Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Nebylo co vzít a přenést do pancheonu. Tak to bylo podezřené. A křesťani byli ještě podezření. Ty neměli jen ten chrám. Prostě to byli typický atheisti. A proto se s nima bojoval. A navíc tím ostřej, čím víc přirůstali, narůstali početně, čím jich bylo víc. A nebylo to nic platné. Protože nakonec se došlo k té pozoruhodné proměně, že zatím, co bylo nejdřív křesťanské zakázeno, tak jenom bylo jediné státní náboženství a nebylo povoleno nic jiného. Takže to poškodilo křesťanského. Ale mluví se o konstantinismu, ale takhle to potom vypadalo. Já bych se ptal na to, a na to jsem odpověděl prostě, že ty křesťané nebyly likvidováni, nebyly pronásledováni pro své náboženství, jinýmž pořádné náboženství pořádné nemají. A tím ohrožovali tuto říši. Pač tato říše byla přesvědčená, že náboženství je to, co drží mřím pohromaď. A proto tam ten každý velký bůh nebo velká bušta ze všech zemí musela být, protože to drželo tu římskou říši pohromaď. A teď tohle to byly vlastně takové ty podrazníci, které byly velmi nebezpečné. A stejně něco jsem zapomněl, že jo? A co jsem se zapětal? Protože se tam říce toho římitovalo právě na Lensku. Jo, a proč? Jak to vyrůstalo do těch vyšších a vyšších vrstev, no tak křesťaní určili nějakým způsobem, se dříve nebo později sesetkávali, tedy s tou helenistickou tradicí, filozofickou už upadlou, helenistickou. No a křesťaní, ještě a poštel Pavel varuje před filozofií, a potom třeba Janově a poštele, vlastně máte bez skrupulí používáno do filozofických termínů, kde na počátku byl logos, a to je logos, to je starý filozofský, kde to máme, bylo slovo, to je prostě, my to špatně překládáme, jako byste to překlady, je vadnej, je matoucí, protože my nemyslíme to, co mysleli řekové, že se řeklo logos, že je to mnohovýznámné slovo, a my máme slovo, na počátku bylo slovo. To je zjednodušení neuvěřitelné. Janovi se říká, to je určitní filozof, že mu to nenapsal ten určitní keřišův, ale prostě říká se, že to je filozofické, skutečně to je plné filozofie, ale je to poemika s filozofií. Na rozdíl od apoštel Pavelka, který si to ještě neuvěromoval, a který byl pod vlivem helenistické filozofie, a varoval před ní, ale samý propad, tak Jan už bojuje s tou filozofií, ale samozřejmě s filozofickými procenty. No a to je druhý důvod, já jsem říkal nejdřív ten první, že je ten druhý důvod, že když se chtěli křesťané ubránit v tom upadkovému době proti všelijakým těm pochybným filozofím a filozofickým mýtům orientálním, vzejména gnozi, tak oni rukou, tak říká, taku šťastnou, pevnou rukou, sáhli po tom nejvýznamnějším, co v tom řecku bylo, a příště po Heleonovi a později teda po Aristotelovi. A tím se vyzbrojili tak, že si byli schodní odolat těm horším filozofím. Že to byla zas věc asi strategicky velmi důležitá. My musíme vědět, že to byla chyba a že opravdu ta helenistická filozofia a ani ta prává helenická, která se nehodí k interpretaci evangelia. Ale v té době to byl jediný způsob, který ani židé, ani první křesťan neměli svou vlastní filozofii. To by bylo nejlepší, mít svou vlastní a nepoužívat řeckou, ale my nie měli. Takže použili. Mně to připadá, že to je doklad superiority křesťanské, že s takovou svobodou a s takovou podvahou si šáhli do těch řeků a vybrali si ty nejlepší a teď s nimi pracovali. To je to, co si až spodívejte na začátku. To je ten druhý důležitost. Všem na druhý straně došlo do diskoncentrování, že se starým zemským... Ne tak úplně. To je další důvod, proč se domnívám, že křesťané ukázali jakousi superioritu nad těmi ostatními. Kolik odvahy a svobody bylo potřeba k tomu převzít celé starozákonní spisy a udělat z nich spisy křesťanské. My máme celý starý zákon, který máme v Biblii. Mohamed se neodvážil nic takového a převyprávěl to. To je podstatný rozdíl. A ta svoboda je obrovská v té křesťanské tradici. A taky my vidíme, že navzdory všem těm nejhroznějším dobám, které v křesťanské tradici jsou až anevný, tak vždycky tu křesťancí se z toho hyběravali. Vždycky tam byli nějaký lidi, kteří měli kam šádat. To je ohromná věc vůbec, ta Biblia, že tam má celý ten starý zákon a on je možno tam do toho sáhnul. A oni to tak tlúrali, že tam se najde takřka na všechno, se najde něco, ideje. To znamenalo obrovský kulturní počin, že toto se stalo základem Kazaků, kdy každý měl tu kniovnu, to byla jeho kniovna, každý to byl za svoje. Myslím, že ta kontinuta nepochybně v tímhle byla také zajišťována. V tom urovním teologickém, ještě v tom životě křesťanském, tam já myslím, že se daleko víc úpletňovaly ty hebraické tradice než ty řecké. A proti tomu na té intelektuální rovině tam ty řecké tradice nabili převahu, ale nikdy ne úplně. Vždycky to bylo malinko lomené a všimněte si, že už v prvních koncilech v každou chvíli sáhnul i o celé nějakým paradoxním, paralogickým formulacím. Aby nějak zabránili tomu ohromnému impactu toho myšlení řecké filozofie. Aby tomu nějak čelili, tak tam vždycky museli nějakou dogmatickou formuli, která je protismyslná, protiřecká. Někdy nevěděli pořádně o co jde, ale to zajímají. Jste zvínili, že ten starý výzkum vystupuje v sobě pozitivně, a protež tohle nemohou vytvořit. Asi odebírejte na věci, které měly by zajímavé příčiny. Bylo by se taky vědět, že jedna z těch příčin je to, že byla porušena 2. republika a tohle by byl společný, protože tohle byl společný. Ale řekl bych, že nejlépe ocitovat Patočku. Patočka v tom doslovu přirozeném světu, co psal potom po 33 letech, myslím, že to tam je napsáno takhle, když to vycházelo a defakto pak to bylo zlikvidováno. Ustal jenom pár výtisků, když to vycházelo v československém spisovateli v roce 71. Tak Patočka tam má tuhletu formulaci, že mýtus je smyslem nevyčerpavé. A myslel tím, že v smyslu mýtu jsou ohromné hlubiny, kde také je mnoho pozitivní. Já jsem ochoten s tím souhlasit a jenom doplňuji, že Patočka zapomněl říct, že mýtus je nejen smyslem nevyčerpatelný, ale že nevyčerpatelný také je nesmyslem. A že mýtu sám nemá žádné prostředky, jak rozlišit smysl od nesmyslu. Takže to tam je všechno pomýkané. Odpověď v tom mýtu je mnoho důležité, jenomže zároveň mnoho naprosto pitomého a k ničemu, navíc my se v tom moc nevyznáme, takže ani nejsme si nikdy jistí, jestli je to opravdu pitomý, nebo jestli to tam my nestrkáme, ať už je to pitomý nebo to chytrý. Ale v žádném případě ten mýtus nemá schopnost to sám rozlišovat. Prostě mýtus nedisponuje reflexí, nedisponuje kritickým rozborem. V mýtu je vždycky všecko. A to je jenom o to, jestli se to traduje nebo ne. Někdy se na něco zapomenuje, ale zapomenuje se třeba na to důležité a traduje se ta blbost. Prostě v mýtu je to všechno pomatlané. Kdežto ten řecký objev té pojímové racionality to je skvělá metoda, jak rozpoznávat správně od nesprávně. A navíc ještě je to metoda, která není jenom na jedné úrovni. Vy to rozpoznáte a rozpoznáte to třeba špatně. A vy můžete udělat další reflexi a zase rozpoznávat, jestli jste to rozpoznali správně. To jsou ohromné možnosti. V tom smyslu teda je základní rozdíl mezi mytickým myšlením a pojímivým myšlením řeckým. I když to řecké myšlení je vlastně racionalizací toho mytického myšlení a není tím, co je to židovské myšlení, to je to protivítické myšlení. To židovské myšlení je protivítické. Když to řekové jenom se stavěli, jako kdyby byli protivítů a mysleli, že je to logo z protivítů, ale ten logo se jenom racionalizuje. Ta orientace na to, co už je, orientace na ty archetypy, ta vedla té filozofii k tomu, že mluví o archaji, mluvili o tom, co je od počátku, co je nevzniklé, a tak dále. Je to