Text zkoumá vztah mezi vlastním a sdíleným časem v kontextu ontologie událostí. Každá autentická událost disponuje svým specifickým časem, avšak jakožto superudálost může integrovat vlastní časy svých subudálostí, pokud je s to je sjednotit do svého celkového dění. Autor tento vztah demonstruje na příkladu biologického organismu, v němž jednotlivé buňky prožívají své vlastní časové cykly nezávisle na tempu celku. Zatímco buňky mohou vznikat a zanikat v průběhu existence organismu, jejich funkce zůstává nezastupitelná pro zachování integrity superudálosti. Text dále upozorňuje, že časová délka složek nemusí být vždy kratší než délka celku, neboť některé orgány mohou teoreticky přežít smrt organismu. Celkově úvaha nabízí vhled do hierarchické povahy časovosti, kde se individuální temporality podílejí na vytváření jednotného časového rámce komplexních entit.
Čas vlastní a sdílený
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 5. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Čas vlastní a sdílený
Každá pravá událost má svůj vlastní čas, ale pokud nejde o událost primordiální, může sdílet také vlastní časy subudálostí, pokud je s to je sjednotit se svým událostným děním. Tak např. každá buňka, která je sjednocena s tělem superudálosti, jímž je třeba organismus, má svůj vlastní čas (který probíhá jejím vlastním tempem a může mít svůj počátek i konec v rámci časového průběhu superudálosti, tj. organismu), i když má jinak nezastupitelnou funkci v organickém dění superudálosti jako celku (např. buňky krevního oběhu jsou produkovány v průběhu života organismu jako celku, ale také v rámci tohoto průběhu zanikají, ať už proto, že jejich život je tak krátký, anebo proto, že jsou nějak samotným průběhem života organismu likvidovány). Ovšemže to, co platí o jednotlivých buňkách, nemusí platit o všech složkách sjednocených v organismu jako celku; např. některé orgány mohou mít dobu života i delší, než dovoluje doba života organismu jako celku (takže přežívají nějakou dobu i jeho smrt).
(Písek, 190516-3.)