Tento text zkoumá ontologický rozdíl mezi reálným vztahem a vztahem jakožto pojmovou konstrukcí. Autor argumentuje, že reálný vztah vyžaduje bezprostřední fyzickou přítomnost zúčastněných entit; vztahy mezi prostorově oddělenými objekty, jako jsou Země a Slunce, jsou z perspektivy jednotlivých věcí subjektivní. Skutečná realita těchto vztahů je postihnutelná pouze skrze proces objektivace v lidském myšlení. Objektivace nám umožňuje nahlížet oddělená jsoucna v jejich vzájemných souvislostech, ovšem děje se tak výhradně prostřednictvím pojmů a intelektuálních konstrukcí. Vztah mezi dvěma vzdálenými realitami tedy není jejich vnitřní vlastností v reálném čase, nýbrž produktem našeho myšlenkového uchopení světa. Text zdůrazňuje, že ačkoliv se skrze pojmy dobíráme poznání reality, samotné vztahy mezi prostorově distančními prvky zůstávají konstrukty, které překlenují propast mezi izolovanými jsoucny. Tímto způsobem autor poukazuje na hranici mezi bezprostřední reálnou existencí a zprostředkovaným poznáním světa jako celku.