Text se zabývá filosofickou analýzou vztahu mezi identitou a alteritou, přičemž argumentuje, že tyto dva pojmy jsou od sebe neoddělitelné. Autor vychází z předpokladu, že totožnost není statickým stavem, nýbrž dynamickým děním a vztahem k sobě samému, který vyžaduje neustálý proces navracení se k vlastnímu já. Tento proces je neodmyslitelně spjat s konceptem subjektu, neboť pouze subjekt disponuje schopností sebereflexivního návratu a vnitřní jednoty. Právě u subjektu lze hovořit o jeho jedinečnosti, která tvoří nezbytný základ pro pochopení mnohosti. Mnohost totiž není pouhou pluralitou či součtem prvků, ale zahrnuje v sobě právě alteritu – vzájemnou odlišnost a oddělenost jednotlivých jsoucen. I v případě vnější podobnosti zůstává zachována ontologická jinakost, která definuje hranice subjektivity. Práce tak zdůrazňuje, že bez uznání jedinečného subjektu a jeho vztahu k jinakosti nelze adekvátně uchopit povahu lidské existence ani strukturu světa jako celku.