Tato filosofická reflexe s názvem "Člověk a hra" zkoumá hluboký ontologický význam hry v procesu lidské existence a sebeuvědomění. Autor definuje polidšťování jako specifickou schopnost člověka plně integrovat svůj životní svět do struktury hry, čímž dochází k jeho zásadní proměně. Hra zde není chápána jako pouhá dočasná kratochvíle nebo únik z reality, nýbrž jako tvůrčí a transformační síla, která vnáší do světa nové významy a otevírá jeho dosavadní uzavřenost. Klíčovým prvkem je moment, kdy se hra stává trvalou platformou, z níž člověk čerpá odstup od své přirozené determinace. Skrze revizi pravidel a tvorbu nových souřadnic smyslu se hra proměňuje v autentickou lidskou praxi, invenci a aktivní přetváření skutečnosti. Člověk se tak vymaňuje z područí čistě přírodní danosti a ustavuje nový, symbolický svět významů, který mu umožňuje ovládat realitu z roviny svobody. Hra se nakonec stává novou, specificky lidskou přirozeností, která definuje podstatu humanity.
[Člověk a hra]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 11. 1966
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1966
66/001
6. XI. 66
Člověk vstupuje do hry tak, že do hry vnáší současně něco ze svého světa. Když se vrací na základnu svého světa, přináší s sebou něco ze samotné hry, co uvádí do jeho světa (mimo hru) nový prvek, co staví tento svět do nového světla, co otvírá pohled na jeho nový aspekt. Oba momenty nabývají v různých situacích rozličného významu a jednou má převahu jeden, podruhé druhý.
Člověk se stává člověkem tím, že vstupuje do jisté hry tak, aby ji už neopouštěl; a opouští-li ji přece, aby tak činil jen na cestě revize pravidel této hry, aby jednu hru zaměnil hrou jinou. Předpokladem pro tuto specificky lidskou cestu je okolnost, že se podaří s větším nebo menším úspěchem zahrnout, pojmout do hry i celý svět člověka, jak předchází samotné hře. To znamená, že převahy tu nabývá onen první uváděný moment: hlavní komponentou hry je ovšem člověk sám, ale jeho spoluhráčem se stávají věci a události jeho vlastního světa (mimo hru). Tím je ovšem jenom posílena také druhá komponenta, ale v určité – velmi významné ovšem – obměně. Člověk se už v tomto druhém taktu nevrací do svého světa tak, že by opouštěl hru, ale přeznačuje, novým významem obdařuje svůj svět v rámci hry. To znamená, že v jistých případech je nalezena taková platforma hry, z níž není nezbytné odcházet, kterou není nutno opouštět, abychom se vrátili do svého světa. Náš svět byl proměněn, přeznačen natolik, že může celý vejít do hry. Cesta polidšťování, cesta lidskosti je ve své podstatě vyznačena právě takovýmto stržením celého lidského světa na novou rovinu, resp. do nové sítě, soustavy souřadnic smyslu, do nového, rozlehlejšího světa významů. V takovém případě už není hra pouhou dočasnou enklávou ve světě mimo hru, ale hra představuje otevřenost světa, je otevřením, rozlomením jeho uzavřenosti. Hrou vtrhuje do světa (před hrou) něco, co dokáže přestavět, přebudovat tento svět. Hra se tak stává praxí; přitom každá praxe, která skutečně proměňuje svět, je hrou, tj. je invencí a tvorbou.
Člověk, který vstupuje do hry v onom podstatném smyslu, dosahuje určitého uvolnění a odstupu od dosud jej podmiňujícího vlastního světa a stává se stejnou měrou bytostí, která svět ovládá z roviny, která tímto světem není dána, jednoznačně určena. V tom smyslu ruší své zakotvení ve světě přírody, přírodní danosti, a zakotvuje v novém světě, který není přírodou totálně determinován. Hra přestává být dočasným vytržením ze světa přírody, ale stává se novým světem člověka, jeho novou, „nepřírodní“ „přírodou“.
### 661106