušel tady v osmocincátém roce, to znamená poslední éra teda Masaryka. Ale chtěl bych se zmínit tedy něco o tým osmeckým stávce. Protože jsem teda půjdel do školy v tý době, kdy se teda Masaryk zavrmoval, kde se teda psalo, že někam na Ostecku susílejte. Tak jsem se tak nějak o to zajímal. Kdo je tady můj příklad? Jistě znal mě na hružičku, který toho času sloužil teda na Ostecku jako voják, který k tomu přijížděl, jo, u Krakovu. Tak s tím jsem teda konfrontoval prostě Osteckou státní. Je tady možná jeho dcera, ale kdo by teda měl o to zájem? Je možná, že teda ona potom ve věci zvečela. Že by třeba z toho Líra vysvětlil, který nám tady doložil, jestli ten Masaryk tenkrát nechal střílet, nebo za tu dobu, co ta stávka ta vznikla, mohl nechat střílet do těch lidí, jako se třeba stalo tady teď teda 17. listopadu, kdy teda to bylo připravované. Tam ta stávka asi tenkrát tak připravená nebyla, protože tam lidi vyruchovali a prostě hned tam teda nastala nákeřice. Takže teda to se asi teda nezakládá napravdě, že teda nechal střílet do těch lidí. Prosím vás, nás to teda učili také občanský nauce, kdo je tady z těchhle, nebo těch prostředníků, mají naročeně, každý si na to vzpomene. Bylo to tak, jako týžděny, když jsme se učili hoslánsky a druhý den nám teda nechali nalistovat občanský nauce a ty stránky nám vyprhli, rozumíte. Potom ty starší značeně si udělají mnohé pětky úsudek a mají o tom větší představu a přehled, než ty, kteří jsou teda později znalozeny. Já myslím, že by bylo na místě, kdyby vyšla nějaká knižka, aby se ty mladé lidi mohli dočíst něčeho, co jim teda zkázá. Jenom tolik na objasnění nebo na přidání v tým osvětským státce. Protože vám by to barok bylo špatné vás pustit, rozumíte. Já jsem si na to chvilku týře dělal. Jestli máte něco ještě, nebo víte o tom něco víc, co byste tady všem tým, kteří jsou tady dneska teda, zhromádně mohou dodat, milé rádi to přijíme. Já děkuju za váš příspěvek. Já k tomu nemám, co bych dodal. Já nejsem historik, takže i cokoliv takovedleho vám můžu říkat, tak to je čistě diletantsky. Já si myslím, že opravdu je na historicích, aby se do toho pustili. Uvažte, jak ta situace vypadá. To je tak veliký muž, a my o něm máme doteďka jenom pět svazků od Zdeňka Nejedlého, které končí na začátku osmdesátých let. Pak máme nedávno vyšlou knížku, ale venku, tady ještě není kdo stání, venku dvě knížky, Opatovu, velice pěknou knížku, která píše o přelomu osmdesátých a devadesátých let, přibližně deset, dvanáct let asi, pokrývá, a to ještě nejsme ani u přelomu století. Teď historici jsou nám dlužní vypsat, co bylo po počátku století, teda v letech devadesátých, koncem let devadesátých a před první světovou válkou, co bylo za první světové války a co bylo potom za první republiky. To jsou jenom drobné studie nebo dokonce jenom malé náčrty, ale historik žádný se toho ještě nechopil a neudělal to. Opat teď bude pravděpodobně mít brzo hotovou, nemálý už, druhou část té své vynikající studie, která vlastně pokračuje tam, kde nejedlý skončil, ale opravdu historicky to zpracováno není, čili není myslitelné, aby někdo, kdo se tím sám nezabývá, vám na tyto otázky mohl odpovědět. To je potřeba se tím zabývat a číst to v archívech a tak, no kdo na to má čas, když dělá něco jiného. Tohle to filozof opravdu dělat nemůže, takže promiňte, já vám na tohle to v detailech nemůžu odpovídat. Ale obávám se, že kdyby leda ten opad, že by vám něco řek, nebo někdo jiný z historiků, kde se skutečně tím případem Masaryk zabývá, paž to je zatím v archívech, anebo je to někde v nějakých novinách a tak, to není zpracováno ještě. A to se musí zpracovat. Děkuji, další, prosím. Já