This text explores the fundamental philosophical question of the nature of being. The author critically re-evaluates the common understanding of what it means for something "to be" and introduces a crucial distinction between "true beings" and "false beings." True beings are characterized by internal unity, integrity, and the capacity for self-organization from within. This category includes elementary particles, molecules, and living organisms. The text also references Teilhard de Chardin’s ideas on "natural unities" that form an ascending scale toward increasing complexity. In contrast, false beings are merely heaps or aggregates of parts lacking internal organic bonds, even if they appear ordered externally. This perspective necessitates a revision of the Aristotelian concept of being, as it attributes a specific quality to being as internal integrity. The discussion also addresses physical entities such as stars and galaxies, which, within current scientific frameworks, are viewed as externally determined aggregates rather than integrated wholes. True being thus requires achieving an actively maintained internal unity of the whole.
Co se rozumí jsoucnem? [1992]
Na první pohled by se mohlo zdát, že nejde o nic složitého: jsoucno je prostě to, co jest. Skutečný problém se však otevře teprve tomu, kdo nahlédne, jak nesnadné je rozpoznat a rozhodnout, zda něco jest či zda to není. Tak např. uvažme situaci, kdy děti na jaře hrají kuličky. V jisté chvíli jsou některé kuličky v důlku, jiné blízko důlku a některé dost daleko. Podle toho můžeme celkovou množinu kuliček ve hře rozdělit na několik podmnožin. Lze o každé z těchto podmnožin a také o celkové množině právem prohlásit, že jsou? Na chvíli předpokládejme, že samy kuličky jsou, že to jsou jsoucna. Ale je dvojice nebo trojice kuliček také jsoucnem, víme-li, že to jsme my, kteří jsme v duchu kuličky rozdělili do skupin resp. podmnožin? Každá kulička je však jen vypáleným slepencem nějakých částic jemného písku a hlíny. Není tomu podobně jako se skupinami kuliček, jen že jednotlivé části kuličky nemůžeme tak snadno a libovolně přemísťovat? A jak to je s celým světem? Můžeme o světě právem říci, že jest, anebo jsme to zase jen my, kteří o nějakém sebe větším množství nějakých zcela malých kuliček uvažujeme, jako by to bylo jsoucno?
Už jeden z nejstarších filosofů postavil otázku, jak se z pouhé hromady náhodně rozházených věcí stane kosmos, tj. krásně uspořádaný svět. Stejně se dodnes tážeme, co vlastně zaručuje organickou jednotu živých bytostí. Zřejmě tedy rozlišujeme přinejmenším mezi živými bytostmi a neživými předměty, tj. hromadami nebo slepenci. Protože však nejde o živoucnost, nýbrž o vnitřní sjednocenost, můžeme sestoupit k integrovaným útvarům ještě jednodušším, než jsou živé bytosti, k molekulám, atomům, elementárním částicím, energetickým kvantům. Teilhard de Chardin o nich o všech mluví jako o „přirozených jednotách“ a ukazuje, jak vytvářejí jakousi zvláštní řadu, postupující ke jsoucnům či „bytostem“ stále složitějším, komplikovanějším, ale vždy soustředěným resp. usilovně se soustřeďujícím v jednotu. Takováto vnitřně a nejenom zvenčí uspořádaná a sjednocená jsoucna můžeme považovat za vpravdě jsoucí, tedy za pravá jsoucna, a musíme je zásadně a důsledně odlišovat od hromad a slepenců, o kterých vlastně nelze říci, že vskutku jsou, a to bez ohledu na to, zda k jejich nahromadění došlo samovolně, tj. „od přírody“, anebo v důsledku lidského zásahu resp. lidské práce. Protože však jsme zvyklí i o takovýchto hromadách nebo slepencích říkat, že „jsou“ a nazývat je „jsoucny“, bude vhodné o nich mluvit jako o jsoucnech „nepravých“, protože doopravdy nejsou, nýbrž jde pouze o hromady či množiny nějakých pravých jsoucen. Být opravdovým či pravým jsoucnem by pak znamenalo být nejen uspořádaným, ale především zevnitř se uspořádávajícím a tedy sjednoceným, integrovaným celkem.
Taková vnitřně založená integrita však nepochybně představuje významnou kvalitu. Musíme proto v tomto bodě revidovat Aristotela, který trvá na tom, že výrokem, že něco „jest“, nepřidáváme nic k popisu toho, co jest. Kdyby tomu tak bylo, musili bychom připustit, že výrok, že něco „jest“, se právem může vztahovat i na něco, co doopravdy není. Právě zde však narážíme na obrovské svízele, jejichž překonání je podmíněno revizí mnoha běžných představ a pojetí. Opakem vnitřního uspořádání nemusí být vždycky pouhý chaos (tedy herakleitovská „náhodná hromada“), nýbrž také vnější uspořádanost. Někdy je však nesnadné rozhodnout, co je vnější a co vnitřní uspořádanost. Jsou-li např. hvězdy nebo galaxie apod. pravá nebo nepravá jsoucna, záleží na tom, zda gravitace představuje jen nějakou vnější sílu, vnější faktor, anebo zda „angažuje“ hmotné částice také „zevnitř“. Až dosud o ničem takovém fyzikové neuvažují. Pokud tedy nedojde ke změně v jejich teoriích, nemůžeme ani hvězdy, ani galaxie, ale ani „celý“ vesmír považovat za pravá jsoucna, nýbrž pouze za jsoucna „nepravá“, tedy hromady, byť zdaleka nikoliv „náhodné“. Být opravdovým a nejenom míněným, představovaným jsoucnem totiž znamená dosahovat vnitřní sjednocenosti, být integrovaným celkem.
Písek, 5. 1. 1992; Rozhlasový slovník, 6. 1. 1992