Text se zabývá vztahem mezi subjektem a vědomím a kritizuje běžný předsudek, který tyto dva pojmy ztotožňuje. Autor zdůrazňuje, že podstatou subjektu není sebeuvědomění, nýbrž samotná aktivita zaměřená k ovládnutí a opanování okolí. Tato aktivita probíhá nezávisle na vědomí, které je naopak pouze sekundárním produktem již existujícího subjektu. Subjekt je chápán jako reálné jsoucno, které nelze redukovat na objekt ani na myšlenkovou konstrukci. Nemá vnější stránku v tradičním smyslu; jeho vnějšek tvoří celá oblast, kterou subjekt ovládá a udržuje, a to často prostřednictvím působení na subjekty nižší úrovně. Práce tak přináší ontologické vymezení subjektivity jako primárního zdroje dynamismu, který předchází jakémukoli uvědomění a tvoří základ pro pochopení vztahu mezi jednajícím já a světem. Tento přístup vyžaduje přehodnocení tradičních epistemologických kategorií a klade důraz na mocenský a organizační charakter subjektu v jeho nejzákladnější, předvědomé formě.
Subjekt a vědomí
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 3. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Subjekt a vědomí
Bylo by základní chybou se nezmínit o nesprávném zvyku spojovat aktivitu subjektu s vědomím (se subjektivitou). Základním rysem aktivity subjektu není vědomí, ani vědomí sebe, nýbrž právě jen ta aktivita, k něčemu zaměřená a o něco usilující (aniž ono „něco“ lze jakkoli objektivizovat). Subjekt je tam, kde najdeme úsilí o zvládnutí něčeho, o ovládnutí, o opanování, o vládu a vládnutí, o podrobení a podmanění něčeho, o nabytí vrchu – a to vše bez jakékoli součinnosti či spolupráce s vědomím. To, že bez uvědomování „sebe“ si nelze jakýkoli subjekt myslet, je omyl či obecný předsudek; je tomu právě naopak, totiž že uvědomění jakéhokoli druhu, včetně uvědomování „sebe“, je naprosto nutně podmíněno a umožněno pouze tam, kde už nějaký subjekt „je“, a to právě subjekt, který je skutečností (kterou je ovšem zapotřebí znovu a znovu přezkoumávat), aniž by k tomu jakékoli aktivity vědomí bylo zapotřebí. Myšlenka „vědomí“ je výtvorem myslícího subjektu, ale subjekt nevzniká tím, že je myšlen. To nás nutně vede ke zdůraznění opravdové skutečnosti subjektu – subjekt buď je „jsoucí“ nebo to žádný subjekt není. To, že subjekt není objekt, a to v žádném směru, si zasluhuje naší patřičné pozornosti. Subjekt rozhodně nemá žádnou vnější stránku, leda že za jeho vnějšek budeme považovat celý region, tím subjektem ovládaný, opanovaný, ovlivňovaný, specifickým způsobem ,založený‘ a ,udržovaný‘ (přesněji: spoluzaložený a spolu udržovaný, protože ono ovládání je – snad kromě případů primordiálních událostí – ovládáním jiných, dalších subjektů nižší úrovně).
(Praha, 190326-1.)