odbourání narrativních partijí, to je povídání o pozíště mají rádi filozofové, ale vymýšlet si bohy hoditelných se. To byl omyl. Já jsem říkal, že třeba je rozdíl mezi reálním objektem a intencionálním předmětem, anebo objektem. Třeba u toho trojuhelníka je to naprosto jasné. My jsme schopni myslet přesně trojuhelník, i když ještě neznáme spoustu věcí. Ale to neznamená, že ten trojuhelník někde je. Nikdo nikdy neviděl trojuhelník skutečnej. Jenom na podobení. Někdo ve třídě je ze třeba trojuhelník, který se používá, aby se dělali na tabuli nějaké, každej má doma z nějakého celuloidu, z čeho se to dneska dělá, ty trojuhelníky atd. Nebo můžete udělat pole, vymezit nebo nějaké v parku kytičky, že to vypadá jako trojuhelník. Ale to vlastně nikdy pořádný trojuhelník není. To, co myslíme jako trojuhelník, je tak přesné, že se tomu nic v té realitě nepodobá. Takže tam vidíme, že je rozdíl mezi tím. No a říct, že svět žádnej neexistuje, že to je všechno vymyslené, no dobře, ale to je špatný výzvol. Rozhodně to není vymyšlené jako trojuhelník. Je to vymyšlené špatně. Proč tam jsou některé věci, které vy tam nechcete, když jste si to vymyslel? A proč tam nejsou věci, které byste chtěli, ale nemůžete je tam dát, když jste si to vymyslel, mohste si je tam dát? To jsou všechno argumenty. Samozřejmě ad hominem, že my máme mezi filozofií řada takových solipsistů, subjektivistů nebo takových z menších ušů a tak dále. To se popoušili to dělat. Schopenhauer má v atlus té svazky Die Welt als Wille und Vorstell, svět jako vůle a představa, že nic jiného. Vůli k tomu si představovat a pak ta představa. A to je všechno. Já mám vůli, abych měl miliona a představit si taky u mě milionu, ale že ten milion nemám. To je argument takový trochu pod pás, tak říkajíc, že je to trošku... Ale funguje. Každý ví, jaký je rozdíl, jenom myslet miliona a mít ho. Prosím, že jste trojuhleníke, my jsme geneticky vybavený tak, že ujítě se trojuhleník má ve svém představě ne, než... Ne, geneticky ne. Víte, to právě není otázka genetiky, to není tak, že prostě lidský trojuhleníky jsou jiný než v obyčejí. U trojuhleníků tam je krásná, já jsem to tady jednou vykládal, jedna krásná věc, že když poprvé ten Thales, nebo kdo přesně myslel trojuhleník, tak vlastně v tu chvíli bylo rozhodnuto spousta věcí, o kterých Thales neměl ani povědět. Doklad toho, že intenciální předmět není prostě součást, není součást toho našeho myšlení. Protože jestliže jednou tomu je potřeba něco, vymyslet nějaké pojmy, termíny atd., ale jednou můžeme někde na začátku vidět, že trojuhleník je v rámci eukleidoské geometrie, je část plochy omezená třemi přínkami, které se neprotínají v jednom vodě. A druhý té slovo omezená, to znamená tam ty výseče, s tým jsou vlastně vždycky v jednom směru neomezené, čili je to skutečně jenom ta omezená část plochy. No tak tím je rozhodnuto vše, a přitom jste neřekli vůbec nic o těžišti trojuhleníka, o voloměru kružnice obsané, vebsané, neřekli jste nic o trigonometrii, dokonce neřekli jste nic o sinu alfa, sinu beta, kosinu a tangens, a to všechno ale už není libohule, to si nemůže někdo domyslet a domyslet jinak, vímež to všechno je rozhodnuto tím, že jednou jste mysleli trojuhleník. A trvalo to staletí, než bylo rozpoznáno, co vlastně si člověk vymyslel, když si vymyslel trojuhleník. To je ta nádhera prostě, že my jsme schopni si něco vymyslet, a ono jakožto intenciální předměst se to chová, jako kdyby to bylo skutečné. A přitom jsme si to vymysleli. Trojuhleníky žádný nejsou. Ty jsme si vymysleli. A přesto, když jsme si je vymysleli, tak nám to trvá staletí, a my ještě dodneska nevíme, co je všech důsledků a po všech stránkách. Třeba někdo přijde najednou s něčím novým, jako když si přišli s tím alfa a omega, promiňte, alfa a beta a gama, a teď sinus a tangens a tak dále. To byl vynález. Když najednou ukazujete trojuhleník z nové stránky, najednou my tam poznáváme nové vztahy, o kterých jsme dosud nevěděli. A to se může stát ještě pořád. To je jakási nádhera. To je rozdíl. Na to vystaví vlastně někdo zousil, že musíme lišit o tom, co mýme aktuálně, co je náš výkon mění, náš výkon myšlení, a to mýněné. To mýněné najednou, když je dobře mýněno, se stává jakoby samostatnou skutečností a my můžeme pádat stále tím, jaké to má vlastnosti, ačkoliv vlastně my jsme si to vymysleli. To je prostě cosi překvapující. Otázku je, zda existuje ekvivalent tohoto geniálního obrazu. Ekvivalent reálnej neexistuje, to my víme už. To je víme, samozřejmě. Ač především v tomto světě neexistuje plat... Tento svět, pro tento svět, není platná euglejdovská geometrii. Takže v tomto smyslu už je vyloučeno, aby nějaký trvi v tomto světě existoval. Protože ten potřebuje to euglejdovská geometrii. Ale přesto je to takhle zázračné. Prostě vědět, co to je, vymyslet si něco, pak už se s tím nedáhnout. Kdo se dá vymyslet jednou, a všichni ostatní musí to myslet stejně, anebo myslet něco jiného. Ale nemůžou na tom pracovat, jinak než se nechají ovládnout tím, co bylo nejdřív vymyslené. Takže to je vlastně také. Když se to dáte zhruba s číslami, tak to je pojď, že jo. Já mohu říct. Například začít poslát jedna, dva moc. Kdo moh tušit, že jednou bude možná vyjádřit, já nevím, do kolika desetiných čísel iracionální takové číslo jako epí. Kdo moh tušit. A že to dáme počítačům a necháme ještě 24 hodit dopočítat. A tak dále. Nebo jiná kolač. Zjistíme rozdíl prvočíselů. A teď tam budeme hledat, jak jsou umístěny v řadě číselních. A teď mohou hledat, vlásně mohou hledat největší prvočíslo. Že tady úkol počítači, ten bude týden na něčeho počítat, teď něco vynalazí. A zkutečně se ukáže to prvočíslo, tak se to dá do Guinnessový knihy. Takovýhle bláznivý věci. A přitom začalo to tím jedna dva moc. Prosím vás, je matematickým ekvivalentem nebo matematickým vyjádřením Boha nekonečno? Ne. To jsou všecky tyhle, to je vlastně, když Boha chápu je konečno, tak to je z toho, že si Boha udělám ze šutru nebo ze dřeva. To je prostě... On je ta představa, že nezačal ani nekončil. To je jedno, jakákoliv představa je zakázaná. Boha neexistuje. Neexistuje. Nesmíte si ho představovat. Ne, neexistuje. To je krásný. Teď vyšla ta pěkná knížka ve Vyššéhradě. Teologii rocátelstvů letí a tam je krásné povídání o jakýchsi rozponech právě když se týkají Bohu. Já teď nějak... Kdo to tam je? Já toho přečet moc najednou a teď ti topletů, kdo to tam napsal, je to katolický teolog. A tam říká o Bohu nemůžeme říct, ani že existuje, ani že neexistuje. Obojí je chyba. Ti to přeberte. Chyba je to prostě proto, že užíváme pojmu, který jsme si vymysleli z našeho světa, kde víme, že je vůbec nějaká analogie. To je ta chyba, kterou protestanti vždycky říkali, že analogia Antis je velmi podezřelá věc, že se s tím musí opatrně... Ale teď se to ukazuje. Teď najdete to tam taky. To je věc, která se prosadila u řada vynikajících katolických teologů. Nahlíží, že to úplně tam... To je vysrce problém. Na začátku úplně je Bárt, který tam říká, co to je teologie. Když někdo ví, že jsem teolog, tak čeká o mě, že něco budu říkat o Bohu. Samozřejmě já musím něco říkat o Bohu a zároveň vím, že prostě nejsem schopen říkat vůbec nic o Bohu. To je trošku zvědavé, protože tak přece... V tom smyslu, že teda vlastně... Já můžu vypovídat o svojí zkušenosti. A to právě on pronásleduje strašně. Bárt, jo. O zkušenosti jeho. To je lidská zkušenost. No ale tak půlky je přece co jiného, než lidská zkušenost. No ale kaj to Bárt. Když to neví o svojí zkušenosti. No teď si to zjevení. Ale to vlastně říkáte, že Bárt je zkušenost. No ještě, že není. Ještě, že