bych jenom tak, teď na komunistickou stranu se nedokázala zeptat, tak alespoň sám za sebe jsem se zeptal, proč každoroční pomíročník Masarykovej, který je tady na každoroční čaškárna z policajty, a proč za koupoukého míru, kdy nejí stav ohrožení, můžete jít někdo jako sledován, když se navštíví každej měřitel. Adresoval jsem to na sobě, jako i díka, odpoveď jsem nedostala, dnešek vám nedostala. To už nedostanete. Prosím vás, další připomínku. Chce někdo odpověď na tuto, na tento dotaz, asi, prosím. Ale možná, že by se pro zajímost mělo, kdo se organizoval, kdo z nejnižších organizoval tadyhle způsobu a připravoval SNP a toho času, když to byl nejdříve volnej čas. Děkuji, další připomínky, nebo dotazy. Já bych vás chtěla zkoušet, když byste se mohli vrátit ještě do tebe otázce v pojedinu sociálního zákonu lidí, protože když já, jako značení, mám tady technologií, mám tady určitou technologii, tak když byste mohli někdy vytvořit toho měho pojedinu sociálního zákonu lidí... V těch devadesátých letech ještě nebyl komunismus, nebyla bolševická strana a tak dále, takže to všechno byla sociální demokracie. A Masaryk sympatizoval se sociálními demokraty, ale nebyl sociálním demokratem. A zejména důvod, hlavní důvod, proč se nemohl stotožnit se sociální demokracií, byl, že nebyla vyjasněna otázka takzvaného marxismu, to je učení Marxova a Engelsova. Masaryk sympatizoval s takzvanými revisionisty, Bernsteinem a dalšími, protože ti chtěli revidovat některé věci, které se jim zdály v té době už nedržitelné. Ale ani za revisionistu se nepovažoval, tedy ani v tom revisionistickém smyslu se nepovažoval za sociálního demokrata a neříkal si zásadně socialista. Naproti tomu víte, že byl jeden z prvních, nejli snad vůbec první, univerzitní profesor, který šel z dělníky na 1. máje do Průvodu. A vždy a opětovně, a nejenom až jako prezident, nýbrž už v těch 90. letech a po začátku nového století znovu a znovu opakoval, že jeho kritika proti některým koncepcím marxistickým nebo Marxovým a Engelsovým, že vůbec nemá co dělat s nějakou distancí od dělnictva a od jejich požadavků. Masaryk plně podporoval dělnické hnutí a byl jaksi na straně dělníků. Nesouhlasil s marxismem. A tedy z tohoto důvodu se distancoval od toho slova socialismus. Ale já jsem vám tady schválně citoval tamto jedno místo, abych ukázal, že i v době, to bylo 90. leta, to nebylo důvodu k nějakému oportunismu ještě. Žádného typu. Naopak, to byla provokace. Tak on trval na tom, že je potřeba socializovat, jak říkal politiku, a socializovat společnost a socializovat kulturu. A tím si myslel, tím, který to taky říká na některým místě, tady bohužel si nebudu moc citovat, tím myslel, že musíme skoncovat s tím, že některé vrstvy ve společnosti jsou odděleny od vzdělání, od bohatství, od normálního standardu životního a tak dále. Že jsou v podstatě jakýmsi druhořadnými členy společnosti nebo druhořadnými občany. Proto mluvil o socializaci kultury třeba, o socializaci filozofie dokonce, že jeho žák, Emanuel Radl, mluvil dokonce o tom, že filozofie se musí stát lidovou a čím víc bude lidstvo pokračovat, tím víc musí být filozofie lidová a to je jenom domyšlení té Masarykovi myšlenky socializace kultury, socializace vědy a filozofie, o které přímo Masaryk mluví. Tedy jemu šlo nejenom o otázky hospodářské, to vytýkal Marxismu, že se stará jenom o ty hospodářské záležitosti, ale on zároveň viděl, že ty otázky hospodářské jsou důležité, že musí být také řešený, ale že zároveň a na plní místě vlastně musí být řešený otázka všeobecného vzdělání, rovného vzdělání, že musí být skoncováno s tou praxí, že někdo, kdo je chudý, nemůže