Text zkoumá specifický způsob, jakým se pravda prosazuje v oblasti poznání a myšlení. Na rozdíl od jiných sfér, kde pravda působí bezprostředně jako zdroj nového, se v poznání realizuje dvojím způsobem. První rovinou je snaha o abstrakci, syntézu a budování pevných myšlenkových systémů či generálních teorií. Druhou, neméně podstatnou rovinou, je následné prolamování a narušování těchto systémů, které umožňuje vznik nových systematických pokusů. Autor se zamýšlí nad vztahem mezi novým a starým a dospívá k závěru, že každé vskutku nové poznání se musí opírat o staré struktury, protože i ty v sobě uchovávají stopu pravdy, která stála u jejich zrodu. Tato kontinuita ukazuje, že proces poznání není v jádru odlišný od jiných projevů pravdy, ale představuje spíše analogickou situaci na vyšším stupni abstrakce. Tato úvaha nabízí hluboký vhled do dynamiky myšlenkového vývoje, kde pravda vystupuje jako hybná síla tvoření i nezbytného překonávání dosaženého.
[Dvojí realizace pravdy v poznání; úsilí o systém a jeho prolamování]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 7. 1958
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1958]
[Dvojí realizace pravdy v poznání; úsilí o systém a jeho prolamování]
Písek, 25. 7. 58
V poznání se prosazuje pravda odlišně, jinak než všude jinde. Zatímco všude jinde působí pravda „hic et nunc“, tj. je bezprostředním zdrojem všeho vskutku nového, kupředu postupujícího všude tam, kde se naskýtá,1 tedy od případu k případu, v samotném poznání (myšlení, myšlenkové práci, filosofii, vědě atd.) je situace odlišná: tu se pravda uskutečňuje dvojím způsobem. Jednak se realizuje v abstrakci, v obecnosti (obecném), v pokusu o syntézu, o generální teorii, o systém; jednak se realizuje v narušování, prolamování takových systémů, aby tak dala základ novým systematickým pokusům, které opět budou podobně narušovány a prolamovány. Je sice jistá obdoba i s ostatními oblastmi realizace pravdy. Nejen vše nové, ale také staré je konec konců založeno v pravdě, i když ovšem nikoliv bezprostředně. Tu ovšem staré je vždy překážkou, něčím, co musí být překonáno; i když na druhé straně nic nového se nemůže objevit, co by se neopíralo nějak o staré. Můžeme se proto ptát: proč se každé vskutku nové musí opírat o něco starého? To není jenom věc technická; také na tomto místě je třeba sestoupit o stupeň níže a ohledat základy této skutečnosti. Jde zřejmě o to, že každé staré si v sobě zachovává něco z té pravdy, jíž vděčilo za svůj vznik, když ještě bylo novým. Tato úvaha nám ukazuje, že vlastně nejde o žádnou základní odlišnost, o níž byla (mylně) řeč nahoře (na této straně),2 nýbrž spíše o analogii situace, byť na vyšším stupni.
### 580723
1 Tj. z diskusního setkání u Josefa Lukla Hromádky. – Pozn. red.
2 Následující záznamy (od 23. do 30. 7. 1958) představují celek poznámek pořízený nejprve v rukopise a posléze přepsaný autorem do strojopisné podoby. Odchylky mezi obojím zněním jsou vyznačeny v poznámkách pod čarou. – Pozn. red.