není. Pro teologa Bárta jistě zjevení je něco. To je objektívní. Bárt je posedlej slovem objektívní. Když se pojadete do kirchy, když je tam snad těch pět tisíc krat řečeno slovo objektivní. Já jsem předmětný. A Bárt tady je na vás. Tak já s Bártem to je ta věc, že jsem ho asi měl. Ale co to pro nás znamená? Pro naše vypovídání o Bohu. To je snad. Můžeme vůbec my vypovídat o Bohu? Já doporučuji. Já nechci předpisovat něco teologů. Nemám právo. Ale trvám na tom a hlásám to, kudy chodím, že ve filozofii se nemá o Bohu koupit. Filozof nemá co kecat o Bohu. Už Pavel Pascal udělal zásvět základní rozlišení mezi Bohem filozofu a Bohem Abrahamovým i Elizákovým a Jacobovým. A filozof nemá co kecat o Bohu. Vy myšleci, já bych řekl. Ať myšleci nejdou. Prosím? Proto nejde vy myšleci. A má ho někde? Mám ho někde. Můžu ho vyfotografovat, můžu mluvit a myslet jenom o tom, co mám před sebou. A nebo si to vymyslet. Můžu další vědět. Zrovna potřebuješ. Jestli nemusí říkat Bůh a třeba absolutno většinou, kdyby já tak mýdlil něco, že jo. Tak to jsou skoro horší životy tady. Proč horší? Ježíš osobě nikde neřekl, že je Bůh. Ale řekl, že je třeba pravda. Řekl, že je život. Řekl, že je cesta. To se povoluje. Ale neřekl osobě Bůh. To je zajímavé. To by bylo důležité. Mě to zajímá z toho hlediska, že já si myslím, že ani ta teologie nemůže překročit ten určitý fenomenologický horizont, co je mluvit o ničem jiným, než je to lidská zkušenost. A vlastně tam musí začít a kritika určitý návštěvosti toho rozumu, které chce mluvit o ničem, co je přístupný jenom rozumu, než řík, jak se to chápalo třeba v tý středověký scholastice. Ale přesto se myslím, že jestli tohle z toho používáme, tak tím označujeme určitej moment naší zkušenosti a ze svojí zkušenosti tomu rozumíme. A z tohohle hlediska můžeme mluvit o svojí zkušenosti. Myslím si, že třeba celá Biblia může mluvit o lidské zkušenosti. Já zkušám o lidské zkušenosti s Bohem. No tak já bych měl první tomuhle námytky. Dotiž filozofie v žádném případě nezůstává jenom o lidské zkušenosti. Filozofie musí vymýšlet. Zkušenost filozofická je zkušenost vymýšleň především. A to znamená, že fenomény teprve se stávají těmi fenomény, když já si vymyslím, jak jim rozumím. Dokud si to nevymyslím, tak zůstávám na smyslové úrovni. To je jenom to, co mi dávají zmyslit. To by to vlastně žádná filozofie. Ani v Anglii by to nevydrželo. Tam si myslejí dlouho, že to vydrží. Ne, to není možné. Prostě a dobře filozof například musí tematizovat věci, které nikdy fenoménem nebyly a nebudou. A musí je tematizovat. V tomto smyslu já myslím, že to platí také pro teologii. A říkat, redukovat, snižovat teologii na jakousi interpretaci zkušenosti je, myslím, hreze. Ve středověku bych tě upálil. Jak jsem protestant. Nikdo pro žádný filozof nemůže po úsadlo vymyslet zkušenost jenom smyslou. No dobře, ale co to znamená? Co to je zkušenost s vymyšlením? Tohle není vhodnice. Tak intencionální objekt je přece nějaký rozvrh, který já se pokouším aplikovat na tu zkušenost. Ale intencionální objekt je přece nějaký rozvrh, který já se pokouším aplikovat na tu zkušenost. Já myslím, že zkušenost je oboží. To není do toho rozvrhnuté předsední zkušenost. Já myslím, jestli bychom měli začít dát ty otázky, proč jsme tady. Proč jsme vůbec. Tady je vesmírů lidí. Tady je vesmírů lidí. Tady je vesmírů lidí. Tady je vesmírů lidí. Tady je vesmírů lidí. Tady je vesmírů lidí. Tady je vesmírů lidí. Tito zkušenosti nebudou mytrejí ke inému organizłovaní. tyto zkušenosti nebudou mytrejí ke innému organizovaní. Ale základní, co matřisti neudělali, oni se snažili dokázat, jak jsme vznikli, že jo, s nějakým tím chemickým slučováním, nebo to, nebo... Ale to si jenom vymýšleli, co dokázali. Lepešinská ani nedokázala vzniknout jednu bum. No ne, ale oni si matřisti nepoložili otázku, proč? Proč otázku si nepoložili? Já bych nicméně, já nepřijímám váš návrh, mě zajímá pořád moje otázka. Tady hladu. Mě by zajímalo prostě, jak to je s tou zkušeností, protože v podstatě zase, i když já si vymýšlím, tak pořád to, co vymýšlím, tak musím jako redukovat, nebo prostě přizpůsobovat ty zkušenosti, o kterých si to vlastně vymýšlím. Pokud to můžu kontrolovat. Já kontroluji, když si vymyslím triuhelník, tak s čím pak kontroluji tu svou zkušenost s triuhelníkem? Mám já vůbec nějakou zkušenost s triuhelníkem? To je zkušenost reflexa. Moment. Reflexe? Čoho? Můžou reflektovat triuhelník? Můžou reflektovat svoji myšlenku triuhelník? To můžu, ale můžou reflektovat triuhelník. Tak jakožto intenzování to bude samozřejmě, jo? Ne. A kde ho mám, když já jsem ho nepotkal nikde? Já jsem si ho vymyslel. No jistě, tak já reflektuji to myšlenko. Ne, to myšlení můžu reflektovat, ale ne to, co jsem myslel. To prostě jsem myslel, a to je tady, a prostě jaký pak dál nějakou zkušenost s triuhelníkem? Jako líbí se mi, nelíbí se mi, nebo co to je ta zkušenost potom? Jaký zmysl mám mluvit o zkušenosti, když jde o triuhelník? Tam je ta zkušenost naprosto zanedbatelná. Vykašluji se na zkušenost. Je úplně jedno, jak mi to dlouho trvalo, než jsem pochopil, co to je triuhelník. Je jedno, jestli se tím zabývám jen ve volných chvílích, nebo jestli se mi to líbí, nebo nelíbí. Každý někdo mu se to líbí, druhý mu nelíbí, ale v Pythagorově je to původně stejná. Tam ta zkušenost nehraje rony vůbec. Ta zkušenost je nezbytná v tom smyslu, že já musím být schopen myslet, ale to, co myslím, to vůbec. Žádná zkušenost mě to může ani pomoct, ani zabrat. Když myslím triuhelník, tak je tady triuhelníka o toho, a všechno úsledně vedlečí. Jaká to zkušenost v myšlení triuhelníka, to prostě není žádná zkušenost. Já vím, že žádnej triuhelník v skutečnosti neexistuje. To je pro mě důležité. A když si věříte v Boha, tak jak vím, že existuje? Vůbec, co to je, existuje? Tak teď můžu říkat, když říkám, že existuje, co to je existovat? Je to znamená, vyskytuje se, nebo existo, jako ve smyslu překlad, extazis, nebo co to znamená? To je moje zkušenost. To je modla. Bůh, které tvou zkušeností je modla, to má každej nějaký zkušeností. To není žádnej bůh, to je pseudobůh. Pravda je zkušenost. No to samozřejmě, že není. Pravda je to, co ze mě, z mé zkušeností, která je všelijak pomatlaná, díky svému světlu, z toho udělá něco jako spolupuznání. No nevím vůbec, já o ním nic nevím. A proč ho mě teda dáte přednášet? No tak já opravdě nedělám přednášku. O čem já jsem tady vlastně mluvil? Já jsem mluvil o historii, co znamená pravda, hebreštění a tak dále. Řekl já jsem ta jediné slovo o pravdě. Definoval jsem pravdu jako trojure. Takže pravda přichází? No ještě. A my nevíme, co přichází. Vždycky přichází jako živá, díko jako mrtvá. Že už předem bychom věděli, co přijde, nevíme. Musíme nasloukat, musíme jako ty pany, který nejenom mají, mají. Jo, to je to, ano, narrativně, jedině. Tohle to by bylo zjímavější. Jednou dám hlavu. Je dialektický pojem zpána. Tak prostě se to podaktualizuje v daném čase. A to je jako nějaká, jak si vyříkáte, že ta pravda přichází a že to je ta pravda. Ale není jako pravda taková... Jednou daná. Jednou daná, jo. Je to takový, aby mi to teda v tom myšlení zapadalo do tý stavby nějaký, kterou mám vytvořenou třeba zkušenostně nebo prostě vědomostně. Prostě takový, jako jak bych... Já to nemůžu vyjádřit, ale... Jako v tý matematice je to systém nějaký, který se vytvoří teda nějakým, někdo řek jedna dvě, jo. A to už s tím se pak pokračovalo dál. A teď máme nějakou takovou pravdu, jako nebo nějaký systém, který z nějakých předpokladů vychází, a teď se tu různý kamínky přidávají. A pokud ty kamínky do