studovat. Tohle to chápal Masaryk jako socializaci kultury, socializaci vzdělání a tak dále. Tedy to, že se distancovalo od toho slova socialismus, neznamenalo, že se distancuje od té základní myšlenky, kterou on formuluje, jako buď jako domyšlení demokratických principů do sociálních a ekonomických důsledků, že demokracie, která je jenom politická, to u Masaryka najdete na mnoha místech, je falešná demokracie, protože předstírá politické svobody tam, kde lidé mají hlad. Co je platná politická svoboda lidem, kteří nemají práci? Tohle to my jsme teprve před těmi 12 lety přijali nebo 13 lety jsme přijali, ratifikovali, jako hospodářská práva člověka. Dneska na to nesmíme zapomínat. Nejsou jenom politická práva a občanská práva, jsou také hospodářská a sociální práva. Přijali jsme dva a ratifikovali jsme dva mezinárodní pakty a musíme je držet i nadále. Celá ta záležitost, uvolnění trhů, malá nezaměstnanost a tak dále. Ano, ale musí se to řešit v duchu humanity, řekl Masaryk. Musí se to řešit tak, že lidé, kteří ztratí zaměstnání, se neodsnou na ulici. Jinak se proviníme proti Masarykův odkazu. Tak v tomto smyslu já myslím, že my bychom, my, kteří budeme chápat, já například mám dojem, že socialismus není žádný systém, že není žádný režim. Já to neuznávám, že to je určitý společenský systém, určitý řád společenský. Socialismus, po mém soudu, je určitý nekonečný cíl, jak lidi mezi sebou mají vytvářet vztahy, které jsou vztahy přátel a bratří. Ta myšlenka socialismus začala ve francouzské revoluci, když se vedle hesla svobody a vedle hesla rovnosti se také volalo heslo bratrství. Tam, kde jsou lidé bratří, tak tam nebude nikdo hladovět. Takže je třeba to zařídit. Jak, to už je nějaký systém, ale my všichni jsme odpovědní za to a musíme dávat všechno proto, aby tady nebylo hladových lidí. A to je socialismus pro mě. Masaryk to slovo nechával stranou, distancoval se, já mám dojem, že naopak ho musím vzvednout z toho bláta a očistit a dát mu ten pravý význam. Ale to jsou detaily. Nejde o slova, jde o věc. A ve věci mám dojem, že ten Masaryk byl na stejné linii jako já nebo já jsem na stejné linii jako on. I když tedy to slovo beru na sebe. Děkuji, prosím. Další otázka, jestli byste mohl charakterizovat stach Masaryka k bohu a náboženství a pokusit se definovat tyto dva pojmy? To je moderní člověka náboženství. Původně to byly články, které pak sebral do toho. To je nejlepšího věc. A potom napsal menší zpisek, který už je trochu povrchnější, ne tak dobrý, v boji o náboženství. Ale je to nesnadné. A já nevím, to by dalo na celou novou přednášku. A bylo by potřeba to udělat velice důkladně, aby nedošlo k nedorozumění. Masaryk mluví o náboženství způsobem, který není zcela zvykem, není obvyklý. Má to u něj docela zvláštní význam a já se obávám, že se to jednoduše nedá vyložit. Pro něho vztah ko Bohu je záležitostí vnitřní. Masaryk neměl rád hovory teologické, od teologie se distancoval, a to neznamená, že neměl rád faráře. Například k faráři Urbánkovi z jednoty měl velice důvěrný osobní vztah. Ale to byl osobní vztah. Ale celkem teologie mu byla nepříjemná a nevěděl si s ní dost rady. Pod vlivem své ženy byl sklon k unitárství. To je ty tradiční dogmatické formulace o trojici mu byly takovou teologickou šarádou a neměl je rád. Z náboženství si bral především Ježíše a teda z takzvaného náboženství nebo křesťancví si bral Ježíše v civilnější formulace. A byl přesvědčen o tom, že o víře, o vnitřním vztahu k Bohu, že nikdy nemá nikdo na veřejnosti moc mluvit. Dovolával se toho, že když se kdo modlí, takže má zajít do pokojíka svého na nároží se modlit demonstrativně a veřejně a vůbec