Text zkoumá specifický způsob, jakým se pravda prosazuje v oblasti poznání a myšlení. Na rozdíl od jiných sfér, kde pravda působí bezprostředně jako zdroj nového, se v poznání realizuje dvojím způsobem. První rovinou je snaha o abstrakci, syntézu a budování pevných myšlenkových systémů či generálních teorií. Druhou, neméně podstatnou rovinou, je následné prolamování a narušování těchto systémů, které umožňuje vznik nových systematických pokusů. Autor se zamýšlí nad vztahem mezi novým a starým a dospívá k závěru, že každé vskutku nové poznání se musí opírat o staré struktury, protože i ty v sobě uchovávají stopu pravdy, která stála u jejich zrodu. Tato kontinuita ukazuje, že proces poznání není v jádru odlišný od jiných projevů pravdy, ale představuje spíše analogickou situaci na vyšším stupni abstrakce. Tato úvaha nabízí hluboký vhled do dynamiky myšlenkového vývoje, kde pravda vystupuje jako hybná síla tvoření i nezbytného překonávání dosaženého.