toho zapadají, do toho systému, tak se mi to jeví jako pravda, nebo prostě tomu říkám pravda. A pokud jako mi to do toho nezapadá, tak je to lež. No, nebo je to obráceně, že prostě to, že to nezapadá, vlastně by vás mělo přimět k revizi celého systému, že? Ano, přesně tak, přesně tak. To byl teď popis, to byl teď popis. A to byl popis zkušenosti, že? To byl popis zkušenosti, a proto teda tam vůbec opravdu nešlo. Protože když řeknu, že mám nějakej systém, kde jsem ho vzal? Jsem nejdřív nějakej systém musel vymyslet. Jak se dá vymyslet systém? Tím, že sbírám jednotlivé informace? Ne. To mám pytel informací, ale bez systému. A kde vemu axiomata? Musíme vymyslet, kde jsou axiomata? Kde jsou? Já je vymyslím, a můžu ho vymyslet špatně. Stále každé poznání znamená, že nejenom zjišťuju věci, nebo že také vymýšlím. Poznání totiž není jenom přiblížení se věcem, nebo že ty věci dám do nějakého pořádku. A ten pořádek nemůžu zavíst, dokud neudělám nějaký řád. Jiný než řád věcí. Řád ve svém myšlení. A ten řád ve svém myšlení můžu jedním udělat, takže si ho vymyslím. A já si ho můžu vymyslet správně nebo nesprávně. Je to tedy zkušenost s mým vymýšlením všelijakejch takových systémů. Jenomže kromě toho, že já mám zkušenost s vymýšlením systému, tak já tam skutečně něco vždycky vymyslím. A to, co vymyslím, to nelze redukovat na nějakou zkušenost. To je předpokladem té zkušenosti. A já to dokonce na začátku ani nevím, co všecko tím předpokladem je. Já to teprve v reflexi odhaluju. A odhaluju to zase jako správné nebo nesprávné. Což je možné jedině v jakémsi prostředí, kde je něco nahoře, kde je něco dole, jinak bych to nemohl zjišovat. Kdyby to bylo záženo na mé zkušenosti, tak já nikdy si nejsem jistý, jestli tam má zkušenost, jestli je platná nebo neplatná. Já vždycky musím to měřit něčím, co nemám v ruce, co nemám pod kontrolou. A přesto s tím nějak počítám a odhaluju teprve dodatečně, že vlastně kdybych s tím nepočítal, že jsem vůbec nemohl nic vymýšlet, že jsem nemohl rozjišovat dobré a špatné, správně a nesprávně a tak dále. A tohle je ta zkušenost jediná, kterou připustím, totiž že lidé odedávna si uvědomovali, že když se hádejí o všem možném i o svéch zkušenostech, tak musí něco předpokládat, co na zkušenosti založeno není. To pak vedlo tam tak k tomu, že si vymyslel nějaký a priori. To a priori je omyl samozřejmě, ale něco na tom je a je potřeba to podrobit kritice, historizovat to. Vlastně to a priori se nějakým způsobem ustavuje teprve v dějinách. Není to tak, že to je pro všecky rozumné bytosti na celém vesmíru. Nicméně neustavuje se to na základě zkušeností nejdřív a pak se teprve prověřuje, jestli to platí nebo neplatí. A většinou zdá, jako by svědělo příliš tu pravdu jako záležitost, jako příliš intelektuální. Protože teď ti dělá řeč o tom. Samozřejmě to se týká i jiných oblastí než jen o poznávání. Ale teď jsme mluvili o poznávání. Co je třeba potom zkušenost? Zkušenost mojí vlastního žit? Třeba není tohle zkušenost co s pravdou? Já si nevím, jak by bylo možná mít zkušenost se lžít, když nemám zkušenost s pravdou, pochopitelně. Ale teď popíráš to, co říkáš. Neříkám, nepopírám. Teď mluvíš o zkušenosti s pravdou. No jistě, že. Ale v jakém smyslu? Protože já můžu mít zkušenost s pravdivým výrokem a nebo se lživým výrokem. S pravdivým chováním, nebo se lživým konkrétním. Ale zkušenost s pravdou vůbec? Ona je tak samozřejmě, že s pravdou vůbec ne. No tak. Pravda to nede. Přesto já konkrétní pravdu, pravdivý výrok, pravdivý poznatek a dám, můžu rozlišit od nepravdivého jedině ve světle pravdy. Ale tu nemám. A s tou žádnou zkušenost nemám. Ta pravda jenom přichází a vždycky mě ukáže konkrétní nějaký pravdivý výrok, jako pravdivý nebo nepravdivý. Spochybnitelný nebo prozatím nespochybnil. A může to být zase můj omyl. A já to musím říct na sebe jako svůj omyl. Není to pravda, která mě mate. Pravda nikdy nemate. Je to to, co říkal Spinoza, že verita se indexuje falzí. Neexistuje žádné kritérium, ani kritérium zkušenosti pro rozlišování pravdy a lží. Protože pravda sama je tím posledním kritériem sebe samém a lží. To je můj omyl. Ale problém je v tom, že já tohle všechno chápu jako popis určitý lidský zkušenosti. To je všem teda posedlost. Musíš se toho zbalit. Zostal se to do té roviny, že tu pravdu se dostává to poznát. Já to chápu. Mně se zdá, že třeba v tomto smyslu to chápe třeba i ten Lambert, který mluví o tom, že teda zkušenost je vlastně vždycky, který definuje jakožto... Tak to chápe i Marx, který říká, že je výjevění historický zkušenosti. Když se odkopiuje či je to, to říká Marx. No jistě. Tak jsme se dočili vědět. Kritérium pravdy je výjevění historický zkušenosti. Ale tak jako to je něco jiného, že zkušenost zase a zkušenost nějakou historickou zkušenosti. To je historickou zkušenost bez zkušenosti. Protože to je diskuset i zkuset celých věků. A při křesťanství se strašně zbavovalo všech heretiků do jeho typu. Já myslím, že to bude zlomší. No. Ne, ten Luka by měl zdělat. No nevím. Ne, to je takový liberální přístup. Liberální teologii. Já jsem úplně udiven, že se to v tobě bere. No to musíme podrabit úkladné zkušenosti. To je tvoje škola. Mně prostě jde o to, že třeba v tom, že v té zkušenosti, mně přijde, že zkušenost třeba z vlastního živí, že je jako velmi silná zkušenost, která jakoby zároveň, ve které je zároveň obsažená zkušenost s pravdou. A podívej se, zkušenost s pravdou můžeš mít jedině s tou, která už teď právě přišla. A v tu chvíli to přestává být ta pravá pravda, poněkud ta bude znovu prověřována tou přicházející pravdou, která nikdy nepřestane přicházet. Já támhle ukazuju, jako on. Jo, já už měl zdayt. A vždyť to byla jistě to zoudové. A jak jsem to počul, že měl říkat Omeslovat, že to někdo requíruje pro sebe. Ale jedno jistě, že teologie je nešikrý a mluví se o tom, že žádnému přicházející pravdu v nejlepším případě Ano, s tou přicházející jenom že musím vědět, že to není celá pravda protože to ještě bude přicházet půr dál A říkáš, že v nejlepším případě kdybych se věděl mohla se sama vysvětlit a byly to Ano, zkušenost je možná jenom s tím, co už přišlo a to, co přišlo to je vždycky tak trošku, jako už je to trošku zlepšeně Potom bychom mohli spokojit jakýkoliv všech dědních disciplín a vůbec količenských disciplín výjima filozofie Ano, myslím, výjima filozofie Filozofie Filozofie není věda podle mě podzemně dějí, že filozofie jsou věda Mně se strašně líbila formulace toho novozákonníka našeho bývalého jebe slučka který v takovým článku o filozofii a teologii vztahu filozofii a teologii že v žádném případě teda není teologie, nemůže být paní filozofie ale ani obráceně ale že obě jsou jasi služebnícemi pravdy a pak dodávám a obě služebnicemi neužitečnými To se mi líbí, když řekají velký teolog řekne takovouhle věc, že Prosím vás, nebylo tady jako zavažováno prostě jako hlasatelů určitý bíry nebo zahradatelů, na druhé straně jsou filozofie, který sedí prostě uznávaný jako vědecké kapacity a přitom ty filozofické postula, ty jsou stejně prostě postavený na jejich výmyslu No tak na čem mám filozof stavět než na své výmysly, že jenom pak si musí a nikdo mu to nemůže vytýkat Ale důležité je, co s tím výmyslem dokáže udělat Potom bych to dovedal, je filozofie věda? Není, samozřejmě Filozofie není pouhá věda To vždycky říkám, abych provokoval Dějný filozofie jsou věda, pokopitelně Pokud jsou věda, tak to není to nejsou pořád dějny Vědec nemůže tušit, co to je filozofie pokud není zájem filozofie Historik filozofie musí být buď filozof a nemůže nebo typ historie, ta historie nestojí za nic To je stejné, jako kdybyste chtěl, aby někdo psal dějny matematiky a neměl páru o matematice to prostě nejde ale stačí jenom mět počítat do dvaceti dějny matematiky musí skutečně rozumět a nejkomplikovatější