byl tak nějak úzkostlivý až když měl mluvit o svém vztahu k Bohu a podobně. Prostě nebylo mu to po chuti. Zároveň v něm byl ten zážitek z dětství, ta velkolepost toho provozu církevního, že i na vesnici, i v menších městech a potom. Ale zároveň byl plný těch osvícenských a poosvícenských tendencí. V těch devadesátých letech se dostával a na začátku století se dostával do velmi prudkých polémik, zejména s katolickými teologií, s jezuity, jsou o tom doklady, vyšlo to vždycky po nějaké čase, Páter Jemelka, já nevím jestli to vám něco říká, tak vyšlo to potom ještě v brožůrkách, ale není to vždycky nejšťastnější a neukáže to dost dobře ten masarykův vztah. Já mám ten dojem z toho, že vlastně jeho vztah k náboženství nebyl vztahem k náboženství, nejbrž byl to vztah k Ježíši. Je lépe mluvit teda o tom jeho pojetí Ježíše, které bylo velice civilní a takřka odpovídalo tomu, co třeba v protestantské teologii v našem století znamenal třeba Bonhoeffer nebo ten anglický biskup Robinson nebo Bultmann a Bultmannovi Žáci a tak dále. V podstatě šlo o jakousi demitizaci a deteologizaci v řeči masarykově křesťanství. Já jsem to pochopil sám pro sebe tak, že vlastně křesťanství pro masaryka nebylo tím, čemu my říkáme náboženství. Že on tomu slovu náboženství dál jiný význam, takže když zůstaneme u našeho významu, takže pro masaryka vlastně křesťancí nebylo pořádně náboženství a všude tam, kde náboženskost, religiozita, převládá v křesťanství, tak masaryk byl ve střehu a kritizoval a distancoval se. Ale opravdu to by, to už vidíte, jak teď je to zmatečné a to by chtělo opravdu důkladný výklad a nejenom o masaryk, ale i vůbec o náboženství. My si všichni myslíme, že víme, co to je křesťancí a že víme, co to je náboženství a ono to všechno je velice problematické. Musí se to, přinejmenším filozof, vám každý musí říct, že to je problematické. Filozof říká ovšem, že je problematické. Takže také o tom náboženství. Prostě není to, protože se vykrocuju, ale protože to je nesmírně složitá věc a nejenom v masarykově případě, ale vůbec. Já sám se domnívám, že křesťané, kteří si myslí, odpustte teď, že řeknu jednou takovou provokativní věc, ale abych dokreslil, kam by to vlastně vedlo, kdybychom to takhle vykládali. Já si myslím, že říkat, že křesťanství je nejvyšší náboženství, je v podstatě totéž jako říkat, že člověk je nejvyšší druh opice. Přitom nechám. Děkuji. Další dotazy? Prosím. Já bych teď dotazal, ale nechci se vůbec souhlasit s tímto názorem. Mezi našimi malýma živěmi přemejně povědomí a vzpomínka na masaryka Jakuna, sakonatele našeho státu, nadlíkého našeho československého politika. Ale v dalekou menší míře už žije povědomí o masarykovi jako o člověkovi, nebo o politikovi, který měl evropský a světový význam. Když si, já už jsem řekl, že to bude vůbec nevěděná, ale pamatíš si z toho, že masaryk nechcil, když pracoval v zahraničí, v první světové válce, tak dával prezidentů řezov, několik memórií o tom, jak vypadají v Evropě etnické národnostní oměry, o tom, tady ty politici, hlavně v Záhoří, nebo potom i angličtí politici a vždycky francouzský politici, tohoto líb nevěděli. A de facto prezident masarykem se prakticky tímto způsobem zúčastnil na vytvoření poválečné Evropy, hlavně střední a jeho východní Evropy. Myslím se, jak jste o tom mluvil, že je potřeba z vlámov a masaryků život napsat nějaký, tedy aby se dostali k těho životopisu, že by v tom případě měly být objasněny i tyto věci, protože, jak jsem řekl ze začátku, žije v našem povědomí, že to byl náš vážný státní, ale on to byl také státní, evropský a světový. A taky když prezident vybral, před několika měsíců jsem přijal