Tento text zkoumá koncepty smyslu a smysluplnosti v kontextu teleologického hodnocení. Autor rozlišuje mezi objektivním a subjektivním smyslem, přičemž se zaměřuje na to, jak pravidla řídí poznávání a hodnocení lidského jednání. Lidské jednání je vnímáno jako tvořivý proces, kde konkrétní objekty slouží jako prostředky k dosažení určitého stavu či výsledku. Hodnota těchto objektů není absolutní, ale relativní, definovaná skrze jejich teleologický vztah k cíli. Ústřední tezí je, že otázka po smyslu dílčích vědních oborů nebo lidské práce je nedostatečná, pokud opomíjí samotného člověka. Protože je to právě člověk, kdo své činnosti a práci aktivně vtiskuje smysl a volí si její cíle, je nezbytné obrátit pozornost k hlubším otázkám po smyslu lidského života jako celku. Text zdůrazňuje potřebu individuální reflexe vlastního života jako základního zdroje veškerého smyslu, který člověk v okolním světě a své práci nachází.