====================
s2.flac
====================
Jakokoliv je potřeba, můžeme odkuť volit do toho, že jsme většinou znovu vyhřeli. Můj problém je ten, že já pokážu vám pravdivý, co v tom významu vytvořenostů a vlastně se může zkusit velkým vlazením, kterou připořázá odpluvený organizace, pro které je taková patronina COVID. Vůbec ochranné informace sem nechcou připravené nachborných informácích. Říkám, že je tu velká návrha. a zakoušené. A máš takový, že zakoušené je součást to, co jsi měl. A nebude to být zakoušené. To je to mě. Ale je to něco víc zakoušené a je něco víc zkoušené. A z toho teď, když to uznáš, já bych říkal, že pravda může být zakoušená, ale součástí zakoušení může být něco jiného. Protože součástí zakoušení je právě tou našou zakoušenou pravidlou. Stejně tak, nesmírnou zakoušení, formulace jakákoliv, nebo květně energošlanková, nebo člověk, uchopení všeho kolegu, nikdy nemá stavěnou součástí toho uchopení, to uchopeného. Uchopení vždycky jenom mý systému chce, a druhý tomu, že to je jen také, co pokládá, že je tam něco ještě jiného, než to uchopení. To je rozum tomu zakoušení toho druhého. Když vidíte ten druhý zakoušení, co přijde, to je toho takového, který je v pohodě. To, co on zakouší, nebo co přijde, to formule, to myslí, je pravdivé nebo nepravdivé, jestliže, když to víme, že on taky to může vnitř špatně, ale pokud ne, on ví, že když posiluje o uchopení pravdy, že ta pravda sama je posledním kriteriem toho jeho uchopení a není součástí dohromady. Že to není výbor tvůrcem pravdy, nebožství je tvůrcem jistého pochopení přes ušenosti, která ale vždycky na konci světu znovu a znovu podrobová na kriterii té pravdy, která nikdy není naše, kterou nemáme k dispozici atd. A tudiž nějak musíme postulovat. A teď nevíme jak. A tam je ten problém. Já připouštím, že nevíme jak, ale nemůžeme celý problém redukovat jenom na ten fenomen. Tohle to, co musíme postulovat, to je filozofická nezbytnost, ale my víme, že se to nikdy fenomen nebude dostat. Pane, to se připadá jako velmi slabé formulovat pravdu jako postulát. Prostě tak já ti neřeknu postulát, neřeknu FLT, když se mám dovolat katolíka, který ti je blízký, tak ten říká hypotéza. To mě taky nevyhovuje, protože vím, že Bonhoeffer řekl, že boha jako hypotézu, že musíme odvolat. To je jedno, jak to nazveme. To není ten problém, o kterým mluvím. Já jsem ochoten odvolat postulát, odvolat hypotézu, já nevím co. Musíme vědět, že pravda je něco živýho, co nás oslovuje a nikdy se nestává součástí našeho pochopení toho oslovení. Dobře, ale to, když třeba mluvím o té živosti a o tom, že nás pravda oslovuje, tak to je spíš jako něco, co vím z té zkušenosti, že jo? Ne, nevím to, co ze zkušenosti. To je právě, to není součástí zkušenosti, to je to, co zakouším. No, tak já netvrdím, že když to vím z té zkušenosti... Tak neřekneš, že to je součást? Že to je, já jsem neřekl, že to je součást zkušenosti, říkáš, že to vím ze zkušenosti, což je rozdíl. No, tak to je jiná věc. Když připustíš, ale já jsem udělal rozdíl a ty ho zastíráš, říkáš, vím to ze zkušenosti, tak chceš zase ten rozdíl, který jsem tady uslavil, prostě nějak zahladit, rozostřit celý problém. Ale věřte teda k věci. Když to znám ze zkušenosti, jistě jak jinak to nemůžu znát, ale i když to neznám, tak je to tu. A nech si stranou to je do závolky. Já nechci říkat, že to je. Je to něco víc než to mé zakušení. Tam je problém. Tak to už je jasný podle mě v tom a ty pravdy se to ukazuje taky v tom, že vlastně, i když vlastně člověk neuznává vlastně nějakou pravdu nebo cokoliv takovýho, a navíc ještě když člověk sám je třeba zapletenej vel, tak potom ta pravda sama odhaluje tu jeho zapletenost víl. Tak v tom smyslu chápu, že je víc než lidská zkušenost, ještě v takovém zvláštním smyslu, než jakýkoliv jiný souc, nebo jakákoliv jiná skutečnost. Když říkáš jakýkoliv jiný, tak zase já v tu ránu, před chvíli jsem to řekl, ale v tu ránu jsem prvný. Ano, ano, taky je to závod právě. To přirozumím. Ale prostě mně přijde ten, i když třeba to nahradíme jiným slovem, ten postulát, tak pořád právě mi připadá, že trošku tohle z toho, když se to, mně přijde jako, že tam jsou ty, že je třeba zachovat tohle z toho obojí stránku. Jakoby ten risk toho postulátu a zároveň tu živou zkušenost se vždy, která, který prostě se nám odhaluje, něco takového jako pravda, který prostě nám pravda dává nějak u sobě vědět. A potom mně připadá, že když se to jako ořízne o tu fenomenální stránku, tak potom právě jako se s tím pravdy vydá, co se... Já jsem to nechtěl ořízat. Já ti naprosto přiznám, že pravda a to konec konců tohle proti Hagelovi zúraznili Kierkegora potom Nietzsche, že to je pravda, která není mojí. Pravda není pro mě žádná pravda. Já prostě nemůžu konstatovat třeba jako divák, že tohle je pravda tam. Ne, já se buď musím natchnout pro to pravda, nebo to pro mě pravda není. To já ti přiznám. Jenomže pravda není produkt mého naučení. Potomže... To není samozřejmě. Je to samozřejmě, ale přece ani fenomenolog neřekne, že proto, protože skušenost se udává, že skutečnost se udává ve skušenosti, že skutečnost teda je jeho produktem. Neřekne to, ale neřekne ani opákně, proč udělá to něčím, o čem ho nebudeme myslet, o čem nebudeme mluvit. Je to prostě... Ta fenomenologická redukce znamená, že to není to, o co můžeme. Když to já si myslím, že třeba v teologii to je právě to, co musí dít. A se všema těma potížema a otížema, které je jistý, co to je. Ve chvíli, kdy teolog... A to se stalo teda v protestantismu, v té ušleermachra a vůbec v té liberální teologii. A proto my jsme na to tak strašlivě citliví, že my teda, nebo já, když nejsem teolog, tak jsem prošel prostě tou velice takovou napjatou dobou té kritiky liberální teologie. Já teď vím o mezích té dialektické, ale nicméně musím jí v některých věcech dávat zapravu, protože ta liberální teologie, která se chtěla zabejvat jenom těma fenoménama a jenom religiozito a prostě myslela si, že se k Bohu dostane přes religiozitu a přes filozofií náboženství. Tak tohleta, po mém sludu, tohleta teologie je prostě v ničem. Musím se ven vyvernout a od lidí pošlapat. Protože to je jedna stránka věcí, ale ne ta nejdůležitější. Ta nejdůležitější je, jestli mám živého Boha, nebo jestli můj Bůh, živý Bůh má mě, a ne jak já to prožívám. Protože já to můžu prožívat, o tom já budu mluvit, já to můžu prožívat prostě tak, že se nábožensky vyžívám. Že prostě sbožně tvořím nějaké si představy a teď v tom si žiju a tak dále. Jinými slovy, že celé to můžu. Já nechápu teda věk včera. To mě trošku právě zarazilo, jak se mi našklo. Protože můžeš ho upalovat, jo? Radši už nezmiňu, že jo? Ale z té nějaký příbuznosti tohle postoje z toho nestojí. Já to tam nevidím vůbec. Je jistě, že to nevidíš, ale to je chyba, že to nevidíš. Já jsem na to chtěl upozornit. Ta jistá podobnost je. Já se obávám, že teda vy katolice jste těma těma prošly. Zejména teda takový ty... No prostě je spousta věcí v katolické tradici, kterou katolici nemají páru. A ono... Vlastně v téhle boji byly vybojovávány na jiné úrovni a v jiných kontextech kdysi dávno. A vlastně celá ta reformace je jenom zopakování. Tady my s důrazněným někdy extrémním až extremistickým zdůrazněním některých momentů, které byly diskutované na konci a tak dále. Čiže prostě to není tak, že bych tě chtěl zahrnout jenom do toho. To je otázka strašně dávna, strašně