na dva dny, které byly dlouho, tak sešel odpouklnit masarykům ne jako našemu politikům, ale politikům, kteří měli světový způsob, že tedy takový národ by se dostal z těch způsobů. Děkuji. Já děkuju za ten přísvěk. To je věc, kterou jsem zcela vynechal a je to chyba, když se mluví tak, jak jsem mluvil a tohle jsem vynechal, ale ono se tam všecko stejně nevejde. Ale nicméně teď to vítám, tuhletu příležitost. Už před Mitterrandem to byl krajský a to je, myslím, ještě křiklavější záležitost. Krajský nechal v místech, kde masaryk bydlel ve Lídni, tam dát vystup a promluvil u toho, u odhalení a řekl tam, že to byl vynikající evropský a rakouský státník. A ne jako provokaci. On tam samozřejmě pak mluvil o prezidentu Československé republiky. Ale krajský dělal vůbec, co mohl proto, aby překlenul ty staré spory a chtěl ukázat, že rakoušané jako rakoušané uznávají masaryka jako svého velkého politika. A tím chtěl naznačit a také to tam naznačil, i když to samozřejmě zase neřekl naplno, že to, že neuznali masaryka včas, že je chyba rakoušan. Mohli bychom se tady tvářit asi tak, jako se tváří evangélici, když katolíci začnou diskutovat o tom, že Husa vyhlásí za svatého. Ono to zatím nehrozí, ale protestanti se bojí, že jim katolíci toho Husa ukradnou. A my bychom tady mohli vidět, že krajský nám chtěl ukradnout masaryka. Ale on, masaryk, opravdu byl velký rakouský politik. A když vidíte jeho působení už v 80. a zejména v 90. letech, tak masaryk byl tehdy schopen to celé Rakousko reformovat tak, že dodnes mohlo existovat. A masaryk si to tak představoval. Já v téhle věci jsem poněkud ve sporu z historiky a nakonec historikové budou mít pravdu, ale zatím nevzali některé věci na vědomí. A to je právě ta evropská dimenze masarykovy politiky. Je zajímavé, že masaryk, který stále mluvil o obnově české samostatnosti, se nikdy nevýjádřil v těch 80. 90. a dokonce v těch prvních, v tom prvním desetiletí našeho století se nevýjádřil tak, ono teda je to trošku pochopitelné, ale nevýjádřil se tak, že by si představoval něco jako samostatnou Československou republiku nebo samostatní obnova Českého státu, alespoň Čechy a Moravy a Slezska. To neřekl a naopak mnohokrát vyslovil své přesvědčení, že něco takového není možné, jak už si to uvědomoval Palacký a navazoval na Palacké. Protože nikdy, nikdy a nikomu z tehdejších Čechů nepadlo na mysl, že bychom mohli o tuď vyhnat Němce. A tady bylo, jak víte, za první republiky přes 3 miliony Němců. Bylo jich víc než Slováků. A tahle okolnost vlastně dělala z Československa opět jakési malé Rakousko mnohonárodní. A z toho vznikly ty obrovské komplikace. Nehledě z toho, a to bych asi tady vyvolal zase příliš živou diskusi, že my jsme se chovali k Němcům jako opravdu k druhořadým občanům. A to byla taky chyba. A my jsme tím náhnali Němce do té opozice a potom Henlejnovcům do strany. Nebo spolu náhnali přinejmě tím. Ale já chci mluvit o tomhle, že nikomu nenapadlo tehdy, že by bylo možné tu samostatnost provést tak, jak se potom stalo. To je v těch historických hranicích. Pokud by to měla být česká samostatnost, tak i za velkých obtíží by se to podařilo jenom tak, jak to potom dopadlo za protektorátu. Nebo o něco lépe, řekněme. A Masaryk stále měl za to, že budoucnost má nějaká konfederace. Proto také ke konci války napsal tu Novou Evropu, kde si představoval, že je strašně nebezpečné, když se rozpadne Rakousko, že tady zbudou malé následnické státy, které notabene se nedomluvějí na nějakém společném postupu, na společné politice. Říkal mezi Ruskem na jedné straně a Pruskem na druhé straně, nebo on říkal obráceně, mezi Pruskem a Ruskem, mezi Němci, Velkoněmci