stará. Takže já si myslím, že každý katolik se může v ní najít. V tý diskusi se tam může najít a nemusí vůbec pát na to, jak to vypadá u protestantů. Že to byla má, spíš zase, zkušenost, která mě povedla k tomu, že jsem na to poukázal. Nemusel jsem to učinit. A všechno zůstalo stejné. Já jsem v žádné příběh nechtěl říct, že jsi ovlivněn liberální protestantskou teologií. Rozhodně ne. Míl jsem tady jakási analogie a já jí dobře znám a jsem na to alergický. Týhle, že jsem to rozpoznal. Můžeš si přečíst nějakého mladého Várta. A nebo si přečíst nějaký starý Už teda nechápu, co mám s Vártem. Protože ten na tohle, to je ten celý Várt, je... essence Várta je poukaz na tohle, že se to nesmí zaměňovat a to je ten důvod, proč ukazuje, že veškerá zbožnost, náboženskost, religiozita, že je prostě hřích. To prostě s evangeliem nemá co dělat. On do toho opak vystupuje, protože to bylo v jeho vládí, to bylo příliš ostře řečeno a tak dále to změrčuje. Ale to se není tak důležitý, co odstím uděláte. Jakkoliv se to není důležitý, že zapomněte na to, co říkal Matčík, důležitý je vzít to na vědomí. Že zbožnost, náboženskost, religiozita, že jako nic není, nic neznamená. Je to, jako na poště o Pavelu mluví o tom, jestli masovo obětované nebo neobětované, bez nich není žádný rozdíl, můžeme se na to vykašlat. Ale protože někteří se věděl cítit pohoršený, dávká činnost obětovaný maso. Ale prostě víme, že obětovaný maso, když bohové nejsou nic jiného, než výmysle lidské, tak to obětovaný maso prostě normální maso, my k tomu nevěříme, že se na tom něco mění, ale s ohledem na druhého, prostě by nám bylo provokovat. Čili z tohohle důvodu teda já nechci provokovat příliš, že ale ta zbožnost prostě není nic, co by nás přivedlo k bohu blíž, než cokoliv jiného. Můžu dát, že zkušenost neměl vůbec něco společného. Neměl vůbec na mysli zkušenost náboženskou, nebo prostě to, co nazýváš zbožností. Já myslím, že zkušenost lidskou je prostě v celkově životní situace. No ale já nevím, ale odkaď víš, že obecná lidská zkušenost je nějakým způsobem zpětá s pravdou, nebo z čeho to vyplývá. Tak s pravdou, ale taky on je problém, když začínáme vůbec takhle, že musíme se nějak ujastnit, že teda je to termín, který by napsilo, že teda je to důvod nebo pravda, která se v pravidce používá v uznačení, podle mě, prostě určitý zkušenosti. To je právě úspěch protestovat. Která samozřejmě, v tom všem stihnut, já pořád uznávám to, že prostě ta zkušenost je něco víc. Ne, já protestuju, že ta zkušenost, i když řekne, že to je něco víc, tak, že je na začátku. Já nemůžu mít zkušenost s něčím, co není mimo ramec mé zkušenosti. Čili já musím začít s něčím jiným, ne zkušenost. Zkušenost to není možná, když není s čím mít zkušenost. No samozřejmě, tak to já... No to samozřejmě, ale tak to prosím tě tak tematizuji, řekneš samozřejmě. Ale tak nezačínej zkušenost. Ale zase, jako jinak. Musíš říct, že zkušenost je možná jedině, když je co zakoušet. A to, co zakoušet, musí být přív než ta zkušenost. No dobře, ale tak nemůže začínat zkušenost. Pak nevíme, jak to nazvat. Právě toto nazýváme. A nenazýváme tak nějakou naši zkušenost. Nejprve nazýváme to, co zakoušet. A co se dosud špatně v řecké talice říkal, co je předmětem zkušenosti, jenže právě tam byla ta chyba, že to řední žádný předmět a tak dále. Tam jsou tyhle pak korektury nezbytní. Ale důležité je vědět. A to je právě to, tím je posedlej vár, že pořád mluví o tom objektivní. Objektivní. Ne, že to je naše subjektivní zkušenost, ale to objektivní. Je to chybná, chybá chybná věc. Musíme to říct jinak. Slovo objektivní se nehodí. Ale je to pořád lepší, než zůstat v rámci subjektivity zkušenosti. To je to pn, třeba energické, jo? Možná je tam ještě nějaká nejasnost v tom, jak se vlastně konstituuje ta objektivita, nebo prostě pro nás, jo? Jak my vlastně teda víme o té objektivitě objektivního, jo? To je náš výmysl. My tu takzvanou objektivitu, my to myslíme určitým způsobem, to nás naučili řekové a děláme to špatně. To je možno kritizovat. Ale když to kritizujeme, neznamená to, že to všechno převedeme na subjektivit. Ta subjektivita je totiž jenom jiný typ objektivit. Když psycholog se zabejívá lidskou duševníma projevama, že ne, duší už, duševníma jírfama, no tak prostě objektivuje něco, co de facto ze své podstatě objektivní není. On to objektivuje. Já teď nemyslím, nechme, já jsem to objektivní použil jako v tom navázání na toho Barta. Já myslel, dokutečně to, o čem jsme mluvili, to, co přesahuje naši zkušenost, to, co je zakoušeno vlastně. Ale pro mě je furt nejasná nebo trochu temná záležitost, jak my vlastně víme o tom, že to je něco, co naši zkušenost přesahuje. Jinak to nemůžeme vědět. Jenom ve výjimečných případech nás to osloví přímo. Ale i tak musíme být přesvědčení, poněvadž podobně jako ten mladenček Samuel, prostě nevěděl, promiň ne, já si dokledu moment, jak to bylo. Samuel byl ten kněz, že, co měl ty náhodný syny, a mladenček Saul, ne, ne, byl to skutečně mladenček Samuel. Jak prostě vždycky se probudil, pláčel někdo, někdo oslovil. Když se mu to stalo jen dvakrát nebo třikrát, tak šel za svým šefem, tam jen tak jako bez chrámu spal, jako stráž, aby tam nikdo nedělal nějakou neplechu a tak dále. Říkal volal jsi mě, pane? Ne, nevolal. A někdo tak příště řekni aj zdej sem, pane mníče, a spodine. A on to řekl a pak dostal zjebení. Čili to je zase to nejdůležitější, není, že že se mu ozval hospodin, líbře, když se ozve nepřipravenému, nebo neví, co se mu ozve. On si bude připraven. Čili tam je důležitá konce těch druhejch, kteří mu to řeknou, kteří ho na to navedou, který ho připraví k tomu, že může dojít k tomu, že je osloven přímo pravda. Zase není to první zkušenost. Nejdřív se to dovíči od někoho. Že taková zkušenost je možná. A pak jenom čekáš, jestli náhodou. A nesmíš si jich vymýšlet. Ale pro člověka nikdo to taky není. Třeba to svědectví těch lidí přesvědčují, pokud vlastně neví, že tahle zkušenost s takovouhle skutečností je možná. To je další problém. Vůbec jako vtázka do toho, jak se člověk dostává třeba k nějakému porozumění toho, co se mu dává v ústy těch druhých a čemu ho vlastně nerozumí třeba. A nerozumí toho podle mě než třeba se mu dostane takový zkušeností. Tak když mu to nikdo nedovede říct serovnomitelně, tak nevím, co to je možné. V některých případech asi například je těžké slepému líčit přeliší červená od zelení. To je strašně obtížné. Může se to objektivovat, to je, že mu ukážeš celou teorii optiky, teorii, co to je světlo, a já vím, co všechno, a teď to převedeš na takové tahní a já nevím. Ale stejně, co to je ta zelená, jak vidíme zelenou na rozdílu od červený, tak takovéhle věci, ale já se nedomnímám, že v těch nejpodstatnějších věcích je tomu takhle. Takhle tomu je právě u těch smyslových věcí, ale nevěřím, že tahle ta věc může být aplikovatelná, dokud sam kde nebo smyslové věci skutečně. Dítě prostě nevěří, dokud se schválí, a můžeš mu tisícka říkat, že to je horký pozor na kamenec a zase je to ale smyslová záležitost. Naproti tomu nechápu, jak by se tohle dalo aplikovat třeba na geometrii, že bys třeba dítě ti dlouho vykládal, co to je trvořní kluh, až se najednou setká, když se setká s projektníkem. Já považuji to. To je rozdíl mezi smyslovým věmem a mezi nahlédnutím intelektuálem. A jenom je přehlednutelné, zřetelnější, když se tady použije toho obrazu, toho trvořníka, ale to tež je u všech jiných intelektuálních věcí. Prostě to, že ti někdo něco řekne, buď ti to řekne blbě, nebo seš ty blbé. Ale pokud oboje vyloučíme, tak ty seš schopen nahlédnout to, co ti říkáš. I když nemáš žádnou zkušenost. Toto je tvá první zkušenost s tím, že on ti o tom někdo něco řekne. A ty jsi pochopil o čemu dluhý. I když se s tím dozvuk nesetká. Pomen soudu tomu, kde říkat zkušenost, to znamená, ale pak dusleně rozšířit kápání zkušenosti tak, že pak je to zkušeností s myšlením, pak cokoliv pomyslíš, to je zkušenost a tak dále. A tedy tak je to pomyšlené musí být zkušenost s tím, že samozřejmě pro tebe to myšlené může být tady jedně, když to myslíš, když je to zároveň tedy tvá aktivita a tak dále. Tedy jenom v rámci zkušenosti můžeš něco zakusit. Jistě. Ale na zkušenost samozřejmě nestatí, protože je vždycky zakušení něčeho, to není součástí zkušenosti. A to, že to není součástí, ty se o to můžeš dovědět ještě dřív, než tu zkušenost máš. Protože ti to někdo může říct. Že to je ten smysl toho celého výkladu. Proto teda má jistý smysl třeba nedělní škola nebo nějaký náboženství nebo něco takového, že tam prostě samozřejmě ty nemůžeš navzájem představit podívat každé dítě zvláště. Aby se seznámili aby se... to nejde. Ale můžeš určitě mít například vypravování v biblických reálích, vypravování svéch zkušeností, vypravování co velcí myslitele tak jako prodítel zůdlší někdo trošku. A oni tak se trošku připravení na něco, co není, že oni sami něco začnou zapoušet ve vnitř si vymýšlet. To je fakt strašně... Jenom tohle ne. Nechat děti, aby si vymýšleli. Nýbrž, že oni musí být připravení na to, na to, že stále při všem vymýšlením musí být ještě pořád připravení, že najednou jsou osloveni něčím, co si nebyli stvořeni. A nejlepší způsob na tohle je třeba zavádět diskuse, zavádět rozmluvy. Velmi ovětší význam má nikoli vykládání odobmatechní, prostě diskutování těch tmav. A přichytávání, při tom, že si něco vymýšlejí, třeba v dobré víře, že se za vděčejí Katešovi, za vděčejí se panu Faráři. Přichytávat je, že ne, to si smíš takhle vymýšlejí. Ale připravit je na to, že povedně někdy se zúkají, že poslouhí pravda sama. Pokud nejsou připravení, tak pak se pravda ho zve a oni ji neslyšeli. Ale tohle věděli i řekové, tohle věděli i řekové, že to je možný. Takže to je skutečně, víme, že když člověk má špatný soufit, jak to Němci říkají, a hledá v knihovni knihovat a vidí naprosto bezpečně, že je zelená a pak nejednou, a to prostě ji nenajde. A pak náhodou mu padne, a ona hlavně dá, že on je schopen koukat, vidět ji, ale protože hledá jinak, má jinou představu, než mám ji taky nevidět. Ale je to dobrá věc, to oslovení pravdy samotný, že my nejsme schopni ji slyšet. Ne, to je buď a nebo buď. Fakt je, že když pravda nás může oslovit, a když my neslyšíme, tak vlastně k oslovení nedojde. Pravda může dělat, co může. Ta představa, že tady pravda může vzít hůl a prostitná zlova, že se nám zajistří, myslím, že je po někud většeho. Pravda je v této věci, že je ta zlova nebezbraná. Tak oslovit. Mimochodem, Izraelci vtedy to věděli, když tam máme takové to, že přišel vichr a Romo bytí, ale hned byl v tom hospodě. A zatím byl z tých jirtev. To je už ve starém zákoně polemíka s tím chtěním zázraků, o kterém také mu věříš, že lid jak mu to tam říká a teď nevím, jestli smilný nebo nečistého srdce, a teď nevím, jestli to tam je, znamení hledá, ale nebude to nějaké znamení hledá, jen znamení. To je naše proroka, což je vlastně pozdní církev tam dala tří dní. Vím, že to je v pekle, tak co je v krénu. Ta polemíka přinesla věříšovi postiženýho a on řekne amen prvým, který odpovždí se, bude to věříš. Všichni čekali, že udělá zázrak, že uzdraví. Ale abyste věděli, a už je, takový ten kompromis tak je uzdravit. Ale to důležité není uzdravit, to důležité je odpovždění se tobě říkat. A to nikdo nemůže kontrolovat. Zase, to je zkušenost druhé ruky přece. A to je to nejdůležitější. Jak já můžu být zkušenostím, že někomu nebo mně jsou odpočtění? Mám žádnou zkušenost. Mimochodem, velte v jední knížce já mám dojem, že právě tohle toho, já jsem to nemohl pořádně číst, v autobusem to prohlížel, tak tam je vůz té knížky, kterou mám doma, německy, tam mluvím o nícoti a tady je něco o nícoti, možná, že to bude z toho, já to už tady neskontroloval, to jsem takový účelý. Mluvím o zkušenosti nícoti. Zkušenost nícoti je vždycky nepříjímá. Je to ta nepříjímá zkušenost, nebo nepříjímé je to, jak říká, a tak dále, prostě něco naznačovali už stojíci, že říkali vlastně, co je smrt. Smrt nic není, protože pokud se s tím mohu setkat, tak ještě jsem neumřel, čili já jsem se s tím nesetkal. Pokud se s tím setkám, tak už jsem umřel, ale já tady bym padl, jsem nemůžel taky já setkat, pak je tady smrta, a nejsem tady já. Pokud jsem tady já, a nejsem tady smrt, nebo jsem tady smrta, a nejsem tady já, prostě už setkání tady nemůže dojít. Teď mě to napadl krásnej argument proti tomu fenomenologismu. A přesto je smrt velice podstatná věc, člověk se tím stavuje. Cože? Není žádný argument, že vlastně. No tak je to argument. To, že napsal a řekl tomu zkušenost smrti, ale teď jde o to v jakém smyslu? Zkušenost smrti? Už Augustin přepíše o smrti, o smrti své matky. A zároveň říká, že vlastně ta zkušenost smrti není možná, protože se vždycky týká smrti toho druhého. Jenomže Augustin z toho vyvozuje, že když mě umře nejbližší, tak vždycky umře kus mě, takže to je zkušenost smrti. Tím se z toho vybléká, ale ve skutečnosti tam pořád ten argument platí. To ne, že není, ale to je. Smrt nemůže být takovšena, leč nepřímo. Dokud se zakoušíš, tak tady smrt není. Když tady je smrt, tak zas už nejsi schopen zakoušet. Já myslím, že tohle v tom stojící měli pravdu. Měl bych jakouž přísný logici. Tohle je sofizma. Tohle je sofizma, strašný. Tohle je sofizma, ne. Je to trošku takový, uznávám takový argument trošku divný, ale sofizma to není. Je to sofizma v jednom smyslu, že to je argument, který chce podisputovat vážnost smrty. Do těch stojící vytýkám, že cíl jejich strategie myšlenková je prostě nenechat se otřást. To je chyba. Prostě smrt vlastně, to je, čeho se bát. Nebo já jsem říkal o něčem jiném, že je sofizma. A to je, když Seneka říká Tomiu Luciliovi, no, co takové takového, ty obavy ze smrti. Proč se máme bát něčeho, co přijde jednou, když to přichází každou chvíli. To je sofizma. Každou chvíli přichází to, že nejsme to, co jsme byli příští, před chvílí jsme něco nového. Jenže to je podstatný rozdíl, před chvíli jsme ještě žili a pak už nežili. To je rozdíl. To je sofizma. O tom jsem mluvil. Každou chvíli přichází možnost na smrti, že možnost to je. To je? Možnost je nebo není? To je prostě, já mám základní námětky proti kategorii možnosti. To je prostě, to je další sofizma. V tomto případě, já bych neřekl Aristotelovu, ale Aristoteles zadal k tomu hlavní moment a potom ta interpretace, že dynamis je možnost, to je jasné, že v tom slově je někde, to překladuje nějaká chyba, tak to je prostě celou filozofickou podvodnej termín, podvodnej pojem. Já jsem na to skočil, vím, že tam není podstata tvé námětky, takže nechtěl jsem to jenom, ale při příležitosti vždycky musím. Co to je možnost? Jaký je rozdíl reálné a nereálné možnosti třeba? To jsou obrovské problémy a já myslím, že vždycky se zdá. A celý je to zakotveno v koncepci causality. A ta je celá falečná, takže to je potřeba oduplovat. Celým odložitavým je nějaký jiný způsob, jak interpretujeme ty též fenomény. Já nepopírám fenomény, já popírám tu teorii. Nevím, kde vidíš tu eleganci. Je to dost koptěný. On to přizná, ale přizná zároveň, že něco zcela novýho se tady může uvěřit. On nepřiznává skutečné nové. Nejsou schopní to přiznávat. Ale zároveň to přiznává. To je právě takhle. To je jenom relativní nové. V dané