a Velkorusi. Tady neobstojí malé národy a měl pravdu. Tedy jeho koncepce byla jasně orientována na Evropu, ne na naší samostatnost, jenom soukromou a bohužel nenašel proto porozumění. Doklad proto se přinesl můj učitel, jiný učitel na Filozofické fakultě, který za války byl ve Spojených státech a jeden čas neměl co dělat, tak se tam hrabal v archívech a napsal o tom spis, z něhož udělal potom výtah a v 69. roce vydal v Melantreku tzv. Washingtonskou deklaraci. A tam ukazuje, že ještě počátkem září roku 1918 přišel za Masarykem senátor americký a chtěl na něm, aby něco takového jako tu deklaraci, to je z deklarací nezávislostí Československa, publikoval, formuloval a publikoval a Masaryk ho odmítl, protože věděl, že Wilson byl proti tomu. Až teprve, když ten senátor přišel s čistým vínem a řekl, že ho posílá Wilson, tak přes noc Masaryk se svými přáteli tu Washingtonskou deklaraci upek a telegraficky se spojil s Benešem. Byl na to připraven, ale nechtěl to dělat ještě počátkem září, myslím čtvrtého září nebo tak nějak, to bychom si museli skontrolovat, 1918. A když už tu Washingtonskou deklaraci, to je další argument, když tu Washingtonskou deklaraci formuloval a byla publikovaná, tak do čtrnácti dnů potom zorganizoval jakousi malou konferenci zástupců středoevropských, severoevropských, jihoevropských a východoevropských malých států a tam chtěl se dohodnout na nějaké společné linii a bohužel nikdo proto neměl porozumění a nakonec té jeho ideje zůstal jenom malá dohoda, to je ta smlouva s rumunském a jugosláví. Ale Masaryk věděl, že to je nebezpečné tady zůstat takhle. Masaryk si představoval, že tady vzniknou ty malé státy, ale v nejkratší době, že se dají dohromady a že vznikne jakási středoevropská nebo možná i širší konfederace. V té Nové Evropě on mluvil od Řecka až po Norsko. Tak si představoval tady jakýsi náraznický velký konfederační stát, který by znemožnil nebo přinejmenším zproblematizoval, učinil nepravděpodobným, že budeme napadení z jedné nebo druhé strany. Tak takhle vypadala teda koncepce Masarykova koncem války ještě. No, pomalu, bochám, budeme muset ještě 10 minut. Tak prosím vás, ještě poslední dotazy, ale upozorňuji poslední, poněkud pán doktor už musí končit. Nezlobte se, já zase mám ještě něco večer, takže to jsou takové... Tak doma ještě dotazy, ještě 10 minut máme čas. Prosím. Já se chtěl jenom navádat na to, že se tady obrozilo o konícovánšelo prvního samostatného státu a o těch původních masarykových autorstvánejstvíčích tendenci. Chtěl jsem se tady ptat, když jsem vlastně přesně, když už se tady o tom zaznačil, ale když jsem přesně zrovnila ta myšlenka toho našeho československého státu v těch hraních a jaký význam v tomhletom měly legie a jak spolu tím sobě masary se měli. Ty legie měly obrovský význam, protože jinak by bývala ta naše vláda být uznaná a je otázka, byla-li by uznaná, ale jinak by byla jenom taková nanicovatá, že? Jenom taková stínová. Ty legie byly obrovský argument pro Masaryka. Myslím, že bez těch legí, že by ta republika byla asi nevznikla. To je jedna věc, to jsem se omezil na ty legie, ale ta koncepce Masaryka, ono je to také, zase trošku složitější. Masaryk nebyl slavisticky orientován jaksi stále. On věděl, že s Rakouskem to nepůjde. Ale představoval si, že z Rakouska se stane jakýsi federalizovaný demokratický stát. To byla jeho představa. A on tedy si myslel, že Rakousko by mělo zůstat zachován. V nějaké podobě. A dokonce si o toho hodně sliboval, ponieważ ve chvíli, kdyby šlo o zlomení té nadvlády Němců a o normální demokratické poměry, tak Slované by tam měli bývali v tom starém Rakousku příliš většinou.