situaci to vypadá jako něco nového, ale vlastně už to takhle odedává příliš, že je to možné. A tedy tím, že se to uskuteční, tak už to tady je, ale vlastně uskutečně se něco, co už v rozvrhu tady bylo na začátku, a teď má problém, jak nazvat to, co je v rozvrhu. Nám nadle se nemá problém, jak nazvat to, co vůbec je bez jakéhokoliv rozvrhu, ale je možno v tom ten rozvrh uplatnit. Oboje je dynamis. Prostě tam je ta hluboká rozpornost, že vlastně hilé je dynamis a morfe je taky dynamis. Protože skutečnost je teprve, když nějaké to dílo je učeněno v pohybu. V pohybu se spojuje dynamis a hilé a realizuje se tak nějaká konkrétní možnost, čili už možnosti jaké jsi konkrétní s rozplicem. Jak později v latíně se překládá. A proto tedy, že výběr, to je osemte problém, už je u Platona, že ten vymír nemůže vzít jakékoliv ideje a plácat z nich nějakou skutečnost. Někdy si musí vybrat vhodné. Proto tam ten vymír je nejen jako nějaký blbej automatní, už mu musí rozpoznat, které ideje může spolu jako se stavit do té formičky, aby to otisk do toho vládníčka tykoucího a nemůže dělat jakokoliv. Ideje se k sobě nehoděj na třikacou rozporu. Takže tento problém je pak řešen nějakým způsobem. V jakém smyslu je morfe? Já si doufám, že to je to. Je dynamit. Zvládím tak daleko, ale v jakém smyslu? Morfe je uskutečení možností. Morfe je vlastně jakási abstrakce, ale toto říkají až kdyby vykladatele. Morfe, morfe. To je energie náš. Nééé. Morfe není energie. Morfe je nehybná. Morfe je vždycky nějaký ten tvár. Je tím uskutečněním životní možností. To je první, když je uskutečně, ale dokud není. Uskutečně je to pouhla možností. Co ten tvár palí, ještě není uskutečně. Nikde není. Jak to, že není? Kdyby nebyl, ten je právě na začátku. Než tokoliv. V tomto smyslu, ten cíl je už na začátku. Jenomže ten musí být obsažený v nějakém konkrétním solucnu, který je příčinou toho realizování. Jedině, když mluvíš, vyloučuješ všechny možnosti a mluvíš jenom uskutečně. Aristoteles přece. Aristotelová koncepce je taková, že je tady nějaký solucnu, že od morfe žádné oddělení neexistuje do zvládky. Kromě samozřejmě separovaných fal. Všechny formy jsou buď separovaný nebo s částí uskutečné. Pač jinak bys neměl co uskutečňovat. Uskutečnění je, když sformuješ neforemnou hylé. A to musí někdo dělat. A to nedělá ta morfe. A nedělá to hylé. Protože přece ten problém Aristotelů, proč on se zabejívá tím, kterým se vzal. To je všechno. Proč on se zabejívá tím pohybem a proč pohyb u něho je rozhodující v kategorii. Přesto, že říká, že o tom, co se mění v pohybu, že nemůže být žádná věda. A furt se tím zabejívá. To vzniklo přece tím, ať už to slyšel. To vzniklo tím, že Aristoteles jednak se z důvodu mě nepůhlednej přivážil Demokrita a napodoboval ho v mnoha věcech. Takže například to, že Demokritos se pokusil řešit problém postavenej Eleaty tím, že rozsekal Henke pan na maninký kousičky a říkal tomu a to moc, a to moj. Tak tohle se tak zalíbilo Aristotelowi, že učinil totéž s Platonovi Demiurgem. On kritizoval Demiurga, že to je mytchos a že to nepatří do filozofie. Pro Platona to nebyla mytka. On byl přesvědčený, že když někde nevíme zatím, jak s tou filozofií se to pojmově dalo udělat, takže si klidně filozof může použít mýtu. Ovšem nejlépe, když si je sám vymyslí, jak s čím pracuje. A on rozsekal Demiurga na maniký kousičky a říkal tomu NRGA a NLGA. A myslel si, že to už je ta věda. To je podfuk de facto. Mytchos rozsekal na maný kousičky a už to nevypadá jako mytchosný, protože už je to jako vyvěda. No a to je právě ono, že kde se bere NRGA? NRGA kde se bere? To je to, co pracuje už v pohybu. Ale tam, kde pohyb je, tam už je skutečně vání. Tam už není ani čistá forma. Ani tam není čistá. No, ale je to tak, že když mluvíme o sobunách, když pomeneme ty separované formy, že prostě je tady nějaká možnost. Vždycky jsou tady jenom konkrétní součna, to znamená srostla, z jelého, z morfé. A teď nějaký to součnal, který samozřejmě tohleto součnalství v sobě obsahuje možnost realizovat nějakou jinou formu, nějakou jinou morfé. Ale k tomu tady musí být jiný součnal, který je taky tou součnalství z jelého morfé a který je na tou kauzou efektivní. Příliš mechanistický. Dokonce ta morfé již je v momentální srostlicí ještě nikdy není úplně uskutečněná. O to jde. Jinak by ten pohyb tam... Nejde o to, o přechod od jedné formy uskutečnění k jiné formě uskutečnění. Ale jestli se zprávě vít, že u živých organizmů, že prostě ta forma se tam uskutečnění celou dobu a vždycky jenom z části. A každé uskutečnění je z části uskutečnění, ale z části ještě možností dalšího postupu. A teprve tam, kde ta morfé je úplně uskutečněná, postává pohyb. Čiže není přechod od jedného uskutečnění k jinému uskutečnění a že by tam byla střída různých uskutečnění. To už je pozdní výklad. To je pak ten pohyb. Ten pohyb samotný je tím přechodem od té jedné formy případně privacetí formy v tí formě, která... Ne. Proč by to přecházelo? Když ta jedna forma už je uskutečněná, tak by se to zastavilo. Proč ještě další pohyb? To není žádný přechod. To je pořád ta forma, která ještě není úplně uskutečněná. Není to přechod od jedné formy k jinému. Ale já se teď nepamatuji, jak je to ženský, ale sám používám tyto termíny. Přechod od možnosti k skutečnosti, to je definace. Ano, to je pohyb. Ale ten pohyb je dlouho časej. Není to střídání jednotlivých uskutečnění. To je kontinu. A to znamená, že každé uskutečnění buď je samo ještě možností, anebo pokud je plný uskutečnění, tak dostává pohyb. Ta věc se odstne na svém místě a není důvodu, proč by se. Pohyb je jenom tam, kde věci nejsou na svém místě. Takže v tomhle smyslu rozumíš tomu, že morfe je dynamis, v tom smyslu, že v tom kontinuálním pohybu není nikdy, nebo většinu času není uskutečněná plně. Ano. Tam ten překlad možnost prostě máte. Ale tomu neříká věcitele Sala, Entelecheia, Morfea v tomhle kontinuálnímu pohybu. Tomu ano, ale neříká tomu Morfea. To je rozdíl. Morfea je to, co díky Entelecheia se uskutečuje. Entelecheia je tam, kde ještě cíle nebylo dosaženo. A cíl je celý, to je tam Morfea. Ovšem Morfea je komužnost. No jistě. Protože je to ten cíl, tak už jako to je Morfea. No tak pak se nic nehejbe, ale když to je v pohybu, tak ten cíl ještě není uskutečný. Ale už tomu neříká věcitele Entelecheia. Čemu? Už tomu pohybu. Ne, tomu, co je zdrojem pohybu, co hejbe tím pohybem, díky čemu je pohyb možný. To není totéž. To se nedá zaměnit. Pohyb je přechod od možnosti ke skutečnosti, ale ten přechod nevyplývá ani z možnosti, ani ze skutečnosti, nikdy než Entelecheia, a ten není totožnej s tím přechodem. Ten přechod je výsledkem Entelecheia. Takže ta Entelecheia tam funguje celou půdobu, když to ten přechod je vždycky krok za krokem. Čili není to možnost totožný. Tak to znamená, že prostě pohyb, co my slovene tam říkáme. Mimochodem, citovat jednotlivé věci s Aristotela znamená všem také vědět, že Aristoteles byl velmi nepořádný myslitel a že se tam najdou šílené rozpohy mezi tím, co říká. Na rozdíl od Platona. Protože Platon se tomu vyhybá tím, že vždycky strčí někomu do úst. A nikdy nevíš, co říká Platon a co neříká Platon. Čím se tomu vyhybí? Aristoteles to prostě... Aristoteles je vědec. Výnikající vědec, vrcholný vědec starouke, starouke, ale jako filozof je něco podobné jako Descartes. To je tak nepořádný, lajdácký myslitel, kterýho vždycky zapojíme jeden kontext a odřízne to, od čeho dostatí. Dobře, dobře. Ale nepovnoumejme o tím, že jenom měl blbé žáky. Takhle můžeme pak vykládat Aristotela v své volně. Prostě musíme zjistit, jak to říká na různých místech.